UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Katolická teologická fakulta Katedra pastorálních oborŧ a právních věd Pastorální teologie a kanonické právo MGR. PETR HRUŠKA, STL PASTORAČNÍ RADY FARNOSTÍ V ČESKÉ CÍRKEVNÍ PROVINCII JAKO REALIZACE SYNODALITY V PASTORAČNÍ PRAXI PARISH PASTORAL COUNCILS IN THE CZECH ECCLESIAL PROVINCE AS REALIZATION OF SYNODALITY IN PASTORAL PRACTICE Dizertační práce – První svazek HLAVNÍ TEXT Vedoucí práce: doc. Ing. Aleš Opatrný, ThD. PRAHA 2009 Pastorační rady farnosti Poděkování PODĚKOVÁNÍ Tímto chci vyjádřit poděkování všem, kteří jakýmkoli zpŧsobem přispěli k uskutečnění tohoto dizertačního projektu. Především všem, kteří byli ochotni zúčastnit se s touto prací souvisejícího výzkumu: pracovníkŧm pastoračních referátŧ jednotlivých biskupství, kteří byli ochotni vyplnit prŧzkumný dotazník, členŧm i předsedŧm pastoračních rad, kteří mi nechali naţivo nahlédnout do své práce, těm, kteří se mnou byli ochotni vést výzkumné rozhovory, i všem, kteří vynaloţili čas a energii na vyplnění dotazníkŧ či na jinou formu reakce. Také bych chtěl poděkovat i svému faráři Petru Bauchnerovi a všem členŧm pastorační rady chebské farnosti, kteří nejen ţe mi dávali dostatek prostor k dokončení této práce, ale především dovolili, abych si některé ze svých pracovních teorií experimentálně ověřoval na nich samotných. Velmi také děkuji mnoha chebským farníkŧm a dalším přátelŧm, kamarádŧm a známým, především pak rodinám mé sestry Jany a bratra Michala, ţe během mého čtyřletého zápasení s tímto projektem tolerovali, ţe jsem na ně měl moţná méně času, neţ by potřebovali. Dík samozřejmě patří i vedoucímu této dizertační práce, doc. Ing. Aleši Opatrnému, ThD., a to především za jeho neustálý refrén všech svých komentářŧ: „krátit, krátit, krátit“. Moje vděčnost nakonec patří i mým rodičŧm, které jsem během práce na této dizertaci měl tu milost doprovodit do Boţího království a kteří mě aţ do posledního okamţiku podporovali jak slovem, tak příkladem a modlitbou. Petr Hruška Tímto také děkuji Grantové agentuře Univerzity Karlovy za finanční podporu tomuto výzkumnému projektu, který byl částečně financován za podpory interního grantu UK, registrační číslo 378/2006. ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, ţe jsem dizertační práci vypracoval samostatně a v seznamu pramenŧ a literatury uvedl veškeré informační zdroje, které jsem pro její zpracování pouţil. V Chebu dne …………………………. ……………………………………. Mgr. Petr Hruška, STL 3 Anotace - Annotation česky - anglicky ANOTACE - ANNOTATION PASTORAČNÍ RADY FARNOSTÍ V ČESKÉ CÍRKEVNÍ PROVINCII JAKO REALIZACE SYNODALITY V PASTORAČNÍ PRAXI Předkládaná dizertace se ve světle dnešní praxe pastoračních rad farností v české církevní provincii snaţí prozkoumat rŧzné modely a přístupy k práci pastoračních rad farností, teologicky je reflektovat z hlediska realizace synodality v církvi, naznačit některé moţnosti synodálního chápání sluţby pastoračních rad a nabídnout některé praktické podněty pro podporu jejich sluţby v diecézích, aby pastorační rady farností mohly být účinnými nástroji pastorační sluţby farností jakoţto učednických a slouţících komunit, které jsou na „společné cestě“ (syn-ódos) do Boţího království v kontextu dnešní společnosti. Srdcem celé dizertace je „prakticko-teologická reflexe“ v páté kapitole zaloţená na tvŧrčím dialogu pramenŧ prezentovaných v kapitolách předchozích: (1) „kontextových východisek“, (2) „situační reflexe“, (3) „teologických základŧ“ a (4) „organizačních inspirací“. Navazující „strategicko-praktická perspektiva“ zachycená v kapitole šesté pak vše zaostřuje zpět do pastorační praxe tím, ţe navrhuje formulaci „vize synodálně chápané pastorační rady farnosti“ a načrtává model „strategie podporovaného rŧstu“ takovýchto pastoračních rad, který je „šitý na míru“ pastoračnímu kontextu diecézí české církevní provincie. Celek této dizertace se tak snaţí přispět k rozvoji takových pastoračních rad v české církevní provincii, které lze přirovnat k ţivému, trojičně inspirovanému, v kaţdé farnosti přítomnému „tříbarevnému zrcadlu“, ve kterém se církev chápaná jako „tančící ikona Trojice“ mŧţe „shlíţet“, podle kterého se mŧţe „přičesávat“ a s pomocí kterého se mŧţe „učit příslušné taneční kroky“, aby mohla být součástí „trojičního kolového tance“. Klíčová slova: pastorační rada, farnost, synodalita, pastorační praxe, trinitární perspektiva, communio-ekleziologie, teorie organizace, praktická teologie PARISH PASTORAL COUNCILS IN THE CZECH ECCLESIAL PROVINCE AS REALIZATION OF SYNODALITY IN PASTORAL PRACTICE The main aim of the thesis presented with the title above is to reflect the pastoral practice of the parish pastoral councils in the Czech ecclesial province in the light of a theology of synodality and some newer perspectives of organization theory, to indicate some possibilities of a synodal understanding of the ministry of pastoral councils, and to inspire for a process of supporting this ministry in the context of Czech dioceses. The heart of the whole thesis is the „practical-theological reflection“ in the fifth chapter, which contains the outcomes of the creative dialogue of all the sources presented in the preceding chapters: the sources of the (1) „contextual groundwork“, (2) „situational reflection“, (3) „theological foundations“, and (4) „organizational inspirations“. The „strategic-practical perspective“ in the sixth chapter focuses the whole reflective process back to the pastoral practice. A vision of a synodal comprehended parish pastoral council was proposed and some cornerstones of a developmental strategy for initiating this kind of pastoral councils in a diocese were laid down. In this way, the whole of the dissertation project strives towards a goal of contributing to the development of such pastoral councils in the Czech ecclesial province that it would be possible to compare to a mental picture of a living, Trinitarily inspired „three-colored mirror“, in which the church, figuratively comprehended as a „dancing icon of the Trinity“, could „contemplate“ the image of herself, according to which she can „arrange her hair“, and with the help of which she would be able „to learn the appropriate dance steps“, to be able to participate in the „circle-dance of the Trinity“. Keywords: parish pastoral council, synodality, Trinitarian perspective, communio-ecclesiology, organization theory 4 Pastorační rady farnosti Obsah OBSAH PODĚKOVÁNÍ ..................................................................................................................... 3 ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ ...................................................................................................... 3 ANOTACE - ANNOTATION .............................................................................................. 4 OBSAH ................................................................................................................................. 5 SEZNAM OBRÁZKŦ A TABULEK ................................................................................. 10 OBRÁZKY POUŢITÉ V TEXTU A V PŘÍLOHÁCH ................................................................... 10 TABULKY POUŢITÉ V TEXTU A V PŘÍLOHÁCH ................................................................... 10 PŘEHLED POUŢITÝCH ZKRATEK ................................................................................ 11 ÚVOD ................................................................................................................................. 13 TÉMA A MOTIVACE .......................................................................................................... 13 Volba tématu a jeho očekávaný přínos .................................................................... 13 Název dizertace a definice tématu ........................................................................... 14 Osobní předporozumění autora................................................................................ 16 Literatura zpracovávající téma................................................................................. 18 Cíle dizertačního projektu........................................................................................ 19 Celkový přístup ke psaní dizertace .......................................................................... 19 METODOLOGIE DIZERTACE .............................................................................................. 20 Určení vědního oboru a disciplíny ........................................................................... 20 Metodologická východiska ...................................................................................... 21 Základní metodická struktura prakticko-teologického procesu ............................... 23 Základní strategie výzkumu a tvorby teorie ............................................................ 26 Vnitřní dynamika výzkumu a zpŧsoby získávání dat .............................................. 27 SCHÉMA DIZERTAČNÍ PRÁCE ............................................................................................ 29 Svazek první: Hlavní text dizertace ......................................................................... 29 Svazek druhý: Přílohy dizertace .............................................................................. 30 KAPITOLA 1. KONTEXTOVÁ VÝCHODISKA PRF V ČECHÁCH ............................ 31 1.1 PRF V ČESKÉ CÍRKEVNÍ PROVINCII V HISTORICKÉM KONTEXTU ................................ 31 1.1.1 Od války do Praţského jara ............................................................................ 31 1.1.2 Praţské jaro a Dílo koncilové obnovy............................................................ 32 1.1.3 Další pastorační podněty před rokem 1990 .................................................... 34 1.1.4 Některé vlivy po roce 1990 ............................................................................ 35 1.1.5 Souhrn: PRF a zápas české církve o synodální tvář ....................................... 36 1.2 PRF V KONTEXTU DOKUMENTŦ UČITELSKÉHO ÚŘADU CÍRKVE................................. 36 1.2.1 Teologický základ pro práci pastoračních rad ................................................ 37 1.2.2 Smysl ustavení pastoračních rad a jejich úkoly v církvi ................................ 38 1.2.3 Zaměření pastoračních rad a moţné oblasti a roviny jejich pŧsobení ............ 40 1.2.4 Povinnost či moţnost zaloţení rad a podpora jejich činnosti......................... 42 1.2.5 Formální charakter a kompetence pastoračních rad ....................................... 43 1.2.6 Skladba, kritéria výběru a zpŧsob výběru členŧ pastoračních rad ................. 45 1.2.7 Předsednictví, funkční období a zpŧsob práce pastoračních rad .................... 46 1.2.8 Pastorační plánování v církevních dokumentech ........................................... 49 1.2.9 Souhrn: Základní profil PRF v nauce církve .................................................. 56 1.3 PRF V KONTEXTU NĚKTERÝCH ZAHRANIČNÍCH ZÁPASŦ O JEJICH POJETÍ .................. 59 1.3.1 Spolková republika Německo ........................................................................ 60 5 Pastorační rady farnosti Obsah 1.3.2 Spojené státy americké ...................................................................................69 1.3.3 Irsko a Velká Británie ..................................................................................... 85 1.3.4 Souhrn: Inspirace, výzvy a slepé uličky PRF v zahraničí ............................... 90 1.4 PRF V KONTEXTU PASTORAČNĚ-TEOLOGICKÉ LITERATURY V ČEŠTINĚ ..................... 93 1.4.1 Monotematické odborné práce o pastoračních radách ....................................93 1.4.2 Zmínky o PRF v odborné prakticko-teologické literatuře .............................. 98 1.4.3 Publikace určené pro pastorační praxi zahrnující téma PRF ........................ 102 1.4.4 Souhrn: Velmi slabá podpora PRF skrze písemné materiály v češtině.........108 1.5 SHRNUTÍ: KONTEXTOVÁ VÝCHODISKA PRF V ČESKÉ CÍRKEVNÍ PROVINCII .............111 KAPITOLA 2. SITUAČNÍ REFLEXE PRF V ČECHÁCH.............................................113 2.1 PRF V ČECHÁCH VE SVĚTLE DŘÍVĚJŠÍCH VÝZKUMŦ ................................................113 2.1.1 Pastorační rady v královéhradecké diecézi před rokem 2003 ....................... 113 2.1.2 Pastorační rady farností v plzeňské diecézi před rokem 2003 ...................... 116 2.1.3 Souhrn: Poznámka k výsledkŧm dřívějších výzkumŧ ..................................118 2.2 PRF V ČECHÁCH A JEJICH PODPORA ZE STRANY DIECÉZNÍCH CENTER ..................... 118 2.2.1 Počet pastoračních rad v českých diecézích .................................................119 2.2.2 Podpora skrze normy partikulárního práva ................................................... 119 2.2.3 Podpora PRF skrze osobní péči, formační příleţitosti a nabídku materiálŧ .120 2.2.4 Verbální a virtuální podpora PRF z diecézních center a webových stránek .121 2.2.5 Začlenění práce PRF do širších pastoračních struktur ..................................125 2.2.6 Pojetí PRF zastávané v diecézních centrech .................................................128 2.2.7 Souhrn: Většinou velmi slabá podpora PRF z diecézních center .................128 2.3 PRF V ČECHÁCH V KONTEXTU PARTIKULÁRNÍHO PRÁVA........................................129 2.3.1 Stanovy PRF jednotlivých diecézí a historie jejich vzniku .......................... 130 2.3.2 Stanovy PRF v plzeňské diecézi ...................................................................131 2.3.3 Rŧzné „vývojové větve“ stanov PRF v jednotlivých diecézích .................... 136 2.3.4 Pŧvod stanov PRF plzeňské diecéze a jejich srovnání s předlohou ..............140 2.3.5 Souhrn: Rozporuplný vliv partikulárního práva na práci PRF v Čechách ....142 2.4 PRF V ČECHÁCH VE SVĚTLE PLENÁRNÍHO SNĚMU ..................................................143 2.4.1 Základní otázka a rozsah dokumentárního výzkumu ....................................143 2.4.2 PRF a sněmovní krouţky v letech 1999 – 2002 ...........................................144 2.4.3 PRF v ostatních příspěvcích ke sněmu ......................................................... 147 2.4.4 PRF v příspěvcích účastníkŧ sněmu ............................................................. 148 2.4.5 PRF v přípravných sněmovních dokumentech .............................................150 2.4.6 Ţivot a poslání křesťanŧ v církvi a ve světě .................................................151 2.4.7 Souhrn: Základní črty obrazu PRF ve sněmovním procesu .......................... 152 2.5 PRF V ČECHÁCH VE SVĚTLE TERÉNNÍHO VÝZKUMU ................................................153 2.5.1 Základní otázka, postup výzkumu a zpŧsob prezentace výsledkŧ ................154 2.5.2 Vize PRF aneb Pastorační rada snŧ .............................................................. 155 2.5.3 Realita PRF aneb Pastorační rada všedního dne ...........................................161 2.5.4 Reflexe PRF aneb Pastorační rada zítřka ...................................................... 168 2.5.5 Souhrn: Výzvy vyplývající z terénního výzkumu PRF ................................ 173 2.6 SHRNUTÍ: VÝZVY PLYNOUCÍ ZE SITUAČNÍ REFLEXE PRF ........................................175 KAPITOLA 3. TEOLOGICKÉ ZÁKLADY SYNODALITY .........................................179 3.1 EKLEZIOLOGICKÉ ZÁKLADY SYNODALITY ............................................................... 179 3.1.1 Základní obrysy trinitárně inspirované communio-ekleziologie ..................179 3.1.2 Charismatická a hierarchická dimenze církve ..............................................185 3.1.3 Synodalita, hierarchie a demokracie v církvi ................................................192 3.1.4 Farnost jako prostor realizace synodality...................................................... 201 6 Pastorační rady farnosti Obsah 3.1.5 Souhrn: Farnost konstituovaná synodálně i ‚hierarchicky„ zároveň ............ 212 3.2 STRUKTURNÍ ROVINA SYNODALITY A TEOLOGIE SLUŢEB ........................................ 215 3.2.1 Teologie „laikŧ“ nebo teologie „sluţeb“? .................................................... 215 3.2.2 Poslání a specifika sluţebného kněţství....................................................... 221 3.2.3 Souhrn: Strukturní rovina synodality aneb demokratizující synodalita ....... 233 3.3 EFEKTIVNÍ ROVINA SYNODALITY A TEOLOGIE DIALOGU ......................................... 233 3.3.1 Předběţné poznámky a vyjasnění pojmu „dialog“ ....................................... 234 3.3.2 Dialog a dialogické struktury v dějinách církve........................................... 236 3.3.3 Novější pokusy o teologii dialogu ................................................................ 241 3.3.4 Moţnosti vnitrocírkevního dialogu .............................................................. 243 3.3.5 Souhrn: Efektivní rovina synodality aneb konzultativní synodalita ............ 244 3.4 EMOTIVNÍ ROVINA SYNODALITY A TEOLOGIE SMYSLU PRO VÍRU ............................ 246 3.4.1 Sensus fidei v Lumen gentium ...................................................................... 247 3.4.2 Implicitní sensus fidei v Dei verbum ............................................................ 249 3.4.3 Význam sensus fidei pro konzultační procesy farní pastorace ..................... 249 3.4.4 Souhrn: Emotivní rovina synodality aneb spiritualizující synodalita .......... 251 3.5 PŘÍKLADY PRAKTICKÝCH PŘÍSTUPŦ K ROZVOJI SYNODALITY ................................. 251 3.5.1 Teologická reflexe v pastoraci ..................................................................... 252 3.5.2 Duchovní rozlišování ................................................................................... 257 3.5.3 Souhrn: Teologizující a spiritualizující podněty pro rozvoj synodality ....... 269 3.6 SHRNUTÍ: TEOLOGICKÁ VÝCHODISKA PRO DALŠÍ REFLEXI ...................................... 269 KAPITOLA 4. ORGANIZAČNÍ INSPIRACE SYNODALITY ..................................... 271 4.1 SYNODALITA V PERSPEKTIVĚ TEORIE ORGANIZACE ................................................ 273 4.1.1 Perspektivy teorie organizace a jejich filosofická kritika ............................ 274 4.1.2 Tři roviny synodality v rŧzných modelech organizace ................................ 278 4.1.3 Farnost jako diferenciovaná organizace ....................................................... 282 4.1.4 Souhrn: Organizační kultura, procesy a architektura farnosti ...................... 285 4.2 STRUKTURNÍ ROVINA SYNODALITY A ORGANIZAČNÍ ARCHITEKTURA ..................... 286 4.2.1 Diferenciace organizace podle typu aktivit .................................................. 287 4.2.2 Strukturální diferenciace a typy organizace ................................................. 288 4.2.3 Vedení lidí a řízení organizací ..................................................................... 291 4.2.4 Týmové či sdílené vedení organizací ........................................................... 295 4.2.5 Souhrn: Skelet organizace ............................................................................ 300 4.3 EFEKTIVNÍ ROVINA SYNODALITY A ORGANIZAČNÍ PROCESY ................................... 301 4.3.1 Komunikační procesy v organizaci .............................................................. 301 4.3.2 Zpŧsoby participace na vedení organizace................................................... 305 4.3.3 Procesy tvorby a přijímání rozhodnutí ......................................................... 307 4.3.4 Procesy tvorby a formulace strategie ........................................................... 309 4.3.5 Souhrn: Nervová soustava organizace ......................................................... 316 4.4 EMOTIVNÍ ROVINA SYNODALITY A ORGANIZAČNÍ KULTURA ................................... 318 4.4.1 Organizační kultura jakoţto relacionální systém ......................................... 319 4.4.2 Typologie organizačních kultur či subkultur ............................................... 320 4.4.3 Malé skupiny a týmy v organizaci ............................................................... 321 4.4.4 Personalistika a organizační učení se ........................................................... 324 4.4.5 Souhrn: Srdce organizace ............................................................................. 328 4.5 SYNODALITA A KOMPLEXNÍ ORGANIZAČNÍ MODELY ............................................... 329 4.5.1 Learning Organizations ................................................................................ 329 4.5.2 Appreciative Inquiry .................................................................................... 332 4.5.3 Souhrn: Organizace jako komplexní skutečnost .......................................... 336 4.6 SHRNUTÍ: ORGANIZAČNĚ-TEORETICKÉ INSPIRACE PRO DALŠÍ REFLEXI ................... 337 7 Pastorační rady farnosti Obsah KAPITOLA 5. PRAKTICKO-TEOLOGICKÁ REFLEXE .............................................339 5.1 PRF JAKO REALIZACE SYNODALITY: TEORETICKÁ VÝCHODISKA REFLEXE ..............340 5.1.1 Svátost communia Trojjediného a „tančící církev“ ......................................340 5.1.2 Demokratizující strukturovanost putujícího Boţího lidu .............................. 347 5.1.3 Konzultující efektivita těla Kristova ............................................................. 348 5.1.4 Spiritualizující emotivita chrámu Ducha svatého .........................................349 5.1.5 Souhrn: Charakterizující momenty synodálně chápané farnosti................... 351 5.2 PRF JAKO REALIZACE SYNODALITY: NÁVRH ZÁKLADNÍHO PROFILU ....................... 352 5.2.1 PRINCIPY aneb trinitární vize pastorační rady farnosti ..................................352 5.2.2 PRAVIDLA aneb Strukturování pastorační rady farnosti ................................ 353 5.2.3 PROCESY aneb Pracovní procesy pastorační rady farnosti ............................ 354 5.2.4 PROSTŘEDÍ aneb Spiritualita pastorační rady farnosti ...................................355 5.2.5 Souhrn: Základní profil PRF jako realizace synodality v pastorační praxi ..356 5.3 PRF JAKO REALIZACE SYNODALITY: REFLEXE UČENÍ CÍRKVE .................................356 5.3.1 Principy rozvoje sluţby PRF v učení církve .................................................357 5.3.2 Pravidla strukturalizace sluţby PRF v učení církve .....................................359 5.3.3 Procesy fungování sluţby PRF v učení církve..............................................360 5.3.4 Prostředí realizace sluţby PRF v učení církve ..............................................361 5.3.5 Souhrn: Od koordinace a spoluzodpovědnosti ke spiritualitě ....................... 363 5.4 PRF JAKO REALIZACE SYNODALITY: REFLEXE ZAHRANIČNÍCH PŘÍKLADŦ ..............364 5.4.1 Principy rozvoje sluţby PRF v zahraničí ...................................................... 364 5.4.2 Pravidla strukturalizace sluţby PRF v zahraničí ..........................................366 5.4.3 Procesy fungování sluţby PRF v zahraničí................................................... 367 5.4.4 Prostředí realizace sluţby PRF v zahraničí ................................................... 369 5.4.5 Souhrn: Na cestě k nové rovnováze .............................................................. 370 5.5 PRF JAKO REALIZACE SYNODALITY: REFLEXE PLENÁRNÍHO SNĚMU ....................... 372 5.5.1 PRF jako realizace synodality v místní církvi v České republice .................373 5.5.2 Principy rozvoje sluţby PRF na plenárním sněmu .......................................374 5.5.3 Pravidla strukturalizace sluţby PRF na plenárním sněmu ............................ 377 5.5.4 Procesy fungování sluţby PRF na plenárním sněmu ....................................379 5.5.5 Prostředí realizace sluţby PRF na plenárním sněmu ....................................380 5.5.6 Souhrn: „Nedokončený“ sněmovní proces jako inspirace pro PRF .............381 5.6 PRF JAKO REALIZACE SYNODALITY: REFLEXE PARTIKULÁRNÍHO PRÁVA ................382 5.6.1 Kontextualizace partikulárního práva v jednotlivých diecézích ................... 383 5.6.2 Principy rozvoje sluţby PRF ve stanovách ................................................... 384 5.6.3 Pravidla strukturalizace sluţby PRF ve stanovách .......................................386 5.6.4 Procesy fungování sluţby PRF ve stanovách ...............................................389 5.6.5 Prostředí realizace sluţby PRF ve stanovách ................................................392 5.6.6 Souhrn: Stanovy PRF jako setba rozvátá větrem do vyprahlé pŧdy .............393 5.7 PRF JAKO REALIZACE SYNODALITY: REFLEXE PRAXE VE FARNOSTECH ..................395 5.7.1 Principy rozvoje sluţby PRF ve farnostech ..................................................396 5.7.2 Pravidla strukturalizace sluţby PRF ve farnostech .......................................397 5.7.3 Procesy fungování sluţby PRF ve farnostech ...............................................399 5.7.4 Prostředí realizace sluţby PRF ve farnostech ...............................................402 5.7.5 Souhrn: Hierarchicky a prakticky orientovaná sluţba českých PRF ............404 5.8 SHRNUTÍ: PRF V ČECHÁCH JAKO REALIZACE SYNODALITY V PRAXI ....................... 406 5.8.1 Kriteriologický profil „PRF jako realizace synodality v pastorační praxi“ ..406 5.8.2 Reflexe sluţby PRF ve světle kriteriologického profilu ............................... 408 5.8.3 Sedm shrnujících tezí: Synodální orientace pro další společnou cestu .........411 8 Pastorační rady farnosti Obsah KAPITOLA 6. STRATEGICKO-PRAKTICKÁ PERSPEKTIVA ................................. 415 6.1 VIZE PRF JAKO REALIZACE SYNODALITY V KONTEXTU ČESKÉ CÍRKVE .................. 415 6.1.1 PRF jako „tříbarevné zrcadlo“ farnosti jakoţto „tančící ikony Trojice“ ..... 416 6.1.2 PRF jako synodální struktura spoluzodpovědnosti farnosti ......................... 418 6.1.3 PRF jako synodální nástroj reflexe a rozlišování sluţby farnosti ................ 420 6.1.4 PRF jako synodální učednická komunita ţijící v srdci farnosti ................... 422 6.1.5 Souhrn: Vize volající po strategii ................................................................. 423 6.2 ZÁSADY TVORBY STRATEGIE ROZVOJE PRF V JEDNOTLIVÝCH DIECÉZÍCH .............. 423 6.2.1 Vyváţenost a trvalý dialog mezi přístupem „shora“, „zdola“ a „z boku“.... 424 6.2.2 Vyváţenost a trvalý dialog mezi strukturou, funkčními nástroji a ţivotem. 426 6.2.3 Vyváţenost a trvalý dialog mezi globální, oblastní a lokální perspektivou . 427 6.2.4 Souhrn: Trinitární perspektiva zásad doprovázení procesu změny .............. 429 6.3 PŘÍKLAD „STRATEGIE PODPOROVANÉHO RŦSTU SYNODÁLNÍCH PRF“ .................... 430 6.3.1 Grafický model „strategie podporovaného rŧstu“ ........................................ 431 6.3.2 Spirituální jádro a cíl celého procesu (střed grafu) ...................................... 431 6.3.3 Dlouhodobý systematicky doprovázený proces (levý kruh grafu) ............... 432 6.3.4 Pět učednických disciplín pastorační spolupráce (pravý kruh grafu) .......... 434 6.3.5 Souhrn: Organická vícevrstevnatost transformační strategie ....................... 435 6.4 PROSTŘEDKY PRO REALIZACI „STRATEGIE PODPOROVANÉHO RŦSTU“ .................... 435 6.4.1 Diecézní proces formace a vzdělávání pro sluţbu PRF ............................... 435 6.4.2 Diecézní tým pastorační podpory PRF......................................................... 436 6.4.3 Rámcové diecézní směrnice pro sluţbu PRF ............................................... 436 6.4.4 Základní dokument PRF............................................................................... 437 6.4.5 Diecézní pastorační rada .............................................................................. 437 6.4.6 Praktické podpŧrné pomŧcky pro práci PRF ............................................... 437 6.4.7 Souhrn: Realizační prostředky jako výraz pastoračního stylu ..................... 437 6.5 SHRNUTÍ: PRF JAKO „INKUBÁTORY“ ŠIRŠÍ PASTORAČNÍ PROMĚNY......................... 438 ZÁVĚR ............................................................................................................................. 439 BENEDIKT XVI. O PASTORAČNÍCH RADÁCH FARNOSTI................................................... 439 SHRNUTÍ HLAVNÍCH VÝSLEDKŦ PRÁCE .......................................................................... 441 Teoretické rovina ................................................................................................... 441 Praktická rovina ..................................................................................................... 444 Pedagogická rovina ................................................................................................ 446 LIMITY A OMEZENÍ TÉTO PRÁCE ..................................................................................... 448 DALŠÍ SMĚRY VÝZKUMU A NAVAZUJÍCÍ APLIKACE ......................................................... 450 SLOVO NA ZÁVĚR ........................................................................................................... 451 SEZNAM PRAMENŦ A POUŢITÉ LITERATURY....................................................... 453 (A) PRAMENY VÝZKUMU PRF V ČESKÉ CÍRKEVNÍ PROVINCII ........................................ 453 (B) PRAMENY VÝZKUMU PRF V ZAHRANIČÍ .................................................................. 462 (C) DOKUMENTY UNIVERZÁLNÍ CÍRKVE A PAPEŢSKÉ PROJEVY ...................................... 466 (D) OSTATNÍ POUŢITÁ LITERATURA .............................................................................. 470 (E) POMOCNÉ ANALYTICKÉ NÁSTROJE ........................................................................... 492 SEZNAM PŘÍLOH VE DRUHÉM SVAZKU DIZERTACE .......................................... 493 DRUHÝ SVAZEK - PŘÍLOHY ....................................................................................... 499 ANOTACE - ANNOTATION .......................................................................................... 683 9 Pastorační rady farnosti Seznam obrázků a tabulek SEZNAM OBRÁZKŦ A TABULEK OBRÁZKY POUŢITÉ V TEXTU A V PŘÍLOHÁCH Obrázek 1: Pracovní model metodického procesu v praktické teologii (podle Stephanie Kleinové)............... 24 Obrázek 2: Extrémní pozice – výlučně „charismatická“ a výlučně „hierarchická“ struktura církve ............. 189 Obrázek 3: Církev zaloţená na základu apoštolŧ (+) a prorokŧ (x) podle Ef 2,20-22 ................................... 190 Obrázek 4: „Charismatické“ a „ustanovené“ pŧsobení Ducha v církvi ......................................................... 192 Obrázek 5: Komunionální model čtyř základních projevŧ církve .................................................................. 210 Obrázek 6: Haslingerova typologie postojŧ farností k (post)moderně ........................................................... 212 Obrázek 7: Vývojové fáze sborové svátosti ................................................................................................... 225 Obrázek 8: Pyramidální model sborové svátosti a laických sluţeb (Pavel Vojtěch Kohut) ........................... 226 Obrázek 9: Stephen Covey: Základní dimenze organizace ............................................................................ 279 Obrázek 10: Konceptuální model organizace podle Mary Jo Hatch .............................................................. 280 Obrázek 11: Podstata „učící se organizace“ podle Petera Sengeho ............................................................... 282 Obrázek 12: Diferenciace organizace podle rŧzných typŧ aktivity ................................................................ 287 Obrázek 13: Vyváţenost zkoumání a obhajoby ............................................................................................. 305 Obrázek 14: Proces utváření organizační vize ............................................................................................... 311 Obrázek 15: Vynořující se strategie ............................................................................................................... 313 Obrázek 16: Role plánŧ, plánování a konzultantŧ ......................................................................................... 314 Obrázek 17: Dynamický model organizační kultury podle Mary Jo Hatch ................................................... 319 Obrázek 18: Roviny organizačního učení se .................................................................................................. 326 Obrázek 19: Týmový model procesu učení se ............................................................................................... 327 Obrázek 20: U-Proces kolektivního učícího se procesu a pět disciplín ......................................................... 332 Obrázek 21: Organizační změna podle AI – kontinuita, novost a proměna ................................................... 335 Obrázek 22: Dynamický model strategie podporovaného rŧstu synodálních PRF v diecézi ......................... 431 Obrázek 23: Rodinný a pastorační typ farnosti (zdroj: srov. pozn. 1611) ...................................................... 608 Obrázek 24: Programový a korporativní typ farnosti (zdroj: srov. pozn. 1611) ............................................ 609 Obrázek 25: Ukázka pracovních oken softwaru Weft QDA (se souhlasem dotyčného zdroje) ..................... 611 Obrázek 26: Schéma pastorační teologické reflexe podle Whiteheadových .................................................. 667 Obrázek 27: Schéma procesu sociální analýzy podle Hollanda a Henriota ................................................... 668 Obrázek 28: Schéma procesu „strategického mapování“ pouţívaného v chebské farnosti............................ 669 Obrázek 29: Schéma procesu „Appreciative Inquiry“ – oceňujícího zkoumání ............................................ 670 Obrázek 30: „Trojiční kompas“ podle Christiana Schwarze .......................................................................... 672 Obrázek 31: Specifické podoby „trojičního kompasu“ – Boţí skutky, projevy ţivota, obrácení .................. 672 Obrázek 32: Specifické podoby „trojičního kompasu“ – druhy autority, tendence v církvi, nebezpečí ........ 673 Obrázek 33: „Trojiční kompas“ – tři dimenze sluţby: moudrost, vydanost, zmocnění ................................. 673 Obrázek 34: Schéma procesu biblicko-teologické reflexe podle Charlese Olsena ........................................ 674 TABULKY POUŢITÉ V TEXTU A V PŘÍLOHÁCH Tabulka 1: Typologie církevních organizací podle Josepha McCanna .......................................................... 283 Tabulka 2: Hartfordská organizační typologie církevních organizací ............................................................ 284 Tabulka 3: Četnost výskytŧ obratu „farní rada“ a „pastorační rada“ (farnosti) v zápisech z krouţkŧ ........... 571 Tabulka 4: Profil zkoumaných pastoračních rad farností a profil respondentŧ .............................................. 610 10 Pastorační rady farnosti Přehled zkratek PŘEHLED POUŢITÝCH ZKRATEK ApS ............ Direktář o pastorační sluţbě biskupŧ Apostolorum successores CIC ............ Kodex kanonického práva Codex iuris canonici ČB ............. Diecéze českobudějovická Čína ........... dopis papeţe Benedikta XV. věřícím v Číně DC ............. Duchovní cvičení sv. Ignáce z Loyoly DPCP ......... Diocesan Parish Council Personnel DPP ........... diecézní pastorační plán DPR ........... diecézní pastorační rada EdM ........... Instrukce o spolupráci ve sluţbě kněţí Ecclesiae de mysterio EI ............... Direktář o pastorační sluţbě biskupŧ Ecclesiae imago EiA ............ Postsynodální apoštolská exhortace Jana Pavla II. Ecclesia in Asia ES .............. Motu proprio Pavla VI. Ecclesiae Sanctae Felicita ....... promluva papeţe Benedikta XVI. k PRF farnosti Sv. Felicity v Římě HK ............. Diecéze královéhradecká ChL............ Postsynodální apoštolská exhortace Jana Pavla II. Christifideles laici KKC .......... Katechismus katolické církve KPV ........... Instrukce kongregace pro klérus Kněz, pastýř a vŧdce farního společenství LT .............. Diecéze litoměřická LThK ......... Lexikon für Theologie und Kirche, 3. vydání, ed. Walter Kasper (1999–2001) Magliana.... promluva papeţe Benedikta XVI. k PRF farnosti Sv. Tváře Jeţíšovy v Římě NCCL ........ National Council of the Catholic Laity NMI ........... Apoštolský dopis Jana Pavla II. Novo millennio ineunte NPC ........... National Pastoral Council NPPC ......... National Pastoral Planning Conference OCh ........... Oběţník kongregace pro klérus Omnes christifideles P ................. Příloha – s připojením pořadového čísla přílohy uvedené ve druhém svazku PG .............. Postsynodální apoštolská exhortace Jana Pavla II. Pastores gregis PH .............. Arcidiecéze praţská PL .............. Diecéze plzeňská Pr ............... Propositiones biskupské synody o laicích PRF............ pastorační rada farnosti Räte ........... Verantwortung des Ganze Gottesvolkes für die Sendung der Kirche SM ............. dokument biskupské synody o sluţebném kněţství De Sacerdotio ministeriali ŢaP ............ dokument plenárního sněmu v ČR Ţivot a poslání křesťanŧ v církvi a ve světě Pro biblické citace jsou pouţity zkratky zavedené in: Nový zákon. Text uţívaný v českých liturgických knihách přeloţený z řečtiny se stálým zřetelem k Nové vulgátě, Praha: Sekretariát České liturgické komise, 1989, 6–7. Pro citace dokumentŧ 2. vatikánského koncilu jsou pouţity zkratky zavedené in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, 27. 11 12 Pastorační rady farnosti Úvod ÚVOD „Doporučení koncilu, aby se pastorační problémy zkoumaly a řešily ‚po společné úvaze„, se musí adekvátně a artikulovaně odrazit v přesvědčivějším, širokém a rozhodném ocenění pastoračních rad farností, o kterém synodní otcové s oprávněnou vytrvalostí hovořili.“1 Jan Pavel II.: Christifideles laici čl. 27 Účelem toho úvodu je v první části seznámit čtenáře s mojí osobní motivací při psaní této dizertace, s jejím celkovým zaměřením a s jejími konkrétními cíli, v části druhé pak načrtnout metodologické postupy pouţívané v prŧběhu celého dizertačního projektu. TÉMA A MOTIVACE V této části úvodu se nejprve pokusím zformulovat své osobní motivace k volbě daného tématu a načrtnout očekávané přínosy dizertační práce, pak vymezím její téma, naznačím své vlastní osobní předporozumění, nabídnu základní orientaci v dostupné literatuře na dané téma a nakonec vymezím konkrétní cíle celého dizertačního projektu. Volba tématu a jeho očekávaný přínos K volbě tématu této dizertace přispěly především následující dvě skutečnosti: Za prvé, ve své vlastní pastorační praxi i v pastorační praxi svých kolegŧ se znovu a znovu setkávám s nejrŧznějšími, více či méně úspěšnými pokusy chápat a realizovat ţivot a sluţbu farnosti, včetně jejího vedení a řízení, jako „společnou cestu“ (syn-ódos). Tyto pokusy často zahrnují pouţívání nástroje zvaného „pastorační rada farnosti“ (resp. „farní rada“ či „farní pastorační rada“). Stejně často je však tento nástroj některými mými kolegy zavrhován jako nefunkční, zbytečný či dokonce pro chápání autority v církvi nebezpečný. Protoţe mi pro hlubší porozumění těmto procesŧm a pro jejich praktické doprovázení doposud chyběla příslušná literatura poskytující základní prakticko-teologickou orientaci, velmi jsem přivítal moţnost prozkoumat dané téma hlouběji na základě této dizertační práce. Za druhé jsem pak měl to štěstí, ţe jsem mohl postgraduálně studovat pastorační vedení a spiritualitu v irském Dublinu, kde se mi pastorační rady opakovaně vynořovaly jakoţto jedno z klíčových témat při zpracování jak své magisterské práce zkoumající procesy 1 JAN PAVEL II.: Posynodní apoštolský list Jana Pavla II. Christifideles laici o povolání a poslání laikŧ v církvi a ve světě, (ze dne 30. prosince 1988), Praha: Zvon, 1990, čl. 27. 13 Pastorační rady farnosti Úvod pastorační reformy a obnovy v plzeňské diecézi,2 tak licenciátní práce zaměřené na mapování spirituálního rozměru literatury zabývající se tématem rozvoje sborŧ a pastoračního plánování.3 Kromě toho jsem v prŧběhu těchto studií, zvláště v ekleziologicky zaměřených kurzech, znovu a znovu naráţel na teologický pojem „synodalita”, o kterém jsem v prŧběhu svého základního teologického studia neslyšel vŧbec nic, ale nyní jsem začal tušit jeho znovuobjevený význam nejen pro ekleziologii, ale i pro pastorační praxi. Motivován těmito zkušenostmi a studiem jsem si začal klást otázku, zda chápání pastoračních rad a jejich zpŧsobu sluţby v konkrétních farnostech v sobě jakýmsi zhutnělým zpŧsobem nezrcadlí i některé klíčové otázky farní pastorace obecně a zda prakticko- teologická reflexe sluţby pastoračních rad na úrovni farností nemŧţe přinést dŧleţité podněty pro chápání a realizaci synodality v církvi obecně. Zároveň jsem ve volbě tohoto tématu spatřoval příleţitost, ţe na základě jeho hlubší prakticko-teologické reflexe bude moţné následně vytvořit i zatím v českých diecézích zcela chybějící praktické pomŧcky pro sluţbu a podporu sluţby pastoračních rad farností. Název dizertace a definice tématu Na základě těchto předběţných úvah pak byl v konzultaci s vedoucím práce pro tuto dizertaci vybrán název, který zvolené téma přesněji vymezuje: „Pastorační rady farností v české církevní provincii jako realizace synodality v pastorační praxi“. V následujících několika bodech je zachycen význam v tomto názvu obsaţených termínŧ, v jakém jsou tyto termíny v prŧběhu dizertačního projektu pouţívány: Pojem „pastorační rady farností“ (nadále v této práci často nahrazován zkratkou PRF) označuje struktury spoluzodpovědnosti v církvi formálně ustanovené podle církevního práva (srov. kán. 536 CIC)4 v rámci konkrétní farnosti. Pokud práce někde zmiňuje situaci před vydáním CIC z roku 1983, jsou podobné struktury, které v církvi na rovině farností vznikaly na základě inspirace některých koncilních textŧ a dalších církevních dokumentŧ (podrobněji srov. Kapitola 1, část 1.2), označovány tehdy běţným termínem „farní rady“.5 2 Srov. HRUŠKA Petr: Reform and Renewal. Theological Reflection on Organising Ministry in the Diocese of Pilsen, MA Thesis in Pastoral Leadership obhájená na All Hallows College Dublin v roce 2002 (nepublikovaná thesis, k dispozici v archivu All Hallows College Dublin). 3 Srov. HRUŠKA Petr: Journeying through the Wilderness. Mapping Spirituality in Recent Literature on Pastoral Planning and Church Development, STL Thesis in Spirituality obhájená na Milltown Institute Dublin v roce 2004 (nepublikovaná thesis, k dispozici v archivu The Milltown Institute, Dublin). 4 Srov. Kodex kanonického práva. Úřední znění textu a překlad do češtiny, Latinsko-české vydání s českým rejstříkem, Praha: Zvon, 1994. 5 V praxi u nás často stále přetrvává pouţívání termínu „farní rady“. Někdy je tento termín v mnoţném čísle také pouţíván jako společné označení pro dvě struktury spoluzodpovědnosti na farní rovině: pro „pastorační radu farnosti“ podle kán. 536 CIC a pro „ekonomickou radu farnosti“ podle kán. 537 CIC. 14 Pastorační rady farnosti Úvod Geografické určení „v české církevní provincii“ téma práce (a situační výzkumy s touto prací spojené) omezuje na oblast zahrnující pět diecézí v Čechách: diecézi praţskou (PH), královéhradeckou (HK), českobudějovickou (ČB), plzeňskou (PL) a litoměřickou (LT). Omezení na těchto pět diecézí bylo motivováno na jedné straně potřebou omezit rozsah situačních výzkumŧ na zvládnutelnou míru, na straně druhé pak předpokladem, ţe farnosti v diecézích moravské církevní provincie přeci jen pŧsobí v odlišném církevně-sociálním kontextu6 a vyţadovaly by samostatný výzkum. Hledisko vyjádřené výrazem „jako realizace synodality“7 do tématu práce zavádí určitý specifický ekleziologicko-strukturální úhel pohledu, pod kterým chceme pastorační rady farností zkoumat. Terminologicky je pojem „synodalita“ v této práci pouţíván v systematicko-teologickém slova smyslu8 jako označení oné konstitutivní strukturální charakteristiky církve na všech jejích organizačních úrovních (také nazývané „synodální princip“),9 která připomíná, ţe církev je nejen hierarchicky uspořádanou organizací, ale také a zároveň společenstvím všech křesťanŧ na „společné cestě“ (syn-ódia),10 společně ţijících, společně slouţících a společně se rozhodujících v rozmanitosti a vzájemné komplementaritě nejrŧznějších darŧ, povolání, sluţeb a úřadŧ. Určení vyjádřené slovy „v pastorační praxi“ naše téma zakotvuje do ţivota a sluţby konkrétních farností, tedy do jejich „pastorační praxe“, která je pak v této práci chápána opět v co nejširším smyslu jako veškeré konání farnosti jako celku, jejích jednotlivých skupin či jednotlivých členŧ farní obce ve spojení s touto komunitou realizované ve světle a v síle evangelia11 směřující k naplnění poslání církve ve všech jeho základních oblastech poslání církve12 v kontextu rozvoje lidstva v celé jeho komplexitě.13 6 Srov. FIALA Petr, HANUŠ Jiří: Prŧběh a význam koncilních změn v katolické církvi v českém a moravském prostředí, in: FIALA Petr, HANUŠ Jiří (ed.): Koncil a česká společnost. Historické, politické a teologické aspekty přijímání 2. vatikánského koncilu v Čechách a na Moravě, Brno: CDK, 2000, 175– 178, 178. 7 „Celý prŧběh sněmovního procesu i vlastního sněmu byl pro nás velkým uvedením do plnější realizace synodality v naší církvi.“ Ţivot a poslání křesťanŧ v církvi a ve světě, Kostelní Vydří: KN, 2007, čl. 367. 8 Srov. KEHL Medard: Synode, Synoden, Synodalität. II. Systematisch-theologisch, in: Lexikon für Theologie und Kirche, sv. 9, Freiburg: Herder, 32000, sl. 1187n. 9 Srov. KARRER Leo: Synodales Prinzip, in: Lexikon für Theologie und Kirche, sv. 9, Freiburg: Herder, 3 2000, sl. 1184. 10 „[…] synodía […] znamená společná cesta, společenství na cestě, karavana.“ RABAN Miloš: Sněm české katolické církve. Obnova synodality, Praha: Vyšehrad, 2000, 18. 11 Srov. OPATRNÝ Aleš: Pastorace v postmoderní společnosti, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001, 9. Srov. také Ţivot a poslání, čl. 152. 12 V této práci se opíráme o pochopení poslání církve vyjádřené členěním na čtyři základní „dimenze“: leiturgia, diakonia, martyria a koinonia. Srov. Ţivot a poslání, čl. 26–29, 96, 158 a 218; dále také BENEDIKT XVI.: Encyklika Deus caritas est, Praha: Paulínky, 2006, čl. 25; JAN PAVEL II.: Posynodální apoštolská exhortace Ecclesia in Europa, Praha: Česká biskupská konference, 2003 (srov. kapitoly 3 aţ 5: „Hlásat evangelium naděje“ – „Slavit evangelium naděje“ – „Slouţit evangeliu naděje“). 13 Srov. AMBROS Pavel: Pastorální teologie a kontinuita křesťanské tradice, in: ŠPIDLÍK Tomáš, RUPNIK Marko I.: Nové cesty pastorální teologie, Olomouc: Refugium, 2008, 5–70, 54–55 a 39–40. 15 Pastorační rady farnosti Úvod Osobní předporozumění autora Metodologie, ze které v této práci vycházím a která bude podrobně vysvětlena ve druhé části tohoto úvodu, zdŧrazňuje, ţe zkoumající subjekt dotyčného teologa či teoloţky má v celém prakticko-teologickém výzkumném procesu klíčové, ba dokonce konstitutivní místo.14 Proto je na místě pojmenovat zde alespoň některé z těchto spoluurčujících aspektŧ. Narodil jsem se v r. 1965 v Plzni, v katolické rodině. Ţivá osobní víra se ve mně probudila, kdyţ mi bylo osmnáct, zároveň s povoláním ke kněţství. Mé objevování ţivé církve bylo tehdy silně spoluurčováno zkušeností malých modlitebních společenství vzniklých v 80. letech v Plzni v rámci Charismatické obnovy. Z těchto let si odnáším svoji první, asi rok trvající zkušenost s členstvím ve farní radě. Matně si pamatuji, ţe tato farní rada tehdy někdy koncem 80. let víceméně „zašla na úbytě“, a to především kvŧli nekonečným, nikam nevedoucím a nikým neřízeným debatám o všech moţných i nemoţných záleţitostech, které stejně nemohla ovlivnit. V rámci přípravy ke kněţskému svěcení jsem absolvoval magisterské studium teologie na KTF UK v Praze (první dva roky ještě na CMBF v Litoměřicích). Moje pojetí teologie v té době silně ovlivnilo především studium díla Waltera Kaspera15 a Yvese Congara.16 Spirituálně jsem byl tehdy silně ovlivněn německou „teologií obce“ a zkušeností malých společenství a nových církevních hnutí a komunit. Po svém jáhenském svěcení (1994) jsem pak jako člen společné duchovní správy (SDS) pŧsobil dva roky v Klatovech. Zde jsme na základě výslovného přání tehdejšího moderátora SDS pastorační radu neměli ţádnou. Potřeba účasti věřících na spoluzodpovědnosti za pastoraci se řešila víceméně na základě neformálních vztahŧ a individuálních porad s jednotlivci. Časem se zde poměrně očividně projevil dŧsledek takovéhoto přístupu v tom, ţe jsme se kaţdý z kněţí (byl jsem vysvěcen v roce 1995) obklopili jen či především těmi, kteří měli naši vlastní „krevní skupinu“ a víceméně jen jim jsme pak také naslouchali. Následovala čtyřletá zkušenost s vlastní pastorační radou v Chodově, kde jsem následně pŧsobil jako administrátor. Pastorační radu jsme si zde zvolili, zaloţili a snaţili provozovat přesně podle celodiecézně daných stanov. Tato pastorační rada mně osobně zajistila moţnost opřít se o lidi, kterým šlo o farní ţivot, a byla účastna tvorby několika pro 14 Tento velmi silný dŧraz na dŧleţitost „autentické subjektivity“ uvnitř poznávacího procesu jsem za vlastní přijal především díky studiu habilitační práce KLEIN Stephanie: Erkentniss und Methode in der Praktischen Theologie, Stuttgart: Kohlhammer, 2005; srov. např. kapitola „Der subjektive Glaube als epistemologischer Ort in der praktisch-theologischen Theoriebildung,“ tamtéţ, 108–109. 15 KASPER Walter: Jesus der Christus, Mainz: Matthias-Grünewald-Verlag, 101986; KASPER Walter: Der Gott Jesu Christi, Mainz: Matthias-Grünewald-Verlag, 21983; KASPER Walter: Theologie und Kirche, Mainz: Matthias-Grünewald-Verlag, 1987. 16 CONGAR Yves: Der Heilige Geist, Leipzig: St. Benno-Verlag, 1988. 16 Pastorační rady farnosti Úvod farnost velmi klíčových rozhodnutí (např. přesun farního centra z paneláku zpět na pŧvodní faru). Po čase mi ale došlo, ţe ve svém nadšení (a také díky věrnému kopírování všech moţných očekávání vtisknutých do diecézních stanov) byla tato pastorační rada trvale přetěţována, očekávalo se od ní více, neţ byla schopna splnit, a fungovala příliš byrokraticky. Teprve koncem mého pastoračního angaţmá v Chodově se nám pastorační radu podařilo zeštíhlit a transformovat do více komunitní podoby. V letech 2001–2004 jsem absolvoval dvojí postgraduální studium: Master of Arts in Pastoral Leadership na All Hallows College v irském Dublinu a Licenciate in Spirituality na Milltown Institute tamtéţ. Zde jsem se intenzivně věnoval především tématu vlivu rŧzných teorií vedení, managementu, týmové spolupráce a strategického plánování na vedení a řízení církve. Teologicky mě zde velmi ovlivnilo studium ekleziologie Avery Dullese17 a Medarda Kehla,18 základní orientaci v teologické metodě mi poskytlo dílo Bernarda Lonergana,19 a praktickou teologii jsem začal objevovat skrze dílo Dona Browninga.20 Na základě studijní pastorační praxe, při které jsem byl přihlíţejícím členem skupinky Parish Development and Renewal (projekt rozvoje a obnovy farností) v Dublinské diecézi, jsem zde mohl udělat cennou zkušenost se skupinou „týmového vedení farnosti“. Tato skupina sice nebyla formálně ustanovena jako pastorační rada, ale v podstatě splňovala všechny pro určitý model pastorační rady potřebné znaky a fungovala pro farnost jako jakási pastoračně-koordinační skupina. Problémem bylo, ţe ačkoli se jí farář téměř pravidelně účastnil, jeho účast byla víceméně pasivní a jeho vlastní pastorační plánování probíhalo spíše paralelně. Pro mé formování pohledu na roli pastoračních rad pro mě pak byla také dŧleţitá roční zkušenost mého kolegy Petra Bauchnera v Chebu s vytvořením určitého výkonného „farního výboru“ sloţeného z několika aktivních farníkŧ a farnic nahrazujícího pastorační radu, do které jsem mohl zpětně velmi dobře nahlédnout po svém návratu ze studií. Tento „farní výbor“ odvedl dobrý kus práce, ale, jak se ukázalo později, pro roli pastorační rady nebyl dostatečně reprezentativní, protoţe byl sloţen pouze z lidí, kteří si s Petrem nějak „sedli“ a fandili jeho pastoračním „novotám“. Jiné kruhy ve farnosti se pak v dŧsledku toho cítily od pastoračního spolurozhodování odstrčené. Pravděpodobně nejvíce určující byla pro mé osobní předporozumění zkušenost s naší současnou pastorační radou v chebské farnosti, která mě doprovází po celou dobu tohoto dizertačního projektu. Je to pastorační rada, jejíţ podobu a styl práce rozvíjíme jiţ čtvrtý rok, 17 DULLES Avery: Models of the Church, Expanded Edition, New York: Image Books Doubleday, 1987. 18 KEHL Medard: Die Kirche. Eine katholische Ekklesiologie, Würzburg: Echter Verlag, 42001. 19 Především LONERGAN Bernard J. F.: Method in Theology, London: Darton, Longman & Todd, 1971. 20 BROWNING Don S.: A Fundamental Practical Theology. Descriptive and Strategic Proposals, First Paperback Edition, Minneapolis, MN: Fortress Press, 1996. 17 Pastorační rady farnosti Úvod a to i určitým experimentálním zpŧsobem jdoucím, s dovolením diecézního biskupa, často mimo základní pŧdorys v diecézi vydaných stanov. Zkušenost s touto radou je pro mě cenná především tím, ţe ji sice nemusím řídit (moderátorem SDS a tudíţ i předsedou PRF je mŧj kolega Petr Bauchner), ale mohu být účastný jejích setkání a vŧči jejímu předsedovi mohu hrát roli jakéhosi pastoračního konzultanta. Tato situace mi pak umoţňuje jak dosti velký prostor pro zkoušení rŧzných přístupŧ, tak často velmi rychlé „uzemnění“ těchto přístupŧ v konkrétní pastorační a osobnostní realitě. Jestliţe jsem do tohoto dizertačního projektu vstupoval s osobním předporozuměním zabarveným výše uvedenými zkušenostmi a tyto zkušenosti chtě nechtě do jisté míry zabarvovaly jakékoli mé další zkoumání, jejich uvědomění si a „přiznání se“ k nim sleduje především dvojí cíl: Nechat čtenáři nahlédnout do tohoto mého osobního předporozumění a umoţnit mu číst tuto dizertaci jako práci tímto předporozuměním zabarvenou. Mně osobně poskytnout od tohoto předporozumění přeci jen určitý odstup a povzbudit, abych při vlastním výzkumu či jej provázejících reflexích byl citlivý i na jiné konce barevného spektra, neţ jsou právě ty mně vlastní. Literatura zpracovávající téma Pokud je mi známo, práce, která by se zabývala tématem sluţby pastoračních rad z hlediska realizace synodality ve farnostech v české církevní provincii zatím neexistuje. Zdá se, ţe i reflexí sluţby pastoračních rad v České republice obecně se na akademické úrovni doposud zabývalo jen velmi málo prací, navíc ještě nepublikovaných. Objevit a získat pro studijní účely se mi podařilo konkrétně tři: jednu závěrečnou práci oboru křesťanská výchova na CMTF UP (Jahnová, 1999),21 jednu práci v rámci SVOČ na TF JU (Bublan, 2002)22 a jednu diplomovou práci na TF JU (Vojáčková, 2003).23 Všechny tři budou pouţity jako prameny pro přehled dokumentŧ zkoumající kontext práce PRF ve světle literatury, která je k dispozici v češtině (srov. část 1.4). V rámci tohoto přehledu pak budou také prezentovány prameny zabývající se pastoračními radami v rámci rŧzných obecnějších reflexí o pastoraci nebo v rámci rŧzných praktických pastoračních 21 JAHNOVÁ Radmila: Rady ve farnosti, závěrečná práce studia při zaměstnání na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci z roku 1999, obor křesťanská výchova, vedoucí práce Damián Němec (nepublikovaná závěrečná práce, k dispozici v archivu CMTF UP Olomouc). 22 BUBLAN František: Naplňování apoštolátu laikŧ v pastoračních a ekonomických radách, SVOČ na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích z roku 2002, vedoucí práce Jiří Kašný (nepublikováno, k dispozici v archivu TF JU České Budějovice). 23 VOJÁČKOVÁ Gabriela: Farní rady v České republice. Vývoj od počátku 90. let 20. století, diplomová práce obhájená na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích v roce 2003, vedoucí práce Alois Křišťan (nepublikovaná diplomová práce, k dispozici v archivu TF JU České Budějovice). 18 Pastorační rady farnosti Úvod příruček. Některé klíčové práce reflektující sluţbu pastoračních rad farností v zahraničí budou představeny vţdy na závěr přehledŧ o některých zahraničních procesech zápasu o pojetí PRF (srov. část 1.3). Jedna ze zmíněných odborných prací (Vojáčková) pak také poslouţí jako pramen druhotného dokumentárního výzkumu situace PRF v královéhradecké diecézi (srov. část 2.1.1) a jako základ pro srovnávací studii stanov rŧzných diecézí (srov. část 2.3). Protoţe tyto práce a jejich závěry budou prezentovány na příslušných místech dizertace, není potřeba zde podrobněji představovat. Cíle dizertačního projektu Hlavní těţiště dizertace je „badatelsko-teoretické“, avšak se silným dŧrazem jak na popis současné praxe, tak na snahu tuto praxi pomocí výsledkŧ výzkumu pozitivně ovlivnit. Proto jsme si jako cíle tohoto dizertačního projektu stanovili následující tři: Teoretickým cílem práce je ve světle dnešní praxe PRF v Čechách prozkoumat rŧzné modely a přístupy k práci pastoračních rad farností, teologicky je reflektovat z hlediska realizace synodality v církvi a naznačit některé moţnosti či výzvy pro dnešní prakticko- teologické chápání sluţby pastoračních rad v církvi. Praktickým cílem práce je pak poskytnout solidně podloţené podněty k tomu, aby pastorační rady mohly být účinnými nástroji pastorační sluţby farností jakoţto učednických a slouţících komunit, které jsou na „společné cestě“ do Boţího království v kontextu dnešní společnosti.24 Pedagogickým cílem psaní této práce je pak autorova hlubší orientace v dnešních metodologických přístupech v praktické teologii, prohloubení základních dovedností vědecké práce, zkušenost výzkumné práce pod vedením odborníkŧ z oboru praktické teologie a rozvinutí schopnosti na základě této práce korigovat své vlastní předporozumění.25 Celkový přístup ke psaní dizertace Při vlastním psaní dizertace mi byl cenným vodítkem text „Několik rad pro inspiraci budoucích autorŧ prací z dogmatické teologie“ Ctirada V. Pospíšila.26 Přesto, ţe jsou tyto rady řečené v kontextu dogmatické teologie, díky své z velké části obecné platnosti27 mi poskytly základní oporu jak pro celkové rozvrţení práce, tak jako vodítko k práci s textem. 24 „Z uvedeného dŧvodu by ani bakalářská, diplomová, licenciátní a disertační práce neměla zcela ztrácet ze zřetele to, ţe teologie je zaměřena k hlásání Boţího království a k sluţbě ţivotu, a to ţivotu v plnosti.“ POSPÍŠIL: Hermeneutika mystéria, 212. 25 Srov. např. POSPÍŠIL: Hermeneutika mystéria, 216, odst. 3.5. 26 Srov. POSPÍŠIL: Hermeneutika mystéria, 210–229. 27 Srov. POSPÍŠIL: Hermeneutika mystéria, 211. 19 Pastorační rady farnosti Úvod V duchu těchto Pospíšilových rad28 se také při psaní drţím běţného úzu psaní v neosobní formě či v první osobě mnoţného čísla, čímţ je snad lépe vyjádřena skutečnost, ţe tato práce je ovocem výzkumné spolupráce s mnoha ochotnými lidmi, kteří kaţdý k jejímu vzniku přispěli svým jedinečným dílem (aniţ bych se ovšem zříkal osobní zodpovědnosti za její konečnou podobu a především za všechny její nedostatky). Jen v tomto úvodu a v závěru práce, které povaţuji za svŧj osobní komentář k celému dizertačnímu projektu, pouţívám v souladu s uvedenými radami první osobu čísla jednotného.29 METODOLOGIE DIZERTACE Otázka metodologie praktické či pastorační teologie je v současné době ţivě diskutována a při této diskusi lze zaznamenat širokou škálu přístupŧ a postojŧ.30 Proto v této druhé části úvodu nejprve upřesním vědní obor, v rámci kterého je zvolené téma zkoumáno, a naznačím svá metodologická východiska, ze kterých jsem při práci čerpal. Poté narýsuji základní metodologické obrysy práce, popíši její základní strategii a konkrétní postupy výzkumu a nakonec načrtnu hrubé schéma celé dizertace. Určení vědního oboru a disciplíny Předkládaná dizertace je zpracovávána v rámci doktorského studijního programu „Teologie“ v oboru nazvaném na KTF UK „Pastorální teologie a kanonické právo“. Na základě výše vymezeného tématu lze pak tuto práci a s ní související výzkum ještě přesněji zařadit jako dizertaci v teologické disciplíně běţně nazývané „praktická teologie“. Zatímco dříve termín „praktická teologie“ („praktische Theologie“, „practical theology“) díky vlivu díla Friedricha Schleiermachera zdomácněl především v literatuře z protestantských církví, poslední dobou se začíná tento termín uţívat i v katolické literatuře, a to stále častěji jako synonymum k termínu „pastorální teologie“ („pastoral Theologie“, „pastoral theology“).31 V této práci je dána přednost pouţívání termínu „praktická teologie“, který je zde chápán jako kritická teologická reflexe současné praxe, která je ve své 28 POSPÍŠIL: Hermeneutika mystéria, 221, odst. 4.3. Srov. také např. DENSCOMBE Martyn: The Good Research Guide for small-scale social research projects, Buckingham: Open University Press, 1998, 289. 29 Srov. POSPÍŠIL: Hermeneutika mystéria, 221, 29. 30 Srov. např. NAUER Doris, BUCHER Rainer, WEBER Franz (ed.): Praktische Theologie. Bestandaufnahme und Zukunftsperspektiven, Stuttgart: Kohlhammer, 2005, nebo HAUSCHILDT Eberhard, SCHWAB Ulrich: Praktische Theologie für das 21. Jahrhundert, Stuttgart: Kohlhammer, 2002. 31 Podrobněji o této terminologii a jejím historickém vývoji především v německy a anglicky mluvících zemích srov. např. KLEIN: Erkentniss und Methode, 38–53. Toto konstatování lze také ověřit např. i jen zběţným prolistováním dvou svazkŧ uvedených v předchozí poznámce. 20 Pastorační rady farnosti Úvod perspektivě převáţně zaměřená na společenství víry a jeho vztah k širší společnosti.32 Není zde tedy zastáván starší lineárně sestupný směr od teorie k praxi, ale spíše pojetí hermeneutického kruhu od praxe k teorii a zpět.33 Metodologická východiska Co se týče pochopení teologie jako vědního oboru a s tím související otázkou metodologie, klíčovým východiskem se pro mě stalo dílo kanadského teologa Bernarda Lonergana Method in Theology (1971).34 Pro hledání metodických základŧ pro tuto dizertaci byly z výše načrtnutého Lonerganova přístupu k dělení teologického vědeckého procesu dŧleţité především dva dŧrazy: Dŧraz na nezbytnou plynulou návaznost jednotlivých fází zkoumání na sebe navzájem35 a klíčovou roli osobní křesťanské konverze zkoumajícího subjektu především pro druhou („sestupnou“) část teologického procesu.36 Sám o sobě by však Lonerganŧv příspěvek k metodě v teologii byl pro potřeby této práce nedostatečný. Nejen, ţe i přes svŧj klíčový význam na sobě nese určitá omezení doby a účelu vzniku,37 ale především pro potřeby metody praktické teologie zŧstává na příliš obecné hermeneutické rovině. Proto druhým cenným inspiračním zdrojem pro práci na této dizertaci bylo pro mne dílo Ctirada V. Pospíšila Hermeneutika mystéria: Struktury myšlení v dogmatické teologii (2005),38 a to chápané především jako výzva k tomu, abychom teologii jako celek, včetně prakticko-teologického zkoumání, vnímali jako „participaci na ţivotě Trojjediného“.39 32 Srov. např. KNOBLOCH Stefan: Praktische Theologie: Ein Lehrbuch für Studium und Pastoral, Freiburg: Herder, 1996, 18, s příslušnou bibliografií v poznámkách. Srov. dále např. KINAST Robert L.: What are They Saying about Theological Reflection?, New York – Mahwah, NJ: Paulist Press, 2000, 52. 33 Srov. např. FÜRST Walter, Praktische Theologie – Wissenschaft von Praxis und Kunst der Pastoral, in: NAUER: Praktische Theologie, 71–76, 71–72. Z anglosaské oblasti pak především BROWNING: A Fundamental Practical Theology. Z české literatury srov. např. AMBROS Pavel: Pastorální teologie a kontinuita křesťanské tradice. Úvod k českému vydání, in: ŠPIDLÍK Tomáš, RUPNIK Marko I.: Nové cesty pastorální teologie. Krása jako východisko, Olomouc: Refugium, 2008, 5–70, 54–55 a 39–40. 34 LONERGAN Bernard J. F.: Method in Theology, London: Darton, Longman & Todd, 1971. Bernard J. F. Lonergan (1904–1984), kanadský jezuitský kněz, svoji Method in Theology vytvořil jako své poslední dílo. Srov. také např. GREGSON Vernon (ed.): The Desire of the Human Heart. An Introduction to the Theology of Bernard Lonergan, New York – Mahwah: The Paulist Press, 1988. 35 Srov. tomu odpovídající pojmy auditus fidei a intellectus fidei, které lze přiřadit k Lonerganovým pojmŧm „zprostředkující teologie“ a „zprostředkovaná teologie“; srov. POSPÍŠIL: Hermeneutika mystéria, 70. 36 Srov. LONERGAN: Method in Theology, 123–136. POSPÍŠIL: Hermeneutika mystéria, 19. 37 Lonerganovo dílo je, i přes jeho klíčový přínos do bádání o metodě v teologii, částečně poznamenáno snahou o obranu teologie jakoţto vědy v kontextu anglosaské metodologie vědy poloviny minulého století. V tomto duchu Lonerganŧv přínos hodnotí také POSPÍŠIL: Hermeneutika mystéria, 17–18. 38 POSPÍŠIL Ctirad Václav: Hermeneutika mystéria. Struktury myšlení v dogmatické teologii, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005. Prof. Ctirad V. Pospíšil, Th.D. OFM přednáší dogmatickou teologii na CMTF UP v Olomouci a na KTF UK v Praze. 39 POSPÍŠIL: Hermeneutika mystéria, 22. Tento dŧraz na dŧleţitost osobní víry je, jak Pospíšil sám uvádí, silně přítomen jiţ u Lonergana, i kdyţ ten to nevyjadřuje v trojičním rozměru víry, ale obecně pojmem „obrácení“. „Ţivá víra ve své poloze transcendentální a celek skutečnosti objímající zkušenosti je tudíţ nejzákladnějším předpokladem hermeneutiky mystéria.“ POSPÍŠIL: Hermeneutika mystéria, 19. 21 Pastorační rady farnosti Úvod Protoţe „nejsme to my, kdo se zmocňuje Boţích pravd a Nejvyššího, nýbrţ je to sám Trojjediný, kdo uchvacuje nás, coţ teologii činí, na první pohled paradoxně, vědu povýtce svobodnou.“40 Klíčovým pro tuto práci se mi zde jeví jak dŧraz na osobní spiritualitu jako součást teologovy práce (u Lonergana vyjádřený výše zmíněným dŧrazem na nezbytnost osobního obrácení), tak i (u Lonergana ne příliš rozvinutý)41 dŧraz na christologické a trinitární principy myšlení42 v srdci jakéhokoli teologického oboru. V neposlední řadě pak jako velmi dŧleţitý a orientující shledávám Pospíšilŧv dŧraz na organický a obousměrně se obohacující vztah vzájemné závislosti mezi systematickou teologií a spiritualitou či mezi systematickou teologií a ostatními teologickými disciplínami (včetně praktické teologie).43 Výše naznačené dŧrazy byly pro mne sice klíčové, avšak jejich další potřebnou konkretizaci bylo třeba hledat v dílech, které se zabývají specifickou metodologií praktické teologie. Jednu z těchto praktických metodologických orientací nabízí metodologická studie Stephanie Kleinové Erkenntnis und Methode in der Praktischen Theologie (2005).44 Stephanie Kleinová je na základě svých studií přesvědčena, ţe dnešní pastorální teologie musí rozvíjet explorativní a kreativní metody, které: (1) nabízejí modely, které podporují lidi a instituce v jejich pastorační a křesťanské praxi; (2) lidem v praxi pomáhají porozumět jejich světu a poskytují jim v něm systematickou orientaci k jednání; (3) ostatním teologickým disciplínám dodávají informace o ţivotě a víře lidí v současné společnosti.45 Proto je podle Kleinové v metodologii praktické teologie třeba rozlišovat:46 metody podporující konkrétní oblasti pastorační praxe (zde jsou míněny např. metody pastýřské, poradenské či diakonické sluţby, křesťanského vzdělávání, katecheze, organizačního rozvoje, kázání, evangelizace apod.); metody prakticko-teologického získávání dat z praxe a metody utváření teorií o praxi (často do dnes jsou metody přejaté ze sociálních věd nebo postupy čerpající svá data přímo z rŧzných sociologických analýz, inspirativní je ale také výměna s rŧznými fenomenologickými a estetickými přístupy); 40 POSPÍŠIL: Hermeneutika mystéria, 11. 41 „Teolog musí konstatovat, ţe Lonergan ne zcela dostatečně zohledňuje christologické a trinitární principy myšlení, jeţ jsou vlastní dogmatické teologii.“ POSPÍŠIL: Hermeneutika mystéria, 18. 42 S odvoláním na Katechismus katolické církve (čl. 234) Pospíšil konstatuje: „Pojednání o hermeneutice víry se tudíţ má v první řadě prolínat s tajemstvím Trojjediného, které slouţí jako světlo, v němţ vnímáme všechno ostatní v oblasti učení víry i ţivota z víry.“ POSPÍŠIL: Hermeneutika mystéria, 21. 43 Srov. POSPÍŠIL: Hermeneutika mystéria, kap. II.4.2.3., 126–130. 44 KLEIN Stephanie: Erkentniss und Methode in der Praktischen Theologie, Stuttgart: Kohlhammer, 2005. Prof. Dr. theol. Dipl. päd. Stephanie Kleinová je docentkou pro oblast teologie a náboţenské pedagogiky na Univerzitě Salzburg a soukromou docentkou na Univerzitě Mainz. 45 Srov. KLEIN: Erkentniss und Methode, 30 a 53. 46 Srov. KLEIN: Erkentniss und Methode, 54. 22 Pastorační rady farnosti Úvod základní metodickou strukturu celkového procesu prakticko-teologické práce (často se pouţívá např. nějaká podoba trojkroku „vidět – soudit – jednat“ pocházející ve své pŧvodní podobě od belgického kněze a budoucího kardinála Josefa Cardijna, případně komplexnější „Regelkreismodel“ Rolfa Zerfaße).47 Kleinová završuje první kapitolu své studie oddílem shrnujícím „metodické výzvy v praktické teologii“.48 Z nich se naší dizertace týká především:49 znovuodkrytí a znovuocenění konstitutivního místa věřícího zkoumajícího subjektu;50 rozvoj interdisciplinární spolupráce a znalost metodologické diskuse; vtaţení jiných, často marginalizovaných subjektŧ a jejich perspektiv do dialogu. Jádrem tohoto oddílu je pak Kleinové vlastní model základní metodické struktury procesu prakticko-teologické práce,51 který pak v dalších, jiţ velmi specializovaných kapitolách studie dále rozvíjí a zdŧvodňuje. Základní metodická struktura prakticko-teologického procesu Předchozí „metodologická východiska“ lze povaţovat za určité vymezení „prostředí“, ve kterém se při vlastním prakticko-teologickém výzkumu a reflexi chci pohybovat. Kaţdý vědecky zakotvený proces zkoumání však navíc k tomu potřebuje i určité přesnější vymezení základních souvztaţností, tedy určitou základní metodickou strukturu či „kostru“. Protoţe struktura navrţená Stephanií Kleinovou v její výše představené práci52 dle mého názoru dobře odpovídá většině načrtnutých metodologických východisek, dříve vylíčenému pojetí praktické teologie i mým osobním potřebám a moţnostem, rozhodl jsem se tento přístup převzít jako základní metodickou strukturu celého prakticko-teologického procesu vedoucího ke vzniku této dizertace. Na následující stránce uvedený náčrt zaloţený na modelu Stephanie Kleinové se mi osvědčil jako dŧleţitá pomŧcka v prŧběhu vlastního výzkumu i související prakticko-teologické reflexe a nabízí se i jako praktické vodítko pro čtenáře, kterým mŧţe usnadnit porozumění celkové vnitřní dynamice této dizertace. 47 Srov. kritiku těchto modelŧ v KLEIN: Erkentniss und Methode, 69–72, 76, 85, 87–88, 92– 93. Ke Kleinové návrhu dalšího rozpracování „trojkroku“ v kontextu evropské praktické teologie, které by překonalo výše zmíněné nedostatky, srov. KLEIN: Erkentniss und Methode, 120–125. 48 Srov. KLEIN: Erkentniss und Methode, 115–125. 49 Srov. KLEIN: Erkentniss und Methode, 115–117. 50 Tento „zkoumající subjekt“ volí a rozvíjí svŧj zájem, klade otázky, stanovuje cíle a téma výzkumu, rozhoduje se pro specifické preference a zpŧsoby postupu. Velký vliv mají nejen jeho teologické znalosti a schopnosti, teologické preference a přesvědčení či znalosti humanitních věd, ale také všechno, z čeho se skládá jeho osobní ţivot včetně socio-historického kontextu, finančních, lokálních či časových limitŧ, subjektivní víry a osobních schopností. To vše spoluurčuje výsledné získané poznatky a zpŧsob utváření výsledné teorie. 51 Srov. KLEIN: Erkentniss und Methode, 118–120. 52 Srov. KLEIN: Erkentniss und Methode, 118–120. 23 Pastorační rady farnosti Úvod Ţivot a víra zkoumajícího subjektu … … … … … v socio-historických kontextech PRAXE 1 Úvod volby, zájmy, otázky, cíle Závěr PRAXE 2 ZKOUMAJÍCÍ SUBJEKT metodologický rámec teolog / teoloţka metodologický rámec Úvod Úvod VÝZKUMNÝ PROCES „v horizontu víry“ reflexe v horizontu PRAKTICKÁ TEOLOGIE dialog a humanitní humanitní teologické přítomnosti diskuse vědy vědy disciplíny reflexe tvorba teorie filosofie Kapitola 3 v horizontu spolupráce filosofie tradice Kapitola 5 Kapitola 4 metody metody tvorby teorie pastorační praxe spolupráce zkoumání ţivota, víry koncepty pastorační Tradice a pastorační praxe podporující praxi pracovníci Kapitola 2 Kapitola 6 metody získávání dat PRAXE 1 Úvod zkušenosti, procesy Kapitola 1 významy, hodnoty Závěr PRAXE 2 Ţivot a víra lidí … … … … … … … v jejich socio-historických kontextech 53 Obrázek 1: Pracovní model metodického procesu v praktické teologii (podle Stephanie Kleinové) Legenda ke schématu (Obrázek 1):54 Spodní šedý pruh představuje oblast zájmu praktické teologie, přičemţ cílem jejího pŧsobení je posun od pŧvodní „Praxe 1“ k proměněné „Praxi 2“. V našem případě se zde jedná o celou oblast sluţby pastoračních rad farností v české církevní provincii. Náčrt socio-historického kontextu sluţby pastoračních rad farností jejich zasazení do zkušeností, procesŧ, významŧ a hodnot v kontextu prakticko-teologické literatury o pastoračních radách tvoří Kapitolu 1 této dizertace. Zatímco úkolem Úvodu této dizertace je načrtnout základní osobní východiska, motivace a metodologii celé práce, v Závěru jsou pak shrnuty základní výsledky práce snaţící se pomoci připravit cestu od současné Praxe 1 k ţádané Praxi 2. Dvě široké šipky uprostřed nad spodním pruhem představují dvě centrální oblasti úkolŧ praktické teologie: zkoumání zkušeností, jednání a víry konkrétních lidí či skupin (vzestupná šipka „zkoumání ţivota, víry, inovativní praxe“) a rozvoj koncepcí podporujících pastorační praxi (sestupná šipka „koncepty podporující praxi“): o Vzestupná oblast empirického výzkumu praxe sluţby pastoračních rad farností je v naší dizertaci pojednána v Kapitole 2. 53 Podle KLEIN: Erkentniss und Methode, 119; doplněno odkazy na strukturu této dizertace. 54 Legenda je zpracována, někdy s doslovnými citacemi, podle KLEIN: Erkentniss und Methode, 118 a 120. 24 Pastorační rady farnosti Úvod o Sestupná oblast konceptŧ pro novou pastorační praxi pastoračních rad vyplývajících z celého prakticko-teologického procesu této dizertace je předestřena v Kapitole 6. Ve své teoretické dimenzi je praktická teologie ve stálém rozhovoru s jinými teologickými disciplínami a s dalšími vědními obory. To je znázorněno dvěma boxy vlevo a vpravo od centrálního boxu „praktické teologie“: o Levý box („teologické disciplíny“) znázorňuje obousměrnou komunikaci mezi praktickou teologií a ostatními teologickými disciplínami (které samy vedou vlastní dialog s humanitními vědami a filosofií). V našem případě zde jde o dialog především se systematickou a spirituální teologií, a to konkrétně v oblasti pojmŧ „synodalita“ a „duchovní rozlišování“. V dizertaci jsou tyto prameny prezentovány v Kapitole 3. o Pravý box („humanitní vědy a filosofie“) znázorňuje obousměrnou komunikaci a spolupráci mezi praktickou teologií a humanitními vědami či filosofií („dialog a spolupráce“). V našem případě zde jde především o dialog s teorií organizace, s naukou o vedení a řízení a se sociologickými teoriemi malých skupin či týmŧ. Prameny z této oblasti jsou prezentovány v Kapitole 4. Biblická a církevní tradice a jí odpovídající církevní učení (box „Tradice“) je praktické teologii zprostředkovávána prostřednictvím jiných teologických disciplín. Zároveň je však toto poselství evangelia v bezprostředním a obousměrném kontaktu s konkrétní praxí uprostřed zkoumané situace, takţe se mŧţe stát předmětem našeho empirického zkoumání. V našem případě zde mŧţe jít o otázku, z jakých teologických základŧ jsou syceny konkrétní pastorační rady či jejich členové, kterou se alespoň částečně snaţí zodpovědět náš terénní výzkum zachycený v Kapitole 2. Konstitutivní místo v prakticko-teologickém výzkumném procesu má zkoumající subjekt dotyčného teologa či teoloţky (box „subjekt“ spolu s celým horním šedým pruhem). V našem případě jsem tímto zkoumajícím subjektem já osobně (a v širším slova smyslu i moji nejbliţší spolupracovníci). Některé z osobních charakteristik tohoto zkoumajícího subjektu jsou (spolu s širšími kontextovými východisky) předestřeny v první části Úvodu této dizertace. Pŧsobením praktické teologie se má proměňovat nejen praxe v rámci zkoumané situace, ale v rámci výzkumného procesu se často mění i postoj či jednání vlastního zkoumajícího subjektu (to je zachyceno v horním šedém pruhu opět hesly „Praxe 1“ a „Praxe 2“). V této dizertaci jsou takovéto posuny (spolu se shrnutím celkových výsledkŧ) zachyceny v jejím Závěru. Ústřední box („praktická teologie“) je místem, kde se všechny výše zmíněné procesy a podněty setkávají v plodné tvŧrčí syntéze („diskuse, reflexe, tvorba teorie“), ze které pak vyplývají výsledné koncepty podporující praxi. Prostorem pro zachycení těchto tvŧrčích syntetizujících procesŧ je především Kapitola 5 této dizertace. 25 Pastorační rady farnosti Úvod Základní strategie výzkumu a tvorby teorie Jestliţe metodologická východiska spolu s vymezením oboru praktické teologie lze přirovnat k „prostředí“ a výše načrtnutou základní metodickou strukturu ke „kostře“ celého procesu, v jeho prŧběhu je také zapotřebí udrţovat určitý celkový směr. A právě v tom mŧţe pomoci něco jako „orientační směrovka“, kterou je pro dizertační práci celková základní strategie výzkumu a zpŧsobu utváření výsledné teorie. Takových základních strategií či přístupŧ se z oblasti sociálních věd nabízí poměrně hodně (např. případová studie, etnografický přístup, fenomenologické zkoumání, historický výzkum, akční výzkum, evaluační výzkum apod.).55 Pro účely této dizertace se však jevilo jako nejvhodnější inspirovat se strategií výzkumu nazvanou grounded theory, kterou navíc i Stephanie Kleinová ve své výše citované studii hodnotí jako přístup v mnohých aspektech odpovídající poţadavkŧm, které od metody pouţívané v rámci praktické teologie očekáváme.56 Název grounded theory (někdy překládaný jako „zakotvená teorie“) se snaţí vyjádřit, ţe zde jde o určitý specifický, empiricky zakotvený zpŧsob utváření teorie o zkoumané sociální realitě, neboli, jak ji charakterizují její pŧvodci,57 zpŧsob „odkrývání teorie na základě dat“.58 Prvním charakteristickým dŧrazem této výzkumné strategie je intenzivní vtaţení zkoumajícího subjektu do procesu utváření teorie a snaha, aby tento proces byl v úzkém kontaktu s daty získanými během výzkumu (byl v nich „zakotven“). Druhou charakteristikou grounded theory je dŧraz na „otevřený začátek“. Výzkum nezačíná nějakou předem danou hypotézou, kterou je třeba ověřit, či otázkami, které je třeba zodpovědět, ale začíná tak říkajíc „s otevřeným hledím“. Na počátku je pouze vymezení oblasti zájmu a to, co se uvnitř této oblasti ukáţe jako relevantní a dŧleţité, to se objeví teprve v prŧběhu výzkumu. Podobně i přesnější ohraničení dané problematiky, volba konkrétních pouţitých metod získávání dat, určení dalšího směru výzkumu či formulace 55 Publikacemi, které pomohly orientovat se v této problematice, jsou především HENDL Jan: Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace, Praha: Portál, 2005; DENSCOMBE: The Good Research Guide; COGHLAN David, BRANNICK Teresa: Doing Action Research in your own Organization, London: Sage, 2001. 56 Srov. KLEIN: Erkentniss und Methode, 240. Kleinová tento přístup představuje a podrobně analyzuje v páté kapitole své studie, KLEIN: Erkentniss und Methode, 239–265. Dále se s ním setkáme v DENSCOMBE: The Good Research Guide, 109–129 a v HENDL: Kvalitativní výzkum, 125–128 a 243– 260. 57 Pŧvodci grounded theory jsou dva američtí sociologové, Barney G. Glaser a Anselm L. Strauss, srov. jejich originální dílo GLASER Barney G., STRAUSS Anselm L., The Discovery of Grounded Theory. Strategies for Qualitative Research, Chicago: Aldine Publishing Company, 1967. 58 Ačkoli např. HENDL: Kvalitativní výzkum, pouţívá překlad „zakotvená teorie“, v této dizertaci, podobně jako Stephanie Kleinová ve své studii, zahováme originální anglický termín grounded theory. V německé jazykové oblasti je tento termín někdy překládán jako „gegenstandsnahe Theoriebildung“, „gegenstandsbezogene Theoriebildung“ či „empirish fundierte Theoriebildung“; srov. KLEIN: Erkentniss und Methode, 240 pozn. 546. 26 Pastorační rady farnosti Úvod konkrétních výzkumných otázek se děje teprve v prŧběhu výzkumného procesu. Tím má být kromě jiného zajištěna silná relevance teorie vzešlé z takovéhoto přístupu vŧči praktickému uplatnění v dané oblasti.59 Daní za tyto výhody je ovšem nutnost většího rozsahu práce, která často vyţaduje i zpracování určitých „testovacích“ studií, na základě kterých se teprve postupně ujasní celkové směřování. Třetí zásadní charakteristikou grounded theory je pojem „saturace“ generované teorie. Proces sběru dat je uzavřen, jestliţe další data nepřispívají k dalšímu vývoji teorie (teorie je „saturována“). Obvykle se během výzkumného procesu počítá s vícenásobným vstupem do terénu, data jsou mezi těmito vstupy prŧběţně analyzována, přičemţ výsledky této analýzy opět ovlivňují další zaměření výzkumu.60 Vnitřní dynamika výzkumu a zpŧsoby získávání dat Počátku výzkumu vedeného v duchu grounded theory mŧţe, ale nemusí předcházet studium relevantní literatury, které běţně slouţí k získání prvních informací o zkoumané oblasti či k získání přehledu o moţných problémech či jiţ nalezených řešeních problémŧ.61 Ovšem i v případě, ţe je některá zásadní literatura studována předem, se doporučuje, aby stávající známé teorie týkající se dané oblasti byly dočasně „uzávorkovány“, aby byla zachována otevřenost pro nové poznatky či souvislosti. Z těchto dŧvodŧ i v našem případě byl výzkum základní literatury o pastoračních radách proveden aţ po uzavření základní analýzy terénního a dokumentárního výzkumu, jejichţ výzkumné kroky (podrobně popsané v částech 2.4.1 a 2.5.1) byly realizovány v následující časové souslednosti:62 1. Vstup do „terénu“ s pouze velmi vágními koncepty a představami o zkoumané oblasti: Tomuto bodu v našem případě odpovídá sondáţní orientační dotazníkový prŧzkum provedený na samotném počátku celého dizertačního projektu v létě 2006, který byl zaměřen na získání předběţného přehledu podpory PRF na jednotlivých biskupstvích (srov. přílohy P 5 aţ P 7; výsledky tohoto prŧzkumu byly pak pouţité v části 2.2). 2. Podrobné studium jednotlivých případŧ nebo skupin a zaznamenávání dat získaných pozorováním, rozhovory či shromaţďováním dokumentŧ: Této fázi odpovídal terénní dotazníkový a osobní výzkum zaměřený na získání kvalitativního obrazu PRF přímo ve farnostech, který ve větším časovém odstupu (zpŧsobeném osobními rodinnými 59 Srov. KLEIN: Erkentniss und Methode, 245. 60 Srov. HENDL: Kvalitativní výzkum, 128. 61 Srov. KLEIN: Erkentniss und Methode, 245–246 a 263. 62 Následující body jsou zpracovány na základě bodŧ uváděných v HENDL: Kvalitativní výzkum, 128, doplněných pode KLEIN: Erkentniss und Methode, 263–265. S tímto hlediskem prezentujícím jednotlivé fáze grounded theory jsou pak vţdy spojeny konkrétní kroky v procesu naší prakticko-teologické reflexe. 27 Pastorační rady farnosti Úvod dŧvody) proběhl především v zimě 2007/2008 a volněji pokračoval i později (srov. přílohy P 12 aţ P 19, pro popis pouţitých metod srov. část 2.5.1). 3. Simultánní shromaţďování a analýza dat v procesu zkoumání, která vede k prvním předběţným hypotézám, ke zpřesnění kladených otázek, k cílenému hledání dalších dat, k novým směrŧm výzkumu či ke studiu příslušné literatury: První dvě vrstvy takto vznikající analýzy dat získaných z terénního výzkumu jsou zachycené v přílohách P 18 a P 19 (pro její souhrnnou prezentaci pak srov. část 2.5), výsledky dvou sekundárních dokumentárních výzkumŧ PRF v královéhradecké a plzeňské diecézi doplněných vlastním internetovým výzkumem (jaro 2008) jsou pak zachyceny v části 2.1. 4. Rozšíření zkoumání na další případy, které má přinést novou informaci pro rozvoj teorie, a výběr nových případŧ závisející na dosavadních poznatcích a rozvíjející se teorii: Díky analýzám doposud shromáţděných dat a studiu kontextových pramenŧ (jejichţ přínos zachycuje především Kapitola 1) postupně i v našem případě docházelo ke čtení těchto dat v novém světle, k prohloubeným interpretacím a k jasnějšímu zaměření výzkumu. Na základě toho pak byl v létě 2008 realizován dokumentární výzkum pramenŧ plenárního sněmu (dvě základní vrstvy analýzy takto získaných dat zachycují přílohy P 10 a P 11, pro její souhrnnou prezentaci srov. část 2.4) a částečně vlastní, částečně druhotný srovnávací dokumentární výzkum stanov PRF všech českých diecézí (jeho výsledky jsou zachyceny v části 2.3; srov. také přílohy P 8 a P 9). 5. Porovnávání doposud získaných a analyzovaných dat, testování získaných poznatkŧ a validace zjištěných fakt, rozvoj zachycení rozmanitosti jevŧ pomocí kategorií, identifikace probíhajících procesŧ, zdokonalování kategorizačních systémŧ, integrace poznatkŧ, zobecňování empirických tvrzení a formulování dalších hypotéz: Tato fáze strategie grounded theory se v našem případě jiţ prolínala s postupným vyhledáváním relevantní teologické či organizačně-teoretické literatury, jejím prŧběţným studiem, vyhodnocováním a formulací relevantních konceptŧ (podzim – zima 2008/2009). Tyto prameny prezentují Kapitola 3 a Kapitola 4. 6. Ukončení výzkumného procesu v okamţiku, kdy další získaná data jiţ ţádným podstatným zpŧsobem nepřispívají k objevení se nových poznatkŧ (teorie je „saturována“) nebo je jasně rozpoznatelný uţitek aplikace vyvinuté teorie, který jiţ nemŧţe být podstatným zpŧsobem zkvalitněn: Spolu s tímto postupným ukončováním vlastního výzkumného procesu, kdy jsme jiţ ani v terénu, ani ve zkoumaných dokumentech, ani v příslušné literatuře nenacházeli další zásadní podněty, byla zároveň postupně iniciována syntetická fáze vlastní prakticko-teologické reflexe, která získaná a 28 Pastorační rady farnosti Úvod analyzovaná data uvedla do tvŧrčího rozhovoru s teologickými a organizačně- teoretickými prameny (jaro 2009). Výsledkem této reflexe je Kapitola 5. 7. Uvedení získaných poznatkŧ a vytvořených teorií do diskuse se stávajícími teoriemi nebo s jinými empirickými zkoumáními, přičemţ se takto mohou objevit nové nároky na nalezené výsledky či mohou být konstatovány otevřené otázky pro další výzkumy: Tato závěrečná fáze tvorby teorie podle strategie zvané grounded theory odpovídá poslední fázi naší prakticko-teologické reflexe (jaro 2009) zaměřené na návrh strategicko-praktických konceptŧ či krokŧ, které by mohly napomoci konkrétním kvalitativním posunŧm v praxi pastoračních rad (srov. Kapitola 6). Během takto komplexního výzkumného projektu bylo samozřejmě nutné pouţívat nejrŧznější metody pro získávání dat, jako např.:63 dotazníky (sondáţní i výzkumné, s otevřenými i uzavřenými otázkami); interview (strukturované i nestrukturované, individuální i skupinové); pozorování (pozorovatel jako participant i participant jako pozorovatel); dokumenty (veřejné, úřední, archivní, soukromé i virtuální). SCHÉMA DIZERTAČNÍ PRÁCE Dizertační práce, vycházející z celkové metodologie načrtnuté dále v první kapitole, je z praktických dŧvodŧ rozdělena do dvou svazkŧ (Hlavní text a Přílohy). Toto dělení usnadňuje četbu hlavního textu, během které je takto jednodušší zároveň sledovat příslušné přílohy, ze kterých hlavní text často vychází. Jednotlivé svazky jsou členěny takto: Svazek první: Hlavní text dizertace Poděkování zmiňuje spolupracovníky, bez kterých by tento projekt nebyl moţný. Čestné prohlášení Anotace stručně v češtině i v angličtině shrnuje obsah dizertační práce. Obsah informuje o struktuře celé dizertace členěné podle kapitol, částí a oddílŧ Seznam tabulek a obrázkŧ podává přehled o všech v dizertaci i v přílohách pouţitých grafických tvarŧ. Přehled symbolŧ a zkratek nabízí vysvětlující přehled pouţitých zkratek. Úvod dizertace seznamuje s osobní motivací, předporozuměním a východisky autora, načrtává očekávané přínosy práce, vymezuje téma, definuje cíle celého dizertačního projektu a představuje celkovou pouţitou metodologii včetně jejích východisek. 63 Základní orientaci v těchto metodách jsem získal především v HENDL: Kvalitativní výzkum, 161–206; DENSCOMBE: The Good Research Guide, 131–229. 29 Pastorační rady farnosti Úvod 1. kapitola (kontextová východiska) načrtává rŧzné perspektivy pastoračně- historického kontextu, ve kterém PRF v české církevní provincii pŧsobí. 2. kapitola (situační reflexe) ve světle otázek druhé kapitoly prezentuje základní reflexi dat o situaci pastoračních rad v české církevní provincii získaných na základě našeho vlastního i sekundárního dokumentárního a vlastního terénního výzkumu. 3. kapitola (teologické základy) nabízí odpovídající teologické a spirituální inspirace především z oblasti ekleziologie, teologie synodality, teologie farní obce a dialogu. 4. kapitola (organizační inspirace) nabízí odpovídající teoretické i praktické inspirace z dalších humanitních věd, především z teorie organizace a z teorie řízení. 5. kapitola (prakticko-teologická reflexe) se pokouší představit reflexi situace pastoračních rad farností ve světle teologie synodality a teorie organizace a nabídnout celkovou prakticko-teologickou syntézu. 6. kapitola (strategicko-praktická perspektiva) shrnuje podněty pro sluţbu a rozvoj pastoračních rad ve farnostech a nabízí některé praktické inspirace pro rozvoj synodality v církvi a pro rozvoj sluţby synodálně orientovaných pastoračních rad v diecézích. Závěr shrnuje hlavní myšlenkovou linii práce, sumarizuje hlavní výsledky, načrtává další moţné směry vědecké práce a zmíní případné osobní posuny či zisky autora práce. Seznam pramenŧ a literatury eviduje všechny prameny pouţité pro výzkumné projekty této dizertace a literatury v této dizertaci citovanou. Seznam příloh chce usnadnit orientaci ve druhém svazku a uvádí názvy a příslušné stránky jednotlivých příloh tam obsaţené. Svazek druhý: Přílohy dizertace Seznam příloh uvádí názvy a stránky příloh obsaţených ve druhém svazku. Přehled symbolŧ a zkratek nabízí kvŧli snadnější orientaci vysvětlující přehled pouţitých zkratek ještě jednou i zde ve druhém svazku. Přílohy obsahují materiály podrobněji dokreslující zpŧsob výzkumu, prezentují jednotlivé nástroje výzkumu, shrnují výsledky analýzy výzkumných projektŧ a dokládají širší souvislosti některých předpokladŧ. Anotace na závěr znovu stručně, v češtině i v angličtině, shrnuje obsah celé práce. Vzhledem k rozsahu práce byla při jejím zpracování věnována zvláštní pozornost rŧzným pomŧckám usnadňujícím vnitřní orientaci, jako např. orientujícím úvodŧm a shrnujícím závěrŧm k jednotlivým kapitolám a částem, přehledně členěnému obsahu, orientačním údajŧm v záhlaví, či četným kříţovým odkazŧm vnitřně provazujícím celý hlavní text i přílohy. Také volba oboustranného tisku mŧţe přispět k příjemnějšímu pouţívání textu. 30 Kontextová východiska Kapitola 1 KAPITOLA 1. KONTEXTOVÁ VÝCHODISKA PRF V ČECHÁCH Po nastínění celkové metodologie pouţité při práci na této dizertaci jsou nyní ve druhé kapitole nabídnuta základní kontextuální východiska pro chápání teorie a praxe pastoračních rad farností. Abychom mohli současnou situaci PRF (jak je na základě dokumentárního výzkumu sněmovního procesu a terénního výzkumu ve farnostech představena v následující kapitole) zasadit do širšího kontextu, v této kapitole představíme nejprve historický kontext PRF v české církevní provincii (1.1), načrtneme základní obrysy učení církve v oblasti sluţby PRF (1.2), představíme širší rámec pro naše uvaţování tvořený příběhy zápasu o pojetí PRF v zahraničí (1.3) a nakonec budeme prezentovat přehled české i překladové literatury v českém jazyce, která mohla nějakým zpŧsobem ovlivnit prostředí, ve kterém dnes PRF vznikají a pracují (1.4). 1.1 PRF V ČESKÉ CÍRKEVNÍ PROVINCII V HISTORICKÉM KONTEXTU Dnešní pastorační rady farností v české církevní provincii za sebou sice často nemají dlouhou historii, ale přeci jen vznikají či pracují v určitém historickém kontextu. Proto v této části předkládáme stručný přehled rŧzných pastoračních vlivŧ, které nějakým zpŧsobem přispěly k vytvoření klimatu, do kterého jsou dnešní pastorační rady zasazeny. Budeme při tom nejprve vycházet z několika málo pramenŧ, které jsou k dispozici k situaci církve v dobách komunismu a ve kterých lze nalézt zmínky o farních radách. 1.1.1 Od války do Praţského jara Zdá se, ţe doba po druhé světové válce, před rokem 1948, byla v některých diecézích dobou „pastorační euforie“,64 kdy probíhaly snahy přizpŧsobit pastoraci podle potřeb tehdejší doby. Značná část církevního ţivota se tehdy odehrávala v rŧzných spolcích a sdruţeních a pronikaly k nám silné vlivy z hnutí JOC65 (v jehoţ skupinách byla pouţívána metoda praktické pastorační reflexe „vidět – soudit – jednat“ velmi podobná některým dnešním přístupŧm k práci pastoračních rad),66 byly v běţném církevním ţivotě jasně přítomné rŧzné komuniální prvky, po roce 1948 byl pastorační „systém jednoho muţe“ 64 Srov. OPATRNÝ Aleš: Pastorace v postmoderní společnosti, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001, 41–42. 65 JOC (z fr. – „Jeunesse ouvriére chretiénne”, v něm. CAJ – „Christlichen Arbeiterjugend“, srov. http://www.joc.be) je zkratka pro „hnutí křesťanské dělnické mládeţe“, které v polovině 20. století zaloţil belgický kněz a pozdější kardinál Joseph Cardijn (1882–1967). Po určitých iniciativách, které tímto směrem vyvinuli P. M. Habáň a částečně i P. S. Braito, u nás tyto přístupy šířil především chorvatský kněz, jezuita prof. Tomislav Poglajen (Kolakovič). Srov. VAŠKO Václav: Profesor Kolakovič – mýty a skutočnost,“ in: Impulz Revue 3 (2006), k dispozici na http://www.impulzrevue.sk/article.php?135, (27.8.2008); srov. také studii O evangelizačním úsilí v českých zemích po druhé světové válce a v současnosti, k dispozici na http://snem.cirkev.cz/index.html?menu=72&id=884, (27.8.2008). Srov. také OPATRNÝ: Pastorace v postmoderní společnosti, 42, a pozn. pod čarou č. 16 tamtéţ na str. 14. 66 Srov. příloha 1.3.2. 31 Kontextová východiska Kapitola 1 v církvi komunistickými represemi nejen posílen, ale nastolen téměř jako jediný moţný model oficiální pastorace.67 Veřejná pastorační činnost ve farnostech se v 50. a 60. letech tedy koncentrovala téměř výlučně na bohosluţby a udílení svátostí.68 1.1.2 Praţské jaro a Dílo koncilové obnovy Velká, i kdyţ časově velmi omezená změna měla přijít v roce 1968 v souvislosti s tzv. Praţským jarem, a to především v souvislosti s pŧsobením Díla koncilové obnovy (DKO).69 Zde lze také v literatuře vystopovat první zmínky o pastoračních radách farností či o jim podobných strukturách v české církevní provincii vystopovat. Toto hnutí,70 vycházející nejprve z Prahy (viz zaloţení Pastorační rady praţské arcidiecéze jejím tehdejším administrátorem biskupem Františkem Tomáškem v březnu 1968),71 ale rychle se rozšiřující i do ostatních českých i moravských diecézí, si jiţ v pŧvodním návrhu svého „akčního programu“ stanovilo jako jeden z praktických cílŧ „všestrannou účinnou pomoc při obnově církevní struktury, přizpŧsobené v duchu 2. vatikánského koncilu potřebám naší pastorační praxe“.72 Ve třetí verzi tohoto akčního programu je pak zdŧrazněna dŧleţitost neztratit „při myšlenkovém usilování“ ze zřetele „jak praktické dŧsledky, tak i zakořenění v hluboké pŧvodní spiritualitě“.73 Zároveň je ihned pojmenován teologický kontext, ve kterém se jakékoli praktické reformy musí odehrávat: pojetí církve jako „obce Boţího lidu, putující dějinami“, ve kterém je sice „svátostné jádro […] zprostředkováno charismatem kněţské sluţby“, ale „spojení se světem a pronikání do 67 Srov. OPATRNÝ Aleš: Kardinál Tomášek a pokoncilní proměna praţské arcidiecéze, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002, 216. Přesahuje moţnosti této práce zkoumat rŧzné modely tzv. „skryté církve“, které by jistě také mohly být určitou inspirací při práci dnešních pastoračních rad. K tomu srov. např. FIALA Petr, HANUŠ Milan: Skrytá církev. Felix M. Davídek a společenství Koinótés, Brno: CDK, 1999; LIŠKA Ondřej: Církev v podzemí a společenství Koinótés, Brno: Sursum, 1999. 68 OPATRNÝ: Kardinál Tomášek a pokoncilní proměna, 216. 69 S kořeny, vznikem, pŧsobením a dŧsledky Díla koncilové obnovy pro další vývoj církve se lze seznámit např. v CUHRA Jaroslav: Dílo koncilové obnovy v kontextu státně-církevní politiky Praţského jara, in: FIALA Petr, HANUŠ Jiří (ed.): Koncil a česká společnost. Historické, politické a teologické aspekty přijímání 2. vatikánského koncilu v Čechách a na Moravě, Brno: CDK, 2000, 112–124; VAŠKO Václav: Dílo koncilové obnovy, jeho vznik a vliv, in: OPATRNÝ Aleš (ed.): Kardinál Tomášek a koncil. Sborník ze sympozia k 10. výročí úmrtí kardinála Tomáška a ke 40. výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu, Praha: Pastorační středisko při Arcibiskupství praţském, 2002, 75–89; OPATRNÝ Aleš: Pastorační program biskupa Tomáška, in: OPATRNÝ: Kardinál Tomášek a koncil, 135–196. 70 V Katolických novinách ze 4. dubna 1968 byl pŧvodně zveřejněn návrh „akčního programu Hnutí koncilové obnovy“, avšak z dŧvodu jasného distancování se od s tehdejším reţimem kolaborujícího Mírového hnutí katolického duchovenstva byl název změněn na „Dílo koncilové obnovy“; srov. VAŠKO Václav: Ne vším jsem byl rád. Vlastní ţivotopis, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999, 287. 71 Srov. např. OPATRNÝ: Pastorační program biskupa Tomáška, 154. 72 Návrh akčního programu Hnutí koncilové obnovy, in: Katolické noviny 14 (1968), 3; citováno podle OPATRNÝ: Kardinál Tomášek a pokoncilní proměna, 134. 73 Akční program Díla koncilové obnovy (3. verze), in: OPATRNÝ: Kardinál Tomášek a koncil, 206–214, 208. Pŧvodně tento text vyšel jiţ před velehradským sjezdem v Katolických novinách z 12. května 1968; srov. Katolické noviny 19 (1968), 3–4; citováno podle CUHRA: Dílo koncilové obnovy, 112–124, 117, pozn. pod čarou č. 8. 32 Kontextová východiska Kapitola 1 jeho prostoru zprostředkovávají […] také volná charismata, jejichţ nositeli jsou namnoze laici“.74 Toto pojetí církve se pak má odrazit i v tom, ţe „hierarchická struktura církve je koncilem doplňována o pastorační radu, kněţskou radu, laickou radu a podobné útvary“.75 Jeden z předních představitelŧ DKO, Jiří Němec, tehdy podobně zdŧrazňoval, ţe jde sice o organizaci vzhledem k tehdejší situaci nutnou, ale přeci jen provizorní, protoţe „její úloha je pouze otevřít pole pro skutečné naplnění ducha koncilu v církvi a tuto roli musí v následné době převzít další instituce, vyrŧstající ze základních organizačních struktur církve – farní a diecézní rady, pastorační rady apod.”76 Sílu pŧsobení DKO lze odhadnout jak podle počtu účastníkŧ jeho velehradského sjezdu, konaného 13. a 14. května 1968, na kterém bylo DKO formálně ustanoveno (vice neţ 600 delegátŧ), tak podle intenzivní podpory hnutí ze strany biskupŧ77 a především ze strany biskupa Tomáška, který velehradskému sjezdu předsedal a povzbuzoval ke spolupráci mezi hierarchií a „pravou a církvi velmi potřebnou iniciativou zdola” na „plnění závěrŧ Druhého vatikánského koncilu v naší vlasti”.78 Podle Aleše Opatrného79 lze zaloţení a práci DKO (které nebylo státem nikdy oficiálně uznáno a jehoţ činnost byla později povaţována za státu nepřátelskou)80 povaţovat za největší akci pro realizaci koncilu v naší zemi a za dlouhodobou inspiraci k novým pastoračním postupŧm, které se pak mohly (veřejně či neveřejně) uplatňovat v mnoha oblastech ţivota církve během dalších desetiletí normalizace, perestrojky a některé z nich pak ještě i po sametové revoluci. Tento silný impuls byl podle všeho i v pozadí zakládání a práce farních rad jak ihned v období Praţského jara a těsně po něm,81 tak později v období relativního politického uvolňování let osmdesátých. 74 Akční program, in: OPATRNÝ: Kardinál Tomášek a koncil, 208. 75 Akční program, in: OPATRNÝ: Kardinál Tomášek a koncil, 210–211. 76 NĚMEC Jiří: Dílu koncilové obnovy na cestu, Katolické noviny 19 (1968), 1; citováno podle CUHRA: Dílo koncilové obnovy, 112–124, 117, srov. pozn. pod čarou č. 9. 77 Václav Vaško ve svém ţivotopise svědčí o poměrně komplikované cestě k této podpoře, která ale nakonec vrcholí oznámením biskupa Štěpána Trochty, který podle Václava Vaško „řekl, ţe biskupové po prostudování akčního programu, stanov a organizačního řádu DKO a vyslechnutí doplňujících vysvětlení, které podal mŧj otec, rozhodli dílo podpořit a stát se jeho členy.“ VAŠKO: Ne vším jsem byl rád, 292. 78 Srov. OPATRNÝ: Kardinál Tomášek a pokoncilní proměna, 138–139. 79 Srov. OPATRNÝ: Kardinál Tomášek a pokoncilní proměna, 141. 80 Srov. CUHRA: Dílo koncilové obnovy, 121–123. 81 Srov. např. prohlášení sepsané Václavem Vaško mladším ještě v první den sovětské okupace 21. srpna 1968. V tomto prohlášení kromě jiného zaznělo: „(5) Pracujme v pastoračních a farních radách. Pracujme klidně v rámci platných zákonŧ. K pastoračním a farním radám není třeba schválení podle spolčovacího zákona, neboť jsou součástí církevní struktury. (6) Rozvíjejme ve svých náboţenských obcích činnost zejména liturgickou, katechetickou a charitiativní. (7) Naším apoštolátem nechť je vţdy modlitba, oběť a osobní příklad.“ VAŠKO Václav: Ne vším jsem byl rád, 296. Tomu odpovídá i poznámka Jaroslava Cuhry, ţe „přechod na jiné formy uplatňování koncilních změn – formování pastoračních, diecézních či jiných rad“ byl také určitou „obranou církve“ proti konečnému neschválení DKO ministerstvem vnitra“. Srov. CUHRA: Dílo koncilové obnovy, 122. Srov. také Lineamenta k přípravě plenárního sněmu Katolické církve v České republice, Sekretariát PKPS září 2002, čl. 199. 33 Kontextová východiska Kapitola 1 1.1.3 Další pastorační podněty před rokem 1990 Kromě výše naznačeného vlivu Díla koncilové obnovy mělo na prostředí, ve kterém se po roce 1990 mohla začít obnovovat sluţba pastoračních rad, vliv několik dalších pastoračních podnětŧ. Za jeden z dŧleţitých vlivŧ lze pokládat především společenství zakládaná u nás v sedmdesátých a především v osmdesátých letech 20. století v rámci rŧzných novodobých obnovných hnutí82 či v rámci fenoménu tzv. „základních společenství”,83 která po roce 1968 pronikala i k nám a která ve svém ţivotě v podstatě realizovala vţdy nějaký segment z koncilových myšlenek, v malých skupinách poskytovala lidem prostor k proţívání církve jakoţto společenství, v rámci těchto skupin často přímo či nepřímo učila jejich příslušníky přejímat spoluzodpovědnost za poslání církve a přinášela do pastorační práce některé nové týmové metody, kde lidé mohli tuto spoluzodpovědnost prakticky také realizovat.84 Podobně lze uvaţovat i o rŧzných skupinách, komunitách či teologických seminářích v rámci církve podzemní, kde navíc byla moţnost kontaktu s pastoračními či vzdělávacími aktivitami rŧzných řeholí, které také svým účastníkŧm poskytovaly podobný záţitek komuniálnosti církve jako v rámci nových hnutí (viz např. saleziánské chaloupky apod.). Někdy šlo o aktivity, kde pŧsobili jak kněţí z podzemí, tak z veřejné pastorace.85 Avšak protoţe společenství nových hnutí z velké části a skupiny podzemní církve téměř vŧbec nebyly napojeny na oficiální farní struktury, tato zkušenost z polooficiální i podzemní církve mohla být nejen plodným podhoubím pro změnu mentality,86 na kterou po roce 1990 moha v některých farnostech navázat i práce farních rad, ale mohla naopak přinášet i určitá napětí a bariéry.87 82 V Čechách a na Moravě šlo především o hnutí jako např. Fokoláre, Communione e Liberazione, Světlo- ţivot, Charismatická obnova; srov. OPATRNÝ: Kardinál Tomášek a pokoncilní proměna, 217–218. 83 Tento fenomén „základních společenství“ (jak se nazývají ve španělsky mluvících oblastech) či „malých křesťanských společenství“ (jak se jim říká v anglicky mluvících oblastech), z celosvětového hlediska komplexně popsaný např. v O‟HALLORAN James: Církev jinak. Od základního společenství ke křesťanské obci, Praha: Síť, 2006, u nás inspiroval jak některé struktury tzv. „podzemní církve“ (srov. např. HRADILEK Pavel: Základní společenství v Maďarsku a České republice, in: O‟HALLORAN: Církev jinak, 288–293), tak také některé části obnovných hnutí, především Charismatické obnovy. 84 „Jisté je, ţe v osmdesátých létech sice nebyl v Československu koncil výslovným tématem jako v létech šedesátých, ale oţivení, které se dělo zejména v malých společenstvích, v nových církevních hnutích, která k nám pronikala, v neoficiálním ţivotě řeholí a v dalších neveřejných aktivitách, nemělo naprosto ţádné restaurační tendence a bylo povětšinou realizací koncilových myšlenek, byť to nebylo proklamováno. Církev jako communio, odpovědnost za ţivot církve na rŧzných úrovních, ne jen u hierarchŧ, angaţmá laikŧ v katechezi a v pastorační (neveřejné) pomoci, a posléze i účast katolíkŧ v neoficiálních politických aktivitách a vznikajících hnutích, to vše lze označit za výsledek jakéhosi ‚nouzového„, ‚selektivního„, ale přesto autentického čtení koncilu u nás.“ OPATRNÝ Aleš: Jak čteme koncil dnes, jak byl čten za totality?, in: OPATRNÝ: Kardinál Tomášek a koncil, 7–15, 13. 85 Srov. OPATRNÝ: Pastorace v postmoderní společnosti, 45. 86 Srov. OPATRNÝ: Pastorace v postmoderní společnosti, 47. 87 Srov. podobně i OPATRNÝ: Kardinál Tomášek a pokoncilní proměna, 225, včetně tam uváděné studie Jiřího Černého o stavu farních rad v praţské arcidiecézi realizované v letech 1995–1996. 34 Kontextová východiska Kapitola 1 Takto formované prostředí však nejen připravovalo pŧdu pro pozdější zavádění farních rad po roce 1989, ale tyto rady se na některých místech udrţely nebo vznikaly i v letech osmdesátých. Např. Jiří R. Tretera mluví o tom, ţe „vytváření takovýchto farních rad u nás někde navazovalo na jiţ fungující tzv. kostelní výbory (zvláště v některých farnostech na Moravě).88 Byly to tradiční laické instituce a zabývaly se převáţně otázkami ekonomickými.“89 Podobně i Aleš Opatrný říká, ţe „farní rady se začaly na farní úrovni zavádět hned po roce 1989. O těchto orgánech vědělo jistě i před tímto rokem, místy dokonce existovaly a fungovaly“.90 1.1.4 Některé vlivy po roce 1990 Na závěr tohoto historického přehledu je zde třeba zmínit alespoň několik vlivŧ, které prostředí pro práci dnešních pastoračních rad ovlivnily jiţ po roce 1990. Za prvé jde o postupné vydávání stanov pro farní rady ve všech českých diecézích, které sluţbu farních rad strukturálně zakotvilo v partikulárním právu, za druhé pak o přípravnou fázi sněmovního procesu a práci několika stovek sněmovních krouţkŧ, které v některých případech připravily pŧdu pro vznik pastorační rady farnosti, v jiných s pastorační radou v podstatě splývaly a v dalších zas mohly navázat na jiţ dlouholetou předchozí pŧsobení pastorační rady. Pro jejich dŧleţitost se oběma procesy budeme podrobně zabývat v následující kapitole (partikulárním právem se bude zabývat část 2.3, výsledky dokumentárního výzkumu tématu pastoračních rad ve sněmovním procesu jsou pak prezentovány v části 2.4). I přes oba tyto velmi silné vlivy se však zdá, ţe i v 90. letech stále ještě velmi chybí chápání úkolŧ církve či farnosti směrem navenek ve smyslu její zodpovědnosti vŧči širší společnosti a „systém jednoho muţe“ stále mnohde přetrvává, a to jak v praxi, tak v myslích věřících, včetně kněţí.91 Podrobněji se touto situací zabývají dva dřívější výzkumy práce pastoračních rad v královéhradecké a plzeňské diecézi, jejichţ výsledky prezentujeme 88 Srov. AMBROS Pavel: Typologisierung der Pfarrseelsorge 1948–1999 in Böhmen und Mähren, in: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Theologica Olomucensia, 2 (2000) 1–24, 13–14, kde autor mluví o zakládání dvojího druhu „farních rad“ v období Praţského jara: „pastoračních rad“ (farní pastorace) a „kostelních výborŧ“ (správa církevního majetku). 89 Srov. TRETERA Jiří Rajmund: Církevní právo, Praha: Jan Krigl, 1993, 117; citováno podle JAHNOVÁ: Rady ve farnosti, 18. 90 Srov. VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 10, kde je citován OPATRNÝ Aleš: Souhrnné pojednání o tématech, uvedených pod číslem 6 „Pfarrseelsorge“ (farní duchovní správa) v sešitu Aufbruch 2. 91 Srov. OPATRNÝ: Pastorace v postmoderní společnosti, 47–48. Opatrný to komentuje takto: „Na druhé straně má řada kněţí stále strach rozdělit podíl na zodpovědnosti za farnost na více lidí a někteří ani nemají potřebné organizační zkušenosti. Mnozí starší kněţí, kteří se museli po desetiletí skoro o všechno postarat sami, se dnes uţ prostě jinému zpŧsobu ţivota nenaučí a mladí, kteří byli vysvěceni v posledních deseti létech, nebyli většinou k práci v týmu formováni a jejich kněţská identita byla a je aţ příliš budována na mylném vědomí jejich všeobecné výlučnosti a nezastupitelnosti.“ OPATRNÝ: Pastorace v postmoderní společnosti, 48–49. 35 Kontextová východiska Kapitola 1 v první části následující kapitoly (část 2.1). Této situaci by nakonec také odpovídal i odstavec zmiňující se o farních radách v dokumentu s podněty z národního fóra mládeţe (10. – 13. května 2007 v Táboře),92 ve kterém mladí volají po posílení role pastoračních a ekonomických rad farnosti, po zprŧhlednění jejich práce a po tom, aby v nich mladí měli své zástupce.93 1.1.5 Souhrn: PRF a zápas české církve o synodální tvář V předchozích odstavcích jsme mohli ukázat, ţe pastorační rady v české církevní provincii na konci prvního desetiletí 21. století, které v rámci tohoto dizertačního projektu zkoumáme, jsou z historického hlediska pokračováním bohatého a pestrého příběhu české církve a jedním z výrazŧ někdy více, někdy méně úspěšného zápasu o tvář, kterou bychom dnes nazvali slovem „synodální”. Stručně lze charakteristiky tohoto historického kontextu či některé pro dnešek dŧleţité dŧsledky těchto historických procesŧ shrnout takto: zkušenost s metodou „vidět – soudit – jednat“ ve skupinách JOC po válce; „systém jednoho muţe“ ve farní pastoraci v prvních desetiletích komunismu; koncilní inspirace k zakládání prvních farních rad v rámci Díla koncilové obnovy; vliv obnovných hnutí a základních společenství v letech normalizace a později; role podzemní církve či podzemních aktivit na zkušenost komuniálnosti církve; přetrvávající myšlenkový model „systému jednoho muţe“ i v 90. letech; formulace diecézních stanov pro PRF ve většině diecézí; poměrně ţivelný zápas o praktické zkušenosti se sluţbou PRF v terénu; v některých diecézích mezi lety 2001 a 2006 znatelný pokles počtu PRF; vliv sněmovního procesu, především zkušenosti ze sněmovních krouţkŧ; určitá počínající podpora rozvoje PRF v některých diecézích, jinde bez podpory; zapojení sluţby PRF do širších pastoračních systémŧ v některých diecézích. 1.2 PRF V KONTEXTU DOKUMENTŦ UČITELSKÉHO ÚŘADU CÍRKVE Abychom se později (srov. část 2.3 následující kapitoly) mohli s porozuměním a do hloubky věnovat jednomu z nejdŧleţitějších historických vlivŧ, partikulárnímu právu regulujícímu práci PRF jednotlivých diecézích, musíme se ještě před tím v této části 92 Podněty z národního fóra mládeţe, Biskupství litoměřické, http://www.biskupstvi- ltm.cz/document/akce/nfm.doc, (19.9.2008). 93 Doslova zde čteme: „Farní rady: Pastorační a ekonomické rady farnosti by mohly převzít část povinností kněze. Je dŧleţité zprŧhlednit jejich práci. Farnost je třeba prŧběţně seznamovat s projednávanými tématy a výsledky jednání. V pastoračních radách bychom rádi měli své zástupce, a tak dostali prostor k vyjádření svých názorŧ a podíl na rozhodování.“ Podněty z národního fóra mládeţe, Biskupství litoměřické, http://www.biskupstvi-ltm.cz/document/akce/nfm.doc, (19.9.2008). 36 Kontextová východiska Kapitola 1 soustředit na analýzu obsahu učení univerzální církve o pastoračních radách a v části následující na některé zahraniční procesy na toto učení navazující a s ním se tvŧrčím zpŧsobem vypořádávající (srov. část 1.3). Proto v této části předkládáme souhrnnou dokumentární studii tématu pastoračních rad v dokumentech církevního učitelského úřadu od 2. vatikánského koncilu do dneška. Pracovním podkladem k této tematicky členěné interpretační studii je příloha P 1, která zahrnuje kompletní soubor relevantních úryvkŧ ze zkoumaných dokumentŧ (a to buď v oficiálních českých překladech, nebo ve vlastním pracovním překladu), na který zde budeme prŧběţně odkazovat (srov. Přehled pouţitých zkratek na str. 10). V příloze P 1 lze také nalézt kompletní bibliografické údaje a podrobnější vysvětlení rŧzných překladových variant s odkazy na podklady v latině, němčině nebo angličtině. Dalším krokem v interpretaci těchto textŧ pak byla podrobná interpretační studie, kterou lze nalézt v příloze P 2. Na tomto prŧřezu naukou učitelského úřadu církve o pastoračních radách, který jsme uspořádali podle časového sledu jednotlivých dokumentŧ a kde lze nalézt i některé dŧleţité interpretační pozice, je zaloţen následující přehled. 1.2.1 Teologický základ pro práci pastoračních rad Teologický základ, na kterém mŧţe vyrŧstat koncept pastoračních i jiných rad v církvi, nebyl sice v textech 2. vatikánského koncilu specifikován přímo, avšak lze jej velmi dobře odečíst z širšího kontextu: v nauce o církvi rozvinuté v Lumen gentium (LG) konkretizované v konceptu účasti všech věřících na společném poslání církve a dále pak specifikované v koncilních dekretech, především Christus Dominus (ChD) a Apostolicam actuositatem (AA). Tento teologický základ pastoračních rad v církvi je pak ovšem jiţ výslovně rozveden v Omnes christifideles (OCh 1–3), kde je poměrně komplexně shrnuta základní intence koncilu týkající se společenství všech věřících rŧzných stavŧ, povolání a rolí v jednom poslání církve (srov. OCh 1), na ní naváţe výrazné povzbuzení pro biskupy tento podíl umoţňovat všem a k němu nutná charismata respektovat a povzbuzovat u všech věřících (srov. OCh 2) a nakonec je zde zdŧrazněna dŧleţitost, nezbytnost, ale i podstatná sluţebnost specifické role „posvěcených pastýřŧ“ v církvi (srov. OCh 3). V mladších dokumentech je pak teologický základ pro sluţbu pastoračních rad připomínán především v Christifideles laici, kde je (po rozsáhlé citaci z AA 10) tato sluţba zasazena do širšího teologického rámce tzv. „ekleziologie společenství“ (srov. ChL 26). Zajímavé teologické zarámování pak najdeme také v Ecclesia in Asia, kde je téma pastoračních rad zarámováno teologickými pojmy jako „diecéze jakoţto společenství 37 Kontextová východiska Kapitola 1 komunit“, „církev spoluúčasti“, „společenství pro misii“ či „misie společenství“, kde „jedinečné charisma kaţdého jeho člena musí být uznáno, rozvíjeno a účinně pouţíváno“ (EiA 25). Benedikt XVI. pastorační rady farnosti nazval „jedním z darŧ 2. vatikánského koncilu“ a jejich sluţbu zasadil do spirituality „rozlišování povolání“ ke sluţbě (Felicita) a teologie „darŧ Ducha svatého“ (Magliano). 1.2.2 Smysl ustavení pastoračních rad a jejich úkoly v církvi Přímo v koncilních dokumentech opět nelze nalézt nějaké přímé pojmenování smyslu či účelu ustavení pastoračních rad v církvi. Pastorační či jiné rady v církvi lze však jiţ v koncilních textech chápat jako vyjití vstříc poţadavku na vytvoření institucionálního prostoru pro široký dialog v církvi (srov. LG 37, srov. pak také OCh 4) a jako konkrétní formu nástrojŧ pro praktickou spoluúčast všech věřících na jednom poslání církve (srov. ChD 27) a pro koordinaci rŧzných polí apoštolátu (srov. AA 26) či misie (srov. AG 30). Pokoncilní dokumenty tyto obecné účely dále specifikují či rozvíjejí. Pastorační rady v diecézi (a potaţmo i ve farnosti) jsou podle těchto dokumentŧ ustavovány za následujícími účely, které lze rozdělit na systémové či symbolické na jedné straně a na nástrojové či praktické na straně druhé. K nim se navíc přidruţí některé specifické účely pro vznik pastoračních rad farností. Systémové či symbolické účely pro vznik pastoračních rad: podpora rŧstu ve spoluzodpovědnosti mezi všemi věřícími v církvi (SM II, 3; OCh 4; Čína 10), naplnění jedné z charakteristik „nejlepšího typu farnosti“ (EI 179), konkrétní zkušenost spolupráce celé diecézní komunity s biskupem (EI 204), forma aktivní účasti na ţivotě a poslání církve jako společenství (EdM II, 5, úvod), získání zkušenosti církve a rozvoj dovedností pro prohlubování této zkušenosti na základě spolupráce všech věřících ve farnosti (Pr 10), rozvinutí konzultací, prohloubení spolupráce, podpoření principu spolupŧsobení a někdy i spolurozhodování (ChL 25; srov. Pr 10), vyjádření, zajištění a garance společenství (NMI 44 a 45; Čína 10), vyjádření účasti všech věřících jakéhokoli kanonického stavu na poslání církve (AsP 184). Nástrojové či praktické účely pro vznik pastoračních rad: systematické uspořádání a efektivní provádění pastorační činnosti (SM II, 3; EI 204), dŧleţitá forma spolupráce, dialogu a společného uvaţování (ChL 25), prostor pro „společné uvaţování“, skrze který lze do církevního společenství přinášet problémy církve i světa a otázky spojené se spásou lidí (ChL 27), prostor pro podporu apoštolské a misijní iniciativy církve (ChL 27), nástroj umoţňující investovat do rŧstu 38 Kontextová východiska Kapitola 1 společenství i misionářského nasazení (ChL 27 ve světle KPV 26), pomoc svědomí rozlišit Boţí povolání přispívat k rozvoji spravedlivé společnosti (Felicita), pomoc pastýřŧm (Čína 10), podpora diakonie (Magliana). Některé specifické účely vzniku, týkající se zvláště pastoračních rad farností: podpora efektivnějšího pŧsobení diecézní pastorační rady skrze propojení s pastoračními radami farností (EI 204), naslouchání názorŧm spolupracovníkŧ na rŧzné otázky ve farnosti (AsP 211), nástroj k získání zpětné vazby ze ţivota a sluţby farnosti při vizitaci (AsP 221). Co se týče konkrétních úkolŧ, jejichţ plnění církevní dokumenty od pastoračních rad očekávají, je podle Christus Dominus čl. 27 a dalších navazujících dokumentŧ (srov. ES I, 16, 1; ES III, 20; OCh 9; EI 204; CIC kán. 511; ApS 184) stanovován stále tentýţ hlavní úkol spočívající v jakémsi „trojkroku” pastorační reflexe: a. zkoumat pastorační situaci v diecézi; b. zvaţovat výsledky tohoto zkoumání; c. vyvozovat z toho všeho praktické závěry; „aby tak ţivot a pŧsobení Boţího lidu více odpovídaly evangeliu“ (ES I, 16, 1); „aby diecézní komunita mohla systematicky uspořádat svoji pastorační činnost a efektivně ji provádět“ (SM 2, II, 3; EI 204). Podle koncilního dekretu Ad gentes však mají pastorační rady také pomáhat lepší koordinaci misijní činnosti či diecézního apoštolátu (srov. AG 30) a podle dalšího z koncilních dekretŧ, který pojednává o tzv. apoštolátních radách, mají tyto rady za úkol „podporovat apoštolskou práci církve“ tím, ţe budou „slouţit koordinaci rŧzných sdruţení a aktivit laikŧ“ (AA 26). Protoţe je třeba interpretovat pozdější dokumenty a dokumenty niţší úrovně koncilními texty a ne naopak (srov. P 2.4), lze konstatovat, ţe úkol slouţit koordinaci rŧzných pastoračních či apoštolských aktivit lze chápat jako jednu z moţných rolí pastorační rady, i kdyţ ne jako její hlavní úkol, kterým zŧstává onen trojkrok pastorační reflexe. Do tohoto tématu vnáší jisté nepřímé světlo i nový direktář o biskupské sluţbě Apostolorum successores, který se k němu vyjadřuje nepřímo tím, ţe říká: „Rada si nikdy nemá přivlastňovat autoritu řídit či koordinovat aktivity za hranicemi své kompetence“ (AsP 184). Z toho lze usuzovat, ţe v hranicích její kompetence je toto moţné. Co se týče úkolu pastoračních rad farností, podle oběţníku Omnes christifideles je tento úkol (coţ platí i o ostatních ustanoveních) stejný jako u diecézních pastoračních rad (srov. OCh 12). V novém Kodexu kanonického práva je pak tento úkol vyjádřen velmi stručně: pastorační rady farností „napomáhají rozvoji pastorační činnosti“ ve farnosti (kán. 536 § 1). Tato formulace je pak v instrukci kongregace pro kněze Kněz, pastýř a vůdce 39 Kontextová východiska Kapitola 1 farního společenství (zcela v duchu předchozích dokumentŧ o spolupráci věřících v pastoraci) pozměněna na „slouţit […] řádné spolupráci věřících při rozvoji pastorační činnosti“ (KPV 26). Tato „pastorační činnost“ je zde pak navíc (tentokrát nejspíše pod vlivem instrukce Ecclesiae de mysterio), specifikována dovětkem: „která je vlastní kněţím“. Kánon CIC o pastoračních radách farností lze dle našeho názoru tedy interpretovat takto:94 Hlavní úkol pastoračních rad farnosti: napomáhat rozvoji pastorační činnosti. Způsob provádění tohoto úkolu: pastorační reflexe skládající se ze tří krokŧ: a. zkoumat pastorační situaci ve farnosti; b. zvaţovat výsledky tohoto zkoumání; c. vyvozovat z toho všeho praktické závěry; za tím účelem, „aby ţivot a pŧsobení Boţího lidu více odpovídaly evangeliu“. Další moţná role pastoračních rad farnosti: sluţba koordinaci pastoračních aktivit. V papeţských dokumentech z přelomu tisíciletí se pak začíná jako termín pro „náplň práce“ pastoračních rad objevovat také výraz „pastorační plánování“ (který v podstatě obsahově odpovídá onomu výše zmiňovanému „trojkroku“ pastorační reflexe). V postsynodální exhortaci Ecclesia in Asia Jan Pavel II. např. píše: „Obzvláště je zde potřeba podporovat větší zapojení laikŧ a zasvěcených muţŧ a ţen do pastoračního plánování a procesŧ rozhodování skrze takové struktury participace jako jsou pastorační rady a farní shromáţdění“ (EiA 25). Téma pastoračního plánování pak minulý papeţ podrobněji rozvíjí ve svém jubilejním listě Novo millennio ineunte, kde je v čl. 29 nabídnuta jakási „magna charta“ pastoračního plánování (NMI 29), která pro svou realizaci jistě počítá i s „orgány účasti, předepsané kanonickým právem, jako jsou kněţské a pastorační rady“ (NMI 45). Podle papeţe Benedikta XVI. pastorační rady farnosti mají faráři „pomáhat při rozhodování“, uskutečňovat „dílo Ducha svatého“, „dosvědčovat jeho přítomnost v církvi“ a přitom být „stále vnímaví k utrpení, k trpícím, chudým, vŧči lidem potřebným v rŧzných formách chudoby, také duchovní“ (Magliano) a v dialogu s magisteriem pomáhat lidem rozlišovat jejich osobní povolání jak ke sluţbě v církvi, tak především k přispívání ke spravedlivé společnosti (Felicita). 1.2.3 Zaměření pastoračních rad a moţné oblasti a roviny jejich pŧsobení Základní obsahové zaměření pastoračních rad (čili okruh zájmu jejich sluţby) je dáno jiţ koncilním dekretem Christus Dominus a jeho implementačním dekretem Ecclesiae 94 Pro následující interpretaci srov. především FISCHER: Pastoral Councils, 170–172, ale také např. GRIFFIN Bertram F.: Diocesan Church Structures, 55. 40 Kontextová východiska Kapitola 1 Sanctae, podle kterých se pastorační rady zaměřují na „vše, co souvisí s pastoračním pŧsobením“ (ChD 27; ES I, 16, 1). I kdyţ tzv. apoštolátní rady podle Apostolicam actuositatem se zaměřují na „apoštolskou práci církve“ (AA 26), lze říci, ţe pokud „pastoraci“ chápeme v dnešním širokém slova smyslu (zahrnující všechny základní úkoly církve, liturgii, diakonii, martyrii, koinonii), pak i „apoštolská práce církve“ je něčím, co „souvisí s pastoračním pŧsobením“. Z tohoto pohledu lze u obou těchto typŧ „základních textŧ“ konstatovat, ţe mají shodnou či alespoň prolínající se oblast zájmu. Tato oblast je pak v kongregačním oběţníku Omnes christifideles dále specifikována: Podle tohoto dokumentu (srov. OCh 9) se diecézní pastorační rada zaměřuje na jakékoli otázky, „které se vztahují k pastorační péči vykonávané v diecézi“, z čehoţ jsou však vyloučeny „obecné otázky víry, ortodoxie, morálních principŧ nebo zákonŧ univerzální církve“. Podobně jsou z prostoru zájmu pastorační rady vyloučeny také „pastorační otázky, které souvisí s výkonem jurisdikce nebo moci řízení“, přičemţ však platí: „Nic ovšem nemŧţe pastorační radě bránit ve zvaţování otázek vyţadujících mandát aktu jurisdikce nebo řízení: v takovém případě pastorační rada biskupovi předloţí návrhy týkající se těchto otázek, přičemţ biskup celou záleţitost zváţí a, pokud to záleţitost vyţaduje po vyslechnutí kněţské rady, učiní vlastní rozhodnutí“ (OCh 9). V některých dokumentech pak najedeme rŧzné příklady okruhŧ zájmu, které do tohoto výše uvedeného zaměření spadají: evangelizace, posvěcování, charita, sociální sluţby apod. (AA 26); příprava diecézní synody a dohled na implementaci jejích statut (ES III, 20); misie, katecheze, apoštolát, nauková formace, svátostný ţivot, pomoc kněţím v pastoraci, veřejné mínění, sdílení zkušeností s pastoračními aktivitami, potřeby lidí v diecézi a rŧzné prostředky pastorační činnosti (OCh 9 a KPV 26); pomoci při přípravě biskupských pastýřských listŧ (AsP 122). Vzhledem k rŧzným moţným organizačním rovinám pŧsobení pastoračních rad, zatímco Christus Dominus čl. 27 pŧvodně předpokládal pŧsobení „pastoračních“ rad pouze na diecézní rovině, „apoštolátní“ rady podle Apostolicam actuositatem čl. 26 od počátku počítaly i s dalšími rovinami, konkrétně s rovinou farní, mezifarní, mezidiecézní, národní i mezinárodní. Oběţník Omnes christifideles však brzy model pastoračních rad podle ChD 27 přenesl i na rovinu farností (případně i vikariátu nebo jiných společenských útvarŧ): „Otcové shromáţdění na plenárním zasedání kongregací, majíce na vědomí výše popsaný charakter diecézní pastorační rady, se domnívají, ţe nic nebrání ustavení dalších rad stejného charakteru a funkce v diecézi, ať se jiţ nazývají farní nebo regionální (pŧsobící v rŧzných 41 Kontextová východiska Kapitola 1 vikariátech nebo společenských útvarech atd.)“ (OCh 12; srov. také EI 204). Na farní rovině to pak bylo kodifikováno v CIC, kán. 536. Naopak o zřizování pastoračních rad v celcích širších neţ diecéze je konstatováno, ţe „není vhodné, alespoň ne v současné době“, aniţ by se ovšem vylučovalo ustavení „speciálních organizací technického či výkonného charakteru“ (OCh 12). 1.2.4 Povinnost či moţnost zaloţení rad a podpora jejich činnosti Podle všech doposud vydaných dokumentŧ učitelského úřadu církve je vznik pastoračních rad na diecézní i farní rovině záleţitostí sice nepovinnou, ale velmi silně doporučenou. Jakými zpŧsoby je toto doporučení prezentováno ve zkoumaných církevních dokumentech? Zaloţení pastorační rady na diecézní rovině je prezentováno jako „velmi ţádoucí” (ChD 27; lat. valde optandum) nebo „ţádoucí“ (SM II, 3). Apoštolátní rady se v diecézích mají ustavit „podle daných moţností“ (AA 26) na ostatních rovinách „jestliţe to je moţné“ (AA 26). Jak je toto přání dále specifikováno? Jak např. píše Jan Pavel II., „poslední synoda formulovala v této souvislosti prosbu, aby se podpořilo zřizování diecézních pastoračních rad tam, kde jsou k tomu vytvořeny podmínky“ (ChL 25). Biskupové však podle staršího kongregačního oběţníku o pastoračních radách nemají jen zkoumat, zda v diecézi podmínky pro ustavení pastorační rady existují, ale „zároveň mají spolupracovat na tom, aby okolnosti poţadované pro ustavení a efektivní činnost takovéto rady byly rozvíjeny“ (OCh 6), protoţe zřízení pastorační rady je povaţováno za „naplňování jejich závaţného úkolu“ (OCh 13). Proto také biskupové shromáţdění na biskupské synodě o laicích volali po tom, aby pro činnost diecézních pastoračních rad byla poskytována „odpovídající podpora“ (Pr 10). Dokonce i vŧči spolupráci všech věřících v pastoraci poměrně opatrná kongregacionální instrukce o spolupráci ve sluţbě kněţí o pastoračních radách konstatuje, ţe jsou „poţadovány a pozitivně zakoušeny na cestě obnovy církve podle Druhého vatikánského koncilu“ (EdM II, 5, úvod). Co se týče ustavení pastoračních rad na rovině farnosti, biskup mŧţe po poradě s kněţskou radou zváţit, zda je ustanovení pastoračních rad v kaţdé farnosti „vhodné“, a toto ustanovení pak také na základě této úvahy nařídit.95 Nejsilnějším povzbuzením a oceněním dŧleţitosti PRF je pak nejspíše následující vyjádření Jana Pavla II. v Christifideles laici: 95 Není příliš jasné, zda ustanovení kán. 536 § 1 také připouští moţnost, aby ustanovení pastorační rady bylo farnostem dáno jen jako „právo“, a ne „povinnost“ (přičemţ o vhodnosti ustanovení v té které farnosti by rozhodoval tamní farář (srov. P 2.4.5). 42 Kontextová východiska Kapitola 1 „Doporučení koncilu, aby se pastorační problémy zkoumaly a řešily ‚po společné úvaze„, se musí adekvátně a artikulovaně odrazit v rozhodném, otevřeném a zevrubném zhodnocení (či „ocenění‟) farních pastoračních rad, o kterém synodní otcové s oprávněnou vytrvalostí hovořili“ (ChL 27). Podobně se však vyjadřuje i současný papeţ, který ve svém listě do Číny napsal: „Kaţdý diecézní biskup je pozván pouţívat nezbytné nástroje společenství a spolupráce uvnitř diecézní katolické komunity: diecézní kurii, kněţskou radu, sbor konzultorŧ, diecézní pastorační radu a diecézní ekonomickou radu.“ A ihned dodal: „Totéţ platí o rŧzných radách, které církevní právo předpokládá pro farnosti: pastorační radě farnosti a ekonomické radě farnosti” (Čína čl. 10). Kromě toho v Direktáři o pastorační sluţbě biskupŧ jsou vyjmenovány oblasti, na něţ biskup bere „zvláštní ohled“, kdyţ v nich „reguluje farní administrativu“, přičemţ jednou z těchto oblastí je i pastorační rada farnosti (srov. AsP 210). V tomtéţ článku je zde (kromě odkazu na moţnost povinného ustavení pastorační rady pro všechny farnosti po projednání této otázky s kněţskou radou) vysloven v podstatě jediný dŧvod, proč by ve farnosti bylo přípustné pastorační radu neustavit: „Je ţádoucí, aby kaţdá farnost v diecézi ji měla mít ustavenu, pokud by malý počet farníkŧ nevyţadoval jinak“ (AsP 210). 1.2.5 Formální charakter a kompetence pastoračních rad Ve všech koncilních dekretech zmiňujících pastorační či apoštolátní rady je pouţit latinský výraz „consilium“, který znamená spíše „poradní“ neţ „řídící“ grémium (pro to se pouţívá výraz „concilium“). Bliţší upřesnění charakteru pastorační rady podle ChD 27 se pak nachází v implementačním dokumentu Ecclesiae Sanctae, kde se dočteme, ţe jde o „radu, která má pouze poradní hlas“ (srov. ES I, 16, 2). Stejný obrat („pouze poradní hlas“) pak pouţívá i kongregační oběţník Omnes christifideles, avšak ihned je zde pozitivně upřesněno: „Rady a návrhy věřících, které tito předkládají v rámci jejich církevního společenství a v duchu skutečné jednoty mají velkou hodnotu pro proces formulování rozhodnutí“ (OCh 8). Proto si při zachování své pastýřské role má biskup „velmi cenit doporučení a návrhŧ pastorační rady a váţně zvaţovat úsudky, na kterých se její členové shodli“ (OCh 8). Podobně biskupa povzbuzuje i starý direktář o sluţbě biskupŧ Ecclesiae imago, kde čteme, ţe i kdyţ má pastorační rada jen poradní hlas, má mít biskup „vŧči jejím doporučením velký respekt, protoţe se takto jeho apoštolskému úřadu nabízí váţná a stálá spolupráce církevní komunity“ (EI 204). Stejný dŧraz najdeme pak i v novém direktáři o biskupské sluţbě Apostolorum successores, kde je konzultativní charakter rady znovu zdŧrazněn, ihned v zápětí je však opět řečeno, ţe rada „se má vyznačovat jak skutečným respektem jak vŧči biskupské jurisdikci, tak vŧči autonomii 43 Kontextová východiska Kapitola 1 věřících“ a ţe „biskup má věnovat patřičnou pozornost názorŧm jejích členŧ, protoţe ty jsou výrazem zodpovědné spolupráce církevního společenství s apoštolským úřadem“ (AsP 184). V tomto kontextu je tedy pak třeba interpretovat i nový Kodex kanonického práva, kde se připomíná jen první část výše uvedených dŧrazŧ, ţe rada „má pouze poradní hlas“ (kán. 514 § 1). Podobně i o pastoračních radách farnosti je zde řečeno: „Pastorační rada má pouze poradní hlas a řídí se normami stanovenými diecézním biskupem“ (kán. 536 § 2). Christifideles laici Jana Pavla II. pak přináší další dŧraz, který v pastoračních radách vidí nejen nástroje ke konzultacím a spolupráci, ale také, „v některých případech“, prostor pro „spolurozhodování“. V článku 25 se zde totiţ mluví o „diecézních pastoračních radách“, přičemţ dokument pak pokračuje: „Účast laikŧ v těchto radách mŧţe rozšířit moţnost konzultací a umoţnit, aby se princip spolupŧsobení, který se v některých případech týká i spolurozhodování, mohl uplatnit intenzívněji a na širší základně“ (ChL 25). Stejným směrem ukazuje i nový Katechismus katolické církve, který s odvoláním na CIC, kán. 129, 2 vypočítává, kde všude „křesťané laici“ mohou „podle ustanovení práva spolupracovat“ při výkonu „řídící moci“ (KKC 910). Kromě sněmŧ místních církví, diecézních sněmŧ, účasti na pastorační péči o farnost, ekonomických rad a církevních soudŧ jsou v tomto seznamu s odkazem na CIC, kán. 511 a 536 vyjmenovány také pastorační rady. Pro naše porozumění chápání formálních charakteru a kompetence pastoračních rad z toho vyplývá, ţe katechismus pastorační rady řadí mezi nástroje, kterými mají věřící účast na „řídící moci“ v církvi. Podobnou otevřenost role pastoračních rad v „procesech rozhodování“ lze nakonec nalézt i v postsynodální apoštolské exhortaci Ecclesia in Asia, kde Jan Pavel II. zdŧrazňuje, ţe je „potřeba podporovat větší zapojení laikŧ a zasvěcených muţŧ a ţen do pastoračního plánování a procesŧ rozhodování skrze takové struktury participace jako jsou pastorační rady a farní shromáţdění“ (EiA 25). Naopak kongregacionální instrukce o spolupráci ve sluţbě kněţí Ecclesiae de mysterio se snaţí kompetence pastoračních rad jasně vymezit. Skutečnost, ţe diecézní či farní pastorační rada nebo farní ekonomická rada „mají pouze poradní hlas“, je zde např. podtrţena konstatováním, ţe se „nemohou ţádným zpŧsobem stát rozhodovacími orgány“ (EdM II, 5, § 2). Nakonec zde však také najdeme upozornění, ţe pokud jsou v diecézi či farnostech pouţívány speciální „studijní skupiny nebo skupiny odborníkŧ“, ty pak „nemohou být konstituovány jako struktury paralelní k diecézním kněţským či pastoračním radám a ovšem ani k podobným radám na farní úrovni, ani nemohou umenšovat jejich vlastní zodpovědnost a právní autoritu“ (EdM II, 5, § 5), čímţ je dŧleţitost role řádně ustavených pastoračních rad oproti jiným skupinám či konzultativním procesŧm v církvi vyzdviţena. 44 Kontextová východiska Kapitola 1 Ve svém apoštolském listě Novo millennio ineunte se pak Jan Pavel II. snaţí toto napětí zasadit do tzv. „spirituality společenství“. Poukazuje na to, ţe „právnická moudrost“ (která „stanoví pro spoluúčast přesná pravidla, čímţ zjevuje hierarchickou strukturu církve a zamezuje pokušení ke svévoli“) a „spiritualita společenství“ (která „vtiskuje institucionálnímu řádu duši a vede jej k dŧvěře a otevřenosti“) jsou komplementární a obě potřebné pro ţivot a sluţbu církve (srov. NMI 45). Stejným směrem pak ukazuje i další kongregacionální instrukce Kněz, pastýř a vůdce farního společenství, kde čteme: „Pastorační rada náleţí do rámce vztahŧ vzájemné sluţby mezi farářem a jeho věřícími a nemělo by tedy smysl ji chápat jako orgán, který nahrazuje faráře v řízení farnosti nebo který na základě většiny hlasŧ klade materiální limity směru, jímţ se farář bude ubírat“ (KPV 26). Nový direktář o biskupské sluţbě Apostolorum successores se pak znovu vrací k opatrnějšímu postoji a varuje před „kongregacionalismem“ ve spolupráci pastorační rady farnosti a faráře (srov. AsP 181; s odkazem na CIC, kán. 519 zdŧrazňujícím roli na faráře, který je „vlastním pastýřem sobě svěřené farnosti“, a na NMI 45 s jeho upozorněním, ţe se poradní struktury v církvi „neřídí pravidly parlamentární demokracie“). 1.2.6 Skladba, kritéria výběru a zpŧsob výběru členŧ pastoračních rad Od koncilních počátkŧ lze ve většině dokumentŧ nalézt stále stejný dŧraz na zastoupení všech základních „povolání” či „rolí“ v církvi (duchovní, řeholníci, ostatní věřící) v pastorační radě, později navíc se zdŧrazněním přítomnosti tzv. „laikŧ” (srov. OCh 7; srov. např. i v CIC, kán. 512 § 1: „tak především z laikŧ“). Ecclesiae Sanctae navíc přináší doporučení tvořit, kde to přichází v úvahu, pastorační rady sloţené z členŧ příslušejících k více rŧzným „ritŧm” (srov. ES I, 16, 5). Členové pastoračních rad mají navíc: mají být v plném společenství s katolickou církví (OCh 7; srov. i kán. 512 § 1); mají být schopni přijmout a řádně vykonávat tuto roli v církvi (OCh 7); mají se těšit obzvláštní váţnosti a moudrosti (OCh 6) či mít pevnou víru, dobré mravy a moudrost (srov. kán. 512 § 3); musí odpovídat normám vyţadovaným kanonickými předpisy, např. nemohou to být rozloučení manţelé, kteří uzavřeli civilní sňatek (EdM II, 5, § 2; s odkazem na CIC kán. 512, § 1 a 3 a KKC 1650). Ohledně tzv. „reprezentativnosti“ pastorační rady je v Omnes christifideles stanoveno, ţe členové rady sice nemohou být nazýváni „reprezentanty“ celé diecéze v právním slova smyslu, ale „do té míry, do jaké to je moţné, mají představovat jakési svědectví či znamení celé diecéze“, přičemţ „v radě je skutečně reprezentováno celkové sloţení Boţího lidu v diecézi“ (OCh 7). Stejně tak i podle nového Kodexu kanonického 45 Kontextová východiska Kapitola 1 práva je zapotřebí, „aby v radě byla opravdu zobrazena (revera configuretur) část boţího lidu, která tvoří diecézi“ (CIC, kán. 512 § 2). Proto je doporučeno, aby („do té míry, do jaké to je moţné“) tato diverzita byla zajištěna výběrem členŧ (srov. OCh 7 a CIC, kán. 512 § 2): pŧsobících v rozličných sociálních podmínkách; ţijících v rŧzných regionech; majících rŧzné zkušenosti; zastávajících rŧzné profese; pŧsobících v rŧzných oblastech pastorace; ţijících v rŧzných okolnostech ţivota. Specificky ohledně členŧ pastorační rady farnosti je konečně stanoveno jen to, ţe v ní jsou zastoupeni „věřící spolu s těmi, kdo se ze svého úřadu podílejí na pastorační péči ve farnosti“ (CIC, kán. 536 § 1), avšak v duchu OCh 12 lze říci, ţe všechna předchozí doporučení se vztahují i na pastorační rady farností. Ohledně výběru členŧ pastorační rady je v koncilním dekretu Christus Dominus stanoveno pouze to, ţe mají být „zvlášť vybraní“ (ChD 27; specialiter delecti) a v dekretu Apostolicam actuositatem (AA 26) není o výběru členŧ tam zmíněných rad nic. Podobně i Kodex kanonického práva (CIC, kán. 512 § 1) říká jen, ţe členové rady mají být „vybráni“ (designatur) zpŧsobem určeným diecézním biskupem (srov. také AsP 184). V dalších dokumentech se pak nacházejí některé konkrétní podněty k tomuto výběru: členové pastorační rady mají být zvlášť vybráni zpŧsobem určeným diecézním biskupem (ChD 27; CIC, kán. 512 § 1; AsP 184); z praktických dŧvodŧ počet členŧ pastorační rady nemá být příliš velký (OCh 7); členové diecézní pastorační rady mohou být voleni jakoţto zástupci pastoračních rad farností seskupených podle větších oblastí (EI 204); farnostem či jiným institucím mŧţe být svěřeno právo navrhovat kandidáty ke jmenování do diecézní pastorační rady (AsP 184); při jakémkoli zpŧsobu výběru si „biskup rezervuje právo vyloučit ty, kteří se nezdají být vhodnými“ (AsP 184); v předchozím bodě uvedené právo lze zajistit „moţná pomocí praxe konečného potvrzení volby členŧ“ biskupem (AsP 184). 1.2.7 Předsednictví, funkční období a zpŧsob práce pastoračních rad Christus Dominus čl. 27 a všechny na tento dekret navazující dokumenty předpokládají, ţe pastorační rada vykonává svoji sluţbu pod předsednictvím pastýře (srov. především CIC, kán. 511 o diecézní pastorační radě: „pod vedením biskupa“; CIC, kán. 536 o pastorační 46 Kontextová východiska Kapitola 1 radě farnosti: „které předsedá farář“). Podle Omnes christifideles diecézní pastorační radu „svolává dle potřeby biskup, který jí také předsedá osobně nebo (ve zvláštních případech) skrze svého delegáta“ (OCh 10). Rady podle Apostolicam actuositatem čl. 26 nemají předsednictví nějak zvlášť určeno. V některých dokumentech se však najdou další konkrétní podněty ke zpŧsobu vykonávání předsednictví pastoračních rad: při zachování své pastýřské role si má biskup velmi cenit doporučení a návrhŧ pastorační rady a váţně zvaţovat úsudky, na kterých se její členové shodli (OCh 8; podobně i EI 204); rozhodnutí pastorační rady farnosti, která se shromáţdila bez předsednictví faráře nebo proti jeho vŧli, jsou neúčinná a tedy neplatná (EdM II, 5, § 3); platnost souhlasu některé z diecézních rad s úkonem biskupa se váţe na to, ţe tento souhlas je vyţadován církevním právem (EdM II, 5, § 4); otázky k projednání diecézní pastorační radou předkládá biskup (AsP 184; srov. však OCh 9, kde je připuštěno předkládání otázek a témat i členy rady, pokud je pak biskup akceptuje k jednání). Co se týče role předsednictví pastorační rady, která je vyhrazena biskupovi či faráři, lze vyjít z toho, ţe tato role nemusí faráři bránit v tom, aby některému ze členŧ rady svěřil moderování konkrétního setkání (srov. dovolení delegace v případě biskupa v OCh 10), coţ faráři umoţní více se soustředit na vlastní proces společné pastorační reflexe, lépe doprovázet proces tvorby nějakého dŧleţitého rozhodnutí, zprostředkovávat v tomto procesu širší diecézní hledisko, zajišťovat jednotu s naukou církve a konečný výsledek tohoto procesu pak ratifikovat.96 Otázka funkčního období pastoračních rad sice není řešena přímo v koncilních dokumentech, avšak jiţ implementační dekret Ecclesiae Sanctae upřesňuje, ţe svým vlastním charakterem je pastorační rada „trvalou institucí“, jejíţ činnost či členstvo však mŧţe mít charakter „dočasný“ (ES I, 16, 2). Konkrétně to pak znamená: 96 Srov. např. JANICKI Joseph A.: Chapter IV: Parishes, Pastors, and Parochial Vicars (cc. 515-552), in: CORIDEN James A. a kol.: The Code of Canon Law. A Text and Commentary, New York – Mahwah: Paulist Press, 1985, 415–443, 112. Podle tohoto komentátora lze rozlišovat mezi „tvorbou“ rozhodnutí („decision-making“ ve smyslu procesu) a vlastním „rozhodnutím“ („choice-making“ ve smyslu části celého procesu). Tvorba rozhodnutí pak zahrnuje více fází, jako např. shromaţďování tvŧrčích nápadŧ, shromaţďování faktologických údajŧ, výběr mezi několika alternativami, realizace některé z nich a evaluace dŧsledkŧ této volby. Farář ve své roli předsedajícího superviduje celý tento proces, ratifikuje rŧzné jeho fáze a postupuje tak k závěrečné volbě včetně její implementace. Podobně také PROVOST James H.: Presbyteral Councils, in: PFNAUSCH Edward G. (ed.): Code, community, ministry. Selected Studies for the Parish Minister Introducing the Code of Canon Law. Second Revised Edition, Washington, DC: Canon Law Society of America, 1992, 56–58, 57. 47 Kontextová východiska Kapitola 1 funkční období rady je určeno biskupem vydanými stanovami (CIC, kán. 513 § 1); je moţné (ES I, 16, 2), či vhodné (OCh 7), aby členství bylo časově omezeno; k zabezpečení kontinuity je doporučován „rotační systém“ výměny členŧ (OCh 7); pokud se uvolní úřad diecézního biskupa, rada „ustává ve své činnosti“ (CIC, kán. 513 § 2; lat. cessat; srov. také OCh 11 a AsP 184);97 biskup mŧţe pastorační radu rozpustit, jestliţe neplní jí vlastní úkoly (AsP 184). Zpŧsob práce pastoračních rad podle Christus Dominus čl. 27 není (kromě základního „trojkroku“ pastorační reflexe) v koncilním textu blíţe upřesněn. Podobně i v Apostolicam actuositatem je pouze naznačeno, ţe práce tam předpokládaných rad (srov. AA 26 ve světle ChL 27) spočívá ve „společném uvaţování“ (AA 10; collatis consiliis). V dalších dokumentech však opět najdeme několik konkrétnějších inspirací: Je doporučována příprava na vlastní setkání rady spočívající ve studiu relevantních materiálŧ či dokumentŧ a vyuţitím pomoci jiných institucí či pastoračních oddělení (ES I, 16, 4; srov. i AsP 184); konkrétně např. pod vedením biskupa mŧţe být připraven seznam otázek, kterými se má rada k danému datu zabývat, který je pak zaslán všem jejím členŧm spolu s názory či studiemi, které mohou být uţitečné pro dŧkladné prozkoumání předloţených otázek (OCh 10). Konstatuje se, ţe je prospěšné, jestliţe biskupové diskutují činnost diecézních pastoračních rad na setkáních biskupské konference, takţe kaţdý biskup ve své vlastní diecézi mŧţe mít uţitek ze zkušenosti druhých (AsP 184). Doporučuje se koordinace práce rŧzných rad v diecézi (především kněţské a pastorační), např. pomocí přesného vymezení jejich kompetencí, vzájemnou výměnou účastí svých členŧ, skrze společná či pokračující zasedání nebo jinými prostředky (ES I, 17). Otázky k jednání předkládá do rady biskup nebo členové rady, pokud je biskup následně akceptuje (OCh 9; v AsP 184 je zmínka jen o biskupovi). Diecézní pastorační radu svolává dle potřeby biskup (OCh 10; CIC, kán. 514 § 1), nejméně však jednou ročně (CIC, kán. 514 § 2). Jedině biskup mŧţe zveřejnit v radě projednávané záleţitosti (CIC, kán. 514 § 1). Radou zpracované dokumenty mŧţe biskup také následně akceptovat, přijmout je pod svoji autoritu a nařídit jejich realizaci či promulgovat (OCh 10). 97 K výkladu lat. výrazu cessat srov. Omnes christifideles čl. 11 s pozn. pod čarou 1303 (příloha P 1.7), Codex iuris canonici kán. 513 § 2 s pozn. pod čarou č. 1313 (příloha P 1.9) a Apostolorum successores čl. 184 s pozn. pod čarou č. 1350 (příloha P 1.18). 48 Kontextová východiska Kapitola 1 Je vhodné naslouchat i těm nejmladším a očekávat, ţe Duch svatý mŧţe vanout z kaţdého věřícího (NMI 45). Pastorační rady se neřídí pravidly parlamentární demokracie, protoţe mají poradní, nikoliv rozhodující hlas (NMI 45). Předpokládá se konsenzuální rozhodování, pro nějţ je nutná vzájemná otevřenost a apriorní jednota v tom, co je podstatné, aby bylo moţno také ve sporných otázkách hledat soulad a nejlepší řešení (NMI 45). Pastorační rada má v citlivosti k chudým a trpícím a při vědomí zodpovědnosti za rozvoj spravedlivé společnosti uskutečňovat „dílo Ducha svatého“ na základě „daru rady“ (Magliana) a rozvíjet dialog svědomím a magisteriem (Felicita). 1.2.8 Pastorační plánování v církevních dokumentech Protoţe se v mladších dokumentech v souvislosti se sluţbou pastoračních rad začal objevovat také pojem „pastorační plánování“, na závěr této části připojujeme prezentaci toho, jak se tento pojem odráţí v dokumentech učitelského úřadu církve. Koncilní inspirace Samotný 2. vatikánský koncil je dnes často povaţován ne za něco uzavřeného, ale je vnímán jako proces, který stále trvá, či jako výzva, jeţ stále ještě musí být naplněna.98 V tomto smyslu mŧţe být chápán nejen jako výzva, která musí být uskutečněna, ale také jako model pro podobné dialogické procesy nepřetrţitě probíhající na rŧzných organizačních rovinách církve, jako model pastoračního plánování. Koncil lze tak povaţovat za základní inspiraci pro témata jako „konverzace“, „aktivní spoluúčast“, „pastorační plánování“, „kriticko- reflektivní mentalita“, „hodnotící kritéria“ či „dialog“. Pastorační plánování se v tomto smyslu povaţuje ne za nějakou pouhou techniku, ale za „ţivou praktickou teologii“, která „probouzí hlas Ducha uprostřed bolestí a nadějí Boţího lidu“.99 Pokoncilní dokumenty Ačkoli v pouze v poměrně omezené míře, nový Kodex církevního práva (1983) dále povzbudil ke konkrétní realizaci některých koncilních výzev k větší spoluúčasti v církvi (např. v oblasti pastoračních rad, kde v případě diecézní pastorační rady přebírá výše zmíněný koncept trojkroku pastoračního plánování, a podobných struktur spoluúčasti; srov. oddíl P 2.4 této dizertace).100 Avšak pouze od apoštolského listu Christifideles laici (1988) se 98 COLEMAN John A.: The Ecclesiology of Pastoral Planning, in: DEEGAN Arthur X. II. (ed.): Developing a Vibrant Parish Pastoral Council, Mahwah, NJ: Paulist Press, 1995, 5–18. 99 CODD Anne: Releasing the Power of the Spirit. Vatican II as Process, The Furrow 54 (2003) 661–669. 100 Srov. např. CIC kán. 208, 230, 492, 495, 502, 511, 515, 517, 518, 519, 529, 536, 537, 766, 1112. 49 Kontextová východiska Kapitola 1 přímo do centrálních církevních dokumentŧ začíná prodírat i specifický výraz „pastorační plánování“ (na minimálně 19 místech v ústředních církevních dokumentech před NMI a na dalších více neţ 11 po NMI).101 Přitom lze v této souvislosti vysledovat stále sílící dŧraz na propojení pastoračního plánování a spirituality, vrcholící pak v Novo millennio ineunte (2000). Například Jan Pavel II. v Ecclesia in Asia (1999) mluví o pastoračním plánování v kontextu pojednání o farnostech, základních církevních společenstvích a nových hnutích a vyzývá k „„dialogu ţivota a srdce„ neseném milostí Ducha svatého“, který má probíhat v kaţdé diecézi, kde „vize společenství menších společenství mŧţe být realizována uprostřed komplexních sociálních, politických, náboţenských, kulturních a ekonomických zkušeností“ (č. 25). Novo millennio ineunte Apoštolský list Jana Pavla II. Novo millennio ineunte (NMI)102 mŧţe být v jistém smyslu chápán jako jakási „magna charta“ pastoračního plánování v církvi. A to nejen proto, ţe intenzivně pouţívá „pastoračně-plánovací“ terminologii103 a ţe nabízí dŧleţité podněty k teologii, spiritualitě i praxi pastoračního plánování v církvi, ale také proto, ţe je sám o sobě konkrétním projevem papeţovy snahy hledat pastorační priority pro ţivot a sluţbu církve v dnešním světě. V pozadí NMI mŧţeme vyčíst následující teologické a praktické charakteristiky pozadí papeţova pojetí pastoračního plánování: Trojiční rámec: Celý teologický rámec pro toto „radostné dílo obnovy pastorační činnosti“ (NMI 29) je trojiční, v praxi zaloţený na „cestě systematické katecheze s trinitárním obsahem“ (NMI 29; srov. NMI 4; 23 aj.), která byla papeţem načrtnuta pro přípravné období před Jubileem 2000 v jeho listě Tertio millennio adveniente (srov. TMA 1). 101 Následující ústřední církevní dokumenty obsahují nějakou zmínku o „pastoračním plánování“, „pastoračních plánech“ nebo „pastoračních programech“: JAN PAVEL II.: Christifideles Laici (1988) čl. 23; JAN PAVEL II.: Redemptoris missio (1990) čl. 37; KONGREGACE PRO KLÉRUS: Direktář pro sluţbu a ţivot kněţí (1994) čl. 65, 78, 86; JAN PAVEL II.: Tertio millennio adveniente (1994); John Paul II.: Ecclesia in Africa (1995) čl. 92, 93; John Paul II.: Incarnationis mysterium (1998); John Paul II.: Ecclesia in America (1999) čl. 36, 39; JAN PAVEL II.: Ecclesia in Asia (1999) čl. 7, 25, 44, 48; John Paul II.: Ecclesia in Oceania (2001) čl. 11, 18, 21, 51; JAN PAVEL II.: Novo millennio ineunte (2001); JAN PAVEL II.: List papeţe Jana Pavla II. kněţím k Zelenému čtvrtku 2001 (2001); CONGREGATION FOR INSTITUTES OF CONSECRATED LIFE: Starting Afresh from Christ (2002) čl. 7, 20, 36; KONGREGACE PRO KLÉRUS: Kněz, pastýř a vŧdce farního společenství (2002) čl. 27, 28, 29; JAN PAVEL II.: Ecclesia de Eucharistia (2003) čl. 60; John Paul II.: Pastores gregis (2003) čl. 12, 23, 36; CONGREGATION FOR BISHOPS: Apostolorum successores (2004) Část VIII. Zvláštní je, ţe ţádná zmínka o pastoračním plánování není v dokumentu JAN PAVEL II.: Ecclesia in Europa (2003). Pro přesnější bibliografické údaje srov. Seznam pramenŧ a pouţité literatury, oddíl (C) Dokumenty univerzální církve a papeţské projevy, od str. 466. 102 Srov. také OPATRNÝ: Cesty pastorace v pluralitní společnosti, 147–148 a 151. 103 K problematice terminologie srov. pozn. č. 105. 50 Kontextová východiska Kapitola 1 Princip vtělení: Hned zpočátku je zde zdŧrazněn inkarnační charakter Jubilea a celého křesťanského ţivota a sluţby (srov. NMI 3; 20; 23), s praktickým dŧsledkem v silném dŧrazu na lokálnost, kontextualitu a praktickou akci (srov. NMI 3; 29 aj.; podobně jiţ TMA 1). Christocentrické jádro: V druhé části listu (srov. NMI 16–28) dosahuje koncept pastoračního plánování podle NMI svého hlubokého christocentrického jádra, které je silně zakotveno v kontemplativním stylu četby Písma a které sleduje cestu od daru Boţí lásky v Kristu, skrze zkušenost víry proţívající hloubku Kristova tajemství v modlitbě, aţ k setkání s Boţím Synem v jeho ţivotě, utrpení, smrti, vzkříšení a trvalé provázející přítomnosti (srov. jiţ silný antropologický dŧraz v TMA 1–16). Kontemplativní ráz: Kontemplativní ráz této teologie je opakovaně podtrţen ve třetí, praktičtěji orientované části listu (srov. především NMI 29–39). I kdyţ je jasně uznána potřeba lidské spolupráce s Boţí milostí, velmi je zde zdŧrazněna „priorita milosti“: „Ne, nezachrání nás nějaké zaklínadlo, nýbrţ Osoba a jistota, kterou přináší: Já jsem s vámi!“ (NMI 29; srov. NMI 38). Kontextuálnost: Ačkoli se zdá, ţe hlavní dŧraz je zde poloţen na „překlad“ hodnot evangelia do rŧzných kultur či na „adaptaci“ pastoračních iniciativ s ohledem na specifické okolnosti kaţdé místní církve (srov. NMI 29),104 tím, ţe zdŧrazňuje potřebu „zakořenění“ evangelia v konkrétních podmínkách místních církví, teologie v NMI je otevřena i více kontextuální, organické či antropologické perspektivě (srov. NMI 29, dŧraz na vzájemnost vztahu mezi církví a širší společností v NMI 58 a dŧraz na dŧleţitost místní církve v NMI 3). Communio-ekleziologie: Ve čtvrté části listu lze nalézt velmi silný ekleziologický dŧraz (srov. především NMI 42–48), zdŧrazňující communio-ekleziologii (ekleziologii společenství), participaci, aktivní spoluzodpovědnost a vzájemné naslouchání uvnitř celého Boţího lidu, včetně ekumenické dimenze (srov. NMI 48) a mezináboţenského dialogu (srov. NMI 54–56). Vše je centrováno kolem vyváţené teologie místních církví, ve kterých „je opravdu přítomna a pŧsobí jedna, svatá, katolická a apoštolská církev Kristova” (NMI 3 s odkazem na ChD 11). Praktické dŧsledky: Ačkoli teologie NMI má svŧj výchozí bod přímo v Kristu (spíše neţ v „praxi“ či ve „zkušenosti“), stále je to teologie s velkým dŧrazem na konkrétní dopad v praktickém ţivotě a sluţbě: zaměřena na „novou evangelizaci“ (NMI 40), 104 Srov. NMI 20: „Je však nutné, aby se tento program proměnil v pastorační plány, uzpŧsobené situaci jednotlivých společenství.“ 51 Kontextová východiska Kapitola 1 zdŧrazňující „činné a konkrétní projevy lásky ke kaţdému lidskému tvoru“ a „křesťanskou lásku k těm nejchudším“, podle níţ „měří církev svou věrnost jako Kristovy Snoubenky“ (NMI 49), nevyhýbající se spoluzodpovědnosti za široké oblasti dnešní společnosti (srov. NMI 51–53). Dialogický ráz: Ačkoli je zde velmi zdŧrazněna potřeba aktivního hlásání evangelia a aktivní lásky, teologie NMI je stále teologií dialogu, který papeţ chápe jako „základní princip“, který, skrze „bdělé rozlišování“ a čtení „znamení času“ vede ke vzájemnému obohacení mezi církví a širší společností (srov. NMI 56, s referencemi ke GS 4; 11; 44). Koncilní orientace: Konečně teologie NMI velmi zdŧrazňuje potřebu správného čtení, široké znalosti a osobního přijetí dokumentŧ Druhého vatikánského koncilu, které jsou zde charakterizovány jako skutečné „bohatství“, výsledek „velké milosti, kterou církev ve 20. století obdrţela“, a „bezpečný kompas“ slouţící k „bezpečné orientaci ve století, které se před námi otevírá“ (NMI 57). Základní kroky onoho procesu, který NMI ve své třetí části souhrnně nazývá „pastoračním plánováním“ (lat. většinou „pastoralis ordinatio“, coţ by bylo také moţné do češtiny moţné vhodněji převádět dynamičtějším termínem „pastorační záměry“ či „pastorační směrnice“)105 a ke kterému papeţ hned na začátku listu vyzývá všechny místní církve, velmi dobře shrnuje hned jeden z úvodních odstavcŧ listu (srov. NMI 3), ve kterém lze objevit následujíc čtyři prvky: 1. zhodnocení specifické situace (které odkrývá Boţí dary a navazuje na ně a je zároveň realistické: „přijatou milost je třeba zhodnotit“, místní církve mají „ověřit opravdovost svého úsilí“); 2. teologická reflexe a rozlišování (proces jasně zasazený do místního komunitního rozměru církve: místní církve, „shromáţděné kolem svého biskupa“, „v naslouchání Boţímu slovu“ a „v bratrském společenství“, se mají zamyslet nad tím, co „Duch svatý říká svému lidu“); 3. plánování pastorační akce (to vše za účelem získání „nového elánu pro duchovní a pastorační činnost“ a vyústění do „předsevzetí a konkrétních postupŧ jednání“); 105 „Pastoračně-plánovací“ terminologie v NMI: 1x „pastorační plánování“ + 1x „plánování“ + 2x „plánovat“ (+ 1x odmítavě, „plánovat svatost“); 4x „pastorační plán / plány“ + 3x „plán / plány“ (podle souvislosti také pastorační); 3x „pastorační program / programy“; 1x „pastorační priority“; 1x „programové kroky“; 1x „postupy jednání“; 1x „operativní linie“; 6x „program“ (ve smyslu „program evangelia“) + 1x (odmítavě) „nový program“ (v anglickém a latinském oficiálním textu jsou ovšem tyto počty kvŧli překladovým alternativám mírně odlišné). 52 Kontextová východiska Kapitola 1 4. obnovené svědectví ţivota (konečným cílem je to, aby církev „více zářila rozličností svých darŧ a jednotou svého putování“). Na konci první části listu je pak celá církev znovu jasně vyzvána k tomu, aby se pustila do přípravy „účinného pastoračního programu v období po Jubileu“ (NMI 15). Přímo s touto výzvou jsou pak spojeny dva centrální rysy papeţova přístupu k pastoračnímu plánování, které se budou znovu a znovu vracet v celém listě (přičemţ se zdá, ţe větší dŧraz je poloţen na rys druhý, který je na pozadí příběhu o Marii a Martě z Lk 10 chápán jako prioritní, směřující od „bytí“ ke „konání“): pastorační plán či program musí být „účinný“ či „efektivní“; pastorační plán či program musí být „zakořeněn v kontemplaci a modlitbě“. Paragraf NMI 29, který se pastoračním plánováním v celém listě zabývá nejsystematičtěji, pak tyto centrální rysy dále podrobněji rozvíjí: Východisko: Především je zde vášnivý dŧraz celé první třetiny našeho paragrafu na skutečnost, ţe v centru naší pozornosti musí jasně stát osoba Krista, jenţ je středem trvalého „programu evangelia“ a „kterého máme poznat, milovat, následovat, abychom v něm mohli ţít trinitární ţivot a s ním přetvářet dějiny“. Kristus jako východisko a evangelium jako trvalý neměnný „program“ jsou dva předpoklady k tomu, aby církev mohla počítat s rŧznorodými kulturami a vést s nimi „opravdový a účinný dialog“.106 Cesta: Za další zaujme velká naléhavost a praktičnost výzvy všem místním pastýřŧm, aby „s dŧvěrou načrtli etapy budoucí cesty“ a „uvedli do souladu plány svých diecézí“ s ostatní církví, která je podpořena velmi manaţerským stylem jazyka pouţitého v druhých dvou třetinách tohoto dlouhého paragrafu.107 Cíl: Ihned poté je však také zdŧrazněn konečný cíl a ospravedlnění pro pouţití takovýchto plánovacích metod a prostředkŧ: ty mají umoţnit, „aby Kristova zvěst pronikala k lidem, aby vytvářela společenství a svědectvím o hodnotách evangelia silně ovlivňovala společnost a kulturu“. Charakteristiky: Nakonec jsou zde zdŧrazněny některé konkrétní charakteristiky pastoračního plánování v papeţově pojetí, a to lokálnost („program evangelia“ se má 106 Celý proces pastoračního plánování v pojetí NMI je chápán jako primárně duchovní proces Boţí lásky proudící od Boha k lidem a vtělující se do lidské kultury. Je to proces, který má své jasné východisko v Kristu a cíl v proměně celého stvoření. Proces, který začíná darem Vtělení, pokračuje jeho slavením, otevřením se Boţí milosti a jejím „zhodnocením“ v praktických „předsevzetích a postupech jednání“, a to za účelem nalezení „nového elánu“ pro „duchovní a pastorační činnost“, „aby církev stále více zářila rozličností svých darŧ a jednotou svého putování“ (NMI 3), aby se „program evangelia dále vtěloval v dějinách církevního společenství“ a „Kristova zvěst pronikala k lidem, aby vytvářela společenství a svědectvím o hodnotách evangelia silně ovlivňovala společnost a kulturu“ (NMI 29). 107 Srov. např. „uzpŧsobení situaci“, „programové kroky“, „cíle a metody práce“, „formace a hodnocení pracovníkŧ“, „hledání vhodných prostředkŧ“, „pastorační priority“, „načrtnutí cesty“, harmonizace „plánŧ diecézí“, „uvedení do konkrétní praxe“ apod. (vše NMI 29). 53 Kontextová východiska Kapitola 1 „vtělovat v dějinách kaţdého církevního společenství“); široká participace (pastýři místních církví mají etapy budoucí cesty načrtávat „s pomocí nejrŧznějších sloţek Boţího lidu“); kolegialita (pastýři mají plány svých diecézí uvést „do souladu se sousedními diecézními společenstvími i se společenstvími všeobecné církve“). Přímé reference k „pastoračnímu plánování“ obsaţené ve zbytku tohoto apoštolského listu je třeba jiţ pak chápat spíše z perspektivy vlastního pastoračního obsahu (tj. v duchu „některých pastoračních priorit“ zmíněných na konci NMI 29 a dále pak rozváděných),108 který vyplývá z papeţova vlastního pastoračního plánování zaměřeného na celou církev, spíše neţ jako další reflexe o vlastním procesu pastoračního plánování obecně. Nicméně některé z těchto referencí je moţné povaţovat za velmi dobré příklady a prohloubení výše zmíněných rysŧ pastoračního plánování. V tomto duchu mohou být tyto reference shrnuty přibliţně takto: Ústřednost Krista a spirituality, zdŧrazňovaná jiţ od počátku listu (srov. NMI 3; 15), je znovu podtrţena v kontextu odstavcŧ pojednávajících o pastoračních prioritách „svatosti“ a „modlitby“. Svatost je zde prezentována jako nutný „základ pastoračních programŧ“, které je třeba vytvářet „ve znamení svatosti“ (NMI 31), a o „výchově k modlitbě“ je konstatováno, ţe se „musí stát základním pilířem jakéhokoliv pastoračního programu“, kde je třeba věnovat „dostatečný prostor osobní i společné modlitbě“ (NMI 38). Později je tento centrální dŧraz ještě posílen rozvinutím „primátu milosti“, chápanému nejen jako „podstatný princip křesťanského vidění ţivota“, ale také jako korektiv k pokušení myslet si, „ţe výsledky závisí na naší schopnosti pracovat a plánovat“ (NMI 38). Potřeba praktické strukturální podpory na cestě pastoračního plánování je dále podpořena výzvou, ţe „je nutné co nejvíce dbát“ na „oblasti a nástroje, které […] zajišťují a garantují společenství“ (NMI 44), a zvláště pak na „orgány účasti předepsané kanonickým právem“ (např. kněţské a pastorační rady) (NMI 45). V souvislosti se zmínkou o nutnosti dalšího rozvoje římské kurie, biskupských synod a biskupských konferencí k tomu, aby byly skutečnými „nástroji společenství“, papeţ zdŧrazňuje jednu z centrálních zásad dnešního managementu, totiţ ţe i církev „musí velmi rychle a účinně reagovat na problémy dnešního rychle se měnícího světa“ (NMI 44). Konečný cíl všech pastoračně-plánovacích procesŧ spočívající v činné sluţbě lásky je znovu zdŧrazněn tím, ţe „činné a konkrétním projevy lásky ke kaţdému lidskému tvoru“ jsou chápány jako „zcela rozhodující“ nejen „pro kvalitu ţivota jednotlivých křesťanŧ i celé 108 Papeţovými pastoračními prioritami rozváděnými v NMI jsou: svatost, modlitba, nedělní mše, svátost smíření, primát milosti, slyšení Boţího slova, zvěstování Boţího slova a spiritualita společenství. 54 Kontextová východiska Kapitola 1 církve“, ale i „pro pastorační plánování“ (NMI 49; srov. také „novou evangelizaci“ v NMI 40 a spoluzodpovědnost za společnost v NMI 51–53). Hlavní charakteristiky pastoračně-plánovacích procesŧ, lokálnost, participace a kolegialita, jsou velmi silně zdŧrazněny a do hloubky rozvinuty v kontextu pastorační priority nazvané „oblastí společenství (koinonia)“ (NMI 42) a v souvislosti s potřebou „učinit církev domovem a školou společenství“ (NMI 43). Papeţ toto vše shrnuje pod výraz spiritualita společenství, která má své ústřední jádro v „tajemství Trojice, která v nás přebývá a jejíţ jas máme zachytit také na tváři bliţních, ţijících kolem nás“ a je vyjádřena ve schopnosti „vnímat v rámci hluboké jednoty tajemného těla církve kaţdého bratra ve víře jako „ty‟ kdo jsou naší vlastní součástí„„, abychom dokázali sdílet jich „radosti i utrpení, vytušit jeho přání, postarat se o jeho potřeby, nabídnout mu opravdové a hluboké přátelství“ (NMI 43) a „dát prostor všem darŧm Ducha svatého“ v “organické integraci všech oprávněných rozdílŧ“ v rŧznosti oficiálních i neformálních sluţeb (NMI 46). Rozvoj spirituality společenství je jasně chápán nejen jako pastorační priorita, ale také jako nutná podmínka pro „plánování konkrétních iniciativ“ (NMI 43). Všichni věřící jsou spolu s pastýři vyzýváni, aby „byli na základě vzájemné otevřenosti a priori jednotní v tom, co je podstatné, a aby hledali také ve sporných otázkách soulad a nejlepší řešení“ (NMI 45). Pastýři zvlášť jsou velmi intenzivně vyzýváni, aby „intenzivně naslouchali celému Boţímu lidu“, coţ je podpořeno prameny duchovní tradice (sv. Benedikt a sv. Paulín z Noly),109 které ukazují, ţe účelem takovéhoto naslouchání je účast na Boţí inspiraci, otevření se Duchu svatému vanoucího „z kaţdého věřícího“, „vtisknutí duše institucionálnímu řádu“ a podpora „dŧvěry a otevřenosti“ ve spojení hierarchické struktury a charismatu (srov. NMI 45).110 Postjubilejní dokumenty Nejnovější církevní dokumenty, kromě rŧzných aplikací hlavních dŧrazŧ z NMI na specifické situace, přinášejí jen poměrně málo nových inspirací pro oblast pastoračního plánování. Nicméně pět z těchto inspirací stojí za to alespoň krátce zmínit.111 109 „Za tím účelem je vhodné osvojit si dávnou moudrost, která vybízela duchovní pastýře, aniţ by jakkoliv zpochybňovala jejich autoritu, k intenzivnějšímu naslouchání Boţímu lidu. Svatý Benedikt radí opatovi v jednom klášteře, aby se radil i s těmi nejmladšími mnichy: ‚Pán často vnukne mladšímu lepší nápad.„„ (NMI 45). „A svatý Paulín Nolánský vybízí: ‚Kéţ visíme na ústech kaţdému věřícímu, neboť z kaţdého věřícího vane Duch svatý” (NMI 45). 110 „Zatímco právnická moudrost stanoví pro spoluúčast [participation] přesná pravidla, čímţ zjevuje hierarchickou strukturu církve a zamezuje pokušení ke svévoli a neopodstatněným nárokŧm, vtiskuje spiritualita společenství institucionálnímu řádu duši a vede jej k dŧvěře a otevřenosti, která plně odpovídá dŧstojnosti a zodpovědnosti kaţdého člena Boţího lidu“ (NMI 45). 111 Pro bibliografické odkazy srov. pozn. č. 101 a Seznam pramenŧ a pouţité literatury, oddíl (C) od str. 466. 55 Kontextová východiska Kapitola 1 Dokument kongregace pro zasvěcený ţivot, Starting Afresh from Christ (2002), nabízí zajímavé pojetí „spirituality více církevní a komunitní“, spirituality jakoţto „pedagogiky a pastorace svatosti“, jejíţ „duší a animátorem je Duch svatý“ (č. 20). Dokument kongregace pro klérus, zvaný Kněz, pastýř a vůdce farního společenství (2002), upozorňuje na nebezpečí zúţení chápání „pastoračního plánu“ pouze na „sociální tématiku chápanou výhradně z antropologického pohledu“ a varuje před nebezpečím situace, kdy se dává „větší dŧraz na manaţerské neţ na pastorační vedení“ vedoucí k “nahromadění ne vţdy nezbytných struktur“, které pak na kněze kladou „přemrštěné nároky“ (č. 29). Apoštolský list Jana Pavla II. Pastores gregis (2003) pak vyzývá biskupy, aby zachovávali soulad mezi pastoračním plánováním a dalšími rozměry duchovního ţivota (č. 23). Encyklika Jana Pavla II. Ecclesia de Eucharistia (2003) ve svém závěru připomíná výzvu k pastoračnímu plánování jakoţto „programu evangelia“ z NMI a prohlašuje, ţe „uskutečňování tohoto programu obnoveného zápalu v křesťanském ţivotě prochází skrz eucharistii.“ K tomu pak papeţ dodává: „Kaţdé úsilí o svatost, kaţdá činnost tíhnoucí k tomu, aby uskutečnila poslání církve, kaţdé provedení pastoračních plánŧ musí čerpat nezbytnou sílu z eucharistického tajemství a k němu se musí zaměřovat jako k svému vyvrcholení. […] Kdybychom zanedbávali eucharistii, jak bychom mohli najít lék na svou krajní nouzi?“ (č. 60) Konečně nový direktář pro sluţbu biskupŧ Apostolorum successores (2004) varuje biskupy před „snadnými, ale škodlivými reakcemi na předpokládané „krizové situace‟, […] kterým by bylo moţné se vyhnout lepším pastoračním plánováním” (č. 112, s odvoláním na ChL 23, EdE 29–33) a v souvislosti s diecézní synodou je povzbuzuje ke „komplexnímu pastoračnímu plánování” (č. 171) 1.2.9 Souhrn: Základní profil PRF v nauce církve Základní body nauky učitelského úřadu církve o pastoračních radách (především diecéz- ních, ale ve světle Omnes christifideles analogicky i o pastoračních radách farnosti) lze shr- nout takto: Teologický základ: Teologickým základem pro práci pastoračních rad je koncilní nauka o společenství a spolupŧsobení všech věřících rŧzných stavŧ, povolání, charismat a rolí na jednom poslání církve a na ní navazující „communio-ekleziologie“. Teologickým základem časných tzv. „apoštolátních“ rad (vznikajících na základě AA 26 a v dalších dokumentech dále nerozvíjených) byla teologie apoštolátu laikŧ a s ní související koncept autonomie světských skutečností. 56 Kontextová východiska Kapitola 1 Smysl a účel: Smyslem ustanovení pastoračních rad je vytvoření institucionálního pro- storu pro dialog, rozvoj společenství, spoluzodpovědnost, spolupráci, pomoc pastýřŧm při rozhodování, podporu pastorační činnosti a misijního poslání církve, coţ vše má slouţit prohloubení ţivota Boţího lidu podle evangelia. Hlavní úkol: Hlavním úkolem pastoračních rad je naplňovat jejich výše popsaný smysl tím, ţe prŧběţně zajišťují proces pastoračního plánování, který zahrnuje především (a) zkoumání pastorační situace, (b) zvaţování výsledkŧ tohoto zkoumání a (c) vyvozování praktických závěrŧ. Zaměření: Pastorační rady se mohou a mají při své práci zaměřovat na vše, co souvisí s pastoračním pŧsobením (včetně apoštolské práce církve), z čehoţ jsou však vyloučeny obecné otázky víry, ortodoxie, morálních principŧ nebo zákonŧ univerzální církve a pastorační otázky, které souvisí s výkonem jurisdikce nebo moci řízení. I takovéto otázky však mohou pastorační rady zvaţovat a předkládat k rozhodnutí příslušným pastýřŧm. Zvláštní citlivost je předpokládána vzhledem k chudým a trpícím. Organizační roviny: Pŧvodně pro diecézní rovinu zamýšlený koncept pastoračních rad podle ChD 27 byl pozdějším vývojem nauky přenesen i na rovinu farní či regionální. Rady laického apoštolátu koncipované podle AA 27, v církevních dokumentech však dále nerozvíjené, byly oproti tomu od počátku zamýšleny na všech moţných or- ganizačních úrovních od farnostní a po mezinárodní. Řádná součást struktur: Pastorační rady jak na rovině diecézí, tak na rovině farností, sice z dŧvodu respektu k rŧzným mimořádným situacím v některých místních církvích či farnostech (především malý počet farníkŧ) nejsou vyhlášeny jako povinné, avšak jsou povaţovány za zcela běţnou a řádnou součást pastoračních struktur, k jejíţ realizaci jsou biskupové a faráři intenzivně povzbuzováni. Zároveň jsou vyzýváni, aby, pokud podmínky pro jejich ustavení zatím nenastaly, spolupracovali na jejich vytvoření. Kompetence: Pastorační rady jsou povaţovány za orgány spoluúčasti s „pouze porad- ním hlasem“ („consilium“), který však má velkou hodnotu pro proces formulování rozhodnutí a pastýři si jej mají velmi cenit a váţně zvaţovat. V diecézních pastoračních radách (tedy analogicky i v pastoračních radách farnosti) lze dle církevních dokumentŧ spatřovat prostor nejen ke „spolupŧsobení“ či „spolupráci“, ale také ke „spolurozhodování“, přičemţ pastorační rady jsou povaţovány za nástroje účasti věřících na „řídící moci“ či na „procesech rozhodování“, aniţ by se ovšem samy o sobě staly „rozhodovacími orgány“ („concilium“) a aniţ by se řídily „pravidly parlamentární demokracie“. Aby mohly pastorační rady dobře fungovat, potřebují jak „právnickou moudrost“, tak „spiritualitu společenství“. 57 Kontextová východiska Kapitola 1 Sloţení: V pastoračních radách mají být zastoupena všechna základní „povolání” či „role“ v církvi (duchovní, řeholníci, ostatní věřící), přičemţ členové pastoračních rad mají být v plném společenství s katolickou církví, mají být schopni přijmout a řádně vykonávat tuto roli v církvi, mají se těšit obzvláštní váţnosti a moudrosti či mít pevnou víru, dobré mravy a moudrost a musí odpovídat normám vyţadovaným kanonickými předpisy (např. nemohou to být rozloučení manţelé, kteří uzavřeli civilní sňatek). Ačkoli nejsou členové rad „reprezentanty“ v právním smyslu zastupitelské demokracie, jejich výběr má být natolik pestrý, aby rada „zobrazovala“ celkové sloţení Boţího lidu, avšak jejich počet nemá být příliš velký. Zpŧsob výběru členŧ: Ohledně zpŧsobu výběru členŧ diecézní pastorační rady je stanoveno, ţe mají být „zvlášť vybráni“ zpŧsobem určeným diecézním biskupem. Systémy výběru mohou být rŧzné, přičemţ systém zaloţený na volbě či zahrnující volbu je moţný, avšak není nezbytný. Pokud je však volba pouţitá, měl by mít biskup právo posledního slova, např. formou konečného potvrzení zvolených členŧ. O zpŧsobu výběru členŧ pastorační rady farnosti není nikde ţádná specifická směrnice, tudíţ by se biskup při tvorbě stanov, které zpŧsob výběru mají upřesňovat, měl řídit podobnými zásadami, jako v případě rady diecézní. Předsednictví: U pastoračních rad podle ChD 27 a navazujících dokumentŧ se předpokládá, ţe rada svoji sluţbu vykonávají pod předsednictvím pastýře (biskupa, faráře). Rozhodnutí při setkání pastorační rady farnosti, která se shromáţdila bez předsednictví faráře či proti jeho vŧli jsou neúčinná či neplatná. Ve zvláštních případech se ovšem připouští, aby konkrétní pastýř předsedal skrze svého delegáta, případně aby svěřil moderování setkání někomu z členŧ rady. Rady podle AA 26 nemají předsednictví nijak zvlášť upraveno. Témata k jednání předkládá pastýř nebo i všichni členové rady, pokud je pastýř akceptuje. Trvalost: Pastorační rada je podle církevních dokumentŧ „trvalou institucí“, jejíţ člen- stvo však mŧţe mít charakter „dočasný“ (je přímo doporučeno, aby členství bylo časově omezeno, případně aby pro zajištění kontinuity byl pouţit „rotační systém“ výměny členŧ). Pokud se uvolní úřad diecézního biskupa (analogicky pak také úřad faráře), rada „ustává ve své činnosti“ (dle jiných čtení „přestává existovat“). Biskup také mŧţe pastorační radu rozpustit, jestliţe neplní úkoly, které jí přináleţí. Zpŧsob práce: Základní zpŧsob práce pastoračních rad je daný „trojkrokem“ pastorační reflexe (zkoumání, zvaţování, vyvozování praktických závěrŧ), kterým je strukturováno „společné uvaţování“ rady. Je doporučena předchozí příprava na setkání, studium materiálŧ a vzájemná výměna zkušeností. Pastorační rady se neřídí pravidly 58 Kontextová východiska Kapitola 1 parlamentární demokracie, avšak pastýři mají naslouchat i těm nejmladším a očekávat, ţe Duch svatý mŧţe vanout z kaţdého věřícího. Rada pracuje na základě „daru rady“ pocházejícího z Ducha svatého. Předpokládá se konsenzuální rozhodování, pro nějţ je nutná vzájemná otevřenost a apriorní jednota v tom, co je podstatné, aby bylo moţno také ve sporných otázkách hledat soulad a nejlepší řešení. Pastýř mŧţe radou zpracované materiály následně akceptovat a ve své autoritě je nařídit k realizaci či promulgovat. Pastorační plánování: Pokud je od pastoračních rad očekáváno rozvíjení procesŧ pastoračního plánování, lze říci, ţe v pojetí církevních dokumentŧ jde o Duchem svatým nesený a koncilem inspirovaný strukturovaný dialog evangelia, ţivota a srdce, který má tyto charakteristiky: trojiční rámec, princip vtělení, christocentrické jádro, kontemplativní ráz, kontextuálnost, communio-ekleziologie, praktické dŧsledky, dialo- gický ráz, koncilní orientace. Dynamika jeho základního pastoračně-plánovacího pro- cesu pak v tomto pojetí vychází ze zhodnocení situace, vede přes teologickou reflexi a rozlišování a skrze plánování pastorační akce chce přispět k obnovenému svědectví ţi- vota. Pastorační plán má být „efektivní“ a zároveň „zakořeněný v kontemplaci a mod- litbě“. Jeho základními charakteristikami pak jsou lokálnost, participace a kolegialita, vyznačuje se ústředností christocentrické spirituality, potřebuje praktickou strukturální podporu a realizuje se v dŧvěře pramenící ve „spiritualitě společenství“, jejíţ rozvoj je povaţován za nezbytnou podmínku pastoračního plánování. 1.3 PRF V KONTEXTU NĚKTERÝCH ZAHRANIČNÍCH ZÁPASŦ O JEJICH POJETÍ Na rozdíl od situace v tehdejším Československu,112 ve svobodném světě se pastorační rady farností v 70. a 80. letech minulého století rozvíjely v mnohem intenzivnějším dialogu s učitelským úřadem církve interpretovaném ve světle systematické pokoncilní teologie, často i v konfrontaci s prakticko-teologicky reflektovanou pastorační praxí. Protoţe přehled o těchto „zápasech“ o pojetí pastoračních rad v zahraničí mŧţe být jednou z dŧleţitých informací i pro naše dnešní hledání jejich tváře v české církevní provincii, představíme níţe alespoň dvě hlavní „řečiště“, kudy se tento zápas ve světě ubíral. Z jazykových i časových dŧvodŧ se zde omezíme na prezentaci vývoje pojetí PRF na jedné straně ve Spolkové republice Německo (jako zástupce německy mluvících oblastí, nejvíce ovlivnivších pojetí PRF u nás) a na straně druhé ve Spojených státech amerických a v Irské republice (jako zástupcŧ anglicky mluvících oblastí jak za oceánem, tak v Evropě). 112 Srov. část 1.1 této dizertace. 59 Kontextová východiska Kapitola 1 1.3.1 Spolková republika Německo Rozvoj farních rad v pokoncilním období Pro porozumění specifik vývoje pojetí farních či pastoračních rad v Německu,113 které se otisklo i do místního partikulárního práva, je dŧleţitá znalost vývoje tzv. Pfarrgemeinderäte (dosl. „rady farních obcí“) či Laienräte („laické rady“) v prvním období po 2. vatikánském koncilu. Po skončení koncilu vydala Německá biskupská konference dokument shrnující zásady a doporučení k novému uspořádání apoštolátu laikŧ,114 kde s odvoláním na Apostolicam actuositatem čl. 26 stanovila závazné směrnice pro strukturu poradních orgánŧ115 a pověřila Centrální výbor německých katolíkŧ, aby k tomuto dokumentu vypracoval vzorové stanovy.116 Tyto stanovy pak byly potvrzeny v německých diecézích jejich jednotlivými biskupy jakoţto zákonodárci.117 Na tomto právním základě byl koncem 60. let postaven rozvoj „laických rad“ na farní (Pfarrgemeinderäte; dále „farní rady“), vikariátní (Dekanatsräte; dále „vikariátní rady“) i diecézní rovině (Diözesanräte; dále „diecézní rady“). Würzburgská synoda Ve snaze rozvinout poselství 2. vatikánského koncilu v místní církvi byla v letech 1971– 1975 organizována Společná synoda biskupství ve Spolkové republice Německo (tzv. Würzburgská synoda).118 Podobné synodální procesy v těchto letech probíhaly i 113 Následující historický přehled vychází z těchto pramenŧ: ECKART Joachim: Pfarrgemeinderat und kooperative Pastoral. Eine pastoraltheologische Untersuchung am Beispiel der Diözese Speyer, EOS- Verlag: St. Ottilien, 1998, 89–107; Rechtliche Regelungen für den PGR, in: SCHAUPP Klemens: Der Pfarrgemeinderat. Eine qualitative Interview-Analyse zum Thema „Biographie und Institution“, Innsbruck: Tyrolia-Verlag, 1989, 66–74; SUTOR Bernhard: Alles, was recht ist. Rechtsgrundlagen, in: Handbuch für den Pfarrgemeinderat, München: Don Bosco Verlag, 1996, oddíl 2.2. 114 Grundsätze für die Struktur der Laienarbeit Beschluß der Deutschen Bischofskonferenz vom Frühjahr 1967 über Grundsätze für die Struktur der Leinarbeit, in: Archiv für katholischen Kirchenrecht 136 (1967), 523–525; podle ECKART: Pfarrgemeinderat, 89; srov. také SUTOR: Alles, was recht ist, 2. 115 Srov. ECKART: Pfarrgemeinderat, 90; SCHAUPP: Der Pfarrgemeinderat, 69–71. 116 Srov. ECKART: Pfarrgemeinderat, 91. Jak se lze dočíst v ECKART: Pfarrgemeinderat, 92–95, tyto vzorové stanovy podle některých teologŧ obsahovaly takovou koncepci farních rad, která zahrnovala nejen konzultativní roli, ale také roli rozhodovací. Srov. MÖRSDORF Klaus: Das eine Volk Gottes und die Teilhabe der Laien an der Sendung der Kirche, in: SIEPEN Karl (a kol., ed.): Ecclesia at Ius, Paderborn 1968; podle ECKART: Pfarrgemeinderat, 92–93. 117 S námitkami proti částečně rozhodovacím pravomocem navrhovaných stanov farních rad se snaţili vyrovnat stálí poradci Biskupské komise pro otázky laikŧ (Barbara Albrecht, Johannes B. Hirschmann a Klaus Hemmerle); podle ECKART: Pfarrgemeinderat, 94. Podle těchto autorŧ sluţba laického apoštolátu není konkurencí hierarchie, nýbrţ je její podporou v naplňování spásného poslání církve. Srov. ALBRECHT Barbara, Überlegungen zur Bildung der Räte des Laienapostolats, in: ZdK: Berichte und Dokument 1, 44; podle ECKART: Pfarrgemeinderat, 94–95. 118 Tato společná synoda německých diecézí se s papeţským schválením konala v letech 1970–1975 za účelem implementovat závěry 2. vatikánského koncilu do místních podmínek. Srov. BAYERLEIN Walter: Grundlagentexte, in: Handbuch für den Pfarrgemeinderat, oddíl 1.3, 8. Pro podrobnou reflexi synody srov. ECKART: Pfarrgemeinderat, 95–103; SCHAUPP: Der Pfarrgemeinderat, 72–73. 60 Kontextová východiska Kapitola 1 v Německé demokratické republice.119 Ve světle prvních zkušeností s „laickými radami“ byl na této synodě kromě sedmnácti dalších dokumentŧ v roce 1972 schválen také dokument nazvaný Verantwortung des Ganze Gottesvolkes für die Sendung der Kirche (Räte und Verbände).120 Ten ve své třetí části věnované rámcovému řádu pro struktury spoluzodpovědnosti v diecézi obsahoval také Rahmenordnung für Pfarrgemeinderat. Zde je stanoveno, ţe „farní rady slouţí rozvoji ţivé obce a realizace spásného poslání církve v tomto světě“ a ţe „v kaţdé farní obci je třeba vytvořit farní radu“.121 Synoda zde vycházela z návrhu VII. přípravné komise, která doporučila, aby na rovině farností nebyly zřizovány dva orgány, jeden věnující se rozvoji laického apoštolátu podle Apostolicam actuositatem (AA 26)122 a druhý fungující jako pastorační rada podle Christus Dominus (ChD 27)123 a Omnes Christifideles (OCh 12),124 ale aby zde byl z praktických dŧvodŧ zřízen jen jeden jediný orgán naplňující ve dvou rŧzných logikách fungování oba úkoly. 125 Synoda zároveň doporučila, aby farní rada „podle věcných oblastí“ splupŧsobila buď jako konzultační orgán nebo jako rozhodující orgán126 a aby předsedajícím farní rady nebyl pokud moţno farář.127 Předsedající (nebo pokud je předsedajícím farář, pak zastupující předsedající) má pak podle synody za úkol „pečovat o ţivou a dnešní době srozumitelnou sluţbu farní rady v oblasti sluţby světu“.128 Farář však mŧţe, podle doporučení synody, „na základě své pastorační zodpovědnosti dané jeho úřadem“ se závěry rady nesouhlasit, zároveň však vysvětlit dŧvody tohoto nesouhlasu; takovéto usnesení pak není přijato.129 119 Pastorální synoda v NDR probíhala v letech 1971–1975. Srov. Konzil und Diaspora. Die Pastoralsynode der katholischen Kirche in der DDR, Zwickau: Grafische Werke Zwickau, 21988, 308–309. 120 Verantwortung des Ganze Gottesvolkes für die Sendung der Kirche. Beschluß, Die Gemeinsame Synode der Bistümer in der Bundesrepublik Deutschland (1971–1975), http://www.dbk.de/schriften/synode/Dateien/Synode_in_Teilen/16_Sendung.pdf, (22.4.2007). 121 „Der Pfarrgemeinderat dient dem Aufbau einer lebendigen Gemeinde und der Verwirklichung des heils- und Weltauftrags der Kriche. In jede Pfarrgemiende ist ein Pfarrgemeinderat zu bilden.“ Räte III 1.1. 122 DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Dekret o apoštolátu laikŧ Apostolicam actuositatem, (ze dne 18. listopadu 1965), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, 379–413. 123 DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Dekret o pastýřské sluţbě biskupŧ v církvi Christus Dominus, (ze dne 28. října 1965), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, 267–297. 124 SACRED CONGREGATION FOR THE CLERGY: Private Letter on 'Pastoral Councils' Omnes Christifideles, (ze dne 25. ledna 1973), in: Documents Affecting the Code of Canon Law 1968–1972, Chicago: Chicago Province of the Society of Jesus, 1975, 280–288; k dispozici na Parish Pastoral Councils, http://www.pastoralcouncils.com/A115.htm, (22.11.2008). 125 Srov. VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 31–32. 126 „Aufgabe des Pfarrgemeinderates ist es, in allen Fragen, die die Pfarrgemeinde betreffen, je nach Sachbereichen und unter Beachtung diözesaner Regelungen beratend oder beschließend mitzuwirken.“ Räte III 1.2. Srov. také VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 32. 127 Srov. Räte III 1.9; srov. také BAYERLEIN Walter: Grundlagentexte, in: Handbuch für den Pfarrgemeinderat, München: Don Bosco Verlag, 1996, oddíl 1.3, 19; VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 33. 128 „[…] für eine lebendige, zeitnahe Arbeit des Pfarrgemeinderates in den Bereichen des Weldienstes Sorge zu tragen.“ Räte III 1.9c; srov. také BAYERLEIN: Grundlagentexte, 19. 129 Srov. Räte III 1.12. Nejasné však zŧstává materielní ohraničení oblasti této „pastorační zodpovědnosti“ faráře (srov. pozn. pod čarou č. 126). Pro další hlasy teologŧ k tomuto tématu srov. ECKART: Pfarrgemeinderat, 99–100. 61 Kontextová východiska Kapitola 1 Nové stanovy farních rad, které pak vydávali biskupové jednotlivých německých diecézí, se pohybovaly v rámci této základní směrnice a většinou odráţely onen dvojí charakter či dvě funkce, které těmto radám daly do vínku koncilní dokumenty Christus Dominus a Apostolicam actuositatem (srov. příloha P 2.1).130 Po vydání nového Kodexu kanonického práva Je na první pohled zřejmé, ţe po vydání nového Kodexu kanonického práva v roce 1983 bylo třeba se nějak vypořádat s očividnými rozdíly mezi dosavadním partikulárním právem německých diecézí a kánonem týkajícím se pastoračních rad farností v novém CIC (kán. 536; srov. příloha P 2.4).131 Ten totiţ mluví o jediném úkolu pastorační rady farnosti (podpoře pastorační činnosti), pastorační rada není ve farnosti povinná (pokud to tak nerozhodne biskup po poradě s kněţskou radou), má pouze poradní hlas a jejím předsedajícím je nutně farář. Klíčová otázka následné diskuse pak byla, zda „laické rady“, které se po koncilu vyvinuly v německých diecézích, musí být nyní transformovány na „pastorační rady“ fungující podle nového kodexu.132 A to především ve světle ustanovení tohoto kodexu, který říká, ţe jeho účinností se „zrušují ostatní všeobecné nebo místní zákony, které jsou v rozporu s ustanovením tohoto kodexu, pokud o místních zákonech není výslovně stanoveno jinak“ (CIC, kán. 6 § 1 2°). Podle Joachima Eckarta se v diskusi o této otázce vyprofilovaly tři odlišné pozice:133 (1) První pozice134 dosavadní farní rady na základě jejich vlastního nároku s pastoračními radami podle CIC, kán. 536 v podstatě ztotoţňuje. I přesto, ţe tyto farní rady se samy chápou jako rady s jakousi dvojí identitou, tj. identitou „pastorační rady“ (Pastoralrat) a identitou „rady katolíkŧ“ (Katholikenrat), podle této první pozice je třeba farní radu (Pfarrgemeinderat) chápat jako jeden jediný 130 Jak píše Joachim Eckart: „Farní rada přitom zahrnuje nejen postavení rady podle Dekretu o apoštolátu laikŧ čl. 26, nýbrţ také podle Dekretu Christus Dominus čl. 27, ‚protoţe ve farní obci je prostor jen pro jedno podobné grémium„. […] Farní rada má tedy dvojí postavení: za prvé je pastorační radou (Pastoralrat), příp. radou pastýřské péče (Seelsorgerat), a za druhé je radou katolíkŧ (Katholikenrat), příp. radou laikŧ (Laienrat).“ ECKART: Pfarrgemeinderat, 98. Srov. také VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 31. 131 Srov. Kodex kanonického práva. Úřední znění textu a překlad do češtiny, Latinsko-české vydání s českým rejstříkem, Praha: Zvon, 1994. Přehledně tyto rozdíly uvádí např. LEDERER Josef: Pfarrgemeinderat und Pfarrverwaltungsrat, in: LISTL Joseph (a kol., ed.): Handbuch des katholischen Kirchenrechts, Regensburg: Pustet Verlag, 1983, 425–429. Srov. také SUTOR: Alles, was recht ist, 2–3; ECKART: Pfarrgemeinderat, 104–105; SCHAUPP: Der Pfarrgemeinderat, 73–74. 132 Právě o to se podle Klause Roose „pokusil koncem roku 2005 biskup Gerhard Müller skrze reformu laických grémií v řezenské diecézi“. ROOS Klaus: Weichen stellen im Pfarrgemeinderat. Ein Leitfaden zur Gemeindeentwicklung, Ostfildern: Matthias-Grüneweld-Veralg, 2006, 51. Tato reforma je podrobně představená v příloze P 3. 133 Srov. ECKART: Pfarrgemeinderat, 105–106. 134 Jako představitel této pozice je citován Karl-Theodor Geringer; srov. ECKART: Pfarrgemeinderat, 105. Dnes tato se tato pozice prosadila např. v pozadí konceptu reformy laických grémií v řezenské diecézi provedené biskupem Gerhardem Müllerem koncem roku 2005. Srov. ROOS: Weichen stellen, 51. Podrobněji srov. pozn. pod čarou v této dizertaci č. 152. 62 Kontextová východiska Kapitola 1 orgán existující v rámci úřední církevní struktury ve smyslu pastorační rady farnosti. Z toho (s odvoláním na CIC, kán. 6 § 1 2°) by pak vyplývalo, ţe všechna ustanovení, která v diecézních stanovách pro farní rady odporují CIC, kán. 536, musí být povaţována za neplatná a tudíţ zrušená. (2) Druhá pozice135 chápe farní radu na základě stanovení úkolŧ, které jí jsou připisovány Würzburgskou synodou, primárně jako poradní grémium slouţící podpoře a koordinaci apoštolátu laikŧ a sekundárně jako poradní orgán faráře v pastoračních otázkách. Proto jí podle této pozice přináleţí nejen poradní, ale také rozhodovací role a vŧči pastorační radě podle CIC, kán. 536 mŧţe být povaţována za právní aliud. Z toho by pak vyplývalo, ţe dosavadní stanovy farních rad jako i nadále platné partikulární právo zŧstávají beze změny a v osvědčené praxi je moţné pokračovat. (3) Třetí pozice136 pak farní radě na jedné straně připisuje úkoly pastorační rady podle CIC, kán. 536, na straně druhé pak ale tvrdí, ţe šíře záběru úkolŧ farní rady je větší a tyto úkoly přesahuje. Protiklad mezi dosavadními statuty a novým kodexem je pouze zdánlivý, protoţe lze ukázat, ţe jejich ustanovení konvergují. Z toho by pak opět vyplývalo, ţe ţádné změny nejsou nutné. I tam, kde někde pastorační radě předsedá laik, podle stávajících stanov stejně faráři patří role jakéhosi „skrytého“ předsedajícího tím, ţe pastorační otázky jsou diskutovány spolu s farářem, kterému přináleţí právo veta, které mu umoţňuje zabránit přijetí usnesení, coţ samo o sobě podtrhává konzultativní charakter farní rady. Kdyţ se těmito otázkami zabývala Německá biskupská konference,137 pověřila odbornou pracovní skupinu vypracováním posudku právní situace a poţádala ji o předloţení odborného stanoviska. Podobnou pracovní skupinu vytvořil i Centrální výbor německých katolíkŧ. V roce 1987 se pak celé problematice věnovalo mimořádné zasedání „Společné konference“138 v přítomnosti zástupcŧ obou pracovních skupin a dospělo k závěru, ţe stanovy a praxe laických rad rozvinutých v německých diecézích nemusí být měněny (coţ odpovídá výše uvedené pozici č. 2). Tyto stanovy jsou podle tohoto názoru i nadále platným 135 Jako představitelé této pozice jsou citováni Centrální výbor německých katolíkŧ, Německá biskupská konference, Klaus Nientiedt či Alexander Hollerbach; srov. ECKART: Pfarrgemeinderat, 106. 136 Jako představitel této pozice je citován Peter Krämer či Peter Boekholt; srov. ECKART: Pfarrgemeinderat, 107. 137 Srov. SUTOR: Alles, was recht ist, 3; srov. také SCHAUPP: Der Pfarrgemeinderat, 74. 138 Tj. orgán zřízený po Würzburgské synodě Německou biskupskou konferencí spolu s Centrálním výborem německých katolíkŧ; srov. SUTOR: Alles, was recht ist, 3. 63 Kontextová východiska Kapitola 1 partikulárním právem, protoţe novému Kodexu kanonického práva z roku 1983 neodporují.139 Dnešní dvoukolejnost farních – pastoračních rad Výše zmíněný dvojí charakter farní – pastorační rady tak je zachován ve stanovách pastoračních rad na úrovni farností140 většiny německých diecézí i v prŧběhu devadesátých let a i dnes je často zcela běţně vnímán jako dvě funkce jednoho orgánu.141 Dobře je to vidět např. na stanovách pro farní rady v mnichovské arcidiecézi z 1. prosince 1993142 (podobné formulace lze číst i v mnoha dnes platných stanovách dalších německých diecézí, které byly do dnešní podoby většinou aktualizovány pouze kvŧli změněné struktuře farností a větších pastoračních obvodŧ, a ne kvŧli změně jejich základního konceptu).143 Stanovy většinou také zdŧrazňují, ţe farář ve svém pastýřském pověření od 139 O farní radě je v tomto závěrečném materiálu řečeno kromě jiného i následující: „Farní rady jsou na základě určení jejich úkolŧ, jak bylo stanoveno Společnou synodou biskupství Spolkové republiky Německo, v první řadě radami laického apoštolátu, které slouţí koordinaci a podpoře apoštolátu laikŧ ve farnosti. Pokud se radí o pastoračních otázkách, mají, jak je to také poţadováno CIC/1983, pouze konzultační funkci. Je tedy ještě jednou výslovně potvrzeno, ţe farní rady (Pfarrgemeinderäte) vŧči pastorační radě (Pfarrpastoralrat) podle CIC/1983 představují (právní) aliud. Proto také směrnice o farních radách zŧstávají i nadále platným partikulárním právem.“ Citováno podle SUTOR: Alles, was recht ist, 3. 140 Na rozdíl od tohoto vývoje na rovině farností, na rovině diecézí se většinou na základě těchto dvou rolí vyprofilovaly také dvě rady: „Diözesan pastoralrat“ podle ChD 27 a „Katholikenrat der Diözese“ podle AA 26; srov. Beschluß ‚Verantwortung des Ganze Gottesvolkes„` srov. Räte III 3.3.10.1, 3.4.1 a 3.4.2. 141 Srov. totéţ pojetí prezentované v Lexikon für Theologie und Kirche: „Farní rada (Pfarrgemeinderat), také rada farnosti (Pfarreirat) nebo farní církevní rada (Pfarrkirchenrat) (consilium) obecně je struktura partikulárního práva v německé jazykové oblasti, která na farní rovině na jedné straně podporuje a koordinuje apoštolát laikŧ (srov. AA 26), na straně druhé slouţí jako poradní orgán faráře pro pastorační otázky (srov. CD 27). Druhá zmíněná funkce odpovídá farní pastorační radě podle kán. 536 CIC… Protoţe farní rada je grémiem, které sice také, ale nejen, přejímá úkoly pastorační rady, nemusejí pro ní automaticky platit právní ustanovení kán. 536 CIC.“ DEMEL Sabine: Pfarrgemeinderat. I. Kirchenrechtlich, in: Lexikon für Theologie und Kirche, sv. 8, Freiburg: Herder, 31999, sl. 174. V prakticko-teologické části téhoţ článku pak čteme: „V Německu je [Pfarrgemeinderat] – na základě würzburgské synody – chápána jako pastorační rada (Seelsorgerat) (CD 27) a orgán apoštolátu laikŧ (AA 26)… Jakoţto pastorační rada radí faráři, jinak farář rozhoduje společně s radou.“ SCHUSTER Norbert: Pfarrgemeinderat. II. Praktisch-theologisch, in: Lexikon für Theologie und Kirche, sv. 8, Freiburg: Herder, 31999, sl. 174–175. 142 „Farní rada je arcibiskupem uznaným orgánem ve smyslu koncilního Dekretu o apoštolátu laikŧ (čl. 26) slouţící ke koordinaci laického apoštolátu ve farní obci a k podpoře apoštolské činnosti farní obce. Na základě aplikace idejí Dekretu o pastýřské sluţbě biskupŧ v církvi (čl. 27) je tato rada zároveň arcibiskupem ustaveným orgánem slouţícím ke konzultacím pastoračních otázek ve farní obci.“ Citováno podle SUTOR: Alles, was recht ist, 2. 143 Pro přehled stanov farních a ekonomických rad farností německých diecézí srov. např. Ulrichrhode.de, http://www.ulrichrhode.de/kanon/pgr-vvr.html, (21.9.2008). Na základě vlastního dokumentárního výzkumu zde přístupých stanov mŧţeme konstatovat, ţe zmiňovaný koncept zaloţený na dvojím charakteru farní rady podle AA 26 a ChD 27 i podobné formální členění lze nalézt např. ve stanovách pro farní rady diecéze Aachen (aktualizovaných v roce 1997), Augsburg (2004), Bamberg (2005), Berlin (2003), Eichstätt (2005), Essen (1997), Münster (2001), Paderborn (2001), München und Freising (2005), Speyer (2007) či Würzburg (2001). Mírně odlišnou strukturu úkolŧ a pojetí práce, ale pořád se zachovaným dvojím charakterem, najdeme např. ve stanovách diecézí Köln (2005), Fulda (1979), Limburg (2006). Specifické pojetí pak najdeme např. v diecézi Freiburg (2004), ve které stanovy ve farní radě spojují roli pastoračně-poradní a koordinační s rolí správy majetku. V diecézi Rottenburg-Stuttgart pak byl vydán Kirchengemeindeordnung („řád církevní obce“, rok vydání 2002), který místo 64 Kontextová východiska Kapitola 1 biskupa není farní radou vázán a ţe rŧzná katolická sdruţení ve farnosti si vŧči farní radě zachovávají svoji autonomii.144 Vztah farních rad ke správě majetku Nakonec ještě zmiňme některá specifika vztahu farní rady v Německu ke správě církevního majetku a tudíţ i k církevním právem poţadované ekonomické radě farnosti. V bavorských diecézích145 to je např. regulováno tak, ţe Kirchenverwaltung (tj. orgán správy majetku farnosti, který má v Německu i jisté kompetence ze světského práva) určí jednoho ze svých členŧ, který je zván k účasti na zasedáních farní rady jako host s právem vyjádření názoru. Podobně i předseda farní rady nebo jeden z jeho zástupcŧ jsou zváni, také s právem vyjádření názoru, k účasti na zasedáních Kirchenverwaltung. Kirchenverwaltung je kromě toho povinno si před vydáním rozpočtu farnosti vyţádat stanovisko farní rady a, pokud je toto stanovisko farní rady v rozporu s předloţeným návrhem rady ekonomické, toto předloţit církevní dozorčí radě (kirchliche Aufsichtsbehörde). Podobně je tomu i u jiných dŧleţitých rozhodnutí, které Kirchenverwaltung činí. Kirchenverwaltung je také povinno poskytnout farní radě nutné finanční prostředky pro její činnost, např. schválením paušálního rozpočtu, který si pak jiţ farní rada spravuje sama. Würzburgská synoda ve výše zmíněném dokumentu navrhovala,146 ţe by sluţba farní rady mohla být integrována se sluţbou správy majetku v té formě, ţe farní rada by pro úkoly správy majetku a financí vytvořila grémium, které by podle pastoračních směrnic farní rady vytvářelo rozpočet farnosti a dohlíţelo nad jeho realizací. Zdá se však, ţe toto doporučení zatím nebylo v německých diecézích příliš akceptováno.147 Pfarrgemeinderat („farní rada“) zavádí termín Kirchengemeinderat („církevní rada“), jejíţ sluţbu strukturuje podle tří klasických úkolŧ církve (martyria, diakonia, leiturgia). Stanovy z diecézí ze zemí bývalé NDR pak mají dosti odlišnou podobu a vykazují jednotnější koncepci, která není dělená podle účelŧ AA 26 a ChD 27 a která klade větší dŧraz na pastorační spolupráci; srov. např. Magdeburg (2004), Osnabrück (2005) a především Dresden-Meißen (2001), kde je farní rada spíše jakýmsi akčním pastoračním týmem. Cestu úplného odpoutání se od základních inspirací würzburgské synody z AA 26 pak zvolila diecéze Regensburg (2005) ve své reformě poradních struktur (podrobněji srov. přílohu P 3). Srov. také výsledky dokumentárního výzkumu in VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 30, pozn. pod čarou č. 27. 144 SUTOR: Alles, was recht ist, 2. 145 Srov. SUTOR: Alles, was recht ist, 3–4. 146 Srov. Räte III 1.3 a 1.4. 147 To by prý ovšem vyţadovalo změnu v oblasti státně-právní a výjimku v oblasti církevně-právní, která by však nejspíše byla moţná, protoţe i současná právní úprava, která předpokládá, ţe Kirchenverwaltung (tedy podle CIC „ekonomická rada farnosti“) má nejen poradní, ale také rozhodovací pravomoci, si po vydání nového CIC tuto výjimku z Říma vyţádala. Srov. SUTOR: Alles, was recht ist, 4. Klaus Roos se ve své knize vydané v roce 2006 zmiňuje, ţe podle jeho informací toto dopručení synody následovala jen diecéze Rottenburg-Stuttgart a na farní rady přenesla i dozor nad financemi a majetkem. Srov. ROOS: Weichen stellen, 57. Toto spojení farní a ekonomické rady dnes najdeme např. ve stanovách pro farní rady arcidiecéze Freiburg, Satzung für die Pfarrgemeinderäte im Erzbistum Freiburg, Erzdözese Freiburg, http://www.erzbistum-freiburg.de/download/pgr-satzung2004.pdf, (22.9.2008). 65 Kontextová východiska Kapitola 1 Některé dnešní přístupy k dalšímu rozvoji farních rad Řešení spočívající v legalizaci oné „dvoukolejnosti“ farních rad popsané výše je však zvlášť v poslední době v Německu znovu a znovu podrobováno kritice. Na základě konkrétních zkušeností se totiţ zdá, ţe se dlouhodobě prokazuje jako poměrně nepraktické148 a ţe pokusy o sladění této praxe s novým Kodexem kanonického práva nakonec nepřinesly očekávané ovoce.149 Dnes se lze v pastorační praxi setkat především se dvěma přístupy k tomuto problému, které pak doplňuje přístup třetí, vycházející spíše z akademické sféry praktické či systematické teologie: (A) První přístup staví na předpokladu, ţe problém konfliktních kompetencí vŧbec nenastává, pokud mezi farářem a farní radou panuje dŧvěryplný vztah, který všechny tyto právní detaily, zda má farní rada jen radit, nebo také mŧţe rozhodovat, činí nadbytečnými. Farář je přeci také členem farní rady a nevystupuje tedy jako její nepřátelský protějšek.150 (B) Druhý přístup se snaţí problém řešit spíše v současnosti dostupnými nástroji partikulárního práva a snaţí se v diecézních stanovách pro farní rady či v jiných dokumentech partikulárního práva kompetenční vztah mezi farářem a farní radou precizovat. Někde se to děje tím, ţe je snaha přesněji určit, ve kterých oblastech má farní rada zastávat poradní a ve kterých rozhodovací roli,151 jinde je postřehnutelná tendence vymezit farní radě pouze konzultační roli ve smyslu pastorační rady podle CIC.152 (C) Třetí přístup vychází z předpokladu, ţe církevní právo v současné podobě upřednostňuje hierarchický princip před principem synodálním a nedostatečně kodifikuje koncilní pojetí církve jakoţto Boţího lidu. Snahu o dělení kompetencí mezi „nositele úřadu“ a „laiky“ podle oblastí pŧsobení církve „uvnitř“ a „ve 148 Srov. např. ROOS: Weichen stellen, 49–50. Podobně i ECKART: Pfarrgemeinderat, 318. 149 Srov. ROOS: Weichen stellen, 51, oddíl 4.3 nazvaný „Im Zick-Zack-Kurs unterwegs“. 150 Srov. ROOS: Weichen stellen, 51. Podobným směrem se pohybuje např. jiţ Klemens Schaupp, SCHAUPP Klemens: Der Pfarrgemeinderat. Eine qualitative Interview-Analyse zum Thema „Biographie und Institution“, Innsbruck: Tyrolia-Verlag, 1989, 302–307. 151 O to se např. snaţí stanovy pro farní rady v diecézi Würzburg, kde v § 4 najdeme pokus o rozlišení rŧzných stupňŧ účasti na rozhodování podle toho, o jaké jde otázky. Farní rada podle toho v některých oblastech (spolu s farářem) „rozhoduje“, v jiných „spolupŧsobí“, jindy je jí třeba „vyslechnout“, jindy zas ji stačí pouze „informovat“; v oblasti pŧsobení v širší společnosti je farní rada činná samostatně. Srov. ROOS: Weichen stellen, 52. Toto odpovídá moţnosti zmiňované v příloze P 2.4, srov. citát Jamese Coridena v pozn. pod čarou 1397. Satzung der Pfarrgemeinderäte im Bistum Würzburg, Pfarrbriefservice.de, http://www.pfarrbriefservice.de/pbs/dcms/sites/pgr/bistuemer/wuerzburg/dokumente/satzung_wuerzburg. pdf, (22.9.2008). 152 Srov. např. reformy laických grémií v řezenské diecézi provedené biskupem Gerhardem Müllerem koncem roku 2005. Podrobnější komentář lze nalézt v příloze P 3. 66 Kontextová východiska Kapitola 1 světě“ odmítá, protoţe toto dělení neodpovídá koncilnímu pojetí církve jako communia společně spásně pŧsobícího v širší společnosti. Na základě těchto východisek navrhuje změnit kán. 536 CIC tak, aby farní rada jakoţto ‚pastorační rada„obdrţela rozhodovací právo.153 Jak jsme viděli dříve, stanovy většiny diecézí z bývalého Západního Německa i ve svých nedávných aktualizacích (provedených jiţ v prvním desetiletí tohoto století často pod tlakem potřeby přizpŧsobit organizační struktury novému členění farní správy na rŧzné větší pastorační celky) si stále zachovávají pŧvodní „dvoukolejný“ koncept daný Würzburgskou synodou a stále i formálně vykazují tento společný vzor.154 Ve stanovách několika z nich najdeme sice mírně odlišnou strukturu úkolŧ a pojetí práce, ale pořád se zachovaným dvojím charakterem.155 Cestu úplného odpoutání se od základních inspirací Würzburgské synody z AA 26 pak zvolila diecéze Regensburg (2005) ve své reformě poradních struktur. Tuto reformu lze povaţovat za typický příklad snahy vymezit poradním orgánŧm v diecézi i ve farnostech pouze konzultační roli ve smyslu pastoračních rad podle CIC, kán. 512 a 536.156 Protoţe procesy a diskuse spojené se zaváděním této reformy ukazují na určité klíčové oblasti našeho tématu a protoţe, jak vyplývá ze srovnávací studie stanov českých diecézí (srov. část 2.3 této dizertace), řezenská diecéze se pravděpodobně stala hlavní inspirací při tvorbě stanov farních rad u nás, představíme tento proces a jeho výslednou podobu podrobněji v příloze P 3. Praktické pomůcky pro rozvoj farních rad v dnešním Německu Je otázka dalšího rozvoje farních rad skutečně jen pastorační otázkou nalezení cest k harmonickým vztahŧm postaveným na dŧvěře a vzájemném respektu? Nebo to je otázka pro partikulární právo, která jiţ dnes má dostatek manévrovacího prostoru, který by mohlo 153 Za její představitele lze povaţovat např. Joachima Eckarta; farář by i podle tohoto přístupu, který by odstranil „dvouhlavou“ vedení farnosti a nechal farnosti opět vyniknout jako jednomu právnímu subjektu, měl ovšem stále zvláštní postavení toho, jehoţ ratifikací by teprve rozhodnutím farní rady vstoupila v platnost. Srov. ECKART: Pfarrgemeinderat, 316–319. Eckarta souhlasně komentuje např. ROOS: Weichen stellen, 53 a 57. 154 Srov. výše naše pozn. pod čarou č. 143. Jde především o diecéze Aachen (stanovy aktualizované v roce 1997), Augsburg (2004), Bamberg (2005), Berlin (2003), Eichstätt (2005), Essen (1997), Münster (2001), Paderborn (2001), München und Freising (2005), Speyer (2007) či Würzburg (2001). Všechny tyto stanovy jsou k dispozici na Ulrichrhode.de, http://www.ulrichrhode.de/kanon/pgr-vvr.html, (21.9.2008). 155 To se týká např. stanov diecézí Köln (2005), Fulda (1979), Limburg (2006). Všechny tyto stanovy jsou k dispozici na Ulrichrhode.de, http://www.ulrichrhode.de/kanon/pgr-vvr.html, (21.9.2008). 156 Srov. naše pozn. pod čarou č. 135 a s ní spojený hlavní text. Jestliţe Německá biskupská konference a většina dnešních diecézí z bývalého Západního Německa se stále drţí v tomto textu uvedené „druhé pozice“, řezenské biskupství se v roce 2005 přiklonilo k tam uvedené „třetí pozici“; srov. oddíl nadepsaný „Po vydání nového Kodexu kanonického práva„ začínající na str. 62 a v něm obsaţené tři „pozice“. Jak jsme jiţ poznamenávali v naší pozn. pod čarou č. 152, řešení zvolené v řezenské diecézi pak odpovídá „druhému přístupu“ uvedenému v oddíle nazvaném „Některé dnešní přístupy k dalšímu rozvoji farních rad“ začínajícím na str. 66 této dizertace. 67 Kontextová východiska Kapitola 1 vyuţít k posílení synodálního rozměru rozhodování skrze farní rady? Nebo jsou k tomuto posílení skutečně třeba i některé změny v právním kodexu univerzální církve? A je toto posílení vŧbec na místě? Není třeba spíše vzít váţně literu dnešního kodexu a fakt, ţe veškeré rozhodovací pravomoci má farář, který jistě bude vţdy vděčný za moudré rady pastorační rady? Jak jsme viděli výše, právě toto jsou otázky, které si v dnešním Německu kladou lidé zabývající se tématem sluţby farních pastoračních rad. A zpŧsob, jak jsou tyto otázky řešené, také ovšem ovlivňuje rŧzné praktické pomŧcky, které jsou na podporu sluţby farních rad v Německu dnes k dispozici. Protoţe není moţné (a pro naše účely ani nutné) zde o nich podat nějaký vyčerpávající přehled, uvedeme alespoň tři z nich jako typické příklady dnes pouţívaných pomŧcek zaloţených na odlišných premisách. První z těchto pomŧcek je příručka Handbuch für den Pfarrgemeinderat (1996),157 kterou v roce 1996 vydal Landeskomitee der Katholiken in Bayern. Tato příručka se skládá z mnoha příspěvkŧ od nejrŧznějších autorŧ, většinou známých odborníkŧ ve svém oboru,158 zahrnujících prakticko-teologické základy farní obce, východiska a základy pro práci farních rad a podněty pro nejrŧznější oblasti práce farní rady. Svými východisky tato příručka navazuje na oficiální pojetí farních rad v Německu jako orgánŧ s dvojím účelem: poradních grémií faráře v oblasti pastorace a koordinačních grémií nejrŧznějších pastoračních sluţeb ve farnosti neboli nejrŧznějších oblastí „laického apoštolátu“. Svým výběrem témat, ale i zpracováním východisek, pak příručka dává jasně najevo, ţe těţiště práce farních rad spatřuje spíše v onom druhém účelu. Druhou z pomŧcek, které zde chceme představit, je nedávno vydaná kniha Klause Roose Weichen stellen im Pfarrgemeinderat (2006).159 Poté, co autor v prvním díle této příručky shrne základní teologická východiska pro pochopení poslání církve a z tohoto poslání plynoucí roli farní rady (a to v duchu výše popsané „třetí pozice“ s návrhem posílení synodálního rozměru rozhodování v církvi změnou kán. 536 CIC), se ve druhém díle knihy zabývá praktickými tématy, která mohou pomoci zkvalitnit a prohloubit práci farních rad i za současného právního stavu. Ve třetím díle své knihy pak autor prezentuje tři vlastní podněty a nabízí je čtenářŧm k diskusi. Podle Roose je v pastoračních radách a skrze jejich sluţbu ve farnostech zapotřebí:160 157 Handbuch für den Pfarrgemeinderat, München: Don Bosco Verlag, 1996. 158 Jako např. Bernhard Sutor, Peter Neuner, Wilhelm Zauner, Klaus Roos, Rupert Berger a mnoho dalších. 159 ROOS Klaus: Weichen stellen im Pfarrgemeinderat. Ein Leitfaden zur Gemeindeentwicklung, Ostfildern: Matthias-Grünewald-Verlag, 2006. 160 Srov. ROOS Klaus: Weichen stellen, 128–151. 68 Kontextová východiska Kapitola 1 1. získat šířku (otevřít se duchu mnohotvárnosti, stát se schopnými ţít v pluralismu a nerozvíjet jednostrannou, ale mnohotvárnou pastoraci); 2. získat hloubku (uprostřed tohoto pluralismu být schopni ţít a prezentovat vlastní jedinečný profil spočívající v prioritě vztahu k Bohu před vztahem k církvi, prioritě víry před morálkou a v prioritě člověka před tradicí); 3. získat ţivot (ţít z kořenŧ biblické zvěsti a odtud znovu a znovu čerpat potravu a inspiraci pro ţivot i sluţbu). Třetí z příruček vzniklých za účelem podpory práce farních rad se nazývá Aus Überzeugung… Hilfen zur Arbeit im Pfarrgemeinderat (2007)161 a byla vydána biskupským ordinariátem v Regensburgu, aby v pastorační praxi podpořila zavádění nového konceptu pastoračních rad v diecézi, o kterém jsme se zmiňovali jiţ výše (podrobně srov. příloha P 3). Z charakteru i obsahu příručky vyplývá, ţe farní rady se v řezenské diecézi dnes chápou jako poradní grémia pomáhající faráři rozvíjet pastoraci ve farnosti tím, ţe spolu s ním analyzují pastorační situaci, plánují konkrétní pastorační projekty, které pak pomáhají také realizovat. Po načrtnutí teologických základŧ a struktur laického apoštolátu se příručka věnuje vysvětlení úkolŧ farní rady a rŧzných rolí uvnitř rady a přibliţuje její práva a povinnosti. Kromě rŧzných místních kontaktních informací příručka obsahuje např. přehlednou tabulku rŧzných fází pastoračního plánování, praktické podněty pro práci v tematických komisích či pracovních skupinách, rady pro spolupráci uvnitř farní rady i navenek či podněty pro přípravu zasedání rady a pro řešení konfliktŧ. 1.3.2 Spojené státy americké Farní rady ve Spojených státech v prvním pokoncilním období Podobně jako v Německu, i v USA162 následoval v prvním období po koncilu prudký rozvoj tzv. farních rad (parish councils). Podle Marka F. Fischera,163 farní rady tohoto prvního pokoncilního období byly jakýmisi quasi-demokratickými grémii. Tyto rady se snaţily především o zapojení co nejvíce farníkŧ do ţivota a sluţeb farnosti (v čemţ spatřovaly hlavní účel koncilního učení o radách laického apoštolátu v AA 26, na nějţ 161 Aus Überzeugung… Hilfen zur Arbeit im Pfarrgemeinderat, Regensburg: Bischöfliches Ordinariat Regensburg, 2007, Diözesan Räte im Bistum Regensburg, http://www.dioezesanpastoralrat- regensburg.de/downloads/Hilfen%20zur%20Arbeit%20im%20PGR.pdf, (23.9.2008). 162 Jako prŧvodce historií farních či pastoračních rad v USA nám poslouţí především druhá, historická část podrobné studie Marka F. Fischera o historii i současnosti pastoračních rad v USA, FISCHER Mark F.: Pastoral Councils in Today‟s Catholic Parish, Mystic, CT: Twenty-Third Publications, 2001, 65–126. 163 Srov. „syntetický portrét“ farních rad z let pozdních 60. let zaloţený na studiu pěti tehdejších klíčových autorŧ knih o pastoračních radách, který nabízí FISCHER: Pastoral Councils, 71–78. 69 Kontextová východiska Kapitola 1 většinou navazovaly), nespecializovaly se na nějaký konkrétní jednotlivý úkol a zaměřovaly se na celou šíři ţivota a sluţby farnosti včetně správy financí a majetku.164 Tyto první rady byly velmi ovlivněny americkou parlamentární demokracií a snaţily se být v tomto smyslu „reprezentativními“ (a proto také volenými) grémii,165 která se také většinou řídila zásadami anglosaské parlamentní demokracie i v celém svém zpŧsobu práce.166 Při svých setkáních tyto rady sice kromě vstupní a závěrečné modlitby nepraktikovaly nějaké hlubší spirituální praktiky, ale byly neseny spiritualitou sdílené zodpovědnosti spolu s faráři ve společném poslání církve. Kladly dŧraz na participaci, proces a praktické záleţitosti. Většina tehdejších autorŧ167 doporučovala rozvinutí systému stálých komisí (méně častěji pak také dočasných pracovních skupin) jakoţto prostředku pro posílení zapojení farníkŧ do společného apoštolátu, přičemţ zde byla činěna přímá spojnice ke koncilnímu dekretu Apostolicam actuositatem a jeho výzvě k zakládání rad i na úrovni farností, které by mohly „slouţit vzájemné koordinaci rŧzných sdruţení a prací laikŧ“ (AA 26). Co se týče kompetence těchto rad, častěji bylo preferováno, aby měly také rozhodovací pravomoci, avšak jejich praktická realizace často závisela na konkrétním faráři, kterému bylo často vyhrazeno právo veta. Zdá se, ţe kompetence farních rad byly v těchto prvních letech ujasněny jen velmi vágním zpŧsobem. I kdyţ z těchto dŧvodŧ mohly mezi farářem a farní radou vznikat kompetenční spory a přetahování se o „moc“, Mark F. Fischer na základě podrobného studia pramenŧ z té doby dospěl k názoru,168 ţe to nebylo tak rozšířenou charakteristikou tohoto období, jak někteří autoři předpokládali. Některé slepé uličky v rozvoji amerických farních rad Počátkem 70. let byly v katolické církvi ve Spojených státech iniciovány dva pokusy vytvořit na biskupech nezávislý konzultativní orgán na národní úrovni.169 164 V tehdejší literatuře (z let 1967–1968) byly hlavní úkoly farní rady specifikovány rozličným zpŧsobem, jako např. „radit faráři“ a „iniciovat programy“; „vytvářet, inspirovat a demonstrovat vŧdcovství“; podporovat „kooperaci a apoštolskou aktivitu“; angaţovat v „dialogu, vzájemném naslouchání […] , sdílené zodpovědnosti a péči“. Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 72. 165 Podrobně srov. FISCHER: Pastoral Councils, 73–75. 166 Sice prý existuje jistá anekdotická evidence, ţe se některé farní rady chápaly jako „legislativní“ větev vlády, která je odlišná od „výkonné“ větve ztotoţňované s farářem a pastoračními zaměstnanci (a někdy i v opozici k ní), avšak podle podrobnějšího Fischerova zkoumání se zdá, ţe většině těchto prvních rad leţel velmi na srdci přátelský vztah s farářem zaloţený na „fair play“. Parlamentární procedury společné práce, ke kterým se tehdy nenabízely ţádné pouţitelné alternativy, byly pouţívány především ke zdŧraznění rovnosti všech, k praktickému rozhodování a k prohloubení týmové práce. Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 74. 167 Konkrétně tyto autory rozebírá FISCHER: Pastoral Councils, 72–73. 168 Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 75. 169 Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 81–86. 70 Kontextová východiska Kapitola 1 První z těchto iniciativ bylo vytvoření rady laikŧ na národní úrovni nazvané National Council of the Catholic Laity (NCCL; ustavena byla 12. listopadu 1971) a navazující na do jisté míry tendenční interpretaci AA 26. Dva členové této rady se stali horlivými propagátory farních rad v první polovině 70. let a NCCL sama vydala alespoň tři knihy věnující se tématŧm jako je spoluzodpovědnost či ţivot farnosti. Poslední z těchto knih, která byla napsána v úmyslně provokativním stylu s úmyslem vyprovokovat dialog o vztahu mez církví a širší společností, narazila na odpor biskupŧ a její vydání bylo zrušeno. NCCL postupně ztratil podporu i těch organizací, které stály u jeho zrodu,170 a bez podpory biskupŧ ztratil na své efektivitě. Podle Marka F. Fischera mŧţe být tato iniciativa označena za jednu ze „slepých uliček“ v procesu rozvoje poradních grémií v USA.171 Za nepřijetím NCCL nejspíše stály především dvě obavy: za prvé obava z jeho nezávislosti na hierarchii a za druhé obava z narušení linií zodpovědnosti (nezávislý NCCL ve spolupráci s diecézními radami laikŧ měl mít na starosti koordinaci farních rad a formaci jejích členŧ).172 Druhou z těchto iniciativ byl návrh, který byl učiněn na sympóziu organizovaném Fordhamovou univerzitou 3. – 5. dubna 1970 Americkou společností kanonického práva.173 Její účastníci nejen ţe vyzvali k ustavení pastorační rady na národní úrovni (National Pastoral Council; NPC), ale také doporučili, s odvoláním se na konkrétní historické demokratizující procesy v americké církvi, aby tato rada měla v kompetenci volit biskupy a vydávat legislativu pro církev ve Spojených státech. Zdá se, ţe se však američtí biskupové těchto návrhŧ zalekli a po vydání oběţníku Omnes christifideles v roce 1973 (srov. přílohy P 1.7 a P 2.3), který ustavení pastorační rady na vyšší neţ diecézní rovině (v reakci na zkušenosti s holandskou národní pastorační radou) nedoporučuje. Vliv těchto iniciativ na farní rady byl samozřejmě pouze nepřímý, ale přesto dŧleţitý. Podle Marka F. Fischera spočíval především v tom, ţe tyto iniciativy ukázaly farním radám určité slepé uličky, a to především ve třech oblastech: (1) Farní rady v USA se nikdy nestaly „radami laikŧ“ a argument, ţe 2. vatikánský koncil zamýšlel iniciovat zakládání takovýchto rad, nikdy nepřeváţil. (2) Farní rady v USA nebyly nikdy formovány národními či diecézními radami laikŧ, přinejmenším ne v nějakém větším rozsahu. 170 Byly to především National Council of Catholic Men (NCCM) a National Council of Catholic Women (NCCW); srov. FISCHER: Pastoral Councils, 81. 171 „For that mason, the NCCL can be described as a ‚misstep„ in the council movement.“ FISCHER: Pastoral Councils, 82. 172 Někteří se zde prý dokonce obávaly z obnovení ideje „laického patronátu“ („lay trusteeism“), která se osvědčila v pionýrských dobách osidlování země, ale stala se později hrozbou pro jednotu církve; srov. FISCHER: Pastoral Councils, 83. 173 Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 84–85. 71 Kontextová východiska Kapitola 1 (3) Farní rady v USA se nikdy nestaly orgány, které by si osobovaly kompetenci volit faráře nebo vydávat legislativu. Oběžník Omnes christifideles a farní rady v 70. letech Pro rozvoj a pojetí farních rad byl dŧleţitým předělem oběţník kongregace pro kněze Omnes christifideles z roku 1973 (srov. P 2.3), protoţe v něm byla poprvé koncepce „pastoračních rad“ vztaţené v Christus Dominus čl. 27 jen na diecézní rovinu také aplikována na rovinu farností. Protoţe však hlavním tématem oběţníku byly především pastorační rady na diecézní úrovni, v praxi na tento oběţník ve vývoji farních rad ve Spojených státech brán ohled příliš nebyl a dŧsledky tohoto posunu v nauce učitelského úřadu o pastoračních radách začaly být uváděny do praxe většinou aţ s vydáním nového Kodexu kanonického práva v roce 1983.174 Zatím však v 70. letech, i přes nevyřešené napětí ohledně kompetencí,175 počet farních rad ve Spojených státech rychle stoupal176 a bylo publikováno velké mnoţství článkŧ a knih na toto téma, vznikaly mnohé diecézní pastorační rady a američtí biskupové rozvoj farních rad intenzivně podporovali skrze pastýřské listy, rŧzné orientační pomŧcky ale i tím, ţe zaváděli pracovní místa ve svých ordinariátech určená k podpoře práce farních rad.177 Podle diecézních směrnic biskupové tehdy farní rady chápali (podobně jako autoři z konce 60. let) především jako prostředek zapojení laikŧ do ţivota a sluţby farností a (v návaznosti na AA 26) vnímali koordinační roli farní rady (většinou ve formě koordinace stálých komisí pro rŧzné oblasti apoštolátu) jako její primární úkol. Radám byla přiznávána rozhodovací kompetence, ale velmi často s právem veta pro faráře.178 Národní organizace pro pastorační plánování a pro podporu farních rad Zároveň s rozvojem farních rad se rozvíjel koncept tzv. „pastoračního plánování“ (pastoral planning), a to často formou oddělení pro pastorační plánování na diecézní úrovni, přičemţ často byla vyuţívána pomoc profesionálŧ z oblasti managementu. V roce 1972 dokonce 174 Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 95–96. 175 Např. na podzim 1974 se do konfliktu s farářem (ohledně připuštění ţen k podávání přijímání a zavedení podávání na ruku) dostala farní rada farnosti Dobrého pastýře v diecéze Arlington, v jehoţ dŧsledku byla farářem rozpuštěna a později s podporou biskupa Thomase Welsche znovu ustavena, ale tentokrát jiţ jako poradní orgán faráře. Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 97. 176 V roce 1970 bylo dle jednoho odhadu v USA kolem 10 tisíc farních rad, coţ znamená, ţe více neţ polovina farností ve Spojených státech měla tehdy farní radu. O šest let později bylo odhadováno, ţe farní radu má jeţ tři čtvrtiny farností, coţ bylo jiţ solidnějšími metodami výzkumu potvrzeno i v roce 1986. Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 98. 177 Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 98–99. 178 Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 100. 72 Kontextová východiska Kapitola 1 vznikla celonárodní organizace National Pastoral Planning Conference (NPPC) zabývající se podporou rozvoje pastoračního plánování v celých Spojených státech.179 Tento vývoj nepřímo ovlivnil i práci farních rad, které postupně začali pastorační plánování vnímat jako jeden ze svých moţných úkolŧ. Pod tímto vlivem praxe v managementu se také v radách začala dimenze „úkolu“ rozlišovat od dimenze „vztahŧ“, začalo se mluvit o pravidelné „evaluaci“ ţivota a sluţby farnosti a rady se učily plánovat, stanovovat cíle a formulovat standardy. Takto farní rady ve Spojených státech začaly být postupně vnímány nejen jako nástroje „zapojení farníkŧ“, ale také jako dŧleţitý prvek v rozhodování o podstatných pastoračních otázkách skrze procesy pastoračního plánování. Postupně se začal prosazovat přístup, který nejen v diecézních pastoračních radách,180 ale i ve farních radách viděl dŧleţitý nástroj pro doprovázení procesu pastoračního plánování. Tento postoj byl zastáván i některými členy NPPC, avšak většina z nich stále vnímala pastorační plánování jako úkol profesionálŧ pracujících s dalšími pastoračními profesionály v jednotlivých diecézích. Proto vedle NPPC v roce 1974 vznikla ještě druhá celonárodní organizace, Diocesan Parish Council Personnel (DPCP), která v letech 1974–1983 pořádala sérii kaţdoročních konferencí nabízejících velmi praktická témata pro formaci a vzdělávání pracovníkŧ diecézních pastoračních oddělení slouţících podpoře farních rad a jejíţ někteří členové publikovali knihy a pořádali přednášky velmi ovlivňující práci pastoračních rad v celých Spojených státech.181 Lze říci, ţe nejvlivnějším z nich byl William J. Rademacher,182 který ve svých knihách a stovkách přednášek a workshopŧ po celých Spojených státech pro rozvoj farních rad v 70. a 80. letech nabízel velmi cennou orientaci. Rademacher na jedné straně popularizoval učení 2. vatikánského koncilu, na straně druhé, jak to vyjádřil Mark F. Fischer, „vytvořil určitou syntézu církevního učení a participativního ducha americké demokracie“.183 V procesu pastoračního plánování ve farní radě zdŧrazňoval meziosobní vztahy, emoční podporu a zdravou skupinovou dynamiku. Jak je však vidět i na konkrétních 179 Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 101–102. 180 Kromě základního „trojkroku“ pastorační reflexe obsaţeného jiţ v ChD 27 srov. také další náznaky tímto směrem především v SM II, 3 a EI 204, kde je řeč o diecézní pastorační radě slouţící k tomu, aby bylo podpořeno systematické uspořádání a efektivní provádění pastorační činnosti, coţ jsou všechno, včetně onoho „trojkroku“, nedílné součásti procesu pastoračního plánování. 181 Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 103. 182 William J. Rademacher, katolický kněz, byl tehdy profesorem systematické teologie na St. John‟s Provincial Seminary v Plymouthu, Michigan. Napsal pět knih o farních radách a spolupracoval na dalších šesti, z nichţ za nejvlivnější lze povaţovat jeho stále znovu revidovaný „praktický prŧvodce“, který ve své poslední podobě vyšel v roce 1988 pod názvem RADEMACHER William J.: The New Practical Guide for Parish Councils, Mystic, CT: Twenty-Third Publications, 1988. Podrobněji o stylu a obsahu jeho pŧsobení srov. FISCHER: Pastoral Councils, 103–106. 183 FISCHER: Pastoral Councils, 104. 73 Kontextová východiska Kapitola 1 posunech v jeho pojetí farních rad během jeho pŧsobení, i on zápasil se stále nevyřešenou a napětí proto vytvářející otázkou pojetí kompetence farní rady ve vztahu k faráři i s otázkou vhodnosti pouţití parlamentárních procedur pro účely farních rad.184 Koncem 70. let bylo zklamání s pouţíváním těchto parlamentárních procedur při práci farních rad víc a více očividné i u mnoha běţných katolíkŧ ve Spojených státech a tato pochybnost se projevila i v některých diecézních směrnicích. Začalo se se zkoumáním moţnosti pouţívat rŧzné konsenzuální přístupy a prameny inspirace se hledaly třeba i v díle Ignáce z Loyoly a v jeho textech o duchovním rozlišování.185 V této situaci se jako nadějné ukazovaly především dva přístupy: (1) První přístup186 kladl dŧraz na vyuţití nauky o skupinové dynamice zahrnující jak pochopení dynamiky zrání skupiny včetně rŧzných jeho fází a krizí, tak rŧzné metody vedení skupiny a facilitace jednotlivých setkání. (2) Druhý přístup187 zdŧrazňoval duchovní cíl a motivaci farní rady spočívající ve společné účasti na Kristově poslání, z čehoţ pak plynul dŧraz na podporu duchovní obnovy farnosti jakoţto hlavní úkol farní rady a na tomu odpovídající rozvinutou spiritualitu ve zpŧsobu setkávání a běţné agendy farní rady. Oba tyto přístupy, spolu s Rademacherovým vlivem, ilustrovaly zpŧsob práce DPCP, jehoţ členové si byli vědomi častého napětí mezi radami a faráři zpŧsobeného nevyjasněnou otázkou kompetencí. Zdá se, ţe kaţdý z těchto přístupŧ mohl pomoci jen kousek cesty a farní rady i diecézní pastorační rady se znovu a znovu dostávaly do konfliktŧ a slepých uliček. Příkladem tohoto stavu mŧţe být např. i případ diecézní pastorační rady v diecézi Evansville, kde místní biskup Francis Shea postupně zjistil, ţe udrţet proces konzultací uprostřed rozvinutého systému rŧzných komisí pracujících v rámci jeho pastorační rady vyţadovalo tak rozsáhlou byrokracii a stalo se tak obtíţným, ţe tato vloţená energie jiţ 184 Rademacher např. v jedné ze svých mladších knih mluvil o farních radách jakoţto „rozhodovacích orgánech“, které „nejsou pouze poradní“. Později však mluvil spíše o farních radách, které „primárně“ jsou sice „rozhodovacími orgány“, ale také mají „poradní roli“. V pŧvodní verzi svého Practical Guide z roku 1979 farním radám přisuzoval úkol stanovovat cíle pro k radám přidruţené stálé výbory, které je měly naplňovat a farní rada měla na to dohlíţet. Ve verzi tohoto prŧvodce z roku 1988 (New Practical Guide) však připouští, ţe od farních rad nelze čekat, ţe budou zodpovědné i za implementační fázi procesu. Jednu dobu zdŧrazňoval, ţe faráři jsou „hlasujícími členy rady“, nakonec však mluvil o farářích jakoţto o těch, kteří mají „ratifikovat“ usnesení rady, a tak mají více neţ pouhý jeden hlas z mnoha. Zpočátku chválil a doporučoval pouţívání parlamentárních procedur při práci farních rad, později však vyjádřil o jejich pouţití pro farní rady pochybnosti. Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 104–105. 185 Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 105–106. 186 Za představitele tohoto přístupu lze podle Marka F. Fischera povaţovat např. Johna Keatinga, Roberta McEniryho či Ronalda A. Sarano. Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 105. 187 Za představitele tohoto přístupu lze podle Marka F. Fischera povaţovat např. redemptoristu Earnesta Larsena s jeho knihou Spiritual Renewal of the American Parish. Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 105. 74 Kontextová východiska Kapitola 1 neodpovídala ovoci, které tyto konzultace diecézi přinášely. Vědom si toho, ţe podle ChD 27 pastorační rada v diecézi není povinná, radu rozpustil a vysvětlil to v pastýřském listu.188 Vydání nového Codex iuris canonici a jeho důsledky Jak jsme jiţ poznamenali dříve, ačkoli byl koncept pastoračních rad podle Christus Dominus čl. 27 vztaţen i na rovinu farností jiţ v roce 1973 v oběţníku Omnes christifideles (srov. podrobně v příloze P 2.3), do širokého povědomí a běţného pouţití v praxe se termín „pastorační rada farnosti“ dostal aţ po vydání nového Kodexu kanonického práva v roce 1983 (srov. CIC, kán. 536; podrobně srov. výše v oddíle P 2.4). V Severní Americe k tomu přispěla příručka The Parish Pastoral Council, kterou v roce 1984 vydala Kanadská biskupská konference.189 Poté i ve Spojených státech začaly pravidelně vycházet tituly s obratem „farní pastorační rada“ či „pastorační rada farnosti“ v názvu.190 Podle Marka F. Fischera někteří z prvních amerických komentátorŧ v kánonu o pastorační radě farnosti v novém kodexu nespatřovali nic nového, jiní však byli zklamaní např. z toho, ţe kánon přičítá pastoračním radám farnosti pouze konzultační roli a předčasně omezuje jejich přirozený vývoj.191 Později (koncem 80. a začátkem 90. let) se však u některých (i velmi váţených autorŧ a propagátorŧ farních rad)192 začal vynořovat názor, ţe v dosavadní praxi farních rad (zaloţené většinou na AA 26 a zaměřené i na velmi praktické oblasti administrativy farnosti včetně farních financí) se odráţí hluboké neporozumění Druhému vatikánskému koncilu a ţe nový kodex nám znovu odkrývá pŧvodní smysl pastoračních rad, jak byly zamýšleny jiţ koncilními otci (vtisknuté spíše do ChD 27, skrze OCh 12 aplikované i na rovinu farností a charakterizované dŧrazem na zájem o pastorační oblasti, konzultační roli rady a spiritualitu, přičemţ oblast správy majetku a financí se přenechává ekonomickým radám). Pečlivým zkoumáním koncilních dokumentŧ a kánonŧ kodexu však lze ukázat, ţe tato interpretace není udrţitelná.193 Spíše se zdá, ţe pojetí církevních poradních orgánŧ nebylo na koncilu ještě nijak jasně vyprofilované.194 Avšak ve Spojených státech toto pojetí získalo záhy velkou popularitu a „pastorační rady“ na úrovni farností (navazující na ChD 27 a kodifikované novým CIC) byly velmi brzy vnímány jako 188 Srov. SHEA Francis: A Bishop Suspends His Pastoral Council, pastýřský list (9. září 1976), in: Origins 6:15 (1976), 229. Citováno podle FISCHER: Pastoral Councils, 106. 189 The Parish Pastoral Council. Guidelines for the Developmnent of Constitutions, Otawa: Canadian Catholic Conference, 1984. 190 V letech 1988–1993 to bylo nejméně devět rŧzných titulŧ. Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 107. 191 Tak např. RADEMACHER: The New Practical Guide, 31; srov. FISCHER: Pastoral Councils, 108. 192 Podle Marka F. Fischera to byly např. William Dalton, Orville Griese, John Keating, Peter Kim Se-Mang a John A. Renken; srov. FISCHER: Pastoral Councils, 108 a 240, pozn. č. 5. 193 Srov. přílohy P 2.1.5 a P 2.4.5, spolu s pozn. pod čarou č. 1409. Srov. také FISCHER: Pastoral Councils, 108–113. 194 Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 113–114 a 170. 75 Kontextová východiska Kapitola 1 jakýsi nový typ farních grémií, který by měl vystřídat „zastaralý“ koncept „farních rad“ (navazujících na AA 26).195 Rozvoj nového typu „pastoračních“ rad Výše naznačené pojetí „pastoračních“ rad „nového typu“ získávalo ve Spojených státech na síle přibliţně od druhé poloviny 80. let. Tomu však jiţ v roce 1983 předcházela transformace méně formálního uskupení Diocesan Parish Council Personnel (DPCP), o kterém jsme se zmínili jiţ dříve,196 do formálnější „sítě“ nazvané Parish and Diocesan Council Network (PADICON).197 Dŧraz na „pastorační“ rozměr rad ve farnosti byl zde často vyjadřován tím, ţe farní pastorační rady byly charakterizovány především jako:198 a. zabývající se pastoračním plánováním a rozvíjejícím budoucí vize farnosti b. věnující se „pastoračním“ otázkám jako je evangelizace či misie a vyhýbající se snaze mít pod kontrolou kaţdodenní administrativu farnosti c. rozvíjející zpŧsob práce, který se vyznačuje hlubší spiritualitou Kromě toho se na základě tvŧrčí aplikace církevního učení o pastoračních radách na místní podmínky objevovaly v diecézních směrnicích nové a nové koncepty. Např. ve směrnicích pro pastorační rady farností v arcidiecézi Milwaukee je v rámci konceptu stálých komisí odpovídajících se pastorační radě počítáno s tím, ţe jednou z těchto komisí je také ekonomická rada farnosti podle nového kodexu (CIC, kán. 537).199 Jak jsme jiţ viděli,200 jiţ v dřívějších letech byla činnost farních rad ovlivněna konceptem pastoračního plánování. Avšak s vydáním nového Kodexu kanonického práva, s jeho dŧrazem na „pouze poradní hlas“ pastorační rady farnosti a s novějšími dŧrazy na „pastorační“ dimenzi její sluţby začal být tento koncept prezentován jako primární úkol farních pastoračních rad, často v kontrastu k dřívějšímu dŧrazu na „koordinační“ roli farních rad vŧči stálým komisím (a s tím neudrţitelně narŧstající administrativní byrokracii),201 které pak jiţ přímo řídily rŧzné oblasti pastorace ve farnosti. 195 V podstatě se tento přístup rovnal první ze tří pozic, které jsme identifikovali při prezentaci podobného zápasu o pojetí farních rad v německých diecézích (kde ovšem převáţila pozice druhá). Srov. oddíl 1.3.1 této dizertace, část nazvaná „Po vydání nového Kodexu kanonického práva“ (str. 62n této dizertace). 196 Srov. v tomto oddíle část nazvanou „Národní organizace pro pastorační plánování a pro podporu farních rad“ (str. 72nn této dizertace). 197 Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 115–116. 198 Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 116. 199 Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 116 a 242 s pozn. pod čarou č. 2. 200 Srov. v tomto oddílu část nazvaná „Národní organizace pro pastorační plánování a pro podporu farních rad“ (str. 72n této dizertace) s pozn. pod čarou č. 180. 201 Srov. např. GRIFFIN Bertram F.: Diocesan Church Structures, in: Pfnausch Edward G. (ed.): Code, community, ministry. Selected Studies for the Parish Minister Introducing the Code of Canon Law. Second Revised Edition, Washington, DC: Canon Law Society of America, 1992, 51–53; srov. také GRIFFIN: Diocesan Church Structures, 55. 76 Kontextová východiska Kapitola 1 Bylo zdŧrazňováno, ţe k zapojování dobrovolníkŧ do pastoračních sluţeb ve farnosti a ke komunikaci s nimi není třeba nějaký zvláštní poradní orgán, jako je pastorační rada, protoţe to je specifická pastorační aktivita vykonávaná v rámci sluţby pastoračního týmu ve farnosti.202 Pastorační plánování jako úkol farních pastoračních rad tak vyrostlo z praktických potřeb a na základě přirozeného vývoje. Kdyţ se pak spojilo s učením církve trojitém úkolu pastoračních rad „zkoumat“, „reflektovat“ a „vyvozovat praktické závěry“ (srov. jiţ ChD 27), stal se z konceptu pastoračního plánování pevný základ pro definici hlavního poslání pastoračních rad farností.203 Navíc se (také díky reflexím nad klauzulí „pouze poradní hlas“ v novém kodexu; CIC, kán. 536 § 2) začalo rozlišovat mezi „tvorbou rozhodnutí“ (decision-making) a vlastním „rozhodnutím“ (choice-making), přičemţ konzultační role pastorační rady je prezentována jako nezbytný základ pro celý proces „tvorby rozhodnutí“, a tím pak také pro konečné moudré „rozhodnutí“ faráře, který je tak, i kdyţ má konečnou zodpovědnost, stále součástí širšího procesu „pastoračního rozlišování“.204 A právě „proces rozlišování“ byl tím, co vystřídalo dřívější „parlamentární procedury“, a to jak při běţné práci pastoračních rad (kde diecézní směrnice začaly doporučovat, aby se nerozhodovalo na základě většinového hlasování, ale aby se hledal se konsenzus na základě procesu rozlišování), tak při výběru jejich členŧ (kde začalo být místo voleb doporučováno, aby byli členové rady vybíráni na základě rŧzně zaloţeného procesu rozlišování jejich darŧ a povolání pro tuto sluţbu).205 Konečně je třeba zmínit další charakteristiku, která se velmi zdŧrazňovala jako vlastní pro „nové“ pastorační rady farností, a to je jejich otevřenost v oblasti spirituality. Pastorační rady měly podle těchto dŧrazŧ být místy ţité „pastorační spirituality“, „duchovního rozlišování“, či „komunitami spirituálních vŧdcŧ“, a to skrze osobní (nejen institucionální) zaangaţovanost, studium Písma, rozvíjení pastoračního plánování jakoţto sluţby a vyjasňování poslání farnosti.206 Toto vše pak bylo zastánci tohoto konceptu pastoračních rad chápáno jako typicky „pastorační“ sluţba v opozici k „materiální“ administrativě, která byla přenechána ekonomickým radám. Tomu pak také odpovídal styl setkávání pastoračních rad, který byl charakterizovaný aktivitami jako sdílení autobiografických příběhŧ, teologickou pastorační reflexí, modlitbou neseným rozlišováním 202 Typický je zde dŧraz na rozvoj tzv. „kooperativní pastorace“ (collaborative ministry), jak je rozvedeno např. v knize SOFIELD Loughlan, JULIANO Carrol: Collaboration. Uniting Our Gifts in Ministry, Notre Dame, IN: Ave Maria Press, 2000; srov. v Anglii vydaný dokument pracovní skupiny tamějších biskupŧ The Sign We Give. Report from the Working Party on Collaborative Ministry, Chelmsford: Matthew James Publishing, 1995. 203 Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 118. 204 Srov. pozn. pod čarou č. 96. 205 Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 119–122. 206 Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 123. 77 Kontextová východiska Kapitola 1 či imaginativními aktivitami zaměřenými na budoucnost farnosti.207 Takto se koncept pastoračních rad farností hodně přiblíţil dŧrazŧm, které zatím byly i ve Spojených státech nezávisle rozvíjeny v rozvoji tzv. „malých křesťanských společenství”.208 Dobře celý tento vývoj shrnuje Mark F. Fischer: „Autoři píšící o pastoračních radách této periody si začali všímat, ţe účast na této sluţbě se dotýká nehlubších akordŧ křesťanského ţivota. Pastorační záleţitosti zahrnovaly všechna moţná témata od farních financí aţ k citovému ţivotu, víře a ekleziologii farníkŧ. Z tohoto dŧvodu také tito autoři doporučovali, aby diskuse uvnitř takto chápaných rad zněla trochu hlubším tónem a měla trochu jemnější styl. Slovo ‚pastorační„ se pak snaţilo vyjádřit právě tento styl.“209 Tento význam slova „pastorační“ také dobře ilustruje dění kolem celonárodních organizací, o kterých jsme se zmínili výše. Propagátoři pastoračních rad z Parish and Diocesan Council Network (PADICON) dále během 80. let prohloubili dosavadní plodnou spolupráci s profesionály z National Pastoral Planning Conference (NPPC), coţ pak v roce 1989 vyústilo do spojení v jednu novou organizaci, Conference for Pastoral Planning and Council Development (CPPCD).210 Kaţdý z pŧvodních proudŧ do nové organizace vnesl něco, co pak dohromady tvořilo dŧleţitou, i kdyţ někdy náročnou syntézu: z PADICON přišlý dŧraz na skupinovou dynamiku a spiritualitu byl plodně doplněn z NPPC pocházejícím dŧrazem na dŧleţitost konkrétních úkolŧ v procesu pastoračního plánování.211 207 Za typické pro tyto dŧrazy lze povaţovat knihy jako např. McKINNEY Mary Benet: Sharing Wisdom. A Process for Group Decision Making. A Guide to Being and Building Church, Allen, TX: Tabor Publishing, 1987; OLSEN Charles M.: Transforming Church Boards into Communities of Spiritual Leaders, Silver Spring, MD: The Alban Institute, 1995 (srov. přílohu P 20.7); WHITEHEAD James D., WHITEHEAD Evelyn Eaton: Method in Ministry. Theological Reflection and Christian Ministry, Revised Edition, Franklin, WI: Sheed & Ward, 1995 (srov. přílohu P 20.2); OSWALD Roy M., FRIEDRICH Robert E. jr.: Discerning Your Congregation‟s Future. A Strategic and Spiritual Approach, Bethesda, MD: The Alban Institute, 1996; MORRIS, Danny E., OLSEN Charles M.: Discerning God‟s Will Together. A Spiritual Practice for the Church, Bethesda, MD: The Alban Institute, 1997 (srov. přílohu P 21). 208 Je třeba ale vnímat zásadní rozdíl, ţe zatímco „malá křesťanská společenství“ nemají většinou za cíl nějakou konkrétní sluţbu, ale snaţí se v malém zrcadlit celý komplex církevního ţivota, pastorační rady farnosti jsou spíše týmy se specifickým posláním, které vykazují některé dimenze malých společenství. Někteří dokonce argumentují tak, ţe kaţdý sluţební tým je potenciálně malým společenstvím; srov. BRENNAN Patrick J.: Re-Imagining the Parish, New York: The Crossroad Publishing Company, 1990, 18. Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 124. 209 FISCHER: Pastoral Councils, 124. 210 Prvním předsedajícím CPPCD byl zvolen předchozí vedoucí osobnost NPPC, Arthur X. Deegan, II, editor vlivné knihy o pastoračních radách, DEEGAN Arthur X. II (ed.): Developing a Vibrant Parish Pastoral Council, Mahwah, NJ: Paulist Press, 1995. Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 124–126. 211 Samozřejmě, ţe se vyskytli i významní kritici tohoto spojení, jako např. jedna z vŧdčích osobností bývalého NPPC, Robert G. Howes, který se obával, ţe toto propojení umenší (podle něj nezbytnou) profesionalitu pastoračního plánování. Ve své knize o farních pastoračních radách z roku 1991 však přeci 78 Kontextová východiska Kapitola 1 O tom, ţe výše prezentované dŧrazy jsou ve Spojených státech ţivé aţ do dneška, svědčí mnohé z novějších příruček pro praktickou práci pastoračních rad, jako např. kniha Revisioning the Parish Pastoral Council (2001)212 nebo příručka Suggestions for Pastoral Councils. Guiding Parish, Moved by the Spirit (2000 / 2006)213 z diecéze Oakland. V obou z nich najdeme rŧzné varianty pro tento koncept pastoračních rad farností typické tabulky snaţící se vyjádřit onen posun od „starých” farních rad k „novým” radám pastoračním. V podobě obsaţení v první z těchto příruček tato tabulka vypadá takto:214 přechod od:.......................................................................... směrem k: farní rada ............................................................................... pastorační rada farnosti skupina vedoucích ................................................................ vedoucí tým koordinace pastoračních sluţeb ........................................... formulování poslání krizový management ............................................................ pastorační plánování vykonávání činností .............................................................. zmocňování a dohled úřady a církevní politika ....................................................... modlitba a rozlišování soutěţivost ............................................................................ spolupráce hlasování ............................................................................... konsenzus V předmluvě ke druhé ze zmíněných příruček je slovy oaklandského biskupa, adresovanými členŧm pastoračních rad farností, dobře vyjádřen dŧraz, který je pro celý tento koncept pastoračních rad typický:215 „V mém setkání s vámi v lednu 2005 jsem zdŧraznil tento bod: ţe ta nejdŧleţitější sluţba, kterou děláte, je sluţba plánování, zejména plánování toho, jak mŧţete být Jeţíšovými svědky a jak mŧţete přinášet jeho svědectví jen prezentuje pastorační plánování jako hlavní úkol pastorační rady farnosti, i kdyţ je z ní také cítit jistý odstup od „moderních“ dŧrazŧ na (podle něj ne příliš efektivní) procesy rozlišování a snaha učinit práci pastorační rady efektivnější. Pomocí konceptu tzv. „demokracie prostředkŧ“ se zde snaţí vyřešit tradiční dilema, zda je pastorační rada konzultativní či rozhodovací orgán: „Jakmile farnost skrze svoji radu, faráře a pastorační pracovníky […] odsouhlasila pastorační plán, pak je jiţ velmi dobře moţné se skrze demokracii prostředkŧ vyhnout ochromujícímu dilematu ‚konzultativní – rozhodovací„. Se společně odsouhlasenými ţádanými stavy, tj. cíli a prioritami, rada a ostatní příslušné skupiny rozhodují o prostředcích, jak k těmto ţádaným stavŧm dospět. Dokud je rada (a) finančně zodpovědná a (b) loajální církevnímu učení a ortodoxní praxi, má rozhodovací pravomoci a není pouze poradním orgánem. Umoţnění právě tohoto typu demokracie je ovšem prvotním dŧvodem, proč jsou pastorační plány tak urgentní ve všech farnostech!“ HOWES Robert Gerard: Creating an Effective Parish Pastoral Council, Collegeville, MN: The Liturgical Press, 1991, 74. 212 GUBISH Mary (a kol.): Revisioning the Parish Pastoral Council. A Workbook, New York: Paulist Press, 2001. 213 Suggestions for Pastoral Councils. Guiding Parish, Moved by the Spirit, Oakland: Diocese of Oakland, 2006. Příručka, zpracovaná ve spolupráci s diecézemi Los Angeles, Seattle a San Francisco, v roce 2006 vyšla s předmluvou nového oaklandského biskupa Allena H. Vignerona v mírně revidovaném vydání, její český překlad, který je k dispozici na českém internetu, byl pořízen z verze z roku 2000; srov. pozn. pod čarou č. 316 této dizertace. 214 Srov. GUBISH: Revisioning, 10. Srov. Suggestions for Pastoral Councils, 19. 215 Suggestions for Pastoral Councils, 5. 79 Kontextová východiska Kapitola 1 do tohoto světa. Jsem přesvědčen, ţe právě toto je vaším úkolem. Kdyţ spolupracujete se svým farářem na vytvoření pastoračního plánu, pomáháte zajistit, ţe jste ţivou farností a ţe Jeţíšova přítomnost uprostřed vás bude i nadále zářit.” Empirický portrét dnešních pastoračních rad ve Spojených státech V roce 2001 vydal Mark F. Fischer, profesor teologie na St. John‟s Seminary v Los Angeles, který se přes dvacet let zabývá studiem pastoračních rad ve Spojených státech, svoji obsáhlou studii o jejich současnosti (část I) i historii (část II) završenou pastorační reflexí (část III) navrhující jakousi integrální syntézu pochopení pastoračních rad farností ve světle dokumentŧ učitelského úřadu církve i zkušeností z praxe.216 Jestliţe druhá, historická část této studie nám doposud slouţila jako hlavní prŧvodce v příběhu pastoračních rad farností v církvi ve Spojených státech, budeme nyní nejprve na základě části I prezentovat některé dŧleţité informace o situaci pastoračních rad v polovině 90. let a poté na základě části II ukáţeme základní obrysy Fischerovy teorie pastoračních rad farností ukazující k dalšímu jejich rozvoji. Na základě svého vlastního dotazníkového výzkumu z roku 1994 dospěl Fischer ke zjištění, ţe pastorační rady byly v roce výzkumu přítomny v 79% farností či misií zkoumaných diecézí,217 čemuţ by odpovídal celkový počet PRF v celých Spojených státech kolem 15 tisíc. Ve zkoumaných diecézích bylo zjištěno, ţe v 65% z nich mají zaměstnané pastorační pracovníky s hlavním úkolem podpory PRF, v 62% existuje diecézní pastorační rada, v 82% biskup vyhlásil PRF za povinné (v některých diecézích práci PRF biskup sice podporuje, ale jejich ustanovení není povinné) a v téměř 90% byly vydány diecézní směrnice pro práci PRF. Jiţ jen z tohoto přehledu vyplývá, ţe pastorační rady farností se v dnešních Spojených státech mohou vykázat nejen velmi vysokým počtem, ale také intenzivní podporou ze strany biskupŧ.218 Následný dokumentární výzkum diecézních směrnic219 pro práci PRF pak ukázal, ţe jejich pojetí je v amerických diecézích velmi mnohotvárné.220 Jako nejčastější hlavní úkoly 216 FISCHER Mark F.: Pastoral Councils in Today‟s Catholic Parish, Mystic, CT: Twenty-Third Publications, 2001. 217 Fischer ve svém výzkumu shromáţdil odpovědi z 98diecézí z celkového (tehdejšího) počtu 174. 218 Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 11–23. 219 V roce 1990 Fischer provedl reprezentativní dokumentární výzkum směrnic pro pastorační rady farností ze 13 rŧzných diecézí (vţdy po jedné ze 13 episkopálních regionŧ); v roce 1995 tentýţ výzkum zopakoval na směrnicích ze 13 jiných diecézí. Srov. FISCHER Mark F.: Pastoral Councils and Parish Management, in: ZECH Charles E. (ed.): The Parish Management Handbook. A Practical Guide for Pastors, Administrators and Other Parish Leaders, Mystic, CT: Twenty-Third Publications, 2003, 48, pozn. pod čarou č. 22. 220 Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 2–3 (souhrnně) a 24–64 (podrobně). 80 Kontextová východiska Kapitola 1 PRF byly zjištěny dva základní typy: koordinace pastoračních aktivit (většinou skrze stálé komise řízené farní pastorační radou)221 a pastorační plánování dalšího rozvoje farnosti. Mnohé diecéze ovšem vidí roli svých PRF někde uprostřed a očekávají od nich, ţe budou naplňovat oba z těchto úkolŧ najednou. Ostatní úkoly (rozvoj spirituality, prohlubování komunikace, zapojování druhých do sluţeb apod.), které některé diecéze svým PRF připisují, se pak zdají být těmto dvěma hlavním podřízené. Hlavním problémem zde podle Fischera mŧţe být to, ţe takovéto směrnice mohou vyvolat příliš vysoká očekávání, která pak rady nejsou schopné naplnit. Navíc se zdá, ţe v mnohých diecézních směrnicích není toto napětí mezi koordinací sluţeb a pastoračním plánováním vŧbec přiznané. Rady se pak často utápějí v tolika úkolech, ţe ţádný z nich nemohou plnit dobře.222 Co se týče stylu konzultací v pastoračních radách, Fischer rozlišil pět základních typŧ, které jsou více či méně přítomné v jednotlivých amerických diecézích:223 (1) legalistický přístup (dŧraz na to, ţe pastorační rada „má pouze poradní hlas“, přičemţ směrnice zdŧrazňují to, v čem je rada omezena a na co nemá právo, farář je vnímán jako někdo stojící mimo pastorační radu, kdo jejími radami není vázán); (2) korporativně-autoritativní přístup (dŧraz na autoritu či vedoucí roli rady jako celku, konzultativní role se povaţuje za pozitivum, rada má silný vliv na ţivot farnosti, má určovat směr jejího rozvoje, má vŧdcovskou roli tím, ţe zkoumá, reflektuje, vyvozuje závěry); (3) konsenzuální přístup (dŧraz na hledání konsenzu jakoţto cíle konzultací, podpora skupinové dynamiky a skupinových procesŧ, rozvoj spirituality a rozlišování, farář je chápán jako jeden z ostatních účastníkŧ procesu hledání konsenzu); (4) ratifikační přístup (farář je zde vnímán nejen jako integrální součást procesu hledání konsenzu, ale také jako někdo, kdo tomuto procesu autoritativně předsedá, zjišťuje, zda jiţ bylo konsenzu dosaţeno a ratifikuje jeho výsledek); (5) konzultačně-koncepční přístup (je-li dosaţeno hlubokého konsenzu mezi radou a farářem, ţe rada mŧţe hrát jakousi exekutivní roli a vydávat závazné koncepce pro pastoraci, farář zde tak deleguje svoji pastýřskou autoritu na radu). 221 Občas se vyskytují ad hoc pracovní skupiny konzultativního charakteru, ale většinou jde o stálé komise, které řídí ve farnosti celé výseky farní pastorace, jako např. vzdělávání, sociální spravedlnost, liturgie, duchovní ţivot, správcovství majetku či evangelizace. Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 33–38. 222 Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 32. 223 Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 42–46. 81 Kontextová východiska Kapitola 1 Ohledně členstva pastoračních rad a rŧzných vnitřních rolí bylo zjištěno, ţe ve většině diecézí je farář povaţován za předsedajícího a spolu někým ze členŧ rady (lay chairperson) vykonává roli vnitřního vedení rady (ať uţ formou direktivnějšího řízení či spíše podpŧrné facilitace).224 Co se týče moţného konfliktu mezi radou a farářem, některé směrnice zdŧrazňují potřebu hledání konsenzu a varují před pouţíváním parlamentárních procedur. Jiné kladou dŧraz na klima modlitby a prohlubování dŧvěry. Některé směrnice pak zavádějí konkrétní formální opatření v případě konfliktu, jako např. odvolání k vyšší instanci apod. Co se týče výběru členŧ, většina směrnic doporučovala jejich volbu, ať uţ celou farností nebo skrze farní organizace či stálé pastorační komise. Některé směrnice však mluví o volbě jen jako o moţnosti a doporučují spíše hlubší proces rozlišování na základě schopností a darŧ jednotlivých kandidátŧ vhodných ke sluţbě v radě. Takto volbou či rozlišováním vybrané členy lze podle většiny směrnic doplnit ještě jmenováním přímo farářem a někdy se počítá se členy na základě pastorační role ve farnosti. Většina směrnic nebyla příliš konkrétní ohledně kritérií pro vhodnost výběru za člena rady, většina z nich se však snaţila o zajištění jakési „reprezentativnosti“ (většinou demografické).225 Na závěr tohoto „empirického portrétu“ lze citovat vlastní shrnutí Marka F. Fischera: „Slovo, které nejlépe charakterizuje učení o pastoračních radách obsaţené v diecézních směrnicích (amerických diecézí), je nekonzistentnost. Některé z těchto směrnic zdŧrazňují, ţe farář se radí s radou, ale není jejími doporučeními vázán. Jiné zas trvají na tom, ţe rada vytváří závazné koncepce a směrnice a implementuje je skrze své vlastní komise. Některé směrnice podřizují ekonomickou radu pod radu pastorační; jiné ji chápou jako nezávislou. Některé říkají, ţe farář předsedá setkáním rady; jiné jej chápou jako člena, který má také jen jeden hlas, stejně jako ostatní členové.“226 Jaké Fischer sám, ve světle těchto výzkumŧ a svého historicko-teologického studia, navrhuje řešení pro další rozvoj pastoračních rad? To bude tématem poslední části našeho historického přehledu. Pokus o integrální syntézu pojetí pastoračních rad farností Ve třetí části své studie227 Mark F. Fischer argumentuje proti výše prezentovanému pojetí pastoračních rad, které zcela pomíjí část pŧvodních koncilních stavebních kamenŧ 224 Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 48–56. 225 Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 57–64. 226 Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 3. 227 Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 127–220. 82 Kontextová východiska Kapitola 1 obsaţených v Apostolicam actuositatem čl. 26 jen proto, ţe na ně nenavazují další církevní dokumenty, především nový Kodex kanonického práva. Rozvíjí zde podrobně argumenty, které jsme stručně shrnuli v částech věnujících se interpretaci koncilních dokumentŧ a kánonŧ kodexu.228 Přitom se věnuje především třem tématŧm sluţby pastoračních rad:229 Úkoly pastoračních rad farností: Podle Fischera má být hlavním či primárním úkolem PRF pastorační plánování (navazující na koncept z ChD 27), spočívající v „trojkroku“ zkoumání, zvaţování a vyvozování praktických závěrŧ, přičemţ koordinaci pastoračních aktivit či sdruţení (navazující na koncept z AA 26) doporučuje chápat jako jeden z dalších moţných úkolŧ podřízených onomu hlavnímu. Koordinaci je však prý třeba chápat ne jako exekutivní řízení pastoračních iniciativ ve farnosti skrze specializované stálé komise, ale jako sluţbu podporující tyto iniciativy či rŧzné další autonomní organizace v jejich vlastních cílech a rozvoji, které jsou zajedno se společným posláním církve. Význam konceptu konzultace: Základem Fischerova chápání konzultativní role PRF není to, ţe by si snad farář měl dle své osobní záliby vybírat, která z doporučení rady přijme a která ne, ale přesvědčení o sdílené zodpovědnosti všech, kaţdého jeho jedinečným zpŧsobem, v jednom poslání církve. Faráři konzultují se svými věřícími proto, ţe hledají praktickou moudrost; farníci dávají skrze PRF k dispozici své jedinečné dary do sluţby celé farnosti. To vše z jednoho jediného motivu – radostné zvěsti. Reprezentativnost pastorační rady: Církev učí, ţe pastorační rady mají být „reprezentativní“ ale jen velmi vágně naznačuje, jakým zpŧsobem. Fischer tvrdí, ţe zde nemŧţe být myšlena reprezentativnost ve smyslu zastupitelském či ve smyslu většinové volby, protoţe takto vytvořené rady jsou většinou nefunkční. Doporučuje tedy reprezentativnost chápat ve smyslu zpřítomnění praktické moudrosti Boţího lidu ve farnosti a ukazuje, jak je moţné toho dosáhnout na základě procesu rozlišování vhodných členŧ rady, do kterého je zapojena celá farnost. 228 Srov. přílohy P 2.1.5 a P 2.4.5. 229 Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 128–129 (souhrn) a 130–208 (podrobně). Tato témata jsou také shrnutá v některých dalších Fischerových článcích: FISCHER Mark F.: Competing Visions of Pastoral Councils, in: DEEGAN: Developing, 36–50; FISCHER Mark F.: Pastoral Council. I Like Being in Parish Ministry, Mystic, CT: Twenty-Third Publications, 2001; FISCHER Mark F.: Working Together to Build an Effective Parish, in: FISCHER Mark F., RALEY Mary Margaret (ed.): Four Ways to Build More Effective Parish Councils. A Pastoral Approach, Mystic, CT: Twenty-Third Publications, 2002, 11–22; FISCHER Mark F.: Pastoral Councils and Parish Management, in: ZECH Charles E. (ed.): The Parish Management Handbook. A Practical Guide for Pastors, Administrators and Other Parish Leaders, Mystic, CT: Twenty-Third Publications, 2003, 31–50. 83 Kontextová východiska Kapitola 1 Nakonec připojuje svŧj vlastní návrh „základního dokumentu“ pastorační rady farnosti,230 který prezentuje ne jako jediný moţný, ale spíše jako jeho vlastní příspěvek do velké a legitimní rozmanitosti forem a zpŧsobŧ práce dnešních pastoračních rad.231 Sám k tomuto návrhu dodává: „Tříletý plánovací cyklus a zpŧsob výběru nových radních kaţdé tři roky činí tento ‚základní dokument„ odlišným od stanov a statut většiny pastoračních rad. Tento dokument počítá s pastorační radou, která nemonitoruje ani nesuperviduje existující sluţby ve farnosti. Spíše je radou, která plánuje pro budoucnost a zabývá se jedním tématem. Její úspěch závisí na touze faráře do hloubky prozkoumat nějakou konkrétní pastorační oblast. Takovýto farář zjistí, ţe spolupráce s tímto druhem rady je tvŧrčí, promyšlená a reflektivní.”232 Pro jeho dŧleţitost a ilustrativnost je pracovní překlad celého tohoto dokumentu čtenáři k dispozici v příloze P 4. Praktické pomůcky pro rozvoj pastoračních rad v dnešních USA V angličtině dnes existuje mnoho rŧzných praktických pomŧcek pro podporu sluţby pastoračních rad farností. Kromě některých příruček vydávaných diecézními centry po podporu pastoračních rad či pastoračního plánování, jako třeba Guiding the Parish, Moved by the Spirit (2000 / 2006)233 z diecéze Oakland, jsou k dispozici i další kniţně vydané tituly. Podobně jako oaklandská příručka, jiţ dříve zmíněný pracovní sešit Revisioning the Parish Pastoral Council (2001)234 velmi prakticky přibliţuje základní praktiky pastorační rady chápané podle dŧrazu 80. a 90. let na pastoračně plánující radu zakotvenou v rozlišování a spiritualitě. 230 Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 219. Ve své knize autor jednotlivé body „základního dokumentu“ ještě komentuje. 231 „Empirická studie diecézních směrnic obsaţená v této knize odhalila, ţe pastorační rady mají mnoho podob. Kaţdé z těchto směrnic jsou jiné. Kapitoly této knihy věnující se účelu, struktuře komisí, chápání konzultací, vedení a výběru členŧ ukázaly, ţe Američané přijali myšlenku pastoračních rad mnoha rŧznými zpŧsoby. Přizpŧsobili jí potřebám místních církví. Doporučené univerzální církví, pastorační rady zakořenily do mnoha rŧzných druhŧ americké pŧdy a klimatu. Rozmanitost je proto třeba očekávat. Moje ideální pastorační rada, reprezentovaná v předloţeném základním dokumentu, je chápána jako příspěvek k této rozmanitosti.“ FISCHER: Pastoral Councils, 219. 232 FISCHER: Pastoral Councils, 219. 233 Suggestions for Pastoral Councils. Guiding Parish, Moved by the Spirit, Oakland: Diocese of Oakland, 2006. 234 GUBISH Mary a kol.: Revisioning the Parish Pastoral Council. A Workbook, New York: Paulist Press, 2001. 84 Kontextová východiska Kapitola 1 Výše představené pojetí Marka F. Fischera pak popularizují především dva sborníky vydané ve spolupráci s CPPCD, Developing a Vibrant Parish Pastoral Council (1995)235 a Four Ways to Build More Effective Parish Councils (2002),236 které kromě shrnutí základních teologických východisek a praktických konceptŧ nabízejí i jiné praktické články z pera několika spolupracovníkŧ CPPCD. Velmi praktický je pak také sešit Pastoral Council. I Like Being in Parish Ministry (2001),237 kde Mark F. Fischer na základě konkrétních příběhŧ z práce pastoračních rad ukazuje základní koncepty svého přístupu k radám. Nakonec jsou doporučeníhodné mnohé internetové prameny, mezi nimiţ vynikají rozsáhlé stránky také spravované Fischerem a nazvané Parish Pastoral Councils,238 případně souhrnná, ale bohatá multimediální prezentace téhoţ autora nazvaná Introduction to Parish Pastoral Councils.239 Bohatým zdrojem informací jsou i vlastní stránky CPPCD.240 1.3.3 Irsko a Velká Británie V Irsku (tj. v Irské republice a Severním Irsku, které mají společnou biskupskou konferenci),241 podobně jako v jiných anglicky mluvících oblastech (např. Velké Británii), byl vývoj pastoračních rad v 90. letech na jedné straně velmi intenzivně ovlivněn výše zmiňovanou literaturou z USA (z amerických autorŧ srov. především Deegan, Howes, Gubish a Fischer, z irských pak např. Willie Dalton a jeho kniha Parish Pastoral Councils z r. 1990),242 na straně druhé vykazoval i svá jistá specifika. Níţe podrobněji představíme dnešní pojetí farních pastoračních rad v Irsku, přičemţ na základě zběţného internetového prŧzkumu lze konstatovat, ţe ve Velké Británii lze najít podobné společné dŧrazy i podobné inspirace.243 235 DEEGAN Arthur X. II (ed.): Developing a Vibrant Parish Pastoral Council, Mahwah, NJ: Paulist Press, 1995. 236 FISCHER Mark F., RALEY Mary Margaret (ed.): Four Ways to Build More Effective Parish Councils. A Pastoral Approach, Mystic, CT: Twenty-Third Publications, 2002. 237 FISCHER Mark F.: Pastoral Council. I Like Being in Parish Ministry, Mystic, CT: Twenty-Third Publications, 2001. 238 FISCHER Mark F., Parish Pastoral Councils, http://www.pastoralcouncils.com, (2. 2. 2009). 239 Introduction to Parish Pastoral Councils with Mark F. Fischer, http://mfischer.stjohnsem.edu/PPCLectures.htm, (2. 2. 2009). 240 CPPCD, Conference for Pastoral Planning and Councils Development, http://www.cppcd.org, (2. 9. 2008). 241 Srov. Irish Catholic Bishops„ Conference, http://www.catholicbishops.ie, (5. 2. 2009). 242 Srov. Appendix 4: Resources, in Parish Pastoral Councils. A Framework for Developing Diocesan Norms and Parish Guidelines, Irish Catholic Bishops„ Conference, Dublin: Veritas Publications, 2007, 43. Dále DALTON William: Parish Pastoral Councils, Dublin: Columba Press, 1990. 243 Srov. např. The Sign We Give. Report from the Working Party on Collaborative Ministry, Chelmsford: Matthew James Publishing, 1995, 33, kde je „zřízení farní pastorační rady nebo fóra nebo skupiny pastoračního plánování” doporučováno jako jeden ze základních krokŧ k rozvoji týmové pastorační spolupráce (collaborative ministry). Srov. také směrnice či příručky jednotlivých diecézí, které často čerpají z výše uvedené novější literatury o pastoračních radách vydané v USA, jako např. Handbook for Parish Pastoral Councils, Portsmouth: Department for Pastoral Formation, 2005; http://www.portsmouthdiocese.org.uk/pastoral_formation/Handbook%20for%20PPCs.doc, (6. 2. 2009); 85 Kontextová východiska Kapitola 1 Důraz na „život“ předcházející „strukturu“ a na „týmové vedení farnosti“ V Irsku (podobně i ve Velké Británii)244 byl např. svého času velmi silným dŧraz na rozvoj méně strukturovaných „základních skupin“ (Core Groups),245 které ve farnosti nejprve dlouhodobě pracovaly na rozvoji schopnosti spolupráce jak na straně věřících, tak na straně farářŧ. Farní pastorační rady se pak utvářely teprve na základě delšího procesu a zkušeností těchto skupin a jsou zde často povaţovány jako jedna z moţných forem „týmového vedení farnosti“. Jeden ze zastáncŧ tohoto přístupu, dublinský pastorální teolog Donal Harrington,246 v úvodu ke svému článku o pastoračních radách např. píše: „Jeden z těchto střípkŧ, který se zdá být v současnosti zcela jednoznačný a nezvratný, je skutečnost, ţe cesta nějaké farnosti kupředu je spojena s určitou formou týmového vedení (leadership groups), které svádí dohromady farníky (včetně řeholníkŧ) a kněze k pastorační spolupráci na vedení farnosti. […] S týmovým vedením farností se mŧţeme setkat pod rŧznými názvy. Nejčastěji jsou takovéto skupiny označovány jako ‚farní základní skupina„ (parish core group), ‚farní pastorační rada„ (parish pastoral council) nebo ‚farní tým„ (parish team). Mnohé farnosti zvolili název ‚pastorační rada„, protoţe je to termín uţívaný v kodexu církevního práva.“247 Pozitivně chápaná „konzultační role“ pastorační rady Protoţe je tento článek moţno povaţovat za shrnující určitou fázi vývoje postojŧ k pastoračním radám v Irsku, seznámíme zde s jeho stěţejními myšlenkami podrobněji. Autor zde nastiňuje specifické poslání pastorační rady, které vidí především v tom, ţe díky pastorační radě nebo jí podobné skupině „kněţí i ostatní lidé budou sdílet společnou zodpovědnost tak, ţe budou spolupracovat na pastoračním vedení farnosti”. V souladu s dŧrazy novějších trendŧ v USA mluví i Harrington o „pastoračním plánování” jako o Parish Pastoral Councils in the Diocese of Lancaster, Diocese of Lancaster (2006), http://www.lancasterdiocese.org.uk/admin/Uploads/media/35/PARISH_PASTORAL_COUNCILS.pdf, (6. 2. 2009); Parish Council Guidelines 1. Foundation in Church Documents and Scripture; Diocese of Lansing (2006), http://www.dioceseoflansing.org/pastoralplanning/parish_council_guidelines1.pdf, (6. 2. 2009); Parish Council Guidelines 2. Norms for a Parish Pastoral Council; Diocese of Lansing (2006), http://www.dioceseoflansing.org/pastoralplanning/parish_council_guidelines2.pdf, (6. 2. 2009). 244 Srov. např. koncept „core groups“ v O‟SHEA John a kol.: Parish Project: A Resource Book for Parishes to Review their Mission, London: HarperCollins Religious, 1992. 245 Tyto skupiny byly např. v dublinské arcidiecézi doporučovány v rámci procesu zvaného „Parish Development and Renewal“, srov. Parish Development and Renewal, http://parishrenewal.dublindiocese.ie/about_us.htm, (2. 10. 2007). Srov. také např. O‟BRIEN Oonagh, KAVANAGH Julie: Parish Leadership Groups. A Resourcebook, Dublin: The Columba Press, 2001. 246 Donal Harrington je jeden z iniciátorŧ, kteří v polovině osmdesátých let stáli na počátku procesu tzv. Parish Development and Renewal v dublinské diecézi. Srov. např. HARRINGTON Donal: Parish Renewal. Volume I. Reflecting on the Experience, Dublin: Columba Press, 1997. 247 HARRINGTON Donal: Parish Pastoral Councils – do they work?, The Furrow 50 (1999), 269–277, 269. 86 Kontextová východiska Kapitola 1 hlavním úkolu skupin týmového vedení farnosti, a o „spoluzodpovědnosti” či „spiritualitě spolupráce” jakoţto vyjádření základní pravdy o církvi. Zároveň tento autor povaţuje klauzuli z CIC, kán. 536, o tom, ţe pastorační rada má „pouze poradní hlas”, za nešťastnou a doporučuje, „uloţit ono slovíčko „pouze‟ k věčnému spánku”,248 a pozitivně dodává: „Pastoračně viděno, konzultace je ve své vlastní podstatě spiritualitou. Nejde tedy o to být „pouze‟ konzultativní, ale být co nejvíce konzultativní. To znamená věnovat maximální pozornost tomu a brát co nejváţněji to, co lidé cítí, co si myslí a co říkají. Přirozeným vyústěním konzultací je společné rozhodování v duchu sdílené zodpovědnosti. Konzultační proces spočívá na vědomí, ţe právě participace (koinonia) lidí v tomto procesu je tím, skrze co k nám promlouvá Duch.” Ve druhé části svého článku Harrington pak poukazuje na „šest základních problémŧ”, které vnímá v práci pastoračních rad na konci minulého století, které nazývá takto: „chybějící spolupráce”, „špatný výběr lidí”, „byrokracie”, „ztráta celkového nadhledu”, „sekulární model” a „struktura bez procesu”. Problémy a trendy ve vývoji pastoračních rad Ve třetí části svého článku pak autor konstatuje, ţe v práci pastoračních rad ve Spojených státech i Velké Británii lze dnes pozorovat tři silné trendy: posun od pojetí pastorační rady jakoţto koordinační skupiny k pastorační radě jakoţto reflexivní skupině (tj. od managementu k vedení) posun od skupiny sloţené na základě poţadavku reprezentativnosti svých členŧ ke skupině sloţené na základě vhodných obdarování členŧ ke společnému úkolu posun od skupiny volené na konkrétní volební období ke skupině, jejíţ členstvo je obměňováno postupně Jestliţe se pak ve čtvrté části článku autor věnuje procesu zaloţení skupiny týmového vedení, v části páté poskytuje několik podnětŧ pro situaci, kdy někde jiţ pastorační rada existuje a chce se poprat s výše popsanými problémy (zde doporučuje prohloubení spirituality skrze nové formy společné modlitby, zhodnocení dosavadní sluţby skupiny a vytvoření nějaké podskupiny zodpovědné za péči o skupinu jako takovou s úkoly podporovat 248 Harrington píše doslova: „Tato teologie ukazuje, jak nešťastná je ona fráze v kodexu církevního práva, která mluví o tom, ţe farní pastorační rada je ‚pouze konzultativní„. Podle mého názoru je čas uloţit ono slovíčko ‚pouze„ k věčnému spánku. Tato fráze je totiţ právním obratem. Není to ani teologické, ani pastorační vyjádření skutečnosti. Pokud je uţita mimo svŧj právní kontext, je teologicky nepřesná a pastoračně uráţlivá.“ HARRINGTON: Parish Pastoral Councils, 271. 87 Kontextová východiska Kapitola 1 slavení a prohlubování společenství, organizovat rekolekční dny či pŧldny, zprostředkovávat potřebnou formaci či dohlíţet na realističnost časových poţadavkŧ na jednotlivé členy). Kodifikace dosavadních zkušeností v dublinské diecézi Ačkoli rŧzné procesy „pastoračního plánování” či „pastoračního rozvoje” v rŧzných irských diecézích probíhaly jiţ po delší dobu, teprve v nedávné době začali irští teologové a posléze i biskupové klást dŧraz na dŧleţitost pastoračních rad ve farnostech a potaţmo i v diecézích. Svědectvím tohoto nového dŧrazu jsou např. pastorační příručky Think Big Act Small (2005)249 či A Handbook for Parish Pastoral Councils (2005)250 z arcidiecéze Dublin, které obě velmi prakticky přibliţují základní praktiky pastorační rady chápané podle amerických trendŧ z 80. a 90. let jako pastoračně-plánovací tým zakotvený ve spiritualitě společenství, rozlišování a misie. Druhou zmíněnou příručku prezentovala dublinská arcidiecéze jako praktický prostředek podporující rozhodnutí arcibiskupa z roku 2004, ţe kaţdá farnost si má zřídit vlastní pastorační radu.251 V úvodu k příručce napsal v listopadu 2004 pastorální teolog Dermot A. Lane tato slova: „Zavedení farních pastoračních rad je krokem, kterým diecézní biskup uznává a podporuje sdílenou zodpovědnost lidí a kněţí, kteří společně pracují pro poslání církve na lokální úrovni; je to také praktickou realizací vize 2. vatikánského koncilu, který vyzdvihuje dŧleţitost role laikŧ v ţivotě církve a ve světě; a nakonec je to také významný krok směrem k rozvoji pastoračních sluţeb laikŧ.“252 Vlastní příručka pak nabízí praktické nástroje podporující jak celodiecézní proces podporující a doprovázející zavádění farních pastoračních rad (diecézní centrum pastorační podpory, celodiecézní formační příleţitosti a vzorové diecézní směrnice pro pastorační rady), tak lokální procesy vedoucí k jejich vzniku a prohlubující jejich funkčnost v jednotlivých farnostech (ustanovení pracovní skupiny, tvorba vlastních stanov farní pastorační rady, rŧzné zpŧsoby výběru členŧ, formační kurs pro členy pastorační rady). Pastorační rada farnosti je zde chápána jako učitelským úřadem církve „doporučená struktura“, která je zaměřena 249 DOHERTY Johnny a kol.: Think Big Act Small. Working at Collaborative Ministry through Parish Pastoral Councils, Dublin: Veritas Publications, 2005. 250 FERGUSON Jane: A Handbook for Parish Pastoral Councils, Dublin: The Columba Press, 2005. 251 Srov. A Handbook for Parish Pastoral Councils, http://parishrenewal.dublindiocese.ie/councilhandbook.htm, (4. 2. 2009). Na této adrese jsou také kromě samotné příručky k dispozici i další praktické pracovní materiály a podněty pro pastorační rady; srov. Parish Pastoral Councils, http://parishrenewal.dublindiocese.ie/pastoral_councils.htm, (4. 2. 2009). 252 FERGUSON: A Handbook for Parish Pastoral Councils, 11. 88 Kontextová východiska Kapitola 1 „pastoračně“ (ve smyslu podpory společného pastoračního poslání celé farnosti), má být „reprezentativní“ (ne ve smyslu „zastoupení“ všech moţných skupin, ale ve smyslu schopnosti reflektovat a vnímat farnost jako celek), má vytvářet prostor pro „sdílenou zodpovědnost“ všech věřících za rozvoj „ţivého křesťanského společenství“, pracuje jako „konzultativní orgán“ (v duchu „spirituality společenství“ a pojetí církve jakoţto „communia“, přičemţ farář je chápán jako ten, který „dělá vše, co je v jeho silách, aby usnadnil konsenzus“), je „inspirována Duchem svatým“ (jemuţ se otevírá skrze společnou modlitbu a duchovní rozlišování) a je „vedena učením a Tradicí církve“ (skrze rŧzné formy propojení s celou diecézí).253 Hlavními úkoly pastorační rady jsou dle této příručky „reflexe a plánování“, „animace k pastorační akci“, „evaluace“, „slouţit jako komunikační kanál uvnitř farnosti, diecéze a vikariátu“, „facilitace trvalé formace pro členy pastorační rady i jiných skupin sluţebníkŧ ve farnosti“.254 Celonárodní konzultace a rámcové směrnice irských biskupů Za zdařilý výsledek teologicko-pastorační syntézy dosavadního vývoje pojetí pastoračních rad v Irsku podpořený širokými konzultacemi v rŧzných diecézích a za výraz přijetí tohoto pojetí na rovině celé místní církve pak lze povaţovat příručku vydanou Irskou biskupskou konferencí pod názvem Parish Pastoral Councils: A Framework for Developing Diocesan Norms and Parish Guidelines (2007).255 Tato příručka, která je zároveň oficiální rámcovou směrnicí irských biskupŧ pro rozvoj pastoračních rad v jednotlivých diecézích, stručně shrnuje jiţ v předchozí příručce obsaţená teologická i praktická východiska,256 která doplňuje novým či silnějším dŧrazem na kontext ţivota a poslání jednotlivých farností uvnitř diecéze a uvnitř širší společnosti. Pastorační rada ve farnosti je zde chápána jako „vedoucí skupina (leadership group), skrze kterou kněţí a ostatní lidé ve farnosti partnersky spolupracují na podpoře Kristova poslání v místě, kde ţijí“. Pastorační rada má proto být „reprezentativním orgánem, ve kterém je reflektována rozmanitost farního společenství“ a „prostředkem, díky kterému se všichni 253 Srov. FERGUSON: A Handbook for Parish Pastoral Councils, 52–57. 254 Srov. FERGUSON: A Handbook for Parish Pastoral Councils, 60–70. 255 Parish Pastoral Councils. A Framework for Developing Diocesan Norms and Parish Guidelines, Irish Catholic Bishops„ Conference, Dublin: Veritas Publications, 2007, http://www.catholicbishops.ie/publications/56-pastoral-renewal-a-adult-faith-development/1134-parish- pastoral-councils, (2.2.2009); srov. také Commission for Pastoral Renewal and Adult Development, http://www.renewal.ie/documents/index.html, (2.2.2009). 256 Součástí pracovní skupiny, která příručku zpracovala, jsou kromě dalších sedmi odborníkŧ i autoři všech tří výše zmíněných příruček, William Dalton, Johnny Doherty a Jane Ferguson; srov. Parish Pastoral Councils. A farmework, 44-46. 89 Kontextová východiska Kapitola 1 farníci mohou účastnit v diskusi vztahující se k farnosti, k jejímu poslání a k jejímu budoucímu vývoji“.257 Zajímavým doplňkem této příručky je pak prezentace výsledkŧ výzkumného projektu probíhajícího v pěti irských diecézích během roku 2007.258 Kromě jiného tyto výsledky ukazují na skutečnost, ţe v praxi existují rŧzné modely a zpŧsoby práce PRF, všechny z nich však více či méně zápasí s pochopením vlastní role, vnějších vztahŧ, vlastních kompetencí a zpŧsobŧ jednání a rozhodování. Ve většině zkoumaných PRF byl kladen velký dŧraz jak na počáteční, tak na trvalou a prŧběţnou formaci jejích členŧ (reflexivní učení se na základě zkušenosti) jako na něco ţivotně dŧleţitého. Jako stejně dŧleţitý faktor je pak vnímán i proaktivně jednající farář. Jako někdy velmi obtíţně splnitelný nárok bylo ve zkoumaných PRF vnímáno spojení potřeby dostatečně široké reprezentativnosti se schopností rady plnit své vlastní poslání „hodnotit, reflektovat a plánovat pastorační ţivot farnosti“.259 1.3.4 Souhrn: Inspirace, výzvy a slepé uličky PRF v zahraničí I kdyţ, jak jsme viděli v první části této kapitoly (srov. 1.1), pastorační rady v Čechách neprodělaly tak bouřlivý rozvoj jako v Německu či v USA, je pro nás přehled o tomto rozvoji přeci jen cenným příspěvkem pro pochopení kontextu, ve kterém dnes naše pastorační rady existují. Svým zpŧsobem blízkým pro nás mŧţe navíc být vývoj pastoračních rad v Irsku (a částečně i Velké Británii), kde teprve v nedávné době místní církev konstruktivně-kriticky reflektovala a asimilovala rŧzné novější trendy a dŧrazy ve vývoji pastoračních rad, aniţ by musela procházet tak komplikovaným vývojem jako v USA či v Německu. Navíc, jak ukáţí výsledky srovnávacího dokumentárního výzkumu prezentované v další kapitole (srov. část 2.3), vliv některých zahraničních přístupŧ, především německých, byl pro současné chápání pastoračních rad u nás klíčový a znalost tamních historicko-teologických procesŧ bude pro jeho pochopení dŧleţitá. Nakonec pochopení těchto zahraničních zápasŧ a znalost rŧzných pokusŧ o jejich řešení mohou být dŧleţité i pro naše vlastní úvahy o moţných směrech vývoje praxe našich pastoračních rad. Při tom všem jsme si vědomi, ţe tento pohled do zahraničí je omezen jazykovými i časovými moţnostmi autora této dizertace. Podrobnější historický výzkum, jak podobné procesy probíhaly např. ve Francii, Itálii, Španělsku, Austrálii, či Jiţní Americe, v některých zemích bývalého východního bloku nebo další upřesnění specifik tohoto vývoje např. 257 Parish Pastoral Councils. A Framework, 18. 258 Srov. Appendix I, Parish Pastoral Councils. A Framework, 30–38; srov. také Learning from Experience – Parish Pastoral Councils in Practice, Commission for Pastoral Renewal and Adult Development, http://www.renewal.ie/documents/index.html, (2.2.2009). 259 Parish Pastoral Councils. A Framework, 34. 90 Kontextová východiska Kapitola 1 v Rakousku a Švýcarsku260 (oproti Německu) či Velké Británii (oproti Irsku), by jistě byl obohacením. Avšak protoţe podstatnější vlivy těchto dalších oblastí se v našem dalším výzkumu neprokázaly, lze konstatovat, ţe omezení tohoto přehledu na tři hlavní reprezentanty německy a anglicky mluvících oblastí je pro naše účely dostačující. Vliv procesŧ podobného druhu probíhající v diecézích moravské církevní provincie pak bude patrný v rámci dokumentární srovnávací studie diecézních stanov z celé České republiky (srov. část 2.3). Jaké shrnující závěry lze z těchto dvou přehledŧ učinit? Zde jsou některé z nich: Jestliţe zápas o pojetí PRF v Německu se zdá být veden nejen na rovině pastorační praxe, ale i prakticko-teologické a systematicko-teologické reflexe vycházející i ze synodálního procesu, podobné zápasy se v USA odehrávaly mnohem více v oblasti pastorační praxe, pastoračních seminářŧ, konferencí a strategických aliancí; v Irsku se zdá být tento vývoj nejpoklidnější, čerpající z moţnosti reflektovat situace v jiných zemích a poučit se z nich. Jestliţe v Německu byl koncept farních rad kodifikován partikulárním právem na základě konceptu vycházejícího ze společně dohodnutých východisek (Würzburgská synoda, společné stanovisko Německé biskupské konference k výkladu nového kodexu), v USA a v Irsku je tato kodifikace skrze diecézní či rámcové směrnice mnohem pluralitnější, s dŧrazem na potřebu kaţdé farnosti sepsat si své vlastní, „na míru šité“ stanovy. V Německu i USA lze zaznamenat bouřlivý pokoncilní rozvoj „farních rad” navazujících na koncept „apoštolátní rady” z Apostolicam actuositatem čl. 26; v Irsku podobný vývoj není zdokumentován. Jestliţe se po vydání nového Kodexu kanonického práva v Německu jakoţto hlavní, biskupy legalizovaný proud vyprofiloval koncept farní rady s jakousi dvojí identitou „apoštolátní rady” a „pastorační rady” s rŧznými kompetencemi (často v úzkém spojení s „radami laikŧ” na diecézní rovině), oblastmi pŧsobení a zpŧsoby práce v jednom jediném orgánu, v USA a v Irsku lze za dnešní hlavní proud povaţovat dŧraz na pastorační rady konzultačního typu věnující se pastoračnímu plánování a rozvíjející hlubší komunitní a spirituální dimenze (často ve spojení s 260 K těmto dalším dvěma německy mluvícím oblastem se v Lexikon für Theologie und Kirche dočteme: „Ve Švýcarsku (Pfarreirat) a v Rakousku odpovídá farní rada (Pfarrgemeinderat) pastorační radě (CD 27).“ SCHUSTER Norbert: Pfarrgemeinderat. II. Praktisch-theologisch, in: Lexikon für Theologie und Kirche, sv. 8, Freiburg: Herder, 31999, sl. 174–175, sl. 173. 91 Kontextová východiska Kapitola 1 pŧsobením příslušných diecézních oddělení a – v případě USA – celonárodní organizace na podporu rozvoje pastoračních rad a pastoračního plánování). V Německu i v USA lze zaznamenat, ţe i přes výše uvedené koncepty stále trvají nejasnosti kolem kompetencí pastorační rady a její role v rámci vedení farnosti, které do sluţby pastoračních rad vnášejí určitý konfliktní potenciál, přičemţ v obou zemích existují i podobné návrhy, jak tento konfliktní potenciál odstranit. Naopak se zdá, ţe v Irsku tento konfliktní potenciál není tak zřejmý. Jestliţe v Německu se na jedné straně mnoţí návrhy vycházející z potřebnosti změny univerzálního církevního práva v oblasti pastoračních rad nebo alespoň vyzývající k vyuţití moţností partikulárního práva zavést silnější synodální prvky do jejich práce a na druhé straně se začínají objevovat diecéze, kde je snaha pomocí reformy stanov poradních orgánŧ z farních rad vytvořit poradensko-akční pastorační týmy, v USA a zcela jistě v Irsku se zdají být převaţujícími hlasy podobné konceptu Marka F. Fischera snaţící se sice koordinační roli pastorační rady rehabilitovat jako jednu z moţností její sluţby, ale kladoucí hlavní dŧraz na roli konzultativní a tuto roli rozvíjející v duchu sdílené zodpovědnosti a spirituality společenství a rozlišování. Ve všech třech zkoumaných zemích i přes všechny tyto koncepční spory existuje silná podpora sluţby pastoračních rad farností ze strany většiny biskupŧ (PRF se zde staly běţnou součástí ţivota církve) a je skrze rŧzná diecézní pastorační oddělení či střediska pastorační podpory nabízeno mnoţství praktických pomŧcek či formačních, poradenských nebo supervizních příleţitostí pro podporu a další rozvoj sluţby PRF. Jestliţe v Německu existuje v praxi sice zatím aţ na výjimky téměř nerealizovaná, ale Würzburgskou synodou doporučená tendence k začlenění správy majetku a finance pod zodpovědnost farní rady formou zřízení ekonomické rady jako jedné ze stálých specializovaných komisí farní rady, v Irsku a v USA (i kdyţ se i tam zmíněné řešení v praxi objevuje) je kladen dŧraz spíše na odlišné zpŧsoby práce obou na sobě nezávislých, ale úzce spolupracujících rad.261 Po tomto informativním i inspirativním výletu do zahraničí se nyní jiţ musíme opět vrátit do naší vlastní oblasti zájmu, do České republiky. 261 Jejich sluţba je v tomto pojetí koordinována farářovým prostřednictvím tak, ţe ten s pastorační radou konzultuje třeba i otázky financí a majetku, ale vţdy z hlediska praktické moudrosti a ve vztahu k celkovému pastoračnímu rozvoji farnosti, zatímco s ekonomickou radou konzultuje tutéţ otázku z hlediska technických odborných znalostí vzhledem k efektivní správě majetku. 92 Kontextová východiska Kapitola 1 1.4 PRF V KONTEXTU PASTORAČNĚ-TEOLOGICKÉ LITERATURY V ČEŠTINĚ Jako další část této kapitoly nyní představíme přehled dnes v Čechách dostupné literatury v češtině (knih, broţur či internetových pramenŧ), která se věnuje tématu pastoračních rad nebo se o něm alespoň zmiňuje, a tak mŧţe více či méně intenzivně ovlivňovat zkoumaný socio-historický kontext sluţby dnešních pastoračních rad v české církevní provincii. Budeme se zde nejprve zabývat třemi odbornými (studentskými) pracemi, které si téma pastoračních rad zvolili jako své hlavní téma (1.4.1). Poté načrtneme přehled ne příliš hojných zmínek o PRF v odborné prakticko-teologické literatuře (1.4.2). Nakonec si všimneme autorských či překladových publikací na téma (nebo zahrnujících téma) PRF určených pro pastorační praxi (1.4.3). 1.4.1 Monotematické odborné práce o pastoračních radách Ani při pečlivém zkoumání dostupných bibliografických zdrojŧ se nepodařilo najít jedinou publikovanou odbornou práci v českém jazyce, která by se jako svému hlavnímu tématu věnovala farním radám, pastoračním radám farnosti či pastoračním radám obecně. Z nepublikovaných prací studentŧ teologie zpracovaných na teologických fakultách v České republice se podařilo nalézt tři: jednu práci v rámci studentské vědecké a odborné činnosti, jednu závěrečnou práci studia při zaměstnání a jednu diplomovou práci. I kdyţ díky své relativní nedostupnosti tyto práce nejspíše neovlivní široký okruh běţných čtenářŧ, jejich kritické zpracování se přesto jeví jako dŧleţité, protoţe se na jedné straně mohou stát prameny k dalšímu prakticko-teologickému zkoumání, na straně druhé mohou obsahovat některé pro náš dizertační projekt dŧleţité informace či inspirace. Závěrečná práce Radmily Jahnové Rady ve farnosti První z těchto prací je závěrečná práce studentky 5. ročníku studia při zaměstnání oboru křesťanská výchova na CMTF UP v Olomouci Radmily Jahnové, která nese název Rady ve farnosti (rok zpracování 1999).262 Tato poměrně stručná práce (36 stran A4) si klade za cíl popsat fungování pastoračních a ekonomických rad farností ve světle koncilní ekleziologie se zvláštním zaměřením na partikulární úpravu v olomoucké arcidiecézi, coţ se jí s některými nepřesnostmi263 víceméně daří. Pastorační rady jsou ovšem autorkou chápány 262 JAHNOVÁ Radmila: Rady ve farnosti, závěrečná práce studia při zaměstnání na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci z roku 1999, obor křesťanská výchova, vedoucí práce Damián Němec (nepublikovaná závěrečná práce, k dispozici v archivu CMTF UP Olomouc). 263 Jako problematické tvrzení je však moţné chápat následující výrok autorky: „Jako ostatní laické rady v církvi, i farní rady pracují jménem církve, tzn. ţe reprezentují farnost a mají své kompetence i potřebné informace. Dekret o apoštolátu laikŧ předkládá také, ţe kaţdá taková rada má vţdy mít příslušnou ‚duchovní hlavu„, v našem případě tedy faráře, jelikoţ úplná demokracie by protiřečila Kristovým úmyslŧm.“ JAHNOVÁ: Rady ve farnosti, 17–18. I kdybychom připustili, ţe první část výroku o tom, ţe 93 Kontextová východiska Kapitola 1 poměrně zúţeně, jako nástroje společného apoštolátu věřících.264 Na závěr pak autorka nabízí jakousi „povzbuzující řeč“265 zaloţenou více na osobní zkušenosti neţ na předchozí teologické reflexi. Souhrnně lze říci, ţe tuto práci pro naše účely mŧţeme vnímat jako příklad v pastorační praxi nejspíše běţnějšího zpŧsobu zacházení s teologickými prameny, kdy vlastní osobní zkušenost a zaţitá osobní „operativní teologie“ autora, i přes poměrně podrobné studium, zŧstane pro jeho osobní postoje určující. SVOČ práce Františka Bublana Naplňování apoštolátu laiků v radách Druhý z příspěvkŧ studentŧ teologie k našemu tématu, který je k dispozici i na českém internetu,266 je jiţ obsáhlejší SVOČ práce studenta 4. ročníku oboru teolog na TF JU v Českých Budějovicích Františka Bublana nazvaná Naplňování apoštolátu laiků v pastoračních a ekonomických radách (rok zpracování 2002).267 Jak uţ napovídá název práce a jak je rozvinuto v jejím úvodu, tématem pastoračních (a ekonomických) rad farností se autor zabývá ze specifického úhlu pohledu „naplňování apoštolátu laikŧ“ a ptá se, „zda rady umoţňují laikŧm naplňovat svá (sic) křesťanská práva, ale i povinnosti a zda podporují vědomí rovnosti a křesťanské sounáleţitosti“.268 Po rozboru kánonŧ Kodexu kanonického práva, které mluví o rovnosti všech křesťanŧ a o jejich právech a povinnostech,269 a komentáři ke kán. 129 a 228 CIC, dle kterých nemohou laici mít moc řídící, ale mohou při výkonu této moci spolupracovat, např. „v poradních sborech“,270 se pak autor zabývá ekonomickými a pastoračními radami nejprve na diecézní rovině,271 později i na rovině farností.272 Nás mŧţe zajímat především část sedmá, uvedená krátkým oddílem273 poskytujícím prakticko-teologická východiska pro pozdější hodnocení pastoračních rad farností. V něm je zmínka o „dvou převládajících paradigmatech“, sekularizačním a evangelizačním, podle Norberta Metteho. Autor od pastoračních rad očekává, ţe pomohou farnostem nezŧstat v zajetí „pohledu dovnitř“ (tj. „farní rady pracují jménem církve, tzn. ţe reprezentují farnost“, je praktickým chápáním role těchto rad v pokoncilním období částečně podloţitelná, tvrdit, ţe „taková rada má vţdy mít příslušnou ‚duchovní hlavu„, v našem případě tedy faráře“ textem dekretu o apoštolátu laikŧ podloţitelné jiţ zcela jistě není (srov. přílohu P 2.1.3). 264 Srov. JAHNOVÁ: Rady ve farnosti, 21–22. 265 Srov. JAHNOVÁ: Rady ve farnosti, 30–32. 266 Farnosti Veverská Bítýška a Laţánky, http://www.nasefarnosti.cz/fwz/fwg_idx.idx?p_oblast_id=2&p_cs_id=1203, (17.9.2008) 267 BUBLAN František: Naplňování apoštolátu laikŧ v pastoračních a ekonomických radách, SVOČ na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích z roku 2002, vedoucí práce Jiří Kašný (nepublikováno, k dispozici v archivu TF JU České budějovice). 268 BUBLAN: Naplňování apoštolátu laikŧ, 4. 269 Srov. BUBLAN: Naplňování apoštolátu laikŧ, 5–12. 270 Srov. BUBLAN: Naplňování apoštolátu laikŧ, 12–13. 271 Srov. BUBLAN: Naplňování apoštolátu laikŧ, 14–24. 272 Srov. BUBLAN: Naplňování apoštolátu laikŧ, 24–42. 273 Srov. BUBLAN: Naplňování apoštolátu laikŧ, 33, odd. 7.1. 94 Kontextová východiska Kapitola 1 v pouhém „sekularizačním paradigmatu“), ale ţe nalezne odvahu a sílu k „pohledu navenek“ (tj. k rozvíjení „evangelizačního paradigmatu“). I Bublanova práce ovšem obsahuje závaţné nepřesnosti, na které ve své diplomové práci, které se budeme věnovat níţe, posléze upozornila Bublanova kolegyně Gabriela Vojáčková.274 Hodnocení pastoračních rad farnosti je věnován oddíl 8.4 Bublanovy práce.275 Bublanovo hodnocení stanov pastoračních rad vyznívá velmi pozitivně. Autor je podkládá podrobným tabulkovým srovnáním mezi právy a povinnosti křesťanŧ podle Kodexu kanonického práva a jednotlivými ustanoveními zkoumaných stanov pastoračních rad farností, přičemţ kromě jiného konstatuje: „Z poslední tabulky je zřejmé, ţe stanovy kladou dŧraz na oba poţadavky, které jsem stanovil v úvodu této práce (poţadavek existence skutečného farního společenství a uvědomění si zodpovědnosti jednotlivcŧ za společenství).“ Hlavní problém pak autor vnímá v tom, ţe „se činnost pastoračních rad farností v České republice zřídkakdy blíţí onomu modelu, který stanovy nabízejí“. Jednu z příčin vidí v tom, ţe stanovy byly převzaty z německy mluvících oblastí a korespondují s evangelizačním paradigmatem „více, neţ kolik je církev v České republice připravena strávit“. K Bublanově příspěvku do diskuse o radách v církvi, v našem případě především částí týkajících se pastoračních rad farností, lze souhrnně říci, ţe ač mu očividně chybí širší historická perspektiva vývoje pojmu pastoračních rad v církevních dokumentech, poměrně přehledným zpŧsobem zprostředkovává základní informaci o tom, jak je činnost těchto rad regulována jejich diecézními stanovami, přičemţ pomocí srovnávací analýzy umoţňuje poukázat na některé (většinou, s výjimkou ostravsko-opavské diecéze, velmi drobné) rozdíly mezi stanovami jednotlivých diecézí. Především však na závěr připojuje velmi dŧleţitý postřeh obsahující váţnou pochybnost o tom, zda (jakoţto poměrně věrná kopie stanov z německy mluvících oblastí) tyto stanovy odpovídají situaci a potřebám církve v České 274 VOJÁČKOVÁ Gabriela: Farní rady v České republice. Vývoj od počátku 90. let 20. století, diplomová práce obhájená na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích v roce 2003, vedoucí práce Alois Křišťan (nepublikovaná diplomová práce, k dispozici v archivu TF JU České Budějovice), 42–43 a 44. Bublan zde za prvé píše, ţe se na koncilu „hodně hovořilo o vzniku farních pastoračních rad“ (BUBLAN: Naplňování apoštolátu laikŧ, 34), coţ dokládá odkazem na Christifideles laici (ChL 27), kde Jan Pavel II. volá po „rozhodném, otevřeném a zevrubném zhodnocení“ těchto rad. Papeţ se ve svém listě však odvolává na rozhovory o pastoračních radách na biskupském synodu o laicích (srov. oddíl P 2.5) ne na 2. vatikánském koncilu. Tam se navíc o „farních pastoračních radách“ nemohlo „hodně“ hovořit, protoţe o pastoračních radách mluví jen dekret Christus Dominus čl. 27, a to o pastoračních radách na diecézní rovině. O farní rovině se pak zmiňuje dekret Apostolicam actuositatem čl. 26, ten však zas nehovoří o „pastoračních“ radách (podrobně k tomuto tématu srov. oddíl P 1 této dizertace). Bublan pak navíc tvrdí, ţe „moţnost vzniku pastoračních rad na úrovni farností připouští aţ Kodex kanonického práva z roku 1983“ (BUBLAN: Naplňování apoštolátu laikŧ, 34). Ovšem, jak je vidět i v naší studii tématu pastoračních rad v církevních dokumentech (srov. příloha P 2.3.), tuto moţnost připustil jiţ oběţník kongregace pro kněze Omnes christifideles vydaný v roce 1973 (srov. příloha P 2.3). 275 Srov. BUBLAN: Naplňování apoštolátu laikŧ, 44–46 95 Kontextová východiska Kapitola 1 republice. Přitom ovšem je také práce příkladem poměrně úzkého chápání pastoračních rad jakoţto „nástroje laického apoštolátu“. Diplomová práce Gabriely Vojáčkové Farní rady v České republice Třetí, nejrozsáhlejší, nejvyzrálejší276 a pro účely této dizertace nejdŧleţitější prací zabývající se tématem pastoračních rad je diplomová práce studentky TF JU v Českých Budějovicích Gabriely Vojáčkové nazvaná Farní rady v České republice: Vývoj od počátku 90. let 20. století (rok zpracování 2003).277 Je kromě úvodu a závěru rozčleněna na první historicko-teologickou část, druhou praktickou část a třetí společenskovědnou část. První části je pak ještě předřazeno terminologické vysvětlení pojmŧ „farní rada“ a „pastorační rada farnosti“.278 První, historicko-teologická část práce se skládá ze dvou oddílŧ. První z nich, nazvaný „Historie vzniku českých a moravských stanov PR farností“279 a prezentující výsledky podrobného srovnávacího dokumentárního výzkumu stanov pro pastorační rady farností v České republice, nám v této dizertaci poslouţí jako hlavní pramen pro druhotný dokumentární výzkum v další kapitole (oddíl 1.2 věnovaný dokumentárnímu výzkumu diecézních stanov pro pastorační rady farností v české církevní provincii), proto jej zde nemusíme podrobněji představovat. Druhý oddíl první části, nazvaný „Teologické prameny PR farností“,280 pak nejprve vysvětluje koncept „farních rad“ (Pfarrgemeinderäte) na tzv. Würzburské synodě, která je v této dizertaci podobně prezentován v rámci představení vývoje pojetí farních rad ve Spolkové republice Německo (srov. oddíl 1.3.1 této dizertace). Poté autorka komentuje texty a poselství koncilních dekretŧ Christus Dominus a Apostolicam actuositatem, spolu s některými dalšími pokoncilními dokumenty, které povaţuje za dŧleţité pro další vývoj farních rad či pastoračních rad farností v praxi. Tato témata jsou v naší dizertaci ve stejném duchu zpracována v rámci studie o tématu pastoračních rad v dokumentech učitelského úřadu církve (srov. oddíl 1.2 této dizertace).281 276 Coţ je dané jak vyššími nároky zadání diplomové práce, tak i tím, ţe výše prezentovanou Bublanovu SVOČ práci pouţívá Vojáčková jako jeden ze svých pramenŧ. 277 VOJÁČKOVÁ Gabriela: Farní rady v České republice. Vývoj od počátku 90. let 20. století, diplomová práce obhájená na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích v roce 2003, vedoucí práce Alois Křišťan (nepublikovaná diplomová práce, k dispozici v archivu TF JU České Budějovice). 278 Srov. VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 10–12. 279 Srov. VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 13–30. 280 Srov. VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 30–47. 281 Jen spíše na okraj zde pro pořádek upozorněme na jedno přehlédnutí, kterého se Vojáčková dopustila, kdyţ v rámci svého komentáře ke třetímu odstavci článku 27 postsynodálního listu Jana Pavla II. Christifideles laici píše, ţe „z textu není zcela jasné, o jaké doporučení koncilu jde ohledně řešení pastoračních problémŧ ‚po společné úvaze„„ a ţe v textu není „jediný odkaz na koncilní dokumenty a tak není jasné, kde koncilní otcové toto doporučení dali“. VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 44. Zatím však papeţ hned v předchozím odstavci téhoţ článku uvádí dlouhý citát z Apostolicam actuositatem čl. 10, který autorkou postrádanou formulaci „po společné úvaze“ obsahuje (srov. příloha P 1.11 k této dizertaci). 96 Kontextová východiska Kapitola 1 Druhá, praktická část Vojáčkové práce, nazvaná „Zkušenosti farářŧ a farníkŧ s PR farností“,282 je jako pramen pouţita při líčení situace farních rad v královéhradecké diecézi v rámci situační studie (srov. oddíl 2.1 této dizertace), kde je také podrobněji představena. Třetí, společenskovědná část prezentované diplomové práce, nazvaná „Význam vedení pro činnost PR farnosti“,283 pak přináší některé dŧleţité poznatky společenských věd týkající se zpŧsobu práce a především zpŧsobu vedení pastoračních rad farností jakoţto „pracovních skupin“, neboli, jak to formuluje sama autorka, „předmětem kapitoly je studium skrytých moţností v řídící pozici“.284 V kapitole jsou na vedení pastorační rady uplatněné dŧleţité podněty z teorie řízení a vedení malých skupin v rŧzných fázích jejich vývoje. V závěru své diplomové práce Vojáčková poukazuje na neustálý vývoj diecézních stanov pro farní rady v Německu. V určité fázi tohoto vývoje byly německým konceptem inspirovány i diecézní stanovy plzeňské diecéze, jejichţ podobu pak s menšími změnami převzaly všechny ostatní diecéze kromě ostravsko-opavské (kde mají stanovy vlastní) a českobudějovické (kde nemají ţádné). Z hlediska praxe povaţuje autorka za nejdŧleţitější otázku definování předsednictví faráře vŧči pastorační radě farnosti a s tím spjatou jeho roli v ţivotě celé farnosti.285 Dává k úvaze, „zdali by se neměla koncepce farní rady více posunout blíţe k pojetí orgánu, který by měl účast na řízení a vedení farnosti, jak je tomu například v německé diecézi Osnabrück“. Souhrnně mŧţeme konstatovat, ţe diplomová práce Gabriely Vojáčkové se pro nás v některých svých částech stala dŧleţitým pramenem jak historicko-teologických informací a společenskovědních inspirací, tak především dokumentárních srovnávacích analýz diecézních statut a kvalitativních terénních dat o situaci pastoračních rad v části naší oblasti zájmu, v královéhradecké diecézi. Navíc nepřímo poloţila otázku vedoucí stejným směrem jako závěrečná otázka Františka Bublana, zda pouhé přejímání konceptu stanov z německých diecézí odpovídá jedinečnosti pastorační situace u nás. Její práce povzbuzuje ke studiu i dalších zahraničních pramenŧ a především ke hlubší prakticko-teologické reflexi pastorační situace v našich zemích. 282 Srov. VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 48–69. 283 Srov. VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 70–90. 284 VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 70. 285 A to z toho dŧvodu, ţe v praxi se bude stále „naráţet na to, ţe ačkoli se farní radě přiřkne závaţné právo rozhodovat, ostatně pod skrytým předsednictvím faráře, kterém vzhledem k jeho zvláštní zodpovědnosti za farní společenství příslušní rozsáhlé právo veta, a to tak, ţe bez jeho souhlasu nemŧţe být ţádný závěr vykonán; bude rozhodným zpŧsobem záleţte na mentalitě faráře, jeho chápání jeho role, na jeho obraze církve na straně jedné, a na chápání církve, svého poslání farníky. Jde tedy o schopnosti vzájemné kooperace a z toho pramenící komunikace, tolerance.“ VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 42. 97 Kontextová východiska Kapitola 1 1.4.2 Zmínky o PRF v odborné prakticko-teologické literatuře Kromě výše prezentovaných monotematických publikací je v češtině k dispozici několik prací, které se o farních radách či pastoračních radách farností zmiňují v souvislosti se širším prakticko-teologickým či právním pojednáním o farnosti jako celku či o pastoraci obecně. Edward Górecki: Církev se uskutečňuje ve farnosti Kanonicko-pastorační příručka přednášejícího na CMTF UP v Olomouci Edwarda Góreckého z Wroclawi Církev se uskutečňuje ve farnosti (1996)286 se v části o povinnostech a právech věřících zmiňuje v souvislosti s kán. 212 CIC o právu věřících předkládat pastýřŧm církve své potřeby a názory,287 coţ doplňuje informací, ţe podle Lumen gentium se toto „má realizovat prostřednictvím k tomu zřízených institucí“ a ţe „takovými institucemi jsou rady, ve kterých je názor tlumočen ostatním členŧm“. Autor pak ještě dodává, ţe „členy rad se mohou stát jen nečetní věřící“ a ţe proto „kán. 212 § 3 hovoří o právu všech vyslovit své mínění a dát na je vědomí jiným věřícím“. V rámci pojednání o „úkolech farnosti“ (vycházejících z kán. 528 a 529 CIC, kde jsou tyto úkoly vztaţeny k faráři, ale teologicky rozšířeného chápáním církve jako společenství a právně podloţeného kán. 519 a 204 CIC i na spolupráci s ostatními věřícími)288 se ve spojení s řídícím úkolem farnosti zmiňuje o pastoračních radách podruhé: „Nezbytnou podmínkou k vytvoření poţadovaného smyšlení věřících je v kán. 529 § 2 uvedená podpora vlastního podílu laikŧ na úkolech církve, ať uţ je konána věřícími jako jednotlivci, nebo jako členy sdruţení nebo rad. […] Členství v radách je školou spoluzodpovědnosti a spolupráce a také jejich projevem.“289 Sborník ze semináře o farnosti Farnost na přelomu století Dvě zmínky o pastoračních či farních radách najdeme také ve sborníku referátŧ pronesených při semináři o farnosti v Hradci Králové v roce 2000 nazvaném Farnost na přelomu století (2000).290 Např. královéhradecký biskup Dominik Duka se ve svém referátu291 o farních či pastoračních radách zmiňuje v souvislosti s úvahami „nelokálních farnostech“ v diecézi a prezentuje zde jejich účel jako nástroj k odlehčení pastoračního 286 GÓRECKY Edward: Církev se uskutečňuje ve farnosti. Kanonicko-pastorační příručka pro duchovní a laiky, Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1996. 287 Srov. GÓRECKY: Církev se uskutečňuje ve farnosti, 61. 288 Srov. GÓRECKY: Církev se uskutečňuje ve farnosti, 79–80. 289 GÓRECKY: Církev se uskutečňuje ve farnosti, 83. 290 KOLEKTIV AUTORŦ: Farnost na přelomu století. Teologická reflexe, Svitavy: Trinitas, 2000. 291 Srov. DUKA Dominik: Vize farní pastorace v královéhradecké diecézi, in: KOLEKTIV AUTORŦ: Farnost na přelomu století, 10–17. 98 Kontextová východiska Kapitola 1 břemene kněţím, aby ti měli více času na to, co je pro ně dŧleţité.292 Přednášející církevního práva na CMTF UP v Olomouci Edward Górecky z Wroclawi ve své „kanonické reflexi o farnosti“293 mluví o „farních radách“ s odvoláním na kán. 536 a 537 CIC a zmiňuje je jako jeden ze zpŧsobŧ aktivit laikŧ ve farnosti.294 Zvláštní je, ţe se v tomto sborníku nevyskytuje o farních či pastoračních radách zmínek více, a to ani tam, kde by se to dalo tematicky čekat nejvíce, v „pastorální reflexi“ o farnosti Aleš Opatrného,295 ani v souhrnu práce diskusních skupin. Pastorační reflexe Aleše Opatrného Kdyţ se pak podíváme i do dalších několika málo pastoračně-teologických publikací, se kterými se lze dnes v češtině setkat, je nevýznamnost tématu farních či pastoračních rad stálou charakteristikou. Ve sborníku přednášek Aleše Opatrného, vyučujícího pastorální teologie na praţské KTF UK, který byl vydán pod názvem Pastorační situace u nás (1996),296 se o farních radách, i přes blízkost některých témat, nenachází zmínka ţádná. Podobně je tomu i v knize téhoţ autora nazvané Pastorace v postmoderní společnosti (2001).297 Je zde sice jedna zmínka o nepřipravenosti mnohých kněţí dělit se o odpovědnost v pastoraci s dalšími, kterou bychom mohli povaţovat za jakousi nepřímý poukaz na nepřipravenost kněţí k práci s pastoračními radami,298 ale ani ve třetí kapitole knihy,299 věnované farnosti (a obsahově i strukturálně vycházející z textu referátu předneseném na výše zmíněném semináři o farnosti v Hradci Králové v roce 2000), ani v kapitole šesté,300 rozebírající moţnosti pastorační práce laikŧ, není o farních radách ani slovo. 292 „Jestliţe vyţadujeme, aby v lokálních farnostech byly uvedeny do ţivota farní rady, pastorační rady, pak je to proto, aby kněţí měli více času na vlastní duchovní ţivot, na vlastní duchovní sebevzdělání i na vyuţití času pro jistý společenský kontakt, který je také nutnou součástí preevangelizace.“ DUKA: Vize farní pastorace, 14. 293 GÓRECKY Edward: Kanonická reflexe o farnosti a její funkci v církevní struktuře, in: KOLEKTIV AUTORŦ: Farnost na přelomu století. Teologická reflexe, Svitavy: Trinitas, 2000, 86–96. 294 GÓRECKY: Kanonická reflexe o farnosti, 94. 295 OPATRNÝ Aleš: Farnost – pastorální reflexe, in: KOLEKTIV AUTORŦ: Farnost na přelomu století, 66– 85. Zde se sice vyskytují témata pŧsobení pastoračních rad velmi blízká, jako např. „Od farnosti ‚obstarávané„ k farnosti ‚starající se„„ či „Pastorační tým ve farnosti“ apod., ale o roli pastoračních či farních rad zde řeč není. 296 OPATRNÝ Aleš: Pastorační situace u nás, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1996. 297 OPATRNÝ Aleš: Pastorace v postmoderní společnosti, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001. 298 Srov. pozn. pod čarou č. 91 v této dizertaci. 299 OPATRNÝ: Pastorace v postmoderní společnosti, 39–78. 300 OPATRNÝ: Pastorace v postmoderní společnosti, 106–118. 99 Kontextová východiska Kapitola 1 Tato situace je pak stejná i o pět let později, v Opatrného zatím poslední knize Cesty pastorace v pluralitní společnosti (2006).301 A to i přesto, ţe kniha opět obsahuje některé kapitoly, s jejichţ tématy téma pastoračních rad velmi koresponduje. A tak, kromě jedné historické poznámky,302 několik zmínek o práci farních či pastoračních rad lze u Opatrného objevit teprve aţ na webu Pastorace.cz.303 Pastoračně-teologické reflexe Pavla Ambrose Obrátíme-li se tedy o pomoc k publikacím druhé vŧdčí postavy pastorální teologie u nás, pastoralisty z olomoucké CMTF UP Pavla Ambrose, výsledek bude velmi podobný. V jeho rozsáhlé studii ţivota církve v Čechách a na Moravě vydané pod názvem Kam směřuje česká katolická církev? (1999)304 nenajdeme nejen ţádnou přímou zmínku o pastoračních radách, ale ani téma, které by se k našemu tématu nějak vzdáleněji vztahovalo. To však mŧţe být tím, ţe tato studie reflektovala situaci naší církve z velmi specifické perspektivy, a to ve snaze „ukázat, ţe tradice křesťanského Východu ţije v místní církvi v Čechách a na Moravě v cyrilometodějské tradici“.305 Avšak ani ve druhé knize Pavla Ambrose, nazvané Teologicky milovat církev (2003) a obsahující mnoţství často jiţ dříve v rŧzných periodikách uveřejněných studií, z nichţ některé jsou tematicky mnohem bliţší naší oblasti zájmu, ţádnou závaţnější zmínku o farních radách či pastoračních radách farnosti také nenajdeme. Lze zde nalézt jen dvě poznámky, které mŧţeme k tématu pastoračních rad vztáhnout velmi vzdáleně. První se nachází v části věnované autoritě v církvi mezi body shrnující „strategii rŧstu autority církve dnes“, kde autor říká, ţe autorita církve stoupá kromě jiného tam, kde „demokratické postupy vedou k závazným rozhodnutím, jejichţ respektování je náročným poţadavkem“.306 V části věnované „budoucím cestám farní pastorace“307 pak autor píše, ţe je třeba při práci ve farnosti mimo jiné rozlišit: „(a) jádro farnosti, které nese spoluzodpovědnost za poslání farnosti směrem mimo vlastní společenství; (b) část farnosti, která je vyčleněna pro sluţbu 301 OPATRNÝ Aleš: Cesty pastorace v pluralitní společnosti, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006. 302 Srov. pozn. pod čarou č. 90 této dizertace. 303 Podrobněji je pramen Pastorace.cz prezentován v oddílu 1.4.3 této dizertace. 304 AMBROS Pavel: Kam směřuje česká katolická církev? Teologie obnovy, Velehrad: Refugium, 1999. 305 AMBROS: Kam směřuje, 283. 306 „5. Demokratické postupy vedou k závazným rozhodnutím, jejichţ respektování je náročným poţadavkem (maximum diskuse před rozhodnutím o tom, co se má dělat a maximum diskuse po rozhodnutí, jak se co má dělat).“ AMBROS Pavel: Teologicky milovat církev. Vybrané statě z pastorální teologie, Velehrad: Refugium, 2003, 215. 307 Kapitola XVII. nazvaná „Budoucí cesty farní pastorace. Současné katolické hledání“; AMBROS: Teologicky milovat církev, 241–252. 100 Kontextová východiska Kapitola 1 vlastní farnosti“,308 aniţ by ovšem jednu či druhou skupinu (ani jakoukoli další z později zmíněných) jakkoli spojoval se sluţbou pastorační rady. Dřívější pastorační reflexe o PRF autora této dizertace Na závěr tohoto přehledu odborných reflexí tématu práce pastoračních rad farností si dovolíme připojit ještě několik odkazŧ na některé z dřívějších studií autora této dizertace, které se dotýkají našeho tématu a vycházejí z jeho MA thesis Reform and Renewal: Theological Reflection on Organising Ministry in the Diocese of Pilsen (2002).309 Malou situační reflexi stavu pastoračních rad farností v plzeňské diecézi lze najít ve studii z roku 2003 o pastoračním plánování v plzeňské diecézi nazvané Od obrazu k ikoně,310 podrobnou organizační analýzu zaloţenou na širokém výzkumu organizačních procesŧ v diecézi včetně role farních či pastoračních rad pak poskytuje studie z roku 2002 Duch oţivuje, nevhodné struktury zabíjejí,311 která shrnuje některé dílčí výsledky rozsáhlejšího pastoračního výzkumu. Výsledky obou prací budou blíţe prezentovány později (srov. 2.1.2). Za jakýsi pokus o odbornou reflexi role pastoračních rad v rámci širšího procesu pastorační proměny v dnešní době lze pak povaţovat některé části textu přednášky (spolu s Jindřichem Fenclem) z roku 2004 Pastorační proměny v současné době (2004).312 Ve třetí části přednášky autoři poskytují několik podnětŧ pro pastorační praxi, přičemţ pátý z těchto podnětŧ nazvali „Rozvoj prakticko-teologické reflexe a pastorační rady“ (část 3.5). Doporučují, aby byly v rozvinuty a nabízeny v praxi uchopitelné a pouţitelné modely prakticko-teologické reflexe a aby se s jejich pomocí jak podpořila trvalá pastorační formace na všech úrovních pastorační sluţby v církvi, tak prohloubila běţná pastorační spolupráce na úrovni diecézí, farností či dalších pastoračních projektŧ. V rámci popisu „základního úkolu pastoračních rad“ (oddíl 3.5.2) autoři povzbuzují, aby se na diecézní úrovni nevytvářel nějaký „velkolepý ‚strategický plán diecéze„„, ale aby se rozvíjela dynamická pastorační vize, která by mohla inspirovat a doprovázet ţivot na lokální rovině. Za základní nástroje tohoto mnohovrstevnatého procesu prakticko-teologické reflexe pak autoři povaţují 308 AMBROS: Teologicky milovat církev, 248. 309 HRUŠKA Petr: Reform and Renewal. Theological Reflection on Organising Ministry in the Diocese of Pilsen, MA Thesis in Pastoral Leadership obhájená na All Hallows College Dublin v roce 2002 (nepublikovaná thesis, k dispozici v archivu All Hallows College Dublin). 310 Srov. HRUŠKA Petr: Od obrazu k ikoně. Deset let snah o pastorační strategii v plzeňské diecézi, Plzeňská diecéze, http://www.bip.cz/STAZENI/DOKUMENTY/pastor_plan/hruska_od_obrazu_k_ikone.pdf, (19.9.2008), 3. 311 HRUŠKA Petr: Duch oţivuje, nevhodné struktury zabíjejí. Pastorační situace v plzeňské diecézi na přelomu tisíciletí, Plzeňská diecéze, http://www.bip.cz/STAZENI/DOKUMENTY/pastor_plan/hruska_duch_ozivuje.pdf, (19.9.2008), oddíly 3.2.4, 3.3.3 a 3.4.4, poznámky pod čarou č. 57, 106, 109, 110, 112, 113, 114, 118, 130, 137, 152. 312 HRUŠKA Petr, FENCL Jindřich: Pastorační proměny v současné době, Diecézní pastorační centrum Litoměřice, http://www.pastoracni-ltm.cz/files/Pastoracni%20promeny.zip, (19.9.2008). Přednáška se konala 10. listopadu 2004 v Litoměřicích v rámci formace kněţí do 10 let po vysvěcení. 101 Kontextová východiska Kapitola 1 „pastorační rady diecézí a farností“, jejichţ základním úkolem je spolupracovat na této reflexi. Za tímto účelem je pak také třeba nastavit kritéria výběru členŧ takovýchto rad a tomu přizpŧsobit jejich základní dokumenty. Podle autorŧ by pastorační rady „neměly být kombinací jakéhosi akčního pastoračního týmu, koordinační skupiny farnosti a pastoračně vizionářské komunity“, ale měly by být právě a především onou „vizionářskou komunitou“, nabízející sluţbu praktické pastorační reflexe na rŧzných rovinách. „Za tímto účelem“, jak k tomu autoři poznamenávají, „by pak bylo ovšem třeba zásadně přepracovat stanovy pro pastorační rady většiny českých diecézí.“ 1.4.3 Publikace určené pro pastorační praxi zahrnující téma PRF Pokud je nám známo, zatím nebyla vydána ţádná publikace v češtině, která by se jako svým hlavním tématem zabývala sluţbou pastoračních rad farnosti. Na českém internetu jsou však k dispozici české překlady několika zahraničních příruček či článkŧ na toto téma. Dieter Trondle: Co dělat ve farní radě? První z nich je jiţ starší publikace německého autora Dietra Trondleho, v českém překladu nazvaná Co dělat ve farní radě? (1972).313 V úvodu se dočteme, ţe tato příručka „má dát praktické pokyny všem, kteří se dávají buď sami, nebo v pracovních skupinách do sluţeb farního společenství“. Publikace nenabízí ţádné teoretické základy pro práci farní rady, ani se nezabývá organizačními předpoklady, jako např. strukturou rady, jejími kompetencemi, spoluprací s farářem, stanovami apod. Najdeme v ní čistě praktické impulsy k práci farní rady v mnoha jednotlivých oblastech farní pastorace, jak byla běţně chápána v Německu na začátku 70. let (tj. jako grémium pro řízení apoštolátu laikŧ ve farnosti).314 Autor sám uznává (jak v úvodu, tak v závěru příručky), ţe prezentovaný soubor poţadavkŧ a očekávání od farní rady je obrovský a mohl by někoho odradit. Podle něj ale je proto třeba, aby farní rada úkoly přebírala postupně, jednu po druhé, a aby podle místních podmínek vybírala ty nejdŧleţitější.315 Diecéze Oakland: Spolupracovníci na Božím díle Další příručkou, která je na českém internetu k dispozici a je příkladem zcela odlišného přístupu k pastoračním radám neţ předchozí publikace, je příručka vydaná oddělením pro 313 TRONDLE Dieter: Co dělat ve farní radě?, soukromý překlad z německého originálu z roku 1977 (bez dalších údajŧ) poskytl J. Hurt, datum zveřejnění: 21. 1. 2003; popis: Úkoly farní rady jak je viděli v Mnichově v roce 1972; k dispozici na http://www.knihovna.net (29.6.2008). 314 Srov. níţe oddíl 1.3.1, sekce „Rozvoj farních rad v pokoncilním období“ na str. 60. 315 „„Co je mnoho, to je příliš!„ Z takového mnoţství poţadavkŧ by někdo mohl ztratit odvahu. Jiţ na začátku knihy jsme na to upozornili. Musíme přibírat úlohy jednu po druhé.“ TRONDLE: Co dělat ve farní radě?, kap. 17. 102 Kontextová východiska Kapitola 1 pastorační plánování americké diecéze Oakland nazvaná v češtině Spolupracovníci na Boţím díle: Praktické návrhy pro práci pastoračních rad (2000 / 2006).316 Tato příručka, která ve své revizi z roku 2000, ze které byl pořízen i český překlad, navazuje na novější proudy v chápání pastoračních rad v USA, které pastoračním radám přičítají jako hlavní úkol pastorační plánování a rozlišování.317 Příručka je typickým příkladem materiálu ovlivněného tímto proudem a poskytuje mnoţství praktických podnětŧ pro rozvoj pastoračních rad jako nástroje pastoračního plánování a rozlišování. Mark F. Fischer: Radím, radíš, radíme Třetí z těchto praktických příruček, které jsou v češtině k dispozici, pak reprezentuje nejnovější dŧrazy ve vývoji pastoračních rad, jak je ve svém rozsáhlém díle prezentuje Mark F. Fischer.318 V českém překladu se tato příručka, zaloţená na komentovaných typických příbězích z práce pastoračních rad, nazývá Radím, radíš, radíme: Základy sluţby pastoračních rad v příbězích (2001).319 Příručka je členěna podle sedmi základních oblastí sluţby pastorační rady320 a ve svém souhrnu vyjadřuje autorovo přesvědčení, ţe pastorační rada není ani „zákonodárným orgánem“, ani „technicko-administrativní skupinou“, ani „pastoračním týmem“, ani skupinou „strategických plánovačŧ“, ale především skupinou Duchem obdarovaných lidí obzvlášť obdarovaných lidí, kteří svŧj hlavní úkol spatřují v tom, ţe mají (1) aktivně zkoumat všechny oblasti, které jsou pro pastoraci ve farnosti dŧleţité; (2) společně nad nimi rozvaţovat ve světle evangelia a poslání církve; (3) na základě toho doporučovat praktická pastorační opatření. Donal Harrington: Farní pastorační rady – problémy a trendy Poslední z momentálně dostupných materiálŧ v češtině věnujících se tématu pastoračních rad jako svému hlavnímu obsahu je článek irského praktického teologa Donala 316 Spolupracovníci na Boţím díle. Praktické návrhy pro práci farních pastoračních rad; dostupné na http://www.bip.cz (Dokumenty – Pastorační plánování), (22. 8.2008). 317 Srov. výše oddíl 1.3.2, sekce nazvaná „Rozvoj nového typu „pastoračních“ rad“ na str. 76 této dizertace. V tomto duchu píše i tamní diecézní biskup John Cummins v předmluvě k této příručce na str. 5 českého překladu: „Pastorační plánování, jeţ je dlouhodobě nezbytnou součástí ţivota církve, bylo praktikováno dokonce jiţ v rodící se církvi v Jeruzalémě před 2000 lety. Pastorační témata zŧstávají. Stejný duch, který provázel první učedníky je stále činný i v našem dnešním ţivotě. Mojí velkou nadějí je, ţe nové návrhy obsaţené v této broţuře pro vás budou dobrým prŧvodcem při rozlišování duchŧ v ţivotě a sluţbě vaší farnosti.“ 318 Srov. výše oddíl 1.3.2, část nazvaná „Pokus o integrální syntézu pojetí pastoračních rad farností„ na str. 82 této dizertace. 319 FISCHER Mark F.: Radím, radíš, radíme: Základy sluţby pastoračních rad v příbězích, z anglického originálu FISCHER Mark F.: Pastoral Council. I Like Being in Parish Ministry, Mystic, CT: Twenty- Third Publications, 2001 přeloţil Petr Hruška; k dispozici na http://www.bip.cz (Dokumenty – Pastorační plánování). 320 V příručce obsaţená témata: účel a motivace, konzultace, reprezentativnost, výběr členŧ, dobře vedené setkání, praktické zaměření, spiritualita. Obsahově je příručka shodná s vzorovým Základním dokumentem z pera téhoţ autora, který je připojen k této dizertaci jako příloha P 1. 103 Kontextová východiska Kapitola 1 Harringtona nazvaný v češtině Farní pastorační rady: Problémy a trendy (1999).321 Autor v tomto článku vychází ze svých dlouholetých zkušeností ze spolupráce na procesu Parish Development and Renewal v dublinské arcidiecézi322 a ve svém článku chce nabídnout „střípky moudrosti“, které na své cestě spolu s ostatními posbíral. Protoţe jsme jiţ z tohoto obsáhlého článku podrobně čerpali pro část charakterizující vývoj pastoračních rad v Irsku (srov. oddíl 1.3.3), zde jen ocitujeme jeho závěrečnou větu, která dobře shrnuje zásadní dŧrazy, které autorovi článku leţí na srdci: „Chce to odvahu klást si nepříjemné otázky, místo aby člověk schovával hlavu do písku. Avšak potřebná moudrost je víc a víc k dispozici a další cesta se vyjasní, jen jestliţe se jemně otevřeme hlubší spiritualitě a přijmeme za vlastní perspektivu společného poslání.”323 Obecné pastorační příručky zmiňující téma PRF Ve čtyřech broţurách bylo moţné nakonec nalézt téma pastoračních rad jako součást širších pojednání o pastoraci farnosti či o pastoraci obecně. První z nich, z pera Jaromíra Neugebauera, se nazývá Farnost dnes a zítra (2000).324 Ve své třetí části nazvané „Příprava změny“ mezi témata katecheze, spolupráce s laiky, hnutí v církvi a pŧsobení na veřejné mínění autor také zařazuje odstavec nadepsaný „Ekonomické a pastorační rady“.325 Je zde doporučováno jejich zřizování všude, kde je to moţné, a to z několika dŧvodŧ. Především podle autora rady „přenášejí na laiky řadu činností, které zatím musel provádět kněz“. Dále „zřízení rad přivede skupinu laikŧ do pravidelného kontaktu s duchovním správcem“, a ti tak mohou lépe poznat jeho poslání a moţnosti pomoci a on lépe pozná farníky. Kontaktem s nimi také kněz lépe „zjistí nedostatky i schopnosti širšího okruhu věřících a mŧţe lépe vést svou obec“. Nakonec pak díky radám „vzniká prostor, v němţ se všichni cvičí v ţivotě společenství a ve vzájemném dialogu“. Autor pak vyzývá k tomu, aby se rady „setkávaly ve jménu Jeţíše Krista“, a tak se otevíraly „daru moudrosti a mírnosti“. Za dŧleţité vidí autor, aby radní byli schopni vyjadřovat rŧzné 321 HARRINGTON Donal: Farní pastorační rady. Problémy a trendy, z anglického originálu HARRINGTON Donal: Parish Pastoral Councils – do they work?, The Furrow 50 (1999), 269–277, přeloţil Petr Hruška; k dispozici http://www.bip.cz (Dokumenty – Pastorační plánování); také k dispozici na Pastorace.cz, http://www.pastorace.cz/index.php?typ=texty&sel_text=2136, (2.10.2007). Překladatel článku text doplnil vlastními obsáhlými vysvětlujícími poznámkami, které čerpají jak ze studií Marka F. Fischera, tak ze svého vlastního výzkumu. 322 Parish Development and Renewal, http://parishrenewal.dublindiocese.ie/about_us.htm, (2. 10. 2007). 323 HARRINGTON: Farní pastorační rady, 6-7. 324 NEUGEBAUER Jaromír: Farnost dnes a zítra, Svitavy: Trinitas, 2000. Autor v příručce vychází ze zkušeností některých rakouských farností s projektem New Image of Parish (NIP) a jako jeden ze svých inspiračních zdrojŧ uvádí publikaci Arnolda Heindlera, Ein praktisches Handbuch für das Neue Bild der Pfarre – NIP. 325 NEUGEBAUER: Farnost dnes a zítra, 25. 104 Kontextová východiska Kapitola 1 názory a argumentovat, aby se seznámili s potřebami místní obce a aby uměli vzájemně si naslouchat a uznávat argumenty druhých, a tím podporovali vznik a rŧst společenství.326 Toto vše je v rámci celé sluţby pastorační rady součástí širokého procesu obnovy farnosti, který po určení si cíle, začíná prohlubováním přirozených vztahŧ v obci, pokračuje evangelizací jakoţto „promítnutím evangelia do postojŧ i jednání oslovených“ a vrcholí zapojením lidí do plného ţivota ve farnosti.327 Druhá z těchto příruček je překladem výboru z rŧzných rakouských publikací (editor Vladimír Petráček), který vyšel pod českým názvem Farnost na cestě (2003).328 Po načrtnutí základních biblických a teologických linií či zásad pro dnešní pojetí církve pak v části nazvané „Církev se realizuje v obcích“ čteme: „Nezbytným předpokladem pravé pastorace jsou struktury spoluúčasti a společenství, metody analýzy a reflexe, studium, plánování a revize: pastorace musí být organická a plánovitá.“329 Za hlavní charakteristiky farnosti se zde povaţují: „liturgické společenství“, „společenství diakonie“ a „společenství vydávající svědectví“.330 Vlastní proces pastoračního plánování (o kterém se pravděpodobně, i kdyţ to není výslovně řečeno, předpokládá, ţe by mohl být nesen farní radou)331 vychází z rozvinutí vize co největším počtem farníkŧ a pokračuje mírně přizpŧsobeným klasickým „trojkrokem“ pastorační reflexe doplněném o krok čtvrtý: vidět (analýza), posoudit (ideál), jednat (etapy rozvoje: senzibilita pro společenství, evangelizace, katecheze), slavit.332 Třetí z této skupiny publikací je překlad článku z irského pastoračně-teologického časopisu, který se zabývá podpŧrnými kněţskými skupinami v diecézi Clogher a je na českém internetu k dispozici pod názvem „Cestou necestou…“ (2003).333 Poté, co zde autor vylíčí klikaté cesty, jak kněţí v jeho diecézi postupně objevovali uţitečnost podpŧrných skupin, ve kterých se kněţí v návaznosti na pastorační seminář v roce 1991 začali pravidelně setkávat v duchu společné modlitby, bratrského společenství, pastoračního plánování a osobní i profesní podpory a co vylíčí bohaté zkušenosti s tímto procesem spojené, autor 326 Srov. NEUGEBAUER: Farnost dnes a zítra, 25–26. 327 Srov. NEUGEBAUER: Farnost dnes a zítra, 31–34. 328 PETRÁČEK Vladimír (ed.): Farnost na cestě, Svitavy: Trinitas, 2003; z rakouských originálŧ vybral, přeloţil a uspořádal Vladimír Petráček. Tato broţura představuje v souvislosti s předchozí publikací zmíněný projekt New Image of Parish, který byl vypracován Hnutím za lepší svět v 80. letech a od té doby je uskutečňován v několika stovkách farností po světě. Srov. PETRÁČEK: Farnost na cestě, 47. 329 PETRÁČEK: Farnost na cestě, 27. 330 Srov. PETRÁČEK: Farnost na cestě, 35. 331 V publikaci se později mluví o „zaloţení malé skupiny, která pastorační proces provází nebo vede“; PETRÁČEK: Farnost na cestě, 43. 332 Srov. PETRÁČEK: Farnost na cestě, 38–42. 333 FLYN Laurence: „Cestou necestou…“ Podpŧrné kněţské skupiny v diecézi Clogher, The Furrow 54 (2003), 353–366; překlad Petra Hrušky z anglického originálu nazvaného „By Indirections…“ – Clustering. Clogher Style, k dispozici Plzeňská diecéze, http://www.bip.cz/STAZENI/DOKUMENTY/pastor_plan/flyn_cestou_necestou.pdf, (20.9.2008). 105 Kontextová východiska Kapitola 1 připojuje několik vlastních reflexí na apoštolský list Jana Pavla II. Novo millennio ineunte. V části nazvané „Svědkové lásky“, reflektující papeţovu vizi „spirituality společenství“ (srov. NMI 42) podporovaného „strukturami spoluúčasti“ (srov. NMI 43), pak autor připomíná papeţovo povzbuzení, aby představení, po vzoru sv. Benedikta, uměli naslouchat i těm nejmladším (srov. NMI 45), a píše: „V naší diecézi jsme právě díky zkušenosti s rozvojem podpŧrných skupin mohli jiţ proţít hlubokou proměnu naší kněţské rady. […] Mám velkou naději, ţe to nebude jiţ dlouho trvat, a my budeme připraveni k tomu, abychom se ctí obstáli před nárokem, který nás spolu s laiky čeká při vytváření pastoračních rad, jak v našich farnostech, tak i na diecézní úrovni.”334 Čtvrtá z těchto příruček, která farní radu představuje jako ústřední prvek farní pastorace, je broţurka olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera vydaná v roce 2005 pod názvem Jak si představuji farnost dnes (2005).335 Vznikla na základě arcibiskupových setkání s pastoračními a ekonomickými radami farností jeho diecéze v rámci roku věnovaném v této diecézi tématu farnost. V první části této příručky je pojem „farní rada“ ústředním pojmem celé prezentace. A to doslova, protoţe na připojené grafice336 je farní rada znázorněna v samém středu duhového kola, které se skládá ze sedmi loukotí představujících sedmi hlavních aspektŧ ideální farnosti: společenství majetku, apoštolát, duchovní ţivot, zdraví, harmonie, moudrost a komunikace.337 Před tím se v příručce ovšem mluví o „farních radách“ v mnoţném čísle, a to ve smyslu „rad ve farnosti“, které jsou nutné proto, ţe „větší společenství potřebuje farní strukturu jako nástroj efektivní spolupráce“.338 Těmito radami jsou: „ekonomická rada farnosti“ a „pastorační rada farnosti“.339 V rámci prezentace rŧzných typŧ farností je zde např. ohledně „farní rady“ (nyní opět v jednotném čísle, očividně ve smyslu „pastorační rady“) řečeno, ţe má-li farnost navíc řeholní kostel, „ve farní radě by měl být i zástupce tohoto společenství“.340 Podobně je li velká farnost s více obcemi a více kostely, „má jen jednu ekonomickou i pastorační radu“ a „je dobře, kdyţ jsou v radě zástupci jednotlivých obcí“.341 Pokud má jeden kněz více malých farností, pak „farnosti úzce spolupracují“ a „mají jednu radu, společně pečují o všechna společenství a společně spravují 334 FLYN: „Cestou necestou…“, 8. 335 GRAUBNER Jan: Jak si představuji farnost dnes, Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2005. 336 Srov. GRAUBNER: Jak si představuji farnost dnes, 34. 337 V úvodu k této části ale autor také připomíná klasické trojí poslání církve: evangelizace, liturgie a diakonie. Srov. GRAUBNER: Jak si představuji farnost dnes, 11 a 31. 338 Srov. GRAUBNER: Jak si představuji farnost dnes, 18. 339 U pastorační rady je uveden výčet jejích úkolŧ, jak jej uvádějí stanovy PRF Arcidiecéze olomoucké z r. 1997, kterými se budeme zabývat později v rámci dokumentárního výzkumu v části 1.2 této dizertace. 340 GRAUBNER: Jak si představuji farnost dnes, 29. 341 GRAUBNER: Jak si představuji farnost dnes, 29–30. 106 Kontextová východiska Kapitola 1 samostatné ekonomiky jednotlivých farností“; má-li však jeden kněz více větších farností, „farnosti mohou spolupracovat, ale kaţdá má svou radu, kaţdá se stará o svá společenství i svou ekonomiku“.342 Pastoračně-podpůrné webové stránky Pastorace.cz Na závěr tohoto prŧzkumu tématu pastoračních rad v dostupné literatuře předkládáme přehled zmínek o pastoračních radách farnosti nebo farních radách na webových stránkách Pastorace.cz, které chtějí nabízet „podklady pro pastorační činnost a duchovní ţivot“. Podle úvodního slova k webu,343 jsou tyto stránky „webem, který je zaměřený především dovnitř, do církve“ a mají být „pomocníkem pro lidi, kteří jsou zapojeni do práce v církvi a do její pastorační činnosti“. Na základě tohoto sebepředstavení jsme předpokládali, ţe se na tomto webu budou vyskytovat i texty prakticky podporující práci pastoračních rad. Jak se tento předpoklad potvrdil? Na webu bylo nalezeno jedenáct textŧ, které se nějakým zpŧsobem o pastoračních či farních radách zmiňují, z toho jeden, který se jimi zabývá jakoţto svým hlavním tématem. Tímto textem je článek Farní pastorační rady – problémy a trendy od irského autora Donala Harringtona, který jsme představili jiţ výše.344 Další zmínku zahraničních autorŧ o farních radách lze nalézt v článku Dary Ducha Jeţíšova III,345 kde v části 3.4.4 věnované otázce univerzálnosti Charismatické obnovy v církvi se mluví o tom, ţe z tohoto hnutí vycházejí mnohé podněty pro základní pastoraci, přičemţ je zde řečeno, ţe „zvláštními výchozími body v obci“ pro integraci těchto podnětŧ „jsou třeba farní rada, dny ztišení (rekolekce) nebo farní misie“. Wilhelm Zauner se pak v publikaci Laici v církvi346 při svém výkladu na téma „rehabilitace laika v církvi“ zmiňuje o tom, ţe koncil „zřídil instituce, kde by se mohli laici projevovat: laickou radu a pastorační radu“ a ţe v té době „vznikaly farní rady a teologie obrátila svou pozornost na obec jako takovou“. Co se týče českých autorŧ, v článku Pastorace společenství se v páté části věnované pastoračním problémŧm společenství autor Aleš Opatrný zmiňuje o tom, ţe „nejde společenství ve farnosti vytvářet ‚úředně„, autoritativně, rozhodnutím faráře či farní rady“.347 342 GRAUBNER: Jak si představuji farnost dnes, 30. 343 Úvodní slovo, Pastorace.cz, http://www.pastorace.cz/uvodnislovo.php, (19.9.2008). 344 HARRINGTON Donal, Farní pastorační rady – problémy a trendy, Pastorace.cz, http://www.pastorace.cz, Farnost – Delší texty, (19.9.2008). Podrobně srov. oddíl o situaci pastorační rad v Irsku (část 1.3.3 této dizertace). 345 BAUMERT Norbert: Dary Ducha Jeţíšova, 3. část, Pastorace.cz, http://www.pastorace.cz, Tematické texty – Duch svatý – Letnice, (19.9.2008). 346 ZAUNER Wilhelm: Laici v církvi, 3. Rehabilitace laika v církvi, Pastorace.cz, http://www.pastorace.cz, Tematické texty – Laici – Laici v církvi, (19.9.2008). 347 OPATRNÝ Aleš: Pastorace společenství, 5. oddíl, Pastorace.cz, http://www.pastorace.cz, Tematické texty – Pastorace (obecně) – Delší texty, (19.9.2008). 107 Kontextová východiska Kapitola 1 V šesté části o problémech malých společenství Opatrný konstatuje, ţe rozlišení „obtíţí rŧstu“ je úkolem faráře, a to „jistě také s moudrou součinností jak farní rady, tak i dalších zkušených a rozumných farníkŧ […]“.348 V rozhovoru na téma Co s novoknězem ve farnosti? se pak tentýţ autor zmiňuje, ţe novému knězi „mŧţe hodně pomoci, pracuje-li ve farnosti dobrá farní rada, která ho seznámí se situací“, ale ţe „ani ta nejlepší farní rada nesmí zapomenout, ţe nový farář nepřišel jako kopie toho předchozího, ţe je to jiný člověk a ţe nebude vše, jak bylo, ale ani nemusí být všechno jinak“.349 Další místa zmiňující farní rady pak ještě na Pastorace.cz najdeme např. v diskusi o plenárním sněmu,350 v diskusi o vánočních pŧlnočních bohosluţbách,351 v článku o úkolech farnosti v církevním právu,352 v obsahu knihy Farnost dnes a zítra353 či v článku o pastoračním plánování v Irsku.354 Z uvedeného přehledu tedy nakonec vyplývá, ţe vstupní očekávání nebyla příliš naplněna, protoţe kromě jednoho překladového článku (Harrington) lze ostatní zmínky o farních či pastoračních radách povaţovat za spíše okrajové. Z těch málo zmínek, které se na webu vyskytují, lze vytušit obraz pastorační rady, která spolupracuje s farářem na pastoračním rozlišování, mŧţe pomoci novoknězi k orientaci ve farnosti, je součástí procesu diecézního pastoračního plánování, pomáhá do farnosti integrovat podněty nových hnutí či je prostorem dialogu. 1.4.4 Souhrn: Velmi slabá podpora PRF skrze písemné materiály v češtině Na závěr tohoto přehledu literatury, která se věnuje tématu pastoračních rad farností nebo ve které je toto téma alespoň zmíněno, se pokusme heslovitě shrnout, jaký vliv mŧţe tato literatura mít na utváření prostředí, ve kterém dnešní PRF vznikají a pracují: 348 OPATRNÝ Aleš: Pastorace společenství, 6. oddíl, Pastorace.cz, http://www.pastorace.cz, Tematické texty – Pastorace (obecně) – Delší texty, (19.9.2008). 349 Co s novoknězem ve farnosti? Rozhovor s Alešem Opatrným, Pastorace.cz, http://www.pastorace.cz, Tematické texty – Kněţství, kněz – Delší texty, (19.9.2008). 350 Marty reakce na Kateřinu Tětivovou (22.1.2002): „Rŧzné akce farnosti má podle mě zastřešovat farní rada, ne sněmovní krouţek. Farní rady (i aktivní skupiny) určitě stojí za to.“ Co si myslíte o plenárním sněmu?, Pastorace.cz, http://www.pastorace.cz, Diskuse – Ukončené diskuse, (19.9.2009). 351 „I uvnitř farnosti by pŧlnoční měla být dlouhodoběji připravována a nesena, nejlépe farní radou, která by měla rozhodnout, pro jakou formu je farní společenství zralé.“ Pŧlnoční – text diskuse (01.2001-04.2001), Pár postřehŧ z Chodova IV. (27.1.01), Pastorace.cz, http://www.pastorace.cz, Tematické texty – Vánoce – Tematické diskuse, (19.9.2008). 352 „Zpŧsobŧ aktivit laikŧ ve farnosti je mnoho. Jedním z nich je jejich účast ve farních radách, o nichţ mluví kán. 536 a 537.“ GÓRECKI Edward: Úkoly farnosti, Pastorace.cz, http://www.pastorace.cz, Tematické texty – Farnost – Farnost na přelomu století, (19.9.2008). 353 NEUGEBAUER Jaromír: Farnost dnes a zítra, obsah knihy, Pastorace.cz, http://www.pastorace.cz, Tematické texty – Farnost – Delší texty, (19.9.2008). 354 Zde se mluví o přípravě pastoračního plánu diecéze, jehoţ „první verze byla rozeslána všem farním pastoračním radám, kněţím, řeholníkŧm a rŧzným diecézním orgánŧm s prosbou o diskusi nad tímto návrhem a o zaslání návrhŧ a připomínek“. KELLY Liam: Pastorační plánování v Irsku, Pastorace.cz, http://www.pastorace.cz, Tematické texty – Pastorace (obecně) – Delší texty, (19.9.2008). 108 Kontextová východiska Kapitola 1 V českém jazyce doposud nebyla publikována jediná odborná (prakticko-teologická či systematicko-teologická) práce, která by si za své hlavní téma, nebo alespoň za téma své části či kapitoly, zvolila oblast pastoračních rad farností. Podařilo se objevit tři práce studentŧ teologických fakult v České republice, které se tématu farních rad či pastoračních rad farností věnují. Jestliţe jedna z nich (Jahnová) předkládá spíše jen přehled ekleziologických východisek a současné právní úpravy spojený s „promlouváním do duše“ farářŧ, členŧ farních rad i farníkŧ a je svědectvím o chápání rad jako nástrojŧ k „pomáhání faráři“, druhá (Bublan) jiţ poskytuje zajímavý srovnávací materiál pro pochopení fungování pastoračních rad podle stanov českých i moravských diecézí, přičemţ podává svědectví o chápání rad jako „nástrojŧ naplňování apoštolátu laikŧ“. Nejdŧleţitější pro nás se jeví třetí z těchto prací (Vojáčková), která kvalifikovaným zpŧsobem poskytuje výsledky rozsáhlé srovnávací analýzy diecézních stanov z celé republiky, nalézá jejich vzory v určité etapě vývoje pochopení farních rad v Německu, zprostředkovává poznání situace pastoračních rad farností v královéhradecké diecézi a uvaţuje o moţnostech prohloubení práce rad skrze setkání s některými koncepty ze společenských věd. Ačkoli tyto nepublikované studentské práce jen stěţí mohly ovlivnit širší okruh čtenářŧ, přesto však je moţné je chápat jako určité reprezentanty přístupŧ k pastoračním radám, které jsou přítomné v akademické obci či mezi přemýšlivými věřícími. Skutečnost faktické nepřítomnosti tématu pastoračních rad farností v české odborné literatuře, která je naznačena jiţ ve výše řečeném, je potvrzena prŧzkumem další odborné prakticko-teologické literatury. Kromě několika málo zmínek v pracích církevně-právního charakteru (Górecki), pokusu o prakticko-teologickou reflexi role pastoračních rad v rámci širších procesŧ pastorační proměny (Hruška & Fencl) a dvou spíše okrajových zmínkách o farních radách ve dvou z referátŧ na semináři o farnosti (Duka, Górecki) jakoby farní rady pro českou prakticko-teologickou reflexi (včetně prací Opatrného či Ambrose) nebyly tématem hodným jakékoli pozornosti. Z toho vyplývá, ţe pokud odborná prakticko-teologická literatura prostředí pro práci PRF dnes nějak ovlivňuje, tak spíše negativně, protoţe svým nezájmem dává najevo, ţe toto téma není pro naši církev příliš dŧleţité. Jen za o něco málo lepší lze povaţovat situaci v oblasti praktických příruček určených jako podpŧrné pomŧcky pro pastorační praxi. Příručka zabývající se pastoračními radami nebyla oficiálně publikována ani jedna, některé orientující publikace jsou k dispozici pouze v elektronické podobě na internetu. Z nich jedna (Trondle), přeloţená z němčiny je velmi starého data a představuje spíše sbírku podnětŧ pro farní pastoraci neţ příručku pro 109 Kontextová východiska Kapitola 1 práci pastorační rady. Další tři publikace (Oakland, Fischer, Harrington), přeloţené z angličtiny, pak jako jediné z celého našeho přehledu obsahují praktické rady pro porozumění práci pastoračním radám farnosti, pro jejich rozvoj i pro jejich konkrétní práci, a to v duchu novějšího vývoje pastoračních rad jakoţto týmŧ pastoračního rozlišování, reflexe a plánování. Zdá se, ţe tyto novější praktické příručky z anglosaského prostředí sice v některých farnostech představovaly podněty pro sebereflexi, avšak kvŧli své ne příliš obecně dostupné formě (moţná s výjimkou Harringtonova článku na Pastorace.cz) tento okruh bude spíše malý. Byly zatím vydány pouze tři další pastorační příručky, které se sice nevěnují pastoračním radám jaké svému hlavnímu tématu, ale počítají s nimi jako s běţným nástrojem farní pastorace. Dvě z nich (Neugebauer, Petráček), vycházející ze zkušeností a pastoračních přístupŧ Hnutí za lepší svět, představují farní rady jako nástroje pomoci farářŧm, nástroje zpětné vazby a jako prostor společenství a dialogu či jako struktury spoluúčasti a společenství, které mohou ve farnosti pomoci nést proces pastoračního plánování. Třetí z nich (Graubner) pak farní pastorační radu chápe jako „strukturu efektivní spolupráce“, která koordinuje všechny podstatné oblasti ţivota a sluţby farnosti. Jako jediná se také tato příručka věnuje rŧzným rolím farní pastorační rady vzhledem k rŧzným modelŧm správy farností a rŧzným typŧm farností. Díky svému oficiálnímu vydání mŧţeme předpokládat, ţe právě tyto příručky mohly pojetí pastoračních rad v praxi ovlivnit silněji, neţ příručky dříve zmíněné, i kdyţ při dnešním rozšíření internetu a pruţnosti předávání elektronických dokumentŧ toto nelze tvrdit s příliš velkou jistotou a bude to muset být ověřeno terénním výzkumem. Webové stránky Pastorace.cz sice nabízejí jeden velmi informativní a orientující článek o problémech a trendech dnešních pastoračních rad, avšak dalších deset zmínek o farních či pastoračních radách je jiţ spíše okrajových. Farní rada dle těchto článkŧ spolupracuje s farářem na pastoračním rozlišování, mŧţe pomoci novoknězi k orientaci ve farnosti, je součástí procesu diecézního pastoračního plánování, pomáhá do farnosti integrovat podněty nových hnutí či je prostorem dialogu. Z výše uvedeného souhrnu vyplývá, ţe co se týče odborné podpory ze strany praktické teologie, jsou pastorační rady v Čechách zatím ponechány spíše samy sobě. Jsou jim sice k dispozici některé praktické příručky, které však ve svém souhrnu tematicky nepokrývají celou škálu moţných forem sluţby pastoračních rad, svou dostupností jsou omezeny na poměrně úzký okruh čtenářŧ a svým pŧvodem vzniku většinou nevyrŧstají z naší specifické pastorační situace a nabízejí často vzájemně nekompatibilní modely fungování pastoračních rad. 110 Kontextová východiska Kapitola 1 1.5 SHRNUTÍ: KONTEXTOVÁ VÝCHODISKA PRF V ČESKÉ CÍRKEVNÍ PROVINCII V této kapitole jsme se snaţili načrtnout sluţbu pastoračních rad farností v české církevní provincii v jejích socio-historických kontextech a snaţili jsme se odpovědět na otázku, jaké zkušenosti, procesy, významy a hodnoty jsou se sluţbou pastoračních rad spojovány v širším kontextu jejich pŧsobení. Nejprve jsme se v první části této kapitoly zaměřili na historický vývoj ekleziálního kontextu v Čechách od 2. světové války aţ po dnešek, s těţištěm v událostech kolem Praţského jara 1968 a s náčrtem dalších pastoračních podnětŧ pro sluţbu pastoračních rad v dnešních farnostech. Zde jsme došli ke zjištění, ţe ačkoli rozvoj pastoračních rad u nás nemohl být vŧbec tak bouřlivý a intenzivní jako ve svobodném světě, přesto byl pokračováním bohatého a pestrého příběhu české církve a jedním z výrazŧ jejího zápasu o tvář, kterou bychom dnes nazvali slovem „synodální”. Při dalších reflexích mŧţeme tak mít na paměti, ţe bolavé stopy tohoto zápasu i jeho dobré ovoce často i dodnes sluţbu pastoračních rad v naší zkoumané oblasti alespoň nereflektovaně či nepřímo ovlivňují. Ve druhé části jsme se věnovali systematickému rozboru tématu pastoračních rad v dokumentech učitelského úřadu církve v nejrŧznějších jeho formách rŧzné dŧleţitosti, od koncilní věroučné konstituce Lumen gentium a koncilní dekrety Apostolicam actuositatem a Christus Dominus spolu s jejich implementačními dokumenty, přes revidovaný Kodex kanonického práva a nový Katechismus katolické církve, papeţské post-synodální apoštolské exhortace aţ k dokumentŧm vatikánských kongregací či papeţovu dopisu čínským věřícím nebo jeho promluvě ke členŧm pastorační rady jedné římské farnosti. Tuto do tematicky řazených celkŧ členěná interpretace nauky církve o pastoračních radách lze díky její komplexnosti povaţovat za jeden ze specifických přínosŧ této práce. Ve třetí části jsme pak přehledně prezentovali příběhy zápasu tří místních církví o pojetí farních či pastoračních rad, který ve svobodném světě probíhal na základě prakticko- teologické konfrontace pastorační praxe ţité uprostřed specifických kulturně-politických podmínek s výše načrtnutým vývojem církevní nauky o pastoračních radách. Ve všech sledovaných místních církvích, jak ve Spolkové republice Německo, tak ve Spojených státech amerických či v Irsku, bylo moţné nalézt podobné procesy a podobné křiţovatky; hlavní zvolené směry či konkrétní odpovědi na společné otázky však v kaţdé z těchto církví byly specifické a přiměřené konkrétní situaci církve v těchto zemích. Tyto přehledy nám mohou rozšířit škálu moţných řešení, ale i ukázat některé slepé uličky, a proto mohou být velmi cenné při našich dalších úvahách o specifikách situace pastoračních rad v české církevní provincii. O to bude cennější, pokud se v našem dalším zkoumání ukáţe, ţe některé z těchto vlivŧ byly klíčové i pro pojetí farních či pastoračních rad v naší oblasti zájmu. 111 Kontextová východiska Kapitola 1 V čtvrté části jsme nakonec předloţili přehled literárních a internetových pramenŧ dostupných u nás v českém jazyce, které jakýmkoli zpŧsobem mohly ovlivnit prostředí, ve kterém PRF dnes vznikají a pracují. Při zpracovávání tohoto přehledu jsme zjistili, ţe oblast sluţby pastoračních rad farností pro odbornou komunitu praktických teologŧ u nás z nějakých dŧvodŧ v podstatě není tématem hodným pozornosti a nabídka praktických pomŧcek orientujících v poslání a zpŧsobu práce PRF je velmi limitovaná a svým zpŧsobem i limitující. Po tomto kontextuálním přehledu je nyní jiţ na čase obrátit pozornost přímo k situaci pastoračních rad v české církevní provincii dnes. Proto v následující kapitole jsou prezentovány a ve světle poznatkŧ této druhé kapitoly také jiţ částečně reflektovány výsledky našich vlastních dokumentárních a terénních výzkumŧ. 112 Situační reflexe Kapitola 2 KAPITOLA 2. SITUAČNÍ REFLEXE PRF V ČECHÁCH Po zasazení tématu pastoračních rad do širšího kontextu v kapitole první jsou nyní ve druhé kapitole prezentovány výsledky našich čtyř hlavních výzkumných projektŧ: dokumentárního a dotazníkového prŧzkumu podpory práce PRF z diecézních center (2.2), druhotného i vlastního dokumentárního výzkumu práce PRF v kontextu partikulárního práva (2.3), vlastního dokumentárního výzkumu tématu pastoračních rad farností na Plenárním sněmu katolické církve v České republice (2.4) a terénního výzkumu situace PRF v české církevní provincii (2.5). Těmto prezentacím je předřazen přehled dosavadních výzkumŧ práce PRF v Čechách (2.1). Výsledky výzkumu dokumentŧ plenárního sněmu a terénního výzkumu jsou v jejich „hrubém“ stavu zachyceny v přílohách P 10 / P 18 (primární vrstva analýzy) a P 11 / P 19 (sekundární vrstva analýzy), které jsou také přímým podkladem reflexivní souhrny obsaţené v této kapitole (2.4 / 2.5). Pouţité výzkumné metody jsou pak představeny vţdy v úvodních částech prezentací kaţdého z těchto výzkumŧ. 2.1 PRF V ČECHÁCH VE SVĚTLE DŘÍVĚJŠÍCH VÝZKUMŦ V této úvodní části druhé kapitoly představujeme dvě dřívější výzkumné sondy do práce pastoračních rad ve dvou ze zkoumaných diecézí (Hradec Králové a Plzeň). Ačkoli nepředstavují nějaké komplexní pokrytí problematiky, mohou nám poskytnout dŧleţitou ilustraci o dvou odlišných typech pastoračně-církevního prostředí, do kterého je práce dnešních rad zasazena. 2.1.1 Pastorační rady v královéhradecké diecézi před rokem 2003 První z těchto sond je zaměřena na situaci PRF v královéhradecké diecézi. Z kvantitativního hlediska zde (podle Marie Zimmermannové)355 v roce 2002 v celkem 445 farnostech (z toho bylo tou dobou 140 tzv. „sídelních“, kde bydlí kněz) pŧsobilo 147 pastoračních rad farnosti (v roce 2006 je pak uváděn počet 105 PRF v diecézi).356 Při anonymní anketě mezi kněţími z listopadu 2003 (prezentované v témţe zdroji) se k pŧsobení pastoračních rad ve farnostech vyslovilo 99 duchovních, z nichţ 53% hodnotilo PRF pozitivně, 41% nevýrazně a 6% negativně. Více kvalitativním nahlédnutím do situace PRF v královéhradecké diecézi pro nás mŧţe být výzkum Gabriely Vojáčkové realizovaný v roce 2002. Prezentace jeho výsledkŧ je 355 Srov. ZIMMERMANNOVÁ Marie: Uplatňování principu synodality církve v naší diecézi, Plenární sněm katolické církve v ČR, http://snem.cirkev.cz/download/2004-2.htm, (3.8.2008). 356 Tento počet je uváděn v odpovědi na prŧzkumný dotazník v rámci našeho vlastního prŧzkumu pro tuto dizertaci v roce 2006 (srov. příloha P 13). 113 Situační reflexe Kapitola 2 k dispozici v praktické části Vojáčkové diplomové práce.357 I kdyţ je rozsah výzkumu poměrně malý,358 mohou být jeho výsledky pro naše účely dŧleţité, protoţe královéhradecká diecéze se ve světle našich vlastních výzkumŧ jeví jako diecéze s nejvíce rozvinutými pastoračními radami. V tomto přehledu spolu s autorkou výzkumu pouţíváme pro pastorační rady farnosti zkrácený a v dané diecézi zaţitý termín „farní rady“ (FR). Z výsledkŧ výzkumu budou níţe prezentovány ty, které se zdají být relevantní pro mapování kontextu, ve kterém dnešní PRF vznikají a pracují. Prezentace je rozčleněna podle hlavních oblastí výzkumu na sedm „předmětŧ“:359 a) Zakládání a vznik farních rad, jejich teologické zdůvodnění a forma voleb Na základě výzkumných rozhovorŧ bylo zjištěno, ţe farní rady mají v královéhradecké diecézi historii starší neţ pouze k datu vydání v současnosti platných stanov vydaných biskupem Dominikem Dukou v roce 1999. V rozhovorech zazněla zmínka o stanovách farních rad z roku 1991. Také existuje povědomí, ţe určitým předznamenáním FR byli tzv. konzultanti, kteří fungovali jiţ před rokem 1989 jako neoficiální poradci faráře. Obecně jsou FR spojovány s Druhým vatikánským koncilem a jejich konkrétní zavádění je odvozováno z Kodexu kanonického práva. Zavádění FR je někdy v diecézi spojováno s pocitem nátlaku od biskupa nebo naopak s nenaplněným očekáváním dostatečně praktické podpory biskupa. Často není vyjasněn vztah ekonomické a pastorační rady. Někde se vyskytuje strach kněţí z farních rad, jinde zas mentalita farníkŧ, ţe vše musí rozhodovat a zařizovat farář. b) Smysl existence farních rad a jejich úloha v životě farnosti Během výzkumných rozhovorŧ se vyskytly především následující charakteristiky smyslu existence FR: (1) sjednocování farnosti a vytváření společenství; (2) prostředek komunikace mezi farností a farářem; (3) prostor pro dělbu práce; (4) nástroj pro obohacení faráře a jeho činnosti skrze návrhy či názory farníkŧ. Dále také byly zmíněny tyto další úlohy FR: prostředek koordinace rŧzných aktivit, prostředek vytváření nových aktivit, vzdělávací role. 357 VOJÁČKOVÁ Gabriela: Farní rady v České republice. Vývoj od počátku 90. let 20. století, diplomová práce obhájená na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích v roce 2003, vedoucí práce Alois Křišťan (nepublikovaná diplomová práce, k dispozici v archivu TF JU České Budějovice). 358 Výzkum, zaloţený na kvalitativním přístupu, byl realizován formou jedenácti osobních strukturovaných rozhovorŧ (čtyři ţeny, sedm muţŧ), z toho se třemi administrátory farností a s osmi členy pastoračních rad z celkem šesti farností královéhradecké diecéze, o délce členství v pastorační radě farnosti mezi dvěma a devíti lety. Srov. VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 49. 359 Srov. VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 50–69. 114 Situační reflexe Kapitola 2 c) Způsob a forma práce a nejčastější předmět zájmu farní rady FR podle respondentŧ nejčastěji schází jednou za měsíc, někdy i jednou za dva měsíce, coţ je někdy povaţováno za minimum, aby mohla FR fungovat. V některých farnostech se FR organizuje do sekcí (např. charitativní, pastorační, technická, liturgická apod.). Program příštího zasedání je chápán jako dŧleţitá pomŧcka přípravy na něj. Některé FR si vytváří roční plán vlastní činnosti. Jiné zas formulují vizi fungování místní farnosti. Podle vykonaných rozhovorŧ se však nejčastěji FR zabývá organizováním liturgických slavností, někdy také vytvářením aktivit nových. d) Zpětná vazba mezi farní radou a farností, ekonomickou radou, diecézí apod. Pro informování farnosti o práci FR se často pouţívá farní zpravodaj či vývěsky (nebo téţ internet), avšak z některých výpovědí plyne, ţe tyto cesty nejsou příliš účinné. Někteří kněţí si pochvalují, ţe skrze FR se toho hodně dozvědí o celku farnosti. Někde občas organizují společná setkání pastorační a ekonomické rady. V praxi se celkově více spoléhá na neformální informace „od ucha k uchu“. e) Znalost stanov, jejich role při zakládání farních rad, jejich obsah a nedostatky Stanovy jsou dle výzkumných rozhovorŧ pro jejich členy prvním, ale také téměř vţdy i posledním zdrojem informací o farních radách. Pro hodně členŧ navíc představují jen jakýsi ideál a mají k nim poměrně rezervovaný vztah. Rozhodující prý nejsou stanovy, ale vŧle a ochota spolupracovat a vzájemně si naslouchat. Za jeden z nedostatkŧ stanov je povaţováno ustanovení, ţe farář coby předseda FR mŧţe povinnost řídit setkání rady na někoho jiného přenést jen pro jednotlivý případ. f) Vliv výměny administrátorů farností na fungování farní rady Bylo obecně konstatováno, ţe činnost FR je na osobnosti faráře závislá značně, a proto má také jeho výměna na činnost FR závaţné dopady. Velké nároky jsou kladeny na nového kněze, pro kterého je častěji velmi náročné se připojit k jiţ započatému procesu či aktivitám. Nejspíše by si nový kněz měl sestavit novou FR podle vlastních potřeb, s rozpuštěním té staré by se ale spěchat nemělo. g) Velikost a složení farní rady, poměr různých typů členství Za problém, hlavně ve větších městech, se povaţuje ustanovení stanov, ţe členy FR mají být kromě faráře i ostatní duchovní trvale činní ve farnosti, protoţe tak někdy neúměrně narŧstá počet členŧ tak, ţe je velmi ztíţeno jednání rady a je narušen poměr mezi volenými a jmenovanými členy rady (a tím prý i hodnověrnost rady vŧči farnosti). Obecně je přijímán 115 Situační reflexe Kapitola 2 názor, ţe rada musí být rozumně velká, protoţe příliš vysoký počet členŧ ztěţuje komunikaci. Tento přehled výsledkŧ výzkumu Gabriely Vojáčkové nám ukazuje, ţe na počátku prvního desetiletí nového století byly alespoň v některých diecézích činné pastorační rady farností, které jiţ fungovaly třeba i víc neţ deset let a poctivě se snaţily nalézt optimální zpŧsob práce. Svoji roli chápaly rŧzně, především jako komunikační médium mezi farníky a farářem, nástroj k odlehčení faráři v jeho úkolech či nástroj podpory zapojení farníkŧ do ţivota církve. 2.1.2 Pastorační rady farností v plzeňské diecézi před rokem 2003 Druhou sondou je pohled na situaci pastoračních rad v plzeňské diecézi, kde sice nebyl proveden ţádný specializovaný výzkum, avšak autor této dizertace se tímto tématem okrajově zabýval v rámci svého vlastního výzkumu pastorační situace v diecézi360 a ve studiích na tento výzkum navazujících.361 Na základě těchto pramenŧ lze pro naše účely konstatovat následující (opět ve shodě s prameny pouţíváme termín „farní rady“, FR): Roku 1995 byly vydány Stanovy farních rad v plzeňské diecézi362 a diecézním biskupem bylo doporučeno jejich zavádění, avšak zdá se, ţe bez jakékoli další praktické podpory tohoto procesu. Přesto, ţe „zakládání farních rad“ bylo v roce 1996 označeno za jednu z pastoračních priorit v diecézi,363 podle zprávy pro diecézní pastorační radu z roku 1997364 byly v práci těchto rad hned od jejich počátku váţné problémy a většina nejspíše nebyla schopna naplňovat roli, která se od těchto rad ve stanovách očekávala.365 360 Srov. HRUŠKA: Reform and Renewal. 361 HRUŠKA: Od obrazu k ikoně, 3; HRUŠKA: Duch oţivuje, 14. 362 Stanovy farních rad v plzeňské diecézi. Vyhlášené 1. 11. 1995 diecézním biskupem Františkem Radkovským. Společnost pro církevní právo, Dokumenty, http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/farrad.htm, (19.9.2008). Jejich kompletní znění je k dispozici v příloze P 8. 363 Srov. Návrh pastorační strategie pro plzeňskou diecézi: Do textu otce biskupa zapracovány připomínky ze setkání dvaceti kněţí diecéze v Ţelezné Rudě 9. - 11. 12. 96 (pracovní nedatovaný text), vlastní archiv autora této dizertace. Citováno podle RADKOVSKÝ František, HRUŠKA Petr: Pastorační plánování v Plzeňské diecézi, in: DEMEL Zdeněk, SCHLEMMER Karl (ed.): Pronikavá změna pastorace, nebo sebezáchovný provoz? Být církví misionářským zpŧsobem, Mezinárodní teologické sympozium, České Budějovice, 21. – 23. října 2004, České Budějovice: Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2005, 61– 89, 63, pozn. pod čarou č. 10. 364 HÁJEK Jiří: Zkušenosti z práce farních rad, pracovní dokument pro Diecézní pastorační radu, Plzeň, 1997 (nepublikováno, k dispozici v archivu Biskupství plzeňského). 365 Zpráva zmiňuje dva nejčastější předsudky na straně laikŧ a čtyři na straně kněţí: Na jedné straně, někteří farníci si myslí, ţe všechna rozhodnutí a celá pastorace je záleţitost faráře. Na straně druhé, někteří farníci by rádi rozhodovali sami bez faráře, kterého by spíše rádi řídili. Na straně kněţí jsou zmíněny tyto nedostatky: autoritativní postoje; neochota či neschopnost týmové práce; váţné předsudky vŧči laikŧm s teologickým vzděláním; jakési zvláštní zalíbení v pracovní přetíţenosti, které mŧţe být prezentováno jako ctnost. Také zde však čteme: „Stíţnosti laikŧ na autoritativní kněze jsou stejně časté jako stíţnosti kněţí na autoritativní biskupy.“ HÁJEK, Zkušenosti z práce farních rad, 1. 116 Situační reflexe Kapitola 2 Podle vlastního pastoračního prŧzkumu autora této dizertace z konce roku 2001366 farní pastorační rady tehdy existovaly asi ve 40% z celkem 68 „sídelních“ farností diecéze (coţ by odpovídalo přibliţně 27 FR v diecézi; v roce 2006 je pak uváděn počet 19 FR v diecézi),367 a to se statisticky prŧkaznou větší pravděpodobností ve větších farnostech a tam, kde byla farnost spravována alespoň malým pastoračním týmem. Jen 28% ze zkoumaných PRF bylo označeno za „spíše uţitečné“, 40% za „neuţitečné“ a 33% se pohybovalo někde mezi.368 Respondenti z farností, kde byly FR označeny jako spíše „uţitečné“, také častěji uváděli hlubší proţívání některých rozměrŧ nedělního slavení eucharistie, farníci se tam častěji podílejí na dŧleţitých rozhodnutích a spolupráce v téměř všech oblastech farního ţivota a sluţby je více rozvinuta neţ ve farnostech ostatních. Ve farnostech s „uţitečnou“ FR je také častější např. společná příprava na nedělní mši nebo rozvinutější místní ekumenická spolupráce. Konečně je zajímavá i taková maličkost, ţe prŧměrný finanční příspěvek do nedělní sbírky na jednu osobu je v těchto farnostech také vyšší.369 Tento spíše kvantitativní obrázek odpovídá komentářŧm ve „farním dotazníku“ pouţitém v rámci zmíněného výzkumu:370 Zde z devíti přímých zmínek o farních radách jich osm bylo negativních, přičemţ ty dvě pozitivní byly spíše buď vyjádřením naděje jednoho z farníkŧ na vznik fungující farní rady po příchodu nového faráře neţ popisem současného stavu nebo vyjádřením trochu zvláštní motivace pro fungování farní rady. Příčiny neexistence struktur spoluzodpovědnosti v diecézi jsou podle některých komentářŧ získaných během tohoto prŧzkumu spíše v pasivitě věřících, podle jiných pak v postoji faráře. Podobně i příčiny nefunkčnosti existujících farních rad byly shledány jak v nepřipravenosti jejích členŧ, tak v přístupu faráře odlišném od očekávání některých členŧ či farnosti. Kdyţ se 8. května 2002 konala v Plzni 1. pastorační konference, zazněly na ní některé zajímavé příspěvky dokreslující situaci pastoračních rad v diecézi v této nedávné době. Např. v souhrnném příspěvku sněmovních krouţkŧ zde jako jeden z bodŧ ke zlepšení komunikace a spolupráce zazněl návrh, ţe „je třeba vytvořit nové stanovy farních a ekonomických farních rad, které umoţní aktivní účast všech na rozhodování a řízení 366 Srov. HRUŠKA: Reform and Renewal, část 3.2.3; česky in: HRUŠKA: Duch oţivuje, 14, a HRUŠKA: Od obrazu k ikoně, 3. 367 Tento počet je uváděn v odpovědi na prŧzkumný dotazník v rámci našeho vlastního prŧzkumu pro tuto dizertaci v roce 2006 (srov. příloha P 13). 368 Pro podrobnější podloţení a další ilustrace těchto údajŧ srov. HRUŠKA: Duch oţivuje, oddíly 3.2.4, 3.3.3 a 3.4.4, poznámky pod čarou č. 57, 106, 109, 110, 112, 113, 114, 118, 130, 137, 152. 369 Srov. HRUŠKA: Duch oţivuje, 14–15. 370 Následující konstatování jsou podloţena in: HRUŠKA: Reform and Renewal, část 3.2.3. 117 Situační reflexe Kapitola 2 farnosti“, a jako jedno z témat doporučených k detailnější diskusi bylo navrţeno téma „Model Farních rad a Ekonomických farních rad a pastorační tým farnosti“.371 Na druhé straně, v souhrnném příspěvku kněţí bylo konstatováno, ţe „není zcela jasné, zda je opravdu nutné ustavit ve všech farnostech Farní rady“.372 V jednom samostatném příspěvku ze sněmovního krouţku zde zazněly také návrhy, ţe „farnosti, které si nejsou schopné ustanovit funkční ekonomickou a farní radu“, by se měly „zrušit a dát je pod správu jiné farnosti“, ţe by se mělo „zrušit veto v radách“ a ţe by byl ideální stav, kdy „chod farnosti si řídí farní rada, kněz by měl farnosti poskytnout to, co se od něj ţádá a na co je zmocněn“.373 Hlasy z dalšího sněmovního krouţku pak volají po tom, aby se zlepšila komunikace a informovanost mezi farní radou a farností a aby byla jednání rady efektivnější.374 2.1.3 Souhrn: Poznámka k výsledkŧm dřívějších výzkumŧ Obecně lze tedy konstatovat, ţe v plzeňské diecézi, na rozdíl od diecéze královéhradecké, bylo prostředí pro vznik a práci pastoračních rad na počátku tohoto desetiletí vŧči jejich sluţbě nastaveno spíše negativně či značně kriticky (a to jak k jejich praktické práci, tak k jejich právním východiskŧm vtěleným do jejich stanov). Lze vyslovit domněnku, ţe jedním z dŧleţitých faktorŧ, které se na vzniku takovéhoto prostředí podílely, bylo spojení verbálního tlaku ze strany diecézního vedení na zřizování PRF s neexistencí jakýchkoli prakticky pouţitelných pomŧcek či podpŧrných procesŧ, které by toto zřizování usnadňovaly a jiţ existujícím radám pomáhaly najít jim odpovídající zpŧsob práce. Zdá se, ţe špatné zkušenosti, které první léta po oficiálním zavedení moţnosti jejich zřízení přinesla a které se nejspíše podílely i na klesajícím počtu PRF v diecézi, spoluvytváří kontext pro jejich práci i dnes. Zjistit, jaká byla v těchto i dalších českých diecézích situace o několik let později, to jiţ bylo úkolem našich vlastních výzkumŧ, jejichţ výsledky jsou prezentovány v následujících částech. 2.2 PRF V ČECHÁCH A JEJICH PODPORA ZE STRANY DIECÉZNÍCH CENTER Při zpracování následujícího přehledu o poskytování podpory rozvoji PRF z diecézních center v posledních letech jsme vycházeli z vlastního výzkumu opírajícího se především o 371 Souhrnný příspěvek sněmovních krouţkŧ plzeňské diecéze na 1. pastorační konferenci 8. 5. 2002, Plzeňská diecéze, http://www.bip.cz/STAZENI/DOKUMENTY/pastor_konf/konference_laici.pdf, (19.9.2008), bod 6. a 7. 372 Souhrnný příspěvek kněţí plzeňské diecéze na 1. Pastorační konferenci 8. 5. 2002, Plzeňská diecéze, http://www.bip.cz/STAZENI/DOKUMENTY/pastor_konf/konference_knezi.pdf, (19.9.2008), bod 3. 373 Současná situace Boţího lidu. Vztah kněţí a ostatního věřícího lidu, Plzeňská diecéze, www.bip.cz/STAZENI/DOKUMENTY/pastor_konf/sk_fictum_konference.pdf, (19.9.2008). 374 Srov. Dopis laikŧ kněţím, Plzeňská diecéze, http://www.bip.cz/STAZENI/DOKUMENTY/pastor_konf/sk_marianlazne_konference.pdf, (19.9.2008). 118 Situační reflexe Kapitola 2 dokumentární výzkum nabídek a informací, které lze najít na webových stránkách jednotlivých biskupství, a o dotazníkový prŧzkum jednotlivých biskupství, který byl proveden v červenci 2006 v přípravné fázi tohoto dizertačního projektu (podrobně srov. přílohy P 5 aţ P 7). 2.2.1 Počet pastoračních rad v českých diecézích V době našeho dotazníkového prŧzkumu (léto 2006) v diecézích české církevní provincie existovalo kolem 290 pastoračních rad farností, přičemţ ve všech diecézích je celkem 475 farností „sídelních“ (podrobná tabulka srov. příloha P 16). Nejvíce PRF je v praţské arcidiecézi (136 PRF / 136 „sídelních“ farností),375 pak v královéhradecké diecézi (105 PRF / 139 „sídelních“ farností)376 a s velkým odstupem následují plzeňská diecéze (19 PRF / 58 „sídelních“ farností), litoměřická diecéze (14 PRF / 114 „sídelních“ farností) a českobudějovická diecéze (přes 10 PRF / 86 „sídelních“ farností).377 2.2.2 Podpora skrze normy partikulárního práva Jedním ze základních nástrojŧ podpory práce pastoračních rad farností jsou jakoţto součást partikulárního práva oficiálně vydané „normy“ či „stanovy“ regulující jejich činnost (srov. CIC, kán. 536 § 1). Stanovy pro práci pastoračních rad farností momentálně existují v těchto diecézích (v závorce jsou uvedena data jejich pŧvodního vydání): Praha (PH; 1. 4. 2000), Hradec Králové (HK; 15. 11. 1999), Plzeň (PL; 1. 11. 1995), Litoměřice (LT; 2001). V Českých Budějovicích (ČB) stanovy, a pokud bylo moţné zjistit ani ţádné podrobnější závazné normy k farním radám vydány nebyly.378 Podrobně se historií, pozadím vzniku, obsahem a vlivem těchto stanov na činnost pastoračních rad farností budeme zabývat dále (srov. část 2.3, kde lze nalézt i příslušné bibliografické údaje). V ţádné z diecézí nebyly diecézním biskupem nařízeny jako povinné ve všech farnostech (srov. CIC, kán. 536 § 1), v některých však (především HK, ale i PL) bylo jejich 375 To ovšem neznamená, ţe PRF existuje ve všech farnostech, ve kterých sídlí farář či administrátor farnosti. Podle vyjádření komentáře k odpovědi na náš prŧzkumný dotazník prý v praţské arcidiecézi řada poměrně velkých farností PRF nemá, naopak některé neobsazené menší farnosti ano. Podobně tomu bude pravděpodobně i v královéhradecké diecézi. 376 Srov. předchozí poznámka pod čarou. 377 Ve třech diecézích je na biskupství k dispozici přehled PRF v diecézi (PH – 136 rad, HK – 105 rad, LT – 14 rad), z jedné diecéze byl poskytnut vedoucím pastoračního referátu odhadnutý počet PRF (PL – 19 rad), z jedné diecéze (ČB) se o počtu PRF nepodařilo z biskupství zjistit ţádný údaj (podle vlastních výzkumŧ v ní však pracuje minimálně 10 pastoračních rad, mŧţe jich však být i více). 378 Gabriela Vojáčková ve své diplomové práci odkazuje pouze na přílohu oběţníku českobudějovického biskupství, která se farními radami měla zabývat; srov. Acta curiae episcopalis bohemobudvicensis 12 (1990), Příloha č. 2. S odvoláním na tento dokument Vojáčková píše: „Kardinál Vlk ve svém slově, adresovaném tehdy svým kněţím reformuluje celý odstavec apoštolského listu Christifideles laici. Z textu však není zřejmé, co tím chce říci.“ VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 42. 119 Situační reflexe Kapitola 2 zřízení v kaţdé farnosti „naléhavě doporučeno“. Pastýřský list na téma sluţby PRF nebyl prozatím vydán v ţádné české diecézi. 2.2.3 Podpora PRF skrze osobní péči, formační příleţitosti a nabídku materiálŧ Pouze v královéhradecké diecézi je také jako v jediné rozvíjena péče o PRF skrze nějakou pověřenou osobu, v tomto případě biskupského vikáře pro pastoraci, pod jehoţ referát PRF formálně spadají. V několika málo diecézích jsou pak také vytvářeny příleţitosti k praktické formaci členŧ pastoračních rad či kněţí nebo nabízeny podpŧrné materiály pro práci PRF. V královéhradecké diecézi v letech 2004 a 2004 v diecézním věstníku vycházel na pokračování podrobný třináctidílný komentář stanov PRF.379 PRF jsou zde vedeny k tomu, aby jako inspiraci pro svoji sluţbu pouţívaly diecézní věstník IKD, webové stránky diecéze, časopis pro mládeţ Hromosvod a aby čerpali z Pastoračního plánu diecéze.380 V této diecézi lze vystopovat dokonce i jakési náznaky snahy o systematickou podporu PRF ze strany biskupa.381 Na stránkách diecéze jsou také samozřejmě k dispozici ke staţení stanovy pro práci pastoračních rad farností.382 V plzeňské diecézi ţádné systematické formační příleţitosti ohledně práce PRF nabízeny nebyly, pouze v rámci Dnŧ víry v Plzni v květnu 2005 byl odpoledne nabízen asi dvouhodinový „program o slučování farností, ţivotě ve farnostech a farních radách s biskupem Františkem Radkovským“.383 Jsou zde ale k dispozici některé zajímavé novější materiály o PRF v pastorační knihovně na biskupství (příručka o farních radách v němčině)384 a na webových stránkách diecéze (překlad několika praktických příruček ze Spojených státŧ a Irska).385 Stanovy pro práci pastoračních rad farností zde opět ke staţení nejsou. 379 Srov. Informace královéhradecké diecéze 02 (2003) – 03 (2004). 380 Srov. Informace královéhradecké diecéze 04 (2003). 381 Např. v roce 2003, kdy bylo v rámci diecézního pastoračního plánu rozvíjeno téma diecéze a farnosti, zde proběhlo několik oblastních setkání členŧ PRF z jednotlivých vikariátŧ s biskupem a s biskupským vikářem pro pastoraci (např. v Ţelivi se 3. 5. 2003 se sešlo okolo 50 členŧ PRF a ERF). V trvalé kněţské formaci bylo téma PRF částečně přítomno opět pouze v královéhradecké diecézi (v rámci teologické konference na téma Diecéze – partikulární církev a částečně v rámci formace mladých kněţí). Srov. Informace královéhradecké diecéze 04 (2003). 382 Kancelář a administrativní odbor – download souborŧ, Stanovy pastoračních rad farností, http://www.diecezehk.cz/biskupstvi_dokumenty/kancler_administrativni_odbor/texty/stanovy-past- rady.doc, (19.9.2008). 383 Srov. Zpravodaj plzeňské diecéze 4 (2005), rubrika Nabídka-Pozvánka, Dny víry 27. – 29. 5. v Plzni. 384 Např. obsáhlá příručka v němčině Handbuch für den Pfarrgemeinderat, München: Don Bosco Verlag, 1996. Pro komentář k této příručce srov. závěrečná část oddílu 1.3.1 této dizertace. 385 Srov. Plzeňská diecéze, Informujeme – Dokumenty – Pastorační plánování, http://www.bip.cz/info_dokumenty_planovani.php, (19.9.2008). Jde o text příručky Spolupracovníci na Boţím díle, příručku Marka F. Fischera Radím, radíš, radíme a článek od Donala Harringtona Farní pastorační rady. Problémy a trendy. Pro komentář k těmto textŧm srov. oddíl 1.4.3 této dizertace. 120 Situační reflexe Kapitola 2 Odpověď na prŧzkumný dotazník, která přišla z praţské arcidiecéze, ţádné informace o formačních příleţitostech na téma práce PRF neobsahovala. Díky obsahu setkání a počtu PRF v této diecézi by bylo moţné předpokládat, ţe o roli pastoračních rad byla řeč např. na sérii „Svatohorských setkání“ v letech 2002–2004, avšak v dostupných zprávách o těchto setkáních ţádnou zmínku o roli pastoračních rad farností v rámci „projektu obnovy farností“, kterým se tato setkání zabývala, také nenajdeme.386 Na stránkách Arcidiecézního zpravodaje, který je k dispozici pře webové stránky praţského arcibiskupství, lze pak (kromě víceméně marginálních zmínek o pastoračních radách – viz níţe) nalézt jeden orientující článek o zkušenosti s farními pastoračními radami v Irsku,387 převzatý ze stránek plzeňské diecéze. Stanovy pro práci pastoračních rad farností na webu ke staţení nejsou. Některé formační příleţitosti týkající se tématu PRF byly v odpovědích na prŧzkumný dotazník nahlášeny také z litoměřické diecéze, kde se PRF týkala některá z témat formace pastoračních asistentŧ, případně okrajově i formace kněţí do 10 let po vysvěcení.388 Ani zde stanovy pro práci pastoračních rad farností na diecézním webu nejsou k dispozici. 2.2.4 Verbální a virtuální podpora PRF z diecézních center a webových stránek V některých diecézích lze (na základě prŧzkumu webových stránek jednotlivých biskupství a odpovědí na prŧzkumný dotazník) vysledovat rŧzné příleţitosti, kdy je práce PRF v diecézi verbálně podporována a oceňována. Arcibiskupství pražské V tomto smyslu byl na stránkách praţského arcibiskupství389 moţné v září 2008 nalézt např. informaci o prodlouţení platnosti stanov farních rad, informaci o změně názvu „farní rada“ na „pastorační rada“, zprávu o setkání zástupcŧ mládeţe s kardinálem a o doporučení mladých, aby se v diecézi dbalo na funkčnost pastoračních rad a aby v nich byl vţdy i zástupce mládeţe,390 zmínku o tom, ţe model nových farních celkŧ byl diskutován 386 Srov. prameny jako Výroční zpráva 2004, Arcibiskupství praţské, http://www.apha.cz/vyrocni-zprava- 2004-pastoracni-cinnost, (19.9.2008); Obnova farností v praţské arcidiecézi, Tiskové středisko České biskupské konference, http://tisk.cirkev.cz/z-domova/obnova-farnosti-v-pra-ske- arcidiecezi.html?year=2008&day=9&month=2, (19.9.2008); Proces obnovy farností, Arcibiskupství praţské, http://www.apha.cz/proces-obnovy-farnosti, (19.9.2008); První setkání kněţí na téma obnova farnosti, Arcibiskupství praţské, http://www.apha.cz/prvni-setkani-knezi-na-tema-obnova-farnosti, (19.9.2008); Obnova farností setkání kněţí z Prahy, Arcibiskupství praţské, http://www.apha.cz/obnova- farnosti-8211-setkani-knezi-z-prahy, (19.9.2008); Obnova farností pokračuje, Arcibiskupství praţské, http://www.apha.cz/obnova-farnosti-pokracuje, (19.9.2008). 387 Zpravodaj praţské arcidiecéze 2 (2003), 1 a 3. Článek vychází z obsáhlejšího článku Donala Harringtona recenzovaného výše v oddíle 1.4.3 této dizertace. 388 Srov. např. HRUŠKA: Pastorační proměny v současné době. 389 Arcibiskupství praţské, http://www.apha.cz, (19.9.2008). 390 „Myšlenka, která otce kardinála nejvíce zaujala z oficiálních závěrŧ a na kterou se nás zeptal ze všeho nejdříve, byla komunikace mezi kněţími a laiky obecně, ale také komunikace s mládeţí. O této otázce 121 Situační reflexe Kapitola 2 v pastoračních radách, vzpomínku biskupa Herbsta na to, ţe mu kdosi před odjezdem na sněm poslal mail s prosbou, aby sněm učinil výzvu k zakládání ekonomických a pastoračních rad. Na stránkách Arcidiecézního zpravodaje, který je k dispozici pře webové stránky arcibiskupství, lze pak ještě (kromě některých jiţ výše zmíněných informací) nalézt článek Farní pastorační rady – zkušenosti z Irska.391 Arcibiskupství praţské ovšem spravuje také webové stránky kardinála Vlka,392 kde najdeme dvě zmínky. První najdeme v rozhovoru kardinála Vlka s Jiřím Zajícem, kde kardinál prezentuje PRF jako příleţitost ke spolupráci v církvi, ale je zdrţenlivý v jejich formálním nařizování, aby se „nestavěly Potěmkinovy vesnice“.393 Druhou pak lze nalézt v jiném kardinálově rozhovoru s tímtéţ autorem na téma dialog.394 Na dalších stránkách spravovaných praţským arcibiskupstvím (kromě webu Pastorace.cz, kterým se budeme zabývat později)395 se pak jiţ ţádné pro nás relevantní zmínky o farních radách či pastoračních radách farnosti v době našeho výzkumu nevyskytovaly. Biskupství českobudějovické Na webových stránkách českobudějovického biskupství najdeme hodně zmínek o práci farní rady, ale všechny se týkají farní rady farnosti Tábor – Klokoty a jsou zde k dispozici na stránkách farního časopisu Fiat, který je na diecézním webu ke staţení. Zde se např. v čísle z března 2007396 dočteme, ţe „v oblasti pastorace má farář v podstatě neomezenou jsme vcelku dlouho povídali, jak my, tak otec kardinál. Jedním z pozitivních návrhŧ bylo snaţit se dbát na funkčnost pastorační rady a zařadit do ní ve většině farností alespoň jednoho zástupce aktivní mládeţe.“ HORA Pavel: Delegáti mládeţe navštívili praţského arcibiskupa, Arcibiskupství praţské, http://www.apha.cz/delegati-mladeze-navstivili-prazskeho-arcibiskupa, (19.8.2008). 391 Zpravodaj praţské arcidiecéze 2 (2003), 1 a 3. Článek vychází z obsáhlejšího článku Donala Harringtona recenzovaného výše v oddíle 1.4.3 této dizertace. 392 Miloslav kardinál Vlk, http://www.kardinal.cz, (19.9.2008). 393 ZAJÍC Jiří: Sedmnáctilé ohlédnutí, Miloslav kardinál Vlk, http://www.kardinal.cz/index.php?cmd=article&articleID=119, (19.9.2008). Kardinál zde odkazuje na Katalog Arcibiskupství praţského, https://katalog.apha.cz/web, (19.9.2008), avšak při bliţším prŧzkumu katalogu tyto údaje o pastoračních radách nebylo moţné (v září 2008) nalézt – alespoň ne ve veřejnosti přístupné verzi katalogu. 394 Zde na závěrečnou otázku po kvalitě dialogu uvnitř církve kromě jiného kardinál říká, ţe je třeba „mluvit o rŧzných úrovních komunikace – o kněţských radách, pastoračních radách farností, nebo o vikariátních konferencích, o setkáních vikářŧ, kněţských dnech atd.” a vyjadřuje domněnku, ţe „nastavených moţností je docela dost, ale málo se o nich ví”. ZAJÍC Jiří: Dialog o dialogu, Miloslav kardinál Vlk, http://www.kardinal.cz/index.php?articleID=141&cmd=article, (19.9.2008). 395 Tj. vira.cz, krestanstvi.cz, buh.cz, maria.cz, manzelstvi.cz a kardinal.cz. Arcibiskupství také spravuje web pastorace.cz, který ale budeme zkoumat později (srov. oddíl 1.4.3 této dizertace). 396 Srov. Fiat 3 (2007), Biskupství českobudějovické, http://www.bcb.cz/_d/fiat-03-07komp.doc, (19.9.2008). Dále srov. např. Fiat 5 (2007), Biskupství českobudějovické, http://www.bcb.cz/_d/Klokoty-farni- casopis-FIAT-kveten-2007.pdf, (19.9.2008), kde najdeme „Přehled o činnosti farní rady za uplynulé funkční období“, „Výsledky voleb do farní rady“, případně rozhovory s nově zvolenými členy tamní farní rady. 122 Situační reflexe Kapitola 2 svobodu v tom, aby se s pastorační radou radil o čemkoli, co povaţuje za vhodné“ a ţe jeho cílem by mělo být „zvolit moudré řešení na základě dobrých znalostí a kvalitní reflexe“. Úkolem farní pastorační rady pak je „spolu s farářem posuzovat otázky týkající se farnosti, radit se o nich, nalézat moţnosti řešení, usnášet se na opatřeních, poskytovat součinnost při realizaci nebo je přímo realizovat“. Tyto formulace i následné informace o sloţení rady jsou doplněny poznámkou: „Tuto informaci vypracovala podle Stanov z olomoucké Arcidiecéze naše pastorační asistentka p. Mikulová.“ Biskupství litoměřické Webové stránky litoměřického biskupství397 obsahují jediný odkaz k práci pastoračních rad farností, kdyţ zpřístupňují např. dokument s podněty z národního fóra mládeţe (10. – 13. května 2007 v Táboře),398 který jsme jiţ zmiňovali dříve.399 Stránky Diecézního pastoračního střediska Litoměřice400 pak dávají ke staţení text přednášky Petra Hrušky a Jindřicha Fencla Pastorační proměny v současné době,401 kde lze na dvou místech nalézt zmínku o roli pastoračních rad farností (podrobněji srov. oddíl 1.4.2 této dizertace). Na stránkách dalších pastoračních oddělení litoměřického biskupství pak jiţ zmínek o farních radách mnoho nenajdeme. Na stránkách Centra pro rodinu lze nalézt zmínku o farní radě na přihlášce na Manţelská setkání,402 kde je zájemcŧm doporučováno, aby se v případě potřeby obrátili se ţádostí o finanční příspěvek „buďto na odborovou organizaci nebo odbor sociálních věcí, případně na Vašeho administrátora nebo farní radu“. Na stránkách Diecézního centra mládeţe je kromě pár zmínek o farních radách v diskusích vyvěšen také jiţ výše zmíněný dokument s podněty z fóra mládeţe v Táboře.403 Na stránkách Mezinárodního centra duchovní obnovy v Hejnicích,404 Centra ţivota mládeţe Křiţovatka v Příchovicích405 a Diecézního katechetického centra406 zmínky o farních radách či pastoračních radách farností nebyly v době našeho prŧzkumu zmínky ţádné. 397 Biskupství litoměřické, http://www.biskupstvi-ltm.cz, (19.9.2008). 398 NÁRODNÍ FÓRUM MLÁDEŢE: Podněty z národního fóra mládeţe, Biskupství litoměřické, http://www.biskupstvi-ltm.cz/document/akce/nfm.doc, (19.9.2008); srov. také Diecézní centrum mládeţe Litoměřice, http://www.litomerice.signaly.cz/soubory/tabor.doc. 399 Srov. oddíl 2.1 této dizertace, pozn. pod čarou č. 93. 400 Diecézní pastorační centrum Litoměřice, http://www.pastoracni-ltm.cz, (19.9.2008). 401 HRUŠKA: Pastorační proměny v současné době. 402 Manţelská setkání 2008, Centrum pro rodinu, http://www.centrumprorodinu.cz/MS/PokynyMS%202008.rtf, (19.9.2008). 403 NÁRODNÍ FÓRUM MLÁDEŢE: Podněty z národního fóra mládeţe, Diecézní centrum mládeţe Litoměřice, http://www.litomerice.signaly.cz/soubory/tabor.doc, (19.9.2008). 404 Mezinárodní centrum duchovní obnovy, http://www.mcdo.cz, (19.9.2008). 405 Křiţovatka Příchovice. Centrum ţivota mládeţe, http://www.krizovatka.signaly.cz, (19.9.2008). 406 Diecézní katechetické centrum Litoměřice, http://www.katechet-ltm.webz.cz, (19.9.2008). 123 Situační reflexe Kapitola 2 Biskupství královéhradecké Podle prŧzkumného dotazníku se královéhradecký diecézní biskup tématu sluţby PRF, zvláště v tematickém roce o diecézi a farnosti, věnoval jak v promluvách, tak při vizitacích farností. Na stránkách královéhradeckého biskupství407 lze navíc nalézt některé odkazy, které se zmiňují o farních radách či pastoračních radách farností, a to v souvislosti s texty ročních „diecézních pastoračních plánŧ“, o nich se zmiňujeme v dalším oddíle. Kromě toho je zde několik dalších odkazŧ, např. zmínka o tom, ţe farní rady v Kanadě mají své „placené zaměstnance“,408 ustanovení, ţe povinně mŧţe biskup pastorační rady farností nařídit aţ po projednání v kněţské radě,409 či komentář ke slovníkovému pojmu „Duchovní správce farnosti“ pravící, ţe tomuto správci mŧţe kromě kaplanŧ pomáhat i „ekonomická a pastorační rada farnosti“.410 Biskupství plzeňské Na webových stránkách plzeňské diecéze411 najdeme zmínek o farních radách či pastoračních radách farností poměrně hodně. Především jsou na těchto stránkách v sekci „Pastorační plánování“ ke staţení dvě publikace určené k podpoře práce pastoračních rad farností,412 kterými se budeme podrobněji zabývat později (srov. oddíl 1.4.3) a dvě odborné studie,413 které nám jiţ dříve poslouţily jako podklad pro pochopení situace pastoračních rad v diecézi (srov. oddíl 2.1). Ve stejné sekci se pak nachází např. ještě několik text přednášky biskupa Radkovského a Petra Hrušky Pastorační plánování v Plzeňské diecézi414 upozorňující na to, ţe „zakládání farních rad“ bylo v roce 1996 407 Královéhradecká diecéze, http://www.diecezehk.cz, (19.9.2008). 408 P. Petr Stejskal prý při jednom setkání popisoval situaci v kanadských farnostech takto: „Kněz se stará pouze o pastoraci, o účetnictví se starají placení členové farní rady.“ ŠPATENKOVÁ Kateřina: Cestovatelský VeMlad 11. 4. 2008, Královéhradecká diecéze, http://ikd.diecezehk.cz/clanek.php?claid=4262, (19.9.2008). 409 Poradní orgány diecézního biskupa – poslání, Královéhradecká diecéze, http://www.diecezehk.cz/biskupstvi/poradni_organy_diecezniho_biskupa/poslani, (19.9.2008). 410 Slovníček pojmŧ, Královéhradecká diecéze, http://www.diecezehk.cz/slovnik, (19.9.2008). 411 Plzeňská diecéze, http://www.bip.cz, (19.9.2008). 412 Jde především o tyto broţury (anotované ve stejné formě jako na webu): Mark F. Fischer – Radím, radíš, radíme; Donal Harrington – Farní pastorační rady; Oddělení pro pastorační plánování diecéze Oakland – „Spolupracovníci na Boţím díle“; Plzeňská diecéze, http://www.bip.cz/info_dokumenty_planovani.php, (19.9.2008). 413 Srov. HRUŠKA: Od obrazu k ikoně. Deset let snah o pastorační strategii v plzeňské diecézi, Plzeňská diecéze, http://www.bip.cz/STAZENI/DOKUMENTY/pastor_plan/hruska_od_obrazu_k_ikone.pdf, (19.9.2008); HRUŠKA Petr: Duch oţivuje, nevhodné struktury zabíjejí. Pastorační situace v plzeňské diecézi na přelomu tisíciletí, Plzeňská diecéze, http://www.bip.cz/STAZENI/DOKUMENTY/pastor_plan/hruska_duch_ozivuje.pdf, (19.9.2008), HRUŠKA: Duch oţivuje, oddíly 3.2.4, 3.3.3 a 3.4.4, poznámky pod čarou č. 57, 106, 109, 110, 112, 113, 114, 118, 130, 137, 152. Srov. bliţší prezentace obsahu těchto studií v části „Pastorační rady farností v plzeňské diecézi před rokem 2003„ v oddílu 2.1 414 RADKOVSKÝ František, HRUŠKA Petr: Pastorační plánování v Plzeňské diecézi, in: DEMEL Zdeněk, SCHLEMMER Karl (ed.): Pronikavá změna pastorace, nebo sebezáchovný provoz? Být církví 124 Situační reflexe Kapitola 2 označeno za jednu z pastoračních priorit v diecézi.415 V sousední sekci ke staţení, zahrnující příspěvky z 1. pastorační konference konané 8. května 2002 v Plzni, pak najdeme některé další zajímavé odkazy k našemu tématu, o kterých jsme referovali jiţ dříve (srov. oddíl 2.1).416 V diecézním Zpravodaji byla v říjnu 2005 uspořádána anketa417 o zkušenostech „radních“ s jejich pastorační radou. Zkušenosti tří respondentŧ byly vesměs kladné, PRF byly vnímány jako šance k zapojení se do ţivota farnosti, ke společnému vytváření pastorační koncepce, k řešení provozních záleţitostí a k vytváření společenství. Zaznělo zde však také volání po větší efektivnosti setkávání rady. V rámci seriálu autora této dizertace o základních rozměrech poslání farnosti nazvaném Přemítání o farnosti, který vycházel v diecézním Zpravodaji v roce 2006–2007, byl v díle nazvaném „Farní optika“418 pouţit fiktivní příběh „ze schŧze farní rady z Horní Dolní“, na kterém autor ukazuje některé slabiny běţných jednání pastoračních rad a ve světle ostatních dílŧ tohoto seriálu navrhuje určité orientační body pro jejich odstranění. 2.2.5 Začlenění práce PRF do širších pastoračních struktur Za jeden z hlavních nástrojŧ inspirace pro sluţbu PRF, někdy i nástrojŧ koordinace či velmi úzké spolupráce s PRF po celé diecézi bývá povaţována diecézní pastorační rada (DPR), která někdy vzniká i za spolupráce pastoračních rad farností.419 V našich podmínkách však DPR420 v praxi funguje pouze v královéhradecké diecézi.421 DPR této diecéze se podle zjištění našeho dotazníkového prŧzkumu pastoračními radami farností několikrát zabývala v rámci jednání o pastoračním plánu diecéze a na základě jejího doporučení musí PRF zařadit hlavní linie pastoračního plánu diecéze do vlastních pastoračních plánŧ farností. S „diecézními pastorační plány“ (DPP) mají být „seznámeni misionářským zpŧsobem, Mezinárodní teologické sympozium, České Budějovice, 21. – 23. října 2004, České Budějovice: Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2005, 61–89. 415 Srov. Návrh pastorační strategie pro plzeňskou diecézi: Do textu otce biskupa zapracovány připomínky ze setkání dvaceti kněţí diecéze v Ţelezné Rudě 9. - 11. 12. 96 (pracovní nedatovaný text), vlastní archiv autora této dizertace. 416 Souhrn těchto textŧ byl pouţit pro pojednání „Pastorační rady farností v plzeňské diecézi před rokem 2003 v oddílu 2.1. 417 Ptáme se… na Pastorační rady farností, Zpravodaj plzeňské diecéze 10 (2005), Plzeňská diecéze, http://www.bip.cz/STAZENI/ZPRAVODAJE/STARE/zp0510.htm, (19.9.2008). 418 Srov. HRUŠKA Petr: Farní optika, Zpravodaj plzeňské diecéze 5 (2006) 10–11, Plzeňská diecéze, http://www.bip.cz/STAZENI/ZPRAVODAJE/zp0605.pdf, (19.9.2008). 419 Srov. oddíl P 2.2 a v něm komentovaný direktář pro pastýřskou sluţbu biskupŧ Ecclesiae imago čl. 204. 420 Ke stanovám diecézních pastoračních rad v našich diecézích srov. BUBLAN František: Naplňování apoštolátu laikŧ v pastoračních a ekonomických radách, SVOČ na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích z roku 2002, vedoucí práce Jiří Kašný (nepublikováno, k dispozici v archivu TF JU České budějovice), 18–24. Odtud také byly do následujících poznámek pod čarou přejaty bibliografické odkazy na příslušné stanovy; srov. BUBLAN: Naplňování apoštolátu laikŧ, 48. 421 Stanovy pastorační rady královéhradecké diecéze ze dne 15.11.1999. 125 Situační reflexe Kapitola 2 členové pastoračních rad farností i ostatní věřící, kteří mohou aktivně pomáhat v pastoraci“.422 Tyto DPP ve svých praktických doporučeních častěji počítají s tím, ţe PRF je jedním ze subjektŧ, které naplňování DPP napomáhají.423 V DPP pro rok 2006 se navíc v VI. oddílu o pastoraci dospělých doporučuje „zřizovat a podporovat pastorační rady farnosti, plánovat činnost na celý rok“.424 S PRF počítají i stanovy Diecézního pastoračního fondu.425 V plzeňské diecézi byla DPR sice v roce 1994 zaloţena426 a v roce 2001 byly revidovány její stanovy,427 ale velmi záhy poté se přestala scházet a tím po roce i formálně zanikla (naposled se sešla 13. 11. 2002).428 Stejná situace je i v arcidiecézi praţské, kde sice DPR dle údaje ve stanovách vznikla v roce 1994,429 ale v prŧzkumném dotazníku přišla odpověď, ţe v praţské arcidiecézi DPR nepracuje. Podobně tomu bylo i s Diecézní Radou laikŧ,430 která fungovala v královéhradecké diecézi od června 1999 do dubna 2001 pod vedením jejího sekretáře Jaromíra Matěny jako poradní orgán biskupa, vydala pět vlastních dokumentŧ,431 za jeden z nejdŧleţitějších úkolŧ od svého vzniku povaţovala vznik farních pastoračních rad a pracovala i na přípravě jejich stanov.432 Ve svém třetím dokumentu věnovaném problému překládání kněţí433 vyjadřuje 422 Diecézní pastorační plán pro rok 2006. Téma roku: Písmo svaté, Královéhradecká diecéze, http://www.diecezehk.cz/aktualne/dpp2006.doc, (19.9.2008), 2. 423 Srov. např. Diecézní pastorační plán pro rok 2001, 3, 10, 22, nebo Diecézní pastorační plán pro rok 2002, 4, 29. 424 Diecézní pastorační plán pro rok 2006, 30, odd. VI. 425 Stanovy diecézního pastoračního fondu, Královéhradecká diecéze, http://www.diecezehk.cz/sluzby/dpf- 2st.php, (19.9.2008), odd. 4.2 odst. a) a odd. 4.3 odst. b); srov. také http://www.diecezehk.cz/texty/dpf- statut.doc. 426 Srov. Stanovy diecézní pastorační rady Diecéze plzeňské ze dne 6. října 1994, ACEP 10 (1994). 427 Srov. Stanovy diecézní pastorační rady Diecéze plzeňské ze dne 12. listopadu 2001, ACEP 12 (2001). 428 „K Diecézní pastorační radě mám pouze poslední zápis, kdy se rada sešla a to bylo 13. 11. 2002.“ E-mail Rŧţeny Smolkové (smolkova@bip.cz) Petr Hruškovi (spolufarar@farnostcheb.cz) ze dne 20. 4. 2009, uloţen v osobním archivu autora. 429 Srov. Stanovy arcidiecézní pastorační rady Arcidiecéze praţské ze dne 23. května 1994, (nepublikováno, uloţeno v archivu praţského arcibiskupství). 430 Odkazy na další stránky na internetu, Jaromír Matěna – osobní internetové stránky, http://www.gybon.cz/matena/odkazy/index.html, (23.9.2008). 431 Vlastní texty a související dokumenty, Jaromír Matěna – osobní internetové stránky, http://www.gybon.cz/matena/cirkev/texty, Dokumenty rady laikŧ, (23.9.2008). 432 „Za jeden z nejdŧleţitějších úkolŧ dneška povaţujeme vznik farních rad, a chceme ho proto co nejvíce podporovat. V současnosti se dokončuje návrh stanov farních pastoračních rad, a bylo by vhodné, aby podle nich vzniklo co nejvíce farních rad i ve farnostech, kde dosud nejsou.“ Diecézní Rada laikŧ: Dokument rady laikŧ č. 1. Výzva diecézní Rady laikŧ, 19. června 1999, Jaromír Matěna – osobní internetové stránky, http://www.gybon.cz/matena/cirkev/texty/dokrl_01.html, (23.9.2008). Srov. také Dokument rady laikŧ č. 2: Rada laikŧ se představuje, 1. prosince 1999, Jaromír Matěna – osobní internetové stránky, http://www.gybon.cz/matena/cirkev/texty/dokrl_02.html, (23.9.2008), kde bylo jako jedno ze dvou nejdŧleţitějších témat navrţeno téma „vznik ekonomických a pastoračních rad ve farnostech (podpora jejich vzniku, pomoc farním radám, moţnost sdílení zkušeností, podpora)“. MATĚNA Jaromír: Rada laikŧ – jak dál (a zda vŧbec)? Interní text Rady laikŧ ze 7. února 2001, Jaromír Matěna – osobní internetové stránky, http://www.gybon.cz/matena/cirkev/texty/rljakdal.html, (23.9.2008). 126 Situační reflexe Kapitola 2 tato rada svŧj názor, ţe vyslovovat se k přeloţení kněze, jak je to také zakotveno ve stanovách pro práci farních rad v diecézi, je „jeden z nejdŧleţitějších úkolŧ pastorační rady farnosti“; proto je rada přesvědčena, ţe „je třeba dlouhodobě a cíleně klást velký dŧraz na podporu vzniku a dobrého fungování pastoračních rad farností“. S rolí pastoračních rad farností Rada laikŧ počítala na několika místech i ve svém posledním dokumentu věnovaném problému otevřenosti církve dnešnímu člověku.434 Činnost rady se však víc a více utlumovala, a v dubnu 2001, však činnost Rady laikŧ skončila odchodem jejího sekretáře ze zaměstnání v církvi. Z běţně dostupných komentářŧ se zdá, ţe za ukončením její činnosti byly především spory o hlavní účel a celkovou koncepci práce rady mezi jejími členy a diecézním vedením.435 Z určitých náznakŧ v některých diecézích, např. na stránkách praţského arcibiskupství, lze však poslední dobou vypozorovat postupně sílící povědomí toho, ţe pastorační rady farností jsou běţnou součástí ţivota a sluţby farnosti,436 a to jak při pastoračním plánování sluţby ve farnostech,437 tak také při konzultacích o strukturálních otázkách týkajících se větších celkŧ.438 Jak uţ bylo zmíněno, také pastorační rady v královéhradecké diecézi jsou např. vedeny k tomu, aby čerpali z Pastoračního plánu diecéze.439 433 Dokument rady laikŧ č. 3. Překládání kněţí, 16. února 200, Jaromír Matěna – osobní internetové stránky, http://www.gybon.cz/matena/cirkev/texty/dokrl_03.html, (23.9.2008). 434 Dokument rady laikŧ č. 5. Otevřenost církve současnému člověku, 14. června 2000, Jaromír Matěna – osobní internetové stránky, http://www.gybon.cz/matena/cirkev/texty/dokrl_05.html, (23.9.2008). 435 Někdejší sekretář rady Jaromír Matěna spatřuje dŧvody ukončení činnosti v tom, ţe podněty z vypracovaných dokumentŧ většinou zapadly a nerealizovaly se, ţe diecézní biskup nemá zájem se radit o závaţných rozhodnutích v diecézi a nepředkládá témata, kde by rád slyšel názory a zkušenosti členŧ rady, Komise pro laiky při ČBK se úplně přestala scházet, ohlas lidí z farností není skoro ţádný, úbytek členŧ rady na podkritický počet a biskupovo vyjádření se proti doplnění novými členy, nerealizovaný nápad spolupracovat s pastoračními radami farností a poskytovat jim zázemí či servis atd. Srov. MATĚNA Jaromír: Rada laikŧ – jak dál (a zda vŧbec)? Interní text Rady laikŧ ze 7. února 2001, Jaromír Matěna – osobní internetové stránky, http://www.gybon.cz/matena/cirkev/texty/rljakdal.html, (23.9.2008). Srov. také MATĚNA Jaromír: Ohlédnutí po mém zaměstnání v církvi, 21. června 2001, Jaromír Matěna – osobní internetové stránky, http://www.gybon.cz/matena/cirkev/texty/ohlednut.html, (23.9.2008). 436 Srov. např. slovo pomocného biskupa praţské arcidiecéze Karla Herbsta k zakončení plenárního sněmu: „Jeden z účastníkŧ naší komise mi před odjezdem na sněm ještě poslal mail s prosbou, ať určitě učiníme výzvu k zakládání ekonomických a pastoračních rad farností. Proč ale připomínat něco, co by mělo být naprostou samozřejmostí? Pokud si některý pan farář tuto formu pomoci nepřeje, protoţe chce farnost vést po svém, šidí sebe i farnost. Jeden neudělá a nezařídí to, co dokáţe řada pomocníkŧ.“ HERBST, Karel: Sněm katolické církve skončil, ACAP 7-8 (2005), k dispozici na Arcibiskupství praţské, http://www.apha.cz/snem-katolicke-cirkve-skoncil, (19.9.2008). 437 Srov. např. slovo kardinála Vlka z června 2005 ke končícímu „pastoračnímu roku“, kde kromě jiného vyzývá kněze, aby ve spolupráci s pastoračními radami vytvářeli pastorační plány a zasílali je pro informaci generálnímu vikáři; srov. VLK Miloslav: Končí pastorační rok…, Arcibiskupství praţské, http://www.apha.cz/konci-pastoracni-rok, (19.9.2008). 438 Srov. např. rozhovor s vikářem P. Josefem Pecinovským pro Zpravodaj praţské arcidiecéze, Arcibiskupství praţské, http://www.apha.cz/predstavujeme-vikariat-beroun, (19.9.2008). 439 Srov. Informace královéhradecké diecéze 04 (2003). 127 Situační reflexe Kapitola 2 2.2.6 Pojetí PRF zastávané v diecézních centrech Nakonec alespoň stručně načrtněme obraz, který se odráţí v odpovědích pracovníkŧ diecézních pastoračních referátŧ či center na otázky po pozitivním ovoci práce PRF v jejich diecézích, po problémech, které jsou tam s PRF spojené, a po jejich osobních doporučeních pro další rozvoj PRF (v závorce jsou uváděny zkratky diecézí, odkud dané odpovědi přišly). Za pozitivum fungování PRF povaţují vedoucí pastoračních referátŧ většiny českých diecézí prohloubení spolupráce a komunikace mezi kněţími a farníky, a tím i spoluzodpovědnosti všech za pastoraci ve farnosti (HK, LT, PL). Někteří vnímají za pozitivní i společné hledání cest v rŧzných oblastech (LT, PL), pomoc faráři v konkrétních situacích (LT) či podporu rozvoje sluţeb ve farnosti, snazší zachování kontinuity pastorace ve farnosti, vzájemné doplnění se na základě jedinečných charismat a propojování rŧzných aktivit ve farnosti (PL). Problémy ve fungování PRF spatřují představitelé pastoračních referátŧ biskupství v rozdílnosti představ kněţí a farníkŧ o práci PRF (HK), v nedostatku času a přetíţenosti angaţovaných farníkŧ (LT), v obtíţnosti předávání kompetencí (LT), v předpokládaném zúţení chápání PRF jako „realizačního týmu farnosti“ nebo „sboru blízkých a věrných“ (PH), v absenci PRF při vytváření pastoračních plánŧ farností (PH), v pocitu zbytečnosti či nedŧleţitosti u členŧ PRF (nebo u farníkŧ obecně tam, kde PRF není) vyvolaného postojem faráře nemajícím o spolupráci či konzultaci zájem (PL) či v malém informačním propojení mezi PRF a farností jako celkem (PL). Za dŧleţité označili představitelé pastoračních referátŧ biskupství především otázky týkající se cílŧ PRF, profilu PRF, vztahu či spolupráce faráře a PRF, vyváţenosti mezi teoretickou a praktickou rovinou práce PRF, svěřování kompetencí, utváření PRF jako organizmu formovaného duchem evangelia a souvislosti práce PRF s celkovou pastorační situací a sebepojetím místní církve. Určitý zatím nevyuţitý potenciál byl v jedné diecézi (PH) konstatován v oblasti setkávání vizitátorŧ s PRF při kanonických vizitacích. 2.2.7 Souhrn: Většinou velmi slabá podpora PRF z diecézních center Z prŧzkumu webových stránek diecézí z oblasti našeho zájmu a na základě vlastního dotazníkového šetření lze konstatovat, ţe činnost PRF je v některých diecézích více či méně systematicky podporována a oceňována (PH, HK, coţ odpovídá i jejich velkému počtu v těchto diecézích), v jiných jsou PRF sice doporučovány formou diecézních stanov, ale víceméně ponechány svému osudu (LT) nebo podporovány jen „virtuálně“, skrze praktické příručky na webových stránkách biskupství (PL), v jiných pak sice rady existují, 128 Situační reflexe Kapitola 2 ale spíše „na vlastní triko“ a bez jakéhokoli závazného právního rámce (ČB).440 Formy podpory jsou sice nečetné a ne příliš systematické, ale poměrně rozmanité: od verbálního ocenění či povzbuzení od biskupa (PH, HK), přes určité pokusy o systematičtější formaci obecného vnímání PRF v diecézi či formaci pastoračních pracovníkŧ včetně kněţí (HK, méně pak PH), nabídku některých písemných materiálŧ (především PL) či začlenění práce PRF do širších pastoračních struktur (především HK, částečně i PH). 2.3 PRF V ČECHÁCH V KONTEXTU PARTIKULÁRNÍHO PRÁVA Je moţné konstatovat, ţe vydání stanov pro práci pastoračních rad farností v téměř všech diecézích (jedinou výjimkou je diecéze českobudějovická) bylo jedním z nejdŧleţitějších vlivŧ, které utvářely (a dodnes samozřejmě utvářejí) prostředí, ve kterém PRF v Čechách pŧsobí. Dŧleţitost těchto stanov vyplývá ze skutečnosti, ţe na základě ustanovení Kodexu kanonického práva je na diecézním biskupovi, aby (po poradě s kněţskou radou) rozhodl, zda se pastorační rady mají ve farnostech zakládat jako povinné (srov. CIC, kán. 536 § 1) a zároveň právo předpokládá, ţe se tyto rady „řídí normami stanovenými diecézním biskupem“ (CIC, kán. 536 § 2). Pokud biskup tedy vydá „normy“ pro práci pastoračních rad farností v diecézi, stávají se tyto normy součástí partikulárního práva té které diecéze. V této části prezentace výsledkŧ našich výzkumných projektŧ se proto nyní budeme věnovat představení výsledkŧ druhotného i vlastního dokumentárního výzkumu těchto stanov. Jako hlavní pramen nám zde poslouţila diplomová práce Gabriely Vojáčkové z roku 2003, která v rámci první, historicko-teologické části své práce prezentuje výsledky svého vlastního srovnávacího dokumentárního výzkumu stanov všech diecézí v České republice a pátrá po pŧvodní společné předloze těchto stanov.441 Výsledky převzaté z tohoto kvalitního, ale jiţ pět let starého pramene pak byly aktualizovány na základě našeho vlastního dokumentárního výzkumu. Přesto, ţe oblastí našeho zájmu jsou diecéze české církevní provincie, v této části zohledníme i některé informace o stanovách diecézí provincie moravské, které tvoří dŧleţitou součást kontextuálních vlivŧ na práci PRF v Čechách. 440 Z českobudějovického biskupství přišla v reakci na prosbu o vyplnění dotazníku rada: „Pastorační práce je o něčem úplně jiném… co se nedá srovnat do ţádných kolonek a dotazníkŧ… Neztrácejte čas a energii zbytečnostmi a věnujte se tomu, co je naším pravým posláním…“ 441 Srov. VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 13–30. 129 Situační reflexe Kapitola 2 2.3.1 Stanovy PRF jednotlivých diecézí a historie jejich vzniku V současné době (září 2008) existují platné stanovy pro práci PRF v šesti z osmi diecézí v České republice.442 Byly vydávány postupně během šesti let od 1. listopadu 1995 do 1. listopadu 2001, a to v následujícím pořadí (s uvedenými zkratkami pro danou diecézi a rokem pŧvodního vydání: Plzeň (PL, 1995),443 Olomouc (OL, 1997),444 Ostrava-Opava (OO, 1997),445 Hradec Králové (HK, 1999),446 Praha (PH, 2000)447 a Litoměřice (LT, 2001),448 přičemţ České Budějovice a Brno zatím stanovy pro PRF vydány nemají.449 Níţe uvádíme některé další podrobnosti o stanovách diecézí české církevní provincie. Některé z těchto stanov (např. v diecézích PL450 či PH451) byly vydány na zkušební dobu a později, pouze s malými aktualizacemi, potvrzeny na dobu neurčitou. 442 Seznam těchto stanov je by měl být k dispozici na webu Společnosti pro církevní právo, avšak není aktualizován srov. Stanovy rad ve farnostech a diecézích, Společnost pro církevní právo, Dokumenty, http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/dokument.htm, (19.9.2008). 443 Stanovy farních rad v Plzeňské diecézi. Vyhlášené 1. 11. 1995 diecézním biskupem Františkem Radkovským s platností od 1. ledna 1996. ACEP 10-11 (1995). K dispozici také na Společnost pro církevní právo, Dokumenty, http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/farrad.htm, (19.9.2008). 444 Stanovy pastorační rady farnosti Arcidiecéze olomoucké. Schválené 1. 6. 1997 diecézním biskupem Janem Graubnerem. 445 Stanovy pastorační rady farnosti Ostravsko-opavské diecéze. Schválené 1.9. 1997 diecézním biskupem Františkem Václavem Lobkowiczem. 446 Stanovy pastorační rady farnosti Královéhradecké diecéze. Vyhlášené 15. 11. 1999 diecézním biskupem Dominikem Dukou na dobu neurčitou (NE: 1764/99); k dispozici na Královéhradecká diecéze, http://www.diecezehk.cz/biskupstvi_dokumenty/kancler_administrativni_odbor/texty/stanovy-past- rady.doc, (20.9.2008). 447 Stanovy farních rad Arcidiecéze praţské, příloha ACAP 4 (2000), in: Společnost pro církevní právo, http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/arcstan1.htm, (19.9.2008). 448 Stanovy pastorační rady farnosti litoměřického biskupství. Vyhlášené 1. 5. 2001 biskupem Josefem Kouklem, (nepublikováno, k dispozici v archivu biskupství). 449 Srov. přehledná tabulka in: VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 15. V Českých Budějovicích bylo moţné dohledat jen vyjádření k farním radám v příloze k Acta Curie Episcopalis Bohemobudvicensis 12 (1990), v Brně se k farním radám vyjadřuje Acta curiae episcopalis brunensis 4 (1991), Pastorační středisko brněnské diecéze, http://www.biskupstvi.cz/pastorace/index.php?polozka=6, (20.9.2008). 450 Stanovy PRF v plzeňské diecézy byly v roce 1995 vydány na dvouleté zkušební období s platností od 1. 1. 1996 a v roce 2000 byla po projednání s kněţskou radou (5. 12. 2000) platnost stanov v nezměněném znění potvrzena na dobu neurčitou. Srov. Platnost stanov pro farní rady plzeňské diecéze, Čj. 2264/2000, ACEP 1 (2001), č. 4. V roce 2005 diecézní biskup zadal tehdejšímu biskupskému vikáři pro pastoraci úkol stanovy revidovat a vyzval k zasílání komentářŧ k současným stanovám; srov. Ptáme se… na Pastorační rady farností, http://www.bip.cz/STAZENI/ZPRAVODAJE/STARE/zp0510.htm, (20.9.2008). Pokud je známo, ţádná aktualizace zatím vydána nebyla. 451 V praţské arcidiecézi byly stanovy v roce 2000 vydány na tříleté zkušební období. Praţský arcibiskup pak po projednání s kněţskou radou platnost těchto experimentálních stanov dne 4. března 2003 prodlouţil o další rok a poté dekretem ze dne 29. června 2004 tyto stanovy potvrdil v mírně novelizované podobě. V lednu 2008 pak byly vydány stanovy nové. Srov. Stanovy pastoračních rad Arcidiecéze praţské. Vyhlášené 1. 4. 2000 arcibiskupem kardinálem Miloslavem Vlkem ad experimendum a mírně novelizované 29. 6. 2004; Stanovy pastoračních rad Arcidiecéze praţské. Vyhlášené 11. 1. 2008 arcibiskupem kardinálem Miloslavem Vlkem, č. j. 0179/2008; http://farnost.tvuj.net/download.php?id=31, (20.10. 2008). K tomu také srov. Prodlouţení platnosti stanov ekonomických a farních rad, Arcibiskupství praţské, http://www.apha.cz/prodlouzeni-platnosti-stanov- ekonomickych-a-farnich-rad, (19.9.2008); Stanovy pastoračních rad a ekonomických rad farností, Arcibiskupství praţské, http://www.apha.cz/stanovy-pastoracnich-rad-a-ekonomickych-rad-farnosti, (19.9.2008). 130 Situační reflexe Kapitola 2 Jak ve své srovnávací analýze zjistila Gabriela Vojáčková,452 uvnitř uvedené šestice stanov „existuje jedna jediná předloha a to jsou stanovy plzeňské diecéze“ (vydané v roce 1995). Na základě dalšího vývoje pak podle podrobné a solidně argumentačně podloţené Vojáčkové studie z této společné předlohy vznikly dvě od sebe mírně odlišné větve (přičemţ samostatnou větev tvoří stanovy ostravsko-opavské, které jiţ Vojáčková nezkoumala): Větev A: Stanovy olomoucké arcidiecéze (1997) a z nich vycházející stanovy královéhradecké diecéze (1999), které jsou aţ na jednu výjimku naprosto stejné. Větev B: Stanovy praţské arcidiecéze (2000) a z nich vycházející stanovy litoměřické diecéze (2001), které jsou opět naprosto shodné. Tato větev je především v oblasti kompetencí rady a předsedy zpřesněna vydáním poslední verze praţských stanov (2008). Větev C: Stanovy ostravsko-opavské diecéze (1997)453 jsou pak od všech ostatních svojí formou, délkou i obsahem zcela odlišné, vykazujíce tak svŧj vlastní jedinečný, od plzeňských stanov odlišný zdroj inspirace. 2.3.2 Stanovy PRF v plzeňské diecézi Jak vyplývá z výše uvedeného, pro naše účely jsou nejdŧleţitější stanovy vydané v roce 1995 v plzeňské diecézi (kompletní text těchto stanov je přiloţen jako příloha P 1).454 Proto v tomto oddíle stručně shrneme jejich obsah a prŧběţně jej budeme reflektovat ve světle předchozích studií, abychom se pak mohli věnovat přehledu nejdŧleţitějších odchylek v ostatních stanovách. Právo na zřízení pastorační rady farnosti Ve své preambuli se Stanovy farních rad v plzeňské diecézi (dále „stanovy“)455 odvolávají na plzeňského biskupa, který „po projednání s kněţskou radou“ rozhodl, ţe „kaţdá římskokatolická farnost plzeňské diecéze má právo […] zřídit si ve smyslu kánonu 536 Kodexu kanonického práva a za podmínek specifikovaných ve stanovách pastorační radu“. 452 Srov. VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 15–19. 453 Stanovy farních rad v Ostravsko-opavské diecézi. Schválené 1.9. 1997 diecézním biskupem Františkem Václavem Lobkowiczem. Společnost pro církevní právo, Dokumenty, http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/farradol.htm, (20.9.2008). 454 Podle osobního svědectví byly podklady pro tyto stanovy vypracovány pod vedením jednoho z farářŧ plzeňské diecéze Jiřího Hájka pod dohledem dvou právníkŧ (Dr. J. Kallistová a doc. J. R. Tretera), přičemţ závěrečnou redakci dělal biskup František Radkovský. Osobní e-mail Jiřího Hájka (fara.stribro@seznam.cz) Petru Hruškovi (spolufarar@farnostcheb.cz) ze dne 27. října 2007; osobní archiv autora této dizertace. 455 Terminologicky stanovy ve své preambuli bez dalšího vysvětlení upřesňují, ţe „tyto pastorační rady se dále budu nazývat farní rady“. Celý text je k dipspozici v příloze P 8. 131 Situační reflexe Kapitola 2 Nejde zde však o vyuţití moţnosti, kterou CIC, kán. 536 § 1 dává diecéznímu biskupovi, aby nařídil, ţe pastorační rada má být zřízena „v kaţdé farnosti“. Stanovy totiţ říkají, ţe kaţdá farnost má „právo“ (tedy ne „povinnost“) si zřídit pastorační radu (srov. příloha P 2.4.5). Odvoláním se na kán. 536 je tedy nejspíše vyjádřena skutečnost, ţe se tyto stanovy chápou jako ony „normy stanovené diecézním biskupem“, kterými se pastorační rady farností mají řídit podle CIC, kán. 536 § 2. Jiţ ve svém právním odŧvodnění jsou tedy tyto stanovy postavené na určitém selektivním pouţití kánonŧ CIC, pravděpodobně odŧvodněném pastoračními dŧvody, které se snaţí zohlednit specifičnost situace v rŧzných farnostech.456 Pastorační rada sloužící k evangelizaci, oživení a povznesení Účel zaloţení je stanoven takto: „Farní rady mohou a mají být zřizovány jen za tím účelem, aby jejich činnost podporovala a vedla k účinné evangelizaci společnosti, duchovnímu oţivení a povznesení farností a tím slouţila k větší slávě Boţí.“ Takto se stanovy pravděpodobně snaţí upřesnit poměrně vágní formulaci pouţitou v kodexu, ţe pastorační rady „napomáhají rozvoji pastorační činnosti“ (CIC, kán. 536 § 1). Stanovy jsou pak členěny do deseti kapitol, které v paragrafovém členění celkem obsahují 39 paragrafŧ. Farní rada jako poradní a pracovní orgán faráře Hned v prvním paragrafu první části (Základní ustanovení) najdeme pro pochopení celého konceptu PRF zachyceného v těchto stanovách klíčovou charakteristiku farní rady jako „poradního a pracovního orgánu faráře“ (§ 1, odst. 1). Jen na základě tohoto paragrafu není zcela jasné, co přesně je myšleno oním „pracovním“ orgánem (srov. upřesnění v § 2), ale jiţ z tohoto výrazu se zdá, ţe tyto stanovy jiţ do svých základŧ pokládají stavební kámen, který se zatím v celém bohatém učení církve o pastoračních radách nevyskytoval. Jak jsme viděli dříve, spory se vedly mezi tím, zda PRF je „koordinační“ nebo „poradní“ orgán (srov. oddíl 1.2.2), ale koncept orgánu „pracovního“ se v dokumentech univerzální církve nevyskytuje nikde (i kdyţ jeho náznaky bylo moţné vytušit jiţ v reflexi situace PRF v Německu, srov. oddíl 1.3.1). Další dva odstavce téhoţ paragrafu se pak snaţí činnost farní rady podloţit biblicky (Sk 4,32; Sk 1,8), právně (kán. 225), teologicky (všeobecné kněţství, podíl všech věřících na 456 První paragraf Stanov je komentován rozsáhlou vysvětlující poznámkou, která se snaţí rozvinout podmínky, za kterých je moţné farní radu ustanovit. Hlavní a nezbytnou podmínkou je probuzené „vědomí společné odpovědnosti“, a to „jak ze strany věřících, tak ze strany kněţí“. Poté, co bylo vyvětleno, co znamená „ţivé společenství“, jaké má charakteristiky a z čeho vyrŧstá, na závěr této vysvětlující poznámky pak čteme: „Sluţba FR má vést ke koordinaci samostatných skupin a hnutí ve farnosti, aby nejen jednotlivá hnutí, ale celá farnost byla ţivá.“ 132 Situační reflexe Kapitola 2 učitelském, pastýřském a kněţském úřadu, spoluzodpovědnost za šíření poselství spásy a proměnu pozemského řádu), spirituálně (nezbytnost společné modlitby) a psychologicky (nezbytnost vzájemné dŧvěry, připravenosti ke spolupráci, vzájemnému naslouchání a porozumění). Poradní, koordinační, zastupitelská a pastorační role farní rady Druhý paragraf pak předkládá další část „základních ustanovení“ a charakterizuje úkol farní rady takto: „Úkolem FR je spolu s farářem posuzovat otázky týkající se farnosti, radit se o nich, nalézat moţnosti řešení, usnášet se na opatřeních, poskytovat součinnost při jejich realizaci nebo je přímo realizovat. Na základě znalosti situace farnosti podílet se na vytváření pastoračního programu“ (§ 2, odst. 1). Zde se jiţ poměrně jasně upřesňuje, co bylo v § 1 myšleno oním „poradním a pracovním“ orgánem. Jestliţe farní rada jakoţto „poradní“ orgán posuzuje otázky týkající se farnosti, radí se o nich, nalézá řešení a usnáší se na opatřeních“, pak je nejspíše jakoţto „pracovní“ orgán také mŧţe „přímo realizovat“. Jakoţto orgán „koordinační“ pak také mŧţe „poskytovat součinnost při jejich realizaci“ (viz výše komentovaná „vysvětlující poznámka“ podle níţ má sluţba farní rady „vést ke koordinaci samostatných skupin a hnutí ve farnosti“). Postupně se zde tedy krystalizuje koncept stojící v pozadí těchto stanov: farní rada jakoţto „poradní“, „koordinační“ a „pracovní“ orgán, tedy něco mezi poradní skupinou, koordinačním grémiem a pastoračním týmem. Je váţnou otázkou, zda jsou všechny tyto role, vyţadující odlišné zpŧsoby jednání i odlišná obdarování a schopnosti radních, skloubitelné v jedné skupině, která se např. oproti německému konceptu stala navíc ještě výkonným pastoračním týmem spolupracujícím s farářem nejen na přípravě či koordinaci, ale i na realizaci konkrétních pastoračních úkolŧ ve farnosti, a k tomu i zastupitelským orgánem, který má dokonce také zastupovat zájmy katolíkŧ na veřejnosti.457 Poradní role rady je ovšem posílena v § 3, který určuje, na co má farní rada právo: vyslovovat názor na obsazení farnosti a při změnách v organizaci farnosti, při ustanovování sluţeb, plánování misií či duchovní obnovy, dostávat informace o ekonomické situaci a o 457 Tento dojem se potvrdí při studiu druhé části druhého paragrafu, kde najdeme dlouhý seznam celkem sedmnácti bodŧ, o nichţ je řečeno, ţe „zvláště náleţí“ k úkolŧm rady. Navíc se nám na základě některých z těchto úkolŧ koncept rozšíří o roli „zastupitelskou“. Jestliţe se totiţ především v bodech c), e), f) odráţí poradenská či konzultační role rady (vnímání situace, sledování vývoje, hledání účinné pomoci, přinášení podnětŧ a návrhŧ) a v bodech k), b), část g), f), p) role koordinační (přijímat odpovídající řešení, koordinovat vzdělávací činnost, podporovat spolky, sdruţení i volné iniciativy a koordinovat jejich úkoly a sluţby, určit pořadí úkolŧ), přistupuje zde v bodech h), o) i role zastupitelská (zastupovat zájmy a potřeby katolíkŧ na veřejnosti, zastupovat farní společenství v rŧznch institucích) a nejvíce je pak v úkolech, předvším v bodech a), b), d), část f), část g), k) zastoupena role pracovní či pastorační (probouzet, prohlubovat, oţivovat, získávat, připravovat, podporovat sluţbu, spolupracovat s charitou, provádět opatření, posilovat, budovat ekumenickou spolupráci, hledat přístup k víře vzdáleným, informovat, spolupracovat při všech moţných farních aktivitách). 133 Situační reflexe Kapitola 2 vzniku a zániku společenství a organizací a podílet se na přípravě dŧleţitých pastoračních krokŧ a na řešení dŧleţitých otázek.458 Reprezentativní koncept složení farní rady Druhá část stanov (Sloţení farní rady) se pak v § 4 drţí „reprezentativního“ konceptu členství v radě otevřeného (všem) ve farnosti řádně ustanoveným pastoračním pracovníkŧm; delegátŧm (všech) ve farnosti činných řeholí, církevních sdruţení, uznaných hnutí, církevních zařízení, excurrendo spravovaných farností; členŧm voleným farním společenstvím a členŧm svobodně jmenovaným farářem (nesmí jich být více neţ volených). Takovýto koncept se snaţí, aby v radě měly své „zástupce“ všechny moţné organizační sloţky církve přítomné ve farnosti, spolu s volenými a jmenovanými členy. Při vysokém počtu těchto „delegovaných“ či „z funkce“ přináleţejících, zvláště v případě, ţe kaţdý se pak v radě snaţí „hájit své vlastní barvy“ a není schopen vidět celek farnosti, pak mŧţe nastat váţný problém počtu pro funkčnost rady příliš vysokého. Zajímavé je také ustanovení, které by farní radě dávalo ekumenický rozměr, ţe členem rady má být zástupce „jiných církví“. Lze však – i na základě interpunkce – předpokládat ţe to bude spíše tisková chyba.459 Následující § 5 pak připomíná, ţe předsedou farní rady je na základě církevního práva (CIC, kán. 519 a 536) vţdy farář. Další tři paragrafy se ve třetí části stanov (Volby do farní rady) věnují zpŧsobu, jakým se vybírá ta část farní rady, která má být zvolena farním společenstvím. Je zde (§ 6) stanovena věková hranice a další podmínky volby (15 let a „příslušející do farnosti“ pro aktivní volební právo, 18 let a „ochota plnit úkoly FR“ pro pasivní volební právo), určeno funkční období rady (4 roky, první ustanovení na 2 roky) a popsán zpŧsob voleb (§ 7 a 8). Problematický zde mŧţe být pojem „příslušející do farnosti“ v případě farností s více „přespolními“, kteří se však pravidelně zúčastňují farního ţivota a sluţby. Navíc při chybějících přesnějších kritériích pro výběr radních lze váţně pochybovat, zda se takovýmto zpŧsobem vzniklé farní radě pak bude také skutečně dařit plnit úkoly, které se od ní očekávají. 458 Zde je připojena druhá vyvětlující poznámka povzbuzující k citlivosti pro vnímání místní situace v jejích nejrŧznějších rozměrech („znát realitu a nebát se jí“), vedoucí k tomu, aby situace byla přijata „jako úkol“ (s výpočtem všech moţných úkolŧ v rámci farní pastorace) a vysvětlující pojem „pastorační program“, na jehoţ vytváření se má farní rada podle § 2, odst 1 „podílet“ (časový sled konkrétních akcí zaměřených na cíl uvedený v § 1, odst. 2 a 3). 459 § 4 (c) „po jednom delegátu z řeholních společenství, církevních sdruţení (např. Charity), uznaných hnutí a jiných církví; církevních zařízení (např. škol), příp. z farností, spravovaných excurrendo, které nemají vlastní farní radu (srov. § 12, odst. 3);“ 134 Situační reflexe Kapitola 2 Parlamentární způsob práce farní rady Jestliţe ustanovení v další části stanov (Ustavení farní rady) nejsou pro pochopení základního konceptu rady aţ tolik dŧleţitá, část následující („Zpŧsob práce rady“) přináší téma, které je, jak jsme viděli dříve, často diskutované jak v Německu, tak ve Spojených státech: téma konceptu konzultací ve farní radě. Stanovy se jednoznačně přiklánějí k pojetí „parlamentárnímu“, kdy se rozhoduje hlasováním za přesně daných pravidel (srov. § 17 aţ 19). Klíčovým je pak zde § 19, který stanoví pravidla pro řešení konfliktních názorŧ takto: „Při rovnosti hlasŧ, nebo nesouhlasí-li předseda s názorem většiny, odkládá se realizace do příštího zasedání, kdy se o věci jedná znovu. Nedojde-li opět k dohodě, je o záleţitosti předsedou FR informován diecézní biskup, který o záleţitosti rozhodne“ (§ 19). Jde zde tedy o určitou formu práva veta pro faráře, které se však realizuje ne tím, ţe farář prostě nějaký návrh farní rady nepřijme, ale tím, ţe je při farářově nesouhlasu věc předloţena biskupovi. Zdá se, ţe zde autoři stanov předpokládají, ţe tato situace nebude příliš častá. Další ustanovení (Farní výbor, Odborné komise a Farní shromáţdění) přinášejí moţnost ustanovení jakéhosi výkonného orgánu farní rady, který zajišťuje její vnitřní chod, případně specializovaných komisí, které se věnují specifickým oblastem a podávají radě zprávy. Tato moţnost opět ukazuje na blízkost pojetí, které v „koordinační“ roli rady spatřuje jeden z jejích hlavních úkolŧ. Rada také jednou za rok organizuje „farní shromáţdění“, které je jedním z nástrojŧ, kterým má rada posilovat společenství a spoluzodpovědnost za ţivot farnosti. Kontinuita rady a způsob zániku členství Na závěr pak stanovy přinášejí ustanovení spojené s ukončením členství či zánikem rady jako celku (Zánik členství ve farní radě). Zde najdeme zajímavé ustanovení, které koresponduje i s našimi dřívějšími výklady ustanovení církevních dokumentŧ o situaci uprázdněného úřadu faráře.460 V § 33 je zde řečeno, ţe v této situaci „mandát ostatních členŧ FR trvá“ a ţe nový farář „svolá FR do jednoho měsíce od nástupu sluţby“. Odchodem či úmrtím faráře tedy farní rada podle těchto stanov nezaniká, a tak mŧţe pomoci zajistit kontinuitu pastoračního směřování farnosti. V § 34 je zde trochu vágní, případně i zneuţitelné ustanovení, ţe farář mŧţe odvolat delegované, volené a jmenované členy rady „kdyţ zpŧsob jejich jednání přináší farnímu společenství závaţnou škodu nebo zmatek“ nebo „při ztrátě dobré pověsti u řádných a váţených farníkŧ“. Navíc biskup podle § 37 mŧţe (bez udání dŧvodu) odvolat farní radu jako celek nebo její jednotlivé členy. 460 Srov. pozn. pod čarou 1313 a související texty. 135 Situační reflexe Kapitola 2 Souhrnné hodnocení Z výše uvedeného vyplývá, ţe pastorační rada farnosti alias farní rada je podle stanov vydaných v plzeňské diecézi především akčním pastoračním týmem faráře s extrémně širokým rejstříkem úkolŧ v oblasti přímé farní pastorace a koordinace pastoračních aktivit dalších subjektŧ. Zároveň jí jsou přiřčeny poměrně velké pravomoci v oblasti spolurozhodování, kdy při neshodě s farářem se záleţitost po druhém projednání musí řešit s biskupem. Zpŧsob její práce je inspirován parlamentárním stylem a její sloţení je široce zastupitelsko-reprezentativní. Vŧbec se zde neřeší rozdílné zpŧsoby jednání, rozhodování a zodpovědnosti v závislosti na rŧzných rolích (poradenská, koordinační) vyplývajících z rŧzných konceptŧ farních rad v koncilních dekretech Apostolicam actuositatem a Christus Dominus (srov. přílohy P 1.1 aţ P 1.4 a související výklady). Je váţnou otázkou, zda takto koncipovaný orgán má vŧbec nějakou šanci k ţivotu. Předmětem dalšího studia proto bude, zda i ostatní diecéze z plzeňských stanov tento problematický základ převzaly nebo zda se jej nějakými úpravami snaţily upravit. 2.3.3 Rŧzné „vývojové větve“ stanov PRF v jednotlivých diecézích Na základě podrobného srovnání plzeňské předlohy se stanovami olomoucké arcidiecéze („větev A“) a praţské arcidiecéze („větev B“) je moţné kromě dalších drobných formálních detailŧ vysledovat následující, pro nás relevantní rozdíly. 461 Zcela samostatnou větev pak tvoří stanovy diecéze ostravsko-opavské („větev C“). Podrobné srovnání je prezentováno v příloze P 9.462 Větev A: Stanovy olomoucké a královéhradecké Oproti plzeňským pouţívají olomoucké stanovy v celém textu termín „pastorační rada farnosti“, který zde tedy není nahrazen zkráceným termínem „farní rada“ (pravděpodobně proto, ţe na Moravě je více zvykem pouţívat termín „farní rady“ jak pro ekonomickou, tak pro pastorační radu farnosti). Věta o hlavním účelu zřizování pastoračních rad byla z preambule přesunuta do poznámek.463 Kromě některých formulačních změn se pak v olomouckých stanovách vyskytují ne příliš závaţné obsahové změny spíše praktického neţ koncepčního rázu (kromě vypuštění dŧleţitého práva na informace o ekonomické situaci farnosti).464 461 Srov. VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 16–19. 462 Tato příloho obsahuje srovnávací tabulku podle VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 24–26. 463 Vojáčková zde omylem tvrdí: „Na úvod závěrečných poznámek se vyskytuje věta, která v předloze obsaţena není.“ VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 17. 464 V seznamu úkolŧ (§ 2) olomoucké stanovy kromě některých formulačních změn zcela vypouštějí úkol zastupovat farní společenství ve vikariátní radě či dalších institucích. V seznamu práv rady (§ 3) je 136 Situační reflexe Kapitola 2 Královéhradecké stanovy jsou s olomouckými zcela totoţné, aţ na malé změny v číslování a korekturu malého opomenutí.465 Větev B: Stanovy pražské a litoměřické Pŧvodní verze praţských stanov z roku 2000 pouţívá, stejně jako plzeňská předloha, termín „farní rady“, přičemţ pojem „pastorační rada“ zŧstává jen v preambuli (avšak v novelizaci z roku 2004 následují olomoucký příklad a začínají pak také všude pouţívat termín „pastorační rada“).466 Praţské stanovy však vypouštějí mnohem více úkolŧ,467 přičemţ přidávají některé úkoly nové (včetně úkolu zvolit jednoho svého člena za člena ekonomické rady farnosti).468 Tím se v praţských stanovách značně redukuje široký rejstřík úkolŧ doporučených stanovami plzeňskými, přičemţ jsou vypouštěny všechny úkoly „zastupitelské“, téměř všechny úkoly „koordinační“ (kromě koordinace vzdělávací činnosti ve farnosti) a hodně „pastoračních“ (především ty, které se týkaly přímých aktivit či organizace akcí); z „poradních“ úkolŧ se vypouští jen onen týkající se širší společnosti. Ze seznamu práv (§ 3) sice není (jako je tomu u olomouckých stanov) vypuštěno právo na informace o ekonomické situaci farnosti, je však vypuštěno právo na to být informováni o vzniku a zániku společenství a organizací a přibylo právo na vyjádření se ke kandidátovi bohosloví. V poslední verzi praţských stanov z roku 2008 pak byla mírně omezena práva PRF ohledně vyjadřování se k personálním změnám ve farnosti.469 vypuštěno právo na informace o ekonomické situaci farnosti. Ve stati o sloţení rady (§ 4) olomoucké stanovy vypouštějí moţnost, ţe do rady jsou jmenováni duchovní pověření nejen biskupem, ale take farářem, a také opravují onu tiskovou chybu o zástupci „jiných církví“. Zcela je vypuštěna stať o prŧběhu voleb (§ 8), obsah zápisu (§ 20) je přesunut do poznámek a k příčinám zániku členství (§ 34) přibylo „odstěhování“. 465 Byla odstraněna chyba olomouckých stanov, které ve 2. bodě IV. části zapomněly pŧvodní plzeňské „farní rady“ zaměnit za „pastorační rady“. 466 „Protoţe na loňskou výzvu k podání připomínek nepřišly ţádné podněty, je text stanov totoţný s textem stanov dosavadních, schválených ad experimentum dne 1. dubna 2000 (schválení prodlouţeno 4. března 2003). Rozhodnutím arcibiskupa se však novelizuje název: Farní rada, který se mění na název Pastorační rada, aby byl v souladu s terminologií Kodexu kanonického práva.“ Stanovy pastoračních rad a ekonomických rad farností, Arcibiskupství praţské, http://www.apha.cz/stanovy-pastoracnich-rad-a- ekonomickych-rad-farnosti, (19.9.2008). 467 Stejně jako olomoucké, i praţské vypouštějí první vysvětlující poznámku a ze seznamu úkolŧ (§ 2) vypouštějí body f) o promýšlení společenského vývoje, h) o zastupování zájmŧ katolíkŧ na veřejnosti, i) o posilování odpovědnosti za misie, j) o ekumenické spolupráci, k) o podpoře a koordinaci sdruţení a iniciativ, l) o hledání přístupu k lidem vzdáleným, o) o zastupování ve vikariátní radě, p) o určování pořadí úkolŧ, které je třeba plnit, q) o spolupráci při všech moţných farních aktivitách. 468 Přibyl úkol „podporovat vznik a rozvoj nových kněţských a řeholních povolání ve farnosti“ (§ 2, čl. 2, písm. c), v úkolu „vidět zvláštní situaci rodin a rŧzných skupin farního společenství a hledat účinnou pastorační a charitativní pomoc v jejich potřebách“ bylo vloţeno „rodin a“ (§ 2, čl. 2, písm. f) a přibyl úkol „zvolit jednoho svého člena za člena ekonomické rady farnosti“ (§ 2, čl. 2, písm. j). V poslední verzi stanov z roku 2008 přibyl úkol týkající se podpory povolání ke kněţství a řeholnímu ţivotu. 469 Ve stati o právech PRF bylo upřesněno, ţe PRF má právo „sdělit“ (oproti pŧvodnímu „vyslovit“) biskupovi svŧj názor, „má-li dojít k ustanovení faráře (nikoli administrátora) v uprázdněné farnosti“, 137 Situační reflexe Kapitola 2 V praţských stanovách je oproti plzeňským nejprve zkráceno funkční období rady (§ 7) ze čtyř na dva roky (v případě prvního ustanovení ze dvou na jeden), ve verzi stanov z roku 2008 je však opět prodlouţeno na pět let a přidáno několik dalších praktických upřesnění ohledně sloţení,470 volebního řádu,471 zpŧsobu práce472 a několika dalších oblastí jako je zánik členství apod.473 Litoměřické stanovy jsou kromě osobních údajŧ v preambuli totoţné s praţskými z roku 2000. Stanovy“větve B” (PH, LT) se tedy od „větve A” (OL, HK) i od plzeňské předlohy liší podstatným omezením škály úkolŧ rady, eliminováním role „zastupitelské” a téměř i role „koordinační”, omezením role „pastorační” a soustředěním se především na roli „poradní”. Nová verze praţských stanov z roku 2008 pak na jedné straně pŧvodní škálu pŧsobení PRF mírně omezuje (PRF se jiţ např. nevyjadřuje k personálním změnám týkajících se administrátora či farních vikářŧ, ale jen faráře), avšak zároveň posiluje jak roli předsedy, tak roli členŧ rady (mohou sami ţádat o hlasování a hrají dŧleţitější roli při vizitacích), zavádí oproti pŧvodnímu „má-li dojít k obsazení uprázdněné farnosti nebo k jiným personálním změnám, které se týkají duchovních pŧsobících ve farnosti“ (§ 3, písm. a). 470 Ve stati o sloţení PRF bylo upřesněno, ţe jde o zástupce „katolických“ církevních sdruţení podle kán. 312 a 313 CIC, „které jsou ustanoveny ve farnosti“, a o zástupce „církevní autoritou“ uznaných hnutí (srov. § 4, písm. c). 471 Ve „Volebním řádu“ bylo změněno funkční období PRF z pŧvodních 2 na nynějších 5 let (srov. § 7, písm. a) a doplněno, ţe farář musí jednotlivé instituce ve farnosti o jmenování jejich delegátŧ do PRF poţádat „písemně“ (srov. (§ 7, písm. b). Podobně i v rámci stati o prŧběhu voleb je doplněno, ţe volební komise oznámí zvoleným kandidátŧm výsledky voleb „písemně“ (srov. § 8, písm. d) a ţe se má protokol o konání voleb uloţit do archívu farnosti (srov. § 8, písm. h). 472 Ve stati o zpŧsobu práce PRF je zrušena moţnost, aby předseda přenesl povinnost svolávat a řídit setkání rady na místopředsedu „trvale“, přičemţ je zachována moţnost přenést tuto povinnost „pro jednotlivý případ“ (§ 14). V témţe paragrafu je také doplněno ustanovení, ţe „zasedání a jednání nesvolaná předsedou, či svolaná bez jeho pověření, anebo jím dodatečně neschválená, jsou tím samým neplatná“ (§ 14). Zápisy musí být podle nových stanov k platnosti „podepsány předsedou“ (§ 15). Je zde zařazen zcela nový paragraf týkající se situace po odchodu faráře či administrátora z farnosti či situace, kdy je faráři bráněno ve výkonu sluţby: „Při uvolnění farnosti, nebo je-li faráři bráněno ve výkonu sluţby (srov. kán. 539), a není-li dosud postaráno o farnost v souladu s kán. 539 CIC, ani nepřevzal řízení farnosti nikdo prozatímně v souladu s ustanovením kán. 541 CIC, vyrozumí místopředseda ordináře o nastalé situaci. Zároveň mu přísluší po tu dobu svolávat a řídit právoplatně činnost PR, pokud ordinář nerozhodne jinak“ (§ 16). Z pŧvodních 4x do roka na nynějších 2x do roka se zmenšil nejmenší moţný počet pravidelných zasedání a program připojený k pozvánce na zasedání musí být „podepsán předsedou“ (srov. § 17, čl. 1) a předseda je nyní povinen svolat zasedání rady nejen „pokud jej o to poţádá minimálně 1/3 členŧ PR“, ale také alespoň „polovina členŧ ekonomické rady farnosti“ (§ 17, čl. 2). Předsedající dá nyní hlasovat nejen „je-li sporné, jaký názor má většina“, ale také „poţádá-li o hlasování ve věci některý člen PR“ (§ 19, čl. 2). Při vizitaci je nově zmíněno, ţe vizitátor má vyslechnout nejen PRF jako celek, ale také její jednotlivé členy, a to „je-li třeba i v soukromém rozhovoru“, PRF se podílí nejen na sestavení vizitační zprávy, ale také „na přípravě vizitace“ a nově je také stanoveno, ţe „po skončení vizitace předseda seznámí PR s obsahem a závěry vizitační zprávy a PR je řádně projedná na svém zasedání“ (§ 24). 473 V nových stanovách je zcela a bez náhrady vypuštěna pŧvodní stať VIII. nazvaná „Farní shromáţdění“ (pŧvodní § 29 – 32). Ve stati o zániku členství v PRF je přidán dovětek, ţe „řádně zvolenou PR nemŧţe farář bez závaţného dŧvodu a souhlasu ordináře rozpustit před uplynutím mandátu PR“ (§ 30, čl. 3). Pokud farář ze závaţných, ve stanová specifikovaných dŧvodŧ odvolá některého ze členŧ PRF, musí „o tomto kroku a o jeho dŧvodech“ farář „informovat ordináře“ a „proti tomuto rozhodnutí faráře se dotyčný mŧţe odvolat k ordináři“ (§ 31, čl. 1, písm. b). 138 Situační reflexe Kapitola 2 nové stabilizační prvky v případě nepřítomnosti či nefunkčnosti předsedy (činnost rady při neobsazené farnosti a ochrana před svévolným rozpuštěním rady či odvoláváním členŧ) a více zvýrazňuje roli ekonomické rady farnosti. Větev C: Stanovy ostravsko-opavské Ačkoli ostravsko-opavská diecéze nepatří do okruhu našeho zájmu, kvŧli porovnání zde alespoň krátce charakterizujeme obsah jejích stanov pro PRF, které očividně nepocházejí ze stejného zdroje jako stanovy diecézí ostatních a představují podstatně odlišný a svébytný koncept práce těchto rad.474 Ostravsko-opavské stanovy jsou oproti ostatním mnohem kratší (rozčleněné do 7 kánonŧ). Podobně jako v případě ostatních diecézí, ani zde pastorační rady v diecézi nejsou nařízené, ale v preambuli je obsaţeno „právo“ PRF zřídit. Pouţívá se zde termín „pastorační rada farnosti“. Pastorační rada je zde chápána jako „společenství farníkŧ“, které „pomáhá knězi“.475 Tímto je pastorační radě nejen přisouzena v podstatě pouze role „pastorační“, ale ta je navíc ještě nasměrována, i kdyţ ne výlučně, především do oblasti technicko- správcovské. Tomuto akčnímu pojetí rady také odpovídá její sloţení, přičemţ členy rady jsou kromě kněţí a jáhnŧ také ti věřící, kteří se „podílejí na pastorační péči ve farnosti určitou sluţbou“. Další se pak mohou stát členy rady na základě rŧzných, ne přesně stanovených procesŧ.476 Podle zpŧsobu sloţení rady se zdá, ţe v ostravsko-opavské diecézi pastorační radě jednoznačně přisuzují roli výkonného pastoračního týmu spíše neţ jakoukoli jinou.477 Na první pohled je jasné, ţe na rozdíl od stanov ostatních českých i moravských diecézi, částečně (i kdyţ ne příliš specifikovaně) inklinujících ke koordinační a zastupitelské roli farní rady a k parlamentárnímu modelu běţnému především v Německu, stanovy ostravsko-opavské zvolily spíše model farářova pastoračně-opravářského týmu, který mŧţe vznikat a proměňovat se velmi spontánně, podle momentálních potřeb. 474 Srov. Stanovy farních rad v Ostravsko-opavské diecézi. Schválené 1.9. 1997 diecézním biskupem Františkem Václavem Lobkowiczem. Společnost pro církevní právo, Dokumenty, http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/farradol.htm, (20.9.2008). 475 Srov. tamtéţ, § 2. 476 Podle § 1 kánonu 2 těcht stanov jsou členy rady kromě všech kněţí a jáhnŧ ustanovených ve farnosti také věřící, „kteří se podílejí na pastorační péči ve farnosti určitou sluţbou, jako katecheté, animátoři skupin mládeţe a jednotlivých společenství ve farnosti, akolyté a jiní.“ K nim pak přistupují „další farníci buď na základě jejich dobrovolné aktivity ve farnosti, nebo zvolení ve farním shromáţdění, jmenovaní farářem, určení kombinací těchto kritérií nebo i jiným zpŧsobem, který se jeví v podmínkách dané farnosti jako nejvhodnější“. 477 Tomu odpovídá i další ustanovení téhoţ kánonu, ţe počet členŧ pastorační rady „mŧţe být podle aktuální potřeby a zájmu farníkŧ o spolupráci ve farnosti kdykoli rozšířen“ (§ 2). 139 Situační reflexe Kapitola 2 2.3.4 Pŧvod stanov PRF plzeňské diecéze a jejich srovnání s předlohou Jestliţe se plzeňské stanovy staly základní předlohou pro téměř všechny ostatní diecéze v České republice, je třeba si poloţit otázku, z jakých inspiračních pramenŧ čerpaly či podle jakých předloh byly vypracovány tyto stanovy. Gabriela Vojáčková ve své jiţ dříve zmiňované srovnávací studii478 na základě srovnání struktury a obsahu těchto stanov s dokumentem Würzburgské synody Verantwortung des Ganze Gottesvolkes für die Sendung der Kirche (Räte und Verbände)479 dochází k závěru, ţe „stanovy plzeňské diecéze s jistotou čerpaly z některých stanov pocházejících ze Spolkové republiky Německo, protoţe není zcela moţné, aby někdo vytvořil text, který se téměř aţ na pár vsuvek, textových odchylek a přidání shodoval s textem jiným, coţ se v našem případě týká především úkolŧ PR farností“.480 Pro podrobnou srovnávací tabulku srov. přílohu P 9. Srovnání úkolů PRF v plzeňských stanovách s předlohou Uvedená shoda je vidět především na faktické totoţnosti 16 úkolŧ farních rad, které vypočítává dokument Räte und Verbände,481 se šestnácti úkoly, které, jen s minimálními změnami, vypočítávají plzeňské stanovy (§ 2, odst. 1 a 2; § 3, písm. a). Některé z těchto změn jsou víceméně formálního charakteru nebo motivované přizpŧsobením se strukturám v českých diecézích, ale jiné jsou i přes jejich případnou nenápadnost velmi dŧleţité. Např. z plzeňských stanov (§ 2, odst. 1) bylo vypuštěno slovíčko „všechny“, které se nachází v bodu a) německého dokumentu, kde pravděpodobně šlo o obecné pravidlo kompetence farní rady skutečně ke „všem“ otázkám týkajícím se farnosti.482 Toto vypuštění v plzeňských stanovách s sebou přineslo jistou pochybnost, které otázky do kompetence PRF spadají a které ne. Další dŧleţitou změnou je dodatek německého textu v bodu a), kde se mluví o tom, ţe se farní rada mŧţe starat o provedení opatření, na kterých se rada usnesla, „pokud nelze nikoho jiného pověřit“. Vypuštěním tohoto dodatku v plzeňských stanovách (srov. § 2, odst. 1) byl do jejich základu vloţen mnohem větší dŧraz na „pastoračně-výkonnou“ roli rady. To se pak odráţí i dále, např. v bodě g) německé předlohy, podle které má farní rada v oblasti společenského vývoje „přijímat odpovídající opatření“, zatímco plzeňské stanovy tam navíc dodávají „… a provádět je“. Navíc zatímco v bodě h) německá předloha střízlivě ukládá 478 Srov. VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 21–23. 479 Verantwortung des Ganze Gottesvolkes für die Sendung der Kirche. Beschluß, Die Gemeinsame Synode der Bistümer in der Bundesrepublik Deutschland (1971–1975), http://www.dbk.de/schriften/synode/Dateien/Synode_in_Teilen/16_Sendung.pdf, (22.4.2007). 480 VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 21. 481 Srov. Räte III 1.2a-p. 482 Srov. VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 22. 140 Situační reflexe Kapitola 2 farní radě „zastupovat zájmy katolíkŧ na veřejnosti“, plzeňské stanovy úkol uvedený pod stejným písmenem téměř aţ nepochopitelně rozšiřují na zastupování „potřeb katolíkŧ, křesťanŧ případně i ostatních spoluobčanŧ na veřejnosti“. Nakonec jsou pro nás zajímavé čtyři úkoly, které se v plzeňských stanovách oproti dokumentu Räte und Verbände objevují navíc. Jde o písmena g) o koordinaci či provádění vzdělávací činnosti, n) o posilování vědomí společenství skrze společné úkoly a akce, p) o určování pořadí úkolŧ v návaznosti na pastorační program diecéze a q) o spolupráci při provádění mnoha farních aktivit jako jsou lidové misie apod. Ani tyto body však nebudou vlastní tvorbou, protoţe, jak objevila Vojáčková, se všechny tyto čtyři body objevují téměř v plném znění v tehdy platných stanovách řezenské diecéze.483 Lze tedy konstatovat, ţe základní úkoly PRF byly do plzeňských stanov téměř doslovně převzaté z některých stanov ve Spolkové republice Německo, velmi pravděpodobně ze stanov řezenské diecéze z roku 1993.484 Změny, které zde byly kromě některých formálních úprav učiněny, však posouvají plzeňský koncept více směrem k PRF jakoţto výkonnému pastoračnímu týmu. Srovnání struktury PRF a jejich kompetencí v plzeňských stanovách s předlohou Teprve v oblasti struktury a kompetencí PRF se zdá, ţe plzeňské stanovy šly oproti německé předloze více svojí vlastní cestou. Základní diference jsou především v následujících ustanoveních:485 Zatímco podle Räte und Verbände je zavedení farních rad ve všech farnostech povinné, v plzeňských stanovách (a poté i ve všech ostatních) je jejich zavedení doporučené. Zatímco v německých diecézích řídících se konceptem z Räte und Verbände je zaručeno, ţe 2/3 členŧ farní rady si volí farnost, v plzeňských stanovách (a poté i v ostatních) není s přihlédnutím k delegovaným členŧm a členŧm na základě svého úřadu zaručena ani polovina farností volených členŧ farní rady. Zatímco v německých diecézích řídících se konceptem z Räte und Verbände nemá být pokud moţno předsedajícím farář, v plzeňských stanovách (a poté i v ostatních) to je naopak, s odvoláním na kán. 519 a 536 CIC, vţdy farář. 483 Srov. VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 23. V řezenské diecézi byly do dnešního dne schváleno pět podob stanov (z let 1971, 1978, 1993, 2003, 2008), přičemţ první ještě před Würzburskou synodou. Na první čtyři vydání těchto stanov upozorňuje VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 30, pozn. pod čarou č. 26. 484 Satzung für Pfarrgemeinderäte in der Diözese Regensburg, in: Amtsblatt für die Diözese Regensburg. Regensburg: Bischöfliches Ordinariat Regensburg, 12. listopad 1993, Nr. 12. VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 30, pozn. pod čarou č. 27, uvádí odkazy na stanovy z Passau, Würzburg, Augsburg a München-Freising. 485 Srov. VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 27. 141 Situační reflexe Kapitola 2 Zatímco v německých diecézích řídících se konceptem z Räte und Verbände musí farář při svém případném nesouhlasu s usnesením rady deklarovat dŧvody tohoto nesouhlasu, v plzeňských stanovách (a poté i v ostatních) toto předepsáno není. Zatímco v německých diecézích řídících se konceptem z Räte und Verbände při nesouhlasu faráře s usnesením rady ani po druhém projednání se záleţitost řeší rozhodčím orgánem, který má být za tímto účelem ustanoven, v plzeňských stanovách (a poté i v ostatních) je záleţitost v takovéto situaci předloţena k rozhodnutí biskupovi. Z toho opět vyplývá, jak jsme jiţ poznamenali dříve, ţe stanovy plzeňské diecéze a skrze ně pak i stanovy ostatních diecézí sice z německého konceptu farních rad přejaly celou širokou škálu jejich úkolŧ, avšak nepřejaly z něj základní strukturální a kompetenční charakter těchto rad jakoţto jednoho subjektu s dvojí identitou (poradní orgán faráře a koordinační orgán laického apoštolátu), z toho plynoucím dvojím druhem kompetencí a tomu odpovídajícími dvěma zpŧsoby práce (srov. výklad této „dvoukolejnosti“ zakotvené partikulárním právem v německých farních radách v oddíle 1.3.1). Tím se znovu potvrzuje váţná otázka, zda je moţné takto širokou škálu úkolŧ zvládnout bez příslušného strukturálního a kompetenčního instrumentáře. 2.3.5 Souhrn: Rozporuplný vliv partikulárního práva na práci PRF v Čechách Podrobným druhotným i vlastním dokumentárním výzkumem jsme v této části došli k závěru, ţe partikulární právo většiny diecézí v české církevní provincii je v oblasti stanov pro práci PRF téměř shodné (kromě českobudějovické, která ţádné stanov vydány nemá). Navíc je jisté, ţe jako společný pramen pro tyto diecéze slouţily stanovy diecéze plzeňské vydané v roce 1995, které zas za svoji předlohu měly stanovy některé z německých diecézí, s velkou pravděpodobností stanovy diecéze Regensburg v jejich vydání z roku 1993. Plzeňské stanovy (a tím zprostředkovaně i stanovy ostatních diecézí) z tohoto německého pramene sice převzaly celý široký rejstřík úkolŧ farní rady, mírně ještě rozšířený o dŧraz na farní radu jakoţto „pracovní“ či „pastoračně-výkonný“ tým, avšak jemné rozlišování německého partikulárního práva o farních radách jakoţto orgánech zahrnujících dvě pracovní identity a zpŧsoby jednání podle příslušné oblasti jednání jiţ nepřevzaly. Takto se sice na jedné straně naše partikulární právo vyhnulo těţko řešitelné otázce po zpŧsobu rozlišování těchto dvou oblastí (srov. příslušné části v oddílu 1.3.1 o vývoji této otázky v Německu), avšak zároveň bylo zatíţeno ohromnou šíří očekávání a velikým mnoţstvím úkolŧ, jejichţ plnění se od farních rad očekává, aniţ by jim k tomu byly 142 Situační reflexe Kapitola 2 nabídnuté vhodné nástroje. Tímto se nejen potvrzuje naše domněnka, ţe diecézní stanovy budou nejspíše pŧsobit jako jeden z klíčových kontextuálních vlivŧ na práci PRF, ale tato domněnka se i dále specifikuje: podoba stanov PRF, která je v české církevní obecně pouţívána, zasévá do jiţ tak náročného kontextu vzniku a práce PRF další nedobré semeno v podobě velmi vágního a nevyjasněného konceptu fungování PRF jako takových. V následující části se nyní podívejme, zda s touto situací pomohl nějakým směrem pohnout Plenární sněm katolické církve v České republice. 2.4 PRF V ČECHÁCH VE SVĚTLE PLENÁRNÍHO SNĚMU „Celý prŧběh sněmovního procesu i vlastního sněmu byl pro nás velkým uvedením do plnější realizace synodality v naší církvi.“486 Tato slova, která mŧţeme číst v závěrečném dokumentu Plenárního sněmu katolické církve v České republice, se mohou stát jakýmsi mottem pro následující prezentaci našeho vlastního dokumentárního výzkumu tématu pastoračních rad farností v tomto sněmovním procesu. Od tohoto výzkumu očekáváme, ţe nám poskytne další částečné odpovědi na otázku, do jaké míry a jakým zpŧsobem lze práci pastoračních rad farností v české církevní provincii povaţovat za realizaci synodality v pastorační praxi. Po představení metod dokumentárního výzkumu a analýzy dat (2.4.1) se nejprve seznámíme s vývojem tématu PRF v práci sněmovních krouţkŧ (2.4.2) a v ostatních příspěvcích ke sněmu (2.4.3). Poté se podíváme, jak se naše téma odrazilo v příspěvcích delegátŧ a pracovních tematických skupin na vlastních sněmovních zasedáních (2.4.4) a jakým zpŧsobem se „vtělovalo“ do přípravných sněmovních dokumentŧ (2.4.5), tak do dokumentu závěrečného (2.4.6). Na závěr nabídneme souhrnný náčrt obrazu pastoračních rad farnosti v závěrečném dokumentu sněmu a v celém sněmovním procesu (2.4.7). 2.4.1 Základní otázka a rozsah dokumentárního výzkumu Základní výzkumná otázka pro výzkum pramenŧ souvisejících s Plenárním sněmem katolické církve v České republice (dále „plenární sněm“ nebo „sněm“) zněla: „Jaký obraz pastoračních rad farností se otiskl do závěrečného dokumentu sněmu a jak se tento obraz postupně profiloval v jeho prŧběhu a během jeho přípravy?“ Rozsah výzkumu byl určen souborem dokumentŧ, které byly (z velké většiny) k dispozici na oficiálních webových stránkách plenárního sněmu v srpnu 2008, kdy byl dokumentární výzkum realizován. Tyto dokumenty zrcadlí celý sněmovní proces, od 486 Ţivot a poslání křesťanŧ v církvi a ve světě. Závěrečný dokument Plenárního sněmu katolické církve v ČR, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, čl. 367. 143 Situační reflexe Kapitola 2 vyhlášení sněmu českými a moravskými biskupy 5. července 1997 aţ do vydání závěrečného sněmovního dokumentu v roce 2007. Celá následující reflexe tématu PRF ve sněmovním procesu navazuje na předchozí vrstvy analýzy dat získaných vlastním dokumentárním výzkumem, které jsou prezentované v přílohách P 10 (primární analýza) a P 11 (sekundární analýza), kde také lze nalézt podrobnější podklady zde uvedených reflexí a další související podrobnosti a odkazy na relevantní prameny. Podrobnosti o výzkumných metodách i historickém kontextu sněmu lze nalézt v příloze P 10.1. 2.4.2 PRF a sněmovní krouţky v letech 1999 – 2002 Sněmovní krouţky se formálně scházely v letech 1999 – 2002 a z jejich práce je k dispozici celkem 5562 zápisŧ z přibliţně 250 krouţkŧ. Jiţ první rok práce sněmovních krouţkŧ (1999) bylo téma pastoračních či farních rad v mnohých zápisech z krouţkŧ bylo zřetelně přítomné (84 podchycených výskytŧ),487 a to i přesto, ţe vlastní „Materiál pro sněmovní krouţky“ určený na rok 1999 ţádnou přímou zmínku o pastoračních radách farností ani farních radách neobsahoval.488 Ve zkoumaných analýzách a zápisech z tohoto roku převaţovalo pojetí pastorační rady jako pastoračního týmu pomáhajícího faráři s pastorací ve farnosti, ale viděly v nich také určitou záruku kontinuity ve farnosti, nástroj reprezentování církve navenek, výraz spoluzodpovědnosti za společné poslání či zpŧsob prohlubování komunikace ve farnosti. Zároveň je častěji vyjadřováno zklamání z neexistence PRF ve farnosti či z toho, ţe PRF neplní funkci nabídky prostoru k partnerskému dialogu ve farnosti. Ozývá se volání jak po zakládání nových PRF, tak po některých systémových změnách (posílení zpŧsobu podílení se PRF na rozhodování ve farnosti) nebo ohledně způsobu jejich fungování (doporučování, ale i kritika demokratických mechanismŧ).489 487 Zatímco obrat „farní rada“ se v rŧzných tvarech v zápisech z krouţkŧ z roku 1999 vyskytuje 69x, výraz „pastorační rada“ (farnosti) pak 15x; srov. Tabulka 3 na str. 571. 488 Materiál pro sněmovní krouţky, tematický pracovní materiál pro sněmovní krouţky pro rok 1999, schválila Přípravná komise plenárního sněmu v Olomouci 8. 12. 1998, http://snem.cirkev.cz/download/Material-pro-snemovni-krouzky-1999.doc, (27.8.2008). 489 Celkově tyto dŧrazy prvního roku práce sněmovních krouţkŧ dobře shrnuje jedna ze souhrnných analýz, které jsou k dispozici: „Při pohledu na souhrn odpovědí vyvstává dŧrazně touha laikŧ po výraznějším zapojení do ţivota církve, po vloţení dŧvěry a z toho vyplývající odpovědnosti za činnosti konané v církvi. V první řadě jde o nabídku ze strany laikŧ, nabízejí své ‚hřivny„, svŧj čas a schopnosti. Mají touhu více se zapojit, nabízejí pomoc nejen ve farních a pastoračních radách, nejen jako lektoři a akolyti, ale také jako partneři, kteří „zasvěcují Bohu svět„ a chtějí nést svŧj díl odpovědnosti. Naproti tomu od kněţí ţádají větší otevřenost vŧči nim, více dŧvěry a z toho plynoucí svěřování úkolŧ, koordinaci farnosti. Ne opravy kostelŧ, ale duchovní vedení, více času na svátost smíření, práci s mládeţí a vzdělávání věřících ve víře. Od biskupŧ pak podporu laických aktivit, komunikaci s farnostmi a formaci kněţí ve své diecézi.” Stručná analýza roku 1999, http://snem.cirkev.cz/download/Strucna_analyza_1999.htm, (27.8.2008). 144 Situační reflexe Kapitola 2 Druhý rok práce sněmovních krouţkŧ (2000) byl na zmínky o pastoračních či farních radách nejbohatší (celkem 190 podchycených výskytŧ), coţ bylo pravděpodobně zpŧsobeno i tím, ţe pracovní sešit „O církvi“ se v diskusních otázkách na pastorační rady ve farnostech přímo dotazoval nebo je zmiňoval.490 Co se týče role a poslání PRF, v tomto roce jsou, kromě funkcí zmíněných jiţ v roce předchozím, PRF vnímány také jako nástroje konstruktivní kritiky, jako prostředek komunikace s biskupem či jako znamení ţivé církve. Opět jsou kriticky vnímána některá systémová ustanovení (demokratičnost). K tématu PRF se vyjadřovalo i hodně krouţkŧ, v jejichţ farnosti PRF neexistuje, funguje jen formálně nebo nějakým defektním zpŧsobem, přičemţ klíčovou se zde často jeví postava faráře. Pokud jsou prezentovány pozitivní zkušenosti, jde téměř vţdy o zkušenost s praktickou spoluprací v pastoraci v nejrŧznějších konkrétních oblastech (PRF jako pastorační tým nebo skupina farářových pomocníkŧ). Nejčastější pozitivní komentáře k práci PRF coby prostoru spoluzodpovědnosti v církvi (stmelování farností, prostor pro dialog, správa financí) se objevily z královéhradecké a praţské diecéze. Opakovaně se objevuje volání po hlubším vzdělání a praktické formaci jak farářŧ, tak členŧ PRF.491 Třetí rok práce sněmovních krouţkŧ (2001) přinesl v počtu zmínek o pastoračních či farních radách rapidní pokles (celkem 31 podchycených výskytŧ), a to i přesto, ţe pracovní sešit na tento rok „Církev a svět“ se o pastoračních radách farností i tentokrát zmiňuje (i kdyţ jen okrajově).492 Je zřejmé, ţe PRF se pro pŧsobení církve v širší společnosti nepovaţují za tak dŧleţité jako pro její vnitřní ţivot, avšak i zde bylo nakonec moţné nalézt poměrně značný počet zmínek o farních či pastoračních radách ve vztahu k poslání církve v dnešním světě (PRF jako nástroj pastorace rodin, potřebných a nemocných, orgán spoluzodpovědnosti za finanční zabezpečení v pastoraci profesionálně činných farníkŧ, jeden 490 O církvi, tematický pracovní materiál pro sněmovní krouţky pro rok 2000, schválila Přípravná komise plenárního sněmu v Praze 13. 12. 1999, http://snem.cirkev.cz/download/Materialy_2000.htm, (27.8.2008); srov. otázka 3.1.5 a 4.1.10. 491 Tento sumář pohledŧ na PRF z práce sněmovních krouţkŧ v roce 2000 shrňme opět velmi ilustrativním citátem s jedné ze souhrnných analýz: „Po koncilu došlo k velké změně v sebepojetí Církve a ruku v ruce s tím v chápání úlohy ne-klerikŧ neboli laikŧ. […] V praktické rovině jsou však změny mnohem pomalejší, spíš převaţují staré stereotypy ve vzájemném poměru laikŧ a klerikŧ, a to z obou stran. Ze strany laikŧ z pohodlnosti, ze strany klerikŧ z pocitu ohroţených ‚pozic‟. Bude ještě dlouho trvat, neţ se v české církvi změní mentalita nadřízenosti a podřízenosti, neţ pod pojmem Církev budeme všichni myslet celý Boţí lid a nejen hierarchii - ale nejen myslet: neţ takovou skutečnost budeme ţít.” MATĚNA Jaromír: Ze zápisŧ sněmovních krouţkŧ. Všeobecné kněţství a poslání laikŧ v církvi, in: Informace královéhradecké diecéze 11 (2000), http://snem.cirkev.cz/download/2000-11.htm, (27.8.2008). Srov. také Souhrn podnětŧ sněmovních krouţkŧ k materiálu „O církvi“. Podle zápisŧ z Královéhradecké diecéze zpracoval Jaromír Matěna. Konečná verze – duben 2001, http://www.gybon.cz/matena/cirkev/texty/podn2000.html, (27.8.2008). 492 Srov. „Církev a svět“, tematický pracovní materiál pro sněmovní krouţky pro rok 2001, schválila Přípravná komise plenárního sněmu v Praze, http://snem.cirkev.cz/download/Materialy_2001.htm, (27.8.2008), úvod k 6. kapitole („Média“). Pastorační rady se zde chápou jako jeden z nástrojŧ podpory „toku informací a názorŧ“ mezi „církevními autoritami v kaţdé rovině i mezi katolickými institucemi a věřícími“. 145 Situační reflexe Kapitola 2 z nástrojŧ působení církve na kulturu, nástroj misie na základě pohostinnosti). Prvotně je však PRF chápána spíše jako nástroj vnitrocírkevní.493 I během posledního roku práce sněmovních krouţkŧ (2002) se téma farní či pastorační rady objevilo, i kdyţ ještě méně častěji neţ rok předchozí (celkem 14 podchycených výskytŧ). A to i přesto, ţe ani pracovní materiál „Bible“,494 ani pracovní materiál „Liturgie“,495 se o pastoračních či farních radách nezmiňuje. Avšak stále se i tento rok našly krouţky, které s pastorační radou počítají nejen jako s pracovní liturgickou skupinou, ale jako s prostorem spoluzodpovědnosti za rozvoj slavení liturgie a ţivota z Boţího slova.496 Se sněmovními krouţky však bylo téma PRF spojeno nejen jako téma jejich jednání, ale také jako v praxi se během sněmovního procesu vyskytující naděje, ţe ve sněmovních krouţcích je velký potenciál, který mŧţe přispět (a mnohde skutečně přispěl),497 ke vzniku „ţivého společenství či farních rad, které spolurozhodují o dění ve farnosti“.498 Tuto naději, ţe ze sněmovních krouţkŧ se budou tvořit farní rady, o jejichţ ustanovení „naléhavě ţádá“ a 493 Podle některých krouţkŧ by se pak křesťané neměli soustředit jen na „sluţbu uvnitř církve” (jejíţ je členství ve farní radě pro mnohé synonymem), ale měli by se angaţovat i ve „veřejném ţivotě”: „Církev má ve světě své nezastupitelné místo. Kaţdý křesťan by měl hájit právo a spravedlnost a cítit se zodpovědným za dobro a pokoj ve světě. Pokud je schopen, má se angaţovat ve farní radě, ale také ve veřejném ţivotě” (jedna z odpovědí na diskusní okruh č. 8.1 citovaná v příloze P 10.2.3). Současný zpŧsob fungování pastoračních rad farností je pak někdy dokonce povaţován za něco, co nejen ţe do veřejného svědectví křesťanŧ nezasahuje, ale dokonce mu škodí: „Nevěřící nás kritizují, je na nás přísnější metr. Sami se hádáme, vynášíme spory ven. Farní rada bez rozhodovací moţnosti je na nic, farář si mŧţe dělat, co chce“ (jedna z odpovědí na diskusní okruh č. 5.2 citovaná v příloze P 10.2.3). 494 „Bible“, tematický pracovní materiál pro sněmovní krouţky pro rok 2002, schválila Přípravná komise plenárního sněmu v Praze, http://snem.cirkev.cz/download/Materialy_2002_Bible.htm. 495 „Liturgie“, tematický pracovní materiál pro sněmovní krouţky pro rok 2002, schválila Přípravná komise plenárního sněmu v Praze, http://snem.cirkev.cz/download/Materialy_2002_liturgie.htm. 496 Nejen jako perličku na závěr naší poutí zápisy ze sněmovních krouţkŧ, ale také jako příklad situace, která svým zpŧsobem zrcadlí mnohé z výše naznačených linií v uvaţování o pastoračních radách farností jakoţto pracovních spíše pracovních neţ konzultačních týmech, uvádíme následující citát z jednoho z krouţkŧ českobudějovické diecéze: „Farní rada nedokázala zajistit květinovou výzdobu kostela poté, co onemocněl pán, který tuto práci po mnoho let vykonával. Farář […] se musel obrátit na […] společenství, aby pomohlo situaci vyřešit. Slíbili jsme, ţe pokud se nenajde nikdo z řad věřících, kteří pro tuto práci mají schopnosti, zajistíme tento úkol sami.” Tuto a mnohé další ilustrace lze nalézt v příloze P 10.2.4. 497 Např. z královéhradecké diecéze bylo referováno, ţe „v některých farnostech přinesla činnost krouţkŧ uţ zcela konkrétní ovoce pro oţivení farnosti, vznik pastorační rady farnosti, vyřešení konkrétních problémŧ či uskutečnění nových nápadŧ.“ Plenární sněm. O setkání animátorŧ sněmovních krouţkŧ, in: Informace královéhradecké diecéze 10 (2000), http://snem.cirkev.cz/download/2000-10.htm, (27.8.2008). 498 KIRSCHNER Jan: Sněm jako platforma pro dialog I. Nepromarní čeští katolíci šanci, kterou neměli 150 let?, ChristNet 1.7. 2003, http://snem.cirkev.cz/download/2003-ChristNet2.htm. V Katolickém týdeníku jsme se dokonce dočetli o přesvědčení některých účastníkŧ toto: „Nejcennějším výsledkem činnosti krouţkŧ tak zŧstává dobrovolné a spontánní pokračování v jejich aktivitách formou biblických krouţkŧ, farních rad, konzultačních skupin na pomoc delegátŧm sněmu apod. Oţivení farností a společenství pŧsobením sněmovních krouţkŧ tak bude pro tyto struktury moţná pozitivnějším přínosem neţ vlastní sněmovní jednání.“ BABIČKA Vácslav: Plenární sněm očima delegátŧ, in: Katolický týdeník 18 (2003), http://snem.cirkev.cz/download/2003-18.htm, (27.8.2008). 146 Situační reflexe Kapitola 2 „zdŧrazňuje jejich potřebnost“, vyjádřil v novoročním pastýřském listě z roku 2000 dokonce i královéhradecký biskup.499 2.4.3 PRF v ostatních příspěvcích ke sněmu Do ústředí sněmu přicházely jak v přípravném období, tak v prŧběhu sněmu, kromě zápisŧ ze sněmovních krouţkŧ také příspěvky od rŧzných jednotlivcŧ. V souhrnných analýzách těchto příspěvkŧ se pak např. objevují zmínky o dŧleţitosti stanov pro práci PRF, rady se zde chápou jako dŧleţité pro „zaštítění“ činnosti jiných uskupení v církvi, je zde voláno po pravidelnějším kontaktu pastoračních rad s biskupem a vyskytují se i projevy poměrně velké nespokojenosti.500 Pro podporu rozvoje práce PRF se pak v anketách k tématu sněmu pořádaných Katolickým týdeníkem vyslovují rŧzné známé osobnosti církevního ţivota.501 V jednom z příspěvkŧ se dokonce výjimečně objevuje téma PRF spojené s konceptem „synodality“, a to v příspěvku Marie Zimmermannové, která ve svém článku „Uplatňování principu synodality církve v naší diecézi“502 navazuje na sněmovní příspěvek Miroslava Šimáčka z prvního zasedání sněmu503 a vysvětluje „princip synodality zaloţený na setkáních, kde se jejich účastníci společně radí při hledání nejlepšího řešení konkrétních úkolŧ a otázek“, který v církvi existuje vedle principu hierarchického, a vztahuje tento princip nejen na poradní struktury na úrovni diecéze, ale i na úrovni farností. Jako „naprostou samozřejmost“ chápe pastorační rady ve farnostech pomocný biskup praţské arcidiecéze Karel Herbst.504 Hlouběji pak, a opět ve spojení s konceptem 499 Srov. Plenární sněm v naší diecézi, in: Informace královéhradecké diecéze 12 (1999), http://snem.cirkev.cz/download/1999-12.htm, (27.8.2008) a Plenární sněm v naší diecézi, in: Informace královéhradecké diecéze 1 (2000), http://snem.cirkev.cz/download/2000-1.htm, (27.8.2008). 500 Jeden z pisatelŧ si např. stěţuje, ţe se o roli tzv. „laikŧ“ a jejich spoluodpovědnosti stále jen mluví, ale realita ţe je ta, ţe „laici v naší církvi pŧsobí spíš jako obtíţný hmyz neţ jako rovnocenná součást Boţího lidu”. Vše in: Analýza příspěvkŧ – téma 4/2000 – Laici v Církvi, http://snem.cirkev.cz/download/Analyza_prispevku2000-4.htm, (27.8.2008). Další z příspěvkŧ se dokonce zmiňuje o situaci, kdy ve farnosti kvŧli nedobré komunikaci mezi věřícími a farářem existuje cosi jako „tajná farní rada“. Srov. Analýza příspěvkŧ – téma 5/2000 – Biskupové, kněţí, jáhni, http://snem.cirkev.cz/download/Analyza_prispevku2000-5.htm, (27.8.2008). 501 Srov. vyjádření Jana Bendáře, Josefa Zemana, Davida Ladislava Rejla a Marie Kotrbové citovaná v širším kontextu v příloze P 10.3. 502 ZIMMERMANNOVÁ Marie: Uplatňování principu synodality církve v naší diecézi, in: Informace královéhradecké diecéze 2 (2004), http://snem.cirkev.cz/download/2004-2.htm, (27.8.2008). 503 ŠIMÁČEK Miroslav: Biskup a struktury církve, http://snem.cirkev.cz (Archiv – Příspěvky prvního zasedání – Pondělí, 7. 7. 2003 – P. Miroslav Šimáček), (27.8.2008). 504 Ten ve svém příspěvku píše: „Jeden z účastníkŧ naší komise mi před odjezdem na sněm ještě poslal mail s prosbou, ať určitě učiníme výzvu k zakládání ekonomických a pastoračních rad farností. Proč ale připomínat něco, co by mělo být naprostou samozřejmostí? Pokud si některý pan farář tuto formu pomoci nepřeje, protoţe chce farnost vést po svém, šidí sebe i farnost. Jeden neudělá a nezařídí to, co dokáţe řada pomocníkŧ. Po dobu mého pŧsobení v rŧzných farnostech jsem povaţoval za naprostou samozřejmost radit se s laiky a ptát se, jak řešit tu či onu věc. Nejen, ţe se správné řešení lépe najde při konzultaci více názorŧ, ale ti lidé začnou mít pocit, ţe farnost je skutečně jejich, ţe velmi záleţí na tom, kdo a kde přiloţí ruku k společnému dílu.“ HERBST, Karel: Sněm katolické církve skončil, ACAP 7-8 (2005), k dispozici na Arcibiskupství praţské, http://www.apha.cz/snem-katolicke-cirkve-skoncil, (19.9.2008). 147 Situační reflexe Kapitola 2 „synodality“, ve své reflexi prvního zasedání sněmu zachází jeho tehdejší sekretář a pastorální teolog Pavel Ambros v textu „Nenechme si vzít budoucnost”.505 Podobně odborně-teologicky se nad sněmem zamýšlí další pastorální teolog Petr Ţůrek v článku „Mládí a synodalita církve“.506 2.4.4 PRF v příspěvcích účastníkŧ sněmu Je celkem překvapivé, ţe i kdyţ téma PRF bylo během celého přípravného období, jak jsme viděli, poměrně ţivé, během vlastních zasedání sněmu se pak o PRF příliš nediskutovalo.507 Jedním z pouhých dvou508 příspěvkŧ, které téma PRF zmiňovaly přímo, byl příspěvek P. Adriána Zemka na prvním zasedání sněmu ve středu 9. 7. 2003. Tehdejší generální vikář plzeňské diecéze po návrzích směřujících k posílení odvahy přizpŧsobit 505 Po načrtnutí principu synodality na rovině celosvětové a místní církve upozorňuje na potíţe, se kterými se praktické uplatňování synodality na místní úrovni setkává. Dŧvodem je podle něho „často mechanické přenášení zvyklostí demokratických principŧ, zaloţených na rozhodnutí většiny, do ţivota církevních institucí (synody, kněţská rada, diecézní pastorační rada, pastorační rada ve farnosti, kurie, sdruţení věřících, spolky atd.) a jejich ztotoţnění s principem synodality, který se však opírá o rozhodování vycházející ze zjevené pravdy a jeho dějinném předávání osobně garantovaným společenstvím biskupŧ.“ Tento zmatek je pak podle Ambrose umoţňován „mnohdy nedostatečnou reflexí teologicko-spirituální a faktickým upřednostněním jednostranného sociologického vnímání církevního dění“ a přispívá k němu i „nedostatečné fungování církevních institucí, dotýkajících se běţného ţivota kněţí, věřících, a běţné administrativy, organizace, plánování, rozhodování a kontroly činnosti církve k tomu často napomáhá.“ AMBROS Pavel: Nenechme si vzít budoucnost. Nad prvním zasedáním Plenárního sněmu Katolické církve v ČR, ChristNet 7. 7. 2003, http://snem.cirkev.cz/download/2003-ChristNet4.htm, (27.8.2008). 506 „Společně se o něco snaţit, kráčet ‚po cestě„ s jinými, naslouchat Jemu a sobě navzájem, slavit – to patří k běţným projevŧm ţivota. […] Pojem synodalita je novým slovem v ţivotě církve. Objevuje se stále častěji od konce šedesátých let jako pojem, který chce novým zpŧsobem vyjádřit v duchu 2. vatikánského koncilu ţivotodárnost vztahŧ, kterou s sebou nese vnímání církve jako Boţího lidu, jako mnohotvárného společenství, jako symfonie mezi všeobecným a sluţebným kněţstvím. V konkrétním ţivotě se synodalita projevuje mnoha zpŧsoby. Setkáváme se s ní ve farnostech, kde se projevuje jako účast v pastorační nebo ekonomické radě. […] Synodalita se stejně podstatně projevuje i v liturgickém slavení; a to nejen ve mši svaté, ale i ve společném slavení jiných svátostí, v rŧzných poboţnostech, exerciciích, v lectio divina atd. Dále také v konkrétních pracovních zasedáních, kde se projednávají problémy, připravují řešení, či programují další kroky. I zde je moţné dbát o kulturu bratrského naslouchání a dialogu. […] Jedním z nejdŧleţitějších kriterií k výběru lidí je i ‚správný člověk na správné místo„.“ Z této reflexe pak také vyplývá konkrétní praktická rada pro mladé: „Pro vnitřní strukturu a vzájemné propojení je nutné, aby na kaţdém jednotlivém Úseku byl animátor (zodpovědný) – zástupce – skupinka (doporučuji tam, kde jsou mladí lidé členy rŧzných rad – např. pastorační rady – byli zastoupeni dva, tři nebo jako malá skupinka).“ ŢŦREK Petr: Mladí a synodalita církve. Budoucnost, na které mŧţeme spolupracovat, in: Budoucnost církve 1 (2001), http://snem.cirkev.cz/download/2001-Budoucnost_cirkve.htm, (27.8.2008). 507 Z celkem 78 příspěvkŧ delegátŧ a 12 výstupŧ z tematických skupin pronesených na prvním zasedání, 44 příspěvkŧ zaslaných před druhým zasedáním a 26 příspěvkŧ pronesených delegáty na druhém zasedání se přímá zmínka o PRF objevila v jediných dvou příspěvcích. Tři další příspěvky pak obsahovaly témata, která lze povaţovat za jakýsi nepřímý odkaz k otázce PRF. Podrobnou prezentaci těchto příspěvkŧ lze nalézt v příloze P 10.4. 508 Druhá z přímých zmínek o PRF, i kdyţ jiţ ne tak výrazná, pak zazněla opět na prvním zasedání sněmu, a to ve výstupu z tematické pracovní skupiny na téma „Ţivot kněţí a jáhnŧ v místní církvi“ ve středu 9. 7. 2003. Tam v seznamu nazvaném „Téma, o kterém chceme hovořit“ se na posledním 14. místě objevilo téma: „Pastorační a ekonomické rady farnosti – a kněţí”. Ţivot kněţí a jáhnŧ v místní církvi, http://snem.cirkev.cz (I. zasedání plenárního sněmu – Materiály prvního zasedání – Výstupy z tematických skupin – Středa, 9. 7. 2003 – Ţivot kněţí a jáhnŧ v místní církvi), (27.8.2008). 148 Situační reflexe Kapitola 2 územní strukturu farností reálné situaci (neúspěšně) navrhoval doplnit do sněmovního dokumentu následující odstavec (§68c): „Sněm vybízí biskupy i ostatní místní ordináře, aby formací, povzbuzováním i napomínáním dopomohli k proměně způsobu vedení farnosti od autokratického k synodálnímu. Ať farář vyuţívá všechny vhodné moţnosti podělit se o odpovědnost za ţivot farnosti s ostatními věřícími. Ať ordináři nadále netrpí nefunkčnost či dokonce neexistenci ekonomických a pastoračních rad ve farnostech a i jinak ať podporují ducha spolupráce pastýře – nositele sluţebného kněţství s ostatními věřícími – nositeli kněţství křestního. Ať navrhnou a uvedou v ţivot takové mechanismy práce farních a ekonomických rad, aby se na jedné straně farář nemohl schovávat za ‚rozhodnutí„ těchto farních grémií, ani aby nestál pod jejich diktátem.“509 Nepřímo se pak téma PRF objevuje v dalším z příspěvkŧ pronesených na prvním zasedání sněmu, ve kterém se Miroslav Šimáček věnuje tématu „Biskup a struktury církve“.510 Rozvíjí zde princip synodality ve sluţbě biskupa, který se týká i otázky „církevních struktur (kurií, rŧzných rad, komisí atd.)“. Konstatuje dŧleţitost výběru členŧ těchto poradních struktur a pak rozvíjí styl jejich práce odpovídající vlastnímu poslání církve a prohlubující je. Přestoţe zde autor příspěvku mluvil o strukturách na diecézní úrovni, lze zmíněné principy chápat jako platné pro synodální struktury vŧbec, tj. i pro pastorační rady farností. Dvě další nepřímé zmínky směřující k tématŧm úzce spojeným s rolí PRF nakonec najdeme v příspěvcích zaslaných sněmu před jeho druhým zasedáním, a to v souvislosti snahy vrátit do závěrečného textu některé pasáţe vypuštěné z pracovního materiálu komise o laicích.511 509 ZEMEK Adrián: bez názvu, http://snem.cirkev.cz (I. zasedání plenárního sněmu – Materiály prvního zasedání – Příspěvky prvního zasedání – Středa, 9. 7. 2003 – P. Adrián P. Zemek, OPraem), (27.8.2008). Kurzíva přidána autorem této dizertace. 510 ŠIMÁČEK Miroslav: Biskup a struktury církve, http://snem.cirkev.cz (Archiv – Příspěvky prvního zasedání – Pondělí, 7. 7. 2003 – P. Miroslav Šimáček), (27.8.2008). 511 Srov. VÝBORNÝ Marek: Nástin příspěvku do diskuse – II. zasedání Plenárního sněmu KC v ČR, Velehrad 6. – 10.7. 2005, http://snem.cirkev.cz (II. zasedání Plenárního sněmu – Příspěvky účastníkŧ II. zasedání – Příspěvky účastníkŧ zaslané před zasedáním sněmu – Mgr. Marek Výborný), (27.8.2008). Podobné dŧrazy pak najdeme i v příspěvku Jiřího Zajíce, který kromě jiného doporučuje také z pŧvodní předlohy do závěrečného dokumentu vrátit vypuštěnou pasáţ, která zmiňuje následující pozvání 2. vatikánského koncilu klíčové pro práci PRF: „Duchovní pastýři […] ať uznávají a podporují dŧstojnost a odpovědnost laikŧ v církvi. Ať rádi vyuţívají jejich moudrých rad, svěřují jím s dŧvěrou úkoly ve sluţbě církve a ponechávají jim svobodu a prostor k jednání, ba ať je povzbuzují k tomu, aby se dávali do práce i z vlastního podnětu“ (LG 37). ZAJÍC Jiří: Laici v církvi a ve společnosti. Poznámky, http://snem.cirkev.cz (II. zasedání Plenárního sněmu – Příspěvky účastníkŧ II. zasedání – Příspěvky účastníkŧ zaslané před zasedáním sněmu – Mgr. Jiří Zajíc – Zajíc-laici), (27.8.2008). 149 Situační reflexe Kapitola 2 2.4.5 PRF v přípravných sněmovních dokumentech Jak se výše načrtnuté procesy sněmovního hledání v oblasti prezentace významu, poslání a role PRF postupně promítaly do přípravných sněmovních dokumentŧ? V prvním pracovním sněmovním textu nazvaném „Lineamenta“512 najdeme pouhé dvě, a to ještě spíše okrajové zmínky o PRF. První v souvislosti historického přehledu vývoje pastorace u nás (čl. 199),513 druhou pak v návaznosti na konstatování nutnosti „podpory vzájemného dialogu mezi kněţími a laiky“ (čl. 251), který se realizuje také v PRF (srov. čl. 252). Druhý pracovní sněmovní dokument nazvaný „Instrumentum Laboris“,514 který vznikl na základě připomínek k dokumentu předchozímu a byl výchozím dokumentem pro první sněmovní zasedání, se o PRF nezmiňuje vŧbec, a to i přesto, ţe poměrně obšírně mluví o farnosti jako „základní buňce církve“, která má „dovnitř i navenek má naplňovat základní charakteristiky církevního společenství (martyria – leiturgia – diakonia – koinonia)“ a jejíţ farníci jsou „nositeli charismat“ (§ 67). Zatímco v dokumentech vzešlých z komise pro duchovní četbu dějin a z komise pro statistická východiska a analýzu ţádná zmínka o PRF není, v dokumentu zpracovaném komisí pro laiky, „Laici v dnešním světě“,515 je naopak dŧraz na dŧleţitost role pastoračních rad farnosti velký. Nalézá se zde tento návrh textu závěrečného sněmovního dokumentu: „Na základě CIC a partikulárního práva je moţné v mnoha ohledech předávat laikŧm spoluodpovědnost za ţivot místního (farního) společenství. V některých farnostech pracují anebo vznikají pastorační rady farnosti. Ty mohou sehrát a často sehrávají pozitivní roli právě při dalším rozvoji společenství farnosti. Je proto nezbytné zřídit pastorační rady ve všech farnostech.516 Tyto pastorační rady však nesmí být pouze formálními orgány, ale musí se aktivně zapojovat do chodu farnosti. Je zřejmé, ţe tento poţadavek musí doprovázet po velmi dŧkladné analýze provedená reforma současné farní struktury.“517 512 Lineamenta k přípravě plenárního sněmu Katolické církve v České republice, Sekretariát PKPS září 2002. Dokument spíše analytického rázu je členěn na dvě části, „Historická analýza“ a „Analýza současné situace“, a je uzavřen výzvou ke hledání priorit. 513 Srov. části 1.1.2 aţ 2.1 této dizertace. 514 Instrumentum Laboris, Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR, http://snem.cirkev.cz (I. zasedání plenárního sněmu – Materiály prvního zasedání – Instrumentum Laboris), (27.8.2008). 515 Laici v dnešním světě. Práce komise č. 5 mezi 1. a 2. zasedáním Plenárního sněmu Katolické církve v ČR. Text odsouhlasený na jednání 5. komise 10. září 2004, Praha 25. června 2005, Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR, http://snem.cirkev.cz (Základní dokumenty plenárního sněmu – Závěrečné dokumenty – Laici v dnešním světě), (27.8.2008). 516 Na tomto místě, zvýrazněném autory textu tučně, je vloţena následující poznámka pod čarou (62): „Pokud se sněm s touto myšlenkou ztotoţní, nechť je dle norem CIC zpracována formou partikulárního práva.“ 517 „Laici v dnešním světě“, č. 40. 150 Situační reflexe Kapitola 2 Tento silný dŧraz na roli PRF při utváření místního společenství pak do přípravného textu závěrečného dokumentu518 pronikl pouze ve velmi oslabené podobě, a takto zŧstal i v jeho finálním znění.519 Ani ţádný z příspěvkŧ delegátŧ sněmu se tento návrh do konečného znění dokumentu „vrátit“ nesnaţil.520 2.4.6 Ţivot a poslání křesťanŧ v církvi a ve světě Konečná podoba závěrečného dokumentu sněmu „Ţivot a poslání křesťanŧ v církvi a ve světě“521 je rozčleněna na dvě hlavní části, z nichţ první se zabývá spíše vnitřním ţivotem církve a druhá pak pŧsobením církve v širší společnosti.522 O PRF se dokument zmiňuje na jediných dvou místech, a to ihned na začátku první části. První zmínka o PRF je zasazena do kapitoly nadepsané „Laici v církvi“ (srov. č. 22 – 32), do části věnované farnosti chápané jako „společenství lidí se vzájemnými vztahy a odpovědností“ (č. 25). V následujících čtyřech článcích (č. 26 – 28) dokument tuto spoluzodpovědnost všech ve farnosti rozvíjí ve čtyřech základních oblastech ţivota a sluţby farnosti, které nazývá řeckými označeními: slavení bohosluţby (leiturgia), svědectví slova (martyria), sluţba lásky (diakonia) a vytváření společenství (koinonia). Zdŧrazňuje se zde dŧleţitost aktivní spoluzodpovědnosti i pozvání k tomuto postoji a ke spolupráci ze strany kněţí, přičemţ se připouští, ţe v této oblasti u nás existují problémy a jsou vytvořeny „neţádoucí modely“, a to „na obou stranách“ (č. 32). Zmínka o PRF pak následuje: „Jde o nalezení nového místa laikŧ i duchovních jak v církvi, tak ve společnosti a získání pochopení pro toto hledání. Přitom se nejedná o jedno rozhodnutí, ale o dlouhodobý ţivý proces. Je třeba analyzovat situaci a postupně usilovat o změny. Zvláštní dŧleţitost při tom má ochota laikŧ – odborníkŧ v rŧzných oblastech – přispívat nezištně svými vědomostmi k práci v církvi. Tento proces 518 Ţivot a poslání křesťanŧ v církvi a ve světě. Práce sněmovních komisí mezi 1. a 2. zasedáním Plenárního sněmu Katolické církve v ČR. Pracovní text z 22. dubna 2005, Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR, http://snem.cirkev.cz (Základní dokumenty plenárního sněmu – Závěrečné dokumenty – pŧvodní verze), (27.8.2008). 519 Srov. Ţivot a poslání, čl. 32; podrobněji srov. níţe oddíl 2.4.6 a příloha P 10.6. 520 Jeden z delegátŧ sněmu, který byl zároveň členem komise pro laiky, to odŧvodňuje tím, ţe bylo třeba pracovat na několika jiných „bojových liniích“ a na toto téma jiţ nezbyl čas a energie. Srov. E-mail Jiřího Zajíce (Jiri.Zajic@adam.cz) Petru Hruškovi (agas@centrum.cz) ze dne 6. února 2008, 22:41. 521 Ţivot a poslání křesťanŧ v církvi a ve světě. Závěrečný dokument Plenárního sněmu katolické církve v ČR, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 522 Zatímco první část (zahrnující č. 1 – 221) je trochu nelogicky nadepsána názvem celého dokumentu „Ţivot a poslání křesťanŧ v církvi a ve světě“ (Ţivot a poslání, čl. 9), druhá část (zahrnující č. 222 – 369) se nazývá „Církev ve světě“ (Ţivot a poslání, čl. 74). I vzhledem ke grafické úpravě obsahu pracovní verze dokumentu (Ţivot a poslání… Pracovní text z 22. dubna 2005) se lze domnívat, ţe jako vlastní nadpis pro celou první část byl míněn nadpis „Vnitřní ţivot církve“ (umístěný před č. 22), který odpovídá jak obsahu první části dokumentu s vnitrocírkevními tématy, tak koresponduje s nadpisem části druhé. 151 Situační reflexe Kapitola 2 posiluje zřízení pastorační a ekonomické rady farnosti, v níţ se laici učí přebírat zodpovědnost“ (č. 32). Druhá zmínka o PRF v závěrečném sněmovním dokumentu navazuje na první a najdeme ji uprostřed kapitoly nadepsané „Kněţství“ (č. 33 – 59), kde dokument říká o kněţích: „Jejich úkolem není pouze zajistit konání bohosluţeb, ale především formovat farní společenství. Je nutné připravovat kněze na práci v misijním území i na spolupráci s laiky v atmosféře dŧvěry. Stejně potřebné je disponovat věřící k přijetí reálné pastorační situace i spoluodpovědnosti za ni. Vhodnou formou pomoci se mohou stát pastorační a ekonomické rady farnosti“ (č. 38). Později dokument znovu připomíná, ţe „v podmínkách ţivota a sluţby kněze roste poţadavek na jeho schopnost spolupráce v pastorační sluţbě“ a připomíná nutnost „efektivní a trvalé formace kněze“ pro rozvíjení této schopnosti (č. 40). 2.4.7 Souhrn: Základní črty obrazu PRF ve sněmovním procesu Jaký bychom nyní, po prozkoumání jednotlivých etap vývoje tématu PRF ve sněmovním procesu, mohli načrtnout obraz pastoračních rad farností, který se otiskl do závěrečného dokumentu sněmu, a jak se tento obraz profiloval v prŧběhu sněmovního procesu? 1. Silný důraz na roli PRF ve sněmovních kroužcích a v komisi pro laiky Ačkoli zpočátku ve sněmovních dokumentech byl na PRF dŧraz malý nebo dokonce ţádný, díky práci sněmovní „komise pro laiky“, pravděpodobně ovlivněné i studiem analýz zápisŧ ze sněmovních krouţkŧ a dalších příspěvkŧ ke sněmu na téma PRF relativně bohatých, byla role pastoračních rady nakonec sněmem doceněna poměrně jasně. I přesto, ţe je o PRF ve finálním dokumentu zmínka jen na dvou místech a o návrzích Adriána Zemka a komise pro laiky na povinné zřízení PRF ve všech farnostech se na vlastním sněmovním zasedání ani nejednalo, zasazení těchto dvou zmínek do širšího kontextu textu ukazuje, ţe sněm i přesto chápe pastorační rady farností jako jeden z velmi důleţitých nástrojů pastorace, spoluzodpovědnosti a tvorby společenství. 2. Pojetí PRF v závěrečném dokumentu v kontextu sněmovního procesu Na základě těchto dvou zmínek o dŧleţitosti PRF v závěrečném dokumentu sněmu, jejich prehistorie a jejich širšího kontextu lze říci, ţe sněm chápe pastorační radu farnosti jako: dŧleţitý prostor učení se spolupracovat jako Boţí lid, muţi i ţeny, v rŧzných úkolech, posláních, povoláních a darech; 152 Situační reflexe Kapitola 2 dŧleţitou formu strukturální podpory dlouhodobého ţivého procesu vrŧstání do sdílené zodpovědnosti za společné poslání celé církve na proměně světa; jeden z nástrojů rozvoje pastorace ve všech základních oblastech poslání církve, tj. v liturgii, martyrii, diakonii a koinonii; zpŧsob strukturální podpory ducha společenství jako obrazu Trojice, tj. ducha otevřenosti, vstřícnosti, úcty, upřímnosti a komunikace; vhodnou formu pastorační pomoci kněţím při formování farního společenství, rozvíjení spolupráce ve farnosti v atmosféře dŧvěry a k disponování věřících k přijetí reálné pastorační situace a k přijetí spoluodpovědnosti za ni, nástroj pastorace, který vyţaduje efektivní a trvalou formaci kněţí v oblasti schopnosti spolupráce. 3. Chybějící dialog sněmovního procesu s teologií i s PRF v terénu Nakonec lze s velkou jistotou konstatovat, ţe téma poslání a práce pastoračních rad farností bylo během celého sněmovního procesu zpracováváno bez nějakého systematičtějšího kontaktu s ţivou prakticko-teologickou diskusí tohoto tématu v jiných místních církvích a bez dialogu s dokumenty učitelského úřadu církve o pastoračních radách. Tato sněmovní diskuse probíhala téměř výlučně na základě zkušeností konkrétních farností, díky komisi pro laiky částečně reflektovaných ve světle učení 2. vatikánského koncilu o laicích. Díky tomuto přístupu mŧţe být pro nás tento obraz pastoračních rad na sněmu sice na jedné straně velmi cenným kamínkem do mozaiky odráţející specifika sluţby PRF v našich zemích, na straně druhé tuto situaci mŧţeme také vnímat jako váţný nedostatek a dŧleţitou výzvou tuto lokální zkušenost uvést do širšího prakticko- teologického dialogu i s jinými přístupy, zkušenostmi a řešeními. Neţ se však do této tvŧrčí syntézy budeme moci pustit, musíme se nyní v poslední části této výzkumné kapitoly ještě podívat, jak a do jaké míry je tato sněmovní vize pastoračních rad farností jakoţto dŧleţitého nástroje podpory synodality také skutečně realizována v běţné pastorační praxi farností v české církevní provincii. 2.5 PRF V ČECHÁCH VE SVĚTLE TERÉNNÍHO VÝZKUMU Poslední část této výzkumné kapitoly přináší prezentaci tematické kvalitativní analýzy dat našeho vlastního terénního výzkumu PRF, která má poskytnout obraz určitých klíčových témat či neuralgických bodŧ v oblasti sluţby PRF v české církevní provincii pro účely pozdější systematické prakticko-teologické reflexe této sluţby. Nejde zde tedy o snahu popsat celkovou situaci v této oblasti (za tímto účelem by bylo nutné náš kvalitativní výzkum doplnit výzkumem kvantitativním), ale spíše odkrýt klíčová témata, nabízející se 153 Situační reflexe Kapitola 2 šance či ohroţující problémy, které později, reflektovány ve světle teologických a dalších pramenŧ, mohou poskytnout jakési „vstupní brány“ pro hlubší vhled do celkové problematiky sluţby PRF ve světle teologického konceptu synodality, a tak také nabídnout dŧleţité podněty pro další rozvoj PRF. Po představení základní otázky, postupu a zpŧsobu prezentace výsledkŧ terénního výzkumu (2.5.1) jsou nejprve souhrnně prezentovány základní stavební prvky rŧzných představ či „vizí“ našich respondentŧ o „ideální pastorační radě“ (2.5.2), poté jsou načrtnuty hlavní charakteristiky skutečné sluţby pastoračních rad, ve kterých jsou naši respondenti zapojeni (2.5.3), a posléze jsou souhrnně představena rŧzná hodnocení této sluţby, kterými naši respondenti vyjadřovali výsledky své osobní reflexe svých PRF ve světle svých ideálních vizí (2.5.4). Zatímco kaţdá z těchto částí je uzavřena vlastním souhrnem, na závěr celé prezentace je nabídnuto celkové shrnutí (2.5.5). Kvŧli lepší čtivosti jsme se rozhodli vypustit většinu přímých (a často velmi ilustrativních) citátŧ našich respondentŧ, které jsou však dohledatelné v příslušných oddílech příloh P 18 (primární analýza dat) a P 19 (sekundární analýza dat), které zas vychází z originálního datového souboru, zachycujícího výpovědi přímo z terénu.523 2.5.1 Základní otázka, postup výzkumu a zpŧsob prezentace výsledkŧ Naše základní výzkumná otázka pro terénní výzkum pastoračních rad farností (PRF) v diecézích české církevní provincie měla tři části: 1. „Jak si současní členové, případně předsedové zkoumaných pastoračních rad představují ‚pastorační radu snŧ„, tj. jakou mají osobní ‚vizi„ o ideální pastorační radě farnosti?“ 2. „Jak ve skutečnosti vypadá práce pastorační rady, ve které jsou respondenti zapojeni, tj. jaké tato rada ve skutečnosti plní úkoly, jak vznikla, z koho je sloţena a jakým zpŧsobem pracuje?“ 3. „Jak respondenti hodnotí práci vlastní pastorační rady ve světle své vize ideální pastorační rady, tj. jaká v její práci spatřují pozitiva, jaká negativa a jaké kroky či opatření by navrhovali na podporu rozvoje pastoračních rad obecně?“ Během více neţ rok trvajícího terénního výzkumu524 se účely kvalitativní tematické analýzy podařilo zajistit dostatečně rozmanitý soubor dat získaný z několika PRF v kaţdé diecézi, rovnoměrně rozvrstvený v rŧzných velikostech farnosti a získaný prostřednictvím 523 HRUŠKA Petr (ed.): Situace PRF v Čechách. Data získaná z terénního výzkumu – přepis nahrávek individuálních i skupinových interview a záznamy písemných odpovědí na prŧzkumné dotazníky (150 normostran textu; nepublikováno nachází se v soukromém archivu autora této dizertace). 524 Pro podrobnější popis jednotlivých etap výzkumu včetně pouţitých metod srov. P 18.1.2. 154 Situační reflexe Kapitola 2 respondentŧ, včetně poměrně vysokého počtu kněţí (více neţ ¼ respondentŧ), dostatečně obeznámených s konkrétní situací a dostatečně schopných tuto situaci interpretovat pomocí rozhovoru či dotazníku.525 Po přepsání nahrávek z interview či textové úpravě dotazníkŧ a e- mailŧ tvořil základní datový soubor celkem 150 normostran textu čistých odpovědí.526 Takto získaná data lze proto povaţovat jak za hodnověrná, tak za relevantní pro účely zamýšlené kvalitativní analýzy, poskytující dostatečně hlubokou a širokou sondu do zpŧsobu fungování PRF v české církevní provincii. Tato data byla posléze počítačově zpracována a analyzována pomocí postupŧ kvalitativní analýzy nesených strategií grounded theory (pro metodologické podrobnosti srov. přílohu P 18.1.4 a P 18.1.5). 2.5.2 Vize PRF aneb Pastorační rada snŧ V této první části reflexivní prezentace analýzy výsledkŧ prŧzkumu jsou shrnuty představy našich respondentŧ o tom, jak by měla fungovat, jak by měla být sloţena a čím by se měla především zabývat ideální pastorační rada farnosti – jejich „pastorační rada snŧ“. „Vysněné“ modely PRF Do jakých „modelŧ“ (ve smyslu „ideálních typŧ“) lze rozčlenit očekávání, která respondenti vyjadřovali ohledně celkového zpŧsobu fungování PRF?527 Výkonný pracovní tým: Značný počet respondentŧ chápe PRF jako pracovní tým, který má ve spolupráci s farářem spolupŧsobit pro rŧst Boţího království v jim společně svěřené farnosti, přičemţ konzultační rozměr („rada“) se z této představy téměř vytrácí.528 Pracovně-konzultační tým: Někteří respondenti zastávající předchozí „pracovní“ model PRF a několik dalších ovšem připouštějí, ţe k roli praktické pomoci faráři („pastorační akce“) také nedílně patří jistá role konzultační („pastorační moudrost“). Ideální PRF je podle těchto názorŧ taková, která spojuje reflexivní rozvahu či 525 Podařilo se získat celkem 84 odpovědí (z toho od 2 jáhnŧ, 21 kněze a 1 biskupa) týkajících se 36 pastoračních rad fungujících v nejrŧznějších kontextech (od malé vesničky přes širokou pastorační oblast na venkově či okresní města aţ po členité velkoměstské farnosti) v pěti českých diecézích. Pro podrobný profil respondentŧ srov. přílohu P 16, stručný souhrn lze nalézt v příloze P 18.1.3. 526 HRUŠKA: Situace PRF v Čechách. 527 Vzhledem ke kvalitativnímu zaměření výzkumu, které je nasměrováno k odkrývání jedinečných konceptŧ, přístupŧ či idejí a nesnaţí se o podchycení jejich kvantitativního rozšíření, zde u jednotlivých pozic neuvádíme jejich přesnější početní charakteristiky. Určitý přehled o těchto počtech lze však získat z odpovídajících částí přílohy P 19. 528 Jak si to např. představuje jeden kněz, PRF by v tomto pojetí měla být, „spontánním grémiem spolupracovníkŧ, kteří podle svých moţností přicházejí na pomoc v rozličných sluţbách místní církve“. Zdá se, ţe toto pojetí PRF, na které jsme v takovéto čisté podobě při našich výzkumech modelŧ PRF v učení církve či v praxi zahraničních diecézí jinak nikde nenarazili, je velmi blízké modelu v pozadí stanov diecéze ostravsko-opavské. 155 Situační reflexe Kapitola 2 společnou poradu s konkrétním zapojením radních v pastorační akci. Ve větších farnostech je pak s touto představou spojen i koncept konkrétních oblastí pastorační zodpovědnosti jednotlivých radních. Toto pojetí se nejvíce blíţí modelu, který je obsaţen v aktuálně platných stanovách pro PRF českých diecézí a který chápe PRF jako „poradní a pracovní orgán faráře“.529 Konzultační tým: Sice méně silně, ale přesto významně se nakonec v našem vzorku také vyskytuje představa PRF jako čistě či převáţně „konzultačního týmu“, součástí jehoţ poslání není přímá účast na praktických pastoračních aktivitách či zodpovědnostech v konkrétních sluţbách či oblastech, ale toto poslání spočívá (téměř) výlučně v nějakém zpŧsobu pastorační reflexe. Toto chápání PRF pak skrývá ještě další specifické modifikace: o poradní orgán faráře (příleţitostná situační „výpomoc“ faráři, striktně kompetenčně omezená na víceméně nezávaznou „poradní roli“ či na roli jakéhosi „zrcadla“ ţivota farnosti, případně spojená s „delegováním zodpovědnosti“);530 o tým pastoračního rozlišování (konzultace, pastorační plánování, pastorační rozlišování či tvorba pastorační vize zaměřené na dlouhodobý pastorační vývoj farnosti jako hlavní úkoly PRF, farář jako integrální součást „vizionářské komunity“, členové PRF mají být lidé Ducha, touţící zachytit jeho podněty, schopní reflektovat situaci farnosti ve světle evangelia a vidět její potřeby v širších souvislostech, prostředí typické komuniálností a spiritualitou);531 o zastupitelská skupina (dŧraz na schopnost PRF zprostředkovávat faráři co nejpestřejší škálu názorŧ a zkušeností z nejrŧznějších farních skupin, členové PRF, 529 Ideální PRF je podle těchto názorŧ taková, „kde členové jen nerozhodují o předloţených tématech, ale jednak sami aktivně pŧsobí v rámci farnosti a jednak sami aktivně přinášejí návrhy a podněty pro pastoraci ve farnosti“. Jde o to, „aby se vymyslel nápad, rychle se promyslely podrobnosti – a nápad se uskutečnil“. Ze zahraničních modelŧ, které jsme zkoumali, se toto pojetí ve své podobě týmu koordinující pastoraci rŧzných skupin ve farnosti blíţí pojetí PRF rozšířenému v 70. letech v USA i v Německu, kde toto pojetí převaţuje dodnes. 530 Jak se v tomto smyslu vyjádřil jeden z kněţí: „Kněz je bezesporu dŧleţitým v PRF, je velmi výhodné, pokud si pěstuje zpětnou vazbu – kritiky z vlastních řad a opozice by měly být vítány. Jde o cosi víc, neţ o parlamentní demokracii. V odpovědnosti nakonec zŧstává právě farář, proto je mu třeba šlapáním na paty pomoci.“ Ze zahraničních modelŧ, které jsme zkoumali, se zdá být tomuto pojetí nejbliţší model PRF zastávaný Markem F. Fischerem. 531 Typickým zástupcem tohoto pojetí je jeden z farářŧ, který se vyjádřil takto: „PRF by měla být týmem, pomocníkem, strukturou, orgánem, která by pomáhala farnosti vytyčovat reálnou cestu dalšího rozvoje a ţivota a zároveň tu farnost v nalezené vizi, v nalezené cestě sjednocovat, motivovat, tmelit, aby je ta cesta nadchla. […] Být takovýma očima, ušima, které vidí potřeby lidí, potřeby členŧ farnosti, potřeby společnosti kolem a vidí nějak i potřeby Boţí… (Její členové) jsou otevřeni Boţímu Duchu a věcem, které Boţí Duch chce dělat. […] Tohle vše nějak reflektují, modlí se za to, načrtávají vizi, další cesty a zpětně lidem ukazují to, co se nalezlo, a hledají pak zas od nich další zpětnou vazbu… atd.“ Ze zahraničních modelŧ, které jsme zkoumali, je tomuto pojetí nejbliţší model zastávaný v novějších směrech vývoje PRF především v USA, kladoucích (často v opozici k dosavadnímu „demokratizujícímu“ vývoji) velký dŧraz na „spiritualitu“, „konsenzus“ a „pastorační plánování“. 156 Situační reflexe Kapitola 2 většinou aktivně zapojeni do ţivota farnosti v nejrŧznějších jejích sektorech, zájmových skupinách či aktivitách, se chápou jako „zastupitelé“ či „reprezentanti“ těchto skupin).532 Ideální struktura či styl práce PRF Většina z komentářŧ ohledně struktury či stylu práce byla v odpovědích prezentována jako něco, co vyrŧstá z praxe té které farnosti, aniţ by se v těchto tématech přímo odráţely velmi intenzivní diskuse, které se právě o níţe zmíněných oblastech práce PRF jiţ dlouhou dobu vedou v zahraničí. Představy, které ve výzkumu zazněly, bylo moţné rozčlenit do následujících pěti oblastí: Kompetence: Podle některých respondentŧ by PRF měla mít širší kompetence, neţ doposud, jako např. moţnost ovlivňovat, popřípadě i vetovat ekonomická rozhodnutí ve farnosti, disponovat určitými finančními prostředky na pastorační účely, být rovnocenným partnerem biskupovi při rozhodování o změně faráře, či mít více neţ jen konzultační funkci vzhledem k administrátorovi farnosti. Struktura: Některé hlasy volaly po tom, aby PRF byla z větší části volená, aby existovala zodpovědnost jednotlivých členŧ za určitou část farního společenství, sluţeb či pastoračních oblastí (např. liturgia, koinonia, martyria a diakonia), aby PRF měla voleného předsedu disponujícího jedním hlasem rozhodujícím jen v případě parity či aby kaţdé společenství farníkŧ navštěvujících jeden kostel by mělo svoji pastorační radu. Sloţení: Členy PRF by podle respondentŧ našeho výzkumu měli být lidé charakterizovaní minimálně jednou z následujících vlastností: schopní pracanti (většinou ve spojení s pojetím PRF jako „pracovního týmu“),533 komunikativní vizionáři (většinou ve spojení s pojetím PRF jako „konzultačního týmu“),534 či farářovi oči a uši (většinou ve spojení s pojetím PRF jako „zastupitelské skupiny“).535 Styl práce: Celkový styl práce PRF byl často charakterizován např. tím, ţe radní svoji roli chápou jako sluţbu, ţe nikdo neprosazuje sebe, ale společné dobro, přičemţ součástí tohoto stylu je např. vzájemná úcta, naslouchání, radostnost, hledání Boţí vŧle, 532 Ze zahraničních modelŧ, které jsme zkoumali, se toto pojetí opět, spolu s výše načrtnutým pojetím PRF jako „pracovně-konzultačního“ týmu, blíţí pojetí PRF rozšířenému v 70. letech v USA i v Německu, kde i tento „zastupitelský“ dŧraz převaţuje dodnes. 533 Jak se vyjádřil jeden kaplan, v PRF podle tohoto pojetí se musejí „setkat lidi, kteří chtějí něco dělat, mají zájem a jsou také schopní udělat kus práce, nejen si o tom povídat“. 534 Podle jednoho z farářŧ by se v celkovém sloţení PRF měli objevit „jednak vizionáři, pak tahouni, pak lidé schopní reflexe, to znamená, aby tam byl zastoupený jak charismatický, tak obětující se, tak rozumový rozměr“. 535 Členové PRF by tak podle jednoho faráře měli „být takovýma očima, ušima, které vidí potřeby lidí, potřeby členŧ farnosti, potřeby společnosti kolem a vidí nějak i potřeby Boţí…“ 157 Situační reflexe Kapitola 2 spolupráce, jasné rozdělení kompetencí, dobrá moderace setkání či rozvinuté osobní vztahy a kontakty uvnitř i mimo PRF. Jiní zas zdŧrazňovali některé základní komunikační dovednosti nutné pro fungování PRF. Spiritualita: Pro značnou část respondentŧ hraje v jejich představě ideální PRF dŧleţitou roli duchovní rozměr její sluţby. Za nedílnou součást setkání PRF tyto hlasy povaţují dostatek času pro společnou modlitbu v prŧběhu jednání či prŧběţnou vzájemnou modlitební podporu.536 Někteří očekávají, ţe členové PRF mají dobré osobní duchovní zázemí nebo ţe je dokonce k dispozici duchovní vedení PRF jako celku. Dŧleţitou roli v některých představách také hraje „spiritualita společenství“, která je někdy chápána v protikladu k určité byrokratizaci či manaţerskému stylu. Teoretická východiska pro pojetí PRF Výše načrtnuté podoby vize „pastorační rady snŧ“ jsou samozřejmě ovlivněny nejen osobními zkušenostmi a zaměřením jednotlivých respondentŧ, ale také určitými teoretickými (teologickými, manaţerskými) předpoklady, ze kterých tito respondenti vědomě či nevědomě vycházejí. V jednotlivých odpovědích byla identifikovatelná především následující teoretická východiska pro práci PRF: Spolupráce darů v Boţím lidu: V pozadí se objevují obrazy „těla Kristova“ a „putujícího Boţího lidu“. Role kněze je zde pak chápána striktně sluţebně. Tato východiska korespondují především s pojetím PRF jakoţto „pracovního týmu“. Dělba práce mezi knězem a ostatními: V několika málo odpovědích bylo moţné indikovat určitou teologii kněţské sluţby zúţené na „kněţím vyhrazené oblasti“ (typicky udělování svátostí, kázání, duchovní doprovázení a řízení), od kterého se pak odlišují oblasti „ostatních praktických věcí“. Role kněze je zde chápána velmi autoritářsky či autokraticky,537 i kdyţ často nejspíše postavená spíše na bezradnosti či nedobrých zkušenostech s přílišným „demokratizováním“.538 Tato východiska nejčastěji korespondují s pojetím PRF jakoţto „poradního orgánu faráře“. 536 Zajímavým byl v této souvislosti postřeh jednoho kněze, který prošel několikero farností a předsedal několikero pastoračním radám, a který po zmínce o „souladu spirituality kněze a farnosti“ tvrdí, ţe v jeho PRF „míra tohoto souladu neměla příliš vliv na (ne)pokoj při spolupráci, ale pouze na reálné plody výsledné činnosti“. 537 Slovy jednoho z kněţí, řečenými v legraci, ale v jádru odráţejícími realitu: „Pastorační rada mých snŧ? No, ať makají. […] Já řeknu, kdo bude co dělat a já budu spát celý den. […]“ Další z farářŧ si dělal legraci podobného, moţná ţe z části váţně míněného stylu pastorace: „PRF vidím ve světle pastorální teologie, coţ je, jak říkal jeden náš profesor, nahánění a vyhánění lidí z kostela. A abychom jich moc nevyhnali, tak raději soustředíme pastoraci do jednoho osvíceného člověka, protoţe kdyţ je tam moc rad a rozumŧ, tak se mŧţe leccos zhatit a věci dál nepokročí. A proto jsem určil toho jednoho pastoračního člověka, jednoho z nás, coţ jsem tedy v kaţdém případě já. […]“ 538 Po námitce jednoho z přítomných kněţí na slova faráře z předchozí poznámky, ţe si dotyčný dělá legraci, tento reagoval: „Nedělám, ale my jsme měli pastorační radu a nějak se to vţdycky zamuchlalo, ten dialog, 158 Situační reflexe Kapitola 2 Hlavní úkoly církve: Některé odpovědi v souvislosti se sluţbu PRF zmiňují tzv. „hlavní úkoly církve“ dnes běţně zastávané praktickou teologií (martyria, leiturgia, diakonia a koinonia) a PRF chápou jako nástroj k jejich rozvíjení. Synodalita a demokracie: V několika odpovědích zazněly zmínky, které lze zařadit do okruhu otázky po roli PRF v synodalitě církve. Lze zde vytušit určité představy o PRF jako demokratickém grémiu, které má „odpovědnost a rozhodovací pravomoci“. Jistou formu pojetí „spiritualizující synodality“ lze také vysledovat z odpovědí týkajících se PRF jakoţto „týmu pastoračního rozlišování“. Přímo dotázáni na pojem „synodalita“ však většina odpovídajících vykazovala velké rozpaky.539 Dokonce i jeden z biskupŧ, který byl přítomen výzkumnému skupinovému interview, vyznal svoji vlastní bezradnost a v podstatě i nesouhlas se situací, kdyţ musí konzultovat „poradenské orgány“ na diecézní rovině v případě, ţe mají být jejich závěry pro biskupa závazné.540 Důvody proti PRF: Nějaká teologická východiska bychom mohli čekat uvedená i v odpovědích těch kněţí, kteří vysvětlují, proč ve své farnosti ţádnou PRF nemají. Avšak tyto dŧvody jsou alespoň v našem vzorku spíše praktického rázu.541 Praktické pomůcky pro práci PRF Pro dokreslení obrazu, jaký mají naši respondenti o „pastorační radě snŧ“, mŧţe být zajímavé vědět, jaké praktické pomŧcky respondenti uváděli, pokud byli dotázání po roli stanov či jiných pramenŧ, které jim pomáhaly při vzniku či pomáhají při práci PRF: […] i kdyţ z toho vyšly úkoly, další věci, které se měly nějak konat, tak se pak nekonaly. […] Rozhodně není zas dobré, kdyţ to má jen někdo v rukou a pak to také všechno dělá, to určitě ne, ale ta rozplizlost, která tam hrozí, protoţe lidi jsou neukázněný, byly za socialismu a jsou i dneska, tak to pak téměř nefunguje. Proto si raději ty konkrétní věci ponechávám v rukou sám, s tím, ţe poţádám vţdycky jednotlivé lidi, aby něco vyřešili, a kdyţ přijde nějaká naléhavá otázka, tak uděláme rychlou minipastorační radu, kde navrhnu předem promyšlené věci a ty jsou všeobecně s velkým potleskem schváleny. Ne, opravdu to tak skutečně je, nedělám si srandu.“ 539 Pokud byli někteří z respondentŧ v osobním interview přímo dotázáni na smysl slova „synodalita“, zaznívaly velmi rŧznorodé odpovědi, z nichţ jen tři či čtyři trochu odpovídaly vlastnímu smyslu tohoto slova. Jeden kaplan např. chápe synodalitu takto: „Být společně na cestě. Hledat společnou cestu, kudy se ubírat dál. V ideálním případě ţít spolu.“ Jiný z kněţí ji zas popisuje takto: „Ţe tady nejde ani o demokracii, ani o hierarchické rozhodování, ale o hledání společné cesty.“ Další respondenti z řad kněţí pak buď jen tuší, ţe to má něco společného s celocírkevními či regionálními „synodami“, nebo ani to. 540 Přitom ony „ogány spoluzodpovědnosti“ nazýval „demokracií v církvi“ a o kněţské radě řekl: „Pokud radí, je dobře. Ale pokud mají také právo závazně rozhodovat, a při tom za nic neručí, tak to není dobře. […] Pokud je to poradní hlas, tak to je dobře, protoţe je dobře slyšet, co na to říkají druzí. Ale rozhodování by měl mít ten, kdo má zodpovědnost.“ Po dotazu, proč v souvislosti s kněţskou radou mluví o „demokracii v církvi“ a ne o „synodalitě“, biskup vysvětluje: „No, to je něco jiného… Synodalita je věc, kde jde o společenství lidí, kteří mají hierarchickou zodpovědnost, kteří sami jsou v nějakém společenství… jako třeba biskupská konference.“ 541 Např. je zdŧrazňováno, ţe lze konat úspěšnou pastoraci i bez PRF (viděnou prizmatem „zápisŧ“, „byrokracie“ a „vytyčených pastoračních cílŧ“), případně ţe PRF mŧţe být pro farnost dobrá, ale ne vţdy a za kaţdou cenu. Jiní pak vidí otázku vhodnosti PRF v závislosti na počtu lidí v kostele, přičemţ se pro početně menší farnosti s hrstkou lidí v kostele PRF často povaţuje za zbytečnou strukturu. 159 Situační reflexe Kapitola 2 Diecézní stanovy: Nejčastějším a často jediným pramenem, ze kterých PRF čerpaly při svém vzniku či čerpají při své práci, jsou diecézní stanovy (coţ potvrzují i dříve provedené výzkumy v královéhradecké diecézi).542 Bible a církevní dokumenty: Bible jako pramen pro práci PRF byla zmíněna pouze u dvou respondentŧ ze dvou rŧzných farností. V jedné z nich byly navíc zmíněny i dokumenty 2. vatikánského koncilu. V jedné farnosti pouţívá současná PRF dokumenty, které vytvořila předchozí rada a které čerpají jak z bible, tak z dalších církevních dokumentŧ. Zkušenosti jiných PRF: Ve třech větších farnostech se snaţí čerpat z rŧzných zahraničních zkušeností, vyuţívají příleţitostného či trvalého poradenství zkušenějších a je zde navíc snaha o výměnu zkušeností s jinými radami či v rámci rŧzných hnutí či spiritualit. Vlastní zkušenost: Někteří respondenti, včetně farářŧ, nakonec přiznávají, ţe je pro ně nejdŧleţitější či dostačující jejich vlastní ţivotní či pastorační zkušenost, jiní však právě tento postoj kritizují jako ulpívající jen na úzkém subjektivním vidění. Vize PRF souhrnně V této první části naší reflexivní prezentace analýzy výsledkŧ našeho terénního prŧzkumu PRF z diecézí české církevní provincie jsme představili několik základních prvkŧ vize „pastorační rady snŧ“, která se odráţela v odpovědích našich respondentŧ. Co se týče hlavního poslání či role PRF, v našem vzorku byly identifikovány tři hlavní modely s rŧznými dalšími variacemi: PRF jako „pracovní tým“ PRF jako „pracovně-konzultační“ tým PRF jako „konzultační tým“ Tato rŧzná pojetí poslání se pak promítala do toho, jak si respondenti představují ideální strukturu a styl práce PRF. Bylo zjištěno, ţe většina z těchto pojetí či očekávání je téměř výlučně zaloţena na praktické zkušenosti, někde navíc uvedené do dialogu s diecézními stanovami pro PRF. Jen výjimečně byly identifikovány nějaké další prameny, 542 K tématu diecézních stanov se vyjádřilo 37 respondentŧ z 25 farností. Ve čtyřech farnostech stanovy vŧbec neznají či o nich nevědí, přestoţe PRF u nich existuje. PRF v sedmi dalších farnostech sice stanovy mají a víceméně znají, ale z rŧzných dŧvodŧ (obavy z přílišné byrokratizace, postoj faráře) tam pro ně nehrají téměř ţádnou roli. PRF ve třinácti farnostech (6 z nich je z diecéze HK) stanovy znají, řídili se jimi při vzniku rady a více či méně zásadním zpŧsobem se jimi řídí i při její další práci. Ve třech z nich ale by ale ve stanovách něco upravili (např. časovou zainteresovanost radních, základní poslání PRF, větší alternativnost podle rŧzné pastorační situace, kritéria a zpŧsob výběru radních, kompetence faráře apod.). 160 Situační reflexe Kapitola 2 které by pastoračním radám umoţnily hlubší prakticko-teologickou reflexi jejich poslání a práce. I kdyţ se do některých vizí a očekávání promítají rŧzné úvahy o potřebě či škodlivosti „demokratizace“ církve, koncept „synodality“ jakoţto něco pro pojetí PRF určujícího se ze strany respondentŧ neobjevil nikde. Na základě přímého dotazování při několika příleţitostech se pak zdá, ţe tento koncept nejspíše zatím nebude něčím, co by bylo v myšlení respondentŧ (včetně kněţí a některých biskupŧ) alespoň teoreticky ujasněné. Nyní, po představení rŧzných vizí „ideální pastorační rady“ našich respondentŧ, se mŧţeme pokusit načrtnout, jak tito respondenti popisují skutečné fungování svých PRF, abychom se poté v další části této prezentace ptali, k jakým závěrŧm docházejí, hodnotí-li tuto realitu ve světle svých vlastních vizí. 2.5.3 Realita PRF aneb Pastorační rada všedního dne V této druhé části reflexivní prezentace analýzy dat získaných v terénním výzkumu pastoračních rad farností je v širokých liniích načrtnuto, jak naši respondenti vnímají konkrétní situaci ve svých PRF. Úkoly PRF Souhrnně lze respondenty zmiňované úkoly zařadit do následujících pěti oblastí: pomoc faráři (PRF pomáhají buď ve smyslu odlehčení faráři v jeho poslání, nebo jako doplnění sluţby faráře o dary a schopnosti, které mu nejsou vlastní); pastorační spolupráce: (PRF jako svébytný pastorační tým spolu s farářem a pod jeho vedením spolupracuje na společném poslání farnosti jako celku); konzultace a reflexe (PRF pomáhají faráři prostou radou, jiné jsou jakýmsi schvalovacím orgánem, jiné faráři zprostředkovávají zpětnou vazbu z farnosti či hlubší pastorační reflexi či rozlišování pastoračních vizí či priorit); komunikace a iniciace (PRF se starají o prohlubování komunikace ve farnosti, snaţí se sjednocovat, motivovat, tmelit a hledat zpětnou vazbu a někdy za svŧj úkol povaţují i iniciaci, vyhledávání, motivaci, přípravu či doprovázení spolupracovníkŧ). Takto vnímané úkoly se víceméně kryjí s tím, co ukázal jiţ dříve provedený výzkum v královéhradecké diecézi,543 který uvádí následující dŧvody pro smysl existence PRF: (1) sjednocování farnosti a vytváření společenství; (2) prostředek komunikace mezi farností a 543 Srov. také bod b) oddílu „Pastorační rady v královéhradecké diecézi před rokem 2003“ v části 2.1 této dizertace. 161 Situační reflexe Kapitola 2 farářem; (3) prostor pro dělbu práce; (4) nástroj pro obohacení faráře a jeho činnosti skrze návrhy či názory farníkŧ. Vznik PRF Souhrnně lze rŧzné zpŧsoby vzniku zkoumaných PRF shrnout takto: ustanovení podle stanov (sestavení listiny kandidátŧ na základě návrhŧ farníkŧ, volby z kandidátŧ, kteří návrh přijali, jmenování části radních farářem, delegování části radních organizacemi ve farnosti a ustanovení části radních z titulu jejich funkce);544 spontánní vznik (vykrystalizování týmu z aktivních lidí, poté přeznačení na pastorační radu, v jiných případech konstatování, ţe za určitých okolností není ve farnosti vznik PRF moţný nebo potřebný); volba zástupců bohosluţebných míst (volba jednoho zástupce za kaţdé z bohosluţebných míst, přičemţ se tito zástupci společně nescházejí a řeší praktické záleţitosti vţdy jen po mši s farářem); testovací období a volby registrovanými (po zkušebním záběhovém období malého farářem vybraného týmu všichni farníci vyzváni, aby se přihlásili, pokud by chtěli v radě také spolupracovat, jiné oslovil farář; nakonec volby všemi, kteří byli ve farnosti jiţ předem zaregistrováni jako členové farního společenství); jmenování celé PRF knězem (jmenoval PRF dle svého vlastního uváţení kněze, přičemţ kaţdý z farnosti je pak zván jak k setkáním PRF, tak ke spolupráci); proces rozlišování povolání (delší proces rozlišování povolání ke sluţbě v PRF na základě vnímání darŧ jednotlivcŧ, zahrnující několik orientačních setkání, ke kterým byli zváni všichni, kdo se o sluţbu PRF zajímali; určitý počet farníkŧ pak byli ostatními účastníky doporučeni jako vhodní kandidáti, ze kterých vybírala celá farnost formou voleb a farář po poradě se zvoleným dojmenovával podle potřeby doplnění týmu). Složení PRF Většina PRF, o níţ máme v tomto směru reference, má mezi 8 a 12 členy, jen čtyři z nich mají počet členŧ vyšší (mezi 15 a 22), z toho dvě z nich referují, ţe se počet momentálně 544 Jednotlivé PRF se pak od sebe liší v poměru volených a ostatních členŧ rady (většinou se však dodrţuje, ţe jmenovaných farářem má být méně neţ volených), ve funkčním období (2 aţ 5 let), ve zpŧsobu určení těch, kdo mají právo volit a právo být voleni či kdo mohou být jmenováni (většinou od 18 let, ale i od 16 let, bydlící v v místě, ale také trvale spolupracující, někde s nutností registrace voličŧ), v délce výběrového procesu (od 1 týdne do 2 měsícŧ), ve zpŧsobu představení kandidátŧ (od pouhého volebního lístku přes fotografie a pár slov ve farním věstníku aţ po osobní představování se v kostele) či v pojetí „delegovaných“ členŧ (někde jsou členy také delegáti za jednotlivé kostely ve farnosti), „jmenovaných“ členŧ (někde farář vybírá mezi nezvolenými kandidáty, jinde zcela dle vlastního uváţení) a členŧ „z titulu funkce“ (někde jsou členy „z titulu funkce“ jen farář či kaplan, jinde i pastorační asistent, katechetka, varhanice či kostelník). 162 Situační reflexe Kapitola 2 snaţí sníţit. Tomu odpovídají i poznatky z dříve provedeného výzkumu v královéhradecké diecézi. Co se týče sloţení, jak vyplývá i z předchozí části o zpŧsobu vzniku, ve většině PRF jsou zastoupeni jak farností volení, tak farářem jmenovaní členové, v některých větších farnostech pak tam jsou kromě faráře ještě další „z titulu funkce“ či „delegovaní“ některou z organizací, komunit či společenství ve farnosti. Vnější vztahy PRF Rozličné přístupy lze vysledovat v otázce zpŧsobu spolupráce pastorační a ekonomické rady farnosti, případně v otázce personálního propojení těchto dvou rad. Někde ţádné personální propojení (kromě faráře) neexistuje, jinde je jeden z členŧ ERF také členem PRF, jinde zas jeden z členŧ PRF je volen do ERF. V některých farnostech tyto dvě rady v podstatě splývají nebo se scházejí společně. Zdá se však, ţe ve více farnostech není příliš jasně zodpovězená otázka po zpŧsobu spolupráce či odlišných oblastí zájmu pastorační a ekonomické rady. V některých farnostech má PRF podstatný vliv na jmenování členŧ dalších rad, jako je např. „rada farní charity“ či „ekonomická rada“ (farář tam návrhy na členství v těchto radách přináší ke konzultaci či ke schválení). V některých větších farnostech bylo zaznamenáno, ţe kromě PRF se ještě schází něco jako „pastorační tým“, který se zabývá vlastním výkonem pastorace. Způsob práce PRF V následujících odstavcích jsou shrnuta vyjádření, která se týkají rŧzných zpŧsobŧ či stylŧ práce PRF, které v praxi svých rad respondenti zakoušejí: Rozhodování: Často se děje po předběţné diskusi, ať uţ ve snaze o dosaţení konsenzu či za pomoci hlasování, někdy i tak, ţe „farář navrhuje, farníci pochválí nebo přemluví.“ Zajímavý je rozdíl v hodnocení situací, kdy hlasovat a kdy se snaţit o konsenzus. V jedné velké farnosti hlasují v případě „závaţnějších rozhodnutí“, jinak se snaţí o konsenzus. V jiné je to přesně naopak: konsenzus hledají u „závaţných rozhodnutí“ a hlasují tehdy, „kdyţ je třeba něco rychle vyřešit a není to moc dŧleţité“. V závaţných věcech zde také někdy pojmenují základní principy a vlastní rozhodnutí jiţ nechají na těch, kteří za tu kterou oblast zodpovídají.545 545 Ţádný z respondentŧ nezmínil, ţe by některá z PRF našeho vzorku kdy vyuţila moţnost, danou stanovami, kdy při opakované neshodě s farářem mŧţe záleţitost postoupit biskupovi. O jedné PRF bylo např. referováno: „Dvakrát za posledních osm let se rozhodnutí odloţilo (vstřícnost rady vŧči faráři), k biskupovi se neposouvalo.“ 163 Situační reflexe Kapitola 2 Příprava: Většinou se PRF schází 1x za jeden aţ tři měsíce. Pouţívají se podpŧrné ná- stroje jako zasílání programu předem, předchozí seznámení se s projednávanými tématy či jejich předjednání, určení hlavního „referenta“ ke kaţdému bodu jednání, přípravné setkání „farního výboru“ apod. Někde jednou či dvakrát do roka spolu radní proţijí „formační den“, kde se snaţí seminářovou či studijní formou načerpat potřebné znalosti či si osvojit potřebné dovednosti pro práci v PRF. Jednání: U PRF typu „pracovního týmu“ je často dŧraz na praktičnost a efektivnost jednání s jasně rozdělenými úkoly, přičemţ u menších pracovních skupin je naopak setkání charakterizováno spíše neformálním zpŧsobem jednání. Někde má velmi aktivní roli farář, který celé setkání řídí, jinde roli moderátora přenechává jiným. Pokud se PRF povaţuje spíše za „konzultační tým“, často se při jednání vyhodnocuje nějaký zpŧsob zpětné vazby z farnosti nebo se připomínkují některé koncepční dokumenty. Součástí takovýchto setkání pak také bývá delší čas pro společnou modlitbu. Témata: V PRF slouţících jako „pastorační týmy“ jsou níţe zmiňovaná témata jednání také oblastmi přímé organizace či realizace akcí či programŧ, v PRF zaměřujících se spíše na pastorační konzultace jsou tyto oblasti předmětem pro aktuální či dlouhodobou pastorační reflexi: o aktuální dění ve farnosti: (např. termíny a organizace akcí, úklidy, koncerty, farní ples, táborák, rekolekce, slavnosti, bohosluţby, farní den, liturgické otázky, farní časopis, farní web, farní knihovna apod., ale také ekonomické a stavební otázky); o dlouhodobé koncepční otázky (např. oblast vzdělávání dospělých, mládeţe či dětí, diakonické sluţby, evangelizace a pŧsobení navenek, kritéria a podmínky pro udílení svátostí, slučování farností, česko-německé vztahy či správcovství majetku apod., případně spolupráce při tvorbě pastoračního plánu farnosti); o pastorační vize farnosti: (zmapování pastorační situace, pojmenování identity, principŧ a poslání farnosti, načrtnutí pastorační vize farnosti, stanovení střednědobých pastoračních priorit). Reflexe: Jen velmi malý počet PRF čerpá při své práci z Písma, církevních dokumentŧ či jiných odborných studií (a např. se ptají, „jakou měrou to které doporučení povede k šíření Boţího království“).546 Reflexe spíše probíhají na základě subjektivních názorŧ, 546 V jedné z větších farností pro rozhodování a s ním spojenou pastorační reflexi pouţívají nástroj, který tamnější farář nazývá „pastoračním valčíkem“, který spočívá v následujících krocích (odpovídajících krokŧm zmiňovaným i v církevních dokumentech o pastoračních radách): 1. vnímat (popis situace, mít otevřené oči a vnímat, co se děje); 2. reflektovat (ţivot kolem nás reflektovat na základě Písma, tradice, odborného vhladu a zkušeností jiných); 3. navrhovat (to je ta tvŧrčí vrstva, která vyplývá z těch prvních dvou krokŧ, která zformuluje konkrétní cestu k uskutečnění vize). 164 Situační reflexe Kapitola 2 zkušeností a postojŧ radních uvedených do vzájemného dialogu, případně je do tohoto procesu přizván ještě (rŧzně zjišťovaný) „hlas lidu“. Spiritualita: V jedné malé farnosti je role modlitby velmi intenzivní tím, ţe PRF je součástí modlitebního společenství a rozhodování tam prý často nechávají „na vedení Ducha svatého“. V dalších několika PRF je zvykem modlitbou alespoň začínat, někde i končit (modlitbu vést či ji předem připravit je často úkolem administrátora nebo i některého z členŧ). V jednotlivých případech je snaha při setkáních PRF vstupovat do hlubší společné modlitby, především ve smyslu duchovního či pastoračního rozlišování.547 Vnitřní role členů PRF Zdá se, ţe neuralgické body v oblasti vnitřní strukturalizace PRF jsou ve zkoumaných farnostech především dva. Prvním je otázka pojetí role předsedy PRF ve vztahu k ostatním formálním rolím uvnitř rady. Druhým pak je otázka pojetí PRF jakoţto „zastupitelstva“ versus pojetí PRF jakoţto „týmu“, ze kterého pak plyne rŧzné pojetí dalších vnitřních (formálních i neformálních) rolí PRF. Ţádná z těchto otázek však, zdá se, není nikde hlouběji teologicky reflektována. Direktivní předseda: Ve většině PRF z našeho vzorku má dŧleţitou roli předseda PRF (farář), přičemţ se pojetí této role v rŧzných farnostech částečně liší. Jedinou výjimku zde tvoří jedna z menších velkoměstských farností, kde dojíţdějící (a ne všech jednání PRF se účastnící) kněz „má víceméně poradní hlas.“ Existují PRF, ve kterých předseda sám (či „s pomocí druhých“) dělá v podstatě vše, co je třeba zajistit pro jednání. V jiných PRF má kaţdý svoji předem domluvenou roli: předseda, místopředseda, sekretář (zapisovatel, tajemník), avšak role faráře tam mŧţe být stejně silná jako u těch předchozích.548 Zmocňující předseda: Jsou však i takové PRF, kde se tyto role krystalizují teprve postupně, pod citlivým vedením faráře, který druhým pomáhá rozpoznávat jejich vlastní 547 Jeden farář o této formě modlitby referoval takto: „Formy, kterými se k tomu rozhodnutí dochází, to nejsou určitě jenom rozhovor, ale taky modlitba, společné proţití formačního dne, kde jsme si blíţ a je tam víc prostoru na nějaké ztišení se. Jednak jednotliví členové PRF - je jim doporučovaná jejich osobní cesta, učednictví, ţivot s Krisem, aby ty jejich pohledy byly víc a víc neseny Boţím Duchem. A potom i při té společné práci se na to dává dŧraz - povídáme si i se společně modlíme a všechno chceme dělat z Boţího Ducha… pŧsobení Boţího Ducha bych tady vnímal spíš v takové té vnímavosti, otevřenosti, citlivosti, moţná před otevřením nějakého zásadního problému bychom se mohli víc i takhle formálně se ztišit k modlitbě“. 548 Záleţí pak na jeho osobním postoji a stylu vedení, zda je tato silná role vnímána pozitivně (silný vedoucí jasně „úkolující“ druhé) nebo spíše negativně („farář má hlavní slovo a někdy je sloţité ho přesvědčit“). V takovýchto farnostech je pak často konstatováno, ţe změna administrátora by měla pro PRF velký (někdy „fatální“) vliv. 165 Situační reflexe Kapitola 2 schopnosti a obdarování, všichni postupně učí spolupracovat na společných úkolech.549 Farář je zde pak vnímán spíše jako ten, kdo vede skrze sjednocování, motivaci, doprovázení či uschopňování druhých. V těchto případech je pak častěji konstatováno, ţe změna administrátora by na takovouto PRF neměla aţ tak zásadní vliv nebo dokonce PRF očekává, ţe by mohla vytvořit novému faráři oporu při změně či ţe by mohla tuto změnu i sama ovlivnit. Moderující předseda: V některých PRF, které zdŧrazňují model „zastupitelské skupiny“, se pak přirozeně profilují určité role „zodpovědných“ za některé oblasti ţivota či sluţby farnosti nebo za určité skupiny či týmy ve farnosti, přičemţ předseda PRF se stává jakýmsi pouhým formálním „moderátorem“ těchto rolí.550 V některých jiných PRF se naopak tomuto „zastupitelskému“ tematizování zodpovědností vědomě snaţí vyhnout, protoţe pak je často velmi ztíţena týmová spolupráce na jednom společném úkolu reflexe pastorační situace ve farnosti jako celku.551 V jedné z těchto farností jsou zdŧrazněny spíše rŧzné neformální „týmové role“ podporující týmovou spolupráci.552 Komunikace mezi PRF a farností Pro rozvíjení komunikace mezi PRF a celkem farnosti je v mnoha případech podle našich respondentŧ (podobně jako i podle dřívějších výzkumŧ v královéhradecké diecézi) pouţíváno několikero rŧzných zpŧsobŧ či nástrojŧ v rŧzné kombinaci (osobních kontakty, farní věstník, vývěsky, ohlášky, webové stránky, e-mail či mobil). Realita PRF souhrnně V této druhé části naší reflexivní prezentace analýzy výsledkŧ našeho terénního prŧzkumu pastoračních rad farností z diecézí české církevní provincie jsme představili několik 549 Je jasné, ţe toto často vyţaduje dlouhodobé učení se, jak to vyjadřuje jeden z farářŧ: „Jak vést PRF, to jsem se pomalu začal učit, aţ kdyţ jsem do toho byl hozen. Dnes, po nějakých třech letech učení se té mé role, jsem došel k závěru, ţe mojí rolí by mělo být především ‚ztělesňování vize„. Podobně jako vyvolený národ měl při cestě do Zaslíbené země nejen rŧzné proroky a potřeboval i toho Mojţíše jako vŧdce, který se ovšem umí dělit o zodpovědnost. Farář je v podstatě zodpovědný za hledání, formulaci a realizaci pastorační vize farnosti. On nese zodpovědnost a ta spočívá v tom, ţe se snaţí neprosazovat své nápady, ale snaţí se dojít k nějaké objektivitě, která je dŧleţitá pro farnost jako celek. To znamená, ţe on by měl být tahounem v hledání té vize, měl by v podstatě tu inspirovat hledání té vize, táhnout ho, ale zároveň společně s PRF rozlišuje a postaví se za toto v posledku společný dílo.“ 550 Jeden z farářŧ to nazval tak, ţe to je jakási „obdoba ministerstev“. V této souvislosti jsou zmiňovány např. oblasti jako „liturgický prostor“, „liturgická hudba“, „květinová výzdoba“, „charita“, „rodiny“, „mládeţ“, „média“, „organizace poutí“, „přednášky“, „úklid“, „katecheze“, „ministranti“, „farní věstník“ apod. 551 Je např. konstatováno, ţe „jednání jsou často rozvleklá a nevěcná, bez konkrétních závěrŧ“, „někdy se zbytečně dlouho jedná o věcech, kterým členové nerozumí“ či ţe se „schŧze PRF se staly přehlídkou ztraceného času“. Jak to lapidárně a moţná s trochou nadsázky vyjádřil jeden kaplan: „Dřív to bejvalo takový divoký... Padaly zajímavé názory, podnětné, členové byli chytří lidé, ale těţko najít konsenzus… Spousta slov, kecŧ, názorŧ a nic z toho... Práce nikde. Samý kouř a oheň ţádný…“ 552 Jako např. „tříbarevný tým“ (sloţený z lidí „reflexivních“, akčních“ a „intuitivních“) nebo snaha o rozvinutí klasických týmových rolí (jako „shánil“, „reţisér“, „předseda“, „hasič“, „chrlič“, „tahoun“, „rejpal“, „dotahovač“ či „specialista“). 166 Situační reflexe Kapitola 2 hlavních charakteristik současného zpŧsobu práce pastoračních rad farností, které se odráţely v odpovědích našich respondentŧ. V našem vzorku byly identifikovány čtyři nejčastější okruhy úkolŧ, kterým se zkoumané PRF věnují: pomoc faráři; pastorační spolupráce; konzultace a reflexe; komunikace a iniciace. Nejčastěji zkoumané PRF vznikají podle diecézních stanov, avšak našly se i některé jiné inspirativní zpŧsoby vzniku či procesy výběru radních, jako např. proces rozlišování jejich osobního povolání k této specifické sluţbě či volba „registrovanými“ farníky. Dále bylo zjištěno, ţe často není příliš vyjasněný vztah mezi pastorační a ekonomickou radou farnosti, především co se týče oblastí, kterým se mají či nemají věnovat. Velké nejasnosti také někde panují ohledně pouţívání konkrétních nástrojŧ pro společnou reflexi či rozhodování, jako je informování, konstruktivní dialog, hlasování či dosahování konsenzu. Co se týče zpŧsobŧ jednání, často si jej PRF přizpŧsobují svým vlastním potřebám a moţnostem, i kdyţ většina z nich se to „učí za pochodu“ a často poměrně klopotně. Podle modelu, který ta která PRF zastává či ve světle kterého je vedena farářem, se pak také krystalizují rŧzná témata, kterým se PRF věnuje: od organizace či dokonce vykonávání akutních pastoračních či technických úkolŧ přes reflexi aktuálního dění ve farnosti aţ k rozlišování dlouhodobých koncepčních otázek či tvorbě pastorační vize farnosti. Velmi málo PRF při své práci vyuţívá jiné zdroje neţ vlastní názory, postoje či pocity přítomných radních nebo rŧzně zjišťované názory ostatních farníkŧ. Jen v ojedinělých případech jsou k pastorační reflexi pouţívány také prameny jako Písmo, dokumenty učitelského úřadu církve či materiály z rŧzných oborŧ blízkých projednávanému tématu. Spiritualita není většinou ve zkoumaných PRF nijak zvlášť zdŧrazňována, modlitba je často přítomna, ale většinou jen jako „rámec“ pro vlastní jednání. Jen v jednotlivých případech se PRF snaţí o integraci modlitebního rozměru do vlastní práce (duchovní rozlišování apod.). Ohledně vnitřních rolí v PRF se jako citlivá (ale nijak hlouběji teologicky reflektovaná) otázka jeví otázka role předsedajícího (tj. faráře či administrátora) ve vztahu k vedení PRF jako celku (často se zde vyskytují autokratické styly vedení, méně častěji pak styly zmocňující či doprovázející). Zároveň se zkoumané PRF často liší v tom, zda se jejich členové „specializují“ jakoţto „zastupitelé“ specifických skupin ve farnosti nebo zda se snaţí pracovat spíše týmově a zdŧrazňují rŧzné role potřebné k fungování PRF jakoţto týmu. 167 Situační reflexe Kapitola 2 2.5.4 Reflexe PRF aneb Pastorační rada zítřka Podkladem této třetí části naší reflexe výsledkŧ terénního výzkumu je souhrn vlastních reflexí samotných respondentŧ, ve kterých uvaţovali o situaci jejich PRF ve světle jejich vlastní ideální představy o jejím fungování. Pozitiva či ovoce PRF Poměrně hodně respondentŧ práci své PRF hodnotilo obecně pozitivně nebo zmínilo nějaký konkrétní pozitivní přínos její práce pro farnost. Níţe toto „dobré ovoce“ prezentujeme shrnuté do několika kategorií. spolupráce v pastoraci (někteří si cení praktickou pomoc PRF v pastoraci, jiní vnímají její sluţbu spíše jako podíl na společném poslání či oceňují přínos PRF pro týmovou spolupráci ve farnosti); pastorační konzultace (mnohem více respondentŧ vnímá jako pozitivní pastoračně- konzultační roli PRF, které je však dle některých nutné se náročně učit); komunikace a iniciace (několik málo respondentŧ oceňuje přínos PRF pro prohloubení a zkvalitnění komunikace uvnitř farnosti, výjimečně pak respondenti také chválí přínos PRF v oblasti „iniciace“ ostatních farníkŧ do hlubší odpovědnosti); kontinuita (někteří respondenti z větších farností pozitivně vnímají roli PRF jakoţto „nositelky kontinuity“ či nástroje, který je po ruce novému faráři); zralost a společenství (za pozitivní je vnímáno někdy i to, ţe členy PRF jsou duchovně či lidsky zralí lidé, stejně jako skutečnost, ţe celá PRF je znamením společenství); obecně pozitivní hodnocení (v dalších případech respondenti zmiňují pozitivní přínos práce PRF pro farnost obecně, aniţ by to dále nějak specifikovali).553 Negativa či problémy PRF O poznání více respondentŧ neţ u předchozího souhrnu pozitiv práci své PRF hodnotilo obecně negativně nebo zmínilo nějaký konkrétní negativní jev vyskytující se při práci jejich PRF. Níţe tato negativa prezentujeme opět shrnuté do několika kategorií. přístup a schopnosti členů: (velmi často jsou zmiňovány problémy s přístupem, kvalifikací, schopnostmi, nasazením či moţnostmi členŧ PRF nebo obecně s tím, ţe ve farnosti není dostatek k této sluţbě vybavených lidí);554 553 Jeden z farářŧ si chválí „pomoc a vytrvalost“, jiný z farářŧ dokonce konstatuje, ţe to „bez PRF nejde, kněz nemŧţe všechno zvládnout sám“, opět jiný z farářŧ pak vnímá pozitivní posuny na dlouhé učednické cestě: „Osobně jsem moc rád, ţe jsme tuhle cestu podnikli, ţe jsme tam, kde jsme, určitě tam vidím posun vŧči té době, kdy jsme začínali a zdá se mi, ţe opravdu během těch tří let, co PRF formujeme, tak jak já, i ta rada začala víc sama sobě rozumět a začíná dostávat určitou sebedŧvěru a prakticky se začíná té své role tak nějak pomaličku ujímat…“ Jedna členka si např. libuje, ţe jejich PRF má docela silný hlas i na místním biskupství. 168 Situační reflexe Kapitola 2 přístup a schopnosti faráře (podobný počet stíţností zazněl také v oblasti přístupu a schopností předsedy PRF – faráře či administrátora farnosti; častěji se pak také míjí to, co od PRF očekávají kněţí, s tím, co očekávají její členové či stanovy, z čehoţ pak vznikají mnohá zklamání555 či pocity manipulace556); váznoucí vnitřní komunikace (poměrně časté jsou stíţnosti na neohrabaný, neefektivní či zdlouhavý zpŧsob vedení diskusí při setkáních rady, a to často ve spojení s dŧrazem na „reprezentativnost“ členŧ vŧči nejrŧznějším skupinám ve farnosti); chybějící pastorační reflexe (jen o několika málo PRF bylo referováno, ţe je jejich práce spojena s hlubší teologickou či pastorační reflexí, a lze předpokládat, ţe v ostatních PRF s tímto nástrojem buď vŧbec nepracují, nebo jej nepovaţují za dŧleţitý);557 váznoucí vnější komunikace (chybějící zpětná vazba z akcí, malá informovanost farářem, nedostatečná prezentace práce PRF navenek apod.; týká se častěji větších farností); nejasné či malé kompetence (z některých odpovědí se zdá, ţe hlavním problémem v oblasti kompetencí PRF není ani tak jejich rozsah, jako spíše nejasnost v jejich interpretaci či v pojetí hlavního poslání rady a z toho vyplývající rŧzná, a tudíţ také často si konkurující, očekávání; jiní si však stěţují na příliš malé kompetence PRF); 554 Obecně tento nedostatek nutných dovedností pro práci PRF shrnuje jedna pastorační asistentka z jedné velkých farností: „Na základě své vlastní zkušenosti jsem přesvědčená, ţe ono výše napsané (tj. týmová práce, konstruktivní kritika, prezentace odlišného názoru i před církevní autoritou, delegování zodpovědnosti kněţím a společné hledání a realizace vize; pozn. autora) my katolíci neumíme, a z toho povstává i fakt, ţe církev naše milá katolická je bez vize, koncepce a ‚bez šťávy„ (doufám však a věřím, ţe i přesto není bez Ducha svatého :-) - mnoho energie a tvŧrčích nápadŧ se ztrácí, protoţe je nikdo po nikom nechce (přitom jsem přesvědčená, ţe by je Pán ochotně dával a ţe potenciál v lidech tu je veliký).“ 555 Z takovéhoto konfliktního očekávání pak mŧţe vzniknout situace jako v následujícím příkladě (v podání pastorační asistentky): „Jsem ráda, ţe v této farnosti je dán také hlas laikŧm, ale často to bylo tak, ţe my jako laici jsme něco tvrdili a farář pak nakonec rozhodl úplně jinak, neţ jsme se domluvili. To mi bylo líto. Chápu to a taky vím, ţe mám jisté problémy s podřizováním se církevním autoritám, zvlášť kdyţ vidím, ţe jsou v mnoha věcech slabí, slabší neţ mnoho laikŧ. Ale protoţe vím, jak to ve farnosti funguje, jak aktivně jsou tam laici zapojeni, jak by bez laikŧ ta farnost vŧbec nemohla fungovat, tak jsem byla zklamaná. Protoţe za tohoto předpokladu bych pak očekávala, ţe hlas laikŧ ve farní radě, kteří navíc v té farnosti aktivně pracují, by měl být nejen vyslyšen, ale mělo by se na něj dbát i při konečném rozhodnutí. Buď tedy jsem málo pokorná (to docela určitě) anebo jsem měla představu farní rady jakoţto mnohem demokratičtějšího orgánu…“ 556 Zajímavé je srovnání s trochu odlišným, ale v jádře stejným přístupem faráře z předchozí poznámky (v podání pastoračního asistenta): „Na druhou stranu je pravda, ţe bývalý farář většinou dovedl pastorační radu ‚ohnout„ tím směrem, jakým potřeboval, aniţ by se někdo cítil manipulován. Nepamatuji se, ţe by mezi ţenami někdy narazil na výraznější odpor. Mezi muţi bylo pár kverulantŧ (včetně mne), kteří si občas vedli zarputile svou, ale rozhodnutí celku málokdy ovlivnili. Pár lidí v radě měli svá ‚témata„, v kterých nějak vybočovali z obecného zpŧsobu myšlení, ale kontroverze se většinou podařilo zahrát do autu. Někdy mě štvalo, ţe farář, pokud tušil, ţe by nějaké téma mohlo být citlivé a debata o něm ne příliš podnětná, radši ho na radě vŧbec neotvíral a rozhodl po svém.“ 557 Jeden z farářŧ např. přímo přiznává, ţe „zvláštní teologická reflexe (v jejich PRF) není.“ Jeden z kaplanŧ potvrzuje něco podobného, jen trochu dŧrazněji: „Nějaká pastorační reflexe? Ve světle pramenŧ, evangelia, dokumentŧ? Tak to vŧbec, ne! Ne, to vŧbec ne. Vše se posuzuje na základě subjektivního názoru, ‚chce se mi„, ‚líbí se mi„, ‚zdá se mi„, resp. ‚vím od ostatních, ţe by toto chtěli„ apod.“ 169 Situační reflexe Kapitola 2 nerozvinutá spiritualita (v některých PRF byl indikován problém nedostatku spirituality či slabého duchovního rozměru při práci rady);558 špatný výběr členů (poměrně hodně farností se potýká problémy v oblasti výběru členŧ pro PRF, přičemţ byly zaznamenány stíţnosti jak na vlastní zpŧsob výběru členŧ PRF podle stanov, na nejasná kritéria členství v PRF, či na nedostačující či zcela chybějící přípravu budoucích i současných členŧ PRF, tak na nedodrţování zpŧsobu výběru podle stanov, coţ pak vede k vytvoření „jednobarevné“ skupiny); ostatní problémy (další problémy v práci PRF zmiňované našimi respondenty pak byly buď rázu kontextového, jako např. ateistické prostředí či přestárlá farnost, systémového, např. ţádné metodické vedení z biskupství, metodického, např. přílišný formalismus, či osobního, např. malá odvaha střetávat se nad problémy a vydrţet napětí apod.). Návrhy na další rozvoj PRF Dále jsou zachyceny konkrétní návrhy, které naši respondenti zformulovali jako moţné či ţádané kroky k naplnění jejich vize o „pastorační radě snŧ“, k překonání současných limitŧ práce jejich PRF či prostě ke zlepšení současného stavu: formovat členy PRF a kněze (příprava, vzdělávání, doprovázení členŧ PRF; formace či vzdělávání kněţí jak v praktických dovednostech, tak v biblicko-teologickém vzdělávání; zaloţení pastoračního centra, které bude nabízet trvalou formaci pastoračním radám jako celku, jejím jednotlivým členŧm i kněţím);559 nabízet pastoračně-organizační poradenství (intenzivní podpora pastoračního poradenství, rozvinutí systému organizačních konzultací či pastorační supervize,560 systematické poskytování studijních pomŧcek, iniciace a podpora vzájemné výměny zkušeností mezi rŧznými PRF);561 558 To se projevuje např. v „nedostatku duchovního vedení ze strany kněze“, v „příliš malém prostoru pro společnou modlitbu či rozlišování během jednání“, v „pokulhávajícím duchu společenství“ či ve zcela „chybějícím prorockém duchu, který snáze ulpí na osobnosti, neţ na skupině“. 559 Kněz navrhující zaloţit pastorační centrum pak dodává: „Je jasné, ţe to nejde plošně nařizovat, ale je otázka, jestli by si v diecézi nějaké jádro, které o to má zájem a ochotu, takovou nějakou péči nezaslouţilo. […] Ale moţná opravu většina kněţí v diecézi uţ nic chtít nebude a na všechno kašle. […] No plošně určitě ne, to je o ničem, ale to je tak se vším, kdyţ chceš něco solidního udělat, tak to uţ je jenom o výběru, […] vybrat lidi, kterým o něco jde, a s těma něco dělat.“ 560 Jeden z farářŧ k tomu říká: „Mně nejvíc pomohla ta skutečnost, ţe jsem do toho procesu byl vhozen a kdykoli jsem poţádal kolegu, tak mi byl ochoten pomoci, nebo on sám mě i upozorňoval na věci, o kterých on sám věděl či si jich všimnul. […] Moţná, ţe bychom vycházeli z nějakých materiálŧ, které bychom si stáhli někde z internetu, ale ta praktická pomoc někoho, kdo doprovází a sleduje či superviduje ten proces, ta v tom procesu byla nejzásadnější a to bych potřeboval i nadále.“ 561 Jeden farář k těmto návrhŧm dodává: „Co je tedy zapotřebí? 1. Především si sehnat supervizora procesu, aby to někdo viděl a doprovázel zvnějšku. 2. Něco si nastudovat a přečíst, poradil bych co. Bylo by dobrá moţná vytvořit nějakou ‚kuchařku„ či manuál pro práci PRF. 3. Nasbírat zkušenosti někde, kde ty krŧčky uţ dělají. 4. Vytrvale ţádat o podporu diecézní pastorační centrum, které by mohlo v diecézi podobné konzultační sluţby nabízet.“ 170 Situační reflexe Kapitola 2 kvalitně moderovat a vyjasnit role (lepší schopnost moderace jednání PRF, případně vyjasnění jednotlivých vnitřních rolí v PRF, rozdělení úkolŧ a pravomocí, jasnější určení rolí, odvaha faráře svěřovat moderování jiným); rozvinout podporu z biskupství (systematická podpora pastoračních rad z příslušného biskupství, a to především prováděná osobně biskupem); posílit kompetence PRF (volá se po jasnějším vymezení poslání PRF, po povinnosti PRF dbát i na pastorační hledisko farní ekonomiky, po omezení jiných úkolŧ členŧ PRF, aby svoji roli zvládali, po větších kompetencích PRF ve správě farnosti, dokonce i po tom, aby PRF nebyla jen poradním orgánem, ale měla v některých věcech, např. obsazování farnosti knězem, právo konzultovat, rozhodovat či naopak rozhodnutí vetovat);562 prohloubit komunikaci a iniciaci (především komunikace mezi PRF a farností, snahy o iniciaci více farníkŧ ke spolupráci, zájem PRF o jednotlivé skupiny ve farnosti, prohloubení komunikace i nad rámec farnosti); podpořit rozvoj spirituality (rozšíření času pro společnou i osobní modlitbu při setkáních PRF, k rozšíření modlitebních forem společného rozlišování, volání po duchovním doprovázení členŧ PRF či po obyčejném slovu povzbuzení od vlastního faráře); změnit systém výběru členů PRF (některé hlasy navrhují rŧzné tvŧrčí přístupy k výběru členŧ PRF, které by se vyhnuly jak nevýhodám klasických kostelních voleb, tak vzniku „farářovy kliky“;563 jednou se dokonce objevila i dosti radikální otázka po vhodnosti nějaké formy finanční či materiální motivace pro práci v PRF);564 ostatní návrhy (např. trpělivost, rŧst v dalších lidských ctnostech, nebát se dělat chyby, odvaha k tvŧrčímu konfliktu, opatrnost vŧči pocitu vševědoucnosti). 562 „Například při jednohlasném ‚vyjádření„ či ‚vyslovení názoru„ by duchovní správa farnosti ani biskup nesměli konat proti tomuto názoru.“ Podobně i další respondent navrhuje upravit stanovy, aby byla PRF „s voleným předsedou disponujícím jedním hlasem, který rozhoduje jen v případě parity, a se členy, z nichţ kaţdý na sebe navazuje určitou část společenství a část odpovědností a úkolŧ. Z větší části by měla být volená (1 – 2 jmenovaní by stačili). Na PRF je delegována odpovědnost a rozhodovací pravomoci, proto by měla být při rozhodování o obsazení místa faráře rovnocenným partnerem biskupovi. Farářŧv hlas proti většině by měl být omezen jen na specifické případy. Tedy kroky vedoucí k větší svéprávnosti místní církve. Jednota s obecnou církví by byla zajištěna větším angaţmá biskupa např. na úkor ‚svěcení zvonŧ a varhan„.“ 563 Jeden z návrhŧ jdoucí tímto směrem stojí za kompletní citaci: „Chceme se snaţit o moudrý výběr budoucích radních, jak píšeš v přání z posledního mailu, a na podzim bychom rádi uspořádali farní shromáţdění, kde by se mělo hovořit o činnosti PRF. Na toto shromáţdění by mohlo navázat několik setkání k formaci a rozlišování pro ty, kdo by projevili o činnost PRF zájem a byli by třeba ochotni i k zapojení se do sluţby v ní. Nakonec by se z těchto zájemcŧ vykrystalizovala kandidátka pro volby do PRF.“ 564 „Často se mi zdá, ţe právě proto, ţe někteří lidé z farnosti dělají bez nároku na cokoliv dobré a kvalitní dílo, si na rozhodujících místech jejich díla málo povaţujeme. Kdybychom za jejich práci měli platit, váţili bychom si jí podstatně více. Někdy by peněţní zpŧsob hodnocení ‚něco za něco„ organizační stránce církve mohl pomoci.“ 171 Situační reflexe Kapitola 2 Ostatní hodnotící reflexe V komentářích několika respondentŧ se odráţí přesvědčení, ţe práce PRF je odrazem celkové situace v církvi a mnohé ze zde naznačených problémŧ budou proto řešitelné na „vyšší rovině systému“. Někteří pak zdŧrazňují, ţe hodně záleţí na prostředí, ve kterém má PRF slouţit.565 V některých farnostech je pak také otázka práce PRF jistě velmi úzce spojena s hledáním rŧzných alternativních moţností duchovní správy. Reflexe PRF souhrnně Souhrnně lze k hodnotícím komentářŧm našich respondentŧ konstatovat, ţe ačkoli poměrně vysoký počet respondentŧ (celkem 34 z odpovídajících 78) z poměrně vysokého počtu farností (celkem z 20 ze 42 zkoumaných) se o práci PRF vyjadřovalo pozitivně a vypočítávalo mnohé dobré ovoce jejich sluţby, mnohem více respondentŧ (celkem 56 ze 78) zahrnujících tentokrát dokonce všechny zkoumané farnosti se zmiňovalo i o negativních aspektech či problémech. Ovoce sluţby PRF je spatřováno především v podpoře spolupráce v pastoraci, v nabídce pastoračních konzultací, v prohloubení komunikace ve farnosti a iniciace ostatních ke sluţbě, v udrţení kontinuity při změně faráře a v podpoře zralosti a společenství v celé farnosti. Nedostatky ve sluţbě PRF jsou zmiňovány v přístupu a schopnostech jak jejich členŧ, tak kněţí (coţ byly mimochodem hlavní dŧvody nefunkčnosti PRF uváděné v dřívějších výzkumech v plzeňské diecézi), ve váznoucí vnitřní či vnější komunikaci, v chybějící pastorační reflexi, v nejasných kompetencích, v málo rozvinuté spiritualitě, ve špatném výběru členŧ a v několika dalších oblastech kontextového, systémového, metodického či osobního charakteru. Na cestě k dalšímu rozvoji PRF naši respondenti navrhují formovat členy PRF i kněze, nabízet pastoračně-organizační poradenství, kvalitně moderovat a vyjasnit role, rozvinout podporu z biskupství, přepracovat stanovy a posílit kompetence PRF (jak jsme viděli dříve, především po těchto systémových změnách volaly některé ze sněmovních krouţkŧ z plzeňské diecéze), prohloubit komunikaci a iniciaci ke sluţbě, podpořit rozvoj spirituality, změnit systém výběru členŧ PRF, mít dostatek trpělivost, rŧst v ostatních lidských ctnostech, nebát se dělat chyby, vnímat také širší roviny systému, ve kterém PRF 565 K tomu zajímavý postřeh jednoho z kněţí: „Celkově bych na otázku, zda mít či nemít PRF, odpověděl, ţe spíše ano, ale rozhodně ne vţdy, všude a za kaţdou cenu. Koneckoncŧ, nejlepší atmosféru a výsledné plody (poţehnání desetinásobného rozmnoţení) se nám podařilo vytvořit v jedné atypické malé farnosti, kde jsme PRF neměli, a vše jsme řešili buď společně při nedělní eucharistii, nebo při společné modlitbě, jíţ se účastnilo 90% strategicky významných členŧ farnosti.” 172 Situační reflexe Kapitola 2 slouţí, hledat alternativní modely duchovní správy a modely či zpŧsoby práce PRF citlivě a pruţně přizpŧsobovat prostředí, ve kterém PRF slouţí. 2.5.5 Souhrn: Výzvy vyplývající z terénního výzkumu PRF Ve třech krocích, kterými jsme při terénním výzkumu vedli i své respondenty, 566 jsme představili synchronní prŧřez jejich odpověďmi. Při tom jsme na některých místech mohli připomenout určité souvislosti s tématy představenými v naší předchozí kapitole zabývající se širším kontextem sluţby pastoračních rad. Při celkové reflexi uvádějící jednotlivé části této prezentace do vzájemných souvislostí jsme nakonec dospěli k definování následujících tří klíčových výzev: a) Potřeba ujasnění profilu pastoračních rad Z této reflexivní prezentace především vyplynulo, ţe mezi zkoumanými PRF a uvnitř nich i mezi rŧznými jejich členy existují rŧzná, někdy i vzájemně konfliktní pojetí hlavního poslání PRF (pracovní tým, pracovně-konzultační tým a konzultační tým v rŧzných jeho podobách jako je poradní orgán faráře, tým pastoračního rozlišování či zastupitelská skupina) a z něj plynoucích úkolŧ (pomoc faráři, pastorační spolupráce, konzultace a reflexe, komunikace či iniciace ostatních ke sluţbě a spoluzodpovědnosti). Zdá se, ţe některé z problémŧ, které byly představeny ve třetí části prezentace, souvisí právě s tímto nevyjasněným profilem pastoračních rad (např. nejasné kompetence, nejasný vztah k ekonomické radě, špatný výběr členŧ, nerozvinutá spiritualita, chybějící pastorační reflexe). Tam, kde si některá z pastoračních rad své poslání (často v delším procesu hledání a se zapojením některých teologických pramenŧ a zkušeností odjinud) byla schopna ujasnit, se zdá, ţe lze v referencích o ní vnímat spíše pozitivní ovoce (radost ze spolupráce, vděčnost farářŧ za poskytované konzultace a rozlišování, prohloubení komunikace, upevnění společenství apod.). Nakonec i některé návrhy pro další rozvoj pastoračních rad (změnit systém výběru členŧ, posílit kompetence, podpořit rozvoj spirituality, vyjasnit role apod.) předpokládají, ţe tyto kroky budou navazovat na vyjasnění profilu pastorační rady, bez něhoţ by jejich konkrétní realizace nejspíše ještě více posílily onen konfliktní potenciál rŧzných v praxi často nespojitelných pojetí pastoračních rad. b) Potřeba reflexe, formace, poradenství a podpory Za další dŧleţitou výzvu plynoucí z našeho terénního výzkumu lze povaţovat zjištění, ţe ani na rovině farností, ani na rovině většiny diecézí téměř neexistují tak základní prvky 566 Srov. strukturu výzkumného dotazníku v příloze P 13. 173 Situační reflexe Kapitola 2 podpory rozvoje pastoračních rad jako hlubší prakticko-teologická reflexe práce pastoračních rad, systematická formace jejích členŧ a kněţí, či nějaký systém pastorační podpory, poradenství nebo doprovázení pastoračních rad v jejich sluţbě či při jejich vzniku.567 Toto se pak odrazilo jak v konkrétních negativních hodnoceních respondentŧ (stíţnosti na přístup či schopnosti jak členŧ PRF, tak farářŧ, váznoucí vnitřní či vnější komunikace, chybějící pastorační reflexe, opět nerozvinutá spiritualita, malá odvaha střetávat se s problémy, přílišný formalismus, chybějící metodické vedení z biskupství apod.), tak v jejich návrzích na další kroky (formovat členy PRF a kněze, nabízet pastoračně- organizační poradenství, kvalitně moderovat, rozvinout podporu z biskupství, prohloubit komunikaci a schopnost iniciace druhých, podpořit rozvoj spirituality, vyrŧst v trpělivosti či nebát se dělat chyby). Opět i v této oblasti se zdá, ţe ve farnostech, kde některé z těchto obecně chybějících prvkŧ vyuţívají (či v diecézích, které se některé z těchto prvkŧ snaţí systematičtěji rozvíjet) je vnímáno ovoce práce PRF silněji (především je to evidentní v komentářích kněţí, kteří hledají zdroje podpory jak pro rozvoj jejich PRF, tak pro vlastní formaci, a zároveň si chválí ovoce rozvoje spolupráce a poskytnutých konzultací). c) Potřeba vnímat pastorační rady jako součást širšího celku Tento třetí dŧraz nebyl našimi respondenty vyjádřen nijak silně (i kdyţ i v jejich reflexích se občas objevil), avšak právě z jeho nepřítomnosti lze vytušit, ţe část potíţí v rozvoji sluţby pastoračních rad bude nejspíše daná právě tím, ţe svoji sluţbu často realizují bez jakéhokoli hlubšího dialogu s praxí či učením širší církve (v některých diecézích v atmosféře nezájmu o jejich sluţbu, někdy dokonce i jakoby „navzdory“ programové „nepodpoře“ pastoračních rad). Někdy se pak sluţba pastoračních rad odehrává i bez hlubší schopnosti vnímat specifika té které lokality či regionu a z toho plynoucí schopnosti citlivě těmto místním podmínkám přizpŧsobit formu této sluţby (někteří respondenti zde uvádějí např. nutnost vnímat ateistické prostředí farnosti, věkový prŧměr či počet farníkŧ apod., čemuţ by měl být přizpŧsoben model práce pastorační rady). Aby tato kontextuální citlivost a flexibilita však mohla být vŧbec moţná a plodná, je zapotřebí opět to, co jiţ bylo zmíněno výše: především prakticko-teologická reflexe a z ní plynoucí jasnější profil pastoračních rad, kvalitní formace jejich členŧ a předsedŧ a systematická podpora ze strany biskupství či pastoračních center. 567 Srov. studii o podpoře PRF z jednotlivých biskupství v části 2.2; k této studii se vztahují i další odstavce. 174 Situační reflexe Kapitola 2 2.6 SHRNUTÍ: VÝZVY PLYNOUCÍ ZE SITUAČNÍ REFLEXE PRF Na základě výsledkŧ výše prezentovaných výzkumŧ se nyní pokusíme do několika bodŧ shrnout základní směry či výzvy pro naší prakticko-teologickou reflexi. 1. Rozvinout ekleziologickou reflexi poslání a práce PRF Prvním jednoznačným závěrem plynoucím v podstatě ze všech částí našich výzkumŧ je zjištění nedostatečné či zcela chybějící teologické reflexe poslání a práce PRF. Výsledkem dlouhého sněmovního procesu, na kterém se téma pastoračních rad jen velmi pomalu a nesměle hlásilo o slovo, bylo sice jednoznačné ocenění dŧleţitosti PRF v závěrečném dokumentu plenárního sněmu, avšak novější ekleziologické koncepty (jako např. téma synodality, ekleziologie společenství nebo pojetí církve jako ikony Trojice) se ve vztahu k PRF ve sněmovním procesu téměř neobjevovala a práce PRF byla většinou sněmovních příspěvkŧ chápána jako něco na jedné straně striktně praktického, na straně druhé ne příliš jasně uchopitelného. Stejně tak prŧzkum podpory z diecézních center i terénní výzkum ukázal, ţe jednotlivé PRF jen výjimečně čerpají z nějakých jiných pramenŧ, neţ jsou diecézní stanovy, kterým samotným pak teologický základ také chybí. Navíc ačkoli sněm výslovně nepřejímá německé „dvoukolejné“ pojetí PRF, zdá se, ţe jeho teologická východiska (podobně jako i východiska prosvítající z mnoha odpovědí terénního výzkumu) stále do jisté míry předpokládají určité umělé rozdělení na oblast „církve“ (příslušející hierarchickým rozhodovacím strukturám) a oblast „světa“ (příslušející autonomní zodpovědnosti tzv. „laikŧ“). Za určitý zárodek novější teologické reflexe této oblasti, na který by bylo vhodné navázat a rozvinout jej, lze povaţovat v závěrečném sněmovním dokumentu (a výjimečně i u terénních respondentŧ) přítomný koncept hlavních úkolŧ církve spatřovaných v liturgii, martyrii, diakonii a koinonii a koncepty „spirituality společenství“ či „sdílené zodpovědnosti“, které se objevují i v terénním výzkumu. Z těchto dŧvodŧ jednou z hlavních výzev pro následující kapitoly této dizertace bude pokusit se načrtnout solidní ekleziologickou reflexi sluţby PRF. Konkrétně bude na místě teologicky reflektovat práci PRF ve světle konceptu synodality, prozkoumat dnešní přístupy k umělému rozdělování pastorace na oblast „církve“ (svěřenou do kompetence „klerikŧm“) a „světa“ (svěřenou do kompetence tzv. „laikŧm“) a prohloubit výše zmíněné zárodečné teologické koncepty přítomné v terénu či ve sněmovním procesu. 2. Teologicky vyhodnotit diecézní stanovy a jejich vliv na práci a rozvoj PRF V rozsáhlém dokumentárním výzkumu diecézních stanov PRF a jejich pramenŧ bylo dále moţné vysledovat některé specifické oblasti volající po hlubší prakticko-teologické reflexi. 175 Situační reflexe Kapitola 2 Především sem patří ona skutečnost přímé závislosti v českých diecézích pouţívaných diecézních stanov na modelu farních rad majícím kořeny na Würzburgské synodě německých diecézí. Zdá se, ţe toto k místním podmínkám nepřihlíţející přebírání zahraničních vzorŧ při vzniku stanov našich diecézí bude nejspíše váţnou zatěţující okolností pro práci pastoračních rad ještě i dnes. V dŧsledku této závislosti našeho partikulárního práva na kodifikaci role PRF ve většině německých diecézí lze dále konstatovat, ţe většina teologicky či prakticky nevyřešených otázek (ekleziologický statut PRF, jejich „dvoukolejnost“, náročnost rozlišování „církevní“ a „světské“ oblasti jednání křesťana, role faráře uvnitř PRF, otázka „reprezentativnosti“ apod.), které jsme popsali v části o PRF v Německu, se bude týkat i situace PRF v českých diecézích a bude vhodné je prozkoumat ve světle dnešních ekleziologických reflexí. V neposlední řadě bude na místě reflektovat vhodnost či nevhodnost poměrně podrobné a pro všechny diecéze a farnosti téměř totoţné kodifikace zpŧsobu práce PRF, která byla zvolena pro většinu českých diecézí, případně s tímto přístupem srovnat opačný extrém, kdy v jedné z diecézí je rozvoj PRF ponechán zcela na vŧli jednotlivých farářŧ. 3. Načrtnout pastorační praxi i teologické reflexi odpovídající vizi PRF Ani v dokumentech sněmu, ani ve vlastním sněmovním procesu chybělo jasněji vyprofilované poslání PRF (včetně jejích jednotlivých úkolŧ, kompetencí či zpŧsobu práce). Ve společných diecézních stanovách je tento profil PRF v českých diecézích jednostranně přebírán z určité etapy vývoje PRF v Německu. Mezi zkoumanými PRF a uvnitř nich i mezi rŧznými jejich členy pak existují rŧzná, někdy i vzájemně konfliktní pojetí hlavního poslání PRF a z něj plynoucích kompetencí a úkolŧ. Lze vytušit, ţe některé z problémŧ, které byli identifikovány v prŧběhu našich výzkumŧ, souvisí právě s tímto nevyjasněným profilem PRF. Podobně i některé z terénu zaznívající návrhy pro další rozvoj pastoračních rad předpokládají, ţe tyto kroky budou navazovat na vyjasnění profilu pastorační rady, bez něhoţ by jejich konkrétní realizace nejspíše ještě více posílily onen konfliktní potenciál rŧzných v praxi často nespojitelných pojetí. Proto bude nutné, abychom se v následných krocích naší prakticko-teologické reflexe zabývali hledáním a upřesněním takového základního profilu PRF, který bude odpovídat jak nauce církve prohloubené teologickou reflexí, tak specifickým pastoračním podmínkám v českých diecézích i v jednotlivých farnostech. 176 Situační reflexe Kapitola 2 4. Reflektovat práci PRF v rámci širšího církevního i společenského celku Na základě provedených výzkumŧ bylo moţné konstatovat, ţe ani na rovině farností, ani na rovině většiny diecézí kromě chybějící prakticko-teologické reflexe téměř neexistují ani další základní prvky podpory rozvoje pastoračních rad, jako např. systematická formace jejích členŧ a kněţí či nějaký systém pastorační podpory, poradenství či doprovázení pastoračních rad v jejich sluţbě a při jejich vzniku. Navíc bylo moţné ve výsledcích našich výzkumŧ vysledovat určité souvislosti mezi podporou z centra a kvalitou práce PRF ve farnostech, přičemţ bylo moţné konstatovat, ţe jednotlivé PRF svoji sluţbu často realizují bez jakéhokoli hlubšího dialogu s praxí či učením širší církve. Někdy se pak sluţba PRF odehrává i bez hlubší schopnosti vnímat specifika té které lokality či regionu. Na druhé straně se během realizace terénního výzkumu i při vyhodnocování některých výzkumŧ dřívějších stalo zřejmým, ţe ne zanedbatelný počet PRF z našeho vzorku vykonává dobrou a plodnou sluţbu a značné mnoţství jejich členŧ (dokonce i kněţí) sluţbu PRF vnímá jako obohacení nebo do dalšího rozvoje této sluţby vkládá sice opatrné, ale přesto reálně podloţené naděje. Z dřívějších výzkumŧ v plzeňské diecézi se dokonce zdá, ţe lze vysledovat i určitou přímou úměru mezi existencí funkčních PRF ve farnosti a některými pastoračními ukazateli. Tyto pozitivní trendy jsou však, jak vyplývá z prŧzkumŧ podpory z diecézních center, mnohem jasněji identifikovatelné v diecézích, kde jsou PRF nějakým zpŧsobem komunikačně, systémově či formačně podporovány z centra. Při další prakticko-teologické reflexi bude tedy na místě zaměřit se na prozkoumání práce PRF v širších souvislostech celodiecézní pastorace, v dialogu se zkušenostmi univerzální církve a s ohledem na lokální kontextová specifika. Navíc bude zapotřebí hlouběji prozkoumat a teologicky reflektovat roli praktické podpory či poradenství diecézních center vŧči PRF a jejich roli v rozvinutí systému přípravné i trvalé formace členŧ PRF. Pro tyto prozatím většinou zcela chybějící oblasti bude také nutné nabídnout hlubší teologická východiska, na která by bylo moţné při jejich dalším rozvoji navazovat. 5. Reflektovat způsoby práce PRF ve světle teologických a společenských věd Při terénním zkoumání práce PRF jsme znovu a znovu naráţeli na skutečnost, ţe potíţe s praktickým fungováním pastoračních rad nejsou dány jen jejich nejasným profilem nebo nedostatečnou podporou ze strany diecézních center, ale také rŧznými konfliktními představami o tom, jakým zpŧsobem má taková PRF vŧbec pracovat. V praxi se sice některé PRF pokoušejí o uplatňování rŧzných z politiky či managementu přejatých nástrojŧ pro společnou diskusi či společné rozhodování, avšak velká část pastoračních rad pracuje spíše intuitivním stylem určovaným danou situací či sloţením 177 Situační reflexe Kapitola 2 rady. Navíc při přejímání rŧzných manaţerských či politických nástrojŧ není téměř vŧbec reflektováno, zda předpoklady pro uţitečnou aplikaci těchto nástrojŧ jsou v té které situaci vŧbec splněné, zda jsou pro ten který účel tyto nástroje vŧbec vhodné či jaké dŧsledky pro vlastní jednání má pouţití takovýchto nástrojŧ. Proto bude velmi uţitečné, kdyţ se v dalších krocích naší prakticko-teologické reflexe zaměříme na prozkoumání moţností rŧzných modelŧ a zpŧsobŧ skupinového jednání, a to jak ve světle dnešní teorie a praxe řízení organizací a týmové spolupráce, tak ve světle teologických disciplín jako je ekleziologie (teologie těla Kristova a spolupráce rŧzných jeho údŧ) či spirituální teologie (teologie darŧ Ducha či spiritualita rozlišování). 6. Další možné směry a kroky terénního výzkumu Na závěr tohoto přehledu dalších moţných krokŧ výzkumného projektu zmiňme ještě takové, které by bylo vhodné realizovat, avšak jiţ přesahují naše moţnosti. Námi realizovaný terénní výzkum PRF by totiţ bylo velmi vhodné doplnit dalším navazujícím výzkumem soustředěném na několik vybraných PRF (ve formě několika „případových studií“), které by i s pomocí tohoto výzkumu chtěly dále vyrŧst ve své sluţbě (metodologicky by pak tento výzkum probíhal v duchu tzv. „akčního výzkumu“).568 Náš dosavadní synchronní pohled, který poskytuje jakýsi „prŧřez“ všemi zkoumanými PRF najednou k určitému společnému časovému období, by bylo moţné posléze doplnit i pohledem diachronním, který by umoţnil sledovat příběhy některých vybraných pastoračních rad v delším čase a zároveň by mohl hlouběji ověřit některé výše naznačené předpoklady o souvislosti mezi mírou poskytované podpory a kvalitou sluţby PRF. Navíc by po částečné realizaci výše uvedených krokŧ bylo vhodné některé zárodečné hypotézy znovu ověřit zpětným dotazováním v terénu, které by pak jiţ mohlo být mnohem cílenější, neţ dotazování v našem základním výzkumu. Data takto získaná by pak jistě byla cenným zdrojem dalších prakticko-teologických reflexí, které by se pak mohly soustředit na mnohem specifičtější oblasti zájmu. Z dŧvodu nutné omezenosti našeho dizertačního projektu však tyto další moţné směry výzkumu či výzkumné kroky jiţ musíme přenechat jiným a dále ve vlastní prakticko- teologické reflexi pracovat pouze s doposud získanými daty a s výše prezentovanými závěry a otázkami. Ty bude v dalších částech této dizertace nutné uvést do hlubšího rozhovoru s naukou univerzální církve, se zkušenostmi z jiných místních církví a především s relevantními teologickými a teoreticko-organizačními prameny. 568 Srov. např. COGHLAN David, BRANNICK Teresa: Doing Action Research in your own Organization, London: Sage, 2001. 178 Teologická východiska Kapitola 3 KAPITOLA 3. TEOLOGICKÉ ZÁKLADY SYNODALITY Při výběru témat této kapitoly byly zohledněny výzvy, které jsme prezentovali v závěru kapitoly předešlé.569 Abychom mohli později v páté kapitole na základě těchto výzev vést tvŧrčí dialog mezi doposud zjištěnou situací dnešních PRF v českých diecézích a relevantními prameny teologických a dalších humanitních věd, je třeba nyní prezentovat klíčové teologické koncepty, se kterými pak do tohoto dialogu budeme moci vstoupit. Obsahově je tato prezentace rozčleněna podle vnitřní strukturace konceptu synodality, jak se nám ji postupně dařilo odkrývat na základě příslušných pramenŧ. Po uvedení do ekleziologických základŧ synodality (3.1) budou představeny teologické prameny osvětlující její „strukturní“ (3.2), „efektivní“ (3.3) a „emotivní“ (3.4) rovinu. Na závěr pak představíme dva praktické přístupy k rozvoji synodality v pastorační praxi (3.5). 3.1 EKLEZIOLOGICKÉ ZÁKLADY SYNODALITY Jak bylo moţné vypozorovat z naší situační analýzy, v praxi PRF v českých diecézích v pozadí pŧsobí rŧzné často konfliktní ekleziologie, které pak mohou být ţivnou pŧdou pro konfliktní očekávání či pojetí jednotlivých členŧ rady nebo faráře a rady jako celku. Proto bude nejprve na místě pokusit se načrtnout určitý základní ekleziologický rámec (3.1.1), do kterého pak zasadíme pojednání o charismatické a hierarchické dimenzi církve (3.1.2) a načrtneme základní obrysy teologie synodality (3.1.3). Ve čtvrtém oddílu pak tyto koncepty aplikujeme na rovinu farnosti (3.1.4). 3.1.1 Základní obrysy trinitárně inspirované communio-ekleziologie Jako hlavní prŧvodce světem dnešní ekleziologie nám poslouţila především následující literatura: systematické reflexe Medarda Kehla,570 ekleziologická čítanka Petera C. Phana,571 srovnávací studie Dennise Doyle572 a klasické dílo Avery Dullese o „modelech církve“.573 Dŧleţitým pramenem nejen pro pochopení souvislosti ekleziologie a trinitární teologie pak také byly některé studie Ctirada Václava Pospíšila.574 569 Především tak v této kapitolie odpovídáme na první „výzvu“, která vyplynula z naší situační reflexe PRF: „Rozvinout ekleziologickou reflexi poslání a práce PRF“ (srov. část 2.6 na str. 175). 570 Srov. především Kehlovo stěţejní dílo v této oblasti, KEHL Medard: Die Kirche. Eine katholische Ekklesiologie, Würzburg: Echter Verlag, 42001; dále také jeho spíše popularizační studie KEHL, Medard: Kam kráčí církev? Diagnóza doby, Brno: CDK, 2000. 571 PHAN Peter C. (ed.): The Gift of the Church. A Textbook on Ecclesiology in Honor of Patrick Granfield, O.S.B., Collegeville, Minnesota: The Liturgical Press, 2000. 572 DOYLE Dennis: Communion Ecclesiology. Visions and Version, Maryknoll, NY: Orbis Books, 2000. 573 DULLES Avery: Models of the Church, Expanded Edition, New York: Doubleday, 1987. 574 POSPÍŠIL Ctirad Václav: Jako v nebi, tak i na zemi. Náčrt trinitární teologie, Praha: Krystal OP – Karmelitánské nakladatelství, 2007; POSPÍŠIL Ctirad Václav: Některé otázky spojené s ekleziologií společenství 1–4, in: Teologické texty 1 (1998) 8–9; 2 (1998) 43–46; 3 (1998) 91–94; 4 (1998) 119–120. 179 Teologická východiska Kapitola 3 Malá historická sonda sebepojetí církve Je samozřejmé, ţe dnešní ekleziologie úzce navazuje na exegetické a historické studie o církvi, jejichţ prezentace by však jiţ přesahovala moţnosti této dizertace. Pro naše účely stačí připomenout skutečnost pestré rozmanitosti pojetí církve v Novém zákoně,575 kde lze podle Medarda Kehla v návaznosti na Boţí lid První smlouvy nalézt čtyři hlavní trajektorie či dimenze:576 komuniálně-pneumatologickou, institucionálně-christologickou, univerzálně- eschatologickou a synodálně-apoštolskou. Dějinný vývoj chápání církve pak postupoval přes chápání církve jakoţto „communio ecclesiarum“ k postupné větší a větší centralizaci a následnému rozpadu jednoty církve, přičemţ lze dobře vypozorovat, ţe se církev jakoţto lidská veličina neustále ve svých strukturách přizpŧsobovala potřebám ţivota v konkrétním společensko-kulturním kontextu, a to jak skrze přejímání rŧzných forem řízení či sebeprezentace (monarchistické pojetí biskupství a papeţství), tak na základě odporu k některým společenským dŧrazŧm (pojetí církve jako „hráze“ proti nebezpečným nájezdŧm barbarŧ na sklonku starověku či proti narŧstajícímu racionalismu a teologickému pluralismu na sklonku středověku). Přitom však byl v dějinách církve (v rŧzných obdobích více či méně viditelný) stálý prostor i pro, dalo by se říci, jakési „alternativní“ pŧsobení Ducha, který některé skupiny lidí vedl k rŧzným variantám ţivota a sluţby církve (mnišské komunity, heretická hnutí, ţebravé řády, reformní či reformační dŧrazy), které se pak někdy později staly silou pŧsobící obnovným zpŧsobem na i celek církve (viz např. mnišství a gregoriánská reforma nebo vliv ţebravých řádŧ).577 Z pohledu na proměny pojetí církve v moderních dějinách lze pak vypozorovat silnou tendenci směřovat od pojetí církve jakoţto „societas perfecta“ k obnovenému nalezení jejího synodálního rozměru a k vyváţenosti mezi několika klíčovými dŧrazy či dimenzemi ţivota a sluţby církve. Tyto dimenze se v dějinách církve znovu a znovu objevovaly, ale z rŧzných dŧvodŧ často nenašly dostatečně velký prostor pro svou integraci do celku a díky tomu se někdy stávaly dokonce dŧvody k rozdělení církve. Jde především o dŧraz na „boţskou“ či 575 Pro podrobný výklad těchto pojetí srov. např. přehlednou tabulku s heslovitými charakteristikami třinácti rŧzných tipŧ prvokřesťanských obcí, POCK Johann: Gemienden zwischen Idealisierung und Planungszwang. Biblische Gemeindetheologien in ihrer Bedeutung für gegenwärtige Gemeindeentwicklungen. Eine kritische Analyse von Pastoralplänen und Leitlinien der Diözesen Deutschlands und Österreichs, Wien – Berlin: Lit Verlag, 2006, 178–179; srov. také New Testament Ecclesiologies, in: O‟DONNELL Christopher: Ecclesia. A Theological Encyclopedia of the Church, Collegeville, Minnesota: The Liturgical Press, 1996, 320–326. 576 Podkladem pro následující body byl především KEHL: Die Kirche, 267–319, s přihlédnutím k MATERA, Frank J.: Theologies of the Church in the New Testament, in PHAN: The Gift of the Church, 3–21. K tématu kontinuity prvotní církve s Boţím lidem Izrael srov. také např. LOHFINK, Gerhard: Braucht Gott die Kirche? Zur Theologie des Volkes Gottes, Freiburg: Herder, 52002. 577 Srov. např. PLUMER Eric: The Development of Ecclesiology. Early Church to the Reformation, in PHAN: The Gift of the Church, 23–44. Srov. také KEHL: Die Kirche, 320–354. 180 Teologická východiska Kapitola 3 „lidskou“ stránku církve, o její „christologický“ či „pneumatologický“ základ, „hierarchickou“ či „komunitární“ formu ţivota a vedení, „univerzální“ a „lokální“ dimenzi církve a o pochopení vztahu mezi dŧrazy na poslání církve „ad intra“ a „ad extra“.578 Ačkoli 2. vatikánský koncil v ţádné z těchto oblastí nepředkládá nějakou ucelenou syntézu, lze i přesto z jeho dokumentŧ při jejich komplexní interpretaci vyčíst jasnou ekleziologickou premisu, která jakýkoli pokus o ekleziologickou syntézu vyzývá k tomu, aby do ní byly začleněny a v ní byly stejně oceněny všechny tyto zdánlivě polární dŧrazy.579 Základní obrysy dnešní „communio-ekleziologie“ Jak lze očekávat na základě výše naznačených historických obrysŧ, dnešní ekleziologie bude velmi komplexní disciplína snaţící se rŧzným zpŧsobem o syntézu či integraci všech klíčových dimenzí církve, které byly během dosavadních dějin církve a v jejich světle rozpoznány jako zárodečně přítomné jiţ v Písmu svatém.580 Tato mnohvrstevnatost církve se v moderní teologii často vyjadřovala rŧznými „modely“, „rozměry“ či „dimenzemi“ církve, které podle rŧzných měřítek vţdy zdŧrazňují některé póly výše uvedených polarity více, jiné méně, a tyto dŧrazy rŧzně kombinují.581 Ačkoli v systematické teologii se tento dŧraz na „modely“ dnes jiţ většinu nepovaţuje za cestu vpřed, pro prakticko-teologickou reflexi a potaţmo i pro pastorační praxi, včetně práce PRF, je takovéto pojetí stále velmi uţitečné, protoţe mŧţe pomoci odhalit rŧzná „slepá místa“ v určitých přístupech k pastoraci, která jsou projevem toho, ţe nějaký z podstatných rozměrŧ církve je opomíjen či dokonce popírán.582 Tyto modelové přístupy jsou příkladem počátkŧ pojetí, které se dnes nazývá souhrnným názvem „communio-ekleziologie“ („komunionální ekleziologie“ či „ekleziologie 578 Srov. např. HIMES Michael J.: The Development of Ecclesiology. Modernity to the Twentieth Century, in: PHAN: The Gift of the Church, 45–67; KOMONCHAK Joseph A.: The Siginficance of Vatican Council II for Ecclesiology, in: PHAN: The Gift of the Church, 69–92. Srov. také KEHL: Die Kirche, 346–384. 579 Medard Kehl tento princip nazývá „das Princip der Gleichursprünglichkeit“ („princip souběţné pŧvodnosti“); srov. KEHL: Die Kirche, 280, 286, 369–370, 373–374. 580 Základními vodítkem pro tento přehled nám byl článek Ecclesiology, in: O‟DONNELL: Ecclesia, 140– 143, v doplnění s dalšími, na příslušných místech uvedenými prameny. 581 Srov. především DULLES: Models of the Church, 15–102; zde autor nabízí modely církve jako instituce, mystického společenství, svátosti, zvěstovatelky a sluţebnice. Ve druhém doplněném vydání, DULLES Avery: Models of the Church, Expanded Edition, New York: Doubleday, 1987, 204–226, autor rozpracovává pokus o jakýsi syntetizující model, který se snaţí integrovat všechny předcházející dŧrazy: církev jako komunita učedníkŧ. Na tuto práci dobře navazuje DOYLE: Communion Ecclesiology, 11–19. Trochu jiným zpŧsobem s modely pracuje i Medard Kehl, který předestírá tři „zvláštní ‚typy„ zkušenosti: zkušenost s církví „personifikovanou“, „petrifikovanou“ a „komunikující“; srov. KEHL: Die Kirche, 24– 38; KEHL: Kam kráčí církev, 72. 582 Jak říká Joseph F. McCann: „Účelem určitého ‚modelu„ je poskytnout naší mysli rámec pro uvaţování o nějaké komplexní realitě. […] Musí být samozřejmě zdŧrazněno, ţe model není skutečnost sama o sobě. Je to spíše jakási mapa, analogie, symbol, který je jak podobný, tak nepodobný skutečnosti, kterou reprezentuje.“ McCANN, Joseph F.: Church and Organization. A Sociological and Theological Enquiry, Scranton: University of Scranton Press, 1993, 63. 181 Teologická východiska Kapitola 3 společenství“)583 a které lze (vedle progresivněji zaloţené „ekleziologie Boţího lidu“, případně „concilium-ekleziologie“)584 povaţovat za dnes nejvíce rozšířené a všeobecně mezi biskupy i teology přijímané585 paradigma dnešní ekleziologie. Společnými dŧrazy rŧzných verzí této „communio-ekleziologie” (či těchto „communio-ekleziologií“)586 jsou snaha o obnovu vize církve prvního tisíciletí, dŧraz na duchovní společenství neboli communio mezi lidskými bytostmi a Bohem (coţ obojí odpovídá pŧvodnímu dvojímu významu řeckého biblického slova koinonia),587 ocenění viditelné jednoty realizované ve slavení eucharistie a dŧleţitost zdravé dynamické interakce mezi jednotou a diverzitou jak uvnitř církve, tak mezi církví univerzální a církvemi lokálními.588 V novějších pojetích, ne v neposlední řadě pod vlivem teologie východní církve, je tento přístup navíc charakterizován dŧrazem na trinitární pojetí vztahŧ v církvi jako obrazu 583 Srov. např. klasickou studii Waltera Kaspera Kirche als communio. Überlegungen zur ekklesiologischen Leitidee des II. Vatikanischen Konzils, in: KASPER Walter: Theologie und Kirche, Mainz: Matthias- Grünewald-Verlag, 1987, 272–289. V češtině se někdy v této souvislosti pouţívají i jiná označení, jako např. „ekleziologie společenství“, „komunionální ekleziologie“ či „komunitární model“; srov. např. DOLISTA Josef: Perspektivy církve. Vybrané kapitoly z ekleziologie, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2000, 77–78, FAHEY A. Michael: Církev, in: FIORENZA Francis S., GALVIN John P. (ed.): Systematická teologie. Římskokatolická perspektiva, sv. 2, Vyšehrad: CDK, 1998, 91–166, 117, nebo POSPÍŠIL: Některé otázky spojené s ekleziologií společenství. 584 K „ekleziologii Boţího lidu“ srov. např. RODRÍGUEZ Pedro: Theological Method for Ecclesiology, in PHAN: The Gift of the Church, 129–156, 143–155. Ovšem i zde je tento výchozí koncept „Boţího lidu“ integrován do tématu „tajemství církve“ a je interpretován trinitárně jako „Boţí lid, který má svŧj pŧvod v Otci skrze dvojí poslání Syna a Ducha svatého“. Někdy lze ovšem narazit na přístupy, které vycházejí ze konfliktně pojatého pochopení „dvou ekleziologií“ 2. vatikánského koncilu; srov. např. TIMMS Noel: Diocesan Dispositions and Parish Voices in the Roman Catholic Church, Chelmsford, Essex: Matthew James Publishing, 2001, 90–93. Podobně i Herbert Haslinger mluví o „bojové linii mezi dvěma protikladnými pozicemi“ v oblasti „interpretace koncilnímu porozumění podstatě církve“: jedna zastává názor, ţe centrálním pojmem koncilního porozumění církvi je „communio“ (jako její zastánci jsou uváděni Walter Kasper či Medard Kehl), druhá vidí ústřední ideu koncilu v církvi jako „Boţím lidu“ (jako zastánci této pozice jsou uváděni Elmar Klinger či Otto Hermann Pesch), přičemţ Haslinger za své východisko volí „ekleziologii Boţího lidu“; srov. HASLINGER Herbert: Lebensort für alle. Gemeinde neu verstehen, Düsseldorf: Patmos, 2005, 159–160; PESCH Otto Hermann: Druhý vatikánský koncil 1962–1965. Příprava, prŧběh, odkaz, Praha: Vyšehrad, 1996. 585 Např. biskupská synoda konaná v roce 1985 v Římě prohlásila, ţe „communio“ je dominantním obrazem církve v dokumentech 2. vatikánského koncilu; srov. WOOD Susan K.: The Church as Communion, in: PHAN: The Gift of the Church, 159–176, 160. 586 Srov. např. Dennis M. Doyle, který ve své srovnávací studii, DOYLE: Communion Ecclesiology, ukazuje, jak tak rozdílné přístupy k ekleziologii, jako jsou dokumenty vatikánské Kongregace pro nauku víry, dílo Karla Rahnera, dílo Hans Urs von Balthasara, teologie osvobození, rŧzné kontextuální teologie, či teologie zaměřené na reformu církve obsahují jádro společných prvkŧ schopné při trochu dobré vŧle udrţet nutné napětí, které se mezi těmito velmi rozdílnými přístupy a dŧrazy nutně objevuje. V návaznosti na Ratzingera Doyle konstatuje, ţe je moţné odvodit tři dŧleţité body: „Za prvé, communio-ekleziologie je základní ekleziologií. Za druhé, communio-ekleziologie mŧţe existovat v rŧzných verzích. Za třetí, význam výrazu ‚communio-ekleziologie„ je vázán s významem slova ‚katolická„.“ DOYLE: Communion Ecclesiology, 2. Za dŧleţitou variantu „communio-ekleziologie“ se často povaţuje tzv. „eucharistická ekleziologie“; srov. např. RATZINGER Joseph: Církev jako společenství, Praha: Zvon, 1995, 51–69. 587 Prvním biblickým významem slova koinonia je „společná participace n darech spásy získaných pro nás Jeţíšem Kristem a přivlastněných nám Duchem svatým“, ve druhém významu pak tímto slovem Písmo označuje „pouto společenství nebo komunity křesťanŧ, které je dŧsledkem jejich jednoty s Bohem“; srov. WOOD: The Church as Communion, in PHAN: The Gift of the Church, 159–176, 160. 588 Srov. DOYLE: Communion Ecclesiology, 13. 182 Teologická východiska Kapitola 3 vnitřního ţivota Trojice589 (církev jako „ikona Trojice“,590 případně jako „Boţí lid, tělo Kristovo a chrám Ducha svatého“591).592 Praktické důsledky a otevřené otázky „communio-ekleziologie“ Na strukturální či administrativní rovině pak „communio-ekleziologie“ rozvíjí a zdŧrazňuje principy kolegiality, subsidiarity a diverzity,593 přičemţ lze v praxi u rŧzných jednotlivých „communio-ekleziologií“ rozpoznat dvě moţné hlavní tendence: „univerzalistickou“ (chránící církev upadnout do úzkoprsého církevního nacionalismu) a „partikularistickou“ (chránící církev upadnout do globálního triumfalismu či autoritarismu).594 V této optice se pak dnes řeší také ona základní, neustále se vracející a pro naše téma klíčová otázka, pro kterou 2. vatikánský koncil jen načrtl základní obrysy a nechal ji otevřenou další reflexi: Jak na rovině systematické reflexe i na rovině praxe ţivota a sluţby 589 Srov. KEHL: Kam kráčí církev?, 52. „Vztah k Duch svatému daruje církvi její specifickou formu jednoty, ano, právě jednoty v mnohotvárnosti; Duch svatý z ní vytváří ‚ecclesia„, shromáţdění Boţího lidu. Vztah k Jeţíši Kristu daruje církvi její specifický obsah, to, ţe je právě církví následování Jeţíše; tím se stává ‚tělem„ a ‚nevěstou Kristovou„. Vztah k Otci pojmenovává původ a cíl církve, jimiţ jsou stvoření a království Boţí; jako ‚Boţí lid„ církev obojí spojuje ve smyslu putujícího společenství se všemi tvory k dokonalému Boţímu království.“ KEHL: Kam kráčí církev?, 52. Pro podrobné teologické rozvedení této základní trojiční charakteristiky církve shrnující základní koncilní dŧrazy v ekleziologii srov. např. KEHL: Die Kirche, 67–102, nebo klasické ekleziologické dílo z anglicky mluvící oblasti, SULLIVAN Francis A.: The Church We Believe In, New York: Paulist Press, 1988, 3–22. 590 Srov. především ZIZIOULAS John: Being as Communion. Studies in Personhood and the Church, Crestwood, NY: St. Vladimir‟s Seminary Press, 1985, KALLISTOS of Diokleia [Timothy Ware]: The Human Person as an Icon of the Trinity, in: Sobornost – Incorporating Eastern Churches Review 8:2 (1986) 6–23, VOLF Miroslav: After Our Likeness. The Church as the Image of the Trinity, Grand Rapids, MI: William B. Eerdmans Publishing Company, 1998. Srov. také FAHEY: Církev, in: FIORENZA: Systematická teologie, 121; ROBERSON Ronald G.: Theological Foundations for Eparchial Pastoral Councils. An Eastern Perspective, 2004, USCCB, http://www.usccb.org/laity/roberson.shtml, (15. 2. 2009). Srov. také POSPÍŠIL: Jako v nebi, 61–66, 409. Trojiční základ a charakter církve, hlouběji rozpracovaný v pokoncilní „communio-ekleziologii“, je zřetelný jiţ z mnoha koncilních textŧ, jako např. LG 4 (srov. LG 1–4), LG 41, DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio, (ze dne 21. listopadu 1964), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, 433–457, čl. 2 a 15. 591 Tato „triáda“ obrazŧ vztaţených ke všem osobám Trojice je v koncilních dokumentech nejprve vztaţena na celý svět a pouţita jako ilustrace smyslu poslání církve (LG 17); podobně i v AG 7 (srov. AG 9). V dekretu o kněţské sluţbě, DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Dekret o sluţbě a ţivotě kněţí Presbyterorum ordinis, (ze dne 7. prosince 1965), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, 379–413, je tento trojobraz pak jiţ vztaţen přímo na církev (PO 1). Pojetí církve jako Boţího lidu, těla Kristova a chrámu Ducha je pak dále podrobněji rozvinuto v Katechismu katolické církve, srov. Katechismus katolické církve, Praha: Zvon, 1995, čl. 781–801. 592 Tuto trojiční perspektivu dobře shrnuje např. Josef Dolista: „Církev je také svátostí Ducha svatého. To naznačuje trinitární pohled na celou ekleziologii. Trinitární model církve pak zesiluje ‚komunionální„ strukturu církve, kdy církevní jednání musí odpovídat pojetí ‚MY„, nikoli ‚MY – ONI„. Církevní duch je pak integrován do trinitárního ţivota Boha samotného. […] Ţivot církevního společenství je charakterizován podle trinitárního modelu vztahy, spoluzodpovědností za dění v celé církvi a posláním oznamovat evangelium. Relace vyplývající z trinitárního modelu církve poukazují na Boha, který je dialogický. Osoba v církvi není pak zahleděna do sebe, ale vnímá poslání církve a hierarchická struktura církve je pojata jako sluţebná funkce církve, která prospívá druhým, má-li být odŧvodněna.“ DOLISTA: Perspektivy církve, 34. 593 Srov. WOOD: The Church as Communion, in PHAN: The Gift of the Church, 159–176, 168–171. 594 Srov. tamtéţ, 171–176. 183 Teologická východiska Kapitola 3 církve smířit potřebu zachování jednoty a kontinuity s autoritativním slovem evangelia na straně jedné s potřebou respektování a rozvíjení diverzity v konkrétních komunitách věřících a konkrétních společenských kontextech na straně druhé?595 Církev jako „svátost communia Trojjediného“ Je jasné, ţe v rámci této prakticko-teologicky zaměřené práce nelze zacházet do příliš podrobných systematicko-teologických ekleziologických diskusí a ţe je nutné pro další proces reflexe zvolit určité vlastní východisko. Při pátrání po tom, jak by pro tyto účely bylo moţné shrnout výše uvedené podněty do krátké, prakticky pouţitelné formule, jsme nakonec zvolili i jinými autory i slovníky dnes častěji citovanou596 a dle našeho názoru velmi vyváţenou definici církve od frankfurtského jezuity Medarda Kehla, kterou podrobně rozvíjí ve své ekleziologii Die Kirche a kterou krátce formuluje takto: „Katolická církev se chápe jako ‚svátost Boţího communia‟; jako taková tvoří Duchem svatým sjednocené, Synu Jeţíši Kristu připodobněné a s celým stvořením do Boţího království povolané společenství věřících, které je konstituováno synodálně i ‚hierarchicky„ zároveň.“597 Zjednodušeně bychom tedy mohli říci, ţe církev je „svátostí communia Trojjediného“.598 Na základě studia dříve uvedených pramenŧ i díky tomu, ţe výše uvedené Kehlovy pohledy zahrnují i strukturální element jako podstatnou charakteristiku církve, se nyní v další části mŧţeme podrobněji zabývat tématem vztahu mezi charismatickou a hierarchickou dimenzí církve, abychom pak mohli vyjasnit teologický koncept synodality. 595 Srov. KOMONCHAK Joseph A.: The Siginficance of Vatican Council II for Ecclesiology, in PHAN: The Gift of the Church, 69–92, 87. 596 Srov. např. ROOS Klaus: Pastoralrat, in: Lexikon für Theologie und Kirche, sv. 7, Freiburg: Herder, 3 1998, sl. 1443–1444; KOCH: Synodales und hierarchisches Prinzip, 89–95, 89; KEHL: Synode, Synoden, Synodalität, in: LThK 1187n; ROOS: Weichen, 54. 597 „Die katholische Kirche versteht sich als das ‚Sakrament der Communio Gottes„; als solches bildet sie die vom Hl. Geist geeinte, dem Sohn Jesus Christus zugestaltete und mit der ganzen Schöpfung zum Reich Gottes des Vaters berufene Gemeinschaft der Glaubenden, die synodal und ‚hierarchisch„ zugleich verfaßt ist.“ KEHL: Die Kirche, 51. K pouţití pojmu ‚hierarchisch„ – ‚hierarchicky„ v uvozovkách srov. pozn. pod čarou č. 663. K podobnému pohledu dospívá i Ctirad V. Pospíšil, kdyţ ve svém „náčrtu trinitární teologie“ píše: „Zřejmě nejzákladnějším strukturálním projevem ikoničnosti církve vzhledem k mystériu Trojjediného se tedy zdá být kombinace episkopálního uspořádání, které odpovídá Boţí jednotě, se synodalitou, v níţ by se měla obráţet Boţí trojičnost… Zejména hierarchická sluţba je spjata s christologickým základem církve, protoţe se odvozuje od Krista jako od Hlavy celého společenství věřících. duch svatý však pŧsobí, v kom chce, coţ odpovídá charismatické stránce ţivota církve. Všechno pak nachází společného jmenovatele v Bohu–Otci, jenţ pŧsobí všecko ve všech.“ POSPÍŠIL: Jako v nebi, 62. Srov. také POSPÍŠIL Ctirad Václav: Trojice – partikulární církev – akulturace. Nástin základních témat k teologii partikulární církve, in: Kolektiv autorŧ: O sluţebném kněţství. Sborník přednášek, Svitavy: Trinitas, 2006, 159–184, a POSPÍŠIL Ctirad Václav: Některé otázky spojené s ekleziologií společenství (3), in: Teologické texty 3 (1998) 91–94, kde Pospíšil mluví o „hierarchicky uspořádaném společenství věřících“. 598 Např. Lexikon für Theologie und Kirche čteme: „Jakoţto svátost communia trojjediného Boha potřebuje i sama církev komuniální strukturu.“ ROOS: Pastoralrat, in: LThK 1443. 184 Teologická východiska Kapitola 3 3.1.2 Charismatická a hierarchická dimenze církve Z dříve prezentované situační reflexe vyplývá, ţe mnohá nepochopení, časté spory či dokonce konflikty týkající se sluţby, vnitřní struktury a kompetencí PRF v českých diecézích jsou zpŧsobena (často neuvědomenou) preferencí jedné ze dvou základních dimenzí církve před druhou: Buď lidé preferují dimenzi charismatickou (někdy ne zcela přesně ztotoţňovanou s dimenzí pneumatologickou, prorockou, komunitární či synodální) a zdŧrazňují roli komunity věřících, volného pŧsobení charismat skrze všechny členy PRF a snaţí se roli faráře v radě dostat „na stejnou úroveň“ společně s ostatními, nebo preferují dimenzi hierarchickou (někdy ne zcela přesně ztotoţňovanou s dimenzí christologickou, institucionální či svátostnou) a vše pak odvozují od role faráře, kterému ostatní členové rady pouze „pomáhají“ v jeho poslání. Navíc zapomíná-li se na trojiční jednotu těchto dvou dimenzí v Bohu – Otci jako prameni a cíli všeho, nejen ţe se ztrácí ze zřetele společná dŧstojnost všech a společné poslání, ale také se těţko realizuje snaha o soulad mezi oběma dimenzemi.599 Proto bude potřeba tuto problematiku prozkoumat trochu podrobněji. Za vstupní bránu do této problematiky zvoucí k jejímu hlubšímu prozkoumání nám poslouţila klasická studie Karla Rahnera na téma úřad a charisma600 spolu s nedávnou studií Kurta Kocha na téma vztahu synodálního a hierarchického principu v církvi.601 Terminologické upřesnění a biblické zakotvení jsme pak čerpali především z díla frankfurtského novozákonníka Norberta Baumerta.602 599 Jak napsal Hermann J. Pottmeyer: „Je-li některý z těchto trinitárních základŧ podceňován nebo opomíjen, dochází k hlubokému narušení proudění ţivotodárné mízy v těle církve. Zapomíná-li se na Boha Otce, ztrácí se ze zřetele společná dŧstojnost a misie, které jsou základem společenství. Není-li církev pojímána jako Kristovo tělo, uspořádané společenství věřících, […] pak se rozpadá na jednotlivce, kteří si nárokují jedni proti druhým to, ţe jsou nositeli Ducha. Zapomíná-li se konečně, ţe církev je chrámem Ducha svatého, stává se z ní tuhá hierokracie, coţ je výraz odporující ideálu společenství.“ POTTMEYER Hermann J.: Die zweispältige Ekklesiologie des Zweitens Vaticanum – Ursache nachkonciliarer Konflikte, in: Trierer theologische Zeitschrift 92 (1993) 242–295, 283; citováno v POSPÍŠIL: Jako v nebi, 66. 600 Srov. RAHNER Karl: Dynamický prvek v církvi, Olomouc: Centrum Aletti Velehrad-Roma, 2007, 38– 103, studie z roku 1958 zde vyšla pod názvem Dynamický prvek v církvi. Úřad a charisma; srov. především část nazvaná „Charismatická dimenze v církvi“ (str. 69–103). Srov. také zmínku o této dualitě v malém úvodu do ekleziologie od Josefa Dolisty: „Instituce a charisma se nutně podmiňují, korigují a potřebují. Tradiční ekleziologie kladla instituci církve do popředí, její projev vyvolával dojem, ţe církev je vlastně jen institucí s vlastním konstitučním prvkem. Charismatická základní struktura církve nesmí být oslabena, i kdyţ instituci potřebuje jako svŧj regulativ… Církev je institucí i charismatickou událostí, která chce dnes lidem zprostředkovat poznání svobody, kterou garantuje Kristus.“ DOLISTA: Perspektivy církve, 31–32. 601 Srov. KOCH Kurt: Synodales und hierarchisches Prinzip in der Kirche, in: Lebendige Seelsorge 45 (1994), 89–95, 89–95. 602 Především jeho dvousvazkové dílo BAUMERT, Norbert: Charisma – Taufe – Geisttaufe, 2 sv., Würzburg: Echter, 2001, doplněné mnoha dalšími studiemi. 185 Teologická východiska Kapitola 3 Vyjasnění pojmů „charisma“ – „charismatický“ Úvodem je třeba konstatovat, ţe situace ve výše předestřené oblasti zájmu je velmi komplikovaná terminologicky. A to jiţ tím, ţe i v dnešní teologické a pastorační literatuře se termíny „charisma“ a „charismatický“ pouţívají často velmi matoucím zpŧsobem. Aniţ bychom si dělali nárok na vyčerpávající prezentaci tématu, vycházejíce z novějších exegetických a teologických studií603 lze však navrhnout alespoň tyto záchytné body pro další prakticko-teologickou reflexi: Slovo „charisma“ v lidové řečtině Nového zákona (tzv. koiné) neznamená nic víc neţ „dárek“ (tj. něco dobrého, co je zdarma darováno jako projev svobodné náklonnosti). Podle stále rostoucího exegetického konsenzu, ani v Novém zákoně, ani u prvních církevních otcŧ se toto slovo nestalo nějakým technickým teologickým termínem, pouze byl jeho význam díky listŧm sv. Pavla mírně zúţen na „dárek od Boha“ (a to především, i kdyţ ne výlučně v novozákonním řádu spásy). Pavel nikde neuţívá slova charisma v opozici k instituci. Novozákonní spisy jako celek mají spíše tendenci potvrdit skutečnost, ţe církev má instituční strukturu, která je také charismatická, ačkoli nemá na charismata monopol. Mnoho dnešních autorŧ (i teologŧ) často pouţívá nějaký mnohem pozdější (a proto také mnohem uţší) technický význam slova „charisma“ a vkládá si jej zpět do biblického textu na místa, kde najde řecký výraz charisma, nebo naopak pouţívá slova „charisma“ v dnešním teologickém kontextu v pŧvodním biblickém smyslu, aniţ by na to upozornili. Tímto lingvistickým zmatkem jsou také poznamenány rŧzné pokoncilní pokusy v katolické teologii jednoznačně nadřadit „charismatický rozměr církve“ nad její „instituční hierarchické struktury“ (jako reakce na předkoncilní zdŧrazňování opaku). 603 Za základní prameny pro tento souhrn nám poslouţila práce německého jezuity Norberta Baumerta: BAUMERT Norbert: Charisma – Taufe – Geisttaufe, 2 sv., Würzburg: Echter, 2001; srov. anglický souhrn BAUMERT Norbert: „Charism“ and „Spirit-baptism“. Presentation of an Analysis, Norbert Baumert Bibliography, Sankt Georgen, http:www.st-georgen.uni-frankfurt.de/bibliogr/baumert7.htm, (9. 3. 2008). Při zpracování tohoto sumáře jsme také vycházeli z vlastní studie autora této dizertace, HRUŠKA Petr: „Charism“ and „charismatic“: Historical Theological Reflection on the Appropriate Terminology for Understanding the Question of the Co-Essentiality of the Charismatic Dimension of the Church, An Assesment Essay for the Milltown Institute of Theology and Philosophy Dublin, T 321, Dublin: Milltown Institute, 6th February 2003 (nepublikovaná seminární práce, k dispozici v archivu The Milltown Institute). Dále srov. stejným směrem ukazující studie jako např. VANHOYE Albert: The Biblical Question of „Charisms“ after Vatican II, in: LATOURELLE René (ed.): Vatican II Assessment and Perspectives: Twenty-five Years After (1962-1987), New York: Paulist Press, 1988, sv. 1, 439–468; MULLINS Pat: The Theology of Charisms: Vatican II and the New Catechism, Milltown Studies 33 (1994) 123–162; KEHL: Die Kirche, 110-111; GRESHAKE Gisbert: Priester sein in dieser Zeit: Theorie – Pastorale Praxis – Spiritualität, Freiburg: Herder, 2000, 144–146. 186 Teologická východiska Kapitola 3 Dokumenty 2. vatikánského koncilu604 sice přispěly ke znovuobjevení charismat v teologii,605 ale v ţádném případě nemohou být pouţívány jako podklad pro povyšování charismatické dimenze nad hierarchickou či naopak. Koncil totiţ rozlišuje mezi „hierarchickými a charismatickými dary“, které mají pŧvod v témţe Duchu (LG 4) a jsou na sebe vzájemně odkázány (srov. LG 7; 12; AA 3).606 Cesta vpřed se většinou spatřuje v novém zdŧraznění rovnováhy mezi charismatickou a hierarchickou dimenzí církve a ve zdŧraznění pneumatologického charakteru obou z těchto dimenzí.607 Na základě našeho vlastního prŧzkumu literatury608 si mŧţeme dovolit konstatovat, ţe uznání „ko-esenciality“ (Jan Pavel II.,609 Piero Coda610) či „principu souběţné 604 LG 4, 7, 12, 15, 25, 30; DV 8; AA 3, 30; AG 4; 23; 28; PO 4; 9. VANHOYE, The Biblical Question of „Charisms“, 442. Srov. také pouţívání jiných výrazŧ pro pojmenování téhoţ konceptu v LG 53; 63; PC 8; and PO 16; VANHOYE, Charism, 105 no. 4. DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Dekret o přizpŧsobené obnově řeholního ţivota Perfectae caritatis, (ze dne 28. října 1965), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, 361–378. 605 Srov. BAUMERT: Charisma, sv. 1, 217 s pozn. 54 a 55, srov. také str. 228 jako sumář. Pro detailní popis rostoucího vědomí dŧleţitosti charismat v prŧběhu koncilu a nejdŧleţitější diskuse o rŧzných verzích závěrečných koncilových dokumentŧ srov. MULLINS: The Theology of Charisms, 130–140. 606 Detailněji srov. VANHOYE: The Biblical Question of „Charisms“, 443–446; srov. také BAUMERT: Charisma, sv. 1, 228. K někdy pouţívanému pojmu „charisma úřadu“ srov. pozn. č. 615 v této dizertaci. 607 Srov. např. MULLINS: The Theology of Charisms, 147. Proto je zavádějící „pneumatologickou“ dimenzi bez dalšího rozlišení prostě ztotoţňovat s dimenzí „charismatickou“, jak se to běţně děje. 608 Srov. např. RAHNER Karl: Office and Free Charism, in: LEHMAN Karl: The Practice of Faith. A Handbook of Contemporary Spirituality, London: SCM Press, 1985, 172–178, 174; Congarŧv dŧraz na roli Ducha sv. ve všech svátostech, na Ducha sv. jako „spoluzakladatele“ církve, na komplementaritu „dvou poslání“ Krista a Ducha (jako „dvě ruce Otcovy“), na roli Ducha sv. ve všech tradičních „známkách“ církve; vše v CONGAR Yves: Der Heilige Geist, Leipzig: St. Benno-Verlag, 1988; pro přátelskou kritiku Congarových raných pozic srov. DULLES Avery: A Church to Believe In. Discipleship and the Dynamics of Freedom, New York: Crossroad, 1982, 26–27; vedle této kritiky Congara (ale také von Balthasara, Rahnera a Künga), zde Dulles nabízí velmi dŧleţitou syntézu „jednoty v rozdílnosti“ charismatu a instituce (str. 29–36). Pro novější exegetické pozice v otázce přítomnosti „apoštolské dimenze“ (později zvané „hierarchické“) v církvi od jejích prvopočátkŧ srov., např. SULLIVAN: The Church We Believe In, 153–168. 609 Srov. např. vyjádření papeţe Jana Pavla II. na světovém kongresu nových církevních hnutí a komunit o Letnicích 1998 v Římě, kde ve svém poselství ke kongresu řekl: „Při mnoha příleţitostech jsem měl moţnost zdŧraznit, ţe v církvi neexistuje konflikt nebo protiklad mezi institucionální dimenzí a charismatickou dimenzí, jíţ jsou hnutí dŧleţitým výrazem. Obě dimenze jsou ko-esenciální boţské konstituci církve zaloţené Jeţíšem, protoţe obě pomáhají zpřítomňovat ve světě Kristovo tajemství a jeho spásné dílo. Společně jsou obě dimenze, kaţdá svým vlastním zpŧsobem, zaměřeny na obnovu sebeuvědomění církve, která v určitém smyslu mŧţe být sama nazvána ‚hnutím„, protoţe je realizací Otcova poslání Syna v síle Ducha svatého v čase a prostoru.“ JOHN PAUL II.: Message of Pope John Paul II for the World Congress of Ecclesial Movements and New Communities, (ze dne 27. května 1998), The Holy See, http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/speeches/1998/may/documents/hf_jp- ii_spe_19980527_movimenti_en.html, (20.5.2007), č. 5. Podobnými slovy pak totéţ zopakoval při nešporách o tři dny později; srov. JOHN PAUL II.: Speech of the Holy Father Pope John Paul II Meeting with Ecclesial Movements and New Communities, (ze dne 30. května 1998), The Holy See, http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/speeches/1998/may/documents/hf_jp- ii_spe_19980530_riflessioni_en.html, (8.3.2009), č. 4. 610 Srov. např. CODA Piero: The Charisms and Co-Essentiality, A speech at Speyer ‟99 Meeting, Focolare Movement, http://www.focolare.org/articolo.php?codart=4469, (8.3.2009), kde sice v návaznosti na Hans Urs von Balthasara pouţívá jinou terminologii (mluví totiţ o „objektivních charismatech“ a „subjektivních charismatech“), neţ jakou navrhuje Baumert, avšak poselství je stále stejné: ko-esencialita („co-essentiality“) instituční a charismatické dimenze církve, navíc u Piera Cody jiţ jasně zasazená do trinitární perspektivy. 187 Teologická východiska Kapitola 3 pŧvodnosti“ (Medard Kehl)611 institučních a charismatických aspektŧ či dimenzí církve se stalo obecně přijímaným teologickým názorem.612 Nicméně pokračující zmatek v terminologii mŧţe být stále pozorován jak na akademické rovině, tak na rovině pastorační praxe (i kdyţ situace se, zdá se, postupně zlepšuje).613 Norbert Baumert proto navrhuje, aby biblické překlady dŧsledně na místech, kde má Pavel výraz charisma, pouţívaly slova „dar“, přičemţ doporučuje shodnout se na následující definici dnešního teologického pojmu „charisma“ a přídavného jména „charismatický”: „Charisma je z Boţí milosti plynoucí, Bohem Duchem svatým jedinečně a osobně pokaţdé znovu darované uschopnění k ţivotu a sluţbě v církvi, jakoţto ve společenství spásy, a ve světě.“614 „Adjektivum charismatický je oproti tomu dnes chápáno šířeji neţ substantivum ‚charisma„; zahrnuje snad prakticky všechno ‚volné„ pŧsobení Ducha, které není vázáno na slovo, svátosti a úřad615 (tj. takové pŧsobení, které není vţdy ‚k dispozici„). Takovéto ‚charismatické„ pŧsobení se děje také v ‚aktuálních milostech„ nebo uděleních nějakého zvláštního stupně určité ctnosti, třeba v rámci ‚sedmi darŧ Ducha„.“616 611 Srov. KEHL: Die Kirche, 306–319; „princip souběţné pŧvodnosti” (das Prinzip der Gleichursprünglichkeit) jednoty a rozmanitosti; srov. KEHL: Die Kirche, 47, 75, 78n, 131, 144n, 156– 158, 280, 286, 369n, 374; srov. také VANHOYE Charism, 106–107 no. 6 a 7 a GRESHAKE: Priester sein in dieser Zeit, 144–146. 612 „… na Koncilu byly ‚charismatické„ a ‚pneumatické„ aspekty církve postupně uznány jakoţto formálně spolu-konstitutivní dimenze tajemství církve. […] Během přibliţně čtvrtstoletí po Koncilu jsme mohli vidět rostoucí […] uznání, ţe vedle hierarchické struktury ustanovené Kristem, na základě které jsou odlišeni klerici od ne-klerikŧ, členové Boţího lidu také mohou být rozlišováni jeden od druhého na základě charismat, která přijali od Ducha svatého.“ MULLINS: The Theology of Charisms, 123–124. 613 Srov. BAUMERT: Charisma, sv. 1, 9–15 a 218–220. 614 BAUMERT: Charisma – Taufe – Geisttaufe, sv. 1, 249–250; při překladu bylo také přihlédnuto k Baumertovu anglickému sumáři BAUMERT: „„Charism„ and ‚Spirit-Baptism„: Presentation of an Analysis,” Norbert Baumert Bibliography, Homeopage Sankt Georgen, http://www.st-georgen.uni- frankfurt.de/bibliogr/baumert7.htm, (4.2.2008); srov. také širší vysvětlení v BAUMERT: Dary Ducha Jeţíšova, odd. 3.2.2. 615 Ke vztahu „charisma“ – „úřad“ (či sluţba): „Jiné je to u nadání, která jsou církví nejen potvrzena, ale kde někdo mŧţe být i pověřen, aby jimi slouţil (např. kdyţ ten, kdo má zvláštním zpŧsobem charisma pomáhat, je pak oficiálně pověřen charitativní sluţbou). Zde se charisma a úřad sbíhají. Takové ‚charisma„ je vţdy předpokladem ‚úřadu„, protoţe ten smí být přenesen pouze na toho, kdo má k tomu také zpŧsobilost a osobní povolání! Potud musí kaţdý úřad zahrnovat charisma – a přesto s ním není identický. […] Jestliţe mluvíme o ‚charismatu úřadu„, je tím míněno obojí: předcházející, událostní zpŧsobilost a povolání, právě tak jako vykonávání tohoto úřadu pod vedením Boţího Ducha. Není tím však míněna samotná plná moc úřadu!“ BAUMERT: Dary Ducha Jeţíšova, odd. 3.2.3. 616 BAUMERT: Charisma, sv. 1, 249–250; srov. také širší vysvětlení v BAUMERT: Dary Ducha Jeţíšova, odd. 3.2.2. „Pokud nakonec výraz vztáhneme na osoby a mluvíme o charismaticích, má termín naopak mnohem uţší šíři pouţití neţ slovo ‚charisma„ (srov. LG 7), […] a to příjemci nápadných schopností… Ačkoli od takovéhoto pouţívání je třeba spíše odrazovat, protoţe se tím tento pojem opět velmi zuţuje, bude tak jako tak třeba dávat pozor na to, co se tím v tom kterém případě míní.“ BAUMERT: Charisma, sv. 1, 250–251. 188 Teologická východiska Kapitola 3 Ačkoli se mŧţe zdát, jakoby v předešlých odstavcích šlo o pouhé slovíčkaření, přesto je dle našeho přesvědčení takovéto projasnění termínŧ jedním z nutných nástrojŧ pro smysluplnou řeč o základních dimenzích církve a pastorace, včetně sluţby pastoračních rad. Nejen ţe dŧsledné rozlišování mezi (širokým) biblickým smyslem řeckého výrazu charisma a (úzkým) teologickým termínem „charisma“ mŧţe pomoci při lepším pochopení pŧvodních struktur církevního společenství, avšak také případný konsenzus v pouţívání těchto termínŧ v teologii a pastorační praxi by byl velkou pomocí při vyjasnění některých z mnoha dnešních nedorozumění v oblasti pastorační reflexe a samotné pastorační praxe. Biblické zakotvení charismatické a hierarchické dimenze církve Na základě takto projasněné terminologie se tedy mŧţeme nyní vymezit vůči dvěma extrémům (srov. Obrázek 2):617 Na jedné straně je třeba odmítnout názor, ţe nejhlubší základní struktura církve je primárně či výlučně charismatická, a tím také tvrdit, ţe také „apoštolové“ a „učitelé“ (srov. 1 Kor 12,28; 1 Kor 3,9-17; Ef 2,20; Gal 2,7-8) jsou charismatické dary Ducha, které nejsou zaloţeny na ţádném trvalém poslání („apoštolské autoritě“, „úřadu“). Na druhé straně je třeba také odmítnout, ţe církev byla a je sloţena primárně či výlučně z apoštolŧ a učitelŧ (nositelŧ svěcení), skrze které Kristus na základě dějinně předávané apoštolské posloupnosti (srov. Mt 16,18; 18,18) řídí zbytek církve (tzv. „laiky“). JK papeţ biskupové kněţí a jáhni řeholníci laici Výlučně „charismatická“ struktura církve Výlučně „hierarchická“ struktura církve Obrázek 2: Extrémní pozice – výlučně „charismatická“ a výlučně „hierarchická“ struktura církve Jak velmi trefně (v souladu i s dalšími komentátory listu Efezským)618 rozvádí Norbert Baumert,619 podle Ef 2,20–22 je z věřících „na základě apoštolů a proroků“ (epi tó 617 Srov. BAUMERT: Charisma – Taufe – Geisttaufe, sv. 1, 272. 189 Teologická východiska Kapitola 3 themelió tón apostolón kai profétón) budován „Boţí příbytek v Duchu“, jehoţ „úhelným kamenem“ je „Kristus“. A protoţe tento „základ“ má trvalou funkci, podobně jako sluţba „apoštolŧ“ (na níţe připojeném schématu – Obrázek 3 – naznačena trojúhelníčky) pokračuje v „úřadu“ biskupŧ (a jejich spolupracovníkŧ kněţí a jáhnŧ) jakoţto ţijícím základu, tak také sluţba „prorokŧ“ (v níţe připojeném schématu – Obrázek 3 – naznačena kolečky) patří k tomuto trvalému základu, pročeţ „proroci“ (charismatická dimenze církve) jsou dodnes „strukturálním prvkem“ společenství věřících stejně tak jako „apoštolové“ (hierarchická dimenze církve).620 Protoţe tuto „prorockou“ sluţbu či „charismatickou dimenzi“ nelze předávat jeden na druhého (jako tomu je v případě svěcení) a Duch své „proroky“ znovu a znovu probouzí, jak sám chce, církev musí trvale vyhlíţet, kde takové proroky Pán posílá, a naslouchat jim. Nositelé „úřadu“ v církvi nemohou své vlastní poslání vykonávat jinak neţ v dialogu s lidmi obdařenými charismaty a ve společném naslouchání Bohu. Stejný Duch svatý je činný v obou dimenzích a stejný Kristus je jejich úhelným kamenem (srov. znovu Obrázek 3).621 Obrázek 3: Církev zaloţená na základu apoštolů (+) a proroků (x) podle Ef 2,20-22 618 Srov. stejným směrem ukazující Rudolf Schnackenburg, který ve svém komentáři k listu Efezským poukazuje na to, ţe výrazem „základ“ je v Ef 2,20–22 zdŧrazněno, ţe tyto verše nejsou jen připomínkou počátkŧ církve, ale ţe „tito určující muţi počátkŧ“ (tedy „apoštolové a proroci“; srov. také Ef 3,5; 4,11) „mají ‚základní„ funkci a trvalý význam pro rozvij církve“. SCHNACKENBURG Rudolf: Der Brief an die Epheser. Evangelisch-katholischer Kommentar zum Neuen Testament sv. 10, Zürich – Köln: Benziger – Neukirchener Verlag, 1982, 122. Srov. podobné zdŧraznění dŧleţitosti vnímání „prorokŧ“ (jakoţto „normy zvěstování, k níţ je třeba se stále vracet“) jako součásti „základu“ církve v POKORNÝ Petr: List Efezským. Český ekumenický komentář k Novému zákonu sv. 10, Praha: Centrum biblických studií AVČR a UK, 2005, 44–45. 619 BAUMERT: „Charism“ and „Spirit-Baptism“. Presentation of an Analysis; srov. také BAUMERT Norbert: Auf dem Fundament der Apostel…? in: Rundbrief für Charismatische Erneuerung in der Katholischen Kirche, 2 (2001) 7–9. 620 Srov. opět Baumert podpořený Schnackenburgem: „Obě skupiny mají funkci ‚fundamentu„; přitom zde jde jiţ spíše o teologický princip neţ o pouhou historickou verifikaci. Jestliţe je ‚apoštolskost„ církve vnímána jako základní prvek ekleziologie, pak nesmí být přehlédnuto, ţe pro list Efezským prorocko- pneumatická dimenze právě tak patří k základní struktuře církve.“ SCHNACKENBURG: Der Brief an die Epheser, 123. 621 Na rozdíl od předchozích dvou schémat, která jsou vlastní, toto je převzato z BAUMERT, „Charism“ and „Spirit-Baptism“, srov. také BAUMERT: Auf dem Fundament der Apostel…?, 9. 190 Teologická východiska Kapitola 3 Norbert Baumert k tomuto schématu poznamenává: „Mohli bychom být v pokušení říci, ţe úřad reprezentuje christologickou linii a proroci linii pneumatologickou. Avšak to není tak jednoduché. Stejně jako byl Jeţíš „počat z Ducha svatého‟, (christologický) úřad je také zaloţen v Duchu svatém a od letnic je tímtéţ Duchem také trvale nesen. Na druhé straně proroci (pneumatologická sluţba) jsou povoláváni Duchem, který je od Letnic sesílán od Otce právě Jeţíšem. Církevní otcové proto říkali, ţe Jeţíš a Duch svatý jsou „dvě ruce‟ Boha Otce. Avšak otázkou je, zda se křesťané vţdy obou rukou také skutečně chytají?“622 Dějinné rozvinutí charismatické a hierarchické dimenze církve Z perspektivy dějin spásy je pak moţné říci, ţe skrze velikonoční událost (Kristova smrt, vzkříšení a letniční seslání Ducha) byl Duch svatý „charismaticky“ (nečekaně, nedisponovatelně) darován a jakoby vylit do „říčního koryta“ dějinných tradic „ustanovených“ Kristem (srov. Obrázek 4 na následující straně). Proto tyto Kristem dějinně konstituované strukturální prvky (slovo, svátosti, církev jakoţto základní svátost včetně ordinovaného úřadu) jsou zároveň a trvale také dílem Ducha svatého. Zároveň toto „tradování“ je zařízeno takovým zpŧsobem, ţe je trvale odkázáno na jakýsi charismatický „déšť“. Pokud by se toto (institucionální) „říční koryto“ uzavřelo (charismatickému) „dešti shŧry“, brzy by (přinejmenším do jisté míry) vyschlo. „V tomto smyslu jsou charismata jedním s podstatných a nutných elementŧ církve, avšak nejsou tím jediným pŧsobením Ducha svatého v církvi.“623 Podobným směrem jdou i reflexe Medarda Kehla o institučním rozměru jakoţto znamení „identifikujícího“, „integrujícího“ či „osvobozujícího“ Ducha.624 622 BAUMERT: „Charism“ and „Spirit-Baptism“. Totéţ pak z pohledu systematické ekleziologie zdŧrazňuje i Medard Kehl, kdyţ píše: „Pokusili jsme se ukázat, do jaké míry také v instituční dimenzi církve mŧţe hrát významnou roli sjednocující pŧsobení Ducha svatého. Tento přístup staví na přesvědčení, ţe se Duch svatý právě církevně nemanifestuje jen skrze vţdy nová, osobní, neodvoditelná charismata jednotlivých křesťanŧ, ale právě tak i v trvalých strukturách církve.“ KEHL: Die Kirche, 393. Podobně nakonec argumentuje i Cyril V. Pospíšil, kdyţ tvrdí, ţe se církev musí vyhnout jak „christomonismu“ (který z ekleziologie dělá pouhou „hierarchologii“), tak „pneumatomonismu“ (který by absolutizoval charismatické pŧsobení Ducha před svátostnou strukturou církve), a říká: „Kontrapozice úřad – charisma tedy není absolutní, neboť jedno i druhé má styčné společné body s mystériem třetí osoby Trojice a obojí má slouţit k tomu, abychom my všichni společně byli co nejdokonalejší ikonou Trojjediného.“ POSPÍŠIL: Jako v nebi, 64. 623 BAUMERT: Charisma, sv. 1, 28; k předchozímu odstavci srov. BAUMERT: Charisma, sv. 1, 27–28. 624 Srov. KEHL: Die Kirche, 392–402. Srov. také DEMEL Sabine: Heiliger Geist und Widerstand (in) der Kirche: nur eine Fiktion? Charisma und geweihtes Amt in ekklesiologisch-rechtlicher Sicht, in: Theologisch-praktische Quartalschrift 2 (2007) 141–152, kde se autorka v návaznosti na Kaspera, Kehla, Beinerta a Congara snaţí ukázat neudrţitelnost přístupŧ, které církevní úřad (jakoţto zastánce předpisŧ a řádu) a Ducha svatého (jakoţto garanta svobody Boţích dětí) staví do konfliktního protikladu. 191 Teologická východiska Kapitola 3 1 Kor 12 - 14 Sk 11,15-17 Sk 16,6-10 Sk 10,44 Sk 10,3nn Sk 10,38 Ţd 9,14 Lk 1,35 Ga 3,2n Sk 2,38 Sk 4,31 Ř 1,4 Sk 2,4 Sk 9 Kříţ a Vyvýšení Nu 11,25; Ez 11,5 Vtělení různá SZ působení Ducha Boţího (nápadné) dary (charismata) nová „naplnění“ Letnice různá řeholní povolání a zaloţení řádů naplnění Duchem před křtem (Kornélius) různá obnovná hnutí a spirituality „volné“ = charismatické působení Ducha různá povolání (Pavel) nejrůznější probuzenecká hnutí (nenápadné) vedení, impulsy, poznání Gn 1,2 Jeţíšem „ustanovené“ Slovo, svátosti, společenství církve včetně úřadu (církev jako základní svátost) působení Ducha 625 Obrázek 4: „Charismatické“ a „ustanovené“ působení Ducha v církvi Na základě předchozího vyjasnění pojmu „charisma“ a „charismatický“ a po biblickém a dějinně-spásném zakotvení konceptu „charismatické“ a „hierarchické“ dimenze církve (které jsou obě jak pronikané Duchem, tak pŧsobené Kristem, tj. obě mají jak christologický, tak pneumatologický rozměr),626 se mŧţeme nyní soustředit na vlastní teologické centrum naší reflexe, které je naznačeno i v názvu této práce: na prozkoumání teologického konceptu „synodality“. Budeme nyní hledat takové uchopení tohoto konceptu, které mŧţe přispět k další prakticko-teologické reflexi praxe našich pastoračních rad. 3.1.3 Synodalita, hierarchie a demokracie v církvi V této části se nyní budeme zabývat teologickým pojmem „synodalita“, a to jak ve světle výše uvedené reflexe trinitárně chápaných základních dimenzí církve (které jsme prozatím na základě výše uvedených studií nazvali dimenzemi „hierarchickou“ a „charismatickou“), tak s ohledem na neustále se ve zkoumané literatuře i v našich vlastních výzkumech o pastoračních radách objevujícího tématu po moţnostech „demokratizace“ církevních 625 Graf je převzat z BAUMERT: Charisma, sv. 2, 27, a mírně doplněn podle BAUMERT: Impulse zur charismatischen Erneuerung unserer Gemeinden, in: Gottes Volk, Bible und Liturgie in der Gemeinde, Lesehahr A 1, Stuttgart: KBW, 1986, 94–103. 626 Po tomto upřesnění jiţ tedy nelze bezezbytku ztotoţňovat termíny „charismatická dimenze“ a „pneumatologická dimenze“, či „institucionální dimenze“ a „christologická dimenze“, jak k tomu mají někteří autoři tendenci. 192 Teologická východiska Kapitola 3 struktur. Historické a systematicko-teologické hledisko zde bude doplněno i některými reflexemi z hlediska kanonického práva. Základní vhledy do teologického konceptu synodality nám nabídly práce jako Alberto Mellonim editovaný sborník Synod and Synodality,627 teologicko-historická studie o synodalitě Miloše Rabana628 a prakticko-teologická reflexe Pavla Ambrose.629 Do vztahu mezi synodalitou a demokracií nám pomohly nahlédnout teologicko-právní reflexe Heriberta Heinemanna630 a Richarda Puzy.631 Souhrnný ekleziologický rámec pro téma vztahu základních strukturálních dimenzí církve nám konečně poskytl opět Medard Kehl632 spolu s Leo Karrerem633 a Ctiradem V. Pospíšilem.634 Původ a historie pojmů „synoda“, „synodální“, „synodalita“ Pojmem „synoda“ (jinak také „synod“ či „sněm“, ř. synódos, lat. synodus)635 se jiţ od 3. stol. aţ dodnes pouţívá jako označení pro shromáţdění církevních zástupcŧ nejrŧznějšího druhu (např. 2. vatikánský koncil sám sebe označil jako Synodus i jako Concilium), často s biblickými předobrazy v tzv. „Jeruzalémském koncilu“ (Sk 15),636 zmínkou o volbě apoštola Matěje (Sk 1,15–26) či ustanovení kruhu sedmi jáhnŧ (Sk 6,1–6).637 V uţším slova smyslu (např. v církevním právu) je dnes termín „synoda“ vyhrazen pro „diecézní synodu“ a „synodu biskupŧ“.638 627 Srov. MELLONI Alberto, SCATENA Sylvia (ed.): Synod and Synodality. Theology, History, Canon Law and Ecumenism in new contact. International Colloquium Bruges 2003, Christianity and History Series of the John XXIII Foundation for Religious Studies in Bologna, Münster: Lit Verlag, 2005. 628 Srov. RABAN Miloš: Sněm české katolické církve. Obnova synodality, Praha: Vyšehrad, 2000. 629 Srov. AMBROS Pavel: Setkávejte se a nechte se poslat. Nad úkoly a vyhlídkami Plenárního sněmu Katolické církve v ČR, Studijní texty Centra Aletti, sv. 30, Olomouc: Centrum Aletti, 2004. 630 Srov. HEINEMANN Heribert: Demokratisierung der Kirche oder Erneuerung synodaler Einrichgungen? Eine Anfrage an das Kirchenverständniss, in: FÜRST Gebhard (ed.): Dialog als Selbstvollzug der Kirche?, Questiones disputate, sv. 166, Freiburg – Basel – Wien: Herder, 1997, 270–283. 631 Srov. PUZA Richard: Das synodale Prinzip in historischer, rechtstheologischer und kanonistischer Bedeutung, in: FÜRST Gebhard (ed.): Dialog als Selbstvollzug der Kirche?, Questiones disputate, sv. 166, Freiburg/Basel/Wien: Herder, 1997, 242–269. 632 Srov. KEHL: Die Kirche, a KEHL: Synode, Synoden, Synodalität, in: LThK 1187n. 633 Srov. KARRER: Synodales Prinzip, in: LThK 1184. 634 Srov. POSPÍŠIL: Jako v nebi, a POSPÍŠIL: Některé otázky spojené s ekleziologií společenství. 635 Srov. SIEBEN Herman Josef: Synode, Synoden, Synodalität. A. Synode, Synodalität. I. Historisch- theologisch, in: Lexikon für Theologie und Kirche, sv. 9, Freiburg: Herder, 32000, sl. 1186, a PUZA: Das synodale Prinzip, 242–269, 243. 636 Novější komentáře se většinou shodují, ţe líčení tzv. „Jeruzalémského koncilu“ ve Sk 15 je literární formou spíše zdŧrazňující jakousi ideální či normativní vizi pro církev a nabízející moţný zpŧsob řešení závaţných otázek víry a disciplíny, neţ popisující konkrétní historickou událost; srov. např. TAYLOR Justin: The „Council“ of Jerusalem in Acts 15, in: MELLONI: Synod and Synodality, 107–113, 113; srov. také WEISER Alfons: Die Apostelgeschichte, Leipzig: St. Benno-Verlag, 1989, 206–211, či KLIESCH Klaus: Skutky apoštolŧ, Malý stuttgartský komentář, Nový zákon 5, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999, 88. 637 Srov. RABAN: Sněm české katolické církve, 36–37. 638 V českém oficiálním překladu CIC je v textu pouţit překlad „diecézní sněm“ (Synodus dioecesana; kán. 460nn), resp. „biskupský sněm“ (Synodus Episcoporum; kán. 342nn), zatímco v rejstříku je na tyto kánony odkazováno jak pojmem „synoda“, tak pojmem „sněm“; srov. Kodex kanonického práva. Úřední 193 Teologická východiska Kapitola 3 Etymologicky je latinský výraz synodus termínem přejatým z řečtiny, kde (v Novém zákoně se nevyskytující) zpodstatnělý tvar syn-ódos je sloţen z předpony syn (znamenající „společně, s, spolu, zároveň“) a z kmene hodos, který má více významŧ: (1) cesta, silnice, stezka, dráha ve smyslu určité struktury umoţňující přemisťování lidí z místa na místo; (2) chŧze, jízda, pochod, taţení ve smyslu určité cestovní aktivity; (3) zpŧsob, prostředek, moţnost, metoda či cesta v přeneseném smyslu, který je moţné vztahovat i na rŧzné jiné oblasti neţ je cestování.639 Řecký termín synódos je tedy moţné doslova přeloţit jako „společná cesta“ či „společně na cestě“.640 Tomuto řeckému výrazu pak odpovídá sloveso synodeuó (v NZ pouţité jedenkrát, ve Sk 9,7), znamenající „jít společně“, „být společně na cestě“, „doprovázet“, a podstatné jméno synodía (v NZ pouţité také jedenkrát, v Lk 2,44), označující „společnost na cestě“, „skupinu poutníkŧ“, „karavanu“ apod.641 Křesťané poapoštolské doby pak řecké slovo „synodía” začali pouţívat v přeneseném smyslu pro označení společného putování církve dějinami světa: synodía tón adelfón (synodalita bratří), synodía katá to pneumá (synodalita podle Ducha) či synodía en Christó (synodalita v Kristu); někde je tento pojem uţíván pro liturgické shromáţdění či pro samotnou církev. V tomto netechnickém smyslu tedy slovo synodalita znamená „být, ţít, jednat a slavit společně ve shromáţdění” a je podle církevních otcŧ je „plodem společenství církve – bratrství v Kristu”.642 V historii643 se pak postupně během prvního tisíciletí vyvinuly jakési dvě praktické realizace synodálních setkání v církvi: první vedla od provinciálních synod k ekumenickým znění textu a překlad do češtiny. Latinsko-české vydání s českým rejstříkem, Praha: Zvon, 1994, 809 a 810 a příslušné kánony. Tento překlad kodexu ovšem trochu matoucím zpŧsobem pouţívá termín „sněm“ i pro označení dalších shromáţdění, v latinském textu označených jako Concilium: „plenární sněm“ či „provinční sněm“ (Concilium plenarium“ či Concilium provinciale; kán. 439nn) nebo „obecný sněm“ (Concilio Oecumenico; kán. 337nn). Srov. k tomu RABAN: Sněm české katolické církve, 21 s pozn. 35, kde lze nalézt podrobný přehled pouţití termínu „synodus“ v dokumentech 2. vatikánského koncilu a v kodexu církevního práva i s návrhy k projasnění a sjednocení terminologie. 639 Srov. RABAN: Sněm české katolické církve, 18–21, s odvoláním na PRACH Václav: Synodos, Odos, in: Řecko-český slovník, Praha: Scriptum, 1993. Miloš Raban zde tyto tři významy charakterizuje jako „strukturní smysl“, „efektivní smysl“ a „emotivní smysl“ a od nich odvíjí teologicko-právní výklady tří rŧzných rovin synodality v církvi. 640 Srov. HEINEMANN Heribert: Demokratisierung der Kirche oder Erneuerung synodaler Einrichgungen? Eine Anfrage an das Kirchenverständniss, in: FÜRST Gebhard (ed.): Dialog als Selbstvollzug der Kirche?, Questiones disputate, sv. 166, Freiburg/Basel/Wien: Herder, 1997, 270–283, 278, zde s odvoláním na klasickou studii Winfrieda Aymanse, Das synodale Element in der Kirchenverfassung, z roku 1970. 641 Srov. BALZ Horst, SCHNEIDER Gerhard (ed.): Exegetisches Wörterbuch zum Neuen Testament, sv. 3, Stuttgart – Berlin – Köln: Verlag W. Kohlhammer, 21992, sl. 739. Srov. také RABAN: Sněm české katolické církve, 18. 642 RABAN: Sněm české katolické církve, 18, s odkazem na studii Josepha Ratzingera Die christliche Brüderlichkeit z r. 1960. 643 Přehled dějin synodality ve světě i u nás je k dispozici např. in: RABAN: Sněm české katolické církve, 34–109. Srov. také GEERLINGS Wilhelm: Dialogische Strukturen in der Alten Kirche, in FÜRST, Dialog als Selbstvollzug der Kirche?, 71–92, 84–91, kapitola Synodale Praxis. 194 Teologická východiska Kapitola 3 koncilŧm (které se postupně staly výlučně biskupskou záleţitostí) a druhá se rozvíjela v rámci diecézních synod (kde nebyla účast zástupcŧ celého Boţího lidu nikdy zcela vyloučena).644 Lze tak obecně říci, ţe „církev prvního tisíciletí byla církví synodální“.645 Teologický koncept „synodality“ (spolu s jeho praktickými realizacemi) však později z rŧzných dŧvodŧ během druhého tisíciletí ustoupil do pozadí a byl znovu objeven aţ na základě 2. vatikánského koncilu a jeho trinitárně-komuniálního sebepochopení církve.646 Dnešní communio-ekleziologie v synodální dimenzi spatřuje jednu z konstitutivních známek církve, i kdyţ často zatím ještě ne příliš promítnutou do církevně-právních struktur.647 Synodalita a její různé významové vrstvy V nejobecnějším smyslu se „synodalita“ („synodální dimenze“ či „synodální princip“) církve chápe jako princip participace všech členŧ církve na společné zodpovědnosti za církev jako celek či její jednotlivé místní komunity. Tento synodální princip lze také definovat jako „vzájemnou provázanost mnohosti charismat církevního ţivota s úřady či sluţbami a jejich odkázanost na jednotu ve víře a modlitbě“ a lze v něm vidět praktický koncept, který „smyslu víry věřících (sensus fidelium) garantuje komunikativní nástroj“.648 Koncept synodality nám připomíná, ţe „církev je shromáţděním (setkáním lidí Ducha), které se vydává společně na cestu vţdy znovu jako putující Boţí lid“.649 Jiţ z těchto citací je jasné, ţe se do pojmu „synodalita“ promítají rŧzné roviny, z nichţ některé zde bude vhodné upřesnit. V návaznosti na dříve prezentované tři základní významové roviny řeckého slova „hodos“ je např. moţné v pojmu „synodos“ či v rŧzných zpŧsobech jeho pouţití rozlišovat tři vzájemně se doplňující roviny:650 644 Srov. PUZA: Das synodale Prinzip, 259–260. 645 PUZA: Das synodale Prinzip, 245. 646 Pro přehled pojetí synodality v historii církve srov. např. PUZA: Das synodale Prinzip, 243–247, pro prezentaci jejího znovuobjevení na 2. vatikánském koncilu a jejích rŧzných zpŧsobŧ realizace v letech následujících srov. PUZA: Das synodale Prinzip, 247–259. 647 Srov. KEHL: Synode, Synoden, Synodalität, in: LThK 1187n. Uvedený autor zde v tomto teologickém posunu spatřuje „základní uchopení církve, která se chápe jako Duchem svatým zformovaný obraz vnitrotrinitárního ‚communia„ a jeho jednoty v mnohosti osob Otce, Syna a Ducha svatého (srov. LG 4; UR 2).“ Zároveň konstatuje, ţe tyto první koncilní krŧčky „nebyly na 2. vatikánském koncilu a po něm dŧsledně dotaţeny“ a navrhuje, ţe tato nová teologická vyváţenost by měla také „nalézt svŧj výraz v dalekosáhlé církevně-právní konkretizaci, a to jak ve spolurozhodovací kompetenci synod na všech rovinách, tak v relativní soběstačnosti synodálních meziinstancí mezi místní a univerzální církví.“ KEHL: Synode, Synoden, Synodalität, in: LThK 1187. 648 KARRER: Synodales Prinzip, in: LThK 1184. Podobně charakterizuje synodalitu Pavel Ambros, pro kterého je synodalita „jednotou v Duchu, vtělující se přiměřeným zpŧsobem do vztahŧ, ţivota, práce a poslání církevního společenství“. AMBROS Pavel: Setkávejte se a nechte se poslat. Nad úkoly a vyhlídkami Plenárního sněmu Katolické církve v ČR, Studijní texty Centra Aletti, sv. 30, Olomouc: Centrum Aletti, 2004, 11. 649 AMBROS: Setkávejte se a nechte se poslat, 9. 650 Srov. RABAN: Sněm české katolické církve, 18–21. 195 Teologická východiska Kapitola 3 A. Rovina strukturní („hodos“ jako struktura: cesta, silnice, stezka) vyjadřují systémovou propojenost jednotlivých členŧ ve společenství (roli zde hraje strukturální podpora vzájemných vztahŧ a podpora strukturovaného dialogu ve formě rŧzných stanov, jednacích řádŧ, ale i zvyklostí a zaběhlé praxe) a směřuje k funkčním „konzultativním systémŧm“ (synodální „zpŧsoby jednání“, na rozdíl od systémŧ „autoritativních“)651 na rŧzných sněmech, koncilech, synodách, fórech, konferencích apod. (synodální „organizační struktury“); této rovině odpovídá latinský pojem „consilium“ (poradní sbor, porada, rozvaha). B. Rovina efektivní („hodos“ jako činnost: chŧze, jízda, pochod) vyjadřuje dynamický, motivační či intencionální prvek charakterizující vlastní „sborové jednání“ shromáţděného společenství (projevující se rŧznými typickými formami jako jsou informování, naslouchání, tázání, odpovídání, navrhování, potvrzování, připomínkování, namítání, obhajování, diskutování, hodnocení, hlasování, rozhodování, usnášení, vyhlašování, rozlišování apod.).652 C. Rovina emotivní („hodos“ jako prostředí: zpŧsob, prostředek) vytváří prostor pro setkání, společenství, slavení či společný záţitek vyplňovaný emocionálními gesty (jako např. gesty souhlasu, aklamacemi, modlitbami, odpuštěním, pozdravy, děkováním, chvalozpěvem, humorem, potleskem, jásotem, tancem, přípitky, objetím apod.) posilujícími vzájemnou dŧvěru, autentičnost a úctu a umoţňujícími dosaţení hlubších vrstev konsenzu a zkušenosti jednoty v Duchu; především této rovině pak odpovídá východní termín „sobornosť“.653 Teologickým konceptŧm dotýkajícím se jednotlivých rovin synodality se budeme podrobněji věnovat v dalších částech této kapitoly (srov. 3.2, 3.3, 3.4). 651 K rozlišení „synodální organizačních struktury“ a strukturální podpory „synodálních zpŧsobŧ jednání“ srov. také HEINEMANN: Demokratisierung der Kirche, 270–283, 279. 652 Synodální proces pak lze z tohoto pohledu chápat také jako „vzájemnou poradu všech těch, kteří jsou si vědomi vlastního poslání církve (nejen vlastního poslání v církvi!), a to podle darŧ, které Bŧh kaţdému z nich dává“. AMBROS: Setkávejte se a nechte se poslat, 11. 653 Synodální proces je v tomto smyslu chápán jako strukturálně podepřený zpŧsob, jakým se „Boţí lid shromáţděný v jednotě Otce i Syna i Ducha svatého“ stává „místem, kde v modlitbě, v naslouchání, v osobním rozhovoru, hledání potřebných rozhodnutí a dŧvodŧ pro ně se dochází ke shodě, ke znovu oţivenému proţívání křesťanského společenství ve víře“. AMBROS: Setkávejte se a nechte se poslat, 11– 12. Především, i kdyţ ne výlučně, je pak také v tomto třetím smyslu ve východních církvích uţíván pojem „sobornosť“ (pocházející z ruského „sobirať“, sjednocovat, shromaţďovat a ukazující na termín „sobor“, synod, shromáţdění, bratrská smlouva). Podle Bulgakova je sobornosť „velké a radostné bytí jednoho s druhým“, podle Khomiakoffa je to „symfonická unie, shoda, myšlení a ţití všech společně jako bratří a sester s ostatními lidmi silou plnosti boţské lásky“; citováno in: RABAN: Sněm české katolické církve, 21. Srov. také ROBERSON: Theological Foundations for Eparchial Pastoral Councils. An Eastern Perspective, USCCB, http://www.usccb.org/laity/roberson.shtml, (15. 2. 2009). 196 Teologická východiska Kapitola 3 Synodalita církevního společenství, biskupů a věřících Další dŧleţité rozlišení rŧzného pouţití pojmu synodalita je třeba učinit ohledně oblasti či subjektu, na který je tento pojem vztahován. I zde lze mluvit o třech nejčastějších okruzích pouţití tohoto pojmu: a. Synodalita biskupŧ, neboli biskupská kolegialita, je kanonický zpŧsob, kterým je zajištěna jednota biskupŧ ve společenství partikulárních církví, „v nichţ a z nichţ se skládá jedna jediná katolická církev“ (LG 23); projevuje se souladem (shodou, konsenzem) biskupŧ mezi sebou a s papeţem a v praxi se konkrétně v rŧzné míře realizuje především na úrovni biskupské konference, plenárního sněmu či všeobecného sněmu.654 Zde je především zdŧrazněna „strukturální“ rovina synodality. b. Synodalita věřících označuje „communio fidelium“ jako jeden ze zásadních aspektŧ pŧsobení Ducha svatého konzultativního a dialogického charakteru, který je zaloţen na přesvědčení, ţe „celek věřících, kteří jsou pomazáni od Svatého, se nemŧţe mýlit ve víře“ (LG 12); na základě tohoto principu se v církvi realizuje poradní (konzultativní) princip, přičemţ biskup či farář jsou zde vyzváni respektovat mínění věřících dle známého výroku sv. Cypriána: „Nihil sine episcopo, nihil sine consilio vestro et sine consensu plebis.“655 Synodalita věřících se realizuje především na diecézních synodách či synodálních procesech a ve farních společenstvích.656 Zde je především zdŧrazněna „efektivní“ rovina synodality. c. Synodalita společenství označuje obecně nejhlubší sebepochopení církve, která je obrazem skutečnosti pocházející z vnitřního Boţího ţivota (tedy tajemství osobní jednotu kaţdého člověka s trojjediným Bohem a ostatními lidmi); musí korespondovat s církevní strukturou (rovnováha mezi partikulární a univerzální synodalitou), která podporuje jednotu v rozmanitosti, včetně rozrŧzněnosti diecézního společenství v místních společenstvích farních a včetně zahrnutí věčného, diachronního i synchronního zakládajícího prvku církve.657 Zde je především zdŧrazněna „emotivní“ rovina synodality. 654 Srov. RABAN: Sněm české katolické církve, 29–30. Podobně rozlišuje i AMBROS: Setkávejte se a nechte se poslat, 12. 655 „Nic bez biskupa, nic bez vaší rady a bez souhlasu lidu.“ Citováno in: RABAN: Sněm české katolické církve, 31; srov. také HEINEMANN: Demokratisierung der Kirche, 270–283, 277. 656 Srov. RABAN: Sněm české katolické církve, 31–32. 657 Srov. RABAN: Sněm české katolické církve, 22–29. 197 Teologická východiska Kapitola 3 Vyjasnění pojmů „demokracie“ a „hierarchie“ V souvislosti s úvahami o nutnosti větší spoluzodpovědnosti věřících za společné poslání církve se přirozeně v teologických reflexích i v církevní praxi jiţ od prvních let po 2. vatikánském koncilu znovu a znovu vyskytují úvahy o moţnostech vnitrocírkevní demokracie.658 Tato teologická a kanonická debata se, zdá se, většinou zuţuje do otázky, zda je „demokratizace“ církve moţná a zda je kompatibilní s jejím „synodálním“ rozměrem či je spíše jeho ohroţením. Pro vztah toho kterého autora k otázce demokracie v církvi je klíčové, jak si dotyčný autor definuje samotný pojem „demokracie“, případně „hierarchie“.659 Pokud je demokracie definována pouze „suverenitou lidu“ (ve smyslu „vláda lidu“), pak zde samozřejmě panuje teologický konsenzus, ţe v tomto smyslu není s katolickým pojetím církve spojitelná. Joseph Ratzinger toto prý kdysi vyjádřil velmi pregnantně tím, ţe církev prohlásil za „christokracii“, přičemţ jiní mluví o „christokratickém bratrství“ (čímţ je základní řídící struktura v církvi na jedné straně vymezena vŧči „demokracii“ či „anarchii“ a na straně druhé vŧči „monarchii“, „aristokracii“, „autokracii“ či „absolutismu“).660 Pokud však v demokracii vidíme ještě další podstatné prvky (jako např. většinový princip, shoda a neshoda jako hranice většinového principu, mnohost názorŧ a nárok pravdy, právní stát, rozdělení moci, garance základních práv či právní ochrana), pak jiţ lze uvaţovat o tom, zda některé z těchto demokratizujících prvkŧ nejsou přeci jen v souladu s teologickým pojetím církve jako „communia“, nebo zda některé z nich toto pojetí dokonce pozitivně nepodporují či nepomáhají převést do praxe.661 Navíc je vhodné připomenout, ţe i v politické demokracii, pokud tato nemá být totalitní demokracií, existují určité konstitutivní základy, o kterých se nejen prakticky nehlasuje, ale principiálně nemŧţe hlasovat.662 658 Srov. např. Suenens, Rahner, Dordett, Ratzinger, Maier či May; pro podrobnější přehled těchto pozic srov. např. HEINEMANN: Demokratisierung der Kirche, 270–283, 271. 659 Srov. KOCH: Synodales und hierarchisches Prinzip, 89–95, 85. 660 Srov. HEINEMANN: Demokratisierung der Kirche, 274. Erfurtský biskup Joachim Wanke v jednom ze svých příspěvkŧ citoval zesnulého biskupa Hugo Afderbecka, který tuto problematiku shrnul takto: „Církev není ţádná demokracie, protoţe všichni jsme pod jedním Pánem. Církev však také není ţádná monarchie, protoţe jsme všichni sestry a bratři.“ HEINEMANN: Demokratisierung der Kirche, 283. 661 Srov. PUZA: Das synodale Prinzip, 265. Tato otázka byla podrobně diskutována jiţ koncem 60. let minulého století mezi Karlem Rahnerem, Josephem Ratzingerem a Hansem Maierem. Všichni tři se shodli na tom, ţe některé formy politické demokracie nejsou pro církev přijatelné, ale ţe je moţné v jednotlivých případech rozlišovat a přejímat ty, které nejsou v protikladu s pojetím církve. Srov. PUZA: Das synodale Prinzip, 266–269. Srov. také DOLISTA Josef: Demokratizace a reforma v církvi?, in: DOLISTA Josef, LÍSKOVÁ Petra (ed.): Kněz – stráţce majáku?, České Budějovice: Knihovna Setkání, 1997, 19–21. 662 „Zde je moţné vzpomenout především na lidská práva, které si právní stát […] sám předem uloţil a které díky tomu sám musí povaţovat za práva, která jsou nadřazena právu pozitivnímu a o kterých ţádná státní moc nemŧţe svévolně rozhodovat.“ KOCH: Synodales und hierarchisches Prinzip, 89–95, 90. 198 Teologická východiska Kapitola 3 Podobně i zpŧsob definování pojmu „hierarchie“663 podstatně ovlivňuje zpŧsob odpovědi na otázku po spojitelnosti podstatně hierarchického uspořádání církve s demokratizujícími tendencemi. Pokud si někdo tento pojem zkratkovitě definuje jako „svatá (řecky ‚hieros„) vláda (řecky ‚árchein„)“ ve smyslu „vlády nositelŧ úřadu“, pak mŧţe mít velkou potřebu tento nepřiměřený dŧraz na jednu podstatnou sloţku církevní struktury vyváţit velkým zdŧrazněním potřeby „demokratizace“ církve. Pokud však pojem „hierarchie“ chápeme (v návaznosti na pochopení řeckého slova „árchein“ jako „počátek“) jako „svatý počátek“ ve smyslu „počátek či pŧvod v Kristu“664 a pokud nositelé církevního úřadu své poslání svátostně reprezentovat tento zdarma daný, námi nedisponovatelný „počátek“665 vykonávají jako sborově zaloţenou a do Boţího lidu integrovanou „svátostnou sluţbu“, pak mnohé volání po „demokratizaci“ ztratí na své závaţnosti.666 V tomto smyslu budeme nadále tento pojem pouţívat i my v této dizertaci. Demokratizující, konzultativní a spiritualizující synodalita Na základě studia literatury věnující se tomuto tématu je moţné konstatovat, ţe mezi pozicemi, které se v teologii i v církevní praxi snaţí v návaznosti na nový dŧraz 2. vatikánského koncilu na spoluzodpovědnost všech věřících dále rozvíjet koncept synodality, lze identifikovat tři hlavní přístupy, které pak výše uvedenou otázku po moţnostech demokratizace synodálně-hierarchicky zaloţené církve řeší rozdílně:667 a. Demokratizující synodalita: První z těchto přístupŧ,668 vycházející přímo z dokumentŧ 2. vatikánského koncilu a vtělený např. v Německu do přístupu 663 Medard Kehl sice ve své ekleziologie termín „hierarchie“ pouţívá, ale píše o něm: „Protoţe je pojem ‚hierarchie„ nejednoznačný a zatíţený mnoha historicky překonanými významy, bylo by vlastně vhodné se mu zcela vyhnout. Avšak za situace, kdy místo něj není k dispozici nějaký lepší pojem, který by vyjadřoval příslušné legitimní teologické obsahy, budeme jej zatím nadále pouţívat, avšak většinou jej budeme uvádět v uvozovkách.“ KEHL: Die Kirche, 104, pozn. 47 tamtéţ. Podrobněji k problematice pojmu „hierarchie“ srov. KEHL: Die Kirche, 115–117. Jestliţe setrváváme u pojmu „hierarchie“ i nadále, je to spíše proto, ţe jeho rŧzně navrhované alternativy (např. „církevní úřad“, „sluţba“, „instituce“) jsou pojmy velmi nespecifické a ambivalentní. Moţná, ţe by bylo moţné pojem „hierarchie“ pochopit pozitivně jako odkaz na základní „sluţebnou“ roli jejích příslušníkŧ – ukazovat na „svatý počátek“ či „svatou hlavu“ církve, jíţ je Jeţíš Kristus; v tomto specifickém smyslu (naznačeném také tím, ţe je pojem uváděn v uvozovkách) je tento pojem uţíván u Kehla a budeme jej takto uţívat i my. 664 Kromě Kehla, ze které zde čerpáme, srov. také KOCH: Synodales und hierarchisches Prinzip, 89–95, 89, s odvoláním na L. Schefczyka. 665 „Neboť ona veličina, se kterou církev stojí či padá a která dělá církev církví, totiţ evangelium, nemŧţe a nesmí z principiálních dŧvodŧ podléhat rozhodování věřících, ani těch, kteří byli povoláni do církevního úřadu. […] Právě touto hranicí je vyznačen prostor otevřený pro roli ‚hierarchie„. Ta se musí prokázat jako reprezentant, garant a pastýř toho, co z křesťanského evangelia je v církvi nedisponovatelné, co je dáno předem a co předchází kaţdému demokratickému rozhodování a nemŧţe mu to podléhat.“ KOCH: Synodales und hierarchisches Prinzip, 89–96, 90. 666 Srov. PUZA: Das synodale Prinzip, 275–277. 667 Srov. PUZA: Das synodale Prinzip, 262–263. 668 Srov. PUZA: Das synodale Prinzip, 263–269. Název tohoto přístupu, „demokratizující synodalita“, je zaveden autorem této práce. Tento přístup se díky článku Klause Roose, který zde navazuje na ekleziologie Medarda Kehla, dostal i do Lexikon für Theologie und Kirche, kde čteme: „Jakoţto svátost 199 Teologická východiska Kapitola 3 zvoleném na tzv. „Würzburgské synodě“, se snaţí nalézt cesty, jak církevní úřad co nejvíce integrovat do synodálních struktur a dát jim zároveň větší rozhodovací kompetence, přičemţ hierarchická dimenze je zde zohledněna právem veto. Tento přístup, který je obecně velmi otevřený dalšímu rozšiřování prostoru pro demokratizující prvky v církevní struktuře a snaţí se definovat synodalitu „odspoda“, směrem od věřících a jejich „sensus fidei“ jako jejího východiska a na všech rovinách církve, bychom mohli nazvat demokratizující či společenská synodalita. Z dříve uvedených rovin pojmu synodalita by tomuto přístupu byla nejspíše nejbliţší rovina „strukturní“. b. Konzultativní synodalita: Druhý přístup,669 vycházející především z kodexu církevního práva z roku 1983, na jedné straně velmi silně zdŧrazňuje, ţe kompetence synodálních struktur v církvi je omezena na poradní roli, avšak stále podporuje účast zástupcŧ celého Boţího lidu v těchto strukturách a připouští některé demokratické prvky jako je široká informovanost, svobodné vyjadřování se, respekt k menšinovým názorŧm a podíl věřících na přípravě či utváření rozhodnutí, i kdyţ ne přímo na jejich vydání či potvrzení. Tento přístup, který je k demokratizujícím prvkŧm v církvi velmi opatrný, ale principiálně je neodmítá, lze nazvat konzultativní, dialogizující či communia trojjediného Boha potřebuje i sama církev komuniální strukturu. […] Pastorační rada je krokem tímto směrem; avšak protoţe má pouze konzultační roli, není zde umoţněno ţádné skutečné spolurozhodování a podíl na vedení. Teologicky podloţená rovnováha mezi synodálním a hierarchickým principem v církvi proto není skrze pastorační rady plně uskutečněna.“ ROOS: Pastoralrat, in: LThK 1443–1444. Podobně i KARRER: Synodales Prinzip, in: LThK 1184, a KOCH: Synodales und hierarchisches Prinzip, 89–95, 94–95, který mluví o „ohraničené ‚demokratizaci církve„, pod kterou je třeba rozumět teologické podstatě církve odpovídající aplikaci demokratických sociálních forem na církevní ţivot“ a dodává: „I kdyţ církev v ţádném případě nemŧţe být demokracií v plném smyslu toho slova, přesto pro ní demokratické či demokratizující struktury nejsou v ţádném případě neadekvátní.“ 669 Srov. PUZA: Das synodale Prinzip, 262–263. Navrţený název tohoto přístupu, „konzultativní synodalita“, je zaveden autorem této práce. Tomuto přístupu víceméně odpovídá také postoj prezentovaný v HEINEMANN: Demokratisierung der Kirche, 279–282, kde jsou podrobně rozebírány příleţitosti, které dnešní kanonické právo dává pro uplatnění určitých kanonických moţností strukturálně podpořené synodality, a to jak co se týče „organizační struktury“, tak co se týče „zpŧsobŧ jednání“. Jsou zde např. podrobně vylíčeny moţnosti uplatnění práv na vyslovení souhlasu či předchozího projednání (srov. kán. 127 CIC), tzv. „audito“ (povinnost vyslechnout názor nějakého grémia před vlastním učiněním nějakého rozhodnutí; kán. 515 § 2, 536 § 1, 494 § 1, 509 § 1) či tzv. „consesu“ (povinnost vyţádat si souhlas nějakého grémia nutný k platnosti nějakého rozhodnutí; téměř výlučně uplatňováno pouze v oblasti správy majetku; kán. 485, 1277, 1292 §§ 1 a 4), případně moţnost vyţádat si názor kněţí či ostatních věřících (jmenování biskupŧ či farářŧ; kán. 377 § 2, kán. 524). Autor na závěr své studie doporučuje hledat cesty, jak na základě univerzálního či partikulárního dále rozšířit výše zmíněné příleţitosti k uplatňování povinností k projednání či souhlasu daných synodálních grémií, a tak strukturálně dále posílit synodální rozměr církve. Zároveň na jedné straně konstatuje, ţe „reflexe synodality církve a realizace synodálních prvkŧ v církve činí volání po demokratizaci církve přebytečným,“ avšak zároveň uznává, ţe jádrem volání po demokratizaci je „autenticky církevní potřeba“, která je však „teologicky lépe a jednoznačněji odŧvodněná poţadavkem větší synodality (společné cesty)“. HEINEMANN: Demokratisierung der Kirche, 283. K tomuto tématu srov. také prameny uvedené v pozn. č. 1397 a v souvisejícím textu této dizertace. 200 Teologická východiska Kapitola 3 spolupracující synodalita. Z dříve uvedených rovin pojmu synodalita by tomuto přístupu byla nejspíše nejbliţší rovina „efektivní“. c. Spiritualizující synodalita: Třetí přístup670 se vymezuje vŧči oběma předchozím tím, ţe kritizuje jejich formalismus, racionalismus, sociologismus či dŧraz na struktury a pravidla a snaţí se synodální dimenzi církve pochopit a proţít jako hluboce spirituální zkušenost jednoty celého Boţího lidu v Duchu svatém, která dává prostor pro modlitbu, spiritualitu, duchovní rozlišování, společenství, osobní setkání, rozhovor, konsenzus a odkrývání společného poslání. Tento třetí přístup, který většinou přejímání jakýchkoli demokratizujících prvkŧ odmítá a povaţuje je za škodlivé, lze nazvat spiritualizující či komunitární synodalita. Z dříve uvedených rovin pojmu synodalita by tomuto přístupu byla nejspíše nejbliţší rovina „emotivní“. Po tomto náčrtu základních obrysŧ teologického konceptu synodality je třeba se na závěr ještě poloţit otázku po specifikách realizace synodality na rovině farnosti, na kterou se tato dizertace zvlášť zaměřuje. 3.1.4 Farnost jako prostor realizace synodality V poslední části těchto ekleziologických základŧ synodality je třeba se alespoň stručně za- měřit na vlastní prostor sluţby pastoračních rad farnosti, na samotnou farnost či farní obec, a je třeba se ptát, v jakém teologicko-kulturním sebepojetí je v dnešních farnostech sluţba pastoračních rad vykonávána. 670 Typickým zastáncem tohoto přístupu je např. Pavel Ambros, pro kterého je synodalita „jednotou v Duchu, vtělující se přiměřeným zpŧsobem do vztahŧ, ţivota, práce a poslání církevního společenství“, která „staví na síle přesvědčivosti všech pokřtěných, kteří svojí autenticitou mohou nabídnout celému společenství plody svého duchovního rozlišování“. Dále o synodalitě říká: „Ţivost církve se projevuje v první řadě schopností rozlišovat, co z jakého ducha pochází, z vhodného zpŧsobu prezentace, ze schopnosti vnímat sílu takto projevovaného Boţího pŧsobení a z rozhodnutí odvozeného z posvátné moci biskupŧ v jejich vzájemné shodě. Boţí lid shromáţděný v jednotě Otce i Syna i Ducha svatého je místem, kde v modlitbě, v naslouchání, v osobním rozhovoru, hledání potřebných rozhodnutí a dŧvodŧ pro ně se dochází ke shodě, kde znovu oţivenému proţívání křesťanského společenství ve víře. Tato jednota je osobně garantována biskupy jako stráţci neporušené víry a církevní kázně tak, aby to, co je neměnné (poklad víry), nacházelo vţdy ţivou, tzn. obnovenou, podobu v měnícím se světě.“ AMBROS: Setkávejte se a nechte se poslat, 11–12. O vztahu synodality a demokracie pak Ambros píše: „Pojem synodality je něčím víc neţ jen snahou o nezbytné racionální a praktické uvaţování a rozhodování, není ani demokratickým zpŧsobem řízení, ani ji nelze vysvětlit moderním poţadavkem účinné a funkční vlády.“ Potíţe s uplatňováním synodality v praxi pak, v souladu s naším třetím přístupem, spatřuje v „mechanickém přenášení zvyklostí demokratických principŧ (rozhodování většiny) do ţivota církevních institucí (synody, kněţská rada, diecézní pastorační rada, pastorační rada ve farnosti, kurie, sdruţení věřících, spolky atd.)“ a v jejich „falešném ztotoţnění s principem synodality (tj. rozhodování vycházejícím ze zjevené pravdy předávané v dějinách pod vedením biskupŧ)“. 201 Teologická východiska Kapitola 3 Synodalita na různých organizačních rovinách církve Na základě synodálního principu by měla být zajištěna vzájemná odkázanost zodpovědnosti za konkrétní vyšší celek (např. univerzální církev, resp. diecézi) a zodpovědnosti za konkrétní místní komunitu církve (např. diecézi, resp. farnost) „na všech rovinách církve“671 a v praxi by tak měly být nalezeny zpŧsoby konkrétní praktické spoluzodpovědnosti Boţího lidu sdílené se sluţbou např. faráře či biskupa. Ačkoli je teologicky proklamováno, ţe „synodální princip“ je záleţitostí všech rovin církve, tedy i roviny farní, lze ovšem dnes v teologických studiích pojem „synodalita“672 nalézt především v pracích týkajících se roviny univerzální církve či místních a partikulárních církví. Podobně i v praxi se nejvíce „synodálních procesŧ“, které jsou zároveň „synodálně“ chápané a takto i vědomě utvářené, dnes odehrává především na diecézní rovině buď v rámci diecézních synod, nebo rŧzných jim podobných procesŧ („diecézních fór“, „pastoračních dialogŧ“, „pastoračních rozhovorŧ“, „procesŧ pastoračního rozvoje“ apod.).673 I kdyţ, jak jsme viděli v naší kontextové analýze ve druhé kapitole, je sluţba pastoračních rad na rovině farností alespoň v některých zemích značně rozšířeným fenoménem, většinou tato spoluzodpovědnost všech věřících ve farnosti není, aţ na výjimky,674 teologicky příliš reflektována z hlediska synodální dimenze církve a „stále zŧstává zcela nejasné, a to v diskusi i v praxi, jak má tato spoluzodpovědnost vypadat a v jakých oblastech a formách je v církvi moţná činná spoluzodpovědnost laikŧ vŧči kněţím a kněţí vŧči nositelŧm vyšších úřadŧ“.675 Zdá se však, ţe jedna z tradičních součástí sociálního učení církve, princip subsidiarity, se zde hlásí o slovo a začíná být stále častěji zdŧrazňován jako princip, který by církev neměla vyţadovat jen po občanské společnosti či státu, ale měla by se jím řídit i ve 671 Srov. KARRER: Synodales Prinzip, in: LThK 1184. Srov. také HEINEMANN: Demokratisierung der Kirche, 280. 672 Srov. např. jiţ dříve zmíněný 720 stránkový sborník MELLONI: Synod and Synodality, kde se všechny zařazené příspěvky týkají pouze výše zmíněných rovin a ani jednou není zmíněná rovina farní. 673 Srov. např. PUZA: Das synodale Prinzip, 258–259; přehlednou tabulku takovýchto „synodálních procesŧ“ v německých a rakouských diecézích lze nalézt in: POCK: Gemienden zwischen Idealisierung und Planungszwang, 276; přehled o podobných procesech v diecézích a farnostech ve Velké Británii nabízí TIMMS: Diocesan Dispositions; podrobně zdokumentovaný a solidně teologicky reflektovaný příklad takovéhoto diecézního procesu nabízí KIEßLING Klaus, PIRKER Viera, SAUTERMESTER Jochen (ed.): Wohin geht die Kirche morgen? Entwicklung Pastoraler Prioritäten in der Diözese Rottenburg- Stuttgart, Ostfildern: Schwabenverlag, 2005. Zmíněnému stavu věci by odpovídalo i trefné konstatování Pavla Ambrose v jiţ zmíněné studii: „Zatímco po Druhém vatikánském koncilu mŧţeme vidět značný rozvoj synodality jako jednoty místních církví (synodalita biskupŧ), synodalita rozvíjející společenství věřících se setkává s mnoha váţnými těţkostmi.“ AMBROS Pavel: Setkávejte se a nechte se poslat, 13. 674 Např. Medard Kehl rovinu farnosti chápe jako jednu z rovin, kde „synodální prvek opět začíná hrát větší roli“, přičemţ v závorce uvádí jako příklad také „farní rady“ (Pfarrgemeinderäte); srov. KEHL: Die Kirche, 107 a 379. 675 PUZA: Das synodale Prinzip, 269. 202 Teologická východiska Kapitola 3 své vlastní struktuře.676 V této situaci nám mŧţe v základní orientaci v konceptu synodality aplikovaném na farnost pomoci malý přehled dnešní teologie farnosti. Orientační body teologie farnosti 2. vatikánského koncilu Ze situační analýzy práce PRF v českých diecézích lze kromě jiného vytušit, ţe pro mnohé pastorační rady není příliš jasné, čím vším se mají vlastně zabývat či jaká má být jejich oblast zájmu. Jestliţe kán. 536 CIC stanoví, ţe PRF má ve „farnosti“ napomáhat „rozvoji pastorační činnosti“, pak část těchto nejasností mŧţe být zpŧsobena nejasným významovým profilem pojmŧ „pastorační činnost“ a „farnost“. Protoţe prezentace i jen těch nejzákladnějších dnešních konceptŧ teologie farnosti či farní obce by byla jiţ nad rámec této dizertace, je třeba zde v této otázce pouze odkázat na dostupnou literaturu a shrnout toto dŧleţité téma do několika orientujících bodŧ. Kromě dokumentŧ 2. vatikánského koncilu, Christifideles laici Jana Pavla II. a Katechismu katolické církve jsme při zpracování následujícího přehledu čerpali především z prakticko-teologických reflexí Herberta Haslingera,677 Johanna Pocka678 a Johna Paula Vandenakkera,679 ze spirituálně-teologických reflexí Bernardete Flanaganové,680 z autorŧ publikujících v Lebendige Seelsorge681 a několika českých autorŧ.682 Některé pohledy byly doplněny opět na základě ekleziologického díla Medarda Kehla.683 Jak se v těchto textech zrcadlí obraz dnešní teologie farnosti? 676 Srov. např. KOCH: Synodales und hierarchisches Prinzip, 89–95, 93–94, který zde kromě jiného cituje také papeţe Pia XII., který jiţ v roce 1946 prohlásil: „Také pro ţivot církve a beze škody pro její hierarchickou strukturu platí princip subsidiarity.“ K pramenŧm svědčících o ekleziologické relevanci principu subsidiarity srov. pozn. č. 593 této dizertace. 677 Srov. HASLINGER: Lebensort für alle; HASLINGER Herbert: Wie grundlegend sind die Grund- volzüge? Zur Notwendigkeit einer pastoraltheologischen Formel, in: Lebendige Seelsorge. Gemeinde neu verstehen, 2 (2006) 76–82. 678 Srov. POCK: Gemienden zwischen Idealisierung und Planungszwang. 679 Srov. VANDENAKKER John Paul: Small Christian Communities and the Parish. An Ecclesiological Analysis of the North American Experience, Rowman & Littlefield, 1995. 680 Srov. FLANAGAN Bernardete: The Spirit of the City. Voices from Dublin‟s Liberties, Dublin: Veritas, 1999, a FLANAGAN Bernardete: Liberty God. A Heuristic Study of Irish Urban Spirituality in Dublin‟s Liberties, nepublikovaná PhD dizertace pro Milltown Institute, Dublin: The Milltown Institute, 1998. 681 Srov. SPIELBERG Bernhard: Kreisquadrat und Pfarrgemeinde. Zwei unlösbare probleme, in: Lebendige Seelsorge. Gemeinde neu verstehen, 2 (2006) 92–100; ARMBRUSTER Klemens: Vom territorialen zum föderalen Prinzip. Ein Vorschlag zur Entwicklung von Gemeinden in größeren Seelsorgeräumen, Lebendige Seelsorge. Gemeinde neu verstehen, 2 (2006) 101–104. 682 Z českých autorŧ čerpáme především z GÓRECKY: Církev se uskutečňuje ve farnosti; srov. také GÓRECKY: Kanonická reflexe o farnosti, in: KOLEKTIV AUTORŦ: Farnost na přelomu století, 86–96. V češtině existují i další reflexe ţivota a sluţby farnosti, ze kterých jsme však kvŧli jejich spíše pastoračně-příručkovému zaměření přímo nečerpali, jako např. OPATRNÝ: Pastorace v postmoderní společnosti, 39–78 (kapitola „3. Farnost“); OPATRNÝ: Farnost – pastorální reflexe, in: KOLEKTIV AUTORŦ: Farnost na přelomu století, 66–85; OPATRNÝ: Cesty pastorace v pluralitní společnosti, 117– 138 (kapitola „12. Křesťanská obec“ a „13. Farnost jako místo ţivota“); DUKA: Vize farní pastorace v královéhradecké diecézi, in: KOLEKTIV AUTORŦ: Farnost na přelomu století, 10–17. 683 KEHL Medard: Die Kirche. Eine katholische Ekklesiologie, Würzburg: Echter Verlag, 42001. 203 Teologická východiska Kapitola 3 Jiţ v textech 2. vatikánského koncilu (srov. LG 26, LG 28 a SC 42)684 se poměrně jasně odráţí, ţe farní obec je „církví v konkrétním místě“ či „církví pro konkrétní místo“, tedy církví, která je povolána v konkrétním místě vytvářet „prostor k ţivotu pro všechny tam ţijící lidi“.685 Souhrnně lze tedy ve světle těchto textŧ i dalších textŧ o církvi obecně o pojetí farní obce na 2. vatikánském koncilu konstatovat, ţe toto pojetí, aniţ by to bylo vysloveno explicitně, vykazuje jasné synodální rysy:686 Farní obec je společenstvím věřících v Krista, ve kterém je církev skutečně (vere) trvale viditelná a přítomná na určitém konkrétním místě. Farní obec zŧstává jako místní obec věřících začleněná do jednoty partikulární (resp. univerzální) církve pod vedením biskupa ve spolupráci s konkrétním knězem jako jejím vlastním pastýřem. Podstatnými rysy farní obce jsou hlásání Kristova poselství, bratrské a sesterské vztahy, solidarita se slabými a potřebnými a především slavení eucharistie. Pokoncilní vývoj teologie farní obce Uvědomění si, ţe ve farnosti se „uskutečňuje církev“, jak to zdŧrazňovala pokoncilní teologická reflexe, vedlo v mnohých částech světa k velmi radikálnímu obratu v chápání farnosti. Především v německy mluvících oblastech v 70. letech vznikla tzv. „teologie farní 684 Za centrální výpověď koncilu vztahující se k našemu tématu lze povaţovat text Lumen gentium, který navazuje na výpověď o eucharistii, „ze které církev ustavičně ţije a roste“ v LG 26. : „Tato Kristova církev je opravdu (vere) přítomna ve všech zákonitých místních shromáţděních věřících (in omnibus, legitimis fidelium congregationibus localibus), která ve spojení s jejich pastýři Nový zákon nazývá také církvemi (srov. Sk 8,1; 14,22–33; 20,17 a jinde). Jsou totiţ, kaţdá na svém místě, nový lid (loco suo Populus novus) povolaný od Boha mocí Ducha svatého a v přesvědčivé plnosti (srov. 1 Sol 1,5). […] V kaţdém oltářním společenství (altaris communitate) při biskupově posvátné sluţbě se ukazuje znamení oné lásky a ‚jednoty tajemného těla, bez níţ nemŧţe být spása„. V těchto obcích (communitatibus), i kdyţ často bývají malá a chudá nebo ţijí v rozptýlení, je přítomen Kristus, jehoţ mocí se sdruţuje jedna, svatá, katolická a apoštolská církev.“ Tyto výpovědi jsou dále objasněny textem, který pojednává o sluţbě kněţí a v tomto kontextu upřesňuje také koncilní pojetí farní obce (LG 28): „V jednotlivých místních shromáţděních věřících (in singulis localibus fidelium congregationibus) jaksi zpřítomňují biskupa, s nímţ jsou dŧvěrně a velkodušně spojeni. […] Pod biskupovým vedením posvěcují a řídí sobě svěřenou část Pánova stádce (portionem gregis dominici sibi addictam), činí univerzální církev viditelnou tam, kde jsou, a poskytují vydatnou pomoc při budování Kristova těla (srov. Ef 4,12). […] Proto ať svou místní obec (suae communitati locali) tak řídí a tak jí slouţí, aby si opravdu zaslouţila být nazývána jménem, jímţ je označován jedině Boţí lid, a to jako celek: Boţí církev (srov. 1 Kor 1,2; 2 Kor 1,1; a jinde). Podobně jiţ i v konstituci o liturgii Sacrosanctum concilium čteme (SC 42): „Ve své diecézi nemŧţe biskup vţdy a všude stát osobně v čele všeho svého lidu. Proto si ho musí nutně rozdělit do jednotlivých obcí (constituere debet fidelium coetus). Mezi nimi mají přední místo (eminent) farnosti (paroeciae), zřízené v jednotlivých místech pod vedením duchovního správce, zastupujícího biskupa. Tyto obce představuji do jisté míry celou viditelnou církev ţijící po celém světě.” DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium, (ze dne 4. prosince 1963), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, 125–171. 685 HASLINGER, BUNDSCHUH-SCHRAMM: 2.5 Gemiende, in: HASLINGER: Handbuch Praktische Theologie 2, 294–295; srov. HASLINGER: Lebensort für alle, 153. 686 Srov. HASLINGER: Lebensort für alle, 154. 204 Teologická východiska Kapitola 3 obce“,687 která povaţovala tradičně geograficky pojímanou „farnost“ (Pfarrei) a s ní úzce související pojem „lidové církve“ (Volkskirche) za překonané a v pastorální teologii se začíná mluvit téměř výlučně o „farní obci“ (Pfarrgemeinde), případně o církvi ţijící v obcích (Gemeindekirche). Problémem však bylo, ţe takto pojatá „farní obec“ stále méně byla schopna odpovídat na „megatrendy“ postmoderní společnosti a stávala se tak stále méně relevantní pro běţný sociální, kulturní a politický ţivot ve svém okolí. Pokud se nechtěla stát sektou, více a více se stávala „dobrovolným sdruţením přátel“, které mělo více a více charakter spíše „vzájemně prospěšné společnosti“ neţ „obecně prospěšné společnosti“.688 V mnoha farnostech se tak počátkem 90. let minulého století začal více a více v praxi uplatňovat koncept zvaný „kooperativní pastorace“ (něm. kooperative Pastoral, angl. collaborative ministry) a zároveň s ním k tomuto přístupu velmi kritický koncept „sociálně orientované pastorace“ (něm. Sozialpastoral),689 inspirovaný mimo jiné i konceptem „základních obcí“ (špan. communities de base), který se později (spíše pod názvem „malá křesťanská společenství“; angl. small Christian communities) rozšířil i v Africe, následně pak v Asii, Severní Americe a v Evropě.690 Pastorace orientovaná na „prostory života“ a potřeba „lokálního zakotvení“ Díky všem těmto výše naznačeným trendŧm a jejich konstruktivně-kritickému vyhodnocení je dnes v pastorální teologii i pastorační praxi, a to nejen v katolické oblasti, slyšet silné volání po znovuocenění teritoriálního principu farnosti ve smyslu „církve na konkrétním místě“.691 Protoţe však takto citlivé farnosti a sbory vnímají, ţe dnešní společnost je stratifikovaná (rozvrstvená) často zcela jinak, neţ podle místa bydliště, existuje velmi oprávněná tendence ke zvětšování farního „teritoria“ tak, aby zahrnovala všechny 687 Zde je třeba zmínit především dílo Ferdinanda Klostermanna z roku 1965 nazvané „Princip Gemeinde“; s příslušnými odkazy citováno in: HASLINGER: Lebensort für alle, 84. Podklady pro další prezentaci i těchto dŧrazŧ jsme čerpali z POCK: Gemienden zwischen Idealisierung und Planungszwang, 33–35. 688 Pro podrobnější kritiku „teologie farní obce“ srov. HASLINGER: Lebensort für alle, 84–91. 689 Pro prezentaci obou konceptŧ, jejich srovnání a kritické zhodnocení srov. HASLINGER: Lebensort für alle, 92–101; dále srov. POCK: Gemienden zwischen Idealisierung und Planungszwang, 36–38. 690 Ve španělsky mluvících oblastech se většinou pouţívá termín „communities de base“, v anglicky mluvících oblastech „small Christian communities“; srov. přehlednou prezentaci i kritickou reflexi těchto fenoménŧ in: KEHL: Die Kirche, 227–240. Jako přehled od autora píšícího „zevnitř“ hnutí „malých křesťanských společenství“ mŧţe poslouţit např. O‟HALLORAN James: Církev jinak. K tématu srov. také WEBER Franz: Spannungsgeladene Vielfalt. Gemeindeerfahrungen in der Weltkirche, in: KRIEGER Walter, SIEBERER Balthasar (ed.): Gemeinden der Zukunft – Zukunft der Gemeinden, Würzburg: Echter Verlag, 2001, 86–105. 691 „Farní obec je církví na konkrétním místě, vztaţená k určitému reálnému a konkrétnímu místu, kde ţijí lidé ve vší jejich odlišnosti a mnohotvárnosti.“ „Právě teritoriální princip nutí církev ţít uprostřed společnosti, nutí ji vnímat všechny lidi a identifikovat se s jejich starostmi a těţkostmi a vycházet jim vstříc.“ Srov. HASLINGER: Lebensort für alle, 197–199. 205 Teologická východiska Kapitola 3 smysluplné „prostory ţivota“ lidí ţijících v daném regionu (tzv. „lebensraumorientierte Seelsorge“). V rámci takto územně rozšířené farnosti pak mohou rŧzné pastorační sluţby či projekty být na jedné straně sjednocovány a ukotvovány do společného slavení eucharistie neseného jádrem „farní obce“, na straně druhé díky větší oblasti (a tudíţ i většímu potenciálu lidí a darŧ) se nemusí tolik spoléhat na pomoc „kategoriální pastorace“ zvenčí. Aby však toho byly schopné, jejich vnější struktura a vnější formy však budou muset nejspíše projít větší změnou, neţ si moţná dnes ještě dovedeme představit.692 Zajímavým návrhem snaţícím se řešit tuto výše naznačenou duální potřebu farní pastorace – zahrnutí velkého diferencovaného teritoriálně-kulturního celku a zároveň nabídnutí duchovního i lidského zakořenění v přirozeném prostředí místních obcí – je koncept „federálního systému”693 pro strukturalizaci farní pastorace, který se snaţí vyhnout jak centralismu velkých celkŧ řízených z nejsilnější farnosti, tak fúzi malých farností do jedné velké a ztrátě identity. Zatímco v malých místních, přirozeně ohraničených obcích je (většinou na základě dobrovolnické spolupráce) rozvíjen svátostný, diakonický a komunální ţivot, na rovinu většího pastoračního celku jsou z těchto základních obcí „delegovány” některé role podpŧrné, doprovázející a formační pastorace a managementu, případně i správy majetku (většinou zastávané pastoračními pracovníky na plný či částečný úvazek).694 Pokus o integraci teologie farnosti s teologií synodality Zdá se, ţe dnes tedy v teologie farnosti neexistuje zde nějaké jednoduché „buď–anebo“, ale spíše volání po náročné komplexnosti „ano–ale i“:695 Teritoriální místní farnost ano, ale nejspíše v nějaké hodně nové podobě (či spíše v mnoha rŧzných podobách). Společenství farní obce ano, ale společenství misionářské, slouţící a slavící uprostřed dnešní pluralitní společnosti a „vtělující se“ do této společnosti. Osobní vztahy ve farnosti ano, ale nejspíše v mnoha rŧzných podobách a formách odpovídajících potřebám rŧzných lidí a rŧzných „prostorŧ ţivota“ 692 Srov. HASLINGER: Lebensort für alle, 101–104, a POCK: Gemienden zwischen Idealisierung und Planungszwang, 39–40. Za prŧkopníka tohoto přístupu v německy mluvících oblastech lze povaţovat Michaela N. Ebertze; srov. především jeho základní dílo EBERTZ Michael N.: Kirche im Gegenwind. Zum Umbruch der religiösen Landschaft, Freiburg, 1997, o rok později podstatně rozšířené do EBERTZ Michael N.: Erosion der Gnadenanstalt? Zum Wandel der Sozialgestalt von Kirche, Frankfurt/Main, 1998. Pro praktické ukázky tohoto přístupu a další teologické reflexe srov. např. EBERTZ Michael N., FUCHS Ottmar, SATTLER Dorothea (ed.): Lernen wo die Menschen sind. Wege lebensraum-orientierter Seelsorge, Mainz: Matthias-Grünerwald-Verlag, 2005. 693 Srov. ARMBRUSTER: Vom territorialen zum föderalen Prinzip, 102–104. 694 Podrobně se této problematice věnuje např. TEBARTZ-VAN ELST Franz-Peter: Gemeinden werden sich verändern. Mobilität als pastorale Herausforderung, Würzburg: Echter Verlag, 2001, srov. především schémata na str. 49, 72, 83 a 88. 695 Srov. např. SPIELBERG: Kreisquadrat und Pfarrgemeinde, 92–100. 206 Teologická východiska Kapitola 3 („farní rodina“ ţijící ne odtrţeně od, ale „uprostřed příbytkŧ svých synŧ a dcer“). Integrace do slavení eucharistie ano, ale jdoucí ruku v ruce s diferenciací do mnoţství rŧzných symbolických a vztahových forem. Farnosti, nová hnutí, malá společenství i kategoriální pastorace ano, ale vše ţité v síti vztahŧ v „místní církvi“ spojené skrze svého biskupa s církví univerzální. Kooperativní struktury a pastorační plánování ano, ale struktury podpŧrné, trvale naplňované Duchem a přetvářené podle měnících se vnějších podmínek a otevřené sociálně-kritické analyse a Duchem nesené prorocké kritice. Farnost jako „tajemství“, „společenství“, „místo“, „dŧm“ či „studna“ ano, ale zároveň farnost jako „znamení“, „nástroj“ a „poslání“, společenství Boţího lidu „na cestě“. Dynamika ţivota a sluţby farnosti pak tedy snad mŧţe být charakterizovaná třemi symbolickými pohyby: pohybem dostředivým (výzva: „shromaţďujte se“, klíčová slova: ekklésia / communio); pohybem odstředivým (výzva: „nechte se poslat“, klíčová slova: paroikía / missio); pohybem vertikálním (výzva: „buďte svatí”, klíčová slova: koinonia / mysterium). Toto základní napětí lze souhrnně vyjádřit a volně propojit s naší stratifikací pojmu synodalita696 např. takto: Farnost jakoţto území (parokía, missio) je charakterizováno především oním pohybem odstředivým či rozměrem geografickým nebo organizačním (farnost jakoţto území, zahrnující poslání členŧ farní obce hlásat evangelium všem lidem na tomto území ţijícím a spolupracovat s nimi pro Boţí království), přičemţ s touto perspektivou lze spojit především rovinu synodality, kterou jsme nazvali „strukturní“, či typ synodality nazvaný „demokratizující synodalita“. Farnost jakoţto obec (ekklésia, communio) je charakterizována především oním pohybem dostředivým či rozměrem komunitním nebo organickým (farnost jakoţto ve vztazích ţijící a spolupracující společenství vzájemně komunikujících a za společné poslání spoluzodpovědných bratří a sester); s touto perspektivou lze spojit především „efektivní“ rovinu synodality, či typ synodality nazvaný „konzultativní synodalita“. Farnost jakoţto eucharistie (koinonia, mysterium) je charakterizována především oním pohybem vertikálním či rozměrem liturgickým nebo 696 Srov. pozn. pod čarou č. 650 a příslušný text v části 3.1.3. 207 Teologická východiska Kapitola 3 evangelijním (farnost jako eucharistii slavící a slovem evangelia se sytící společenství učedníkŧ a učednic Kristových); s touto perspektivou lze konečně spojit především „emotivní“ rovinu synodality, či typ synodality nazvaný „spiritualizující synodalita“. Jak jiţ tedy bylo zmíněno dříve, farní obec takto chápeme jako konkrétní, eucharistii slavící (emotivní synodalita) a do rŧzných prostorŧ ţivota rozčleněné společenství Kristovy církve (efektivní synodalita), které je „na cestě“ a je posláno ţít a slouţit v určité specifické lokalitě nazývané místní farnost (strukturní synodalita). Ve světle Kehlovy definice církve697 lze pak také farní obec charakterizovat jako do synodálně-hierarchické struktury katolické církve začleněnou místní rodinu bratří a sester putujících společně s ostatními lidmi do Otcova království, která přijala Krista jako svého Spasitele a je na své cestě naplňována a shromaţďována Duchem svatým. Praktické důsledky pro službu pastorační rady Z tohoto pohledu by pastorační rada při své práci měla mít na zřeteli tři vzájemně se podporující těţiště svého zájmu: Rozvoj strukturní roviny synodality, tj. rozvoj místní farnosti jakoţto struktury či sítě diferencovaných pastoračních sluţeb orientované ven, směrem k okolní společnosti, s maximální snahou o strukturální vtělování do této společnosti s přihlédnutím k dnešním „společenským megatrendŧm“:698 výsledkem pravděpodobně budou farnosti územně mnohem větší neţ dnešní, pokrývající sociálně a kulturně smysluplný celek, spravované malým profesionálním pastoračně-administrativním týmem. Rozvoj efektivní roviny synodality, tj. oţivení farní obce jakoţto diferencovaného společenství zahrnujícího a podporujícího menší lokální, zájmové či profesní společenství, jako celek orientovaného na rozvoj kvalitních vztahŧ a se snahou o zohlednění dnešních „socio-kulturních trendŧ“:699 697 Srov. pozn. pod čarou č. 597 a související hlavní text v části 3.1.1. 698 „Společenskými megatrandy“ se dnes nazývají posuny k postmoderně, charakterizované radikálním pluralismem, relativismem a pragmatismem, dŧrazem na lokální konání a globální myšlení, zvyšující se mobilitou, individualismem a autocentrismem, nedŧvěrou k institucím včetně tradičních církví, klíčovou rolí vizuálních masmédií a přechodem k post-industriální společnosti s dŧrazy na zodpovědnost firem vŧči širší společnosti, na plochou strukturu, flexibilitu, vztahy, trvalé učení se, participaci, sdílenou vizi, informační toky a ekologii. Srov. SPIELBERG: Kreisquadrat und Pfarrgemeinde, 94. 699 „Socio-kulturními trendy“ se dnes nazývají určité posuny, které jsou jakoby opakem výše zmíněných „společenských megatrendŧ“ (srov. předchozí pozn. pod čarou) a jakoby uprostřed nich pomáhají dnešním lidem „přeţít“ – jde především o rŧst dŧleţitosti (ţivotních, duchovních, liturgických) estetických forem či symbolŧ pomáhajících proţít silnou sounáleţitost či identitu uprostřed pluralitní nabídky, o silnou potřebu utváření hlubokých osobních vztahŧ proţívaných v přehledných skupinách (tzv. „High-Touch“), o velký dŧraz na záţitek a osobní zkušenost, které by vedly k osobní transformaci, 208 Teologická východiska Kapitola 3 výsledkem pravděpodobně budou farní obce umoţňující ţití hlubokých osobních vztahŧ, přináleţitosti, spoluzodpovědnosti a autentické křesťanské zkušenosti a učednictví v malých lokálních skupinách. Rozvoj emotivní roviny synodality, tj. prohloubení slavení liturgie a spirituality jakoţto zdroje a vrcholu ţivota členů farní obce i jejich poslání k lidem ţijícím v jejich ţivotních prostorech, které bude sjednocovat jak lidi ţijící na širokém území farnosti, tak vést ke hlubokému společenství s Bohem v malých lokálně či zájmově diferencovaných skupinách. Základní projevy služby a života farnosti V takto ţité synodalitě je pak farnost povolána plnit své hlavní poslání, spočívající v základních projevech ţivota církve: diakonia, martyria, leiturgia, koinonia. Aniţ bychom měli prostor zde navazovat na probíhající diskusi o teologickém podloţení a vzájemném vztahu těchto čtyř dimenzí sluţby a ţivota církve,700 lze konstatovat, ţe dnešní praktická teologie chápe farnost také jako společenství věřících, které se uskutečňuje tím, ţe na konkrétním místě rozvíjí právě tyto čtyři základní projevy. Farnost pak lze chápat jako organizaci těchto čtyř konstitutivních projevŧ církevní praxe. Její specifikum vŧči jiným organizačním formám církve spočívá v tom, ţe farnost má tyto čtyři základní projevy rozvíjet na ve vztahu ke konkrétnímu teritoriu (nebo konkrétní ohraničitelné skupině věřících), a to všechny čtyři ve vzájemné vyváţenosti (i kdyţ situačně a kontextově mŧţe být v konkrétním okamţiku dán větší dŧraz na jeden či druhý projev). Takto lze konstatovat, ţe farnost v konkrétním místě zpřítomňuje a uskutečňuje: Církev slouţící a solidární s potřebnými: diakonia (sluţba, diakonie, charita) označuje obecně křesťansky motivované a křesťansky interpretované formy pomoci či solidární blízkosti vŧči trpícím lidem; potřebu zakořenění a zakotvení uprostřed silného relativismu okolní společnosti, tendenci vytvářet ze svých domovŧ útulná „hnízdečka“ a soustřeďovat tam i proţívání (televizní, video) kultury (tzv. „Cocooning“) a tendenci k vytváření specifických „klanŧ“ (skupin, komunit, vztahových či komunikačních sítí) uprostřed silného individualismu okolní kultury (tzv. „Clanning“). Srov. SPIELBERG: Kreisquadrat und Pfarrgemeinde, 96–99. 700 Srov. HASLINGER, BUNDSCHUH-SCHRAMM: 2.5 Gemiende, in: HASLINGER: Handbuch Praktische Theologie 2, 298–299; OPATRNÝ: Pastorace v postmoderní společnosti, 58; v poznámce je zde odkaz na přehled vývoje této čtveřice in: LEHNER Markus: Das Bett des Prokrustes. Systematisierungversuche in der Pastoraltheologie, Orientierung 58 (1994); česky in: Teologické texty 5 (1996). Dále OPATRNÝ: Cesty pastorace v pluralitní společnosti, 130. Srov. také DOLISTA Josef: Pokus o teologii farnosti, in: KOLEKTIV AUTORŦ: Farnost na přelomu století, 49–65; DUKA Dominik: Vize farní pastorace v královéhradecké diecézi, in: KOLEKTIV AUTORŦ: Farnost na přelomu století, 10–17. Srov. také pozn. č. 757 této dizertace. 209 Teologická východiska Kapitola 3 Církev svědčící a prorockou: martyria (svědectví, zvěstování, kérygma) označuje obecně formy církevní sluţby, které mají za cíl zprostředkování obsahu křesťanské víry; Církev slavící v bohosluţbě a svátostech: leiturgia (slavení, bohosluţba) označuje obecně formy křesťanského ţivota, kterými křesťané symbolicky vyjadřují a slaví svŧj vztah k Bohu; Církev tvořící komunitární společenství: koinonia (společenství, communio) je jakýmsi sběrným termínem pro označení činností, které v konkrétních kontextech posilují vzájemnost, rozvíjejí vztahy a prohlubují jednotu křesťanŧ. Pro naše účely jsme z mnoha rŧzných návrhŧ701 schematického vyjádření vzájemného vztahu jednotlivých momentŧ poslání církve vybrali tzv. „komunionální model“ Leo Karrera702 (srov. Obrázek 5). koinonia koinonia leiturgia martyria sluţba člověku koinonia koinonia diakonia bohosluţba 703 Obrázek 5: Komunionální model čtyř základních projevů církve 701 Pro prezentaci nejpouţívanějších schémat srov. např. HASLINGER: Lebnesort für alle, 236–240. 702 Srov. KARRER: Grundvollzüge christlicher Praxis, in: HASLINGER: Handbuch Praktische Theologie 2, 390–395. 703 KARRER: Grundvollzüge, 391. 210 Teologická východiska Kapitola 3 Východiskem tohoto modelu je přesvědčení, ţe „ve všech čtyřech základních projevech církve se musí skrze věrnost ke vzkříšenému Kristu a skrze konkrétní zpŧsoby jeho přítomnosti v Duchu konkretizovat a ztělesňovat jednota lásky k Bohu a lásky k bliţnímu“. Dŧraz je zde poloţen na to, ţe všechny čtyři základní projevy církve jsou chápány jako stejně dŧleţité dimenze kaţdého pastoračního jednání, a ne jako sektory nebo oblasti, které by stály vedle sebe, nebo dokonce jedna následovala druhou. „Spíše se vzájemně prokvašují, osvětlují, podporují a nesou.“704 Přitom koinonia je zde chápána jako zpŧsob, jakým se církev „ve věrnosti Jeţíšovi a jeho Duchu snaţí uskutečňovat lásku k Bohu a k bliţnímu“ a ostatní tři základní projevy (martyria, diakonia a leiturgia) jsou podstatnými konkretizacemi této koinonia. Farnost v dobovém kulturně-společenském kontextu K teologii farnosti konečně patří i reflexe vztahu farní obce k širší společnosti. Farnost totiţ neţije jen svým vnitřním ţivotem či své od Boha dané poslání nerozvíjí někde v kulturním vzduchoprázdnu, ale v kaţdém okamţiku je zároveň také součástí širšího kulturně-společenského kontextu, který trvale spoluutváří její organizační a společenské formy. Proto, chceme-li hlouběji pochopit celou šíři oblasti zájmu pastorační rady farnosti, je třeba také zmínit tento kulturně-společenský kontext705 a alespoň stručně načrtnout moţné typy vztahu farnosti k tomuto kontextu. Jednu z moţných typologií tohoto druhu nabízí např. Herbert Haslinger706 (srov. Obrázek 6 na následující straně), který mluví o „čtyřech typech reakce na (post)modernu“ nebo čtyřech typech postojŧ, které farní obce zaujímají v dnešní společnosti či vŧči dnešní společnosti. Tyto čtyři typy mohou být navíc přiřazeny ke dvěma základním vzorcŧm: distancování vs. přiblíţení. Jestliţe reakce typu „fundamentalistického úniku“ (fundamentalistischer Rückzug) a „alternativního kontrastu“ (alternativer Kontrast) zaujímají vůči většinové společnosti distancující se postoj a propagují formy ţivota, které se jasně odlišují od běţných společenských vztahŧ, reakce typu „homogenního spolku“ (homogener Verein) a „k zákazníkŧm vstřícného podniku“ (kunden-freundliches Unternehmen) se naopak ve společnosti zakořeňují, vtělují se do ní, a svoji identitu a ţivotní formy utvářejí v souladu s běţnými společenskými vztahy a formami. Ačkoli jde u Haslingera o typologii, která je postavena spíše na extrémech, neţ na popisu reálných farností, a lze očekávat, ţe nějakou kombinací všech těchto dŧrazŧ lze nalézt 704 KARRER: Grundvollzüge, 390. 705 Tento kontext mŧţe být stručně charakterizován např. pojmy jako „společenské megatrendy“ a „socio- kulturní trendy“, které jsme charakterizovali v pozn. pod čarou č. 698 a 699. 706 Srov. HASLINGER: Lebensort für alle, 57–64. 211 Teologická východiska Kapitola 3 určitý plodný zpŧsob ţivota farnosti uprostřed dnešní společnosti, přeci jen v této typologii jaksi chybí varianta, která přeci jen dávala určitou pozitivní orientaci a naději. Lze se domnívat, ţe sám Haslinger tuto pozitivní variantu spatřuje v typu farnosti, který dal název celé jeho knize: farnost jako místo k ţivotu pro všechny. Čím je ale v takovéto farnosti charakterizován vztah k širší společnosti? homogenní spolek (post) alternativní fundamentalistický moderní kontrast únik společnost k zákazníkům vstřícný podnik 707 Obrázek 6: Haslingerova typologie postojů farností k (post)moderně Určitou odpovědí by snad mohla být právě kombinace výše odvozených tří základních charakteristik ţivota a sluţby farnosti: hluboké zakořenění v eucharistii („emotivní“ rovina synodality) v kombinaci s konstruktivním rozvíjením vzájemných vztahŧ a komunikativních procesŧ („efektivní“ rovina synodality) umoţňující maximální otevřenost a flexibilitu církevních pastoračních struktur do rozmanitých prostorŧ ţivota na území farnosti („strukturní“ rovina synodality). 3.1.5 Souhrn: Farnost konstituovaná synodálně i ‚hierarchicky‘ zároveň V této první části třetí kapitoly načrtnuté ekleziologické reflexe základní struktury církve (či farnosti jakoţto církve v konkrétním místě) volají po určitém souhrnném teologickém pojmovém rámci, ze kterého bychom mohli v dalším procesu naší prakticko-teologické reflexe vycházet. Protoţe se zdá, ţe ekleziologický koncept Medarda Kehla, který jsme jiţ zmínili výše, této potřebě odpovídá, část výše citovaných autorŧ z tohoto konceptu sama vychází708 nebo z těchto autorŧ naopak čerpá Kehl,709 bude vhodné a odŧvodněné tento 707 HASLINGER: Lebensort für alle, 57. 708 Srov. např. HEINEMANN: Demokratisierung der Kirche, 270–283, 276; Kehlŧv článek KEHL: Synode, Synoden, Synodalität, in: LThK 1187n; KOCH: Synodales und hierarchisches Prinzip, 89–95, 89; DEMEL: Heiliger Geist und Widerstand (in) der Kirche: nur eine Fiktion?, in: Theologisch-praktische Quartalschrift 2 (2007) 141–152, 142 a 144; srov. také ROOS: Weichen, 54. 709 Srov. např. KEHL: Die Kirche, 110–111 s pozn. 56, kde Kehl přejímá výše prezentované výsledky práce Norberta Baumerta v oblasti upřesnění významových prvkŧ pojmu „charisma“. 212 Teologická východiska Kapitola 3 koncept přijmout za souhrnné a integrující teologické východisko i pro naši další práci s otázkou po místě a roli pastoračních rad ve struktuře církve. Jak jsme jiţ viděli dříve,710 Kehl chápe katolickou církev jako „svátost Boţího communia“, tedy jako „Duchem svatým sjednocené, Synu Jeţíši Kristu připodobněné a s celým stvořením do Boţího království povolané společenství věřících“, které je „konstituováno synodálně i ‚hierarchicky„ zároveň.“711 Pro právě zpracovávané téma je zde klíčové slovíčko „zároveň“, které shrnuje to, co Kehl nazývá „principem souběţné pŧvodnosti“, který pak aplikuje na nejrŧznější oblasti ţivota církve.712 Zatímco Norbert Baumert zdŧrazňuje skutečnost, ţe církev je „zaloţena na základu apoštolŧ a prorokŧ“,713 Jan Pavel II. mluvil o „ko-esencialitě“ charismatické a hierarchické dimenze církve,714 Ctirad Pospíšil v kombinaci „episkopálního uspořádání“ se „synodalitou“ vidí „nejzákladnější strukturální projev církve vzhledem k mystériu Trojjediného“715 či Pavel Ambros rozvíjí chápání církve jako „instituce a události“, kde „dualita instituce a charismatu“ odráţí „dva aspekty Boţí aktivity – stvoření a vykoupení“,716 Medard Kehl píše: „Jednota synodálního a „hierarchického‟ uspořádání patří podle porozumění Tradice a také 2. vatikánského koncilu jakoţto strukturální princip jak teologicky, tak empiricky ke konstitutivnímu sebeprojevu katolické církve.“717 Kehl se v této souvislosti odvolává na text 2. vatikánského koncilu, který v LG 21 pouţívá obrat „hierarchické společenství“ (communio hierarchica),718 a ukazuje, ţe toto spojení na jedné straně zahrnuje potřebu „alespoň na rovině slovní formulace propojit svátostnou communio-ekleziologii patristiky s juridistickou ekleziologií středověku“ a na straně druhé potřebu „bránit se vŧči romantické představě společenství, kterou si někteří rádi 710 Srov. pozn. č. 597 a příslušný text. 711 KEHL: Die Kirche, 51. Pro německý text této definice srov. pozn. č. 597, specifický význam a dŧvod pouţití pojmu „hierarchisch“ je vysvětlen v pozn. 663 této dizertace. 712 Kehl ve svém díle pouţívá výraz „das Princip der Gleichursprünglichkeit“; srov. KEHL: Die Kirche, 47, 75, 78n, 131, 144n, 156–158, 280, 286, 369n, 373n; srov. jiţ pozn. č. 579 této dizertace a příslušný text. Podle tohoto principu např. nelze říci, ţe univerzální církev je pŧvodnější (a tudíţ dŧleţitější) neţ církev partikulární či místní (či naopak), ze apoštolský úřad je pŧvodnější neţ charismatické dary (či naopak), ţe poslání či vycházení je pŧvodnější neţ společenství či shromaţďování se (či naopak), ţe úřad je pŧvodnější neţ komunita (či naopak) apod., podobně jako Kristus není přeci pŧvodnější neţ Duch svatý (či naopak) a kříţ není dŧleţitější neţ vtělení (či naopak). 713 Srov. oddíl 3.1.2 této dizertace. 714 Srov. pozn. č. 609 této dizertace. 715 POSPÍŠIL: Jako v nebi, 62. 716 Srov. AMBROS: Setkávejte se a nechte se poslat, 41–83. 717 „Das Ineins von synodaler und ‚hierarchischer„ Verfassung gehört nach dem Verständnis der Tradition und auch des 2. Vatikanischen Konzils als Strukturprinzip sowohl theologisch wie empirisch zum konstitutiven Selbstvollzug der katholischen Kirche.“ KEHL: Die Kirche, 104. Kehl se v této souvislosti odvolává na texty 2. vatikánského koncilu, které v LG 4 zmiňují „charismatické a hierarchické dary“ (srov. LG 12, ChL 24 apod.) a v LG 21 „hierarchické společenství“ (communio hierarchica). 718 Srov. KEHL: Die Kirche, 104. 213 Teologická východiska Kapitola 3 spojují s pojmem communio“. Nakonec zde podle Kehla také jde o „vztah mezi jednotou a mnohostí, integrací a diferenciací v konkrétních strukturách církve na všech jejích rovinách, který sice stále vyvolává napětí, které však není moţné vyřešit tím, ţe dáme přednost jednomu z těchto pólŧ“.719 Kdyţ konečně Kehl v rámci systematického pojednání tématu „communio a instituce“720 mluví o dŧleţitosti „synodálních institucích“ a jejich nutné integraci do církve chápané jako „communio“, zdŧrazňuje, ţe kromě „hierarchických“ úřadŧ k základní konstituci a praktickému ţivotu církve patří i „tyto synodální struktury, které se na rovině farních obcí a místních církví (méně však na rovině univerzální církve) vytvořily a do kterých všichni věřící mohou institucionalizovaným zpŧsobem vnášet jim specifickou sluţbu identitě víry a církve“.721 Přitom zde rozlišuje „duchovní sluţbu identifikování od bez-duché sluţby ‚konzervování„“.722 Pastorační rady farností ovšem tuto sluţbu budou vykonávat jak ve světle Boţího slova (tj. určitého specifického vlastního pochopení poslání farnosti (např. podle dnes jiţ tradičních čtyřech projevŧ ţivota a sluţby církve), tak v kontextu dnešní společnosti (v nějakém té které farnosti vlastním postoji vŧči širší kultuře). Vyváţený rozvoj rŧzných rovin synodality zde pak mŧţe hrát dŧleţitou integrující roli. Pro naše další reflexe bude tedy klíčová navrţená stratifikace pojmu synodalita na rovinu „strukturní“, „efektivní“ a „emotivní“,723 případně rozlišení synodality na „demokratizující“, „konzultativní“ a „spiritualizující“.724 Proto právě tyto tři roviny synodality budou nyní tématem zbývajících tři částí této kapitoly. 719 KEHL: Die Kirche, 104–105. 720 Srov. KEHL: Die Kirche, 388–402. Srov. např. jiţ v pozn. 622 citovaný a s pozicí Norberta Baumerta korespondující vhled: „Pokusili jsme se ukázat, do jaké míry také v instituční dimenzi církve mŧţe hrát významnou roli sjednocující pŧsobení Ducha svatého. Tento přístup staví na přesvědčení, ţe se Duch svatý právě církevně nemanifestuje jen skrze vţdy nová, osobní, neodvoditelná charismata jednotlivých křesťanŧ, ale právě tak i v trvalých strukturách církve.“ KEHL: Die Kirche, 393. 721 KEHL: Die Kirche, 397; zdŧraznění kurzívou naše. 722 Doslova Kehl vyzývá „den geistlichen Dienst des Identifizierens von einem geist-losen ‚Konservieren„ zu unterscheiden“; KEHL: Die Kirche, 394. Pavel Ambros vyjadřuje podobný dŧraz pozitivně pojmem „zápas o ţivou tradici“: „Institucionální církev opouštějící rafinovanou hru pouze předstírající zájem o charismata (dovolává se dobré vŧle lidí ve jménu zboţnosti) nechá na sebe plně dopadnout neumlčitelnou sílu Boţího pŧsobení v jednotlivcích pokorným přijetím bratrského napomenutí. Charismatická církev opouštějící stejně rafinovanou hru na výlučnost (zaloţené na fascinaci bolestně proţívané vyvolenosti bez celku) nechá na svoji ‚svatou zvŧli„ dopadnout vírou nesený akt poslušnosti. Bez této bolestné zkušenosti snad není moţná obnova lidského řádu, zraněného lidským hříchem a rozvratem vztahŧ. Povaha daru spásy je pak proţívána ve své institucionální i charismatické podobě jako zápas o ţivou tradici.“ AMBROS: Setkávejte se a nechte se poslat, 55–56. 723 Srov. pozn. pod čarou č. 650 s příslušným textem v části 3.1.3. 724 Srov. pozn. pod čarou č. 667 s příslušným textem v části 3.1.3. 214 Teologická východiska Kapitola 3 3.2 STRUKTURNÍ ROVINA SYNODALITY A TEOLOGIE SLUŢEB Jedním z témat, která jsou určující pro utváření tzv. „strukturní“ roviny synodality (srov. oddíl 3.1.3, sekci „Synodalita a její rŧzné významové vrstvy“) realizované v pastorační radě farnosti, je otázka teologických základŧ sluţby jednotlivých jejích subjektŧ. Opět se zde nemŧţeme podrobněji zabývat celou sloţitou problematikou dnešní stále velmi ţhavé diskuse o podstatě sluţebného kněţství a s ní úzce související diskuse o místě a roli tzv. „laikŧ“ v církvi, o smyslu „společného kněţství věřících“ (srov. LG 10) a o komplementárních rolích církevní komunity a církevní autority v plnění základního pastoračního poslání církve. Avšak protoţe právě toto jsou témata, která (často nevědomky) v praxi ovlivňují chápání a sluţbu pastoračních rad a pastorace vŧbec, je třeba se dotknout alespoň některých neuralgických bodŧ a pokusit se načrtnout základní (a proto nutně zjednodušující) orientační mapy pro následnou prakticko-teologickou reflexi. 3.2.1 Teologie „laikŧ“ nebo teologie „sluţeb“? V teologii dnes panuje všeobecný konsenzus, ţe pokračovat v Kristově sluţbě je posláním celé církve a ţe na tomto základním poslání církve mají podíl všichni křesťané. To, o čem se vede pokračující teologická diskuse725 (a s ní související diskuse pastoračně-právní)726 je upřesnění specifičnosti způsobu účasti ordinovaných sluţebníkŧ církve a ostatních věřících na tomto společném poslání.727 V rŧzných pokoncilních pokusech o porozumění teologickým základŧm pastorační sluţby lze vysledovat tři základní (vzájemně se prolínající a podmiňující) východiska či perspektivy: přístup z hlediska vývoje tzv. „teologie laikŧ“, přístup z hlediska teologie pastoračních sluţeb a přístup z hlediska teologie sluţebného kněţství. Jestliţe první dva přístupy se pokusíme velmi stručně naznačit v této části, třetím se budeme zabývat podrobněji v části následující. 725 Z mnoha příkladŧ studií zaměřených na otázku účasti neordinovaných věřících na pastoračním poslání církve srov. např. LIGIER Louis: Lay Ministries and Their Foundations in the Documents of Vatican II, in: LATOURELLE Rene (ed.): Vatican II Assessment and Perspectives: Twenty-five Years After (1962- 1987), 2. sv., New York: Paulist Press, 1988-1989, 160–176; SCHEFFCZYK Leo: Laypersons, deacons, and priests: A difference of ministries, Communio 23 (1996) 639–655; SESBOÜÉ Bernard: Lay Ecclesial Ministers, The Way 42/4 (2003) 57–72; HAHNENBERG Edward P.: Ministries. A Relational Approach, New York: The Crossroad Publishing Company, 2003, 7–38; FOX Zeni: New Ecclesial Ministry: Lay Professionals Serving the Church, Revised and Expanded, Franklin, Wisconsin: Sheed & Ward, 2002. V češtině srov. např. kapitolu Pastorační práce laikŧ in: OPATRNÝ: Pastorace v postmoderní společnosti, 106–118. 726 Srov. např. PFNAUSCH E. G.: Code, Community, Ministry: Selected Studies for the Parish Minister Introducing the Code of Canon Law, Second Revised Edition, Washington, D.C.: Canon Law Society of America, 1992. 727 Otázka se v podstatě točí kolem pochopení a výkladu jednoho z centrálních výrokŧ 2. vatikánského koncilu na toto téma: „Všeobecné kněţství věřících a kněţství sluţebné čili hierarchické se sice od sebe liší podstatně, a ne pouze stupněm, přesto však jsou ve vzájemném vztahu, neboť jedno i druhé – kaţdé svým vlastním způsobem – má účast na jediném kněţství Kristově“ (LG 10). 215 Teologická východiska Kapitola 3 V pojetí poslání a role tzv. „laikŧ“ v církvi728 lze v moderní teologii vystopovat několik etap vedoucích od předkoncilního instrumentalistického pojetí laikŧ jako „prodlouţené ruky hierarchie“, přes koncilní zdŧraznění jejich „sekulárního charakteru“, dŧrazu na jejich evangelizační poslání a roli v procesu hluboké proměny a osvobození světa, aţ ke znovuobjevení role laikŧ jako spolupracovníkŧ na Boţím díle v „kooperativní pastoraci“ či jejich učednického charakteru společného se všemi členy církve v rámci nových církevních hnutí a komunit. Jestliţe se pokusíme krátce shrnout body dŧleţité pro praxi pastoračních rad plynoucí z těchto jednotlivých „vln“, lze říci, ţe koncilní idea „sekulárního charakteru“ laikŧ během svého koncilního (od Lumen gentium ke Gaudium et spes)729 i pokoncilního vývoje ukazuje směrem k trojímu novému vědomí: k obnovenému vědomí „sekulární dimenze“ celé církve; k prohloubenému vědomí „ekleziální dimenze“ všech křesťanŧ; ke vědomí potřeby nového jazyka (opuštění termínu „laici“ a inkluzivita).730 Během celého období od posledního koncilu lze totiţ vystopovat stále sílící tendenci mnohých teologŧ k úplnému zřeknutí se termínu „laik“ jako pro zdravou teologii zbytečného či dokonce škodlivého731 a ke znovuzdŧraznění „ekleziálního charakteru“ laikŧ jakoţto 728 V následujících odstavcích budeme čerpat především z DOOHAN Leonard: The Lay-Centred Church. Theology and Spirituality, Minneapolis: Winston Press, 1984, 1–23; níţe uvedené koncepty jednotlivých proudŧ „teologie laikŧ“ jsou zaloţeny na této knize a aktualizovány podle DOOHAN Leonard: Critical Issues for Laity, The Way Supplement 60 (1987) 23–32.25–26, a DOOHAN Leonard: Lay People and the Church, The Way 32 (1992) 168–177. Podrobnější charakteristiky těchto proudŧ jsou pak doplněny informacemi i z dalších zdrojŧ (uvedených vţdy na místě) a rozvinuty vlastními studiemi autora této dizertace; srov. HRUŠKA Petr: „Secular Character“ of the Laity or of the Church? The Postconciliar Significance and Development of Vatican II‟s Teaching on the ‚Indoles saecularis„ of the Laity, An Assessment Essay for the Milltown Institute of Theology and Philosophy Dublin, TS 139, 31 st January 2002 (nepublikovaná seminární práce, k dispozici v archivu The Milltown Institute), 7–13; srov. také HRUŠKA Petr: „Indoles saecularis‟ of the Laity: The Context and Meaning of the Conciliar Teaching on the „Secular Character‟ of the Laity, An Assessment Essay for the Milltown Institute of Theology and Philosophy Dublin, PT 4 / TM 222, 31st January 2002 (nepublikovaná seminární práce, k dispozici v archivu The Milltown Institute). V češtině je moţno odkázat na také jiţ starší, ale informativní dějinný i teologický přehled problematiky pochopení laikŧ NEUNER Peter: Laici a klérus? Společenství Boţího lidu, Praha: Vyšehrad, 1997. 729 DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, (ze dne 21. listopadu 1964), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, 29–100; DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, (ze dne 7. prosince 1965), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, 173–265. 730 S tím je nedílně spojeno poctivé, náročné a v oficiálních vatikánských dokumentech ne vţdy přijímané hledání nového jazyka (např. opuštění přebytečného a prakticky, logicky i teologicky zavádějícího termínu „laici“ a tzv. inklusivní jazyk zahrnující obě pohlaví), který by adekvátněji odráţel realitu církve jakoţto organicky strukturovaného společenství učedníkŧ a učednic Kristových, aniţ by se tím ztratilo na Koncilu znovuobjevené bohatství „sekulárního“ poslání celé církve (tj. základního poslání církve vŧči širší společnosti a stvoření). 731 Toto odmítání termínu „laik” či „laici” se děje většinou buď na základě mnoha terminologických, logických a teologických problémŧ s ním spojených nebo na základě zkušenosti s organicky strukturovaným komunitním ţivotem všech „druhŧ” křesťanŧ v některých nových hnutích. Lenonard Doohan (1984) píše: „V prŧběhu celé této kapitoly jsem znovu a znovu mluvil o teologiích laiků. Nicméně já osobně jsem přesvědčen o tom, ţe termín laici je dnes teologicky mrtvý. […] S běţným 216 Teologická východiska Kapitola 3 církve a z něho vyplývající identifikace laiků s křesťany obecně.732 V pozadí této teologické pozice je v podstatě překonání úzkého „sekulárního“ chápání laika (včetně Congarova přehodnocení vlastního „přehodnocení“ přístupu).733 Tyto tendence jsou neseny stále všednodenním uţíváním a chápáním tohoto slova je dnes spojeno jiţ tolik teologicky chybných pozic, ţe se zdá, ţe jiţ samo toto slovo v sobě konkretizuje dějiny našich omylŧ.” DOOHAN: The Lay-Centred Church, 23. Později pokračuje: „Není to tak, ţe by laici patřili k církvi, ani tak, ţe by měli nějakou roli v církvi. Spíše je to tak, ţe skrze svŧj křest jsou církví, a, v jednotě s Kristem, jejich posláním je totoţné s posláním církve samotné. Neexistuje nějaké zvláštní povolání laikŧ v církvi, ani nemusíme pátrat po jejich identitě. Být církví v její plnosti je spiritualitou vlastní laikŧm. Toto bylo jedním z Congarových základních vhledŧ v jeho počáteční diskusi o teologii laikŧ: Pokud se na věc podíváme opravdu od základu, pak je třeba říci, ţe existuje jen jedna jediná dostatečná teologie laikŧ, a to ‚totální či celostná ekleziologie„. […] Křesťanská osobnost je podstatně ekleziální.“ Podobně i J. Nilson (2000): „To, co je nyní třeba, není nic jiného neţ nová teologie a jazyk pro mluvení o těch, kteří jsou stále ještě nazýváni ‚laiky“ a nová praxe v církvi, která bude odrazem této teologie.“ NILSON Jon: The Laity, in: PHAN Peter C. (ed.): The Gift of the Church: A Textbook on Ecclesiology, Collegeville: The Liturgical Press, 2000, 395–414, 412. Peter Neuner (1988) dochází k závěru, ţe otázka „Kdo je to laik?” je ve své podstatě špatnou otázkou a, v dŧsledku toho, na ní ani nemŧţe být nějaká správná odpověď. Srov. NEUNER: Laici a klérus?, 173. Pak rozvíjí analogii z lidské společnosti podobnou jako byla pouţita uţ F. Klostermannem v jeho komentáři koncilního dekretu o laicích: „Podobně jako by nemělo příliš velký smysl rozdělovat občany nějakého státu uměle na úředníky a ne-úředníky, doktory a ne-doktory, dělníky a ne-dělníky, nezdá se, ţe by bylo obzvlášť praktické dělit novozákonní lid Boţí na kleriky a ne-kleriky (laiky).“ KLOSTERMANN Ferdinand: Decree on the Apostolate of the Laity, in: VORGRIMLER Herbert (ed.): Commentary on the Documents of Vatican II, sv. 3, Crossroad: New York, 1989, 273–404, 314–315; podobně i KEHL: Die Kirche, 120. Neuner pak zmiňuje M. Kaisera (1983), který v termínu „laik“ spatřuje pouhý pomocný právnický termín, kterému není moţná dát pozitivní obsah. Proto „bychom se měli být schopni obejít bez něj“. Neuner dále (citujíce Wisera, 1987) konstatuje, ţe bibličtí exegeté navrhují „opustit pomocný termín ‚laik„ a soustředit se spíše na komunitní struktury v Novém zákoně. Tato společenství to bez takovéhoto termínu zvládla, protoţe brala váţně společnou základnu a mluvila pouze o sluţebných úřadech.“ A pokračuje: „Tato výzva zcela tento termín opustit dochází velmi dobrého přijetí i v systematické teologii – a příčina toho je jednoduchá: ‚laici prostě neexistují„ (B. Forte, 1987).“ NEUNER: Laici a klérus, 172–175. „Kdybychom měli správnou teologii Boţího lidu, to je naším přesvědčením, nepotřebovali bychom ţádnou teologii laikŧ.“ NEUNER: Laici a klérus, 176. 732 Podobně se také jiţ nemluví o „sekulárním charakteru“ laikŧ, ale celé církve; jiţ Schillebeeckx (1970) přišel s dŧrazem, ţe vztah k „pomíjejícímu světu” je podstatný pro církev jako celek, a ne jen pro laiky, ţe kaţdá křesťanská existence (včetně existence klerikŧ a mnichŧ) je určitou formou křesťanské existence ve světě a ţe, v dŧsledku toho, Boţí lid jako celek má „laický charakter”; srov. NEUNER: Laici a klérus, 146–149. Podobně i novější autoři jako např. L. Satori, P. Colombo či B. Forte potvrzují, ţe je nemoţné dát laikŧm skutečnou definici či distinktivní specificitu, a proto „laik“ a „křesťan“ jsou pro ně identické termíny a koncilní dŧraz na „sekularitu“ laikŧ je chápán jako dŧleţitý krok ke znovuobjevení „laické identity“ či „sekularity“ celé církve. Pro detailnější review názorŧ teologŧ z této skupiny srov. DUPUIS Jacques: Lay People in Church and World, Gregorianum 66 (1987) 347–390; srov. také MAGNANI: Theological Status, 590. G. Magnani sám zastává umírněnější stanovisko a mluví o „nominální distinkci”, kterou by bylo vhodné zachovat, aby byla zdŧrazněna dŧleţitost vztahu celé církve ke světu: „Laik je christifidelis (neboli „člen skupiny věřících v Krista‟), který v sobě plně rozpoznává a uskutečňuje zaměření všech křesťanŧ ve vztahu ke světu.” MAGNANI: Theological Status, 593 (pro detailní diskuzi rŧzných dnešních stanovisek srov. tamtéţ, 589–593, celý 9. bod jeho argumentace). 733 Sám Congar v Dodatcích z r. 1964 přiznává: „Tím, ţe jsme stále uvaţovali o laických věřících ve vztahu ke sluţebnému kněţství, do určité míry jsme riskovali, ţe tyto dvě skupiny budeme stavět do vzájemné opozice a ţe se tak zdŧraznění odlišnosti mezi nimi ještě přitvrdí (a to navzdory našemu závěrečnému pokusu obnovit tuto syntézu). […] Nebylo snad lépe […], kdybychom se vyhnuli definování záleţitostí, kterým se laici věnují, pomocí odkazŧ na záleţitosti, kterým se věnuje kněţská hierarchie? Nelpěli jsme zde příliš na kategoriích klasické ekleziologie?“ Citováno podle DUPUIS: Lay People, 352. V roce 1971 Congar nakonec svŧj přístup k teologii laikŧ přehodnotil mnohem radikálnějším zpŧsobem, kdyţ publikoval dvě studie jakoţto „celkové kritické přezkoumání“ svého díla o laicích ve smyslu Augustinových Retractationes. Zde mŧţeme číst: „V posledku mŧţe existovat pouze jedna zdravá a dostačující teologie laikŧ, a to je totální ekleziologie. Toto teologii jsem já však nenapsal. [Dospěl jsem k tomu,] ţe pastorační realita popsaná v Novým zákoně poskytuje mnohem bohatší obraz. […] Postupovat po těchto dvou liniích je extrémně dŧleţité pro přesné vidění věcí, pro uspokojující teologii 217 Teologická východiska Kapitola 3 hlubším vědomím jak komunitárně-synodálního, tak ke světu zaměřeného charakteru církve jako celku a striktně sluţebného charakteru jakékoli autority v církvi,734 ale také snahou po přizpŧsobení řeči skutečné realitě. To je doprovázeno doporučením zřeknutí se pojetí tradičních církevních „stavŧ“ či „tříd“ (klerikální, laický, řeholní stav) a zdŧraznění mnohem větší rozmanitosti rŧznorodých povolání, charismat, sluţeb a ţivotních stavŧ v závislosti na konkrétním kontextu a Boţím volání735 (aniţ by se tím ovšem popírala jedinečnost ordinovaných sluţeb). Tím ovšem tzv. „teologie laikŧ“ v podstatě ruší sama sebe a do popředí teologického zájmu se dostává spíše otázka znovunalezení jasné identity, role a poslání ordinovaných církevních sluţebníkŧ, kterou se budeme zabývat v následujícím oddíle.736 S praktickým rozvojem oficiálně ustanovených pastoračních sluţeb vykonávaných neordinovanými křesťany a s (přinejmenším teologickým) ukončením vykazování laikŧ pouze do „světa“ pak také souvisejí jednotlivé návrhy na další diversifikaci současného tříčlenného pojetí svátosti laikŧ. Nakonec člověk začíná chápat, ţe onou rozhodující dvojicí nejsou pojmy ‚kněţství – laici„ (sacerdoce-laïcat), jak jsem je uţíval ve své knize o laicích, ale dvojice ‚pastorační sluţby – společenství„ (ministrès ou services-communauté).“ CONGAR Yves: Ministères et communion ecclésiale, Paris: Cerf, 1971, 9, 17, 19; citováno podle O‟MEARA: Theology of Ministry, 180; pro podrobnější studii srov. DUPUIS: Lay People, 355–358. Ještě později pak Congar napsal: „Kdysi (kdyţ jsem psal Jalons, 1953) jsem dvojici pojmŧ „kněţství – laici‟ povaţoval za uspokojivou. Dnes bych raději dával přednost dvojici „společenství – pastorační sluţba‟ (community – ministry). Není moţné být úplně spokojen s procesem, který se vyjadřuje pomocí sekvence „od Krista ke knězi a pak k věřícím‟. Raději bych dal přednost: „od Krista k církvi i s jejími ordinovanými sluţebníky‟.” CONGAR Yves: The Liturgical Assembly, in: Called to Life, trans. Wiliam Burridge, New York: Crossroad, 1987, 115; citováno podle HAHNENBERG, Ministries, 37, pozn. 65. 734 „I kdyţ to mŧţe znít paradoxně, přesto následující princip odpovídá Jeţíšovým zásadám a reálné zkušenosti: Do té míry, do jaké se církevní úřad pokorně začlení jako součást společného křesťanského bytí všech věřících, tedy do společenství sobě rovných bratří a sester ve víře, do té míry, do jaké si pro sebe nečiní ţádný nárok na nějaké zvláštní postavení, nýbrţ je připraven k partnerské spolupráci, do té míry také jeho ve svěcení zakotvená konečná zodpovědnost v oblastech zvěstování, udělování svátostí a církevní jednoty bezproblémově přijímána a spolunesena ostatními křesťany.” KEHL: Die Kirche, 124n. 735 Tento teologický vhled je hodně nesený reflexí zkušeností z předchozích dvou představených kontextŧ. 736 Např. Yves Congar se vyjádřil: „Je extrémně obtíţné definovat laiky moţná proto, ţe to ani není nutné, moţná dokonce to je nemoţné. V posledku to nejsou laici, kdo potřebují být definováni. Jsou to spíše klerici a řeholníci. Laici jsou „prostě křesťané‟.” CONGAR Yves: La vocation religieuse et sacerdotale, Paris: Cerf, 1969, 69, citováno podle DOLEN M[…]: In the Church and in the World: Associate Membership of a Religious Institute as Contribution to Lay Spirituality (The Daughters of Mary and Joseph), MA in Spirituality Thesis, Dublin: Milltown Institute, 1999, 43. Podobně i Schillebeeckx: „Navíc, my se stale pokoušíme identifikovat pozici lakŧ v církvi, „jako by to byl nějaký reálný bod diskuse. Biblicky a teologicky, problem by měl být postaven právě naopak: Jaké je místo ordinované sluţby v církevním Boţím lidu?” Citováno v DOOHAN: The Lay-Centred Church, 23. A na závěr dejme ještě jednou slovo J. Nilsonovi: „Jestliţe tedy 2. vatikánský koncil učí, ţe všichni členové církve jsou svoláni a uschopněni k tomu, aby zrcadlili a pokračovali ve sluţbě Jeţíše jakoţto proroka, kněze a krále, jakým zpŧsobem je sluţba ordinovaných materiálně odlišná od sluţby neordinovaných? […] Samozřejmě je jasné, ţe dnes to nejsou laici, kdo by dělali problémy tím, ţe se znovu chápou své oprávněné role a místa jakoţto církev, ne jen v církvi. Základní fundamentální skutečností je učednictví. Pak se teologické tázání musí zaměřit na ordinované, protoţe ti jsou speciálním, jedinečným případem.“ NILSON: The Laity, 411. 218 Teologická východiska Kapitola 3 svěcení737 a především pro nás dŧleţitá otázka teologie sluţeb v církvi.738 Zatímco velmi ţivá diskuse na toto téma probíhá jiţ od 70. let v Německy mluvících oblastech především mezi teology,739 v Anglii, USA a částečně i v Kanadě se v posledních letech chopili iniciativy i biskupové.740 U nás na toto téma vyšlo zatím jen několik spíše praktických statí.741 Za čtyři základní východiska pro pochopení pastoračních sluţeb v církvi, která mŧţeme vyčíst jiţ z dokumentŧ 2. vatikánského koncilu, lze povaţovat tyto:742 1. Sluţba jako spontánní podíl na poslání celé církve: Skutečnost, ţe všichni křesťané jakéhokoli stavu mají podíl na jednom poslání církve (srov. LG 33:1) a jsou povoláni a vybízeni ke vzájemné spolupráci mezi sebou navzájem (srov. např. LG 32; PO 9 apod.), a to včetně oblasti pastorace (srov. jiţ AA 10), i kdyţ se zvláštním dŧrazem na „apoštolát posvěcování“ a „apoštolát evangelizace“ ve světě (srov. LG 33:2), dnes nikdo váţně nezpochybňuje. V rámci tohoto obecného povolání se v rámci křesťanské obce děje mnoho spontánních či příleţitostných sluţeb v liturgii i pastoraci obecně, aniţ by k nim museli být lidé nějak zvlášť pověřováni či ustanovováni.743 737 Srov. O‟MEARA: Theology of Ministry, 219–224, a Hünermann citován in: NEUNER: Laici a klérus, 156. 738 Srov. např. SESBOÜRÉ Bernard: Lay Ecclesial Ministries. A Theological Look into the Future, in The Way 42 (2003) 57–72, 66–72. 739 Srov. především příspěvky K. Rahnera, H. J. Pottmeyera, W. Kaspera, P. Hünermanna, G. Greshakeho, F. Klostermanna, H. Sochy, W. J. Hentschela, L. Karrera, P. Neunera či H. Windische diskutované (včetně podrobné bibliografie) např. v KEHL: Die Kirche, 438–443 s bibliografií v pozn. 57 na str. 441 a v GRESHAKE Gisbert, Priester sein in dieser Zeit: Theorie – Pastorale Praxis – Spiritualität, Freiburg: Herder, 2000, 147–154. 740 Srov. The Sign we Give: Report from the Working Party on Collaborative Ministry, Chelmsford: Matthew James Publishing, 1995; Lay Pastoral Associates in Parish Settings, Ontario Conference Of Catholic Bishops, http://www.occb.on.ca/englishweb/publications/pastoral.htm, (22. 2. 2009); Co-Workers in the Vinyard of the Lord. A Resource for Guiding and Development of Lay Ecclesial Ministry, 2005, Unitetd States Conference of Catholic Bishops, http://www.usccb.org/laity/laymin/co-workers.pdf, (28. 2. 2009); srov. také The Lay Ecclesial Ministry: The State of the Questions, Whashington, D.C., Subcommittee on Lay Ministry / Committee on the Laity, 1999, United States Conference of Catholic Bishops, http://www.nccbuscc.org/laity/laymin/layecclesial.htm, (2. 3. 2004). 741 Srov. např. OPATRNÝ Aleš: Vztah Hierarchického kněţství a ostatních sluţeb, in: KOLEKTIV AUTORŦ: O sluţebném kněţství. Sborník přednášek, Svitavy: Trinitas, 2006, 126–137; KAPLÁNEK Michal: Teologie laikátu (3-5), hlavní myšlenky z přednášek na KTF UK ve dnech 5.10. a 2.11.2002, Teologická fakulta Jihočeské univerzity, http://www.tf.jcu.cz/cz_lmenu/katedry/praktik_teol/getfile.php?filenamex=tl, (25. 2. 2009), část 8. Spolupráce mezi kněţími a laiky v České republice; kapitola Pastorační práce laikŧ in: OPATRNÝ: Pastorace v postmoderní společnosti, 106–118. 742 Srov. např. LIGIER Louis: „Lay Ministries„ and Their Foundations in the Documents of Vatican II, in LATOURELLE Rene (ed.): Vatican II Assessment and Perspectives: Twenty-five Years After (1962- 1987), 2. sv., New York: Paulist Press, 1988-1989, 160–176, a FOX: New Ecclesial Ministry, 235–251. 743 V CIC je toto zohledněno v paragrafech o závazcích a právech jak speciálně laikŧ, jako např. kán. 225 § 2 (zdokonalování časného řádu duchem evangelia); kán. 226 (manţelství, rodina, výchova); kán. 227 (občanské záleţitosti), tak i všech křesťanŧ obecně, jako např. kán. 225, § 1 (povolání k apoštolátu po celém světě na základě křtu a biřmování); kán. 229 (povinnost i právo získat odpovídající vzdělání pro ţití a hlásání evangelia); či kán. 776 a 774 § 2 (povinnost rodičŧ vychovávat křesťansky své děti a konat rodinnou katechezi). 219 Teologická východiska Kapitola 3 2. Sluţba jako spolupráce s ordinovanými sluţebníky: Za koncilní podklad pro oficiální ustanovování i jiných neţ ordinovaných pastoračních sluţeb se obecně povaţuje především první část LG 33:3, kde se mluví o tom, ţe kromě výše zmíněného obecného povolání k účasti na poslání celé církve „mohou být laici povoláni rŧzným zpŧsobem ještě k bliţší spolupráci s apoštolátem hierarchickým“ (s odkazem na Pavlovy spolupracovníky a spolupracovnice). I takovýto styl sluţby má stále svŧj základ ve křtu, biřmování a osobním povolání těchto spolupracovníkŧ, kteří se však navíc kvŧli lepšímu propojení a koordinaci úţeji napojili na oficiální organizační struktury církve. Hodně pastoračních aktivit lidí profesionálně spolupracujících v církevní pastoraci a apoštolátu bude spadat právě do této oblasti (koordinace a vykonávání sociálních sluţeb, public relations, rŧzné apoštolské či evangelizační aktivity, vedení či moderace společenství, pastorační péče o určité skupiny lidí, např. mládeţ, rodiny, etnické skupiny apod.) a opět nikdo váţně nepochybuje, ţe to je moţné a vhodné.744 3. Sluţba jako vykonávání svěřeného úřadu: Ještě mnohem uţší kategorií uvnitř výše uvedené je pak situace popsaná ve druhé části LG 33:3: „Mimoto [laici] mají předpoklady k tomu, aby je hierarchie přizvala k některým církevním úkolŧm (munera ecclesiastica), které slouţí duchovnímu cíli (finem spiritualem).“ Tomu odpovídá odstavec z AA 24, ve kterém se mluví o tom, ţe „hierarchie svěřuje (commissa) laikŧm funkce (officia), které jsou těsně spojeny s povinnostmi pastýřŧ“. Jako příklad uvádí tři základní pastorační oblasti, sluţba slova, liturgie a pastorační péče, a pokračuje: „Vzhledem k tomuto poslání (missio) laici při výkonu svého úřadu plně podléhají vyššímu církevnímu vedení“ (AA 24:6). K takovýmto úkolŧm jiţ tedy musí být bezpodmínečně nutné oficiální „pověření“ či „poslání“ („mise“) vystavené církevními představenými. Sem spadají rŧzná trvalá pověření lektorŧ, akolytŧ, dalších liturgických sluţeb, katechetŧ, katechistŧ, či lidí pověřených spoluprací na církevní administraci a pastorační péči.745 4. Sluţba jako zastupování ordinovaných sluţebníkŧ: Jako speciální případ předchozího se pak nakonec chápe LG 35:4, kde se mluví o situaci nedostatku kněţí 744 Pro sluţebníky zaměstnané církví pak platí obzvlášť kán. 228 § 1 (moţnost pověření k církevním úkolŧm a sluţbám „jsou-li uznáni za vhodné“); kán. 228; § 2 a kán. 492-494 a kán. 537 (poradci pastýřŧ a členové rad); kán. 784 (misionáři); kán. 231, § 1 (právo a povinnost získat příslušné vzdělání podle daných úkolŧ); 231, § 2 (právo na přiměřenou odměnu, sociální zabezpečení a zdravotní péči). 745 Zde z CIC platí totéţ co v pozn. č. 744. K úkolŧm, které jsou „jsou těsně spojeny s povinnostmi pastýřŧ“, podle CIC patří: kán. 230, § 2 (v liturgii dočasné pověření lektorŧ a další liturgické sluţby jako kantor, komentátor apod.); kán. 228, § 1 ve vztahu k ostatním oblastem posvátné sluţby (kapacita laikŧ k obdrţení pověření od pastýřŧ k rŧzným církevním úkonŧm a sluţbám); kán. 776 a 785 (katecheté a katecheze obecně); kán. 229 § 3 (učitelé teologie); kán. 784 (misionáři); další rŧzné funkce v kurii, jako kancléř (483), notář (483), prokurátor či advokát (1483), stráţce spravedlnosti (1435), obhájce svazku (1435), soudce (1421 § 2) či diecézní ekonom (494). 220 Teologická východiska Kapitola 3 nebo kdyţ kněţí nemohou v době pronásledování pŧsobit. V těchto případech pak mohou někteří z laikŧ podle moţnosti „zastupovat (suplet) v některých posvátných funkcích (officia sacra) svěcené sluţebníky“. Sem spadají např. sluţby řízení liturgických modliteb, udělování křtu, podávání přijímání, výstav eucharistie, asistence při manţelství či pohřbech, kázání v kostele či oratoři a také účast na pastorační péči o farnost bez sídelního kněze.746 Zdá se, ţe sluţbu člena pastorační rady farnosti lze povaţovat za projev druhé z výše naznačených kategorií, přičemţ by jí ovšem bylo moţné, jakoţto formu účasti na „moci řídící“,747 povaţovat i za patřící do kategorie třetí. 3.2.2 Poslání a specifika sluţebného kněţství Je zřejmé, ţe teologické podloţení role předsedy pastorační rady, faráře či administrátora, bude jedním z nepostradatelných krokŧ na cestě k vyjasnění celkového profilu i konkrétního zpŧsobu práce pastoračních rad. Aniţ by bylo moţné poskytnout zde jen trochu kompletnější přehled celé problematiky svátosti svěcení a poslání ordinovaných sluţebníkŧ (ve všech třech formách – biskupové, presbyteři či kněţí, jáhni),748 biblických kořenŧ749 a historického750 či koncilního a pokoncilního751 vývoje, pokusíme se v této části 746 Při nedostatku posvěcených sluţebníkŧ platí i podle CIC kán. 231 § 3 (moţnost řízení bohosluţby slova, liturgických modliteb, udělování křtu a podávání sv. přijímání); kán. 517, § 2 (umoţňuje při nedostatku kněţí laikŧm účast na pastorační činnosti ve farnosti); kán. 861, § 2 (křest); kán. 943 (vystavení Nejsvětější svátosti); kán. 1112 (uzavírání manţelství); kán. 766 (kázání laikŧ v kostele či oratoři, a to jestliţe to v určitých okolnostech vyţaduje potřeba nebo jestliţe to ve zvláštním případě doporučuje uţitek ve shodě s předpisy vydanými biskupskou konferencí; kromě homilie při eucharistii – homilie mimo mši svatou je moţná i laikem). 747 Srov. KKC 910, který sluţbu v pastoračních radách s odvoláním na CIC, kán. 129, 2, počítá do situací, kde všude „křesťané laici“ mohou „podle ustanovení práva spolupracovat“ při výkonu „řídící moci“. 748 Srov. např. GRESHAKE Gisbert: Priester sein in dieser Zeit: Theorie – Pastorale Praxis – Spiritualität, Freiburg: Herder, 2000, a DULLES Avery: The Priestly Office, Mahwah, NJ: Paulist Press, 1997. V češtině je k dispozici např. DOLISTA Josef: O podstatě kněţské sluţby, Kostelní Vydří: Karmelitánské Nakladatelství, 1998; DOLISTA Josef, LÍSKOVÁ Petra (ed.): Kněz – stráţce majáku?, České Budějovice: Knihovna Setkání, 1997; POWER David N.: Kněţství, in: FIORENZA Francis S., GALVIN John P. (ed.): Systematická teologie. Římskokatolická perspektiva, sv. 3, Vyšehrad: CDK, 1998, 105– 118; KOLEKTIV AUTORŦ: O sluţebném kněţství. Sborník přednášek, Svitavy: Trinitas, 2006. 749 Srov. např. GRESHAKE: Priester sein in dieser Zeit, 65–100; SULLIVAN Francis A.: The Church We Believe In, Mahwah: Paulist Press, 1988, 152–184; RATZINGER Joseph: Biblical Foundations of Priesthood, proslov přednesený na Synodě biskupŧ 1. října 1990, Communio 17 (1990) 617–627; KEHL: Die Kirche, 306–319, či v češtině Broţ Jaroslav: Kněţství Jeţíše Krista a sluţebné kněţství podle biblických pramenŧ, in: KOLEKTIV AUTORŦ: O sluţebném kněţství, 18–39, apod. Exegeticky se oproti pokoncilnímu silnému dŧrazu na charismatickou struktur církve stále více prosazuje (i ekumenický) konsenzus o přítomnosti strukturálních prvkŧ „úřadu“ hned od samotného počátku církve či tzv. „strukturální kontinuity“ (M. Kehl) sluţby apoštolŧ a následných forem církevního „úřadu“. 750 Srov. např. velmi podrobně OSBORNE Kenan B.: Priesthood: A History of Ordained Ministry in the Roman Catholic Church, Mahwah, NY: Paulist Press, 1988; zhuštěně pak např. GRESHAKE: Priester sein in dieser Zeit, 26–39; srov. také Vopřada David: Svědectví hierarchické sluţby v patristické epoše, in: KOLEKTIV AUTORŦ: O sluţebném kněţství, 84–93. 751 Srov. např. DONOVAN Donald: What are they saying about the ministerial priesthood?, New York: Paulist Press, 1992; RAUSCH Thomas P.: Priesthood Today. An Appraisal, Mahwah, NJ: Paulist Press, 1992; KEHL: Die Kirche, 103–117 a 430–459; KEHL Medard: Perspektiven für den priesterlichen Dienst 221 Teologická východiska Kapitola 3 na základě novějších teologických reflexí (Greshake, Kehl, Kasper, Dulles, Donovan, Rausch aj.) a v úzké návaznosti na dříve načrtnutý vztah charismatické a hierarchické dimenze církve nabídnout alespoň některé z orientačních bodŧ zaloţených na základních perspektivách trinitární communio-ekleziologie, které mohou poslouţit při další prakticko- teologickou reflexi. Pokoncilní vývoj pojetí svátostného kněžství Jestliţe lze pojetí kněţství před 2. vatikánským koncilem označit za extrémně zúţené na „christologickou“, „ontologickou“ a „kultickou“ dimenzi sluţebného kněţství (kněz – sacerdos – je trvale osobně připodobněn Kristu, jedná v Kristově jménu a je tu především od toho, aby slouţil mše a zpovídal),752 pak některé pokoncilní teologické proudy lze naopak označit za extrémně zaměřené na jeho „pneumatologickou, „funkční“ a „pastorační“ dimenzi (kněz – presbyter – je nositelem jednoho z mnoha charismat uvnitř církevní obce, jedná jménem církve a je tu především od toho, aby stimuloval, koordinoval a integroval ostatní charismata, sluţby a role v obci).753 Proti těmto proudŧm se pak zas začalo vyslovovat jak magisterium, tak někteří teologové (obnovené zdŧraznění christologické a kultické dimenze, varování před „laicizací kněţí“ a „klerikalizací laikŧ“ a dŧraz na prvotnost jednání „Kristovým jménem“ či větší kontinuitu se starozákonním kněţstvím a kultický rozměr oproti dřívějšímu dŧrazu na diskontinuitu).754 Naopak jiní (např. Congar, Kasper, Greshake, Kehl, Dulles) se od počátku in der gegenwärtigen Glaubenssituation, in: Auf neue Art Kirche sein: SCHREER W., STEINS Georg (ed.): Wirklichkeiten – Herausforderungen – Wandlungen. Festschrift für Dr. Josef Homeyer, Bernward bei Don Bosco, 1999, 167–177 (také k dispozici na http://www.st-georgen.uni- frankfurt.de/leseraum/kehl2.html); DULLES Avery: The Priestly Office, Mahwah, NJ: Paulist Press, 1997; DULLES Avery: Models for Ministerial Priesthood, in: Origins 20 (1990) 286–287; DULLES Avery: Models of the Church, 161–175; ROSATO Philip J.: Priesthood of the Baptized and Priesthood of the Ordained, Gregorianum 68 (1987) 215–266, apod. V češtině např. HEBLT Jiří: Kněţství v dokumentech 2. vatikánského koncilu, in: KOLEKTIV AUTORŦ: O sluţebném kněţství. Sborník přednášek, Svitavy: Trinitas, 2006, 94–100; DOLISTA Josef: O podstatě kněţské sluţby, Kostelní Vydří: Karmelitánské Nakladatelství, 1998. 752 Srov. např. GRESHAKE: Priester sein in dieser Zeit, 30–36. 753 Srov. např. GRESHAKE: Priester sein in dieser Zeit, 40–51. Sem lze zařadit např. teology jako H. Küng, L. Boff, E. Schillebeeckx, H. Haag apod. a z nich vycházející a na ně navazující některé další. 754 Srov. především dokument o kněţství vydaný synodem biskupŧ (1971); SYNOD OF BISHOPS 1971: De Sacerdotio ministeriali, (ze dne 30. listopadu 1971), in: Documents Affecting the Code of Canon Law 1968–1972, Chicago: Chicago Province of the Society of Jesus, 1975, 342-366; zelenočtvrteční dopisy Jana Pavla II. kněţím; reakce Kongregace pro nauku víry na Schillebeeckxovu knihu Ministry a The Church with a Human Face v SACRA CONGREGATIO PRO DOCTRINA FIDEI: Sacerdotium ministeriale, (ze dne 6. srpna 1983), The Holy See, http://www.vatican.va/roman_curia/congregations/cfaith/documents/rc_con_cfaith_doc_19830806_sacer dotium-ministeriale_lt.html, (3.2.2008); JAN PAVEL II.: Posynodální apoštolská exhortace Jana Pavla II. Pastores dabo vobis o výchově kněţí v současných podmínkách, (ze dne 25. března 1990), Praha: Zvon, 1993; KONGREGACE PRO KLÉRUS: Direktář pro sluţbu a ţivot kněţí, (ze dne 31. ledna 1994), Praha: Česká biskupská konference, 1995; KONGREGACE PRO KLÉRUS (a kol.): Instrukce k některým otázkám ohledně moţností laikŧ podílet se na sluţbách vykonávaných kněţími Ecclesiae de mysterio (ze dne 15. srpna 1997), Praha: Sekretariát České biskupské konference, 2001. Dále pozdější práce kard. 222 Teologická východiska Kapitola 3 či v pozdějších letech po koncilu snaţili o vyváţený přístup dávající stejnou váhu oběma dŧrazŧm755 (srov. Kehlŧv „princip souběţné pŧvodnosti“)756 při zachování širokého pojetí kněţské sluţby ve všech třech jejích hlavních koncilem zdŧrazněných dimenzích (sluţba slova, svátostná sluţba, pastýřská sluţba;757 diskuse se pak vedla o tom, jaká z těchto dimenzí mŧţe být povaţována za výchozí, centrální, či integrující ostatní dvě).758 Avery Dulles ve zvláštní kapitole své knihy Models of the Church (1974) věnované pastorační sluţbě759 ke kaţdému ze svých modelŧ církve přiřazuje určitý specifický zpŧsob vykonávání pastorační (kněţské) sluţby (názvy modelŧ jsou naše vlastní): administrátor, pastýř, liturg, hlasatel, sluţebník.760 V roce 1990 se Avery Dulles vrátil k tématu sluţebného kněţství a v jedné své zásadní přednášce761 předestřel své pochopení kněţství ve změněném kontextu začátku 90. let. Popisuje zde proces postupného zuţování chápání sluţebného kněţství pouze na jeho kultickou dimenzi, překonání tohoto zúţeně „kultického modelu“ na 2. vatikánském koncilu, pokoncilní hledání integrující dimenze kněţské sluţby (která přes Josepha Ratzingera (srov. např. RATZINGER: Biblical Foundations of Priesthood, a RATZINGER: Life and Ministry of Priests, se zdŧrazněním kontinuity se starozákonním kněţstvím) a přístup belgického jezuity Jeana Galota; přehledně srov. DONOVAN: What are they saying, 21-32.60-83.96-97.104. 755 Přehledně in: DONOVAN: What are they saying, 33-47.93-97.102-103.134-137; konkrétně srov. např. GRESHAKE: Priester sein in dieser Zeit, 103–117 a 430–459. Srov. také naše dřívější reflexe „charismatické a hierarchické dimenze církve“. 756 Podrobněji srov. pozn. č. 579, 611, 712 a související texty. 757 Tyto dimenze odpovídají základnímu trojdílnému schématu pouţitému 2. vatikánským koncilem pro hlavní členění jak látky o Kristově vlastním poslání (Kristus jako „kněz“, „prorok“ a „král“ či „pastýř“), tak i o kněţství (srov. LG 25-27; PO 4-6) a povolání laikŧ (srov. LG 30; LG 34-36; AA 2; AA 10). Přesto, ţe toto členění se stalo základem i pro pokoncilní církevní dokumenty a mnohé teologické reflexe, nebylo a není přijímáno zcela bez výhrad. Např. Bernard Cooke ve svém díle Ministry to Word and Sacrament (1976) jej označuje za neadekvátní a navrhuje rozčlenění dimenzí pastorační sluţby do pěti oblastí: „formování společenství“, „slovo“, „sluţba“, „Boţí soud“ a „církevní svátostnost“; podobně George Tavard ve své knize A Theology for Ministry (1983) označuje trojdílné koncilní členění za příliš zjednodušené a umělé a mluví o čtyřech oblastech zodpovědnosti pastoračních sluţebníkŧ („zvěstování“, „liturgie“, „vzdělávání“ a „sluţba“) odpovídající čtyřem základním aspektŧm Kristova poslání („prorok“, „prostředník“, „učitel“ a „sluţebník“); srov. DONOVAN: What are they saying, 113, 120–121. P. Rosato, ve svém pojednání o komplementárním vztahu sluţebného a společného kněţství pak mluví o čtyřech základních Kristových rolích („prostředník“, „bratr“, „osvoboditel“ a „mesiáš“) a jim odpovídajících posláních jak celé křesťanské obce, tak ordinovaných sluţebníkŧ („svátostná účast na spáse“, „společenství lásky“, „podpora spravedlnosti“ a „nastolování Boţího království“); srov. ROSATO: Priesthood of the Baptized and Priesthood of the Ordained, 258–265. Mnozí teologové dnes také mluví o čtyřech základních funkcích církve vyjádřených pojmy leiturgia, koinonia, diakonia, martyria. 758 Zatímco „sluţba slova“ (srov. LG 25; LG 28; PO 4) je jako centrální a výchozí chápána např. v díle K. Rahnera, částečně H. U. von Balthasara či J. Ratzingera, „svátostná sluţba“ (srov. PO 2; LG 28) je centrálním a integrujícím rozměrem kněţství u H. Schliera, O. Semmelrotha, R. Vekemanse či Jana Pavla II. (ale srov. koncilní dŧraz na „sluţbu slova“ v PDV 26) a „pastorační sluţba“ (srov. LG 20; LG 28; PO 6) je východiskem a středem pro pojetí kněţství u W. Kaspera, J. U. von Balthasara, J. Galota, T. O‟Meary či R. Schwartze; srov. DULLES: The Priestly Office, 16-58, GRESHAKE: Priester sein in dieser Zeit, 192–195, a RAUSCH: Priesthood Today, 3. 759 Kapitola se nazývá „Ecclesiology and Ministry“ a je totoţná i v novém doplněném vydání z r. 1987: DULLES: Models of the Church, Expanded Edition, 161–175. 760 Srov. také DONOVAN: What Are they Saying, 134–135. Názvy jednotlivých „modelŧ kněţství“ jsou naše vlastní, charakteristiky jsou souhrny Dullesových vývodŧ. 761 DULLES: Models for Ministerial Priesthood, Origins 20 (1990) 286–287; srov. také DONOVAN: What Are they Saying, 135–137. 223 Teologická východiska Kapitola 3 všechno pozitivní nebyla na posledním koncilu nabídnuta). Dulles pak po kritické reflexi dosavadních pokusŧ (které by bylo moţné shrnout pod dŧrazy vţdy na jednu ze základních funkcí kněţské sluţby znovuobjevených koncilem a které by bylo moţno nazvat modelem „kultickým“, „prorockým“ a „pastoračním“)762 nabízí určitý pokus o syntézu, kterou sám nazývá modelem „reprezentativním“. Tento model se nezaměřuje na rŧzné rozměry kněţské sluţby, ale spíše na to, co je pro sluţebné kněţství nejspecifičtější a co je jeho specifickým úkolem.763 Tuto specifičnost Dulles nespatřuje v něčem, co kněţí dělají, ale v tom, čím jsou díky svému svěcení: symbolickými svátostnými „reprezentanty“ (či „ikonami“) Krista – Hlavy vŧči celé církvi (v klíčových momentech jednají „in persona Christi capitis“). Služebné kněžství jako znamení synodality celé církve Novější dŧrazy v teologii sluţebného kněţství pak velmi dobře shrnuje Pavel Kohut ve své přednášce Sborový charakter sluţebného kněţství (2005).764 Vycházejíce z tradičního pojmu „sbor biskupŧ, kněţí, jáhnŧ“ (ordo episcoporum, presbyterium, diaconorum) Kohut ukazuje „dvojí základní zakotvení“ svátosti kněţství, které spočívá v její „sluţebnosti“ a „sborovosti“. Poté reflektuje dvojí vztah sluţebného kněţství, které je jak ve vztahu ke kněţství Kristovu (jedinečnému a neopakovatelnému), tak ve vztahu ke kněţství všeobecnému (umoţňujícímu celému společenství křesťanŧ mít podíl na kněţské sluţbě). Odlišuje zde pak „dva druhy participace“ na jediném Kristově kněţství, a to „participace podstatně odlišné, byť k sobě navzájem vztaţené“:765 participace existenciální (všeobecné kněţství, kněţství ţivota, srov. Řím 12,1); participace reprezentační (nositelé sborové svátosti, ordo, reprezentace Krista- Hlavy a Krista-Sluţebníka, ale i reprezentace církve). Biblicky vidí Kohut sborový charakter sluţebného kněţství zakořeněn v okruhu dvanácti a sedmdesáti (popř. dvaasedmdesáti) učedníkŧ v synoptických evangeliích (srov. Mk 3,13nn a par. a Lk 10,1nn) a sedmi sluţebníkŧ ve Skutcích apoštolŧ (srov. Sk 6,1nn), 762 RAUSCH: Priesthood Today, 3 a 13–38. Ačkoli zmiňuje Dullesovy komentáře o dŧrazu některých teologŧ na „sluţbu slova“, podrobněji rozebírá pouze model „kultický“, „pastorační“ a „reprezentační“. 763 Je zajímavé, ţe Dulles se ve své další práci o kněţství z r. 1977, DULLES: The Priestly Office, Mahwah: Paulist Press, 1997, jiţ zase po úvodní všeobecné kapitole zaměřuje na celý rozsah kněţské sluţby na základě jejích „tří funkcí“ neţ jen na její specifičnost: „Sluţba slova“; „Liturgická sluţba“; „Pastorační sluţba“. V poslední kapitole pak mluví o „knězi jakoţto učedníkovi“ (coţ odpovídá Dullesovu syntetickému modelu církve jako „společenství Kristových učedníkŧ“ z druhého vydání Models of the Church. 764 Srov. KOHUT Pavel Vojtěch: Sborový charakter sluţebného kněţství, in: KOLEKTIV AUTORŦ: O sluţebném kněţství, 138–156. Přednáška se konala v rámci konference na téma sluţebného kněţství probíhající 21. – 23. února 2005 v Hradci Králové. Srov. podobné dŧrazy POSPÍŠIL Ctirad Václav: Některé otázky spojené s ekleziologií společenství (3), in: Teologické texty 3 (1998) 91–94. 765 Srov. KOHUT: Sborový charakter sluţebného kněţství, 141. 224 Teologická východiska Kapitola 3 přičemţ v „úřadu starších“ vidí „společný a participovaný výkon sluţby v církvi“ odráţející „synagogální model společné správy“.766 Proto pak mŧţe shrnout: „Sborová svátost je tudíţ od samého počátku znamením par excellence sborovosti, nebo chceme-li, konciliarity a synodality celé církve.“767 Z historického hlediska lze ve vývoji praxe a teologie sluţebného kněţství (ordo) vystopovat přibliţně tři vývojové fáze, které postupně vedly ke značnému oslabení sluţebného a sborového chápání svátostného kněţství a které lze graficky vyjádřit takto (srov. Obrázek 7): 1. období (1. a 2. stol.?): 2. období (2. aţ 4. stol.?): 3. období (5. aţ 6. stol.?): sbor biskupů / presbyterů biskup biskup presbyter sbor jáhnů jáhen sbor jáhnů sbor presbyterů 768 Obrázek 7: Vývojové fáze sborové svátosti V teologické reflexi dnes ovšem, jak jsme viděli, především pod vlivem communio- ekleziologie existuje silná tendence chápat svátost sluţebného kněţství opět mnohem více kolegiálně, komunionálně či synodálně. Sám Kohut toto vyjadřuje přáním výraznějšího návratu ke „kolegialitě sluţby v církvi, a to jak prostřednictvím posílení kolegiality mezi jednotlivými sbory i uvnitř nich“, ze kterého pak ovšem „vyplývá potřeba posílení a prohloubení vztahu k neordinovaným sluţbám, jejich širší docenění a snad i jistá ‚emancipace„„. Poté nastiňuje návrh jistého ideálního výhledu do budoucna, který „by v této věci mohl spočívat v harmonickém, zrcadlovém navázání liturgicky ustanovených laických sluţeb (ministeria instituta) vŧči oné ‚otevřené straně sborového trojúhelníku„ (tedy presbyterŧm a jáhnŧm), a tím i umoţnění většího docenění rovněţ ‚charismatických„ sluţeb bez liturgické ordinace nebo ustanovení“.769 Graficky pak tuto svoji vizi vyjadřuje takto (srov. Obrázek 8 na následující straně): 766 Srov. KOHUT: Sborový charakter sluţebného kněţství, 142–144. 767 KOHUT: Sborový charakter sluţebného kněţství, 144, s odvoláním na RABAN, Sněm české katolické církve, 18nn. 768 Schéma převzato z KOHUT: Sborový charakter sluţebného kněţství, 148. 769 KOHUT: Sborový charakter sluţebného kněţství, 152–153. 225 Teologická východiska Kapitola 3 reprezentační podíl diecézní biskup sbor sbor jáhnů presbyterů Kristovo kněžství ostiáři lektoři akolyté exorcisté neustanovené charismatické služby existenciální podíl 770 Obrázek 8: Pyramidální model sborové svátosti a laických sluţeb (Pavel Vojtěch Kohut) Celé schéma nakonec Kohut komentuje takto: „Nositelé sluţebného kněţství se v něm reprezentační participací na Kristově kněţství stávají účinným znamením sborové sluţebnosti celé církve dovnitř i navenek, která nachází své konkrétní, plodné odzrcadlení rovněţ v existenciální participaci laikŧ, nositelŧ všeobecného kněţství, na tomtéţ Kristově kněţství, jak přijetím liturgicky ustanovených sluţeb, tak ale i rozmanitostí neustanovených, povýtce charismatických sluţeb.“771 Jestliţe jsme v předchozích odstavcích představili některé novější, pro naši další prakticko-teologickou reflexi inspirativní přístupy k obnovenému pochopení sluţebného kněţství jakoţto znamení počátku církve darovaného v Kristu a znamení synodálního charakteru celé církve, mŧţeme se nyní pokusit o shrnutí toho, co lze v dnešní teologické diskusi o sluţebném kněţství povaţovat za tvořící se konsenzus. Tvořící se teologický konsenzus v oblasti služebného kněžství Ačkoli je ještě i dnes v některých teologických či pastoračních přístupech silně cítit jeden či druhý extrém z těch, kterým jsme se věnovali výše, zdá se, ţe v rámci trojičně zaloţené communio-ekleziologie církve, která je konstituovaná „hierarchicky“ i synodálně zároveň, je moţné konstatovat nalezení jakési nové rovnováhy a teologického konsenzu v určitých klíčových bodech:772 770 Schéma je převzato z KOHUT: Sborový charakter sluţebného kněţství, 153. 771 KOHUT: Sborový charakter sluţebného kněţství, 153. 772 Následující odstavce jsou zpracovány především podle KEHL: Die Kirche, 105-115 a 432-438; KEHL: Perspektiven für den priesterlichen Dienst, a GRESHAKE: Priester sein in dieser Zeit, 101–146. 226 Teologická východiska Kapitola 3 Rovnost všech věřících: Všichni věřící se skrze iniciační svátosti (křest, biřmování, eucharistie) podílí na Kristově poslání „Proroka, Kněze a Pastýře“ (LG 10 – 12; 34 – 36); proto také mezi nimi panuje „opravdová rovnost v dŧstojnosti a činnosti společná všem věřícím při budování Kristova těla“ (LG 32; srov. také PO 9). To jednoznačně vylučuje jakékoli nadřazování některých křesťanŧ nad jiné, ale nevylučuje to moţnost určité zvláštní sluţby biskupŧ, kněţí a jáhnŧ ve prospěch společného poslání církve. Zároveň však nositelé jakékoli zvláštní sluţby v církvi zŧstávají především křesťany ţijícími své křesťanské poslání ze síly Ducha a na základě osobních povolání, spiritualit a charismat stejně jako všichni ostatní věřící a spolu s nimi.773 Sluţebné a obecné kněţství: Tato rovnost je zcela v souladu s hojně citovaným koncilním výrokem, ţe „všeobecné (commune) kněţství věřících a kněţství sluţebné (ministeriále) čili hierarchické (hierarchiím) se sice od sebe liší podstatně, a ne pouze stupněm (essentia et non gradu tantum differant)“ (LG 10). Ačkoli ona formulace „ne pouze stupněm“ sama o sobě nutně nevylučuje koncept rŧzných „stupňŧ“ intenzity účasti na Kristově kněţství v Boţím lidu, je takovéto „stupňovité“ pojetí (které by odporovalo výše uvedenému dŧrazu na opravdovou rovnost všech věřících z LG 32) dnes všeobecně teologicky odmítáno.774 Stejně tak se zde výraz „podstatně“ nechápe jako nějaká ontologická kvalifikace, ale jako vyjádření skutečnosti, ţe tyto dva zpŧsoby účasti na jednom Kristově kněţství je třeba chápat kaţdý na zcela jiné rovině a ţe nejsou od sebe navzájem odvoditelné, i kdyţ jsou v nutném (a 2. vatikánským koncilem zdŧrazňovaném) vzájemném vztahu: sice se toto dvojí kněţství podstatně liší, „…přesto však jsou ve vzájemném vztahu, neboť jedno i druhé – kaţdé svým 773 Srov. KEHL: Die Kirche, 104-110.432-433. V LG 32 Koncil cituje sv. Augustina: „Kdyţ mě naplňuje obavou, ţe jsem pro vás, utěšuje mě, ţe jsem s vámi. Pro vás jsem totiţ biskup, s vámi jsem křesťan. První vyjadřuje úřad, druhé milost; první připomíná nebezpečí, druhé spásu.“ V PO 9 pak koncilní otcové odkazují na Mt 23,8 a citují Pavla VI.: „Chceme-li být pastýři, otci a učiteli lidí, musíme jednat jako jejich bratři“; v další poznámce pak odkazují na Ef 4,7.16 a pokračují starobylým textem Apoštolských konstitucí: „Ať se nevyvyšuje biskup nad jáhny nebo kněze, ani kněţí nad lid; pospolitost se totiţ skládá z obojích.“ 774 Srov. např. KEHL: Die Kirche, 114. Dokonce i FINK Peter E.: The Priesthood of Jesus Christ in the Ministry and Life of the Ordained, in: WISTER R. (ed.): Priests: Identity and Ministry, Wilmington: Michael Glazier, 1990, 71–91, 73–77, který se sice snaţí vymyslet, jak tuto „stupňovitost” zachovat (hlubší vstup do Kristova kněţství ve prospěch pro druhé), jednoznačně také odmítá jakékoli „kvantitativní stupňování”. Všeobecně se ale v dnešní teologii zcela upouští od pojmu „stupňovitého” rozdílu mezi obecným a sluţebným kněţstvím, coţ ona dvojznačná formulace „ne pouze stupněm” samozřejmě připouští – pokud se „pouze” vztahuje na „stupněm” a oním „ne” se pak popírá celek (tj. asi ve smyslu: „Není pravda, ţe platí, ţe by se tyto dva druhy účasti na Kristově kněţství lišily „pouhým stupněm‟, ony se liší „podstatně‟.” Opačné – dnes všeobecně nepřijímané – pochopení by pak bylo asi toto: „Tyto dva druhy účasti na Kristově kněţství se od sebe neliší „pouze‟ stupněm, ale dokonce také ve své podstatě.”). 227 Teologická východiska Kapitola 3 vlastním zpŧsobem – má účast na jediném kněţství Kristově“ (LG 10). Medard Kehl tento přístup (odpovídající i poslednímu učení magisteria)775 shrnuje takto: „Úřední kněţství je svátostně zvýrazněným znamením toho, co je obsahově společné všem věřícím, totiţ zpřítomňování spásné sluţby Kristovy v našem světě. Slouţit tomuto všeobecnému poslání, strukturálně účinně je umoţňovat a udrţovat při ţivotě, to je posláním zvláštního kněţství v církvi.“776 Hierarchická a charismatická dimenze církve: Jak jsme jiţ dříve podrobněji rozebrali, jak „hierarchická“ (apoštolská, strukturální, institucionální), tak „charismatická“ (prorocká, synodální, komunitární) dimenze církve jsou „stejně podstatné a nutně se vzájemně doplňující dimenze základní struktury církve“,777 na které je třeba uplatnit „princip souběţné pŧvodnosti“ (Medard Kehl).778 Obě dimenze jsou na sebe vzájemně odkázané, ale ani jedna z nich není prvotní či sama o sobě dostačující. Proto i nějaké církevní oficiálně-reprezentativní pověření smí být na někoho přeneseno jen tehdy, pokud k tomu má příslušné povolání, nadání a „charisma“. V tomto smyslu je osobní povolání či „charisma“ předpokladem přijetí „hierarchického úřadu“. Stejně tak nositel svěcení musí svoji sluţbu v celé její mnohotvárnosti i nadále vykonávat v síle tohoto charismatu a v neustálé otevřenosti vŧči charismatickému pŧsobení Ducha v něm samotném, v jeho spolupracovních a 775 V Instrukci o spolupráci laikŧ a kněţí (1997), která shrnuje učení Pastores dabo vobis i Katechismu katolické církve, čteme: „Podstatný rozdíl mezi všeobecným kněţstvím a kněţstvím sluţebným není tedy v kněţství Kristově, které zŧstává navţdy jediné a nerozdělené, ani ve svatosti, ke které jsou povoláni všichni věřící: ‚Sluţebné kněţství totiţ samo o sobě neznamená vyšší stupeň svatosti ve srovnání se všeobecným kněţstvím věřících; ale v svátosti kněţství dostávají kněţí od Krista skrze Ducha svatého zvláštní dar, kterým mohou pomáhat Boţímu lidu věrně a úplně realizovat jeho všeobecné kněţství„ (PDV 17). Také při budování Kristova těla se uplatňuje rŧznost údŧ a úkolŧ. Jeden a týţ Duch rozděluje k uţitku církve své rŧzné dary podle svého bohatství a podle potřeby sluţeb v církvi (srov. 1Kor 12, 1– 11; LG 7). Rŧznost se týká způsobu účasti na Kristově kněţství a je podstatná v tom smyslu, ţe ‚zatímco se všeobecné kněţství věřících uskutečňuje v rozvoji křestní milosti, v ţivotě víry v naději a lásce, ţivotě podle Ducha, sluţebné kněţství slouţí všeobecnému kněţství, je zaměřeno na rozvoj křestní milosti všech křesťanŧ„ (KKC 1547). Z toho vyplývá, ţe ‚sluţebné (svátostné) kněţství se podstatně liší od všeobecného kněţství věřících, protoţe uděluje posvátnou moc k sluţbě věřícím„ (KKC 1592). Proto ‚kněz musí rŧst ve vědomí hlubokého společenství sjednocujícího jej s lidem Boţím„ aby probouzel a prohluboval ‚spoluodpovědnost za jedno společné poslání – poselství spásy, coţ vyjadřuje pohotovou a srdcem proţívanou úctou ke všem charismatŧm a úkolŧm, které Duch svatý dává věřícím pro budování církve„ (PDV 74).“ KONGREGACE PRO KLÉRUS: Instrukce k některým otázkám ohledně moţností laikŧ podílet se na sluţbách vykonávaných kněţími Ecclesiae de mysterio z 15. srpna 1997 (Praha: Sekretariát České biskupské konference, 2001) „Teologické principy“ No. 1; k dispozici také na http://tisk.cirkev.cz/gfx/attachments/hq1000_Instrukce.rtf.rtf. 776 KEHL: Die Kirche, 114. Srov. také FINK: The Priesthood of Jesus Christ, 77–79: „Oba zpŧsoby jsou od sebe podstatně odlišné, protoţe kaţdý je zaměřen na onen druhý zpŧsob a kaţdý je na onom druhým závislý… V tomto vzájemném zaměření a vzájemné odkázanosti je třeba hledat onen ‚podstatný„ rozdíl mezi kněţstvím svěcených a obecným kněţstvím věřících“ (str. 78-79). 777 Srov. prameny a konkrétní aplikace uvedené v oddíle 3.1.3 této dizertace. 778 K „principu souběţné pŧvodnosti“ srov. pozn. č. 579, 611 a 712 a příslušné texty; srov. také KEHL: Die Kirche, 110–111. 228 Teologická východiska Kapitola 3 v celé obci.779 Toto charisma však ještě samo o sobě církevní úřad nezakládá, ani se v něm nutně nemusí realizovat. V tomto smyslu je Boţí povolání a charismatické uschopnění k ordinované sluţbě nutnou, ale ne postačující a ne jedinou podmínkou.780 Trinitární základ sluţebného kněţství: Základním posláním sluţebného (zvláštního či ordinovaného) kněţství je „repraesentatio Christi capitis et unitatis ecclesiae“ (svátostná reprezentace Krista jakoţto Pána a dárce jednoty a svátostná reprezentace církevního communia):781 tj. uprostřed společného kněţství všech věřících, jak „in persona ecclesiae“ („ekleziologicko-pneumatologický“ rozměr, dŧraz na „společenství“, viz níţe), tak „in persona Christi capitis“ („christologický“ rozměr, dŧraz na „autoritu“), svátostně a oficiálně zpřítomňovat (ve křtu, biřmování a eucharistii všem věřícím daný) podíl celé církve na jednom a jediném spásonosném kněţství Kristově.782 Tento dvojí charakter či rozměr sluţebného kněţství má svŧj nejhlubší základ v trinitárním pochopení církve. Pro pochopení svátosti kněţství není moţné vycházet ani především od Krista, ani výlučně od charismatické obce jakoţto díla Ducha, ale od Otce, který svŧj lid od počátku tvoří dvojím pŧsobením Syna i Ducha vytvářejícím jak jednotu poslání, tak společenství sluţeb a povolání.783 Synodálně-pneumatologický charakter: Sluţba ordinovaných sluţebníkŧ na jedné straně oficiálně-reprezentativním zpŧsobem konkretizuje a svátostně symbolizuje 779 Srov. také GRESHAKE: Priester sein in dieser Zeit, 144-146. 780 Srov. N. Baumert citovaný v pozn. č. 626 a celý související výklad k „charismatické“ dimenzi církve a příslušné terminologii (oddíl 3.1.2). Srov. také M. Kehl: „Díky tomuto zároveň platícímu ‚s vámi„ a ‚pro vás„ [odkaz na známý Augustinŧv citát] se svátostně propŧjčený úřad ocitá přesně v prŧsečíku pneumatologicky a christologicky podloţené základní církevní struktury. Tento svátostný úřad má (stejně jako všechny sluţby) účast na společném naplnění Duchem celé církve, avšak přeci jen prostě nevyrŧstá z tohoto rozměru, jakoby byl jen formou úřední-reprezentace církve (‚in persona ecclesiae„), která v posledku musí nějakým zpŧsobem existovat v kaţdém společenství (srov. např. státní úředníci).“ KEHL: Die Kirche, 113. 781 GRESHAKE: Priester sein in dieser Zeit, 173. 782 KEHL: Perspektiven für den priesterlichen Dienst. To, ţe oba rozměry musí být přítomné v katolickém pojetí sluţebného kněţství, je dnes všeobecně přijímanou zásadou. Diskuse se však dnes vedou o tom, který z těchto rozměrŧ je prvotnější či základnější: Je kněz „reprezentantem církve“ proto, ţe je „reprezentantem Kristovým“ (tak spíše např. Ratzinger a jiní), nebo je kněz „reprezentantem Krista“ právě proto, ţe je „reprezentantem církve“ jakoţto těla Kristova (tak např. Schilleebeckx a jiní). Totéţ je vyjádřeno onou základní dialektikou „být společně“ („Mit-Sein“) a „být pro“ („Für-Sein“); srov. část „Synodales Mit-Sein und hierarchisches Für-Sein des Amtes“ in: KOCH: Synodales und hierarchisches Prinzip, 89–95, 91–92. 783 Podrobně o trinitárním pochopení kněţské sluţby srov. GRESHAKE: Priester sein in dieser Zeit, 130– 138. Trinitární základ sborově chápaného sluţebného kněţství přibliţuje také KOHUT: Sborový charakter sluţebného kněţství, 154–156. Kohut zde ovšem upozorňuje, ţe není moţné tento trojiční charakter sborové svátosti chápat „na základě značně zjednodušujícího schématu: biskup-Otec, presbyter- Syn a jáhen-Duch“ (jak by k tomu mohl svádět koncept sahající aţ k Ignáci Antiochijskému), „jako spíše v uplatnění ekonomického paradigmatu Trojice (kdy dvojímu poslání Syna a Ducha odpovídá dvojí ‚poslání„ presbyterŧ a jáhnŧ biskupem), a také perichoretického principu (kdy je vlastní identita jednoho sboru zásadně určována vztahem k oběma dalším sborŧm v pŧsobivé analogii k boţským osobám, které jsou nahlíţeny jako relations subsistentes).“ KOHUT: Sborový charakter sluţebného kněţství, 155–156, s odvoláním na Syntézu dogmatické teologie Jean-Hervé Nikolase. 229 Teologická východiska Kapitola 3 společnou sluţbu celé církve vŧči všem lidem. V tomto smyslu jsou legitimní úkony nositelŧ svěcení (jednajících „in persona ecclesiae“, tj. jménem církve a k jejímu prospěchu) zároveň úkony církve, které také musí být synodálně neseny vírou celé církve a „smyslu pro víru“ a „obecným souhlasem“ celého Boţího lidu (srov. LG 12). V tomto smyslu hraje církevní obec při výběru jáhnŧ, kněţí i biskupŧ, při jejich svěcení a v prŧběţné podpoře celé jejich další sluţby dŧleţitou roli, která však není sama o sobě postačující, ani jedinou podmínkou.784 Hierarchicko-christologický charakter: Protoţe však církev nevzniká a neexistuje sama od sebe (na základě „obecného souhlasu“ věřících), ale je trvale odkázána na Kristovo povolání a prvotnost dar spásy v Kristu, proto sluţebné kněţství zároveň vţdy také svátostně představuje a zpřítomňuje tento vztah církve ke Kristu jako hlavě církve.785 Tato symbolická oficiální „reprezentace“, příp. „transparence“ Jeţíše Krista (tj. jednání „in persona Christi capitis“; srov. PO 2; LG 10; 21; 28; „hierarchie“ ve smyslu „svatý pŧvod“) uschopňuje nositele svátostného svěcení jednat uprostřed církve zároveň také s autoritou vůči církvi. Tato „strukturální souvislost“ se sluţbou Jeţíše Krista coby Pastýře a Hlavy církve vyjádřené svátostí svěcení786 je pak klíčovou nutnou (i kdyţ ne jedinou) podmínkou a nejspecifičtější charakteristikou této sluţby.787 784 K ekleziologickému charakteru obecně srov. GRESHAKE: Priester sein in dieser Zeit, 122–129 a KEHL: Die Kirche, 434–436. Ačkoli tato role není dnes v praxi příliš zvýrazněna a často ani teologicky doceněna, na základě historických zkušeností je jistě otevřena cesta k jejímu mnohem širšímu uplatnění a zvýraznění; srov. např. GRESHAKE: Priester sein in dieser Zeit, 138–144. Jiţ dnes je ovšem kaţdému biskupovi otevřena cesta k tomu, aby dal např. při obsazování farářských míst mnohem větší váhu konkrétním konzultacím s věřícími té které farní obce. 785 Srov. M. Kehl: „Protoţe je církev zpŧsobem, kterého se nemŧţe vzdát, vázána na předchozí dar (Vor- gabe) Jeţíše Krista, protoţe ţije pouze z jeho daru a je pověřena jeho ‚úřadem„, zvěstovat lidem evangelium (Jeţíšŧm prorocký úřad), vést je k jednotě (Jeţíšŧv pastýřský úřad) a zprostředkovávat jim spásu (Jeţíšŧv kněţský úřad), proto také v církvi existuje určitý konkrétní úřad, který má toto všeobecné poslání celé církve představovat a jemu slouţit zvláštním zpŧsobem (LG 10-12; 20n; 31-36). Tento úřad má v církvi hlavní (ale ne jedinou) zodpovědnost za to, aby církvi trvale a závazně připomínal, ţe všechno její spásné konání nepochází z ní samotné, ţe nepochází ani ze sebesilnějšího ‚konsenzu věřících„ nebo z našich schopností přesvědčit ostatní lidi o pravdě evangelia, shromaţďovat je k jednotě ve víře a vést je ke spáse, nýbrţ ţe toto vše je od Krista, který mezi námi setrvává v Duchu svatém.“ KEHL: Die Kirche, 113. 786 Tradičně vyjadřované pojmem „ustanovení“ svátosti svěcení Kristem (srov. např. LG 18), historicky pak realizované na základě velmi komplexního procesu, který ale vykazuje jasnou „strukturální kontinuitu“ sluţby „Dvanácti“ a sluţby následných představitelŧ církve (srov. LG 19-20); srov. KEHL: Die Kirche, 113.306–319 a GRESHAKE: Priester sein in dieser Zeit, 87–100. 787 K christologickému charakteru srov. GRESHAKE: Priester sein in dieser Zeit, 101–121; KEHL: Die Kirche, 111–115 a 433. I kdyţ kaţdý věřící mŧţe (a má) být pro ostatní „reprezentantem“ Krista (a tak také mŧţe a má jednat „v jeho jménu“), svěcený sluţebník to nečiní jen v síle svého všeobecného kněţství či charismatického obdarování, ale také (a v určitých klíčových situacích a především) na základě svého svátostného zmocnění a pověření. „Reprezentace Krista knězem má tedy jeden jediný cíl: Umoţnit, aby církev v určitých klíčových okamţicích svého ţivota, mohla zcela konkrétně proţít, ţe Jeţíš Kristus je jejím Pánem (‚Vŧdcem„): Pastýřem, Knězem, Učitelem. Ţádná forma vedení obce, ţádné jiné sluţby v církvi ve velkém a ve farních obcích v malém nesmí tuto základní pravdu zatemňovat. 230 Teologická východiska Kapitola 3 Svátostné jednání: Sluţebné kněţství je pak tedy také svátostně-strukturální (nutnou, ale z principu „do pozadí ustupující“)788 podmínkou, která umoţňuje, aby celá církev mohla být transparentním znamením ukazujícím na Krista, tj. aby mohla být (jakoţto Kristovo tělo – hlava a údy) Kristovou „svátostí spásy“ pro celé lidstvo.789 Tato svátostná kněţská sluţba je sice nutně zakořeněna v „bytí“ (tzv. „ontologický rozměr“), ale toto zvláštní „bytí“ („charakter“ či „potence“) je dáno za účelem své aktualizace v konkrétních svátostných situačních „jednáních“ (tzv. „funkcionální rozměr“): zvěstování slova, slavení svátostí, pastýřského vedení obce. Jen ve zcela specifických situacích tedy kněz vŧči ostatní obci stojí jakoţto její „protějšek“ reprezentující Krista. V ostatních situacích má tím spíše „ustoupit do pozadí“ a spolu s ostatními křesťany ţít „v tomto světě mezi lidmi“ (srov. celé PO 3).790 Kolegiálnost, sborovost a mnohotvárnost: Církevní „úřad“ (zaloţen na svátost svěcení) je rozčleněn do tří stupňŧ: své integrální plnosti dosahuje v biskupském svěcení (srov. LG 21; 24); kněţství či presbyterát (LG 28; PO 6; SC 42) a jáhenství či diakonát (srov. LG 29) pak na této plnosti mají kaţdý svŧj specifický podíl.791 Biskupské a kněţské svěcení je jednotlivcŧm udělováno tak, ţe je zároveň (srov. jiţ několikrát zmiňovaný „princip souběţného pŧvodu“)792 začleňuje do biskupského kolegia či kněţského presbyteria (srov. LG 22; 28); podobně i jáhenská sluţba je nutně vykonávána „ve společenství s biskupem a jeho presbyteriem“ (LG 29). Tímto kolegiálním charakterem všech stupňŧ svátosti svěcení je umoţněna teologicky legitimní mnohotvárnost jejích konkrétních projevŧ a nutnost vzájemné odkázanosti a doplňování se (srov. LG 28; PO 7–9).793 Proto lze také mluvit o „sborovém charakteru sluţebného kněţství“.794 Nejsou to lidé (třeba i vybavení velikými a četnými dary Ducha), kdo ‚tvoří„ církev, vedou obce, vytvářejí společenství, nýbrţ sám Kristus.“ GRESHAKE: Priester sein in dieser Zeit, 103–104. 788 Kehl své výklady o „strukturální kontinuitě“ kněţského poslání s posláním apoštolským ve smyslu „reprezentace Krista“ uzavírá takto: „Strukturální kontinuita ve všech výše rozebraných vývojových fázích tedy spočívá v tomto ‚representatio Christi„ (reprezentace či zpřítomňování Krista) jakoţto Pastýře církve. V tom je však také výslovně obsaţen jeden dŧleţitý moment vlastní církevnímu úřadu: Čím více se ve struktuře a v praxi úřadu církevního vedení bude uskutečňovat sluţba samotného Krista hledajícího ztracené, slouţícího nemocným, malým a hříšníkŧm, tím transparentněji tento úřad zpřítomňuje a představuje Krista a tím také (právě ve svém formálním charakteru) ustupuje do pozadí, aby tak snadněji nechal lidem zazářit svoji základní souvislost s pŧsobením pozemského Jeţíše a vzkříšeného Pána.“ KEHL: Die Kirche, 318–319. Srov. také GRESHAKE: Priester sein in dieser Zeit, 104–107. 789 Srov. GRESHAKE: Priester sein in dieser Zeit, 109–111 a KEHL: Die Kirche, 433. 790 Tento rozměr je hodně zdŧrazněn např. in: GRESHAKE: Priester sein in dieser Zeit, 107–109. 791 Srov. KEHL: Die Kirche, 436–437, a GRESHAKE: Priester sein in dieser Zeit, 167 a 168–176. 792 Srov. pozn. 579, 611 a 712. 793 Srov. KEHL: Die Kirche, 436. G. Greshake podrobně rozvádí, ţe zatímco centrem kněţské sluţby je „sluţba jednotě“ (s Bohem, mezi sebou navzájem, ve vlastním srdci) ve všech těchto oblastech, jednotliví kněţí mohou ve své sluţbě klást větší či menší dŧraz na rŧzné z těchto oblastí – a to v závislosti na osobním povolání, spiritualitě, charismatech, osobnosti, osobní historii a momentálním kontextu. Tím je 231 Teologická východiska Kapitola 3 Specifičnost: Vlastním a specifickým úkolem přímo vyplývajícím z identity biskupa a (ve spolupráci s biskupem) kněze je „sluţba jednotě“ (koinonia) s Bohem, mezi lidmi, ve vlastním srdci. Tato „sluţba jednotě“ má dvojí rozměr: „synchronní“ (tj. zodpovědná integrace současného společenství, koncentrické propojování jednotlivých místních církví, obcí a věřících mezi sebou navzájem a s Bohem); „diachronní“ (tj. sluţba jednotě společenství církve v časové návaznosti, propojování – traditio – s apoštolským pŧvodem církve).795 Pastýřská „sluţbě jednotě“ tak mŧţe být povaţována za určitý střed kněţského poslání, kolem kterého mohou být integrovány všechny ostatní role kněze.796 Naopak specifickým úkolem jáhna je skrze „liturgickou, kazatelskou a charitativní diakonii“ (LG 29) svátostným zpŧsobem reprezentovat a reálně-symbolicky zvýrazňovat diakonickou (sluţebnou) základní strukturu všech stupňŧ svěcení vŧči celému Boţímu lidu a diakonickou (sluţebnou) roli celé církve vŧči všem lidem.797 Poslání biskupa se pak v rámci koncilní a pokoncilní communio- ekleziologie chápe jako spočívající v plnosti svátosti kněţství (srov. LG 26), na které mají kněţí a jáhni omezeným zpŧsobem svŧj specifický podíl. Většina z toho, co zde bylo řečeno sluţebném kněţství, se tudíţ vztahuje také na sluţbu biskupa uprostřed jeho diecéze.798 Pastorační spolupráce: Biskupové, kněţí i jáhni vykonávají svoji sluţbu jednomu společenství (koinonia) skrze spolehlivé zvěstování evangelia (martyria), skrze slavení liturgie uvádějící do tajemství trojjediného Boha (leiturgia) a skrze osobní i komunitní pastorační sluţbu, především skrze sluţbu trpícím (diakonia). Tyto úkoly ale v ţádném případě nejsou exkluzivně vyhrazeny jen jim. Naopak, mohou jimi být v plnosti vykonávány pouze uprostřed ostatních věřících, ve spolupráci s nimi a za jejich neustálé podpory a vzájemného uschopňování a doplňování se (srov. LG 37; PO 7–9; AA 10!). Přitom díky své specifické „sluţbě jednotě“ (koinonia) zde má biskup a kněz ve spolupráci s ním svoji jedinečnou integrující „pastýřskou“ roli (včetně úkolu do všech oblastí církevní sluţby intenzivně vtahovat ostatní věřící).799 umoţněna legitimní pluralita praktické podoby kněţské sluţby, která samozřejmě volá po spolupráci a vzájemném doplňování se. Srov. GRESHAKE: Priester sein in dieser Zeit, 195–201. 794 Srov. KOHUT Pavel Vojtěch: Sborový charakter sluţebného kněţství, in: KOLEKTIV AUTORŦ: O sluţebném kněţství, 138–156. 795 Srov. KEHL: Die Kirche, 438. 796 Srov. GRESHAKE: Priester sein in dieser Zeit, 195 a pozn. č. 758 a 793. 797 Srov. KEHL: Die Kirche, 437, a GRESHAKE: Priester sein in dieser Zeit, 167 a 168–176. 798 Podkladem pro následující odstavce byl převáţně oddíl věnovaný biskupské sluţbě in: GRESHAKE: Priester sein in dieser Zeit, 178–190. 799 Srov. KEHL: Die Kirche, 436, a KEHL: Perspektiven für den priesterlichen Dienst. 232 Teologická východiska Kapitola 3 3.2.3 Souhrn: Strukturní rovina synodality aneb demokratizující synodalita Podobně jako u tématu základních projevŧ či dimenzí církve, i ve vývoji pojetí tzv. „laikŧ“, pastoračních sluţeb i svátostného kněţství lze vypozorovat jasnou tendenci ke zdŧrazňování nutného tvŧrčího napětí mezi jeho ‚hierarchickým„ a synodálním rozměrem, které je trojičně zakořeněné a vede k tomu, aby se sluţba svátostného kněţství projevovala jak „uprostřed“ církve (synodálně), tak jako znamení počátku v Kristu i „vŧči“ církvi („hierarchicky“). Jestliţe je toto specifikum svátostného kněţství zachováno (repraesentatio Christi capitis et unitatis ecclesiae), mŧţe tato sluţba nabývat rŧzných podob, forem a dŧrazŧ (často podle většího či menšího zdŧraznění zaměření na jednotlivé základní projevy církve). Takováto sluţba se mŧţe dít jen v kontextu „všeobecného kněţství všech věřících“ zakládajícího zásadní rovnost všech křesťanŧ a musí být synodálně nesena „smyslem pro víru“ a „obecným souhlasem“ celého Boţího lidu (srov. LG 12). Zatímco specifičnost sluţby svátostného kněţství lze hledat ve „sluţbě jednotě“ (a to jak v „synchronním“, tak i v „diachronním“ smyslu), na hledání jakési „specifičnosti laikŧ“ se v dnešní teologii díky prohloubení pochopení poslání celé církve ţít a pŧsobit uprostřed tohoto světa víceméně rezignovalo. Na závěr této části se nyní mŧţeme pokusit formulovat premisu, které stručně shrnuje v trinitárně zaloţené communio-ekleziologii zakořeněné východisko pro naši další prakticko- teologickou reflexi sluţby pastoračních rad: Základním subjektem poslání církve (a tudíţ i jakkoli chápané pastorace) je specifické, Kristem poslané, Duchem svatým oţivované a k plnosti království Boha Otce spolu se všemi lidmi směřující společenství Kristových učedníkŧ a učednic, které je jak synodálně, tak ‚hierarchicky„ konstituované a tudíţ spolupracující ve vzájemném sdílení rŧznorodých darŧ, rolí a sluţeb pod pastýřským vedením biskupŧ a jejich spolupracovníkŧ, kteří jsou ve vzájemné jednotě i v jednotě s univerzální církví. Takto jiţ vlastní vnitřní struktura církve ukazuje na určitou „teologickou demokratizaci“ určovanou obrazem církve jakoţto „putujícího Boţího lidu“. Proto zde lze také mluvit o „demokratizující synodalitě“. Jaká jsou pak teologická a spirituální východiska či teologické základy pro konkrétní zpŧsoby, postupy a metody práce pastoračních rad, která je integrována do takto chápané farnosti? To uţ je tématem následující části rozvíjející „efektivní“ rovinu synodality. 3.3 EFEKTIVNÍ ROVINA SYNODALITY A TEOLOGIE DIALOGU Jak jsme viděli dříve (srov. oddíl 3.1.3, sekce „Synodalita a její rŧzné významové vrstvy”), synodalita nemá jen svoji „strukturní“ rovinu (reflektovanou v oddíle 3.1.2), ale také rovinu 233 Teologická východiska Kapitola 3 „efektivní“, ve smyslu dynamického prvku konzultativního či dialogického „sborového jednání“. V této části se budeme věnovat některým teologickým základŧm právě této roviny. Kdyţ Medard Kehl v rámci systematického pojednání tématu „communio a instituce“800 mluví o dŧleţitosti „synodálních institucí“ a jejich nutné integraci do církve chápané jako „communio“, zdŧrazňuje, ţe kromě „hierarchických“ úřadŧ k základní konstituci a praktickému ţivotu církve patří i „tyto synodální struktury, které se na rovině farních obcí a místních církví (méně však na rovině univerzální církve) vytvořily a do kterých všichni věřící mohou institucionalizovaným zpŧsobem vnášet jim specifickou sluţbu identitě víry a církve“.801 Přitom (jak jsme jiţ viděli v závěru části 3.1.5) rozlišuje „duchovní sluţbu identifikování“ od „bez-duché sluţby ‚konzervování„“.802 V této části si tedy musíme klást otázku, jaká teologická východiska musí mít zpŧsob jednání pastorační rady farnosti, aby se nestal tímto „bez-duchým konzervováním“, ale skutečně slouţil k prohloubení identity a rozvinutí poslání církve. Jedním z velkých témat, která se objevují jak v církevních dokumentech o pastoračním plánování (srov. 1.2.8), tak v praktických či formačních materiálech pro práci pastoračních rad (srov. 1.3 a 1.4), je téma dialogu, který lze povaţovat za jakýsi „mateřský jazyk“ efektivní roviny synodality. Dokonce i v Christifideles laici se papeţ o diecézních pastoračních radách zmiňuje jako o dŧleţité či dokonce primární formě „spolupráce, dialogu a rozlišování“ (ChL 25).803 Proto nyní načrtneme alespoň hrubé obrysy teologických východisek dialogu v církvi. 3.3.1 Předběţné poznámky a vyjasnění pojmu „dialog“ Církev se pro 2. vatikánský koncil „svým posláním osvěcovat celý svět poselstvím evangelia“ stává „znamením bratrství, které umoţňuje a posiluje upřímný dialog (sincerum dialogum permittit atque roborat)“ (GS 92). Tento dialog navenek 800 Srov. KEHL: Die Kirche, 388–402. Srov. např. jiţ v pozn. 622 citovaný a s pozicí Norberta Baumerta korespondující vhled: „Pokusili jsme se ukázat, do jaké míry také v instituční dimenzi církve mŧţe hrát významnou roli sjednocující pŧsobení Ducha svatého. Tento přístup staví na přesvědčení, ţe se Duch svatý právě církevně nemanifestuje jen skrze vţdy nová, osobní, neodvoditelná charismata jednotlivých křesťanŧ, ale právě tak i v trvalých strukturách církve.“ KEHL: Die Kirche, 393. 801 KEHL: Die Kirche, 397. 802 Doslova Kehl vyzývá „den geistlichen Dienst des Identifizierens von einem geist-losen ‚Konservieren„ zu unterscheiden“; KEHL: Die Kirche, 394. 803 JAN PAVEL II.: Posynodní apoštolský list Jana Pavla II. Christifideles laici o povolání a poslání laikŧ v církvi a ve světě, (ze dne 30. prosince 1988), Praha: Zvon, 1990. V latinském textu čteme: „Agitur revera de forma, quoad ipsam diœcesim, praecipua collaborationis et dialogi, atque adeo discretionis.“ V anglickém „In fact, on a diocesan level this structure could be the principle form of collaboration, dialogue, and discernment as well.“ IOANNIS PAULI PP. II.: Christifideles laici, The Holy See, http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/apost_exhortations/documents/hf_jp- ii_exh_30121988_christifideles-laici_lt.html, (9. 3. 2009). John Paul II.: Christifideles laici, The Holy See, http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/apost_exhortations/documents/hf_jp- ii_exh_30121988_christifideles-laici_en.html, (9. 3. 2009). 234 Teologická východiska Kapitola 3 „ovšem vyţaduje, abychom nejprve v samé církvi podporovali vzájemné uznání, úctu a jednomyslnost bez vylučování oprávněné rŧznosti názorŧ; a to proto, aby se rozvíjel stále plodnější rozhovor (colloquium) mezi všemi, kdo tvoří jeden Boţí lid, ať jsou to pastýři nebo ostatní křesťané, neboť co věřící spojuje, je silnější, neţ co je rozděluje. Ať platí zásada: v nutných věcech jednota, v nejistých svoboda, ve všem láska“ (GS 92). Po papeţi Pavlu VI., který vyzdvihl téma dialogu ve své známé encyklice Ecclesiam suam (1964), se tohoto koncilního podnětu chopil i Jan Pavel II., který v roce 1980 napsal, ţe „se dnešní církev – více neţ kdy jindy – stává církví dialogu“.804 Koncept dialogu je hluboce zakořeněn ve staré řecké filosofii (srov. Platonovy dialogy) a byl znovuoţiven ve 20. století, z velké části v reakci na sociálně společenské krize vyvolané světovými válkami a totalitními reţimy (Rosenzweig, Ebner, Buber, Lévinas, Heinrichs, Splett).805 Tento filosofický proud nám ukazuje, ţe dialog není omezen jen na rozhovory, ale ţe celé ţivotní směřování a hledání orientace, pravdy a jednoty se děje nejen „diskursivně“ (ve smyslu střetávání se odlišných nárokŧ na pravdu v otevřené debatě za účelem vyjasnění pozic a společného hledání pravdy),806 ale také „dialogicky“ (jako výsledek rozhovoru otevřeného jak komunikační a antropologické, tak i teologické transcendentální dimenzi).807 Jak píše Jolana Poláková: „Vertikální otevřenost dialogu relativizuje horizontální kritéria diskurzívního konsenzu.“808 Pro účely naší další reflexe budeme, v návaznosti na Petra Neunera a Richarda Schaefflera, vycházet z následující definice: 804 JAN PAVEL II.: Dopis u příleţitosti Letnic 1980, citováno podle FÜRST Gebhard (ed.), Dialog als Selbstvollzug der Kirche?, Questiones disputate, sv. 166, Freiburg-Basel-Wien: Herder, 1997, 7. 805 Srov. LÖSER Werner: Dialog, in: BEINERT Wolfgang (ed.): Lexikon der katholischen Dogmatik, Freiburg-Basel-Wien: Herder, 1987, 83–86, 84. Srov. také STEGMAIER Werner: Heimsuchung. Das Dialogische in der Philosophie des 20. Jahrhunderts, in: FÜRST, Dialog als Selbstvollzug der Kirche?, 9– 29; SIMON Josef: Dialog als Wahrheitsweg, in: FÜRST, Dialog als Selbstvollzug der Kirche?, 30–46. 806 Srov. KREINER Armin: Das Verhlatnis von Dialog und Wahrheit in der Kirche, in: FÜRST, Dialog als Selbstvollzug der Kirche?, 133–149, 133. 807 Srov. POLÁKOVÁ Jolana: Horizontála a vertikála dialogu, in: Teologické texty 1 (1996), 12–13, 13; dále srov. POLÁKOVÁ Jolana: Filosofie dialogu, Praha: Academia, 1993; podrobné výpisky in: Klub Sluníčko, Filosofie dialogu (Rosenzweig, Ebner, Buber, Lévinas), http://klubslunicko.cz/slunce/dialog.htm, (4. 3. 2009); POLÁKOVÁ Jolana: Smysl dialogu. O směřování k plnosti lidské komunikace, Praha: Vyšehrad, 2008. 808 POLÁKOVÁ Jolana: Horizontála a vertikála dialogu, in: Teologické texty 1 (1996), 12–13, 12. Poláková svŧj článek zakončuje takto: „Osvobozující význam směřování k pravdě je zaloţen v dialogické úctě k tomu, čemu nerozumím, a přesto k tomu nechci ztratit vztah. Dialogické poznání tak má povahu trpělivého láskyplného dobrodruţství, v němţ se dobrovolně vzdávám své sebejistoty a odváţně se podřizuji neznámému. Dialogický vztah k němu nemá ani spekulativní, ani nazíravou povahu. Je bytostně angaţovaným totálním rozhovorem, transcendujícím vzplanutím, očištěnou identifikací s tím, co touţím poznat.“ 235 Teologická východiska Kapitola 3 „Dialog je situace rozhovoru (v širokém smyslu), která druhého ‚nechává být„, v níţ se partneři rozhovoru otevřeně setkávají, ujišťují se o společné základně a stanoviscích vytvářejících vlastní identitu, a navíc jsou vzájemně zainteresováni na nalézání pravdy – přičemţ pravda není manipulovatelným majetkem jedné strany“.809 Jednodušeji řečeno, dialog v tomto smyslu je „komunikační proces, který splňuje dvě podmínky: (1) Účastníci jsou principielně rovnoprávní, pročeţ spolu také mluví. – (2) Jejich stanoviska jsou odlišná, pročeţ výměna názorŧ mezi nimi je ve společném zájmu nezbytná.“810 Z praktického hlediska se dnes všeobecně přijímají čtyři podmínky, které musí být naplněny, aby byl umoţněn dialog: (1) schopnost komunikovat zahrnující také schopnost alespoň pokusně zaujmout myšlenkové východisko partnera v rozhovoru; (2) pochopení, ţe pravda je větší, neţ to, co je z ní schopné pochopit lidské vědění; (3) rozhodnutí povaţovat kaţdou výpověď za dŧleţitou a cennou, protoţe se v ní – třebaţe v jakkoli nedokonalé podobě – i přesto pravda zrcadlí; (4) vnímání toho, ţe tato částečná pochopení pravdy se vzájemně doplňují a v této své komplementaritě se pravdě přibliţují více neţ jednotlivé výpovědi samy o sobě.811 3.3.2 Dialog a dialogické struktury v dějinách církve Abychom pochopili přístupy k teologii a praxi dialogu v církvi, je nezbytné se nejprve alespoň krátce podívat do biblických a tradičních pramenŧ a ptát se po jejich kořenech a pramenech. Biblické základy dialogu Dnešní koncept dialogu nelze odvozovat od řeckého slova „dialogízomai“ („sdělit jeden druhému“ či také „sám pro sebe uváţit“) či „dialogismós“ (často ve smyslu „spor“, „hádka“). Spíše je moţné říci, ţe je moţné jej vidět v souvislosti s mnohými dialogickými formami biblických (především prorockých) spisŧ, v Jeţíšových rozhovorech s učedníky a 809 SCHÄRTL Thomas: Úvahy o teologii dialogu, in: Teologické texty 3 (2006), Teologické texty http://www.teologicketexty.cz/casopis/2006-3/Uvahy-o-teologii-dialogu.html, (4. 3. 2009), zde s odkazem na NEUNER Peter: Das Dialogmotiv in der Lehre der Kirche, in: FÜRST, Dialog als Selbstvollzug der Kirche?, 49 a pozn. 9. 810 HILBERATH Bernd Jochen: Vom Heiligen Geist des Dialogs. Das Dialogische Prinzip in Gotteslehre und Heilsgeschehen, in: FÜRST, Dialog als Selbstvollzug der Kirche?, 93–116, 96. 811 Takto tyto podmínky uvádí Richard Schaeffer v návaznosti na Karla Jasperse; srov. NEUNER Peter: Das Dialogmotiv in der Lehre der Kirche, in: FÜRST, Dialog als Selbstvollzug der Kirche?, 47–70, 49. 236 Teologická východiska Kapitola 3 odpŧrci, případně s celkovým základem biblického poselství,812 i kdyţ zde je třeba mluvit spíše o „dialogu mezi nerovnými partnery“ – biblicky chápaný dialog není zcela otevřená komunikační situace bez jakýchkoli omezení, ale situace, ve které je dialogicky sdělována Boţí pravda.813 Struktury, které měly dialogický charakter v dnešním slova smyslu, však lze vystopovat jiţ v prvních stoletích ţivota církve. Vedle novozákonních předobrazŧ pro pozdější dialogické či synodální struktury (srov. oddíl 3.1.3), volby apoštola Matěje (Sk 1,15–26) či ustanovení kruhu sedmi jáhnŧ (Sk 6,1–6), lze nejstarší mimobiblické svědectví o kolegiálních dialogických strukturách vedení církve nalézt především ve zpŧsobu volby biskupŧ a v organizaci regionálních synod. Dialog v tradici církve Jiţ v Prvním listu Klementově (konec 1. století)814 autor tohoto listu, Klement Římský, mluví o ustanovení biskupŧ skrze apoštoly (1 Klem 42) nebo později „od jiných váţených muţŧ “, a to v kaţdém případě „za souhlasu celé obce (consentiente ecclesia omni)“ (1 Klem 44).815 Zatímco v Didaché (Did 15,1, první polovina 2. století),816 v syrských Didaskaliích (první pol. 3. století), u Origéna i Cypriána se dočteme o volbě biskupŧ a jáhnŧ celou obcí, pozdější synody pak předepisovaly účast několika sousedních biskupŧ na biskupské volbě či ustanovení. Avšak např. podle Synody v Antiochii v roce 341 (kán. 16) se zdá, ţe podíl celé obce na volbě byl i nadále v některých oblastech obvyklý. Apoštolské konstituce (3. – 5. století)817 předpokládají volbu dvanácti muţi, u menších obcí doplněných zástupci obcí sousedních, ale je zde také zmínka o volbě kandidáta na biskupa celou obcí. Podobně i Apoštolská tradice (zachycující ţivot církve kolem roku 300)818 mluví o tom, ţe za „biskupa ať je vysvěcen ten, kdo je zvolen vším lidem a je bezúhonný“ (čl. 2).819 Postupně však, spolu 812 Např. Werner Löser píše: „Pojem sám se v Písmu svatém nenachází, avšak je snad moţné říci, ţe jím bylo dnešní pojetí dialogu nepřímo ovlivněno.“ LÖSER Werner: Dialog, in: BEINERT Wolfgang (ed.): Lexikon der katholischen Dogmatik, Freiburg-Basel-Wien: Herder, 1987, 83–86, 83. 813 Srov. HILBERATH: Vom Heiligen Geist des Dialogs, 93–116, 108, srov. také 104. 814 Obecně se vznik listu datuje kolem roku 95 – 96; srov. Spisy apoštolských otcŧ, Praha: Kalich, 1986, 71. 815 Srov. Spisy apoštolských otcŧ, Praha: Kalich, 1986, 76–113, 101–102. Srov. GEERLINGS: Dialogische Strukturen in der Alten Kirche, 71–92, 73. Z tohoto pramene vycházíme i v dalších údajích tohoto odstavce. Srov. také ze stejných pramenŧ čerpající SCHÄRTL Thomas: Úvahy o teologii dialogu, in: Teologické texty 3 (2006), Teologické texty http://www.teologicketexty.cz/casopis/2006-3/Uvahy-o- teologii-dialogu.html, ze Stimmen der Zeit 4 (1998) přeloţil Miloš Voplakal. 816 Srov. Spisy apoštolských otcŧ, Praha: Kalich, 1986, 13–24, 23; vznik spisu je často kladený do poloviny 2. století, srov. Spisy apoštolských otcŧ, Praha: Kalich, 1986, 11. 817 Srov. GEERLINGS: Dialogische Strukturen, 73–81. Zde je uveden i dlouhý citát dokládající podíl celé obce na ustanovení nástupce sv. Augustina. 818 Spis je tradičně připisování Hyppolytu Římskému (před 170–po 235), ale jeho pŧvod mŧţe být pozdější; srov. HYPPOLYT ŘÍMSKÝ: Apoštolská tradice, Velehrad: Refugium, 2000, 9–10. 819 HYPPOLYT ŘÍMSKÝ: Apoštolská tradice, Velehrad: Refugium, 2000, 17–49, 18, čl. 2. 237 Teologická východiska Kapitola 3 s rŧstem počtu věřících v jednotlivých obcích a jako reakce na některé nešvary s tím spojené, je v 6. – 8. století od této praxe ustupováno.820 Ze synodní praxe prvních staletí (srov. jiţ oddíl 3.1.3 této dizertace), která často přejímala jednací řád římského senátu určující přesné kroky pro hlasování a hledání konsenzu, lze pak spolu s Thomasem Schärtlem odvodit další, pro nás dŧleţité poučení: „Církev se nemusí obávat přejímat soudové formy institucionalizovaného dialogu, kdyţ při tom neztratí ze zřetele základní souřadnice teologického úřadu. Pohled do dějin dokládá, ţe církev si dokázala přizpŧsobit formy utváření konsenzu vzniklé v politickém prostředí a pouţívat je jako prostředek pro teologické nalézání pravdy.“821 Kromě dialogických struktur ve staré církvi lze v dějinách církve vystopovat i hodně příkladŧ literatury, která byla napsána v literární formě dialogŧ.822 Obnova konceptu dialogu na 2. vatikánském koncilu Po dlouhém úpadku dialogu v církvi v potridentské době a v době novoscholastiky, v polovině 20. století byl tento pojem skrze kontakty s ekumenickým hnutím, pod vlivem Jeana Guittona, v atmosféře Buberovy dialogické filosofie, v konfrontaci s pluralistickým světem a ve světle zkušenosti dialogu na 2. vatikánském koncilu znovu objeven i v katolické církvi, čehoţ ovocem pak byla první (a svým zpŧsobem programová) encyklika papeţe Pavla VI. Ecclesiam suam ze 6. srpna 1964. V ní najdeme i tyto zásadní věty: „Dříve, neţ člověk mŧţe obrátit svět, nebo spíše aby jej mohl obrátit, musí se mu nejprve přiblíţit a mluvit s ním“ (čl. 577b). Tomuto vztahu církve ke světu dal Pavel VI. „ono dnes 820 Srov. GEERLINGS: Dialogische Strukturen, 81–83. 821 SCHÄRTL: Úvahy o teologii dialogu, čtvrtý odstavec části nazvané „Poměřování křesťanskou antikou“; s odvoláním na GEERLINGS: Dialogische Strukturen, 84–88. 822 Srov. NEUNER: Das Dialogmotiv in der Lehre der Kirche, 48–49; srov. také LÖSER Werner: Dialog, in: BEINERT Wolfgang (ed.): Lexikon der katholischen Dogmatik, Freiburg-Basel-Wien: Herder, 1987, 83– 86, 83. Z křesťanské antiky zmiňme jen např. Justinŧv „Dialog s ţidem Tryfonem“, Basilŧv spis „O Duchu svatém“ či Augustinova „Vyznání“. Na základě analýzy těchto spisŧ Thomas Schärtl konstatuje: „Dialog paří do středu křesťanské existence, je to metoda a předmět, předpoklad a cíl, poněvadţ nejen postihuje náš vztah ke světu, ale je to i adekvátní výraz popisující náš vztah k Bohu.“ SCHÄRTL: Úvahy o teologii dialogu. Po zániku antiky na čas jako hlavní metoda teologické formace v církvi pak převáţila (spíše vnitřně, neţ navenek dialogická) metoda „lectio“ (četba) klasikŧ, na kterou navazovalo „meditatio“ (uvaţování, učení se srdcem) nad tím, co člověk přečetl. Z “lectio” klasických autorit se ovšem později více a více opět stávalo „questio“ (otázka, dotazování se), coţ dalo vznik scholastické univerzitní metodě výuky zvané „disputatio“ (disputace skládající se z otázek, protiargumentŧ, argumentŧ, distinkcí a závěrŧ), ve které dialog přišel, ve více strukturované podobě, opět ke slovu (srov. především Tomáš Akvinský). Srov. NEUNER: Das Dialogmotiv in der Lehre der Kirche, 50–55. Navíc lze uvést také cenné příklady dialogických spisŧ zaměřujících se na mezináboţenský dialog, jako např. „Collationes“ Petra Abelarda, „De Pace fidei“ Mikuláše Kusánského či „Dialogi“ Anselma z Havelbergu. Pro podrobnější analýzu srov. SCHÄRTL: Úvahy o teologii dialogu, část nazvanou „Významné příklady ze středověké teologie“. 238 Teologická východiska Kapitola 3 všeobecně pouţívané jméno ‚dialog„“ (čl. 577a).823 Na několika místech encyklika zdŧrazňuje potřebu vzájemného respektu a naslouchání, avšak celkové pojetí dialogu je zde spíše – jak co se týče dialogu navenek, tak i uvnitř církve – jednostranné, „apoštolské“ (srov. čl. 579b; 580a; 583ab).824 V dokumentech 2. vatikánského koncilu825 převaţuje pouţití termínu „dialogus“ (celkem 28x) ve vztahu k jiným církvím a církevním společenstvím (UR 12x a GE 1x),826 k jiným náboţenstvím (AG 6x)827 a k širší společnosti (GS 6x a GE 1x)828 a je, podobně jako v Ecclesiam suam, motivován apoštolsky, jako prostředek k šíření evangelia, spíše neţ jako cesta ke komplementárnímu odkrývání pravdy v rozhovoru dvou rovných partnerŧ. Téma dialogu uvnitř církve se překvapivě (na rozdíl od Ecclesiam suam) v koncilních dokumentech téměř nevyskytuje, a to ani v tak inspirujících souvislostech jako jsou koncepty communia církve, církve jako svátosti či církve jako obrazu trojjediného Boha. Pro vnitrocírkevní dialog pouţívá koncil spíše latinský termín „colloquium“, který je ovšem uţíván i pro rozhovor s jinými náboţenstvími či všemi lidmi dobré vŧle.829 Zbylé dva výskyty termínu „dialogus“ v koncilních dokumentech přeci jen svědčí o tom, ţe jeho významové pole bylo i pro koncilní otce širší. Jednou, v deklaraci o náboţenské svobodě Dignitatis humanae, je tento termín pouţit pro označení jednoho z “prostředkŧ k hledání pravdy“, mezi kterými je zmiňováno svobodné bádání, vyučování či vzdělávání, výměna myšlenek a právě také dialog, který je zde charakterizován tím, ţe „jedni druhým vykládají pravdu, kterou našli, nebo o které se domnívají, ţe ji našli, aby si při jejím hledání navzájem pomáhali“ (DH 3b).830 V dekretu o kněţské výchově Optatam totius zas najdeme výzvu k tomu, aby se u bohoslovcŧ rozvíjely především „ty vlohy, které nejvíce usnadňují 823 Hilberath k tomu poznamenává, ţe v encyklice „se odhlíţí od přesnějšího pojetí pojmu dialog, který se pouţívá jako synonymum pro vztah“. HILBERATH: Vom Heiligen Geist des Dialogs, 93–116, 110–112. 824 Srov. NEUNER Peter: Das Dialogmotiv in der Lehre der Kirche, 56–59. 825 Srov. LÖSER Werner: Dialog, in: BEINERT Wolfgang (ed.): Lexikon der katholischen Dogmatik, Freiburg-Basel-Wien: Herder, 1987, 83–86, 83. 826 Srov. DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio, (ze dne 21. listopadu 1964), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, 433–457, čl. 4b (2x); 9; 11a; 11c; 14d; 18; 19d (2x); 21d; 22c; DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Dekret o křesťanské výchově Gravissimum educationis, (ze dne 28. října 1965), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, 379–413, čl. 11a. 827 Srov. DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Dekret o misijní činnosti církve Ad gentes, (ze dne 7. prosince 1965), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, 459–507, čl. 11b; 12a; 16d; 20g; 34; 41e. 828 Srov. GS 40a; 43e; 56b; 85c; 92a (2x); srov. také pozn. pod čarou ke GS 44c č. 23 s odkazem na Dialog s Tryfonem; dále srov. DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, (ze dne 7. prosince 1965), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, 173–265, čl. 8b. 829 Srov. NEUNER: Das Dialogmotiv in der Lehre der Kirche, 59–62. Pro pouţití výrazu „colloquium“ srov. např. GS 92d a 92e. 830 DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Dekret o náboţenské svobodě Diginitatis humanae, (ze dne 7. prosince 1965), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, 557–774, čl. 3b. 239 Teologická východiska Kapitola 3 dialog s lidmi, totiţ naslouchat druhým a v duchu lásky mít otevřenou duši pro rŧzné situace a potřeby lidí“ (OT 19b).831 Pokoncilní přístupy k teologii dialogu Po koncilu pojem dialogu doznal velkého rozšíření do nejrŧznějších církevních dokumentŧ, avšak opět téměř výlučně v jeho „klasických“ oblastech vztahu k nevěřícím, ke křesťanŧm jiných církví a k příslušníkŧm jiných náboţenství. V oblasti vnitrocírkevní se v církevních dokumentech opět, aţ na spíše okrajové výjimky, nevyskytuje. Podle Petra Neunera to mŧţe být tím, ţe „communio a dialog jsou vnímány spíše jako alternativy, neţ aby byly chápány jako na sebe navzájem odkazující modely. Dialog předpokládá vzájemnost a závazek ke vzájemnému naslouchání, který dokumenty církevního úřadu očividně nechtějí v rámci vnitrocírkevního prostředí připustit.“832 Hlavním dŧvodem této zdráhavosti však nemusí být neochota vést dialog, ale zatím ne příliš vyjasněná otázka po moţnostech a zpŧsobech vedení dialogu uvnitř společenství, které je odkázáno na evangelium jako na jednou provţdy danou pravdu, která není k diskusi, ale k přijetí a k ţivotu, a která je v tomto společenství zprostředkovávána „úředně-svátostnou“ reprezentací.833 Jak to vyjádřil Werner Löser: „Z toho také vyplývá, ţe církevní a teologický dialog nemŧţe být ‚otevřený„ v tom smyslu, ţe do něj vstupující pravda víry je jiţ skrze zjevení a nauku církve předem daná a nevzniká teprve na základě dialogu. Konsenzus vzniklý v rámci rozhovoru proto musí být ještě jednou poměřován podle pravdy evangelia.“834 Je však také třeba poznamenat, ţe jakési náznaky pozitivního ocenění konzultativně- dialogické role některých synodálních struktur v církvi lze nalézt v Kodexu kanonického práva. Na základě pečlivého studia (srov. příloha P 2.4, odstavci nazvaný „Pojetí konzultací podle nového kodexu“835) je moţné konstatovat, ţe církevní právo bere konzultativní či poradní roli předepsaných či doporučených orgánŧ poměrně váţně. Partikulárnímu právu poskytuje kodex jak zajímavou inspiraci, tak dostatečný prostor k tomu, aby např. ve 831 DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Dekret o výchově ke kněţství Optatam totius, (ze dne 28. října 1965), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, 339–359, čl. 19b. 832 Srov. NEUNER: Das Dialogmotiv in der Lehre der Kirche, 70; pro celý odstavec srov. 67–70. Srov. také HILBERATH: Vom Heiligen Geist des Dialogs, 93–116, 101–102. 833 Srov. HILBERATH: Vom Heiligen Geist des Dialogs, 93–116, 109. 834 LÖSER Werner: Dialog, in: BEINERT Wolfgang (ed.): Lexikon der katholischen Dogmatik, Freiburg- Basel-Wien: Herder, 1987, 83–86, 84. 835 Srov. tam také zmíněná, i pro naše současné úvahy dŧleţitá pravidla interpretace CIC (pozn. č. 1409), upozornění na fáze rozhodovacího procesu (pozn. č. 96), či otázku tendencí ke kongregacionalismu (pozn. č. 1418). 240 Teologická východiska Kapitola 3 směrnicích pro práci pastoračních rad farností biskupové stanovili konkrétní případy, kdy si musí farář pro platnost svého rozhodnutí vyţádat názor či dokonce souhlas pastorační rady.836 I kdyţ by se zde tímto zpŧsobem samozřejmě nemohlo jednat přímo o obnovení institutu volby biskupŧ či jiných pastýřŧ místní obcí, mohl by se učinit alespoň další krŧček k tomu, aby se synodálně zaloţené konzultace staly postupně znovu nejen doporučenou moţností, ale integrální součástí řízení církve i na farní rovině, a to stále v rámci dnes oficiálně převaţujícího „communio“ modelu (srov. k tomu i Christifideles laici o diecézních pastoračních radách jako nástrojích „spolupráce, dialogu a rozlišování“).837 3.3.3 Novější pokusy o teologii dialogu V posledních letech (také spolu s oţivením kritiky nedostatku vnitrocírkevního dialogu) se znovu mnoţí pokusy o nové uchopení teologie dialogu.838 Thomas Schärtl se na základě četby antických křesťanských autorŧ snaţí teologii dialogu ukotvit v chalcedonské christologii, která svými výroky o Kristově přirozenosti podle něj „zakládá teologický a ontologický pojem dialogu: dialog jako vztah, který přiřazuje rŧzné věci, aniţ nechává jedno zmizet v druhém“. Tento přístup pak komentuje takto: „Zde se zdá, jako by se náš pojem dialogu rozpadal; proniká však do nesmírné hloubky, protoţe v události Krista jakoţto dialogické události nachází svŧj nečekaný smysl a vrchol: dialog s Bohem nikoli jako aproximační, nedosaţitelná událost, nýbrţ jako zdařilý trvalý vztah. A zároveň toto vyvrcholení jasně ukazuje, proč patří dialogický charakter bytostně ke křesťanské existenci.“839 836 Srov. také prameny a reflexe v pozn. č. 669 této dizertace. 837 Jak jsme jiţ viděli v oddíle P 2.5, i v tak „communio“ zaměřeném dokumentu jako je Christifideles laici se mŧţeme dočíst o diecézních pastoračních radách: „Jedná se o dŧleţitou (angl. the principle; lat. agitur) formu spolupráce, dialogu a rozlišování na diecézní úrovni. Účast laikŧ v těchto radách mŧţe rozšířit moţnost konzultací a umoţnit, aby se princip spolupŧsobení, který se v některých případech týká i spolurozhodování, mohl uplatnit intenzívněji a na širší základně“ (ChL 25; zdŧraznění naše vlastní). 838 Srov. např. NEUNER: Das Dialogmotiv in der Lehre der Kirche, 47–70; GEERLINGS: Dialogische Strukturen, 70–92; HILBERATH: Vom Heiligen Geist des Dialogs, 93–116; POTTMEYER Hermann J.: Auf dem Weg zu einer dialogischen Kirche. Wie Kirche sich Iber selbst bewußt wird, in: FÜRST, Dialog als Selbstvollzug der Kirche?, 117–132; KREINER Armin: Das Verhlatnis von Dialog und Wahrheit in der Kirche, in: FÜRST, Dialog als Selbstvollzug der Kirche?, 133–149; KLINGER Elmar: Macht und Dialog. Die grundlegende Bedeutung des Pluralismus in der Kirche, in: FÜRST, Dialog als Selbstvollzug der Kirche?, 150–165; SCHÄRTL Thomas: Úvahy o teologii dialogu, in: Teologické texty 3 (2006), Teologické texty http://www.teologicketexty.cz/casopis/2006-3/Uvahy-o-teologii-dialogu.html, (4. 3. 2009), ze Stimmen der Zeit 4 (1998) přeloţil Miloš Voplakal; MANDL Antonín: Ţivá teologie a dialog, in: Teologické texty 1 (1996), 2; LEHMANN Karl: Dialog jako forma komunikace v církvi dnes, in: Teologické texty 1 (1996), 2–6, z oficiálního originálu převzatého z Pressmitteilungen der Deutschen Bischofskonferenz přeloţil M. K., srov. také Herder-Korrespondenz 1 (1995); WANKE Joachim: Hranice dialogu, in: Teologické texty 1 (1996), 7–8, z Neue Herausforderungen – bleibende Aufgaben. Beiträge zur Pastoral in postsozialistischer Zeit, Leipzig: St. Benno Verlag, 1995, 270–275, přeloţil M. K.; 839 SCHÄRTL: Úvahy o teologii dialogu, závěrečný odstavec části „Poměřování křesťanskou antikou“. 241 Teologická východiska Kapitola 3 Ve světle středověkých dialogických spisŧ (především Mikuláše Kusánského) pak toto teologické zakotvení posouvá ještě dále do trinitární roviny: „Rozvíjením křesťanského, trinitárního pojmu z vŧdčího motivu dialogu – kaţdého dialogu –, totiţ z pojmu jednoty, lze o dialogu říci to nejvyšší, co je třeba říci: gramatika dialogu je trinitární. Křesťanství si činí nárok na pojem dialogu, který neniveluje mnohost, ale uvádí ji ve spojující jednotu. Garantem této mnohosti je sám Bŧh, který není Bŧh monologizující, nýbrţ trinitární. Od něho lze získat pravzor jednoty, která druhého nevyřazuje, nýbrţ zahrnuje, spojuje, a která dovoluje, ať uţ to vypadá s ohledem na lidskou přirozenost jakkoli disparátně, v síle spojení s Duchem Svatým poznat v druhém stejné.”840 Podobně i v článcích věnovaných dialogu v novějších teologických slovnících je koncept dialogu dnes běţně ukotven jak z pohledu ekonomie spásy, tak z pohledu trinitární teologie: dialog je často chápán jako „předobrazený ve vnitrotrojičním sdílení”.841 Jiné návrhy se pokoušejí koncept dialogu teologicky ukotvit spíše pneumatologicky, a mluví o „Duchu svatém dialogu”, tj. Duchu svatém, který uvnitř dialogu vytváří prostor pro osobní setkání, které je charakterizováno jak vytvořením prostoru pro „toho druhého”, tak zŧstáváním „sám sebou”.842 Toto „vytváření prostoru” uvnitř dialogického procesu je pak tedy nutné nejen ve vztahu k druhému, ale právě i ve vztahu k samotnému Duchu svatému, „Duchu pravdy”, „který v nitru dialogických partnerŧ, mezi nimi a kolem nich se chce z nich rozšířit, chce naplnit prostor tím, ţe on – Dia-Logos jakoţto osoba! – prostor vytvoří!”843 Pravda je pak chápána ne jako něco, co přichází „shŧry”, nýbrţ spíše „z nitra” či „ze strany”, skrze lidskou komunikaci, skrze zkušenost dialogického setkání se skutečností. Boţí pravda je pak sice nedisponovatelná (coţ ale platí pro všechny členy Boţího lidu, včetně příslušníkŧ učitelského úřadu!), ale je zjevována, předávána a interpretována lidskými zpŧsoby, inkarnačně či inkulturačně. „Mluvení Ducha pravdy vŧči nám pak nelze nazvat dialogem (ve smyslu výše stanovených předpokladŧ), ale mŧţe být s druhými komunikováno jen v dialogu se skutečností.”844 Bŧh (jakoby shŧry) přichází ke slovu skrze Logos, které je (jakoby zevnitř) komunikován v kontextu mezilidské komunikace v Dia- 840 SCHÄRTL: Úvahy o teologii dialogu, uprostřed části „Významné příklady ze středověké teologie“. 841 Srov. např. SPENDEL Stefanie: Dialog, Dialogik VI. Praktisch-theologisch, in: Lexikon für Theologie und Kirche, 3. sv., Freiburg: Herder, 31999–2001, 196; LÖSER Werner: Dialog, in: BEINERT Wolfgang (ed.): Lexikon der katholischen Dogmatik, Freiburg-Basel-Wien: Herder, 1987, 83–86. 842 Srov. HILBERATH: Vom Heiligen Geist des Dialogs, 93–116, 110–11č. 843 „[…] dem Geist selber, der in und zwischen den Dialogparntern und um sie herum, von ihnen her sich ausbreiten will, Raum greifen will, indem er – Dia-Logos in Person! – Raum gibt.“ HILBERATH: Vom Heiligen Geist des Dialogs, 93–116, 115. 844 HILBERATH: Vom Heiligen Geist des Dialogs, 93–116, 110–115. 242 Teologická východiska Kapitola 3 Logos Ducha svatého. Právě v tomto kontextu lze pak chápat výrok 2. vatikánského koncilu, ţe se „celek věřících” „nemŧţe mýlit ve víře” (LG 12).845 3.3.4 Moţnosti vnitrocírkevního dialogu Pro účely naší prakticko-teologické reflexe je pak klíčovou jiţ výše několikrát tematizovaná otázka po praktických moţnostech či hranicích vedení dialogu v dnešním slova smyslu i uvnitř církve, která ţije z předem daných pravd Boţího zjevení. Jeden z moţných přístupŧ nabízí např. právě Bernd Jochen Hilberath, ze kterého jsme výše čerpali, který doporučuje vzít v úvahu dvojí rozlišení:846 1. Eschatologický charakter pravd víry ve smyslu napětí mezi „jiţ“ a „ještě ne“. Díky tomuto charakteru se i normativní výpovědi víry, včetně výpovědí Písma svatého, ve svém poselství prosazují v rámci dialogické komunikativní situace a v této dialogické situaci teprve nacházejí svoji konkrétní formu a platnost pro danou situaci. Proto za těmito, jakkoli definitivními výpověďmi je vţdy větší Boţí pravda, kterou je moţné a nutné odkrývat v dalším dialogickém procesu. 2. Komunikace celého Boţího lidu o vlastní víře skrze svědectví slov a skutkŧ (primární rovina komunikace) zahrnuje tři komunikační roviny či okruhy: a. učitelský úřad církve jakoţto symbolicko-reprezentativní výraz apoštolské posloupnosti v zajištění kontinuity předávání víry a jednoty současného společenství víry; b. vědecká teologie, které se skrze zkoumání biblických pramenŧ a pramenŧ tradice na jedné straně a současné situace na straně druhé snaţí zajistit srozumitelnost a přijatelnost aktuálních teologických výpovědí; c. ostatní příslušníci Boţího lidu, kteří zakoušejí, ţijí a dosvědčují aktuálně ţitou víru a aktuální otázky víry přinášejí k posouzení učitelskému úřadu a k reflexi vědecké teologii, se kterými zŧstávají v trvalé korelaci. Učitelský úřad a vědecká teologie jsou tedy instancemi, jejichţ úkolem je sluţba svědectví a ţivota víry celého Boţího lidu. Hilberath svŧj návrh (v zajímavé shodě s tím, co o dialogu magisteria a Duchem osvíceného svědomí říká papeţ Benedikt XVI. ve své promluvě k pastorační radě jedné z římských farností)847 uzavírá takto: 845 Srov. HILBERATH: Vom Heiligen Geist des Dialogs, 93–116, 116. 846 Srov. HILBERATH: Vom Heiligen Geist des Dialogs, 93–116, 110–112. 847 Papeţ členŧm PRF farnosti Sv. Felicity v Římě kromě jiného říká: „Úkolem magisteria není vnucovat nauku církve. Spíše je jeho posláním pomáhat samotnému svědomí k tomu, aby bylo schopné slyšet Boţí hlas, aby vědělo, co je správné, co je Boţí vŧlí. Magisterium je pouhým nástrojem k tomu, aby osobní zodpovědnost, ţivená ţivým svědomím, mohla dobře fungovat, a tak přispívat k tomu, aby spravedlnost byla skutečně přítomná v naší společnosti.“ Pro bibliografické údaje srov. příloha P 1.20. 243 Teologická východiska Kapitola 3 „Úkol zajistit, aby byla respektována vţdy větší Boţí pravda, příp. aby byl zajištěn charakter definitivnosti zjevení, nespadá tedy jen do kompetence učitelského úřadu, nýbrţ vnímán jako úkol náleţející vţdy specifickým zpŧsobem všem subjektŧm, příp. instancím podílejícím se na procesu komunikace víry. V tomto smyslu lze říci, ţe i nedisponovatelnost pravdy spásy mŧţe být zajištěna jen v dialogu, příp. v trialogu společenství víry.“848 Ve světle Hilberathovy výše představené „pneumatologie dialogu“ je pak třeba dodat, ţe pro fungování takto nastíněného „trialogu“ je samozřejmě nutným předpokladem rozvinutí silné „spirituality dialogu“, a to jak v prŧběhu vlastního rozhovoru, tak ve fázi vzdálenější přípravy jeho účastníkŧ. Podobně se někteří teologové či pastýři snaţí nově promyslet vztah pravdy a dialogu,849 případně reflektují dialogický potenciál dnešní pastorační komunikace v církvi.850 Přitom docházejí k podobným závěrŧm jako Hilberath, které ukazují na to, ţe z teologického hlediska je v církvi mnohem větší potenciál ke zcela partnerskému dialogu, neţ by se na první pohled zdálo, avšak stále za předpokladu, ţe kotvou tohoto dialogického hledání konkrétního dějinného pochopení Boţí pravdy a jejích dŧsledkŧ pro náš ţivot je jednou pro vţdy dané a neměnitelné, tudíţ v jistém slova smyslu „nedialogické“ evangelium,851 a základem tohoto dialogu je „dialog lásky“, který si sám klade vlastní hranice.852 Po vysvětlení této základní gramatiky efektivní synodality dialogické církve se nyní ještě krátce podívejme na jeden typický „dialekt“, kterým se tento „mateřský jazyk“ dnes často v pastorační praxi projevuje. 3.3.5 Souhrn: Efektivní rovina synodality aneb konzultativní synodalita Shrnující teologické argumenty pro chápání církve jako „církve dialogu“ či „dialogické církve“ poskytuje Hermann J. Pottmeyer.853 Podle něj „dialogická církev“ odpovídá 848 HILBERATH: Vom Heiligen Geist des Dialogs, 93–116, 110–111. 849 Srov. např. KREINER Armin: Das Verhlatnis von Dialog und Wahrheit in der Kirche, in: FÜRST, Dialog als Selbstvollzug der Kirche?, 133–149. 850 Srov. např. LEHMANN Karl: Dialog jako forma komunikace v církvi dnes, in: Teologické texty 1 (1996), 2–6, z oficiálního originálu převzatého z Pressmitteilungen der Deutschen Bischofskonferenz přeloţil M. K., srov. také Herder-Korrespondenz 1 (1995), nebo WANKE Joachim: Hranice dialogu, in: Teologické texty 1 (1996), 7–8, z Neue Herausforderungen – bleibende Aufgaben. Beiträge zur Pastoral in postsozialistischer Zeit, Leipzig: St. Benno Verlag, 1995, 270–275, přeloţil M. K. 851 Srov. KREINER: Das Verhlatnis von Dialog und Wahrheit, 133–149, 146–149. 852 Např. Joachim Wanke mluví z pastoračního hlediska o třech „hranicích dialogu“, který smí svoji svobodu vyuţívat jen „tak, (1) aby tím byla církevní obec budována a ne rozkládána; (2) aby se zachránil i ve svém svědomí ‚slabý„ bratr a nespadl do záhuby; (3) abyste ve své touze po svobodě nepřehlédli trvalé pokušení ke zlému, jako byste uţ byli s Kristem v nebi!“ WANKE Joachim: Hranice dialogu, in: Teologické texty 1 (1996), 7–8, 7. 853 Srov. POTTMEYER Hermann J.: Auf dem Weg zu einer dialogischen Kirche. Wie Kirche sich Iber selbst bewußt wird, in: FÜRST, Dialog als Selbstvollzug der Kirche?, 117–132. 244 Teologická východiska Kapitola 3 „podstatě a vŧli Boţí“ (tj. tato církev je nejen takto Bohem chtěná, ale také ve své dialogické podobě odráţí „trialogické“ Boţí společenství), především proto, ţe: trinitární Bŧh je „nejvyšším zdrojem a vzorem“ církve (UR 2) a tento Bŧh se sám představuje jako dialogické společenství; tento Bŧh s námi navázal společenstvím tím zpŧsobem, ţe s námi započal dialog a vzal nás jakoţto partnery tak váţně, ţe se kvŧli tomu stal člověkem; Jeţíš mezi svými učedníky vedl ţivot podstatně charakterizovaný dialogickými vztahy; Jeţíš počátky Boţího království, jehoţ zárodek a počátek mŧţeme spatřovat v církvi, zvěstoval skrze dialogicky zaloţená symbolická znamení jako např. reálně-symbolickými hostinami apod. Písmo svaté chápe církev jako v trvalém dialogu ţijící lid Boha Otce, tělo Kristovo a společenství Ducha svatého. Jak jsme viděli výše, toto dialogické pojetí církve má své hluboké opodstatnění, i kdyţ ne vţdy terminologickou oporu, jiţ v biblickém poselství a ve velké části církevní historie a tradice. V dnešních církevních dokumentech je dialog chápán především jako forma inkulturační evangelizace, avšak více a více je také teologicky i prakticky přijímán jako samozřejmá forma vnitrocírkevní komunikace, přičemţ Christifideles laici dokonce přímo prezentuje diecézní pastorační rady jako „spolupráce, dialogu a rozlišování“ (ChL 25). Podobně jako dnes teologie postupně dochází k novému nalezení rovnováhy mezi hierarchickou a synodální dimenzí církve (srov. oddíl 3.1.3), tak i v otázce po vztahu dialogu a autoritativního poselství evangelia je dnes nalézána nová rovnováha v “christologickém“ pochopení dialogu jako „vztahu, který přiřazuje rŧzné věci, aniţ nechává jedno zmizet v druhém“, v „pneumatologickém“ pojetí dialogu jako „mezilidské komunikace v Dia-Logos Ducha svatého“, případně přímo v „trinitární gramatice dialogu“. V praxi církevní komunikace se pak ukazuje, ţe uvnitř Boţího lidu je třeba vést strukturálně podporovaný „trialog“ mezi třemi vzájemně komplementárními „mluvčími“: učitelským úřadem; vědecky pracující teologií; kaţdodenní ţitou vírou. Díky odkázanosti této efektivní roviny na rŧzné formy konzultací či dialogu lze pak proto na této rovině také mluvit o „konzultativní synodalitě“. Tuto naši prezentaci dialogu jako „mateřského jazyka“ církve a teologického základu „efektivní“ roviny synodality si dovolíme uzavřít dle našeho názoru velmi výstiţným shrnujícím pohledem Ctirada V. Pospíšila: 245 Teologická východiska Kapitola 3 „To všechno ale znamená, ţe zásadní změna spočívá v tom, ţe církev se jiţ nemŧţe dělit na pouze hovořící a pouze naslouchající, protoţe ve vzájemném dialogu je třeba, aby hovořili a naslouchali jak biskupové, presbyteři a jáhni na jedné straně, tak věřící na straně druhé. Mŧţeme říci, ţe církev se po Druhém vatikánském sněmu skutečně stala dialogem ţivé a stále uskutečňované jednoty v určité názorové rozličnosti (srov. např. GS 92; ChD 28; OT 19) a dialogem s tímto světem. Tato změna dŧrazu na tajemství církve jako společenství, které se dynamicky projevuje v dialogu a v synodním principu uspořádání církve, konkrétně dokládá, ţe ačkoli je hierarchická sluţba společenství neměnnou charakteristikou Kristovy církve, výkon tohoto poslání se nevyhnutelně mění podle dobových a kulturních okolností.“854 3.4 EMOTIVNÍ ROVINA SYNODALITY A TEOLOGIE SMYSLU PRO VÍRU V návaznosti na konzultační procesy, které vyvrcholily vyhlášením dogmatu o nanebevzetí Panny Marie a v rámci prohloubení vědomí spoluzodpovědnosti všech věřících za společné poslání církve, uznání prorockého poslání všech věřících na 2. vatikánském koncilu, nového odkrytí rozměru synodality v církvi a rozvoje nových forem konzultací v církvi se v poslední době hlouběji reflektují zárodečně biblické a patristické855 teologické koncepty, které jsou v tradiční i novodobé teologii856 nazývané „sensus fidei“ („smysl pro víru“ jednotlivých 854 POSPÍŠIL Ctirad Václav: Některé otázky spojené s ekleziologií společenství (3), in: Teologické texty 3 (1998) 91–94, 92. Pospíšil po návrhu praktických dŧsledkŧ tohoto východiska lapidárně dodává: „Pokud se týká vzathu nositelŧ hierarchického poslání s pokřtěnými, je třeba se vyvarovat extrémŧ, tedy církve, v níţ pokřtění nemají téměř nikdy slovo, ale také církve, kde pokřtění presbytera ke slovu téměř nepustí.“ POSPÍŠIL: Některé otázky spojené s ekleziologií společenství (3), 92. 855 Jestliţe zárodky pojmu sensus fidei lze nalézt jiţ v Písmu, a to např. v obratech jako „mysl Kristova“ (1 Kor 2,16), „duchovní pochopení“ (Kol 1,9) či „osvícený vnitřní zrak“ (Ef 1,18, dosl. „osvícené oči srdce”; srov. Jan 14,17; 16,13; Flp 1,9 apod.), patristická i scholastická tradice často mluví o „očích srdce”, „očích ducha” či „očích víry”. Kromě toho se vyskytují obraty jako „ekklésiastiké phronéma” či „sensus ecclesiasticus et catholicus” (Eusebius, Jeroným, Kasián), „sentire cum ecclesia” (Bazil, Augustýn, Lev Veliký) a konečně „sensus fidei” (poprvé Vincent Lerinský). Srov. PIÉ-NINOT: Sensus fidei, in: LATOURELLE René, FISICHELLA Rino (ed.): Dictionary of Fundamental Theology, English- language edition edited by René Larourelle, New York: The Crossroad Publishing Company, 1994, 993. 856 Jestliţe první z těchto termínŧ, sensus fidei, byl rozvinut za vrcholné scholastiky (William z Auxerre, Albertus Magnus, Tomáš Akvinský aj.) jakou součást analýzy schopností víry věřícího subjektu, termín druhý, sensus fidelium, pochází od teologŧ druhé poloviny šestnáctého století (Melchior Cano, Rober Bellarmine, Suarez aj.) jako součást doktrinální kriteriologie. Druhý termín se později vyvinul aţ ke konceptu consensus fidelium či universus ecclesiae sensus pouţitém na Tridentském koncilu, který se pak ve smyslu „souhlasu celku věřících“ stal východiskem pro formulaci 2. vatikánského koncilu o tom, ţe se „celek věřících“ (universitas fidelium) „nemŧţe mýlit ve víře“ (in credendo falli nequit), když „od biskupů až po poslední věřící laiky“ (Sv. Augustin) „dává najevo svůj obecný souhlas ve věcech víry a mravů (universalem suum consensum de rebus fidei et morum exhibet)“ (LG 12a). V novější době pak k prohloubení těchto konceptŧ přispěli především John Henry Newman (který mluví o „illative sense“, jenţ vytváří „real assent“ a umoţňuje tak prohlubování nauky na základě „consensus fidelium“), J. A. Möhler a M. J. Scheeben. Srov. PIÉ-NINOT Salvador: Sensus fidei, in: LATOURELLE René, FISICHELLA Rino (ed.): Dictionary of Fundamental Theology, English-language edition edited by René Larourelle, New York: The Crossroad Publishing Company, 1994, 992–995. Srov. také BEINERT 246 Teologická východiska Kapitola 3 věřících jako vlastnost určitého subjektu; tj. sensus fidei fidelis), „sensus fidelium“ („smysl věřících“ jako určité objektivní ovoce víry proţívané a sdílené ve společenství věřících; tj. sensus fidei fidelium)857 a „consensus fidelium“ (souhlas společenství věřících ve věcech víry). Jestliţe jsme teologii dialogu nabídli jako určité východisko pro teologické ukotvení „efektivní“ roviny synodality rozvíjené v rŧzných konzultativních procesech či dialogických strukturách, pro rovinu „emotivní“ se jako teologické východisko nabízí právě tyto výše zmíněné teologické koncepty, protoţe se velmi úzce a hluboce dotýkají oněch hlubších emotivních a spirituálních vrstev práce pastoračních rad, které vytváří duchovní atmosféru charakteristickou pro tuto rovinu synodality. Pokud nebude upřesněno jinak, budeme uţívat termín sensus fidei ve smyslu označení celého tohoto třívrstvého konceptu. 3.4.1 Sensus fidei v Lumen gentium Dvanáctý článek Lumen gentium, ve kterém se nachází sice ne jediná, ale centrální výpověď koncilu pouţívající tyto či jim podobné výrazy,858 se nachází uprostřed druhé kapitoly konstituce o církvi věnované Boţímu lidu a je rozvinutím desátého článku o „všeobecném kněţství věřících“ (LG 10). Toto „kněţské společenství“ všech věřících má „posvátný a organický ráz“ projevující se jak ve svátostech (srov. LG 11), tak také skrze účast Boţího lidu na Kristově prorockém poslání (srov. LG 12a; srov. také LG 35; GS 43; AA 2n) a nejrŧznější charismatické dary (srov. LG 12b; srov. také AA 3). V první části LG 12 čteme: „Svatý Boţí lid má účast také v Kristově prorockém poslání tím, ţe rozšiřuje jeho ţivé svědectví především ţivotem víry a lásky, a tím, ţe podává Bohu oběť chvály, ovoce rtŧ vyznávajících jeho jméno (srov. Ţid 13,16). Celek věřících (universitas fidelium), kteří mají pomazání od Svatého (srov. 1 Jan 2,20 a 27), se nemŧţe mýlit ve víře (in credendo falli nequit). Tuto svou neobyčejnou vlastnost projevuje prostřednictvím nadpřirozeného smyslu pro víru celého lidu (mediante supernaturali sensu fidei totius populi), kdyţ ‚od biskupŧ aţ po poslední věřící laiky„ (Sv. Augustin, De Praed. Sanct. 14,27: PL 44,980) Wolfgang: Glaubenssinn der Gläubigen, in: BEINERT Wolfgang (ed.): Lexikon der katholischen Dogmatik, Freiburg-Basel-Wien: Herder, 1987, 200–201. 857 Pro termíny sensus fidei fidelis a sensus fidei fidelium srov. RUSH Ormond: Senus fidei. Faith „making sense“ of Revelation, Theological Studies 62 (2001) 231–261, 231; http://findarticles.com/p/articles/mi_hb6404/is_2_62/ai_n28842535, (1. 3. 2009). 858 Srov. další související výpovědi: sensus fidei (PO 9), sensus catholicus (AA 30), sensus Christianus fidelium (GS 52), sensus Christianus (GS 62), sensus religiosus (NA 2, DH 4, GS 59), sensus Dei (DV 15, GS 7), sensus Christi et Ecclesiae (AG 19), instinctus (SC 24, PC 12, GS 18); implicitně také v kriterologii vývoje dogmatu v DV 8; podle PIÉ-NINOT: Sensus fidei, 992. 247 Teologická východiska Kapitola 3 dává najevo svŧj obecný souhlas ve věcech víry a mravŧ (universalem suum consensum de rebus fidei et morum exhibet). Tento smysl pro víru (illo enim sensu fidei) probouzený a udrţovaný Duchem pravdy, pŧsobí, ţe Boţí lid – pod vedením posvátného učitelského úřadu církve, který věrně poslouchá – nepřijímá uţ pouze lidské slovo, nýbrţ skutečně slovo Boţí (srov. 1 Sol 2,13), neúchylně lne k ‚víře jednou provţdy křesťanŧm svěřené„ (Jud 3), proniká do ní stále hlouběji správným usuzováním a stále plněji ji uplatňuje v ţivotě.“ Tento článek, pokud jej čteme ve světle LG 10 a chápeme jej jako rozvinutí nauky o „všeobecném kněţství věřících“ a jeho vzájemném vztahu s kněţstvím sluţebným, lze chápat jako výpověď o další oblasti, kde platí jiţ dříve několikrát zmiňovaný „princip souběţné pŧvodnosti“.859 Jeden z prvních komentátorŧ Lumen gentium k tomu nejprve poznamenává: „Smysl pro víru v Boţím lidu jako celku a neomylné magisterium církve jsou k sobě navzájem ve stejném vztahu, jako všeobecné kněţství všech věřících ke svátostnému kněţství, do kterého je vtaţeno kněţství všech pokřtěných.“ Takto mohou mít všichni věřící, jakoţto součást „ţivé tradice“,860 aktivní roli v procesu „uchovávání víry“, přičemţ „všechny roviny Boţího lidu mají aktivní podíl na tomto úkolu a realitě.“861 Z příslušných souvislostí („sensu fidei totius populi“ a „illo enim sensu fidei“) i z uvedeného komentáře se zdá, ţe ačkoli koncilní text pouţívá výraz sensus fidei, pouţívá jej spíše ve významu smyslu pro víru společenství Boţího lidu, který byl v teologické tradici vyjadřován termínem sensus fidelium. V kaţdém případě tento sensus fidei podle LG 12 obsahuje tyto teologické prvky:862 je to „nadpřirozený smysl“, „probouzený a udržovaný Duchem pravdy“, tedy volně darované charisma;863 859 Medard Kehl, srov. pozn. č. 579, 611, 712 a 756 a související texty. K sensus fidei u Kehla srov. KEHL: Die Kirche, 106, 361, 365, 397n. 860 Tento dŧraz na sensus fidelium jakoţto součást ţivé tradice církve rozvíjí např. Pavel Ambros in: AMBROS: Setkávejte se a nechte se poslat, 77–83, v části nazvané „Ţivá tradice a paměť transcendence“. Ambros „rozvoj dobře zakořeněné teologie sensus fidelium“ uprostřed plenárního sněmu vnímal jako jeden „z nejnaléhavějších úkolŧ katolické ekleziologie a teologie tradice k definování základního východiska pro celý sněmovní proces katolické církve v ČR“. Podle Ambrose je sensus fidelium „ještě něco více neţ ospravedlnění vlastního poslání křesťana pro jeho ţivot ve světě“, totiţ „součástí konceptu tradice“. AMBROS: Setkávejte se a nechte se poslat, 80. 861 GRILLMEIER Aloys: The Mystery of the Church, in: Lexikon für Theologie und Kirche. Das Zweite Vatikanische Konzil. Dokumente und Kommentare, 1. sv., Freiburg: Herder, 21966–1968, 138–302, 165. 862 Srov. PIÉ-NINOT: Sensus fidei, 993. Podle Wolfganga Beinerta je „smysl pro víru věřících“ (Glaubenssinn der Gläubigen) „volným charismatem“, které je darováno všem věřícím a spočívá ve „vnitřním souladu s předmětem víry, díky němuţ církev jako celek, který se vyjadřuje v souhlase víry, tento předmět víry rozpoznává a v ţivotě jej uskutečňuje v souladu s Písmem svatým, s tradicí a s učitelským úřadem církve“. BEINERT: Glaubenssinn der Gläubigen, 200. 863 Podle Ambrose je sensus fidelium „stálým vyznáním charizmatu Ducha, který se zjevuje skrze veškerou činnost křesťanského společenství“; AMBROS: Setkávejte se a nechte se poslat, 81. 248 Teologická východiska Kapitola 3 přísluší „Božímu lidu jako celku“, všem jeho členům; jeho ovocem je to, že Boží lid (1) „nepřijímá už pouze lidské slovo, nýbrž skutečně slovo Boží“, (2) „neúchylně lne k víře jednou provždy křesťanům svěřené“, (3) „proniká do ní stále hlouběji“ a (4) „stále plněji ji uplatňuje v životě“. 3.4.2 Implicitní sensus fidei v Dei verbum Kromě tohoto výslovného učení o sensus fidei koncil implicitně tento koncept zahrnuje do výkladu předávání zjevení v konstituci o Boţím zjevení (DV 8): „Tato apoštolská tradice prospívá v církví s pomocí Ducha svatého (sub assistentia Spiritus Sancti). Vzrŧstá totiţ chápání předaných věcí a slov, a to jak přemýšlením a studiem věřících (ex contemplatione et studio credentium), kteří je uchovávají ve svém srdci (srov. Lk 2,19 a 51), tak hlubším pochopením duchovních skutečností z vlastní zkušenosti (ex intima spiritualium rerum quam experiuntur intelligentia), tak také hlásáním (ex praeconio) těch, kteří s posloupností v biskupském úřadě přijali bezpečné charisma pravdy.” Zde jsou vypočítány čtyři prvky rozvoje dogmatu v ţivé apoštolské tradici, z nichţ především třetí, ale do určité míry i druhý prvek se vztahuje k sensus fidei:864 1. pomoc či asistence Ducha svatého; 2. kontemplace, přemýšlení a studium věřících; 3. intimnější pochopení duchovních skutečností z vlastní zkušenosti; 4. hlásání představitelŧ církevního učitelského úřadu. 3.4.3 Význam sensus fidei pro konzultační procesy farní pastorace Ačkoli se zdá, ţe koncept sensus fidei má dŧleţitost spíše jen pro reflexi osobního rŧstu křesťana ve víře či procesu prohlubování či akceptování nauky církve skrze univerzální společenství věřících, v jeho obecnější ekleziologické rovině má klíčový význam i pro konzultativní procesy v rámci pastorační praxe na niţších (farních) rovinách církve, které jsou v centru našeho zájmu. Pro účely naší další prakticko-teologické reflexe práce pastoračních rad farností lze význam sensus fidei shrnout pomocí následujících bodŧ: Jestliţe i na rovině univerzální církve, a to navíc ještě v oblasti rozvoje nauky víry, je nutný vzájemný komplementární vztah mezi „vnějším magisteriem“ sboru apoštolŧ spolu s jejich hlavou a jejich následovníkŧ (srov. DV 10; LG 25) a „vnitřním 864 Srov. PIÉ-NINOT: Sensus fidei, 993 249 Teologická východiska Kapitola 3 magisteriem“ Ducha přítomným ve všech věřících a projevujícím se jejich účastí na prorockém poslání Krista a církve jakoţto via empirica ţivé tradice církve (srov. LG 12; 35; 37; DV 8), pak tím spíše je tuto komplementaritu moţné a nutné ţít i v kontextu rozvoje pastorační sluţby ve farnosti. Jestliţe i na rovině univerzální církve (konzultace k dogmatu nanebevzetí Panny Marie) a nověji i na rovině místních či partikulárních církví (plenární sněmy, diecézní synody či jiné synodální procesy) jsou hledány praktické cesty, jak nově oceňovat sensus fidei jednotlivých věřících, probouzet sensus fidelium konkrétních společenství věřících a hledat nástroje, jak u těchto společenství zjišťovat i consensus fidelium, tím spíše je moţné a nutné se o totéţ pokoušet i na rovině farní pastorace. Pokud se takovéto konzultativní či synodální procesy na místní úrovni chápou jako součást ţití širšího sensus fidelium či hledání širšího consensus fidelium celé univerzální církve, pak je třeba těmto místním procesŧm v praxi i teologii věnovat stejnou pozornost, jaká je dnes věnována synodálním procesŧm v rozměru církve univerzální. I pro rovinu farní pastorace pak platí tytéţ nosné prvky, které platí pro sensus fidei obecně: otevřenost asistenci Ducha svatého, podpora kontemplace a studia věřících, vytváření prostoru pro intimnější pochopení duchovních skutečností z vlastní zkušenosti a naslouchání hlásání představitelŧ a spisŧm církevního magisteria a tradici církve v diachronním i synchronním rozměru. Stejně tak i na rovině farnosti pak mŧţeme počítat se stejným, navýsost pastoračním ovocem, které Lumen gentium (LG 12) vyjmenovává v souvislosti se svým pojetím sensus fidei: otevřenost Boţímu slovu, přilnutí k víře, její hlubší pochopení a její plnější uplatnění v ţivotě. V tomto širokém a pastorační rady farností jasně zahrnujícím smyslu je pak třeba také chápat povzbuzení 2. vatikánského koncilu nasměrované k duchovním pastýřŧm ve vztahu k ostatním věřícím: „ať rádi vyuţívají jejich moudrých rad, svěřují jim s dŧvěrou úkoly ve sluţbě církve a ponechávají jim svobodu a prosto k jednání, ba ať je povzbuzují k tomu, aby se dávali do práci i z vlastního podnětu“ (LG 37c), ať s otcovskou láskou „v Kristu pečlivě zvaţují všechny“ jejich „podněty, ţádosti a přání“ (LG 37c), a to „prostřednictvím institucí k tomu v církvi určených“ (LG 37a). Ve světle tohoto nového ocenění celé šíře konceptu sensus fidei pak lze rŧzné podoby synodálních procesŧ skutečně, s Pavlem Ambrosem, chápat jako „vzájemnou poradu všech těch, kteří jsou si vědomi vlastního poslání církve (nejen vlastního poslání v církvi!), a to podle darŧ, které Bŧh kaţdému z nich dává“, stejně tak jako strukturálně podepřený zpŧsob, jakým se „Boţí lid shromáţděný v jednotě Otce i Syna i Ducha svatého“ stává „místem, kde 250 Teologická východiska Kapitola 3 v modlitbě, v naslouchání, v osobním rozhovoru, hledání potřebných rozhodnutí a dŧvodŧ pro ně se dochází ke shodě, ke znovu oţivenému proţívání křesťanského společenství ve víře“.865 Jakými konkrétními zpŧsoby lze však tento sensus fidei podněcovat, jak mu naslouchat a jak jej sdílet uvnitř sluţby pastoračních rad? A jaká jsou případně další teologická východiska pro tyto konkrétní zpŧsoby naslouchání či sdílení? Na to se pokouší odpovědět následující část, věnovaná tzv. „spiritualizujícímu“ dialektu církevní dialogické „mateřštiny“, který velmi hluboce rozvíjí právě onu „emotivní“ rovinu synodality. 3.4.4 Souhrn: Emotivní rovina synodality aneb spiritualizující synodalita V této části třetí kapitoly jsme se pokusili prezentovat některé koncepty, které reflektují klíčové momenty vnitřní dynamiky a vnitřních procesŧ konkrétních zpŧsobŧ práce a komunikace v pastoračních radách rozvíjející především „emotivní“ rovinu synodality. Za základní systematicko-teologické východisko pro pochopení vnitřní dynamiky této roviny synodality jsme navrhli přijmout teologické koncepty formálně znovuobjevené na 2. vatikánském koncilu: sensus fidei („smysl pro víru“ jednotlivých věřících jako vlastnost určitého subjektu), sensus fidelium („smysl věřících“ jako určité objektivní ovoce víry proţívané a sdílené ve společenství věřících) a consensus fidelium (souhlas společenství věřících ve věcech víry). Nakonec jsme v této části reflektovali i v našich v pastoračních radách občas pouţívaný „spiritualizující“ dialekt dialogické „mateřštiny“ církve (tj. rŧzné pastorační přístupy k duchovnímu rozlišování), který navazuje na dříve, v rámci prezentace „efektivní“ roviny synodality představený „teologizující“ dialekt (srov. 3.5.1) a dále jej prohlubuje. Pokud teologická reflexe dodá práci pastoračních rad potřebnou šířku, pak duchovní rozlišování tuto práci ukotví do hloubky spirituality a kontemplace Kristovy tváře, jak to nakonec poţadují i církevní dokumenty (srov. 1.2.8), a rozvíjí nejen synodalitu církve podle Boţího srdce, ale vede v hluboké společné duchovní zkušenosti do Boţího srdce. V tomto smyslu lze pak na „emotivní“ rovině synodality moţná srozumitelněji mluvit o „spiritualizující synodalitě“. 3.5 PŘÍKLADY PRAKTICKÝCH PŘÍSTUPŦ K ROZVOJI SYNODALITY Jestliţe, jak jsme viděli v části 3.3, mŧţeme dialog povaţovat za jakýsi „mateřský jazyk“ církve, lze pak také mluvit o rŧzných jeho „dialektech“. Za dnes nejtypičtější dialekty v oblasti práce pastoračních rad lze povaţovat dialekty „teologizující“ a „spiritualizující“ (i 865 AMBROS: Setkávejte se a nechte se poslat, 11–12. 251 Teologická východiska Kapitola 3 kdyţ někde ještě stále převaţují také dialekty „manaţerské“ či „parlamentizující“, kterým se však budeme věnovat aţ v příští kapitole). Prezentaci „teologizujícího“ dialektu (tj. kon- ceptu zvaného „teologická reflexe v pastoraci“), který je velmi blízký rozvoji „efektivní“ roviny synodality, je věnován oddíl 3.5.1, dialektu „spiritualizujícímu“ (tj. konceptu zva- nému „duchovní rozlišování“), bliţšímu „emotivní“ rovině synodality, pak oddíl 3.5.2. Prezentace východisek a kořenŧ těchto praktických přístupŧ nám později pomŧţe při hledání praktických pomŧcek podporujících rozvoj zdravé „efektivní“ a „emotivní“ roviny synodality v práci pastorační rady. 3.5.1 Teologická reflexe v pastoraci Prvním ze zmíněných příkladŧ je přístup zvaný v anglicky mluvících oblastech prostě The- ological Reflection, který jsme zde pro odlišení od akademické teologické reflexe nazvali „teologická reflexe v pastoraci“. Jak však uvidíme, je tento přístup s akademickou teologií poměrně úzce provázán (pro praktické ilustrace srov. přílohu P 20). Posun paradigmatu v praktické teologii Charakteristickým rysem praktické teologie posledních přibliţně třiceti let je určitá poměrně radikální změna základního přístupu („změna paradigmatu“) oproti jejímu staršímu pocho- pení, která měla vliv i na reflexivní modely pouţívané v pastorační praxi.866 Při tomto vývoji však šlo o dŧleţitý posun nejen v předmětu zájmu (místo osoby a role duchovního pastýře a jeho vztahu k věřícím se dnes zájem rozšířil na společenství věřících a jeho diakonickou či evangelizační roli vŧči širší společnosti, či dokonce na jakékoli jednání člověka jako tako- vého, viděného v perspektivě dŧstojnosti před Bohem),867 ale také v metodě práce (místo lineárně sestupného deduktivního novoscholastického postupu od teorie k praxi nastoupil induktivní postup pohybující se v hermeneutickém kruhu od praxe k teorii a zpět).868 866 Srov. např. KINAST Robert L.: What are They Saying about Theological Reflection?, New York – Mahwah, NJ: Paulist Press, 2000, 52; stejně tak KNOBLOCH Stefan: Praktische Theologie: Ein Lehrbuch für Studium und Pastoral, Freiburg: Herder, 1996, 18, s bibliografií v poznámkách. Podrobně tento vývoj pochopení praktické teologie jak v katolické, tak nekatolické, německé i anglosaské oblasti shrnuje KLEIN: Erkentniss und Methode, 38–53. Srov. také AMBROS Pavel: Pastorální teologie a kontinuita křesťanské tradice. Úvod k českému vydání, in: ŠPIDLÍK Tomáš, RUPNIK Marko I.: Nové cesty pastorální teologie. Krása jako východisko, Olomouc: Refugium, 2008, 5–70, 22–40, a KŘIŠŤAN Alois: Počátky pastorální teologie v českých zemích, Praha: Triton, 2004, 54–63. 867 Srov. KLEIN: Erkentniss und Methode, 42–45. 868 Srov. HASLINGER Herbert (ed.): Handbuch Praktische Theologie 1. Grundlegungen, Mainz: Mathias- Grünerwald-Verlag, 1999, 22–25; FÜRST Walter, Praktische Theologie – Wissenschaft von Praxis und Kunst der Pastoral, in: NAUER: Praktische Theologie, 71–76, 71 – 72; srov. také METTE Norbert: Vom Säkularisierungs- zum Evangelisierungsparadigma, in: Diakonia 21 (1990) 420–429; VEN Johannes A. van der: Ecclesiology in Context, Michigan – Cambridge: Eerdmans Publishing, 1996; LEHNER Markus: Praktische Theologie zwischen Kirche und Gesellschaft, in: Pastoraltheologische Informationen 2 (1998) 249–263. Srov. také v trochu jiných pojmech AMBROS Pavel: Pastorální teologie a kontinuita 252 Teologická východiska Kapitola 3 Vidět – soudit – jednat Tento vývoj pojetí praktické teologie, probíhající spíše na akademické pŧdě, byl však záro- veň silně ovlivněn také podněty vycházející přímo z pastorační praxe. Jedním z přístupŧ vyrostlých v pastorační praxi, které podstatně ovlivnily jak obnovu akademické praktické teologie v polovině 20. století, tak poskytly praktické nástroje pro teologickou reflexi v „terénu“, je metoda belgického kněze a pozdějšího kardinála Josepha Cardijna (1882– 1967),869 která byla skrze Tomislava (Kolakoviče) Poglajena popularizována i u nás.870 Joseph Cardjin v rámci práce s dělnickou mládeţí vyvinul metodu, která se běţně nazývá „vidět – soudit – jednat“ (fr. voir, juger, agir; něm. Sehen, Urteilen, Handeln). Zá- kladními charakteristikami této metody jsou:871 je hluboce zakořeněna v komunitní praxi malých skupin; jejím základem jsou subjektivní ţivotní zkušenosti těch, kdo jí pouţívají; jejím východiskem je přesné vnímání a pozornost k nejprostším kaţdodenním jednáním; její postup je induktivní, vycházející od konkrétního ţivota a pokračující k tvorbě teorie; základním prostředím pro její praxi je společné zkoumání v malé angaţované skupině. Základní charakteristiky jednotlivých krokŧ mŧţeme stručně shrnout takto:872 1. vidět (vnímat, naslouchat, pozorovat, vstoupit, nechat se zasáhnout); 2. soudit (přemýšlet, zkoumat, reflektovat, porozumět, srovnávat, vykládat); 3. jednat (navrhovat, konat, proměňovat, plánovat konkrétní akce). křesťanské tradice. Úvod k českému vydání, in: ŠPIDLÍK Tomáš, RUPNIK Marko I.: Nové cesty pastorální teologie. Krása jako východisko, Olomouc: Refugium, 2008, 5–70, 25. 869 Joseph Cardijn byl zakladatelem hnutí Křesťanské dělnické mládeţe (kolem r. 1925; fr. JOC – „Jeunesse ouvriére chretiénne”; něm. CAJ – „Christlichen Arbeiterjugend“), na které navázala další podobná hnutí, jako Křesťanská zemědělská mládeţ (JAC – „Jeunesse agricole chrétienne“; 1929) či Křesťanská studující mládeţ (JEC – „Jeunesse étudiante chrétienne“; 1930). 870 Po určitých iniciativách, které tímto směrem vyvinuli P. M. Habáň a částečně i P. S. Braito, u nás tyto přístupy šířil především chorvatský kněz, jezuita prof. Tomislav Poglajen (Kolakovič), který vystudoval teologii a byl vysvěcen na kněze v belgické Lovani (1935), dále studoval v Paříţi, Lille a Římě, ţil od r. 1943 na Slovensku a v letech 1945–1946 poloţil i v Praze základy k hnutí vycházejícího z principŧ Josepha Cardijna, s nímţ před tím v Belgii spolupracoval. Z kněţí se na celém díle podíleli především P. J. Zvěřina, P. A. Mandl, P. A. Heidler, P. O. Mádr, P. J. Bárta a další. Srov. např. VAŠKO Václav: Profesor Kolakovič – mýty a skutočnost, in: Impulz Revue 3 (2006), k dispozici na Impulz – Revue pre modernu a katolícku kultúru, http://www.impulzrevue.sk/article.php?135, (16. 3. 2009); srov. také nepodepsanou studii pro Plenární sněm „O evangelizačním úsilí v českých zemích po druhé světové válce a v současnosti,“ k dispozici na http://snem.cirkev.cz/index.html?menu=72&id=884. 871 Srov. KLEIN: Erkentniss und Methode, 60–69. 872 Srov. KLEIN: Erkentniss und Methode, 71–76; AMBROS Pavel: Pastorální teologie a kontinuita křesťanské tradice. Úvod k českému vydání, in: ŠPIDLÍK Tomáš, RUPNIK Marko I.: Nové cesty pastorální teologie. Krása jako východisko, Olomouc: Refugium, 2008, 5–70, 59–62. 253 Teologická východiska Kapitola 3 Právě zasazení této pastoračně-reflexivní metody do prostředí ţivota a sluţby malých skupin tvoří dŧleţitou spojnici k našemu tématu synodality. Takto prakticky a komunálně pojatá teologická reflexe se takto stává nástrojem, který dávno před tím, neţ se teologický koncept synodality stal v církvi opět ţivým, umoţnil mnohým skupinám tuto synodalitu rozvíjet ve svém vlastním křesťanském ţivotě. Základní struktura metody „vidět – soudit – jednat“ byla později uznána jako vhodný přístup pro praxi sociální nauky církve v encyklice Jana XXIII. Mater et magistra z r. 1961.873 Na 2. vatikánském koncilu pak ovlivnila základní dynamiku Gaudium et spes (srov. především GS 4),874 ale např. i očekávání, která koncil vloţil do role diecézních pastoračních rad, kdyţ jejich úkol charakterizuje třemi kroky velmi podobnými výše uvedeným momentŧm „vidět – soudit – jednat” (srov. ChD 27).875 V praxi dnes tato metoda slouţí jako všeobecně přijímaný strukturující nástroj pro rŧzné zpŧsoby a modely teologické reflexe pastorační praxe (srov. několik příkladŧ příloze P 20).876 Teologizace metody Vidět – soudit – jednat Později se metoda „vidět – soudit – jednat” skrze rozšíření hnutí křesťanské dělnické mlá- deţe a Katolické akce dostala do Jiţní Ameriky, kde byla široce přijata a dále modifikována jak teologií osvobození, tak latinskoamerickou biskupskou konferencí (Medelín 1968, Puebla 1979). Tato latinskoamerická kontextualizce metody především zdŧraznila nutnost 873 Jan XXIII. zde píše: „Existují tři fáze, které by měly být běţně sledovány při převádění principŧ sociální nauky do praxe. Za prvé, prozkoumání konkrétní situace; za druhé, formování úsudku o této situaci ve světle zmíněných principŧ; za třetí, rozhodnutí, co v daných okolnostech mŧţe a má být vykonáno, aby byly tyto principy realizovány. To jsou tři fáze, které jsou obvykle pojmenovány třemi termíny: vidět, soudit, jednat. Pro mladé lidi je velmi dŧleţité, aby si tuto metodu osvojili a aby ji praktikovali. Poznání získané tímto zpŧsobem nezŧstane na pouhé abstraktní rovině, ale je chápáno jako něco, co musí být realizováno v akci“ (čl. 236 – 236). JAN XXIII.: Mater et magistra. Encyclical of Pope John XXIII on Christianity and Social Progress, (ze dne 15. května 1961), The Holy See, http://www.vatican.va/holy_father/john_xxiii/encyclicals/documents/hf_j- xxiii_enc_15051961_mater_en.html, (25.1.2009). 874 Srov. také text uvedený jako motto této práce: „Aby církev splnila tento úkol, musí neustále zkoumat znamení doby a vykládat je ve světle evangelia, aby mohla zpŧsobem kaţdé generaci přiměřeným odpovídat na věčné otázky, které si lidé kladou“ (GS 4). Zde je načrtnuta cesta celé církve k naplnění poslání církve „pokračovat v Kristově díle“ (GS 3) tak, ţe jsou zdŧrazněny podobné momenty, jako v metodě „vidět-soudit-jednat“: „zkoumat“ znamení doby – „vykládat“ je ve světle evangelia – „odpovídat“ na otázky dnešních lidí. 875 V dekretu o pastýřské sluţbě biskupŧ totiţ o diecézní pastorační radě čteme: „Úkolem této rady bude zkoumat [tj. „vidět„] vše, co souvisí s pastoračním pŧsobením, radit se o tom [tj. „soudit‟] a vyvozovat praktické závěry [tj. „jednat‟]“ (ChD 27). 876 Herber Haslinger k tomu uvádí: „Onen ‚trojkrok„ slouţí právě v kontextech, které mají blízko k církevní základně, jako např. v dělnických hnutích nebo v základních obcích, téměř na všech rovinách křesťanské praxe a v rozsahu přesahujícím hranice zemí, jako strukturující instrumentárium reflexe praxe.“ HASLINGER Herbert (ed.): Handbuch Praktische Theologie 1. Grundlegungen, Mainz: Mathias- Grünerwald-Verlag, 1999, 32. 254 Teologická východiska Kapitola 3 aktérŧ teologického zkoumání vstoupit do situace chudých a utlačovaných a zkoumat, po- suzovat a proměňovat tuto situaci „zevnitř“.877 Přes Latinskou Ameriku se inspirace zmíněného „trojkroku“ vrátila zpět do Evropy a pod tlakem na „objektifikaci“ teologie prodělala rŧzná „vědecká“ přizpŧsobení, která vět- šinou sledují základní dynamiku Cardijnova „trojkroku“, ale snaţí se jej „vědecky“ objekti- vizovat ve sledu: vědecká situační analýza – posouzení ve světle tradice, církevní sociální nauky a teologie – do praxe orientované koncepty jednání. Jedním z příkladŧ je tzv. Regel- kreismodel Rolfa Zerfaße (1974).878 Zerfaßŧv model dále rozvíjí rakouský teolog Paul Michael Zulehner (1989).879 Hlavní přínos jeho metody spočívá v tom, ţe klade dŧraz, resp. vytváří prostor, pro nutné stanovení teologických (biblických) kritérií pro křesťanskou praxi („kriteriologie“), čímţ vzhledem ke konkrétní pastorační situaci („kairologie“) stanovuje pro křesťanskou praxi praktické cíle („praxeologie“). Teologie jako reflexe praktické moudrosti podle Browninga Za prŧkopnické dílo z anglicky mluvících oblastí, které praktickou teologii posunulo po- dobným směrem jako výše uvedené evropské příklady, lze povaţovat dílo amerického au- tora Dona S. Browninga, A Fundamental Practical Theology: Descriptive and Strategic Proposals (1991).880 V této knize Browning shrnuje vývoj teologie v 70. a 80. letech minu- lého století a navrhuje vnímat teologii jako celek, ve všech jejích disciplínách a v jejím vlastním jádře, jako výsostně praktickou.881 Centrálním v jeho přístupu je tradiční aristelovský pojem „praktické moudrosti“ či „praktického rozumu“ (fronésis, na rozdíl od theoria a techné),882 který aplikuje na místní 877 Srov. KLEIN: Erkentniss und Methode, 77 – 85. 878 Srov. KLEIN: Erkentniss und Methode, 86–94. 879 Srov. ZULEHNER Paul M.: Pastoraltheologie. sv.1, Fundamentalpastoral – Kirche zwischen Auftrag und Erwartung, Düsseldorf: Patmos, 1989. 880 BROWNING Don S.: A Fundamental Practical Theology. Descriptive and Strategic Proposals, First Paperback Edition, Minneapolis, MN: Fortress Press, 1996, první vydání 1991. Browning, autor protestantské provenience a klasik v tomto oboru v rámci anglosaské teologie, byl v době prvního broţovaného vydání této knihy v r. 1996 profesorem náboţenství a psychologických studií na Divinity School, University of Chicago. V jeho díle jej velmi ovlivnil katolický teolog David Tracy, který svŧj přístup „kritické korelace“ rozvinul na základě metodologického modelu svého učitele Bernarda Lonergana. Srov. KLEIN: Erkentniss und Methode, 52. Velmi příbuznou metodologii v oblasti spirituality, více však fenomenologicky orientovanou, také pouţívá WAAIJMAN Kees: Spirituality. Forms, Foundations, Methods (= Studies in Spirituality Supplement Volume 8), Louven: Peeters, 2002. 881 „Pojetí teologie, které jsem načrtnul, nemá být vnímáno jako nějaká podřazená specializace zvaná praktická teologie. Naopak, toto je mŧj navrhovaný model pro teologii jako takovou. Rád bych dosáhl přijetí toho, ţe křesťanská teologie má být viděna jako praktická skrz naskrz a ve svém vlastním jádře. Historická, systematická a praktická teologie (v úzkém slova smyslu) by měly být chápány jako podřazené specializace v rámci širší disciplíny nazvané fundamentální praktická teologie.“ BROWNING: A Fundamental Practical Theology, 7. 882 Srov. např. BROWNING: A Fundamental Practical Theology, 2, 10, 34–42. 255 Teologická východiska Kapitola 3 komunity věřících. Praktický teolog má těmto komunitám pomáhat tuto „praktickou moudrost“ odkrývat a s její pomocí korigovat vlastní pastorační praxi.883 Teologii jako celek pak Browning navrhuje chápat jako „fundamentální praktickou teologii“, která v sobě zahr- nuje čtyři podřazené a na sebe navazující pohyby, které Browning nazývá „deskriptivní teologie“, „historická teologie“, „systematická teologie“ a „strategická praktická teologie“.884 I přesto, ţe Browning tyto čtyři základní pohyby chápe jako nedílnou součást vě- decké teologie jako celku, jsou pro něj také aplikovatelné na mnohem úţeji vymezená prak- ticko-teologická zadání v kontextu studijních skupin teologické formace885 a lze je proto také chápat i jako uţitečný praktický nástroj pro prakticko-teologickou reflexi v rámci pastorační sluţby (včetně sluţby pastoračních rad) i osobního křesťanského ţivota. Vnitřní dynamika teologické reflexe podle Lonergana Pro pochopení společné vnitřní dynamiky v podstatě všech výše představených přístupŧ k teologické reflexi jak na akademické, tak na pastorační rovině mŧţe nakonec velmi po- moci dílo kanadského teologa Bernarda Lonergana Method in Theology (1971)886 a Lonerganovo pojetí „objektivity jakoţto plodu autentické subjektivity“, k níţ se lze blíţit skrze „náboţenskou, morální a intelektuální konverzi“,887 přičemţ „intelektuální kon- verzí“888 zde Lonergan myslí to, ţe vnímáme, chápeme, reflektujeme a respektujeme zá- kladní strukturu a proces vědomí, myšlení a poznávání spočívající ve čtyřech na sebe nava- zujících rovinách zahrnujících čtyři odpovídající „imperativy“ (srov. také oddíl 4.1.1):889 experiencing (zakoušení; empirická rovina; „Buď vnímavý!“); understanding (porozumění; intelektuální rovina; „Buď chápavý!“); judging (posouzení; racionální rovina; „Buď uváţlivý!); deciding (rozhodování; zodpovědnostní rovina; „Buď zodpovědný!“). 883 Toto zaměření na konkrétní komunity víry Browning v prŧběhu své knihy dokumentuje na jakýchsi třech „případových studiích“ tří velmi odlišných kongregací a jejich prakticko-teologické reflexe. BROWNING: A Fundamental Practical Theology, 15–33, 110–136, 211–242, 243–277. 884 Srov. BROWNING: A Fundamental Practical Theology, 7–8, 47–54 a další podrobný výklad knihy. 885 Srov. BROWNING: A Fundamental Practical Theology, 72 – 74. 886 LONERGAN Bernard J. F.: Method in Theology, London: Darton, Longman & Todd, 1971. Bernard J. F. Lonergan (1904 – 1984), kanadský jezuitský kněz, svoji Method in Theology vytvořil jako své poslední dílo. Srov. také např. GREGSON Vernon (ed.): The Desire of the Human Heart. An Introduction to the Theology of Bernard Lonergan, New York – Mahwah: The Paulist Press, 1988. 887 Lonergan při výkladu funkční specializace „dialectics“ ve svém klíčovém díle Method in Theology píše: „Nyní je tedy zřejmé, ţe ve světě zprostředkovaném skrze smysl a motivovaném skrze hodnoty, objektivita je prostě dŧsledkem autentické subjektivity, skutečné pozornosti, skutečné inteligence, skutečné uváţlivosti, skutečné zodpovědnosti (objectivity is simply the consequence of authentic subjektivity, of genuine attention, genuine inteligence, genuine reasonablenes, genuine responsibility).“ LONERGAN: Method in Theology, 265. Srov. také LONERGAN: Method in Theology, 265 a 292. K pojmŧm „intelektuální“, „morální“ a „náboţenská“ konverze srov. LONERGAN: Method in Theology, 238–244. 888 Srov. LONERGAN: Method in Theology, 238. 889 Pro podrobný výklad tohoto jeho východiska srov. LONERGAN: Method in Theology, 4–25. 256 Teologická východiska Kapitola 3 Tyto čtyři základní dimenze lidského – a tudíţ i teologického – myšlení a rozhodo- vání lze vystopovat tím či oním zpŧsobem odraţené ve všech zmíněných konceptech a zdá se, ţe je moţné je chápat jako vědecké podloţení zkušenosti vyrostlé z praxe přístupu „vidět – soudit – jednat“. Podobně i Lonerganŧv dŧraz na klíčovou roli obrácení (conversion)890 v procesu teologické reflexe odpovídá pŧvodním dŧrazŧm na nezbytnost ţivé, komunitně sdílené víry, které obsahoval pŧvodní koncept Cardjenova „trojkroku“, avšak které se později z jeho akademických aplikací téměř vytratily. Tento centrální dŧraz na křesťanskou konverzi jako nezbytný předpoklad teologické reflexe nás ovšem jiţ nasměrovává ke druhému „dialektu“ církevní dialogické „mateřštiny“, kterým je dialekt „spiritualizující“. 3.5.2 Duchovní rozlišování Druhým „dialektem“, kterým se v kontextu pastoračních rad dnes často projevuje „mateřský jazyk“ dialogu v církvi a který zároveň vede k prohloubení „emotivní“ roviny synodality, je dialekt, který lze nazvat „spiritualizující“ či „rozlišující“. Jiţ dříve891 jsme viděli, ţe v 80. letech se mnoho farních pastoračních rad i diecézních směrnic ve Spojených státech začalo inspirovat rŧznými spirituálními tradicemi „rozlišování“,892 především v jezuitských kruzích nově oţiveným ignaciánským konceptem rozlišování duchŧ a komunitního rozlišování, a začalo jimi nahrazovat do té doby obvyklá pravidla převzatá z parlamentární sféry. Jak uţ bylo zmíněno, i v Christifideles laici se papeţ o diecézních pastoračních radách zmiňuje jako o dŧleţité či dokonce primární formě „spolupráce, dialogu a rozlišování (lat. discretio, angl. dicernment)“ (ChL 25). Podobné procesy znovuodkrývání spirituálního bohatství tradice „duchovního rozlišování“ od té doby probíhá jak v katolických, tak i v nekatolických křesťanských společenstvích.893 I v našem situačním výzkumu se občas objevily hlasy, které svědčí o pokusech duchovní rozlišování pouţívat jako jeden z moţných přístupŧ k práci PRF. Abychom měli k dispozici solidní teologicko-spirituální východiska pro pozdější návrhy praktické podpory rozvoje práce PRF v oblasti „emotivní“ roviny synodality (srov. 890 Srov. LONERGAN: Method in Theology, 123–136. K pojmu „obrácení“ srov. také POSPÍŠIL: Hermeneutika mystéria, 19. 891 Srov. oddíl 1.3.2, části „Národní organizace pro pastorační plánování a pro podporu farních rad„ a „Rozvoj nového typu „pastoračních“ rad„, především pozn. č. 185 a 205 s příslušnými texty. 892 Srov. např. kapitolu „Discernment as a Method of Consultatinon“ in: RADEMACHER William J., MARLISS Rogers: The New Practical Guide for Parish Councils, Mystic, CT: Twenty-Third Publications, 1988, 50–52. 893 Srov. především McKINNEY Mary Benet: Sharing Wisdom. A Process for Group Decision Making. A Guide to Being and Building Church, Allen, TX: Tabor Publishing, 1987; z nekatolické strany pak srov. např. MORRIS Danny E., OLSEN Charles M.: Discerning God‟s Will Together. A Spiritual Practice for the Church, Bethesda, MD: The Alban Institute, 1997. 257 Teologická východiska Kapitola 3 např. přílohy P 21, P 22 a P 23), v následujících odstavcích se pokusíme ve světle biblických a historických pramenŧ prezentovat základní obrysy teologie duchovního rozlišování. Biblické základy rozlišování duchů Aniţ bychom chtěli prezentovat kompletní přehled biblických základŧ894 toho, co dnes nazýváme „duchovním rozlišováním“, naznačíme zde alespoň některé biblické základy toho, co lze v širokém slova smyslu povaţovat za „rozlišování“.895 Ve Starém zákoně896 je rozlišování v širokém slova smyslu záleţitostí naslouchání tichu jako Eliáš na Chorébu (srov. 1 Král 19,12), je do něj angaţován zrak či „vhled do srdce“ jako Samuel při volbě Davida (srov. 1 Sam 16,6–7), je do něj zapojena i řeč jako v případě Áronovy sluţby Mojţíšovy (srov. Ex 4,15–16), rozeznává Boţí přítomnost jako Jákob u Jaboku (srov. Gen 32,29) a rozpoznává dobro od zla jako v Šalamounově prosbě o „moudré a rozlišující srdce“ (1 Král 3,9–12). Jiţ v pravděpodobně nejstarším kanonickém spise Nového zákona Pavel vyzývá k tomu, aby křesťanská obec byla na jedné straně otevřená prorockým projevŧm Ducha, na straně druhé však také vyzývá: „Vše zkoumejte“ (panta dokimazete; 1 Sol 5,21). K podobné opatrnosti vede i janovská literatura: „Zkoumejte duchy, zda jsou z Boha“ (dokimazete ta pneumata; 1 Jan 4,1). Nový zákon si je tak velmi dobře vědom celými dějinami pronikající síly onoho pra-pokušení, které se halí do zdánlivé podoby dobra (srov. Gen 3,13). Ve vztahu křesťanské komunity k Duchu svatému pak Pavel rozlišuje tři základní linie: (1) nepřítomnost Ducha (kritéria této „nepřítomnosti“: „skutky těla“ či „skutky tmy“: Gal 5,19–21 a Řím 13,12); (2) přítomnost Ducha (projevující se přilnutím k Boţímu tajemství, které se zjevilo v Jeţíši, který „je Pán“, „přišel v těle“ a volá v nás „Abba, Otče“: 1 Kor 12,3; 1 Jan 4,2–3; Řím 8,12–17; Gal 4,6); (3) vedení Duchem („ţivot v Duchu“ volá po „vedení Duchem“, které nás přetváří v „Boţí děti“: Gal 5,16.18.25–26; Řím 8,14; známkami tohoto vedení jsou „plody Ducha“: Gal 5,22–23.26; Řím 14,17–18). Také postupné „proměňování obnovou mysli“ (Řím 12,1), čili ono výše naznačené zrání od „skutkŧ těla“ aţ k „ţivotu v Duchu“, také podle Pavla vyţaduje schopnost 894 Rozsáhlé biblické základy rozlišování podává např. WAAIJMAN Kees: Spirituality. Forms, Foundations, Methods (= Studies in Spirituality Supplement Volume 8), Louven: Peeters, 2002, 483–515; Part II, Chapter 4. Tyto základy Waaijman prezentuje čtyřech tematických okruzích: (1) motiv „dvou cest“ v Písmu, interpretace ve světle Písma, formace postoje moudrosti ve světle Písma, „být testován“ v Písmu. 895 Pokud není uvedeno jinak, následující náčrt je zaloţen na BUCKLEY Michael J.: Discernment of Spirits, in: Downey Michael (ed.): The New Dictionary of Catholic Spirituality, Collegeville, MN: The Liturgical Press, 1993, 274–281, 274–278. 896 Srov. MORRIS: Discerning God‟s Will Together, 25–26. 258 Teologická východiska Kapitola 3 „zkoumat“ (ř. dokimazein, dosl. „testovat“, „rozpoznat zkouškou“),897 co je „vŧle Boţí, co je dobré, milé a dokonalé“ (Řím 12,2). Na druhé straně Pavel „rozlišení (či vykládání) duchŧ“ (obojí mnoţné číslo, ř. diakriseis pneumatón; 1 Kor 12,10)898 také vypočítává mezi k uţitku darované charismatické „projevy Ducha“ (1 Kor 12,7). Toto „testování“, „zkoumání“, „rozpoznávání“ či „rozlišování“ je tedy jak charismatickým darem (ve smyslu Duchem znovu a znovu darovanou vnitřní silou či podnětem k rozlišení konkrétních manifestací Ducha),899 tak na základě obecné otevřenosti Duchu přijatou a rostoucí schopností kaţdého z Ducha ţijícího člověka (ř. pneumatikos; 1 Kor 2,12.15; srov. Řím 5,1–5), který pak „je schopen posoudit (anakrinein) všechno“ (1 Kor 2,15) a na základě boţské lásky vedoucí k „poznání (epignósis) a veškeré vnímavosti (pasé aisthésis)“ také „rozpoznat, na čem záleţí (eis to dokimazein hymas ta diaféronta“ (Flp 1,9– 10; dosl. „rozpoznat rozdíly“).900 Norbert Baumert v exegeticko-spirituální studii k Řím 12,2–8 ukazuje,901 ţe při pečlivé četbě řeckého textu není moţné verše 6 – 8 chápat ve smyslu povzbuzení k tomu, aby lidé obdarovaní nějakými dary (ve smyslu trvalých schopností) je pak také pouţívali. Tyto verše totiţ neobsahují ţádné vybídnutí či imperativ (ten je obsaţen jen v Řím 12,2–3), ale jsou prostou výpovědí, konstatováním. Bohem zpŧsobená „metamorfóza“ (srov. Řím 12,2, metamorfousthe), ke které jsme v prvním imperativu tohoto textu vyzváni, vede k experimentálnímu rozpoznání toho, co je dobré, a tím k rozlišování „Boţí vŧle“ (theléma, dosl. „to, co se líbí“). Bŧh má tedy v tom „dobrém, milém a dokonalém“, co nám dává 897 Výraz „dokimazein“ znamená v NZ řečtině doslova „prověřovat zkouškou“, „zkoumat“, „přijmout jakoţto osvědčené“; srov. SCHUNACK G[…]: dokimazó, in: BALZ Horst, SCHNEIDER Gerhard (ed.): Exegetisches Wörterbuch zum Neuen Testament, sv. 1, Stuttgart – Berlin – Köln: Kohlhammer, 21992, 825–829. 898 Řecké slovo „krinó“ („soudit“, „posuzovat“), které je v základu slova „diakrisis“ („rozlišování, spor, výklad“; od „diakrinó“, „rozlišovat, rozhodovat, pochybovat, vykládat“), znamená také „oddělovat“ a v určitém typu řecké literatury se pak také pouţívá pro „odpověď na orákulum“, „soud“; srov. GANSS George E.: Discretion, in: Downey Michael (ed.): The New Dictionary of Catholic Spirituality, Collegeville, MN: The Liturgical Press, 1993, 284–285; THURSTON Bonnie Bowman: The Early Church Finds Its Way. Discernment in the Acts of the Apostles, in: HungryHearts 4 (2002) 3–8, 3; a především RISI M[…]: krinó in: BALZ Horst, SCHNEIDER Gerhard (ed.): Exegetisches Wörterbuch zum Neuen Testament, sv. 2, Stuttgart – Berlin – Köln: Kohlhammer, 21992, 787–794, a DAUTZENBERG G.: diakrinó, in: BALZ Horst, SCHNEIDER Gerhard (ed.): Exegetisches Wörterbuch zum Neuen Testament, sv. 2, Stuttgart – Berlin – Köln: Kohlhammer, 21992, 731–738, který ovšem „diakriseis“ v 1 Kor 12,10 vykládá jako „interpretace“ či „vykládání duchŧ“, protoţe podle Dautzenberga v 1 Kor 12 – 14 (na rozdíl od pozdějších 1 Jan 4,1–6 či Did 11,7) chybí jakékoli učení o démonech. 899 Pro vyjasnění biblických a dnešních pojmŧ „charisma“ – „charismatický“ srov. oddíl 0. 900 Výraz „ta diaferonta“ (od „diaferó“, „odlišovat se“) označuje „to, co se podstatně odlišuje“, přeneseně tedy „to, na čem záleţí“; srov. OBERLINNER L[…]: diaferó in: BALZ Horst, SCHNEIDER Gerhard (ed.): Exegetisches Wörterbuch zum Neuen Testament, sv. 1, Stuttgart – Berlin – Köln: Kohlhammer, 2 1992, 757–759, b) ta diaferonta, 759. 901 Následující odstavce jsou zaloţeny na jazykové analýze a exegezi Norberta Baumerta, BAUMERT: Norbert: Zur ‚Unterscheidung der Geister„, Zeitschrift für katholische Theologie 2 (1989) 183–195, 185– 189, která je podloţena nejen odborným jazykovým rozborem, ale také patristickými a dalšími tradičními prameny (Jan Zlatoústý, Theodor z Mopsvestie, Jan Damašský, Erasmus, Estius, Bengel). 259 Teologická východiska Kapitola 3 odkrývat jako svoji „vŧli“, sám „zalíbení“. Druhý imperativ pak ty, kteří by se chtěli pokládat za dŧleţité, vybízí ke střízlivosti (sófrosyné), k „nepřeceňování se“, a to podle „míry“ (měřítka či kritéria, métron) „spolehlivosti“ (pravosti, pisteós), kteréţto je pak (po vsuvce o obrazu těla a mnoha údŧ, kterou tvoří verše 4, 5, 6a) rozvíjeno ve verších 6b – 8. Tyto verše jsou pak vlastně seznamem dvojic, které vţdy (1) vyjádří nějakou milost (ve smyslu charis jako principu či moţnosti jednání), ke které je (2) přiřazeno nějaké „kritérium pravosti“ (ve smyslu charisma jako efektu či atmosféry jednání).902 Jak uvidíme dále,903 právě na takovéto pochopení textu velmi dobře naváţe ignaciánské pojetí rozlišování. Pavel zde sice mluví o kritériích, která se projeví aţ po konkrétním skutku nebo v prŧběhu jiţ započaté činnosti (jde zde tedy o rozlišování při pohledu na minulost), zatímco Ignácovi jde o to, abychom rozpoznali vedení Duchem ještě před nějakým rozhodnutím či akcí (tedy rozlišování duchŧ vzhledem k zamýšlené budoucnosti). V podstatě jde ale stále o tentýţ princip: umění rozlišovat, čím jsem byl či čím jsem nyní motivován, co mnou hýbalo nebo hýbe, a to na základě „ovoce“ (výsledkŧ, dŧsledkŧ; srov. Gal 5,22), které „uzraje“ v srdci nebo pak i ve skutečnosti. Pavlova kritéria jsou pak v podstatě jiţ konkrétnějším a „hmatatelnějším“ potvrzením zvolené cesty. Zároveň jsou zde také přítomny afektivní charakteristiky toho, co Ignác později nazve „duchovní útěchou“: útěcha, jednoduchost, horlivost, radostnost (srov. Řím 12,8; srov. také 2 Kor 1,3– 7; 6,9n; 7,10–13; či „radost a pokoj v Duchu svatém“, Řím 14,7 nebo „ovoce Ducha“ v Gal 5,22).904 Výše načrtnutá Pavlova nauka o konkrétním vedení Duchem se pak v praxi odráţí také na mnoha místech ve Skutcích apoštolských.905 Rozlišování duchů v tradici církve V dalších dějinách církve byly906 tyto biblické podněty tvŧrčím zpŧsobem dále rozvíjeny především Origenem,907 Paulínem Nolánským,908 Benediktem z Nursie (sociální 902 Srov. BAUMERT Norbert: Zur ‚Unterscheidung der Geister„, Zeitschrift für katholische Theologie 2 (1989) 183–195, 186. 903 Pro argumenty v tomto odstavci srov. BAUMERT: Zur ‚Unterscheidung der Geister„, 183–195, 109–195. 904 Srov. IGNÁC Z LOYOLY: Duchovní cvičení, Řím – Praha: Křesťanská akademie Řím, 1990, č. 316. 905 Srov. BUCKLEY: Discernment of Spirits, 277, a THURSTON: The Early Church Finds Its Way, 4–7. 906 Základní informace z této historické části jsou, pokud není uvedeno jinak, čerpány z BUCKLEY Michael J.: Discernment of Spirits, in: Downey Michael (ed.): The New Dictionary of Catholic Spirituality, Collegeville, MN: The Liturgical Press, 1993, 274–281, 278–279. 907 Srov. SUDBRACK Josef: Unterscheidung der Geister, in: Schütz Christian (ed.): Praktisches Lexikon der Spiritualität, Freiburg – Basel – Wien: Herder, 1988, 1328–1330, 1328; GRAFF Ann O‟Hara: Vision of Reality. Discernment and Decision Making in Contemporary Roman Catholic Ecclesiology, PhD. Thesis submitted to the University of Chicago Divinity School, 1983, 19. 908 Ten napsal v jednom ze svých dopisŧ: „Kéţ visíme na ústech kaţdému věřícímu, neboť z kaţdého věřícího vane Duch svatý“ („De omnium fidelium ore pendeamus, quia in omnem fidelem Spiritus Dei spirat“); Paulín Noánský: Epist. 23, 36 Sulpiciu Severovi: CSEL 29, 193. Citováno podle Jan Pavel II.: Novo millennio ineunte. Apoštolský list papeţe Jana Pavla II. na závěr Jubilejního roku 2000, Praha: ČBK, 2001, 36, pozn. 31. 260 Teologická východiska Kapitola 3 dimenze)909 či Janem Kasiánem.910 Kasián nerozpracovává nějakou konkrétní kriteriologii rozlišování, avšak vede své posluchače k duchovnímu učednictví v kontextu ţivota sdíleného v mnišské komunitě a doprovázeného duchovním vŧdcem. Konkrétní zpŧsoby rozlišování se pak člověk učí skrze trvalé sebeodhalování v dŧvěře k duchovnímu prŧvodci a v poslušnosti k představenému. V 6. století pak na Kasiána navazuje Jan Klimak (ca. 575–649), který ve 26. kapitole svého díla Ţebřík do ráje načrtává rŧzné zpŧsoby rozlišování v závislosti na zralosti rozlišujícího: „začátečníkŧm“ zde připisuje rozlišování ve smyslu pravého poznání sebe samotných, „středně pokročilým“ rozlišování ve smyslu odlišení toho, co je skutečně dobré, od toho, co pochází z přirozenosti a co je proti přirozenosti, „dokonalým“ pak připisuje schopnost rozlišovat ve světle boţského osvícení, které mŧţe ozářit i temnotu v druhých.911 Později se pak rozlišování chápalo buď jako akt moudrosti (prudentia; tak např. Tomáš Akvinský, 1225–1274),912 nebo pouţívaná kritéria rozlišování zaměřila především na posuzování démonické posedlosti. Jen několik málo autorŧ, jako např. Bernard z Clairvaux (ca. 1090–1153) a Johannes Tauler (ca. 1300–1361), si zachovalo pŧvodní jemnost, kterou nacházíme v patristice.913 Jedním z těch, kteří pak později učení o rozlišování v celé jeho plnosti znovu v církvi oţivili, byl Ignác z Loyoly (1491–1556), kterému pro význam tohoto jeho učení musíme dále věnovat samostatný oddíl. Rozměr lidské touhy v nauce o rozlišování rŧzných duchovních stavŧ pak po Bernardu z Clairvaux rozpracovali především Terezie z Avily (1515 – 1582) a Jan od Kříţe (1542 – 1591). Otcové reformace pak přišli z dŧrazem na principy prvotnosti milosti a centrálnosti Písma. Podstatně k praxi rozlišování v 17. a 18. století přispěli kvakeři, kteří vyhledávali vedení Duchem hlubokým nasloucháním v tichu uprostřed shromáţděné komunity a rozvinuli praxi konsenzu, sluţbu „clearness commitee“ (malá skupina, která 909 Benedikt ve své Řeholi povzbuzuje opaty, aby se radil se všemi členy komunity, protoţe „Pán často mladšímu zjeví to, co je lepší“ („Ideo autem omens ad consilium vocari diximus, quia saepe iuniori Dominus revmat Quit melius est.“); Benedikt z Nursie: Řehole III,3. Citováno podle Jan Pavel II.: Novo millennio ineunte. Apoštolský list papeţe Jana Pavla II. na závěr Jubilejního roku 2000, Praha: ČBK, 2001, 36, pozn. 30. 910 Ten ve svých konferencích rozvíjí zpŧsoby, jak s „moudrým rozlišením” (sagaci discretione) analyzovat myšlenky, které povstávají v lidském srdci, a rozpoznat jejich zdroj. Kasián v této souvislosti cituje apokryfní Jeţíšŧv výrok: „Staňte se zkušenými (ř. dokimoi, lat. probabiles) penězoměnci.” Srov. WAAIJMAN: Spirituality, 485, který pak na čtverém významu tohoto výroku staví celý svŧj systematický výklad rozlišování. 911 Srov. také MORRIS: Discerning God‟s Will Together, 30–31. 912 Srov. WAAIJMAN: Spirituality, 484 a 505. 913 Srov. SUDBRACK Josef: Unterscheidung der Geister, in: Schütz Christian (ed.): Praktisches Lexikon der Spiritualität, Freiburg – Basel – Wien: Herder, 1988, 1328–1330, 1329. Z dalších autorŧ za zmínku stojí alespoň Denis Kartuzián se svým dílem De discretione et examinatione spirituum (ca. 1445–1450), nověji pak Jan kardinál Bona s dílem De discretione spirituum liber unus (1671), Jan Baptista Scaramelli a jeho Discernimento degli spiriti (1753), či Philokalia (1782) shrnující mnohé z dŧleţitých textŧ tradice rozlišování ze 4. – 15. stol.; srov. BUCKLEY: Discernment of Spirits, 280. 261 Teologická východiska Kapitola 3 skrze proces rozlišování jednotlivcŧm pomáhá vyjasnit jejich osobní otázky, tím, ţe jim pomáhá rozlišit jejich vnitřní hlasy a vedení, aniţ by jim přímo radila),914 praxi zápisu ze setkání a zvyk všímání si nesouhlasných hlasŧ.915 Protoţe ve spirituální tradici rozlišování zaujímá nauka Ignáce z Loyoly o pravidlech rozlišování centrální místo a navazuje na ni i mnoho dnešních konceptŧ „duchovního rozlišování“ v pastoraci, představíme ji nyní trochu podrobněji. Rozlišování a volba podle Ignáce z Loyoly Jak jsme jiţ poznamenali výše, klasikem v nauce o rozlišování, která je jakýmsi hutným (ovšem primárně z osobní zkušenosti vyplývajícím)916 shrnutím dosavadních konceptŧ vyskytujících se v tradici spirituality, se stal Ignác z Loyoly (1491–1556). A protoţe se svými spisy stal také inspirátorem mnoha dnešních konceptŧ „duchovního rozlišování“, je třeba jeho dílu věnovat patřičnou pozornost. Na základě širokého výzkumu ignaciánské spirituality917 je moţné vycházet z toho, ţe základní podněty ke svým později sepsaným Duchovním cvičením a jejich Pravidlŧm rozlišování duchu získal Ignác jiţ během své rekonvalescence ve své rodné Loyole (po zranění nohy, které prodělal v roce 1521 při obléhání Pamplony), při které proţil své ţivotní obrácení k hlubokému duchovnímu ţivotu.918 V Konstitucích Tovaryšstva Jeţíšova,919 které v souvislosti se zaloţením Tovaryšstva Ignác sepsal (1546), jsou pak pro naše téma dŧleţitá další kritéria pro rozlišování, tentokrát zaměřená na rŧzné pastorační činnosti.920 914 Srov. HOFFMAN Jan: Clearness Committees and Their Use in Personal Discernment, FGC Friends General Conference, http://www.fgcquaker.org/library/fosteringmeetings/0208.html, (9.3.2009); RENDLE Gil, MANN Alice: Holy Conversations. Strategic Planning as a Spiritual Practice for Congregations, Bethesda, MD: The Alban Institute, 2003, 147. 915 Srov. MORRIS: Discerning God‟s Will Together, 33–37. 916 Srov. např. GANSS George E. (ed.): Ignatius of Loyola. Spiritual Exercises and Selected Writings, (The Classics of Western Spirituality), Mahwah, NJ: Paulist Press, 1991, 423, pozn. 129; podobně i IVENS Michael: Understanding the Spiritual Exercises. Text and Commentary. A Handbook for Retreat Directors, Leominster: Gracewing, 1998, 205. 917 Informace pro tento odstavec čerpáme především z GANSS: Ignatius of Loyola. Spiritual Exercises and Selected Writings, 26–27, 33 a 36. 918 Jak se dočteme i v jeho vlastním ţivotopise z r. 1553, protoţe zde nebyly k dispozici rytířské romány, které normálně četl, začetl se do Kristova ţivota a do ţivotopisŧ svatých (Vita Christi od Ludolfa Saského a Legenda aurea od Jakuba de Voragine) a při tom si začal dělat poznámky. Zároveň se ale také oddával dennímu snění o „světských věcech, na které myslíval dřív“, především o „jedné krásné dámě“ a o tom, co velkého by pro ni vykonat. Přičemţ si všiml, ţe tyto představy v něm sice vyvolaly „velké potěšení“, ale kdyţ jej pak unavily, zjistil, ţe je „vyprahlý a nespokojený“, a ţe četba o ţivotě svatých (a s ní spojené představy o pouti do Jeruzaléma a asketických činech) měla opačné účinky: „pociťoval útěchu“ a i potom „zŧstával spokojený a veselý“. Takto tedy Ignác, podle vlastních slov, „začal rozeznávat rŧzné duchy, kteří ho ovlivňovali; totiţ ducha ďáblova a ducha Boţího“. IGNÁC Z LOYOLY: Poutník. Vlastní ţivotopis sv. Ignáce z Loyoly, in: IGNÁC Z LOYOLY: Souborné dílo. Duchovní cvičení – Vlastní ţivotopis – Duchovní deník, Olomouc: Refugium, 2005, 111–322, č. 5–8. 919 Srov. IGNATIUS VON LOYOLA: Aus der Satzungen der Gesellschaft Jesu. Kriterien für die Auswahl apostolischer Arbeiten, in: IGNATIUS VON LOYOLA: Geistliche Übungen und erläuternde Texte, Leipzig: St. Benno Verlag, 1978, 309–315. 920 Srov. GANSS: Ignatius of Loyola, 277–278. 262 Teologická východiska Kapitola 3 Pokud Ignác mluví o rozlišování „duchŧ“, má na mysli v podstatě všechny faktory, které do tohoto pojmu byly zahrnuty předchozí tradicí: dobré a zlé duchy, osobní i mimopřirozené vlivy, myšlenky, představivost či nejrŧznější emocionální stavy921 (tj. „rozličná hnutí, která vznikají v duši“; DC 313),922 i kdyţ pak výslovně mluví jen o (dobrých či zlých) duchách či andělech, kteří tyto přirozené dimenze mohou samozřejmě vyuţívat ke svým účelŧm.923 Je také dŧleţité, ţe svá pravidla rozděluje na dvě série, přičemţ první z nich (DC 313–327) doporučuje pro pouţití během „prvního týdne“ (tato pravidla jsou tedy určená pro lidi, jejichţ zkušenost odpovídá zkušenosti prvního týdne, tj. zkušenosti poznání vlastního hříchu a zřeknutí se jej, v podstatě zkušenosti probíhajícího obrácení), druhou z nich (DC 328–336) pak pro pouţití během „druhého týdne“ cvičení (tato jemnější pravidla tedy jiţ u člověka obrácení předpokládají a počítají s jeho jasným rŧstem na cestě s Kristem).924 Pro naše účely zde není třeba prezentovat vlastní jednotlivá pravidla, avšak je dobré si všimnout právě této Ignácovy citlivosti v přizpŧsobení těchto pravidel duchovnímu stavu těch, kteří je pouţívají. Základním předpokladem všech těchto pravidel je pak schopnost nahlédnout své celkové ţivotní směřování (k Bohu či od Boha) a v jeho světle vnímat své vlastní vnitřní stavy: rozlišit (tj. nejprve „vnímat“ či „vycítit“, pak „porozumět“),925 zda jsou charakterizované „duchovní útěchou“ (consolatio spirituale, DC 316)926 či „duchovní 921 Srov. BUCKLEY Michael J.: Discernment of Spirits, in: Downey Michael (ed.): The New Dictionary of Catholic Spirituality, Collegeville, MN: The Liturgical Press, 1993, 274–281, 279; BAUMERT Norbert: Unterscheide die Geister. Hilfen zu geistlichen Unterscheidung nach Ignatius v. Loyola, in: BAUMERT Norbert: Dem Geist Jesu folgen, Münsterschwarzach: Vier-Türme-Verlag, 1988, 45–94, 51; IVENS Michael: Understanding the Spiritual Exercises. Text and Commentary. A Handbook for Retreat Directors, Leominster: Gracewing, 1998, 211. 922 Ignác sám v úvodu k první sérii pravidel, určené pro první týden nemluví o „rozlišování duchŧ“ (takto byla tato část cvičení nazvána aţ pozdějším redaktorem a přímo u Ignáce to najdeme aţ v úvodu ke druhé sérii, DC 328: „Pravidla pro přesnější rozlišování duchŧ“), ale tuto první sérii Ignác nadepisuje: „Pravidla, aby se nějak vycítila a poznávala rozličná hnutí, která vznikají v duši: dobrá, aby se přijímala, a špatná, aby se odmítala“ (DC 313). K problematice autentičnosti rŧzných nadpisŧ srov. GANSS: Ignatius of Loyola, 423, pozn. 129. 923 Srov. GANSS: Ignatius of Loyola, 424, pozn. 132. 924 Tradiční terminologií lze první sérii pravidel přiřadit k cestě „očistné“ (purgativa), druhou pak k cestě „osvětné“ (illuminativa) a „sjednocující“ (unitiva); srov. GANSS: Ignatius of Loyola, 426, pozn. 141. Srov. také IVENS: Understanding the Spiritual Exercises, 226, který zde mluví o druhé sérii pravidel jako o vhodné pro lidi na „osvětné cestě“. 925 George E. Ganss upozorňuje na tuto dvojici v originálním Ignácově nadpise pravidel (DC 313) a zdŧrazňuje tuto posloupnost zaloţenou na Ignácově vlastní zkušenosti (srov. Poutník č. 7–8); srov. GANSS: Ignatius of Loyola, 424, pozn. 130. 926 George E. Ganss připomíná, ţe Ignác, kdykoli v DC pouţívá slovo „útěcha“, myslí tím „duchovní útěcha“, a upozorňuje na to, ţe v praxi se často příliš rychle za „útěchu“ povaţují jakékoli pozitivní pocity radosti, spokojenosti či klidu, které jsou samy o sobě ne-duchovní útěchou. Srov. GANSS: Ignatius of Loyola, 425–426, pozn. 136. Stejným směrem vede svŧj výklad i IVENS: Understanding, 206. 263 Teologická východiska Kapitola 3 neútěchou“ (desolatio spirituale, DC 317).927 Podle Ignáce „nepřítel“ či „zlý anděl“ mŧţe poskytovat i falešný pocit štěstí, radosti či útěchy, a to především u těch, kteří „jdou z jednoho smrtelného hříchu do druhého“ (DC 314) či kteří „postupují od špatného k horšímu“ (DC 335). Ti však, kteří se „usilovně očišťují od svých hříchŧ a postupují ve sluţbě Bohu“ (DC 315) či „postupují od dobrého k lepšímu“ (DC 334), mohou právě na zkušenosti útěchy poznat, ţe jsou vedeni „dobrým duchem“ či „dobrým andělem“.928 Všechno toto rozlišování a všechna tato pravidla mají v rámci Ignácových duchovních cvičení slouţit k tomu, aby člověk na jejich základě a s jejich pomocí mohl učinit dobrou „volbu“ (DC 169) svého ţivotního stavu (DC 135), nějakého kroku k jeho „reformě“ (DC 189) či jiného dŧleţitého kroku na své ţivotní cestě. K doprovázení takovéhoto rozhodování mají slouţit podněty „k vykonání volby“ (DC 169 – 188), které Ignác uvádí na závěr druhého týdne. Jestliţe tedy pravidla rozlišování duchŧ mají slouţit k rozpoznání, pod jakým vlivem se právě nacházím, podněty k vykonání volby poskytují pomoc těm, kteří se aktivně ptají, jaká je pro ně Boţí vŧle, jakou cestu mají zvolit či pro co se v té či oné oblasti mají rozhodnout, aby to bylo v souladu s Boţím voláním.929 Ignaciánské komunitní rozlišování a Konstituce Zatímco v tobě své konverze a v letech po ní Ignác dělal většinu svých rozhodnutí sám, kdyţ se k němu začali přidávat první souputníci, někdy se jimi „nechal přesvědčit“.930 V rŧzných klíčových okamţicích v procesu vzniku Tovaryšstva se pak Ignác se svými druhy radil o některých dŧleţitých rozhodnutích, přičemţ Ignácova pravidla k vykonání dobré volby a pravidla rozlišování byla aplikována na tento kontext komunitního rozlišování,931 které mělo většinou takovouto základní dynamiku: ujasnění dané otázky, utvrzení se ve společném cíli – sluţbě Kristu, společná modlitba, tichá individuální reflexe, výměna zkušeností z reflexe ve skupinovém dialogu, naslouchání Duchu skrze ostatní, dosaţení jednomyslnosti či přijetí rozhodnutí většiny pod podmínkou souhlasu všech.932 927 Zde o „(duchovní) neútěše“ platí totéţ, co bylo v předchozí poznámce řečeno k „(duchovní) útěše“, přičemţ „duchovní“ je třeba v tomto případě chápat jako „anti-duchovní“. Srov. GANSS: Ignatius of Loyola., 426, pozn. 138. 928 Srov. také BAUMERT: Unterscheide die Geister, 45–94, 51–52; český překlad podle BAUMERT, Norbert: Rozlišuj duchy. Pomoc k duchovnímu rozlišování podle Ignáce z Loyoly, Praha: Pastorační středisko, 1995, 9. 929 Srov. k tomu předchozí poznámku; podobně i BAUMERT: Unterscheide die Geister, 88; česky BAUMERT: Rozlišuj duchy, 40. 930 Srov. HOLDCROFT David: The Early Companions and Leadership Decisions, Loyola Institute – A centre for formation & leadership, http://www.loyola.org.au/images/uploads/documents/the_early_companions_and_leadership_decisions.p df, (10. 3. 2009), č. 1 a 2. 931 Srov. GANSS: Ignatius of Loyola, 44. 932 Srov. např. FUTRELL John C.: Communal Discernment. Reflections on Experience, in: Studies in the Spirituality of Jesuits 4/5 (1972) 165. 264 Teologická východiska Kapitola 3 Nejznámější z těchto společných porad se díky spisku jednoho z Ignácových druhŧ, Ignácem nazvaného Společné porady prvních otců,933 stalo jejich společné rozlišování, které se konalo v březnu aţ červenci 1539 v Římě.934 Zde byly řešeny především dvě otázky: (1) zda mají vytvořit nějakou formu sdruţení a (2) zda mají mezi sebou vybrat jednoho, vŧči kterému by skládali slib poslušnosti. První z těchto otázek byla zodpovězena (kladně) pomocí procesu podobného oné výše naznačené dynamice, zakládajícího se víceméně na komunitně moderované a sdílené „druhé době“ volby (srov. DC 176). Protoţe ve druhé otázce pak tímto zpŧsobem nemohli dosáhnout společného výsledku (srov. DC 178), pouţili pro její řešení proces vycházející především ze „třetí doby“ (srov. DC 177nn).935 Poté se stejným zpŧsobem věnovali i dalším otázkám a strávili takovýmto rozvaţováním téměř tři měsíce. Celý spisek je pak zakončen svědectvím o „potvrzení“936 celého procesu rozlišování: „O tomto dni bylo vše pokojně a ve svorné harmonii duchŧ ukončeno a uzavřeno, coţ se ovšem, dříve neţ jsme tyto určité věci rozhodnuli, neobešlo bez předchozích dlouhých nočních bdění, modliteb a námahy ducha i těla.“937 Nakonec je třeba ještě znovu připomenout význam Konstitucí Tovaryšstva Jeţíšova pro společné rozlišování, které pak díky těmto konstitucím mohlo ovlivnit dlouhodobý pastorační a organizační rozvoj Tovaryšstva. Jestliţe se totiţ Duchovní cvičení zaměřují především na individuální rozlišování, pak v Konstitucích najdeme tutéţ intenci a tytéţ principy aplikované na sociální, pastorační, komunitní a organizační rovinu a mohou tak být nazvány pastoračním „manuálem rozlišování“.938 Všechno toto rozhodování ovšem opět není jen racionalistické, ale zasazené do modlitby a do otevřenosti „pomazání Ducha“: 933 Tento spisek byl nazván Deliberatio primorum Patrum; srov. Beratung der ersten Gefährten, in: IGNATIUS VON LOYOLA: Geistliche Übungen, 317–326; editor Peter Knauer v úvodu k tomuto spisku píše, ţe jeho autorem je pravděpodobně Peter Faber nebo Jean Codure, avšak vlastní titulek k němu prý napsal sám Ignác. Srov. také TONER Jules J.: The Deliberation that Started the Jesuits. A Commentary on the Deliberatio primorum Patrum. Newly Translated with a Historical Introduction, in: Studies in the Spirituality of Jesuits 6/4 (1974). 934 Srov. GANSS: Ignatius of Loyola, 44. 935 Srov. IGNATIUS VON LOYOLA: Geistliche Übungen und, 321–326; srov. také HOLDCROFT David: The Early Companions and Leadership Decisions, Loyola Institute – A centre for formation & leadership, http://www.loyola.org.au/images/uploads/documents/the_early_companions_and_leadership_decisions.p df, (10. 3. 2009), č. 5. Toto základní schéma se pak s většími či menším úpravami promítá do většiny dnešních pojednání o komunitní rozlišování. Srov. např. AUGUSTYN Józef: Jak hledat a nalézat Boţí vŧli, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997, 99–100. Podobně i RUPNIK Marko Ivan: O duchovním rozlišování. Cesta ke zralosti, Olomouc: Velehrad, 2002, 92–97. 936 Futrell k tomu poznamenává: „Potvrzení komunitního rozhodnutí učiněného skrze proces komunitního rozlišování bude zakoušeno všemi zúčastněnými společně; ‚todos contentos, jak to vyjadřuje Ignác. Tato sdílená zkušenost hluboké spokojenosti v Pánu svědčí o tom, ţe členové komunity společně našli Boha, a proto také našli jeho konkrétní slovo k nim jakoţto komunitě zde a nyní. Potvrzení je jednomyslná zkušenost svědectví Ducha svatého.“ FUTRELL: Communal Discernment,164. 937 IGNATIUS VON LOYOLA: Geistliche Übungen, 326. 938 Srov. GANSS: Ignatius of Loyola, 277–278. 265 Teologická východiska Kapitola 3 „Toto mŧţe představený učinit, podle toho, jak je mu darováno skrze pomazání Ducha svatého nebo jak mu to skrze svoji boţskou Velebnost vnukne.“939 Závěrečná teologicko-spirituální reflexe rozlišování Na závěr této části věnované duchovnímu rozlišování jako jednomu z moţných „dialektŧ“ dialogického „jazyka“ práce pastoračních rad farností vedoucího k prohloubení „emotivní“ roviny synodality se pokusíme shrnout některé klíčové poznatky, ke kterým nás tato reflexe dovedla, abychom je pak mohli zasadit do širší perspektivy.940 Dnešní koncept „duchovního rozlišování“ (pojmově zahrnující jak „rozlišování duchŧ“, tak „rozlišování Boţí vŧle“, a to především ve smyslu funkce „moudrosti Ducha“, ale i jako charismatický „dar Ducha“) čerpá svoji inspiraci jak z biblického poselství, tak především z tradice rŧzných spiritualit, především pak spirituality ignaciánské. Za součást takto široce chápaného „duchovního rozlišování“ se dnes většinou povaţují čtyři základní okruhy tázání se: 1. Komu patřím a kam jdu? („východisko a základ” v základním rozhodnutí) 2. Pod jakým vlivem právě stojím? („pravidla rozlišování duchŧ”) 3. Co mám konkrétně dělat? („pravidla pro správnou volbu”) 4. Co máme dělat společně? („proces společného rozlišování a rozhodování”) Duchovní rozlišování vychází z předpokladu, ţe Bŧh je přítomný a aktivně činný v našem všednodenním ţivotě a spolupracuje s námi, abychom mohli ţít zpŧsobem, který odpovídá jeho lásce. V největší hloubce naší bytosti je pak naše touha totoţná s touhou Boţí a plnění Boţí vŧle nám tak přinese největší naplnění a radost. Avšak na cestě k této hloubce je rozpoznávání Boţí touhy obtíţné a předpokládá následování Krista uprostřed komunity Kristových učedníkŧ. Při rozlišování či hledání Boţí vŧle se tedy musí naplno setkat dva základní prvky: Boţí pŧsobení a lidské úsilí. Při upozadění či dokonce vyloučení jednoho či druhého z nich, upadáme do dvou extrémŧ:941 o Jeden extrém (mající blízko k iluminismu) tvoří křesťané, kteří se domnívají, ţe „je- jich ‚nereflektované zakoušení„ Boţí vŧle je uţ skutečnou Boţí vŧlí“. Proto také 939 IGNATIUS VON LOYOLA: Geistliche Übungen, 315. 940 Pro hlubší teologickou reflexi dynamiky duchovního rozlišování lze doporučit klasickou studii RAHNER Karl: Logika existenciálního poznání u Ignáce z Loyoly, in: RAHNER Karl: Dynamický prvek v církvi, Olomouc: Centrum Aletti Velehrad-Roma, 2007, 104–174, jejíţ prezentace však jiţ přesahuje moţnosti této dizertace. 941 Srov. AUGUSTYN Józef: Jak hledat a nalézat Boţí vŧli, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997, 14–18. Srov. také RAHNER Karl: Logika existenciálního poznání u Ignáce z Loyoly, in: RAHNER Karl: Dynamický prvek v církvi, Olomouc: Centrum Aletti Velehrad-Roma, 2007, 104–174, 119. 266 Teologická východiska Kapitola 3 nemají potřebu rozlišovat, odkud pramení a kam směřují jejich subjektivní pocity, ale pouze je chtějí uskutečňovat. o Druhý extrém (mající blízko k pelagianismu) tvoří křesťané, kteří se odvolávají vý- lučně na pouze lidské činnosti a ztotoţňují je s Boţí vŧlí („Bŧh chce vţdy, co chce člověk“). Tito lidé sami plánují, sami se rozhodují a pak „nabídnou svou vŧli Bohu“, aby jí „poţehnal a přijal ji za vlastní“. Jak v Písmu, tak v tradici spirituality, je koncept duchovního rozlišování či rozlišování duchŧ integrální součástí osobně-ekleziální cesty člověka putujícího „v Duchu svatém“, aby byl postupně přetvářen „v Krista“ na cestě spolu s druhými (syn-ódos) do „království Boha Otce“. Konkrétní přístupy se velmi pruţně přizpŧsobují konkrétní fázi cesty, ve které se člověk právě nachází. Proto se na základě ignaciánského učení o rozlišování často mluví o dvou fázích odpoví- dajícími dvěma rŧzným cílŧm a odráţejícími se ve dvou rŧzných praktických přístupech. Marko Ivan Rupnik to vyjadřuje takto: o První fáze rozlišování (rozlišování v obrácení, odpovídající dynamice prvního týdne Ignácových duchovních cvičení) má za cíl přijetí spásy tím, ţe se rozpomínáme na „Tvář milosrdného Boha, jenţ se ve velikonoční události svého Syna vrhá do náruče kajícího hříšníka“, a tak si do srdce vtiskujeme „chuť, vŧni, světlo a pravdu Jeţíše Krista“.942 o Druhá fáze rozlišování (rozlišování v následování, odpovídající dynamice druhého týdne Ignácových duchovních cvičení) má za cíl ţivot v kaţdodenním následování Krista, takţe mŧţeme „obléci Krista, mít Jeho city, uvaţovat s Ním a touţit po tom, po čem touţí On“, přičemţ docházíme „k mentalitě Kristových Velikonoc“ a učíme se tak „rozpoznávat to, co je Kristovo a co se přetvařuje“.943 Především z pravidel pro onu druhou fázi pak vycházejí rŧzné rady, jak v rŧzných situa- cích a za rŧzných vnějších či vnitřních okolností vykonat dobré rozhodnutí („volbu“). Specifickou modifikací těchto rad či postupŧ jsou pak rŧzné metody komunitního rozlišování zaměřené jak na pomoc jednotlivci (duchovní doprovázení uprostřed společenství), tak na rozlišení dalších krokŧ společné cesty či společné sluţby celého společenství či dokonce organizačních principŧ velké komunity. Rozlišování tak vede 942 RUPNIK Marko Ivan: O duchovním rozlišování. Cesta ke zralosti, Olomouc: Velehrad, 2002, 98–99; srov. RUPNIK Marko Ivan: O duchovním otcovství a rozlišování, Olomouc: Velehrad, 2001, kde se autor touto „první fází“ rozlišování zabývá podrobně. 943 RUPNIK: O duchovním rozlišování, 99. 267 Teologická východiska Kapitola 3 od rozlišování rŧzných pohnutek „afektivní“ lásky k rozvoji lásky „efektivní“ a mŧţe tak ukazovat i na propojení mezi „emotivní“ a „efektivní“ rovinou synodality. Komunitní rozlišování dnes často navazuje i na rŧzné novější zkušenosti s doprovázením procesŧ společného rozhodování, komunitního dialogu či prohlubová- ním konsenzu, avšak uvnitř těchto přístupŧ vytváří prostor nejen pro tvŧrčí naslouchání sobě navzájem (konzultace a dialog) či pro naslouchání komunitě věřících přes hranice věkŧ (teologická reflexe), ale také pro naslouchání Boţímu hlasu (vedení Ducha) pro komunitu jako ţivý organizmus teď a tady. Pro komunitní rozlišování, které nejen ţe poskytuje zdravý prostor pro rozvoj rozlišo- vání osobního, ale také vytváří prostor pro rozlišování společného poslání a konkrétních pastoračních krokŧ při jeho plnění, pak podle Rupnika platí: o Komunitní rozlišování není pouhým součtem osobních rozlišování členŧ komunity, ale jde zde o to, ţe „komunita sama sebe rozpozná jako ţivý organismus, kde osoby, jeţ ji tvoří, vytvářejí společenství srdcí tak, ţe Duch svatý se mŧţe a oni jej přijmou jako společenství osob sjednocených v úmyslu“. Proto se také komunitní rozlišování „dovolává lásky, v níţ ţije komunita. Láska je poznávací princip. Pokud komunita skutečně ţije v lásce a nejen o ní uvaţuje, nachází se v privilegovaném stavu vzhledem k poznání duchovních skutečností a vzhledem k tvořivosti“.944 o Komunitní rozlišování předpokládá, ţe členové komunity jsou „všichni ve stavu du- chovního ţivota charakterizovaného radikálním následováním Krista“, mají „jistou církevní zralost“ a „teologické vědomí církve“, jsou připraveni „vstoupit do modlitby za osvobození od vlastních pohledŧ“ a jsou dostatečně zralí, aby byli schopni „mluvit s odstupem, pokojně, stručně a výstiţně“, „naslouchat aţ do konce“, dodrţovat pravidla a nechat se doprovázet zkušeným facilitátorem.945 Praktikováno v tomto duchu, je komunitní rozlišování jistě velmi dŧleţitým nástro- jem k rozvoji nejen „emotivní“ roviny synodality, ale také ke zdravé, Duchem proniknuté praxi na rovině „efektivní“ i „strukturní“. Na závěr dejme ještě jednou slovo Marko I. Rupnikovi, který hutným zpŧsobem shr- nuje teologický (velikonoční, pneumatologický a trojiční) i spirituální (tj. pronikající osobní ţivot člověka) kontext rozlišování a připomíná tak, ţe rozlišování v posledku nelze reduko- vat jen na nějakou z těchto kontextŧ vytrţenou pastorační pomŧcku: 944 RUPNIK: O duchovním rozlišování, 2002, 92. 945 RUPNIK: O duchovním rozlišování, 2002, 93–94. 268 Teologická východiska Kapitola 3 „Rozlišování je tedy umění, jeţ udrţuje […] velikonoční postoj, jenţ je pro- středním setkání mezi člověkem a Bohem, jenţ je zjevením Boha, ale také člo- věka. Bŧh je láska a láska se uskutečňuje velikonočním zpŧsobem. Člověk je obrazem Boha a realizuje se zpŧsobem Syna, v němţ je stvořen a zachráněn. A je to pouze Duch svatý, kdo z nás činí děti, a jenţ nás inspiruje myšlenkami Syna tak, abychom získali synovskou mentalitu.“946 3.5.3 Souhrn: Teologizující a spiritualizující podněty pro rozvoj synodality Tato poslední část třetí kapitoly nabídla prezentaci východisek dvou dŧleţitých praktických konceptŧ: teologické reflexe v pastoraci a duchovního rozlišování. Ačkoli oba tyto přístupy mají svŧj neodmyslitelný individuální rozměr, oba jsou také přirozeně zasazeny do komuniálního prostoru pastorace a spirituality, k jehoţ prohloubení a upevnění oba podstatným zpŧsobem přispívají. Jestliţe teologická reflexe v pastoraci vyrŧstá spíše z praxe malých angaţovaných skupin křesťanŧ, ale také slouţí k osobní proměně ţivota, duchovní rozlišování má své ko- řeny spíše v individuální spiritualitě ignaciánských duchovních cvičení, avšak víc a více nalézá také své místo v ţivotě a spiritualitě nejen jezuitských řeholních komunit, ale v širokém spektru společenství a pastoračních týmŧ. Protoţe jsme navíc mohli ukázat solidní biblická, tradiční i teologická východiska těchto přístupŧ, lze se domnívat, ţe bude oprávněné, abychom je později neopominuli při hledání konkrétních opor pro rozvinutí strategie dalšího rozvoje realizace synodality v PRF. 3.6 SHRNUTÍ: TEOLOGICKÁ VÝCHODISKA PRO DALŠÍ REFLEXI Účelem třetí kapitoly této dizertace bylo představit základy, východiska a rŧzné roviny synodality z pohledu teologických disciplín a naznačit moţné směry dialogu mezi teologií a současnou situací pastoračních rad, aby (po představení relevantních organizačních pramenŧ ve čtvrté kapitole) tak byla připravena pŧda pro tvŧrčí syntézu zachycenu v kapitole páté: Fundamentálně je třeba za teologický základ a „mateřské“ prostředí pro chápání synodality církve a farnosti a pro práci PRF povaţovat trojičně zaloţenou communio- ekleziologii (církev jako „svátost communia Trojjediného“), která respektuje ko-esenci- alitu jak charismatické, tak ‚hierarchické„ dimenze církve, která je konstituována „sy- nodálně i ‚hierarchicky„ zároveň“ (communio hierarchica), a to na všech stupních své organizační struktury, specificky na rovině ţivota a sluţby farnosti. Synodalita, 946 RUPNIK: O duchovním rozlišování, 99–100. 269 Teologická východiska Kapitola 3 hierarchie a demokratizující prvky, pokud jsou správně pochopeny, nemusí stát ve vzájemném protikladu, ale mohou se vzájemně doplňovat a podněcovat. Základními rovinami takto chápané synodality (spoluurčujícími i odpovídající diferencované chápání farnosti) jsou pak rovina (a) „strukturní“, (b) „efektivní“ a (c) „emotivní“. Na „strukturní“ rovině synodality je pak moţné církev, farnost a analogicky i PRF chá- pat jako organicky strukturované společenství učedníkŧ a učednic, kde rŧzní jeho čle- nové zastávají rŧzné role a úkoly, z nichţ některé jsou spojené se svátostí svěcení (repraesentatio Christi capitis et unitatis ecclesiae), jiné vyplývají ze „všeobecného kněţství všech věřících“ zakládajícího zásadní rovnost všech křesťanŧ. Tato teologie sluţeb v církvi je nabídnuta jako dŧleţité teologické východisko pro pochopení této roviny synodality. Na „efektivní“ rovině synodality jsou pak konzultativní procesy v církvi, ve farnosti i v samotné PRF realizované skrze dialogické struktury, jeţ nejsou v protikladu s hierarchickým uspořádáním církve, ale naopak toto uspořádání umoţňují. Tyto dialogické struktury v praxi poskytují prostor především pro „teologizující“ dialekt, který skrze rŧzné praktické nástroje teologické reflexe inspirované metodologií prak- tické teologie a tuto metodologii zpět inspirující umoţňuje rozvoj efektivních dialogic- kých procesŧ. Na „emotivní“ rovině synodality pak církev, farnost a potaţmo i PRF vychází teologického konceptu společného smyslu pro víru celého Boţího lidu čerpají- cího z hloubky osobní i komunitární spirituality. Tato rovina synodality je v praxi pro- hlubována především skrze rŧzné nástroje „spiritualizujícího“ dialektu duchovního roz- lišování inspirovaného rŧznými spirituálními tradicemi, především ignaciánským rozli- šováním duchŧ. Abychom mohli naši prakticko-teologickou reflexi práce PRF zaloţit interdisciplinárně, dříve neţ se ve světle výše prezentovaných teologických a spirituálních pramenŧ pokusíme o tvŧrčí reflexi situace našich PRF v české církevní provincii, v následující kapitole ještě stručně představíme některé relevantní prameny z oblasti společenských věd. 270 Organizační inspirace Kapitola 4 KAPITOLA 4. ORGANIZAČNÍ INSPIRACE SYNODALITY Účelem čtvrté kapitoly této dizertace je představit relevantní prameny jiných humanitních věd (především teorie organizace a teorie řízení), naznačit moţné směry interdisciplinárního dialogu s tématy načrtnutými v kapitole předchozí a připravit tak pŧdu pro tvŧrčí syntézu těchto teologických, spirituálních a organizačně-teoretických perspektiv. I kdyţ jsme začlenění pramenŧ z jiných neţ teologických věd odŧvodnili jiţ v metodologické kapitole, připomeňme si zde ještě konkrétněji cíle tohoto interdisciplinár- ního dialogu. Jiţ v Gaudium et spes čteme: „Jelikoţ má církev viditelnou společenskou strukturu, jeţ je znamením její jed- noty v Kristu, mŧţe být obohacena a obohacuje se i vývojem společenského ţi- vota člověka; ne jako by něco chybělo v ústavě, kterou jí dal Kristus, ale tak, ţe se hlouběji poznává, lépe vyjadřuje a vhodněji přizpŧsobuje naší době“ (GS 44; srov. LG 8; LG 48; GS 40). Tento dŧleţitý výrok otcŧ 2. vatikánského koncilu zaloţený na nově a hlouběji po- chopené teologii vtělení (srov. LG 8)947 je jedním z mnoha dokladŧ otevřenosti církve dneš- nímu světu a ochotě vstoupit s ním do oboustranného partnerského dialogu. Dŧleţitost so- ciologie a teorie řízení pro organizaci pastorační sluţby je dnes navíc všeobecně uznávána a teologicky podloţena v podstatě ve všech tradičních církvích.948 Hledat prameny z oblasti teorie organizace či teorie řízení, které by byly relevantní pro naše téma a zároveň solidně vědecky zakotvené, je v dnešní záplavě organizační a manaţerské literatury velmi náročné.949 Proto jsme si za odborného prŧvodce touto kapitolou zvolili jedno všeobecně přijímané odborné dílo uvádějící do dnešní teorie organizace, 947 V LG 8 se mluví o církvi jako „jediné sloţené skutečnosti, srŧstající z lidského a boţského prvku“ a toto tajemství se zde přirovnává k „tajemství vtěleného Slova“. 948 Z katolické strany např. McCANN Joseph F.: Church and Organization. A Sociological and Theological Enquiry, Scranton: University of Scranton Press, 1993, 17–33; z anglikánské strany srov. NELSON John: (ed.): Management and Ministry: Appreciating Contemporary Issues, Norwich: The Canterbury Press, 1996, 3–27; postoj sociologie vŧči církvím srov. HARRIS Margaret: Organizing God‟s Work: Challenges for Churches and Synagogues, London: Macmillan Press, 1998. Srov. také model teologické reflexe manţelŧ Whiteheadových, kde jsou společenské vědy (včetně sociologie a teorie řízení) chápány jako nedílná součást naslouchání dnešní kultuře povaţované za jeden ze třech zdrojŧ naslouchání (tradice, kultura a zkušenost), které nutně stojí na začátku celého reflektivního procesu v oblasti pastorační sluţby; příloha P 20.2. 949 K základní orientaci v této literatuře a ke zpracování některých témat nám jako východisko poslouţily MA a STL práce autora této dizertace; HRUŠKA Petr: Reform and Renewal: Theological Reflection on Organising Ministry in the Diocese of Pilsen, MA Thesis in Pastoral Leadership obhájená na All Hallows College Dublin v roce 2002 (nepublikovaná thesis, k dispozici v archivu All Hallows College Dublin); HRUŠKA Petr: Journeying through the Wilderness. Mapping Spirituality in Recent Literature on Pastoral Planning and Church Development, STL Thesis in Spirituality obhájená na Milltown Institute Dublin v roce 2004 (nepublikovaná thesis, k dispozici v archivu The Milltown Institute, Dublin). 271 Organizační inspirace Kapitola 4 učebnici americké autorky Mary Jo Hatch,950 profesorky teorie organizace na Cranfield School of Management v Anglii, Organization Theory: Modern, Symbolic, and Postmodern Perspectives (1997).951 Dále budeme čerpat z dnes jiţ v oboru klasického, ale dodnes stále vydávaného a aktualizovaného seminálního díla britského teoretika a filosofa managementu Charlese Handyho,952 Understanding Organzations (1976),953 které nás uvede do klasických klíčových témat z teorie řízení, a z novějšího díla uznávaného odborníka na organizační strategii Henryho Mintzberga,954 The Rise and Fall of Strategic Planning (1994),955 které nám přiblíţí problematiku strategických procesŧ v organizacích. Tyto základní odborné prameny jsou doplněny některými dŧleţitými tématy z teologicko-sociologické reflexe irského katolického teologa Josepha McCanna956 Church and Organization (1993),957 jehoţ přístup nám umoţní ostřeji vnímat některá pro pastorační rady dŧleţitá témata, praktickými podněty jednoho z dnešních „guru managementu“ Petera Sengeho958 z jeho stěţejního díla The Fifth Discipline (1990)959 a z další literatury „učících se organizací“, které nám poskytnou orientaci v systémově orientovaných „organických“ 950 Mary Jo Hatch, PhD. ze Stanfordské univerzity, profesorka na McIntire School of Commerce University of Virginia, editorka Journal of Management Inquiry, sice zastává pozice symbolicko-interpretativní perspektivy teorie organizace, ale snaţí se také poskytnout oprávněné ocenění těm konceptŧm modernistické perspektivy, které se zdají být nosné i dnes. Srov. HATCH Mary Jo: Organization Theory. Modern, Symbolic and Postmodern Perspectives, Oxford: Oxford University Press, 1997, vii–viii. 951 HATCH, Mary Jo: Organization Theory. Modern, Symbolic, and Postmodern Perspectives, Oxford: Oxford University Press, 1997. Druhé rozšířené vydání této knihy autorka zpracovala společně se svojí kolegyní Ann L. Cunliffe; HATCH Mary Jo, CUNLIFFE Ann L.: Organization Theory. Modern, Symbolic, and Postmodern Perspectives, Oxford: Oxford University Press, 2006. 952 Charles Handy je britský spisovatel, komentátor a filosof. Jeho základní dílo Understanding Organizations (první vydání 1976) je povaţované za jeden z klíčových textŧ v oblasti managementu. Jeho krátký portrét a prezentace jeho základních myšlenek je v češtině k dispozici jako HANDY Charles: Jak najít smysl v nejistotě, in: GIBSON Rowan (ed.): Nový obraz budoucnosti. Rethinking the Future, 3. doplněné vydání, Praha: Management Press, 2007. 953 HANDY Charles: Understanding Organizations, London: Penguin Books, 41993. 954 Henry Mintzberg, povaţovaný za jednoho z guru dnešního managementu, je profesorem strategie a organizace na Management Studies na McGill University v Kanadě a hostujícím profesorem na INSEAD ve Francii. Jeho kniha The Rise and Fall of Strategic Planning (1994) se povaţuje za povinnou četbu kohokoli, kdo se chce váţně strategiemi v organizacích zabývat. 955 MINTZBERG Henry: The Rise and Fall of Strategic Planning, London: Prentince Hall, 1994. Hutný a přehledný souhrn hlavních myšlenek této téměř 500 stránkové knihy lze nalézt v článku MINTZBERG Henry: The Fall and Rise of Strategic Planning, in: Harvard Business Review 1 (1994) 107–114. 956 Joseph Francis McCann, kněz, člen kongregace lazaristŧ, je vedoucím oddělení náboţenství na St. Patrick‟s College Dublin a ředitelem postgraduálního programu „Management for Pastoral & Voluntary Services“ na All Hallows College Dublin. 957 McCANN Joseph F.: Church and Organization. A Sociological and Theological Enquiry, Scranton: University of Scranton Press, 1993. 958 Peter M. Senge je profesorem na Massachusettském institutu technologie (MIT) a ředitelem Střediska organizačního učení při Sloanově fakultě řízení MIT. Jeho krátký portrét a základní myšlenky jsou v češtině k dispozici jako SENGE Peter: Uchem jehly, in: GIBSON Rowan (ed.): Nový obraz budoucnosti. Rethinking the Future, 3. doplněné vydání, Praha: Management Press, 2007, 126–147. 959 SENGE Peter M.: The Fifth Discipline. The Art & Practice of the Learning Organization, Revised and Updated with 100 New Pages, London: Random House Business Books, 2006 (prvně publikováno v r. 1990); česky vyšlo jako SENGE Peter M.: Pátá disciplína. Teorie a praxe učící se organizace, Aktualizované vydání, Praha: Management Press, 2007. 272 Organizační inspirace Kapitola 4 manaţerských přístupech, a dŧleţitými postřehy z dalšího díla Charlese Handyho Un- derstanding Voluntary Organizations (1988)960 a z podobně zaměřené knihy Petera Druckera Managing the Non-Profit Organization (1990),961 které nám poskytnou nutný korektiv z hlediska řízení neziskových organizací. Uvnitř tohoto rámce pak budou příleţitostně pouţívány i další související zdroje.962 Obsahové členění této kapitoly je analogické ke členění kapitoly předchozí. Po obecném uvedení do perspektiv a východisek teorie organizace (4.1) postupně představíme organizačně-teoretické podněty korespondující s jednotlivými rovinami synodality: pro „strukturní“ rovinu budou zajímavé především podněty z oblasti „organizační architektury“ (4.2), pro „efektivní“ rovinu podněty související s nejrŧznějšími „organizačními procesy“ (4.3) a pro rovinu „emotivní“ se ukázalo jako velmi dŧleţitým téma „organizační kultury“ (4.4). Na závěr pak představíme dva komplexní organizační modely, na kterých si ukáţeme dŧleţitost vzájemné provázanosti jednotlivých vrstev organizace (4.5). 4.1 SYNODALITA V PERSPEKTIVĚ TEORIE ORGANIZACE Abychom mohli zodpovědně vybírat prameny z teorie organizace a řízení, které by byly nejen relevantní pro oblast našeho zájmu (tj. pro téma sluţby PRF jako realizace synodality v pastorační praxi), ale také solidně začleněné do nějaké uznávané celkové koncepce teorie organizace s transparentním filosofickým základem, musíme se nejprve věnovat prezentaci právě těchto východisek a základŧ, ze kterých jsme při další práci na této kapitole vycházeli. Proto v této první části poté nejprve představíme základní charakteristiky a východiska nejdŧleţitějších perspektiv, které dnes teorii organizace ovlivňují, abychom je pak mohli posoudit ve světle Lonerganova filosofického východiska k metodě v teologii, které i my zde přijímáme za vlastní (4.1.1). Poté budeme zkoumat rŧzné dnes pouţívané 960 HANDY Charles: Understanding Voluntary Organizations: How to make them function effectively, London: Penguin Books, 1988. 961 DRUCKER Peter F.: Managing the Non-Profit Organization. Practices and principles, New York, NY: HarperCollins, 1990. V češtině vyšlo jako DRUCKER Peter F.: Řízení neziskových organizací. Praxe a principy, Praha: Management Press, 1994. 962 Přitom jsme si vědomi, ţe volba této teoreticko-organizační perspektivy je jen jedna z moţných – bylo by samozřejmě moţné tuto kapitolu strukturovat např. na základě obecné filosofické epistemologie, filosofie komunikace, sociální psychologie či rŧzných teorií týmového vedení. Zvolený přístup byl však dán nejen omezenými moţnostmi autora této dizertace, ale také potřebou zasadit naši prakticko-teologickou reflexi jak do širších filosoficko-kulturních souvislostí, tak mít k dispozici praxi dostatečně blízké prameny; pro tyto účely se nám jevil tento přístup ne sice jako jediný moţný, ale přinejmenším jako velmi vhodný. Volba pramenŧ pouţitých na prezentaci tohoto přístupu byla ovšem také značně omezena moţnostmi autora této dizertace, přičemţ by bylo moţné vycházet i z některých pramenŧ v češtině; srov. např. VODÁČEK Leo, VODÁČKOVÁ Olga: Management. Teorie a praxe v informační společnosti, Praha: Management Press, 2001; DOKTOROVÁ Blanka: Vybrané kapitoly z teorie organizace, Praha: Univerzita Karlova, 1992. 273 Organizační inspirace Kapitola 4 modely organizace a pokusíme se v nich objevit souvislosti s teologickým pochopením synodality prezentovaným v předchozí kapitole (4.1.2). Nakonec ukáţeme, jak jsou tyto základní koncepty teorie organizace validní i pro organizační rovinu farnosti (4.1.3). 4.1.1 Perspektivy teorie organizace a jejich filosofická kritika Při rozvoji struktur jakékoli lidské organizace v pozadí a často nevědomě pŧsobí rŧzné ne- vyslovené předpoklady a východiska, které spoluurčují zpŧsob jejího řízení, organizování či vedení. Ne jinak tomu bude i v případě hledání role pastorační rady farnosti. Charakteristiky jednotlivých perspektiv V dnešní teorii i praxi řízení se uplatňují především tři perspektivy teorie organizace, které Mary Jo Hatch963 nazývá (a) perspektiva modernistická (jinak také racionalistická, perspektiva otevřených systémŧ, pozitivistická škola, kvantitativní přístup; od 1950), (b) perspektiva symbolicko-interpretativní (jinak také symbolická, kvalitativní přístup, škola organizačních kultura; od 1980) a (c) perspektiva postmoderní (jinak také kritická teorie organizace, škola pracovních procesŧ, radikální feminismus, poststrukturální filosofie, literární teorie; od 1990), přičemţ moderní perspektiva navazuje na dnes jiţ překonanou (o) perspektivu klasickou (jinak také mechanistickou, racionální, byrokratickou; od 1900). Jak ve své práci vykládá Hatch,964 z epistomologického hlediska klasická a modernis- tická perspektiva zastávají objektivistickou (pozitivistickou, empirickou, naivně realistickou) pozici, která vychází z předpokladu, ţe skrze nezávislé pozorování poznáváme svět, tak jak ve skutečnosti („objektivně“) existuje. Na druhou stranu symbolická a postmoderní perspektiva zastávají subjektivistickou (anti-pozitivistickou, idealistickou) pozici, které předpokládá, ţe všechno naše poznání světa (pokud ten vŧbec existuje v nějakém objektivním smyslu) je nutně vţdy filtrováno poznávajícím subjektem, je silně alterováno kognitivními a kulturně-sociálními faktory, a proto je vţdy relativní k poznávacímu subjektu. Proto se také klasická perspektiva, co se týče metodologie, spoléhá na pozorování, historickou analýzu a osobní reflexi praktické zkušenosti, modernistická perspektiva vyhle- dává především statisticky kvantifikovatelná a měřením ověřitelná „tvrdá data“ o světě, který je chápán jako „vně“ našeho vnímání. Symbolická a postmoderní perspektiva naopak pracuje spíše s interpretacemi, zkušenostmi a významy odraţenými spíše v „příbězích“ o realitě „uvnitř“ nás samotných („sociální konstrukce reality“, „enactment-theory“),965 zkoumaných 963 Srov. HATCH: Organization Theory, xi, 5. V angličtině (a) „modern“ či jindy také „modernist“, (b) „symbolic-interpretative“ či prostě „symbolic“ a (c) „postmodern“. 964 Srov. HATCH: Organization Theory, 47–51. 965 Srov. BERGER Peter L., LUCKMANN Thomas: Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění, Brno: CDK, 1999. 274 Organizační inspirace Kapitola 4 „kvalitativními“ přístupy, přičemţ postmoderní perspektiva ještě mnohem více zdŧrazňuje, ţe tato subjektivně vnímaná „realita“, do velké míry či zcela „konstruovaná“ naším jazykem a zpŧsobem vnímání, musí být vystavena kritice jazyka, a tak dekonstruována. Tyto rŧzné perspektivy pak preferují rŧzné metafory pouţívané pro organizaci:966 Metafora stroje: Klasická perspektiva mluví o organizaci jako o „stroji“ (dnes bychom řekli „počítači“) zkonstruovaném managementem za účelem dosaţení předem defino- vaných cílŧ. Organizace je z tohoto hlediska nástrojem managementu a obrazem mana- ţera je inţenýr navrhující a obsluhující tento nástroj, který se chová předvídatelně a spolehlivě. Přehnaný dŧraz na tuto metaforu mŧţe zpŧsobit, ţe jsou mechanisticky vy- světlovány např. i vztahové a intrapsychické procesy. Metafora organizmu: Modernistická perspektiva vidí v organizaci „organizmus“, ţivý systém vykonávající funkce nutné k přeţití, především funkci adaptace vŧči nepřátel- skému vnějšímu prostředí, jehoţ část organizace tvoří (pozdější fáze této perspektivy pak proto mluví o organizaci jako o otevřeném systému). Manaţer je v tomto pohledu vzájemně závislou částí adaptivního systému, s úkolem navrhovat a doprovázet procesy usnadňující přeţití skrze adaptaci. Jednostranně pochopená metafora organizmu mŧţe zpŧsobit přehnaný dŧraz na závislost a vazbu organizace na její okolí. Metafora kultury: Symbolicko-interpretativní perspektiva spatřuje v organizaci přede- vším „kulturu“, tedy určitý vzorec významŧ vytvářený a udrţovaný lidským společen- stvím skrze sdílené hodnoty, tradice, příběhy, artefakty, symboly a zvyklosti. Z tohoto hlediska je pak manaţer symbolem, vypravěčem a nositelem tradic organizace, který je jejími členy interpretován vícero rŧznými zpŧsoby. Jednostranné pouţití této metafory mŧţe zpŧsobit přehnaný dŧraz na symbolické roviny organizace a přehlédnutí jejích významných materiálních aspektŧ. Metafora koláţe: Postmoderní perspektiva vnímá teorii organizace jako jakousi „koláţ“ vytvořenou z útrţkovitých poznatkŧ a porozumění sloţených dohromady, aby společně tvořily určitou formu nové perspektivy se vztahem k minulosti. Manaţer je zde vnímán jako teoretik organizace, který je umělcem, jeţ postupně vytváří koláţ nové teorie, pou- ţívající rŧzné kousky teorií, poznatkŧ a zkušeností, se zalíbením v nejednoznačnosti, paradoxu a protikladu. Pokud se tato postmoderní metafora pochopí jednostranně, vede ke vnímání organizace jako chaotičtější a nezvladatelnější, neţ v běţném denním ţivotě ve skutečnosti je. 966 Srov. HATCH: Organization Theory, 51–56. 275 Organizační inspirace Kapitola 4 Filosofická kritika jednotlivých perspektiv Náš vlastní postoj k výše uvedeným epistomologickým východiskŧm jednotlivých per- spektiv, ze kterého budeme dále vycházet, je zaloţen na jiţ dříve zmíněném967 Lonerganově přístupu, který je v základech jeho Method in Theology (1971),968 tj. na pojetí „objektivity jakoţto plodu autentické subjektivity“, k níţ se lze blíţit skrze „náboţenskou, morální a intelektuální konverzi“.969 Pojmem „intelektuální konverze“970 se zde myslí to, ţe vnímáme, chápeme, reflektujeme a respektujeme strukturu vědomí, myšlení a poznávání spočívající ve čtyřech na sebe navazujících rovinách zahrnujících čtyři odpovídající „imperativy“:971 experiencing (zakoušení; empirická či výzkumná rovina; jde zde o „data“; imperativ: „Buď vnímavý!“); understanding (porozumění; intelektuální či interpretativní rovina; jde zde o „ideje“; imperativ: „Buď chápavý!“); judging (posouzení; racionální či reflexivní rovina; jde zde o „fakta“; imperativ: „Buď uváţlivý!); deciding (rozhodování; zodpovědnostní či morální rovina; jde zde o „hodnoty“; imperativ: „Buď zodpovědný!“). Vrcholem a naplněním těchto čtyř rovin lidského vědomí, na kterých člověk dovršuje svoji sebe-transcendenci, je pak jakási pátá, nebo lépe všechny ostatní roviny objímající a zahrnující rovina, kterou Lonergan nazývá bing in love with God (bytí v lásce s Bohem; rovina náboţenské konverze; jde zde o vše pronikající „vztah s Bohem“; imperativ: „Buď milující!“).972 Lonergan v oblasti epistemologie rozlišuje tři hlavní pojetí poznání ve vztahu k realitě: „naivní realismus“ či „empirismus“, „kritický realismus“ a „idealismus“:973 967 Srov. 3.5.1, oddíl „Vnitřní dynamika teologické reflexe podle Lonergana„. 968 LONERGAN Bernard J. F.: Method in Theology, London: Darton, Longman & Todd, 1971. 969 Lonergan při výkladu funkční specializace dialectics ve svém klíčovém díle Method in Theology píše: „Nyní je tedy zřejmé, ţe ve světě zprostředkovaném skrze smysl a motivovaném skrze hodnoty, objektivita je prostě dŧsledkem autentické subjektivity, pravé pozornosti, pravé inteligence, prvé uváţlivosti, pravé zodpovědnosti (objectivity is simply the consequence of authentic subjektivity, of genuine attention, genuine inteligence, genuine reasonablenes, genuine responsibility).“ LONERGAN: Method in Theology, 265. Při výkladu uţití speciálních teologických kategorií v rámci kapitoly o funkční specializaci foundations pak říká: „Očištění kategorií – eliminace neautentického – je připravováno funkční specializací zvanou dialektika a je účinné do té míry, do jaké teolog dosáhne autenticity skrze náboţenskou, morální a intelektuální konverzi. Ani nemŧţeme očekávat objevení nějakého ‚objektivního„ kritéria nebo testu či moţnosti řízení. Protoţe takovýto význam slova ‚objektivní„ je pouhá iluze. Pravá objektivita je plodem autentické subjektivity (genuine objectivity is the fruit of authentic subjektivity).“ LONERGAN: Method in Theology, 292; srov. tamtéţ, 265. K pojmŧm „intelektuální“, „morální“ a „náboţenská“ konverze srov. LONERGAN: Method in Theology, 238–244. 970 Srov. LONERGAN: Method in Theology, 238. 971 Pro podrobný výklad tohoto jeho východiska srov. LONERGAN: Method in Theology, 4–25. 972 Srov. např. LONERGAN: Method in Theology, 105–106. 276 Organizační inspirace Kapitola 4 Naivní realismus či empirismus (pozitivismus, behaviorismus, naturalismus; srov. např. Hume) se při poznávání spoléhá v podstatě pouze na naši lidskou zkušenost (experience) a poznání chápe v běţném slova smyslu jako smyslové a zkušenostní vnímání reality (k poznání stačí „dobře se podívat“ či „zakoušet“).974 Kritický realismus (zastávaný Lonerganem) při poznávání také vychází ze zkuše- nosti, avšak tuto zkušenost se snaţí dále interpretovat skrze porozumění na intelek- tuální rovině a posuzovat pravdivost tohoto porozumění na rovině racionální (expe- rience – understanding – judging). Skutečnost je v této pozici chápána jako přístupná našemu poznání pouze skrze celý tento proces zakoušení – interpretace – posouzení.975 Idealismus (naivní idealismus – Beerkeley, kritický idealismus – Kant, absolutní idealismus – Hegel) oceňuje a zdŧrazňuje poznávající subjekt, jehoţ sebereflexe včetně porozumění a posouzení mŧţe slouţit k projasnění jeho vlastní existence, avšak protoţe sdílí v podstatě totéţ pojetí skutečnosti jako empirismus, je toho ná- zoru, ţe svět takto zprostředkovaný skrze smysl není reálný, ale pouze ideální: tudíţ tento svět – pokud vŧbec existuje – není pro člověka poznatelný.976 Pokud přijmeme za vlastní Lonerganovu volbu „kritického realismu“ jako základu pro teologickou práci a jestliţe výše uvedená rozlišení vztáhneme na dříve prezentovaná epistemologická východiska jednotlivých perspektiv teorie organizace, lze konstatovat ná- sledující: 1. Klasická perspektiva (víceméně stavějící na pozicích „naivního realismu“ či „empi- rismu“) s jejím extrémním pozitivismem a postmoderní perspektiva (víceméně vy- cházející z pozic „idealismu“) s její extrémní skepsí k moţnosti poznávání objektivně existujícího světa kolem nás budou pro potřeby praktické teologie v podstatě nepři- jatelné nebo budou slouţit jen jako určité korektivy, které z extrémních pozic mohou přispět ke kritice některých příliš samozřejmých předpokladŧ. 973 Srov. LONERGAN: Method in Theology, 238–240 a 262–265. 974 Je tak přesvědčen, ţe realitu mŧţeme poznat přímo skrze osobní zkušenost a ţe porozumění a posouzení jsou čistě subjektivní aktivity nepotřebné pro poznávání skutečnosti. Objektivita v tomto smyslu je chápána jako prostá „extroverze“; skutečnost kolem nás je totoţná s tím, co vnímám ve své zkušenosti na základě smyslŧ. Kritériem takto chápané objektivity je pak pouhé smyslové či zkušenostní vnímání a měřitelná empirická data. 975 Skutečnost je tedy poznatelná, ale ne „bezprostředně“, ale vţdy a pouze „prostřednictvím“ naší interiority a jí odkrývaného smyslu. V tomto smyslu lze pak mluvit o objektivitě jako plodu autentické subjektivity. Objektivita v tomto slova smyslu má pak tři komponenty: „zkušenostní objektivita“ (podepřená smysly vnímatelnými a zkušenostně přístupnými daty), „normativní objektivita“ (podepřená schopnostmi porozumění a racionality) a „absolutní objektivita“ (vyplývající z kombinace výsledkŧ objektivity zkušenostní a normativní). 976 To, co je poznatelné, jsou pouhé naše mentální a jazykové konstrukty, kterými se utváří „realita“, ve které ţijeme. 277 Organizační inspirace Kapitola 4 2. Plodný kritický dialog pak mŧţe praktické teologii nabídnout jak perspektiva moder- nistická, tak perspektiva symbolicko-interpretující. A to do té míry, do jaké modernistická perspektiva, dodávající na základě „metodického redukcionismu“ cenná empirická data, bude otevřená uznání toho, ţe její výsledky nejsou celým ob- razem skutečnosti a ţe volají po další interpretaci, a do jaké symbolicko-interpreta- tivní perspektiva, umoţňující nám uznat a ocenit sílu subjektivního vnímání a soci- ální konstrukce reality, bude také otevřena uznání toho, ţe její zkoumání musí být zakotveno v pečlivém vnímání empirických dat a popisŧ lidské zkušenosti. 4.1.2 Tři roviny synodality v rŧzných modelech organizace Jestliţe prostudujeme rŧzné dnešní přístupy k identifikaci určitých základních „úrovní“, „vjevŧ či „dimenzí“ organizace, nalezneme zde zajímavou korespondenci s našimi třemi rovinami synodality (strukturní, efektivní, emotivní), které jsme prezentovali v předchozí kapitole (srov. 3.1.3). Protoţe mohou být tato schémata zajímavou inspirací pro hlubší pochopení lidských procesŧ přítomných v synodálních procesech, některé z těchto přístupŧ nabízených modernistickou a symbolicko-interpretativní perspektivou teorie organizace zde budeme stručně prezentovat. Roviny organizace podle Coveye a Hatch Stephen Covey při svém výkladu „vedení zaloţeného na principech“,977 navazujíce na klasický organizační koncept „sedmi S“,978 rozlišuje čtyři základní roviny či úrovně organizace začleněné do vnějšího a vnitřního „prostředí“ charakterizovaného konkrétními „trendy“ (srov. Obrázek 9 na následující straně): 1. Osobní rovina: Základním principem osobní roviny organizace, dané rozměrem vlastního já, je osobní důvěryhodnost, která je zaloţená jak na solidním charakteru, tak dostatečné kompetenci odpovídající příslušné zastávané roli či funkci. 2. Interpersonální rovina: Na interpersonální (vztahové, komunitární) úrovni je klíčovým principem vzájemná důvěra mezi lidmi a jednotlivými skupinami zapojenými aktivně do práce na cílech organizace, bez které není moţný ţádný trvalejší rozvoj organizace. 977 Srov. COVEY Stehpen R.: Bez zásad nemŧţete vést, Hodokvičky: Pragma, 2003, 192–201. 978 Srov. HANDY: Understanding Organizations, 187 a 327-328. Základem je zde vzájemně propojený tzv. „studený trojúhelník“ třech „tvrdých S“ (strategie, struktury a systémy; srov. náš výklad výše) a tzv. „teplý kosočtverec“ čtyřech „měkkých S“ (sdílené hodnoty, schopnosti, styl a stav zaměstnancŧ). Handy konstatuje, ţe „tvrdá S“ mŧţe být jednodušší rychle změnit, avšak jejich změna mŧţe být jen iluzorní, jestliţe „měkká S“ zŧstanou neproměněná. Zde se objevuje podobná problematika jako jsme jiţ zmínili výše o nutnosti propojení vnější změny a vnitřní proměny. Je také jasné, ţe „měkká S“ je mnohem obtíţnější změnit, obzvláště změnit je rychle. 278 Organizační inspirace Kapitola 4 3. Manaţerská rovina: Na této rovině je klíčové tzv. zmocnění, tj. schopnost a moţnost samostatné tvŧrčí aktivity a týmové spolupráce a přizpŧsobování struktur tak, aby takovouto aktivitu a spolupráci neblokovaly, ale naopak aby ji umoţňovaly a podporovaly. Toto „zmocnění“ se týká především dvou oblastí: dovedností jednotlivých pracovníkŧ organizace a stylu vedení a řízení. 4. Organizační rovina: Klíčem k efektivnímu zvládání základních oblastí organizační roviny diecéze je jejich vzájemné propojení či sladění nesené silnou sdílenou vizí, zasazené v jasně formulovaném poslání organizace a zakotvené v trvalých hodnotách a principech, které jsou centrem základních organizačních dimenzí, strategie, struktur, systémů a vnějších a vnitřních trendů. ZÁKLADNÍ DIMENZE ORGANIZACE ČTYŘI ROVINY KLÍČOVÉ PRINCIPY Jednotlivec I. Osobní Důvěryhodnost Lidé II. Interpersonální Důvěra Styl Dovednosti III. Manaţerská Zmocnění SDÍLENÁ VIZE & PRINCIPY IV. Organizační Propojení Struktura Systémy Strategie Obrázek 9: Stephen Covey: Základní dimenze organizace Na základě tohoto modelu mŧţeme organizaci – farnost – vnímat jako „organizmus”, který ţije především z osobní zralosti a vztahŧ (měkké části těla), ale potřebuje i kostru (tvrdé části těla), aby byl udrţitelný pohromadě, aby si zachoval svoji identitu a aby byl schopný fungovat v širší společnosti. Integrujícím prvkem jsou zde především základní principy a z nich vyrŧstající sdílená vize. Jestliţe dŧraz na „prostředí” nám připomíná, ţe ţádná organizace, ani farnost, se nepohybuje v kulturním vzduchoprázdnu, a rovina „osobní” pro nás mŧţe být dŧleţitou připomínkou, ţe veškeré synodální procesy vycházejí z jednotlivých osob a slouţí k jejich dobru, další tři roviny pak jiţ zajímavým zpŧsobem konvergují se třemi rovinami synodality: 279 Organizační inspirace Kapitola 4 Interpersonální rovině, jejímţ základem je vzájemná dŧvěra mezi lidmi, odpovídá emotivní rovina synodality s jejím dŧrazem na komunitní procesy, společenství, slavení či spiritualitu. Manaţerské rovině, jejímţ základem je zmocňující vedení projevující se ve kvalitním stylu práce zaloţeném na konkrétních dovednostech pak odpovídá efektivní rovina synodality s jejími komunikačními procesy a metodami. Organizační rovině dbající na propojení organizačních struktur s ostatními rozměry organizace, odpovídá strukturní rovina synodality s její potřebou vytvářet předvídatelný prostor pro rozvoj ostatních rovin synodality. Tomuto rozčlenění, viděnému zase z trochu z jiné perspektivy, víceméně odpovídá také schéma, které prezentuje Mary Jo Hatch jako „konceptuální model organizace“ (srov. Obrázek 10):979 PROSTŘEDÍ Organizační kultura Sociální Fyzická ORGANIZACE struktura struktura Technologie 980 Obrázek 10: Konceptuální model organizace podle Mary Jo Hatch Zde strukturní rovině synodality odpovídá „sociální struktura“ (organizace jakoţto sociální struktura uspořádávající aktivity svých členŧ a jednotlivých částí), případně spojená s „fyzickou strukturou“ (organizace jakoţto fyzická struktura, která jak vyjadřuje, tak i ovlivňuje hlubší významy a zpŧsoby jednání), efektivní rovině synodality odpovídá „technologie“ (organizace jakoţto prostředí organizačních procesŧ a dovedností směřujících k vytváření hodnot a sluţeb) a emotivní rovině synodality odpovídá „organizační kultura“ 979 Srov. HATCH: Organization theory, 15. Srov. také McCANN: Church and Organization, 42; HANDY: Understanding Organizations, 191–200. 980 Obrázek podle HATCH: Organization theory, 15. 280 Organizační inspirace Kapitola 4 (organizace jakoţto kultura, kde hlubší významy a symboly jsou jak výsledkem, tak i zdro- jem její existence). Navíc je zde opět připomenuta dŧleţitost „prostředí“ (organizace jakoţto člen širší společnosti a součást širšího prostředí, které ji ovlivňuje, podporuje i omezuje). Model „učící se organizace“ Při kritickém studiu rŧzných dnešních praktických přístupŧ k vedení, řízení a rozvoji organizací se pak také znovu a znovu setkáváme s konceptem, který si dnes nejen více a více získává svoji popularitu mezi praktiky managementu, ale také plodně spojuje některé klíčové aspekty modernistické a symbolicko-interpretativní perspektivy a je také přijatelným z hlediska výše načrtnuté a námi preferované pozice kritického realismu: konceptem tzv. „učící se organizace“.981 Zatímco k některým aspektŧm tohoto konceptu se ještě podrobněji vrátíme později,982 zde načrtneme schéma vyjadřující a shrnující dynamické procesy probíhající podle tohoto pojetí v kaţdé „učící se organizaci“ (diecézi, farnosti, komunitě; srov. Obrázek 11 na následující straně), které snad ještě lépe neţ předchozí koncepty zrcadlí i rŧzné vrstvy synodality. Za klíčový dŧraz v učících se organizacích se povaţuje dŧraz na vnitřní dynamiku organizace a vzájemnou (obousměrnou) odkázanost a provázanost různých organizačních procesů probíhající v této organizaci či v interakci s vnějším prostředím. Nejen ţe hlubší proměna (v pastorační mluvě ji mŧţeme označit jako „obnova“, ve které jsou zohledněny některé intence „symbolicko-interpretativní“ perspektivy; na obrázku symbolizovaná kolečkem; „organizační kultura“; odpovídá „emotivní“ rovině synodality) mŧţe být vyvolána a prohloubena změnami strukturálními (ty mŧţeme pastoračně označit jako „reformu“, ve které jsou zas dŧleţité některé dŧrazy „modernistické“ perspektivy; na obrázku symbolizované trojúhelníkem; „organizační architektura“, odpovídá „strukturní“ rovině synodality), ale také tyto procesy hlubšího učení se a proměny postupně zase zpět ovlivňují organizační architekturu (tj. obě perspektivy se potřebují navzájem). Pro vytváření dostatečně tvŧrčího, ale zároveň bezpečného prostoru pro tuto vnitřní i vnější interakci jsou ovšem také nezbytné kvalitní komunikační procesy podpořené konkrétními postupy, metodami a dovednostmi (coţ odpovídá „efektivní“ rovině synodality). 981 Srov. především SENGE Peter M.: The Fifth Discipline. The Art & Practice of the Learning Organization, Revised and Updated with 100 New Pages, London: Random House Business Books, 2006 (prvně publikováno v r. 1990); česky vyšlo jako SENGE Peter M.: Pátá disciplína. Teorie a praxe učící se organizace, Aktualizované vydání, Praha: Management Press, 2007. Srov. dále SENGE Peter M. (a kol.): The Fifth Discipline Fieldbook. Strategies and Tools for Building a Learning Organization, London, Nicholas Brealey Publishing, 1994; SENGE Peter M.: The Dance of Change. The Challenges to Sustaining Momentum in Learning Organizations, London, Nicholas Brealey Publishing, 1999; SENGE Peter M. (a kol.): Schools That Learn. A Fifth Discipline Fieldbook for Educators, Parents, and Everyone Who Cares About Education, Currency, 2000. 982 Srov. část 4.5 této dizertace. 281 Organizační inspirace Kapitola 4 IMPLIKATIVNÍ ŘÁD Otevřenost Boţí sféra a citlivost POSTOJE A PŘESVĚDČENÍ ZÁKLADNÍ PRINCIPY, Sféra učení se HODNOTY, VIZE a hluboké změny (organizační kultura; pastorační obnova) SFÉRA AKCE DOVEDNOSTI A (organizační SCHOPNOSTI architektura; reforma) Inovace TEORIE, METODY, v infrastruktuře POMŮCKY, TEOLOGIE VÝSLEDKY SLUŢBA ŠIRŠÍ SPOLEČNOST (organizační prostředí) 983 Obrázek 11: Podstata „učící se organizace“ podle Petera Sengeho Navíc je zřejmé, ţe výsledky organizace (pastoračně nazvané jako „sluţba“) potřebují být podpořeny organizační architekturou a nestačí, aby se očekávaly jen od procesŧ hluboké proměny. Tato hluboká proměna organizační kultury je naopak ovlivněna interakcí s hlubší tvŧrčí sférou (v Sengeho konceptu nazývaný „implikativní řád“, z pastoračního či teologického hlediska interpretovatelný jako řád vše pronikající Boţí milosti či Boţího Ducha; coţ odpovídá rozměru spirituality na „emotivní“ rovině synodality). Navíc je jasné, i kdyţ to Sengeho koncept nevyjadřuje v tomto případě výslovně, ţe všechny procesy v organizaci jsou nakonec ve vzájemné interakci také s „vnějším organizačním prostředím“ („širší společností“), které je organizací jak ovlivňováno, tak organizaci také nutně a podstatně ovlivňuje. 4.1.3 Farnost jako diferenciovaná organizace Jak jsme si připomněli jiţ v úvodu k této kapitole, církev, a potaţmo i farnost, má jakoţto „smíšená skutečnost“ také svoji lidskou stránku, která je do jisté míry zachytitelná také rŧznými nástroji humanitních věd. Proto lze i farnost vnímat ve světle výše uvedených modelŧ rŧzných vrstev či dimenzí organizace, ve kterých se specifickým zpŧsobem 983 Srov. SENGE Peter: Moving Forward, in: SENGE Peter M. (a kol.): The Fifth Discipline Fieldbook, 15– 47, 45; schéma bylo vzhledem k pouţité pastorační aplikaci mírně přizpŧsobeno autorem této dizertace. 282 Organizační inspirace Kapitola 4 odráţejí rŧzné roviny synodality. Pro prohloubení tohoto pohledu mohou pomoci některé typologie, které se snaţí o další diferenciaci rŧzných modelŧ farností či náboţenských organizací na základě rŧzných proměnných. Takto diferenciované vnímání nám mŧţe při reflexi sluţby pastoračních rad pomoci vyvarovat se zúţení na nějaký jeden oblíbený model fungování farnosti, kterému bychom pak také přizpŧsobovali sluţbu PRF. Pozitivně pak mŧţe napomoci hledání konkrétních forem, jakými se mŧţe skrze sluţbu PRF a rŧzné typy vedení farnosti realizovat synodalita církve. Např. irský teolog Joseph McCann984 v návaznosti na některé předchozí práce pracuje se třemi konkrétními „proměnnými“ (vstřícnost prostředí; míra participace a otevřenost členstva; komplexita úkolu) ovlivňujícími organizační strukturu. V závislosti na těchto proměnných navrhuje následující organizační typologii (srov. Tabulka 1).985 STRUKTURY HIERARCHIE KLAN KOLEGIUM ARÉNA Prostředí vstřícné vstřícné vstřícné vstřícné hostilní hostilní hostilní hostilní Členstvo úzké úzké široké široké úzké úzké široké široké Úkol prostý sloţitý prostý sloţitý prostý sloţitý prostý sloţitý BYROKRACIE ORGANIZACE PROFESNÍ KOALICE FAMÍLIE REŢIM CECH LÉNO TÝM TRH 986 Tabulka 1: Typologie církevních organizací podle Josepha McCanna Po analýze rŧzných dilemat v organizaci ţivota a sluţby místních farností či kongregací987 přichází McCann s návrhem, ţe farnost jakoţto „církev pro místo“ by měla být jakousi kombinací famíle a cechu (tj. klan s široce pojatým členstvem s velkou participací) s určitými charakteristikami koalice a trhu (tj. arény). Avšak pokud se místní církev ocitne v dynamičtějším či nepřátelštějším prostředí, nutně na sebe, nebo na některou ze svých částí, 984 McCANN: Church and Organization, 67-68. 985 Typologie počítá se čtyřmi základními „strukturami“ (hierarchie: vstřícné či stabilní vnější prostředí a úzce chápané členstvo s malou spoluúčastí; klan: vstřícné či stabilní prostředí a široce chápané členstvo se širokou spoluúčastí; kolegium: nepřátelské či nestabilní prostředí a úzce chápané členstvo; aréna: nepřátelské či nestabilní prostředí a široce chápané členstvo s širokou spoluúčastí) kombinovaným podle míry angaţovanosti a otevřenosti členstva a hostility prostředí, z nichţ kaţdá má ještě dva další „reţimy“ (hierarchie: léno a byrokracie; klan: famílie a cech; kolegium: tým a profesní organizace; aréna: koalice a trh) v závislosti na míře komplexity plněných úkolŧ (první uváděný „reţim“ má vţdy nízkou komplexitu úkolŧ, druhý vysokou). Pro komplexní vysvětlení tohoto pojetí představitelného jakoţto krychle sloţená ze čtyřech menších krychlí srov. McCANN: Church and Organization, 164–172. 986 Tabulka je převzata z McCANN: Church and Organization, 120. 987 Např. dilema mezi orientací na členstvo a orientací na sluţbu veřejnosti, dilema mezi zaměřením na místní komunitu nebo na celosvětové společenství, dilema mezi zaměřením na ţivot a sluţbu tomuto světu a orientací na ţivot věčný, dilema mezi zaměřením na intenzivní vztahy nebo na snahu o zahrnutí kaţdého, dilema mezi asociačním a teritoriálním typem farnosti apod. 283 Organizační inspirace Kapitola 4 bere charakteristiky profesní organizace či týmu (tj. kolegia s úzce pojatým členstvem). Stejně tak zdŧrazňuje, ţe místní komunita (farnost) není zpravidla schopna naplňovat všechny sluţby nutné pro plný ţivot církve, a proto ţe je rozdělení na rŧzné organizační roviny (eucharistické shromáţdění; farnost; diecéze) nezbytné a provázené také rozdílnými organizačními strukturami na kaţdé rovině.988 Dalším příkladem je tzv. Hartfordská organizační typologie misijní orientace církevních organizací.989 Ta počítá s jednou škálou mezi orientací na členskou základnu a aktivní orientací na sluţbu veřejnosti a s druhou škálou mezi orientací na ţivot a sluţbu v tomto světě a orientací na ţivot věčný (srov. Tabulka 2). Kombinací těchto dvou měřítek pak tato typologie dochází ke čtyřem typŧm misijních orientací: civilní (dŧraz na vlastní členstvo a tento svět; odpovídá McCannově byrokracii a profesní organizaci), sakrální (dŧraz na vlastní členstvo a „onen svět“; odpovídá lénu a týmu), aktivistické (dŧraz na širší veřejnost a tento svět; odpovídá cechu a trhu) a evangelizující (dŧraz na širší veřejnost a onen svět; odpovídá famílii a koalici). MISIJNÍ ORIENTACE Zaměření na tento svět Zaměření na „onen svět“ AKTIVISTICKÁ EVANGELIZUJÍCÍ Zaměření na veřejnost sociální spravedlnost, konflikt sdílení víry, konverze (cech a trh) (famílii a koalice) CIVILNÍ SAKRÁLNÍ Zaměření na vlastní členstvo harmonie, status quo útočiště, tradice (byrokracie a profesní organ.) (léno a tým) 990 Tabulka 2: Hartfordská organizační typologie církevních organizací Posledním příkladem organizačních typologií mŧţe být i typologie farností a sborŧ uvedená v příloze P 15, která ukazuje, jak se v závislosti na počtu členŧ sboru či počtu návštěvníkŧ bohosluţeb mění také zpŧsoby vedení a řízení. Ze všech prezentovaných typologií je zřejmé, jak velký vliv mají ony tři základní otázky vlivu prostředí,991 typu členstva992 a druhu organizačních úkolŧ993 na vnitřní strukturu 988 Zde se jako vhodná jeví hierarchie na rovině místního eucharistického shromáţdění (s dŧrazem na shromáţdění), klan na rovině farnosti (s dŧrazem na společenství) a kolegium na rovině biskupské konference (s dŧrazem na misii); McCANN Joseph F.: Parish: Mission and Members, The Living Light 30 (1994/3) 54-56. 989 Citováno a popsáno v McCANN: Church and Organization, 164-172. 990 Tabulka převzata z McCANN: Church and Organization, 166. 991 Srov. např. „Deset přikázání postmodernismu“: 1. Nebudeš se klanět rozumu; 2. Nebudeš věřit v dějiny; 3. Nebudeš doufat v pokrok; 4. Nebudeš vyprávět meta-příběhy; 5. Nebudeš se soustřeďovat na své já; 6. Nebudeš se trápit s hodnotami; 7. Nebudeš dŧvěřovat institucím; 8. Nebudeš se starat o Boha; 9. Nebudeš ţít jen pro výkon; 10. Nebudeš hledat uniformitu; srov. GALLAGHER Michael Paul: Clashing Symbols. An Introduction to Faith & Culture, Revised and expanded edition, London: Darton, Longman, Todd, 2003, 101–104. 284 Organizační inspirace Kapitola 4 organizace a jak farnosti jako celek i jejich pastorační rady musí být velmi pruţné v přizpŧsobování své struktury v závislosti na těchto veličinách. Podrobnější prezentace těchto proměnných by však jiţ překročila moţnosti této dizertace. Proto zde lze jen konstatovat, ţe jejich pečlivá reflexe bude nejspíše nutnou součástí úkolu kaţdé pastorační rady (srov. jiţ naše prakticko-teologické úvahy v závěrečné části oddílu 3.1.4).994 4.1.4 Souhrn: Organizační kultura, procesy a architektura farnosti Současné perspektivy v teorii organizace zdŧrazňují, ţe kaţdá organizace je jedinečným uspořádáním vztahŧ mezi lidmi s rŧznými vrstvami, úrovněmi, dimenzemi, trendy, či modely myšlení, které dohromady tvoří „organizační kulturu“. Tyto faktory, za pomoci citlivě nastavovaných „organizačních procesŧ“, postupně pomáhají strukturalizovat a samy jsou strukturovány „organizační architekturou“ projevující se ve formálně definovaných organizačních strukturách, systémech a strategiích. Jestliţe klasická a částečně i modernistická perspektiva teorie organizace zdŧrazňo- vala spíše onu architekturu a počítala s moţností jí plánovitě přizpŧsobovat, pak zralejší modernistická perspektiva (díky dŧrazu na koncept otevřených systémŧ) a především sym- bolicko-interpretativní perspektiva (se svým dŧrazem na organizační kulturu) začaly mno- hem více zdŧrazňovat onu „měkkou“ část organizace a její oboustrannou interakci s „orga- nizační architekturou“. Vzhledem ke zvolené pozici „kritického realismu“ je to právě sym- bolicko-interpretativní perspektiva, která této pozici odpovídá nejvíce a která proto bude (s občasnou v realitě „ukotvující“ inspirací z perspektivy modernistické) určující i pro naše další reflexe. Organizaci tak budeme v dalších částech vnímat především jako „kulturu“ ţitou a rozvíjenou v konkrétně strukturovaném „organizmu“, coţ svým zpŧsobem odpovídá 992 Zvláště silná nejasnost v této otázce je v praxi obecně vnímána v případě církevních organizací: věřící zde mohou být vnímáni (či oni sami se mohou vnímat) buď jakoţto „členové“ (v rŧzném stupni závaznosti) nebo jakoţto „klienti“ (vyuţívající rŧzné druhy nabízených sluţeb). Stejně tak nejasné a tomu odpovídající pak mŧţe být i (sebe)vnímání profesionálních kněţí. Přesně v tomto bodě se pak setkává sociologie s teologií uvaţující o tom, zda subjektem pastorace jsou pouze svěcení sluţebníci nebo spíše celá společenství věřících. Podobně je výrazem této nejasnosti také pokračující sociologická diskuse o výhodách a nevýhodách tradičního lidového typu „teritoriální“ farnosti dané územními hranicemi na straně jedné a farnosti chápané spíše jako „asociace“ zaloţené na osobním členství farníkŧ (často vyjádřeném také farním registrem) na straně druhé. 993 Tato oblast souvisí především s pochopením a přijetím jednotlivých oblastí poslání farnosti, které jsme stručně naznačili na závěr naší prezentace teologie farnosti v předešlé kapitole (srov. 3.1.4). 994 Dŧleţité téma paradigmatického posunu dnešní kultury lze nalézt např. v těchto pramenech: GALLAGHER: Clashing Symbols, 75–85 a 98–114; BACIK James J.: Spirituality in Transition, Kansas City: Sheed & Ward, 1996, 19–36; GRASSIE William: Postmodernism: What One Needs to Know, in: Journal of Religion and Science 3 (1997), http://www.grassie.net/articles/1997_postmodernism.html, (30. 3. 2009); GRENZ Stanley J.: A Primer On Postmodernism, Grand Rapids, MI: Eerdmans Publishing, 1996; srov. také Postmodernism, Wikipedia, http://en.wikipedia.org/wiki/Postmodernism, (30. 3. 2009); Postmodernism, KnowledgeRush, http://knowledgerush.com/kr/encyclopedia/Postmodernism, (30. 3. 2009); KEHL Medard: Kam kráčí církev? Diagnóza doby, CDK: Brno, 2000, 7–40. 285 Organizační inspirace Kapitola 4 synodálně-hierarchické dualitě farnosti jakoţto trojičně chápaného communia, která proni- kala naše teologické reflexe.995 Kromě této paralely jsme pak odkryli i určité paralely mezi třemi rovinami synodality prezentovanými v předchozí kapitole a jednotlivými rovinami organizace některých modelŧ organizace. Jestliţe předchozí teologická kapitola byla po své první, základní části dále strukturováno podle těchto tří rovin synodality (strukturní rovina, efektivní rovina, emotivní rovina), následující části této kapitoly budou analogicky strukturovány podle těmto rovinám odpovídajících rovin organizačních: organizační architektura (4.2), organizační procesy (4.3), organizační kultura (4.3.5). 4.2 STRUKTURNÍ ROVINA SYNODALITY A ORGANIZAČNÍ ARCHITEKTURA Výraz „struktura“ vyjadřuje určité specifické vztahy mezi částmi organizovaného celku. Teorie organizace většinou rozlišuje dva typy struktur – strukturu fyzickou a strukturu sociální. Fyzická struktura vyjadřuje vztahy mezi fyzickými, materiálními prvky organizace, jako jsou budovy a geografické rozmístění organizačních jednotek, včetně jejich symbolického významu a pŧsobení. Sociální struktura pak vyjadřuje vztahy mezi sociálními prvky včetně lidí, pozic, rolí a organizačních jednotek, ke kterým tito lidé patří.996 Jestliţe uvaţujeme o struktuře organizace společně se základními principy, hodnotami a vizí a s organizační filosofií či určující teorií, nazývá se tento komplex „organizační architekturou“ (srov. Obrázek 11). Jestliţe jsme v odpovídajících částech minulé kapitoly (srov. 3.1.2) došli k závěru, ţe konstitutivním základem církve a potaţmo i farnosti, ve kterém je pastorační rada začleněna a který musí respektovat, je „souběţná pŧvodnost“ struktury synodální a ‚hierarchické„ a zároveň jsme viděli, ţe jiţ v samotném pojmu „synodalita“ je obsaţena i tzv. „strukturní“ 995 George Cladis tento „paradigmatický posun“ na základě studia dnešních teoretikŧ managementu, vŧdcovství a organizace shrnuje do následujících hesel: stvoření je chápáno spíše jako organizmus neţ jako stroj; hierarchické struktury jsou redukovány; autorita je zaloţena na dŧvěře; efektivní vedení je vizionářské; ţivot a práce jsou spirituálně zakořeněny; struktury jsou menší a sítě jsou větší; inovace jsou vítány a pozitivně hodnoceny; úkoly vyplývají z darŧ a dary jsou pouţívány ve vzájemné spolupráci; dominace církví hlavního proudu skončila. Srov. CLADIS George: Leading the Team-Based Church. How Pastors and Church Leaders Can Grow Together into a Powerful Fellowschip of Leaders, San Francisco, CA: Jossey-Bass, 1999, 18–29. 996 Jestliţe klasická a zpočátku i modernistická perspektiva chápala sociální strukturu organizace jako něco statického, předem naplánovatelného a rutinního (mechanistická, organická a byrokratická organizace), přístup zaloţený na pojetí organizace jako „otevřeného systému“ (open system theory) přinesl mnohem dynamičtější koncept organického rŧstu sociální struktury v závislosti na konkrétní interakci organizace a vnějšího prostředí a na jejím historickém vývoji (dilema nutnosti jak diferenciace, tak také integrace). Symbolicko-interpretativní perspektiva a postmoderní dŧrazy pak přinesly další, dnes jiţ velmi rozšířené koncepty chápání sociální struktury jako např. teorii samostrukturalizace organizace (kdy jsou sociální struktury vnímány nejen jako prostor vymezující interakci, ale také jako něco, co je touto interakcí konstruováno a neustále dynamicky nově strukturováno; structuration theory), síťové struktury či virtuální organizace. Srov. HATCH: Organization theory, 161 a 180–181. 286 Organizační inspirace Kapitola 4 rovina (srov. oddíl 3.1.3 a část 3.2), budeme se v této části ptát, jaké organizačně-teoretické koncepty mohou pomoci tento teologický základ pochopit a realizovat praxi. Nejprve představíme rŧzné koncepty diferenciace organizace podle druhŧ aktivit (4.2.1) a podle velikosti a sloţitosti organizace (4.2.2). V dalších částech pak budeme prezentovat pro téma synodality ve farnosti velmi dŧleţité téma vedení a řízení (4.2.3), se specifickým zaměřením na týmové či sdílení vedení organizací (4.2.4). 4.2.1 Diferenciace organizace podle typu aktivit Jedním ze zdrojŧ organizační mnohotvárnosti a často i konfliktu je skutečnost, ţe v jedné jediné organizaci jsou často přítomné rŧzné aktivity a kaţdá z nich samozřejmě vyţaduje nějakou jinou organizační strukturu, jak je naznačeno níţe (srov. Obrázek 12): koncepce neformální autorita klan krize inovace formální týmové autorita úkoly síla běţný provoz byrokratické role 997 Obrázek 12: Diferenciace organizace podle různých typů aktivity Organizace často vzniká kolem jedné autority, která má na starosti téměř všechno a rozhoduje o všem. Postupně však (s rŧstem počtu členŧ organizace či s potřebou větší flexibility v přizpŧsobování se prostředí či s nárŧstem komplexity úkolŧ) se organizace musí začít členit do rŧzných stálejších rolí zabezpečujících běţný provoz, vytváří se samostatný vedoucí úsek rozvíjející celkovou strategii organizace a její koncepci, případně vznikají rŧzné na konkrétní inovační úkoly zaměřené týmy, které experimentují s novými přístupy. Tato mnohotvárnost zaloţená na mnohosti vnitřních cílŧ a druhŧ práce se odborně nazývá diferenciace.998 Mŧţeme rozlišovat čtyři základní typy aktivit v organizaci: stabilní stav či běţný provoz (naprogramované, rutinní aktivity, jimţ nejvíce odpovídá uspořádání zaloţené na byrokratických rolích); 997 Obrázek je podle HANDY: Understanding Organizations, 203. 998 Srov. HANDY: Understanding Organizations, 203; HATCH: Organization theory, 164–166. 287 Organizační inspirace Kapitola 4 inovace (aktivity směřované k organizační změně a organizačnímu učení se, jimţ nejvíce odpovídá uspořádání zaloţené na týmových úkolech); krizový management (aktivity řešící neočekávané problémy a krize, jimţ nejvíce odpovídá uspořádání zaloţené na formální – silové – autoritě); vedení (aktivity zaměřené na celkové směřování a vizi, jimţ nejvíce odpovídá uspořádání zaloţené na neformální – motivační – autoritě). Na základě tohoto rozlišení se zdŧrazňuje, ţe je dŧleţité respektovat a podporovat odlišnost organizační architektury (a s ní související organizační kultury) v závislosti na tom, čím se to které oddělení převáţně zabývá. Navíc, čím větší diferenciace, tím také větší moţnost konfliktu a tím intenzivnější potřeba celkové integrace. Proto je také nutné při větší decentralizaci a diferenciaci věnovat patřičnou pozornost integrujícím nástrojŧm, bez kterých se snaha o diferenciaci změní pouze v disintegraci. Za klasické základní integrační prostředky jsou povaţovány řetěz přímých příkazŧ (v autoritativním typu organizace či jednotky), pravidla a procedury a určení standardŧ pro určité práce (v byrokratickém typu), koordinační skupiny či jednotlivci a manaţerská supervize (v týmovém typu), vzájemné přizpŧsobení a přizpŧsobení se silné sdílené vizi a hlubším hodnotám (v klanovém typu).999 4.2.2 Strukturální diferenciace a typy organizace Kromě diferenciace podle rŧzných typŧ aktivit vykonávaných v organizaci lze také mluvit o diferenciaci celkové organizační struktury, která se většinou mění s přibývajícím počtem členŧ či pracovníkŧ.1000 Teorie organizace většinou mluví především o následujících typech organizačních struktur:1001 jednoduchá struktura (malé pruţné organizace či týmy s neformální koordinací a osobními vztahy kaţdého s kaţdým zaloţené na jednoduché dělbě práce; např. ordinace s jedním zubařem, rodinný podnik, výzkumné laboratoře, designérské týmy, pastorační týmy, „rodinný“ a „pastorační“ typ farnosti podle přílohy P 15); funkcionální struktura (větší organizace s několika specializovanými aktivitami a odděleními jako např. prodej, výroba, vývoj, účetnictví, marketing apod., 999 Srov. HANDY: Understanding Voluntary Organizations, 110-113 a 115-116; HANDY: Understanding Organizations, 205. 1000 Příkladem takovéhoto strukturálního přizpŧsobování se organizace počtu svých členŧ mŧţe být koncept „Typologie farností podle počtu účastníkŧ“ (prezentovaný v příloze P 15). 1001 Srov. HATCH: Organization theory, 183–190; MORGAN Gareth: From Bureaucracies to Networks. The Emergence of New Organizational Forms, in: HICKMAN Gill Robinson (ed.): Leading Organizations. Perspectives for a New Era, Thousand Oaks, CA: Sage Publications, 1998, 283–286; ke staţení na http://www.cbpp.uaa.alaska.edu/afgjp/PADM610/From%20Bureaucracies%20to%20Networks.pdf; HANDY: Understanding Organizations, 256–258. 288 Organizační inspirace Kapitola 4 přičemţ kaţdé oddělení má vlastního manaţera s přímou zodpovědností vŧči manaţeru generálnímu; např. malé výrobní podniky apod., také kurie či „programový“ typ farnosti podle přílohy P 15); multidivizní struktura (série lokálních či specializovaných „funkcionálních struktur“ členěných podle typu produktu, podle typu zákazníka nebo podle geografického rozloţení a spadajících pod centrální vedení zodpovědné především za celkovou harmonizaci a vztahy s větším celkem; např. velké národní či nadnárodní společnosti, konglomeráty, holdingy apod., diecéze jako celek či „korporativní“ typ farnosti podle přílohy P 150); tato multidivizní struktura mŧţe být ovšem vedena rŧzným zpŧsobem, např. jako o rigidní byrokracie (v klasickém pojetí byrokracie Maxe Webera jako rigidní organizační pyramidy s jedním „top-manaţerem“); o byrokracie se seniorským manaţerským týmem (protoţe jeden člověk není schopen obsáhnout komplexitu a proměnlivost prostředí, kde organizace pŧsobí, top-manaţer tvoří z vedoucích jednotlivých divizí „seniorský manaţerský tým“); o byrokracie s projektovými týmy a pracovními skupinami (kdyţ ani toto nestačí, v organizaci se vytvářejí rŧzně zaměřené projektové týmy a pracovní skupiny napříč odděleními, ovšem stále při zachování silné hierarchické struktury); maticová struktura (snaţí zkombinovat efektivitu funkcionální struktury s flexibilitou a lokálností struktury multidivizní; zatímco základní funkční oddělení vykonávají servisní sluţby pro celou organizaci, nutnost produktové, geografické či personální diferenciace je zajištěna samostatně vedenými projekty, v jejichţ týmech slouţí i členové funkčních podpŧrných oddělení); hybridní struktura (kombinace rŧzných typŧ struktur v jedné velké organizaci, která respektuje lokální, historická či rozvojová specifika). Hitem novějších perspektiv teorie organizace se pak staly:1002 1002 Srov. HATCH: Organization theory, 191–197; HANDY: Understanding Voluntary Organizations, 115– 120; HANDY: Understanding Organizations, 364–367; HANDY Charles: The Age of Unreason, Boston, MA: Harvard Business School Press, 1990, 81–167; Charles Handy rozvíjí tři koncepty organizace budoucnosti: „trojlístkovou organizaci“ („the shamrock organization“), „federální organizaci“ („the federal organization“) a „organizaci trojitého I“ („the triple I organization“; organizace ţijící z dŧrazu na „inteligenci“, „informace“ a „ideje“). Srov. také ZULEHNER Paul M.: Mozart und die Philharmoniker, in: FÜRST Gebhard (ed.): Dialog als Selbstvollzug der Kirche?, Questiones disputate, sv. 166, Freiburg/Basel/Wien: Herder, 1997, 270–283, 237–241. 289 Organizační inspirace Kapitola 4 ploché organizační struktury (od poloviny 80. let minulého století; co největší eliminace hierarchických mezistupňŧ a přiblíţení rozhodování základně); inverzní organizace (kolem roku 1990; „králem“ se zde stává zákazník, jemuţ celá na špičku převrácená organizační struktura „slouţí“, přičemţ úkolem „vyšších“ sloţek vedení pak je umoţňovat, uschopňovat, koučovat, doprovázet ty, kteří poskytují sluţby zákazníkŧm); federální organizace či projektové organizace (centrála zde slouţí jako sjednocující prvek pro jednotlivé, téměř samostatné organizace či projektové týmy, které na centrálu „delegují“ část své „suverenity“, aby jim mohla poskytovat nutný servis v oblastech, kde to je vhodné, především v oblasti formulace vize, hodnot a cílŧ; koordinace často funguje na velmi neformální bázi a postupně se mŧţe blíţit k „síťovému“ typu organizace); síťové organizace (ještě volnější vazba mezi mnoha rŧznými, vzájemně partnerskými organizacemi či malými pruţnými buňkami s téměř plochou strukturou, na partnerství a sdílených hodnotách zaloţenými koordinačními vztahy a doplňujícími se programy, kde velká část aktivit pŧvodně komplexní organizace je převedena mimo hranice této organizace a je zajišťována dodavatelsky – tzv. „outsourcing“); virtuální organizace (podobně jako síťové organizace, avšak na dodavatelské vztahy jsou převedeny všechny aktivity); chaordické organizace (od „chaos-order“ – organizace pohybující se na pomezí chaosu a řádu spoléhající na „samoorganizaci“ zaloţenou na vnitřních přirozených procesech) sloţené ze sebe-řídících týmů (ve kterých na základě komplexní participace a dialogu probíhají opět všechny základní organizační procesy, které nejsou řízeny či podporovány zvenčí, ale jsou v celé komplexitě zvládané uvnitř jednoho týmu). Podle symbolicko-interpretativní perspektivy a „strukturalizační teorie“1003 vše napovídá tomu, ţe oblast organizační struktury se velmi prolíná s oblastí organizační kultury, a to obousměrně: struktura by měla být výrazem kultury (hlubšího ţivota, přesvědčení, poslání, vztahŧ), a proto by se struktury měly navrhovat (či nechávat přirozeně zformovat) aţ jako výraz tohoto ţivota. Na druhou stranu ale struktura také kulturu (ţivot) zase zpětně (negativně či pozitivně) ovlivňuje. Často teprve citlivou (někdy však i razantní) změnou organizační struktury je uvolněna, inspirována či podpořena cesta ke proměně kultury. 1003 Srov. především „structuration theory“, HATCH: Organization theory, 180–181. 290 Organizační inspirace Kapitola 4 4.2.3 Vedení lidí a řízení organizací Klíčovou otázkou, kterou musí organizace v rámci rozvoje své organizační architektury řešit, je otázka po zpŧsobech řízení organizace a vedení lidí v této organizaci, která velmi úzce souvisí s tématem teologie vedení v církvi, které jsme prezentovali v předešlé kapitole (srov. část 3.2). Na stylu vedení a řízení totiţ velmi záleţí, zda je organizace schopná rozvíjet vnitřní organizační procesy a organizační kulturu tak, aby slouţily k zajištění jejího poslání a konkrétních úkolŧ. Situační vedení či řízení Poté, co se některé dřívější přístupy k problematice stylu řízení organizace snaţily tyto styly typologizovat podle kombinace míry zaměření manaţerŧ „na lidi“ a míry jejich zaměření „na úkol“ (Managerial GRID),1004 pozdější přístupy začaly zdŧrazňovat, ţe vhodný styl vedení je také dán rŧznými situacemi, rŧzným kontextem a především pak také zralostí účastníkŧ celého procesu. A právě na systematické reflexi tohoto vztahu vznikl pro naše účely dŧleţitý koncept tzv. „situačního vedení“ (Situational Leadership).1005 Teorie „situačního vedení“ pŧvodně vyvinutá koncem 60. let minulého století Kenem Blanchardem a Paulem Herseyem zdŧrazňuje, ţe vedoucí musí svŧj styl vedení přizpŧsobit zralosti účastníkŧ. Tato zralost se zde chápe ve dvojím smyslu: jako „schopnost“ pro vykonávání určitého úkolu (competence či ability) a jako psychologická „ochota“ či vnitřní „jistota“ (commitment, willingness, confidence), které pak také odpovídají klasickým vývo- jovým fázím zrání skupiny či týmu.1006 Jednání vedoucího pak má dvě dimenze: „podpŧr- nou“ (supportive) a „direktivní“ (directive). Kombinace těchto faktorŧ pak dává vznik čtyřem stylŧm vedení (S 1 – 4), které odpovídají čtyřem fázím zralosti spolupracovníkŧ či týmŧ (D 1 – 4):1007 (S 1) Nařizování: Jsou-li účastníci sice ne příliš schopní, ale jsou nadšení, ochotní a mají zdravou sebedŧvěru (D 1: nízká „schopnost“, vysoká „ochota“, jak tomu bývá u nad- šených „začátečníkŧ“ či na počátku práce týmu ve fázi „orientace“), pak vedoucí nemusí 1004 Srov. HANDY: Understanding Organizations, 102; také srov. BLAKE Robert R., MOUTON Jane S.: The Managerial Grid III. The Key to Leadership Excellence, Houston: Gulf Publishing, 1985. 1005 Pŧvodní koncept (Paul Hersey) měl u stylŧ 1 a 2 vzájemně prohozené vstupní předpoklady (tedy začínal s nízkou „schopností“ i nízkou „ochotou“) a nebyl tak týmově orientovaný. Srov. HERSEY Paul: Situational Leadership: A Summary, San Diego, California: University Associates, 1988. 1006 Srov. pozn. pod čarou č. 1121. 1007 Prezentovaný výklad odpovídá modelu „Situational Leadership II“ vyvíjeném od r. 1979 Kenem Blanchardem; srov. The Ken Blanchard Companies, http://www.kenblanchard.com, (24. 3. 2009), jak je zachycen v článku Situational Leadership II , in: 12 Manage, The Executive Fast Track, Situational Leadership, http://www.12manage.com/methods_blanchard_situational_leadership.html, (24. 3. 2009). Pro souhrnný přehled obou přístupŧ srov. Hersey-Blanchard Situational Theory, in: Wikipedia, The Free Encyklopedia, http://en.wikipedia.org/wiki/Hersey-Blanchard_situational_theory, (24. 3. 2009). 291 Organizační inspirace Kapitola 4 tolik rozvíjet dimenzi „podpŧrnou“, ale má rozvinout spíše dimenzi „direktivní“ (takovéto jednání se pŧvodně označovalo jako telling, později jako directing). (S 2) Koučování: Jsou-li účastníci zatím stále ještě poměrně málo schopní a navíc nyní jiţ také zklamaní prvními neúspěchy, a proto neochotní či ne příliš jistí (D 2: jak „schopnost“, tak „ochota“ účastníkŧ jsou nízké, jak tomu bývá u „mírně pokročilých“ vylé- čených z prvních iluzí či v týmu ve fázi „zklamání“), má vedoucí rozvinout jak „direktivní“, tak „podpŧrnou“ dimenzi jednání (označení tohoto stylu bylo pŧvodně selling, dnes spíše jako coaching). (S 3) Podporování: Pokud jsou účastníci sice schopní, ale ne příliš ochotní nebo jsou si nejistí (D 3: velká „schopnost“, ale rŧznorodá „ochota“, jak tomu bývá u schopných, ale stále ne příliš jistých „středně pokročilých“ či v „integrační“ fázi vývoje týmu), nejvhodnější je jednání vedoucího, které vykazuje vysokou „podpŧrnou“ dimenzi, přičemţ nemusí příliš rozvíjet dimenzi „direktivní“ (styl se dříve označoval participating, dnes spíše jako supporting). (S 4) Delegování: A nakonec pokud jsou účastníci jak schopní, tak ochotní a mající zdravou sebedŧvěru (D 4: „schopnost“ i „ochota“ účastníkŧ jsou vysoké, jak tomu bývá u „pokročilých“ nebo v „produkční“ fázi vývoje týmu), mŧţe vedoucí zvolit styl, kde nemusí být příliš rozvinuta ani „direktivní“, ani „podpŧrná“ dimenze (styl pŧvodně i dnes označo- vaný jako delegating). Problém v práci týmŧ či pracovních skupin pak nastává, pokud pouţívaný styl řízení týmu nějak podstatně neodpovídá zralost jejich členŧ. Např. pokud je tým nadšených, ale nezkušených lidí na počátku své práce veden styly S 3 či dokonce S 4, jeho členové jsou dezorientováni a nemají příliš moţnost se orientovat v daném úkolu. Pokud je naopak tým jiţ zkušený, styl vedení S 1 či S 2 jej musí frustrovat a podvazovat jeho tvŧrčí schopnosti. Vůdcovství vs. management Vedle rozvoje manaţerských schopností, ke kterým se také počítá vedení lidí, se postupně rozvinula samostatná disciplína rozvíjející dŧleţitost tématu „vŧdcovství“ lidí jako něco přesahujícího pouhý „management“ organizací. Nezávisle na rŧzných zpŧsobech definování rozdílu mezi „vedením“ či „vŧdcovstvím“ (leadership) na straně jedné a „řízením“ či „managementem“ (management) na straně druhé,1008 mnoho autorŧ se sice 1008 Viz např. definici „vedení“ (leadership) jako „na vzájemném ovlivňování zaloţeném vztahu mezi vŧdcem a následovníkem, jejichţ společným úmyslem je dosáhnout reálné změny, která odpovídá jejich společnému cíli“ a „řízení“ (management) jako „na autoritě zaloţeném vztahu mezi alespoň jedním manaţerem a jedním podřízeným, který koordinuje jejich aktivity za účelem vyprodukování a rozšíření určitého zboţí nebo sluţeb“. Definici uvádí Joseph Rost, citováno podle HICKMAN: Leading Organizations, 108. Pro jednoduché vysvětlení rozdílu se často pouţívají dva obrazy: „řízení“ je o 292 Organizační inspirace Kapitola 4 shodne na potřebě kvalitního řízení organizace, (jehoţ úkolem je zachovat v provozu základní podpŧrné organizační struktury a systémy),1009 ale prioritu spatřuje ve vědomém rozvoji kvalitního vedení lidí.1010 Ačkoli existuje mnoho konceptŧ shrnujících základní vŧdcovské role,1011 lze vystopovat následující čtyři, které jsou (ovšem pod rŧznými názvy)1012 všeobecně přijímané. V konceptu vyvinutém Stephenem Coveyem se počítá z jakousi základní, „nultou“ rolí, která je středem ostatních tří rolí vŧdcovství:1013 (1) bytí příkladem (modelling): podněcování dŧvěry a osobních vztahŧ skrze osobní zralost, integritu, pokoru a ochotu ke sluţbě; (2) hledání cesty (pathfinding): objasňování smyslu a utváření, dotváření a komunikace proměňující sdílené vize či vytváření konkrétního návrhu; (3) zmocňování lidí (empowering): objevování a uvolňování talentŧ, zmocňování, uschopňování a povzbuzování lidí v jejich vlastních iniciativách; (4) slaďování systémŧ (aligning): usnadňování pronikání vize a poslání do všech oblastí systému a přizpŧsobování systémŧ a struktur tomuto poslání. správné technice lezení po ţebříku, „vedení“ se ptá, zda je ţebřík opřen o správnou stěnu; nebo zatímco ti, kdo „řídí“, se starají o správné techniky, metodiky a postupy prosekávání pralesa, ti, kdo „vedou“, musí občas vylézt na strom a třeba i zakřičet: Jsme v nesprávném lese! Dalším pouţívaným sloganem je: Řízení je o tom, jak „dělat věci správně“; vedení se stará o to, zda „děláme správné věci“; soulad vedení a řízení pak zpŧsobuje, ţe „děláme správné věci správně“. Podobně jednoduše to vyjadřuje i následující hláška: „Management is a position, leadership is a relation!“ (řízení je pozice, vedení je vztah); Homepage, Leadership Training, http://www.leadershiptrainings.co.uk, (24.3.2009). 1009 Robert K. Greenleaf, klíčová osobnost propagující vedení zaloţené na sluţbě (tzv. „Servant Leadership“), na téma vedení a struktury napsal: „Vycházíme z předpokladu, ţe pokud je nějaká instituce dobře vedena, podoba formální struktury je mnohem méně dŧleţitá neţ pokud by tatáţ instituce byla vedena špatně.“ GREENLEAF Robert K.: The Power of Servant Leadership, San Francisco: Berret-Koehler Publications, 1998, 147. 1010 Srov. HANDY: Understanding Organizations, 96–122, který ovšem ještě vnímá „vedení“ jako jednu z rolí šířeji pojatého „managementu“. 1011 Např. církevnímu prostředí velmi blízký koncept „slouţícího vŧdcovství“ (servant leadership), Roberta K. Greenleafa; srov. např. GREENLEAF Robert K.: Servant Leadership. A Journey Into the Nature of Legitimate Power and Greatness, New York: Paulist Press, 1977. Dále pak dílo klasikŧ tématu „vŧdcovství“, Warrena Bennise či Jamese M. Kouzese a Barryho Z. Posnera. Zajímavé jsou také novější reflexe inspirované novým chápáním vědy i všedním rodinným ţivotem a otevřené hluboce lidským, komunitním a spirituálním rozměrŧm vŧdcovství; srov. např. WHEATLEY Margaret J.: Chaos and the Strange Attractor of Meaning, in: HICKMAN Gill Robinson (ed.): Leading Organizations. Perspectives for a New Era, Thousand Oaks, CA: Sage Publications, 1998, 158–165. 1012 Např. Kouzes a Posner stavějí do středu vedení osobní integritu vŧdce zaloţenou na hodnotách a uvádějí „pět základních rolí“ kaţdé úspěšné vŧdčí osobnosti: „ukazuj cestu“ (Modell the Way), „inspiruj sdílenou vizi“ (Inspire a Shared Vision), „zpochybňuj zaběhnuté koleje“ (Challenge the Process), „uschopňuj druhé k samostatnému jednání“ (Enable Others to Act) a „povzbuzuj srdce“ (Encourage the Heart); srov. KOUZES James M., POSNER Barry Z.: The Leadership Challenge, Third Edition, San Francisco: Jossey-Bass, 2002, 13–22; srov. také jejich webové stránky, článek Approach, The Leadership Challenge, http://www.leadershipchallenge.com/WileyCDA/Section/id-131055.html, (24. 3. 2009). 1013 Tyto čtyři role byly takto formulované Stephenem Coveyem, jednou z vŧdčích osobností rozvoje vŧdcovství jak ve firmách, tak v církvích a neziskovém sektoru; srov. COVEY Stephen: Corporate Responsibility to Communities, in: BAHAN Harry, KENNEDY Gerard (ed.): Working Towards Balance: Our Society in the New Millennium, Dublin: Veritas, 2000, 63. 293 Organizační inspirace Kapitola 4 Rolí vedoucího (či „vŧdce“, „lídra“) v tomto pojetí není přemýšlet za skupinu či činit rozhodnutí za ostatní, ale usnadňovat a podporovat rozvoj tvŧrčích vztahŧ a rozvoj osobní iniciativy (tj. rozvoj „vŧdcovství“ kaţdého jednotlivce) k jejich plné formě.1014 Distribuce vůdcovství do celé organizace V poslední době se výše naznačený dŧraz na rozvoj vŧdcovství kaţdého jednotlivce dále rozvíjí a teorie vŧdcovství se zde potkává s psychologií osobnostního rozvoje a osobního vlivu. Avšak i v praktických přístupech k rozvoji organizací a k organizační změně se začala mnohem více zdŧrazňovat dŧleţitost vlivu vŧdcovství (tj. svobodné, tvŧrčí a ostatní ovlivňující iniciativy lidí) na všech moţných úrovních organizace, coţ je velmi zajímavý podnět pro pastorační rady, které chtějí napomoci realizaci synodality v pastorační praxi a odpovídá ve třetí kapitole prezentovanému teologickému dŧrazu na synodální charakter autority v církvi (srov. oddíl 3.2.2). Typickým příkladem této „distribuce vŧdcovství“ je pojetí vŧdcovství v rámci konceptu „učících se organizací“ Petera Sengeho, který mluví o mýtu zvaném „hrdinný manaţer“1015 a ukazuje, ţe příklady úspěšných podnikových transformací vedených pouze shora jsou velmi řídké. Tato idealizace vŧdčích osobností vede k nekonečnému hledání stále nových a lepších vŧdcŧ a odvrací od podstatných témat, kolem kterých se postupně vytváří funkční organizace jako celek. Toto soustředění se na „vrchol“ dokonce podle Sengeho vytváří bludný kruh či sestupnou spirálu odsávající vŧdčí kapacity a schopnost spolu- zodpovědnosti z celé organizace, která se tak ještě více utvrzuje ve své averzi k jakékoli změně. Senge sám pak mluví o „ekologii vŧdcovství“ a vyslovuje názor, ţe zde nejde o otázku jestli „shora“ či „zdola“, ale o vzájemnou souhru v celé organizaci, a to především mezi třemi typy „vedoucích“:1016 místní linioví vedoucí (local line leaders) neformální komunikátoři (internal network leaders) vrcholový management (executive leaders) Místní linioví vedoucí jsou lidé zodpovědní za výsledky a vybavení dostatečnou autoritou provést změny v organizaci práce na své místní úrovni. Tito vedoucí jsou ţivotně 1014 Tímto směrem se ubírá např. HEIFETZ Ronald A.: Leadership Without Easy Answers, Cambridge, MA: The Belknap Press of Harvard University Press, 1994, který mluví o „vedení s (formální) autoritou“ a „vedení bez (formální) autority“; naplno pak RAELIN Joseph A.: Creating Leaderful Organizations. How to Bring Out Leadership in Everyone, San Francisco: Berret-Koehler, 2003. Srov. pak také literaturu o „shared leadership“ v pozn. č. 1020 aţ 1026. 1015 Srov. SENGE Peter: The Leadership of Profound Change, in: SENGE: The Dance of Change, 10–21. 1016 Srov. také souhrnné pojednání o tématu podrobně rozpracovaném v The Dance of Change, SENGE Peter M.: The Fifth Discipline. The Art & Practice of the Learning Organization, Revised and Updated with 100 New Pages, London: Random House Business Books, 2006, 318–321. 294 Organizační inspirace Kapitola 4 dŧleţití, protoţe jen oni (a ne vrcholový management) mohou podnikat smysluplné organi- zační experimenty a tak testovat nové nápady a přístupy.1017 Neformální komunikátoři jsou naopak lidé zapojení v neformální síti vztahŧ, skrze které se nové nápady a inovativní praktiky přirozeně šíří celou organizací. Mohou to být lidé pracující v rŧzných podpŧrných sekcích organizace jako např. interní konzultanti nebo lidé v oddělení vzdělávání či rozvoje. Mohou to ale být i lidé „v první linii“, pracující či doprovázející další při práci přímo v terénu. Jejich silou je moţnost pohybovat se plynule po celé organizaci, budovat a posilovat širší sítě vztahŧ a informací, tvořit aliance s lidmi po- dobně smýšlejícími a pomáhat místnímu managementu (ať uţ přímou pomocí či tím, ţe mu zprostředkovávají kontakty s dalšími, kdo sdílí podobné nadšení a od kterých se mohou učit). Tito lidé jsou přirození „rozsévači“ nových myšlenek a praktik. Také mohou být dŧleţitým zdrojem zpětné vazby pro vrcholový management o konkrétních potřebách uvnitř organizace. Je vlastně určitým paradoxem, ţe právě skutečnost, ţe tito lidé nepoţívají výhod formální autority, je často činí velmi efektivními.1018 To vše ovšem neznamená, ţe vrcholový management by snad měl být pro organizaci nedŧleţitý. Naopak dnes je, podle Sengeho, mnohem nutnější neţ kdy jindy, protoţe změny, kterým jsou organizace vystaveny, jsou dlouhodobé, hluboké a zasahující běţně zaběhnutou praxi. Role vrcholového managementu je komplikovaná tím, ţe tito lidé jsou o krok vzdáleni od základních aktivit své organizace. Mají celkovou zodpovědnost za výkon organizace, ale zároveň i menší moţnost přímo ovlivňovat konkrétní pracovní procesy. Tito lidé jsou však pro proces hluboké změny ţivotně dŧleţití tím, ţe mohou a mají v organizaci vytvářet prostředí, které by umoţňovalo trvalou inovaci a prohlubování znalostí. Toho dosahují mnoha zpŧsoby: investováním do infrastruktur zaměřených na učení se, podporou ostatních spolupracovníkŧ, výzkumem a prŧzkumem situace a v posledku „vedením pomocí vlastního příkladu“ a tím stavěním nových neformálních norem chování uvnitř svých vlastních týmŧ. Stávají se mentory, kouči, designéry, učiteli a správci širší vize.1019 4.2.4 Týmové či sdílené vedení organizací Výše prezentovanému Sengeho víceúrovňovému pojetí vedení je velmi blízký koncept ve- dení organizací nazývaný od poloviny 90. let minulého století „sdílené vŧdcovství“ (shared leadership),1020 či jemu blízký, více na formálně ustanovenou vedoucí skupinu 1017 Srov. SENGE Peter: The Leadership of Profound Change, 10–21, 16–17. 1018 Srov. tamtéţ, 17–18. 1019 Srov. tamtéţ, 10–21, 18–19. 1020 Srov. PEARCE Craig L., CONGER Jay A.: All Those Years Ago. The Historical Underpinnings of Shared Leadership, in: PEARCE Craig L., CONGER Jay A. (ed.): Shared Leadership. Reframing the 295 Organizační inspirace Kapitola 4 zaměřený přístup zdŧrazňující dŧleţitost „týmového vedení“ (team leadership) či „vedoucích týmŧ“ (leadership teams),1021 případně ještě specifičtější případ týmového vedení spočívající ve „spoluvedení“ (co-leadership) ve dvojici.1022 Tyto dŧrazy lze dnes nalézt jak v prostředí komerčních firem1023 (zvlášť v oblasti managementu změny), tak ve školství,1024 zdravotnictví,1025 či v prostředí církevním.1026 V prostředí sociálně-politických, občanských, ekologických, rozvojových, ale opět i církevních projektŧ je tomuto dŧrazu blízký pojem „sdílená odpovědnost“ (shared responsibility).1027 Všechny tyto koncepty, ačkoli se mohou v šíři záběru, zaměření či v dŧrazech lišit, mají společné to, ţe rozšiřují (nebo spíše znovu navracejí?)1028 pojem vedení či vŧdcovství na širší okruh lidí. Souhrnně lze tedy mluvit o rŧzných formách „týmového vedení“ či „sdíleného vedení“.1029 Hows and Whys of Leadership, Thousand Oaks, CA: Sage Publications, 2003, 1–18, 13; SMITH Peter M.: Shared Leadership. New Ways of Leading, Organizational Productivity Institute, http://www.opi- inc.com/shared_leadership.htm, (23. 3. 2009); Leadership Teams, Center for Coaching & Mentoring, Interactive Courses, http://www.coachingandmentoring.com/Interactive/lteam_1.htm, (23. 3. 2009). 1021 Srov. např. WAGEMAN Ruth (a kol.): Senior Leadership Teams. What it Takes to Make Them Great, Watertown, MA: Harvard Business Press, 2008. 1022 Srov. např. HEENAN David A., BENNIS Warren G.: Co-Leaders. The Power of Great Partnerships, New York: Willey, 1999. 1023 Srov. např. Leadership Teams Network, http://www.leadershipteams.net, (23. 3. 2009). 1024 ELMORE Richard F.: Building a New Structure for School Leadership. Washington, DC: The Albert Shanker Institute, 2000; ke staţení na The Albert Shanker Institute, http://www.Shankerinstitute.org/Downloads/building.pdf, (23. 3. 2009); MacNEIL Agnus, McCLANAHAN Alena: Shared Leadership, Connections, http://cnx.org/content/m12923/latest, (23. 3. 2009); DOYLE Michele Erina, SMITH Mark K.: Shared leadership, The encyclopedia of informal education, 2001, http://www.infed.org/leadership/shared_leadership.htm, (23. 3. 2009); Guide for Collaborative Culture and Shared Leadership, Boston, MA: National Turning Points Center, 2001; ke staţení na Turning Points Transforming Middle Schools, http://www.turningpts.org/pdf/Teams.pdf, (23. 3. 2009); srov. také Collaborative Leadership Teams, NCCERESt, http://www.nccrest.org/professional/leadership_teams.html, (23. 3. 2009). 1025 MERKENS Barbara J., SPENCER James S.: A successful and necessary evolution to shared leadership: a hospital‟s story, in: Leadership in Health Services 11 (1998) 1–4. 1026 Srov. především BARNA George: The Power of Team Leadership. Finding Strength Through Shared Responsibility, Colorado Springs: WaterBrook Press, 2005 (studie o týmovém vedení George Barny, prezidenta Research Group, analyzující stovky církevních a paracírkevních organizací a zkoumající firmy patřící do skupiny Fortune 500; srov. Barna Group, http://www.barna.org); CLADIS George: Leading the Team-Based Church. How Pastors and Church Staffs Can Grow Together into a Powerful Fellowship of Leaders, San Francisco, CA: Jossey-Bass, 1999; srov. také jiţ ve 4. kapitole prezentovanou studii OLSEN: Transforming Church Boards. 1027 Srov. např. MORONEY Robert M.: Shared Responsibility. Families and Social Policy, Piscataway, NJ: Aldine Transaction, 1986; Shared Responsibility. Awareness about cocaine‟s ecocide in Colombia, http://www.sharedresponsibility.gov.co, (23. 3. 2009); Shared Responsibility. Strategies to Enhance Quality and Opportunity in California Higher Education, 1996, http://www.capolicycenter.org/shared/shared.html, (23. 3. 2009); BARNA George: The Power of Team Leadership. Finding Strength Through Shared Responsibility, Colorado Springs: WaterBrook Press, 2005. 1028 Podle Davida Sallyho měl jiţ republikánský Řím systém „spoluvŧdcovství“, který trval po čtyři století; srov. SALLY David: Co-leadership. Lessons from the Republican Rome, in: California Management Review 44 (2002) 65–83. Existuje také studie Karl-Erika Sveibyho, profesora fakulty managementu a organizace na Hanken Business School Helsinki, která se snaţí ukázat, ţe koncept „sdíleného vŧdcovství“ je vlastní např. australským aborigincŧm, u kterých skupiny lovcŧ-sběračŧ nemají ţádné skupinové ani kmenové vŧdce a jejichţ zvyklosti mohou odráţet situaci před rozvojem zemědělství před 11 tisíci lety. Tyto studie vyslovují hypotézu, ţe sdílené vŧdcovství mohlo být vŧbec prvním 296 Organizační inspirace Kapitola 4 Platí zde sice podobné principy a dynamiky „týmové práce“ (které budeme prezen- tovat dále v části 4.4.3), avšak téma „vŧdcovství“ ze zde netýká „vedení týmu“ za účelem vykonání nějaké konkrétní práce, ale jde zde o přímý podíl na vedení celé organizace, hnutí či projektu, který se někdy realizuje skrze „vedoucí tým“.1030 Hlavní dŧvody, které se nejčas- těji uvádějí pro tuto formu sdílení odpovědnosti za vedení organizace mezi více lidí, jsou následující:1031 (1) skutečnost, ţe v situaci extrémně rychle se měnícího a velmi komplexního vnitřního i vnějšího prostředí organizací nemŧţe být jeden člověk schopen vnímat, vstřebat a zpracovat dostatek informací, které k vedení potřebuje, (2) přesvědčení, ţe lidé jsou více motivování ke spolupráci, pokud také mají účast na zodpovědnosti a na rozhodování, (3) fakt, ţe tvŧrčí potenciál, který by byl schopen silně ovlivňovat situaci, je často uvolňován především v lidech, které k této situaci mají nejblíţe, a (4) potřeba rozlišit klíčové strategické oblasti a priority, které zasahují více sektorŧ organizace. I v případě těchto přístupŧ však platí to, co jiţ bylo řečeno v souvislosti s konceptem vedení Petera Sengeho, totiţ ţe tyto přístupy nemají nahradit formální linie zodpovědnosti, ale doplnit je, rozšířit jejich kapacitu vedení a pomoci jim rozvinout mnohem participativ- nější zpŧsoby a styly vedení. Formální „vedoucí pozice“ je tedy něčím vŧči neformálním „aktŧm vedení“1032 komplementárním a tyto dva rozměry vŧdcovství jsou na sobě vzájemně vŧdcovským paradigmatem lidstva a ţe tedy není správné jej chápat jen jako jaksi odvozený koncept pro vŧdcovství vertikální. Srov. SVEIBY Karl-Erik: The First Leadership? Shared Leadership in Indigenous Hunter-Gatherer Bands, koncept kapitoly knihy o domorodém vŧdcovství, která má vyjít v roce 2009, ke staţení na Sveiby Knowledge Associates, http://www.sveiby.com/articles/FirstLeadership.pdf, (23. 3. 2009). 1029 Ţe termín „shared leadership“ ovšem stále nemá přesně definované obrysy je vidět např. z toho, co Henry Mintzeberg odvětil, kdyţ se jej zeptali, co si myslí o „connected or shared leadership“: „To závisí na tom, co to znamená a kdo to říká a co při tom má na mysli.“ Citováno podle BUCKMASTER Sharon: Shared Leadership. What is it, why is it important, and who wants it anyway?, KA 9 Overview Paper, Assessor: Dr. Linda Lewis, January 3, 2004, 2; ke staţení na FutureWorks Consulting, http://www.futureworksconsulting.com/resources/ka9shared.pdf, (23. 3. 2009). 1030 Srov. rozdíl vyjádřený v angličtině sloganem „Leadership ‚of„ versus ‚by„ the team“; Avolio Bruce J. (a kol.): Assessing Shared Leadership. Development and Preliminary Validation of a Team Multifactor Leadership Questionnaire, in: PEARCE Craig L., CONGER Jay A. (ed.): Shared Leadership. Reframing the Hows and Whys of Leadership, Thousand Oaks, CA: Sage Publications, 2003, 143–172, 143. 1031 Srov. WAGEMAN Ruth (a kol.): Senior Leadership Teams. What it Takes to Make Them Great, Watertown, MA: Harvard Business Press, 2008, 6–15; SMITH Peter M.: Shared Leadership. New Ways of Leading, Organizational Productivity Institute, http://www.opi-inc.com/shared_leadership.htm, (23. 3. 2009); Leadership Teams, Center for Coaching & Mentoring, Interactive Courses, http://www.coachingandmentoring.com/Interactive/lteam_1.htm, (23. 3. 2009); MacNEIL Agnus, McCLANAHAN Alena: Shared Leadership, Connections, http://cnx.org/content/m12923/latest, (23. 3. 2009); DOYLE Michele Erina, SMITH Mark K.: Shared leadership, The encyclopedia of informal education, 2001, http://www.infed.org/leadership/shared_leadership.htm, (23. 3. 2009); PEARCE Craig L., CONGER Jay A.: All Those Years Ago. The Historical Underpinnings of Shared Leadership, in: PEARCE Craig L., CONGER Jay A. (ed.): Shared Leadership. Reframing the Hows and Whys of Leadership, Thousand Oaks, CA: Sage Publications, 2003, 1–18, 2–3. 1032 Srov. např. SMITH Peter M.: Shared Leadership. New Ways of Leading, Organizational Productivity Institute, http://www.opi-inc.com/shared_leadership.htm, (23. 3. 2009). 297 Organizační inspirace Kapitola 4 závislé jako dvě ohniska jedné elipsy1033 a analogicky s Kehlovým teologickým konceptem by zde bylo moţné mluvit také o „principu souběţné pŧvodnosti“. V tomto smyslu je „sdílené vedení“ definováno Pearcem a Congerem jako „dyna- mický, interaktivní proces vlivu probíhající mezi členy skupiny, jehoţ účelem je vést jeden druhého k dosaţení skupinových či organizačních cílŧ nebo obojího“ a jenţ „často zahrnuje vliv pŧsobící na rovině partnersko-horizontální a jindy zas na rovině vertikálně hierar- chické“.1034 Paradoxem jeho dnešního zavádění či objevování je to, ţe vedoucí v hierarchickém postavení mocí své autority často musí udělat prostor pro to, aby sami sebe nechali vtáhnout do mnohem méně autoritářského stylu vedení,1035 v jehoţ centru není moti- vační ovlivňování lidí za předem daným cílem, ale tvŧrčí (reflexivní a generativní) di- alog.1036 Hlavní úkoly formálně-pozičních autorit („vertikální vŧdcovství“) jsou následu- jící:1037 (1) pomoci navrhnout a vytvořit týmovou strukturu (team formation), (2) jiţ fungu- jící tým chránit od vnějších tlakŧ a usnadňovat pozitivní vztahy s okolím (boundary ma- nagement), (3) periodicky poskytovat podporu (leadership support) a (4) udrţovat dynamiku sdíleného vedení zpětnou vazbou, vyučováním, formací a vlastním příkladem (shared leadership maintenance). V rámci tématu „sdíleného vedení“, které se velmi dynamicky vyvíjí, jsou však sa- mozřejmě některé otázky stále otevřené a ţivé. Jednou z nich je např. spor o to, zda vedení má být „sdíleno“ nejen na středních a niţších stupních organizace, ale i u „top-manage- mentu“ (tzv. „co-leadership“). Zatímco Charles Handy tvrdí, ţe na nejvyšší úrovni musí být vedení „personalizováno“ a nemŧţe být sdíleno, protoţe takto drţí organizace pohro- 1033 Srov. „integrovaný model“ Edwina Locke, který tvrdí, ţe je „sdílené“ vedení vţdy třeba kombinovat s vedením „vertikálním“; srov. LOCKE Edwin A.: Leadership. Starting at the Top, , in: PEARCE Craig L., CONGER Jay A. (ed.): Shared Leadership. Reframing the Hows and Whys of Leadership, Thousand Oaks, CA: Sage Publications, 2003, 281–284, 281. 1034 PEARCE Craig L., CONGER Jay A.: All Those Years Ago. The Historical Underpinnings of Shared Leadership, in: PEARCE Craig L., CONGER Jay A. (ed.): Shared Leadership. Reframing the Hows and Whys of Leadership, Thousand Oaks, CA: Sage Publications, 2003, 1–18, 2. 1035 Srov. FLETCHER Joyce K., KÄUFER Katrin: Shared Leadership. Paradox and Possibility, in: PEARCE Craig L., CONGER Jay A. (ed.): Shared Leadership. Reframing the Hows and Whys of Leadership, Thousand Oaks, CA: Sage Publications, 2003, 21–47, 24–25. 1036 Srov. FLETCHER: Shared Leadership, 21–47, 35–39. 1037 Srov. COX Jonathan F., PEARCE Craig L., PERRY Monica L.: Towards a Model of Shared Leadership and Distributed Influence in the Innovation Process. How Shared Leadership Can Enhance New Product Development Team Dynamics and Effectiveness, in: PEARCE Craig L., CONGER Jay A. (ed.): Shared Leadership. Reframing the Hows and Whys of Leadership, Thousand Oaks, CA: Sage Publications, 2003, 48–76, 58–59. Locke ve své kritice konceptu „sdíleného vŧdcovství“ doporučuje spíše „integrovaný model“, kde „vertikální“ i „sdílené“ vedení se vzájemně doplňují, přičemţ úkoly jako je rozvíjení vize, hodnot, strukturování organizace, výběr členŧ vrcholového manaţerského týmu podle Lockeho sdílet nelze, zatímco úkoly jako výběr a trénink na niţších pozicích, motivování, posilování komunikace a team-building sdílet lze; LOCKE Edwin A.: Leadership. Starting at the Top, , in: PEARCE Craig L., CONGER Jay A. (ed.): Shared Leadership. Reframing the Hows and Whys of Leadership, Thousand Oaks, CA: Sage Publications, 2003, 281–284, 278–279. 298 Organizační inspirace Kapitola 4 madě,1038 jiní tvrdí, ţe za určitých okolností mŧţe a má být sdíleno vedení i na nejvyšších místech organizace,1039 přičemţ jsou zmiňovány některé úspěšné příklady „spoluvedoucích“ dvojic, které se ve své jedinečnosti a vlastnostech mohly doplňovat k uţitku celé organizace a být tak zároveň modelem sdílení vŧdcovství pro ostatní.1040 Jiní z těchto zkušeností do- konce vyvozují, ţe „spoluvedení“ (tj. dvojice vedoucích) by mělo proniknout všechny úrovně organizace.1041 Kromě běţných jiţ dříve prezentovaných nárokŧ na týmovou práci však s sebou praxe sdíleného vedení nese některé další faktory, které je třeba zohlednit. Tyto lze podle jedné studie1042 rozdělit na „personální faktory“,1043 „strukturální faktory“1044 a „výběrové faktory“.1045 Pokud tyto základní předpoklady nejsou splněny, především pokud chybí zá- kladní znalosti, dovednosti a schopnosti nutné pro praktikování sdíleného vedení (především schopnost strategického odstupu a celkového pohledu), kdyţ v týmu nebo mezi týmem a organizací chybí shoda na společném cíli, kdyţ není dostatek času k rozvoji sdíleného vedení, nebo kdyţ je u účastníkŧ nízká vnímavost k jeho nárokŧm a specifičnostem, mŧţe 1038 Srov. HANDY Charles: The New Language of Organizing and Its Implications for Leaders, in: HESSELBEIN Frances, GOLDSMITH Marshall, BECKHARD Richard (ed.): The Leader of the Future. New Visions, Strategies, and Practices for the Next Era, San Francisco: Jossey-Bass, 1996, část I, odd. 1. 1039 Tyto okolnosti lze shrnout takto: „jestliţe výzvy, kterým organizace čelí, jsou tak komplexní, ţe práce s nimi vyţaduje takovou šíři dovedností, která je větší, neţ aby jí byl schopen zvládnout jedinec“; O‟TOOLE James, GALBRAITH Jay, LAWLER III Edward E.: The Promise and Pitfalls of Shared Leadership. When Two (or More) Heads are Better Than One, in: PEARCE Craig L., CONGER Jay A. (ed.): Shared Leadership. Reframing the Hows and Whys of Leadership, Thousand Oaks, CA: Sage Publications, 2003, 250–268, 253. 1040 Systematicky a pozitivně pojem „co-leadership“ rozvíjí např. O‟TOOLE James: When Leadership is an Organizational Trait, in: BENNIS Warren G., SPREITZER Gretchen M., CUMMINGS Thomas G. (ed.): The Future Leadership, San Francisco: Jossey-Bass, 2001; O‟TOOLE James, GALBRAITH Jay, LAWLER III Edward E.: The Promise and Pitfalls of Shared Leadership. When Two (or More) Heads are Better Than One, in: PEARCE Craig L., CONGER Jay A. (ed.): Shared Leadership. Reframing the Hows and Whys of Leadership, Thousand Oaks, CA: Sage Publications, 2003, 250–268. Srov. také WAGEMAN Ruth (a kol.): Senior Leadership Teams. What it Takes to Make Them Great, Watertown, MA: Harvard Business Press, 2008. 1041 Např. David Heenan a Warren Bennis zkoumali celou řadu významých „spoluvŧdcŧ“ a výsledky s doporučením rozvíjet tento koncept na všech úrovních organizace publikovali v knize HEENAN David A., BENNIS Warren G.: Co-Leaders. The Power of Great Partnerships, New York: Willey, 1999. 1042 ANDRÉAS Elisabeth, LINDSTRÖM Sara: Shared Leadership as a Future Leadership Style. Will the idea of the traditional top-down manager be an obstacel?, Master Thesis in Management, Tutor: Gill Widell, Gothenburg: University of Gothenburg, School of Business, Economics and Law, 2008, 15; ke staţení na Göteborgs Universitet, http://gupea.ub.gu.se/dspace/bitstream/2077/19568/1/gupea_2077_19568_1.pdf, (23. 3. 2009). 1043 Ne kaţdý je schopen sdílet vedení s kaţdým. Limitující faktory mŧţe tvořit nedostatek respektu, rŧzné cíle, neochota dělit se o slávu a rŧzné ambice. Dovednosti a osobnostní styly musí být kompatibilní. Musí to být lidé, kteří jsou schopni i vést i se nechat vést. 1044 Měla by fungovat nejen dobrá dělba práce, ale také dělba zásluh. Doporučuje se mít společnou kancelář. Výhodou je, kdyţ oba spoluvedoucí nastoupí do svých pozic ve stejnou dobu a spolu také odejdou. Nejsou většinou moc dobré zkušenosti, kdyţ se dobrý spoluvedoucí stane později samostatným vŧdcem. To potvrzuje také DRUCKER: Řízení neziskových organizací, 34. 1045 Členové vedoucího týmu by měli být vybíráni společně, s ohledem na týmové úkoly. Není dobrá zkušenost se spoluvedením osobami, které dříve vedly dnes sloučené organizace. 299 Organizační inspirace Kapitola 4 být aplikace sdíleného vedení nejen neúčinná, ale přímo škodlivá.1046 I z dŧvodu těchto mnoha často ne příliš naplnitelných předpokladŧ se zdá být odŧvodněná teze, ţe sdílené vedení bude i z praktických dŧvodŧ vţdy třeba doplnit vedením vertikálním.1047 Kromě těchto praktických překáţek pro rozvoj sdíleného vedení však existují ještě také překáţky institucionální, spočívající ve stále ještě převaţujícím klimatu ve společnosti i v církvi, kde lze obecně stále ještě nalézt větší sympatie k vŧdcovství „hrdinskému“ neţ „sdílenému“.1048 To je třeba respektovat (viz stať o změně organizační kultury, srov. 4.4.1), ale také se s tím učit pracovat a hledat cesty k hluboké proměně smýšlení. 4.2.5 Souhrn: Skelet organizace V této části jsme mohli konstatovat, ţe organizační struktury se v teorii organizace chápou jako něco dynamického a integrálně propojeného se ţivotem a vztahy mezi pracovníky či členy organizace. Základními otázkami zde jsou otázka zpŧsobŧ nezbytné diferenciace a s tím úzce související otázka po nástrojích nutné integrace. Zatímco v klasické a zpočátku i modernistické perspektivě se vycházelo z velmi sta- tického chápání organizačních struktur, novější perspektivy připouštějí mnohem dynamič- tější chápání struktur, které vyrŧstají ze ţivota a slouţí ţivotu organizace. Jejich proměnli- vost či diferenciace je pŧsobena především rŧznými typy činností a kultur uvnitř organizace, rŧznou velikostí organizace, rŧzným prostředím, ve kterém organizace pŧsobí a rŧznými fázemi jejího ţivotního cyklu. To ovšem vyţaduje dobré řízení organizace a vedení lidí, které je realizováno stylem odpovídajícím dané situaci a především zralosti vedených osob a skupin. Zatímco dobré řízení dbá na efektivnost všech organizačních procesŧ, kvalitní vedení rozvíjí všechny role potřebné jak pro osobní rŧst, dlouhodobý výhled, práci s lidmi i organizační sladění. Tako- výto „vŧdce“ ke své roli ovšem dlouho dozrává, přičemţ se vŧdcovství stává nedílnou sou- částí jeho osobní integrity. Takovéto vŧdcovství ovšem není a nemá být vlastností pouze formálních vedoucích, ale má být jakoţto posílení tvŧrčího osobního vlivu všech spolupra- covníkŧ „distribuováno“ do celého týmu či celé organizace. Klíčovou roli v tomto procesu hrají jak místní linioví vedoucí, tak neformální komunikátoři změny. Nezbytná je však zde 1046 Srov. PEARCE: Shared Leadership, 299. 1047 Srov. LOCKE Edwin A.: Leadership. Starting at the Top, , in: PEARCE Craig L., CONGER Jay A. (ed.): Shared Leadership. Reframing the Hows and Whys of Leadership, Thousand Oaks, CA: Sage Publications, 2003, 281–284, 273–274; srov. pozn. č. 1037. 1048 Srov. ANDRÉAS Elisabeth, LINDSTRÖM Sara: Shared Leadership as a Future Leadership Style. Will the idea of the traditional top-down manager be an obstacel?, Master Thesis in Management, Tutor: Gill Widell, Gothenburg: University of Gothenburg, School of Business, Economics and Law, 2008, 15; ke staţení na Göteborgs Universitet, http://gupea.ub.gu.se/dspace/bitstream/2077/19568/1/gupea_2077_19568_1.pdf, (23. 3. 2009), 24–27. 300 Organizační inspirace Kapitola 4 také role vrcholového managementu, který má v organizaci vytvářet prostředí, které by umoţňovalo trvalou inovaci a učení se. Tyto dŧrazy jsou pak systematicky rozvíjeny v konceptu zvaném „sdílené vedení“, který se (se svými přísliby, ale i se svými prokazatelnými limity a nutnými předpoklady) ukazuje jako velmi inspirativní pro reflexi strukturní roviny synodality. V části dnešních organizací lze vysledovat postupný vývoj ke stále více sdílenému vedení v organizaci, které je však zároveň silně podporováno jemu odpovídající organizační architekturou. 4.3 EFEKTIVNÍ ROVINA SYNODALITY A ORGANIZAČNÍ PROCESY Další témata, která budeme z hlediska teorie organizace prozkoumávat, jsou témata dotýkající se další roviny synodality, roviny „efektivní“ (srov. oddíl 3.1.3 a část 3.3). Jde především o zpŧsob práce pastoračních rad a rŧzné s touto prací související systémy, metodické postupy, procesy či komunikační nástroje, tedy v podstatě to, čemu se v teorii řízení říká organizační „systémy“ či „procesy“. Jak jednou napsal Charles Handy, „jestliţe mŧţe být struktura přirovnána ke kostře organizace a její členové k jejímu masu a krvi, pak systémy jsou jejími nervy.“1049 Pod těmito „nervy“ či „systémy“ se skrývají procesy, které v organizacích a týmech, a tudíţ i v pastoračních radách, slouţí k podpoře zajištění realizace jejich úkolu, avšak i takové procesy v organizaci jako celku, jejichţ jsou tyto týmy samy součástí. V teorii řízení se pod pojmem „systémy“ ukrývají především tři typy organizačních systémŧ či procesŧ:1050 komunikační (4.4.1), participační (4.3.2) a výkazové (prvním dvěma typŧm se budeme věnovat v této části, typ třetí není pro nás tak relevantní, proto jej zde mŧţeme pominout). Navíc je pro efektivní sluţbu organizací třeba zajistit také fungování rŧzných procesŧ rozhodování (4.3.3) či tvorby strategie (4.3.4). 4.3.1 Komunikační procesy v organizaci Aniţ bychom se zde mohli pouštět do jakéhokoli podrobnějšího přehledu záplavy literatury na téma vedení porad v organizacích1051 či komunikace obecně1052 lze říci, ţe určitá hlavní 1049 HANDY: Understanding Voluntary Organizations, 121. 1050 Srov. HANDY: Understanding Voluntary Organizations, 121; HANDY: Understanding Organizations, 222–252. 1051 V češtině srov. např. BISHOF Anita, BISHOF Klaus: Porady. Prŧvodce pro organizátory, vedoucí a účastníky porad, Praha: Grada Publishing, 2003; KAŇÁKOVÁ Eva: Jak efektivně vést porady, Praha: Grada Publishing, 2008; SPERANDIO Sylvie: Účinná komunikace v zaměstnání. Pravidla ústního i písemného vyjadřování, Praha: Portál, 2008. 1052 V češtině srov. např. VYBÍRAL Zbyněk: Lţi, polopravdy a pravda v lidské komunikaci, Praha: Portál, 2003; VYBÍRAL Zbyněk: Psychologie komunikace, Praha: Portál, 2005. 301 Organizační inspirace Kapitola 4 témata jsou samozřejmými „stálicemi“ této literatury.1053 Kromě toho je třeba se podívat i na některé zásady vedení politické debaty. Dále tedy uvádíme jen některé nejdŧleţitější podněty, ze kterých budeme později čerpat pro další kroky prakticko-teologické reflexe. Základní témata komunikace ve skupině Z oblasti komunikačních systémŧ uvnitř organizací se pro naše téma rozvíjení komunikace uvnitř pastorační rady i komunikace navenek v širším prostředí farnosti jeví na základě stu- dia výše uvedení literatury jako dŧleţitá především tato témata: dŧleţitost přípravy porad (určení účelu, cílŧ, témat, účastníkŧ, technik), jejich kvalit- ního vedení (dobrá moderace, dovednosti, role, řešení konfliktŧ) a jejich praktického vyhodnocení (zpětná vazba, zápis, plnění úkolŧ); komunikační schopnosti a dovednosti (naslouchání, kladení otázek, vedení rozhovoru, vyvolávání zájmu, přesvědčování), vědomí rŧzných rovin komunikace, znalost rŧzných komunikačních stylŧ a stylŧ diskuse, dŧleţitost neverbální komunikace, schopnost pracovat s bariérami komunikace a s konfliktními situacemi; dŧvěra (sebedŧvěra a dŧvěra ve vztazích), schopnost sdílet hlubší rovinu osobnosti a dialogické dovednosti jako základ a předpoklad tvŧrčích porad.1054 Systém parlamentární debaty Protoţe se pastorační rady v praxi, po vzoru spolkové tradice či tradice místní či univerzitní samosprávy, často nechávají inspirovat rŧznými prvky systému parlamentární debaty, bude uţitečné alespoň krátce zmínit jeho základní východiska a principy. Jejich pochopení bude dŧleţité i pro posouzení vhodnosti pouţití těchto pravidel v rámci procesŧ podporujících efektivní rovinu synodality. Je jasné, ţe dobré řízení zastupitelského shromáţdění napomáhá tomu, aby toto shromáţdění dobře vládlo těm, které zastupuje. Na úrovni vlády státu, místní samosprávy či ve spolkovém ţivotě se dnes tento systém všeobecně povaţuje za lepší neţ vláda jednotlivce, absolutního panovníka či diktátora. Dobrá jednací pravidla a dobré řízení shromáţdění mají zaručit férovou a svobodnou výměnu názorŧ a i kdyţ ne vţdy výběr toho nejlepšího řešení, 1053 Přehled je vypracován především podle. BISHOF Anita, BISHOF Klaus: Porady. Prŧvodce pro organizátory, vedoucí a účastníky porad, Praha: Grada Publishing, 2003; srov. také HANDY: Understanding Voluntary Organizations, 122–125. 1054 Srov. kniha syna známého „guru vŧdcovství“ Stehpena R. Coveye, Stephena M. R. Coveye, COVEY Stephen M. R., Merrill Rebecca R.: Dŧvěra: jediná věc, která dokáţe změnit vše, Praha: Management Press, 2008, která ukazuje dŧvěru a její rŧzné „vlny“ jako základ celého organizačního a společenského systému (kde k první „vlně“ sebedŧvěry a druhé „vlně“ dŧvěry ve vztazích přistupují další tři „vlny“ – dŧvěra v organizaci, dŧvěra v trhu a dŧvěra ve společnosti). 302 Organizační inspirace Kapitola 4 tak alespoň zabránění tomu, aby bylo vybráno řešení vysloveně špatné. „V souhrnu jde tedy o to, ţe víc hlav více ví, protoţe se rychleji a více učí.“1055 Za několik století demokratického ţivota se vytvořila všeobecně zaběhnutá pravidla, za jejichţ pravzor lze povaţovat tradiční jednací řád anglického parlamentu. Pro naše účely je dŧleţitá psaná americká verze těchto pravidel nazvaná Robert‟s Rules of Order (Robertova pravidla jednacího řádu),1056 která je ve Spojených státech pouţívána jako základ pro jednací řád ve všech moţných občanských i církevních organizací, spolkŧ, správních rad či grémií. Jak se ve své studii o Robertových Pravidlech zmiňuje Luděk Rychetník, lze uvaţo- vat o dvou krajních situacích (přičemţ skutečnost bude často někde mezi), ve kterých jsou demokratická procesní pravidla dŧleţitá či dokonce nenahraditelná:1057 1. Regulovaný konflikt: střet zájmŧ, boj o moc ve společnosti, státu nebo i v menším celku, kdy si však protivníci uvědomují, ţe je v jejich dlouhodobém zájmu uchovat celek, stát, obecní zastupitelstvo, spolek a nezničit ani neo- hrozit společenské předpoklady pro budoucí spolupráci. 2. Bona fide: hledání optimálního řešení nebo pravého stavu věcí v dobré víře u všech účastníkŧ. V této situaci je namístě porada („deliberace“) v nejvlast- nějším smyslu. Robertova pravidla, uplatňovaná s citem, umoţňují řídit po- radu efektivně, hladce, produktivně. Demokratická procesní pravidla tak vyjadřují a konkretizují některé základní principy demokratického řádu, jako např. „princip férovosti a spořádanosti“ při řízení společenských a politických sdruţení či „princip předběţné opatrnosti“ (předem se připravující na moţnost personálních, politických, finančních či jiných „nepravidelností“ (irregularities), či střetu zájmŧ). Díky jasně stanoveným pravidlŧm mŧţe pak být vyloučeno i „podezření 1055 Srov. RYCHETNÍK Luděk: Robertova pravidla jednacího řádu, in: Distance – Revue pro kritické myšlení 1 (2006), http://www.distance.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=6&idc=34&Itemid=13, (27. 3. 2009). 1056 Poslední, 10. edice nově revidovaných pravidel z r. 1970, ROBERT Henry M. III. (a kol.): Robert‟s Rules of Order, Newly Revised, Cambridge, MA: Perseus Publishing, 102000; starší verze, poslední vydaná ještě jejím pŧvodním autorem v roce 1915, je k dispozici i online, Parliamentary Procedure Online, http://www.parlipro.org, (6. 3. 2009); česky vyšlo jako Robertova pravidla jednacího řádu, Praha: Institut pro ekonomickou a politickou kulturu, 2006. Srov. také online prameny Robert‟s Rules of Order Online, http://www.rulesonline.com, (6. 3. 2009); Robert‟s Rules of Order, http://www.robertsrules.org, (6. 3. 2009); The Official Robert‟s Rules of Order Website, http://www.robertsrules.com, (27. 3. 2009). Pŧvodní verze těchto pravidel byla sepsána v roce 1876 tehdejším majorem americké armády Henry Martynem Robertem (1837–1923) jako „Kapesní příručka pravidel jednání pro ‚deliberative assemblies„„ poté, co musel předsedat jednomu velkému veřejnému shromáţdění a tento úkol nezvládl. Robert se při psaní Pravidel volně inspiroval tehdejšími dostupnými prameny a především pravidly jednání, která byla tehdy pouţívána v americkém kongresu a senátu, která však přizpŧsobil „pro politické, kulturní, náboţenské, zájmové atd. společnosti, které racionální diskusí, vedenou v dobré víře, hledají kompromis mezi konfliktními hledisky nebo se v konfliktních situacích snaţí nalézt pravý stav věcí“ (coţ je význam slova „deliberative“ pouţitého v pŧvodním názvu Pravidel). 1057 Srov. RYCHETNÍK: Robertova pravidla jednacího řádu, část „Pravidla a střet zájmŧ“. 303 Organizační inspirace Kapitola 4 z nepravidelností“, coţ organizacím, která takováto pravidla dŧsledně dodrţují, dodává zdroj dobré pověsti a legitimity. Volené představitele navíc tato pravidla vedou k vědomí zodpovědnosti či vykazatelnosti (accountability) „směrem dolŧ“, vŧči těm, jeţ zastupují, tedy nejen vŧči svým kolegŧm či šéfŧm.1058 Co se týče samotných pravidel jednání, je třeba zde odkázat na příslušné prameny.1059 Konstruktivní diskuse a dialog Některými dalšími pro nás dŧleţitými aspekty komunikačních systémŧ se zabývá koncept „učících se organizací“ Petra Sengeho (srov. celkový model učící se organizace v části 4.1.2 a podrobnější představení tohoto konceptu v části 4.5). Podívejme se zde podrobněji na klíčové techniky či přístupy ke komunikaci, které jsou v tomto konceptu součástí disciplíny nazývající se „myšlenkové modely“ a „týmového učení se“.1060 Jedním z nejdŧleţitějších rozměrŧ v rámci týmového učení se je podle Sengeho kultivace schopnosti konstruktivní diskuse a dialogu. Základní problematiku rŧzných zpŧsobŧ týmové konverzace je moţné vyjádřit vztahem mezi schopností či intenzitou zastávat své vlastní názory či tvrzení („obhajoba“) a schopností či intenzitou naslouchat názorŧm druhých („zkoumání“), přičemţ v rámci této kombinace lze identifikovat mnoho konkrétních zpŧsobŧ konverzace. Některé nejdŧleţitější jsou zachyceny na následujícím diagramu (srov. Obrázek 13 na následující stránce). Z komunikačních stylŧ či postojŧ naznačených a popsaných v uvedeném schématu je pro rozvoj organizace nejdŧleţitější „konstruktivní diskuse“ (skillful discussion) a „tvŧrčí dialog“ (generative dialog),1061 přičemţ je třeba se vyhnout rŧzným dysfunkčním zpŧsobŧm konverzace. Jestliţe do dialogického zpŧsobu konverzace vstoupí dostatečný počet lidí, skupina začne myslet „komunitárně“, začne být schopna zkoumat a hledat společně a začnou se objevovat zcela nové vhledy či řešení. Při dalším prohloubení je pak moţné vstoupit i do hlubších dimenzí komunikace, kdy mlčení se stává komunikací a komunikace mlčením (coţ 1058 Srov. RYCHETNÍK: Robertova pravidla jednacího řádu, části „Základní principy demokratického řádu“ a „Politická odpovědnost“. 1059 Srov. pozn. pod čarou č. 1056. Za nejtypičtější a pro naše téma nejdŧleţitější povaţujeme pravidla, ţe návrh k projednávání mŧţe dát sice kdokoli, ale návrh je přijat k diskusi jen tehdy, pokud jej podpoří ještě alespoň jeden další člen shromáţdění, ţe před jakýmkoli rozhodnutím musí být všechny s ní spojené otázky dostatečně prodiskutovány, ţe o slovo se lze přihlásit aţ po skončení předchozího vstupu, ţe nikdo nesmí promluvit podruhé k témuţ tématu, dokud kaţdý, kdo si to přeje, se k tomu nevyjádřil nebo ţe mlčení znamená souhlas nebo ţe celé shromáţdění mŧţe také fungovat „jakoţto výbor“ („Committee of the Whole“) za účelem neformálního prodiskutování nějakého tématu. 1060 Srov. SENGE: The Fifth Discipline, 238-249; 198–202; ROSS Rick, ROBERTS Charlotte: Balancing Inquiry and Advocacy, in: SENGE: Fieldbook, 253–259. 1061 Srov. např. SENGE: The Fifth Discipline, 238–249; SENGE: Fieldbook, 353–364. Pro plodnou týmovou práce je třeba rozvíjet jak schopnost dialogu (bez ní by tým mohl být velmi produktivní a efektivní, ale bez schopnosti rozlišovat a tvořit hlubší vizi), tak schopnost konstruktivní diskuse (bez ní by se tým mohl utopit v neustálém snění a rozvíjení nových moţností, ale bez schopnosti je realizovat v praxi). 304 Organizační inspirace Kapitola 4 pak někteří nazývají „metalogem“ a coţ se pak jiţ dotýká „emotivní“ roviny synodality). INTENZITA OBHAJOBY Testování Dialog „Můj názor je takový a takový. Co Suspendování všech si o tom myslíte vy?“ vlastních předpokladů a Diktát vytvoření bezpečného „Můj názor je takový a takový a prostoru, ve kterém je basta. Bude to podle mého.“ umoţněno volný kreativní (dysfunkční) tok myšlenek a pocitů, a tím i tvůrčí komunitní myšlení. Tvrzení „Můj názor je takový a Konstruktivní diskuse takový a zastávám ho Snaha o vyváţenost mezi obhajobou (vlastních Politikaření z těch a těch důvodů.“ Interpretace názorů) a zkoumáním Vyvolávání dojmu „Taková a taková je (názorů druhých); otevřenosti názorům moje intepretace otevřenost ohledně druhých pouze za současné situace, a vlastních východisek a účelem prosazení proto věci vidím tímto citlivé dotazování se názorů svých. způsobem.“ východiscích druhých. (dysfunkční) Komentování Napadání „Proč nemůžete Projasňování Přispívání do pochopit, že váš „O čem ţe je vlastně konverzace formou názor je zcela řeč? O co nám tady komentářů, které se chybný?“ v posledku jde? Kam vztahují k procesu, ale (dysfunkční) tím směřujeme?“ ne k obsahu. Vcítění Vcítění se do celkové atmosféry konverzace a vnímání jejích hlubších Interview rozměrů vyjádřené občasnou Prozkoumávání poznámkou. názorů druhých včetně hlubších důvodů, na Lelkování kterých jsou zaloţené. Vypnutí pozornosti, toulání se myšlenkami někde jinde. (dysfunkční) INTENZITA ZKOUMÁNÍ 1062 Obrázek 13: Vyváţenost zkoumání a obhajoby 4.3.2 Zpŧsoby participace na vedení organizace Čím je organizace větší, tím je kvalita těchto systémŧ dŧleţitější pro její správné fungování. Pro naše účely reflexe realizace synodality ve farnosti je dŧleţitý rozdíl, který se v teorii řízení dělá mezi spoluúčastí na rozhodování v rámci pracovního procesu a spoluúčastí na rozhodování v systémech zodpovědných za celou organizaci.1063 Základní typy participace V případě spoluúčasti na rozhodování systémech zodpovědnosti za organizaci jsou v neziskových organizacích podle Handyho nejběţnější tři typy participace:1064 1062 Schéma je zaloţeno na SENGE: Fieldbook, 354. 1063 Srov. HANDY: Understanding Organizations, 279. 1064 Srov. HANDY: Understanding Voluntary Organizations, 133–135. Dále srov. Boards of Directors, Wikipedia. The Free Encyklopedia, http://en.wikipedia.org/wiki/Board_of_directors, (24. 3. 2009); pro české názvosloví a právní zařazení srov. např. Představenstvo, Wikipedie. Otevřená encyklopedie, 305 Organizační inspirace Kapitola 4 přímá demokracie (všichni mají stejný hlas, ţádné specifické role; obvyklá v autonomních skupinách a v menších organizacích s jednoduchou strukturou); reprezentativní demokracie (s výkonným představenstvem, které koncepčně řídí a je volené z členské základny; obvyklá ve větších a diferencovanějších organizacích); podílová demokracie (se správní radou, která koncepčně řídí a volí exekutivu a ve které jsou zastoupeny i jiné „strany“ kromě členŧ, a s dozorčí radou, která dohlíţí na činnost správní rady z hlediska financí, naplňování zakládající listiny a dodrţování zákonŧ).1065 Kromě „představenstva“ či (v případě akciových společností) „správní rady“ (board of directors), která má řídící a rozhodovací pravomoci, jsou také někdy zřizovány rŧzné druhy „poradních skupin“ (advisory board či board of advisors), jejichţ členové jsou jmenováni tím, komu má tato skupina radit (nejsou tedy voleni), nemají rozhodovací pravomoci a také nemají ţádnou zodpovědnost.1066 Kromě potřeby silného představenstva v neziskových organizacích je zdŧrazňována potřeba jasného vědomí jeho úkolŧ, které jsou podle Druckera především tyto:1067 reflektovat poslání organizace a dohlíţet na jeho plnění; dbát, aby organizace měla schopné výkonné vedení; hodnotit výkonnost organizace; zajišťovat komunikaci s veřejností, zvláště v době krize; zajišťovat pro organizaci finanční prostředky, včetně osobního přispívání; být k dispozici jako poradci ve specifických oblastech. Vybudovat z představenstva efektivní tým, který si hledí těchto svých úkolŧ podle jasného plánu a zadání a se kterým má dobrý vztah zaloţený na oboustranné dŧvěře, je zásadním úkolem výkonného ředitele.1068 Podle Druckera prý vţdy lépe či alespoň snadněji fungují představenstva, která vznikla nominací,1069 spíše neţ představenstva, kde jsou členy volení zástupci členské základny organizace, kteří pak nezřídka reprezentují spíše jednotlivé názorové proudy a nejsou schopni vnímat organizaci jako celek. Dále Drucker doporučuje zavést věkový limit a maximální počet dvou po sobě jdoucích tříletých funkčních období, http://cs.wikipedia.org/wiki/Spr%C3%A1vn%C3%AD_rada, (24. 3. 2009); Dozorčí rada, Wikipedie. Otevřená encyklopedie, http://cs.wikipedia.org/wiki/Dozor%C4%8D%C3%AD_rada, (24. 3. 2009) 1065 Podílová demokracie je obvyklá především u organizací „servisního“ typu, kde správní radu tvoří volení či jmenovaní zástupci členské základny, klientŧ, zakládající agentury a širší obce, občanské společnosti či konkrétních zájmových skupin; dozorčí rada je často jmenována zakladateli. 1066 Srov. Boards of Directors, Wikipedia. The Free Encyklopedia, http://en.wikipedia.org/wiki/Board_of_directors, (24. 3. 2009), část Classification. 1067 Srov. DRUCKER: Řízení neziskových organizací, 136. 1068 Srov. DRUCKER: Řízení neziskových organizací, 147–148, srov. také sám Drucker, tamtéţ 152. 1069 Srov. DRUCKER: Řízení neziskových organizací, 136–137, 143 a 146. 306 Organizační inspirace Kapitola 4 aby se zamezilo tomu, ţe v představenstvu slouţí lidé, kteří se do něj víceméně „na stará kolena“ utíkají pro společenské uznání.1070 Předpoklady participace Kaţdý z těchto typŧ participace bude za příslušných okolností dobře fungovat pouze v případě respektování některých základních demokratických principŧ:1071 Participace na tvorbě koncepce (např. skrze práci v představenstvu) musí být oddělena od participace na výkonném rozhodování (např. skrze výkonný manaţerský tým). Existují rŧzné formy participace, které nejsou totoţné a je třeba v nich mít v praxi předem jasno, jako např. konzultace či projednání (consultation; vedoucí naslouchá a radí se, pak sám rozhodne), odsouhlasení (consent, vedoucí či někdo jiný dává některé záleţitosti k odsouhlasení radě, která má moţnost je vetovat) a konsenzus (consensus; rozhodnutí je dosaţeno procesem společného hledání).1072 Reálná moc má být někomu svěřena vţdy pouze na omezenou dobu.1073 4.3.3 Procesy tvorby a přijímání rozhodnutí Kromě vyjasnění zpŧsobu participace na řízení organizací je dále dŧleţité, aby bylo jasno, jakým zpŧsobem se v rámci těchto systémŧ tvoří a přijímají rozhodnutí.1074 Proto níţe přinášíme několik dŧleţitých podnětŧ k tomuto tématu. Modely procesů rozhodování Následující modely procesŧ rozhodování lze nalézt v rŧzných organizacích, a to jak sou- častně, tak jako určité fáze dynamického chápání procesu rozhodování: Racionální model (vhodný pro stabilní, ne příliš komplexní situace, kdy jsou k dispozici všechny potřebné vstupní informace) je zaloţen na odborné analýze a výpočtu: (1) 1070 David Hubbard ovšem vidí tuto otázku trochu odlišně a moţnost opakování období dělá spíše závislou na konkrétním výkonu neţ na věkovém limitu. Srov. DRUCKER: Řízení neziskových organizací, 146. 1071 Srov. HANDY: Understanding Voluntary Organizations, 135–139 a 151. 1072 Podle Handyho je konsenzus nejnáročnějším zpŧsobem demokratického rozhodování, který za některých podmínek s sebou nese příliš vysoké „náklady“. Manaţeři se pak prý příliš často uchylují ke druhému extrému, k autoritativnímu rozhodování. Handy za dobrou střední cestu povaţuje právě zpŧsob rozhodování skrze „odsouhlasení“, který dává vedoucímu velkou svobodu v tvorbě rozhodnutí, ale některá dŧleţitá rozhodnutí musí být odsouhlasena i radou. Srov. HANDY: Understanding Voluntary Organizations, 138. 1073 Handy k tomu říká: „Z toho paradoxně vyplývá, ţe demokracie nejlépe fungují se silnými vŧdci. Lidé se cítí bezpečně, protoţe vědí, ţe se vŧdce budou moci zbavit, jestliţe s ním nebudou dlouhodobě souhlasit. […] Svět neziskových organizací dělá dobře, jestliţe si je vědom dŧleţitosti principu časově omezeného mandátu. Jestliţe není tento princip respektován, je náročné vŧdci dŧvěřovat. Jestliţe není mandát vŧdce časově omezený, systém prostého odsouhlasení není dostačující pro rozhodování, je třeba skoro ve všem dosahovat konsenzu, jak v malých tak ve velkých záleţitostech. Vŧdci mají dŧvěřovat svým lidem, ale lidé také potřebují dŧvěřovat svým vŧdcŧm, jinak se celý svět pak stane nekonečným zasedáním nebo prodlouţenou předvolební kampaní. To však nikdy nebyl úmysl demokracie.“ HANDY: Understanding Voluntary Organizations, 138–139. 1074 Srov. především HATCH: Organization Theory, 269–285. 307 Organizační inspirace Kapitola 4 definice problému, (2) tvorba a hodnocení alternativ, (3) výběr alternativy, (4) implementace vybrané alternativy, (5) monitorování výsledkŧ (zpět k výchozímu bodu). Model experimentální či inkrementální (vhodný pro situace, kdy se účastníci procesu shodnou na definici problému a na organizačních cílech, ale neshodnou se na pouţitelných metodách) je zaloţen na experimentálním učení se ze zkušenosti „krok za krokem“, kdy při shodě na společném cíli zkoušíme a vyhodnocujeme rŧzné metody, jak se k němu dostat, a rozhodujeme o nich na základě úsudku většiny. Model koaliční či vyjednávací (vhodný pro situace, kdy není shoda na organizačních cílech či na podstatě řešeného problému) spočívá na politických vyjednáváních s rŧznými zájmovými skupinami hledajících společné zájmy a dŧvody pro vytvoření rozhodovacích „koalicí“, přičemţ se rozhoduje na základě kompromisu. Model „odpadkového koše“ (vhodný v situacích, kdy nepanuje shoda ani v oblasti cílŧ či podstaty problému, ani ohledně metod) spočívá ve víceméně volném toku událostí, který dovoluje, aby se časem vhodná řešení našla a jakoby na základě určité „inspirace“ propojila s odpovídajícími problémy a tak hrála roli při sociální konstrukci reality. Dynamické chápání procesŧ rozhodování ovšem nebude uvaţovat jen o rŧzných modelech vhodných pro rŧzné situace, ale také o procesech přecházení z jednoho stylu rozhodování ke druhému skrze práci na vyjasnění organizačních cílŧ či snaze o nalezení shody na metodách.1075 Iracionální rozhodování a racionální akce Někteří teoretici1076 kritizovali racionální model rozhodování, přičemţ dospěli k názoru, ţe tento model neposkytuje dobrou základnu pro úspěšnou implementaci, protoţe pŧsobí demotivačně. Tím, ţe racionální model nechává účastníky zvaţovat konfliktní, protikladné či nekompatibilní alternativy a ţe je vede k uvaţování o negativních dŧsledcích všech alternativ, v nich provokuje pochybnosti a nejistotu, zda zvolili dobře a zda budou negativní dŧsledky zvládnuty. Nils Brunsson1077 proto navrhuje: 1. analyzovat jen několik málo alternativ, z nichţ všechny kromě jedné jsou v podstatě nepřijatelné; 1075 Srov. HATCH: Organization Theory, 279. V praxi z tohoto pohledu plynou některá další pravidla pro skupinové rozhodování, jako například to, ţe není moţné rozhodovat většinovým hlasováním v případě, kdy se členové skupiny v zásadě neshodnou v cílech, případně ţe je neracionální snaţit se o dosaţení konsenzu v případech, kdy správné rozhodnutí je vykalkulovatelné na základě odborné expertízy. 1076 Srov. HATCH: Organization Theory, 280–281, kde je prezentován koncept švédského organizačního teoretika Nilse Brunssona zvaný „decision irrationality“. 1077 Srov. BRUNSSON Nils: The Irrational Organization. Irrationality as a Basis for Organizational Actio nand Change, Chichester: John Wiley, 1985. 308 Organizační inspirace Kapitola 4 2. zvaţovat jen pozitivní dŧsledky preferované alternativy; 3. kritéria pro výběr reformulovat tak, aby odpovídala pozitivním dŧsledkŧm preferované alternativy. Tato „rozhodovací iracionalita“, jak tento přístup nazývá Brunsson, pak prý zpŧsobí, ţe účastníci rozhodovacích procesŧ budou mnohem více motivováni ke konkrétní akci („akční racionalita“). Avšak takováto rozhodnutí, které nejsou podloţená racionálně, musí pak být zaloţena na něčem jiném. Pro Brunssona tímto něčím jiným je organizační „ideolo- gie“ (hlubší ideje sdílené členy organizace). Ideologie v procesu rozhodování Modernistická perspektiva chápala ideologii jako něco, co patří jen do politických či nábo- ţenských organizací. Např. podle Etzioniho typologie organizací a jejich kontrolních me- chanismŧ se právě náboţenské a politické organizace označují jako „ideologické“ (zatímco komerční a byrokratické organizace jsou označovány jako „ekonomické“ a organizace vě- zeňské či azylové jako „totalitární“),1078 jejichţ cílem je světový názor, lidé se do nich zapo- jují na bázi identifikace, prostředky kontroly jsou především atraktivní cíle, přesvědčování, pocit přináleţitosti a redukce nejistoty a nejvíce se zde pouţívají organizační prostředky jako management prostřednictvím rozvoje vize. Pozdější teoretici však začali ideologie (přítomné i v komerčních organizacích jako myšlenkový systém popisujícím organizační realitu, ţádaný stav, principy a výchozí hodnoty z určitého principiálního hlediska) chápat více neutrálně (srov. podobný koncept jindy nazývaný „doprovodná filosofie“; Obrázek 14 na str. 311). 4.3.4 Procesy tvorby a formulace strategie I kdyţ lze procesy tvorby a formulace organizační strategie chápat jako součást komunikačních, participačních či rozhodovacích systémŧ, pro jejich dŧleţitost pro práci pastoračních rad se jimi zde budeme zabývat samostatně. Přitom, pokud nebude upřesněno jinak, výrazem „strategie“ spolu s Peterem Druckerem míníme soubor konkrétních krokŧ (ať uţ zamýšlených či jiţ uskutečněných), který „přeměňuje úmysly ve výsledky“.1079 Podobně jako v případě církevního členství, i v oblasti církevní strategie lze na základě studia příslušné literatury1080 konstatovat, ţe právě ty nejdŧleţitější úkoly („cíle“, „poslání“) církevních organizací jsou často velmi náročně formulovatelné (a někdy i ne příliš jasné) a ţe církve často ani nemají zaběhnuté vhodné procesy, které by jim umoţňovaly tyto 1078 Srov. HATCH: Organization Theory, 345. 1079 Srov. DRUCKER: Řízení neziskových organizací, 60, 91 a 93. 1080 Srov. např. HARRIS: Organizing God‟s Work, 32–33; McCANN: Church and Organization, 115–116. 309 Organizační inspirace Kapitola 4 cíle vyjasnit či hledat společná východiska. Stejně tak je v církvích často jasně postřehnutelný nedostatek vědomí potřebnosti jasné inspirativní vize pro určitou pastorační jednotku nebo i celek místní církve, ze které by pak bylo moţné odvodit konkrétní cíle a postupy.1081 Zde mŧţeme vnímat i určitou souvislost s dnešním víc a víc se prosazujícím trendem pastoračního plánování (srov. oddíl 1.2.8), které mŧţe být chápáno i jako určitá odpověď na tuto sociologickou potřebu. Proto bude vhodné se podrobněji zabývat tím, jak je proces formulace organizační vize, poslání a strategie chápána v dnešní teorii organizace.1082 Klasické strategické plánování a organizační vize Zpŧsob formace organizační strategie a dlouhodobých cílŧ organizace je jednou z klíčových otázek v dnešních debatách o uţitečnosti, neuţitečnosti či dokonce nebezpečnosti strategického plánování v organizacích jakéhokoli typu. Klasickým modelem formace strategie (typickým pro klasickou perspektivu teorie organizace s jejím mechanistickým obrazem organizace jako stroje), který se víceméně promítá do většiny ostatních konceptŧ stále pouţívaných i dnes, je schéma tzv. „racionálního modelu strategického procesu“, vycházející z pečlivé analýzy vnějších příleţitostí a hrozeb a vnitřních silných a slabých stránek organizace (klasická SWOT analýza: Strengths- Weaknesses-Opportunities-Threats), pokračující přes tvorbu, hodnocení a volbu dlouhodobé „strategie” (ve smyslu určitých plánŧ či priorit ukazujících ţádaný směr rozvoje organizace) a zakončené podrobným rozpracováním této strategie do akčních plánŧ a projektŧ, pomocí kterých se strategie implementuje. Později se ovšem začal spíše neţ na dlouhodobě naplánované „strategie“ klást mnohem větší dŧraz na dynamické pojetí „vize“, „poslání“ či „smyslu“ („filosofie“ či „hodnot“) organizace, které zajišťuje její směřování a nerozpliznutí. Podle Collinse a Porrase se úspěšná organizační vize většinou skládá ze dvou komponentŧ (srov. Obrázek 14 na následující straně): z doprovodné filosofie, která při zohlednění budoucího organizačního prostředí je „přeloţena“ do uchopitelného obrazu. 1081 Srov. HANDY: Understanding Voluntary Organizations, 127; COLLINS James C., PORRAS Jerry I.: Organizational Vision and Visionary Organization, in: HICKMAN Gill Robinson (ed.): Leading Organizations. Perspectives for a New Era, Thousand Oaks, CA: Sage Publications, 1998, 234–248. 1082 Hlavním prŧvodcem nám v této části bude uznávaný odborník na organizační strategii Henry Mintzberg (srov. pozn. č. 954) se svým seminálním dílem MINTZBERG Henry: The Rise and Fall of Strategic Planning, London: Prentince Hall, 1994. Hutný a přehledný souhrn hlavních myšlenek této téměř 500 stránkové knihy lze nalézt v článku MINTZBERG Henry: The Fall and Rise of Strategic Planning, in: Harvard Business Review 1 (1994) 107–114. Jako doplňkový zdroj budeme pouţívat také 4. kapitolu Strategy and Goals z knihy HATCH: Organization Theory, 101–126. 310 Organizační inspirace Kapitola 4 Poslání Účel Prostředí Základní Barvitý přesvědčení a hodnoty popis Doprovodná filosofie Uchopitelný obraz 1083 Obrázek 14: Proces utváření organizační vize Srdcem prvního komponentu, doprovodné filosofie, jsou pak jasné a autentické zá- kladní přesvědčení a hodnoty, které mají být zachovány během jakékoli organizační změny. Z této relativně široké základny pak vyrŧstá uţší celkový účel organizace, který by měl být artikulovatelný v jedné či dvou větách. Formulace tohoto účelu by měla být dostatečně široká, základní, inspirující a schopná přetrvat dlouhou dobu. Druhý komponent, uchopitelný obraz, se pak skládá z poslání a barvitého popisu. Poslání má být zformulováno jakoţto jasný, náročný, ale dosaţitelný cíl, který jasně na- směrovává veškeré snahy organizace a zahrnuje specifický časový limit pro své dosaţení. Barvitý popis (pomocí kterého se organizační vize má stát ţivější a víc oslovující) je pak přitaţlivým vylíčením toho, jaké to bude, aţ bude dané poslání splněno. I kdyţ tyto novější dŧrazy, často uplatňované v neziskových organizacích, mohou být velmi uţitečné, pokud jsou zasazeny do výše prezentovaného racionálního modelu strategického procesu, i jich se pak týká kritika tohoto modelu, kterou naznačíme níţe. Od strategického plánování ke strategickému myšlení Racionální model strategického procesu povzbuzuje k tomu, aby byly odděleny aktivity vedoucí k formulování strategie od aktivit vedoucích k její realizaci.1084 Avšak, jak zdŧraz- ňují kritici tohoto racionálního modelu,1085 toto oddělení s sebou nese váţné komunikační problémy: „realizátoři“ nemusí přesně rozumět, jak to mysleli „formulátoři“ a 1083 Tento koncept vznikl na základě výzkumu autorŧ Collins a Porras v 75 nejrŧznějších organizacích. Srov. COLLINS: Organizational Vision, in HICKMAN: Leading Organizations, 236-237 a 243-245. 1084 To se často děje dělbou práce na základě hierarchické struktury: vrcholový management spolu se strategickými plánovači analyzují prostředí a formulují strategii, střední mangement je pak zodpovědný za „přeloţení“ strategie do akčních plánŧ a další pracovníci organizace pak podle nich strategii „implementují“ či „realizují“ v konkrétních podmínkách. 1085 Srov. např. HATCH: Organization Theory, 111; MINTZBERG: The Fall and Rise of Strategic Planning, 107–114; MORRISSON James L.: From Strategic Planning to Strategic Thinking, On the Horizon, 2 (1994) 3–4; 311 Organizační inspirace Kapitola 4 „formulátoři“ zas nemusejí přesně odhadnout, čeho jsou či nejsou „realizátoři“ schopni. Kromě toho nesčetně studií ukazuje, ţe lidé, kteří nejsou zapojeni do formulování cílŧ jejich práce, nejsou motivováni tolik, jako v případě, kdy zapojeni jsou.1086 Strategie tak mŧţe být třeba sama o sobě velmi dobrá, ale pokud je kvŧli uvedeným negativním faktorŧm nerealizovatelná, není organizaci celkem k ničemu. V dnešních kulturně-sociálních podmínkách si uţ lze jen těţko dovolit na závěr dlouhého procesu formace strategie sepsat pětiletý strategický plán, který by se pak měl po léta „realizovat“. Proto se dnes zdŧrazňuje, ţe fáze „realizace strategie“ musí zŧstat velmi otevřená a pruţná, postupně „za provozu“ dotvářená přímo v terénu pracujícími iniciativami, které jsou neseny silným vědomím „sdílené vize“, „poslání“ či „cílŧ“. Stejně tak se stále více zdŧrazňuje, ţe intenzivnější zapojení širšího spektra členŧ organizace, či dokonce i vnějších zájmových skupin,1087 mŧţe zabezpečit úspěšnější „implementaci“ strategie. Henry Mintzberg, Ian Wilson a další proto jiţ v roce 1994 navrhovali, aby byl klasický termín „strategické plánování“ jakoţto oxymoron opuštěn, protoţe (extrémně analytické a lineární) „strategické plánování“ se nyní, v době extrémně rychlých změn, stává překáţkou (spíše syntetického a tvŧrčího) „strategického myšlení“.1088 Uprostřed těchto debat se pak objevuje koncept „vynořujících se strategií”. Vynořující se strategie Tento koncept (blízký modernistické perspektivě teorie organizace s jejím pojetím organizace jako „organizmu“) je reakcí na dnešní velkou rychlost proměny a velkou komplexnost vnějšího prostředí organizace, technologie práce a nabízejících se příleţitostí, kdy se těţko získávají nějaká uţitečná vstupní data pro takovéto lineární plánování. Proto se dnes klade při tvorbě strategie mnohem větší dŧraz na tzv. „vynořující se strategie“ (emergent strategies),1089 neboli strategie ne ve smyslu plánŧ či směrnic do budoucnosti, ale určitého v ţivotě organizace se reálně opakujícího „vzorce chování“, které je třeba spíše „odkrývat“ neţ „plánovat“ (srov. Obrázek 15 na následující straně).1090 1086 Srov. např. LOCKE Edwin A., LATHAM Garry P.: Goal Setting. A Motivational Technique that Works, Englewood Cliffs, NJ: Prentice-Hall, 1984. Podobně i Peter Drucker na otázku, zda by doporučoval v organizacích zavádět specializovanou skupinu zaměřenou na inovaci, říká: „Moje odpověď je ‚ano„ i ‚ne„. ‚Ano„ říkám proto, ţe potřebujete několik lidí, kteří by se touto činností zabývali. […] ‚Ne„ říkám proto, protoţe pokud oddělíte plánování od všech ostatních činností, mŧţe se vám stát, ţe opomenete drobné, avšak zásadní aspekty. […] Plánování musí současně obsahovat i prodej vašich nápadŧ, a to znamená, ţe se na něm musí podílet i lidé z provozu.“ DRUCKER: Řízení neziskových organizací, 24. 1087 Srov. HATCH: Organization Theory, 111–112. 1088 Srov. MORRISSON: From Strategic Planning to Strategic Thinking, 3–4. 1089 Srov. HATCH: Organization Theory, 113–114. 1090 Srov. MINTZEBERG, The Rise and Fall of Strategic Planning, 23–25. 312 Organizační inspirace Kapitola 4 Definovaná strategie (plán) Úmyslná strategie Nerealizovaná strategie Realizovaná strategie Vynořující se strategie 1091 Obrázek 15: Vynořující se strategie Tyto vynořující se strategie se pak rŧzným zpŧsobem začleňují (nebo nezačleňují) do celkového směru organizace, a tak se vědomě vyuţívá jejich síla (nebo se zamezuje jejich destruktivnosti). Takovéto „vynořující se strategie“ nejsou v protikladu k „plánŧm“, pokud jsou tyto plány dostatečně pruţné a otevřené v přizpŧsobování se těmto ohniskŧm tvŧrčí energie. Takovéto pojetí „obousměrné” formace strategie ukazuje, klasický předpoklad, ţe „struktura” (ve smyslu reálných vzorcŧ vztahŧ mezi jednotlivými částmi a činnostmi organizace) „následuje strategii” musí být doplněn dalším předpokladem, ţe „struktura také strategii ovlivňuje”.1092 Jinak řečeno, ne vše je moţné předem naplánovat, je třeba také experimentovat a poté zachytit, co se z tohoto experimentování, z osobních zkušeností, ze zkušeností druhých, z „tvrdých dat” z celé organizace i ze všech moţných dalších zdrojŧ naučíme a tyto poznatky pak syntetizovat do vize, kterým by se organizace měla ubírat.1093 Role plánů, plánování a konzultantů Ve světle těchto novějších přístupŧ se sice od klasických plánovacích metod (jako třeba postupné rozvětvování stále konkrétnějších cílŧ, prostředkŧ, zodpovědností, termínŧ a rozpočtŧ) neopustilo, ale jeho uţitečnost a nezbytnost se spatřuje v plánování konkrétních specifických projektŧ či akcí, spíše neţ ţe by se pouţívalo pro celou organizaci při formulaci dlouhodobého plánu (někdy se toto nazývá „akční plánování“, „operativní plánování“ či, jako v níţe uvedeném schématu, „strategické programování“).1094 Podobně i formulace dlouhodobého strategického plánu, ve kterém se zrcadlí celkový dlouhodobý vývoj organizace, také není opuštěna, ale jeho funkce se spatřuje spíše v symbolické komunikaci s organizací i vnějším prostředím a jako nástroj prŧběţné kontroly 1091 Podle MINTZEBERG, The Rise and Fall of Strategic Planning, 24, srov. také str. 359. 1092 HATCH: Organization Theory, 113. 1093 Srov. MINTZBERG Henry: The Fall and Rise of Strategic Planning, in: Harvard Business Review 1 (1994) 107–114, 111 a 107. 1094 Srov. MINTZEBERG, The Rise and Fall of Strategic Planning, 333. 313 Organizační inspirace Kapitola 4 směru organizace, neţ jak pomŧcka pro konkrétní realizační kroky.1095 Tato „komunikační“ a „simulační“ role strategických plánŧ je zachycena v následujícím schématu (Obrázek 16), spolu s dŧleţitými inspiracemi v otázce klíčové role „plánovačŧ“ coby role od výkonného vedení sice oddělené, ale úzce s ním spolupracující. Z uvedeného schématu vyplývá, ţe vlastní „formace strategie” se sice povaţuje za úkol aţ na výjimky vyhrazený výkonnému vedení organizace, avšak v rámci strategického procesu je kolem vlastní formace strategie stále hodně místa pro roli specializovaných „plá- novačŧ”. Ti by měli manaţerŧm dodávat data, která jsou pro strategické myšlení dŧleţitá, měli by hrát roli jakýchsi „katalyzátorŧ“, kteří podporují formaci strategie tím, ţe pomáhají manaţerŧm a povzbuzují je ke strategickému myšlení, měli by pomáhat vyhledávat, odkrý- vat, pojmenovávat a reflektovat „vynořující se strategie“ a měli by být nápomocni při im- plementaci krokŧ potřebných k realizaci strategické vize.1096 „Plánovači“ nemají přístup k onomu mnoţství „měkkých“ dat, se kterými jsou v dennodenním styku manaţeři, kteří jsou proto také hlavními tvŧrci strategie. Zároveň jsou ale manaţeři pod stálým tlakem jednat, a těţko se pak věnují reflexi a mají tendenci přehlíţet dŧleţitá analytická data. Vnější komunikace Plány jakoţto simulace a kontrola Prověřování (plány) strategií Plány jakoţto kontrola (plánovači) FORMACE Strategická STRATEGIE analýza (vedení) (plánovači) Výjimečně: plánovači jakoţto stratégové Vyhledávání Kodifikace strategií strategií (plánovači) Vnitřní komunikace Strategické a kontrola Zpracování a Katalyzátoři programování (plány) převod strategií (plánovači) (plánovači) do akčních plánů 1097 Obrázek 16: Role plánů, plánování a konzultantů Na specializované „plánovače“ se tak díky tolika diferencovaným rolím kladou po- měrně široké nároky, co se týče stylŧ jejich práce a myšlení. Na jedné straně jsou proto za- potřebí „analytičtí konzultanti“ či „strategičtí programátoři“ (starající se především o for- malizované racionálně-analytické a komunikační procesy), na straně druhé jsou nezbytní 1095 Srov. MINTZBERG: The Rise and Fall of Strategic Planning, 351–361. 1096 Srov. MORRISSON: From Strategic Planning to Strategic Thinking, 3–4, 4. 1097 Podle MINTZBERG: The Rise and Fall of Strategic Planning, 392. 314 Organizační inspirace Kapitola 4 „syntetičtí konzultanti“ či „strategičtí guruové“ (slouţící jako inspirující „katalyzátoři“ a tvŧrčí „vyhledávači strategií“, zpracovávající rychlé, neučesané pracovní studie).1098 Kontingenční pojetí tvorby strategie Jsou však také teoretici, včetně samotného Mintzberga,1099 kteří uznávají, ţe přeci jen ne kaţdé prostředí je stejné a ţe pro rŧzný typ prostředí je třeba pouţívat rŧzné přístupy při tvorbě strategie. To zachycuje tzv. „kontingenční“ přístup k chápání strategického plánování vyjádřený v následujících čtyřech modelech závislých na zakoušené míře nejistoty (tj. na rychlosti změn v okolním prostředí a na míře komplexity prostředí):1100 Racionální model (vhodný pro stabilní a přehledné prostředí): o strategii rozhodují experti na základě odborné analýzy situace, zdrojŧ a dalších jednoznačných vstupních dat a logických argumentŧ na nich zaloţených (vŧdce je sám expertem či má k dispozici expertní týmy pro dané oblasti); Autoritativní model (vhodný pro nestabilní, ale přehledné prostředí): o strategii rozhoduje vedení na základě vlastní formální autority a pozice, díky které je schopné v poměrně jednoduchém prostředí vnímat rychlé změny a na tyto změny pruţně a často reagovat a zároveň je implementovat (vŧdce je charismatickou autoritou a silnou osobností, nebo právě provádí „krizový management“); Participativní model (vhodný pro poměrně stabilní, ale komplexní prostředí): o strategii rozhoduje široce participativní a často dlouhý dialogický proces, do kterého je zahrnuto co nejširší spektrum členŧ a dalších zainteresovaných skupin a ze kterého se postupně vynořuje potřebná strategie (vŧdce je schopen naslouchání a dialogu); Symbolický model (vhodný pro nestabilní a zároveň velmi komplexní prostředí): o strategii „rozhoduje“ situace sama, vedení pomáhá všem se v tom chaosu vyznat a kreativně v něm setrvat dokud se vše nezačne „samoorganizovat“ a dávat nějaký smysl (vŧdce je stráţcem a smyslu, inspirativních symbolŧ a rituálŧ). Z předchozího je jasné, ţe naposled zmíněný „symbolický model“ (vlastní symbo- licko-interpretativní perspektivě teorie organizace) klade velký dŧraz na „legitimizaci“ jiţ realizovaných strategií a na „symbolickou komunikaci“ těchto strategií do všech vrstev or- ganizace (tj. „akce produkuje strategii“). Proces formulace strategie v této perspektivě je především symbolem, který vychází vstříc našim racionalistickým představám a očekáváním o nutnosti předem dané strategie, který ale – v podstatě nezávisle na tom, co přesně obsahuje 1098 Srov. MINTZBERG: The Rise and Fall of Strategic Planning, 393–396. 1099 Srov. MINTZBERG Henry: The Design School. Reconsidering the Basic Premises of Strategic Management, in: Strategic Management Journal 11 (1990) 171–195. 1100 Srov. HATCH: Organization Theory, 116–119. 315 Organizační inspirace Kapitola 4 – účastníky především inspiruje jejich sebedŧvěru a aktivuje jejich improvizační schopnosti, coţ obojí posiluje kapacitu organizace tím, ţe posiluje její schopnost učení se.1101 Co se týče vhodnosti rŧzných typŧ či modelŧ formace strategie v závislosti na rŧz- ných typech organizace, lze vysledovat nakonec také určité závislosti.1102 Zatímco racionální model se hodí spíše pro organizace mechanistického typu, v profesionálních organizacích (jako např. nemocnicích, univerzitách apod.) se mnohem lépe uplatní model participativní model. V organizaci s jednoduchou strukturou řízené autokraticky pak nebude mít plánování příliš místa, protoţe mŧţe být vedoucím vnímáno jako něco, co jej „omezuje v rozletu“, přičemţ „osvícenému autokratovi“ ovšem mohou poskytnuté strategické analýzy vítaně rozšířit obzor. V silně diverzifikované organizaci se sloţitou divizionální strukturou pak nejlépe slouţí jednotlivým divizím z centra nařízené „strategické programování“ jako nástroj řízení a kontroly. Centrum pro ně mŧţe nabízet metodickou podporu a jeho konzultanti mohou slouţit jako „katalyzátoři“. 4.3.5 Souhrn: Nervová soustava organizace V této části jsme mohli prozkoumat a prezentovat mnoţství relevantních pramenŧ z teorie organizace, teorie řízení, praktického managementu a tentokrát i z politologie, které se za- bývají tématy, které mohou pomoci při reflexi nejrŧznějších zpŧsobŧ a metod práce pasto- račních rad jakoţto pracovních týmŧ pŧsobících uvnitř organizace zvané farnost. Šlo především o témata, která se zabývala rŧznými organizačními „systémy“, které v organizacích zajišťují to, co v lidském těle nervová soustava – neustálý tok a zpracování dŧleţitých informací, aby člověk mohl plnit úkoly, které se od něj očekávají. V následujících bodech shrnujeme nejdŧleţitější závěry našich zkoumání této oblasti, které mohou být dŧleţitými podněty pro rozvoj efektivní roviny synodality ve farnosti: Základem a předpokladem dobrého fungování všech ostatních systémŧ je samozřejmě dobrá komunikace, kterou v organizaci či v jejích pracovních skupinách mohou a mají usnadňovat a prohlubovat rŧzné komunikační systémy a techniky, jako např. kvalitní příprava a vedení porad, rozvoj komunikačních dovedností a především prohlubování vzájemné dŧvěry v celé organizaci. Někdy ovšem, jako třeba v situaci, kdy je potřeba 1101 Srov. HATCH: Organization Theory, 114–115. Hatch zde cituje Karla Weicka, zastánce „enactment theory“, který uvádí historicky doloţený příklad vojenské jednotky ztracené ve vánici v Alpách, která se zachránila díky tomu, ţe jeden z vojákŧ našel v kapse mapu, podle které – jak se oni domnívali – se dostali zpět do základního tábora. Teprve tam velitel zjistil, ţe to, co jim tak pomohlo vyburcovat se k improvizované aktivitě nakonec ústící v nalezení cesty zpět, nebyla mapa Alp, ale mapa Pyrenejí. Tento „plán“, ač absolutně neodpovídající skutečnosti, splnil svoji „symbolickou“ roli aktivovat skryté rezervy a improvizační schopnosti vojákŧ, které pak vedly k záchraně. 1102 Srov. MINTZBERG: The Rise and Fall of Strategic Planning, 397–416. 316 Organizační inspirace Kapitola 4 pracovat se silně konfliktními názory a zároveň zachovat akceschopnost týmu, jsou za- potřebí poměrně sofistikovaná pravidla pro vedení debaty. Jednou z moţností je „vypŧjčit“ si tato pravidla z parlamentárního systému vlastního politickým či občanským uskupením, jak to dnes činí mnoho pracovních týmŧ v nejrŧznějších typech organizací. Je však třeba dobře zváţit, za jakým účelem a v jakém kontextu jsou tato pravidla pouţívaná a zda byla dobře pochopená jejich pŧ- vodní podstata snaţící se o spravedlivou debatu i v situacích velkého konfliktu či dŧvěry. Jestliţe jsou tato pravidla pouţita jako jakýsi „nouzový rámec“ dodávající or- ganizaci dobrou pověst a legitimitu v rámci občanské společnosti, pak je jistě moţné v tomto rámci postoupit dále po škále vzájemné otevřenosti a dŧvěry a vyuţít i jiné, jiţ mnohem hlubší a vzájemnou dŧvěru předpokládající zpŧsoby komunitní konverzace, jako je konstruktivní diskuse či tvŧrčí dialog. Zdá se, ţe právě tyto dva zpŧsoby komu- nikace mohou být velmi nápomocné při rozvoji jak efektivní roviny synodality. Pokud má ovšem komunikace v organizaci směřovat i ke konkrétním rozhodnutím, do kterého je zapojeno více lidí neţ jen vedoucí, potřebuje mít organizace jasno i ve zpŧ- sobech a modelech, které tuto participaci na rozhodování umoţňují. Proto bylo třeba se orientovat v rŧzných typech rozhodovacích či poradních orgánŧ, především pak v úkolech a předpokladech dobré práce představenstev. Ta nejsou určena k tomu, aby spolu s výkonným vedoucím či místo něho řídila organizaci v jejím běţném ţivotě či práci, ale aby se pod vedením výkonného vedoucího, který je jimi také často vybírán či potvrzován, především podílela na vedení celé organizace z hlediska jejího trvalého po- slání, dlouhodobých vizí či podstatných strategických rozhodnutí a aby případně navíc pomáhala zprostředkovávat kvalitní komunikaci s vnějším prostředím. I v neziskových organizacích se tak dnes běţně doporučuje zachovat základní demokratické principy jako je oddělení účasti na výkonné a legislativní moci, časově omezená funkční období v obou těchto sektorech a jasnost v pravidlech pouţívání participativních technik jako je konzultace, odsouhlasení či konsenzus. Ovšem samotné procesy a zpŧsoby rozhodování v organizaci jsou dnes z hlediska teorie organizace reflektovány z rŧzných perspektiv a pro rŧzné situace či typy organizací jsou některé modely vhodnější neţ jiné. Především obecně dodnes v mysli členŧ i vedoucích rŧzných organizací vládnoucí „racionální model“ má svá váţná omezení, které z něj dělají jen jeden z více moţných přístupŧ, který je vhodný víceméně jen do velmi stabilního a přehledného prostředí. V ostatních případech, kdyţ je organizace v situaci rychlé změny, její práce či prostředí jsou příliš komplexní a nepřehledná, či účastníci se 317 Organizační inspirace Kapitola 4 neshodnou na cíli či metodách, je třeba se učit i jiným zpŧsobŧm rozhodování, které dají mnohem větší prostor intuici, kreativitě a experimentování. Specifické procesy, velmi dŧleţité pro práci pastoračních rad, pak v organizacích probí- hají v oblasti tvorby a formulace strategie. Zde jsme zjistili, ţe dnes často ještě běţně i v neziskových organizacích pouţívaný termín „strategické plánování“ a s ním spojený racionální model tvorby strategie byl v rámci teorie řízení podroben tvrdé kritice. Mnozí dnes mluví raději o „strategickém myšlení“ jako nutné vlastnosti vedoucích pracovníkŧ, přičemţ role specializovaných „plánovačŧ“ či „plánovacích týmŧ“ se omezují na sluţby, které toto strategické myšlení podporují a dodávají mu potřebné informace, inspirace a metody. Především v neziskových organizacích je klíčovým pojmem „poslání“, které slouţí jako trvalá orientace („kompas“) pro kaţdodenní rozhodování a rozlišování, které z praktického ţivota se „vynořující“ strategie toto poslání podporují a které ne. Vţdy je samozřejmě třeba zohlednit specifickou situaci, ve které se organizace právě nachází. Jestliţe tyto komunikační, participační, rozhodovací a strategické procesy jsou běţ- nou součástí kaţdé neziskové organizace, která si dělá nárok na efektivní zpŧsob komunitní práce či sluţby, zdá se, ţe tyto podněty budou velmi dŧleţité pro naši další prakticko-teo- logickou reflexi, především v oblasti efektivní roviny synodality. V organizacích však existují ještě další, svým zpŧsobem „hlubší“ či „měkčí“ procesy či vztahy (nazývané „orga- nizační kulturou“), které jiţ vykazují určité paralely se třetí rovinou synodality, rovinou „emotivní“. A právě těm se budeme věnovat v následující části. 4.4 EMOTIVNÍ ROVINA SYNODALITY A ORGANIZAČNÍ KULTURA Třetí velkou oblastí, kde se budou pravděpodobně velmi tvŧrčím zpŧsobem setkávat inspi- race z terénu, z teologických pramenŧ a z teorie organizace, je soubor otázek spojených se vzájemnými vztahy, přesvědčeními a osobní zralostí konkrétních ţivých lidí, jim příslušejí- cích rolí a s nimi souvisejícími nepsanými zvyklostmi. Zdá se, ţe právě tyto, teprve v mladších perspektivách teorie organizace více zohledňované dimenze, budou mít co říci k pochopení třetí roviny synodality, roviny „emotivní“ (srov. oddíl 3.1.3 a část 3.4). Téma uvedeme prezentací konceptu „organizační kultury“ jako relacionálního sys- tému osob, symbolŧ a jazyka (4.4.1), která bude prohloubena přehledem malé typologie organizačních kultur a subkultur (4.4.2). Protoţe emotivní rovina synodality bude pravděpo- dobně prohlubována především v konkrétních osobních vztazích realizovaných v malých skupinách, další oddíl se bude zabývat právě dynamikou malých skupin či týmŧ (4.4.3). Rŧst organizace do hloubky je však jistě neoddělitelný od osobního rŧstu kaţdého z jejích členŧ, a proto na závěr načrtneme několik zásad dŧleţitých pro osobnostní rozvoj a formaci (4.4.4). 318 Organizační inspirace Kapitola 4 4.4.1 Organizační kultura jakoţto relacionální systém Jak jsme jiţ zmínili v úvodní části této kapitoly (srov. oddíl 4.1.1), především symbolicko- interpretativní perspektiva teorie organizace vnímá jednotlivé organizace jako kultury, kde hlubší významy a symboly jsou jak výsledkem, tak zdrojem její existence. Tato perspektiva nám mŧţe velmi pomoci pochopit jak vhodné místo a úkol PRF v celku farnosti, tak i konkrétní očekávání kladená na osobní i komunitní zralost členŧ pastoračních rad. Organizační kultura (ve smyslu zaběhlých zpŧsobŧ myšlení, jednání, chování a vztahŧ uvnitř organizace, které jsou trvale interpretovány, a tím také dále utvářeny)1103 je samozřejmě ovlivňována jak celonárodní, tak celocírkevní kulturou (organizace jako součást širší kultury). Vlastní organizační kultura se povaţuje za nejhlubší rozměr organizace, zahr- nující často neuvědomělé „předpoklady a přesvědčení“ („myšlenkové modely“ či „para- digmata“), více uvědomělé „hodnoty a normy chování“ („values“) a viditelné, ale často mnohoznačné „artefakty“ (vnější manifestace jako rŧzné fyzické objekty vytvořené kulturou, verbální výrazy jako literatura a řeč, ale také rituály, slavnosti apod.) a „symboly“ (artefakty, které samy o sobě vyjadřují nějaký hlubší smysl automaticky s nimi obecně spojovaný), které se navzájem stále manifestují jeden v druhém a zároveň zpětně na sebe pŧsobí jakoby z „povrchu“ do „nitra“ organizační kultury (platí zde obojí: „vnější gesta jsou vyjádřením vnitřní postojŧ“ i „vnitřní postoje jsou ovlivňovány vnějšími gesty“; srov. Obrázek 17): Hodnoty Dynamický model organizační kultury Artefakty Předpoklady jakoţto procesu Symboly 1104 Obrázek 17: Dynamický model organizační kultury podle Mary Jo Hatch 1103 Srov. HATCH: Organization Theory, 200–240. 1104 Podle HATCH: Organization Theory, 363. 319 Organizační inspirace Kapitola 4 Zásadní jsou zde otázky spojené s moţností a zpŧsoby proměny organizační kultury, otázky jazyka pouţívaného v organizaci a otázky mnohosti rŧzných subkultur v rámci širšího celku. Symbolicko-interpretativní přístup je citlivý na zdŧrazňování potřeby postupného organického přetváření organizačních kultur, které je sice moţné inspirovat či podnítit změnou rŧzných vnějších norem, či ještě lépe „reálných symbolŧ“ (nejlépe modelového příkladu zpŧsobu jednání vedení a pilotních skupin), ale není moţné jej nějak programově „řídit”. Modernistické přístupy si oproti tomu představovaly, ţe změnu organizační kultury je moţné „řídit“ či „provést“.1105 Protoţe organizační kultura je zakotvená v osobních předpokladech a mentálních modelech a základních hodnotách členŧ organizace, její po- stupná změna mŧţe ovšem nastat pouze tehdy, nastane-li vnitřní „konverze” či „posun” těchto mentálních modelŧ a hodnot, a tím i „primárních strategií” u větší části členŧ.1106 Souborem artefaktŧ, které jak vyjadřují, tak spoluutvářejí symbolické významy tvo- řící organizační kulturu, je také samozřejmě tzv. „fyzická struktura organizace” tvořená především geografickou lokací, dispozicí budov a designem interiérŧ a velmi úzce spojená s tématem tvorby skupinové identity (v obousměrné interakci s tzv. „corporate image”).1107 V naší souvislosti je však především jazyk jedním z podstatných „artefaktŧ“, které jsou nejen vyjádřením, ale i tím, co ovlivňuje či velmi podstatně spoluvytváří celou sociální realitu, ve které organizace funguje. Symbolicko-interpretativní přístup v teorii organizace (jehoţ filosofickým základem je sociální konstruktivismus) proto věnuje jazyku velkou pozornost a mluví o organizaci ne jako o „problému, který je třeba vyřešit“, ale jako o „tajemství, které je třeba obejmout“ a které je moţné díky změně zpŧsobu myšlení a vyjadřování nakonec přeci jen měnit (srov. téma organizačního učení v oddíle 4.4.4).1108 4.4.2 Typologie organizačních kultur či subkultur Pro zjednodušení byly v teorii řízení rozvinuty rŧzné typologie organizačních kultur. Jednu z těchto typologií organizačních kultur či subkultur prezentuje Charles Handy, přičemţ za symbolické „patrony“ jednotlivých typŧ kultur slouţí čtyři řečtí bohové a jsou k nim přiřazeny i odpovídající obrazné symboly:1109 1105 Ačkoli symbolicko-interpretativní přístup k organizační kultuře je velmi skeptický k moţnosti, ţe by vrcholový management měl nějaké reálné moţnosti „změnit” či „řídit” organizační kulturu své organizace (která je hluboce zakořeněná v mentálních modelech členŧ, a proto její změna není „naordinovatelná” svrchu), přeci jen dává jistou naději. Manaţer či celý vrcholový management se totiţ mŧţe stát mocným „symbolem” nové ţádané kultury uvnitř organizace. Jinak řečeno, „manaţeři jsou artefakty, které by se rády staly symboly”. HATCH: Organization Theory, 235; srov. tamtéţ, 364–366. 1106 Srov. HATCH: Organization Theory, 359–362. 1107 Srov. tamtéţ, 241–266. 1108 Srov. tamtéţ, 368–375. 1109 Srov. HANDY: Understanding Voluntary Organizations, 85–102; HANDY: Understanding Organizations, 180–191; McCANN: Church and Organization, 46–47; připojená jsou naše vlastní. 320 Organizační inspirace Kapitola 4 autokratický Zeus (řecký bŧh symbolizující centrální moc; „power-culture“ či „club- culture“; obraz pavoučí sítě sbíhající se do jednoho centra): organizační kultura zaloţená především na centrální autoritě (organizace je jakýmsi prodlouţením či rozšířením svého šéfa či zakladatele; manaţer je zde především „vŧdcem“; vyskytuje se např. u malých rodinných podnikŧ apod.); harmonický Apolon (řecký bŧh symbolizující harmonii, pravidla a racionalitu; „role- culture“; obraz klasického organizačního diagramu): organizační kultura zaloţená na přesném určení jednotlivých rolí (organizace je strukturována do série konkrétních „škatulek“ přesně určujících role a popisy práce kaţdého člena; manaţer je především „ředitelem“; vyskytuje se především u velkých, hierarchicky uspořádaných organizací); cílevědomá Athéna (řecká bohyně války symbolizující efektivní jednotku a řešení problémŧ; „task-culture“; obraz sítě): organizační kultura zaloţená především na plnění společného úkolu (skupina či tým poskládaný na základě schopností svých členŧ za účelem splnění konkrétního úkolu, projektu či vyřešení problému; manaţer zde plní roli „koordinátora“ či „moderátora“ týmu); nespoutaný Dionýsos (řecký bŧh vína symbolizující individualitu se všemi jejími dobrými i špatnými vlastnostmi; „person-culture“; obraz volného hvězdného uskupení): organizační kultura zaloţená především na lidech coby individualitách (zde je nejdŧleţitější individuální talent jednotlivých členŧ, jimţ slouţí nějaká minimální administrativní podpŧrná struktura; nemluví se zde příliš o manaţerech, jako spíše o „sekretářích“ či „vedoucích“). Je zřejmé, ţe v ţádné organizaci nebude pravděpodobně přítomna jen jedna jediná organizační kultura, ale vţdy nějaká jejich kombinace. Často právě v rŧzných úsecích či jednotkách jedné organizace ţijí velmi odlišné kultury, které vyhovují typu té které jednotky či oddělení (srov. oddíl 4.2.1). 4.4.3 Malé skupiny a týmy v organizaci Jestliţe je pastorační rada pracovní skupinou či týmem, neobejdeme se bez alespoň stručné prezentace přístupu teorie organizace a řízení k malým skupinám. Předpoklady využití malých skupin a týmů v organizaci Dŧleţitost role týmŧ či pracovních skupin1110 v rámci organizace má dnes v teorii a praxi řízení organizací, a to včetně církevních, silnou obecnou podporu. Na druhé straně např. 1110 Výraz „tým“ se v jeho pŧvodním ideálním významu pouţívá pro skupinu, která vykazuje následující charakteristiky spolupráce: časově omezený projekt; počet členŧ kolem sedmi; rovnoprávné postavení členŧ; vlastní, všemi respektovaná pravidla; jasně vymezené role a odpovědnosti; všemi přijatý společný 321 Organizační inspirace Kapitola 4 Charles Handy velmi silně varuje, ţe nevhodné a nekvalifikované zavádění malých skupin a kooperativních přístupŧ mŧţe ústit do hluboké frustrace, uvolnění negativní energie či mrhání časem i lidmi.1111 Jaké tedy jsou základní předpoklady pro práci se skupinami a týmy v organizaci? Podle Handyho mezi ně patří především:1112 Vyváţenost a vzájemná korespondence mezi základními proměnnými skupinové práce, tj. specifickým typem skupiny,1113 konkrétním úkolem1114 a stylem vedení.1115 Respekt k rŧzným účelŧm a stylŧm práce rŧzných typŧ skupin,1116 kdy je třeba rozlišovat především mezi „týmem“ (tj. skupinou lidí se společným účelem, z nichţ kaţdý vykonává svoji jedinečnou část společné práce směřující ke společnému cíli, ze kterého, pokud je dosaţen, mají všichni prospěch) a „výborem“ (tj. skupinou lidí sloţenou z reprezentantŧ určitých širších skupin, oddělení, zájmŧ nebo úsekŧ, která je jako celek zodpovědná za určitou organizaci nebo za některou z jejích částí).1117 cíl či poslání; efektivní komunikace a řešení konfliktŧ; prŧběţné hodnocení procesu práce a sebereflexe; dŧvěra a otevřenost. Tyto charakteristiky jsou pak v praxi týmové práce samozřejmě naplňovány jen do určité míry, na které pak také závisí intenzita a kvalita týmové práce; podle ZAHRÁDKOVÁ Eva: Teambuilding. Cesta k efektivní spolupráci, Praha: Portál, 2005, 19. Za „pracovní skupinu“ se většinou chápe kaţdá skupina, která spolu pracuje a dostatečně nesplňuje podmínky týmu (viz předchozí poznámka). Pozitivně řečeno, „pracovní skupina je skupina lidí, kteří jsou spolu spojeni do pracovního celku náplní práce, při níţ jsou na sobě závislí pracovní hierarchií nebo cílem práce“. ZAHRÁDKOVÁ: Teambuilding, 20. 1111 K podpoře srov. např. MAXWELL John C.: The 17 Indisputable Laws of Teamwork. Embrace Them and Empower Your Team, Nashville, TN: Nelson Books, 2001; HAYES Nicky: Psychologie týmové práce: Strategie efektivního vedení týmu, Praha: Portál, 2005; KRÜGER Wolfgang: Vedení týmŧ. Jak sestavit, organizovat a povzbuzovat pracovní tým, Praha: Grada Publishing, 2004; ZAHRÁDKOVÁ: Teambuilding. K varování srov. HANDY: Understanding Organizations, 150. 1112 Srov. HANDY: Understanding Voluntary Organizations, 50–64; HANDY: Understanding Organizations, 150–179. 1113 Např. tým, výbor, základní společenství, komunita společného ţivota, klub, asociace, zájmová skupina, akční skupina, podpŧrná skupina, závazná skupina, buňka jako součást širší sítě, skupina přátel, nebo prostě „moji kámoši“… Srov. HANDY: Understanding Voluntary Organizations, 52. 1114 Např. řešení konkrétního problému, společné rozhodování, strategické plánování, poradenství či konzultace, sběr informací a nápadŧ, formace, vzájemná podpora, koordinace, angaţovanost, řešení konfliktu, speciální sluţba… Srov. HANDY: Understanding Voluntary Organizations, 53. 1115 Např. styl vedení označovaný jako autokratický (telling), paternalistický (selling), konzultativní (participating) či delegující (delegating). HANDY: Understanding Organizations, 100. 1116 Např. skupin určených pro strategické plánování (které musí být dobře sehranými týmy lidí vybraných na základě doplňujících se schopností), skupin majících reprezentovat určité širší základny (zastupitelské výbory, předsednictva apod.), skupin, jejichţ hlavním úkolem je koordinovat nějakou práci (jiný typ výboru či komise) a skupin pověřených vykonáním konkrétních úkolŧ (další typ týmu). Srov. především HANDY: Understanding Voluntary Organizations, 50–54. 1117 Dalším dŧleţitým rozlišením je, ţe setkání týmŧ jsou pouhými prostředky k cíli, který spočívá v něčem jiném, zatímco setkání výborŧ jsou jejich vlastním cílem a účelem. Handy píše ţe „je to velmi svŧdné snaţit se proměnit výbory v týmy… svŧdné, ale nerealistické, protoţe výbory zde jsou k něčemu jinému neţ týmy. […] Nemělo by být svŧdné proměňovat týmy ve výbory. A přeci se to děje příliš často, obzvlášť v neziskových organizacích.“ Nakonec dodává, ţe „většina organizací potřebuje více týmŧ a méně výborŧ, ale většina organizací končí s mnoha výbory a velmi málo týmy, následně pak také s příliš mnoha zasedáními. […]“. HANDY: Understanding Voluntary Organizations, 51. 322 Organizační inspirace Kapitola 4 Dostatečná citlivost pro rozličné týmové role členŧ skupin1118 a zvládnutí vyváţenosti mezi homogenitou a heterogenitou,1119 mezi rolemi orientovanými na určitý úkol a rolemi orientovanými na udrţování vzájemných vztahŧ ve skupině a mezi zájmy a potřebami týmovými a zájmy a potřebami osobními.1120 Dostatečný vhled do postupného procesu zrání skupiny s jeho rŧznými nutnými etapami a respektování těchto etap rŧstu při práci i stylu vedení skupiny.1121 Volba typŧ procesŧ rozhodování a stylŧ skupinové diskuse1122 odpovídajících účelu a typu týmu či skupiny. Vyvarování se tzv. „group-think” (limitujícího skupinového myšlení), které se projevuje sníţenou schopností skupiny vnímat okolní realitu skrze osobní svědomí a vědomí jednotlivých členŧ skupiny, které je pak překryto přílišnou homogenitou a loajalitou skupiny vŧči jejím předchozím konceptŧm či konsenzu.1123 Dále pak je dŧleţitá shoda členŧ skupiny na společných cílech, vysoká míra dŧvěry mezi členy skupiny, vyuţití konceptu „společného nepřítele“ (který nemusí být chápán jen osobně či jako zdravá konkurence jiné organizaci, ale i jako společný úkol, který je třeba „dobýt“), rozvinutí silné inspirující a efektivní sdílené vize a solidní formace členŧ skupiny i vedení pro týmovou práci.1124 „Pilotní skupiny“ jako „inkubátory změny“ Kromě výše uvedených předpokladŧ pro práci malých skupin patřících spíše do sféry „efektivní“ synodality, Peter Senge v rámci svého konceptu „učících se organizací“ mluví 1118 Bylo např. zjištěno, ţe tým sloţený ze samých intelektuálně nabitých lidí nefunguje nejlépe. Následujících osm rolí (pod rŧznými názvy, ale vţdy ve významu „tendencí chovat se, přispívat a být ve vzájemném vztahu s ostatními lidmi specifickým zpŧsobem“) jsou v návaznosti na dílo Meredith Belbina dnes běţně chápány jako role, které jsou nutné pro plně efektivní skupinu fungující jako tým: Role orientované na akci: (1) usměrňovač (shaper; navrhovatel, reţisér); (2) realizátor (company worker; organizátor, tahoun); (3) kompletovač finišer (finišer; dokončovatel, dotahovač). Role orientované na lidi: (4) koordinátor (chairman; předseda, vedoucí); (5) týmový pracovník (team worker; podporovatel, hasič); (6) vyhledávač zdrojŧ (resource-investigator; objevovatel, shánil). Role orientované na myšlení: (7) inovátor (plant; vizionář, chrlič); (8) monitor vyhodnocovač (monitor-evaluator; upozorňovatel, rejpal); (9) specialista (specialist). Názvy i popis rolí je zde převzat z BELBIN, Popis týmových rolí, http://www.belbin.cz, (23. 3. 2009); anglické názvy uvádí HANDY: Understanding Organizations, 160– 161. Srov. KRÜGER Wolfgang: Vedení týmŧ. Jak sestavit, organizovat a povzbuzovat pracovní tým, Praha: Grada Publishing, 2004, 36–38. 1119 Srov. HANDY: Understanding Organizations, 159. 1120 Srov. tamtéţ, 161. 1121 Často se uvádí následující etapy rŧstu skupiny: formování (forming), krize (storming), normalizace (norming), produktivita (performing). Srov. HANDY: Understanding Organizations, 165. K těmto základním fázím se ještě někdy dodává jako první fáze startování („starting“) a jako závěrečná fáze uzavírání (closing) nebo oţivení (refreshing); srov. ZAHRÁDKOVÁ: Teambuilding, 51–68. 1122 Srov. HANDY: Understanding Organizations, 173 a 174–175. 1123 Srov. tamtéţ, 163–164; DRUCKER: Řízení neziskových organizací, 110. 1124 Srov. HANDY: Understanding Organizations, 162; SENGE: The Fifth Discipline, 191–197, 216–221 a 242–249. 323 Organizační inspirace Kapitola 4 o malých „pilotních skupinách“ mnohem „měkčeji“ a „komunitněji“, jako o „inkubátorech“, kde zrají nové myšlenky a kde se teorie proměňuje v praxi.1125 Nejméně po několik prvních měsícŧ, spíše více neţ méně, se většina aktivit směřují- cích ke změně bude podle Sengeho odehrávat spíše ve skrytu takovýchto skupin. Takovéto skupiny mohou být sloţeny z lidí zastávajících v organizaci jakoukoli formální či neformální roli. Po rozboru základní dynamiky takovýchto počátkŧ organizační změny, kdy jsou v těchto malých skupinách rozvíjeny nové vŧdčí ideje, zaváděny inovace v infrastruktuře a zkoušeny nové teorie, metody a pomŧcky (srov. Obrázek 11, levý trojúhelník), Senge nako- nec nabízí pět základních „rozjezdových pravidel“ pro takovéto „pilotní skupiny“:1126 1. I kdyţ nic se nepohne bez základní oddanosti či nasazení se pro věc, prvotní skupina takto nasazených lidí je téměř vţdy omezena na pár nadšencŧ. 2. Začni v malém, vytrvej ve stálém rŧstu. 3. Zamýšlené výsledky a uţitečné nástroje jsou dŧleţitější neţ detailní plán. 4. Jestliţe máš málo času a ocitl ses ve slepé uličce, nejdříve se vypořádej s vyřešením krize. 5. Pamatuj si, ţe v kaţdém procesu rŧstu je zároveň skryto i jeho ohraničení a ţe tato ohraničení se co nevidět ohlásí o slovo.1127 Všechny tyto podněty jsou samozřejmě velmi odkázané na kvalitní vedení a řízení organizace, kterému jsme se věnovali jiţ dříve (srov. oddíl 4.2.3). Jestliţe v předešlém oddíle prezentované organizační procesy jsou přirovnatelné k „nervové soustavě“ organizace, pak takto pojaté malé skupiny se mohou v organizaci stát jakýmsi „srdcem změny“.1128 4.4.4 Personalistika a organizační učení se Poslední oblastí, kterou zde zmíníme v rámci prezentace organizačních inspirací pro emo- tivní rovinu synodality, je oblast personalistiky, a to včetně tématu osobního a komunitního rŧstu členŧ organizace a především tématu organizačního učení se, dotýkajícího se svým zpŧsobem těch nejhlubších rovin organizace. 1125 Srov. SENGE Peter: Establishing a Pilot Group, in: SENGE: The Dance of Change, 39–41. 1126 Srov. SENGE Peter: The Growth Processes of Profound Change, in: SENGE: The Dance of Change, 42– 57, 55–56. 1127 Těmito „výzvami“ a zpŧsoby, jak na ně reagovat, se pak Senge se svými spolupracovníky zabývá v celém zbytku knihy The Dance of Change. Pro iniciační fázi (uvnitř „pilotní skupiny“) uvádí tyto „výzvy“: (1) Nedostatek času („Pro takovéhle záleţitosti my nemáme čas!“); (2) Nedostatek podpory („Nemáme, kdo by nám s tím poradil a pomohl!“); (3) Námitka irelevantnosti („Tohle přeci vŧbec neodpovídá tomu, co potřebujeme!“); (4) Neautentický postoj vedení („Ti nahoře mluví, ale sami podle toho nejednají!“). Srov. SENGE: The Dance of Change, 66. 1128 Srov. KOTTER John P., COHEN Dan S.: Srdce změny. Skutečné příběhy o tom, jak lidé mění své organizace, Praha: Management Press, 2003. 324 Organizační inspirace Kapitola 4 Základní podněty z oblasti personalistiky Z velkého mnoţství literatury zaměřené na personalistické, vzdělávací a formační systémy zde pro naše účely stačí vybrat jen několik dŧleţitých podnětŧ:1129 Proces výběru pracovníkŧ organizace či členŧ týmu by neměl být zaloţen na pouhé intuitivní znalosti lidí, ale na určitém „diagnostickém“ procesu s vlastními pravidly a posloupnostmi.1130 Za svŧj osobní rŧst (tedy rŧst vlastní osobnosti a rŧst odbornosti a schopností) nese největší zodpovědnost kaţdý sám osobně; vedoucí organizace by však k němu měl vytvořit dostatečně motivační prostor. Zkušenost ukazuje, ţe individuální vzdělávací kurzy nabízené zcela mimo kontext dané organizace mají často jen velmi malý účinek, a to proto, ţe jen velmi málo z nich mŧţe splnit podmínky, které jsou pro učení podstatné: osobní motivace učícího se, konkrétní kontext organizace, osobní přivlastnění si naučených poznatkŧ a respekt ke specifickým potřebám kaţdého jedince. Částečně těmto podmínkám vychází vstříc vzdělávání v kontextu malých skupin a pro- jektových učících se týmŧ, kde je moţná vyšší motivace, zpětná vazba, interaktivnost, avšak ne vţdy se podaří dát dohromady takovou skupinu, aby vyhovovala všem. Zdá se, ţe nejefektivnější formou osobní a odborné formace především v neziskových servisních organizací je učení se ze zkušenosti skrze konkrétní doprovázenou praxi v podmínkách stejných nebo blízkých vlastní práci. I zde ovšem existují dŧleţité před- poklady tohoto učení se.1131 Pro dlouhodobou formaci dobrovolných spolupracovníkŧ jsou dŧleţité především čtyři věci: (1) přidělit jim nějakého prŧvodce či mentora, který jim pomáhá v osobním rŧstu; (2) dát jim k dispozici učitele, který je naučí odborným znalostem a dovednostem; (3) domluvit zpŧsob pravidelného vyhodnocování jejich pokroku; (4) dbát na to, aby je někdo na jejich cestě pravidelně povzbuzoval.1132 1129 Pokud není upřesněno jinak, uvedené body jsou podle HANDY: Understanding Organizations, 222–252, a DRUCKER: Řízení neziskových organizací, 180–182. 1130 Tento proces by měl (1) vycházet z definice úkolu, pro který hledáme konkrétního člověka; (2) mělo by být zvaţováno více lidí, aby byla moţnost srovnání; (3) na základě příslušných referencí či experimentŧ by měla být srovnávána především jejich výkonnost vzhledem k očekávanému úkolu a pokud jde o týmovou práci také jejich předpoklady se svým temperamentem a charakterem spolupracovat v daném týmu; (4) je dobré se zaměřit především na silné stránky zvaţovaných lidí, které prokazují při plnění úkolŧ; (5) vhodné je vyţádat si o dotyčných reference z předešlého pŧsobiště; (6) na konci zkušební doby je dobré se vybraného pracovníka zeptat, co podle něj musí dělat, aby byl úspěšný a prospěšný, a očekávat od něj konkrétní návrhy. Podle DRUCKER: Řízení neziskových organizací, 128–129. 1131 Lidé musí být schopni generalizace zkušeností, musí mít představu toho, co se chtějí naučit, musí dostávat zpětnou vazbu a musí být informováni o standardech, kterých je třeba dosáhnout. 1132 Srov. DRUCKER: Řízení neziskových organizací, 129, kde se dělí o zkušenosti z jedné z farností. 325 Organizační inspirace Kapitola 4 Všeobecně přijímanými nástroji či prostředky učení se ze zkušenosti jsou disciplíny jako organizační poradenství, mentoring, supervize či koučing.1133 Organizační učení se Pro oblast vnitřního vzdělávání a výukových procesŧ v organizaci je velmi dŧleţitý a pro naše účely reflexe emotivní roviny synodality snad nejdŧleţitější mnohem širší koncept „organizačního učení se“ (organizational learning), pocházející z modernistického pojetí organizace jako „otevřeného systému“ a do praxe dovedený především v tzv. „učících se organizacích“.1134 Tento směr zdŧrazňuje nutnost rozvíjení kapacity učit se na všech rovi- nách organizace, jak je naznačeno na následujícím schématu (Obrázek 18). ROVINA 1A Vnímání konkrétní situace či jednání Single-loop Learning ROVINA 1C ROVINA 1B Přizpůsobení Srovnání s pravidly chování a normami jednání Double-loop Learning ROVINA 3 ROVINA 2 Triple-loop Prověřování a Zkoumání Learning podpora procesů východisek, učení se pravidel a norem 1135 Obrázek 18: Roviny organizačního učení se Obecně se uznává, ţe tzv. „adaptivní učení se“ ze zkušenosti za účelem zlepšení výkonu či přeţití (survival learning) je dŧleţité a často nutné (první rovina učení se, single- 1133 Tyto disciplíny se udomácňují jak v komerční sféře (organizační poradenství a koučing), tak ve sféře sociálních sluţeb a neziskových organizací (případová supervize, osobnostní supervize, týmová supervize, organizační supervize), či osobnostního rozvoje (koučing, mentoring). Srov. NÁHLOVSKÝ Pavel, SUCHÝ Jiří: Koučování v manaţerské praxi, Praha: Grada, 2007; HAWKINS Peter, Shohet Robin: Supervize v pomáhajících profesích, Praha: Portál, 2004; COLL Regina: Supervision of Ministry Students, Collegeville, MN: The Liturgical Press, 1992; WHITMORE John: Koučování. Rozvoj osobnosti a zvyšování výkonnosti, 2. rozšířené vydání, Praha: Management Press, 2007; FISCHER-EPE Maren: Koučování. Zásady a techniky profesního doprovázení, Praha: Portál, 2006. 1134 Srov. Hatch: Organization Theory, 370–372. Podrobněji ke konceptu „učících se organizací“ srov. část 4.5.1 této dizertace. 1135 Podle KOSTROŇ Lubomír: Universita jako učící se a informace produkující organizace, Fakulta sociálních studií MU, Brno; k dispozici na http://is.muni.cz/do/1499/AS/verejne/Univerzita_ucici_se_organizace.pdf, (26. 3. 2009). 326 Organizační inspirace Kapitola 4 loop learning). Avšak, jak v návaznosti na dílo Chrise Argyrise a Donalda Schöna1136 dnes tvrdí zastánci „organizačního učení se“, mělo by být doplněno „tvŧrčím učením se“ (gene- rative learning), které rozvíjí vlastní tvŧrčí kapacitu sebereflexe (druhá rovina učení se, double-loop learning, tj. schopnost reflektovat hlubší předpoklady a na nich zaloţené procesy učení se) – organizace se tak učí, jak se učit. Pokud trvalé instituční prověřování a podpora této učící se sebereflexe jsou zabudovány přímo do organizačních struktur, mŧţeme mluvit o třetí rovině učení se (triple-loop learning). Pokud se double-loop learning rozšiřuje do celé organizace a stává se běţným postojem a dovedností, organizační stabilita je vystřídána „tvŧrčím chaosem“, ve kterém se postupně z nitra jeho vnitřní dynamiky objevuje nový řád, který jiţ není výsledkem shora vydávaných restrukturalizačních pokynŧ, ale organickým rŧstem z nitra organizace.1137 Tento proces organizačních učení se je často podporován dŧrazem na dŧleţitost učení se uvnitř týmu (Obrázek 19 levý diagram), které se chápe jako nutná zprostředkující dimenze mezi individuálním učením se a organizačním učením se (Obrázek 19 pravý diagram).1138 TÝM konkrétnější Koordinovaná formální Veřejná akce a neformální učení se reflexe Jednání dialog a průzkum Reflektování JEDNOTLIVEC spolupráce s druhými Rozhodnutí Propojování abstraktnější vytváření sdílené vize Společné sdílení adaptivního učení se Sdílený plánování propojení s prostředím smysl větší důraz větší důraz na akci na reflexi 1139 Obrázek 19: Týmový model procesu učení se 1136 Srov. ARGYRIS Chris, SCHÖN Donald A.: Organizational Learning. A Theory of Action Perspective, Reading, MA: Addison-Wesley, 1978. 1137 Srov. HATCH: Organization Theory, 372. 1138 Srov. SENGE Peter: The Fifth Disciplne Fieldbook, 60–63. 1139 Diagramy jsou vytvořené podle SENGE Peter: The Fifth Disciplne Fieldbook, 60–63, a HAWKINS Thomas R.: The Learning Congregation. A New Vision of Leadership, Louisville, Kentucky: Westminster John Knox Press, 1997, 73. Thomas R. Hawkins v této knize zajímavým zpŧsobem aplikuje Sengeho koncept učících se organizací na církevní komunity. 327 Organizační inspirace Kapitola 4 Kaţdá z fáze týmového učení se vyţaduje trochu jiný styl myšlení, který nemusí být dostatečně zastoupen v jedné osobě. Z toho plyne nutnost a šance rŧznorodého sloţení pracovních týmŧ, kde jsou zastoupeni jak lidé schopni větší abstrakce, tak myslící velmi konkrétně, jak ti, kteří kladou větší dŧraz na akci, tak ti, co jsou doma v reflexi (tj. „tvŧrčí myslitelé“ pro fázi reflektování, „systémoví myslitelé“ pro fázi propojování, „hledači řešení“ pro fázi rozhodování i „vykonavači“ pro fázi jednání). Takovéto procesy, které se v „učící se organizaci” postupně stávají přirozenou součástí organizační kultury, se pak nejen týkají potřebných pracovních dovedností a schopností členŧ či spolupracovníkŧ organizace či týmu, ale zasahují i mnohem hlubší roviny jejich osobního rŧstu a vzájemných vztahŧ (podrobněji srov. oddíl 4.5.1). 4.4.5 Souhrn: Srdce organizace V této části kapitoly mapující organizačně-teoretické prameny relevantní pro naši další prakticko-teologickou reflexi jsme prezentovali některé dŧleţité prameny z teorie organizace praktického managementu týkající se osob, rolí a komplexity jejich vztahŧ, formace a organizačního učení se v rámci organizačních kultur. Viděli jsme především, ţe pracovní týmy v organizaci, tudíţ i pastorační rady ve farnosti, jsou nutně zasazené do jedinečné organizační kultury či subkultury zahrnující jak hluboká přesvědčení, předpoklady a postoje jednotlivých členŧ rady, tak také prvky vlivu širší kultury okolní společnosti a širší církve. Viděli jsme, ţe jakákoli hluboká změna této kultury bude stěţí naordinovatelná „svrchu“, ale pokud je vŧbec reálná, bude spíše výsled- kem hluboké konverze mysli a srdcí jednotlivých lidí. Dŧleţitým prvkem organizační kultury je místo, role a zpŧsob vnitřního fungování malých skupin či týmŧ v organizaci. V dnešním rozvoji organizací sice týmová práce zau- jímá přední místo, avšak také s sebou nese mnohé předpoklady, které, pokud nejsou napl- něné, jsou pak příčinou mnohých zklamání. To se v našem kontextu týká především uţití nesprávného typu skupiny pro nesprávné účely, nerespektováním potřeby diferenciace vnitřních týmových rolí a postupného vývoje fází zralosti skupiny, případně pouţití ne- vhodných komunitotvorných či rozhodovacích procesŧ. Pokud jsou však tyto předpoklady splněny, lze od malých („pilotních“) skupin očekávat, ţe se stanou plodným tvŧrčím pro- storem pro postupnou „inseminaci“ změny do celé organizace. Aby mohly všechny vŧbec fungovat všechny ty v předchozí části představené ko- munikační, participační a rozhodovací systémy a procesy, musí je samozřejmě spoluutvářet lidé, kteří jsou správně vybráni pro svŧj úkol a kteří mají základní předpoklady (dovednosti, schopnosti, vzdělání a osobní zralost) v rámci těchto systémŧ pracovat. Proto je dŧleţité, aby 328 Organizační inspirace Kapitola 4 organizace měla zaběhnuté nejen určité postupy pro výběr takovýchto lidí, ale (především v neziskových organizacích, kde někdy není příliš „na výběr“) také vytvářela prostředí, ve kterém její členové či pracovníci mohou tyto předpoklady dále rozvíjet. Sice se předpokládá, ţe za svŧj osobní rŧst si ručí především kaţdý sám, avšak organizace mŧţe a má vytvořit prostředí, kde jsou postoje ochoty k trvalému učení se nejen vítané, ale kde se stávají běţnou součástí organizační kultury. Takovéto prostředí je vytvářeno jak pomocí konkrétních vzdělávacích a formačních příleţitostí včetně osobního poradenství, mentoringu, koučování či vzdělávací supervize, ale také skrze rozvoj týmového a organizačního tvŧrčího učení se. Tyto transformativní procesy pak zasahují i hlubší roviny osobního rŧstu členŧ či spolupracovníkŧ organizace, včetně jejich vzájemných vztahŧ a osobní zralosti či integrity. Skrze postupnou proměnu organizační kultury se tak také mění samotné „srdce organizace“. 4.5 SYNODALITA A KOMPLEXNÍ ORGANIZAČNÍ MODELY Na závěr této kapitoly, která měla naší prakticko-teologické reflexi realizace synodality ve farnosti poskytnout materiál pro interdisciplinární dialog s teorií organizace, představíme dva organizační modely jako příklad komplexního přístupu k rozvoji organizace ve všech jejích základních dimenzích. Tyto modely nám tak mohou být zajímavou inspirací pro po- chopení provázanosti organizačních dimenzí všech tří roviny synodality. Jako první (4.5.1) představíme manaţerský koncept celkového pojetí organizace zvaný Learning Organizations (učící se organizace), který se od 90. let minulého století rozvíjí především v oblasti komerčních korporací. Jako druhý (4.5.2) pak bude prezentován metodologický koncept rozvoje organizací zvaný Appreciative Inquiry (oceňující zkoumání), rozvíjený od 80. let minulého století nejprve v komerční sféře, později však hojně aplikovaný i ve sféře neziskových organizací. 4.5.1 Learning Organizations Manaţerský koncept „učící se organizace“ (Learning Organizations)1140 rozvinutý Petrem Sengem1141 v komerční sféře, avšak dnes hojně aplikovaný nejen v neziskových organizacích obecně, ale i ve specificky církevním prostředí,1142 označuje typ organizací, 1140 Pro online zdroje k tomuto konceptu srov. především Society for Organizational Learning, http://www.solonline.org, (26. 3. 2009). 1141 Peter M. Senge je profesorem na Massachusettském institutu technologie (MIT) a ředitelem Střediska organizačního učení při Sloanově fakultě řízení MIT. Jeho krátký portrét a základní myšlenky jsou v češtině k dispozici jako SENGE Peter: Uchem jehly, in: GIBSON Rowan (ed.): Nový obraz budoucnosti. Rethinking the Future, 3. doplněné vydání, Praha: Management Press, 2007, 126–147. 1142 Koncept Learning Organizations jako hlavní inspiraci pro pastorační rozvoj pouţívá např. HAWKINS Thomas R.: The Learning Congregation. A New Vision of Leadership, Louisville, Kentucky: 329 Organizační inspirace Kapitola 4 které uznaly, ţe tradiční metody řízení jiţ pro dynamičnost změn a sloţitost prostředí nestačí, a proto rozvíjejí cesty k tomu, aby se řízení organizace mohli účastnit všichni. Takováto organizace se snaţí trvale rozšiřovat svoji kapacitu ke spoluutváření svoji vlastní budoucnosti, ţivit nové a tvŧrčí zpŧsoby myšlení, otevřeně komunikovat a uskutečňovat společné touhy a na všech organizačních rovinách podporovat procesy, kde se lidé prŧběţně učí, jak se společně učit. Základní koncepty učících se organizací V podstatě všechny základní koncepty „učících se organizací” byly v této dizertaci před- stavené jiţ dříve. Proto je zde stačí jen připomenout: podstata učící se organizace (srov. oddíl 4.4.1 a Obrázek 11 na str. 282); distribuce vedení do celé organizace (srov. oddíl 4.3.1); konstruktivní diskuse a dialog (srov. oddíl 4.4.1 a Obrázek 13 na str. 305); pilotní skupiny jako „inkubátory změny“ (srov. oddíl 4.4.3); organizační učení se (srov. oddíl 4.4.4 a Obrázek 18 na str. 326); týmové učení se (srov. oddíl 4.4.4 a Obrázek 19 na str. 327). Chybí jiţ jen představit koncept „pěti disciplín“, které jsou pro celý model „učící se organizace“ nejen jakýmsi základním „instrumentáriem“, ale také spoluutvářejí celkovou dynamiku učících se procesŧ v organizaci. Pět disciplín učících se organizací Charakteristiky pěti základních „učení prohlubujících disciplín“ (learning disciplines), které Peter Senge doporučuje praktikovat pro intencionální a trvalý rozvoj organizace:1143 osobní mistrovství (personal mastery): „duchovní“ základ učící se organizace zaloţený na rostoucí schopnosti pracovníkŧ, vedoucích či členŧ organizace ţít tvŧrčí napětí mezi svojí neustále projasňovanou a prohlubovanou osobní vizí a vnímáním konkrétní reality, která vede k ţivotodárnému a tvŧrčímu osobnímu rŧstu; modely myšlení (mental models): disciplína prohlubující otevřenost a schopnost vnímat a porozumět hluboce zakořeněným modelŧm vlastního myšlení (neuvědomělým zevšeobecňováním, předpokladŧm či obrazŧm), které ovlivňují jejich vnímání světa i akce, a v případě nutnosti je přetvořit; Westminster John Knox Press, 1997; HERRINGTON Jim, BONEM Mike, FURR James H.: Leading Congregational Change: A Practical Guide for the Transformational Journey, San Francisco: Jossey- Bass, 2000; JARVIS Peter: The Church and the Learning Society, in: British Journal of Theological Education 2 (2004) 136–152, pro abstrakt srov. Journal of Adult Theological Education, British Journal of Theological Education, 14. 2. 2004, http://www.equinoxjournals.com/ojs/index.php/JATE/article/view/1230, (27. 3. 2009); MORLEY Patrick: Introducing the Church as a Learning Organization, Man in the Mirror, Number 119, http://www.maninthemirror.org/alm/alm119.htm, (27. 3. 2009). 1143 Těchto „pět disciplín“ je základním obsahem literatury o učících se organizacích uvedené v pozn. pod čarou č. 959. Pro stručný přehled srov. např. Peter Senge and the Learning Organization, The Encyclopaedia of Informal Education infed.org, http://www.infed.org/thinkers/senge.htm, (26. 3. 2009). 330 Organizační inspirace Kapitola 4 rozvoj sdílené vize (shared vision): disciplína rozvíjející schopnost skrze komunitní konverzace rozvíjet a uchovávat široce sdílený obraz o budoucnosti, ke které chceme společně směřovat, jenţ dodává inspiraci a energii pro společné učení se a je hluboce propojen s osobními vizemi jednotlivých členŧ organizace; týmové učení se (team learning): disciplína rozvíjející schopnost konstruktivní diskuse (skillful discussion) a tvŧrčího, hlubším vrstvám existence otevřeného dialogu (generative dialog) vedoucí k synergii a podporující skupinové učení se a vzájemné doplňování se v rŧznosti rolí postupně pronikající celou organizací; systémové myšlení (system thinking): tzv. „pátá disciplína“, ve smyslu klíčové discipliny, která proniká všechny ostatní disciplíny a spojuje je dohromady ve vzájemně závislý celek, která uschopňuje ke vnímání celku organizace, dynamických procesŧ v ní probíhajících, k pochopení hlubších souvislostí a opakujících se posilujících či limitujících vzorcŧ („systémových archetypŧ”) a propojení mezi jednotlivými procesy. Tři úrovně přístupu k disciplínám Ke kaţdé z těchto pěti disciplín máme podle Sengeho přístup na třech úrovních:1144 1. praktiky: to, co děláte (nejširší základna pyramidy); 2. principy: vŧdčí ideje a vhledy (střed pyramidy); 3. esence: interiorizované postoje s vysokou úrovní mistrovství (vrchol). Na třetí rovině pak jiţ všech pět disciplín začíná konvergovat jedna s druhou a u toho, kdo se učí, přecházejí v obecnou schopnost rŧstu uprostřed vzájemně závislého světa. Základní dynamika učících se procesů Ačkoli při praktikování jednotlivých disciplín je moţné podle potřeby začít od jakékoli z nich a postupně si přivlastňovat všechny, existuje určitá základní dynamika, která tvoří podpŧrný rámec pro doprovázení učících se procesŧ, zvaná „U-Proces”1145 (srov. Obrázek 20 na následující straně). Učící se organizace a synodalita Na základě této stručné prezentace a po přihlédnutí k dalším částečným konceptŧm před- staveným jiţ dříve je poměrně zřetelně vidět, v jakém smyslu mŧţe být koncept „učících se organizací“ inspirativní pro praktickou realizaci synodality v církvi. Jestliţe dŧraz na nezbytnost vyváţené interakce mezi „organizační architekturou“ či „sférou akce“ na straně jedné a „organizační kulturou“ či „sférou učení se a hluboké změny“ 1144 Srov. SENGE: The Fifth Discipline, Revised and Updated with 100 New Pages, 383–387, Appendix 1: The Learning Disciplines. 1145 Srov. tamtéţ, 401–403, Appendix 3: The U Process. 331 Organizační inspirace Kapitola 4 na straně druhé tvoří zajímavou paralelu ke Kehlově „principu souběţné pŧvodnosti“ a ke ko-esencialitě charismatické a ‚hierarchické„ dimenze církve (srov. Obrázek 11 na str. 282), celková dynamika disciplín učící se organizace ukazuje na dŧleţitost vzájemného tvŧrčího propojení jednotlivých rovin synodality: Osobní mistrovství a myšlenkové modely, uplat- nitelné především na emotivní rovině synodality, přirozeně přecházejí do schopnosti rozvíjet sdílenou vizi a týmové učení se. Tento hluboký, někdy i v rámci vlastního konceptu učících se organizací „spirituálně“ a „komunitárně“ chápaný základ rŧstu je pak předpokladem pro utváření praktických metod, postupŧ a procesŧ dŧleţitých pro rozvoj efektivní roviny synodality. Přitom platí i naopak, ţe tyto praktické procesy zas vytvářejí prostor pro hlubší rŧst. Vše pak ovlivňuje celkovou strukturu organizace chápanou díky disciplíně systémového myšlení jako něco, co organicky vyrŧstá z těchto učících se procesŧ a zároveň je zpětně ovlivňuje. Toto vše pak předpokládá zpŧsob vedení, z těchto procesŧ vyrŧstá a jim slouţí. I. Společné vnímání III. Společná realizace (Co-sensing) (Co-realizing) proměna vnímání proměna konání myšlenkové modely týmové týmové učení se: učení se: prototypy a dialog a přizpůosobování experimentování systémové systémové myšlení II. Společné zpřítomnění myšlení (Co-presencing) proměna bytí a postojů osobní vize rozvoj sdílené vize 1146 Obrázek 20: U-Proces kolektivního učícího se procesu a pět disciplín 4.5.2 Appreciative Inquiry Druhým pro naši prakticko-teologickou reflexi synodality dŧleţitým konceptem je metodologický přístup k organizační změně zvaný „Appreciative Inquiry“ (zkr. AI, něm. Wertschätzende Unternehmensentwicklung, česky převoditelné jako „pozitivně oceňující zkoumání“).1147 Ačkoli opět vyvinutý v kontextu komerčních korporací, jeho konkrétní 1146 Podle SENGE: The Fifth Discipline. Revised and Updated, 403. 1147 Další informace srov. především Appreciative Inquiry Commons, http://appreciativeinquiry.case.edu, (26. 3. 2009); jednoduché shrnutí srov. např. Appreciative Inquiry, Clergy Leadership Institute, http://www.clergyleadership.com/clergy/ai.html, (26. 3. 2009). 332 Organizační inspirace Kapitola 4 metodické kroky jsou otevřené mnoha dalším pouţitím a variantám. Často se přístupy AI pouţívají jako část nějakého širšího celku formulace strategické vize, rozvíjení týmŧ, osobního koučování,1148 ale také v rámci doprovázení procesŧ změny v sociálně rozvojových či humanitárních projektech1149 a jako součást pastoračního plánování, rozvoje církví či osobního spirituálního rŧstu (srov. také příloha P 20.5).1150 Východiska a základy AI Koncept AI vychází ze sociálního konstruktivismu Kennetha Gergena1151 jako svého filosofického základu, čímţ je jej moţno vnímat jako součást symbolicko-interpretativní perspektivy v teorii organizace. Pŧvodně byl tento přístup vyvinut v 80. letech Davidem Cooperriderem1152 jako praktická metoda organizační změny, která se snaţila překonat extrémní soustředění se na řešení problémŧ (problem-solving) přítomné v praxi rozvoje organizací.1153 Chápajíce organizaci jako sociálně a kulturně konstruovanou našim vlastním vnímáním, očekáváním a vyjadřováním se, praktikanti AI se metodicky zaměřují 1148 Srov. mnoţství příkladŧ pouţití AI v těchto a dalších kontextech, které nabízí HAMMOND Sue Annis, ROYAL Cathy (ed.): Lessons from the Field. Applying Appreciative Inquiry, Revised Edition, Plano, TX: Thin Book Publishing, 1998. 1149 Srov. např. ELLIOT Charles: Locating the Energy for Change. An Introduction to Apprecitative Inquiry, Winnipeg, Canada: The International Institute for Sustainable Development, 1999, kde kromě podrobné prezentace celkové dynamiky AI a příkladŧ integrace AI do kontextu rozvojových projektŧ najdeme i velmi podrobnou reflexi o filosofických předpokladech a teoretických zdrojích AI. 1150 Pro Appreciative Inquiry (AI) v kontextu pastoračních rad srov. DeLAMBO David, KRIVANKA Richard: Appreciative Inquiry. A Powerful Process for Parish Listening and Planning, in: FISCHER Mark F., RALEY Mary Margaret (ed.): Four Ways to Build More Effective Parish Councils. A Pastoral Approach, Mystic, CT: Twenty-Third Publications, 2002, 87–101. AI pro pastorační rozvoj či spiritualitu obecně pak zpracovávají např. BANGA Gregg Jr.: A Spiritual Path to Organizational Renewal. The Christian Spiritual Dimension of AI, in: HAMMOND Sue Annis, ROYAL Cathy (ed.): Lessons from the Field. Applying Appreciative Inquiry, Revised Edition, Plano, TX: Thin Book Publishing, 1998, 260–272; CAMPBELL Dennis G.: Congregations as Learning Communities. Tools for Shaping Your Future, Bethesda, MD: The Alban Institute, 2000, 27–36; BRANSON Mark L.: Memories, Hopes, and Conversations. Appreciative Inquiry and Congregational Change, Herndon, VA: The Alban Institute, 2004; PADDOCK Susan S.: Appreciative Inquiry in the Catholic Church, Plano, TX: Thin Book Publishing, 2003; CHAFFEE Paul: Claiming the Light. Appreciative Inquiry and Corporate Transformation, in: BASS Richard: www.congregationalresources.org: a guide to resources for building congregational vitality, Herndon, VA: The Alban Institute, 2005, Chapter 4; CHAFFEE Paul: Unafraid of the Light: Appreciative Inquiry and Faith Communitites, Interfaith Center at the Presdio, 1997, ke staţení na http://appreciativeinquiry.case.edu/practice/organizationDetail.cfm?coid=2161&sector=24, (26. 3. 2009). 1151 Kromě tohoto filosofického východiska je tato vědomá volba zaměření se na pozitivní dimenze při zkoumání a rozvoji organizace zdŧvodněna výzkumy z několika vzájemně se doplňujících oblastí, zahrnujících výzkumy ohledně uzdravující síly tzv. „placeba“ v medicíně, studie tzv. „pygmalion efektu“ ve výukových procesech, zkoumání vlivu tzv. „vnitřního dialogu“ v organizaci, studie vlivŧ tzv. „pozitivní představivosti“ v kulturní evoluci apod., přičemţ všechny tyto rŧzné oblasti výzkumu lze shrnout do rovnice: „pozitivní obrazy“ jednoznačně podporují „pozitivní jednání“. Srov. COOPERRIDER David L., WHITNEY Diana, STAVROS Jacqueline M. (ed.): Appreciative Inquiry Handbook. The First in a Series of AI Workbooks for Leaders of Change, Bedford Heights, OH: Lakeshore Publishers, 2003, 10–14. 1152 David Cooperrider je profesor organizačního chování Weatherhead School of Management na Case Western Reserve University; srov. David L. Cooperrider, Weatherhead School of Management, http://weatherhead.case.edu/research/faculty/profile.cfm?id=5411, (27. 3. 2008). 1153 Prezentace tohoto přístupu je zaloţena na COOPERRIDER: Appreciative Inquiry Handbook, 1–42. 333 Organizační inspirace Kapitola 4 na pozitivní a ţivotodárné jádro, o kterém jsou přesvědčeni, ţe je přítomné v kaţdé, i sebevíc skomírající a narušené organizaci či komunitě.1154 Základní principy AI Výše naznačené teoretické pozadí shrnuje AI do pěti základních „principŧ“:1155 konstrukcionistický princip (organizace jsou chápány jakoţto ţivé konstrukty lidských zpŧsobŧ poznávání a myšlení); princip simultánnosti (výzkum a změna nejsou oddělené, ale souběţné momenty; uţ první otázkou ovlivňuji a měním celý systém); poetický princip (organizace jsou jako básně: zdroje nekonečné inspirace a nekonečně mnoha interpretací); anticipativní princip (naše současné chování je neseno, ovlivňováno a provázeno silou našeho vlastního obrazu o budoucnosti); pozitivní princip (aby se nahromadilo mnoţství energie potřebné pro uskutečnění změny, je třeba velké mnoţství pozitivních emocí a sociálních vazeb). Vyváženost novosti a kontinuity Kromě základního dŧrazu na „pozitivní jádro“ a jeho rozvíjení, AI také dbá na vyváţený vztah mezi dŧrazy na „kontinuitu“ (minulost; odkrývání, co dává ţivot, zakotvení v trvalých hodnotách a osobní identitě), „novost“ (budoucnost; kreativní chaos, učení se, zvědavost, snění, otevřenost) a „proměnu“ (transformace; sdílená cesta či scénář, zpětná vazba, slavení úspěchŧ), jak je to níţe znázorněno graficky (srov. Obrázek 21 na následující straně). Vyváţenost těchto tří rozměrŧ je dŧleţitá, protoţe přílišný dŧraz na kontinuitu by ústil v organizaci krátkozrakou, zaloţenou jen na dodrţování pravidel a stále hledící zpět ke 1154 AI je velmi citlivé na zpŧsob vyjadřování a na termíny pouţívané při zkoumání organizačních procesŧ, přičemţ se snaţí dŧsledně eliminovat jakékoli termíny „slovníku lidského či organizačního deficitu“ (depresivní, bulimický, krize středního věku, neurotický, terapie, organizační stres, konflikt rolí, nízká morálka, nekompetentnost, organizační diagnóza, vyhoření apod.). Jeho zastánci jsou totiţ přesvědčeni, ţe jakým zpŧsobem se v organizaci (či v lidské společnosti vŧbec) mluví, takovým směrem se organizace (či společnost) vyvíjí (jazyk „konstruuje“ společnost). Organizace se zde nechápe jako „problém, který je třeba vyřešit“, ale jako „tajemství, které je třeba obejmout“. AI se dŧsledně snaţí pouţívat výrazy „pozitivního diskursu“ (jako např. pozitivní hodnocení, naděje v budoucnost, sny, vize, otevřenost, vnímavost, učení se, aktivní propojení, spolupráce, kooperace, překvapení, zvědavost apod.). Zastánci AI jsou přesvědčeni, ţe se tím nevyhýbají problémŧm či bolestem, ale snaţí se pomoci tyto negativní zkušenosti začlenit do širšího a hlubšího rámce (reframing): pod kaţdou bolestí, nespokojeností, nedostatkem či problémem lze nalézt „pozitivní jádro“ vyjádřitelné slovníkem touhy po tom, čeho se nedostává. Jestliţe například se někdo cítí být hluboce zraněn necitlivostí svého šéfa, je moţné jej vţdy přivést ke hlubší, pozitivní touze po přijetí, respektu či partnerství, která zde není naplňována, a dál se ptát, jak právě tuto touhu naplnit, spíše neţ se snaţit řešit „problém se šéfem“. Srov. COOPERRIDER: Appreciative Inquiry Handbook, xviii. 1155 Srov. COOPERRIDER: Appreciative Inquiry Handbook, 7–9. 334 Organizační inspirace Kapitola 4 svému „zlatému věku“; přílišný dŧraz na novost by ústil ve vedení, které ztrácí kontakt s realitou a vytváří si nějaká umělé vzdušné zámky nových koncepcí; přílišný dŧraz na transformaci by ústil v organizaci bez smyslu pro směr či jasnou vizi, kde se změna stává samoúčelem. Zvládání a prohlubování - zvídavosti a učení se NOVOST - snění a hledání nových cest - osobního růstu a rozvoje Zvládání a prohlubování Zvládání a prohlubování - centrálních hodnot Zdravá - společné vize a scénářů - našich silných stránek - zpětné vazby a slavení úspěchů ORGANIZACE - experimentu a tvůrčího napětí - návaznosti procesů KONTINUITA TRANSFORMACE 1156 Obrázek 21: Organizační změna podle AI – kontinuita, novost a proměna Čtyřfázový proces AI V srdci metodiky dnes většinou pouţívané v AI pak leţí tzv. „pozitivní jádro“, které je počátkem i cílem celého procesu AI. Čtyřfázový proces, ze kterého se základní metodika AI skládá, na toto jádro navazuje, vychází z něj a je pomŧckou pro jeho další rozvinutí a obohacení (srov. grafické vyjádření tohoto procesu v příloze P 20.5, Obrázek 29, str. 670). Toto minulé i přítomné pozitivní jádro je v první fázi (Discovery – „Odkrývání“) zkoumáno, odkrýváno, objevováno a především oceňováno (appreciating); ve fázi druhé (Dream – „Snění“) je toto pozitivní jádro zesilováno rozvinutím jasné konkrétní vize (envisioning) navazující na odkrytý pozitivní potenciál a ve vztahu k širšímu či vyššímu smyslu organizace; toto jádro je pak ve třetí fázi (Design – „Navrhování“) propleteno do základní struktury nové „organizační architektury“ jiţ vytvářené (co-constructing) navrhováním tzv. „provokativních návrhŧ“ cest vedoucích k ideální organizaci; a konečně ve fázi čtvrté (Destiny – „Zacílení“) je toto rostoucí pozitivní jádro postupně realizováno, rozvíjeno a posilováno v procesu trvalého přetváření a učení se podporovaného konkrétními iniciativami či projekty (sustaining).1157 1156 Podle COOPERRIDER: Appreciative Inquiry Handbook, 25. 1157 Srov. tamtéţ, 5–7. 335 Organizační inspirace Kapitola 4 Appreciative Inquiry a synodalita Jestliţe jiţ koncept učících se organizací zdŧrazňoval dŧleţitost podílu všech zúčastněných na spoluutváření (tj. na vedení) organizace, přístupy zaloţené na AI toto dotahují ještě dále a moţná díky svojí větší srozumitelnosti mnohem víc pronikají i do oblastí sociálně, charitativně či církevně zaměřených projektŧ a organizací. V rámci AI je např. zpracována metodologie zvaná „AI Summit“, která umoţňuje aktivní spoluúčast velkého počtu lidí na zkoumání společné minulosti i přítomnosti a utváření společné budoucnosti. Podobně jako koncept učících se organizací, i AI poukazuje na ţivotně dŧleţitou provázanost hlubokých vrstev lidského a komunitního vnímání reality s jazykem, ve kterém se tato realita vyjadřuje a kterým se zároveň také utváří, a proměnou této vnější reality pro- mítnutou do konkrétních struktur, akcí či postupŧ. Takto se zde opět objevují prvky všechny tří rovin synodality: emotivní, efektivní i strukturní. 4.5.3 Souhrn: Organizace jako komplexní skutečnost Na příkladu dvou dnešních manaţerských modelŧ, Learning Organizations a Appreciative Inquiry, jsme nakonec mohli ukázat, jak velkou dŧleţitost v organizačních procesech hraje také participace širší základny na prŧběţném spoluutváření organizace. Appreciative Inquiry nám ukázalo, ţe organizaci lze rozvíjet skrze společné „snění“ o ideální podobě organizace, které ovšem není odtrţené od reality, ale navazuje na „odkrý- vání“ pozitivních tvŧrčích sil v organizaci, a tím také dodá lidem energii a odkryje v nich potenciál ke konkrétnímu „přetváření“ sociálního světa, ve kterém ţijí. Koncept učících se organizací nám zas připomněl, jak dŧleţitá je provázanost všech vrstev organizace a jak potřebné jsou praktické dovednosti podporující tvŧrčí dialogické přetváření organizační kultury. Navíc nám tyto přístupy velmi jasně připomněly potřeby praktického metodického uchopení toho, co je často sice jiţ teoreticky poměrně dobře reflektováno, ale zatím si s tím organizace v praxi příliš nevědí rady. To se týká především takových teoretických konceptŧ, které tyto přístupy „zuţitkovávají“ a prakticky zakotvují, jako „sociální konstrukce reality“, „systémové myšlení“, „sdílené vŧdcovství“, „organizační učení se“, „osobní rŧst“ v harmonii s „rozvojem organizace“, či „týmová kreativita“. Nakonec jsou tyto dva koncepty také typickými představiteli dvou perspektiv teorie organizace, ke kterým jsme se na začátku této kapitoly (srov. 4.1.1) ve světle Lonerganova „kritického realismu“ přihlásili jako k perspektivám, které mohou poskytnout cenné inspi- race pro další prakticko-teologickou reflexi: perspektivy modernistické (především v jejím dŧrazu na systémové myšlení a „organický rŧst“) a perspektivy symbolicko-interpretativní (v jejím dŧrazu na organizační kulturu a symbolický rozměr vedení). 336 Organizační inspirace Kapitola 4 4.6 SHRNUTÍ: ORGANIZAČNĚ-TEORETICKÉ INSPIRACE PRO DALŠÍ REFLEXI Účelem čtvrté kapitoly této dizertace bylo představit relevantní prameny rŧzných humanitních věd (především teorie organizace) a započít tak kritický dialog mezi těmito humanitními disciplínami, ekleziologickou reflexí a současnou situací pastoračních rad směřující k tvŧrčí prakticko-teologické syntéze. Inspirace vycházející z těchto pramenŧ jsme podobně jako v kapitole předchozí, po obecném úvodu do základních perspektiv teorie organizace a jejich filosofické kritiky, roz- členili do tří oblastí, ve kterých jsme se z organizačně-teoretické perspektivy zabývali pod- něty týkajícími se strukturní, efektivní a emotivní roviny synodality: Fundamentálně: Z perspektiv, které se v teorii organizace dnes rozvíjejí a které se pak promítají i do praktických manaţerských konceptŧ, lze z filosofického hlediska kritic- kého realismu za nejpřijatelnější povaţovat rozvinutou modernistickou perspektivu s jejím dŧrazem na organické systemické struktury, doplněnou o symbolicko-interpre- tativní perspektivu s jejím respektem k roli jazyka, chování a symbolŧ v sociální kon- strukci reality. Zdá se, ţe tomuto východisku víceméně odpovídá model organizace, jak byl vyvinut v rámci přístupu zvaném „učící se organizace“, který spojuje potřebu pevné strukturální a ideové „architektury“ s citlivostí kulturně podmíněných měkkých „procesŧ“ a s otevřeností spirituálnímu rozměru. Toto pojetí pak nabízí přímou kon- struktivní konfrontaci s pojetím farnosti jakoţto „communia Trojjediného“, které je konstituováno jak synodálně, tak ‚hierarchicky„. Navíc, pokud se pastorační rada má zaměřovat na farnost jako celek a na prostředí, v němţ farnost pŧsobí, zkoumané prameny poskytují dostatek materiálu k tomu, aby ukázaly, jak komplexní tento organizační celek je a kolik rŧzných organizačních podob mŧţe farnost mít. Inspirace pro „strukturní“ rovinu synodality aneb „skelet“ organizace: V organickém a kulturním pojetí organizace se organizační struktury chápou jako něco dynamického a integrálně propojeného se ţivotem, stále hledajícího vyváţenost mezi diferenciací a integrací. Organizační struktury se pruţně přizpŧsobují jak prostředí, ve kterém organizace pŧsobí, tak komplexitě úkolu, který organizace zastává. Takto dynamicky chápaným strukturám pak také musí odpovídat příslušný styl vedení organizace. Zde je moţné v dnešní teorii organizace pozorovat silný dŧraz na distribuci vedení do celé organizace a na rŧzné modely sdíleného vedení organizace. Přitom se ukazuje, ţe hierarchické „vertikální“ a participativní „sdílené“ vedení se nevylučují, ale naopak se navzájem potřebují. Zde se pro dialog s teologickými prameny na rovině „strukturní“ synodality ihned nabízí velmi zajímavé analogie s komplementaritou sluţebného a všeobecného kněţství všech věřících. 337 Organizační inspirace Kapitola 4 Inspirace pro „efektivní“ rovinu synodality aneb „nervový systém“ organizace: Procesy práce probíhající v kaţdém pracovním týmu, tudíţ i v pastorační radě, vyrŧstají z hlubokého podhoubí mezilidské komunikace postavené na vzájemné dŧvěře, ale jsou také usměrňované rŧznými komunikačními systémy, pravidly či technikami. To se pak promítá i do dalších systémŧ, které umoţňují širokou participaci a kvalitní rozhodování. Je třeba, aby tyto procesy odpovídaly výše nastíněnému charakteru organizace jako ţivého organizmu či z ţivotních interakcí vyrŧstající kultury. V této oblasti je ovšem k dispozici také velké mnoţství zkušeností a praktických podnětŧ z manaţerské praxe z komerční i neziskové sféry, stejně jako z oblasti politického či spolkového ţivota. Vše se pak jakoby slévá v tématu tvorby a formulace organizačního poslání, vize a strategie, coţ se zdá, ţe je základním úkolem rŧzného typu týmŧ či představenstev podílejících se na vedení dnešních organizací. Jistě bude velmi přínosné uvést některé z těchto podnětŧ do kritického dialogu s teologií dialogu v církvi a porovnat tyto přístupy s těmi, které se nabízejí z pramenŧ prakticko-teologických. Inspirace pro „emotivní“ rovinu synodality aneb „srdce“ organizace: Osoby, které tvoří organizace, nepŧsobí „uvnitř“ nějakých neosobních struktur, ale samy svými vztahy a veškerými interakcemi tyto struktury a systémy spolukonstruují uvnitř jedinečné organizační kultury, často sloţené z rŧzných subkultur. Typ této kultury či subkultury se pak také přizpŧsobuje dalším faktorŧm, jako vnějšímu prostředí či zpŧsobu vedení. Běţnou součástí takovýchto organizačních kultur jsou dnes pracovní skupiny či týmy, které nejsou jen pracovními nástroji, ale také buňkami, kde mŧţe jako v „inkubátoru“ probíhat hluboká transformace osobních i komunitních zpŧsobŧ myšlení, návykŧ či jednání, které se postupně mŧţe rozšiřovat do celé organizace. Přitom je jasné, ţe pro solidní fungování organizací je klíčová nejen kvalitní péče o výběr a formaci jednotlivých pracovníkŧ, ale především trvalá péče o doprovázení procesŧ tvŧrčího učení se jak na rovině osobní, tak týmové či organizační. Tyto koncepty a podněty pak jiţ mají hodně co říci k tomu, čím je na emotivní rovině synodality „spiritualita společenství“, a volají po dialogu s teologickým konceptem sensus fidei. Organizace jako komplexní skutečnost: Na příkladech dvou komplexních organizačních modelŧ jsme si nakonec připomněli dŧleţitost komplexního pochopení a uchopení organizace jako celku a vzájemné provázanosti jejích jednotlivých dimenzí. V této čtvrté a předchozí třetí kapitole jsme shromáţdili mnoţství teologických pramenŧ a organizačně-teoretických inspirací, které nyní mŧţeme uvést do tvŧrčího dialogu s výsledky situační reflexe první kapitoly a kontextuálního zkoumání kapitoly druhé. Syntézu tohoto dialogu prezentuje kapitola následující. 338 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 KAPITOLA 5. PRAKTICKO-TEOLOGICKÁ REFLEXE V páté kapitole, která je jakýmsi „srdcem“ celé dizertace, je prezentována prakticko- teologická reflexe situace pastoračních rad farností v české církevní provincii ve světle teologie synodality a teorie organizace. Tato kapitola tak svým zpŧsobem odráţí a shrnuje výsledky tvŧrčí konfrontace mnoha z doposud představených výsledkŧ výzkumŧ a studia nejrŧznějších pramenŧ a snaţí se je shrnout do prakticko-teologické syntézy, na kterou pak bude moci navázat závěrečná, strategicko-prakticky zaměřená kapitola šestá.1158 Při této reflexi budeme vycházet především z výsledkŧ našich výzkumŧ prezentovaných ve druhé kapitole. Nejprve však zformulujeme teoretická východiska této reflexe (5.1), která nám poslouţí jako základní kriteriologie shrnující hlavní linie teologie synodality a teorie organizace ze třetí a čtvrté kapitoly, v jejímţ světle budeme posuzovat výsledky zmíněných výzkumŧ. Aby však tato kriteriologie byla prakticky pouţitelná, zformulovali jsme následně návrh základního profilu synodálně orientované PRF (5.2), ve světle kterého pak mŧţeme reflektovat jednotlivé oblasti týkající se sluţby PRF v české církevní provincii. Protoţe je sluţba PRF ovlivněna učením církve, které je k dispozici v centrálních církevních dokumentech, budeme nejprve hledat odpověď na otázku, do jaké míry a jakým zpŧsobem toto učení církve odpovídá námi prezentovanému pochopení synodality (5.3). Podobným zpŧsobem mohou sluţbu našich PRF ovlivňovat rŧzné zkušenosti a inspirace ze zahraničí, na jejichţ synodálně orientovanou reflexi se zaměříme v další části (5.4). Zbývající tři části se pak jiţ zaměřují přímo na synodální procesy či na témata týkající se PRF jako realizace synodality v pastorační praxi v české církevní provincii. Nejprve budeme tato témata reflektovat v rámci sněmovního procesu a sněmovních jednání a dokumentŧ Plenárního sněmu katolické církve v České republice (5.5), poté se s touto synodálně orientovanou optikou zaměříme na zkoumání partikulárního práva v českých diecézích týkajícího se PRF (5.6) a v poslední části představíme výsledky reflexe rŧzných rovin synodality v pastorační praxi PRF ve farnostech české církevní provincie (5.7). Celou kapitolu pak zakončíme syntetizujícím shrnutím (5.8), připravujícím pŧdu pro strategicko-praktické otázky šesté kapitoly. 1158 Touto kapitolou tedy odpovídáme na některé z výzev, které jsme prezentovali v závěru třetí kapitoly: rozvinout ekleziologickou reflexi poslání a práce PRF, reflektovat zpŧsoby práce PRF ve světle teologických a společenských věd, reflektovat práci PRF v rámci širšího církevního i společenského celku, teologicky vyhodnotit diecézní stanovy a jejich vliv na práci a rozvoj PRF a načrtnout pastorační praxi i teologické reflexi odpovídající profil PRF. 339 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 5.1 PRF JAKO REALIZACE SYNODALITY: TEORETICKÁ VÝCHODISKA REFLEXE Jiţ od počátku této dizertace nás doprovázelo bliţší určení našeho úhlu pohledu vyjádřené obratem „realizace synodality v pastorační praxi“. Zatímco pojem „synodalita“ jsme před- běţně vymezili jako „označení oné konstitutivní strukturální charakteristiky církve na všech jejích organizačních úrovních, která připomíná, ţe církev je nejen hierarchicky uspořádanou organizací, ale také a zároveň společenstvím všech křesťanŧ na ‚společné cestě„, společně ţijících, společně slouţících a společně se rozhodujících v rozmanitosti a vzájemné komplementaritě nejrŧznějších darŧ, povolání, sluţeb a úřadŧ“, pojem „pastorační praxe“ jsme pak od počátku chápali jako „veškeré konání farnosti jako celku, jejích jednotlivých skupin či jednotlivých členŧ farní obce ve spojení s touto komunitou realizované ve světle a v síle evangelia směřující k naplnění poslání církve ve všech jeho základních oblastech“.1159 V prŧběhu našeho zkoumání pastorační praxe a studia relevantní teologické i orga- nizačně-teoretické literatury se však pojem „synodalita“ obohatil o některé další dŧleţité dimenze. Proto v této první části páté kapitoly budeme tyto další rysy konceptu synodality prezentovat podrobněji. Při této prezentaci budeme vycházet především z poznatkŧ prezentovaných podrobně ve třetí a čtvrté kapitole této dizertace. 5.1.1 Svátost communia Trojjediného a „tančící církev“ Jaká základní ekleziologická a organizačně-teoretická východiska je moţné na základě studia relevantní literatury poloţit do základŧ krietriologie sluţby pastoračních rad z hlediska realizace synodality v pastorační praxi? V následujících odstavcích se pokusíme na tuto otázku odpovědět a budeme prezentovat základní obrysy, které se postupně ze zkoumaných pramenŧ vynořily. Biblicko-ekleziologické východisko Na základě našeho studia dnešní ekleziologie čerpající z biblické exegeze (srov. část 3.1) jsme učinili odŧvodněné rozhodnutí, ţe za teologický základ pro chápání synodality církve budeme povaţovat trojičně zaloţenou communio-ekleziologii (církev jako „svátost communia Trojjediného“), která respektuje ko-esencialitu jak charismatické, tak ‚hierarchické„ dimenze církve, která je konstituována „synodálně i ‚hierarchicky„ zároveň“ (communio hierarchica), a to na všech stupních své organizační struktury, specificky pak na rovině ţivota a sluţby farnosti. Při tom jsme vycházeli z následující definice církve podle Medarda Kehla: 1159 Srov. Úvod této dizertace, část „Název dizertace a definice tématu“. 340 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 „Katolická církev se chápe jako ‚svátost Boţího communia‟; jako taková tvoří Duchem svatým sjednocené, Synu Jeţíši Kristu připodobněné a s celým stvořením do Boţího království povolané společenství věřících, které je konstituováno synodálně i ‚hierarchicky„ zároveň.“1160 Na základě této definice lze tedy církev, ještě stručněji vyjádřeno, chápat jako synodálně-hierarchicky strukturovanou svátost communia Trojjediného.1161 Při jakémkoli posuzování „realizace synodality v pastorační praxi“ se proto budeme ptát, jakým zpŧsobem je tato synodalita zasazena do trojičního chápání církve a jakým zpŧsobem je zachován princip zachování rovnováhy („ko-esenciality“ či „souběţné pŧvodnosti“) mezi její synodální (resp. charismatickou)1162 a ‚hierarchickou„ dimenzí.1163 Jako biblické měřítko se nám zde nabízí text Ef 2,18–22, kde je zdŧrazněno, ţe z Ţidŧ i pohanŧ, jakoţto „spoluobčanŧ svatých“ a „členŧ Boţí rodiny“, stojících „v Něm“ (v Kristu) „v jednotě Ducha před Otcem“, „na základě apoštolů a proroků“ „roste svatý chrám v Pánu“ a je budován „Boţí příbytek v Duchu“, jehoţ „úhelným kamenem“ je „Kristus“, který vše „pevně spojuje“ (srov. Obrázek 3 na str. 190). V tomto krátkém hutném textu lze tedy zachytit všechny základní prvky výše uvedené definice církve: trojiční perspektiva („v Kristu“, „v jednotě Ducha“, „před Otcem“); synodálně-charismatická dimenze („proroci“, „Boţí příbytek v Duchu“); hierarchicko-christologická dimenze („apoštolové“, „svatý chrám v Pánu“); vzájemné propojení a odkázanost („úhelný kámen“, který vše „pevně spojuje“). Konkrétní farnost pak lze ve světle těchto biblicko-teologických východisek chápat jako do synodálně-hierarchické struktury katolické církve začleněnou místní rodinu bratří a sester putujících společně s ostatními lidmi do Otcova království, která přijala Krista jako svého Spasitele a je na své cestě naplňována a shromaţďována Duchem svatým. 1160 KEHL: Die Kirche, 51. 1161 Např. Lexikon für Theologie und Kirche čteme: „Jakoţto svátost communia trojjediného Boha potřebuje i sama církev komuniální strukturu.“ ROOS: Pastoralrat, in: LThK 1443. 1162 Jestliţe jsme výrazy „synodální“ a „charismatická“ (dimenze církve) pouţili téměř jako synonyma, pak je ovšem třeba upřesnit, ţe zatímco (ve světle oddílu 3.1.2) pod „charismatickou“ dimenzí církve chápeme rozměr ţivota křesťanŧ, který zdŧrazňuje otevřenost „volnému“, „charismatickému“, na svátosti a úřad „nevázanému“ pŧsobení Ducha svatého v církvi (coţ lze ztotoţnit s „emotivní“ rovinou synodality), výrazem „synodální“ dimenze je pak zdŧrazněn zároveň také i strukturální prvek ţivota církve, který pro tuto „charismatickou“ dimenzi vytváří prostor , umoţňuje, aby byla rozvinuta, a dbá na to, aby byla zachována rovnováha s dimenzi „hierarchickou“ (tj. „strukturní“ a „efektivní“ roviny synodality). 1163 Jak zdŧrazňuje i Cyril V. Pospíšil, církev se musí vyhnout jak „christomonismu“ (který z ekleziologie dělá pouhou „hierarchologii“), tak „pneumatomonismu“ (který by absolutizoval charismatické pŧsobení Ducha před svátostnou strukturou církve), a říká: „Kontrapozice úřad – charisma tedy není absolutní, neboť jedno i druhé má styčné společné body s mystériem třetí osoby Trojice a obojí má slouţit k tomu, abychom my všichni společně byli co nejdokonalejší ikonou Trojjediného.“ POSPÍŠIL: Jako v nebi, 64. 341 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 Organizačně-teoretická konkretizace Protoţe však, jak jsme jiţ připomenuli v úvodu ke třetí kapitole, církev jakoţto „komplexní boţsko-lidská skutečnost“ má také svoji organizační stránku, bylo třeba se dále ptát, jakým zpŧsobem mohou být tyto stránky ve farnosti uváděny do rovnováhy zcela prakticky. Při výběru vhodných organizačních konceptŧ a nástrojŧ bylo třeba uvaţovat, jakou organizačně-teoretickou perspektivu ty které koncepty či nástroje předpokládají a z jakých filosofických konceptŧ v posledku vycházejí. Na základě filosofické kritiky rŧzných perspektiv teorie organizace a studia jejich praktických aplikací jsme dospěli k názoru, ţe s výše uvedeným pojetím církve je víceméně kompatibilní např. model organizace, který byl vyvinut v rámci přístupu zvaném „učící se organizace“ (srov. Obrázek 11 na str. 282). Tento přístup spojuje potřebu pevné strukturální a ideové „architektury“ (principy, hodnoty, vize, struktury, systémy, teorie, metody, pomŧcky) s citlivostí kulturně podmíněných měkkých „procesŧ“ (organizační kultura, postoje, přesvědčení, dovednosti, schopnosti, vztahy) a s otevřeností spirituálnímu rozměru. Právě tento dŧraz konceptu „učící se organizace“ na vyváţenost „strukturálních“ a „kulturních“ dimenzí v organizaci se mŧţe stát dobrým orientačním bodem pro hledání praktických cest k vyváţenosti mezi synodálním a ‚hierarchickým„ rozměrem církve. Jak uvidíme níţe, podobně korelující s dělením synodality na rŧzné roviny je také koncept čtyř rovin organizace: personální, interpersonální, manaţerské a organizační. Trinitárně diferencující aplikace na rovinu farnosti Kromě výše uvedené syntézy zásadního ekleziologického východiska a jeho organizačně- teoretické konkretizace, která nám poslouţí jako základ pro kriteriologii zdravého zasazení synodality do celku farnosti, se pak další kritéria nabízí v souvislosti se třemi základními rovinami synodality, jak jsme je analyzovali ve třetí kapitole: (a) „strukturní“ / „demokratizující“, (b) „efektivní“ / „konzultativní“ a (c) „emotivní“ / „spiritualizující“.1164 Protoţe však farnost musí být konstituována „synodálně i ‚hierarchicky„ zároveň“, lze jiţ nyní předběţně konstatovat, ţe podobné roviny se musejí podstatně týkat i ‚hierarchického„ rozměru zpřítomňovaného v roli sluţebného kněţství ve farnosti (srov. podrobněji níţe, především v oddílech 5.1.2 aţ 5.1.4). Tyto roviny pak také dobře korelují s rovinami, které se dnes rozlišují v některých modelech organizace (srov. oddíl 4.1.2): rovině organizační dbající na propojení organizačních struktur s ostatními rozměry organizace odpovídá strukturní rovina synodality 1164 Srov. oddíl „Synodalita a její rŧzné významové vrstvy“ na str. 195nn a „Demokratizující, konzultativní a spiritualizující synodalita“ na str. 199, obojí v části 3.1.3; dále srov. souhrny 3.2.3, 3.3.5 a 3.4.4. 342 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 s její potřebou vytvářet předvídatelný prostor pro rozvoj ostatních rovin synodality; rovině manaţerské, jejímţ základem je zmocňující vedení projevující se ve kvalitním stylu práce zaloţeném na konkrétních dovednostech odpovídá efektivní rovina synodality s jejími komunikačními procesy a metodami; rovině interpersonální, jejímţ základem je vzájemná dŧvěra mezi lidmi, odpovídá emotivní rovina synodality s jejím dŧrazem na komunitní procesy, společenství, slavení či spiritualitu. Jestliţe výše uvedená biblicko-teologická a teoreticko-organizační východiska integrujeme do jednoho konceptu a vztáhneme na úroveň farnosti jakoţto „církve na konkrétním místě“,1165 kterou lze zároveň z organizačního pohledu chápat jako „učící se organizaci“1166 a kterou lze ve světle trinitárně inspirované communio-ekleziologie (srov. 3.1.1) vnímat i skrze symbolické trojbarevné prizma tzv. „trojičního kompasu“ (srov. přílohu P 20.6), je pak moţné farnost definovat takto: Farnost je v konkrétním místě Duchem svatým sjednocené, Synu Jeţíši Kristu připodobněné a s celým stvořením do Boţího království povolané společenství věřících, které je konstituováno synodálně i ‚hierarchicky„ zároveň, a to tak, ţe ve všech svých projevech ţije a rozvíjí tři podstatné, stejně dŧleţité a vzájemně se doplňující momenty (symbolicky zvýrazněné třemi barvami):1167 a. demokratizující strukturovanost: farnost jako „putující Boţí lid“ sjednocovaný a strukturovaný skrze poslání farníkŧ společně i ve vlastních prostorech ţivota hlásat evangelium všem lidem ţijícím na specifickém území a spolupracovat s nimi pro Boţí království („strukturní“ rovina synodality a ‚hierarchie„; „organizační rovina“ organizace a „propojení“; „odstředivý“ směr; „missio“; „parokía“; „karavana“; symbolika „stvořitelské zelené“ s “reflexivním“ dŧrazem na „informaci“ a prostředky rozvíjejícími společenskou stránku farnosti); b. konzultující efektivita: farnost jako „tělo Kristovo“ s údy vzájemně komunikujícími a efektivně spolupracujícími na společném poslání v jedinečnosti darŧ kaţdého, sloţené z jednotlivých skupin a týmŧ za toto poslání spoluzodpovědných („efektivní“ rovina synodality a ‚hierarchie„; „manaţerská rovina“ organizace a „zmocnění“; „dostředivý“ směr; „communio“; „ekklésia“; „organizace“; symbolika „kristovské červené“ s „proaktivním“ dŧrazem na „aplikaci“ a s prostředky rozvíjejícími slouţící stránku farnosti); 1165 Srov. oddíl „Pokus o integraci teologie farnosti s teologií synodality„ v části 3.1.4 na str. 206. 1166 Srov. oddíl „Model „učící se organizace“„„ v části 4.1.2 na str. 281n a část 4.5.1 na str. 329nn. 1167 Pro podrobnější symboliku těchto barev, které budeme pro zvýraznění těchto tří dimenzi pouţívat i nadále, srov. text „Trojiční kompas“ v příloze P 20.6. 343 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 c. spiritualitualizující emotivita: farnost jako „chrám Ducha“ slavící eucharistii a rozvíjející „spiritualitu společenství“ a „spiritualitu rozlišování“ zasahující i hlubší emocionální vrstvy člověka, sloţená ze základních buněk učedníkŧ a učednic Kristových („emotivní“ rovina synodality a ‚hierarchie„; „interpersonální rovina“ organizace a „dŧvěra“; „vertikální“ směr; „mysterium“; „koinonia“; „organizmus“; symbolika „duchovní modré“ s „afektivním“ dŧrazem na „transformaci“ a s prostředky prohlubujícími jemné vrstvy komunitních vztahŧ a vztahŧ k Bohu). Tančící církev a církev kulatého stolu Jak jsme jiţ viděli dříve (srov. oddíl 3.1.2), kaţdý z těchto tří dŧrazŧ, které jsou appropriačně přivlastnitelné1168 jedné z osob Trojice, ke své plné realizaci potřebuje druhé dva a mŧţe se rozvíjet jen v neustálém „trialogu“, ve vzájemné „perichorézní“ prostoupenosti a odkázanosti. Jak zdŧrazňuje Hermann J. Pottmeyer: „Je-li některý z těchto trinitárních základŧ podceňován nebo opomíjen, dochází k hlubokému narušení proudění ţivotodárné mízy v těle církve. Zapomíná-li se na Boha Otce, ztrácí se ze zřetele společná dŧstojnost a misie, které jsou zákla- dem společenství. Není-li církev pojímána jako Kristovo tělo, uspořádané spo- lečenství věřících, […] pak se rozpadá na jednotlivce, kteří si nárokují jedni proti druhým to, ţe jsou nositeli Ducha. Zapomíná-li se konečně, ţe církev je chrámem Ducha svatého, stává se z ní tuhá hierokracie, coţ je výraz odporující ideálu společenství.“1169 Podobně jako jednotlivým osobám Trojice mŧţeme na základě trinitologického principu „apropriace“1170 přičíst některé z vlastností společné jim všem, případně podobně jako mŧţeme rozlišovat některé specifické vlastnosti jednotlivých osob Trojice promítané do 1168 K problematice trinitárních „apropriací“, případně projevování rozlišujících vlastností osob v dějinách spásy srov. POSPÍŠIL: Jako v nebi, 410–424. Výše uvedené přičlenění je koncipováno při vědomí velké komplexnosti teologického konceptu „přivlastňování“ (appropriatio) a je biblicky inspirováno 1 Kor 12,4–6 (srov. POSPÍŠIL: Jako v nebi, 417) a klasickým teologicky dělením na „předcházející příčinu“ v Otci, „vzorovou příčinu“ v Synu a „zdokonalující příčinu“ v Duchu svatém (srov. POSPÍŠIL: Jako v nebi, 415–417) či zlidovělém pojetí Otce jako Stvořitele, Syna jako Vykupitele a Ducha svatého jako Posvětitele. V uvedeném dělení se však nejspíše jedná o „symboly těchto osob ve stvoření, které však mají určitý bliţší nebo vzdálenější poměr k určitým esenciálním charakteristikám boţství nebo ke specifickým osobním vlastnostem Syna či Ducha svatého“ (POSPÍŠIL: Jako v nebi, 421–422). Prakticky je toto dělení také ovlivněno konceptem tzv. „trinitárního kompasu“ Christiana Schwarze, který je podrobně včetně příslušných pramenŧ prezentován v příloze P 20.6 této dizertace. 1169 POTTMEYER Hermann J.: Die zweispältige Ekklesiologie des Zweitens Vaticanum – Ursache nachkonciliarer Konflikte, in: Trierer theologische Zeitschrift 92 (1993) 242–295, 283; citováno v POSPÍŠIL: Jako v nebi, 66. 1170 K problematice trinitární „perichoreze“ srov. POSPÍŠIL: Jako v nebi, 391–410. 344 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 pŧsobení v dějinách spásy, mŧţeme i za pomoci konceptu „církve jako ikony Trojice“ vnímat jednotlivé „rysy“ církve, které zvýrazňují a obrazně ilustrují některé z těchto jednotlivých dimenzí („Boţí lid“, „tělo Kristovo“, „chrám Ducha“). Mŧţeme se pak ptát, zda některé z těchto rozměrŧ nejsou příliš potlačené na úkor druhých. Zároveň však si musíme být vědomi, jak nám to připomíná trinitologický princip „perichoreze“, ţe tyto rysy jakoţto prŧmět vztahŧ osob imanentní Trojice do dějin spásy jsou vzájemně obsaţeny jeden ve druhém, ţe se tedy i v praxi musí navzájem prostupovat, vzájemně podporovat a jakoby v dynamickém pohybu „kolového tance“ neustále přecházet jeden v druhý. Podobně je tomu také u jiţ dříve zmíněných vztahŧ mezi „charismatickou“ a „hierarchickou“ dimenzí církve, mezi „lidským“ a „boţským“ rozměrem církve jako komplexní skutečnosti či v rámci chápání farnosti jako „realizace církve v konkrétním místě“ v závislosti na partikulární církvi (diecézi), případně v rámci místa pastorační rady farnosti jako malé buňky širšího „těla“ farnosti, ve které se však odráţejí podstatné rysy tohoto „těla“. Z organizačně-teoretických inspirací je pak s těmito dŧrazy rozvíjenými pod hlavičkou „principu perichoreze“ ve zvláštní blízkosti systémová teorie chápající organizaci jako organizmus a z této teorie vycházející „pátá disciplína“ učících se organizací zvaná „systémové myšlení“. Tento obraz trinitární perichoreze jakoţto „kolového tance“ navazuje na pŧvodní význam řeckého slova perichoresis, pŧvodně označujícího právě kolový tanec, případně krouţivý pohyb jeden kolem druhého při tanci.1171 Jestliţe si tedy dovolíme takto dynamicky vnímat vnitřní vztahy osob v Trojici a jestliţe si dovolíme připustit, ţe tyto vztahy zanechávají své stopy dokonce i ve stvoření, natoţ potom ve společenství církve jako ikony Trojice, pak za jeden z centrálních vŧdčích obrazŧ,1172 do kterých mŧţeme zasadit naše hledání cest ke zdravé a plné realizaci synodality v církvi a v našich farnostech, je obraz farnosti jako „tančící církve“, jako strukturované společenství bratří a sester tančící společně „kolový tanec“ vzájemné odkázanosti, podpory, prolínání a respektu k jedinečnosti role kaţdého, který je zároveň otevřen i všem kolem a který všechny kolem ve své hloubce jiţ v podstatě i zahrnuje. 1171 Tak POSPÍŠIL: Jako v nebi, 394, s odvoláním na G. L. Prestige. Podobně uvádí George Cladis, ţe slovo choros ve starověké řečtině označovalo kolový tanec praktikovaný na banketech a při slavnostních příleţitostech a ţe odvozené sloveso choreuo znamenalo tancovat v kolovém tanci (tyto tance pak prý také zahrnovaly zpěv, odkud prý pak pochází anglické slovo chorus). Předpona peri (v řečtině znamenající „kolem“) pak prý ještě jednou zdŧrazňuje onu cirkularitu tanečního pohybu. Srov. CLADIS George: Leading the Team-Based Church. How Pastors and Church Leaders Can Grow Together int a Powerful Fellowschip of Leaders, San Francisco, CA: Jossey-Bass, 1999, 4. 1172 O dŧleţitosti a vlivu obrazŧ Boha na praxi křesťanského ţivota srov. např. Srov. také POSPÍŠIL: Jako v nebi, 63: „Církev je ikonou Trojice, o tom není pochyb. Jenomţe kvalita této ikony v konkrétní historické situaci v mnohém závisí na úrovni našeho trinitárního vědomí; konkrétněji na tom, jak hluboce si uvědomujeme praktický význam obrazu Boha.“ 345 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 Jiný z inspirativních vŧdčích obrazŧ pak v naší souvislosti mŧţe být obraz společenství církve sedícího u „kulatého stolu“ inspirovaný slavnou ikonou Trojice Andreje Rubleva, podobně navazující na koncept „perichoreze“ jako obraz předchozí.1173 Jak píše George Cladis, zdá se, ţe tyto „tři osoby Trojice, sedíce kolem stolu, na kterém je přítomna eucharistie, nabízejí místo u stolu věřícímu, který tuto ikonu drţí. Tato prezentace Trojice v radosti, svobodě a rovnosti zahrnuje pozvání ke společenství u stolu“.1174 V dalších třech oddílech této části nyní budeme prezentovat syntézu teologických východisek a organizačně-teoretických inspirací, které se týkají jednotlivých rovin ţivota a sluţby farnosti, které jsme stručně nastínili výše, a to v jejich jak „synodálně- charismatickém“, tak také „hierarchicko-svátostném“ aspektu. 1173 Srov. CLADIS: Leading the Team-Based Church, 5–8, s odvoláním na koncept Letty Russella z jeho knihy Church in the Round (1993), který zde mluví o „round table leadership“, který má při respektování „perichoretického principu“ šanci překonat protiklady jako „laici“ – „klérus“ či uzdravit rŧzné „boje o moc“, aniţ by při tom setřel nutné rozdíly v rolích. 1174 CLADIS: Leading the Team-Based Church, 8. 346 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 5.1.2 Demokratizující strukturovanost putujícího Boţího lidu První z charakterizujících kriteriologických momentŧ synodálně chápané farnosti, jsme nazvali „demokratizující strukturovanost církve jakoţto Boţího lidu“ a konstatovali jsme, ţe tento Boţí lid je strukturovaný a sjednocovaný skrze poslání farníkŧ společně i ve vlastních prostorech ţivota hlásat evangelium všem lidem ţijícím na specifickém území a spolupracovat s nimi pro Boţí království. Na základě podrobného studia příslušných teologických pramenŧ je totiţ moţné cír- kev, farnost a analogicky i PRF chápat jako organicky strukturované společenství učedníkŧ a učednic, kteří jsou na společné cestě do Boţího království, kde rŧzní jeho členové zastávají rŧzné role a úkoly. Některé z nich jsou spojené se svátostí svěcení (repraesentatio Christi capitis et unitatis ecclesiae; „reprezentativní“ participace na Kristově kněţství), jiné vyplývají ze „všeobecného kněţství všech věřících“ zakládajícího zásadní rovnost všech křesťanŧ („existenciální“ participace na Kristově kněţství). Ve třetí kapitole (srov. část 3.2) jsme viděli, ţe právě teologie sluţeb v církvi je dŧleţitým teologickým východiskem pro pochopení „strukturní“ roviny synodality, přičemţ vztah mezi sluţbou svátostného kněţství ve farnosti a všeobecným kněţství všech věřících mŧţe být povaţován za další z příkladŧ, kdy lze uplatnit trinitologický koncept perichoreze připomenutý v předchozím oddíle. V jistém slova smyslu „demokratizující“ rozvoj farnosti (tj. rozvoj beroucí váţně celý Boţí lid) mŧţe být vydařený jen tehdy, je-li skrze nositele svátostného kněţství zakotven v určujícím „svatém počátku“ (v „hierarchii“),1175 tj. v Kristu jakoţto „hlavě“ církve. A naopak – zdravý rozvoj sluţby svátostného kněţství spojené z pastýřským vedením farnosti předpokládá, ţe svátost kněţského svěcení chápeme jako „sborovou svátost“, která je ze své podstaty a od svého počátku sama o sobě znamením a modelem sborovosti či synodality celé církve (srov. Obrázek 8 na str. 226).1176 Jak jsme jiţ viděli, tato vzájemná odkázanost je zakotvena jiţ v konceptu společného „základu“, jehoţ součástí jsou jak „apoštolové“, tak „proroci“ (srov. Obrázek 3 na str. 190), a v trinitárním pojetí „sborové svátosti“, která má jak rozměr „christologický“, tak „ekleziologicko- pneumatologický“, přičemţ oba jsou podle modelu Trojice sjednocené v jednom jediném pŧvodu.1177 Toto teologické chápání struktur v církvi odpovídá chápání struktur v organickém a kulturním pojetí organizace, jak jsme se s nimi seznámili ve čtvrté kapitole (srov. část 4.2). 1175 Srov. pozn. pod čarou č. 663 a 664 a související hlavní text. 1176 Srov. KOHUT: Sborový charakter sluţebného kněţství, 144. 1177 Podrobněji srov. oddíl 3.2.2; GRESHAKE: Priester sein in dieser Zeit, 130–138; KOHUT: Sborový charakter sluţebného kněţství, 154–156. 347 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 Zde se organizační struktury chápou jako něco dynamického a integrálně propojeného se ţivotem, stále hledajícího vyváţenost mezi diferenciací a integrací. Zdravou inspiraci mŧţeme v těchto konceptech organizačního rozvoje hledat i pro praktické pojetí vedoucí pastýřské role v církvi, přičemţ velmi inspirativní je především v dnešní teorii organizace přítomný silný dŧraz na dŧleţitost „distribuce“ vedení do celé organizace a na rŧzné modely „sdíleného vedení“ organizace. Přitom se i na této rovině praktického vedení a řízení organizace se ukazuje totéţ, co vyplynulo z naší teologické reflexe: totiţ ţe hierarchické „vertikální“ a participativní „sdílené“ vedení se nevylučují, ale naopak se navzájem podporují a dokonce potřebují. V tomto pohledu lze tedy říci, ţe kaţdá „synodální“ struktura je ze své podstaty odkázána na zakotvení v „hierarchii“ (především s jejím „pastýřským posláním“ či „mocí řídící“) a kaţdá „hierarchická“ struktura je ze své podstaty odkázána na vykonávání v prostředí „synodality“. Jak v evangelijních počátcích zakotvená „synodalita“, tak celému Boţímu lidu slouţící „hierarchie“ jsou tedy dva komplementární momenty struktury celému lidstvu otevřeného Boţího lidu putujícího do Otcova království. 5.1.3 Konzultující efektivita těla Kristova Druhý z charakterizujících kritierioligických momentŧ synodálně chápané farnosti jsme nazvali „konzultující efektivita církve jakoţto těla Kristova“ chápaného jako funkčně orga- nizovaná jednotka s údy vzájemně komunikujícími a efektivně spolupracujícími na společném poslání v jedinečnosti darŧ kaţdého, která je sloţená z jednotlivých skupin a týmŧ za toto poslání spoluzodpovědných. Jak jsme viděli ve třetí kapitole (srov. část 3.3), takováto efektivita při spolupráci a spolurozhodování vyţaduje rozvoj konzultativních procesŧ ve farnosti, které jsou realizované skrze konkrétní dialogické struktury, jeţ nejsou v protikladu s hierarchickým uspořádáním církve, ale naopak toto uspořádání umoţňují. Tyto dialogické struktury pak v praxi poskytují prostor především pro rozvinutí „teologizujícího“ dialektu, který skrze rŧzné praktické nástroje teologické reflexe konkrétní pastorační situace ve farnosti umoţňuje rozvoj efektivních dialogických procesŧ zakotvených v evangeliu. Přitom se ukazuje (srov. oddíl 3.3.4), ţe pro rozvoj zdravého vnitrocírkevního dialogu je třeba zapojit ne dvě, ale spíše tři „strany“, a tak rozvíjet jakýsi „trialog“ mezi učitelským úřadem církve (ve farnosti reprezentovaným farářem), vědeckou teologií (ve farnosti reprezentovanou odbornými po- radci a biblicko-teologicky vzdělanými farníky) a kaţdodenní ţitou vírou ostatních členŧ Boţího lidu (ostatní farníci při nejrŧznějších příleţitostech). Aby však konkrétní konzulta- 348 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 tivní procesy probíhaly k uţitku celku, zdá se, ţe nestačí jen vnímat jejich teologický základ, ale také hledat praktické postupy vhodné pro jejich moderaci. A právě při zkoumání pramenŧ z teorie organizace jsme pak viděli (srov. část 3.4), jak procesy práce probíhající v kaţdém pracovním týmu vyrŧstají z hlubokého podhoubí mezilidské komunikace postavené na vzájemné dŧvěře, ale ţe je také zapotřebí, aby byly usměrňované rŧznými komunikačními systémy, pravidly či technikami (z nichţ velmi zajímavé se opět nabízejí v rámci konceptu „učící se organizace“, především v rámci disciplíny „týmového učení se“ – konstruktivní diskuse a tvŧrčí dialog, ale také v rámci dovedností vedoucích k rozvoji „sdílené vize“). Je ovšem třeba, aby tyto procesy odpovídaly charakteru farnosti jakoţto ţivého organizmu a z konkrétních ţivotních interakcí vyrŧstající a teologicky reflektované ţivotní kultury. Situaci ţivota a sluţby farnosti jsou, zdá se, velmi blízká témata tvorby a formulace organizačního poslání, vize a strategie, která se dnes často prezentují jako klíč k úspěchu neziskových organizací. Pokud rŧzné metodické postupy počítají se zapojením „filosofie farnosti“ jako jednoho z určujících pramenŧ pro tvorbu strategické vize, pak mohou být kompatibilní s potřebami farnosti, jejíţ pastorační strategie musí být spoluutvářena poselstvím evangelia. Opět i zde lze vidět, jak i do tohoto druhého charakterizujícího momentu musí být při stálé vzájemné komplementaritě zapojeni jak nositelé svátostného kněţství (nyní především v jejich „učitelském poslání“), tak údy celého těla Kristova, které do společných konzultací vnášejí reflexi ţité víry v dané situaci na daném místě. Jen tak mŧţe celá farnost fungovat jakoţto „tělo Kristovo“, kde jsou jednotlivé údy zapojeny do partnerské spolupráce, sjednocené jedním úkolem a propojené v Kristu – Hlavě. 5.1.4 Spiritualizující emotivita chrámu Ducha svatého Třetí z charakterizujících kritierioligických momentŧ synodálně chápané farnosti jsme na- zvali „spiritualizující emotivita církve jakoţto chrámu Ducha svatého“, přičemţ je zde pře- devším charakteristické slavení eucharistie a rozvíjení „spirituality společenství“ a „spirituality rozlišování“ zasahující i hlubší emocionální vrstvy člověka a hluboce komuniální proţívaní církve sloţené ze základních buněk učedníkŧ a učednic Kristových. Při studiu relevantních teologických pramenŧ jsme narazili na koncepty, které se zvlášť hlubokým zpŧsobem dotýká právě tohoto momentu (srov. část 4.3): sensus fidei („smysl pro víru“ jednotlivých věřících jako vlastnost určitého subjektu; tj. sensus fidei fidelis), sensus fidelium („smysl věřících“ jako určité objektivní ovoce víry proţívané a sdílené ve společenství věřících; tj. sensus fidei fidelium) a consensus fidelium (souhlas společenství věřících ve věcech víry). V obecném smyslu zde jde (srov. LG 12) o volně 349 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 darované charisma, které přísluší všem členŧm Boţího lidu a jeho ovocem je otevřenost pro Boţí slovo, přilnutí k pravé víře, hlubší proniknutí do tajemství víry a plnější její uplatňování v ţivotě. Přitom se ukázalo (srov. DV 8), ţe při praktickém uplatňování tohoto konceptu, nutně čerpajícího z hloubky osobní i komunitární spirituality církve, je moţné a vhodné uplatňovat rŧzné nástroje postavené na kontemplaci, přemýšlení a studiu věřících, na hlub- ším pochopení duchovních věcí z vlastní zkušenosti a na hlásání učitelského úřadu církve. Takto mohou být hledány praktické cesty, jak i na rovině farní pastorace nově oceňovat sensus fidei jednotlivých věřících, probouzet sensus fidelium konkrétních společenství věřících a hledat nástroje, jak u těchto společenství zjišťovat i consensus fidelium v praktických pastoračních otázkách. Jako velmi vhodný pro rozvoj těchto praktických cest se proto jeví to, co jsme nazvali „spiritualizujícím dialektem“ církve, tedy nástroje společného duchovního rozlišování inspirovaného rŧznými spirituálními tradicemi, především ignaciánským rozlišováním duchŧ, které prohlubují nejen emociální citlivost (srov. ignaciánský koncept „spirituální útěchy“) na vedení Duchem („spiritualita rozlišování“), ale také umoţňují konkrétním skupinám vrŧstat do hlubší komuniální zkušenosti („spiritualita společenství“), která pak mŧţe ovlivňovat i širší církevní prostředí. I při reflexi témat spojených s tímto třetím momentem nám byly velmi nápomocné inspirace z teorie organizace (srov. část 4.4). Podle jejích novějších perspektiv, osoby, které tvoří organizace, nepŧsobí „uvnitř“ nějakých neosobních struktur, ale samy svými vztahy a veškerými interakcemi tyto struktury a systémy spolukonstruují uvnitř jedinečné organizační kultury, často sloţené z rŧzných subkultur. Běţnou součástí takovýchto organizačních kultur jsou dnes pracovní skupiny či týmy, které nejsou jen pracovními nástroji, ale také buňkami, kde mŧţe jako v „inkubátoru“ probíhat hluboká transformace osobních i komunitních zpŧsobŧ myšlení, návykŧ či jednání, které se postupně mŧţe rozšiřovat do celé organizace. Přitom je jasné, ţe pro solidní fungování organizací je klíčová nejen kvalitní péče o výběr a formaci jednotlivých pracovníkŧ, ale především trvalá péče o doprovázení procesŧ tvŧrčího učení se jak na rovině osobní, tak týmové či organizační. Spojení těchto organizačních dŧrazŧ hlubokého, Duchem neseného respektu k místní kultuře, které bychom mohli nazvat „spiritualitou vtělení“, se „spiritualitou rozlišování“ a „spiritualitou společenství“ se pak nabízí jako zcela samozřejmé a vzájemně se oplodňující. Ve světle evangelia je však také třeba rozvíjet otevřenost prorocké „spiritualitě vykoupení“, která je schopna odváţné prorocké kritiky těch momentŧ místní kultury, které vedou k destrukci ţivota. 350 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 Nakonec i o tomto třetím charakteristickém momentu platí, ţe se zde opět uplatňuje onen princip „souběţné pŧvodnosti“ synodální a ‚hierarchické„ dimenze církve, v tomto případě „vnitřního magisteria“ Ducha přítomného ve všech věřících na straně jedné a „vnějšího magisteria“ sboru apoštolŧ a jejich následovníkŧ na straně druhé. Jak říká Aloys Grillmayer: „Smysl pro víru v Boţím lidu jako celku a neomylné magisterium církve jsou k sobě navzájem ve stejném vztahu, jako všeobecné kněţství všech věřících ke svátostnému kněţství, do kterého je vtaţeno kněţství všech pokřtěných.“1178 Takto se mŧţe v církvi jakoţto „chrámu Ducha svatého“ rozvíjet hluboká spirituální emotivita uschopňující k otevřenosti jak vŧči Bohu, tak vŧči druhým lidem. 5.1.5 Souhrn: Charakterizující momenty synodálně chápané farnosti V této části jsme se pokusili na jedné straně shrnout a uvést do vzájemného dialogu vý- sledky studia teologických a organizačně-teoretických pramenŧ, na straně druhé tyto vý- sledky dále reflektovat ve světle trinitologických konceptŧ „apropriace“ a „perichoreze“ prohloubeného pochopení církve jakoţto „ikony Trojice“, které nás přivedlo aţ k obrazŧm církve jakoţto církve „tančící“ (peri-choresis jakoţto „kolový tanec“) či „sedící u kulatého stolu“ (Rublevova ikona Trojice). Na základě těchto východisek jsme se pak pokusili „trinitarizovat“1179 (a symbolicky také barevně odlišit) i tři základní roviny synodality (které jsme zároveň identifikovali i jako tři roviny sluţebného kněţství): „strukturní“ rovinu (či „demokratizující synodalitu“) tak navrhujeme chápat v rámci obrazu církve jako „putujícího Boţího lidu“, „efektivní“ rovinu (či „konzultativní synodalitu“) v rámci obrazu církve jako „těla Kristova“ a „emotivní“ rovinu (či „spiritualizující synodalitu“) v rámci obrazu církve jako „chrámu Ducha svatého“. Uvnitř všech těchto tří rovin, které jsou samy k sobě navzájem v „perichorezním“ vztahu, jsme pak také identifikovali nutně a podstatně komplementární momenty „synodality“ a „hierarchie“. 1178 GRILLMEIER Aloys: The Mystery of the Church, in: Lexikon für Theologie und Kirche. Das Zweite Vatikanische Konzil. Dokumente und Kommentare, 1. sv., Freiburg: Herder, 21966–1968, 138. 1179 Cyril V. Pospíšil na závěr svého výkladu o konceptu „apropriace“ píše: „Zřejmě se tedy jedná o prazáklad toho, co nazýváme analogií víry. Kvalitní aplikace tohoto umění je také zásadním prostředkem, jak trinitarizovat celou teologii a následně také reflektovaně proţívanou křesťanskou existenci, k čemuţ vybízí nejen Katechismus katolické církve (KKC 234), ale především dŧsledně trinitární poselství Nového zákona.“ POSPÍŠIL: Jako v nebi, 424. Při svém výkladu trinitologického konceptu „perichoreze“ pak Pospíšil ukazuje v jakých všech oblastech biblické, teologické, ekleziologické, svátostné, eucharistické, ekumenické, religionistické, sociální, politologické, antropologické, filosofické, gnoseologické, psychologické či spirituální reflexe mŧţe být tento koncept relevantní a naznačuje, kde všude mŧţeme vytušit stopy vzájemně se pronikajících, ale zcela se také vzájemně respektujících vnitrotrinitárních vztahŧ. Srov. POSPÍŠIL: Jako v nebi, 391–410, srov. také 61– 87 a 529–549. 351 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 Takto jsme si připravili základní (jak trinitárně, tak synodálně-hierarchicky zaloţe- nou) kriteriologii charakterizujících momentŧ synodálně chápané farnosti jakoţto „církve v konkrétním místě“, která nám nyní poslouţí ke zformulování základního profilu pastorační rady farnosti jako realizace synodality. 5.2 PRF JAKO REALIZACE SYNODALITY: NÁVRH ZÁKLADNÍHO PROFILU Po vypracování výše načrtnuté obecné kriteriologie charakteristických momentŧ synodálně chápané farnosti se nyní jiţ mŧţeme pokusit zodpovědět otázku: Jaký profil bude mít pastorační rada farnosti, ve které se odráţí a která pomáhá realizovat výše načrtnuté chá- pání synodality v pastorační praxi? V odpovědi na tuto otázku níţe prezentujeme prakticko-teologický profil pastorační rady farnosti chápané jako realizace synodality v pastorační praxi, který posléze budeme moci pouţít jako určité prizma, skrze které budeme zkoumat, do jaké míry tomuto profilu odpovídají pastorační rady, které jsme doposud v této práci z rŧzných úhlŧ pohledu zkoumali. Struktura formulace tohoto profilu odpovídá struktuře předešlé části, v jejímţ světle je třeba tento profil chápat: nejprve jsou načrtnuty základní principy (5.2.1), které jsou podpořeny strukturalizačními pravidly (5.2.2), projevují se v pracovních procesech (5.2.3) a jsou ţity uprostřed specifického podpŧrného prostředí (5.2.4). Jednotlivé části profilu se ovšem také vzájemně prolínají, doplňují a obohacují. 5.2.1 PRINCIPY aneb trinitární vize pastorační rady farnosti PRF jako realizace synodality v pastorační praxi bude při svojí sluţbě v rámci farnosti ja- koţto „synodálně-hierarchicky strukturované svátosti communia Trojjediného“ (neboli „ikony Trojice“) na všech rovinách synodality dbát následujících principŧ: Princip synodálně-hierarchické komplementarity: PRF je nástrojem skrze který a prostorem ve kterém je ţito „communio hierarchica“ a je uplatňován „princip souběţné pŧvodnosti“ ‚hierarchické„ a synodální dimenze církve, tj. je v ní rozvíjena a skrze ni podporována perichoretická komplementarita a vyváţenost sluţby „apoštolŧ“ a „prorokŧ“, či „organizační architektury“ a „organizační kultury“ v rámci farnosti. Princip trinitární ikoničnosti: PRF svoji sluţbu chápe v trojiční perspektivě jako sluţbu, která je vykonávána „v Kristu“ jakoţto vzoru této sluţby, „v jednotě Ducha“ jakoţto prostředí této sluţby, „před Bohem Otcem“ jakoţto pŧvodu i cíli této sluţby i sluţby a ţivota farnosti jako celku. PRF proto svojí sluţbou rozvíjí a sama ve své sluţbě zrcadlí církev jakoţto „putující Boţí lid“, „tělo Kristovo“ a „chrám Ducha“. Princip trinitární vícevrstevnatosti: PRF svojí sluţbou podporuje a ve své sluţbě zrcadlí vyváţený rozvoj synodality farnosti a pastýřského vedení farnosti na všech třech 352 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 základních rovinách či ve všech třech podobách (odpovídající základním organizačním rovinám): demokratizující strukturovanosti farnosti jako Boţího lidu (podpořené dobrou propojeností), konzultující efektivity farnosti jako těla Kristova (podpořené kvalitním zmocňováním druhých) a spiritualizující emotivity farnosti jako chrámu Ducha svatého (podpořené dŧvěryhodností ve vztazích). Princip trinitární perichoreze: PRF je nástrojem, který ve farnosti jako celku podporuje, a prostorem, ve kterém sama rozvíjí dynamiku vzájemného prolínání se, vzájemné podpory a vzájemného respektování jedinečnosti všech moţných výše uvedených rolí, rozměrŧ, dimenzí a momentŧ křesťanského ţivota a sluţby, přičemţ se ve světle a po vzoru trinitární perichoreze stává podobnou skupině tančící jakýsi neustálý „pastorační valčík“ či sedící za „kulatým stolem“ umoţňujícím jak hlubokou jednotu a vzájemnou podporu, tak zachování vlastní jedinečnosti a svébytnosti. 5.2.2 PRAVIDLA aneb Strukturování pastorační rady farnosti PRF jako realizace synodality v pastorační praxi bude při svojí sluţbě v rámci farnosti ja- koţto „putujícího Boţího lidu“ na „strukturní“ rovině synodality dbát především následují- cích strukturujících pravidel: Pravidlo zaměření struktur na poslání farnosti: Zpŧsob zasazení PRF do vnější organizační struktury farnosti musí odpovídat hlavnímu poslání PRF napomáhat rozvoji poslání farnosti jakoţto celku (být slavícím, slouţícím a svědčícím společenstvím Kristových učedníkŧ a učednic a přispívat tak k rŧstu Boţího království na území farnosti) perichoreticky podporujícímu poslání jednotlivých farníkŧ v jejich vlastních prostorech ţivota. Pravidlo rozvoje organického společenství sluţeb ve farnosti: PRF jako celek má podporovat rozvoj organického společenství nejrŧznějších sluţeb ve farnosti jako celku, přičemţ farář v PRF nachází privilegovaný prostor pro realizaci své pastýřské sluţby tak, aby její výkon odpovídal sluţebnému a komuniálnímu charakteru „sborové svátosti“. Pravidlo komplementární účasti na Kristově kněţství: Vnitřní struktury fungování PRF musí zrcadlit základní vzájemně komplementární vztah mezi „reprezentativní“ účastí na Kristově kněţství spojenou s pastýřským vedením farnosti a „existenciální“ účastí na Kristově kněţství vlastní kaţdému farníkovi. Z toho plyne, ţe PRF by neměla být ani demokratickým orgánem v politickém slova smyslu rozhodujícím na základě většiny, ani pouhým poradním orgánem s úkolem poskytovat nezávazné rady. 353 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 Pravidlo komplementarity vertikálního a sdíleného vedení: Tomuto komple- mentárními vztahu ‚hierarchického„ a synodálního rozměru církve musí odpovídat především praktické uspořádání kompetenčních vztahŧ mezi farářem a pastorační radou jako celkem, přičemţ PRF lze povaţovat za jeden z hlavních nástrojŧ distribuce „sdíleného“ vedení do farnosti, který je zároveň odkázaný na jasně profilovanou roli vedení „vertikálního“ realizovaného skrze faráře. 5.2.3 PROCESY aneb Pracovní procesy pastorační rady farnosti PRF jako realizace synodality v pastorační praxi bude svoji sluţbu v rámci farnosti jakoţto „těla Kristova“ na „efektivní“ rovině synodality uskutečňovat především skrze níţe načrt- nuté procesy, postupy či metody: Procesy a jejich dialogický charakter: Procesy, které v PRF probíhají, mají zásadně dialogický charakter, ve kterém se ţádná ze stran dialogu předem nechápe jako „vlastník pravdy“, ale spíše jako „hledač Boţí pravdy uprostřed nás“. Proto tyto procesy v perichoretické vzájemnosti respektují především tři „prameny“ dialogu: reflektovaná ţivotní, pastorační a spirituální zkušenost konkrétních lidí a skupin, ţivě předávané Boţí slovo kontextualizované ve světle praktické teologie a hlas učitelského úřadu církve zasazený do konkrétní obce věřících. Procesy teologické reflexe a pastoračního rozlišování: Podstatným úkolem PRF je pak prŧběţná teologicko-pastorační reflexe inspirovaná základním paradigmatem praktické teologie, které jako svŧj výchozí bod chápe naslouchání konkrétní pastorační situaci, jeţ je pak dialogicky reflektována ve světle evangelia a výsledkem tohoto reflektivního dialogu jsou konkrétní kroky či směry pro další rozvoj pastorace (srov. tzv. „trojkrok“ vidět – soudit – jednat). Tyto procesy jsou pak otevřené i hlubším procesŧm komunitního pastoračního rozlišování (často inspirované ignaciánským rozlišováním) a tvorby sdílené pastorační vize, s nimiţ se vzájemně obohacují. Procesy týmové spolupráce a učení se: Tyto pastoračně-reflexivní procesy musí být při sluţbě PRF zasazeny do procesu týmového učení se a prohlubování komplementarity darŧ a schopností jednotlivých členŧ týmu. Tyto procesy respektují, rozvíjejí a probouzejí jedinečné dary a schopnosti jednotlivých členŧ PRF, prohlubují jejich vzájemné vztahy a vytvářejí tak tvŧrčí prostor pro naplňování společného poslání. Velmi nápomocnou zde mŧţe být inspirace rŧznými přístupy z oblasti tzv. „učících se organizací“. Procesy výběru členŧ, konzultací, rozhodování a vnější komunikace: Další jednotlivé procesy směřující k rŧzným specifickým úkolŧm PRF jsou pak nutně 354 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 zasazené do výše načrtnutých základních procesŧ práce PRF, které jsou pro jakékoli konkrétní postupy jakousi „ţivnou pŧdou“ a nezbytným kontextem. Při tom se pak PRF mŧţe inspirovat vybranými nástroji či metodami z rŧzných oblastí lidské komunikace či organizace, jako jsou rŧzné metody parlamentárního zpŧsobu jednání, rŧzné přístupy ke společnému rozhodování, rŧzné personalistické zásady či pravidla zdravé a efektivní komunikace, přičemţ je stále zachována celková rovnováha synodálního a ‚hierarchického„ rozměru. 5.2.4 PROSTŘEDÍ aneb Spiritualita pastorační rady farnosti PRF jako realizace synodality v pastorační praxi bude svoji sluţbu v rámci farnosti jakoţto „chrámu Ducha svatého“ na „emotivní“ rovině synodality rozvíjet v kontextu níţe charak- terizovaného prostředí: Prostředí učednické spirituality: Prostředí, které je při sluţbě PRF neseno výše uvedenými principy, podporováno výše nastíněnými pravidly a ve kterém se mohou plodně rozvíjet výše načrtnuté procesy, je charakteristické především postojem společného učednictví otevřeného osobní i komunitní transformaci v síle Boţího slova a rŧstu ke zralosti ţivota v Duchu svatém. Tato spiritualita jednotlivé členy PRF i radu jako celek vyzbrojuje schopností ke společné sluţbě pramenící v síle Ducha a dŧvěryhodností vŧči širší farnosti, které slouţí. Opět i zde lze plodně vyuţít rŧzné inspirace z konceptu „učící se organizace“. Prostředí spirituality společenství a darŧ Ducha: Výše naznačený učednický postoj je vlastní všem členŧm PRF, včetně nositelŧ svátostného kněţství, kteří společně ţijí „spiritualitu společenství“ charakterizovanou nejen ochotou k efektivní spolupráci, ale také otevřeností k osobnímu sdílení ţivota z víry v bratrském a sesterském společenství a ve vzájemném respektu k jedinečnosti druhých. V této otevřenosti se pak vytváří prostor k rozvoji a vyuţívání jedinečných darŧ Ducha kaţdého z členŧ PRF zapojených do společného poslání. Takto dynamicky ţijící skupina pak jakoby v malém zrcadlí rŧzné zásadní pastorační procesy a díky své perichoretické přináleţitosti k širšímu prostředí farnosti připravuje pŧdu pro širší proměnu farnosti jako celku. Prostředí spirituality duchovního rozlišování: V návaznosti na výše načrtnuté procesy teologické reflexe a duchovního rozlišování je v PRF rozvíjeno také prostředí nesené postojem osobního i komunitního duchovního rozlišování, často inspirovaného ignaciánskou spiritualitou rozlišování. Toto prostředí nejen ţe usnadňuje vnímat „vnitřní“ magisterium Ducha ve všech věřících (sensus fidei) a „číst“ toto magisterium v neustálé interakci s magisteriem „vnějším“ (a tak vytvářet prostor pro hlubší pastorační 355 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 rozlišování), ale také umoţňuje osobní i komunitní rŧst v Duchu svatém a stává se tak formou učednické spirituality. Prostředí spirituality vtělení a vykoupení: Prostředí PRF je nakonec také hluboce proniknuté spiritualitou vtělení, která respektuje konkrétní „organizační“ i „společenské“ kultury a subkultury uvnitř i vně farní obce, je s nimi v neustálé obousměrné interakci, vnímá tyto kultury jako prostor setkávání s poselstvím do těchto kultur vtělovaného Kristova evangelia, a navazuje tak na vše, co v těchto kulturách rozvíjí ţivot a otevírá ţivotu. Zároveň je však také prostředí sluţby PRF otevřeno spiritualitě vykoupení či spiritualitě kříţe, která je ochotna a schopna odváţné prorocké kritiky všeho, co je uprostřed těchto kultur rozlišeno jako vedoucí k destrukci ţivota. 5.2.5 Souhrn: Základní profil PRF jako realizace synodality v pastorační praxi Na základě výše uvedeného náčrtu principŧ, pravidel, procesŧ a typŧ prostředí bychom nyní mohli profil „PRF jako realizace synodality v pastorační praxi“ shrnout takto: Pastorační radu farnosti jako realizaci synodality v pastorační praxi lze chápat jako učednickou komunitu bratří a sester v Kristu, která na základě trinitárně inspirovaných principů a ve světle synodálně-hierarchicky strukturujících pravidel slouţí jako nástroj pod- pory pastoračního poslání farnosti být společně spolu s ostatními lidmi na cestě do království Otcova, a to tím, ţe vytváří rozlišující, trojičně ikonické prostředí pro rozvinutí efektivních procesů tvŧrčího dialogu, teologické reflexe a pastoračního rozlišování. Tento profil byl vytvořen na základě studia konceptu synodality v církvi a je chápán jako určitý ideální vzor, ke kterému se jednotlivé PRF budou více či méně blíţit. Podstatnou a klíčovou vlastností tohoto profilu je však ona trojičně inspirovaná vyváţenost vyjádřená především v „principech“ uvedených v první části tohoto profilu. Pokud by všechny tyto principy sluţby PRF byly rozvíjeny v určité vyváţenosti, i kdyţ ještě ne v plné zralosti, lze tuto PRF povaţovat za odpovídající načrtnutému modelu nebo k němu alespoň směřující. V tomto smyslu se v dalších částech této kapitoly budeme věnovat reflexi rŧzných oblastí pŧsobení PRF ve světle výše prezentovaného profilu. V následující části tento profil nejprve uvedeme do dialogu s učením církve o PRF, aby mohl tento profil být na jedné straně dále upřesněn a obohacen, na straně druhé abychom mohli v jeho světle toto učení také kriticky posoudit. 5.3 PRF JAKO REALIZACE SYNODALITY: REFLEXE UČENÍ CÍRKVE V této části naší prakticko-teologické syntézy bude rozvinuta reflexe jiţ dříve prezentova- ného učení církve o PRF (srov. část 1.2) ve světle výše načrtnuté základní kriteriologie 356 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 (srov. část 5.1) a ve světle z této kriteriologie plynoucího ideálního profilu „PRF jako realizace synodality v pastorační praxi“ (srov. část 5.2), která nám zároveň poslouţí ke zjištění, jak dalece je tento profil s učením církve kompatibilní. Strukturou tato naše hodnotící reflexe koresponduje s body výše načrtnutého profilu.1180 5.3.1 Principy rozvoje sluţby PRF v učení církve Co se týče principŧ, které jsme v předcházející profilaci „PRF jako realizace synodality v pastorační praxi“ představili, v učení církve o pastoračních radách je lze nalézt spíše v zárodku, neţ plně rozvinuté. Princip synodálně-hierarchické komplementarity Tento princip v dokumentech pojednávajících o pastoračních radách není sice nikde zcela jasně vysloven, avšak slovníkem „podpory angaţovanosti laikŧ v církvi“ je jak v koncilních dokumentech, tak např. v ChL velmi zdŧrazňována dŧleţitost zapojení širokého spektra věřících do těchto rad (srov. OCh 7; srov. např. i v CIC, kán. 512 § 1). Zároveň je však od prvních pokoncilních dokumentŧ upřesňováno, ţe pastorační rada má „pouze poradní charakter“ (srov. ES I, 16, 2; OCh 8; kán. 536 § 2; EdM II, 5, § 2), coţ lze interpretovat jako snahu o zdŧraznění primátu „hierarchické“ dimenze před dimenzí „synodální“.1181 Synodální dŧrazy jsou v církevních dokumentech prezentovány spíše jako výzvy k biskupŧm a kněţím, aby pečlivě naslouchali hlasu těchto rad a dobře jejich návrhy zvaţovali (srov. OCh 8; EI 204; AsP 184). V rámci rozvíjení konceptu „spirituality společenství“ pak jsou tyto výzvy ještě dále prohloubeny a zasazeny do společného Duchem neseného komunionálního základu, přičemţ se zdá, ţe se předpokládá, ţe ona potřebná vzájemnost obou dimenzí vyroste jakoby sama od sebe na základě duchovní zralosti všech zúčastněných ve vzájemném respektu a sluţbě (srov. NMI 44; KPV 26).1182 Protoţe však v učení církve nejsou PRF nikde přímo konfrontovány s teologickým konceptem synodality, ale spíše s jistými „demokratizujícími“ tendencemi udělat s PRF grémium „rozhodovací“ (ve smyslu kompetenční nadřazenosti nad rolí faráře), lze 1180 Touto částí páté kapitoly částečně odpovídáme na čtvrtou „výzvu“, která vyplynula z naší situační reflexe PRF: „Reflektovat práci PRF v rámci širšího církevního i společenského kontextu“ (srov. 2.6 na str. 177). 1181 Ovšem i přes jisté praktické upozadění synodálního rozměru a upřednostnění rozměru hierarchického (skrze „pouze poradní roli“ pastorační rady) lze v církevních dokumentech přes jistou prvotní rozdvojenost na koncilu vystopovat postupný posun dŧrazu spíše (či dokonce výlučně) na rady pastoračního typu (v návaznosti na ChD 27, které jsou součástí základní církevní struktury), neţ na rady typu apoštolátního (v návaznosti na AA 26, které se zdály být zamýšlené spíše pro oblast svým zpŧsobem od základní struktury církve podivně odděleného „laického apoštolátu“). 1182 Předpokládá se např. konsenzuální rozhodování, pro nějţ je nutná vzájemná otevřenost a apriorní jednota v tom, co je podstatné, aby bylo moţno také ve sporných otázkách hledat soulad a nejlepší řešení (srov. NMI 45). Podobně i v KONGREGACE PRO KLÉRUS: Kněz a pastýř, vŧdce farního společenství, (ze dne 4. srpna 2002), Praha, Česká biskupská konference, 2002, č. 26. 357 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 předpokládat, ţe učení církve se sice staví proti PRF jakoţto orgánu vedení církve chápaného v duchu zastupitelské demokracie,1183 avšak ne proti PRF chápané na základě principu synodálně-hierarchické komplementarity, který je z těchto dŧvodŧ podle našeho názoru s dosavadním učením církve o PRF kompatibilní.1184 Princip trinitární ikoničnosti V textech věnovaných v ústředních církevních dokumentech pastoračním radám se tento princip přímo nevyskytuje. Novější dokumenty však své zmínky o pastoračních radách či pastoračním plánování jiţ zasazují do rozvinutějšího trinitárně inspirovaného východiska, přičemţ lze říci, ţe jde o trinitárně dotaţené základy poloţené jiţ na 2. vatikánském koncilu v nauce o církvi.1185 Teologickým základem pro práci pastoračních rad je tak ve většině dokumentŧ právě koncilní nauka o společenství a spolupŧsobení všech věřících rŧzných stavŧ, povolání, charismat a rolí na jednom poslání církve (srov. OCh 1) a na ní navazující, ještě ne příliš trinitárně zformulovaná „communio-ekleziologie“ (srov. ChL 26 a EiA 25). Teologickým základem časných tzv. „apoštolátních“ rad (vznikajících na základě AA 26 a v dalších dokumentech dále nerozvíjených) pak byla teologie apoštolátu laikŧ z LG a AA, s ní související koncept autonomie světských skutečností a „světského charakteru“ poslání laikŧ. Ačkoli tento dŧraz v dokumentech později pojednávajících o pastoračních radách spíše ustoupil do pozadí, přesto je v nich občas (v kombinaci na mnohem rozšířenější dŧraz na pastorační rady jako součást základní struktury církve) přítomný (např. v ChL). Ovšem teologický rámec pro „pastorační plánování“, o kterém se také mluví v souvislosti s pastoračními radami, je jiţ i explicitně trojiční (srov. NMI 29; NMI 4; 23). Princip trinitární vícevrstevnatosti Jak uvidíme dále, ze tří námi prezentovaných rovin synodality se v církevních dokumentech uplatňuje především rovina efektivní („konzultativní synodalita“, především v ChL) a rovina emotivní („spiritualizující synodalita“, především v NMI a navazujících dokumentech), 1183 Je např. zdŧrazněno, ţe poradní struktury se „neřídí pravidly parlamentární demokracie“ (NMI 45). 1184 Diecézní pastorační rady, a ve světle OCh 12 i pastorační rady farností, jsou v učení církve chápány jako moţný prostor nejen pro „konzultace“, ale také pro „spolurozhodování“ (srov. ChL 25) či v „procesech rozhodování“ (srov. AiA 25), mají „spolupracovat při výkonu „řídící moci“ (srov. KKC 910), i kdyţ se „nemohou ţádným zpŧsobem stát rozhodovacími orgány“ (EdM II, 5, § 2). Poukazuje se také na to, ţe „právnická moudrost“ a „spiritualita společenství“ jsou komplementární a obě potřebné pro ţivot a sluţbu církve a ţe je vhodné naslouchat i těm nejmladším a očekávat, ţe Duch svatý mŧţe vanout z kaţdého věřícího (srov. NMI 45); srov. oddíl 1.2.5 s příslušnými přílohami, především P 2.4. 1185 Trojiční základ a charakter církve, hlouběji rozpracovaný v pokoncilní „communio-ekleziologii“, je zřetelný jiţ z mnoha koncilních textŧ, jako např. LG 4 (srov. LG 1–4), LG 41, UR 2 či UR 15. Námi pouţívaná „triáda“ obrazŧ vztaţených ke všem osobám Trojice (Boţí lid, tělo Kristovo, chrám Ducha) je v koncilních dokumentech nejprve vztaţena na celý svět a pouţita jako ilustrace smyslu poslání církve (LG 17); podobně i v AG 7 (srov. AG 9). V dekretu o kněţské sluţbě je tento trojobraz pak jiţ vztaţen přímo na církev (PO 1). Pojetí církve jako Boţího lidu, těla Kristova a chrámu Ducha je pak dále podrobněji rozvinuto v Katechismu katolické církve (KKC 781 – 801). 358 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 přičemţ rovina strukturní („demokratizující synodalita“) je spíše v pozadí, případně se zdá, ţe některé dokumenty varují před jejími moţnými deformacemi. Princip trinitární perichoreze Tento princip se v ústředních církevních dokumentech týkajících se pastoračních rad nikde výslovně nevyskytuje, učení církve mu ale také neodporuje. 5.3.2 Pravidla strukturalizace sluţby PRF v učení církve Hledáme-li v církevních dokumentech texty, které by odpovídaly výše uvedeným pravi- dlŧm pro práci a rozvoj PRF na „strukturní“ rovině synodality, lze říci, ţe v obecném smyslu hodně textŧ o pastoračních radách v církevních dokumentech vychází z toho, ţe tyto rady jsou dŧleţitým a naléhavě doporučovaným, ne-li jako samozřejmost předpokládaným strukturním prvkem vnitrocírkevní spolupráce či dialogu (srov. jiţ LG 37; dále pak např. ChL 27; Čína čl. 10; AsP 210). Struktury ve službě poslání farnosti Jestliţe z církevních dokumentŧ (srov. např. ChD 27; ES I, 16, 1; OCh 9; KPV 26) vyčteme, ţe smyslem ustanovení pastoračních rad je vytvoření institucionálního prostoru pro dialog, rozvoj společenství, spoluzodpovědnost, spolupráci, pomoc pastýřŧm při rozhodování a pro podporu pastorační činnosti a misijního poslání církve (coţ vše má slouţit prohloubení ţivota Boţího lidu podle evangelia), pak lze konstatovat, ţe to víceméně odpovídá našemu pravidlu zaměření struktur na poslání farnosti. Je pak ovšem otázka, jak dále se toto poslání specifikuje, coţ by však bylo téma pro samostatnou studii o teologii poslání farnosti, na kterou zde nemáme prostor. Je třeba však konstatovat, ţe se strukturální podoba PRF bude samozřejmě měnit v závislosti na zpŧsobu chápání poslání farnosti jako celku. Organické společenství služeb Vztah k našemu druhému pravidlu týkajícímu se organického rozvoje společenství sluţeb ve farnosti v textech o pastoračních radách jiţ tak přímý není. Dŧraz na dŧleţitost pastoračních rad farnosti je však zasazen například do kontextu teologie sluţeb v Christifideles laici (srov. ChL 25), kterou je moţné povaţovat za jakýsi zárodek pro další rozvoj teologie organického společenství sluţeb a komuniálního charakteru svátosti kněţského svěcení jakoţto „sborové svátosti“. Účast na Kristově kněžství Ještě slaběji je v dokumentech přítomno pravidlo komplementární účasti na Kristově kněţství, které má sice teologický podklad v Lumen gentium (srov. LG 10), avšak v souvislosti se sluţbou PRF není prakticky nijak zdŧrazňováno (a ovšemţe ani popíráno). 359 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 Vertikální a sdílené vedení Jak jsme jiţ viděli výše, v oblasti praktického hledání konkrétních zpŧsobŧ vedení ve farnosti lze v církevních dokumentech vytušit určitou tápavost, pramenící v praxi nejspíše z obavy, aby nebyla pastorační rada chápána jako nějaký církevní parlament. V dŧsledku toho je pak zdŧrazňován opak, kdy pastorační radě farnosti smí předsedat pouze farář či diecézní pastorační radě biskup s moţností delegace na jiného člena (srov. OCh 10; kán. 536 CIC). Církevní dokumenty však mluví o „spoluzodpovědnosti“ pastorační rady za vedení dané církevní jednotky (srov. např. SM II, 3; OCh 4; ChL 25; srov. Pr 10; Čína 10). 5.3.3 Procesy fungování sluţby PRF v učení církve Mnohem více neţ principŧm či strukturním pravidlŧm se ústřední církevní dokumenty vě- nují fungování pastoračních rad na „efektivní“ rovině a zmiňují rŧzné konkrétní postupy, procesy či metody, které jsou s naším profilem víceméně v souladu. Dialogický charakter Ačkoli většina ústředních církevních dokumentŧ zmiňujících se o pastoračních radách mluví spíše o „konzultacích“ či „poradním charakteru“, v některých je přeci jen alespoň nepřímo vyjádřen (srov. např. LG 37 a OCh 4) a v některých i výslovně zmíněn jejich dialogický charakter (srov. ChL 25 o pastoračních radách na diecézní rovině). Ovšem, na rozdíl např. od koncilu, podle Omnes christifideles se diecézní pastorační rada (a analogicky i PRF) zaměřuje na jakékoli otázky, „které se vztahují k pastorační péči vykonávané v diecézi“, z čehoţ jsou však vyloučeny „obecné otázky víry, ortodoxie, morálních principŧ nebo zákonŧ univerzální církve“ (OCh 9). Není ovšem nikde řečeno, ţe skrze dialogické procesy v pastoračních radách by i tyto oblasti nauky církve nemohly být hlouběji pochopeny a konkretizovány v jejich vztahu ke konkrétní pastorační situaci. Teologická reflexe a rozlišování Více klíčových textŧ o pastoračních radách (srov. ES I, 16, 1; ES III, 20; OCh 9; EI 204; CIC kán. 511; ApS 184) také spatřují jejich hlavní poslání v „trojkroku“, který odpovídá procesu teologické reflexe. Podle těchto textŧ (navazujících na ChD 27) je totiţ úkolem pastoračních rad především (a) zkoumání pastorační situace, (b) zvaţování výsledkŧ tohoto zkoumání a (c) vyvozování praktických závěrŧ. Co se týče procesŧ rozlišování, ty v dokumentech nejsou zmiňovány tak často, avšak alespoň ChL mluví o pastoračních radách na diecézní úrovni jako o dŧleţité formě „spolupráce, dialogu a rozlišování“ (ChL 25). 360 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 Týmová spolupráce a učení se Jak je vidět, tentýţ text odkazuji i na další proces dŧleţitý pro pastorační rady, a to proces týmové „spolupráce“. Zdá se však, ţe texty týkající se „pastoračních“ rad (podle konceptu ChD 27), pokud zmiňují „spolupráci“, pak mají na mysli spolupráci na společném konzultativním či reflexivním úkolu. Naopak koncept „apoštolátních“ rad (navazující na AA 26; srov. také AG 30) spíše předpokládal, ţe v takovéto radě je koordinována spolupráce rŧzných skupin pracujících v pastoraci. I kdyţ v církevních dokumentech není přímo řeč o společných procesech týmového „učení se“, klíčové texty o pastoračních radách alespoň zmiňují, ţe jejich členové musí mít náleţité předpoklady a být pro tuto sluţbu náleţitě vzděláni a připraveni (srov. např. OCh 7; kán. 512 § 3). Je také doporučována příprava na vlastní setkání rady spočívající ve studiu relevantních materiálŧ či dokumentŧ a vyuţitím pomoci jiných institucí či pastoračních oddělení (ES I, 16, 4; srov. i AsP 184). Další praktické procesy Církevní dokumenty se pak také zabývají rŧznými dalšími, spíše praktickými procesy probíhajícími v pastoračních radách, jako např. zpŧsobem výběru členŧ (mají být „zvlášť vybráni“ zpŧsobem určeným diecézním biskupem; srov. kán. 512 § 1 CIC; AsP 184), mluví se o „reprezentativnosti“ ve smyslu nutnosti „zobrazovat“ celek farnosti či diecéze a připouští se i demokratická volba s konečným potvrzením; srov. např. OCh 7; kán. 512 § 2 CIC; EI 204; AsP 184), zpŧsobech konzultací a rozhodování (kde je dŧraz na to, ţe pastorační rady nejsou „rozhodovacími“ orgány, avšak, jak jsme jiţ poznamenali, je také připuštěno, ţe se mohou stát prostorem nejen ke „spolupŧsobení“ či „spolupráci“, ale také ke „spolurozhodování“; srov. ChL 25; srov. Pr 10). Pastorační rady jsou přitom povaţovány za nástroje účasti věřících na „řídící moci“ (srov. KKC 910 ve srov. s kán. 511 a 536 CIC) či na „procesech rozhodování“ (srov. EiA 25). Avšak také je upozorňováno, ţe se poradní struktury v církvi se „neřídí pravidly parlamentární demokracie“ (NMI 45). Vzhledem k procesŧm vnější komunikace mŧţeme najít zmínky o efektivnějším pŧsobení diecézní pastorační rady skrze propojení s pastoračními radami farností (EI 204), o dŧleţitosti naslouchání názorŧm spolupracovníkŧ na rŧzné otázky ve farnosti (AsP 211) a o potřebnosti získání zpětné vazby ze ţivota a sluţby farnosti (AsP 221). 5.3.4 Prostředí realizace sluţby PRF v učení církve Dŧleţité podněty pro práci pastoračních rad na „emotivní“ rovině synodality přinášejí pře- devším některé mladší církevní dokumenty. Avšak jiţ v Lumen gentium se tento dŧraz na dŧleţitost zralých osobních vztahŧ, úcty a dŧvěry objevuje zcela jasně, kdyţ zde čteme, ţe 361 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 se věřící mají k církevním záleţitostem vyjadřovat „vždy s pravdivostí, statečností a moudrostí, s úctou a láskou k těm, kteří z důvodu svého posvátného úřadu zastupují Krista“ (LG 37). Učednická spiritualita I kdyţ např. dŧleţitost prostředí „učednické spirituality“, dŧraz na vzájemné doplňování se v rozmanitosti darŧ Ducha či rozměr „duchovního rozlišování“ nejsou zmiňovány výslovně, v některých dokumentech lze alespoň obsahově tyto prvky nalézt. Např. v Novo millennio ineunte je citován svatý Benedikt, který radí opatovi v jednom klášteře, „aby se radil i s těmi nejmladšími mnichy“, a svatý Paulín Nolánský, který vybízí: „Kéţ visíme na ústech kaţdému věřícímu, neboť z kaţdého věřícího vane Duch svatý” (NMI 45). Spiritualita společenství a darů Ducha Jiţ od nejranějších pokoncilních dokumentŧ jsou pastorační rady spojovány s rozvojem a vyuţitím charismat jejích členŧ (srov. OCh 2), podobně i Benedikt XVI. pastorační rady farnosti nazval „jedním z darŧ 2. vatikánského koncilu“ a jejich sluţbu zasadil do teologie „darŧ Ducha svatého“ (Magliano). Nejpozději od NMI jsou pastorační rady zasazovány do kontextu tam rozvíjené „spirituality společenství“ (srov. NMI 44 a 45; Čína 10). Spiritualita rozlišování Podle papeţe Benedikta XVI. pastorační rady farnosti mají uskutečňovat „dílo Ducha svatého“ a „dosvědčovat jeho přítomnost v církvi“ (Magliano), coţ lze vnímat jako postoj velmi blízký spiritualitě rozlišování. Spiritualita vtělení a vykoupení Citlivost pastoračních rad pro současnou kulturu, tj. jakýsi náznak „spirituality vtělení“, je moţné vytušit i za neustálým zdŧrazňováním, ţe reflexivní práce pastoračních rad začíná právě prvním krokem onoho „trojkroku“: nasloucháním či vnímáním konkrétní situace. Pastorační rady jsou chápány jako nástroj, skrze který lze do církevního společenství přinášet problémy církve i světa a otázky spojené se spásou lidí (ChL 27), či jako prostor pro podporu apoštolské a misijní iniciativy církve (ChL 27). Prorocký rozměr „spirituality vykoupení“ mŧţeme pak vytušit např. v promluvě sou- časného papeţe k jedné z pastoračních rad, ve které téma její sluţby zasadil do kontextu sluţby potřebným a chudým (Magliano).1186 1186 „Proto také v našem prostředí chceme také my být stále vnímaví k utrpení, k trpícím, chudým, vŧči lidem potřebným v rŧzných formách chudoby, také duchovní, kteří nás očekávají, v kterých nás očekává Pán.“ 362 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 5.3.5 Souhrn: Od koordinace a spoluzodpovědnosti ke spiritualitě Z naší reflexe učení církve (srov. 1.2) ve světle profilu PRF jako realizace synodality (srov. 5.2) a reflexe tohoto profilu ve světle učení církve tedy plyne následující: Strukturní „synodálně-hierarchická“ nevyváţenost: Teologická východiska učení církve o pastoračních radách sice nejsou formulována jednoznačně trojičně, jako je tomu u našich výchozích principŧ, avšak tyto přístupy jsou vzájemně kompatibilní. Posun k trinitárně profilovaným východiskŧm námi navrhovaného profilu je dán obecným posunem v ekleziologii od dob, kdy příslušné církevní dokumenty vznikaly. Určitou diskrepanci lze však nalézt v tom, ţe v církevních dokumentech není sluţba pastoračních rad nikde jasně zasazena do struktur, které by byly formovány podle výše definovaného „principu synodálně-hierarchické vyváţenosti“ (na „strukturní“ rovině synodality). Na druhou stranu jsme mohli konstatovat, ţe učení církve se nestaví proti tomuto principu, jako spíše proti moţnosti chápat PRF ve smyslu orgánŧ „parlamentární demokracie“. Snaha o tuto vyváţenost je však v dokumentech přítomná skrze výzvy k představitelŧm církevního úřadu k váţnému vnímání a respektování podnětŧ z pastoračních rad (tedy „efektivní“ rovina synodality) a skrze zdŧrazňování nezbytnosti určitého spirituálně-komuniálního souladu (tedy „emotivní“ rovina synodality). Shody na „efektivní“ a „emotivní“ rovině synodality: Velkou shodu mezi naším profilem a profilem PRF odráţejícím se v nauce církve lze nalézt např. v oblasti poslání pastoračních rad a především v jejich hlavním konkrétním úkolu shrnutém do „trojkroku“ „naslouchat – reflektovat – navrhovat“ (blízkého klasickému „vidět – soudit – jednat“). Další shody na „efektivní“ rovině synodality pak existují i v dŧrazech na dŧleţitost přípravy a formace členŧ rad, na moţnost „spolurozhodování“ či účasti na „tvorbě rozhodnutí“, na potřebě citlivého vnímání širší společnosti. Stejně tak lze nalézt velké shody při reflexi „emotivní“ roviny synodality, kdy zvláště mladší dokumenty velmi silně zdŧrazňují dŧleţitost spirituality (především „spirituality společenství“), otevřenosti darŧm Ducha, nároku učit se nechat vést Duchem jak u členŧ, tak u církevních představených i prorocko-kritické roli pastoračních rad. Zárodky konceptu synodality v učení církve: Z velké části se tedy oba tyto profily vzájemně nepopírají či nevylučují, avšak je třeba také konstatovat, ţe téma „synodality“ je v učení církve o pastoračních radách jen v zárodečné a velmi roztroušené podobě. Nevětší otazník zŧstává na „strukturní“ rovině synodality, kdy v učení církve o pastoračních radách zatím nenajdeme vydařený zpŧsob jejich začlenění do struktur, které by byly skutečně synodálně-hierarchicky vyváţené. Další dvě roviny synodality jsou jiţ v učení církve zpracovány kompletněji. Jestliţe pro „efektivní“ rovinu zde jiţ od 363 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 prvních koncilních inspirací nalezneme některé dŧleţité konkrétní podněty pro rozvoj procesŧ sluţby pastoračních rad, rovina „emotivní“ je velmi silně zdŧrazněna především v mladších dokumentech. V tomto smyslu lze tedy říci, ţe dosavadní učení církve nám staví před oči pastorační rady jakoţto realizaci především „konzultační“ a „spiritualizující“ synodality, a uţ ne tolik jako realizaci synodality na rovině „strukturní“. Zdá se však, ţe zde je ponecháno poměrně velké a zatím ne příliš vyuţité tvŧrčí pole pro partikulární právo. Nutnost historické a situační kontextualizace učení církve: Z naší reflexe učení církve o pastoračních radách konečně také vyplývá, ţe je nutné toto učení sledovat v jeho kontinuálním vývoji a reflektovat jej jak ve světle jeho prvopočátečních koncilních inspirací pro „apoštolátní koordinaci“ a „spoluzodpovědnost“, tak ve světle širších ekleziologických východisek a dnešní pastorační situace. Pokud bychom se naopak jen pokoušeli z mnoţství textŧ týkajících se pastoračních rad vybrat jen některé a pouze na nich postavit jejich dnešní rozvoj, nemuseli bychom správně pochopit jejich plnou potencionalitu. Neţ se dostaneme ke klíčové reflexi této dizertace zaměřené jiţ přímo na situaci PRF v české církevní provincii, ještě si odskočíme do zahraničí a budeme ve světle našeho „ideálního profilu“ synodálně chápané PRF reflektovat situaci pastoračních rad ve dříve zkoumaných oblastech. 5.4 PRF JAKO REALIZACE SYNODALITY: REFLEXE ZAHRANIČNÍCH PŘÍKLADŦ V další části naší prakticko-teologické syntézy se ve světle dříve načrtnuté základní kriteri- ologie (srov. část 5.1) a ve světle z této kriteriologie plynoucího ideálního profilu „PRF jako realizace synodality v pastorační praxi“ (srov. část 5.2) podíváme na situaci PRF v zahraničí, a to na příkladu tří konkrétních oblastí, které jsme v rámci našeho projektu zkoumali: USA, Německa a Irska (srov. část 1.3). Základní členění opět odpovídá výše načrtnutému profilu.1187 5.4.1 Principy rozvoje sluţby PRF v zahraničí Na zkoumaných příkladech vývoje PRF v USA, Německu a Irsku lze ve světle našich dříve zformulovaných „principŧ“ vystopovat několik dŧleţitých obecnějších rysŧ. Co se týče „principu synodálně-hierarchické komplementarity“, jak v Německu, tak v USA se v počátečních stádiích rozvoje tehdejších „farních rad“ prosadila mnohem větší 1187 Touto částí páté kapitoly podáváme další částečnou odpověď na čtvrtou „výzvu“, která vyplynula z naší situační reflexe PRF: „Reflektovat práci PRF v rámci širšího církevního i společenského kontextu“ (srov. 2.6 na str. 177). 364 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 strukturní vyváţenost mezi synodální a ‚hierarchickou„ dimenzí církve, neţ byla obsaţena v textech ústředních církevních dokumentŧ. Jestliţe v USA byla snaha o komplementaritu těchto dvou dimenzí řešena spíše prakticky skrze konkrétní pokyny diecézních směrnic, v Německu byla reflektována i teologicky a navíc inspirována společnou synodou všech diecézí tehdejšího západního Německa (Würzburgskou synodou). V diecézních směrnicích pak byla tato snaha kodifikována v podobě jakési „duální struktury“ integrující v jednom grémiu poradní orgán faráře v oblasti pastorace („pastorační radu“ podle ChD 27) a koordi- nační orgán laického apoštolátu („apoštolátní radu“ podle AA 26). V obou zemích se pak také hledaly konkrétní zpŧsoby práce a procesy fungování PRF, které by tuto vyváţenost umoţnily. Zdá se, ţe tyto prostředky a metody byly v prvním desetiletí rozvoje PRF po koncilu inspirovány především parlamentárním zpŧsobem jednání a některými postupy převzatými z (tehdy převáţně „mechanisticky“ orientovaného) managementu komerčních společností či představenstev neziskových organizací. Je moţné se odŧvodněně domnívat, ţe toto ne příliš teologicky reflektované přebírání nástrojŧ a procesŧ mohlo být jednou z příčin, proč se v obou zemích záhy začalo naráţet na poměrně velké limity takto zaloţených PRF, které s sebou pak někdy v praxi nesly i přechýlení oné hledané rovnováhy zcela na stranu synodální dimenze, v tomto případě pak chápané spíše jako „demokratizace“ církve. Zatímco v USA pak v dalším desetiletí mnohé diecéze na tuto situaci reagovaly nej- prve silným příklonem k opět manaţersky inspirovanému fenoménu „strategického pláno- vání“ (v církevní oblasti nazývaného „pastoračního plánování“) a poté silným zdŧrazňová- ním dŧleţitosti spirituálního a komuniálního rozměru sluţby PRF (často skrze dŧraz na roz- hodování skrze konsenzus či na ignaciánské „rozlišování“), v Německu byla pozorovatelná spíše snaha o teologické a právní projasnění oné „duální“ struktury a po zdokonalení funkč- ního rozměru sluţby PRF. Poslední dobou lze pak v některých německých diecézích pozo- rovat snahy o projasnění kompetencí na rovině partikulárního práva (např. Würzburg), či dokonce o překlopení této praktické nerovnováhy zpět na stranu „hierarchie“ (např. Re- gensburg), které jsou zaštiťovány jak některými částmi učení církve o pastoračních radách, tak doprovázeny snahou nehledat cesty k rovnováze mezi synodální a ‚hierarchickou„ di- menzi na rovině struktury, ale spíše na rovině spirituality a mezilidských vztahŧ. V některých nejnovějších publikacích lze pak vypozorovat snahu o spojení obojího, přičemţ se doporučuje nerezignovat na hledání cest ke strukturálnímu řešení, ale také rozvinout mnohem hlubší spiritualitu společenství, rozlišování a duchovních darŧ, navíc poučenou některými poznatky či inspiracemi z novějších perspektiv teorie organizace (např. Klaus Roos). 365 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 Zajímavá situace se pak zdá být v oblasti sluţby PRF v Irsku, kde, jak jsme viděli, sice neproběhl tak bouřlivý rozvoj, avšak mnohé diecéze či celá místní církev se byla schopna z těchto procesŧ proběhnuvších především v USA poučit a vyvarovat se některých slepých uliček. PRV jsou tak zde na rovině celé místní církve doporučovány rozvíjet jakoţto „skupiny týmového vedení“ nesené „spiritualitou společenství“ a „spiritualitou darŧ“ a rolí kaţdého věřícího, čímţ, jak se alespoň zdálky zdá, se poměrně šťastným zpŧsobem daří všechny tři roviny synodality dobře integrovat (i kdyţ ani zde ovšem není, pokud je nám známo, nalezena formální struktura, která by si onu synodálně-hierarchické rovnováhu také určitým zpŧsobem zdravě „vynucovala“). Co se týče „principu trinitární ikoničnosti“, lze konstatovat, ţe lokální materiály ví- ceméně kopírovaly obecný vývoj ekleziologie od koncilních konceptŧ „apoštolátu laikŧ“ či „spoluodpovědnosti za společné poslání“, přes pozdější „communio-ekleziologie“ aţ k trinitárním inspiracím dnešní ekleziologie a k obrazŧm církve jakoţto „ikony Trojice“. Vzhledem k „principu trinitární vícevrstevnatosti“, lze obecně ve zkoumaných ob- lastech vypozorovat tendenci k přechodu od (někdy extrémně) „demokratizující“ synodality (zdŧrazňující parlamentární zpŧsob jednán i vzniku PRF) přes synodalitu „konzultující“ (vyuţívající nástroje moderní perspektivy managementu) aţ k „spiritualizující“ synodalitě (někdy opět jednostranně popírající dŧleţitost nalezení také určitých strukturních řešení). Zdá se tedy, ţe trvalé, rovnováţné a hluboké vzájemné prolínání se a obohacování se těchto rovin („princip trinitární perichoreze“) se sice stále ještě do běţné praxe v širším měřítku uvést nepodařilo, avšak ţe mnohé nasvědčuje tomu, ţe právě hledání tímto směrem je něčím, co se v této oblasti prokazuje jako přinášející a slibující dobré ovoce. 5.4.2 Pravidla strukturalizace sluţby PRF v zahraničí Co se týče jednotlivých pravidel strukturalizace pastoračních rad farnosti, na zá- kladě prezentovaného materiálu o vývoji PRF ve zkoumaných zemích není moţné rozvíjet příliš konkrétní reflexe. Je však moţné konstatovat např. zajímavý rozdíl ve zpŧsobu kodi- fikace práce PRF. Jestliţe v Německu byl koncept farních rad kodifikován partikulárním právem na základě konceptu vycházejícího ze společně dohodnutých východisek, v USA a v Irsku je tato kodifikace skrze diecézní či rámcové směrnice mnohem pluralitnější, s dŧrazem na potřebu kaţdé farnosti sepsat si své vlastní, „na míru šité“ stanovy. Takto pak mŧţe být lépe naplněno „pravidlo zaměření struktur na poslání farnosti“. Prakticky ve všech zkoumaných případech je dále moţné vnímat silný dŧraz na koncept rozmanitosti rŧzných darŧ a sluţeb v rámci jednoho týmu či jedné farnosti, který tvoří samozřejmý kontext sluţby PRF v těchto zemích (srov. „pravidlo organického spole- 366 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 čenství sluţeb ve farnosti“). Opět však v těchto dŧrazech je moţné zaznamenat určité posuny od tendence chápat faráře jako „jednoho z členŧ“ PRF v podstatě zcela podřízeného celku rady k dnešním znovu sílícím tendencím vnímat faráře jako jediného „šéfa“ farnosti, kterému však má PRF v “jeho“ úkolu asistovat. Zdá se, ţe v praxi rŧzná pojetí spíše oscilují mezi většími či menšími krajnostmi a velmi zřídka se vyskytují strukturující pravidla, kterým by se podařilo zajistit onu organičnost společenství sluţeb. Opět i zde lze zaznamenat velkou dŧleţitost komuniálních vztahŧ a spirituální dimenze, kterými se mnohé PRF snaţí „dohnat“ nevyváţenosti strukturální. Ve vztahu k „pravidlu komplementární účasti na Kristově kněţství“ či pravidlu komplementarity vertikálního a sdíleného vedení“ lze také konstatovat určité odlišnosti. Jestliţe v Německu se na jedné straně mnoţí návrhy vycházející z potřebnosti změny univerzálního církevního práva v oblasti pastoračních rad nebo alespoň vyzývající k vyuţití moţností partikulárního práva zavést silnější synodální prvky do jejich práce a na druhé straně se začínají objevovat diecéze, kde je snaha pomocí reformy stanov poradních orgánŧ z farních rad vytvořit poradensko-akční pastorační týmy, v USA a zcela jistě v Irsku se zdají být převaţujícími takové hlasy, které se sice snaţí koordinační roli pastorační rady rehabilitovat jako jednu z moţností její sluţby, ale kladoucí hlavní dŧraz na roli konzultativní a tuto roli rozvíjejí v duchu sdílené zodpovědnosti a spirituality společenství a rozlišování. 5.4.3 Procesy fungování sluţby PRF v zahraničí Pokud chceme na základě naší dřívější prezentace reflektovat pojetí PRF ve zkoumaných zahraničních oblastech ve světle rŧzných druhŧ pracovních procesŧ, je to mnohem snazší neţ u předchozích principŧ strukturalizace, protoţe se námi zkoumané materiály těmito procesy zabývají poměrně podrobně. Co se týče charakteru těchto procesŧ, je moţné říci asi následující: V počátečním období rozvoje farních rad v USA i v Německu byl kladen velký dŧraz spíše na jejich „parlamentární“ neţ na „dialogický“ charakter a byly pouţívány nástroje běţné v parlamentární demokracii či v samosprávných orgánech neziskových organizací. Postupně byly do práce PRF integrovány také rŧzné komunikační nástroje z oblasti managementu, především nástroje podporující procesy strategického plánování (výzkum sociální situace v lokalitě, stanovení strategické vize a priorit, formulace poslání farnosti apod.). Postupným otevíráním se novějším inspiracím z teorie organizace a objevováním inspirací z rŧzných konceptŧ teologické reflexe tyto nástroje získaly více dialogický charakter (např. „appreci- ative inquiry“ či koncept „trojkroku“; týká se především USA). Tato „dialogičnost“ pak byla 367 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 v posledních fázích vývoje (především v USA a v Irsku) ještě umocněna přebíráním podnětŧ z ignaciánského komunitního rozlišování. Paralelně k těmto dŧrazŧm je moţné také vysledovat postupně se rozvíjející dŧraz na týmovou spolupráci a týmové učení se. Jestliţe v raných farních radách převaţoval spíše styl vyjednávací, často při řešení některých otázek hledající kompromis mezi rŧznými návrhy, s rostoucím dŧrazem na dialogický charakter PRF také rostla citlivost pro týmovou práci, komplementární doplňování se schopností a darŧ jednotlivých členŧ rady a hledání společných tvŧrčích řešení. Dŧleţitou roli v tomto vývoji hrály jak podněty z oblasti skupi- nové dynamiky a teorie týmové spolupráce, tak (zvláště v posledních letech v USA) podněty přebírané z rŧzných spirituálních tradic. V neposlední řadě je pak třeba také zmínit zapojení PRF do širších synodálních procesŧ pastoračního rozvoje iniciovaných v mnoha amerických i německých diecézích (často inspirovaných podněty o pastoračním plánování z Novo millennio ineunte). Tyto posuny se pak samozřejmě promítaly i do charakteru dalších procesŧ, jako jsou výběr členŧ, styl konzultací, zpŧsoby rozhodování či vnější komunikace. Jestliţe např. zpŧ- sob výběru členŧ raných farních rad byl povětšinou (jak v USA, tak v Německu) většinově- demokratický, případně doplněný moţností jmenování některých členŧ farářem a moţností delegace dalších rŧznými organizacemi, poslední dobou je především v USA a Irsku zdŧ- razňován výběr členŧ PRF na základě hlubšího procesu rozlišování, přičemţ je snaha během tohoto procesu zohlednit dary a schopnosti jednotlivých kandidátŧ vzhledem k poslání a stylu práce PRF, týmový charakter práce PRF a potřebu PRF „zrcadlit“ sloţení farnosti jako celku. Volby jakoţto nástroj výběru (části) členŧ PRF se pak často nepovaţují za nezbytně nutné, i kdyţ je moţné je do tohoto procesu integrovat. Podobně byl postupně ovlivňován i zpŧsob rozhodování, přičemţ se (opět spíše v USA a Irsku neţ v Německu) postupně přechází od rozhodování na základě většiny k více konsenzuálnímu zpŧsobu hledání společného řešení. Tématy pro sluţbu PRF také přestávají být jednotlivosti pastoračního provozu farnosti a rady se dnes spíše zaměřují na dlouhodobější záleţitosti pastoračních vizí, priorit, koncepcí či klíčových rozhodnutí. Při tom je ovšem také jak v USA, tak v Německu pozorovatelná snaha o zdŧraznění striktně poradního charakteru PRF (srov. Regensburg, Oakland, Fischer), přičemţ synodální rozměr je zohledňován právě skrze jiţ výše zmíněné dŧrazy na komuniálnost a spiritualitu („spiritu- alita společenství“). Tím je pak ovlivněno i pojetí vnější komunikace. Jestliţe dříve v USA (a často dodnes v Německu) bylo součástí sluţby farních rad také jakési oficiální reprezentování farnosti navenek, v rámci výše naznačených trendŧ posledních let jsou úkoly PRF směřo- 368 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 vány spíše k podpoře rozvoje farnosti, která pak jako taková – skrze rŧzné představitele rŧzných aktivit či týmŧ – je pak v kontaktu se širší společností. Ve všech třech zkoumaných zemích navíc existuje poměrně silná integrace práce PRF do diecézní roviny, a to často skrze silnou podporu sluţby PRF ze strany většiny biskupŧ (PRF se zde staly běţnou součástí ţivota církve) a skrze rŧzná diecézní pastorační oddělení či střediska pastorační podpory. 5.4.4 Prostředí realizace sluţby PRF v zahraničí Pokusíme-li se nakonec reflektovat rozvoj PRF v námi zkoumaných zemích z hlediska pro- středí, ve kterém se jejich sluţba realizuje, lze tuto perspektivu, která jiţ několikrát samo- zřejmě pronikla i reflexemi předchozích bodŧ profilu, shrnout přibliţně takto: V raných obdobích rozvoje farních rad v USA lze ze zkoumaných komentářŧ k tomuto období vytušit, ţe sice nebylo charakterizováno nějak explicitně rozvíjenou spiri- tualitou (např. delšími časy pro společnou modlitbu, hlubším duchovním rozlišováním apod.), avšak styl jejich práce nesl známky spirituality, kterou bychom mohli nazvat „spiri- tualitou spolupráce“ či „spiritualitou společného poslání“. Farní rady v prvním období po 2. vatikánském koncilu vznikaly z přesvědčení a z nadšení pro koncilem obnovené pochopení církve jako Boţího lidu se společným posláním všech jeho členŧ, které spojovalo jak far- níky, tak faráře, do jedné komunity spolupracovníkŧ. Podobnou atmosféru lze v tomto ob- dobí vytušit i v Německu, kde byla navíc umocněna synodálními procesy v souvislosti s Würzburgskou synodou a nově se rozvíjející „teologií farní obce“ (F. Klostermann aj.). Jestliţe později přišlo vystřízlivění z těchto prvních nadějí, mělo to jistě své širší dŧ- vody v celkové atmosféře v diecézích i v církvi obecně, avšak částečným dŧvodem mnohých zklamání mohl být fakt, ţe v rámci tohoto spontánně vzniklého prostředí spolupráce byly často nereflektovaně pouţívány nástroje a procesy převzaté z parlamentární demokracie či z managementu (srov. předchozí oddíl), které buď nebyly zcela kompatibilní s katolickým pojetím církve a farnosti nebo minimálně vyvolávaly nedorozumění a falešné představy o „demokratizující“ se církvi. Částečně i v reakci na regulaci PRF v novém kodexu církevního práva, která jim na první pohled přiřkla striktně poradní charakter, se pak prostředí práce PRF (především v USA, díky centrálnímu vlivu Würzburgské synody méně v Německu) začalo poměrně rychle diferencovat. Jednotlivé diecéze začaly hledat vlastní přístupy, jak propojit pŧvodní intence farních rad otevírající synodálnímu rozměru s novými centrálními dŧrazy na hierarchický rozměr. Jednou z těchto následných vývojových linií (která byla samozřejmě sycena i pozi- tivními vlivy z oblasti spirituality, ekleziologie, praktické teologie, kooperativní pastorace a novějších perspektiv teorie organizace) byly dŧrazy na rozvoj explicitní spirituality uvnitř 369 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 PRF (především dŧraz společné formální i spontánní modlitby, propojení se spiritualitou zdŧrazňující dary Ducha, inspirace z malých skupin a modlitebních společenství a podněty z rozlišování duchŧ podle Ignáce z Loyoly). Za další z těchto linií lze pak povaţovat dŧrazy na společenskou zodpovědnost farností (otevírající PRF „spiritualitě vtělení“; srov. koncept v Německu zvaný „kooperative Pastoral“), či prioritní volbu sluţby chudým a potřebným (přinášející podněty pro prorocky kritickou „spiritualitu vykoupení“; srov. koncept v Ně- mecku zvaný „Sozialpastoral“). 5.4.5 Souhrn: Na cestě k nové rovnováze Souhrnně lze na závěr naší reflexe rozvoje PRF na příkladech diecézí Německa, USA a Irska konstatovat, ţe v praxi PRF se v těchto zemích synodální dŧrazy v podobě, jak jsme je načrtli výše, uplatnily ve větší míře, neţ v učení univerzální církve. V interakci s tímto učením pak v těchto zemích probíhaly oboustranně plodné učící se procesy, které se však do tohoto centrálního učení (ať uţ přímo či nepřímo) promítly pře- devším na rovině dŧrazu na „emotivní“ rovinu synodality (především NMI), případně čás- tečně i na rovině „efektivní“ (především ChL), avšak rovina „strukturní“ zatím zŧstala do centrálního učení církve nepromítnuta. Zdá se však, ţe by v tomto směru mohla být nadějná některá zkoumání moţností řešit tuto mezeru na úrovni partikulárního práva. Celkově lze rozvoj PRF v USA a Německu v posledních více neţ čtyřech desetiletích povaţovat za cestu ke hledání nové rovnováhy poté, co byly vyzkoušeny jednostranné dŧrazy na rŧzné z rovin synodality. Za určitý nadějný příklad tohoto hledání lze pak povaţovat přístup irské místní církve, která měla šanci kriticky reflektovat jiţ proběhlé procesy především v USA (a částečně jistě i v Německu a Francii), a tak se pro svá dnešní řešení vyvarovat některých slepých uliček. Jak jsme jiţ naznačili dříve,1188 i dnes se ve zkoumaných zemích stále ještě hledá optimální model či zkoušejí ţivotaschopné modely sluţby PRF. Pokud bychom tyto přístupy rozvíjené v těchto zemích chtěli zahrnout pod společné charakteristiky, bylo by moţné je charakterizovat např. takto (přičemţ je jasné, ţe tyto jednotlivé přístupy se často rozvíjejí v určité kombinaci): přístup konsenzuálně-spiritualizující: rozvoj sluţby PRF a řešení strukturálně či kompetenčně daných konfliktŧ se očekává výlučně či především od rozvoje osobní zralosti, spirituality společenství, duchovního rozlišování a schopnosti nalézat 1188 Srov. především část 1.3.1, oddíl Některé dnešní přístupy k dalšímu rozvoji farních rad od str. 66; část 1.3.2, oddíl Empirický portrét dnešních pastoračních rad ve Spojených státech od str. 80; část 1.3.3, oddíl Celonárodní konzultace a rámcové směrnice irských biskupŧ od str. 89. 370 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 konsenzus mezi všemi členy PRF zahrnující i jejího předsedu (tj. v podstatě od rozvoje „emotivní“ roviny synodality); přístup legalisticky-poradní: rozvoj sluţby PRF a řešení strukturálně či kompetenčně daných konfliktŧ se očekává výlučně či především od zdŧraznění striktně poradní role PRF vŧči faráři zakotvené v CIC, který její rady mŧţe či nemusí následovat (tj. v podstatě od omezení pokusŧ o posílení „strukturní“ roviny synodality, často v kombinaci s předchozím přístupem); přístup partikulárně-precizující: rozvoj sluţby PRF a řešení strukturálně či kompetenčně daných konfliktŧ se očekává výlučně či především od precizace kompetencí skrze partikulární právo, skrze kterou by PRF byly přiřčeny konkrétní kompetence strukturně-synodálně vyvaţující roli faráře (tj. v podstatě od posílení „strukturní“ roviny synodality na lokální úrovni); přístup juristicky-reformní: rozvoj sluţby PRF a řešení strukturálně či kompetenčně daných konfliktŧ se očekává výlučně či především od snahy o změnu ústředního církevního práva, které by podle tohoto přístupu mělo PRF přiřknout větší strukturálně- synodální kompetence centrálně (tj. v podstatě od posílení „strukturní“ roviny synodality na centrální úrovni); přístup týmově-koordinační: rozvoj sluţby PRF a řešení strukturálně či kompetenčně daných konfliktŧ se očekává výlučně či především od rozvinutí schopností a dovedností PRF pracovat jako koordinační tým, uvnitř kterého a skrze který farář realizuje sdílené vedení a řízení farnosti (tj. v podstatě od rozvoje „efektivní“ roviny synodality); přístup reflexivně-vizionářský: rozvoj sluţby PRF a řešení strukturálně či kompetenčně daných konfliktŧ se očekává výlučně či především od soustředění úkolu PRF pracující jako reflexivní tým na střednědobou a dlouhodobou teologickou reflexi, procesy pastoračního rozlišování a rozvoj pastorační vize farnosti (tj. v podstatě opět od omezení záběru na „strukturní“ rovině synodality a rozvoje její „efektivní“ roviny, často v kombinaci s prvním a s předcházejícím přístupem). V kaţdém případě lze však PRF ve všech zkoumaných oblastech povaţovat za strukturu spoluzodpovědnosti povaţovanou velmi často za samozřejmou součást farních struktur a chápanou jako dŧleţitý, ne-li nezbytný nástroj pro plodnou realizaci jak v Kristu zakotveného komuniálního či synodálního rozměru církve, tak na sluţbu Boţímu lidu za- měřené role svátostného či hierarchického kněţství. Pokud se v některých farnostech či diecézích vyskytují nějaké od této vize podstatně odlišné koncepce PRF, pak je tato dife- rence pravděpodobně dána ani ne tak odlišným chápáním PRF jako takové, jako spíše celkově odlišným chápáním církve. PRF zde pak vědomě nejsou rozvíjeny jako „realizace 371 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 synodality v pastorační praxi”, ale spíše jako pomocné nástroje k realizaci výkonu pastýřského vedení vykonávaného svátostnými sluţebníky. Stejné prostředky („týmová spolupráce“) či dŧraz na stejné prostředí („spiritualita společenství“) pak takto mohou být pouţívány spíše pro zafixování jednostranně hierarchické vize církve, neţ pro rozvoj její synodality. Podobně jako jiné prostředky (např. demokratické volby či rozhodování na základě většiny) zas mohly být dříve (a moţná v některých případech ještě i dnes) pouţívány pro iniciaci vize církve jednostranně demokratické. Ve světle všech těchto reflexí se nyní jiţ mŧţeme věnovat jednomu z hlavních témat této dizertace, otázce jak dalece a v jakém smyslu lze PRF v české církevní provincii pova- ţovat za „realizaci synodality v pastorační praxi“. 5.5 PRF JAKO REALIZACE SYNODALITY: REFLEXE PLENÁRNÍHO SNĚMU Poté, co jsme si připravili pŧdu reflexí učení církve o PRF a některých příkladŧ situace PRF zahraničí, se nyní mŧţeme konečně zaměřit na vlastní oblast našeho zkoumání, na situaci PRF v české církevní provincii. Tuto „domácí“ reflexi si však kvŧli jejímu rozsahu musíme ještě dále rozčlenit. Proto se v této části budeme nejprve věnovat reflexi synodality PRF na plenárním sněmu (5.5), následovat bude reflexe synodality PRF v rámci partikulárního práva českých diecézí (5.6) a vše bude završeno reflexí synodality PRF v pastorační praxi farností v české církevní provincii (5.7). Sněmovním procesem i dokumenty, které z něj vzešly, jsme se podobně zabývali ve vlastním dokumentárním výzkumu, jehoţ souhrnné výsledky byly prezentovány v části 2.4 této dizertace (pro účely této reflexe srov. ovšem také přílohy P 10 a P 11). Jestliţe jsme se během tohoto výzkumu zabývali otázkou „Jaký obraz pastoračních rad farností se otiskl do závěrečného dokumentu sněmu a jak se tento obraz postupně profiloval v jeho prŧběhu a během jeho přípravy?“, v následujících odstavcích bude tento proces reflektován ještě jednou ve světle dříve načrtnuté kriteriologie synodality (srov. 5.1) a ve světle z této kriteriologie plynoucího ideálního profilu „PRF jako realizace synodality v pastorační praxi“ (srov. 5.2). Jestliţe je pravda to, co čteme v závěrečném sněmovním dokumentu, ţe „celý prŧběh sněmovního procesu i vlastního sněmu byl pro nás velkým uvedením do plnější realizace synodality v naší církvi“,1189 pak je moţné se také ptát, jak dalece se toto „uvedení do plnější realizace synodality v naší církvi“ týkalo také pastoračních rad farností. Ačkoli toto téma nebylo přímým cílem našeho zkoumání, je moţné ze zkoumaných materiálŧ k němu učinit 1189 Ţivot a poslání, čl. 367. 372 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 alespoň několik poznámek.1190 Proto po úvodní části věnované historické kontextualizaci (5.5.1) se pak v kaţdém jednotlivém oddíle vţdy budeme nejprve v části (a) věnovat reflexi sněmovního procesu jako takového, abychom se pak v části (b) mohli zaměřit na vlastní téma PRF uvnitř tohoto procesu a ve sněmovních dokumentech. 5.5.1 PRF jako realizace synodality v místní církvi v České republice Ještě neţ budeme prezentovat vlastní reflexi plenárního sněmu z hlediska realizace synoda- lity, je vhodné zmínit, do jak připravené či nepřipravené pŧdy byl tento sněmovní proces zasazen. Proto se nejprve krátce zmíníme o historických kořenech synodálních postojŧ a očekávání u nás a poté nabídneme stručný přehled, jak je téma synodality PRF rozvinuto v dostupné české literatuře. Jak jsme viděli ve stručném přehledu historie farních rad v Čechách před rokem 1989 (srov. část 1.1), kromě krátkého období po roce 1968 neměla česká církev příliš velké moţ- nosti kontaktu se světovou teologií, poselstvím ústředních církevních dokumentŧ či zkuše- nostmi s rozvojem farních rad v jiných zemích. Někteří jednotlivci mohli snad nějak ještě navázat na zkušenost s oním trojkrokem „vidět – soudit – jednat“ ţitým ve skupinách JOC po válce, kterým jsou inspirovány některé postupy teologické reflexe v pozdějších PRF, avšak ozvěna těchto inspirací v dnešních PRF u nás není patrná. Přes částečné lokální vlivy komunit podzemní církve, nových církevních hnutí a malých společenství se zdá, ţe v hodně farnostech v české církevní provincii v dŧsledku velké teologické i církevní izolace z doby komunismu i po změně reţimu přetrvával „systém jednoho muţe“. Podobný neutěšený stav lze konstatovat i vzhledem k dostupné překladové či pŧ- vodní literatuře o PRF (srov. část 1.4). Zpracování tématu na akademické úrovni je zcela nedostatečné. Systematičtěji se tématem PRF zabývaly jen některé studentské práce, které však nebyly příliš ovlivněné novější ekleziologií společenství ani konceptem synodality a vycházely víceméně z ne příliš rozvinuté ekleziologie 2. vatikánského koncilu (s velkým dŧrazem na „uplatnění laikŧ“ apod.). Systematičtí ani praktičtí teologové o PRF u nás se zatím reflexi sluţby PRF kromě skrovných zmínek na okraji jiných témat nevěnovali téměř vŧbec. Několik málo obecněji dostupných praktických příruček zabývajících se či dotýkají- 1190 Konceptem „synodality“ vzhledem ke sněmovnímu procesu se ve své reflexi prvního zasedání sněmu zabývá jeho tehdejší sekretář a pastorální teolog Pavel Ambros v textu „Nenechme si vzít budoucnost”. Podobně odborně-teologicky se nad sněmem zamýšlí další pastorální teolog Petr Ţŧrek v článku „Mládí a synodalita církve“. Srov. AMBROS Pavel, Nenechme si vzít budoucnost. Nad prvním zasedáním Plenárního sněmu Katolické církve v ČR, ChristNet 7. 7. 2003, http://snem.cirkev.cz/download/2003- ChristNet4.htm, (27.8.2008); ŢŦREK Petr, Mladí a synodalita církve. Budoucnost, na které mŧţeme spolupracovat, in: Budoucnost církve 1 (2001), http://snem.cirkev.cz/download/2001- Budoucnost_cirkve.htm, (27.8.2008). Podrobněji srov. přílohu P 11.3. 373 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 cích se tématu PRF, prezentuje víceméně pouze starší týmově-koordinační přístup německé provenience (Trondle, Neugebauer, Petráček, Graubner). Některé pokusy o zprostředkování reflexivně-vizionářského či konsenzuálně-spiritualizujícího přístupu provenience severoa- merické či irské (Fischer, Oakland, Harrington) pak coby pouze elektronicky šířené publi- kace nemají šanci ovlivnit širší publikum. Proto lze za jediný více do hloubky i do šířky zasahující pramen inspirace pro syno- dální rozměr práce PRF na úrovni celé lokální církve povaţovat asi nejspíše především proces přípravy a realizace Plenárního sněmu katolické církve v ČR a dokumenty s tímto sněmem související. V následujících odstavcích se tudíţ budeme postupně zabývat otázkou, jak se jednotlivé perspektivy dříve zformulovaného profilu synodálně orientované PRF odráţejí (a) ve vlastním sněmovním procesu a (b) v tématu PRF při sněmovních jednání a ve sněmovních dokumentech. 5.5.2 Principy rozvoje sluţby PRF na plenárním sněmu a) Výchozí principy synodality a sněmovní proces Z hlediska dříve načrtnutých výchozích principŧ synodality, lze sněmovní proces jako celek hodnotit jako nadějný pokus o integraci strukturní, efektivní a emotivní roviny synodality (srov. „princip trinitární vícevrstevnatosti“). Konkrétněji se těmito rovinami budeme zabývat níţe. Je však třeba poznamenat, ţe tato integrace se dařila téměř výlučně skrze iniciaci a práci nově vzniklých sněmovních krouţkŧ, ne skrze zapojení stávajících PRF, které strukturálně nebyly zapojené vŧbec a fakticky se na práci krouţkŧ podílely jen velmi zřídka. Jako jisté negativum podvazující další hlubší rozvoj synodality je pak třeba zmínit náhlé ukončení činnosti krouţkŧ a poměrně velkou nejistotu jejich vlastních členŧ o míře či zpŧsobu vyuţití materiálŧ v nich vzniklých pro vlastní jednání sněmu. Zda se nakonec první pozitivní zkušenosti1191 a naděje na další vyuţití zkušeností z krouţkŧ pro další práci v PRF vyjadřované některými církevními představiteli1192 osvědčily i v delším časovém horizontu se nepodařilo na základě našeho výzkumu prokázat. 1191 Např. z královéhradecké diecéze bylo referováno, ţe „v některých farnostech přinesla činnost krouţkŧ uţ zcela konkrétní ovoce pro oţivení farnosti, vznik pastorační rady farnosti, vyřešení konkrétních problémŧ či uskutečnění nových nápadŧ.“ Plenární sněm. O setkání animátorŧ sněmovních krouţkŧ, in: Informace královéhradecké diecéze 10 (2000), http://snem.cirkev.cz/download/2000-10.htm, (27.8.2008). V Katolickém týdeníku jsme se dokonce dočetli o přesvědčení některých účastníkŧ toto: „Nejcennějším výsledkem činnosti krouţkŧ tak zŧstává dobrovolné a spontánní pokračování v jejich aktivitách formou biblických krouţkŧ, farních rad, konzultačních skupin na pomoc delegátŧm sněmu apod. Oţivení farností a společenství pŧsobením sněmovních krouţkŧ tak bude pro tyto struktury moţná pozitivnějším přínosem neţ vlastní sněmovní jednání.“ BABIČKA Vácslav: Plenární sněm očima delegátŧ, in: Katolický týdeník 18 (2003), http://snem.cirkev.cz/download/2003-18.htm, (27.8.2008). 1192 Tuto naději, ţe ze sněmovních krouţkŧ se budou tvořit farní rady, o jejichţ ustanovení „naléhavě ţádá“ a „zdŧrazňuje jejich potřebnost“, vyjádřil v novoročním pastýřském listě z roku 2000 dokonce i 374 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 Na druhé straně se však zdá, ţe právě v činnosti sněmovních krouţkŧ nebyl příliš rozvinut „princip synodálně-hierarchické komplementarity“. Krouţky byly totiţ organizo- vány zvlášť pro kněze (i těch se však kněţí povětšinou účastnili jen velmi sporadicky) a zvlášť pro ostatní věřící. Samotná plenární zasedání sněmu pak z perspektivy „principu trinitární ikoničnosti“ měla zvláštně rozporuplný charakter vyrušitelný z rŧzných komentářŧ účastníkŧ těchto setkání. Jestliţe o prvním plenárním zasedání mnoho z jeho účastníkŧ mluvilo jako o velmi radostné zkušenosti církve, kde byl praktikován plodný partnerský dialog mezi všemi účastníky, a to i přes hranice rolí, funkcí a zodpovědností, druhé zasedání bylo dle podob- ných svědectví charakterizováno jako více formální, ne příliš dialogické, jakoby se snaţící jiţ jen technicky zpracovat závěrečný dokument, který jiţ nebyl příliš otevřen širší diskuzi. b) Principy rozvoje služby PRF jako téma sněmu Podíváme-li se nyní ve světle dříve načrtnutých synodálních principŧ rozvoje PRF na otázku, jak se téma PRF objevovalo ve sněmovních jednáních a dokumentech, lze konstatovat, ţe v prŧběhu sněmovního procesu sice po určitém vyladění kompetencí podle „principu synodálně-hierarchické komplementarity“ voláno bylo (a to jak ze sněmovních krouţkŧ, tak z dalších příspěvkŧ ke sněmu1193 a především z komise pro laiky), avšak do závěrečného dokumentu se dostalo jen velmi obecné konstatování o uţitečnosti PRF pro proces „nalezení nového místa laikŧ i duchovních jak v církvi, tak ve společnosti“ (č. 32). Jak k tomu došlo? Na základě studia zápisŧ ze sněmovních krouţkŧ (doloţeno celkem 319 zmínek o PRF v materiálech sněmovních krouţkŧ z let 1999–2002)1194 mŧţeme konstatovat, ţe chápání role či poslání PRF v zápisech ze sněmovních krouţkŧ bylo velmi pestré. Převaţovalo pojetí PRF jako pastoračního týmu pomáhajícího faráři s pastorací ve farnosti, ale členové krouţkŧ v PRF také viděli určitou záruku kontinuity ve farnosti, nástroj reprezentování církve navenek, výraz spoluzodpovědnosti za společné poslání či zpŧsob královéhradecký biskup. Srov. Plenární sněm v naší diecézi, in: Informace královéhradecké diecéze 12 (1999), http://snem.cirkev.cz/download/1999-12.htm, (27.8.2008) a Plenární sněm v naší diecézi, in: Informace královéhradecké diecéze 1 (2000), http://snem.cirkev.cz/download/2000-1.htm, (27.8.2008). 1193 V jednom z příspěvkŧ se dokonce výjimečně objevuje téma PRF spojené s konceptem „synodality“, a to v příspěvku Marie Zimmermannové, která ve sém článku „Uplatňování principu synodality církve v naší diecézi“ navazuje na sněmovní příspěvek Miroslava Šimáčka z prvního zasedání sněmu a vysvětluje „princip synodality zaloţený na setkáních, kde se jejich účastníci společně radí při hledání nejlepšího řešení konkrétních úkolŧ a otázek“, který v církvi existuje vedle principu hierarchického, a vztahuje tento princip nejen na poradní struktury na úrovni diecéze, ale i na úrovni farností. ZIMMERMANNOVÁ Marie: Uplatňování principu synodality církve v naší diecézi, in: Informace královéhradecké diecéze 2 (2004), http://snem.cirkev.cz/download/2004-2.htm, (27.8.2008). 1194 Celkem se výraz „farní rada“ či „pastorační rada“ v rŧzných tvarech objevil na 319 místech námi zkoumaných materiálŧ; srov. Tabulka 3 v příloze na str. 571. 375 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 prohlubování komunikace ve farnosti. PRF byly také vnímány jako nástroje konstruktivní kritiky, jako prostředek komunikace s biskupem či jako znamení ţivé církve. V příkrém kontrastu s tímto bohatým materiálem se pak ovšem zmínky o PRF v Lineamentech (2002) objevují jen dvě (a to ještě spíše popisné, neţ koncepční)1195 a Instrumentum laboris (2003) se o PRF nezmiňuje ani jedenkrát. Zdá se tedy, ţe tento fakt je dalším argumentem pro výše zmiňovanou domněnku, ţe sněmovní proces byl skrze práci sněmovních krouţkŧ sice dobře nastartován, ale ţe jejich potenciál přímo pro přípravu sněmovního dokumentu nakonec tematicky příliš vyuţit nebyl. Toto opomenutí částečně napravila aţ tematické komise pro laiky ustanovená po prvním zasedání sněmu, která k práci krouţkŧ přihlíţela pečlivěji a dokonce do pracovního textu navrhla ustanovení, ţe je „nezbytné zřídit pastorační rady ve všech farnostech“ a doporučila, aby toto bylo zpracováno formou partikulárního práva. Zároveň volala po tom, aby tento poţadavek doprovázela „po velmi dŧkladné analýze provedená reforma současné farní struktury“.1196 Tento silný dŧraz na roli PRF při utváření místního společenství pak ovšem do přípravného textu závěrečného dokumentu pronikl pouze ve velmi oslabené podobě, a takto zŧstal i v jeho finálním znění (srov. č. 32 a č. 38).1197 Ani ţádný z příspěvkŧ delegátŧ sněmu se tento návrh do konečného znění dokumentu „vrátit“ nesnaţil.1198 V závěrečném dokumentu je tedy řeč o PRF pouze v rámci dŧrazu na dŧleţitost procesu „nalezení nového místa laikŧ i duchovních jak v církvi, tak ve společnosti a získání pochopení pro toto hledání“, který je posilován zřízením „pastorační a ekonomické rady farnosti, v níţ se laici učí přebírat zodpovědnost“ (ŢaP 32). Kněţí pak mají „disponovat věřící k přijetí reálné pastorační situace i spoluodpovědnosti za ni“, přičemţ „vhodnou formou pomoci se mohou stát pastorační a ekonomické rady farnosti“ (ŢaP 38). Co se týče „principu trinitární ikoničnosti“ lze pak v závěrečném dokumentu vy- stopovat sice nepřímou, ale dŧleţitou souvislost i s tématem PRF. První zmínka o PRF je totiţ v závěrečném dokumentu sněmu zasazena do kapitoly nadepsané Laici v církvi (srov. ŢaP 22–32), kde dokument vychází z teologie 2. vatikánského koncilu o Boţím lidu a účasti na trojím Kristově úřadu ústící do poslání křesťana uvnitř církevního společenství i v širší společnosti (srov. ŢaP 22 a 23), přičemţ základní „platformou“ pro uskutečňování tohoto 1195 V ŢaP 199 je komentována historie vzniku prvních farních rad po roce 1968 a pak znovu po roce 1990. Později se zde mluví o nutnosti „podpory vzájemného dialogu mezi kněţími a laiky“ (čl. 251), který se realizuje také v PRF (srov. čl. 252). Lineamenta k přípravě plenárního sněmu Katolické církve v České republice, Sekretariát PKPS září 2002. 1196 „Laici v dnešním světě“, č. 40. 1197 Srov. Ţivot a poslání, čl. 32; podrobněji srov. oddíl 2.4.6 a příloha P 10.6. 1198 Jeden z delegátŧ sněmu, který byl zároveň členem komise pro laiky, to odŧvodňuje tím, ţe bylo třeba pracovat na několika jiných „bojových liniích“ a na toto téma jiţ nezbyl čas a energie. Srov. E-mail Jiřího Zajíce (Jiri.Zajic@adam.cz) Petru Hruškovi (agas@centrum.cz) ze dne 6. února 2008, 22:41. 376 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 poslání je podle dokumentu pro křesťana „společenství, jehoţ kořenem je samotný zpŧsob Boţího bytí – Boţí Trojice – i definitivní forma budoucí proměny celého stvoření, totiţ jeho sjednocení v Kristu“ (ŢaP 24). Další dva principy (princip integrální „vícevrstevnatosti“ PRF rozvinuté podle rŧzných rovin synodality a princip vzájemné „perichoreze“ těchto rovin) se ve sněmovních textech nevyskytují. 5.5.3 Pravidla strukturalizace sluţby PRF na plenárním sněmu a) Strukturní rovina synodality a sněmovní proces Z hlediska pravidel uspořádání synodálních struktur lze ke sněmovnímu procesu poznamenat, ţe od počátku i v prŧběhu sněmu nebylo příliš jasné hlavní poslání krouţkŧ („pravidlo zaměření struktur na poslání“). Měly slouţit jako prostor pro zjištění zpětné vazby z terénu? Jako prostor pro pastorační reflexi situace ve farnostech? Jako jakési „inkubátory změny“ jiţ v prŧběhu sněmovního procesu? Nebo především jako příleţitost ke katechezi a formaci jejich členŧ? Tato nevyjasněnost spolu s nejistotou, jak bude s výsledky práce krouţkŧ naloţeno, mohla být pro mnohé ze členŧ sněmovních krouţkŧ, zvláště v pozdějších fázích sněmovního procesu, odrazujícím faktorem pro další jejich angaţování se a negativní zkušeností s pokusem o rozvoj synodality v naší církvi ovlivňující (tentokrát negativně) i další jejich ochotu zapojení se např. ve sluţbě PRF. Ve světle jiţ výše zmíněné strukturní oddělenosti a faktické neúčasti kněţí na práci krouţkŧ pak je také jasné, ţe zde nemohla být realizována ani další pravidla synodality za- měřená na rozvoj organického společenství sluţeb a na komplementaritu účasti na jednom Kristově kněţství. Co se týče pravidla zdŧrazňujícího doplnění se vertikálního a sdíleného vedení, byla zde cenná postupně narŧstající praktická podpora z ČBK i z některých diecézí realizovaná skrze diecézní moderátory a animátory krouţkŧ (linie „vertikálního“ vedení), která se snaţila probudit spoluzodpovědnost všech členŧ krouţkŧ, případně dalších věřících, v místních farních společenstvích (linie „sdíleného“ vedení). b) Pravidla strukturalizace služby PRF jako téma sněmu I kdyţ ne přímo a výslovně, ale poměrně zřetelně na základě vzdálenějšího kontextu je PRF v závěrečném dokumentu sněmu chápána jako struktura, která má slouţit k naplňování poslání farnosti, a to jakoţto dŧleţitá forma strukturální podpory dlouhodobého ţivého procesu vrŧstání do sdílené zodpovědnosti za společné poslání celé církve na proměně světa a jeden z nástrojŧ rozvoje pastorace ve všech základních oblastech poslání církve (tj., dle dokumentu, v liturgii, martyrii, diakonii a koinonii). Tím je poměrně jasně naplněno pravidlo „zaměření struktur na poslání farnosti“. 377 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 Co se týče pravidla „organického společenství sluţeb“, na jedné straně je sluţba PRF v závěrečném dokumentu do vize takovéhoto organického společenství zasazena (srov. ŢaP 32) a druhá zmínka je komplementárně umístěna do oddílu věnovanému kněţím (srov. ŢaP 38), avšak na straně druhé celkové vydělení části „Laici v církvi“ svědčí o tom, ţe za východisko dokumentu stále ještě slouţil starší koncilní koncept dělící Boţí lid na „laiky“ a „klérus“, místo novějšího konceptu „organického společenství sluţeb“. Podle nejbliţšího kontextu zmínek o PRF však dokument zcela jistě povaţuje PRF za dŧleţitý prostor učení se spolupracovat jako Boţí lid v rŧzných úkolech, posláních, povoláních a darech. Ohledně „pravidla vertikálního a sdíleného vedení“ a „pravidla komplementární účasti na Kristově kněţství“ je třeba jen litovat toho, ţe se do závěrečného dokumentu sněmu nedostal návrh tehdejšího generálního vikáře plzeňské diecéze, který jiţ na prvním zasedání sněmu, po návrzích jiných účastníkŧ sněmu směřujících k posílení odvahy přizpŧsobit územní strukturu farností reálné situaci navrhoval doplnit do sněmovního dokumentu odstavec, který by vybízel „biskupy i ostatní místní ordináře, aby formací, povzbuzováním i napomínáním dopomohli k proměně zpŧsobu vedení farnosti od autokratického k synodálnímu“. Faráři pak měli být povzbuzeni, aby vyuţívali „všechny vhodné moţnosti podělit se o odpovědnost za ţivot farnosti s ostatními věřícími“. Ordináři neměli nadále trpět „nefunkčnost či dokonce neexistenci ekonomických a pastoračních rad ve farnostech“ a měli podporovat „ducha spolupráce pastýře – nositele sluţebného kněţství s ostatními věřícími – nositeli kněţství křestního“. Podle Zemkova návrhu měli ordináři navrhnout a uvést v ţivot „takové mechanismy práce farních a ekonomických rad, aby se na jedné straně farář nemohl schovávat za ‚rozhodnutí„ těchto farních grémií, ani aby nestál pod jejich diktátem.“1199 Podobným směrem k zavedení PRF jako nutné struktury ve farnosti se pak orientoval jiţ výše zmíněný návrh komise pro laiky pro druhé zasedání, který se však do závěrečného dokumentu také nedostal. Zdá se, ţe biskupové se i přes toto poměrně silné volání po povinné integraci PRF do struktur farnosti přiklonili k přístupu, který „strukturní“ rovině synodality nepřikládá zas aţ tak velkou dŧleţitost a buď nechává potřebný synodální rozměr spíše vyrŧst „zdola“ nebo tomuto rozměru nepřičítá stejnou dŧleţitost jako rozměru hierarchickému. 1199 ZEMEK Adrián: bez názvu, http://snem.cirkev.cz (I. zasedání plenárního sněmu – Materiály prvního zasedání – Příspěvky prvního zasedání – Středa, 9. 7. 2003 – P. Adrián P. Zemek, OPraem), (27.8.2008). 378 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 5.5.4 Procesy fungování sluţby PRF na plenárním sněmu a) Efektivní rovina synodality a sněmovní proces Z hlediska nutných funkčních procesŧ na rovině efektivní synodality lze na sněmovním procesu ocenit silný dialogický charakter diskusí ve sněmovních krouţcích, na který navázal pokus o moderaci směrem k poučené teologické reflexi místní pastorační situace (skrze matriály zprostředkující základní témata 2. vatikánského koncilu a skrze formaci animátorŧ), coţ bylo alespoň v některých místech provázeno ochotou společného učení se novým postupŧm a zpŧsobŧm myšlení. Jako nedostatečný či nedobře moderovaný se však ukázal dialog mezi reflexemi vzešlými z krouţkŧ a z tematických skupin na straně jedné a akademickou teologií na straně druhé, coţ se promítalo do poměrně velké nevyváţenosti jednotlivých dŧrazŧ a jejich nedostatečného zasazení do hlubší teologické reflexe při vlastní přípravě sněmovních dokumentŧ. Co se pak týče dalších formálních procesŧ potřebných k fungování vlastních sně- movních zasedání, i zde lze konstatovat jistou rozpačitost. Na jedné straně se zdá, ţe některé z rozhodovacích a komunikačních procesŧ poměrně dobře slouţily vzájemnému doplňování se synodálního a hierarchického rozměru (biskupové jednali o tom, co schválilo plénum), na straně druhé pak, částečně nejspíše díky nedostatku času, bylo velmi nesnadné na druhém zasedání více synodálně pracovat na přípravě závěrečného dokumentu. b) Procesy fungování PRF jako téma sněmu Zkoumané sněmovní prameny nezacházely do přílišných detailŧ, a proto k tématu procesŧ fungování PRF na „efektivní“ rovině synodality nemáme příliš materiálu. Jiţ v Lineamentech zmíněná nutnost „podpory vzájemného dialogu mezi kněţími a laiky“ (čl. 251), který se realizuje také v PRF (srov. čl. 252), sice ukazuje na dialogický charakter těchto procesŧ, avšak do závěrečného dokumentu se tato zmínka nedostala. To je moţná škoda, protoţe podle některých hlasŧ ze sněmovních krouţkŧ PRF funkci nabídky prostoru k partnerskému dialogu ve farnosti v praxi spíše neplní. Dŧrazem na roli PRF, skrze kterou mohou kněţí „disponovat věřící k přijetí reálné pastorační situace i spoluodpovědnosti za ni“ (ŢaP 38), mŧţe být naznačena dŧleţitost prvního kroku teologické reflexe (přijetí reálné pastorační situace), přičemţ výrazem „spoluodpovědnost“ lze pak chápat jako shrnutí dalších dvou krokŧ (reflexe ve světle evangelia a navrhování konkrétních řešení). Týmový charakter procesŧ fungování PRF spíše vyplývá z jejího celkového zasazení do vize církve postavené na spolupráci v rŧzných úkolech, posláních, povoláních a darech. 379 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 Z některých částí závěrečného sněmovního dokumentu lze vyčíst i podněty k rozvinutí dalších dŧleţitých procesŧ, jako např. doporučování (ale na druhou stranu i kritika) demokratických mechanismŧ, volání po efektivní a trvalé formaci jak kněţí (srov. ŢaP 40), tak ostatních členŧ PRF v oblasti schopnosti spolupráce. 5.5.5 Prostředí realizace sluţby PRF na plenárním sněmu a) Emotivní rovina synodality a sněmovní proces Z hlediska prostředí, ve kterém byl celý sněmovní proces realizován, lze říci, ţe toto prostředí bylo především skrze práci sněmovních krouţkŧ často charakterizováno solidní „učednickou spiritualitou“ a „spiritualitou společenství“. Samozřejmě vţdy záleţelo na tom kterém krouţku a styl jejich setkávání byl velmi rŧznorodý, avšak ke společné modlitbě zde byli účastníci setkání alespoň zváni skrze probírané materiály a skrze sluţbu animátora. Podobně lze, alespoň na základě daných materiálŧ, předpokládat, ţe ve sněmovních krouţcích byl prostor jak pro dialog a spolupráci rŧzných darŧ a schopnosti jejich členŧ, tak pro snahu o propojení reflektovaných témat s jejich všedním ţivotem. Jak se tento rozměr pak promítnul i do práce tematických komisí a do plenárních za- sedání sněmu nemáme konkrétně zdokumentováno, avšak ze shromáţděných svědectví lze předpokládat, ţe přinejmenším na prvním plenárním zasedání byla ona zkušenost synodální vzájemnosti nesena také společným slavením eucharistie a společnou modlitbou v rŧzných podobách. Pravděpodobně však jen při velmi málo příleţitostech, pokud vŧbec, byla v prŧběhu sněmovního procesu a na sněmu samotném rozvíjena hlubší „spiritualita rozlišo- vání“, která je charakterizovaná spíše pomalejším rŧstem společného vhledu a hledáním Boţí tváře a Boţí cesty uprostřed společné i tiché modlitby neţ poměrně uspěchaným jed- náním o velkém mnoţství nejrŧznějších témat. b) Prostředí realizace služby PRF jako téma sněmu Téma spirituality jako určující charakteristika prostředí PRF na „emotivní“ rovině synodality zaujímá na sněmovních jednáních i v závěrečném dokumentu překvapivě velmi malý prostor. V některých zápisech ze sněmovních krouţkŧ se sice ozývá volání po dŧrazu na podporu duchovního rozvoje a „spirituality společenství“ mezi členy PRF, po „studiu podpořeném modlitbou“ či po „modlitbě ve společenství“ a v některých příspěvcích ke sněmu se mluví o tom, ţe se v pastoračních radách k solidním závěrŧm dochází „v modlitbě a solidním hledání“, avšak jinak PRF nemá ani ve sněmovním procesu, ani v závěrečném dokumentu ţádný jasný spirituální profil. Z některých souvisejících textŧ lze však vytušit, ţe učednická spiritualita, spiritualita společenství či spiritualita darŧ Ducha je 380 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 něčím, o čem se sice na sněmu nemluví přímo v souvislosti s PRF, avšak jako téma je to přítomno v rámci reflexe širšího církevního kontextu. 5.5.6 Souhrn: „Nedokončený“ sněmovní proces jako inspirace pro PRF V předcházejících reflexi jsme se zabývali dvěma hlavními otázkami: (a) V jakém smyslu je tedy moţné sněmovní proces jako takový povaţovat za ono v závěrečném dokumentu zmiňované „velké uvedení do plnější realizace synodality v naší církvi“? (b) Do jaké míry byly PRF na sněmu prezentovány jako „projev synodality v pastorační praxi“? Pokusme se nyní stručně shrnout poznatky, které jsme při této reflexi získali. Sněmovní proces jako inspirace k plnější synodalitě: Aniţ bychom si nárokovali nějaký hlubší vhled do první z otázek, na kterou se náš výzkum přímo nezaměřoval, přesto si dovolujeme na základě zkoumaných dat odhadnout, ţe sněmovní proces jako takový sice nelze povaţovat za „realizaci synodality“, avšak vzhledem k našemu tématu jej lze jiţ snad povaţovat, kdyţ ne za „velké uvedení do plnější realizace synodality“, tak zcela jistě za „inspiraci k plnější realizaci synodality“. Pokus o integraci všech tří rovin synodality: Za nejvíce inspirující je podle našeho mínění moţné povaţovat pokus o integraci všech tří rovin synodality, který, pokud by se mu dalo více času a poskytlo intenzivnější prakticko-teologické doprovázení, měl šanci na mnohem trvalejší ovoce, neţ tomu nakonec bylo ve skutečnosti. Ale moţná, ţe právě takto „nedokončené“ dílo mŧţe být o to provokativnější inspirací k pokračování v rozvoji synodálních procesŧ skrze PRF na rovině farností (a potaţmo i diecézí). Nevyuţitý potenciál sněmovních krouţkŧ: V neposlední řadě je moţné za určitý druh inspirace, i kdyţ negativní, povaţovat zpŧsob zacházení sněmu s potenciálem shromáţděným ve sněmovních krouţcích, který zŧstal díky nejasné definici jejich účelu, zpŧsobu zacházení s tematickými výstupy a předčasnému ukončení jejich práce z velké části nevyuţit. Zdá se, ţe zde nebyly dobře či včas nastaveny všechny potřebné funkční procesy na „efektivní“ rovině synodality, které by tuto „synodalitu zdola“ byly schopné integrovat do celého sněmovního procesu. PRF jako dŧleţitý nástroj konzultativní synodality: Co se týče vlastního tématu PRF jak bylo rozvíjeno ve sněmovních dokumentech, souhrnně lze říci, ţe ačkoli zpočátku zde byl na PRF dŧraz malý nebo dokonce ţádný, díky práci sněmovní „komise pro laiky“, pravděpodobně ovlivněné i studiem analýz zápisŧ ze sněmovních krouţkŧ a dalších příspěvkŧ ke sněmu na téma PRF relativně bohatých, byla role PRF nakonec sněmem doceněna poměrně jasně. A to i přesto, ţe je o PRF ve finálním dokumentu zmínka jen na dvou místech. Zasazení těchto zmínek do jejich širšího kontextu však 381 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 ukazuje, ţe sněm sice chápe pastorační rady farností jako jeden z dŧleţitých nástrojŧ pastorace, spoluzodpovědnosti a tvorby společenství, tedy jako dŧleţitý konzultativní nástroj na „efektivní” rovině synodality. Nepovinné ustavení PRF jako projev primátu „hierarchické“ dimenze: Ze širšího kontextu lze sice vyčíst snahu o trinitární zakotvení PRF a snahu o jejich jistou synodálně-hierarchickou vyváţenost na „efektivní“ rovině synodality, avšak soudě podle toho, ţe dva velmi konkrétní návrhy na jasnější ocenění PRF a na jejich integrální začlenění do struktur správy farnosti se do závěrečného dokumentu nedostaly, se zdá, ţe sněm o dŧleţitosti „PRF jako realizace synodality v pastorační praxi“ příliš přesvědčen nebyl, a proto PRF spíše jen doporučuje jako uţitečný nástroj pomáhající faráři, jenţ ve své hierarchické roli je stále pro vedení farnosti prioritní. Nerozvinutá spiritualita sluţby PRF: Nakonec je třeba konstatovat, ţe nejen ţe z výše uvedených dŧvodŧ byla na sněmu velmi podceněna „strukturní“ rovina synodality, ale ţe se podobné podcenění týká i roviny „emotivní“, která by jinak mohla mít šanci potřebnou synodálně-hierarchickou vyváţenost nechat vyrŧst „zdola“, ze ţivota a praxe samotných PRF. Avšak o spiritualitě učednictví, společenství a rozlišování není v přímé souvislosti s PRF na sněmu téměř ţádná zmínka. Jestliţe se tedy nesplnily naděje na nějakou podstatnou změnu obrazu PRF na plenárním sněmu, je třeba se nyní zaměřit na stanovy pastoračních rad farností v jednotlivých diecézích, které i v dŧsledku malé odvahy sněmu v tomto směru iniciovat nová ustanovení partikulárního práva zŧstávají aţ na výjimky (srov. praţská novelizace z roku 2008) stále v platnosti v té podobě, v jaké byly mezi lety 1995 a 2001 v českých diecézích vydány. 5.6 PRF JAKO REALIZACE SYNODALITY: REFLEXE PARTIKULÁRNÍHO PRÁVA Jak jsme zjistili v našem terénním výzkumu (srov. část 2.5), sluţbu PRF v české církevní provincii velmi podstatným zpŧsobem ovlivňují stanovy vydané jednotlivými diecézemi. Proto se nyní budeme zabývat reflexí obsahu těchto stanov a historie jejich vzniku (srov. část 2.3; pro tzv. „plzeňskou předlohu“ srov. přílohu P 8), kvŧli kontextualizaci také historickými kořeny a zpŧsobem či mírou podpory rozvoje PRF z jednotlivých diecézních center (srov. části 2.1 a 2.2). V rámci této reflexe budeme zmíněné prameny posuzovat opět ve světle synodální kriteriologie (srov. část 5.1) a z této kriteriologie plynoucího ideálního profilu „PRF jako realizace synodality v pastorační praxi“ (srov. část 5.2).1200 1200 Touto částí páté kapitoly tedy odpovídáme na druhou „výzvu“, která vyplynula z naší situační reflexe PRF: „Teologicky vyhodnotit diecézní stanovy a jejich vliv na práci a rozvoj PRF“ (srov. 2.6 na str. 175). 382 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 5.6.1 Kontextualizace partikulárního práva v jednotlivých diecézích Z historického hlediska lze zkoumané prameny partikulárního práva kontextualizovat do období, kterému se věnovaly některé předchozí výzkumy (srov. část 2.1), jejichţ výsledky je moţné stručně shrnout takto: klesající počet PRF v některých diecézích (HK, PL) a ne příliš dobré zkušenosti s jejich zaváděním na základě dále zkoumaných stanov (PL).1201 Na základě našeho prŧzkumu podpory rozvoje PRF z jednotlivých diecézních center (srov. část 2.2) lze pak pouţívání diecézních stanov kontextualizovat i v rámci současného stylu práce s PRF z jednotlivých biskupství. Zde je moţné obecně konstatovat, ţe tato podpora je buď poměrně vágní či ţádná a nemá téměř ţádné teoretické či prakticko-teolo- gické zázemí. Ovšem, kde lze vystopovat alespoň nějaké známky této podpory1202 a snahu o začlenění PRF do širších diecézních struktur (především diecéze HK a PH), také existuje mnohem vyšší absolutní i relativní počet PRF v diecézích. V diecézích, kde jsou PRF sice doporučovány formou diecézních stanov, ale víceméně ponechány svému osudu (LT), podporovány jen „virtuálně“, skrze praktické příručky na webových stránkách biskupství (PL), nebo kde rady existují spíše „na vlastní triko“ a bez jakéhokoli závazného právního rámce (ČB), tam je jejich počet velmi skrovný.1203 V pojetí vedoucích pastoračních referátŧ českých diecézí lze vystopovat poměrně silná synodální očekávání ohledně poslání PRF, které většinou chápou jako nástroje prohloubení spolupráce a komunikace mezi kněţími a farníky, a tím i spoluzodpovědnosti všech za pastoraci ve farnosti, případně jako nástroj společného hledání cest v rŧzných oblastech. Jindy se s tímto „synodálním“ chápáním PRF spojují i rŧzná praktická očekávání směřující s píše ke „koordinačnímu“ či „pomáhajícímu“ pojetí: od PRF se očekává pomoc faráři v konkrétních situacích, podpora rozvoje sluţeb ve farnosti, zachování kontinuity pastorace ve farnosti, vzájemné doplnění se na základě jedinečných charismat či propojování rŧzných aktivit ve farnosti.1204 1201 Stanovy PRF existují v těchto diecézích (v závorce uveden rok prvního vydání): Praha (PH; 1. 4. 2000), Hradec Králové (HK; 15. 11. 1999), Plzeň (PL; 1. 11. 1995), Litoměřice (LT; 2001). 1202 Formy podpory jsou sice nečetné a ne příliš systematické, ale poměrně rozmanité: od verbálního ocenění či povzbuzení od biskupa (PH, HK), přes určité pokusy o systematičtější formaci obecného vnímání PRF v diecézi či formaci pastoračních pracovníkŧ včetně kněţí (HK, méně pak PH), nabídku některých písemných materiálŧ (především PL) či začlenění práce PRF do širších pastoračních struktur (především HK, částečně i PH). 1203 V době našeho dotazníkového prŧzkumu (léto 2006) v diecézích české církevní provincie existovalo kolem 290 pastoračních rad farností, přičemţ ve všech diecézích je celkem 475 farností „sídelních“ (tj. s knězem sídlícím ve farnosti; podrobná tabulka srov. P 1). Nejvíce PRF je v praţské arcidiecézi (136 PRF / 136 „sídelních“ farností), pak v královéhradecké diecézi (105 PRF / 139 „sídelních“ farností) a s velkým odstupem následují plzeňská diecéze (19 PRF / 58 „sídelních“ farností), litoměřická diecéze (14 PRF / 114 „sídelních“ farností) a českobudějovická diecéze (přes 10 PRF / 86 „sídelních“ farností). 1204 Za dŧleţité označili představitelé pastoračních referátŧ biskupství především otázky týkající se cílŧ PRF, profilu PRF, vztahu či spolupráce faráře a PRF, vyváţenosti mezi teoretickou a praktickou rovinou práce 383 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 Protoţe v praxi našich farností se velká většina PRF čerpá při své sluţbě především ze stanov, které byly pro práci PRF v té které diecézi vydány,1205 je třeba se ptát, jaká tato očekávání mají oporu v partikulárním právu v oblasti sluţbu PRF v jednotlivých diecézích a do jaké míry toto partikulární právo podporuje rozvoj modelu „PRF jako realizace synodality v pastorační praxi“. Na to se pokusíme odpovědět v následujících částech opět členěných podle dříve načrtnutého „profilu“ (srov. část 5.2). 5.6.2 Principy rozvoje sluţby PRF ve stanovách V pŧvodní plzeňské předloze stanov společné pro všechny ostatní české diecéze byly (pravděpodobně pod vlivem německé předlohy) „pastorační rady farnosti“ nazývány zkrá- ceně „farní rady“. Toto se později změnilo zpět na „pastorační rady farnosti“ nejen v olomoucké arcidiecézi, ale i v pozdějších vydáních stanov v arcidiecézi praţské. Princip synodálně-hierarchické komplementarity V ţádné z českých diecézí, které vydaly vlastní stanovy PRF (tj. PH, HK, LT, PL), není ustanovena „povinnost“ zřídit ve farnosti PRF; pouze má kaţdá farnost na její zřízení „právo“. To lze chápat tak, ţe pokud ji chce zřídit, pak je to moţné, avšak je třeba se pak řídit vydanými stanovami. Z našeho výzkumu pak vyplynulo, ţe ovšem i v diecézi, která vlastní stanovy vydané nemá (ČB), některé PRF existují. Jiţ z tohoto stavu věcí lze usoudit, ţe partikulárnímu právu v českých diecézích „princip synodálně-hierarchické komplementarity“ příliš vlastní není, alespoň ne na „struk- turní“ rovině synodality. Pokud totiţ PRF nejsou chápány jako integrální součást struktur vedení farnosti (a pokud ve farnosti nejsou jiné podobné nástroje synodality), je synodálně- hierarchická rovnováha na strukturní rovině jednoznačně vychýlena na stranu „hierarchické“ dimenze církve. Ovšem i tam, kde PRF zřízena je, má tento orgán podle stanov platných ve všech českých diecézích (dále jen „stanovy“) „poradní“ charakter (je „poradním a pracovním orgánem faráře“). Přesto je však ve stanovách moţné nalézt některá ustanovení („práva“), která tento poradní charakter upřesňují a PRF mírně posunují směrem k její závazně- PRF, svěřování kompetencí, utváření PRF jako organizmu formovaného duchem evangelia a souvislosti práce PRF s celkovou pastorační situací a sebepojetím místní církve. 1205 K tématu diecézních stanov se v našem terénním výzkumu (srov. 2.5) vyjádřilo 37 respondentŧ z 25 farností. Ve čtyřech farnostech stanovy vŧbec neznají či o nich nevědí, přestoţe PRF u nich existuje. PRF v sedmi dalších farnostech sice stanovy mají a víceméně znají, ale z rŧzných dŧvodŧ (obavy z přílišné byrokratizace, postoj faráře) tam pro ně nehrají téměř ţádnou roli. PRF ve třinácti farnostech (6 z nich je z diecéze HK) stanovy znají, řídili se jimi při vzniku rady a více či méně zásadním zpŧsobem se jimi řídí i při její další práci. Ve třech z nich ale by ale ve stanovách něco upravili (např. časovou zainteresovanost radních, základní poslání PRF, větší alternativnost podle rŧzné pastorační situace, kritéria a zpŧsob výběru radních, kompetence faráře apod.). 384 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 synodální dimenzi.1206 Jde ovšem buď o práva „vyslovit se“ či „vyjádřit se“ k něčemu, práva na obdrţení některých „informací“ či o práva na „podílení se“ na „přípravě dŧleţitých pastoračních krokŧ“ či na „řešení dŧleţitých otázek týkajících se ţivota farnosti“ (bez přesnějšího vymezení, jen ilustrováno některými příklady). Nová verze praţských stanov z roku 2008 navíc posiluje jak roli předsedy, tak roli členŧ rady (mohou nově sami ţádat o hlasování a hrají dŧleţitější roli při vizitacích), zavádí nové stabilizační prvky v případě nepřítomnosti či nefunkčnosti předsedy (činnost rady při neobsazené farnosti a ochrana před svévolným rozpuštěním rady či odvoláváním členŧ)1207 a více zvýrazňuje roli ekonomické rady farnosti.1208 Tímto vším se deklarovaný „poradní“ charakter neztrácí, avšak pomocí opatření na „efektivní“ rovině synodality nabírá rysy konzultací, při kterých se ve výsledku sice nemusí nakonec prosadit názor „většiny“, avšak do kterých za některých situací musí farář chtě nechtě vstoupit a hledat s PRF konsenzus. Tento tlak na dialogický konsenzus má být navíc nejspíše posílen pravidlem, které stanoví, ţe nedojde-li opakovaně (po odloţení řešení na příště a po opakovaném jednání) k dohodě mezi předsedou PRF a ostatními jejími členy, „je o záleţitosti předsedou PFR informován diecézní biskup, který o záleţitosti rozhodne“. Paradoxně však toto ustanovení sice posiluje synodální rozměr na rovině farnosti, avšak extrémně zpŧsobem posiluje „hierarchický“ rozměr na rovině diecéze („biskup rozhodne“). Navíc není příliš jasné, kdo a jak rozhodne, které situace je třeba zahrnout pod termín „příprava dŧleţitých pastoračních krokŧ“ či „řešení dŧleţitých otázek týkajících se ţivota farnosti“. 1206 PRF má podle těchto ustanovení např. „právo“ vyslovovat názor na obsazení farnosti (někde se týká všech duchovních, jinde to bylo později omezeno jen na faráře) a při změnách v organizaci farnosti, při ustanovování sluţeb, plánování misií či duchovní obnovy, dostávat informace o ekonomické situaci a o vzniku a zániku společenství a organizací (toto práva na informace nebyla do stanov některých diecézí převzata), podílet se na přípravě dŧleţitých pastoračních krokŧ a na řešení dŧleţitých otázek, v některých diecézích např. také se vyjadřovat ke kandidátovi bohosloví. 1207 Je zde zařazen zcela nový paragraf týkající se situace po odchodu faráře či administrátora z farnosti či situace, kdy je faráři bráněno ve výkonu sluţby: „Při uvolnění farnosti, nebo je-li faráři bráněno ve výkonu sluţby (srov. kán. 539), a není-li dosud postaráno o farnost v souladu s kán. 539 CIC, ani nepřevzal řízení farnosti nikdo prozatímně v souladu s ustanovením kán. 541 CIC, vyrozumí místopředseda ordináře o nastalé situaci. Zároveň mu přísluší po tu dobu svolávat a řídit právoplatně činnost PR, pokud ordinář nerozhodne jinak“ (§ 16). Ve stati o zániku členství v PRF je přidán dovětek, ţe „řádně zvolenou PR nemŧţe farář bez závaţného dŧvodu a souhlasu ordináře rozpustit před uplynutím mandátu PR“ (§ 30, čl. 3). Pokud farář ze závaţných, ve stanová specifikovaných dŧvodŧ odvolá některého ze členŧ PRF, musí „o tomto kroku a o jeho dŧvodech“ farář „informovat ordináře“ a „proti tomuto rozhodnutí faráře se dotyčný mŧţe odvolat k ordináři“ (§ 31, čl. 1, písm. b). 1208 Předseda je nyní povinen svolat zasedání rady nejen „pokud jej o to poţádá minimálně 1/3 členŧ PR“, ale také alespoň „polovina členŧ ekonomické rady farnosti“ (§ 17, čl. 2). 385 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 Trinitárně inspirované principy Co se týče našich trinitárně inspirovaných principŧ ikoničnosti, vícevrstevnatosti a perichoreze, ve stanovách se tyto principy nijak neodráţejí. Sluţba PRF je do širších teologických souvislostí zasazena klasicky koncilně zdŧrazněním povinnosti všech věřících (včetně tzv. „laikŧ“) podílet se na učitelském, pastýřském a kněţském úřadě, na základě které nese PFR „spoluodpovědnost za šíření poselství spásy a proměnu pozemského řádu duchem evangelia“ (srov. kán. 225, § 1, § 2, CIC). Jak jiţ bylo naznačeno a jak se potvrdí i dále, vzhledem k principu vícevrstevnatosti lze konstatovat, ţe stanovy chápou PRF především jako konzultační nástroj rozvíjený převáţně na „efektivní“ rovině synodality. Na rovině „strukturní“ synodality je to nástroj „nepovinný“, v některých diecézích maximálně „velmi doporučený“, tedy není chápán jako integrální součást struktury vedení farnosti. Na rovině „emotivní“ synodality sice jakousi základní spiritualitu předpokládá (srov. doprovodné poznámky některých verzí stanov),1209 avšak nic v této rovině nerozvíjí jako integrální součást pojetí PRF. 5.6.3 Pravidla strukturalizace sluţby PRF ve stanovách Některá dŧleţitá pravidla strukturalizace sluţby PRF na „strukturní“ rovině synodality jsme jiţ zmínili výše v souvislosti s „principem synodálně-hierarchické komplementarity“. Jak stanovy odpovídají dalším námi dříve načrtnutým pravidlŧm charakterizujícím synodálně pojatou PRF? Struktury ve službě poslání farnosti Podle stanov PRF platných v českých diecézích je PRF „poradním a pracovním orgánem faráře“, coţ stanovy upřesňují tak, ţe PRF „mají být zřizovány jen za tím účelem, aby jejich činnost podporovala a vedla k účinné evangelizaci společnosti, duchovnímu oţivení a povznesení farností a tím slouţila k větší slávě Boţí“. PRF má také s farářem spolupracovat při „vytváření farní obce tak, aby byla ţivým společenstvím věřících“ (srov. Sk 4,32). Zdá se, ţe tímto vymezením je poměrně dobře naplněn „princip zaměření struktury na poslání”, přičemţ v prvcích poslání farnosti se zde jinými slovy objevují všechny čtyři základní oblasti poslání církve: martyria („evangelizace společnosti“), liturgia („duchovní oţivení“) a koinonia („vytváření farní obce“), přičemţ diakonia je zmíněna v jednom z konkrétních úkolŧ („podporovat sluţbu v charitativní a sociální oblasti a spolupracovat s místní charitou“) a v ilustrační poznámce pod čarou – v některých diecézích však 1209 V jedné z poznámek k plzeňské předloze stanov čteme: „Kde však vŧbec není probuzeno jak ze strany věřících, tak ze strany kněţí vědomí společné odpovědnosti, nelze FR zřídit. Byl by to formalizmus. Je na faráři, aby tuto spoluodpovědnost vhodným zpŧsobem probouzel.“ (srov. příloha P 8). 386 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 vypuštěnou („duch charitativní sluţby = sluţba nemocným, potřebným, opuštěným, chudým uvnitř i vně farního společenství“). Jako problematické se jeví počet a pestrost úkolŧ (v plzeňské předloze jich napočítáme sedmnáct),1210 které se PRF v dalších bodech přičítají a na základě kterých lze role PRF předpokládané stanovami charakterizovat jako roli poradní, koordinační, zastupitelskou a pastorační.1211 Je však třeba říci, ţe stanovy některých diecézí nepřevzaly všechny tyto úkoly pŧvodně obsaţené v plzeňské předloze (kam byly navíc přidané i oproti předloze německé, která byla mnohem více „konzultativně“ zaměřená)1212 a na příkladu poslední praţské novely se zdá, ţe existuje tendence k jejich zdravé redukci charakterizované eliminováním role „zastupitelské” a téměř i role „koordinační”, omezením role „pastorační” a soustředěním se opět především na roli „poradní”.1213 I v těchto novelách 1210 Přetíţenost celkového úkolu PRF je evidentní především v seznamu jednotlivých úkolŧ v par. 2 čl. 2 plzeňských stanov. Lze jen stěţí očekávat, ţe takováto série pastoračních úkolŧ bude zvládnutelná pastorační radou farnosti, ale spíše by měla být prováděna kvalitním pastoračním týmem, který s farářem spolupracuje navíc ke sluţbě pastorační rady (a to i v tom případě, ţe někteří lidé z pastorační rady jsou současně také členy pastoračního týmu či stálými pastoračními spolupracovníky). 1211 Problém je zde minimálně trojí: (1) Praktický: Pracovní setkání, které se věnuje pastoračně-koordinačním záleţitostem, plánování a zajišťování konkrétních jednotlivých akcí, či přímo jejich realizaci, musí být vedeno zcela jiným zpŧsobem, neţ setkání zaměřené na hlubší dlouhodobější pastorační reflexi ţivota farnosti jako celku. Snaţit se stihnout obojí dohromady je metodicky nerozumné a prakticky často nemoţné. Navíc chtít od dejme tomu osmi aţ dvanácti sebelépe vybraných a sebevíce angaţovaných farníkŧ, aby na dobrovolné bázi stihli obě tyto role – poradní i výkonnou – je prostě nereálné a nezdravé. (2) Personální: Výběr lidí, kteří se mají kvalitně podílet na koordinaci pastorace v rŧzných jejích oblastech či dokonce na praktické realizaci konkrétních akcí bude muset být jiný, neţ výběr lidí, kteří mají být schopni hlubokého vhledu do celku ţivota farnosti, pastorační reflexe tohoto ţivota ve světle evangelia a navrhování dlouhodobých pastoračních dŧrazŧ. A i kdyby někteří lidé byli schopni kvalitně zastávat obojí, pracovní pastorační tým jako celek musí být nutně sloţený podle jiných kritérií a na základě jiných darŧ a schopností jeho členŧ a členek, neţ tým provádějící dlouhodobou pastorační reflexi. (3) Naukový: Navíc se zdá, ţe na základě studia církevních dokumentŧ na téma pastoračních rad je třeba roli farních pastoračních rad obecně zmíněnou v CIC (kán. 536) odvozovat ne od rad pro koordinaci laického apoštolátu z dekretu o apoštolátu laikŧ (srov. AA), ale spíše od formulace dekretu o biskupech (ChD 27; srov. CIC kán. 511). Specifické a hlavní poslání pastorační rady v tomto pojetí pak tedy není koordinovat, zajišťovat či dokonce realizovat jakékoli pastorační akce, setkání či úkony, ale „napomáhat rozvoji pastorační péče ve farnosti“ (srov. kán. 536,1 CIC) tím, ţe pod vedením faráře zkoumá vše, co se vztahuje k pastorační činnosti ve farnosti jako celku, reflektuje to ve světle evangelia a navrhuje praktická řešení z této reflexe vyplývající (srov. kán. 511 CIC o diecézní pastorační radě, která má „zkoumat pastorační záleţitosti“; „uvaţovat o nich“; „předkládat praktické závěry“). 1212 Např. z plzeňských stanov (§ 2, odst. 1) bylo vypuštěno slovíčko „všechny“, které se nachází v bodu a) německého dokumentu, kde pravděpodobně šlo o obecné pravidlo kompetence farní rady skutečně ke „všem“ otázkám týkajícím se farnosti. Toto vypuštění v plzeňských stanovách s sebou přineslo jistou pochybnost, které otázky do kompetence PRF spadají a které ne. Další dŧleţitou změnou je dodatek německého textu v bodu a), kde se mluví o tom, ţe se farní rada mŧţe starat o provedení opatření, na kterých se rada usnesla, „pokud nelze nikoho jiného pověřit“. Vypuštěním tohoto dodatku v plzeňských stanovách (srov. § 2, odst. 1) byl do jejich základu vloţen mnohem větší dŧraz na „pastoračně- výkonnou“ roli rady. To se pak odráţí i dále, např. v bodě g) německé předlohy, podle které má farní rada v oblasti společenského vývoje „přijímat odpovídající opatření“, zatímco plzeňské stanovy tam dodávají „… a provádět je“. Navíc zatímco v bodě h) německá předloha střízlivě ukládá „zastupovat zájmy katolíkŧ na veřejnosti“, plzeňské stanovy úkol uvedený pod stejným písmenem aţ nepochopitelně rozšiřují na zastupování „potřeb katolíkŧ, křesťanŧ případně i ostatních spoluobčanŧ na veřejnosti“. 1213 Tím se v praţských stanovách značně redukuje široký rejstřík úkolŧ doporučených stanovami plzeňskými, přičemţ se vypouštějí všechny úkoly „zastupitelské“, téměř všechny „koordinační“ (kromě 387 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 ovšem stále zŧstává podvojný charakter úkolu i stylu práce PRF jakoţto „poradního a pracovního orgánu faráře“.1214 Organické společenství služeb V kontextu reflexe stanov ve světle „pravidla rozvoje organického společenství sluţeb“ je zajímavé poznamenat především to, ţe zatímco v německých diecézích, odkud byla převzatá koncepce stanov pro pŧvodní plzeňskou předlohu, nemá být (na základě jejich podvojného apoštolátně-pastoračního charakteru) pokud moţno předsedajícím PRF farář, v plzeňských stanovách (a poté i v ostatních) to je, s odvoláním na kán. 519 a 536 CIC, naopak vţdy farář. Ten však mŧţe řízení setkání PRF na trvalo či v jednotlivém případě delegovat na místopředsedu (v poslední praţské novele jen pro jednotlivé případy). Dále se uvnitř PRF předpokládá funkce dalších rolí, jako sekretář či přípravný „farní výbor“, případně ustanovené „odborné komise“. Tato vnitřní strukturalizace mŧţe být povaţována za snahu o organickou strukturalizaci společenství sluţeb a zároveň za nástroj toto organické společenství sluţeb ve farnosti povzbuzovat. Stanovy však nenabízejí ţádné další nástroje podporující rŧst ve schopnosti členŧ a předsedy PRF toto společenství také plodně vyuţívat a rozvíjet v duchu týmové spolupráce. Účast na Kristově kněžství Další dříve formulovaný „princip komplementární účasti na jednom Kristově kněţství“ je ve stanovách sice stručně, ale explicitně zmíněn, kdyţ je stanoveno, ţe „spoluodpovědnost za šíření poselství spásy a proměnu pozemského řádu duchem evangelia“ PRF nese „na základě povinnosti všech věřících podílet se na učitelském, pastýřském a kněţském úřadě (všeobecné kněţství)“. Vertikální a sdílené vedení Konečně snaha o posílení synodálního rozměru odpovídající „pravidlu vertikálního a sdíleného vedení“ je nakonec vidět nejen v rŧzných zmínkách o „spoluodpovědnosti“ faráře společně se členy PRF, ale i v ustanovení o kaţdoročním „farním shromáţdění“ (které bylo ovšem v poslední verzi praţských stanov z r. 2008 zrušeno), které sice svolává koordinace vzdělávací činnosti ve farnosti) a hodně „pastoračních“ (především týkajících se přímých aktivit či organizace akcí); z „poradních“ úkolŧ se vypouští jen onen týkající se širší společnosti. 1214 Právě skutečnost, ţe PRF se chápou jako „poradní“ a zároveň jako „pracovní“ orgán faráře (srov. par. 1, čl. 1 plzeňských stanov), lze povaţovat za hlavní nedostatek všech zkoumaných stanov. To se pak promítá později i do zpřesnění jejich úkolu: „Úkolem FR je spolu s farářem posuzovat otázky týkající se farnosti, radit se o nich, nalézat moţnosti řešení, usnášet se na opatřeních“ (tj. role poradní), ale také „poskytovat součinnost při jejich realizaci nebo je přímo realizovat“ (tj. role pracovní či výkonná). Navíc se pastorační rady mají „na základě znalosti situace farnosti podílet se na vytváření pastoračního programu“ (opět role poradní či pastoračně reflexivní) (vše srov. par. 2, čl. 1 plzeňských stanov). 388 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 farář, ale program připravuje a schvaluje PRF a sekretář PRF o něm dělá zápis. Zde je moţné vnímat snahu do sdíleného vedení farnosti přes PRF vtáhnout celou farní obec. 5.6.4 Procesy fungování sluţby PRF ve stanovách Ve zkoumaných stanovách PRF českých diecézí jsou také samozřejmě zachycené i některé z procesŧ nezbytných k fungování těchto rad na „efektivní“ rovině synodality. Do jaké míry tyto procesy odpovídají charakteristikám, které jsme načrtli v profilu synodálně chápané PRF? Dialogický charakter Základní charakteristika synodálně zaloţených procesŧ, tedy jejich „dialogický charakter“, není přímo ve stanovách nijak silně akcentována. I kdyţ je ve stanovách o fungování PRF řečeno, ţe „připravenost ke spolupráci, k vzájemnému naslouchání a porozumění je nezbytná“, všechny další zmíněné procesy jsou spíše výrazem snahy o praktickou strukturalizaci „konstruktivní diskuse“ či „efektivní porady“ neţ podněty k rozvoji „tvŧrčího dialogu“. Teologická reflexe a rozlišování Konkrétním úkolem PFR je podle stanov „spolu s farářem posuzovat otázky týkající se farnosti, radit se o nich, nalézat moţnosti řešení, usnášet se na opatřeních, poskytovat součinnost při jejich realizaci nebo je přímo realizovat“. Proto je moţné říci, ţe v stanovách pouţitá formulace nepřímo zahrnuje klasický „trojkrok“ teologické pastorační reflexe: (1) studium pastorační situace („posuzovat otázky týkající se farnosti“), (2) reflexe této situace ve světle evangelia („radit se o nich“) a (3) navrhování praktických řešení („nalézat moţnosti řešení, usnášet se na opatřeních“). Hlubší, komunitním dialogem a nasloucháním nesenou vrstvu takovéto reflexe zacházející ať jiţ do rozvíjení sdílení vize nebo do komunitního duchovního rozlišování však jiţ ve stanovách nenajdeme. Týmová spolupráce a učení se Zkoumané stanovy nevykazují ani nějaké zásadnější charakteristiky týmové spolupráce a týmového učení se. Spíše je zdŧrazněno, ţe úkolem PRF je kromě navrţení praktických opatření také „poskytovat součinnost při jejich realizaci nebo je přímo realizovat“ a „na základě znalosti situace farnosti podílet se na vytváření pastoračního programu“. Toto jsou sice jasné charakteristiky toho, ţe PRF je těmito stanovami povaţovaná nejen za „poradní“, ale také za „pracovní orgán faráře“, a to ve smyslu spolupráce na přímé pastoraci ve farnosti. 389 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 Z hlediska pravidel týmové spolupráce lze však právě zde vznést podstatnou námitku, ţe schopnosti a dovednosti členŧ týmu s „poradní“ rolí budou muset být pravděpodobně dosti podstatně odlišné od schopností a dovedností členŧ týmu pověřeného úkolem spolupráce na přímé pastoraci ve farnosti. Co se týče týmového učení se, lze ve stanovách nalézt tímto směrem ukazující pokyn, kde jsou kvŧli plnění svých úkolŧ „všichni členové FR spolu se svými pastýři“ vyzýváni, aby pečovali „o svou duchovní formaci, další náboţenské vzdělávání a o celkový rozvoj vlastní osobnosti“. Další praktické procesy Některé z praktických procesŧ dŧleţitých pro fungování farnosti byly zmíněny jiţ výše v souvislosti s principy rozvoje PRF či s pravidly jejich strukturování. Zde doplníme několik poznámek o procesech spojených se zpŧsoby rozhodování, vzniku PRF a jejího zapojení do širších pastoračních struktur. Je např. zajímavé, ţe zatímco v německých diecézích řídících se konceptem z PRF iniciovaným Würzburgskou synodou (který byl podkladem pro vznik plzeňské předlohy) musí farář při svém případném nesouhlasu s usnesením rady deklarovat dŧvody tohoto nesouhlasu, ve zkoumaných stanovách toto předepsáno není. Podobně také zatímco v německých diecézích řídících se zmíněným konceptem při nesouhlasu faráře s usnesením rady ani po druhém projednání se záleţitost řeší rozhodčím orgánem, který má být za tímto účelem ustanoven, ve zkoumaných stanovách je záleţitost v takovéto situaci předloţena k rozhodnutí biskupovi. Zdá se, ţe obojí touto změnou je synodální rozměr na „efektivní“ rovině oproti pŧvodnímu německému vzoru opět trochu oslaben. Přesto, ţe ani procesy týmového učení se pak nejsou ve stanovách nijak zohledněny, je zde alespoň zmínka o vhodnosti procesŧ osobní formace členŧ PRF: „Aby mohli plnit své úkoly, snaţí se všichni členové farní rady spolu se svými pastýři o svou duchovní formaci, další náboţenské vzdělávání a o celkový rozvoj vlastní osobnosti.“ Cesty vedoucí ke vzniku PRF obsaţené ve stanovách vykazují charakteristiky demokratického volebního procesu (volební komise, kandidáti, volby, jmenování, delegace…), který příliš nezohledňuje jednotlivé schopnosti a obdarování budoucích členŧ PRF a jejich výběr staví buď na jejich popularitě ve farnosti, na pastorační roli ve farnosti nebo na pověření k zastupování některé z farních organizací. Částečně lze tuto mezeru řešit jmenováním farářem, které ovšem bez nějakého přesnějšího určení potřebných darŧ a schopností členŧ rady mŧţe spíše zohledňovat jeho osobní sympatie. Za v určitém smyslu „prosynodální“ opatření lze povaţovat ustanovení, ţe členŧ PRF jmenovaných farářem nesmí převýšit počet členŧ zvolených farností. Avšak tento počet mŧţe být velmi snadno 390 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 vícekrát převýšen díky případně většímu mnoţství delegovaných členŧ a členŧ na základě jejich pastorační role ve farnosti.1215 Je očividné, ţe takto vzniklá PRF mŧţe jen stěţí splňovat podmínky pro tvŧrčí týmovou spolupráci a její procesy jednání pak musí být charakterizovány spíše parlamentárním neţ synodálním stylem předpokládajícím spíše „adversiální“ atmosféru vyjednávání a prosazování, neţ týmovou atmosféru rozlišování a reflexe. Konečně lze ve stanovách nalézt také některé zmínky o začlenění PRF do širších diecézních struktur. Např. předseda do jednoho měsíce od vzniku PRF má farnímu společenství, svému vikáři a generálnímu vikáři oznámit vznik a jména členŧ této rady, v poslední edici praţských stanov (2008) má místopředseda při případné nefunkčnosti faráře tuto situaci ohlásit ordináři,1216 je posílena role PRF při pastorační vizitaci1217 a PRF má také podle této edice zvolit jednoho ze svých členŧ za člena ekonomické rady farnosti. Na závěr stati o procesech fungování PRF je třeba ještě připojit poznámku o vlastní formě stanov, která se však nevztahuje na jejich obsah, ale spíše na formu. Zdá se, ţe mŧţe být na závadu jejich přílišná podrobnost, konkrétnost, závaznost v jednotlivostech, nedávající prostor pro respektující místní rozmanitosti a potřebu adaptace na situaci té které farnosti.1218 1215 Srov. sloţení pastorační rady v par. 4 plzeňských stanov, které svědčí o nezdravé tendenci k zahrnutí všech aktivně v pastoraci spolupracujících profesionálŧ či farníkŧ zodpovědných za rŧzné spolky, hnutí či organizace do pastorační rady odpovídající dříve kritizovanému extrémnímu propojení reflexivní a výkonné role v pastoraci. Ve farnosti s větším profesionálním týmem či s mnoţstvím rŧzných spolkŧ či hnutí by se pak mohlo stát, ţe je pastorační rada sloţena ze samých profesionálŧ či zástupcŧ rŧzných „frakcí“ přetahujících se o pozornost faráře, doplněná o dva zvolené členy. Potaţmo tým jako celek sice velmi reprezentativní, ale ne příliš nefunkční. 1216 Je zde zařazen zcela nový paragraf týkající se situace po odchodu faráře či administrátora z farnosti či situace, kdy je faráři bráněno ve výkonu sluţby: „Při uvolnění farnosti, nebo je-li faráři bráněno ve výkonu sluţby (srov. kán. 539), a není-li dosud postaráno o farnost v souladu s kán. 539 CIC, ani nepřevzal řízení farnosti nikdo prozatímně v souladu s ustanovením kán. 541 CIC, vyrozumí místopředseda ordináře o nastalé situaci. Zároveň mu přísluší po tu dobu svolávat a řídit právoplatně činnost PR, pokud ordinář nerozhodne jinak“ (§ 16). 1217 Při vizitaci je nově zmíněno, ţe vizitátor má vyslechnout nejen PRF jako celek, ale také její jednotlivé členy, a to „je-li třeba i v soukromém rozhovoru“, PRF se podílí nejen na sestavení vizitační zprávy, ale také „na přípravě vizitace“ a nově je také stanoveno, ţe „po skončení vizitace předseda seznámí PR s obsahem a závěry vizitační zprávy a PR je řádně projedná na svém zasedání“ (§ 24). 1218 Jako alternativu bych doporučoval přístup osvědčený v mnoha diecézích: Biskup vydá velmi obecnou rámcovou a diecézně-právně závaznou směrnici o práci pastoračních rad (časem třeba – po poradě s kněţskou radou – spojenou i s rozhodnutím, ţe pastorační rady musí být zřízeny v kaţdé farnosti). Součástí této směrnice mŧţe být rozhodnutí, ţe kaţdá pastorační rada si vypracuje své vlastní místní stanovy, které rámcově odpovídají celodiecézním poţadavkŧm, ale jsou „lokalizované“. Pastorační oddělení zároveň zpracuje podrobnou pastorační příručku, která má pomoci těm, kteří o to mají zájem, aby mohli zaloţit či obnovit práci pastorační rady. Tato příručka mŧţe obsahovat nabídku rŧzných modelŧ fungování pastoračních rad, ze kterých si mŧţe farnost a farář vybrat ten, který je jim nejbliţší. Mŧţe zde také být určitý mustr pro stanovy farní pastorační rady, který si pak ta která rada přizpŧsobí po svém 391 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 5.6.5 Prostředí realizace sluţby PRF ve stanovách Do jaké míry konečně odpovídá prostředí, ve kterém se sluţba PRF podle zkoumaných stanov realizuje (tj. sluţba PRF na „emotivní“ rovině synodality), prostředí charakterizovanému v našem dříve načrtnutém profilu PRF jako realizace synodality? Obecně lze říci, ţe zkoumané stanovy se „prostředím“, „atmosférou“ či „spiritualitou“ sluţby PRF sice nezabývají přímo, avšak z některých zmínek či z některých vysvětlujících poznámek pod čarou lze na charakter autory těchto stanov předpokládaného prostředí nepřímo usuzovat. Učednická spiritualita Jistý náznak otevřenosti stanov pro spiritualitu, kterou jsme v našem profilu nazvali „učednickou“, lze vyčíst z úvodních paragrafŧ stanov, které se snaţí činnost PRF biblicky a teologicky podloţit a odkazuje na biblická místa Sk 4,32 („Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši“) a Sk 1,8 („Budete mi svědky“). Navíc je zde zdŧrazněno, ţe pro plodnou činnost PRF „je společná modlitba a vzájemná dŧvěra mezi všemi zúčastněnými základním předpokladem“. Konečně ve stanovách také najdeme zmínku, ţe pro členy PRF i pro pastýře je nezbytná duchovní formace, další náboţenské vzdělávání a péče o celkový rozvoj osobnosti. Spiritualita společenství a darů Ducha Tyto základy „učednické spirituality“ jiţ vykazují i jisté znaky „spirituality společenství“, které jsou pak rozvedené v jedné z poznámek pod čarou. „Ţivé společenství“, které podle této poznámky musí charakterizovat „misijní duch“, „rodinný duch“ a „duch charitativní sluţby“, vyrŧstá „z hlásaného a společně ţitého Boţího slova, ze slavení Eucharistie a svátostí, z uskutečňování přikázání vzájemné lásky“. Náznak „spirituality darŧ Ducha“ je pak moţné vyčíst z další poznámky, která mluví o tom, ţe nelze se snaţit ustavit PRF za kaţdou cenu, ale ţe je moţné ji i přesto „ustavit i tam, kde je jen několik laikŧ, kteří chtějí být Kristovými svědky a kvasem a mají schopnost (charisma) ţivou obec budovat“. Spiritualita rozlišování Přesto, ţe díky výše uvedeným náznakŧm očekávání hlubší spirituality doprovázející sluţbu PRF jsou vytvořeny určité předpoklady i pro „spiritualitu rozlišování“, nikde ve stanovách nejsou tyto náznaky dotaţeny aţ přímo do centra úkolu PRF, aby tak bylo napomoţeno integraci obecných spirituálních akcentŧ s konkrétním úkolem pastoračně- teologické reflexe a hlubšího pastoračního rozlišování. Lze proto konstatovat, ţe „spiritualitu rozlišování“ zkoumané stanovy sice nevylučují, ale také nepodporují. 392 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 Spiritualita vtělení a vykoupení Konečně co se týče dŧrazŧ na inkulturační otevřenost dnešní společnosti („spiritualita vtělení“) a schopnost prorocké kritiky nespravedlnosti a zla („spiritualita vykoupení“), ve zkoumaných stanovách lze objevit spíše nepřímé odkazy tímto směrem. V poznámkách pod čarou je např. řečeno, ţe sluţba farnosti (ve smyslu sluţby v PRF) „musí vycházet z opravdové víry a ochoty slouţit ve farnosti Kristu v bliţních“ a ţe „ţivé společenství věřících je si hluboce vědomo své odpovědnosti nejen za věřící, ale i za všechny lidi ţijící na území farnosti diecéze i v celém světě“, coţ lze (spolu s dalšími poznámkami o dialogu s dnešním světem) povaţovat za odkaz ke „spiritualitě vtělení“. Za odkazy ke „spiritualitě vykoupení“ by pak bylo moţné povaţovat některé body ze seznamu úkolŧ PRF, jako např. výzvu k podpoře sluţby v charitativní a speciální oblasti a ke spolupráci s místní charitou, povzbuzení „vidět zvláštní ţivotní situaci rŧzných skupin farního společenství a hledat účinnou pastorační a charitativní pomoc v jejich potřebách“, „sledovat a promýšlet společenský vývoj s jeho problémy, přinášet vhodné návrhy k jejich řešení, přijímat odpovídající opatření a provádět je“, či „probouzet a posilovat odpovědnost farního společenství za misie, za mír a rozvoj pozitivních hodnot ve světě“. 5.6.6 Souhrn: Stanovy PRF jako setba rozvátá větrem do vyprahlé pŧdy Souhrnně lze na závěr této reflexe partikulárního práva v diecézích české církevní provincie týkajícího se pastoračních rad farností ve světle ideálního profilu „PRF jako realizace synodality v pastorační praxi“ konstatovat následující: Historický kontext: Formulace stanov PRF v jednotlivých diecézích v druhé polovině 90. let minulého století neměla moţnost navázat na nějaké dlouhodobější domácí zkušenosti se sluţbou PRF ani na nějakou aktuální odbornou literaturu v češtině. Plzeňská předloha: Předlohou pro všechny diecéze české církevní provincie (kromě diecéze českobudějovické, kde stanovy nejsou ţádné) se staly stanovy PRF vydané v roce 1995 v plzeňské diecézi, které byly zformulovány podle staršího německého vzoru inspirovaného konceptem farních rad z Würzburgské synody (pravděpodobně stanovy farních rad diecéze Regensburg z r. 1993). Oproti německé předloze byly v plzeňských stanovách přidány úkoly spojení s přímou výkonnou pastorací a pastorační koordinací, avšak nebyl převzat německý koncept „dvě rady v jedné“ (autonomní „apoštolátní“ rada koordinující „laický apoštolát“ a na církevní struktuře závislá „pastorační“ rada poskytující konzultace faráři). Stanovy ostatních diecézí: Ve stanovách ostatních diecézí byly během let udělány jen minimální změny, přičemţ největší posuny lze zaznamenat v posledním vydání stanov 393 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 PRF v praţské arcidiecézi z roku 2008 (především směrem k odlehčení PRF od „zátěţe“ pastoračních a koordinačních úkolŧ, zdŧraznění poradního charakteru a posílení či projasnění kompetencí v několika málo oblastech). Díky této situaci je tedy moţné posuzovat všechny existující stanovy PRF v diecézích české církevní provincie jako jeden celek (dále „stanovy“). Minimální podpora biskupství: Vydání stanov v téměř všech diecézích české církevní provincie (v rozmezí 1995 – 2001) zpravidla nedoprovázela téměř ţádná další praktická podpora z diecézních center. Za jistou výjimku lze v tomto směru povaţovat královéhradeckou diecézi se snahou vysvětlovat smysl stanov PRF jak v diecézním tisku, tak na setkáních kněţí a se snahou propojit práci PRF s prací diecézní pastorační rady a přípravou i realizací diecézního pastoračního plánu. V ostatních diecézích je pak podpora spíše rétorická či elektronická. PRF tak na rovině diecéze nemají ani ţádný následováníhodný vzor nebo nástroj, podle kterého by se učily či který by je učil pracovat synodálně. Synodálně-hierarchická nerovnováha: Vlastní stanovy lze pak z hlediska dříve načrtnutého profilu synodálně chápané PRF charakterizovat jako směrnice dávající faráři moţnost ustavit ve své farnosti PRF, která je na onom pomyslném kontinuu napětí mezi „hierarchickou“ a „synodální“ dimenzí církve vychýlena značně na stranu dimenze „hierarchické“: nejen ţe zde nejsou dostatečně vyuţívány strukturující nástroje na rovině „strukturní“ synodality, ale i poměrně dost prvkŧ na „efektivní“ rovině synodality není dostatečně integrálně provázáno a stmeleno jasným spirituálním profilem na „emotivní“ rovině synodality. To, zda bude PRF pouţívána skutečně synodálně, záleţí tedy ve velké míře na dobré vŧli faráře, který nejen ţe k tomu není tlačen téměř ţádným strukturujícím pravidlem, ale ani mu nejsou nabídnuty dostatečně praktické nástroje vedoucí k rŧstu v dialogických a reflektivních metodách a k prohloubení komuniální spirituality. I kdyţ je ve stanovách patrná snaha posílit některé synodální prvky („práva“ PRF podílet se na přípravě „dŧleţitých pastoračních krokŧ“ a na řešení „dŧleţitých otázek týkajících se ţivota farnosti“ ve spojení s mechanismem postupujícím oblasti neshody s farářem biskupovi), hierarchický prvek v nich má nakonec vţdy navrch (nakonec zas „rozhodne biskup“ – a to pokud vŧbec farář zváţí, ţe nějakou PRF zaloţí, či pokud uzná, ţe nějaký „pastorační krok“ či „otázka spojená se ţivotem farnosti“ jsou „dŧleţité“). Roztříštěnost synodálních prvkŧ: Ve stanovách jsou rozsety téměř všechny jednotlivé prvky obsaţené v našem profilu synodálně chápané PRF (snad kromě trinitárně inspirovaného ekleziologického základu a spirituality rozlišování – které však jsou právě 394 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 klíčovými „integrujícími“ nástroji), avšak tyto prvky jsou za prvé často ve velmi embryonálním stavu (člověk je pak často musí hledat téměř pod lupou) a za druhé nejsou propojeny do nějakého smysluplného celku. Celek stanov naopak ve svých hlavních liniích a dŧrazech pŧsobí spíše jako statuta pro demokraticky pracující správní radu neţ jako směrnice pro sluţbu synodálně-hierarchicky strukturovaného týmu sdíleného vedení farnosti. Nejjasněji stanoveným efektivně-synodálním prvkem je pak tedy nejspíše ustanovení, ţe PRF se mŧţe „vyjadřovat“ k personálním změnám ve farnosti (nebo – podle poslední praţské edice – na postu faráře), případně ţe má hrát poměrně silnou roli při biskupské vizitaci farnosti. Chybějící týmový a konzultativní profil: PRF není podle těchto stanov chápána téměř vŧbec jako tým, ale spíše jako „zastupitelská skupina“ sloţená z „reprezentantŧ“ rŧzných organizací či „zástupcŧ“ voličŧ. Především v jejich pŧvodní verzi (uţ mnohem méně v poslední praţské edici z roku 2008) pak je velmi silně vedle „poradní“ role přítomna také role „výkonně-pastorační“ a PRF se tak jeví spíše jako „pastorační tým“ neţ „tým pastoračního rozlišování“. Nerozvinutá podpora spirituality: Co se konečně týče nástrojŧ k rozvoji spirituality, která by jakoby „zespoda“ pomohla integrovat a motivovat to, co není nastaveno funkčně či strukturně, ty ve stanovách nejsou téměř ţádné. Rŧzné v profilu zmiňované spirituální dŧrazy jsou sice téměř všechny ve stanovách zárodečně přítomné (kromě pro práci PRF klíčové „spirituality rozlišování“), avšak nějaké pouţitelné nástroje k jejich rozvoji se zde ani nenabízí, ani na ně není odkazováno. Tímto vším se v podstatě jen dále potvrzuje naše dřívější domněnka, ţe podoba stanov PRF, která je v české církevní obecně pouţívána, zasévá do jiţ tak náročného kontextu vzniku a práce PRF další nedobrou setbu v podobě velmi vágního a nevyjasněného konceptu fungování PRF jako takových. Setbu, která se díky naší poslední reflexi navíc sice ukázala jako setba s velkým synodálním potenciálem, avšak jakoby rozvátá větrem do všech moţných neúrodných a vyprahlých povrchŧ a navíc nezavlaţovaná hlubší spiritualitou, proto také bez velké šance vŧbec vyklíčit. Do jaké podoby či zda vŧbec tato setba vyklíčila v terénních podmínkách farností české církevní provincie, to je jiţ otázka pro následující část této kapitoly. 5.7 PRF JAKO REALIZACE SYNODALITY: REFLEXE PRAXE VE FARNOSTECH Na závěr této kapitoly nabízející prakticko-teologickou reflexi sluţby PRF ve světle základní synodální kriteriologie (srov. část 5.1) a z této kriteriologie plynoucího ideálního profilu „PRF jako realizace synodality v pastorační praxi“ (srov. 5.2) nabízíme pohled na 395 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 praktickou sluţbu PRF ve farnostech české církevní provincie, jeţ ve svých základních obrysech byla zachycena v části 2.5 (dále „situační reflexe“). Následující odstavce se tedy budou snaţit odpovědět na otázku: Jak se v praxi PRF ve farnostech české církevní provincie odráţí dříve zformulovaný profil „PRF jako realizace synodality v pastorační praxi“? Abychom se vyhnuli příliš častému opakování, následující odstavce jsou zpracovány spíše formou jakýchsi „tematických poznámek”, které pŧvodní situační reflexi komentují a předpokládají její znalost. Jako předchozích části této kapitoly, i tato je členěna podle struktury výše zmíněného profilu. 5.7.1 Principy rozvoje sluţby PRF ve farnostech Ptáme-li se, do jaké míry se v PRF pracujících ve zkoumaných farnostech uplatňují výchozí principy pro rozvoj synodálně pojaté PRF, lze na základě naší situační reflexe říci, ţe v ţádné z nich není pojem „synodalita“ něčím, co by stálo v popředí zájmu (a to nejen v reálné sluţbě, ale ani na úrovni vizí či reflexí). V některých odpovědích se však tyto principy odráţely alespoň nepřímo. Princip synodálně-hierarchické komplementarity Ze situační reflexe především vyplývá, ţe přinejmenším na „strukturní“ rovině synodality mezi členy PRF existuje určité volání po větší synodálně-hierarchické vyváţenosti, ať uţ formou vyjasnění kompetencí PRF, či pomocí jejich rozšíření.1219 Někteří respondenti z větších farností pak pozitivně vnímají roli PRF jakoţto „nositelky kontinuity“ či nástroje, který je po ruce novému faráři. Avšak paradoxní je, ţe ze strany kněţí a biskupŧ je toto volání právě opačné. Přímo dotázáni na pojem „synodalita“ navíc většina odpovídajících kněţí vykazovala velké rozpaky. Dokonce i jeden z biskupŧ vyznal svoji vlastní bezradnost a v podstatě i nesouhlas se situací, kdyţ musí „poradenské orgány“ na diecézní rovině ţádat v některých případech daných církevním právem o souhlas.1220 Tato tendence pak také odpovídá situaci, kdy 1219 Jako např. moţnost ovlivňovat, popřípadě i vetovat ekonomická rozhodnutí ve farnosti, disponovat určitými finančními prostředky na pastorační účely, být rovnocenným partnerem biskupovi při rozhodování o změně faráře, či mít více neţ jen konzultační funkci vzhledem k administrátorovi farnosti apod. 1220 Přitom ony „orgány spoluzodpovědnosti“ nazýval „demokracií v církvi“ a o kněţské radě řekl: „Pokud radí, je dobře. Ale pokud mají také právo závazně rozhodovat, a při tom za nic neručí, tak to není dobře. […] Pokud je to poradní hlas, tak to je dobře, protoţe je dobře slyšet, co na to říkají druzí. Ale rozhodování by měl mít ten, kdo má zodpovědnost.“ Po dotazu, proč v souvislosti s kněţskou radou mluví o „demokracii v církvi“ a ne o „synodalitě“, biskup vysvětluje: „No, to je něco jiného… Synodalita je věc, kde jde o společenství lidí, kteří mají hierarchickou zodpovědnost, kteří sami jsou v nějakém společenství… jako třeba biskupská konference.“ 396 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 někteří biskupové či kněţí nemají potřebu, aby v jejich diecézi či farnosti vŧbec PRF existovaly. Vzhledem k tomu, ţe koncept a strukturu fungování PRF mají moţnost více ovlivnit právě biskupové a kněţí, lze tedy konstatovat, ţe přinejmenším na „strukturní“ rovině synodality princip synodálně-hierarchické rovnováhy není v praxi zkoumaných farností nejen respektován, ale nejspíše ani přijímán jako východisko pro práci PRF. Trinitárně inspirované principy Co se týče teologických východisek, v pozadí některých odpovědí lze vytušit obrazy církve jako „těla Kristova“ a „putujícího Boţího lidu“, avšak nikde jsme nenarazili na ţádnou trojiční inspiraci ve smyslu „principu trojiční ikoničnosti“. To bude dané částečně také tím ţe, jak bylo zjištěno, těmi nejčastějšími (a často jedinými) prameny, ze kterých zkoumané PRF vycházejí při své práci, jsou diecézní stanovy PRF a vlastní zkušenost. Kromě toho pak některé PRF výjimečně čerpají také z Písma, z dokumentŧ 2. vatikánského koncilu či ze zkušeností jiných.1221 Na základě dále prezentovaných reflexí práce PRF ve světle jednotlivých rovin synodality lze pak také konstatovat, ţe nejen ţe chybí trojiční teologická inspirace, ale ani v praxi zkoumaných PRF nejsou tři základní roviny synodality rozvinuté rovnováţně a ve vzájemném doplňování a prolínání se, takţe i principy „trinitární vícevrstevnatosti“ a „trinitární perichoreze“ jsou něčím, co v praxi není pro práci PRF příliš relevantní. 5.7.2 Pravidla strukturalizace sluţby PRF ve farnostech Po této všeobecné reflexi ve světle výchozích principŧ se nyní mŧţeme podívat, jak praxe PRF ve zkoumaných farnostech odpovídá pravidlŧm strukturalizace formulovaným v rámci našeho profilu synodálně zaloţené PRF, čili jak je zde v praxi rozvinuta „strukturní“ rovina synodality. Struktury ve službě poslání farnosti Co se týče „pravidla zaměření struktur k poslání farnosti“, ze získaných odpovědí nebylo většinou příliš zřetelné, jak je poslání farnosti chápáno. Je však moţné na základě mnohých odpovědí vytušit, ţe zpŧsob chápání poslání farnosti je velmi úzce spjat z modelem, který pro PRF respondenti chápou jako „ideální“. Některé odpovědi se ovšem 1221 Bible jako pramen pro práci PRF byla zmíněna pouze výjimečně, ještě méně často pak ve zkoumaných čerpají pro sluţbu PRF z dokumentŧ 2. vatikánského koncilu. Někde se snaţí čerpat z rŧzných zahraničních zkušeností, vyuţívají příleţitostného či trvalého poradenství zkušenějších a dávají dŧraz na výměnu zkušeností s jinými radami či v rámci rŧzných hnutí či spiritualit. Někteří respondenti, včetně farářŧ, nakonec přiznávají, ţe je pro ně nejdŧleţitější či dostačující jejich vlastní ţivotní či pastorační zkušenost, jiní však právě tento postoj kritizují. 397 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 o poslání farnosti zmiňují jasněji, kdyţ v souvislosti s tzv. „hlavními úkoly církve“ jmenují klasickou čtveřici martyria, leiturgia, diakonia a koinonia a „ideální PRF“ zcela ve shodě s naším pravidlem chápou jako nástroj k rozvíjení těchto čtyř oblastí. Zdá se však, ţe takto jasné vědomí je mezi zkoumanými PRF spíše výjimkou. Vzhledem ke konkrétním oblastem zájmu se PRF ve zkoumaných farnostech velmi často zaměřují na aktuální dění ve farnosti, a to ne ve snaze jej hlouběji pochopit a pokračovat v dalších krocích pastorační reflexe, ale spíše ve snaze toto aktuální dění přímo pastoračně ovlivňovat. Tyto postoje samozřejmě našemu profilu synodálně orientované PRF, která se snaţí spíše o hlubší vhledy a dlouhodobější výhledy, neodpovídají. Někdy se však PRF věnují i dlouhodobým koncepčním otázkám nebo rozvíjení a formulace sdílené pastorační vize farnosti, coţ pak samozřejmě našemu profilu synodálně chápané PRF odpovídá lépe. Organické společenství služeb Budeme-li se nyní věnovat reflexi praxe ve světle „pravidlu rozvoje organického společenství sluţeb ve farnosti“, zdá se, ţe neuralgické body v oblasti vnitřní strukturalizace PRF jsou ve zkoumaných farnostech především dva. Prvním je otázka pojetí role předsedy PRF ve vztahu k ostatním formálním rolím uvnitř rady. Druhým pak konflikt pojetí PRF jakoţto „zastupitelstva“ versus pojetí PRF jakoţto „týmu“, z jehoţ výsledku pak plyne rŧzné pojetí dalších vnitřních (formálních i neformálních) rolí PRF. Ţádná z těchto otázek však, zdá se, není nikde hlouběji teologicky reflektována. Náš profil synodálně orientované PRF by pak raději preferoval onen model „týmu“ před modelem „zastupitelstva“. V praxi se navíc vyskytují rŧzné styly vedení PRF ze strany předsedy, od „direktivního“ předsedy (coţ je model našemu profilu synodálně chápané PRF odporující, protoţe dává nemístný primát „hierarchické“ dimenzi), přes předsedu „zmocňujícího“ (tento model, kde „hierarchie“ slouţí „synodalitě“ k jejím u plnému rozvoji, je naopak s naším synodálním profilem zcela v souladu) aţ k „zastupitelskému“ modelu práce PRF (kde má předseda spíše roli koordinátora vnitřních rolí zajišťujícího formálně odpovídající prŧběh jednání, čímţ jako by abdikoval ze své pro synodální fungování PRF nezbytné role dané hierarchickou dimenzí církve). Účast na Kristově kněžství Z odpovědí, které máme k dispozici, se zdá, ţe spolupráce mezi kněţími a ostatními věřícími ve farnostech je chápána většinou velmi prakticky a častěji se v rámci této spolupráce vyskytují přístupy, které chápou pŧsobení kněţí a pŧsobení tzv. „laikŧ“ jako 398 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 v rámci PRF si vzájemně konkurující. Teologicky je někdy preferováno spíše rozdělení „oblastí kompetencí“, přičemţ pro tzv. „laiky“ je vyhrazeno především pŧsobení „ve světě“ a „v církvi“ je pak jejich sluţba chápána jako „pomáhání faráři“. Opačný přístup, který naopak chápe kněţskou sluţbu jako sluţbu pro rozvinutí všeobecného kněţství všech věřících, které se pak mŧţe nasadit ve sluţbě jak uvnitř společenství věřících, tak spolu s druhými uprostřed širší společnosti a kultury, je v odpovědích, které máme k dispozici, spíše výjimkou. Vertikální a sdílené vedení Konečně je třeba zmínit také „pravidlo komplementarity vertikálního a sdíleného vedení“, jehoţ aplikaci mŧţeme opět odhadovat spíše nepřímo z jiţ řečeného. Primárnímu dŧrazu na „hierarchickou“ dimenzi církve samozřejmě v praxi odpovídá také preference pro „vertikální“ vedení, přičemţ sdílení problémŧ pastorace s druhými se pravděpodobně příliš často za podíl na vedení celé farnosti nepovaţuje. Ovšem opět jsou i výjimky, kde právě PRF je v koncepci farnosti zařazena jako součást sdíleného „pastoračního vedení“. 5.7.3 Procesy fungování sluţby PRF ve farnostech Co se týče poslání či hlavního úkolu PRF jako takové, mezi respondenty se objevovaly představy o PRF sahající od „výkonného pracovního týmu“ (úkolem je spolupráce na přímé pastoraci) přes tým „pracovně-konzultační“ (úkolem je kombinovat „pastorační moudrost“ s „pastorační akcí“) aţ k čistě „konzultační“ skupině (úkolem je nějaká forma „pastorační reflexe“ – ať jiţ ve forma „rady“ pro faráře, „pastoračního rozlišování“ či „zastupování“ zájmových skupin). Od těchto rŧzných pojetí se pak také odvíjejí představy o potřebných procesech vedoucích k naplnění poslání PRF. V reálné pastorní praxi pak respondenti svědčili o rŧzných úkolech, které PRF ve skutečnosti v rŧzné kombinaci plní: praktická pomoc faráři, pastorační spolupráce, konzultace a reflexe, komunikace a iniciace druhých do sluţby. Z těchto úkolŧ mohou být v podstatě všechny součástí synodálního pojetí PRF, přičemţ častější dŧraz především na první z nich (praktická pomoc faráři) by opět ukazoval na onu jiţ zmíněnou nevyváţenost synodálně-hierarchické dimenze a profilu synodálně zaloţené PRF by příliš neodpovídal. Jak tyto funkční procesy odehrávající se na „efektivní“ rovině synodality v praxi odpovídají charakteristikám, které jsme formulovali v našem profilu? Dialogický charakter Dialogický charakter procesŧ umoţňujících fungování PRF byl velmi častou součástí představ o ideální PRF. Respondenti by si např. přáli, aby radní svoji roli chápali jako sluţbu, aby nikdo neprosazoval sebe, ale společné dobro, přičemţ součástí tohoto 399 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 „vysněného“ dialogického stylu je dále např. vzájemná úcta, naslouchání, radostnost, hledání Boţí vŧle, spolupráce, jasné rozdělení kompetencí, dobrá moderace setkání či rozvinuté osobní vztahy a kontakty uvnitř i mimo PRF. Jiní zas zdŧrazňovali některé základní komunikační dovednosti nutné pro fungování PRF. Co se pak týče popisu reálné praxe PRF a jejího hodnocení, tyto charakteristiky se v něm uţ tolik nevyskytovaly nebo se naopak jejich nepřítomnost stala dŧvodem pro negativní hodnocení některých respondentŧ. Zdá se tedy, ţe ačkoli mnozí po dialogickém charakteru jednání PRF touţí, v praxi se jej příliš často pak jiţ nedočkají. Teologická reflexe a rozlišování Naše situační reflexe ukázala, ţe jen velmi malý počet PRF z našeho vzorku čerpá při své práci z Písma, církevních dokumentŧ či jiných odborných studií (a např. se ptají, „jakou měrou to které doporučení povede k šíření Boţího království“), takţe zde těţko mŧţe být řeč o „teologické reflexi“. Reflexe zde spíše probíhají na základě subjektivních názorŧ, zkušeností a postojŧ radních uvedených do vzájemného dialogu, případně je do tohoto procesu přizván ještě (rŧzně zjišťovaný) „hlas lidu“. Do hlubší společné modlitby ve smyslu duchovního či pastoračního rozlišování vstupují členové PRF jen výjimečně. Pokud však takovéto procesy v PRF skutečně probíhají, jejich komentátoři je vnímají jako velmi pozitivní, i kdyţ si jsou vědomi, ţe je třeba se jim často náročně učit. Opět je tedy třeba přítomnost teologické reflexe a duchovního rozlišování vnímat jako něco v praxi zkoumaných PRF velmi řídkého. Týmová spolupráce a učení se Témata týmové spolupráce se objevovala v představách o ideální PRF poměrně často, avšak většinou ve spojení s představou PRF jako „pracovního týmu“ spolupracujícího s farářem na přímé pastoraci ve farnosti. Někde je ovšem stále ještě přítomná jiţ výše zmiňovaná představa jakéhosi „rozdělení sfér“ určených „kněţím“ a „laikŧm“, přičemţ PRF v tomto smyslu „pomáhá faráři“ v jeho poslání. Role kněze je zde pak chápána velmi autoritářsky či autokraticky, přičemţ tato východiska nejčastěji korespondují s pojetím PRF jakoţto „poradního orgánu faráře“. Tyto přístupy pak velmi málo odpovídají synodálnímu profilu PRF, v jehoţ světle praxi PRF nyní reflektujeme. Tam, kde se však spolupráce v PRF daří, respondenti ji povaţují za dŧleţitou inspiraci a prostor učení se pro celou farnost. Na druhé straně jsou často v souvislosti s nároky týmové práce zmiňovány problémy s přístupem, kvalifikací, schopnostmi, nasazením či moţnostmi členŧ PRF a je referováno o negativním přístupu či neschopnosti faráře nebo administrátora. V dŧsledku toho pak vznikají poměrně časté stíţnosti na 400 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 neohrabaný, neefektivní či zdlouhavý zpŧsob vedení diskusí při setkáních rady. Řešení se mnohde spatřují v kvalitnější moderaci týmové spolupráce, vyjasnění vnitřních rolí či v rozvoji schopností týmové spolupráce a hlubší komunikace. Další praktické procesy K synodálnímu fungování PRF nakonec patří i rŧzné další procesy jako jsou výběr členŧ PRF, zpŧsob konzultací, styly rozhodování či systém vnější komunikace. Všechny z nich byly ve získaných odpovědích rŧzným zpŧsobem přítomny, avšak ne vţdy tak, aby to odpovídalo synodálnímu stylu fungování PRF. Situační reflexe např. v oblasti zpŧsobu vzniku PRF ukázala, ţe nejčastěji byly ve zkoumaných farnostech PRF ustanoveny zpŧsobem určeným ve stanovách (čemuţ pak odpovídá i sloţení dané těmito stanovami). Vzhledem k našemu profilu synodality zde pak ovšem platí výhrady uvedené jiţ dříve v reflexi partikulárního práva (především častá neschopnost týmové práce a chybějící odpovídající schopnosti pro daný úkol). V některých farnostech ovšem PRF vznikly také spontánně (čili s maximálním uplatněním „emotivní“ roviny synodality), jinde na základě volby zástupcŧ bohosluţebných míst (zde pak převaţuje „zastupitelská role“), někde byli všichni členové PRF jmenováni knězem (projev primátu „hierarchické“ dimenze církve) a v několika málo farnostech PRF vznikla po nějakém testovacím období a volbě registrovanými farníky či v kombinaci s delším doprovázeným procesem rozlišování povolání jednotlivých zájemcŧ pro sluţbu v PRF (coţ našemu profilu synodálně zaloţené PRF odpovídá nejvíce). Tomu pak odpovídají i četné stíţnosti z oblasti výběru členŧ PRF.1222 Proto jsou našimi respondenty také navrhovány rŧzné tvŧrčí přístupy k výběru členŧ PRF, které by se vyhnuly jak nevýhodám klasických kostelních voleb, tak vzniku „farářovy kliky“. Co se týče procesŧ rozhodování, je moţné na základě situační reflexe říci, ţe často probíhají po předběţné diskuzi, ať uţ ve snaze o dosaţení konsenzu či za pomoci hlasování (nejsou však jednotné přístupy k tomu, kdy se snaţit o konsenzus a kdy hlasovat),1223 někdy i tak, ţe „farář navrhuje, farníci pochválí nebo přemluví.“ V závaţných věcech jsou také někdy nejprve pojmenovány základní principy a vlastní rozhodnutí se jiţ nechají na těch, kteří za tu kterou oblast zodpovídají. 1222 Zde byly zaznamenány stíţnosti jak na vlastní zpŧsob výběru členŧ PRF podle stanov, na nejasná kritéria členství v PRF, či na nedostačující či zcela chybějící přípravu budoucích i současných členŧ PRF, tak na nedodrţování zpŧsobu výběru podle stanov, coţ pak vede k vytvoření „jednobarevné“ skupiny. 1223 V jedné velké farnosti hlasují v případě „závaţnějších rozhodnutí“, jinak se snaţí o konsenzus. V jiné je to přesně naopak: konsenzus hledají u „závaţných rozhodnutí“ a hlasují tehdy, „kdyţ je třeba něco rychle vyřešit a není to moc dŧleţité“. 401 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 Podobná pestrost je prokazatelná i v oblasti vlastního prŧběhu jednání či při procesech vedoucích k jeho přípravě. Někde má velmi aktivní roli farář, který celé setkání připraví i poté řídí, jinde na přípravě spolupracují i další a roli moderátora farář přenechává jiným. Pokud se PRF povaţuje spíše za „konzultační tým“, často se při jednání vyhodnocuje nějaký zpŧsob zpětné vazby z farnosti nebo se připomínkují některé koncepční dokumenty. Všechny tyto postupy sice procesŧm vhodným pro synodálně pojatou PRF víceméně odpovídají (i kdyţ i zde se vyskytují příliš autoritativní přístupy znemoţňující synodálně- hierarchickou rovnováhu), avšak hlavní problém se zde nachází především na „efektivní“ rovině synodality: chybějící inspirativní prameny pro praktickou práci a chybějící prostor a čas pro společné učení se, jak výše zmíněné procesy vyuţívat a jak rozvíjet (velmi často ve zkoumaných PRF chybějící) komunikační a týmové schopnosti nezbytné pro jejich efektivní vyuţití a rozvíjení.1224 5.7.4 Prostředí realizace sluţby PRF ve farnostech Pro značnou část respondentŧ hraje v jejich představě ideální PRF dŧleţitou roli spirituální rozměr její sluţby. Za nedílnou součást setkání PRF tyto hlasy povaţují dostatek času pro společnou modlitbu v prŧběhu jednání či prŧběţnou vzájemnou modlitební podporu. Jak však tyto potřeby a praxe odpovídají prostředí, které se vyznačuje charakteristikami načrtnutými v profilu synodálně zaloţené PRF? Učednická spiritualita Někteří respondenti očekávají, ţe členové PRF budou mít dobré osobní duchovní zázemí nebo ţe bude dokonce nabízeno duchovní vedení PRF jako celku. Pokud je tato duchovní i lidská zralost členŧ PRF přítomná, respondenti ji komentují jako velké pozitivum pro práci jejich PRF. Na druhé straně část respondentŧ si na nedostatek dŧrazu nerozvinutí spirituality1225 ve svých PRF stěţovala a vnímala jej jako velký problém. Proto se také objevovaly návrhy na rozšíření času pro společnou i osobní modlitbu při setkáních PRF, na rozšíření modlitebních forem společného rozlišování, či na rozvinutí praxe duchovního doprovázení členŧ PRF, aby tak učednický rozměr spirituality, který je dnes ve zkoumaných farnostech rozvinut spíše výjimečně, mohl být prohlouben. 1224 Proto také značná část respondentŧ navrhuje ve farnostech či na biskupstvích nabízet formační příleţitosti jak pro členy PRF, tak pro kněze, ale také pro praktickou přípravu, pastorační doprovázení, pastoračně-organizační poradenství a supervizi pro PRF jako takové. Toto vše doplněné alespoň základní nabídkou studijních pomŧcek a moţností vzájemné výměny zkušeností mezi rŧznými PRF. S tím vším souvisí opakující se volání po systematické podpoře pastoračních rad z příslušného biskupství. 1225 To se dle respondentŧ projevuje např. v „nedostatku duchovního vedení ze strany kněze“, v „příliš malém prostoru pro společnou modlitbu či rozlišování během jednání“, v „pokulhávajícím duchu společenství“ či ve zcela „chybějícím prorockém duchu, který snáze ulpí na osobnosti, neţ na skupině“. 402 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 Spiritualita společenství a darů Ducha Dŧleţitou roli v některých představách našich respondentŧ také hraje „spiritualita společenství“, která je někdy chápána v protikladu k určité byrokratizaci či manaţerskému stylu. V jedné malé farnosti je např. role modlitby velmi intenzivní tím, ţe PRF je zde součástí modlitebního společenství a rozhodování tam prý často nechávají „na vedení Ducha svatého“. Opět zde však jde spíše o rozměr, po kterém hodně respondentŧ volá, neţ o skutečně časté prolnutí spirituality společenství do ostatních dimenzí sluţby PRF. Přitom o otevřenosti pro dary Ducha a o prostoru pro jejich rozvíjení nebyla řeč v ţádné z odpovědí. Spiritualita rozlišování V souvislosti s touto pro maše synodální pojetí práce PRF typickou charakteristikou spirituality lze konstatovat, ţe jistou formu této „spirituality rozlišování“ lze vysledovat z odpovědí týkajících se PRF jakoţto „týmu pastoračního rozlišování“. Součástí setkání takto chápané PRF pak často bývá delší čas pro společnou modlitbu, a to jak za účelem osobního a komunitního rŧstu, tak kvŧli prohloubení otevřenosti vedení Ducha pro duchovní rozlišování hlubších pastoračních procesŧ. Zdá se však, ţe i tyto (a právě tyto) charakteristiky spirituality PRF jako něčeho, co proniká i vlastním zpŧsobem jednání a rozhodování PRF a spoluurčuje i konkrétní podoby tohoto jednání, budou v našem vzorku spíše výjimkou. Spiritualita vtělení a vykoupení Konečně je třeba na základě situační reflexe říci, ţe výpovědi, které by bylo moţné povaţovat za charakteristiky spirituality PRF na „emotivní“ rovině spirituality jako něčeho, co je otevřeno citlivému „vtělování se“ do současné kultury, a tak je této kultuře schopno hlouběji porozumět a přispívat k jejímu přetváření v duchu evangelijních hodnot („spiritualita vtělení“), a zároveň něčeho, co je tuto kulturu schopno „prorocky“ konfrontovat a účinně kritizovat v ní přítomné nespravedlnosti či jiné destruktivní tendence („spiritualita vykoupení“), se v odpovědích ze zkoumaných farností nevyskytují téměř ţádné. Pokud bylo moţné tyto dŧrazy u našich respondentŧ zachytit, pak spíše formou jakéhosi povzdechu nad situací církve u nás obecně.1226 1226 Jeden z respondentŧ z jedné velkoměstské farnosti napsal v tomto duchu doslova: „Aktivit a nápadŧ je poměrně dost, tak zŧstanu u jediné aktivity, o které sním, ale je to celocírkevní problém. Dokázat podepřít, podpořit, pohladit a pastorovat i ty lidi, kteří jsou v prŧšvihu (většinou vztah, rozpad, samota, apod.). Jsem překvapený, kolik fajn lidí tyhle problémy má, a ţe se mi to mŧţe stát také. A potom bych asi i v naší farnosti tápal po nabídce aktivity, do které bych mohl patřit. Obecně v církvi slýchám o rekolekcích pro opuštěné matky s dětmi, ale to je málo.“ 403 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 5.7.5 Souhrn: Hierarchicky a prakticky orientovaná sluţba českých PRF Máme-li nyní v bodech shrnout základní poznatky výše prezentované reflexe, bude vhodné znovu připomenout, ţe vzhledem k pouţité metodologii kvalitatitvního výzkumu v rámci strategie zvané grounded theory informace situační analýzy, ze které jsme vycházeli, nevypovídají o tom „co se většinou děje“, ale spíše o tom, „co se také děje“ (případně, vzhledem ke konstatování poměrně vysokého stupně saturovanosti, také o tom, „co všechno se děje“) v PRF v české církevní provincii. S tímto vědomím lze na základě situační reflexe zkoumaných farností konstatovat, ţe v praxi PRF ve farnostech české církevní provincie se dříve zformulovaný profil „PRF jako realizace synodality v pastorační praxi“ odráţí přibliţně takto: Modely PRF a hlavní úkoly: Na základě zkoumaných PRF lze říci, ţe v myšlení členŧ PRF v české církevní provincii existují minimálně tři rŧzné modely PRF: „pracovní tým“, „pracovně-konzultační tým“ a „konzultační tým“ v rŧzných jeho dalších variantách, z nichţ je našemu profilu synodálně pojaté PRF nejbliţší především podkategorie „konzultačního týmu“, kterou jsme nazvali „tým pastoračního rozlišování“. Těmto modelŧm pak v reálné pastorační praxi odpovídají rŧzné kombinace úkolŧ, které PRF skutečně plní, z nichţ především rŧzné druhy konzultací a procesy pastorační reflexe odpovídají zmíněnému profilu. Naopak pouhá „pomoc faráři“ či „pastorační spolupráce“ v přímé pastoraci, které jsou v praxi PRF často přítomné, tomto profilu neodpovídají. Téměř ţádná teologická východiska: Tato rŧzná pojetí poslání a rŧzné praktické úkoly se pak samozřejmě promítají do toho, jak si respondenti představují odpovídající strukturující pravidla, procesy a prostředí sluţby svých vlastních PRF. Většina z těchto očekávání je téměř výlučně zaloţena na osobní praktické zkušenosti, někde navíc uvedené do dialogu s diecézními stanovami PRF, jen v ojedinělých případech jsou k práci PRF či k její pastorační reflexi pouţívány také prameny jako Písmo, dokumenty učitelského úřadu církve či materiály z rŧzných oborŧ blízkých projednávanému tématu. Nejspíše i proto tato očekávání nejsou formulována jazykem trojičně inspirované ekleziologie, jak je tomu u našeho profilu. Převaţující „hierarchická“ dimenze: Podstatnější diskrepance mezi těmito očekáváními a naším profilem synodálně chápané PRF se však objevují v otázce synodálně-hierarchické vyváţenosti. Volání po posílení synodálního rozměru (či přesněji volání po větší míře demokratizace PRF či po rozšíření kompetenci PRF) se sice nějaká ozývají, ale nejsou pravidlem. Naopak se zdá, ţe poměrně velká část nositelŧ sluţebného kněţství se vyváţenosti těchto dimenzí v praxi obává a klade dŧraz na 404 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 prioritu hierarchické dimenze církve. Velké nejasnosti také někde panují ohledně pouţívání synodálních nástrojŧ pro společnou reflexi či rozhodování, jako je informování, konstruktivní dialog, hlasování, dosahování konsenzu, teologická reflexe či pastorační rozlišování. Styl a přístupy jsou často určovány především osobou faráře nebo zaloţeny na subjektivních nápadech a pocitech členŧ PRF. Často se vyskytující direktivní styl vedení: Zvláště pojetí role předsedy PRF se jeví jako klíčové, přičemţ „zmocňující“ styl je z hlediska našeho profilu preferován, avšak v praxi jsou často uplatňována i taková pojetí, která rozvoji synodálního stylu práce PRF příliš neprospívají („direktivní“ styl dávající primát „hierarchické“ dimenzi, či na druhé straně styl „moderátorský“ v kontextu zastupitelského modelu PRF, který na tuto dimenze zas abdikuje). Situačně a prakticistně řešené procesy: V oblasti praktických funkčních procesŧ a témat, kterými se PRF zabývají, lze na základě naší situační reflexe vnímat velké mnoţství rŧzných přístupŧ, postupŧ a zpŧsobŧ vnímání, které však často nemají ţádnou jasnou jednotící linii a jsou vybírány spíše „ad hoc“, podle situace, či podle osobního přístupu faráře. Tyto procesy pak nejsou charakterizovány jako příliš dialogické či týmové, ale spíše jako „nesystematické“, jindy pak jako „demokratizující“ či „byrokratické“. Jen výjimečně lze mluvit o rozvinuté teologické reflexi či pokusech o rozvinutí hlubšího pastoračního rozlišování. Spirituálně nerozvinuté prostředí: Spiritualita není většinou ve zkoumaných PRF nijak zvlášť zdŧrazňována. Modlitba je sice často přítomna, ale většinou jen jako „rámec“ pro vlastní jednání. Jen v jednotlivých případech se PRF snaţí o integraci modlitebního rozměru do vlastní práce ve smyslu duchovního rozlišování hlubších pastoračních procesŧ. Velmi výjimečně bylo moţné zaznamenat hlasy, které naznačovaly jakousi otevřenost PRF směrem k širší společnosti a kultuře a touhu přispívat k jejímu prokvašení či vykoupení. Několik nadějných příkladŧ a potenciál pro změnu: I přes tuto spíše negativně vyznívající reflexi je třeba na závěr konstatovat, ţe v případě několika zkoumaných PRF bylo moţné zaregistrovat téměř všechny podstatné rysy profilu synodálně se orientující PRF, kdyţ ne v plněji rozvinuté podobě, tak alespoň v určitém nadějném zárodku. I u jiných PRF pak bylo moţné vytušit poměrně velký potenciál ochoty učit se a překonávat překáţky, avšak zároveň často i bezradnost, kudy a jak se to má dít. V komentářích několika respondentŧ se konečně odráţí přesvědčení, které je vhodné uvést i jako přesvědčení autora této dizertace, ţe práce ve zkoumaných PRF je také odrazem celkové situace v církvi a mnohé ze zde naznačených problémŧ budou proto řešitelné spíše 405 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 na „vyšší rovině systému“ nebo minimálně v trvalé interakci s touto vyšší rovinou. Stejně tak někteří další respondenti pak také velmi trefně zdŧrazňují, ţe při hledání vhodného zpŧsobu fungování PRF hodně záleţí na prostředí, ve kterém má slouţit. Bude proto vhodné na závěr znovu připomenout ony tři výzvy, které vyplynuly jiţ ze situační reflexe (srov. oddíl 2.5.5): (a) potřeba ujasnění profilu pastoračních rad; (b) potřeba reflexe, formace, poradenství a podpory; (c) potřeba vnímat pastorační rady jako součást širšího celku. Na těchto třech základních z praxe plynoucích potřebách naše synodálně orientovaná reflexe nic nemění, jen k nim přidává nutnost tyto potřeby naplňovat ve světle synodálně orientovaných teologických východisek, z nichţ pro situaci v české církevní provincii ve světle této poslední reflexe povaţujeme za klíčové především: zakotvení v trinitárně inspirované communio-ekleziologii; citlivé nasměrování k synodálně-hierarchické vyváţenosti; vyjasnění hlavního, vše ostatní integrujícího poslání PRF; prohloubení týmového, dialogického, reflexivního a rozlišujícího stylu; nalezení odpovídajících procesŧ vzniku PRF; prohloubení učednické spirituality společenství a rozlišování; radikální otevření se širší společnosti a zvláště vŧči potřebám jejích chudých. Jakým zpŧsobem toto vše (spolu s podněty z předchozích reflexí této kapitoly) zohlednit při hledání praktických cest k vytvoření prostředí pro rozvoj synodálně orientovaných PRF v české církevní provincii, to bude jiţ tématem šesté kapitoly. 5.8 SHRNUTÍ: PRF V ČECHÁCH JAKO REALIZACE SYNODALITY V PRAXI V páté kapitole jsme prezentovali hlavní část vlastní prakticko-teologické reflexe, pro kterou jsme si v kapitolách předchozích připravovali pŧdu. V tomto závěrečném shrnutí nabízíme syntetizující přehled výsledkŧ jednotlivých částí této reflexe. 5.8.1 Kriteriologický profil „PRF jako realizace synodality v pastorační praxi“ V následujících bodech je shrnuta výchozí kriteriologie a hlavní rysy profilu PRF, ve světle kterých jsme pak z rŧzných hledisek reflektovali sluţbu PRF: Základním strukturujícím východiskem se pro nás stala definice církve podle Medarda Kehla, který katolickou církev navrhuje chápat jako „svátost Boţího communia“, kterou „jako takovou tvoří Duchem svatým sjednocené, Synu Jeţíši Kristu připodobněné a s 406 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 celým stvořením do Boţího království povolané společenství věřících, které je konstituováno synodálně i ‚hierarchicky„ zároveň.“1227 Tato ekleziologická definice, ve spojení s myšlenkově volnějšími, ale velmi inspirativními obrazy církve jako „tančící církve“ (peri-choresis jakoţto „kolový tanec“), „církve kulatého stolu“ (Rublevova ikona Trojice) či prostě „ikony Trojice“, nám poslouţila jako integrující koncept propojující trojičně inspirované obrazy církve jako „putujícího Boţího lidu“, „těla Kristova“ a „chrámu Ducha svatého“ s organizačně- teoretickými přístupy k rŧzným dimenzím organizace (roviny „organizační“, „manaţerské“ a „interpersonální“). Na základě těchto východisek jsme se pak pokusili „trinitarizovat“ i tři základní roviny synodality (které jsme zároveň identifikovali i jako tři roviny sluţebného kněţství) a navrhujeme chápat a symbolicky barevně odlišovat:1228 o „strukturní“ rovinu (či „demokratizující synodalitu“) v rámci obrazu církve jako „putujícího Boţího lidu“ (symbolická zelená jako barva stvoření); o „efektivní“ rovinu (či „konzultativní synodalitu“) v rámci obrazu církve jako „těla Kristova“ (symbolická červená jako barva oběti); o „emotivní“ rovinu (či „spiritualizující synodalitu“) v rámci obrazu církve jako „chrámu Ducha svatého“ (symbolická modrá jako barva vanutí větru). Uvnitř všech těchto tří rovin, které jsou samy k sobě navzájem v „perichorezním“ vztahu, jsme pak také identifikovali nutně a podstatně komplementární momenty „synodality“ a „hierarchie“. Na základě těchto ekleziologicky a organizačně-teoreticky zaloţených teoretických východisek jsme pak zformulovali „profil synodálně zaloţené PRF“ zahrnující: o principy aneb trinitární vize pastorační rady farnosti (princip synodálně- hierarchické komplementarity, princip trinitární ikoničnosti, princip trinitární vícevrstevnatosti, princip trinitární perichoreze); o pravidla aneb strukturování pastorační rady farnosti (pravidlo zaměření struktur na poslání farnosti, pravidlo rozvoje organického společenství sluţeb ve farnosti, pravidlo komplementární účasti na Kristově kněţství, pravidlo komplementarity vertikálního a sdíleného vedení); o procesy aneb pracovní procesy pastorační rady farnosti (procesy a jejich dialogický charakter, teologická reflexe a pastorační rozlišování, týmová 1227 KEHL: Die Kirche, 51. 1228 Srov. pozn. č. 1167 a související text na str. 343; srov. také „Trojiční kompas“ v příloze P 20.6. 407 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 spolupráce a učení se, výběr členŧ, konzultace, rozhodování a vnější komunikace); o prostředí aneb spiritualita pastorační rady farnosti (prostředí učednické spirituality, prostředí spirituality společenství a darŧ Ducha, prostředí spirituality duchovního rozlišování, prostředí spirituality vtělení a vykoupení). Pastorační radu farnosti jako realizaci synodality v pastorační praxi tedy pro účely další reflexe budeme pracovně chápat jako učednickou komunitu bratří a sester v Kristu, která na základě trinitárně inspirovaných principů a ve světle synodálně-hierarchicky strukturujících pravidel slouţí jako nástroj podpory pastoračního poslání farnosti být společně spolu s ostatními lidmi na cestě do království Otcova, a to tím, ţe vytváří rozlišující, trojičně ikonické prostředí pro rozvinutí efektivních procesů tvŧrčího dialogu, teologické reflexe a pastoračního rozlišování. 5.8.2 Reflexe sluţby PRF ve světle kriteriologického profilu Následující body jsou shrnutím výsledkŧ reflexe sluţby PRF z rŧzných hledisek ve světle výše načrtnutého profilu: Synodalita v učení církve o PRF: Abychom mohli lépe pochopit zdroje, ze kterých PRF u nás čerpají, ve světle výše načrtnutého profilu jsme reflektovali nejprve učení církve obsaţené v ústředních církevních dokumentech. Při tom jsme dospěli k závěru, ţe ačkoli mnohé prvky tohoto učení našemu profilu na „efektivní“ a „emotivní“ rovině synodality velmi dobře odpovídají (např. „trojkrok“ praktické teologické reflexe, moţnost účasti na „tvorbě rozhodnutí“, dŧraz na dialogické procesy a rozlišování či koncept spirituality společenství), na rovině „strukturní“ zde není sluţba pastoračních rad nikde jasně zasazena do struktur, které by byly formovány podle výše definovaného „principu synodálně-hierarchické vyváţenosti“. Snaha o tuto vyváţenost je zde však přesto jasně identifikovatelné, a to především skrze výzvy k představitelŧm církevního úřadu k váţnému vnímání a respektování podnětŧ z pastoračních rad a skrze zdŧrazňování nezbytnosti určitého spirituálně-komuniálního souladu mezi vedením farnosti a ostatními spolupracovníky. Koncept synodality, jak jsme jej předestřeli výše, je tedy v učení církve o PRF zárodečně přítomen a je s ním v zásadě kompatibilní, avšak při zodpovědné práci s tímto učením je třeba pečlivé historické a situační kontextualizace, která by zabránila pouhému vytrhávání některých historicky podmíněných přístupŧ z kontextu za účelem argumentace pro ten či onen navrhovaný přístup dalšího rozvoje. 408 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 Synodalita a příklady rozvoje PRF v zahraničí: Kromě vlivu učení univerzální církve měly na praxi PRF v české církevní provincii také vliv zkušenosti a koncepty z některých zahraničních místních církví, především z Německa. Abychom mohli porovnat i některé jiné přístupy, reflektovali jsme kromě německých konceptŧ také přístupy rozvíjené v USA a Irsku a mohli jsme konstatovat, ţe v praxi PRF se v těchto zemích synodální dŧrazy v podobě, jak jsme je načrtli v našem kriteriologickém profilu, uplatnily ve větší míře, neţ v učení univerzální církve, se kterým ovšem byly tyto místní církve v mnohem intenzivnější oboustranné interakci neţ církev v české církevní provincii. Celkově lze rozvoj PRF v USA a Německu v posledních více neţ čtyřech desetiletích povaţovat za cestu ke hledání nové rovnováhy poté, co byly vyzkoušeny jednostranné dŧrazy na rŧzné z rovin synodality. Za určitý nadějný příklad tohoto hledání lze pak povaţovat přístup irské místní církve, která měla šanci kriticky reflektovat jiţ proběhlé procesy především v USA (a částečně jistě i v Německu a Francii), a tak se pro svá dnešní řešení vyvarovat některých slepých uliček. Ze zahraničních zkušeností bylo moţné identifikovat následující přístupy k hledání rovnováhy mezi rŧznými rovinami synodality: o přístup konsenzuálně-spiritualizující (dŧraz na „emotivní“ rovinu); o přístup legalisticky-poradní (dŧraz na omezení „strukturní“ roviny); o přístup partikulárně-precizující (dŧraz na „strukturní“ rovinu na místní úrovni); o přístup juristicky-reformní (dŧraz na „strukturní“ rovinu na úrovni CIC); o přístup týmově-koordinační (dŧraz na rozvoj „efektivní“ roviny); o přístup reflexivně-vizionářský (dŧraz na omezení dŧleţitosti „strukturní“ roviny v kombinaci s rozvojem roviny „efektivní“). Synodalita a téma PRF na plenárním sněmu církve v ČR: Kromě zahraničních vlivŧ a inspirací lze předpokládat, ţe na praxi PRF v české církevní provincii měla také vliv událost plenárního sněmu, a to jak skrze inspiraci vlastním sněmovním procesem, tak skrze zpŧsob tematického zpracování PRF ve sněmovních dokumentech. Jestliţe samotný sněmovní proces byl na jedné straně dŧleţitou inspirací jako projev snahy integrovat všechny tři roviny synodality, jeho praktický prŧběh (především nedomyšlené zacházení s potenciálem sněmovních krouţkŧ) pak mŧţe být vnímán jako poučení o dŧleţitosti včasné a komplexní přípravy nezbytných synodálních procesŧ. Téma sluţby PRF bylo sice velmi ţhavé v počátečních fázích sněmu v diskuzích sněmovních krouţkŧ a v některých návrzích účastníkŧ sněmu, avšak do závěrečného dokumentu se dostaly pouze dvě zmínky o PRF jako jednom z dŧleţitých nástrojŧ pastorace, spoluzodpovědnosti a tvorby společenství a o PRF jako o uţitečném nástroji faráře při 409 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 rozvíjení spoluzodpovědnosti farníkŧ. Nepřijetím návrhŧ na povinnou integraci PRF do struktury vedení a řízení farnosti dal sněm najevo, ţe dává přednost spíše jakési „dobrovolné“, „zdola“ vyrostlé synodalitě, závislé na ochotě faráře a připravenosti farnosti tento nástroj pouţívat. K tomuto rŧstu a připravenosti na „emotivní“ rovině synodality však jiţ vzhledem k PRF v závěrečném sněmovním dokumentu ţádné další podněty nezazněly. Synodalita a stanovy PRF v českých diecézích: Na základě našich výzkumŧ je moţno říci, ţe mnohem intenzivněji neţ výše zmíněné vlivy ovlivňují práci PRF v terénu stanovy PRF vydané v jednotlivých diecézích. Bez moţnosti navázat na nějakou širší místní zkušenost zvolila místní církev v České republice v druhé polovině 90. let minulého století cestu velmi intenzivní inspirace (místy hraničící aţ s pouhým převzetím) modelem tehdy běţným v sousedním Německu. Tuto kombinaci „zastupitelské“ a „konzultativní“ role PRF plzeňské stanovy, ze kterých pak tento koncept téměř doslova převzaly i ostatní diecéze, na jedné straně zbavily oné Německou biskupskou konferencí posvěcené strukturální „dvoukolejnosti“ (rada „apoštolátní“ pod předsednictvím někoho, kdo „pokud moţno není kněz“, a rada „pastorační“ pod předsednictvím faráře), a na straně druhé ji „obohatily“ přidáním aspektŧ PRF jakoţto týmu „pracovního“. Obsahově se v těchto stanovách nalézají téměř všechny základní prvky našeho profilu synodálně zaloţené PRF, avšak pouze ve velmi zárodečném stavu a bez nějaké jasné sjednocující linie, ţe jako celek stanovy pŧsobí spíše jako jednací řád jakéhosi pracovního týmu s prvky demokratického rozhodování. V dŧsledku toho, kromě jiţ zmíněné strukturální synodálně-hierarchické nerovnováhy, zde tak chybí rozvinutější týmový a konzultativní profil a za hlavní dŧraz stanov je při povrchním studiu povaţovat rozměr „výkonně-pastorační“. Podobně i v ústředních církevních dokumentech tolik poslední dobou zdŧrazňovaná potřeba rozvinuté „spirituality společenství“ je ve stanovách zmíněna jen velmi okrajově. Tímto vším je zpŧsobeno, ţe podoba stanov PRF, která je v české církevní obecně pouţívána, zasévá do sluţby PRF hned od počátku nedobrou setbu v podobě velmi vágního a nevyjasněného konceptu fungování PRF jako takových. Na této situaci se příliš nepodařilo změnit ani poslední aktualizaci praţských stanov (2008), která sice PRF zbavuje mnoha „pastoračně- výkonných“ rolí a posiluje některé synodální prvky, ale základní koncept „poradního a pracovního týmu“ zŧstává stejný. Synodalita a praxe sluţby PRF ve farnostech české církevní provincie: Jestliţe zváţíme všechny výše uvedené vlivy, není se pak jiţ příliš co divit, ţe v praxi PRF ve farnostech v české církevní provincii dnes existuje mnoţství modelŧ práce PRF, od 410 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 „pracovního týmu“, přes tým „pracovně-konzultační“ aţ k čistě „konzultačnímu týmu“, a to navíc v mnoha rŧzných dalších variantách. Našemu profilu synodálně pojaté PRF je pak z těchto v praxi se vyskytujících modelŧ nejbliţší velmi zřídka se v našem vzorku zkoumaných farností vyskytující podkategorie „konzultačního týmu“, kterou jsme nazvali „týmem pastoračního rozlišování“. Koncepty PRF heslovitě nazvané „pomoc faráři“ či „pastorační spolupráce“ v přímé pastoraci, které jsou v praxi PRF naopak přítomné často, tomto synodálnímu profilu pak odpovídají nejméně. Podle terénního výzkumu hodně PRF je řízena velmi „hierarchicky“ či „direktivně“ (a téměř či vŧbec nevyuţívají rŧzné synodalizující prvky stanov), na druhou stranu se vyskytují i PRF, jejichţ předsedající faráři se snaţí o velmi synodální přístup, někdy opět aţ rámec diecézních stanov přesahující (tyto PRF pak většinou čerpají inspiraci ke své práci z některých zahraničních pramenŧ irského či amerického pŧvodu). Probíhající procesy jsou často určovány danou situací či zkušenostmi nebo pastoračními preferencemi toho kterého faráře a lze je nazvat buď jako „nesystematické“, či jako „demokratizující“ nebo „byrokratické“. Spiritualita není většinou ve zkoumaných PRF nijak zvlášť zdŧrazňována. Modlitba je sice často přítomna, ale většinou jen jako „rámec“ pro vlastní jednání. Opět jen v jednotlivých případech se PRF snaţí o integraci modlitebního rozměru do vlastní práce ve smyslu duchovního rozlišování hlubších pastoračních procesŧ. Celkově se zdá, ţe mezi členy PRF a některými faráři existuje poměrně velký potenciál ochoty hledat cesty k plodnému fungování PRF, avšak ani ze strany české praktické teologie či křesťanských nakladatelství, ani ze strany diecézních pastoračních center k tomu není aţ na výjimky poskytována téměř ţádná podpora. 5.8.3 Sedm shrnujících tezí: Synodální orientace pro další společnou cestu V předcházejícím souhrnu jsme si znovu připomněli, kolik rŧzných faktorŧ přímo či nepřímo ovlivňuje praktickou sluţbu PRF v české církevní provincii: učení univerzální církve, zkušenosti ze zahraničí, událost plenárního sněmu a partikulární právo jednotlivých diecézí. Viděli jsme, ţe jiţ tyto jednotlivé faktory se ovlivňují mezi sebou navzájem a ţe o ţádném z těchto faktorŧ nelze uvaţovat zcela izolovaně a pokud jsme se o to z praktických dŧvodŧ pokusili, znovu a znovu jsme byli odkazováni na jejich vzájemnou provázanost. Účelem tohoto závěrečného oddílu páté kapitoly je syntetickým zpŧsobem shrnout některé závaţné dŧsledky plynoucí z této provázanosti pro praktickou sluţbu PRF jako realizace synodality v pastorační praxi v české církevní provincii a připravit tak pŧdu pro následující, strategicko-prakticky zaměřenou závěrečnou kapitolu celé dizertace. Tento syntetický souhrn nabízíme ve formě sedmi „tezí“, které přímo navazují na výše načrtnuté 411 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 souhrny, ale jsou také výsledkem naší dosavadní výzkumné a reflexivní práce jako celku a snaţí se poskytnout základní „synodální orientaci“, tj. orientaci pro další společnou cestu chápanou jako syn-ódos ve všech doposud reflektovaných vrstvách (srov. oddíl 3.1.3). 1. teze: Pokud chceme hledat cesty k rozvinutí sluţby PRF jako realizace synodality v pastorační praxi, nemŧţeme čerpat jen z ústředních církevních dokumentŧ, ze zkušenosti jiných místních církví a z praxe inspirované lokální církevní, politickou či manaţerskou kulturou, ale musíme sluţbu PRF kriticky reflektovat také ve světle dnes se rychle rozvíjející trojičně inspirované communio-ekleziologie, teologie synodality, teologie farnosti a novějších perspektiv teorie organizace.1229 2. teze: Praxe PRF v české církevní provincii vycházející převáţně z diecézních stanov sice obsahuje mnohé z prvkŧ teologického konceptu synodality, avšak tyto prvky jsou často v této praxi i ve stanovách přítomné ve velmi zárodečném stavu, navíc jsou velmi roztroušené, mezi sebou nepropojené, neintegrované do hlubší pastoračně orientované spirituality a často přítomné ve zkušenosti rŧzných mezi sebou téměř nekomunikujících pastoračních jednotek rozvíjejících své praktické přístupy mnohdy bez jakékoli zásadní teologické reflexe, pastorační podpory, duchovního doprovázení či návaznosti na celodiecézní synodální struktury jako např. diecézní pastorační radu.1230 3. teze: Tato roztříštěnost a zárodečnost synodálních prvkŧ ve výchozích pramenech i v praxi PRF, jak jsme ji načrtli v předchozí tezi, je jednou z příčin extrémně prakticistní orientace mnohých PRF v české církevní provincii vedoucí v posledku k ne příliš synodálnímu a v praxi ne příliš funkčnímu pojetí sluţby PRF. V některých případech je výsledkem této situace pojetí PRF jako farářem direktivně, autokraticky či paternalisticky řízené skupiny pomáhající mu plánovat, koordinovat, organizovat či dokonce vykonávat vlastní terénní pastoraci, v jiných případech pak tato situace pak vede k pojetí PRF jako 1229 Ačkoli je koncept synodality v dnešní teologii obecně velmi diskutovaným tématem, v české církevní provincii není tento koncept zatím příliš reflektovaný a pokud ano, pak pouze na úrovni partikulární, lokální či univerzální církve, a ne na úrovni farnosti či dokonce v rámci sluţby PRF. Na této úrovni je však reflexe synodality ve svých počátcích i celosvětově, takţe se ještě nestačila promítnout do ústředních církevních dokumentŧ a teprve pomalu proniká i do reflexe PRF a do partikulárního práva jednotlivých místních církví. Podobné je to i s trojičně inspirovanou communio-ekleziologií, jejíţ reflexe je zatím u nás rozvinutá spíše jen v některých akademických kruzích, ale ještě příliš neovlivnila církevní praxi, která stále vychází spíše ze staršího, na 2. vatikánský koncil se ne příliš právem odvolávajícího paradigmatu předpokládajícího poměrně striktní oddělení „světské“ sféry „laického apoštolátu“ a „církevní“ sféry „poslání církve“, za kterou nesou zodpovědnost nositelé „sluţebného kněţství“. 1230 Tato situace je částečně zpŧsobena podobnou zárodečností a roztříštěností těchto synodálních prvkŧ jak v učení univerzální církve o PRF a v konceptech jiných místních církví, kterými je praxe u nás částečně inspirována, tak i v partikulárním právu našich diecézí, jejichţ stanovy PRF kopírují (a navíc poněkud nešťastným zpŧsobem doplňují) velmi specifický a v našem pastoračním kontextu ne příliš fungující model německých diecézí (který je dnes navíc podrobován silné kritice i v samotném Německu). Tuto situaci charakterizovanou zárodečností a roztříštěností synodálních prvkŧ v praxi PRF se nepodařilo změnit ani pŧvodně nadějným pokusŧm o „obnovu synodality“ na plenárním sněmu církve v ČR. 412 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 demokraticky, manaţersky či spontánně se rozhodující skupiny snaţící se veškerou praktickou pastoraci ve farnosti skrze faráře řídit či koordinovat.1231 4. teze: V pozadí náročného hledání funkčních konceptŧ či dokonce jejich vzájemného střetávání v rŧzných očekáváních či dŧrazech biskupŧ, farářŧ či farníkŧ lze však také kromě situační roztříštěnosti často vytušit i hlubší konflikty mezi operativními ekleziologiemi reflektovaně či nereflektovaně přítomnými v myšlení některých klíčových účastníkŧ těchto procesŧ. Často zde jde o střet mezi ekleziologií extrémně „demokratizující“ (dŧraz na obraz církve jako „Boţího lidu“ a „strukturní“ rovinu synodality), extrémně „hierarchizující“ (dŧraz na obraz církve jako „těla Kristova“ a – pokud vŧbec – na „efektivní“ rovinu synodality) a extrémně „spiritualizující“ (dŧraz na obraz církve jako „chrámu Ducha“ a „emotivní“ rovinu synodality).1232 5. teze: Za klíčový dŧraz pro další rozvoj PRF u nás (na jedné straně odpovídající na situaci v pastorační praxi PRF, na druhé straně jasně vyplývající z prakticko-teologické reflexe synodality), je třeba povaţovat hledání cest ke vzájemně komplementární otevřenosti a praktické provázanosti „strukturní“, „efektivní“ a „emotivní“ roviny synodality trojičně inspirované perichorálně chápanými obrazy církve jako „Boţího lidu“, „těla Kristova“ a „chrámu Ducha“ a zakotvené v provázanosti rŧzných úrovní ţivota církve od rodin jakoţto domácích církví, přes rŧzné pracovní týmy, malá společenství a farnost jakoţto obec sloţenou z menších buněk ţivota, aţ k rovině církve partikulární, místní a univerzální. Synodalita ţitá a rozvíjená v PRF je pak právě a jen v tomto komplementárním propojení jak zrcadlem synodality celé církve, tak její (částečnou) realizací.1233 1231 Za jeden z hlavních problémŧ a za jednu z hlavních příčin tohoto stavu lze povaţovat koncept PRF obsaţený ve stanovách PRF vydaných v české církevní provincii, který chápe PRF jak jako „poradní“, tak jako „pracovní“ orgán faráře, protoţe lze velmi těţko spojit tyto „konzultační“ a „pracovní“ role, které samy o sobě vyţadují jak lidi s jinými schopnostmi a dary, tak jiné procesuální postupy v jednání. Dalšími z příčin mohou být častá velmi jednostranná inspirace rŧznými parlamentárními či manaţerskými zpŧsoby jednání vedoucí k málo funkční byrokratizaci, nebo naopak extrémní nesystematičnost v jednání PRF s dŧrazem na „rodinné vztahy“ či „spontánní rŧst“, vedoucí často ke nikam nesměrujícímu chození v kruhu. 1232 Ekleziologií extrémně „demokratizující“ zde máme na mysli operativní ekleziologii snaţící se někdy i bez hlubšího zakořenění v hierarchické dimenzi církve navrhovat rŧzné politickou demokracií inspirované strukturální reformy, extrémně „hierarchizující“ ekleziologie je operativní ekleziologie snaţící se v reakci na předchozí tendence o „návrat ke kořenŧm“ chápaný jako obnovení autokratického zpŧsobu vedení a ekleziologií extrémně „spiritualizující“ označujeme operativní ekleziologii zdŧrazňující – často s odvoláním na po svém pochopenou „communio-ekleziologii“ – dŧleţitost „spirituality společenství“ a rodinných vztahŧ mezi farníky a farářem, coţ však díky absenci prvkŧ strukturní synodality často vede ke skrytému paternalismu. 1233 V teologických pramenech konceptu synodality i v pramenech novějších perspektiv teorie organizace lze nalézt shodný klíčový dŧraz na dŧleţitost vnímání, respektování a umoţnění rozvoje komplexní provázanosti nejrŧznějších rovin, vrstev, dimenzí či úrovní církve, farnosti či organizace jako takové. Především je třeba respektovat komplementárnost (obousměrné vzájemné ovlivňování) „struktur“ a „ţivota“ („hierarchické“ a „charismatické“ dimenze církve, „vertikálního“ a „sdíleného“ vedení, „organizační architektury“ a „organizační kultury“), přičemţ je třeba navíc někde uprostřed respektovat a rozvíjet pro „struktury“ i pro „ţivot“ otevřené „funkční procesy“ umoţňující propojení těchto dvou 413 Prakticko-teologická reflexe Kapitola 5 6. teze: Mezi exponenty všech z tendencí zmíněných ve čtvrté tezi (které ovšem nemusí mít vţdy extrémní podobu a mohou se projevovat spíše formou jistých preferencí) lze často odkrýt či alespoň vytušit velký lidský i duchovní potenciál ochotný dát se do sluţby Boţímu království či dokonce se do této sluţby jiţ dávající. Tento potenciál, i kdyţ jeho jednostranná realizace někdy pŧsobí konflikty a napětí, nebude vhodné nějak uměle potlačovat, ale spíše jej v duchu trinitárně inspirovaných principŧ sluţby PRF pozitivně ocenit jakoţto znamení určité pro sluţbu PRF podstatné dimenze, pozvat jeho exponenty k začlenění jejich názorŧ a dŧrazŧ do spolupráce s exponenty dalších podstatných dimenzí a poskytnout strukturální rámec, funkční procesy a spirituálně zakotvené prostředí pro jejich tvŧrčí dialog.1234 7. teze: Praktickou odpovědí na situaci načrtnutou v předchozích tezích bude především rozvinutí nejrŧznějších forem teologické, strukturální, vzdělávací, praktické, pastorační, spirituální a osobní podpory na všech moţných rovinách realizace církve a na všech třech rovinách synodality: strukturní (především skrze strukturní zakotvení principu hierarchicko-synodální vyváţenosti na rovině diecéze i farnosti a skrze podřízenost správy majetku pastoračnímu poslání), efektivní (především skrze podporu rozvoje dialogicky zaloţených funkčních procesŧ a dovedností) i emotivní (především skrze doprovázení ke zralosti a autentické učednicky orientované spiritualitě společenství a rozlišování).1235 Těchto sedm tezí nabízejících v návaznosti na předchozí prakticko-teologickou reflexi jakési základní kameny pro další rozvoj PRF jako realizace synodality v pastorační praxi ve specifickém pastoračním kontextu české církevní provincie je moţné povaţovat za hlavní přínos této dizertace a za naplnění jejího teoretického a částečně i praktického cíle. Abychom však ukázali některé moţné praktické aplikace navazující na tyto základy, připojujeme v následující kapitole ještě několik moţných strategicko-praktických linií a do konkrétní pastorační praxe směřujících aplikací. dimenzí. V této perspektivě se pak otevírá cesta k „trinitalizaci“ tohoto pŧvodně „dualisticky“ pojatého napětí mezi „synodalitou“ a „hierarchií“. 1234 Pokud zastánci toho či onoho dŧrazu či přístupu jsou k tomuto dialogu směřujícímu ke hlubší integraci jednotlivých dimenzí církve a synodality ochotni, je před nimi často ještě dlouhá cesta vyţadující velkou trpělivost a citlivost, ale je to cesta schŧdná. Pokud však někteří exponenti těch ti oněch přístupŧ vnímají svoji vlastní operativní ekleziologii jako jedinou správnou, pak je na místě dát i nějak strukturálně najevo, ţe takovýto přístup není v souladu s katolickým pojetím ani synodality, ani hierarchie. 1235 Tato podpora musí vycházet z teologicky ujasněného profilu PRF navazujícího na specifickou zkušenost a pastorační situaci v české církevní provincii, musí se s respektem k místní situaci promítnout do partikulárního práva jednotlivých diecézí zavádějícího pastorační rady na diecézní i farní rovině jako nezbytnou součást synodálně-hierarchické struktury církve, musí být v nejrŧznějších podobách iniciována, doprovázena a částečně i realizována z diecézních pastoračních center a s respektem k jejich jedinečné zkušenosti a situaci zároveň citlivě lokalizována na úrovni jednotlivých farností. 414 Strategicko-praktická perspektiva Kapitola 6 KAPITOLA 6. STRATEGICKO-PRAKTICKÁ PERSPEKTIVA Poslední kapitola dizertace nabídne některé strategicko-praktické orientační body, které se v návaznosti na závěry kapitoly předchozí budou snaţit ukázat moţné směry a zpŧsoby, jak v dnešních specifických pastoračních podmínkách české církevní provincie utvářet synodálně orientované prostředí, ve kterém bude nejen moţný, ale také aktivně a citlivě podporovaný rozvoj takového typu PRF, který lze povaţovat za „realizaci synodality v pastorační praxi“. V následujících odstavcích nechceme rozvíjet nějaký přesný dlouhodobý „strategický plán“ rozvoje PRF, který by byl aplikovatelný na všechny rozmanité podmínky v našich diecézích, ale pokusíme se nabídnout spíše jakýsi praktický „kompas“, podle kterého by bylo moţné se v těchto specifických podmínkách orientovat a v interakci s nimi pak formulovat vlastní cesty, zpŧsoby, formy a metody pomáhající rozvíjet synodalitu v pastorační praxi té které diecéze či farnosti. Přitom je samozřejmé, ţe jak hlubší pochopení tohoto „kompasu“, tak jeho smysluplné vyuţití v praxi předpokládá, ţe jej bude vnímán a dále rozvíjen ve světle jiţ dříve v této práci podrobněji prezentovaných východisek a konceptŧ. V tomto duchu nejprve představíme vizi nastiňující z dlouhodobého hlediska ţádanou cílovou podobu „PRF jako realizace synodality“ v kontextu české církevní provincie (6.1). Poté budou upřesněny některé zásady, na které je dobré při formulaci konkrétní strategie směřující k naplnění této vize dbát (6.2). Následující načrtne konkrétní příklad, jak by mohla taková „strategie podporovaného rŧstu synodálních PRF“ na diecézní rovině vypadat (6.3). Nakonec budou zmíněny a stručně charakterizovány některé klíčové prostředky pro naplňování takovéto strategie (6.4). 6.1 VIZE PRF JAKO REALIZACE SYNODALITY V KONTEXTU ČESKÉ CÍRKVE Termín „vize“, jak jej zde pouţíváme, je ve strategickém myšlení inspirujícím myšlenkovým obrazem, který v hrubých obrysech a často obrazným zpŧsobem vyjadřuje podstatné rysy do předem daného kontextu zasazené situace, ke které chceme směřovat v dlouhodobé perspektivně, a zároveň má v sobě určitou vnitřní sílu motivující k tomuto směřování. V této první části šesté kapitoly se snaţíme načrtnout vizi pastoračních rad farností, jak by mohly v české církevní provincii vypadat přibliţně v desetiletém horizontu, pokud by se jim skutečně dařilo být realizací synodality v pastorační praxi (dále jen „synodálně chápaná PRF“). Touto částí uskutečňujeme výchozí krok naší závěrečné strategicko- 415 Strategicko-praktická perspektiva Kapitola 6 praktické aplikace.1236 Kromě úzké návaznosti na „profil synodálně zaloţené PRF” prezentovaný v minulé kapitole (srov. část 5.2), který vycházel pouze z teoretických pramenŧ, je tato „vize” (především ve svých konkretizujících částech) také jiţ ovlivněna synodálně orientovanou reflexí učení církve, zahraničních zkušeností, sněmovního procesu, partikulárního práva a konkrétní pastorační situace v české církevní provincii (srov. část 5.8). 6.1.1 PRF jako „tříbarevné zrcadlo“ farnosti jakoţto „tančící ikony Trojice“ Na základě dosavadního výzkumu pastorační situace a příslušných pramenŧ navrhujeme, abychom synodálně zaloţenou PRF slouţící v kontextu české církevní provincie vnímali pomocí následujícího obrazu: Pastorační rada farnosti je jako ţivé, trojičně inspirované, v kaţdé farnosti přítomné „tříbarevné zrcadlo“, ve kterém se církev chápaná jako „tančící ikona Trojice“ mŧţe „shlíţet“, podle kterého se mŧţe „přičesávat“ a s pomocí kterého se mŧţe „učit příslušné taneční kroky“, aby mohla být součástí „trojičního kolového tance“. Komentář k použité obrazné symbolice Tento obrazný základ „PRF jako realizace synodality v pastorační praxi“ v sobě nese několik dŧleţitých charakteristik, které lze interpretovat následujícím zpŧsobem: Synodálně chápaná PRF není cílem sama o sobě, avšak pouhým nástrojem („zrcadlem“) slouţícím v kaţdé farnosti k rozvoji církve v konkrétním místě. Synodálně chápaná PRF není nástrojem neutrálním, ale nástrojem slouţícím k rozvoji církve určitého pojetí, tj. synodálně-hierarchicky konstituované církve chápané jako „svátost communia Trojjediného“. Proto ani PRF není zrcadlem čirým, ale „tříbarevným“, přičemţ tříbarevná symbolika1237 poukazuje na trojí obraz církve v korelaci se třemi rovinami synodality: o modrá jako barva svobodného vanutí Ducha: farnost jako „chrám Ducha“ slavící eucharistii a rozvíjející „spiritualitu společenství“ a „spiritualitu rozlišování“ zasahující i hlubší emocionální vrstvy člověka, sloţená ze základních buněk učedníkŧ a učednic Kristových („emotivní“ rovina); o červená jako barva vykoupení skrze Kristovu oběť: farnost jako „tělo Kristovo“ s údy vzájemně komunikujícími a efektivně spolupracujícími na společném poslání v jedinečnosti darŧ kaţdého, sloţené z jednotlivých skupin, společenství či týmŧ za toto poslání spoluzodpovědných („efektivní“ rovina); 1236 Zároveň jí také odpovídáme na třetí „výzvu“, která vyplynula z naší situační reflexe PRF, „načrtnout pastorační praxi i teologické reflexi odpovídající vizi PRF“ (srov. 2.6 na str. 176). 1237 Srov. pozn. č. 1167 a související text na str. 343; srov. také „Trojiční kompas“ v příloze P 20.6. 416 Strategicko-praktická perspektiva Kapitola 6 o zelená jako barva stvoření přivlastňovaného Bohu Otci: farnost jako „putující Boţí lid“ sjednocovaný a strukturovaný skrze poslání farníkŧ společně i ve vlastních prostorech ţivota hlásat evangelium všem lidem ţijícím na určitém území a spolupracovat s nimi pro Boţí království („strukturní“ rovina). Pojetí církve jakoţto „synodálně-hierarchicky konstituovaného communia Trojjediného“ je zde ve zkratce a obrazně vyjádřeno jako „tančící ikona Trojice“. o Výraz „tančící“ (srov. perichoresis jako „kolový tanec“) má zdŧraznit dynamickou radostnost vzájemného prostupování se a doplňování se výše načrtnutých dimenzí církve při zachování jejich vlastní specifičnosti a jedinečnosti rŧzných darŧ a povolání. o Výraz „ikona Trojice“ v asociaci s Rublevovou ikonou Trojice klade dŧraz na „otevřenou v hloubce zakotvenou pohostinnost“ tohoto vnitřního společenství, které tím, ţe je hluboce zakotveno v eucharistii (mysterium), se mŧţe radikálně otevřít kaţdému příchozímu (communio) a stejně radikálně se také samo „vydat na společnou cestu“ (syn-ódos) solidarizujícího se vtělení a radikálního vykoupení (missio). Ţivot a sluţba takto trojičně chápané („tříbarevné“) církve se na jedné straně do PRF promítá (protoţe PRF je integrální součástí této širší církve a je sama jejím ţivotem ovlivněna; v duchu „jaká farnost, taková pastorační rada“), na straně druhé se v tomto zrcadle také odráţí farnosti přiměřený obraz communia Trojjediného (takţe farnost si v tomto „zrcadle“ mŧţe a má stavět před oči podobu, do které je povolána dorŧstat; v duchu „jaká pastorační rada, tak se bude rozvíjet i farnost). Aby „zrcadlo“ PRF mohlo plnit tuto svoji sluţebnou roli, musí samo znovu a znovu obnovovat vlastní „tříbarevnost“ (v jejímţ světle pak mŧţe farnost dorŧstat do vlastní „tříbarevnosti“), a to tím, ţe PRF jako celek i kaţdý z jejích členŧ jednotlivě se vytrvale učednicky „shlíţí“ v poselství evangelia ţitém a vykládaném v tradici církve. Vlastní proces porovnávání těchto dvou „obrazŧ“, odrazu communia Trojjediného s obrazem reálného ţivota farnosti, které se oba setkávají v PRF jako v „tříbarevném zrcadle“, probíhá pomocí procesŧ, které jsou vlastní právě lidem shlíţejícím se v zrcadle: (teologické) „reflexe“ (tj. zpětného pohledu na reálnou skutečnost farnosti ve světle odrazu obrysŧ trojičného ţivota), (duchovního) „rozlišování“ (tj. často náročného rozpoznávání tohoto odrazu, porovnávání jej se skutečností a odlišování od vlastních povrchních snŧ a přání) a „rozhodnutí“ (tj. 417 Strategicko-praktická perspektiva Kapitola 6 zaujmutí praktického postoje k otázce, co konkrétně budeme dělat pro to, aby se obraz skutečnosti stal bliţším odrazu ţivota Trojice). Další na tyto procesy reflexe, rozlišování a rozhodnutí přirozeně navazující akce (obrazně vyjádřeno např. „česání“, „oblékání“, „nácvik tanečních krokŧ“ apod.) pak jiţ nejsou součástí vlastního účelu PRF jako „tříbarevného zrcadla“, ale je za ně spoluzodpovědno jiţ mnoţství dalších lidí v rámci poslání farnosti jako celku, v rámci poslání některých specifických skupin či týmŧ či v rámci poslání kaţdého jednotlivého křesťana v jeho ţivotním prostoru. Praktická konkretizace obrazné symboliky Tato obrazná vize dovedená do praxe konkrétně znamená, ţe PRF jako realizaci synodality v pastorační praxi v kontextu české církevní provincie je moţné definovat takto: Pastorační rada farnosti je obrazem církve jako „tančící ikony Trojice“ inspirovaná a synodálně-hierarchicky strukturovaná učednická komunita bratří a sester v Kristu slouţící v kaţdé farnosti jako efektivní nástroj týmového vedení, teologické reflexe a duchovního rozlišování takových směrŧ a forem ţivota a sluţby farnosti, které farní obci umoţňují iniciovat, doprovázet a rozvíjet spoluzodpovědnost za rŧst Boţího království na území této farnosti a v ţivotních prostorech kaţdého z členŧ farní obce. Výše načrtnutý obraz PRF jako „tříbarevného zrcadla“ farnosti chápané jakoţto „tančící ikona Trojice“ i jeho následná praktická konkretizace budou v následujících třech oddílech podrobněji rozvinuty do konkrétněji formulovaných rysŧ rozčleněných podle tří základních rovin synodality (opět odlišených barevnou symbolikou).1238 Uvedené konkretizace je třeba povaţovat za praktické ilustrace obecnějších konstatování, které se ve svých konkrétních podobách mohou v závislosti na daných podmínkách měnit. 6.1.2 PRF jako synodální struktura spoluzodpovědnosti farnosti Na „strukturní“ rovně synodality se PRF, jak ji v rámci této vize máme před očima, ve svých vnitřních strukturách vyznačuje vyváţeností mezi „hierarchickou“ a „synodální“ dimenzí, která je charakterizovaná komplementaritou rŧzných zpŧsobŧ účasti na jednom Kristově kněţství a funkčním doplňováním se vertikálního a sdíleného vedení a v zaměření svého poslání se vykazuje jasnou orientací na podporu rozvoje poslání farnosti jakoţto organicky uspořádaného slouţícího společenství věřících. To konkrétně např. znamená, ţe: zřízení PRF v té které farnosti není na zváţení faráře, ale PRF je integrální a samozřejmou součástí struktury vedení kaţdé farnosti, přičemţ partikulární právo 1238 Srov. pozn. č. 1167 a související text na str. 343; srov. také „Trojiční kompas“ v příloze P 20.6. 418 Strategicko-praktická perspektiva Kapitola 6 formou diecézních směrnic pro sluţbu PRF vymezuje základní hranice, uvnitř kterých se pak jednotlivé farnosti mohou pohybovat na základě vlastního „základního dokumentu PRF“ schváleného biskupem; v partikulárním právu té které diecéze (a potaţmo i v základním dokumentu té které PRF) jsou jasně stanované synodální prvky, na základě kterých PRF v některých jasně vymezených případech ovlivňujících dlouhodobě či podstatně pastorační směřování farnosti1239 nejen „mŧţe“, ale „musí“ rŧznou formou mít „účast na tvorbě rozhodnutí“1240 (to se týká i správy materiálních prostředkŧ nutných k plnění poslání farnosti, tudíţ PRF má v základním dokumentu také vyjasněn vztah k ekonomické radě farnosti);1241 PRF je nástrojem týmového vedení farnosti, který nabízí konkrétní formy praktikování spoluzodpovědnosti za společné poslání celé farnosti a vytváří dialogický prostor pro rŧst této spoluzodpovědnosti mezi všemi farníky; hlavním úkolem PRF, kterému je vše ostatní podřízeno a kterým se podílí na vedení farnosti, je skrze pastoračně orientované procesy „teologické reflexe“ a „duchovního rozlišování“ spolupracovat spolu s farářem na konkretizaci poslání 1239 Na základě poslání PRF být nástrojem týmového vedení farnosti musí být kladen dŧraz na záleţitosti dlouhodobého charakteru a na otázky podstatně ovlivňující pastorační poslání farnosti. Jde zde především o formulaci poslání farnosti, pastorační vize a pastoračních priorit (včetně periodické aktualizace), ale také o rŧzné dŧleţité organizační nástroje plnění tohoto poslání (jako např. pořad nedělních bohosluţeb, konkrétní dlouhodobé pastorační, evangelizační či diakonické projekty apod.), personalistiku (proces výběru nového faráře či administrátora, přijímání a propouštění zaměstnancŧ farnosti či trvale pověřených dobrovolníkŧ) či správu pro pastoraci dŧleţitého majetku a financí (prodej, nákup, rekonstrukce, finanční plán, rozpočet). Sem také spadá upřesnění role PRF v období, kdy ve farnosti není na základě nějaké nouzové situace ustanoven ţádný duchovní správce. Základní hranice by měly být určené partikulárním právem (samozřejmě spolu s určením konkrétních forem účasti na této tvorbě rozhodnutí – srov. následující poznámka), uvnitř těchto hranic by měla mít farnost moţnost tyto oblasti upřesnit vlastním vnitřním dokumentem. 1240 V konkrétních oblastech mŧţe být např. povinností „informovat“ PRF (především o rŧzných zvláštních pastoračních situací, biskupských nařízení, zvláštních opatření, ale také o běţných pastoračních iniciativách, starostech a radostech pastorační sluţby apod.), „projednat“ určitou záleţitost v PRF či „vyslechnout názor“ PRF (např. k zaloţení či rozpuštění rŧzných farních týmŧ, skupin či společenství, k novým provozním směrnicím, k zahájení staveb a rekonstrukcí, ke kaţdoročnímu rozpočetu farnosti apod.), „spolupracovat“ s PRF na tvorbě určitého rozhodnutí (např. na tvorbě základních linií rŧzných pastoračních projektŧ, při sestavení vizitační zprávy, a při tvorbě výročních pastoračních zpráv), nechat určité rozhodnutí PRF „odsouhlasit“ (např. dlouhodobý finanční plán farnosti, zřízení pracovních míst ve farnosti, pověření k liturgickým či jiným sluţbám, změny ve struktuře farnosti), či v některé dŧleţité oblasti hledat s PRF „konsenzus“ (především při formulaci poslání farnosti, pastorační vize a pastoračních priorit, rŧzných koncepčních dokumentŧ zaměřených do hlavních oblastí poslání farnosti, ale také např. při stanovení pořadu nedělních bohosluţeb apod.). 1241 Tento vztah je strukturálně a kompetenčně vyjasněn buď jiţ na úrovni obecné směrnice nebo v základním dokumentu PRF. Principiálně toto ujasnění bude vycházet z toho, ţe předmětem zájmu pastorační rady je „vše, co se týká pastorační sluţby farnosti“, tedy také správa veškerého majetku a financí, které slouţí jen a pouze k zajištění tohoto poslání. Zatímco pastorační rada tuto oblast zkoumá a reflektuje z dlouhodobého hlediska souladu s posláním farnosti a i v ekonomické oblasti spoluurčuje priority, ekonomická rada pak spíše z odborného ekonomického a účetního hlediska kontroluje efektivitu, legálnost a transparentnost této správy. 419 Strategicko-praktická perspektiva Kapitola 6 farnosti, formaci sdílené pastorační vize a formulaci pastoračních priorit ve všech základních oblastech poslání církve (vyjádřených např. klasickými termíny diakonia, martyria, leiturgia a koinonia); role předsedy PRF vede faráře k tomu, aby svoji pastýřskou roli vŧči farnosti vykonával synodálně, tj. jako roli pastýře, který je na základě svého sluţebného kněţství povolán ke sluţbě ostatním bratřím a sestrám, aby oni mohli společně i jednotlivě vykonávat pastýřské poslání svěřené jim na základě všeobecného kněţství všech věřících; farář do sluţby PRF (stejně jako do sluţby v celé farnosti) vnáší jedinečnou a nezastupitelnou roli svátostně-christologické reprezentace zakotvení farnosti v Kristu jako Hlavě těla církve, nedisponovatelného počátku spásy a daru evangelia pro kaţdého člověka (role zprostředkování „diachronní“ jednoty) a roli synodálně-ekleziální reprezentace začlenění farnosti do jednoty partikulární církve (diecéze) a skrze ni do jednoty církve univerzální; strukturálně-kompetenční nastavení vnitřních vztahŧ a zpŧsobŧ jednání v PRF proto mŧţe a svým zpŧsobem musí počítat s tím, ţe některé situace (a to nejen situace konfliktní) bude třeba řešit na vyšší systémové rovině, tj. na rovině vikariátu a diecéze; pro tyto situace musí základní dokument PRF nabízet konkrétní nástroje (jako např. projednání záleţitosti s vikářem, s biskupem či jeho delegátem nebo v diecézní pastorační radě); na diecézní rovině jsou vytvořené synodální a podpŧrné struktury (především diecézní pastorační rada a nějaká forma sluţby pastorační podpory pro PRF), které jednotlivým PRF umoţní jak praktickou spolupráci v dŧleţitých oblastech na úrovni celé partikulární církve (např. v rámci diecézní synody), tak prŧběţnou podporu a doprovázení jejich sluţby. 6.1.3 PRF jako synodální nástroj reflexe a rozlišování sluţby farnosti Sebelépe definovaný strukturní rámec pro PRF by k její sluţbě nestačil, pokud by zároveň nebyly na „efektivní“ rovině synodality rozvíjeny a systematicky podporovány dialogicky zaloţené procesy nezbytné k plnění jejího poslání či hlavního úkolu. Proto součástí navrhované vize synodálně chápané PRF jsou i následující charakteristiky: základními nástroji práce PRF jsou dialogické, týmově zaloţené a na vše, co souvisí s pastorační situací ve farnosti orientované procesy „teologické 420 Strategicko-praktická perspektiva Kapitola 6 reflexe“1242 a „duchovního rozlišování“1243 respektující tři základní „prameny“ dialogu: ţivotní, pastorační a spirituální zkušenost konkrétních lidí a skupin, ţivě předávané Boţí slovo vykládané ve světle teologie a hlas učitelského úřadu církve zasazený do konkrétní obce věřících; jak při pravidelných, tak při zvláštních formačních setkáních PRF je dostatečně kvalitní prostor pro rozvoj skupinové dynamiky, týmové spolupráce, vzájemného doplňování osobních darŧ a schopností a společného učení se této spolupráci i dalším dovednostem nutným pro plnění úkolu PRF a pouţívání jejích základních nástrojŧ; výběr členŧ PRF se realizuje podle konkrétních kritérií1244 specifikovaných v základním dokumentu PRF, ale vţdy v rámci delšího procesu rozlišování, během kterého se farnost dobře seznámí s rolí a posláním PRF, jednotliví kandidáti mají moţnost hlouběji rozlišovat své povolání ke sluţbě v PRF, farář spolu s pŧvodní PRF mohou vnímat rŧzné kandidáty vhodné pro naplnění potřebné „reprezentativnosti“ a zároveň „týmovosti“ PRF a pŧvodní pastorační rada má moţnost skrze tento proces zajistit kontinuitu své sluţby i v dalším období;1245 zpŧsob práce PRF při jednotlivých setkáních je nejen v základních obrysech stanoven určitými dohodnutými pravidly konzultací a rozhodování navazujícími 1242 Pastoračně orientovaná „teologická reflexe“ (někdy také nazývaná „pastorační reflexe“) spočívá v “trojkroku“ (a) naslouchání konkrétní pastorační situaci, (b) reflektování této situace ve světle evangelia a (c) přinášení konkrétních praktických návrhŧ z této reflexe vyplývajících. Pro ilustrace rŧzných praktických aplikací tohoto trojkroku srov. přílohu P 20. 1243 Pastoračně orientované „duchovní rozlišování“ (někdy také nazývané „pastorační rozlišování“) spočívá ve vnímání hlubších spirituálních procesŧ pod povrchem konkrétní pastorační situace, rozlišování těch, které vedou k ţivotu z Ducha, a připravování pŧdy pro rozhodnutí na tomto rozlišování zaloţených. Pro ilustrace rŧzných moţností praktického uplatnění „duchovního rozlišování“ v týmu srov. přílohy P 21 aţ P 23. 1244 Základní dokument musí určit kritéria pro výběr členŧ PRF a základní kroky procesu rozlišování těch, kdo jsou pro tuto sluţbu vhodní. Ti musí být vybíráni jak na základě jejich osobních darŧ a schopností, tak na základě potřebné rozmanitosti členŧ PRF vzhledem k potřebě „zrcadlit“ rozmanitost farnosti jako celku, ale také na základě vzájemné kompatibility jednotlivých členŧ v rámci jednoho týmu. 1245 Vlastní proces rozlišování mŧţe zahrnovat např. první orientující setkání či seminář o sluţbě PRF, moţnost kaţdého z farníkŧ navrhnout několik kandidátŧ na sluţbu v PRF, pozvání všech navrţených na prohlubující sérii setkání s moţností vyzkoušet si ve skupinách některé z nástrojŧ práce PRF (třeba včetně účasti na běţném pracovním setkání PRF), nějaký nástroj zprostředkovávající vzájemnou zpětnou vazbu mezi účastníky posledního setkání této série, osobní modlitby a rozhovory vedoucí k rozlišení, zda kandidaturu přijmout či ne, zveřejnění oficiální listiny kandidátŧ se základními informacemi o nich, čas na osobní modlitbu a reflexi pro celou farní obec, volba určeného počtu kandidátŧ celou farní obcí, setkání zvolených a staré PRF, na kterém jsou faráři (s předem určenou mírou závaznosti) doporučeni lidé k dojmenování, která zohledňují jak potřebnou „reprezentativní“ pestrost, tak schopnost dotyčných spolupracovat v jednom týmu, jmenování zbývajících členŧ PRF farářem a konečně ustavující setkání nové PRF. 421 Strategicko-praktická perspektiva Kapitola 6 na stanovené synodální nástroje účasti na tvorbě rozhodnutí,1246 ale tento zpŧsob práce je také inspirován a formován prŧběţným vzděláváním a tréninkem potřebných komunikačních dovedností jednotlivých členŧ i PRF jako celku; podobně má PRF také v základním dokumentu stanovaný zpŧsob a nástroje svolání případného mimořádného setkání, tvorby programu, vnitřní strukturalizace, formálních rolí uvnitř rady apod., přičemţ tyto rámcové směrnice nebrání PRF v dynamickém týmovém zpŧsobu jednání, ale spíše mu dávají bezpečný a jasný rámec jak pro mimořádné situace, tak pro běţnou rutinu; v rámci své role vtahování celé farnosti do společné zodpovědnosti za poslání církve PRF rozvíjí kvalitní mnohakanálovou vnější komunikaci, jejímţ základem jsou osobní kontakty a rozhovory jednotlivých členŧ PRF s ostatními farníky, ovšem podpořené dalšími komunikačními nástroji jako je např. kaţdoroční shromáţdění farnosti, na jehoţ přípravě PRF spolupracuje a jehoţ podněty reflektuje, zveřejňování zápisu z jednání, stručné zprávy ve farním zpravodaji, vyuţívání e-mailové korespondence či webových stránek, vše slouţící nejen k informování širší farní obce, ale také ke zpětné vazbě od ní pro PRF.1247 6.1.4 PRF jako synodální učednická komunita ţijící v srdci farnosti Jestliţe má být PRF skutečně „synodálním nástrojem“, ne jen pouhým konzultativním či demokratizujícím orgánem sdíleného vedení organizace zvaná farnost, pak členy PRF musí být lidé ţijící jako Kristovy učedníci a v “učednické spiritualitě“ musí tak být zakořeněna a touto spiritualitou proniknuta i PRF jako celek. Tato „emotivní“ rovina synodality pak skrze napojení na pramen veškeré spolupráce v Kristu se také otevírá „spiritualitě společenství“ a umoţňuje ţít a rozvíjet synodalitu na mnohem hlubší rovině neţ je rovina struktur a funkčních procesŧ. Aby navrhovaná vize PRF toto splňovala, bude se vyznačovat také těmito rysy: za členy PRF jsou na základě procesu rozlišování vybíráni lidé, kteří nejen ţe splňují určitá formální kritéria členství (např. věk, biřmování, vyznávání katolické víry apod.), ale i jejich osobní i společenský ţivot nese znaky přítomnosti ţivota s Kristem, ovoce Ducha a otevřenosti pro společenství církve; 1246 PRF i v situacích, kdy je stanoveno např. odsouhlasení či projednání určité otázky či návrhu, samozřejmě jako své hlavní nástroje pouţívá základní kroky z „teologické reflexe“ či „duchovního rozlišování“, avšak přiměřeně situaci se mŧţe učit pouţívat i některé z parlamentárního zpŧsobu jednání převzaté nástroje (podání návrhu, podpoření návrhu, řízení diskuse, rŧzné typy vyjádření názoru, hlasování či konsenzu vhodné pro rŧzné situace apod.). 1247 Tato komunikace mezi PRF a farností ovšem nemá nahrazovat komunikaci farnosti jako takové, případně jejích jednotlivých týmŧ, společenství či projektŧ se širší společností, coţ chápeme jako součást vlastní výkonné pastorační sluţby, která jiţ není součástí poslání PRF a musí být zajištěna jinými prostředky. 422 Strategicko-praktická perspektiva Kapitola 6 setkání a jednání PRF se vyznačují intenzivní učednickou spiritualitou společenství, která dodává pracovnímu týmu PRF komuniální rozměr vztahŧ mezi bratřími a sestrami v Kristu a spolupracovníky Boţí milosti, kteří jsou trvale ochotni učit se od Krista i jeden od druhého a vytvářejí prostor otevřenosti pro vyzbrojení dary Ducha potřebnými pro tuto sluţbu; prostředí, ve kterém PRF vykonává svoji sluţbu, je charakterizováno nejen pastoračně zaměřeným „duchovním rozlišováním“, ale také „spiritualitou rozlišování“, která pomáhá členŧm PRF propojovat své osobní zrání se sluţbou rozlišování a naopak, takţe sluţba v PRF není v konfliktu s osobním křesťanským ţivotem jejích členŧ; spiritualita sluţby PRF je konečně charakterizována také velkou citlivostí vŧči nejrŧznějším projevŧm kultury dnešní společnosti umoţňující hledat cesty, jak být uprostřed ní kvasem („spiritualita vtělení“), ale také odvahou k prorocké kritice destruktivních projevŧ, nespravedlivých postojŧ či struktur hříchu, která umoţňuje stávat se nástrojem osvobození či uzdravení („spiritualita vykoupení“); tyto charakteristiky spirituality PRF jsou během její sluţby trvale nejrŧznějšími zpŧsoby povzbuzovány, podporovány a doprovázeny, takţe např. společná či osobní modlitba není jen formální výplní na začátku či na konci setkání, ale stává se přirozeným prostředím, ve kterém a ze kterého se rozvíjí celá sluţba PRF, která se tak také stává jakýmsi „modelem“ učednického ţivota inspirativním i pro širší farnost. 6.1.5 Souhrn: Vize volající po strategii Výše uvedená vize „PRF jako projevu synodality v české církevní provincii“ je velmi široce pojatým myšlenkovým obrazem. Zahrnuje v sobě jak inspirující obraznou ilustraci (PRF jako „tříbarevné zrcadlo“), tak systematičtější interpretaci a konkretizaci (PRF jako učednická komunita bratří a sester v Kristu, efektivní nástroj týmového vedení, teologické reflexe a duchovního rozlišování a prostor pro spoluzodpovědnost za rŧst Boţího království na území této farnosti a v ţivotních prostorech kaţdého z členŧ farní obce). Aby však bylo moţné k naplnění této vize v dlouhodobém horizontu také skutečně směřovat, vyţaduje to udělat si také jasno o odpovídajících strategicko-praktických procesech. A právě to je tématem následujícího oddílu. 6.2 ZÁSADY TVORBY STRATEGIE ROZVOJE PRF V JEDNOTLIVÝCH DIECÉZÍCH Jestliţe si pokládáme otázku, jakým konkrétními cestami se lze v některé konkrétní diecézi přiblíţit k alespoň částečnému naplnění výše načrtnuté vize „PRF jako realizace synodality“, 423 Strategicko-praktická perspektiva Kapitola 6 pak se (slovníkem dnešního managementu) ptáme po „organizační strategii“, „strategii procesu změny“, či (slovníkem některých přístupŧ dnešní praktické teologie) po „strategicko-praktických procesech“. Neţ v následující části představíme komplexní model takovýchto procesŧ, v této části si nejprve připomeneme některé zásady pro tvorbu takovýchto procesŧ inspirované novějšími perspektivami teorie organizace.1248 Všechny níţe uvedené zásady jsou zásadami vedoucími k vyváţenosti a trvalému dialogu. Poţadavek vyváţenosti ovšem platí z dlouhodobého hlediska. V konkrétních situacích a ve specifických otázkách je třeba často nalézt určité postupy a priority, které v závislosti na specifických podmínkách někdy tento poţadavek z krátkodobého hlediska poruší, avšak jen proto, aby z dlouhodobého hlediska této vyváţenosti nakonec dosaţeno bylo. To je však jiţ otázka formulace vlastní „strategie”, kterou se budeme zabývat v následující části. Nyní pouze přehledně uvedeme tři konkrétní zásady pro její tvorbu, které všechny spočívají v dŧrazu na dlouhodobou vyváţenost a trvalý dialog vţdy mezi třemi konkrétními prvky, které jakoby vţdy tvořily tři vrcholy jednoho trojúhelníka. 6.2.1 Vyváţenost a trvalý dialog mezi přístupem „shora“, „zdola“ a „z boku“ Při diskuzích o moţnostech řízení či doprovázení procesŧ změny se dnes často zmiňuje starší představa o tom, ţe pro úspěch při prosazování změny v nějaké organizaci stačí najít schopného manaţera. Jak však tvrdí např. Peter Senge,1249 ukazuje se, ţe příklady úspěšných podnikových transformací vedených pouze shora jsou velmi řídké. Tato idealizace vŧdčích osobností vede k nekonečnému hledání stále nových a lepších vŧdcŧ a odvrací od podstatných témat, kolem kterých se postupně vytváří funkční organizace jako celek. Toto soustředění se na „vrchol“ dokonce podle Sengeho vytváří bludný kruh či sestupnou spirálu odsávající vŧdčí kapacity a schopnost spoluzodpovědnosti z celé organizace, která se tak ještě více utvrzuje ve své averzi k jakékoli změně.1250 1248 V následujícím se inspirujeme především SENGE: The Dance of Change; KOTTER: Vedení procesu změny; HATCH: příslušné kapitoly o procesu změny, a rŧznými pastoračními aplikacemi těchto přístupŧ… 1249 Srov. např. SENGE: The Dance of Change, 10nn. Senge uvádí, ţe v souvislosti s tímto tzv. „mýtem hrdinného manaţera“ se objevují výroky jako např. „Významná změna se mŧţe uskutečnit pouze je-li řízena ‚shora„.“„Nemá smysl se snaţit o nějakou změnu, pokud se vrcholový management nepřidá také.“ „Nic se nestane bez úzké zainteresovanosti vrcholového managementu.“ apod. Z tohoto pramene jsou čerpány inspirace i pro další související poznámky. 1250 Senge nabízí jinou sérii citátŧ: „Jen málokdy se nějaká významná změna uskuteční jestliţe je řízena jen ‚shora„.“ „Prohlášení hlavního manaţera a programy vyhlašované a řízené odkudsi z hlavní kanceláře organizace jsou skvělým zpŧsobem, jak posílit cynismus a odradit kaţdého od skutečných snah o nějakou změnu.“ „Blízká zainteresovanost vrcholového managementu je ubohou náhradou za autentickou oddanost a schopnosti se učit na všech úrovních organizace. Ve skutečnosti, jestliţe je autorita vrcholového managementu uţívána nemoudře, mŧţe to zpŧsobit, ţe podmínky pro rozvoj této oddanosti a schopnost učit se spíše budou zhoršovat.“ 424 Strategicko-praktická perspektiva Kapitola 6 Dŧsledkem jednostranného „řízení změny shora“ je podle Sengeho často to, ţe se mnozí lidé pak v takovéto organizaci cítí ohroţeni nebo manipulováni, a to i v případě, ţe principiálně by za nutností nějaké takové změny jinak stáli.1251 Navíc takováto změna, i kdyţ sebevíc „produktivní“ a seberychlejší, funguje, jen pokud je na ní neustále tlačeno. Kdyţ tlak povolí, proces proměny se zastaví. Naopak změna nesená postupně rostoucí schopností organizace se učit je změna „sebeprodukující“, pokračující i po skončení prvotních impulsŧ. Senge sám pak navrhuje, ţe zde nejde o otázku jestli „shora“ či „zdola“, ale o vzájemnou souhru v celé organizaci, a to především mezi třemi typy „vedoucích“, o kterých jsme se zmiňovali jiţ dříve:1252 „místní linioví vedoucí”, „neformální komunikátoři” a „vrcholový management”. V rámci doprovázení procesu změny v konkrétní diecézi lze za místní liniové vedoucí dosadit pastorační pracovníky v jednotlivých farnostech (především faráře), za vrcholový management vedení diecéze (především biskupa), často zde však chybí právě oni „neformální komunikátoři” (zvaní také internal networkers, network leaders nebo community builders), tedy lidé zapojení v neformální síti vztahŧ, skrze které se nové nápady a inovativní praktiky přirozeně šíří celou organizací.1253 Při procesu iniciujícím či doprovázejícím synodální zpŧsob práce PRF v diecézi je třeba trvalý dialog a spolupráce mezi všemi uvedenými „typy” vedoucích. Jestliţe faráři a jejich spolupracovníci jsou ţivotně dŧleţití pro zkoušení nových přístupŧ přímo v terénu a pro dodávání konkrétní, ze specifických podmínek té které farnosti vyrŧstající zpětné vazby, diecézní vedení se nemŧţe zříci úkolu ukazovat společný směr, komunikovat sdílenou vizi, nastavovat základní struktury vyrŧstající z procesu změny a pro tento proces vytvářející prostor, investovat do infrastruktur zaměřených na učení se, podporou ostatních spolupracovníkŧ a v posledku „vést pomocí vlastního příkladu“ (tj. realizovat svoji sluţbu synodálním zpŧsobem, např. skrze diecézní pastorační radu). Podle Sengeho se příslušníci vrcholového managementu musejí stávat mentory, kouči, designéry, učiteli a správci širší 1251 Senge zde cituje Richarda Beckharda, který jednou prohlásil: „Lidé se nevzpírají proti změně; lidé se vzpírají proti tomu, ţe by měli být (někým či něčím jiným) měněni.“ 1252 Srov. oddíl nazvaný „Distribuce vŧdcovství do celé organizace„ v části 4.2.3 na str. 294. 1253 Jak jsme jiţ viděli dříve, to mohou být lidé pracující v rŧzných podpŧrných sekcích organizace jako např. interní konzultanti nebo lidé v oddělení vzdělávání či rozvoje. Mohou to ale být i lidé „v první linii“, pracující či doprovázející další při práci přímo v terénu. Jejich silou je moţnost pohybovat se plynule po celé organizaci, budovat a posilovat širší sítě vztahŧ a informací, tvořit aliance s lidmi podobně smýšlejícími a pomáhat místnímu managementu (ať uţ přímou pomocí či tím, ţe mu zprostředkovávají kontakty s dalšími, kdo sdílí podobné nadšení a od kterých se mohou učit). Tito lidé jsou přirození „rozsévači“ nových myšlenek a praktik. Také mohou být dŧleţitým zdrojem zpětné vazby pro vrcholový management o konkrétních potřebách uvnitř organizace. Je vlastně určitým paradoxem, ţe právě skutečnost, ţe tito lidé nepoţívají výhod formální autority, je často činí velmi efektivními. Srov. oddíl nazvaný „Distribuce vŧdcovství do celé organizace„ v části 4.2.3 na str. 294. 425 Strategicko-praktická perspektiva Kapitola 6 vize.1254 Konečně je nezbytné podpořit iniciativu těch, které Senge nazývá „neformální komunikátoři“. To by měli být pastorační pracovníci (z jakékoli úrovně řízení či pracující přímo v terénu) zapojení do rŧzných neformálních sítí vztahŧ, ale také formálně jmenovaní pastorační poradci, prŧvodci, supervizoři či školitelé, v naší oblasti pak především pracovníci zaměření na poradenství a podporu sluţby PRF. Zdá se tedy, ţe není na místě přemýšlet, zda proces změny přístupu k praxi PRF v diecézi má začít „shora“ či „zdola“. Začít mŧţe odkudkoli. Nějaký čas se mŧţe klubat v nějakém odlehlém koutu diecéze ve sluţbě některé z trochu experimentujících PRF (tj. „zdola”), nebo naopak přímo v centru, v dobré a inspirující práci diecézní pastorační rady (tj. „shora”). V kaţdém případě jsou pro tento proces klíčoví také oni „neformální komunikátoři” (podporující proces změny jakoby „z boku”) a časem se do tohoto procesu musí zapojit alespoň někteří z kaţdého z výše zmíněných druhŧ vŧdčích osobností. Ti pak mezi sebou budou zŧstávat v trvalém dialogu, společně budou v diecézi vytvářet atmosféru podporující společné učení se, experimentování a rŧst, a tak budou postupně „synodalizovat” i formální struktury. 6.2.2 Vyváţenost a trvalý dialog mezi strukturou, funkčními nástroji a ţivotem Tato druhá zásada navazuje na diskuze, které se často vedou o tom, zda je při rozvoji organizace či vedení procesu změny prvotní proces organického rŧstu nebo určitá tvar či směr udrţující struktura. Musí vţdy proces předcházet strukturu? Nebo musí napřed existovat určitá struktura, aby mohl nastartovat proces rŧstu? Jak jsme jiţ dříve během této práce viděli na mnoha rŧzných příkladech, i zde v rámci otázky procesu změny bude platit „princip souběţné pŧvodnosti“:1255 organický proces rŧstu je pro rozvoj organizace stejně podstatný jako podpŧrná struktura. Názorně mŧţeme tuto vzájemnou odkázanost dobře vidět na schématu „učící se organizace“ (srov. Obrázek 11 na str. 282) a na dynamickém modelu organizační kultury (srov. Obrázek 17 na str. 319). Podle Petera Sengeho, tzv. „sféra akce“ (zahrnující „organizační architekturu“) a „sféra učení se a hluboké změny“ (zahrnující „organizační kulturu“) musí být v trvalé vzájemné interakci, kterou zprostředkovávají rŧzné metody, pomŧcky a funkční procesy, podobně jako v lidském těle se vzájemně potřebují kosterní skelet, měkké maso a orgány a nervová, dýchací či oběhová soustava. 1254 Srov. SENGE Peter: The Leadership of Profound Change, in: SENGE: The Dance of Change, 10–21, 18– 19. 1255 Srov. např. pozn. pod čarou č. 611 v oddíle 3.1.2 (dále srov. např. oddíly 3.2.2, 3.4.1, 4.2.1, 4.5.1, 5.1.1, 5.4.1). 426 Strategicko-praktická perspektiva Kapitola 6 Proto i v oblasti doprovázení hluboké změny je třeba tuto vyváţenost respektovat a zajistit, aby tyto tři sféry (které nakonec odpovídají i našim třem rovinám synodality) byly v neustálém dialogu. Pokud tomu tak bude, pak i kdyţ krátkodobě bude muset být direktivně dán dŧraz např. na jasnější vytýčení některých základních struktur nebo rozvoj některých funkčních nástrojŧ, aby byly umoţněny a odblokovány určité „měkké“ procesy organického rŧstu, nebo naopak se bude muset s formalizací některých pravidel počkat, aţ kdyţ se ověří v praxi, bude i tak nakonec celý systém směřovat k vyváţenosti mezi podpŧrnou strukturou, funkčními nástroji a organickým rŧstem ţivota.1256 Takto jsou předem vyloučeny extrémně zjednodušující přístupy, které se někdy objevují a které jsou typické tím, ţe kladou jednostranný a trvalý dŧraz (tedy nejen strategickou prioritu) pouze na jednu ze tří stran trojúhelníku: přístup extrémně reformní (dŧvěřující především v reformu struktur shora), přístup extrémně funkcionalistický (dŧvěřující především ve zlepšování schopností a dovedností účastníkŧ) a přístup extrémně spiritualizující či obnovný (dŧvěřující především prohloubení spirituality, společenství a osobní svatosti). 6.2.3 Vyváţenost a trvalý dialog mezi globální, oblastní a lokální perspektivou Třetí zásada pro tvorbu strategie rozvoje PRF v diecézích směřuje podobně jako obě předchozí k dŧrazu na vyváţenost a trvalý dialog, tentokrát uplatněnému v geografickém smyslu. Tato zásada z organizačně-teoretického hlediska vyplývá ze systémového přístupu k organizaci, který ukazuje, jak menší celky, pokud mají být schopny rozvoje, jsou vţdy součástí a svým zpŧsobem často i jakousi lokální realizací celkŧ širších. Z teologického hlediska toto platí především o vztahu mezi univerzální a partikulární církví (diecézí) a analogicky také o vztahu mezi diecézí a farností jakoţto realizací církve v konkrétním místě. Proto i při formulaci strategie iniciace a doprovázení změny stylu PRF v diecézní je třeba zohlednit fakt, ţe PRF sice rozvíjí svoji sluţbu v jedinečně specifickém lokálním kontextu té které farnosti, avšak zároveň je součástí širší sítě formálních i neformálních vztahŧ na rovině vikariátu, diecéze a celé univerzální církve. Protoţe i pastorační situace 1256 Zajímavým příkladem probíraného pravidla, který ukazuje i jistou zdravou pruţnost v jeho uplatňování, je např. poznámka okruţního listu Omnes christifideles, který respektuje, ţe v některých diecézních podmínky pro vznik pastorační rady ještě být nemusejí, ale biskupové jsou zároveň vyzváni, ţe mají „spolupracovat na tom, aby okolnosti poţadované pro ustavení a efektivní činnost takovéto rady byly rozvíjeny“ (OCh 9). To znamená, ţe na formální „strukturu“ tam sice ještě není vhodná doba, ale to nedispenzuje od podpory „rŧstu ţivota“ ţádaným směrem. 427 Strategicko-praktická perspektiva Kapitola 6 v kaţdé z diecézí české církevní provincie je specifická,1257 budou muset být strategie rozvíjené v jednotlivých diecézích přizpŧsobené tamním podmínkám. Na druhé straně v rámci místní církve existují i určité společné jmenovatele, takţe by mohlo být smysluplné, kdyţ by některé základní orientační linie ohledně rozvoje PRF byly někdy načrtnuty i na rovině celé České biskupské konference. Je pak otázka, zda je na místě začít nějakou centrální směrnicí o PRF pro celou církevní provincii či dokonce celou místní církev (jak se o to – ne příliš úspěšně – snaţil např. plenární sněm), nebo zda je vhodnější nechat změnu přístupu vyrŧst spíše ze zkušenosti jednotlivých diecézí (např. skrze diecézní synody) či ještě z menších celkŧ. Jiţ několikrát zmiňovaný Peter Senge1258 např. velmi dŧrazně doporučuje začít jakoukoli organizační změnu s malou „pilotní skupinou“ či skupinami, které nazývá „inkubátory změny“. Tímto tématem jsme se podrobněji zabývali jiţ dříve v části nazvané „Pilotní skupiny“ jako „inkubátory změny“ (srov. oddíl 4.4.3 na str. 323), kde jsou uvedená i praktická „rozjezdová pravidla” pro takovéto skupiny a v poznámce také základní „výzvy”, se kterými si takovéto skupiny musí v prŧběhu procesu změny vyrovnávat. Senge tvrdí, ţe pokud se v organizaci nevytvoří ţádná pilotní skupina, nové myšlenky tam pak nemají ţádný prostor („inkubátor“), kde by mohly zrát, kde by se koncepty mohly stávat schopnostmi a kde by se teorie mohla proměňovat v praxi. Nejméně po několik prvních měsícŧ (podle Sengeho spíše více neţ méně) by se většina aktivit směřujících ke změně měla odehrávat spíše ve skrytu takovýchto skupin, které mohou být sloţeny z lidí spadajících do jakékoli z výše uvedených kategorií vedení (i kdyţ pokud jsou sloţeny jen z místního managementu, jsou často omezeny nutnou „pragmatičností“ a lokálními zájmy této skupiny vedoucích). V případě promýšlení strategie pro rozvoj synodálního přístupu ke sluţbě PRF v konkrétní diecézi by takovýmito „inkubátory“, ve kterých se mŧţe tento přístup experimentálně zkoušet, prohlubovat a rozvíjet, a tak také lépe rozšiřovat do širší církve, 1257 Srov. např. jen odlišnosti v názorech pracovníkŧ diecézních center na PRF, které jsme zjistili na základě našeho prŧzkumu (srov. příloha P 7; v závorkách jsou uvedeny zkratky příslušných diecézí). Problémy ve fungování PRF spatřují představitelé pastoračních referátŧ některých biskupství v rozdílnosti představ kněţí a farníkŧ o práci PRF (HK), v nedostatku času a přetíţenosti angaţovaných farníkŧ (LT), v obtíţnosti předávání kompetencí (LT), v předpokládaném zúţení chápání PRF jako „realizačního týmu farnosti“ nebo „sboru blízkých a věrných“ (PH), v absenci PRF při vytváření pastoračních plánŧ farností (PH), v pocitu zbytečnosti či nedŧleţitosti u členŧ PRF (nebo u farníkŧ obecně tam, kde PRF není) vyvolaného postojem faráře nemajícím o spolupráci či konzultaci zájem (PL) či v malém informačním propojení mezi PRF a farností jako celkem (PL). Za dŧleţité označili představitelé pastoračních referátŧ biskupství především otázky týkající se cílŧ PRF, profilu PRF, vztahu či spolupráce faráře a PRF, vyváţenosti mezi teoretickou a praktickou rovinou práce PRF, svěřování kompetencí, utváření PRF jako organizmu formovaného duchem evangelia a souvislosti práce PRF s celkovou pastorační situací a sebepojetím místní církve. Určitý zatím nevyuţitý potenciál byl v jedné diecézi (PH) konstatován v oblasti setkávání vizitátorŧ s PRF při kanonických vizitacích. 1258 Srov. SENGE: The Dance of Change, 39n. 428 Strategicko-praktická perspektiva Kapitola 6 mohly být jak jednotlivé pastorační rady farností, které jsou ochotné zkoušet rŧzné nové cesty, nechat se na této cestě doprovázet, učit se za pochodu, dávat do diecézního centra zpětnou vazbu a být případně pozitivní neformální inspirací i pro další farnosti. Stejně tak mŧţe být takovou „pilotní skupinou“ i diecézní pastorační rada, která se snaţí fungovat na základě stejných principŧ jako PRF, jen na vyšší organizační rovině, a která mŧţe být pozitivním příkladem, ţe i diecézní vedení nejen o synodalitě mluví, ale také se ji snaţí prakticky ţít. Vyšší systémové celky pak zde samozřejmě mají velmi dŧleţitou roli v tom, aby zajišťovaly či podporovaly komunikační propojení mezi těmito „inkubátory“, aby jim poskytovaly veškerou moţnou podporu, aby pro jejich často náročné experimentování vytvářely bezpečný prostor a zkušenosti z těchto procesŧ vyhodnocovaly za účelem vytváření dlouhodobého rámce pro pozdější rozvoj podobně zaloţených PRF v celé diecézi. 6.2.4 Souhrn: Trinitární perspektiva zásad doprovázení procesu změny Ve světle naší teologické i organizační reflexe jsme tedy došli k přesvědčení, ţe dlouhodobé ovoce nelze očekávat od trvale jednostranného dŧrazu na jakýkoli z výše zmíněných „vrcholŧ trojúhelníka“, ale od dlouhodobé vyváţenosti a trvalého dialogu mezi nimi. Všechny tyto dŧrazy se navzájem potřebují k tomu, aby v diecézi mohla probíhat plodná, trvalá a hluboká proměna nejen stylu sluţby PRF, ale stylu pastorace obecně. Není to ovšem nic divného, pokud si uvědomíme, ţe jiţ i samotný zpŧsob, jakým se církev snaţí měnit některé své zaběhlé systémy, ukazuje, čím tato církev chce být. A jestliţe zde vycházíme z pochopení církve jakoţto „ikony Trojice“ a jestliţe k plnější realizaci takovéto církve chceme směřovat i změnou stylu sluţby PRF v našich diecézních, měl by tomuto obrazu církve přirozeně odpovídat i procesuální styl těchto změn. Na závěr lze tedy shrnout, ţe uţ i samotná strategie rozvoje synodálně chápaných PRF v diecézi by měla respektovat všechny tři roviny synodality a měla by vyváţeně a simultánně probíhat na rovině „strukturní“, „efektivní“ i „emotivní“. Z trinitarizující perspektivy mŧţeme pak zformulovat tři vzájemně se doplňující a pronikající principy procesu změny, které by měly být uplatněny i při tvorbě této strategie:1259 Princip „A oddělil světlo od tmy… a bylo to dobré“ (Otec, srov. Gn 1; strukturní rovina): Při jakémkoli přemýšlení o zdravé strukturalizaci diecéze musí mít prioritu vnímavost pro neustálé Boţí tvoření, odkrývání procesŧ rŧstu, respektování „míst 1259 Zde jsme se inspirovali konceptem obsaţeným v BANKS Robert J., BANKS Julia: The Church Comes Home: Building Community and Mission through Home Churches, Peabody, MA: Hendrickson Publishers, 1998, 120–123. Srov. také RADKOVSKÝ, HRUŠKA: Pastorační plánování v plzeňské diecézi. K barevné symbolice srov. pozn. č. 1167 a související text na str. 343; srov. také „Trojiční kompas“ v příloze P 20.6. 429 Strategicko-praktická perspektiva Kapitola 6 ţivota“, kde Bŧh probouzí nový ţivot a občerstvuje církev často nečekanými dary, které nelze předem „naplánovat“ či „řídit“, ale lze se k této Boţí tvŧrčí činnosti s vděčností připojit a dále pro ni přiměřenými podpŧrnými strukturami vytvářet prostor (skrze strukturující „oddělování světla od tmy“). Princip „Zemře-li pšeničné zrno, vydá mnohý uţitek“ (Syn, srov. Jan 12,24; efektivní rovina): Podobně jako v Kristu, i v církvi (a tudíţ i ve zpŧsobu vedení farností a ve sluţbě pastoračních rad) nový ţivot a nové ovoce přichází skrze smrt, coţ zde často bude znamenat odumírání vlastních představ, plánŧ, zaběhlých kolejí, nefunkčních struktur, nezdravých vztahŧ, nefunkčních procesŧ či neodpovídajících přístupŧ, které tak udělají místo novým podpŧrným strukturám, funkčnějším procesŧm a plodnějším přístupŧm. Klíčovým prvkem zde ovšem zŧstává schopnost ocenění dosavadních, dnes třeba ji ţ nefunkčních procesŧ, které však připravily cestu ţivotu. Princip „Kaţdému je dán zvláštní projev Ducha“ (Duch, srov. 1 Kor 12,7; emotivní rovina): Celý proces pastorační změny ve stylu sluţby pastoračních rad (a pastorační proměny v církvi obecně) musí být proniknut hlubokou spiritualitou, nasloucháním projevŧm Ducha, respektem k rozmanitosti darŧ a schopností jednotlivých jeho účastníkŧ i jednotlivých PRF, farností a diecézí a musí hledat cesty, jak jim umoţnit spíše vzájemné doplnění se, neţ podporovat jakýsi „konkurenční boj“ mezi nimi navzájem. Právě tato spiritualita společenství má potenciál „stmelit“ to, co není moţné ani strukturalizovat, ani vyřešit nějakým novým funkčním procesem. Jak mŧţe taková strategie respektující výše uvedené zásady vypadat? V následujícím oddíle připojujeme jeden z moţných přístupŧ k tvorbě takovéto strategie. 6.3 PŘÍKLAD „STRATEGIE PODPOROVANÉHO RŦSTU SYNODÁLNÍCH PRF“ Pro ilustraci aplikace výše uvedených zásad a pro inspiraci pro formulování podobných strategií v rámci konkrétních diecézí níţe uvádíme modelový příklad formulace strategie pro rozvoj synodálně chápaných PRF v diecézní perspektivě.1260 Strategii jsme nazvali „strategií podporovaného rŧstu“, čímţ chceme vyjádřit klíčovou kombinaci dŧrazu na „organický rŧst“, potřeby „systematické podpory“ a nezbytnosti „efektivních nástrojŧ“, která vyplývá ze zásad z předcházejícího oddílu. 1260 Formulace dále prezentované strategie je inspirovaná následujícími prameny: HERRINGTON Jim, BONEM Mike, FURR James H.: Leading Congregational Change: A Practical Guide for the Transformational Journey, San Francisco: Jossey-Bass, 2000; KOTTER John P.: Vedení procesu změny. Osm krokŧ úspěšné transformace podniku v turbulentní ekonomice, Praha: Management Press, 2004; SENGE Peter: The Fifth Discipline. The Art & Practice of the Learning Organization, London: Random House Business Books, 1999. Pouţitý model je s malými úpravami převzat z RADKOVSKÝ, HRUŠKA: Pastorační plánování v Plzeňské diecézi, 61–89. 430 Strategicko-praktická perspektiva Kapitola 6 6.3.1 Grafický model „strategie podporovaného rŧstu“ Navrhovaná strategie je shrnuta v následujícím grafu (srov. Obrázek 22), kde jeho levá část (označená jako „dlouhodobý proces“) je především výrazem oné „systematické podpory“, část pravá (označená jako „pastorační spolupráce“) vyjadřuje konkrétní „efektivní nástroje“ pastorační spolupráce a střed celého grafu pak symbolizuje dimenzi „organického rŧstu“ ţivota, vztahŧ a poslání v té které farnosti a pastorační radě. Jestliţe velké schéma představuje procesy probíhající na celodiecézní úrovni (případně v diecézní pastorační radě), malá schémata stejného tvaru v pozadí pak naznačují, ţe podobné procesy musí zároveň probíhat i na rovině jednotlivých farností (a v nich slouţících pastoračních rad). pastorační průzkum teologická reflexe rozlišování OSOBNÍ vnímání Boţích darů v diecézi a společnosti POVOLÁNÍ osobní spiritualita 3. NASLOUCHÁNÍ BOŢÍ VIZI 4. SDÍLENÍ VIZE rozvoj charismat formace a sţívání síť spolupracovníků široké konzultace osobní i společná povolání do týmu dotváření vize modlitba slavení 2. FORMACE TÝMU eucharistie 5. USCHOPNĚNÍ duchovní doprovázení vědomí naléhavosti vnímavost pro KE ZMĚNĚ organizační hlubší souvislosti formace ZMĚNA zázemí poradenství propojenost SMÝŠLENÍ doprovázení spiritualita diecézní a farní cesta obrácení osobní vztahy roviny odstranění překáţek četba Písma 1. PŘÍPRAVA široké a teologická PŮDY spektrum hlasů pomůcky a reflexe JEDNOTA podpůrné osobní studium struktury V RŮZNOSTI kritická 6. SLAVENÍ vedení sebereflexe dynamická pastorační POŢEHNÁNÍ jako sluţba spolupráce a sluţba SPOLEČNÉ efektivní podpora a vnímání spontánní spolupráce částečných změn HLEDÁNÍ CESTY pokračování proměny doplňování se vděčné slavení vzájemná důvěra 8. ZAKOŘENĚNÍ V ŢIVOTĚ v rozdílnosti Boţího poţehnání otevřenost a úcta přizpůsobení struktur darů a schopností společné duchovní konstruktivní diskuse a tvůrčí dialog rozlišování hluboké procesy proměny vnímání podoby Boţí iniciace místních projektů TÝMOVÁ SPOLUPRÁCE vize uprostřed nás 7. VYTRVÁNÍ NA CESTĚ otevřená komunikace důvěra v Boţí moc s celkem diecéze Obrázek 22: Dynamický model strategie podporovaného růstu synodálních PRF v diecézi Podrobněji lze základní prvky tohoto modelu aplikované na oblast zavádění či doprovázení sluţby synodálně chápaných PRF v diecézi charakterizovat takto: 6.3.2 Spirituální jádro a cíl celého procesu (střed grafu) Jádrem, předpokladem i cílem celého procesu je rozvíjející se „učednická spiritualita společenství a poslání“, tj. ţivot s trojjediným Bohem (mysterium) v komuniálních vztazích s druhými (communio) a s vědomím společného úkolu spolupracovat na realizaci poslání 431 Strategicko-praktická perspektiva Kapitola 6 farnosti a diecéze (missio). Tato vnitřní hluboká dimenze se týká především „emotivní“ roviny synodality či „organizační kultury“. 6.3.3 Dlouhodobý systematicky doprovázený proces (levý kruh grafu) Aby měl proces iniciace a doprovázení změny stylu sluţby PRF v diecézi a v jednotlivých farnostech dostatečnou systematickou oporu, vyţaduje mít vyjasněné některé z podstatných fází (či dimenzí) kaţdé hluboké pastorační proměny. Díky nutnosti určité systematičnosti se tento rozměr týká především „strukturní“ roviny synodality či „organizační architektury“. Jednotlivé fáze celého procesu změny se mohou vzájemně prolínat či podle situace na ně mŧţe být kladen rŧzný dŧraz, avšak kaţdá z nich přirozeně navazuje na ty předcházející. Stručně je lze charakterizovat takto:1261 (1) Příprava půdy a prohloubení vědomí potřebnosti změny: Těţko lze zavádět nějaké podstatnější změny ve zpŧsobu vedení farností (čehoţ se sluţba synodálně chápaných PRF podstatně dotýká), aniţ by o jejich nutnosti bylo přesvědčeno nejen vedení diecéze, ale především sami faráři. Proto je třeba hledat nejrŧznější zpŧsoby (a to jak „shora“, tak „z boku“ i „zdola“), jak alespoň u části z nich toto vědomí potřeby a moţnosti změny v oblasti sluţby pastoračních rad probudit či prohloubit.1262 (2) Formace týmu či koalice otevřené změnám: Součástí této přípravy pŧdy a tohoto prohlubování vědomí potřebnosti změny je také podpora či iniciace vzniku tzv. „inkubátorŧ změny“ či „pilotních skupin“, ve kterých by bylo moţné příslušné změny vyzkoušet, ověřit a následně sdílet zkušenosti s nimi. To se mŧţe dít podchycením PRF, které se podobnou cestou jiţ pokouší jít, případně povzbuzením jiných, aby začaly se synodálním chápáním své sluţby experimentovat. Navíc je třeba na diecézní rovině pověřit malý tým, aby tyto pilotní skupiny doprovázel a propojoval a shromaţďoval od nich zpětnou vazbu.1263 (3) Naslouchání Boţí vizi a formulace strategie: V tomto týmu podpory rozvoje PRF je pak třeba skrze rŧzné prameny (Písmo, teologie, tradice církve, učení církve, teorie 1261 Jednotlivé fáze vycházejí z KOTTER: Vedení procesu změny, 29, v kombinaci s pastorační aplikací Kotterova přístupu in: SELLON Mary K., SMITH Daniel P., GROSSMAN Gail F.: Redeveloping the Congregation. A How To for Lasting Change, Silver Spring, MD: The Alban Institute, 2002. 1262 Toto vědomí potřebnosti změny je vhodné prohlubovat např. pozitivními příklady, vysvětlováním potenciálu sdíleného vedení, ukazováním přínosu PRF pro sluţbu faráře či teologickou reflexí synodálně chápané kněţské sluţby. Je třeba ocenit dosavadní přístupy, ukázat jejich silné stránky a přivést k pochopení, ţe sluţba PRF nejde proti hierarchickému chápání církve, ale je jeho nutným a z podstaty svátosti svěcení plynoucím doplněním. Konkrétními nástroji mohou být např. konference o pastoračních radách, kněţské dny, sdílení dobrých zkušeností, studium církevních dokumentŧ, pastýřské listy apod. 1263 Takovýto tým, pracující nejspíše v rámci pastoračního oddělení a v úzkém kontaktu s diecézním vedením, se pak mŧţe také případně stát zárodkem synodálně chápané diecézní pastorační rady (nebo mŧţe pracovat v jejím rámci, pokud jiţ v diecézi funguje). 432 Strategicko-praktická perspektiva Kapitola 6 organizace, zkušenost z jiných zemí apod.) naslouchat Boţí vizi o církvi a v rámci této vize upřesnit vizi pastoračních rad tak, aby byla jednoduchá, srozumitelná a inspirující. Na základě této vize pak také zformulovat další konkrétní kroky strategie jejího naplňování ve všech farnostech diecéze.1264 (4) Sdílení transformační vize v široké komunitě: Základy transformační vize je moţné zformulovat v centrálním týmu pastorační podpory PRF, avšak její konečná podoba by měla být dolaďována v trvalém kontaktu jak s „pilotními skupinami“, tak s co nejširší základnou pastoračních pracovníkŧ a dalších spolupracovníkŧ ve farnostech. Čím více se lidé účastní vlastní formulace vize, tím více ji pak také berou za vlastní a jsou schopni se pro její naplňování mnohem více nasadit neţ při pouhém jejím prosazování „shora“ (i kdyţ to se na první pohled zdá rychlejší a efektivnější přístup).1265 (5) Uschopnění ke změně personální a strukturální podporou: V návaznosti na tuto komunikaci vize (a často jiţ zároveň s ní) je třeba také vzdělávat a formovat všechny, kteří mohou být klíčovými tahouny procesu změny (v našem případě především diecézní vedení, vikáře a další této vizi otevřené faráře), poskytovat další systematickou podporu místním pilotním procesŧm, vydávat praktické příručky pro vznik a práci PRF v duchu sdílené vize a začít odstraňovat i některé největší strukturální překáţky dalšího procesu (např. skrze úpravu stanov PRF do podoby přívětivější pro jejich fungování v synodálním duchu).1266 (6) Slavení poţehnání a ocenění dobrého ovoce: Jiţ od počátku, ale především ve fázích počínající únavy z délky procesu, je třeba vnímat místa ţivota a vědomě slavit i sebemenší Boţí poţehnání či ocenit úspěšné kroky. Farnosti, ve kterých se o rozvoj synodálně chápaných PRF nějakým zpŧsobem snaţí, musí pocítit, ţe se tato snaha vyplatí a ţe je oceňována velmi prakticky a konkrétně, nejen slovně.1267 1264 Je např. moţné vyjít z náčrtu vize prezentované v oddíle 6.1, kterou je ovšem třeba „přeloţit“ do řeči blízké jejím příjemcŧm – diecéznímu vedení, farářŧm a současným či potenciálním členŧm PRF z řad farníkŧ. 1265 Tato komunikace sdílené vize mŧţe probíhat podobnými kanály jako „příprava pŧdy“ v prvním bodě, avšak zde jde jiţ o fázi komunikace, která je obsahově zacílenější a mnohem více zaměřená na vtaţení klíčových osobností do spolupráce na celém procesu transformace. Tyto fáze se ovšem mohou časově krýt, kdyţ pro některé se jedna konference mŧţe stát příleţitostí ke spolupráci na sdílené vizi či k jejímu hlubšímu pochopení, pro jiné je tatáţ konference teprve příleţitosti k probuzení potřeby změny. 1266 Zde jde především o konkrétní formační příleţitosti pro předsedy a členy stávajících PRF, rŧzné formy praktického doprovázení a poradenství, vydávání a zprostředkování rŧzných tiskových materiálŧ, nabídku poradensky zaměřených webových stránek apod. V oblasti strukturální pak jde především o současné stanovy, které je třeba změnit tak, aby se z nich staly mnohem volnější „směrnice“ umoţňující lokální specifika, ale zároveň jasně orientující synodálním směrem. 1267 Např. farnosti, které rozvíjejí sluţbu PRF v synodálním duchu, by mohly být rŧzně zvýhodněné při ţádostech o dotace z rŧzných diecézních fondŧ nebo by mohl být zaloţen speciální „pastorační fond“, jehoţ čerpání by bylo podmíněno existencí fungující PRF. 433 Strategicko-praktická perspektiva Kapitola 6 (7) Vytrvání na cestě a šíření změny do celé diecéze: Na této cestě hluboké proměny dosavadního pastoračního stylu je pak třeba vytrvat i skrze nutné tříbení a odumírání otevírající místo novému ţivotu. To musí být podporováno slaďováním dalších souvisejících struktur se synodálním stylem sluţby PRF a jejich existence by se měla stát víceméně samozřejmostí pro kaţdou farnost.1268 (8) Zakořenění v ţivotě a v pastorační kultuře a struktuře: Základní proměnu stylu sluţby PRF v diecézi lze povaţovat za jistým zpŧsobem dovršenou, jestliţe nové přístupy a postoje ke sluţbě PRF postupně zakoření v pastorační kultuře většiny farností a diecéze jako celku. Citlivě je během celého procesu změny třeba zváţit okamţik, kdy má biskup po poradě s kněţskou radou PRF ustanovit mandatorní zřízení PRF v kaţdé farnosti.1269 6.3.4 Pět učednických disciplín pastorační spolupráce (pravý kruh grafu) Aby mohly takovéto procesy hluboké změny pastorační kultury podmiňující synodální zpŧsob fungování pastoračních rad probíhat jak na místní, tak celodiecézní rovině, je třeba ve všech do tohoto procesu zapojených skupinách vědomě podporovat a trvale i periodicky rozvíjet určité „učednické disciplíny pastorační spolupráce“ vedoucí (především v rámci jejich běţného setkávání, ale i v rámci speciálních vzdělávacích příleţitostí organizovaných ve farnosti či na úrovni diecéze) ke komunitnímu učení se. Tyto „učednické disciplíny“ lze stručně charakterizovat takto:1270 rŧst v osobním povolání a zakořenění v Kristu, který skrze duchovní doprovázení zaměřené na prohloubení osobní spirituality rozlišování, rozvoj charismat a rŧst v osobní i společné modlitbě umoţní kaţdému ze zúčastněných proţívat vzájemné plodné obohacení jeho osobního křesťanského ţivota a jeho sluţby v PRF; ochota ke změně smýšlení, k osobnímu obrácení a případnému přehodnocení myšlenkových stereotypŧ prohlubovaná četbou Písma, teologickou reflexí, osobním studiem a kritickou sebereflexí; 1268 Nejpozději zde by jiţ např. měla fungovat i diecézní pastorační rada, musí se dobře vyřešit sladění s se sluţbou ekonomických rad, PRF by se měly začít podílet na přípravách některých celodiecézních procesŧ (např. diecézního synodu či celodiecézní pastorační vize a priorit) a měly by být jasné zpŧsoby, jak se PRF mohou a mají zapojovat do kanonických vizitací farností či do personalistiky ve farnosti (včetně zapojení do procesu hledání nového administrátora či faráře). 1269 V některých diecézích to mŧţe být právě aţ v této poměrně pozdní fázi rozvoje, jinde tento krok bude rozlišen jako vhodná součást některé z předchozích fází (především páté či sedmé). Cílovým stavem by mohla být diecéze, kde platí, ne ţe „kaţdá farnost musí mít svoji pastorační radu“, ale ţe „pouze tam, kde funguje pastorační rada (spolu s dalšími předpoklady), mŧţe být zachována farnost“. Pastorační oblasti, kde PRF z rŧzných dŧvodŧ nemŧţe vzniknout, by pak musely mít jiný statut neţ farnost (např. „kvazifarnost“). 1270 Tyto disciplíny jsou inspirované pěti „disciplínami učících se organizací“ (srov. oddíl 4.5.1) v kombinaci s jejich pastorační aplikací in: CAMPBELL Dennis G.: Congregations as Learning Communities. Tools for Shaping Your Future, Bethesda, MD: The Alban Institute, 2000. 434 Strategicko-praktická perspektiva Kapitola 6 schopnost hledání cesty v pastoračním rozlišování sdílené vize prohlubovaná rŧstem vzájemné dŧvěry, otevřenosti a úcty, společným duchovním rozlišováním, vnímáním „znamení doby“ a otevřenou komunikací s celkem diecéze; dovednosti týmové spolupráce a týmového učení se realizované především uměním tvŧrčího dialogu a konstruktivní diskuse, otevíráním se Duchovním darŧm a týmovým rolím a jejich rozvíjením v doplnění se s dary a rolemi druhých; otevřenost pro jednotu v různosti prohlubovaná vnímáním širokého spektra hlasŧ a přístupŧ a jejich integrací do celku těla Kristova, citlivostí pro systémové propojení a hlubší souvislosti rŧzných rovin celku symbolicky vrcholící ve slavení eucharistie. 6.3.5 Souhrn: Organická vícevrstevnatost transformační strategie Souhrnem je třeba poznamenat, ţe z dŧvodu víceúrovňovosti diecéze jakoţto partikulární církve by podobné procesy, jaké jsou naznačeny ve velkém diagramu, měly probíhat nejen celodiecézně (tj. v rámci celodiecézních řídících a organizačních struktur, pastoračních týmŧ a především v rámci diecézní pastorační rady), ale víceméně souběţně i na rovině farní (tj. v pastoračních radách farností, ale i v dalších týmech a společenstvích ve farnostech). Kromě této geografické víceúrovňovosti je ovšem třeba znovu zdŧraznit především dŧleţitost vzájemné závislosti tří základních organizačních rovin, a tím také rovin transformačního procesu odpovídajících našim rovinám synodality. Jádrem navrţeného modelu je totiţ „učednická spiritualita společenství a poslání“ („emotivní“ rovina), která do vzájemné interakce uvádí systematicky doprovázený proces změny („strukturní“ rovina) a trvale probíhající učednické disciplíny („efektivní“ rovina). 6.4 PROSTŘEDKY PRO REALIZACI „STRATEGIE PODPOROVANÉHO RŦSTU“ Na závěr této kapitoly ještě shrňme některé z prostředkŧ dŧleţitých pro realizaci „strategie podporovaného rŧstu“ synodálně chápaných PRF v rámci konkrétní diecéze, které jsme jiţ zmínili během předchozí prezentace modelu této strategie. 6.4.1 Diecézní proces formace a vzdělávání pro sluţbu PRF Účelem diecézního procesu formace a vzdělávání je informovat, vzdělávat a podporovat vznik a další sluţbu PRF v diecézi, přičemţ musí respektovat rozmanitost pastorační a personální situace v rŧzných farnostech či oblastech diecéze. Farnosti, ve kterých jiţ PRF fungují, mohou tento proces vyuţít k vyhodnocení, oţivení či transformaci svých PRF. Takovýto proces mŧţe být iniciován např. celodenní pastorační konferencí určenou především pro kněze a ostatní profesionální pastorační pracovníky v diecézi. Je vhodné, kdyţ její program, kterého se aktivně musí účastnit i vedení diecéze, bude sledovat klasický 435 Strategicko-praktická perspektiva Kapitola 6 „trojkrok“ teologické reflexe: (1) po referátech o situaci současně fungujících PRF v diecézi a sdílení zkušeností, nadějí a obav přítomných vzhledem k práci PRF by mohly následovat (2) vstupy prakticko-teologicky reflektující tuto situaci, přičemţ by vše mohlo (3) vyústit ve společnou skupinovou práci navrhující další moţné kroky či upřesňující navrţenou vizi synodálně orientované PRF. V prŧběhu konference by mělo být dostatek času i pro osobní a společnou modlitbu a liturgické slavení. V návaznosti na tuto konferenci by pak bylo moţné nabídnout setkání pracovních skupin zástupcŧ všech existujících PRF, případně dalších zájemcŧ o tuto sluţbu, které by mělo slouţit k další orientaci, k prohloubení vědomí potřebnosti změny k chápání sluţby PRF v diecézi a k další společné práci na formulaci sdílené vize PRF v diecézi. Na tuto základní orientaci pak mohou navázat periodicky nabízené formační příleţitosti pro současné i potenciální členy PRF, a to jak centrálně, tak pro jednotlivé PRF. 6.4.2 Diecézní tým pastorační podpory PRF Hlavním úkolem tohoto týmu je systematicky doprovázet celý proces realizace výše načrtnuté strategie, avšak svoji roli plní i nadále po jejím završení. Jeho činnost se skládá z nabídky a zprostředkování formačních a poradenských příleţitostí pro jednotlivé PRF a pilotní skupiny, z prŧběţného získávání zpětné vazby z terénu, jejího vyhodnocování a její teologické reflexe, ze zprostředkovávání kvalitních komunikačních kanálŧ mezi jednotlivými PRF, týmy, skupinami a diecézním vedením a z podílu na vypracování potřebných dokumentŧ a podpŧrných pomŧcek. 6.4.3 Rámcové diecézní směrnice pro sluţbu PRF Dokument, který je vhodné vydat v experimentální podobě někdy v začátcích celého procesu, aby se podle něj mohly řídit rŧzné „pilotní skupiny“ ochotné hledat nové zpŧsoby sluţby PRF. Takovéto směrnice by měly poskytovat základní orientaci pro vývoj základního dokumentu PRF, který by si zformulovala kaţdá farnost podle svých specifických podmínek. Na vypracování těchto rámcových směrnic by se měl podílet jak tým pastorační podpory PRF, tak další odborníci na praktickou teologii. Po dopracování těchto směrnic později v prŧběhu celého procesu na základě zpětné vazby z terénu a po konzultaci s kněţskou radou by biskup mohl tento dokument vydat jako součást partikulárního práva. Příklad základní osnovy takovéhoto dokumentu připojujeme v příloze P 24.1271 1271 Osnova a obsah diecézních směrnic prezentované v této příloze jsou inspirované dokumentem Parish Pastoral Councils. A Framework for Developing Diocesan Norms and Parish Guidelines, Irish Catholic Bishops„ Conference, Dublin: Veritas Publications, 2007, a příručkou FERGUSON Jane: A Handbook for Parish Pastoral Councils, Dublin: The Columba Press, 2005. 436 Strategicko-praktická perspektiva Kapitola 6 6.4.4 Základní dokument PRF Dokument, který si zpracovává kaţdá farnost podle svých specifických podmínek na základě orientačních linií obsaţených v rámcových diecézních směrnicích. Základní dokument PRF je zpracováván v prvních fázích procesu vzniku první PRF přípravným týmem v dialogu s celou farností, pokud jiţ ve farnosti PRF existuje, pak tento dokument podobným zpŧsobem zpracovává tato PRF před začátkem nového sluţebního období. Zpracovaný návrh dokumentu se poté předkládá buď diecéznímu biskupovi, nebo diecézní pastorační radou pověřenému delegátovi ke schválení. Bliţší komentář ke zpŧsobu vzniku a k obsahu takovéhoto dokumentu připojujeme v příloze P 24.5. 6.4.5 Diecézní pastorační rada Pokud v diecézní pastorační radě (DPR) neexistuje nebo nefunguje synodálním zpŧsobem, měla by být součástí výše načrtnuté strategie také synodální obnova DPR nebo její zaloţení někdy v prŧběhu celého procesu. Synodálně fungující DPR je znamením, ţe vedení diecéze to myslí se synodalitou v diecézi váţně a ţe je ochotno prodělávat podobné procesy společného učení se, k jakým chce vést či jiţ vede presbyterium. Ideální je, kdyţ se DPR stane jedním z „inkubátorŧ změny“ v diecézi. 6.4.6 Praktické podpŧrné pomŧcky pro práci PRF Jde o rŧzné praktické příručky nabízející orientaci v rŧzných oblastech práce PRF jako např. v praxi pastoračně zaměřených procesŧ teologické reflexe a duchovního rozlišování, v rozvoji komunikačních schopností, při řešení konfliktŧ, v rozvoji pastorační vize a poslání, v pouţívání rŧzných přístupŧ k řešení problémŧ, společném rozhodování, analýze pastorační situace apod., ale také uvádějící do základních krokŧ vzniku nové PRF nebo transformace jiţ existující PRF do synodálního zpŧsobu sluţby. Je vhodné, kdyţ se na zpracování těchto příruček podílí tým pastorační podpory PRF příslušné diecéze a mŧţe v nich zohlednit v té které diecézi pouţívané přístupy, avšak určité základní části těchto příruček mohou být zpracovány i obecněji. Podněty k tématŧm těchto pomŧcek lze nalézt v příloze P 24.6. 6.4.7 Souhrn: Realizační prostředky jako výraz pastoračního stylu Závěrem je vhodné také zmínit dŧleţitost, jakou má pro zavádění synodálně orientovaných PRF také celkový styl, který je v té které diecézi či na teologických fakultách pouţíván pro vzdělávání dospělých a pastorační pracovníkŧ či pro seminární či trvalé vzdělávání kněţí. Pouhé formální vytváření a pouţívání výše zmíněných prostředkŧ, pokud by nebyly pouţívány jejich účelu odpovídajícím zpŧsobem, by totiţ jen stěţí vedlo k trvalejším 437 Strategicko-praktická perspektiva Kapitola 6 změnám. Proto nejen, ţe by synodálně pochopená sluţba PRF měla být tématem základních pastoračních kurzŧ nabízených při rŧzných příleţitostech v diecézi, ale i samotná praxe a styl výuky na teologických fakultách by měly odráţet základní principy práce PRF: vycházet z konkrétní pastorační situace, učit postupŧm teologické reflexe a duchovního rozlišování a z tohoto procesu pak vyvozovat praktické závěry. Tímto zpŧsobem se pak velmi zvyšuje naděje, ţe zmíněné prostředky budou postupem času pouţívány nejen účelově pro naplňování vize synodálně orientovaných PRF v diecézi, ale také jako výraz celkově synodálního pastoračního stylu v církvi. 6.5 SHRNUTÍ: PRF JAKO „INKUBÁTORY“ ŠIRŠÍ PASTORAČNÍ PROMĚNY V první části šesté, strategicko-prakticky zaměřené kapitoly naší práce jsme představili vizi PRF jako „realizace synodality v kontextu české církevní provincie“. Vycházeli jsme z toho, ţe tato vize, úzce navazující na předchozí výzkumy a reflexe, má slouţit jako „kompas“ poskytující orientaci v hlavních směrech rozvoje PRF v diecézi. Poté, co jsme pak zmínili tři konkrétní zásady pro tvorbu strategie, podle které by bylo moţné k naplnění této dlouhodobé vize směřovat, jsme také představili jeden z moţných přístupŧ k tvorbě strategie iniciace a doprovázení sluţby PRF chápaných jako realizace synodality v konkrétní diecézi. V návaznosti na dříve zpracované obecněji platné koncepty pastoračního rozvoje jsme navrhli model „strategie podporovaného rŧstu“, který se snaţí zohlednit dŧleţitost dlouhodobé vyváţenosti a trvalého dialogu na všech rovinách synodality a přitom umoţňuje pruţně reagovat na potřeby dynamického přizpŧsobování některých přístupŧ momentálnímu pastoračnímu kontextu, osobám či dalším vlivŧm. Navrţený dynamický model také připomíná, ţe podobné procesy probíhají nejen v oblasti rozvoje sluţby PRF, ale jsou v podstatě jádrem pastorační proměny v diecézi či ve farnosti jako celku. Je tedy moţné na jejich základě citlivě doprovázet pastorační proměnu i v dalších oblastech, a tak sluţbu PRF vnímat jako součást (a moţné i jeden z klíčových „inkubátorŧ“) mnohem širšího procesu pastorační proměny farnosti a diecéze. Pro uskutečnění navrhované strategie jsou konečně nutné i konkrétní praktické prostředky, z nichţ některé byly v posledním oddíle této části podrobněji představeny: pastorační konference, rámcové diecézní směrnice, základní dokument, diecézní pastorační rada, tým pastorační podpory, praktické podpŧrné pomŧcky a styl vzdělávání dospělých v diecézi a na teologických fakultách. Tyto prostředky či nástroje mají samozřejmě svŧj význam i samy o sobě, avšak teprve budou-li integrovány do celkového systematicky provázaného komplexu pastorační proměny, bude jejich pouţívání přinášet dlouhodobé ovoce. 438 Pastorační rady farnosti Závěr ZÁVĚR Dospěli jsme k závěru celého dizertačního projektu. Dovolím si tedy ještě jednou stručně shrnout hlavní výsledky s tímto projektem souvisejících výzkumŧ, zmínit některé klíčové poznatky plynoucí s následných analýz a reflexí a také přiznat některé z limitŧ této práce, které jsou nyní po jejím dokončení zřejmé. Nakonec se pokusím naznačit další moţné směry výzkumu či praktických aplikací, které by na tuto dizertaci mohly vhodně navázat. Rád bych však celou tuto osobní závěrečnou reflexi napřed ještě uvedl slovy, která o PRF letos v březnu pronesl současný papeţ a která mi zároveň poslouţí k prezentaci některých mých osobních zkušeností a vhledŧ získaných během práce na tomto projektu. BENEDIKT XVI. O PASTORAČNÍCH RADÁCH FARNOSTI Jestliţe v záhlaví úvodu k této dizertaci stála výzva Jana Pavla II. k přesvědčivějšímu, širokému a rozhodnému ocenění pastoračních rad farností (srov. ChL 27), dovolím si nyní v jejím závěru ocitovat slova jeho nástupce Benedikta XVI., která dne 29. března 2009 adresoval členŧm pastorační rady farnosti Svaté Tváře Jeţíšovy na římském předměstí Magliana.1272 Tato papeţova promluva je především charakteristická velkou vděčností za sluţbu pastoračních rad. Během několika od srdce vyslovených vět se pětkrát objevuje výraz poděkování: „Drazí přátelé, v této chvíli vám mohu jen děkovat za to všechno, co děláte pro budování ţivé církve v této čtvrti Říma. […] Proto díky za tuto vaši iniciativu. […] Díky za to všechno, co děláte. […] Díky za to všechno co děláte, Pán vám stále pomáhej a ať vám dá velikonoční radost pro celý rok. Díky.” A právě zkušenost vděčnosti je také jedna z nejdŧleţitějších zkušeností, kterou jsem i já osobně mohl udělat při práci na tomto dizertačním projektu. Zkušenost vděčnosti za to, kolik nadšení, času a energie mnozí farníci dávají k dispozici při hledání „společné cesty“ naplňování poslání našich farností být účinným znamením trojiční Boţí lásky pro tento svět a snaţí se naplňovat to, co papeţ ve své řeči formuluje takto: 1272 BENEDETTO XVI.: Parole al consiglio pastorale. Visita Pastorale alla Parrocchia Romana del Santo Volto di Gesù alla Magliana, (ze dne 29. března 2009), La Santa Sede, Il Santo Padre Benedetto XVI, Vaticano, http://www.vatican.va/holy_father/benedict_xvi/speeches/2009/march/documents/hf_ben- xvi_spe_20090329_magliana_it.html, (5. 4. 2009); pracovní překlad z italštiny Petr Bauchner. Srov. také BENEDIKT XVI.: Farní rady jsou darem Ducha svatého, RadioVaticana.cz, Česká sekce Vatikánského rozhlasu, Zprávy (mig), 30. 3. 2009, http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=11048, (5. 4. 2009). Tomuto článku je ovšem přiřazen trochu matoucí titulek, protoţe papeţ ve své řeči neříká, ţe „farní rady jsou darem Ducha svatého“, ale mluví v něm o „daru rady“, který je jedním z „darŧ Ducha svatého“, a který je potřebný jak pro sluţbu pastoračních rad, tak i pro jiné oblasti sluţby církve. 439 Pastorační rady farnosti Závěr „Myslím, ţe jedním z darŧ 2. vatikánského koncilu je vznik těchto pastoračních rad, kde laici reprezentující celou komunitu, staví se spolu s farářem a kněţími k problémŧm ţivé církve na určitém území a pomáhají budovat církev, zpřítomňovat Boţí slovo a vzbuzovat v lidech citlivost k přítomnosti Jeţíše Krista ve svátostech.“ Druhou dŧleţitou zkušeností, kterou jsem mohl při práci na této dizertaci udělat, pak bylo zjištění, ţe i kdyţ na otázky tohoto výzkumu celkově reagovalo poměrně málo kněţí, pokud se někteří z nich dělili o své pozitivní zkušenosti či postoje ke sluţbě pastoračních rad, bylo to sdílení velmi otevřené, naplněné vděčností, radostí a úctou k povolání ostatních, kteří s nimi v pastorační radě sdílejí zodpovědnost za společné poslání farnosti. Byla to zkušenost proţití radosti a naděje z toho, ţe stále ještě existují spolubratři, kteří na vlastní kŧţi a rádi proţívají to, o čem se papeţ zmiňuje dále: „V této době silného sekularismu, kdy všechny podněty přicházející z okolí se staví jaksi proti přítomnosti Boţí, proti schopnosti vnímat tuto přítomnost, je o to dŧleţitější, aby kněz nebyl ponechán sám, ale aby byl obklopen věřícími, kteří spolu s ním nesou toto símě Slova a pomáhají, aby bylo ţivé a rozvíjelo se i v naší době. Proto díky za tuto vaši iniciativu.“ Třetí mojí osobní pozitivní zkušeností, kterou jsem mohl získat díky své práci na tomto projektu, bylo povzbuzení, ţe alespoň některé pastorační rady farností v našich končinách spolu se svými faráři chápou jako nedílnou součást svého poslání spolupracovat na tom, aby jejich farnost se stávala farností sluţebnicky i prorocky diakonickou, ne klubem starajícím se o náboţenské potřeby svých členŧ, ale komunitou Kristových učedníkŧ a učednic slouţící především těm nejpotřebnějším a prorocky se zasazující o spravedlivější společnost. Velmi mě proto potěšilo, ţe právě i tento rozměr se jasně odrazil ve zmíněné řeči, kde Benedikt XVI. tento rozměr zdŧrazňuje těmito slovy: „Je dŧleţité těšit, pomáhat doprovázet lidi v utrpení, nechat je zakusit blízkost věřících, kteří se cítí zvláštním zpŧsobem nablízku těm, kdo trpí. Viděl jsem to v Africe. V Yaoundé v Kamerunu je velké centrum, které vybudoval kardinál Leger, Kanaďan, jeden z velkých otcŧ koncilu, kde jsem ho také poznal. Ten po koncilu v roce 1968 pocítil potřebu nejen kázat a řídit (církev), ale také být obyčejným knězem slouţícím trpícím. Šel do Kamerunu, vytvořil toto centrum, které dnes patří státu, kde ale pracují především věřící, a kde je vidět celá škála utrpení: AIDS, malomocenství, všechno. Ale je tam vidět i síla víry, jsou tam lidé motivovaní silou víry a lásky, kterou víra vzbuzuje, kteří se dávají zcela 440 Pastorační rady farnosti Závěr k dispozici, tak je utrpení přetvářeno a lidé kteří pomáhají, jsou téţ přetvářeni, stávají se více lidmi, více křesťany: je pociťováno cosi z lásky Boţí. Proto také v našem prostředí chceme také my být stále vnímaví k utrpení, k trpícím, chu- dým, vŧči lidem potřebným v rŧzných formách chudoby, také duchovní, kteří nás očekávají, v kterých nás očekává Pán. Díky za to všechno, co děláte.” Poslední úryvek z papeţových slov se pak jiţ týká jednoho z klíčových poznatkŧ, které lze povaţovat za jeden z přínosŧ tohoto dizertačního projektu. Papeţ zde hutně shrnuje chápání pastorační rady jako nástroje, skrze který je uskutečňováno „dílo Ducha svatého” a jehoţ vlastním principem pŧsobení je dar Ducha svatého nazývaný „dar rady”, který je zapotřebí na kaţdé, dokonce i té nejvyšší úrovni církevní správy: „V duchu tradice je rada dar Ducha svatého a farář, tím spíše papeţ, potřebuje radu, která mu pomáhá v rozhodování. Proto tyto pastorační rady uskutečňují také dílo Ducha svatého a dosvědčují jeho přítomnost v církvi.” Toto papeţovo vyjádření potvrzuje podle mého názoru velmi poţehnaný trend, který lze vysledovat jak ve zkušenostech některých zahraničních místních církví, tak poslední dobou i v ústředním učení církve o pastoračních radách, a to trend směřující k zasazení PRF do hluboké osobní i komunitní spirituality směřující k ocenění typicky „charismatického” rozměru jejich sluţby. A zkušenost s tím, ţe i u nás se některé pastorační rady snaţí otevírat této hlubší spirituální dimenzi, byla dalším osobním povzbuzením, které jsem mohl při práci na této dizertaci zakusit. SHRNUTÍ HLAVNÍCH VÝSLEDKŦ PRÁCE Shrnutí hlavních výsledkŧ této dizertační práce jsem rozčlenil podle tří cílŧ, které byly stanoveny v úvodu této dizertace: cíle teoretického, praktického a pedagogického. Teoretické rovina Teoretickým cílem práce bylo ve světle dnešní praxe PRF v Čechách prozkoumat rŧzné modely a přístupy k práci pastoračních rad, teologicky je reflektovat z hlediska realizace synodality v církvi a naznačit některé moţnosti či výzvy pro dnešní prakticko-teologické chápání sluţby pastoračních rad v církvi. Jak se tento cíl podařilo naplnit? Široké zmapování pojetí PRF v učení církve, v zahraničí i u nás: Abychom mohli hlouběji pochopit prostředí, ve kterém se PRF v české církevní provincii pohybují, bylo třeba zmapovat některé oblasti, které se jejich sluţby třeba jen nepřímo dotýkaly. Jiţ toto podrobné zmapování je však moţné chápat jako jeden z podstatných přínosŧ této dizertace, protoţe takto široce informativní prameny o učení církve o pastoračních radách, 441 Pastorační rady farnosti Závěr o zkušenostech s PRF v anglicky a německy mluvícím zahraničí, o tématu PRF na plenárním sněmu či o podpoře PRF z diecézních center zatím nebyly v češtině k dispozici (a pokud je mi známo, co se týče učení církve o pastoračních radách, není takto rozsáhlý přehled k dispozici ani v němčině či angličtině). Za hlavní společný jmenovatel těchto oblastí lze povaţovat značnou, aţ matoucí rozmanitost chápání, přístupŧ či dŧrazŧ, které se kolem pojetí PRF vyskytují. Za jeden z kořenŧ této někdy chaotické rozmanitosti lze povaţovat samotné učení církve o PRF roztroušené během několika desetiletí v mnoha církevních dokumentech bez jakékoli hlubší syntézy. Prozkoumání diecézních stanov PRF a jejich analýza: Dalším, i kdyţ ne jiţ tak specifickým přínosem bylo pokračování dokumentárního výzkumu stanov PRF v českých diecézích, které navázalo na některé dřívější studentské práce, v některých ohledech je doplnilo či zkorigovalo a především zaktualizovalo aţ do roku 2008. Výsledkem tohoto dokumentárního výzkumu, který jiţ byl částečně obsaţen ve výzkumech předešlých, je potvrzení pŧvodu všech stanov PRF platných v diecézních v české církevní provincii ve stanovách plzeňské diecéze z roku 1995 a potvrzení jejich úzké inspirace německým modelem PRF pramenícím na Würzburgské synodě. Za specifický přínos v této oblasti lze povaţovat dotaţení těchto dokumentárních výzkumŧ aţ k aktualizovaným vydáním stanov PRF v některých diecézích (především v praţské arcidiecézi) a konstatování tendence „odlehčování“ pastoračním radám v jejich povinnostech a mírného posilování či projasňování jejich kompetencí v některých specifických oblastech. I tak je však hlavním poznatkem z této analýzy fakt, ţe PRF je skrze stanovy dávána do vínku nezvladatelná zátěţ v mnoţství ne příliš kompatibilních úkolŧ („poradní a pracovní orgán faráře“) a ne příliš transparentní kompetence a spíše parlamentárně-manaţerský neţ synodálně- rozlišující styl práce. Terénní výzkum praktické sluţby PRF ve farnostech: Za další z hlavních a tentokrát velmi specifických přínosŧ této dizertace lze povaţovat výsledky vlastního terénního kvalitativního výzkumu praktické sluţby PRF ve farnostech v české církevní provincii. Výsledky tohoto výzkumu, na který jsme uplatnili strategii zvanou grounded theory a tudíţ jsme jej prováděli a v základních vrstvách analyzovali bez jakýchkoli předem zformulovaných teoretických konceptŧ, mohou být velmi cenné i samy o sobě a nejen jako materiál pro následnou prakticko-teologickou reflexi z hlediska synodality. Tyto výsledky totiţ podávají určitý poměrně ostrý obrázek toho, jaké se vzhledem ke sluţbě PRF v české církevní provincii mezi jejich členy vyskytují všechny moţné přístupy, pojetí, očekávání, praktiky, hodnocení a návrhy řešení. Sice bylo i zde moţné navazovat 442 Pastorační rady farnosti Závěr na dva předchozí kvalitativní výzkumy, které byly dříve prováděné v královéhradecké a plzeňské diecézi, avšak tyto výzkumy byly mnohem menšího rozsahu. Teologické základy synodality a organizační inspirace synodality: Dvě podrobné studie, jedna věnovaná teologii synodality v kontextu dnešní communio-ekleziologie a druhá organizačně-teoretickým inspiracím synodality, lze opět i samy o sobě, nejen jako přípravný nástroj k hlavnímu cíli, povaţovat za další specifický přínos této dizertace. Pokud je mi známo, v takovémto rozsahu teologie synodality u nás zatím k dispozici není. Především pak ono hledání organizačně-teoretických paralel či inspirací k této teologii ve druhé zmíněné studii lze povaţovat za přínos velmi specifický sám o sobě. Prakticko-teologická reflexe sluţby PRF z hlediska synodality: Ovšem hlavní teoretický cíl této dizertace byl naplněn teprve v její ústřední, páté kapitole, kde byla předestřena kriteriologická syntéza obou předchozích kapitol (tj. teologické a organizačně-teoretické perspektivy) a následně prezentovány výsledky prakticko- teologické reflexe dříve zmíněných oblastí sluţby PRF (učení církve, zahraničí, sněm, stanovy, praxe ve farnostech) ve světle z této kriteriologie vycházejícího profilu synodálně zaloţené PRF. Bylo by velmi obtíţné se zde nějak kompaktně snaţit shrnovat závěry této reflexe, aniţ bychom opakovali to, co jiţ bylo řečeno ve shrnující části 5.8 („Shrnutí: PRF v Čechách jako realizace synodality v praxi“), a především v oddíle 5.8.3 („Sedm shrnujících tezí: Synodální orientace pro další společnou cestu“), na který tímto čtenáře odkazuji. Zde zmiňme alespoň dva hlavní výsledky těchto reflexí: o Za specifický přínos této syntetické části lze povaţovat trinitárně inspirovaný dŧraz na vyváţenost a nutnost vzájemné komplementarity všech tří rovin synodality (které lze zároveň povaţovat i za tři roviny svátostného kněţství): roviny „strukturní“, roviny „efektivní“ a roviny „emotivní“, přičemţ na všech těchto rovinách platí princip „souběţné pŧvodnosti“ synodální a ‚hierarchické„ dimenze církve. Ačkoli tento princip není zatím v učení církve o PRF jasně formulován, toto učení s ním není v zásadním rozporu. Toto se pak pro další práci stalo jakýmsi „kompasem“, podle kterého bylo moţné posuzovat součastnou praxi PRF a posléze také hledat cesty k praxi více synodálně orientované. o Hlavním výsledkem prakticko-teologické reflexe sluţby PRF pak bylo konstatování, ţe praxe PRF v české církevní provincii vycházející převáţně z diecézních stanov sice obsahuje mnohé z prvkŧ teologického konceptu synodality, avšak tyto prvky jsou často v této praxi i ve stanovách přítomné ve velmi zárodečném stavu, navíc jsou velmi roztroušené, mezi sebou nepropojené, neintegrované do hlubší pastoračně orientované spirituality a často přítomné ve zkušenosti rŧzných mezi sebou téměř 443 Pastorační rady farnosti Závěr nekomunikujících pastoračních jednotek rozvíjejících své praktické přístupy mnohdy bez jakékoli zásadní teologické reflexe, pastorační podpory, duchovního doprovázení či návaznosti na celodiecézní synodální struktury. Toto vše se stalo výzvou k hledání cest k podpoře integrace a dalšího rozvoje těchto „efektivních“ a „emotivních“ stránek synodality. Zároveň jsme mohli také konstatovat, ţe na rovině partikulárního práva existuje poměrně široký prostor, který mŧţe mnohem více, neţ tomu bylo doposud, zdŧraznit ţádanou vyváţenost mezi synodální a ‚hierarchickou„ dimenzí i na rovině „strukturní“. Tato konstatování nás nyní jiţ přirozeně přivádí k otázkám po tom, jakým zpŧsobem by bylo moţné na základě této reflexe zpětně pomoci ovlivnit pastorační praxi PRF v české církevní provincii tak, aby fungovaly více synodálním zpŧsobem. Tyto otázky však jiţ patří pod praktický cíl dizertace, kterému se věnuje další část. Praktická rovina Praktickým cílem dizertace bylo poskytnout solidně podloţené podněty k tomu, aby pastorační rady mohly být účinnými nástroji trvalé „trans-formace“ místních církevních společenství do komunit, které jsou na „společné cestě“ do Boţího království v kontextu dnešní společnosti. Jak se podařilo naplnit tento druhý cíl? Prŧzkum podpory PRF a výzkum jejich sluţby: Podle prŧzkumu podpory práce PRF z diecézních center bylo moţné konstatovat, ţe PRF sice na základě diecézních stanov ve většině zkoumaných diecézí mohou být zřizované, ale jejich vznik a sluţba jiţ není téměř ţádným (nebo jen velmi vágním) zpŧsobem podporována. Tato data pak byla spolu s výše jiţ zmíněnými výsledky terénního výzkumu práce PRF ve farnostech dŧleţitou vstupní informací pro další, níţe uvedené body naplňování praktického cíle této dizertace. Návrh vize synodálně orientované PRF: Hlavní výsledky dizertace směřující k naplnění jejího praktického cíle jsou obsaţené v šesté kapitole, přičemţ nejdŧleţitějším z nich je návrh formulace vize synodálně orientované PRF, která se snaţí respektovat jak její synodálně-teologický profil, tak konkrétní pastorační situaci české církevní provincie. Specifickým přínosem této vize je to, ţe je (na rozdíl od doposud pouţívaných stanov) zaloţena na široké prakticko-teologické reflexi vycházející nejen z učení církve a teologie synodality, ale také ze šířeji reflektovaných zkušeností ze zahraničí a především z výzkumu a reflexe konkrétní pastorační situace v české církevní provincii. o Obrazně jsme se synodálně orientovanou pastorační radu farnosti odváţili přirovnat k ţivému, trojičně inspirovanému, v kaţdé farnosti přítomnému „tříbarevnému zrcadlu“, ve kterém se církev chápaná jako „tančící ikona Trojice“ mŧţe „shlíţet“, 444 Pastorační rady farnosti Závěr podle kterého se mŧţe „přičesávat“ a s pomocí kterého se mŧţe „učit příslušné taneční kroky“, aby mohla být součástí „trojičního kolového tance“. o Techničtěji řečeno, synodálně orientovanou PRF navrhujeme chápat jako obrazem církve jako „tančící ikony Trojice“ inspirovanou a synodálně-hierarchicky strukturovanou učednickou komunitu bratří a sester v Kristu slouţící v kaţdé farnosti jako efektivní nástroj týmového vedení, teologické reflexe a duchovního rozlišování takových směrŧ a forem ţivota a sluţby farnosti, které farní obci umoţňují iniciovat, doprovázet a rozvíjet spoluzodpovědnost za rŧst Boţího království na území této farnosti a v ţivotních prostorech kaţdého z členŧ farní obce. Návrh „strategie podporovaného rŧstu“ PRF v diecézi: Na základě několika klíčových zásad pro tvorbu strategie rozvoje PRF v jednotlivých diecézích spočívajících na zásadní roli „vyváţenosti a trvalého dialogu“ rŧzných rovin přístupŧ k rozvoji PRF (shora, zdola, z boku), rŧzných prvkŧ tohoto procesu (struktura, funkční nástroje, ţivot) a rŧzných geografických perspektiv (globální, oblastní, lokální) a zároveň vycházejíce z reflektované pastorační situace v české církevní provincii byla nakonec zformulována „strategie podporovaného rŧstu“ PRF, kterou lze s rŧzným přizpŧsobením pouţít v konkrétní diecézi pro iniciaci sluţby synodálně pojatých PRF či transformaci PRF jiţ zaloţených. Tato strategie opět vychází z celkové vyváţenosti a trvalého dialogu mezi následujícími třemi dimenzemi tohoto procesu (opět odpovídajícími „emotivní“, „strukturní“ a „efektivní“ rovině synodality): o zakotvením v „učednické spiritualitě společenství a poslání“; o dlouhodobým systematicky strukturovaným a rozfázovaným doprovázením; o trvalým rozvíjením pěti učednických disciplín pastorační spolupráce. Lokalizované inspirace pro tvorbu praktických pomŧcek: Tuto praktickou rovinu pak ještě dále konkretizuje návrh několika klíčových praktických prostředkŧ, které jsou navrţeny jako nástroje k realizaci předestřené strategie (diecézní proces vzdělávání, diecézní tým pastorační podpory PRF, rámcové diecézní směrnice pro PRF, základní dokument PRF, diecézní pastorační rada, praktické pomŧcky pro práci PRF). Šestá kapitola ve své závěrečné části nabízí určité konkrétní rady pro vytvoření těchto nástrojŧ, některé další konkrétní inspirace lze pak nalézt v přílohách. Specifický přínos těchto návrhŧ spočívá především v tom, ţe na rozdíl od pomŧcek, které doposud byly u nás k dispozici (které vţdy vycházely z cizího pastoračně-kulturního kontextu a byly výrazem rŧzných, často spolu nekompatibilních pojetí PRF), tyto návrhy se snaţí respektovat potřeby, které vyplynuly z předchozí prakticko-teologické reflexe pastorační situace v české církevní provincii. 445 Pastorační rady farnosti Závěr PRF jako jeden z klíčových „inkubátorŧ“ širší pastorační proměny: Na závěr šesté kapitoly je pak alespoň krátce zmíněno předchozími reflexemi podloţené přesvědčení, ţe proces iniciace a podpory sluţby synodálně zaloţené PRF v konkrétní farnosti je nutně součástí mnohem širšího pastoračního systému, který mŧţe být tímto procesem, ve kterém bude synodálně fungující PRF hrát roli jakéhosi „inkubátoru proměny“, pozitivně ovlivněn. Na druhé straně bude tato transformace pojetí sluţby PRF vyţadovat některé změny i v jiných oblastech vedení farnosti či diecéze. Pokud se tedy některá z diecézí váţně pustí do tohoto transformačního procesu, musí být připravena na to, ţe nebude moci jít o pouhé „zavedení“ nového modelu PRF, ale ţe spíše pŧjde o dlouhodobý, náročný, ale o to více do hloubky jdoucí proces vyţadující a provokující také hlubokou trans-formaci myslí a srdcí všech zúčastněných. Pedagogická rovina Pedagogickým cílem psaní této práce byla autorova hlubší orientace v dnešních metodologických přístupech v praktické teologii, prohloubení základních dovedností vědecké práce, zkušenost výzkumné práce pod vedením odborníkŧ z oboru praktické teologie a rozvinutí schopnosti na základě této práce korigovat své vlastní předporozumění. Jak se konečně podařilo naplnit i tento třetí cíl? Metodologie a vědecké výzkumné dovednosti: Práce na tomto dizertačním projektu pro mě byla z pedagogického hlediska především velkou školou v oblasti metodologie. V procesu hledání nejvhodnější metodologie pro tuto práci pro mě byl metodologický přístup Stephanie Kleinové, který jsem nakonec pouţil jako základní rámec, nečekaným objevem vyuţitelným i pro další práci. Podobně i pouţití kvalitativně orientované výzkumné strategie grounded theory, kterou jsem se inspiroval jak při realizaci a analýze vlastních výzkumŧ, tak při celkovém postupu dizertačního projektu, bylo pro mě osobně velmi poučné a inspirativní. Zkušenost výzkumné práce pod vedením odborníkŧ: Zde musím konstatovat, ţe tuto část pedagogického cíle dizertace jsem nenaplnil tak, jak bych si býval představoval. Kvŧli poměrně velkému časovému skluzu zpŧsobenému částečně rodinnými, částečně pracovními dŧvody jsem neměl příliš příleţitostí na dizertačním projektu nějakým tvŧrčím zpŧsobem spolupracovat s odborníky z oboru. Naštěstí jsem mohl poměrně hodně čerpat ze zkušeností s takovouto tvŧrčí spoluprací ze svých předchozích zahraničních studií, díky kterým jsem se navíc mohl také dobře orientovat v anglické a německé odborné literatuře, která tak musela nahradit týmovou tvŧrčí práci či odborné konzultace. 446 Pastorační rady farnosti Závěr Rozvinutí schopnosti korigovat své vlastní předporozumění: Mám-li mluvit o svých osobních posunech v chápání PRF, které jsem mohl proţít na základě výzkumŧ a studia spojených s tímto dizertačním projektem, pak musím nejprve připomenout, z jakého přístupu jsem především vycházel, abych pak mohl ukázat, kam mě práce na této dizertaci posunula: o Mŧj předchozí postoj k dalšímu rozvoji PRF v praxi našich farností byl pŧvodně nesen především „spiritualizujícím“ či „charismatizujícím“ dŧrazem přítomným v rŧzných u nás dostupných pramenech o práci PRF v USA a v Irsku (tedy dŧrazem na to, co v naší práci nazýváme „emotivní” rovina synodality), doplněným o některé dŧrazy na dŧleţitost rŧzných komunikačních a reflexivních dovedností (v rámci „efektivní” roviny synodality). To, co pro mě dříve nehrálo příliš velkou úlohu, byla právě ona třetí rovina synodality, rovina „strukturní”, která mi připadala buď jako něco, co dnes stejně není v rámci současného stavu církevního práva řešitelné, nebo jsem v rŧzných návrzích na „větší kompetence” či „rozhodovací pravomoci” pastoračních rad viděl výraz určitého nezdravého a jednostranného církevního „boje o moc” (v duchu nechvalně známého hesla „všechna moc radám”). Velmi blízkým mně byl např. přístup Marka Fischera, jehoţ některé práce jsem dokonce i přeloţil. o Na základě podrobného studia konceptu synodality v kontextu dnešní communio- ekleziologie jsem však byl postupně nucen si svŧj obzor podstatně rozšířit a začít „strukturní” rovinu synodality chápat ne jako alternativu k výše zmíněným spiritualizujícím či charismatizujícím tendencím, ale jako jejich nutný rámec, který jim nemá konkurovat, ale vytvářet bezpečný prostor pro jejich rozvoj. Navíc jsem dospěl k názoru, ţe tento synodální strukturní rámec se svojí realizací nemusí čekat aţ na nějakou budoucí změnu církevního práva, ale mŧţe být v rámci partikulárního práva jako součást „konzultativní role” pastoračních rad aplikován jiţ dnes. o Praktickým projevem tohoto mého názorového posunu je např. to, ţe jestliţe jsem byl dříve horlivým zastáncem pouhé moţnosti či práva zřídit ve farnosti PRF a nezdálo se mi vhodné její existenci ve všech farnostech nařizovat, nyní vyhlášení mandatorní existence PRF v kaţdé farnosti (samozřejmě dobře předem připravené) vidím jako nezbytný projev respektu k „principu souběţné pŧvodnosti” synodální a „hierarchické‟ a dimenze církve. Stejně tak jsem přesvědčen, ţe ačkoli rozvíjet v pastoračních radách umění dosahování konsenzu a umění duchovního rozlišování je nezbytně nutné, stejně tak nutné je stanovení některých „synodálně-strukturních“ pravidel, podle kterých se PRF v jasně vymezených případech a jasně určeným zpŧsobem „podílí na procesu tvorby rozhodnutí“. 447 Pastorační rady farnosti Závěr o Právě tento dŧraz na vyváţenost konsenzuálně-rozlišující spirituality, strukturálně- kompetenční transparentnosti a funkčně-procesuální efektivnosti byl pro mě (spolu s objevením bohaté teologie a spirituality ignaciánského duchovního rozlišování) tím nejdŧleţitějším konceptuálním poznatkem získaným v rámci práce na této dizertaci. Zkušenost se získáváním grantových prostředkŧ: Obzvlášť v počátečních fázích dizertačního projektu pro mě byla zcela nová a přínosná zkušenost se získáváním finančních prostředkŧ z Grantové agentury Univerzity Karlovy (GAUK) a s tím souvisejícím plánováním rozpočtu nutného k pokrytí výzkumné práce, psaním příslušných ţádostí a vyúčtováváním vyčerpaných financí. Především díky těmto zdrojŧm, které jsem z velké části nasměroval na získávání potřebných knih do fakultní knihovny, jsem se tak mohl dostat k mnoha pramenŧm, které by mi jinak byly jen stěţí přístupné. Propojení vědecké práce s pastorační sluţbou: Poslední dovednost, kterou jsem musel při práci na tomto dizertačním projektu aktivovat a učit se jí prohlubovat, byla dovednost propojení systematické vědecké práce s pastorační sluţbou ve farnosti. Na jedné straně jsem znovu a znovu zjišťoval, ţe toto propojení zvládám velmi těţko, na straně druhé jsem vnímal, ţe právě zakotvení v běţné pastorační sluţbě ve farnosti a spolupráce s vlastní pastorační radou mi umoţňovala konkrétnější a realističtější vnímání některých aspektŧ zkoumaného tématu. Například získání přehledu o mnohem větší pestrosti přístupŧ, očekávání a praktik ve sluţbě jiných pastoračních rad, prozkoumání zahraničních zkušeností a především prostudování učení církve o PRF a relevantních oblastí ekleziologie a teorie organizace mě pomohlo i svoji vlastní sluţbu a poradenskou a formační roli v pastorační radě farnosti, kde pŧsobím, podstatně obohatit. LIMITY A OMEZENÍ TÉTO PRÁCE Jestliţe jsem se v předchozích odstavcích snaţil vylíčit hlavní výsledky, poznatky, přínosy a specifičnosti tohoto dizertačního projektu, bude na místě nyní také zmínit a okomentovat některé z jeho limitŧ či slabých stránek, kterých jsem si vědom. Časový potenciál: Jiţ z posledního bodu předchozího oddílu líčícího přínosy této práce pro moji pastorační sluţbu také nepřímo vyplývá, ţe čas, který jsem mohl vlastnímu výzkumu, následné reflexi a celkovému zpracování dizertace věnovat, byl poměrně omezený. Z této základní limitace pak vyplývají nebo s ní souvisejí i některé další. Týmová spolupráce: Jak jsem jiţ zmínil výše při hodnocení naplnění pedagogického cíle dizertace, osobně bych z praktických, principiálních i symbolických dŧvodŧ preferoval více týmový styl zpracování dizertačního projektu takovéhoto rozsahu. Především 448 Pastorační rady farnosti Závěr z časových dŧvodŧ se mi však nepodařilo ani do výzkumné části, ani do části reflexivní zapojit další odborníky. Naopak některé z odkrývaných konceptŧ a přístupŧ jsem si mohl ověřovat jak v rámci sluţby PRF ve farnosti, kde pŧsobím, tak také při několika seminářích či přednáškách na téma sluţby PRF pro jiné farnosti či pastorační pracovníky. Styl výzkumu: Z předchozí poznámky pak také vyplývá dŧvod, proč při terénním výzkumu sluţby PRF ve farnostech nebyl pokryt mnohem větší okruh respondentŧ pomocí osobních či skupinových rozhovorŧ, proč jsem se musel spoléhat spíše na písemné odpovědi na dotazník a proč alespoň některé PRF nebyly sledovány, jak jsem pŧvodně plánoval, i z diachronního hlediska. Avšak na druhou stranu mohu s dobrým svědomím říci, ţe na základě pravidla saturace analýz postupně vyrŧstajících ze získávaných dat jsem si relativně jistý, ţe při dalším rozšíření kvalitativního výzkumu by se jiţ mnoho nových dat, odlišných od jiţ získaných, neobjevilo. Je však pravda, ţe např. získáním nějakého spolupracovníka, který by jazykově zvládnul rešerše pramenŧ o PRF ve Francii, by celá práce mohla být obohacena o pro naše podmínky jistě inspirující zkušenost tamní místní církve. Rozsah dizertace: Díky mému spíše analytickému zpŧsobu myšlení (nejlépe se mi myslí při psaní) a kvŧli jiţ výše zmíněnému omezenému časovému potenciálu, který mi byl pro psaní dizertace k dispozici, je i při poměrně velké energii vynaloţené na krácení a zjednodušování celkový rozsah dizertace nejspíše stále pro „běţné pouţití“ příliš velký. K tomu však přispěly i některé pozitivní dŧvody: o Za prvé metodologická volba grounded theory za základní výzkumnou strategii vedla přirozeně k tomu, ţe oblast výzkumu a výzkumná otázka nebyly od počátku příliš ostře vymezené a teprve postupné hledání jasnějšího zaměření vyţadovalo zpracování „testovacích“ výzkumných analýz a teoretických studií. Protoţe ne všechny závěry lze pak vydedukovat přímo z konkrétních vybraných částí, ale tyto závěry vyplývají spíše ze zpracovaných analýz a studií jako celku, rozsah textu vlastní dizertace je pak také pochopitelně větší neţ by byl obvykle nutné při jinak zvolené metodologii. o Za druhé jsou takto v dizertaci integrované i některé systematicky zpracované materiály, které jinak v češtině k dispozici zatím nejsou a které mohou slouţit jako cenný pramen pro další návazné výzkumy či praktické aplikace. o Za třetí, i kdyţ takto vznikla práce poměrně „rozsochatá“, které někdy chybí na první pohled zřejmé zacílení, tento styl dizertace alespoň autentičtěji zrcadlí celkový styl celého výzkumného projektu i mŧj osobní zpŧsob práce a myšlení. o Nebezpečí „utopení se“ v textu na základě jeho velkého rozsahu jsem se také snaţil alespoň trochu omezit dŧsledně a zařazovanými orientujícími úvody a shrnujícími 449 Pastorační rady farnosti Závěr závěry k jednotlivým kapitolám a částem, přehledným členěním obsahu, vyčleněním „testovacích“ či „ilustrujících“ studií do druhého svazku s přílohami, či četnými kříţovými odkazy. Kvŧli značnému rozsahu práce jsem také zvolil ne zcela tradiční oboustrannou sazbu. Formální a jazyková úprava: Jestliţe se nakonec sešel takto velký rozsah práce s omezeným penzem času, které jsem měl na práci k dispozici, mělo to určitě vliv i na mnohé formální a jazykové nedotaţenosti konečné podoby práce, kterým jsem jiţ neměl moţnost věnovat takovou pozornost, jakou by si snad zaslouţily. Jsem si tedy na jedné straně velmi dobře vědom, ţe ještě tak dva tři měsíce práce by této dizertaci mohlo velmi prospět, na straně druhé cítím z osobních i pracovních dŧvodŧ velkou potřebu tento projekt po téměř čtyřech letech jiţ nyní dovést ke konci. A tak, i přes vědomí všech výše zmíněných omezení a nedostatkŧ, bych tuto dizertaci rád jiţ v této podobě předloţil k obhajobě a jsem přesvědčen, ţe je i s těmito omezeními obhajitelná. DALŠÍ SMĚRY VÝZKUMU A NAVAZUJÍCÍ APLIKACE Na závěr bych rád ještě připojil několik podnětŧ k tomu, jakým směrem by bylo moţné na tento dizertační projekt navázat jak na rovině dalších akademických výzkumŧ a reflexí, tak na rovině praktických aplikací. Moţné směry dalšího výzkumu: Velmi zajímavým a přínosným by jistě mohlo být ověřovací pokračování terénního výzkumu práce PRF ve farnostech, nyní jiţ s pouţitím teoretických výsledkŧ této dizertace. Dále také pŧvodně plánovaný, ale nakonec nerealizovaný výzkum několika vybraných PRF z diachronního hlediska, tj. výzkum sledující vývoj těchto PRF za další časové období. Klíčovým by pak časem mohl být výzkum v diecézi, která by se případně nechala inspirovat zde navrţenou transformační strategií a snaţila se ve svých farnostech iniciovat sluţbu synodálně pojatých PRF. Také by mohl být uţitečný nějaký kvantitativně orientovaný výzkum, který by poskytnul statisticky přesnější přehled o počtech PRF, jejich sloţení, typologii apod. Velmi přínosný by jistě nakonec byl i výzkum zaměřený na sluţbu PRF v dalších místních církvích (např. Francie, Slovensko, Polsko), na sluţbu diecézních pastoračních rad (orientovaný také spíše na zahraničí, protoţe u nás DPR téměř nikde nefungují), na sluţbu ekonomických rad farností a jejich vztahu k pastoračním radám či na porovnání sluţby PRF v české a moravské církevní provincii (zvláště v opavsko-ostravské diecézi, kde jsou v platnosti zcela jiného typu, neţ je tomu v českých diecézích a v arcidiecézi olomoucké). Moţná témata k navazující reflexi: PRF by bylo jistě uţitečné zkoumat i z několika dalších hledisek, neţ pouze z hlediska „realizace synodality“. Přínosná by mohla být např. 450 Pastorační rady farnosti Závěr reflexe jejich sluţby z hlediska rozvoje osobní či komuniální spirituality nebo ve světle rŧzných spirituálních typologií. Dále by bylo zajímavé reflektovat konkrétně pouţívané zpŧsoby a modely vnímání pastorační či společenské situace ve farnosti, případně zpŧsoby a modely pouţívané při jejich následné reflexi. V neposlední řadě by mohlo být přínosné zkoumat a následně reflektovat ovoce sluţby některých vyhraněných typŧ PRF v jejich farnosti za účelem vzájemného srovnání, reflektovat výhody a nevýhody pastoračního rozvoje farnosti s PRF a bez PRF, případně srovnávat vhodnost rŧzných přístupŧ k PRF v rŧzných modelech farností. Plodným by nakonec jistě byla i další reflexe sluţby PRF ve světle některých organizačně-teoretických perspektiv, např. teorie vŧdcovství, konceptu „učících se organizací“ či metodologie „appreciative inquiry“. Moţné další praktické aplikace: Kromě navazujících praktických aplikací, které byly naznačeny jiţ v samotném textu dizertace a konkretizovány v některých přílohách (tj. strategie iniciace sluţby synodálně orientovaných PRF v konkrétní diecézi, formulace vzorových diecézních směrnic pro sluţbu PRF či vzoru základního dokumentu PRF pro rŧzné typy farností nebo vývoje praktických příruček pro práci PRF či pro formaci jejích členŧ) by bylo moţné podněty a odkazy na příslušné prameny uvedené v dizertaci či v jejích přílohách pouţít také např. k rozvinutí podrobné formace podrobných podkladŧ zaměřených na pastoračně orientovanou teologickou reflexi či komunitní duchovní rozlišování, ke zpracování zásad pro systematickou podporu, poradenství či supervizi PRF či k vývoji prakticky pouţitelné „kuchařky“ pro faráře orientované na oblast týmového či sdíleného vedení se specifickým zaměřením na roli faráře. SLOVO NA ZÁVĚR Co říci na závěr? Snad jen vyjádřit naději, ţe ono „přesvědčivé, široké a rozhodné ocenění pastoračních rad farností“, ke kterému vyzýval Jan Pavel II. (srov. ChL 27) a které, jak doufám, zaznívá i z poselství stránek této dizertace, také najde své příjemce i na klíčových vedoucích pozicích a mezi presbyteriem alespoň některých diecézí a některý z doktorandŧ bude moci za deset let udělat v těchto diecézích podobně zaloţený výzkum „PRF jako realizace synodality“, který pak také bude moci jasně ukázat, jaké konkrétní ovoce synodálně pojaté PRF pro farnosti těchto diecézí přinesly. 451 452 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury SEZNAM PRAMENŦ A POUŢITÉ LITERATURY Následující seznam pramenŧ a pouţité literatury je kvŧli přehlednosti členěn do pěti oddílŧ, a to takto: První oddíl (A) obsahuje seznam všech pramenŧ pouţitých pro výzkum PRV v Čechách, druhý (B) prezentuje prameny pouţité pro výzkum PRF v zahraničí, třetí (C) představuje seznam pouţitých ústředních církevních dokumentŧ, čtvrtý (D) zahrnuje ostatní literaturu pouţitou pro další kroky prakticko-teologické reflexe a v posledním oddíle (E) je moţné se seznámit s elektronickými nástroji pro vyhledávání a analýzu dat. (A) PRAMENY VÝZKUMU PRF V ČESKÉ CÍRKEVNÍ PROVINCII V tomto oddíle jsou uvedeny prameny, které byly v rámci dizertačního projektu pouţity pro výzkum sluţby pastoračních rad farností v české církevní provincii. Acta curiae episcopalis bohemobudvicensis 12 (1990), Příloha č. 2. Acta curiae episcopalis brunensis 4 (1991), Pastorační středisko brněnské diecéze, http://www.biskupstvi.cz/pastorace/index.php?polozka=6, (20.9.2008). Akční program Díla koncilové obnovy (3. verze), in OPATRNÝ Aleš (ed.): Kardinál Tomášek a koncil. Sborník ze sympozia k 10. výročí úmrtí kardinála Tomáška a ke 40. výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu, Praha: Pastorační středisko při Arcibiskupství praţském, 2002, 206–214; pŧvodně in: Katolické noviny 19 (1968), 3–4. Aktivní sněmovní krouţky – rok 2001, http://snem.cirkev.cz/download/Aktivni_SK_2001.htm, (27.8.2008). AMBROS Pavel: Kam směřuje česká katolická církev? Teologie obnovy, Olomouc: Refugium, 1999. AMBROS Pavel: Nenechme si vzít budoucnost. Nad prvním zasedáním Plenárního sněmu Katolické církve v ČR, článek ChristNet 7. 7. 2003, http://snem.cirkev.cz/download/2003-ChristNet4.htm, (27.8.2008). AMBROS Pavel: Teologicky milovat církev. Vybrané statě z pastorální teologie, Olomouc: Refugium, 2003. Analýza ankety sněmovních krouţkŧ, http://snem.cirkev.cz (Statistiky a analýzy – Analýza ankety sněmovních krouţkŧ), (27.8.2008). Analýza příspěvkŧ – téma 4/2000 – Laici v Církvi, http://snem.cirkev.cz/download/Analyza_prispevku2000-4.htm, (27.8.2008). Analýza příspěvkŧ – téma 5/2000 – Biskupové, kněţí, jáhni, http://snem.cirkev.cz/download/Analyza_prispevku2000-5.htm, (27.8.2008). Analýza zápisŧ ze sněmovních krouţkŧ za rok 1999. Tematická řada A – ‚O církvi„, http://snem.cirkev.cz/download/Slovni_analyza_1999.htm, (27.8.2008). BABIČKA Vácslav: Plenární sněm očima delegátŧ, in: Katolický týdeník 18 (2003), http://snem.cirkev.cz/download/2003-18.htm, (27.8.2008). BAUMERT Norbert: Dary Ducha Jeţíšova, 3. část, Pastorace.cz, http://www.pastorace.cz, Tematické texty – Duch svatý – Letnice, (19.9.2008). BENEDIKT XVI.: Farní rady jsou darem Ducha svatého, RadioVaticana.cz, Česká sekce Vatikánského rozhlasu, Zprávy (mig), 30. 3. 2009, http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=11048, (5.4.2009). Bible, tematický pracovní materiál pro sněmovní krouţky pro rok 2002, schválila Přípravná komise plenárního sněmu v Praze, http://snem.cirkev.cz/download/Materialy_2002_Bible.htm, (27.8.2008). 453 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury BUBLAN František: Naplňování apoštolátu laikŧ v pastoračních a ekonomických radách, SVOČ na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích z roku 2002, vedoucí práce Jiří Kašný (nepublikováno, k dispozici v archivu TF JU České Budějovice). Církev a svět, tematický pracovní materiál pro sněmovní krouţky pro rok 2001, schválila Přípravná komise plenárního sněmu v Praze, http://snem.cirkev.cz/download/Materialy_2001.htm, (27.8.2008). Co očekávám od plenárního sněmu, in: KT 30 (1998), http://snem.cirkev.cz/download/1998-35.htm, (27.8.2008). Co očekávám od plenárního sněmu, Katolický týdeník 26 (1998), http://snem.cirkev.cz/download/1998-26.htm, (27.8.2008). Co očekávám od plenárního sněmu, Katolický týdeník 30 (1999), http://snem.cirkev.cz/download/1997-30.htm, (27.8.2008). Co s novoknězem ve farnosti? Rozhovor s Alešem Opatrným, Pastorace.cz, http://www.pastorace.cz, Tematické texty – Kněţství, kněz – Delší texty, (19.9.2008). Co si myslíte o plenárním sněmu?, Pastorace.cz, http://www.pastorace.cz, Diskuse – Ukončené diskuse, (19.9.2009). CUHRA Jaroslav: Dílo koncilové obnovy v kontextu státně-církevní politiky Praţského jara, in: FIALA Petr, HANUŠ Jiří (ed.): Koncil a česká společnost. Historické, politické a teologické aspekty přijímání 2. vatikánského koncilu v Čechách a na Moravě, Brno: CDK, 2000, 112–124. Dekret o vyhlášení Plenárního sněmu, http://snem.cirkev.cz (Základní dokumenty plenárního sněmu – Dekret o svolání Plenárního sněmu), (27.8.2008). Diecézní pastorační plán pro rok 2001. Téma roku: Písmo svaté, Královéhradecká diecéze, http://www.diecezehk.cz/aktualne/dpp2001.doc, (19.9.2008). Diecézní pastorační plán pro rok 2002, Královéhradecká diecéze, http://www.diecezehk.cz/aktualne/dpp2002.doc, (19.9.2008). Diecézní pastorační plán pro rok 2006. Téma roku: Písmo svaté, Královéhradecká diecéze, http://www.diecezehk.cz/aktualne/dpp2006.doc, (19.9.2008). Dokument rady laikŧ č. 1. Výzva diecézní Rady laikŧ, 19. června 1999, Jaromír Matěna – osobní internetové stránky, http://www.gybon.cz/matena/cirkev/texty/dokrl_01.html, (23.9.2008). Dokument rady laikŧ č. 2: Rada laikŧ se představuje, 1. prosince 1999, Jaromír Matěna – osobní internetové stránky, http://www.gybon.cz/matena/cirkev/texty/dokrl_02.html, (23.9.2008). Dokument rady laikŧ č. 3. Překládání kněţí, 16. února 200, Jaromír Matěna – osobní internetové stránky, http://www.gybon.cz/matena/cirkev/texty/dokrl_03.html, (23.9.2008). Dokument rady laikŧ č. 5. Otevřenost církve současnému člověku, 14. června 2000, Jaromír Matěna – osobní internetové stránky, http://www.gybon.cz/matena/cirkev/texty/dokrl_05.html, (23.9.2008). DOLISTA Josef: Pokus o teologii farnosti, in: KOLEKTIV AUTORŦ: Farnost na přelomu století. Teologická reflexe, Svitavy: Trinitas, 2000, 49–65. Dopis laikŧ kněţím, Sněmovní krouţek při farnosti Nanebevzetí P. Marie v Mariánských Lázních: Plzeňská diecéze, http://www.bip.cz/STAZENI/DOKUMENTY/pastor_konf/sk_marianlaz ne_konference.pdf, (19.9.2008). 454 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury DUKA Dominik: Vize farní pastorace v královéhradecké diecézi, in: KOLEKTIV AUTORŦ: Farnost na přelomu století. Teologická reflexe, Svitavy: Trinitas, 2000, 10–17. E-mail Jiřího Zajíce (Jiri.Zajic@adam.cz) Petru Hruškovi (agas@centrum.cz) ze dne 6. února 2008 (uloţen v osobním archivu autora). E-mail Rŧţeny Smolkové (smolkova@bip.cz) Petr Hruškovi (spolufarar@farnostcheb.cz) ze dne 20. 4. 2009 (uloţen v osobním archivu autora). FIALA Petr, HANUŠ Jiří (ed.): Koncil a česká společnost. Historické, politické a teologické aspekty přijímání 2. vatikánského koncilu v Čechách a na Moravě, Brno: CDK, 2000. FIALA Petr, HANUŠ Jiří: Prŧběh a význam koncilních změn v katolické církvi v českém a moravském prostředí, in: FIALA Petr, HANUŠ Jiří (ed.): Koncil a česká společnost. Historické, politické a teologické aspekty přijímání 2. vatikánského koncilu v Čechách a na Moravě, Brno: CDK, 2000, 175– 178, 178. FIALA Petr, HANUŠ Milan: Skrytá církev. Felix M. Davídek a společenství Koinótés, Brno: CDK, 1999. FISCHER Mark F.: Radím, radíš, radíme: Základy sluţby pastoračních rad v příbězích, z anglického originálu FISCHER Mark F.: Pastoral Council. I Like Being in Parish Ministry, Mystic, CT: Twenty-Third Publications, 2001 přeloţil Petr Hruška; k dispozici na http://www.bip.cz (Dokumenty – Pastorační plánování), (24.3.3009). GÓRECKI Edward: Úkoly farnosti, Pastorace.cz, http://www.pastorace.cz, Tematické texty – Farnost – Farnost na přelomu století, (19.9.2008). GÓRECKY Edward: Církev se uskutečňuje ve farnosti. Kanonicko-pastorační příručka pro duchovní a laiky, Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1996. GÓRECKY Edward: Kanonická reflexe o farnosti a její funkci v církevní struktuře, in: KOLEKTIV AUTORŦ: Farnost na přelomu století. Teologická reflexe, Svitavy: Trinitas, 2000, 86–96. GRAUBNER Jan: Jak si představuji farnost dnes, Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2005. HÁJEK Jiří: Několik poznámek k evangelizaci u nás, http://snem.cirkev.cz (Příspěvky ke sněmu – Misie, preevangelizace, evangelizace – Několik poznámek k evangelizaci u nás), (27.8.2008). HÁJEK Jiří: Zkušenosti z práce farních rad, pracovní dokument pro Diecézní pastorační radu, Plzeň, 1997 (nepublikováno, k dispozici v archivu Biskupství plzeňského). HALÍK Tomáš: Katolická církev v České republice po roce 1989, Tomáš Halík, http://www.halik.cz/clanky/cirkev_po_1989.php, (22.2.2009). HARRINGTON Donal, Farní pastorační rady – problémy a trendy, Pastorace.cz, http://www.pastorace.cz, Farnost – Delší texty, (19.9.2008). HARRINGTON Donal: Farní pastorační rady. Problémy a trendy, z anglického originálu HARRINGTON Donal: Parish Pastoral Councils – do they work?, The Furrow 50 (1999), 269–277, přeloţil Petr Hruška; k dispozici http://www.bip.cz (Dokumenty – Pastorační plánování), (23.3.2009). HERBST Karel: Sněm katolické církve skončil, ACAP 7-8 (2005), k dispozici na Arcibiskupství praţské, http://www.apha.cz/snem-katolicke-cirkve- skoncil, (19.9.2008). 455 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury HORA Pavel: Delegáti mládeţe navštívili praţského arcibiskupa, Arcibiskupství praţské, http://www.apha.cz/delegati-mladeze-navstivili-prazskeho-arcibiskupa, (19.8.2008). HRADILEK Pavel: Základní společenství v Maďarsku a České republice, in: O‟HALLORAN James: Církev jinak. Od základního společenství ke křesťanské obci, Praha: Síť, 2006, 288–293. HRUŠKA Petr (ed.): Situace PRF v Čechách. Data získaná z terénního výzkumu – přepis nahrávek individuálních i skupinových interview a záznamy písemných odpovědí na prŧzkumné dotazníky (150 normostran textu; nepublikováno nachází se v soukromém archivu autora této dizertace). HRUŠKA Petr, FENCL Jindřich: Pastorační proměny v současné době, Diecézní pastorační centrum Litoměřice, http://www.pastoracni- ltm.cz/files/Pastoracni%20promeny.zip, (19.9.2008). HRUŠKA Petr: Farní optika, Zpravodaj plzeňské diecéze 5 (2006) 10–11, Plzeňská diecéze, www.bip.cz/STAZENI/ZPRAVODAJE/zp0605.pdf, (19.9.2008). HRUŠKA Petr: Od obrazu k ikoně. Deset let snah o pastorační strategii v plzeňské diecézi, Plzeňská diecéze, http://www.bip.cz/STAZENI/DOKUMENTY/pastor_plan/hruska_od_ob razu_k_ikone.pdf, (19.9.2008). HRUŠKA Petr: Reform and Renewal. Theological Reflection on Organising Ministry in the Diocese of Pilsen, MA Thesis in Pastoral Leadership obhájená na All Hallows College Dublin v roce 2002 (nepublikovaná thesis, k dispozici v archivu All Hallows College Dublin). HRUŠKA Petr: Reform and Renewal. Theological Reflection on Organising Ministry in the Diocese of Pilsen, MA Thesis in Pastoral Leadership obhájená na All Hallows College Dublin v roce 2002 (nepublikovaná thesis, k dispozici v archivu All Hallows College Dublin). Instrumentum Laboris, Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR, http://snem.cirkev.cz (I. zasedání plenárního sněmu – Materiály prvního zasedání – Instrumentum Laboris), (27.8.2008). JAHNOVÁ Radmila: Rady ve farnosti, závěrečná práce studia při zaměstnání na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci z roku 1999, obor křesťanská výchova, vedoucí práce Damián Němec (nepublikovaná závěrečná práce, k dispozici v archivu CMTF UP Olomouc). Jednota společenství Boţího lidu. Shrnující analýza 3. tématu sněmovních krouţkŧ pro rok 2000, KT č. 13, 31. 3. 2002, http://snem.cirkev.cz/download/2002- 13.htm, (27.8.2008). KIRSCHNER Jan, Sněm jako platforma pro dialog I. Nepromarní čeští katolíci šanci, kterou neměli 150 let?, Magazín ChristNet 1.7. 2003, http://snem.cirkev.cz/download/2003-ChristNet2.htm KIRSCHNER Jan: Sněm jako platforma pro dialog II. Bude sněm váţnou poradou místní církve nebo od něj nelze nic zásadního očekávat?, Magazín ChristNet 2. 7. 2003, http://snem.cirkev.cz/download/2003-ChristNet3.htm, (27.8.2008). KULIŠAN Rostislav, Bratrství v církvi, http://snem.cirkev.cz (Příspěvky ke sněmu – Laici v církvi – Bratrství v církvi), (27.8.2008). 456 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury Laici v dnešním světě. Práce komise č. 5 mezi 1. a 2. zasedáním Plenárního sněmu Katolické církve v ČR. Text odsouhlasený na jednání 5. komise 10. září 2004, Praha 25. června 2005, Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR, http://snem.cirkev.cz (Základní dokumenty plenárního sněmu – Závěrečné dokumenty – Laici v dnešním světě), (27.8.2008). Lineamenta k přípravě plenárního sněmu Katolické církve v České republice, Sekretariát PKPS září 2002. LIŠKA Ondřej: Církev v podzemí a společenství Koinótés, Brno: Sursum, 1999. Liturgie, tematický pracovní materiál pro sněmovní krouţky pro rok 2002, schválila Přípravná komise plenárního sněmu v Praze, http://snem.cirkev.cz/download/Materialy_2002_liturgie.htm, (27.8.2008). MATĚNA Jaromír: Katoličtí křesťané laici v ČR. Studie pro projekt Aufbruch, Osobní stránky Jaromíra Matěny, http://ww.gybon.cz/matena, (2.4.2002). MATĚNA Jaromír: Ohlédnutí po mém zaměstnání v církvi, 21. června 2001, Jaromír Matěna – osobní internetové stránky, http://www.gybon.cz/matena/cirkev/texty/ohlednut.html, (23.9.2008). MATĚNA Jaromír: Rada laikŧ – jak dál (a zda vŧbec)? Interní text Rady laikŧ ze 7. února 2001, Jaromír Matěna – osobní internetové stránky, http://www.gybon.cz/matena/cirkev/texty/rljakdal.html, (23.9.2008). MATĚNA Jaromír: Ze zápisŧ sněmovních krouţkŧ. Všeobecné kněţství a poslání laikŧ v církvi, in: IKD 11 (2000), http://snem.cirkev.cz/download/2000- 11.htm, (27.8.2008). Materiál pro sněmovní krouţky, tematický pracovní materiál pro sněmovní krouţky pro rok 1999, schválila Přípravná komise plenárního sněmu v Olomouci 8. 12. 1998, http://snem.cirkev.cz/download/Material-pro-snemovni- krouzky-1999.doc, (27.8.2008). MORAVEC Karel: Komentář stanov pastoračních rad farnosti královéhradecké diecéze, IKD únor 2003 aţ březen 2004. Náboţenská situace v ČR současnosti. Statistické podklady. Práce komise č. 2 mezi 1. a 2. zasedáním sněmu, Praha, 13. června 2005, http://snem.cirkev.cz (II. zasedání plenárního sněmu – Materiály II. zasedání Plenárního sněmu – Statistické podklady), (27.8.2008). NĚMEC Jiří: Dílu koncilové obnovy na cestu, Katolické noviny 19 (1968), 1. NEUGEBAUER Jaromír: Farnost dnes a zítra, Svitavy: Trinitas, 2000. O církvi, tematický pracovní materiál pro sněmovní krouţky pro rok 2000, schválila Přípravná komise plenárního sněmu v Praze 13. 12. 1999, http://snem.cirkev.cz/download/Materialy_2000.htm, (27.8.2008). O evangelizačním úsilí v českých zemích po druhé světové válce a v současnosti, k dispozici na http://snem.cirkev.cz/index.html?menu=72&id=884, (27.8.2008). Obnova farností v praţské arcidiecézi, Tiskové středisko České biskupské konference, http://tisk.cirkev.cz/z-domova/obnova-farnosti-v-pra-ske- arcidiecezi.html?year=2008&day=9&month=2, (19.9.2008). 457 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury Obsahová analýza diskuse sněmovních krouţkŧ za rok 2001. Název materiálu: Církev a svět, zpracoval Mgr. Jiří Vander, vydala Přípravná komise plenárního sněmu katolické církve v ČR, Brno 2004, http://snem.cirkev.cz/download/Analyza_krouzku_2001.htm, (27.8.2008). OPATRNÝ Aleš (ed.): Kardinál Tomášek a koncil. Sborník ze sympozia k 10. výročí úmrtí kardinála Tomáška a ke 40. výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu, Praha: Pastorační středisko při Arcibiskupství praţském, 2002. OPATRNÝ Aleš: Cesty pastorace v pluralitní společnosti, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006. OPATRNÝ Aleš: Co s novoknězem ve farnosti? Pastorace.cz, http://www.pastorace.cz/index.php?typ=texty&sel_char=K&sel_tema=1 43&sel_podtema=613&sel_text=3154, (19.9.2008). OPATRNÝ Aleš: Farnost – pastorální reflexe, in: KOLEKTIV AUTORŦ: Farnost na přelomu století. Teologická reflexe, Svitavy: Trinitas, 2000, 66–85. OPATRNÝ Aleš: Jak čteme koncil dnes, jak byl čten za totality?, in OPATRNÝ Aleš (ed.): Kardinál Tomášek a koncil. Sborník ze sympozia k 10. výročí úmrtí kardinála Tomáška a ke 40. výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu, Praha: Pastorační středisko při Arcibiskupství praţském, 2002, 7–15. OPATRNÝ Aleš: Kardinál Tomášek a pokoncilní proměna praţské arcidiecéze, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. OPATRNÝ Aleš: Pastorace společenství, Pastorace.cz, http://www.pastorace.cz, Tematické texty – Pastorace (obecně) – Delší texty, (19.9.2008). OPATRNÝ Aleš: Pastorace v postmoderní společnosti, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001. OPATRNÝ Aleš: Pastorační program biskupa Tomáška, in OPATRNÝ Aleš (ed.): Kardinál Tomášek a koncil. Sborník ze sympozia k 10. výročí úmrtí kardinála Tomáška a ke 40. výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu, Praha: Pastorační středisko při Arcibiskupství praţském, 2002, 135–196. OPATRNÝ Aleš: Pastorační situace u nás, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1996. Platnost stanov pro farní rady plzeňské diecéze, Čj. 2264/2000, ACEP 1 (2001), č. 4. Plenární sněm katolické církve v ČR. Královéhradecká diecéze, http://mujweb.cz/www/hk- sk/?X, (27.8.2008). Plenární sněm očima delegátŧ, in: Katolický týdeník 25 (2003), http://snem.cirkev.cz/download/2003-25.htm, (27.8.2008). Plenární sněm očima účastníkŧ kniţní ankety, in: Katolický týdeník 3 (2002), http://snem.cirkev.cz/download/2002-3.htm, (27.8.2008). Plenární sněm v naší diecézi, in: IKD 1 (2000), http://snem.cirkev.cz/download/2000- 1.htm, (27.8.2008). Plenární sněm v naší diecézi, in: IKD 12 (1999), http://snem.cirkev.cz/download/1999- 12.htm, (27.8.2008). Plenární sněm. ČBK – Plenární sněm Katolické Církve v ČR, http://snem.cirkev.cz, (27.8.2008). Plenární sněm. O setkání animátorŧ sněmovních krouţkŧ, in: IKD 10 (2000), http://snem.cirkev.cz/download/2000-10.htm, (27.8.2008). 458 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury Podněty z národního fóra mládeţe, Biskupství litoměřické, www.biskupstvi- ltm.cz/document/akce/nfm.doc, (19.9.2008). Poradní orgány diecézního biskupa – poslání, Královéhradecká diecéze, http://www.diecezehk.cz/biskupstvi/poradni_organy_diecezniho_biskupa /poslani, (19.9.2008). Prodlouţení platnosti stanov ekonomických a farních rad, Arcibiskupství praţské, http://www.apha.cz/prodlouzeni-platnosti-stanov-ekonomickych-a- farnich-rad, (19.9.2008). Představujeme vikariát Beroun. Rozhovor s vikářem P. Josefem Pecinovským pro Zpravodaj praţské arcidiecéze, Arcibiskupství praţské, http://www.apha.cz/predstavujeme-vikariat-beroun, (19.9.2008). Příspěvky účastníkŧ II. zasedání, archiv příspěvkŧ z II. zasedání Plenárního sněmu katolické církve v ČR na Velehradě, http://snem.cirkev.cz (II. zasedání Plenárního sněmu –Příspěvky účastníkŧ II. zasedání – příslušný den), (27.8.2008). Příspěvky z prvního zasedání, archiv příspěvkŧ z I. zasedání Plenárního sněmu katolické církve v ČR na Velehradě, http://snem.cirkev.cz (Archiv – První zasedání – Materiály prvního zasedání – Příspěvky z prvního zasedání – příslušný den), (27.8.2008). Ptáme se… na Pastorační rady farností, Zpravodaj plzeňské diecéze 10 (2005), Plzeňská diecéze, http://www.bip.cz/STAZENI/ZPRAVODAJE/STARE/zp0510.htm, (19.9.2008). Putování církve českými dějinami. Práce komise č. 1 mezi 1. a 2. zasedáním Plenárního sněmu, text odsouhlasený na jednání 1. komise 20. června 2005, Praha 20. června 2005, http://snem.cirkev.cz (Základní dokumenty plenárního sněmu – Závěrečné dokumenty – Putování církve českými dějinami), (27.8.2008). RABAN Miloš: Sněm české katolické církve. Obnova synodality, Praha: Vyšehrad, 2000. RADKOVSKÝ František, HRUŠKA Petr: Pastorační plánování v Plzeňské diecézi, in: DEMEL Zdeněk, SCHLEMMER Karl (ed.): Pronikavá změna pastorace, nebo sebezáchovný provoz? Být církví misionářským zpŧsobem, Mezinárodní teologické sympozium, České Budějovice, 21. – 23. října 2004, České Budějovice: Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2005, 61–89. RADKOVSKÝ František: Výzva všem věřícím, správcŧm farnostní a všem křesťanským společenstvím k vytváření sněmovních krouţkŧ v diecézi a ve společenstvích zasvěceného ţivota, Plzeň: Biskupství plzeňské, 1998. Setkání animátorŧ sněmovních krouţkŧ, in: Zpravodaj praţské arcidiecéze 5 (1999), http://snem.cirkev.cz/download/2_1999-5.htm, (19.9.2008). Slovníček pojmŧ, Královéhradecká diecéze, http://www.diecezehk.cz/slovnik, (19.9.2008). Soubor analýz zápisŧ ze sněmovních krouţkŧ z roku 2000, http://snem.cirkev.cz (Statistiky a analýzy – Analýza zápisŧ ze sněmovních krouţkŧ – 2000 – příslušná diecéze či skupina), (27.8.2008). Souhrn podnětŧ sněmovních krouţkŧ k materiálu „O církvi“. Podle zápisŧ z Královéhradecké diecéze zpracoval Jaromír Matěna. Konečná verze – duben 2001, http://www.gybon.cz/matena/cirkev/texty/podn2000.html, (27.8.2008). 459 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury Souhrnné počty zápisŧ sněmovních krouţkŧ, http://snem.cirkev.cz/download/Suma_zapisu_SK.htm, (27.8.2008). Souhrnný příspěvek sněmovních krouţkŧ plzeňské diecéze na 1. pastorační konferenci 8. 5. 2002, Plzeňská diecéze, http://www.bip.cz/STAZENI/DOKUMENTY/pastor_konf/konference_la ici.pdf, (19.9.2008). Stanovy farních rad v Plzeňské diecézi. Vyhlášené 1. 11. 1995 diecézním biskupem Františkem Radkovským s platností od 1. ledna 1996. ACEP 10-11 (1995). K dispozici také na Společnost pro církevní právo, Dokumenty, http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/farrad.htm, (19.9.2008). Stanovy farních rad v Ostravsko-opavské diecézi. Schválené 1.9. 1997 diecézním biskupem Františkem Václavem Lobkowiczem. Společnost pro církevní právo, Dokumenty, http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/farradol.htm, (20.9.2008). Stanovy pastorační rady farnosti Arcidiecéze olomoucké. Schválené 1. 6. 1997 diecézním biskupem Janem Graubnerem. Společnost pro církevní právo, Dokumenty, http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/ol-pasto.htm, (20.9.2008). Stanovy pastorační rady farnosti litoměřického biskupství. Vyhlášené 1. 5. 2001 biskupem Josefem Kouklem. Stanovy pastorační rady farnosti Královéhradecké diecéze. Vyhlášené 15. 11. 1999 diecézním biskupem Dominikem Dukou na dobu neurčitou (NE: 1764/99); k dispozici na Královéhradecká diecéze, http://www.diecezehk.cz/biskupstvi_dokumenty/kancler_administrativni _odbor/texty/stanovy-past-rady.doc, (20.9.2008). Stanovy pastoračních rad Arcidiecéze praţské. Vyhlášené 1. 4. 2000 arcibiskupem kardinálem Miloslavem Vlkem ad experimendum a mírně novelizované 29. 6. 2004. Stanovy pastoračních rad Arcidiecéze praţské. Vyhlášené 11. 1. 2008 arcibiskupem kardinálem Miloslavem Vlkem, č. j. 0179/2008, http://farnost.tvuj.net/download.php?id=31, (20.10. 2008). Stanovy Arcidiecézní pastorační rady Arcidiecéze praţské ze dne 23. května1994, (nepublikováno, uloţeno v archivu praţského arcibiskupství). Stanovy Diecézní pastorační rady Diecéze plzeňské ze dne 6. října 1994, ACEP 10 (1994). Stanovy Diecézní pastorační rady Diecéze plzeňské ze dne 12. listopadu 2001, ACEP 12 (2001). Stanovy Diecézního pastoračního fondu, Královéhradecká diecéze, http://www.diecezehk.cz/sluzby/dpf-2st.php, (19.9.2008); srov. také http://www.diecezehk.cz/texty/dpf-statut.doc. Stanovy farních rad Arcidiecéze praţské, příloha ACAP 4 (2000), in: Společnost pro církevní právo, http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/arcstan1.htm, (19.9.2008) Stanovy Pastorační rady Královéhradecké diecéze ze dne 15.11.1999. Stanovy rad ve farnostech a diecézích, Společnost pro církevní právo, Dokumenty, http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/dokument.htm, (19.9.2008). Stručná analýza roku 1999, http://snem.cirkev.cz/download/Strucna_analyza_1999.htm, (27.8.2008). ŠIMÁČEK Miroslav: Biskup a struktury církve, http://snem.cirkev.cz (Archiv – Příspěvky prvního zasedání – Pondělí, 7. 7. 2003 – P. Miroslav Šimáček), (27.8.2008). 460 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury ŠPATENKOVÁ Kateřina: Cestovatelský VeMlad 11. 4. 2008, Královéhradecká diecéze, http://ikd.diecezehk.cz/clanek.php?claid=4262, (19.9.2008). TRETERA Jiří Rajmund: Církevní právo, Praha: Jan Krigl, 1993. Vademecum Druhého zasedání Plenárního sněmu Katolické církve v ČR, http://snem.cirkev.cz (II. zasedání plenárního sněmu – Program II. zasedání Plenárního sněmu – Vademecum II. zasedání Plenárního sněmu), (27.8.2008). VAŠKO Václav: Dílo koncilové obnovy, jeho vznik a vliv, in OPATRNÝ Aleš (ed.): Kardinál Tomášek a koncil. Sborník ze sympozia k 10. výročí úmrtí kardinála Tomáška a ke 40. výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu, Praha: Pastorační středisko při Arcibiskupství praţském, 2002, 75–89. VAŠKO Václav: Ne vším jsem byl rád. Vlastní ţivotopis, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999. VAŠKO Václav: Profesor Kolakovič – mýty a skutočnost, in: Impulz Revue 3 (2006), k dispozici na Impulz – Revue pre modernu a katolícku kultúru, http://www.impulzrevue.sk/article.php?135, (16.3.2009). VLK Miloslav: Končí pastorační rok…, Arcibiskupství praţské, http://www.apha.cz/konci-pastoracni-rok, (19.9.2008). VOJÁČKOVÁ Gabriela: Farní rady v České republice. Vývoj od počátku 90. let 20. století, diplomová práce obhájená na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích v roce 2003, vedoucí práce Alois Křišťan (nepublikovaná diplomová práce, k dispozici v archivu TF JU České Budějovice). VÝBORNÝ Marek: Nástin příspěvku do diskuse – II. zasedání Plenárního sněmu KC v ČR, Velehrad 6. – 10.7. 2005, http://snem.cirkev.cz (II. zasedání Plenárního sněmu – Příspěvky účastníkŧ II. zasedání – Příspěvky účastníkŧ zaslané před zasedáním sněmu – Mgr. Marek Výborný), (27.8.2008). Výchova a vzdělání – 2. část, in: IKD 1 (2002), http://snem.cirkev.cz/download/2002- 1.htm, (27.8.2008). Výstupy z tematických skupin, archiv výstupŧ z tematických skupin konaných na I. zasedání Plenárního sněmu katolické církve v ČR na Velehradě, http://snem.cirkev.cz (Archiv – První zasedání – Materiály prvního zasedání – Výstupy z tematických skupin – příslušný den), (27.8.2008). ZAJÍC Jiří: Dialog o dialogu, Miloslav kardinál Vlk, http://www.kardinal.cz/index.php?articleID=141&cmd=article, (19.9.2008). ZAJÍC Jiří: Laici v církvi a ve společnosti. Poznámky, http://snem.cirkev.cz (II. zasedání Plenárního sněmu – Příspěvky účastníkŧ II. zasedání – Příspěvky účastníkŧ zaslané před zasedáním sněmu – Mgr. Jiří Zajíc – Zajíc-laici), (27.8.2008). ZAJÍC Jiří: Sedmnáctilé ohlédnutí, Miloslav kardinál Vlk, http://www.kardinal.cz/index.php?cmd=article&articleID=119, (19.9.2008), odpověď na otázku č. 6. ZEMEK Adrián: [bez názvu], http://snem.cirkev.cz (I. zasedání plenárního sněmu – Materiály prvního zasedání – Příspěvky prvního zasedání – Středa, 9. 7. 2003 – P. Adrián P. Zemek, OPraem), (27.8.2008). 461 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury ZIMMERMANNOVÁ Marie: Uplatňování principu synodality církve v naší diecézi, in: IKD 2 (2004), http://snem.cirkev.cz/download/2004-2.htm, (27.8.2008). Ţivot a poslání křesťanŧ v církvi a ve světě. Práce sněmovních komisí mezi 1. a 2. zasedáním Plenárního sněmu Katolické církve v ČR. Pracovní text z 22. dubna 2005, Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR, http://snem.cirkev.cz (Základní dokumenty plenárního sněmu – Závěrečné dokumenty – pŧvodní verze), (27.8.2008). Ţivot a poslání křesťanŧ v církvi a ve světě. Závěrečný dokument Plenárního sněmu katolické církve v ČR, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. Ţivot kněţí a jáhnŧ v místní církvi, http://snem.cirkev.cz (I. zasedání plenárního sněmu – Materiály prvního zasedání – Výstupy z tematických skupin – Středa, 9. 7. 2003 – Ţivot kněţí a jáhnŧ v místní církvi), (27.8.2008). ŢŦREK Petr: Mladí a synodalita církve. Budoucnost, na které mŧţeme spolupracovat, in: Budoucnost církve 1 (2001), http://snem.cirkev.cz/download/2001- Budoucnost_cirkve.htm, (27.8.2008). (B) PRAMENY VÝZKUMU PRF V ZAHRANIČÍ V tomto oddíle jsou uvedeny prameny, které byly v rámci dizertačního projektu pouţity pro výzkum chápání a praxe sluţby pastoračních rad farností v zahraničí. Aus Überzeugung… Hilfen zur Arbeit im Pfarrgemeinderat, Regensburg: Bischöfliches Ordinariat Regensburg, 2007, Diözesan Räte im Bistum Regensburg, http://www.dioezesanpastoralrat- regensburg.de/downloads/Hilfen%20zur%20Arbeit%20im%20PGR.pdf, (23.9.2008). BAYERLEIN Walter: Grundlagentexte, in: Handbuch für den Pfarrgemeinderat, München: Don Bosco Verlag, 1996, oddíl 1.3. CONGREGATIO PRO CLERICIS: Dekret Prot. Nr. 20060224, Bistum Regensburg, http://www.bistum-regensburg.de/download/borMedia0308705.PDF, (23.9.2008). Co-Workers in the Vinyard of the Lord. A Resource for Guiding and Development of Lay Ecclesial Ministry, 2005, Unitetd States Conference of Catholic Bishops, http://www.usccb.org/laity/laymin/co-workers.pdf, (28. 2. 2009). DEEGAN Arthur X. II (ed.): Developing a Vibrant Parish Pastoral Council, Mahwah, NJ: Paulist Press, 1995. DeLAMBO David, KRIVANKA Richard: Appreciative Inquiry. A Powerful Process for Parish Listening and Planning, in: FISCHER Mark F., RALEY Mary Margaret (ed.): Four Ways to Build More Effective Parish Councils. A Pastoral Approach, Mystic, CT: Twenty-Third Publications, 2002, 87– 101. Die Neuordnung der Pfarrgemeinderäte in der Diözese Regensburg, November 2005, Bistum Regensburg, http://www.bistum- regensburg.de/download/borMedia0266805.PDF, (22.9.2008). ECKART Joachim: Pfarrgemeinderat und kooperative Pastoral. Eine pastoraltheologische Untersuchung am Beispiel der Diözese Speyer, EOS-Verlag: St. Ottilien, 1998. FERGUSON Jane: A Handbook for Parish Pastoral Councils, Dublin: The Columba Press, 2005. FISCHER Mark F., Parish Pastoral Councils, http://www.pastoralcouncils.com, (2.2.2009). 462 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury FISCHER Mark F., RALEY Mary Margaret (ed.): Four Ways to Build More Effective Parish Councils. A Pastoral Approach, Mystic, CT: Twenty-Third Publications, 2002. FISCHER Mark F.: Competing Visions of Pastoral Councils, in: DEEGAN Arthur X. II (ed.): Developing a Vibrant Parish Pastoral Council, Mahwah, NJ: Paulist Press, 1995, 36–50. FISCHER Mark F.: Pastoral Council. I Like Being in Parish Ministry, Mystic, CT: Twenty-Third Publications, 2001. FISCHER Mark F.: Pastoral Councils and Parish Management, in: ZECH Charles E. (ed.): The Parish Management Handbook. A Practical Guide for Pastors, Administrators and Other Parish Leaders, Mystic, CT: Twenty-Third Publications, 2003, 31–50. FISCHER Mark F.: Pastoral Councils in Today‟s Catholic Parish, Mystic, CT: Twenty- Third Publications, 2001. FISCHER Mark F.: Working Together to Build an Effective Parish, in: FISCHER Mark F., RALEY Mary Margaret (ed.): Four Ways to Build More Effective Parish Councils. A Pastoral Approach, Mystic, CT: Twenty-Third Publications, 2002, 11–22. GRABMEIER Johannes: Beschwerde gem. c. 1737-§ 1 CIC gegen das Dekret des Präfekten der Kleruskongregation Kardinal Castrillon-Hoyos vom 10.03.2006, Aktuelles auf www.canon215-regensburg.de, http://www.wallner-schierling.de/canon215-regensburg/html/appelation- signatur-k.pdf, (23.9.2008). GRABMEIER Johannes: Vom Herrn selbst berufen, Aktionbündniss Laienapostolat Regensburg, http://www.laienapostolat- regensburg.de/dokumente/vomHerrnSelbstBerufen.pdf, (23.9.2008). Grundsätze für die Struktur der Laienarbeit. Beschluß der Deutschen Bischofskonferenz vom Frühjahr 1967, in: Archiv für katholischen Kirchenrecht 136 (1967), 523–525. GUBISH Mary (a kol.): Revisioning the Parish Pastoral Council. A Workbook, New York: Paulist Press, 2001. Handbook for Parish Pastoral Councils, Portsmouth: Department for Pastoral Formation, 2005; http://www.portsmouthdiocese.org.uk/pastoral_formation/Handbook%20 for%20PPCs.doc, (6.2.2009). Handbuch für den Pfarrgemeinderat, München: Don Bosco Verlag, 1996. HARRINGTON Donal, Farní pastorační rady – problémy a trendy, Pastorace.cz, http://www.pastorace.cz, Farnost – Delší texty, (19.9.2008). HARRINGTON Donal: Parish Pastoral Councils – do they work?, The Furrow 50 (1999), 269–277. HARRINGTON Donal: Parish Renewal. Volume I. Reflecting on the Experience, Dublin: Columba Press, 1997. HARRINGTON Donal: Parish Renewal. Volume I. Reflecting on the Experience, Dublin: Columba Press, 1997. HOWES Robert Gerard: Creating an Effective Parish Pastoral Council, Collegeville, MN: The Liturgical Press, 1991. HÜNERMANN Peter, NEUNER Peter, SUTOR Bernhard (a kol.), Memorandum zu Laienräten in den Diözesen, Pressmeldungen ZdK 17. 11. 2005, 463 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury Aktionbündnis Laienapostolat Regensburg, http://www.laienapostolat- regensburg.de/dokumente/memorandum-zdk.pdf, (23.9.2008). Konzil und Diaspora. Die Pastoralsynode der katholischen Kirche in der DDR, Zwickau: Grafische Werke Zwickau, 21988. Lay Pastoral Associates in Parish Settings, Ontario Conference Of Catholic Bishops, http://www.occb.on.ca/englishweb/publications/pastoral.htm, (22. 2. 2009). LEDERER Josef: Pfarrgemeinderat und Pfarrverwaltungsrat, in: LISTL Joseph (a kol., ed.): Handbuch des katholischen Kirchenrechts, Regensburg: Pustet Verlag, 1983, 425–429. LEE Bernard J. (a kol.): The Catholic Experience of Small Christian Communities. A study of the present state of this new and fulfilling way of being church, Mahwah, NY: Paulist Press, 2000. LEE Bernard J., COWAN Michael A.: Gathered and Sent. The Mission of Small Church Communities Today, Mahwah, NJ: Paulist Press, 2003. Neuordnung des Laienapostolates im Bistum Regensburg – „Modernisierung notwendig“, Bistum Regensburg, http://www.bistum- regensburg.de/borPage001187.asp, (22.9.2008). Parish Council Guidelines 1. Foundation in Church Documents and Scripture; Diocese of Lansing, 1. July 2006, http://www.dioceseoflansing.org/pastoralplanning/parish_council_guideli nes1.pdf, (6.2.2009). Parish Council Guidelines 2. Norms for a Parish Pastoral Council; Diocese of Lansing, 1. July 2006, http://www.dioceseoflansing.org/pastoralplanning/parish_council_guideli nes2.pdf, (6.2.2009). Parish Pastoral Councils in the Diocese of Lancaster, Diocese of Lancaster, 1. February 2006, http://www.lancasterdiocese.org.uk/admin/Uploads/media/35/PARISH_P ASTORAL_COUNCILS.pdf, (6.2.2009). Parish Pastoral Councils. A Framework for Developing Diocesan Norms and Parish Guidelines, Irish Catholic Bishops„ Conference, Dublin: Veritas Publications, 2007. Pressemitteilung des Aktionbündnisses Laienapostolat Regensburg, Aktionbündniss Laienapostolat Regensburg, http://www.laienapostolat-regensburg.de, (22.9.2008). Rom bestätigt Rätereform im Bistum Regensburg – Hierarchischer Rekurs zurückgewiesen, Bistum Regensburg, http://www.bistum- regensburg.de/borPage001187.asp, (23.9.2008). Rom hinter Regensburg, kreuz.net, http://www.kreuz.net/article.2340.html, (23.9.2008). RADEMACHER William J.: The Practical Guide for Parish Councils, West Mystic, Twenty-Third Publications, 1979. RADEMACHER William J., MARLISS Rogers: The New Practical Guide for Parish Councils, Mystic, CT: Twenty-Third Publications, 1988. ROOS Klaus: Weichen stellen im Pfarrgemeinderat. Ein Leitfaden zur Gemeindeentwicklung, Ostfildern: Matthias-Grüneweld-Veralg, 2006. ROOS Klaus: Pastoralrat, in: Lexikon für Theologie und Kirche, sv. 7, Freiburg: Herder, 2 1998 (1999–2001), sl. 1443–1444. 464 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury Satzung für die Pfarrgemeinderäte in der Diözese Regensburg, in: Amtsblatt für die Diözese Regensburg 1 (1978), Regensburg: Bischöfliches Ordinariat Regensburg, 18. ledna 1978, Stück 1. Satzung für Pfarrgemeinderäte in der Diözese Regensburg z 15. listopadu 2001, Diözesanrat Regensburg, http://www.dioezesanrat-regensburg, (28.02.2003). Satzung für Pfarrgemeinderäte in der Diözese Regensburg, in: Amtsblatt für die Diözese Regensburg 12 (1993), Regensburg: Bischöfliches Ordinariat Regensburg, 12. listopad 1993, Nr.12. Satzung und Wahlordnung des Pfarrgemeinderates im Bistum Regensburg, in: Amtsblatt für die Diözese Regensburg. Regensburg: Bischöfliches Ordinariat Regensburg, 1. února 1971, Stück 2. Satzung der Pfarrgemeinderäte im Bistum Würzburg, Pfarrbriefservice.de, http://www.pfarrbriefservice.de/pbs/dcms/sites/pgr/bistuemer/wuerzburg/ dokumente/satzung_wuerzburg.pdf, (22.9.2008). Satzung für die Pfarrgemeinderäte im Erzbistum Freiburg, Erzdözese Freiburg, http://www.erzbistum-freiburg.de/download/pgr-satzung2004.pdf, (22.9.2008). SCHAUPP Klemens: Der Pfarrgemeinderat. Eine qualitative Interview-Analyse zum Thema „Biographie und Institution“, Innsbruck: Tyrolia-Verlag, 1989. SCHUSTER Norbert: Pfarrgemeinderat. II. Praktisch-theologisch, in: Lexikon für Theologie und Kirche, sv. 8, Freiburg: Herder, 31999 (1999–2001), sl. 174–175. Sonntag, 14.05.2006: Interview zum 70. Geburtstags in der katholichen Wochenzeitung für das Bistum Dresden-Meißen, 14.05.2006, Aktuelles auf www.canon215-regensburg.de, http://www.wallner- schierling.de/canon215-regensburg/html/aktuelles.html, (23.9.2008). Statut für Pfarrgemeinderäte in der Diözese Regensburg, in: Amtsblatt für die Diözese Regensburg 13 (2005), Regensburg: Bischöfliches Ordinariat Regensburg, 15. listopad 2005, Nr.13, Bistum Regensburg, http://web.archive.org/web/20060228110713/http://www.bistum- regensburg.de/download/borMedia0270705.PDF, (22.9.2008). Suggestions for Pastoral Councils. Guiding Parish, Moved by the Spirit, Oakland: Diocese of Oakland, 2006. SUTOR Bernhard: Alles, was recht ist. Rechtsgrundlagen, in: Handbuch für den Pfarrgemeinderat, München: Don Bosco Verlag, 1996, oddíl 2.2. The Lay Ecclesial Ministry: The State of the Questions, Whashington, D.C., Subcommittee on Lay Ministry / Committee on the Laity, 1999, United States Conference of Catholic Bishops, http://www.nccbuscc.org/laity/laymin/layecclesial.htm, (2. 3. 2004). The Parish Pastoral Council. Guidelines for the Developmnent of Constitutions, Otawa: Canadian Catholic Conference, 1984. The Sign We Give. Report from the Working Party on Collaborative Ministry, Chelmsford: Matthew James Publishing, 1995; http://www.catholic- ew.org.uk/ccb/content/download/953/9539/file/The%20Sign%20We%20 Give%20(1995).pdf, (5.2.2009). Verantwortung des Ganze Gottesvolkes für die Sendung der Kirche. Beschluß, Die Gemeinsame Synode der Bistümer in der Bundesrepublik Deutschland (1971–1975), 465 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury http://www.dbk.de/schriften/synode/Dateien/Synode_in_Teilen/16_Send ung.pdf, (22.4.2007). Vergleich PGR-Statut Regensburg 11/2005 – PGR-Satzung Regensburg 11/2001, Aktuelles auf www.canon215-regensburg.de, http://www.wallner- schierling.de/canon215-regensburg/download/Vergleich-PGR- Satzungen-R-2005-2001.pdf, (22.9.2008). (C) DOKUMENTY UNIVERZÁLNÍ CÍRKVE A PAPEŢSKÉ PROJEVY V tomto oddíle jsou uvedeny dokumenty učitelského úřadu platné na univerzální rovině (včetně dokumentů kontinentálních synod a některých lokálních papeţských projevů či dopisů), které byly pouţity v rámci dizertačního projektu. Základní řazení je abecední podle autorů (kromě biblických textů, které jsou uvedeny za začátku), dokumenty od téhoţ autora jsou pak řazeny podle data sepsání. Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih). Český ekumenický překlad, Praha: Česká biblická společnost, 2007. Nový zákon. Text uţívaný v českých liturgických knihách přeloţený z řečtiny se stálým zřetelem k Nové vulgátě, Praha: Sekretariát České liturgické komise, 1989. BENEDIKT XVI.: Encyklika Deus caritas est nejvyššího pontifika Benedikta XVI., (ze dne 25. prosince 2005), Praha: Paulínky, 2006. BENEDICT XVI.: Greetings of His Holiness Benedict XVI to the Members of the Pastoral Council. Pastoral visit to the Parish of St. Felicity and her Children, Martyrs, (ze dne 25. března 2007), The Holy See, http://www.vatican.va/holy_father/benedict_xvi/speeches/2007/march/do cuments/hf_ben-xvi_spe_20070325_consiglio-pastorale_en.html, (28.4.2009). BENEDICT XVI.: Letter of the Holy Father Pope Benedict XVI to the Bishops, Priests, Consecrated Persons and Lay Faithful of the Catholic Church in the People‟s Rpublic of China, (ze dne 27. května 2007), The Holy See, http://www.vatican.va/holy_father/benedict_xvi/letters/2007/documents/ hf_ben-xvi_let_20070527_china_en.html, (23.1.2009). BENEDETTO XVI.: Parole al consiglio pastorale. Visita Pastorale alla Parrocchia Romana del Santo Volto di Gesù alla Magliana (ze dne 29. března 2009), La Santa Sede, Il Santo Padre Benedetto XVI, Vaticano, http://www.vatican.va/holy_father/benedict_xvi/speeches/2009/march/do cuments/hf_ben-xvi_spe_20090329_magliana_it.html, (5.4.2009). CONGREGATION FOR INSTITUTES OF CONSECRATED LIFE: Starting Afresh from Christ. A Renewed Commitment to Consecrated Life in the Third Millennium, (ze dne 19. května 2002), The Holy See, http://www.vatican.va/roman_curia/congregations/ccscrlife/documents/rc _con_ccscrlife_doc_20020614_ripartire-da-cristo_en.html, (20.5.2007). CONGREGATION FOR BISHOPS: Directory for the Pastoral Ministry of Bishops Apostolorum successores, (ze dne 24. ledna 2004), http://www.vatican.va/roman_curia/congregations/cbishops/documents/r c_con_cbishops_doc_20040222_apostolorum-successores_en.html, (23.12.2008). Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995. 466 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium, (ze dne 4. prosince 1963), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, 125–171. DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio, (ze dne 21. listopadu 1964), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, 433–457. DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, (ze dne 21. listopadu 1964), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, 29–100. DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Dekret o křesťanské výchově Gravissimum educationis, (ze dne 28. října 1965), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, 379–413. DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Dekret o pastýřské sluţbě biskupŧ v církvi Christus Dominus, (ze dne 28. října 1965), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, 267–297. DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Dekret o přizpŧsobené obnově řeholního ţivota Perfectae caritatis, (ze dne 28. října 1965), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, 361–378. DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Dekret o výchově ke kněţství Optatam totius, (ze dne 28. října 1965), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, 339–359. DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Dekret o apoštolátu laikŧ Apostolicam actuositatem, (ze dne 18. listopadu 1965), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, 379–413. DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Věroučná konstituce o Boţím zjevení Dei verbum, (ze dne 18. listopadu 1965), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, 101–123. DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Deklarace o náboţenské svobodě Diginitatis humanae, (ze dne 7. prosince 1965), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, 557–774. DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Dekret o misijní činnosti církve Ad gentes, (ze dne 7. prosince 1965), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, 459–507. DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Dekret o sluţbě a ţivotě kněţí Presbyterorum ordinis, (ze dne 7. prosince 1965), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, 379–413. DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, (ze dne 7. prosince 1965), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, 173–265. JAN XXIII.: Mater et magistra. Encyclical of Pope John XXIII on Christianity and Social Progress, (ze dne 15. května 1961), The Holy See, http://www.vatican.va/holy_father/john_xxiii/encyclicals/documents/hf_j -xxiii_enc_15051961_mater_en.html, (25.1.2009). JAN PAVEL II.: Posynodní apoštolský list Jana Pavla II. Christifideles laici o povolání a poslání laikŧ v církvi a ve světě, (ze dne 30. prosince 1988), Praha: Zvon, 1990. JAN PAVEL II.: Posynodální apoštolská exhortace Jana Pavla II. Pastores dabo vobis o výchově kněţí v současných podmínkách, (ze dne 25. března 1990), Praha: Zvon, 1993. 467 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury JAN PAVEL II.: Encyklika Jana Pavla II. Redemptoris missio o stálé platnosti misijního poslání, (ze dne 7. prosince 1990), Praha: Zvon, 1994. JAN PAVEL II.: Apoštolský list Jana Pavla II. Tertio millennio adveniente o přípravě na Jubilejní rok 2000, (ze dne 10. listopadu 1994), Praha: Zvon, 1995. JAN PAVEL II.: Apoštolský list papeţe Jana Pavla II. Novo millennio ineunte na závěr Jubilejního roku 2000, (ze dne 6. ledna 2001), Praha: Česká biskupská konference, 2001. JAN PAVEL II.: List papeţe Jana Pavla II. kněţím k Zelenému čtvrtku 2001, (ze dne 25. března 2001), Praha: Česká biskupská konference, 2001. JAN PAVEL II.: Encyklika Jana Pavla II. Ecclesia de Eucharistia o eucharistii a jejím vztahu k církvi, (ze dne 17. dubna 2003), Praha: Karmelitánské nakladatelství, 2003. JAN PAVEL II.: Posynodální apoštolská exhortace Jana Pavla II. Ecclesia in Europa o Jeţíši Kristu ţijícím ve své církvi, prameni naděje pro Evropu, (ze dne 28. června 2003), Praha: Česká biskupská konference, 2003. JOHN PAUL II.: Post-synodal apostolic exhortation Ecclesia in Africa on the Church in Africa and its Evangelizing Mission towards the Year 2000 (ze dne 14. září 1995), The Holy See, http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/apost_exhortations/docu ments/hf_jp-ii_exh_14091995_ecclesia-in-africa_en.html, (20.5.2007). JOHN PAUL II.: Message of Pope John Paul II for the World Congress of Ecclesial Movements and new Communities, (ze dne 27. května 1998), The Holy See, http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/speeches/1998/may/docu ments/hf_jp-ii_spe_19980527_movimenti_en.html, (20.5.2007). JOHN PAUL II.: Speech of the Holy Father Pope John Paul II Meeting with Ecclesial Movements and New Communities, (ze dne 30. května 1998), The Holy See, http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/speeches/1998/may/docu ments/hf_jp-ii_spe_19980530_riflessioni_en.html, (8.3.2009). JOHN PAUL II.: Bull of Indiction of the Great Jubilee of the Year 2000 Incarnationis mysterium to all the Faithfull Journeying towards the Third Millennium, (ze dne 29. listopadu 1998), The Holy See, http://www.vatican.va/jubilee_2000/docs/documents/hf_jp- ii_doc_30111998_bolla-jubilee_en.html, (20.5.2007). JOHN PAUL II.: Post-synodal apostolic exhortation Ecclesia in America in the Encounter with the Living Jesus Christ: the Way to Conversion, Communion and Solidarity in America, (ze dne 22. ledna 1999), The Holy See, http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/apost_exhortations/docu ments/hf_jp-ii_exh_22011999_ecclesia-in-america_en.html, (20.5.2007). JOHN PAUL II.: Post-synodal apostolic exhortation Ecclesia in Asia, (ze dne 18. listopadu 1999), The Holy See, http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/apost_exhortations/docu ments/hf_jp-ii_exh_06111999_ecclesia-in-asia_en.html, (22.3.2008). JOHN PAUL II.: Post-synodal apostolic exhortation Ecclesia in Oceania in Jesus Christ and the Peoples of Oceania: Walking His Way, Telling His Truth, Living His Life, (ze dne 22. listopadu 2001), The Holy See, http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/apost_exhortations/docu ments/hf_jp-ii_exh_20011122_ecclesia-in-oceania_en.html, (20.5.2007). 468 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury JOHN PAUL II.: Post-synodal apostolic exhortation Pastores gregis on the bishop, servant of the Gospel of Jesus Christ for the hope of the world, (ze dne 16. října 2003), The Holy See, http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/apost_exhortations/docu ments/hf_jp-ii_exh_20031016_pastores-gregis_en.html, (22.11.2008). Katechismus katolické církve, Praha: Zvon, 1995. Kodex kanonického práva. Úřední znění textu a překlad do češtiny, Latinsko-české vydání s českým rejstříkem, Praha: Zvon, 1994. KONGREGACE PRO KLÉRUS: Direktář pro sluţbu a ţivot kněţí, (ze dne 31. ledna 1994), Praha: Česká biskupská konference, 1995. KONGREGACE PRO KLÉRUS (a kol.): Instrukce k některým otázkám ohledně moţností laikŧ podílet se na sluţbách vykonávaných kněţími Ecclesiae de mysterio (ze dne 15. srpna 1997), Praha: Sekretariát České biskupské konference, 2001. KONGREGACE PRO KLÉRUS: Kněz a pastýř, vŧdce farního společenství, (ze dne 4. srpna 2002), Praha, Česká biskupská konference, 2002. PAVEL VI.: Apostolic letter Ecclesiae Sanctae issued motu proprio, (ze dne 6. srpna 1966), in: AAS 58 (1966), 757–758, k dispozici na The Holy See, http://www.vatican.va/holy_father/paul_vi/motu_proprio/documents/hf_ p-vi_motu-proprio_19660806_ecclesiae-sanctae_en.html, (28.8.2008). SACRA CONGREGATIO PRO DOCTRINA FIDEI: Sacerdotium ministeriale, (ze dne 6. srpna 1983), The Holy See, http://www.vatican.va/roman_curia/congregations/cfaith/documents/rc_c on_cfaith_doc_19830806_sacerdotium-ministeriale_lt.html, (3.2.2008) SACRED CONGREGATION FOR BISHOPS: Directory on the Pastoral Ministry of Bishops Ecclesiae imago, (ze dne 31. května 1973), Ottawa: Publications Service of the Canadian Catholic Conference, 1974; k dispozici na Parish Pastoral Councils, http://www.pastoralcouncils.com/A114.htm, (22.11.2008). SACRED CONGREGATION FOR THE CLERGY: Private Letter on 'Pastoral Councils' Omnes Christifideles, (ze dne 25. ledna 1973), in: Documents Affecting the Code of Canon Law 1968–1972, Chicago: Chicago Province of the Society of Jesus, 1975, 280–288; k dispozici na Parish Pastoral Councils, http://www.pastoralcouncils.com/A115.htm, (22.11.2008). SYNOD OF BISHOPS 1971: De Sacerdotio ministeriali, (ze dne 30. listopadu 1971), in: Documents Affecting the Code of Canon Law 1968–1972, Chicago: Chicago Province of the Society of Jesus, 1975, 342-366. SYNOD OF BISHOPS 1987: The Synod Propositions, Origins 17:29 (1987), 499–509; k dispozici na Parish Pastoral Councils, http://www.pastoralcouncils.com/A117.htm, (22.11.2008). 469 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury (D) OSTATNÍ POUŢITÁ LITERATURA V tomto oddíle je uvedena ostatní literatura, která byla v rámci dizertačního projektu pouţita pro účely dalších kroků prakticko-teologické reflexe. AMBROS Pavel: Pastorální teologie a kontinuita křesťanské tradice. Úvod k českému vy- dání, in: ŠPIDLÍK Tomáš, RUPNIK Marko I.: Nové cesty pastorální teologie. Krása jako východisko, Olomouc: Refugium, 2008, 5–70. AMBROS Pavel: Setkávejte se a nechte se poslat. Nad úkoly a vyhlídkami Plenárního sněmu Katolické církve v ČR, Studijní texty Centra Aletti, sv. 30, Olomouc: Centrum Aletti, 2004. AMBROS Pavel: Typologisierung der Pfarrseelsorge 1948–1999 in Böhmen und Mähren, in: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Theologica Olomucensia, 2 (2000) 1–24. ANDRÉAS Elisabeth, LINDSTRÖM Sara: Shared Leadership as a Future Leadership Style. Will the idea of the traditional top-down manager be an obstacel?, Master Thesis in Management, Tutor: Gill Widell, Gothenburg: University of Gothenburg, School of Business, Economics and Law, 2008; ke staţení na Göteborgs Universitet, http://gupea.ub.gu.se/dspace/bitstream/2077/19568/1/gupea_2077_19568 _1.pdf, (23.3.2009). Approach, The Leadership Challenge, http://www.leadershipchallenge.com/WileyCDA/Section/id- 131055.html, (24. 3. 2009). ARGYRIS Chris, SCHÖN Donald A.: Organizational Learning. A Theory of Action Per- spective, Reading, MA: Addison-Wesley, 1978. ARMBRUSTER Klemens: Vom territorialen zum föderalen Prinzip. Ein Vorschlag zur Entwicklung von Gemeinden in größeren Seelsorgeräumen, Lebendige Seelsorge. Gemeinde neu verstehen, 2 (2006) 101–104. AUGUSTYN Józef: Jak hledat a nalézat Boţí vŧli, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. AUMANN Jordan: On the Front Lines. The Lay Person in the Church after Vatican II, New York: Alba House, 1990. AVERY William O.: Revitalizing Congregations. Refocusing and healing through Trasiti- ons, Silver Spring, MD: The Alban Institute, 2002. BALZ Horst, SCHNEIDER Gerhard (ed.): Exegetisches Wörterbuch zum Neuen Testament, 3 sv., Stuttgart – Berlin – Köln: Kohlhammer, 21992. BANGA Gregg Jr.: A Spiritual Path to Organizational Renewal. The Christian Spiritual Dimension of AI, in: HAMMOND Sue Annis, ROYAL Cathy (ed.): Les- sons from the Field. Applying Appreciative Inquiry, Revised Edition, Plano, TX: Thin Book Publishing, 1998, 260–272. BANKS Robert J., BANKS Julia: The Church Comes Home: Building Community and Mission through Home Churches, Peabody, MA: Hendrickson Publishers, 1998. BARANOWSKI Arthur R.: Creating Small Faith Communities. A Plan for Restructuring the Parish and Renewing Catholic Life, Revised Edition, Cincinnati, OH: St. Anthony Messenger Press, 1996. BARNA George: The Power of Team Leadership. Finding Strength Through Shared Re- sponsibility, Colorado Springs: WaterBrook Press, 2005. BARRY William A.: Letting God Come Close. An Approach to the Ignatian Spiritual Exercises, Chicago: Loyola Press, 2001. 470 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury BARRY William A.: Toward Communal Discernment. Some Practical Suggestions, in: Center for the Study of Religious Life – Scholar Rountable, Fall 2008, http://www.religious-life.org/pdfs/Way%20Forward%20II%20_final.pdf, (10.3.2009), 6–11. BARRY William A.: Toward Communal Discernment. Some Practical Suggestions, in: BARRY William A.: Letting God Come Close. An Approach to the Ignatian Spiritual Exercises, Chicago: Loyola Press, 2001, Chapter XI.; také k dispozici na Center for the Study of Religious Life, http://www.religious-life.org/pdfs/Way%20Forward%20II%20_final.pdf, (9.3.2009). BAUMERT Norbert: „Charism“ and „Spirit-baptism“. Presentation of an Analysis, Norbert Baumert Bibliography, Sankt Georgen, www.st-georgen.uni- frankfurt.de/bibliogr/baumert7.htm, (9.3.2008). BAUMERT Norbert: „Charisma“ – Versuch einer Sprachregelung, in: ThPh 66 (1991) 21– 48; k dispozici na Norbert Baumert Bibliograpy, Homeopage Sankt Georgen, http://www.st-georgen.uni-frankfurt.de/bibliogr/baumert3.htm, (9.3.2008). BAUMERT Norbert: Dary Ducha Jeţíšova. Charismatická dimenze církve, 3 sv., Praha: Pastorační středisko, 1993. BAUMERT Norbert: Gaben des Geistes Jesu. Das Charismatische in der Kirche, Graz: Styria, 1986. BAUMERT Norbert: Charisma – Taufe – Geisttaufe. Band 1: Entflechtung einer semantischen Verwirrung, Würzburg: Echter, 2001. BAUMERT Norbert: Charisma – Taufe – Geisttaufe. Band 2: Normativität und persönliche Berufung, Würzburg: Echter, 2001. BAUMERT Norbert: Charisma und Amt bei Paulus, in: VANHOYE, A. (ed.): L‟Apotre Paul. Personnalité, style at conception du ministere, BETL 73, Leuven, 1986, 203–228. BAUMERT Norbert: Charisma, in: Lexikon für Theologie und Kirche, sv. 2, Freiburg: Herder, 31994 (1999–2001), sl. 1017. BAUMERT Norbert: Charisma, in: SCHOLTZ, G. (ed.): Archiv für Begriffsgeschichte, sv. 38, Hamburg: Felix Meiner Verlag, 2002, 276–278. BAUMERT Norbert: Impulse zur charismatischen Erneuerung unserer Gemeinden, in: Gottes Volk, Bieble und Liturgie in der Gemeinde, Lesejahr A 1, Stuttgart: KBW, 1986, 94–103. BAUMERT Norbert: Rozlišuj duchy. Pomoc k duchovnímu rozlišování podle Ignáce z Loyoly, Praha: Pastorační středisko, 1995. BAUMERT Norbert: Unterscheide die Geister. Hilfen zu geistlicher Unterscheidung nach Ignatius v. Loyola, in: Dem Geist Jesu folgen, Münsterschwarzach: Vier- Türme-Verlag, 1988, 45–94. BAUMERT Norbert: Zur ‚Unterscheidung der Geister„, Zeitschrift für katholische Theologie 2 (1989) 183–195. BEINERT Wolfgang (ed.): Lexikon der katholischen Dogmatik, Freiburg-Basel-Wien: Herder, 1987. BEINERT Wolfgang: Glaubenssinn der Gläubigen, in: BEINERT Wolfgang (ed.): Lexikon der katholischen Dogmatik, Freiburg-Basel-Wien: Herder, 1987, 200–201. Belbin. Popis týmových rolí, http://www.belbin.cz, (23.3.2009). 471 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury BELOK Manfred: Praktische Theologie als Dienstleistung für die Kirche, in: NAUER Doris, BUCHER Rainer, WEBER Franz (ed.): Praktische Theologie. Bestandaufnahme und Zukunftsperspektiven, Stuttgart: Kohlhammer, 2005, 20–26. BENKE Christoph: Unterscheidung der Geister bei Bernhard von Clairvaux, (Studien zur systematischen und spirituellen Theologie, Bd. 4), Würzburg: Echter Verlag, 1991. Beratung der ersten Gefährten, in: IGNATIUS VON LOYOLA: Geistliche Übungen und erläuternde Texte, Leipzig: St. Benno Verlag, 1978, 317–326. BERGER Peter L., LUCKMANN Thomas: Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění, Brno: CDK, 1999. BISHOF Anita, BISHOF Klaus: Porady. Prŧvodce pro organizátory, vedoucí a účastníky porad, Praha: Grada Publishing, 2003. BLAKE Robert R., MOUTON Jane S.: The Managerial Grid III. The Key to Leadership Excellence, Houston: Gulf Publishing, 1985. BLASBERG-KUHNKE Martina: Praktische Theologie als Dienstleistung für die Kirche, in: NAUER Doris, BUCHER Rainer, WEBER Franz (ed.): Praktische Theologie. Bestandaufnahme und Zukunftsperspektiven, Stuttgart: Kohlhammer, 2005, 44–49. Boards of Directors, Wikipedia. The Free Encyklopedia, http://en.wikipedia.org/wiki/Board_of_directors, (24.3.2009. BRANSON Mark L.: Memories, Hopes, and Conversations. Appreciative Inquiry and Congregational Change, Herndon, Virginia: The Alban Institute, 2004. BRENNAN Patrick J.: Re-Imagining Evangelization. Toward the Reign of God and the Communal Parish, New York: The Corssroad Publishing Company, 1995. BRENNAN Patrick J.: Re-Imagining the Parish, New York: The Crossroad Publishing Company, 1990. BROWNING Don S.: A Fundamental Practical Theology. Descriptive and Strategic Proposals, First Paperback Edition, Minneapolis, MN: Fortress Press, 1996, první vydání 1991. BRUNSSON Nils: The Irrational Organization. Irrationality as a Basis for Organizational Actio nand Change, Chichester: John Wiley, 1985. BRYAN Judith Brown, WATT Trevor: Spiritual Discernment Groups in a Congregational Setting, in: DOUGHERTY Rose Mary (ed.): The Lived Experience of Group Spiritual Direction, Mahwah, NJ: Paulist Press, 2003, 94–114. BUCKLEY Michael J.: Discernment of Spirits, in: Downey Michael (ed.): The New Dictionary of Catholic Spirituality, Collegeville, MN: The Liturgical Press, 1993, 274–281. BUCKMASTER Sharon: Shared Leadership. What is it, why is it important, and who wals it anyway?, KA 9 Overview Paper, Assessor: Dr. Linda Lewis, January 3, 2004, 2; ke staţení na FutureWorks Consulting, http://www.futureworksconsulting.com/resources/ka9shared.pdf, (23.3.2009). BUCHER Rainer: Praktische Theologie als Dienstleistung für die Kirche , in: NAUER Doris, BUCHER Rainer, WEBER Franz (ed.): Praktische Theologie. Bestandaufnahme und Zukunftsperspektiven, Stuttgart: Kohlhammer, 2005, 65–70. BUOB Hans: Die Gabe der Unterscheidung der Geister, Linz: Veritas-Verlag, 1989. 472 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury CAMPBELL Dennis G.: Congregations as Learning Communities. Tools for Shaping Your Future, Bethesda, MD: The Alban Institute, 2000. CLADIS George: Leading the Team-Based Church. How Pastors and Church Leaders Can Grow Together int a Powerful Fellowschip of Leaders, San Francisco, CA: Jossey-Bass, 1999. CODA Piero: The Charisms and Co-Essentiality, A speech at Speyer ‟99 Meeting, Focolare Movement, http://www.focolare.org/articolo.php?codart=4469, (8.3.2009). COGHLAN David, BRANNICK Teresa: Doing Action Research in your own Organization, London: Sage, 2001. COLL Regina: Supervision of Ministry Students, Collegeville, MN: The Liturgical Press, 1992. Collaborative Leadership Teams, NCCERESt, http://www.nccrest.org/professional/leadership_teams.html, (23. 3. 2009). COLLINS James C., PORRAS Jerry I.: Organizational Vision and Visionary Organization, in: HICKMAN Gill Robinson (ed.): Leading Organizations. Perspectives for a New Era, Thousand Oaks, CA: Sage Publications, 1998, 234–248. CONGAR Yves: Der Heilige Geist, Leipzig: St. Benno-Verlag, 1988. CONNOR Robert A.: Why Laity Are Not Ministers: A Metaphysical Probe, Communio 2 (2002) 258–285. COOPERRIDER David L., WHITNEY Diana, STAVROS Jacqueline M. (ed.): Apprecia- tive Inquiry Handbook: The First in a Series of AI Workbooks for Leaders of Change, Bedford Heights, OH: Lakeshore Publishers, 2003. CORIDEN James A. (a kol.): The Code of Canon Law. A Text and Commentary, New York: Paulist Press, 1985. COVEY Stehpen R.: Bez zásad nemŧţete vést, Hodokvičky: Pragma, 2003. CRIBB Ian: Communal Discernment in the Preparation, Loyola Institute – A centre for formation & leadership, http://www.loyola.org.au/images/uploads/documents/communal_discern ment_in_the_preparation.pdf, (10.3.2009). CURTISS Victoria G.: Discernment and Decision-Making, Peace Unity Purity, http://www.pcusa.org/peaceunitypurity/resources/discernment_and_decis ion_making.pdf, (9.3.2009). CURTISS Victoria G.: Guidelines for Communal Discernment, Louisville, KY: Presbyterian Peacemaking Program, 2008, Peace Unity Purity, http://www.hudrivpres.org/upload/docs/curtiss_discernment.pdf, (9.3.2009). DEMEL Sabine: Heiliger Geist und Widerstand (in) der Kirche: nur eine Fiktion? Charisma und geweihtes Amt in ekklesiologisch-rechtlicher Sicht, in: Theologisch-praktische Quartalschrift 2 (2007) 141–152. DEMEL Sabine: Pfarrgemeinderat, in: Lexikon für Theologie und Kirche, sv. 8, Freiburg: Herder, 31999 (1999–2001), sl. 173–174. DEMEL Sabine: Pfarrgemeinderat. I. Kirchenrechtlich, in: Lexikon für Theologie und Kirche, sv. 8, Freiburg: Herder, 31999 (1999–2001), sl. 174. DENSCOMBE Martyn: The Good Research Guide for small-scale social research projects, Buckingham: Open University Press, 1998. 473 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury DOHERTY Johnny (a kol.): Think Big Act Small. Working at Collaborative Ministry through Parish Pastoral Councils, Dublin: Veritas Publications, 2005. DOKTOROVÁ Blanka: Vybrané kapitoly z teorie organizace, Praha: Univerzita Karlova, 1992. DOLEN M[…]: In the Church and in the World: Associate Membership of a Religious Institute as Contribution to Lay Spirituality (The Daughters of Mary and Joseph), MA in Spirituality Thesis, Dublin: Milltown Institute, 1999. DOLISTA Josef, LÍSKOVÁ Petra (ed.): Kněz – stráţce majáku?, České Budějovice: Knihovna Setkání, 1997. DOLISTA Josef: Demokratizace a reforma v církvi?, in: DOLISTA Josef, LÍSKOVÁ Petra (ed.): Kněz – stráţce majáku?, České Budějovice: Knihovna Setkání, 1997, 19–21. DOLISTA Josef: O podstatě kněţské sluţby, Kostelní Vydří: Karmelitánské Nakladatelství, 1998. DOLISTA Josef: Perspektivy církve. Vybrané kapitoly z ekleziologie, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2000. DONOVAN Daniel: What are They Saying about the Ministerial Priesthood?, Mahwah, NJ: Paulist Press, 1992. DOOHAN Leonard: Critical Issues for Laity, The Way Supplement 60 (1987) 23–32.25– 26. DOOHAN Leonard: Lay People and the Church, The Way 32 (1992) 168–177. DOOHAN Leonard: The Lay-Centred Church. Theology and Spirituality, Minneapolis: Winston Press, 1984. DOUGHERTY Rose Mary (ed.): The Lived Experience of Group Spiritual Direction, Mahwah, NJ: Paulist Press, 2003. DOUGHERTY Rose Mary: Group Spiritual Direction. Community for Discernment, Mahwah, NJ: Paulist Press, 1995. DOYLE Michele Erina, SMITH Mark K.: Shared leadership, The encyclopedia of informal education, 2001, http://www.infed.org/leadership/shared_leadership.htm, (23.3.2009). Dozorčí rada, Wikipedie. Otevřená encyklopedie, http://cs.wikipedia.org/wiki/Dozor%C4%8D%C3%AD_rada, (24.3.2009). DRUCKER Peter F.: Managing the NonProfit Corporation. Practices and principles, New York, NY: HarperCollins, 1990. DRUCKER Peter F.: Řízení neziskových organizací. Praxe a principy, Praha: Management Press, 1994. DULLES Avery: A Church to Believe In. Discipleship and the Dynamics of Freedom, New York: Crossroad, 1982. DULLES Avery: Models for Ministerial Priesthood, in: Origins 20 (1990) 286–287. DULLES Avery: Models of the Church, Expanded Edition, New York: Image Books Doubleday, 1987. DULLES Avery: The Priestly Office, Mahwah, NJ: Paulist Press, 1997. DUPUIS Jacques: Lay People in Church and World, Gregorianum 66 (1987) 347–390. EASUM William M.: Strategic Mapping, Port Aransas, TX: Easum, Bandy & Associates, 2003. 474 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury EBERTZ Michael N., FUCHS Ottmar, SATTLER Dorothea (ed.): Lernen wo die Menschen sind. Wege lebensraum-orientierter Seelsorge, Mainz: Matthias-Grünerwald-Verlag, 2005. EBERTZ Michael N.: Erosion der Gnadenanstalt? Zum Wandel der Sozialgestalt von Kirche, Frankfurt/Main, 1998. EBERTZ Michael N.: Kirche im Gegenwind. Zum Umbruch der religiösen Landschaft, Freiburg, 1997. ELLIOT Charles: Locating the Energy for Change. An Introduction to Apprecitative Inquiry, Winnipeg, Canada: The International Institute for Sustainable Development, 1999. ELMORE Richard F.: Building a New Structure for School Leadership. Washington, DC: The Albert Shanker Institute, 2000; ke staţení na The Albert Shanker In- stitute, http://www.Shankerinstitute.org/Downloads/building.pdf, (23.3.2009). FAHEY A. Michael: Církev, in: FIORENZA Francis S., GALVIN John P. (ed.): Systematická teologie. Římskokatolická perspektiva, sv. 2, Vyšehrad: CDK, 1998, 91–166. FINK Peter E.: The Priesthood of Jesus Christ in the Ministry and Life of the Ordained, in: WISTER R. (ed.): Priests: Identity and Ministry, Wilmington: Michael Glazier, 1990, 71–91. FISCHER-EPE Maren: Koučování. Zásady a techniky profesního doprovázení, Praha: Portál, 2006. FLANAGAN Bernardete: Liberty God. A Heuristic Study of Irish Urban Spirituality in Dublin‟s Liberties, nepublikovaná PhD dizertace pro Milltown Institute, Dublin: The Milltown Institute, 1998. FLANAGAN Bernardete: The Spirit of the City. Voices from Dublin‟s Liberties, Dublin: Veritas, 1999. FLETCHER Joyce K., KÄUFER Katrin: Shared Leadership. Paradox and Possibility, in: PEARCE Craig L., CONGER Jay A. (ed.): Shared Leadership. Reframing the Hows and Whys of Leadership, Thousand Oaks, CA: Sage Publications, 2003, 21–47. FLYN Laurence: „Cestou necestou…“ Podpŧrné kněţské skupiny v diecézi Clogher, The Furrow 54 (2003), 353–366; překlad Petra Hrušky z anglického originálu nazvaného „By Indirections…“ – Clustering. Clogher Style, k dispozici Plzeňská diecéze, www.bip.cz/STAZENI/DOKUMENTY/pastor_plan/flyn_cestou_necesto u.pdf, (20.9.2008). FOX Zeni: New Ecclesial Ministry: Lay Professionals Serving the Church, Revised and Expanded, Franklin, Wisconsin: Sheed & Ward, 2002. FÜRST Gebhard (ed.), Dialog als Selbstvollzug der Kirche?, Questiones disputate, sv. 166, Freiburg-Basel-Wien: Herder, 1997. FÜRST Walter, Praktische Theologie – Wissenschaft von Praxis und Kunst der Pastoral, in: NAUER Doris, BUCHER Rainer, WEBER Franz (ed.): Praktische Theologie. Bestandaufnahme und Zukunftsperspektiven, Stuttgart: Kohlhammer, 2005, 71–76. FUTRELL John C.: Communal Discernment. Reflextions on Experience, in: Studies in the Spirituality of Jesuits 4/5 (1972). FUTRELL John C.: Ignatian Discernment, in: Studies in the Spirituality of Jesuits 2/2 (1970). 475 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury GANSS George E. (ed.): Ignatius of Loyola. Spiritual Exercises and Selected Writings, (The Classics of Western Spirituality), Mahwah, NJ: Paulist Press, 1991. GANSS George E.: Discretion, in: Downey Michael (ed.): The New Dictionary of Catholic Spirituality, Collegeville, MN: The Liturgical Press, 1993, 284–285. GARHAMMER Erich: Pastorale Planung, in: Lexikon für Theologie und Kirche, sv. 7, Freiburg: Herder, 31998 (1999–2001), sl. 1438. GEERLINGS Wilhelm: Dialogische Strukturen in der Alten Kirche, in FÜRST, Dialog als Selbstvollzug der Kirche?, 71–92. GIBSON Rowan (ed.): Nový obraz budoucnosti. Rethinking the Future, 3. doplněné vy- dání, Praha: Management Press, 2007. GLASER Barney G.: STRAUSS Anselm L., The Discovery of Grounded Theory. Strategies for Qualitative Research, Chicago: Aldine Publishing Company, 1967. GRAFF Ann O‟Hara: Vision of Reality. Discernment and Decision Making in Contemporary Roman Catholic Ecclesiology, PhD. Thesis submitted to the University of Chicago Divinity School, 1983. GREENLEAF Robert K.: The Power of Servant Leadership, San Francisco: Berret-Koe- hler Publications, 1998. GREGSON Vernon (ed.): The Desire of the Human Heart. An Introduction to the Theology of Bernard Lonergan, New York – Mahwah: The Paulist Press, 1988. GRENZ Stanley J.: A Primer On Postmodernism, Grand Rapids, MI: Eerdmans Publishing, 1996. GRESHAKE Gisbert: Priester sein in dieser Zeit: Theorie – Pastorale Praxis – Spiritualität, Freiburg: Herder, 2000. GRIFFIN Bertram F.: Diocesan Church Structures, in: PFNAUSCH Edward G. (ed.): Code, community, ministry. Selected Studies for the Parish Minister Introducing the Code of Canon Law. Second Revised Edition, Washington, DC: Canon Law Society of America, 1992, 46–55. GRILLMEIER Aloys: The Mystery of the Church, in: Lexikon für Theologie und Kirche. Das Zweite Vatikanische Konzil. Dokumente und Kommentare, 1. sv., Freiburg: Herder, 21966–1968, 138–302, 165. Grounded Theory – Glaser, http://en.wikipedia.org/wiki/Grounded_theory_(Glaser) (27.6.2008). Grounded Theory, http://en.wikipedia.org/wiki/Grounded_theory (27.6.2008). Guide for Collaborative Culture and Shared Leadership, Boston, MA: National Turning Points Center, 2001; ke staţení na Turning Points Transforming Middle Schools, http://www.turningpts.org/pdf/Teams.pdf, (23.3.2009). HAHNENBERG Edward P.: Ministries. A Relational Approach, New York: The Crossroad Publishing Company, 2003, 7–38. HAMMOND Sue Annis, ROYAL Cathy (ed.): Lessons from the Field. Applying Appreci- ative Inquiry, Revised Edition, Plano, TX: Thin Book Publishing, 1998. HANDY Charles: Elephants and Fleas. Is Your Organization Prepared for Change?, in: Leader to Leader 24 (2002) 29–33. HANDY Charles: Jak najít smysl v nejistotě, in: Gibson Rowan (ed.): Nový obraz budouc- nosti. Rethinking the Future, 3. doplněné vydání, Praha: Management Press, 2007. 476 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury HANDY Charles: The Age of Unreason, Boston, MA: Harvard Business School Press, 1990. HANDY Charles: Understanding Organizations, London: Penguin Books, 41993. HANDY Charles: Understanding Voluntary Organizations: How to make them function effectively, London: Penguin Books, 1988. HARRIS Margaret: Organizing God‟s Work: Challenges for Churches and Synagogues, London: Macmillan Press, 1998. HARTELT Konrad: Diözesanpastoralrat, in: Lexikon für Theologie und Kirche, sv. 3, Freiburg: Herder, 31995 (1999–2001), sl. 253. HARTELT Konrad: Diözesanrat, in: Lexikon für Theologie und Kirche, sv. 3, Freiburg: Herder, 31995 (1999–2001), sl. 253. HASLINGER Herbert (ed.): Handbuch Praktische Theologie 1. Grundlegungen, Mainz: Mathias-Grünerwald-Verlag, 1999. HASLINGER Herbert (ed.): Handbuch Praktische Theologie 2. Durchführungen, Mainz: Mathias-Grünerwald-Verlag, 2000. HASLINGER Herbert, BUNDSCHUH-SCHRAMM Christiane: 2.5 Gemiende, in: HASLINGER Herbert (ed.): Handbuch Praktische Theologie 2. Durchführungen, Mainz: Mathias-Grünerwald-Verlag, 2000, 287–307. HASLINGER Herbert: Lebensort für alle. Gemeinde neu verstehen, Düsseldorf: Patmos, 2005. HASLINGER Herbert: Wie grundlegend sind die Grund-volzüge? Zur Notwendigkeit einer pastoraltheologischen Formel, in: Lebendige Seelsorge. Gemeinde neu verstehen, 2 (2006) 76–82. HATCH Mary Jo, CUNLIFFE Ann L.: Organization Theory. Modern, Symbolic, and Postmodern Perspectives, Oxford: Oxford University Press, 2006. HATCH Mary Jo: Organization Theory. Modern, Symbolic, and Postmodern Perspectives, Oxford: Oxford University Press, 1997. HAUSCHILDT Eberhard, SCHWAB Ulrich: Praktische Theologie für das 21. Jahrhundert, Stuttgart: Kohlhammer, 2002. HAWKINS Peter, SHOHET Robin: Supervize v pomáhajících profesích, Praha: Portál, 2004. HAWKINS Thomas R.: The Learning Congregation. A New Vision of Leadership, Loui- sville, Kentucky: Westminster John Knox Press, 1997. HAYES Nicky: Psychologie týmové práce: Strategie efektivního vedení týmu, Praha: Por- tál, 2005. HEBLT Jiří: Kněţství v dokumentech 2. vatikánského koncilu, in: KOLEKTIV AUTORŦ: O sluţebném kněţství. Sborník přednášek, Svitavy: Trinitas, 2006, 94– 100. HEENAN David A., BENNIS Warren G.: Co-Leaders. The Power of Great Partnerships, New York: Willey, 1999. HEIFETZ Ronald A.: Leadership Without Easy Answers, Cambridge, MA: The Belknap Press of Harvard University Press, 1994. HEINEMANN Heribert: Demokratisierung der Kirche oder Erneuerung synodaler Einrichgungen? Eine Anfrage an das Kirchenverständniss, in FÜRST Gebhard (ed.): Dialog als Selbstvollzug der Kirche?, Questiones disputate, sv. 166, Freiburg/Basel/Wien: Herder, 1997, 270–283. HENDL Jan: Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace, Praha: Portál, 2005. 477 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury HERRINGTON Jim, BONEM Mike, FURR James H.: Leading Congregational Change: A Practical Guide for the Transformational Journey, San Francisco: Jossey- Bass, 2000. HICKMAN Gill Robinson (ed.): Leading Organizations. Perspectives for a New Era, Thousand Oaks, CA: Sage Publications, 1998. HILBERATH Bernd Jochen: Vom Heiligen Geist des Dialogs. Das Dialogische Prinzip in Gotteslehre und Heilsgeschehen, in: FÜRST, Dialog als Selbstvollzug der Kirche?, 93–116. HOFFMAN Jan: Clearness Committees and Their Use in Personal Discernment, FGC Friends General Conference, http://www.fgcquaker.org/library/fosteringmeetings/0208.html, (9.3.2009). HOLDCROFT David: The Early Companions and Leadership Decisions, Loyola Institute – A centre for formation & leadership, http://www.loyola.org.au/images/uploads/documents/the_early_compani ons_and_leadership_decisions.pdf, (10.3.2009). HOLLAND Joe, HENRIOT Peter: Social Analysis. Linking Faith and Justice, Revised and Enlarged Edition, Washington: Orbis Books, 1983. Homepage, Leadership Training, http://www.leadershiptrainings.co.uk, (24.3.2009). HRUŠKA Petr: „Indoles saecularis‟ of the Laity: The Context and Meaning of the Conciliar Teaching on the „Secular Character‟ of the Laity, An Assesment Essay for the Milltown Institute of Theology and Philosophy Dublin, PT 4 / TM 222, 31st January 2002 (nepublikovaná seminární práce, k dispozici v archivu The Milltown Institute). HRUŠKA Petr: „Charism“ and „charismatic“: Historical Theological Reflection on the Necessity of Appropriate Terminology for Understanding the Question of the Co-Essentiality of the Charismatic Dimension of the Church, An Assesment Essay for the Milltown Institute of Theology and Philosophy Dublin, T 321, Dublin: Milltown Institute, 6th February 2003 (nepublikovaná seminární práce, k dispozici v archivu The Milltown Institute). HRUŠKA Petr: „Secular Character“ of the Laity or of the Church? The Postconciliar Significance and Development of Vatican II‟s Teaching on the ‚Indoles saecularis„ of the Laity, An Assesment Essay for the Milltown Institute of Theology and Philosophy Dublin, TS 139, 31st January 2002 (nepublikovaná seminární práce, k dispozici v archivu The Milltown Institute). HRUŠKA Petr: Journeying through the Wilderness. Mapping Spirituality in Recent Literature on Pastoral Planning and Church Development, STL Thesis in Spirituality obhájená na Milltown Institute Dublin v roce 2004 (nepublikovaná thesis, k dispozici v archivu The Milltown Institute, Dublin). HYPPOLYT ŘÍMSKÝ: Apoštolská tradice, Velehrad: Refugium, 2000. CHAFFEE Paul: Claiming the Light. Appreciative Inquiry and Corporate Transformation, in: BASS Richard: www.congregationalresources.org: a guide to resources for building congregational vitality, Herndon, VA: The Alban Institute, 2005, Chapter 4, ke dispozici na http://www.interfaith-presi- dio.org/resources/claimingthelight.htm, (26.3.2009). 478 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury CHAFFEE Paul: Unafraid of the Light: Appreciative Inquiry and Faith Communitites, Interfaith Center at the Presdio, 1997, ke staţení na http://appreciativeinquiry.case.edu/practice/organizationDetail.cfm?coid= 2161&sector=24, (26.3.2009). IGNÁC Z LOYOLY: Body k volbě o chudobě domŧ v Tovaryšstvu Jeţíšově, in: IGNÁC Z LOYOLY: Souborné dílo. Duchovní cvičení – Vlastní ţivotopis – Duchovní deník, Olomouc: Refugium, 2005, 337–343. IGNÁC Z LOYOLY: Duchovní cvičení, přeloţil Robert Kunert, Řím – Praha: Křesťanská akademie Řím, 1990. IGNÁC Z LOYOLY: Poutník. Vlastní ţivotopis sv. Ignáce z Loyoly, in: IGNÁC Z LOYOLY: Souborné dílo. Duchovní cvičení – Vlastní ţivotopis – Duchovní deník, Olomouc: Refugium, 2005, 111–322. IGNÁC Z LOYOLY: Souborné dílo. Duchovní cvičení – Vlastní ţivotopis – Duchovní deník, Olomouc: Refugium, 2005. IGNATIUS VON LOYOLA: Aus der Satzungen der Gesellschaft Jesu. Kriterien für die Auswahl apostolischer Arbeiten, in: IGNATIUS VON LOYOLA: Geistliche Übungen und erläuternde Texte, Leipzig: St. Benno Verlag, 1978, 309–315. IGNATIUS VON LOYOLA: Geistliche Übungen und erläuternde Texte, Leipzig: St. Benno Verlag, 1978. Introduction to Parish Pastoral Councils with Mark F. Fischer, http://mfischer.stjohnsem.edu/PPCLectures.htm, (2.2.2009). Introduction to Robert‟s Rules of Order, http://www.robertsrules.org/rulesintro.htm, (27.3.2009). IVENS Michael: Understanding the Spiritual Exercises. Text and Commentary. A Handbook for Retreat Directors, Leominster: Gracewing, 1998. JANICKI Joseph A.: Chapter IV: Parishes, Pastors, and Parochial Vicars (cc. 515-552), in: CORIDEN James A. a kol.: The Code of Canon Law. A Text and Commentary, New York / Mahwah: Paulist Press, 1985, 415–443. JARVIS Peter: The Church and the Learning Society, in: British Journal of Theological Education 2 (2004) 136–152. JOHNSON Barry: Polarity Management. Identifying and Managing Unsolvable Problems, Amherst, MA: HRD Press, 1992. KAŇÁKOVÁ Eva: Jak efektivně vést porady, Praha: Grada Publishing, 2008. KAPLÁNEK Michal: Teologie laikátu (3-5), hlavní myšlenky z přednášek na KTF UK ve dnech 5.10. a 2.11.2002, Teologická fakulta Jihočeské univerzity, http://www.tf.jcu.cz/cz_lmenu/katedry/praktik_teol/getfile.php?filename x=tl, (25.2.2009). KARRER Leo: 3.1 Grundvollzüge christlicher Praxis, in: HASLINGER Herbert (ed.): Handbuch Praktische Theologie 2. Durchführungen, Mainz: Mathias- Grünerwald-Verlag, 2000, 379–395. KARRER Leo: Synodales Prinzip, in: Lexikon für Theologie und Kirche, sv. 9, Freiburg: Herder, 22000 (1999–2001), sl. 1184. KASPER Walter: Der Gott Jesu Christi, Mainz: Matthias-Grünewald-Verlag, 21983. KASPER Walter: Der Leitungsdienst in der Gemeinde, Arbeitshilfen 118, Bonn, 1994. KASPER Walter: Die schädlichen Nebenwirkungen des Priestermangels, in: StZ 195 (1977) 130n. KASPER Walter: Glaube und Geschichte, Mainz: Grünewald, 1970. 479 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury KASPER Walter: Jesus der Christus, Mainz: Matthias-Grünewald-Verlag, 101986. KASPER Walter: Kirche als communio. Überelgungen zur ekklesiologischen Leitidee des II. Vatikanischen Konzils, in: KASPER Walter: Theologie und Kirche, Mainz: Matthias-Grünewald-Verlag, 1987, 272–289. KASPER Walter: Theologie und Kirche, Mainz: Matthias-Grünewald-Verlag, 1987. KEHL Medard: Die Kirche. Eine katholische Ekklesiologie, Würzburg: Echter Verlag, 4 2001. KEHL Medard: Perspektiven für den priesterlichen Dienst in der gegenwärtigen Glaubenssituation, in: Auf neue Art Kirche sein: SCHREER W., STEINS Georg (ed.): Wirklichkeiten – Herausforderungen – Wandlungen. Festschrift für Dr. Josef Homeyer, Bernward bei Don Bosco, 1999, 167– 177, také k dispozici na http://www.st-georgen.uni- frankfurt.de/leseraum/kehl2.html, (22.3.2009). KEHL Medard: Synode, Synoden, Synodalität. A. Synode, Synodalität. II. Systematisch- theologisch, in: KASPER Walter (a kol., ed.): Lexikon für Theologie und Kirche, sv. 9, Freiburg: Herder, 2000, sl. 1187n. KEHL Medard: Kam kráčí církev? Diagnóza doby, Brno: CDK, 2000. KER Ian: The New Movements. A Theological Introduction, London: Catholic Truth Society, 2001. KIEßLING Klaus, PIRKER Viera, SAUTERMESTER Jochen (ed.): Wohin geht die Kirche morgen? Etwicklung Pastoraler Prioritäten in der Diözese Rottenburg-Stuttgart, Ostfildern: Schwabenverlag, 2005. KILLEN Patricia O‟Connell, BEER John de: The Art of Theological Reflection, New York: Crossroad, 1994. KINAST Robert L.: Let the Ministry Teach. A Guide to Theological Reflection, Collegeville, MN: The Liturgical Press, 1996. KINAST Robert L.: What are They Saying about Theological Reflection?, New York – Mahwah, NJ: Paulist Press, 2000. KLEIN Stephanie: Erkentniss und Methode in der Praktischen Theologie, Stuttgart: Kohlhammer, 2005. KLIESCH Klaus: Skutky apoštolŧ, Malý stuttgartský komentář, Nový zákon 5, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999. KLOSTERMAN Ferdinand: Kommentar zum Dekret über das Apostolat der Laien, in: Lexikon für Theologie und Kirche. Das Zweite Vatikanische Konzil. Dokumente und Kommentare, sv. 2, Freiburg: Herder, 21967. KLOSTERMANN Ferdinand: Decree on the Apostolate of the Laity, in: VORGRIMLER Herbert (ed.): Commentary on the Documents of Vatican II, sv. 3, Crossroad: New York, 1989, 273–404. KNOBLOCH Stefan: Nahe beim Menschen. Zur Grundperspektive der Praktischen Theologie und ihren Implikationen, in: NAUER Doris, BUCHER Rainer, WEBER Franz (ed.): Praktische Theologie. Bestandaufnahme und Zukunftsperspektiven, Stuttgart: Kohlhammer, 2005, 136-141. KNOBLOCH Stefan: Praktische Theologie: Ein Lehrbuch für Studium und Pastoral, Freiburg: Herder, 1996. KOHUT Pavel V.: Sborový charakter sluţebného kněţství, in: KOLEKTIV AUTORŦ: O sluţebném kněţství, Svitavy: Trinitas, 2006, 138–156. KOCH Kurt: Synodales und hierarchisches Prinzip in der Kirche, in: Lebendige Seelsorge 45 (1994), 89–95. 480 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury KOLEKTIV AUTORŦ: O sluţebném kněţství. Sborník přednášek, Svitavy: Trinitas, 2006. KOSTROŇ Lubomír: Universita jako učící se a informace produkující organizace, Fakulta sociálních studií MU, Brno; k dispozici na http://is.muni.cz/do/1499/AS/verejne/Univerzita_ucici_se_organizace.pdf , (26.3.2009). . KOTTER John P., COHEN Dan S.: Srdce změny. Skutečné příběhy o tom, jak lidé mění své organizace, Praha: Management Press, 2003. KOTTER John P.: Vedení procesu změny. Osm krokŧ úspěšné transformace podniku v turbulentní ekonomice, Praha: Management Press, 2004. KREINER Armin: Das Verhlatnis von Dialog und Wahrheit in der Kirche, in: FÜRST, Dialog als Selbstvollzug der Kirche?, 133–149. KRIEGER Walter, SIEBERER Balthasar (ed.): Caritas – Dienst an Mensch und Gesellschaft, Würzburg: Echter Verlag, 1999. KRIEGER Walter, SIEBERER Balthasar (ed.): Gemeinden der Zukunft – Zukunft der Gemeinden, Würzburg: Echter Verlag, 2001, 86–105. KRÜGER Wolfgang: Vedení týmŧ. Jak sestavit, organizovat a povzbuzovat pracovní tým, Praha: Grada Publishing, 2004. KŘIŠŤAN Alois: Počátky pastorální teologie v českých zemích, Praha: Triton, 2004. LARSON Viola: Guidelines for Communal Discernment. A Critique, Naming the Grace, http://www.naminggrace.org/id73.htm, (9.3.2009). LATOURELLE René (ed.): Vatican II Assessment and Perspectives: Twenty-five Years After (1962-1987), New York: Paulist Press, 1988, 3 sv. LATOURELLE René, FISICHELLA Rino (ed.): Dictionary of Fundamental Theology, English-language edition edited by René Larourelle, New York: The Crossroad Publishing Company, 1994. Leadership Teams, Center for Coaching & Mentoring, Interactive Courses, http://www.coachingandmentoring.com/Interactive/lteam_1.htm, (23. 3. 2009). LEHMANN Karl: Dialog jako forma komunikace v církvi dnes, in: Teologické texty 1 (1996), 2–6, z oficiálního originálu převzatého z Pressmitteilungen der Deutschen Bischofskonferenz přeloţil M. K., srov. také Herder- Korrespondenz 1 (1995). LEHNER Markus: Das Bett des Prokrustes. Systematisierungversuche in der Pastoraltheologie, Orientierung 58 (1994). LEHNER Markus: Praktische Theologie zwischen Kirche und Gesellschaft, in: Pastoraltheologische Informationen 2 (1998) 249–263. LEHNER Markus: Prokrustovo loţe. Systematizační pokusy v pastorální teologii, Teologické texty 5 (1996) 148–151. Lexikon für Theologie und Kirche, 11 sv., Freiburg: Herder, 31999–2001. Lexikon für Theologie und Kirche. Das Zweite Vatikanische Konzil. Dokumente und Kommentare, 3 sv., Freiburg: Herder, 21966–1968. LIGIER Louis: Lay Ministries and Their Foundations in teh Documents of Vatican II, in: LATOURELLE Rene (ed.): Vatican II Assessment and Perspectives: Twenty-five Years After (1962-1987), 2. sv., New York: Paulist Press, 1988-1989, 160–176. LOCKE Edwin A., LATHAM Garry P.: Goal Setting. A Motivational Technique that Works, Englewood Cliffs, NJ: Prentice-Hall, 1984. 481 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury LOCKE Edwin A.: Leadership. Starting at the Top, in: PEARCE Craig L., CONGER Jay A. (ed.): Shared Leadership. Reframing the Hows and Whys of Leadership, Thousand Oaks, CA: Sage Publications, 2003, 281–284. LOHFINK Gerhard: Braucht Gott die Kirche? Zur Theologie des Volkes Gottes, Freiburg: Herder, 52002. LONERGAN Bernard J. F.: Method in Theology, London: Darton, Longman & Todd, 1971. LONSDALE David: Listening to the Music of the Spirit. The Art of Discernment, Notre Dame, IN: Ave Maria Press, 1992. LÖSER Werner: Dialog, in: BEINERT Wolfgang (ed.): Lexikon der katholischen Dogmatik, Freiburg-Basel-Wien: Herder, 1987, 83–86. MacNEIL Agnus, McCLANAHAN Alena: Shared Leadership, Connections, http://cnx.org/content/m12923/latest, (23.3.2009). MALATESTA, E. J.: Charism, in DOWNEY, M. (ed.): The New Dictionary of Catholic Spirituality, Collegeville, MN: The Liturgical Press, 1993, 140–143. MANDL Antonín: Ţivá teologie a dialog, in: Teologické texty 1 (1996), 2. MARADU Melchior: Ignatian Discernment in an African Setting. Small Christian Communities, Dissertation submitted to the Milltown Institute, Dublin 2002. MAXWELL John C.: The 17 Indisputable Laws of Teamwork. Embrace Them and Empower Your Team, Nashville, TN: Nelson Books, 2001. McCANN Joseph F.: Church and Organization. A Sociological and Theological Enquiry, Scranton: University of Scranton Press, 1993. McCANN Joseph F.: Parish: Mission and Members, The Living Light 30 (1994/3) 54-56. McGUIRE Meredith B.: Religion. The Social Context, Fourth Edition, New York: Wad- sworth Publishing Company, 1997. McKINNEY Mary Benet: Sharing Wisdom. A Process for Group Decision Making. A Guide to Being and Building Church, Allen, TX: Tabor Publishing, 1987. MELLONI Alberto, SCATENA Sylvia (ed.): Synod and Synodality. Theology, History, Canon Law and Ecumenism in new contact. International Colloquium Bruges 2003, Christianity and History Series of the John XXIII Foundation for Religious Studies in Bologna, Münster: Lit Verlag, 2005. MERKENS Barbara J., SPENCER James S.: A successful and necessary evolution to sha- red leadership: a hospital‟s story, in: Leadership in Health Services 11 (1998) 1–4. MESSER Donald E.: Contemporary Images of Christian Ministry, Nashville: Abingdon Press, 19936 – první vydání 1989. METTE Norbert: Vom Säkularisierungs- zum Evangelisierungsparadigma, in: Diakonia 21 (1990) 420–429. METTE Norbert: Wünsche an die Praktische Theologie, in: NAUER Doris, BUCHER Rainer, WEBER Franz (ed.): Praktische Theologie. Bestandaufnahme und Zukunftsperspektiven, Stuttgart: Kohlhammer, 2005, 157-161. MINTZBERG Henry: The Design School. Reconsidering the Basic Premises of Strategic Management, in: Strategic Management Journal 11 (1990) 171–195. MINTZBERG Henry: The Fall and Rise of Strategic Planning, in: Harvard Business Review, January-February 1994, Reprint 94107, 107–114; ke staţení na http://tamarackcommunity.ca/downloads/CCI_downloads/fall_rise_Strat _plan.pdf, (24.3.2009). 482 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury MINTZBERG Henry: The Rise and Fall of Strategic Planning, London: Prentince Hall, 1994. Mission Resource Team, Uniting Church in Australia, Queensland Synod, Discernment, http://www.missionresources.unitingchurch.org.au/?page_id=30, (9.3.2009). MORGAN Gareth: From Bureaucracies to Networks. The Emergence of New Organizational Forms, in: HICKMAN Gill Robinson (ed.): Leading Organizations. Perspectives for a New Era, Thousand Oaks, CA: Sage Publications, 1998, 283–286; ke staţení na http://www.cbpp.uaa.alaska.edu/afgjp/PADM610/From%20Bureaucracie s%20to%20Networks.pdf, (9.3.2009). MORLEY Patrick: Introducing the Church as a Learning Organization, Man in the Mirror, Number 119, http://www.maninthemirror.org/alm/alm119.htm, (27.3.2009). MORRIS Danny E., OLSEN Charles M.: Discerning God‟s Will Together. A Spiritual Practice for the Church, Bethesda, MD: The Alban Institute, 1997. MORRISSON James L.: From Strategic Planning to Strategic Thinking, On the Horizon, 2 (1994) 3–4. MÖRSDORF Klaus: Die andere Hierarchie, in: Archiv für katholisches Kirchenrecht 138 (1969), 461–509. MÖRSDORF Klaus: Kommentar zum Dekret über die Hirtenaufgabe dier Bischöfe in der Kirche, in: Lexikon für Theologie und Kirche. Das Zweite Vatikanische Konzil. Dokumente und Kommentare, sv. 2, Freiburg: Herder, 21967. MULLINS Pat: The Theology of Charisms: Vatican II and the New Catechism, Milltown Studies 33 (1994) 123–162. MYERS William R.: Research in Ministry. A Primer for the Doctor of Ministry Program, Third Edition, Chicago, IL: Exploration Press, 2000. NÁHLOVSKÝ Pavel, SUCHÝ Jiří: Koučování v manaţerské praxi, Praha: Grada, 2007. NAUER Doris, BUCHER Rainer, WEBER Franz (ed.): Praktische Theologie. Bestandaufnahme und Zukunftsperspektiven, Stuttgart: Kohlhammer, 2005. NELSON John: (ed.): Management and Ministry: Appreciating Contemporary Issues, Norwich: The Canterbury Press, 1996. NEUNER Peter: Das Dialogmotiv in der Lehre der Kirche, in: FÜRST, Dialog als Selbstvollzug der Kirche?, 47–70. NEUNER Peter: Laici a klérus? Společenství Boţího lidu, Praha: Vyšehrad, 1997 (pŧvodní německé vydání z roku 1988). NILSON Jon: The Laity, in: PHAN Peter C. (ed.): The Gift of the Church: A Textbook on Ecclesiology, Collegeville: The Liturgical Press, 2000, 395–414. O‟BRIEN Oonagh, KAVANAGH Julie: Parish Leadership Groups. A Resourcebook, Dublin: The Columba Press, 2001. O‟DONNELL Christopher: Ecclesia. A Theological Encyclopedia of the Church, Collegeville, Minnesota: The Liturgical Press, 1996. O‟HALLORAN James: Církev jinak. Od základního společenství ke křesťanské obci, Praha: Síť, 2006, z anglického originálu Small Christian Communities. Vision and Practicalities, Dublin: Columba Press, 2002, přeloţil Jan Kofroň. 483 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury O‟MEARA Thomas F.: Theology of Ministry, Completely Revised Edition, New York: Paulist Press, 1999. O‟SHEA John (a kol.): Parish Project: A Resource Book for Parishes to Review their Mission, London: HarperCollins Religious, 1992. O‟SULLIVAN Patrick: Sign sof the Good & Bad Spirit, Loyola Institute – A centre for formation & leadership, http://www.loyola.org.au/images/uploads/documents/signs_of_the_good _and_bad_spirit_osullivan.pdf, (10.3.2009). O‟TOOLE James, GALBRAITH Jay, LAWLER III Edward E.: The Promise and Pitfalls of Shared Leadership. When Two (or More) Heads are Better Than One, in: PEARCE Craig L., CONGER Jay A. (ed.): Shared Leadership. Reframing the Hows and Whys of Leadership, Thousand Oaks, CA: Sage Publications, 2003, 250–268. O‟TOOLE James: When Leadership is an Organizational Trait, in: BENNIS Warren G., SPREITZER Gretchen M., CUMMINGS Thomas G. (ed.): The Future Leadership, San Francisco: Jossey-Bass, 2001. OBERLINNER L[…]: diaferó in: BALZ Horst, SCHNEIDER Gerhard (ed.): Exegetisches Wörterbuch zum Neuen Testament, sv. 1, Stuttgart – Berlin – Köln: Kohlhammer, 21992, 757–759. OLSEN Charles M.: Transforming Church Boards into Communities of Spiritual Leaders, Silver Spring, MD: The Alban Institute, 1995. OPATRNÝ Aleš: Vztah Hierarchického kněţství a ostatních sluţeb, in: KOLEKTIV AUTORŦ: O sluţebném kněţství. Sborník přednášek, Svitavy: Trinitas, 2006, 126–137. OSBORNE Kenan B.: Ministry: Lay Ministry in the Catholic Church, its History and Theology, Mahwah: Paulist Press, 1993. OSBORNE Kenan B.: Priesthood: A History of Ordained Ministry in the Roman Catholic Church, Mahwah, NY: Paulist Press, 1988. OSWALD Roy M., FRIEDRICH Robert E. jr.: Discerning Your Congregation‟s Future. A Strategic and Spiritual Approach, Bethesda, MD: The Alban Institute, 1996. PADDOCK Susan S.: Appreciative Inquiry in the Catholic Church, Plano, TX: Thin Book Publishing, 2003. PEARCE Craig L., CONGER Jay A. (ed.): Shared Leadership. Reframing the Hows and Whys of Leadership, Thousand Oaks, CA: Sage Publications, 2003. PEARCE Craig L., CONGER Jay A.: All Those Years Ago. The Historical Underpinnings of Shared Leadership, in: PEARCE Craig L., CONGER Jay A. (ed.): Shared Leadership. Reframing the Hows and Whys of Leadership, Thou- sand Oaks, CA: Sage Publications, 2003, 1–18. PESCH Otto Hermann: Druhý vatikánský koncil 1962–1965. Příprava, prŧběh, odkaz, Praha: Vyšehrad, 1996. Peter Senge and the Learning Organization, The Encyclopaedia of Informal Education infed.org, http://www.infed.org/thinkers/senge.htm, (26. 3. 2009). PETRÁČEK Vladimír (ed.): Farnost na cestě, Svitavy: Trinitas, 2003; z rakouských originálŧ vybral, přeloţil a uspořádal Vladimír Petráček. PFNAUSCH Edward G. (ed.): Code, community, ministry. Selected Studies for the Parish Minister Introducing the Code of Canon Law. Second Revised Edition, Washington, DC: Canon Law Society of America, 1992. 484 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury PIÉ-NINOT Salvador: Sensus fidei, in: LATOURELLE René, FISICHELLA Rino (ed.): Dictionary of Fundamental Theology, English-language edition edited by René Larourelle, New York: The Crossroad Publishing Company, 1994, 992–995. POCK Johann: Gemienden zwischen Idealisierung und Planungszwang. Biblische Gemeindetheologien in ihrer Bedeutung für gegenwärtige Gemeindeentwicklungen. Eine kritische Analyse von Pastoralplänen und Leitlinien der Diözesen Deutschlands und Österreichs, Wien / Berlin: Lit Verlag, 2006. POKORNÝ Petr: List Efezským. Český ekumenický komentář k Novému zákonu sv. 10, Praha: Centrum biblických studií AVČR a UK, 2005. POLÁKOVÁ Jolana: Filosofie dialogu, Praha: Academia, 1993; podrobné výpisky in: Klub Sluníčko, Filosofie dialogu (Rosenzweig, Ebner, Buber, Lévinas), http://klubslunicko.cz/slunce/dialog.htm, (4.3.2009). POLÁKOVÁ Jolana: Horizontála a vertikála dialogu, in: Teologické texty 1 (1996), 12– 13. POLÁKOVÁ Jolana: Smysl dialogu. O směřování k plnosti lidské komunikace, Praha: Vyšehrad, 2008. POSPÍŠIL Ctirad Václav: Hermeneutika mystéria. Struktury myšlení v dogmatické teologii, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005. POSPÍŠIL Ctirad Václav: Jako v nebi, tak i na zemi. Náčrt trinitární teologie, Praha: Krystal OP – Karmelitánské nakladatelství, 2007. POSPÍŠIL Ctirad Václav: Některé otázky spojené s ekleziologií společenství 1 – 4, in: Teologické texty 1 (1998) 8–9; 2 (1998) 43–46; 3 (1998) 91–94; 4 (1998) 119–120. POSPÍŠIL Ctirad Václav: Problematika partikulární církve v současné eklesiologii a její význam pro ţivot diecéze, in Identita církve, 70–79. POSPÍŠIL Ctirad Václav: Trojice – partikulární církev – akulturace. Nástin základních témat k teologii partikulární církve, in: KOLEKTIV AUTORŦ: O sluţebném kněţství. Sborník přednášek, Svitavy: Trinitas, 2006, 159– 184. POTTMEYER Hermann J.: Auf dem Weg zu einer dialogischen Kirche. Wie Kirche sich Iber selbst bewußt wird, in: FÜRST Gebhard (ed.): Dialog als Selbstvollzug der Kirche?, Questiones disputate, sv. 166, Freiburg/Basel/Wien: Herder, 1997, 117–132. POTTMEYER Hermann J.: Die zweispältige Ekklesiologie des Zweitens Vaticanum – Ursache nachkonciliarer Konflikte, in: Trierer theologische Zeitschrift 92 (1993) 242–295. POWER David N.: Kněţství, in: FIORENZA Francis S., GALVIN John P. (ed.): Systematická teologie. Římskokatolická perspektiva, sv. 3, Vyšehrad: CDK, 1998, 105–118. PRACH Václav: Synodos, Odos, in: Řecko-český slovník, Praha: Scriptum, 1993. PROVENCHER Normand: The Church in the World, The Jurist 47 (1987) 32–50. PROVOST James H.: Presbyteral Councils, in: PFNAUSCH Edward G. (ed.): Code, community, ministry. Selected Studies for the Parish Minister Introducing the Code of Canon Law. Second Revised Edition, Washington, DC: Canon Law Society of America, 1992, 56–58. 485 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury Představenstvo, Wikipedie. Otevřená encyklopedie, http://cs.wikipedia.org/wiki/Spr%C3%A1vn%C3%AD_rada, (24.3.2009). PUZA Richard: Das synodale Prinzip in historischer, rechtstheologischer und kanonistischer Bedeutung, in: FÜRST Gebhard (ed.): Dialog als Selbstvollzug der Kirche?, Questiones disputate, sv. 166, Freiburg/Basel/Wien: Herder, 1997, 242–269. PUZA Richard: Le principe synodale et les deus types des synodes entre le Code de 1917 at le Code de 1983, in: MELLONI Alberto, SCATENA Sylvia (ed.): Synod and Synodality. Theology, History, Canon Law and Ecumenism in new contact. International Colloquium Bruges 2003, Christianity and History Series of the John XXIII Foundation for Religious Studies in Bologna, Münster: Lit Verlag, 2005, 647–662. QUELLET Marc: Priestly Ministry at the Service of Ecclesial Communion, Communio 23 (1996) 677–687. RABAN Miloš: Sněm české katolické církve. Obnova synodality, Praha: Vyšehrad, 2000. RADEMACHER William J.: Lay Ministry: A Theological, Spiritual, & Pastoral Handbook, Slough: St Paul Publications, 1991. RADKOVSKÝ František, HRUŠKA Petr: Pastorační plánování v Plzeňské diecézi, in: DEMEL Zdeněk, SCHLEMMER Karl (ed.): Pronikavá změna pastorace, nebo sebezáchovný provoz? Být církví misionářským zpŧsobem, Mezinárodní teologické sympozium, České Budějovice, 21. – 23. října 2004, České Budějovice: Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2005, 61–89. RAELIN Joseph A.: Creating Leaderful Organizations. How to Bring Out Leadership in Everyone, San Francisco: Berret-Koehler, 2003. RAHNER Karl: Logika existenciálního poznání u Ignáce z Loyoly, in: RAHNER Karl: Dynamický prvek v církvi, Olomouc: Centrum Aletti Velehrad-Roma, 2007, 104–174. RAHNER, Karl: Office and Free Charism, in: LEHMAN, K., RAFFELT, A.: The Practice of Faith. A Handbook of Contemporary Spirituality, London: SCM Press, 1985, 172–178. RATZINGER Joseph: Biblical Foundations of Priesthood, proslov přednesený na Synodě biskupŧ 1. října 1990, Communio 17 (1990) 617–627. RATZINGER Joseph: Církev jako společenství, Praha: Zvon, 1995. RATZINGER Joseph: The Theological Locus of Ecclesial Movements, Communio 25 (1998) 480–504. RAUSCH Thomas P.: Priesthood Today. An Appraisal, Mahwah, NJ: Paulist Press, 1992. RENDLE Gil, MANN Alice: Holy Conversations. Strategic Planning as a Spiritual Practice for Congregations, Bethesda, MD: The Alban Institute, 2003. Resources for Fostering Community and Dialogue, Presbyterian Peacemaking Program, 2008, Peace Unity Purity, http://www.pcusa.org/peaceunitypurity/resources/fostering.pdf, (6.3.2009). RISI M[…]: krinó in: BALZ Horst, SCHNEIDER Gerhard (ed.): Exegetisches Wörterbuch zum Neuen Testament, sv. 2, Stuttgart – Berlin – Köln: Kohlhammer, 2 1992, 787–794. 486 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury ROBERSON Ronald G.: Theological Foundations for Eparchial Pastoral Councils. An Eastern Perspective, USCCB, http://www.usccb.org/laity/roberson.shtml, (15.2.2009). ROBERT Henry M. III. (a kol.): Robert‟s Rules of Order, Newly Revised, Cambridge, MA: Perseus Publishing, 102000. ROBERT Henry M. III. (a kol.): Robert‟s Rules of Order, Revised, Parliamentary Procedure Online, http://www.parlipro.org, (6.3.2009). Robert‟s Rules of Order Online, http://www.rulesonline.com, (6.3.2009). Robert‟s Rules of Order, http://www.robertsrules.org, (6.3.2009). Robertova pravidla jednacího řádu, Praha: Institut pro ekonomickou a politickou kulturu, 2006. ROSATO Philip J.: Priesthood of the Baptized and Priesthood of the Ordained, Gregorianum 68 (1987) 215–266. ROSS Rick, ROBERTS Charlotte: Balancing Inquiry and Advocacy, in: SENGE Peter M. (a kol.): The Fifth Discipline Fieldbook. Strategies and Tools for Building a Learning Organization, London, Nicholas Brealey Publishing, 1994, 253–259. ROUTHAUGE Arlin: Sizing Up a Congregation for New Member Ministry, New York: The Episcopal Church Center, 1985. RUDGE Peter F.: Ministry and Management. The Study of Ecclesiastical Administration, London: Tavistock, 1968. RUPNIK Marko Ivan: O duchovním otcovství a rozlišování, Olomouc: Velehrad, 2001. RUPNIK Marko Ivan: O duchovním rozlišování. Cesta ke zralosti, Olomouc: Velehrad, 2002. RUSH Ormond: Senus fidei. Faith „making sense“ of Revelation, Theological Studies 62 (2001) 231–261. RYCHETNÍK Luděk: Robertova pravidla jednacího řádu, in: Distance – Revue pro kri- tické myšlení 1 (2006), http://www.distance.cz/index.php?option=com_content&view=article&i d=6&idc=34&Itemid=13, (27.3.2009). SALLY David: Co-leadership. Lessons from the Republican Rome, in: California Ma- nagement Review 44 (2002) 65–83. SECONDIN Bruno: Nová hnutí v církvi, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999. SELLON Mary K., SMITH Daniel P., GROSSMAN Gail F.: Redeveloping the Congre- gation. A How To for Lasting Change, Silver Spring, MD: The Alban In- stitute, 2002. SENGE Peter M. (a kol.): Schools That Learn. A Fifth Discipline Fieldbook for Educators, Parents, and Everyone Who Cares About Education, Currency, 2000. SENGE Peter M. (a kol.): The Dance of Change. The Challenges to Sustaining Momentum in Learning Organizations, London, Nicholas Brealey Publishing, 1999. SENGE Peter M. (a kol.): The Fifth Discipline Fieldbook. Strategies and Tools for Building a Learning Organization, London, Nicholas Brealey Publishing, 1994. SENGE Peter M.: Establishing a Pilot Group, in: SENGE Peter M. (a kol.): The Dance of Change. The Challenges to Sustaining Momentum in Learning Organizations, London, Nicholas Brealey Publishing, 1999, 39–41. 487 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury SENGE Peter M.: Pátá disciplína. Teorie a praxe učící se organizace, Aktualizované vydání, Praha: Management Press, 2007. SENGE Peter M.: The Fifth Discipline. The Art & Practice of the Learning Organization, London: Random House Business Books, 1999 (prvně publikováno v r. 1990). SENGE Peter M.: The Fifth Discipline. The Art & Practice of the Learning Organization, Revised and Updated with 100 New Pages, London: Random House Business Books, 2006 (prvně publikováno v r. 1990). SENGE Peter M.: The Growth Processes of Profound Change, in: SENGE Peter M. (a kol.): The Dance of Change. The Challenges to Sustaining Momentum in Learning Organizations, London, Nicholas Brealey Publishing, 1999, 42– 57. SENGE Peter M.: The Leadership of Profound Change, in: SENGE Peter M. (a kol.): The Dance of Change. The Challenges to Sustaining Momentum in Learning Organizations, London, Nicholas Brealey Publishing, 1999, 10–21. SENGE Peter M.: The Life Cycle of Typical Change Initiatives, in: SENGE Peter M. (a kol.): The Dance of Change. The Challenges to Sustaining Momentum in Learning Organizations, London, Nicholas Brealey Publishing, 1999, 5– 10. SESBOÜRÉ Bernard: Lay Ecclesial Ministries. A Theological Look into the Future, in The Way 42 (2003) 57–72. SHAW Russell B.: Ministry or Apostolate? What Should the Catholic Laity Be Doing?, Our Sunday Visitor Publishing: Huntington, 2002. Short History of Robert‟s Rules, The Official Robert‟s Rules of Order Website, http://www.robertsrules.com/history.html, (27.3.2009). SCHÄRTL Thomas: Úvahy o teologii dialogu, in: Teologické texty 3 (2006), ze Stimmen der Zeit 4 (1998) přeloţil Miloš Voplakal. SCHEFFCZYK Leo: Laypersons, deacons, and priests: A difference of ministries, Communio 23 (1996) 639–655. SCHERER Ross P.: A New Typology for Organizations. Market, Bureaucracy, Clan and Mission, with Application to American Denominations, in: Journal for the Scientific Study of Religion 27 (1988) 475–498. SCHINDLER David L.: Institution and Charism. The Missions of the Son and the Spirit in Church and World, Communio 25 (1998) 253–273. SCHMITZ Heribert: Der Bischof und die vielen Räte, in: Trierer theologische Zeitschrift 79 (1970), 321–344. SCHNACKENBURG Rudolf: Der Brief an die Epheser. Evangelisch-katholischer Kom- mentar zum Neuen Testament sv. 10, Zürich/Köln: Benziger/Neukirchener Verlag, 1982. SCHUNACK G[…]: dokimazó, in: BALZ Horst, SCHNEIDER Gerhard (ed.): Exegetisches Wörterbuch zum Neuen Testament, sv. 1, Stuttgart – Berlin – Köln: Kohlhammer, 21992, 825–829. SCHWARZ Christian A., SCHALK Christoph A.: Přirozený rŧst církve. Příručka pro realizaci programu, Praha: Luxpress, 2003. SCHWARZ Christian A.: Die 3 Farben deiner Gaben. Wie jeder Christ seine geistliche Gaben entecken und entfalten kann, Emmelsbüll: C & P Verlag, 2001. SCHWARZ Christian A.: Die dreifache Kunst Gott zu erleben. Die befreiende Kraft eines trinitarischen Glaubens, Emmelsbüll: C & P Verlag, 1999. 488 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury SCHWARZ Christian A.: Farbe bekennen mit Natürlicher Gemeinde-entwicklung. Wie kann ich mein Christsein kraftvoll leben und entfalten?, Emmelsbüll: C & P Verlag, 2005. SCHWARZ Christian A.: Natürliche Gemeinde-entwicklung in der katholischen Kirche, Ravensburg: D & D Medien, 2003. SCHWARZ Christian A.: Přirozený rŧst církve. Prŧvodce osmi základními vlastnostmi zdravých sborŧ, Praha: Luxpress, 1996. SCHWARZ Christian A.: The 3 Colors of Ministry. A trinitarian approach to identifying and developing your spiritual gifts, St. Chales, IL: ChurchSmartResources, 2001. SICARI Antonio M.: Ecclesial Movements. A New Framework for Ancient Charisms, Communio 29 (2002) 286–308. SIEBEN Herman Josef: Synode, Synoden, Synodalität. A. Synode, Synodalität. I. Historisch-theologisch, in: Lexikon für Theologie und Kirche, sv. 9, Freiburg: Herder, 32000 (1999–2001), sl. 1186n. SIMON Josef: Dialog als Wahrheitsweg, in: FÜRST, Dialog als Selbstvollzug der Kirche?, 30–46. Situational Leadership II , in: 12 Manage, The Executive Fast Track, Situational Leadership, http://www.12manage.com/methods_blanchard_situational_leadership.ht ml, (24. 3. 2009). Pro souhrnný přehled obou přístupŧ srov. Hersey- Blanchard Situational Theory, in: Wikipedia, The Free Encyklopedia, http://en.wikipedia.org/wiki/Hersey-Blanchard_situational_theory, (24. 3. 2009). SMITH Gordon T.: The Voice of Jesus. Discernment, Prayer and the Witness of the Spirit, Downers Grove: Inter Varsity Press, 2003. SMITH Peter M.: Shared Leadership. New Ways of Leading, Organizational Productivity Institute, http://www.opi-inc.com/shared_leadership.htm, (23. 3. 2009) SOFIELD Loughlan, JULIANO Carrol: Collaboration. Uniting Our Gifts in Ministry, Notre Dame, IN: Ave Maria Press, 2000. SOFIELD Loughlan, KUHN Donald H.: The Collaborative Leader: Listening to the wisdom Of God‟s People, Notre Dame, Indiana: Ave Maria Press, 1995. SPENDEL Stefanie: Dialog, Dialogik VI. Praktisch-theologisch, in: Lexikon für Theologie und Kirche, 3. sv., Freiburg: Herder, 31999–2001, 196. SPIELBERG Bernhard: Kreisquadrat und Pfarrgemeinde. Zwei unlösbare probleme, in: Lebendige Seelsorge. Gemeinde neu verstehen, 2 (2006) 92–100. Spisy apoštolských otcŧ, Praha: Kalich, 1986. STEGMAIER Werner: Heimsuchung. Das Dialogische in der Philosophie des 20. Jahrhunderts, in: FÜRST, Dialog als Selbstvollzug der Kirche?, 9–29. SUDBRACK Josef: Unterscheidung der Geister, in: Schütz Christian (ed.): Praktisches Lexikon der Spiritualität, Freigurg – Basel – Wien: Herder, 1988, 1328– 1330. SULLIVAN Francis A.: The Church We Believe In, Mahwah: Paulist Press, 1988. SVEIBY Karl-Erik: The First Leadership? Shared Leadership in Indigenous Hunter-Ga- therer Bands, koncept kapitoly knihy o domorodém vŧdcovství, která má vyjít v roce 2009, ke staţení na Sveiby Knowledge Associates, http://www.sveiby.com/articles/FirstLeadership.pdf, (23.3.2009).. 489 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury ŠPIDLÍK Tomáš, RUPNIK Marko I.: Nové cesty pastorální teologie. Krása jako výcho- disko, Olomouc: Refugium, 2008. TAYLOR Justin: The „Council“ of Jerusalem in Acts 15, in: MELLONI Alberto, SCATENA Sylvia (ed.): Synod and Synodality. Theology, History, Canon Law and Ecumenism in new contact. International Colloquium Bruges 2003, Christianity and History Series of the John XXIII Foundation for Religious Studies in Bologna, Münster: Lit Verlag, 2005, 107–113, 113. TEBARTZ-VAN ELST Franz-Peter: Gemeinden werden sich verändern. Mobilität als pastorale Herausforderung, Würzburg: Echter Verlag, 2001. The Official Robert‟s Rules of Order Web Site, http://www.robertsrules.com, (6.3.2009). THOMPSON James D., TUDEN Arthur: Strategies, Structures and Processes of Organi- zational Decizion, in: THOMPSON James D. (a kol., ed.): Comparative Studies in Administration, Pittsburgh: University of Pittsburgh Press, 1959, 195–216. THURSTON Bonnie Bowman: The Early Church Finds Its Way. Discernment in the Acts of the Apostles, in: HungryHearts 4 (2002) 3–8. TIMMS Noel: Diocesan Dispositions and Parish Voices in the Roman Catholic Church, Chelmsford, Essex: Matthew James Publishing, 2001. TONER Jules J.: A Method of Communal Discernment of God‟s Will, in: Studies in the Spirituality of Jesuits 3/4 (1971). TONER Jules J.: Discerning God‟s Will. Ignatius of Loyola‟s Teaching on Christian Decision Making, St. Luis: The Institute of Jesuit Sources, 1991. TONER Jules J.: The Deliberation that Started the Jesuits. A Commentary on the Deliberatio primorum Patrum. Newly Translated with a Historical Introduction, in: Studies in the Spirituality of Jesuits 6/4 (1974). TRONDLE Dieter: Co dělat ve farní radě?, soukromý překlad z německého originálu z roku 1977 (bez dalších údajŧ) poskytl P. J. Hurt, k dispozici na http://www.knihovna.net, (29.6.2008). Turning Points Transforming Middle Schools, http://www.turningpts.org/pdf/Teams.pdf, (23. 3. 2009) VANDENAKKER John Paul: Small Christian Communities and the Parish. An Ecclesiological Analysis of the North American Experience, Rowman & Littlefield, 1995. VANHOYE Albert: Charism, in: LATOURELLE René, FISICHELLA Rino (ed.): Dictionary of Fundamental Theology, English-Language Edition, edited by, New York: The Crossroad Publishing Company, 1994, 103–108, 104 no. 1. VANHOYE Albert: The Biblical Question of „Charisms“ after Vatican II, in: LATOURELLE René (ed.), Vatican II Assessment and Perspectives: Twenty-five Years After (1962-1987), New York: Paulist Press, 1988, sv. 1, 439–468. VELTERI John: Group Decision-Making in a Faith Mode. A Case Study, Orientations for Spiritual Growth, http://spiritualorientations.com/group.htm, (9.3.2009). VELTERI John: Gudelines for Discerning Spirits, Chapter 29 Orientations, Vol 2: Part B, Orientations for Spiritual Growth, http://spiritualorientations.com/guidelines1.htm, (9.3.2009). VEN Johannes A. van der: Ecclesiology in Context, Michigan – Cambridge: Eerdmans Publishing, 1996. 490 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury VODÁČEK Leo, VODÁČKOVÁ Olga: Management. Teorie a praxe v informační společ- nosti, Praha: Management Press, 2001. VOLF Miroslav: After Our Likeness. The Church as the Image of the Trinity, Grand Rapids, MI: William B. Eerdmans Publishing Company, 1998. VYBÍRAL Zbyněk: Lţi, polopravdy a pravda v lidské komuikaci, Praha: Portál, 2003. VYBÍRAL Zbyněk: Psychologie komunikace, Praha: Portál, 2005. WAAIJMAN Kees: Spirituality. Forms, Foundations, Methods (= Studies in Spirituality Supplement Volume 8), Louven: Peeters, 2002. WAGEMAN Ruth (a kol.): Senior Leadership Teams. What it Takes to Make Them Great, Watertown, MA: Harvard Business Press, 2008. WANKE Joachim: Hranice dialogu, in: Teologické texty 1 (1996), 7–8, z Neue Herausforderungen – bleibende Aufgaben. Beiträge zur Pastoral in postsozialistischer Zeit, Leipzig: St. Benno Verlag, 1995, 270–275, přeloţil M. K. WEBER Franz: Spannungsgeladene Vielfalt. Gemeindeerfahrungen in der Weltkirche, in: KRIEGER Walter, SIEBERER Balthasar (ed.): Gemeinden der Zukunft – Zukunft der Gemeinden, Würzburg: Echter Verlag, 2001, 86–105. WEISER Alfons: Die Apostelgeschichte, Leipzig: St. Benno-Verlag, 1989. WHEATLEY Margaret J.: Finding Our Way. Leadership For an Uncertain Time, San Francisco: Berrett-Koehler Publishers, 2005. WHEATLEY Margaret J.: Chaos and the Strange Attractor of Meaning, in: HICKMAN Gill Robinson (ed.): Leading Organizations. Perspectives for a New Era, Thousand Oaks, CA: Sage Publications, 1998, 158–165. WHITEHEAD James D., WHITEHEAD Evelyn Eaton: Method in Ministry. Theological Reflection and Christian Ministry, Revised Edition, Franklin, WI: Sheed & Ward, 1995. WHITMORE John: Koučování. Rozvoj osobnosti a zvyšování výkonnosti, 2. rozšířené vydání, Praha: Management Press, 2007. WIRTH Steven: Communal Discernment. Choosing with God in Community, in: HungryHearts 2 (2002) 3–6, The Office of Spiritual Formation, HungryHearts, http://www.pcusa.org/spiritualformation/hungryhearts/archive/discernme nt.pdf, (9.3.2009). WOLLBOLD Andreas: Handbuch der Gemeindepastoral, Regensburg: Verlag Friedrich Pustet, 2004. WOLLBOLD Andreas: Kirche als Wahlheimat. Beitrag zu einer Antwort auf die Zeichen der Zeit, Würzburg: Echer Verlag, 1998. ZAHRÁDKOVÁ Eva: Teambuilding. Cesta k efektivní spolupráci, Praha: Portál, 2005. ZAUNER Wilhelm: Laici v církvi, 3. Rehabilitace laika v církvi, Pastorace.cz, http://www.pastorace.cz, Tematické texty – Laici – Laici v církvi, (19.9.2008). ZERFAß Rolf: Die kirlichen Grundvolzüge – im Horizont der Gottesherrschaft, in: Konferenz der Bayerischen Pastoraltheologen (ed.): Das Handeln der Kirche in der Welt von heute. Ein pastoraltheologischer Grundriss, München, 1994, 32–50. ZERFAß Rolf: Praktische Theologie als Handlungswissenschaft, in KLOSTERMANN Ferdinand, ZERFAß Rolf (ed.), Praktische Theologie heute, München Mainz, 1974, 164–177. 491 Pastorační rady farnosti Seznam pramenů a literatury ZERFAß Rolf: Was gehen uns die an, die uns nichts angehen? in: KRIEGER Walter, SIEBERER Balthasar (ed.): Caritas – Dienst an Mensch und Gesellschaft, Würzburg: Echter Verlag, 1999, 23–39, 32. ZULEHNER Paul M., POLAK Regina, HAMACHERS-ZUBA Ursula: Respiritualisierung als ‚heilsgeschichtliches Muss„, in: NAUER Doris, BUCHER Rainer, WEBER Franz (ed.): Praktische Theologie. Bestandaufnahme und Zukunftsperspektiven, Stuttgart: Kohlhammer, 2005, 270–279. ZULEHNER Paul M.: Mozart und die Philharmoniker, in: FÜRST Gebhard (ed.): Dialog als Selbstvollzug der Kirche?, Questiones disputate, sv. 166, Freiburg/Basel/Wien: Herder, 1997, 270–283. ZULEHNER Paul M.: Pastoraltheologie. sv.1, Fundamentalpastoral – Kirche zwischen Auftrag und Erwartung, Düsseldorf: Patmos, 1989. (E) POMOCNÉ ANALYTICKÉ NÁSTROJE V tomto oddíle jsou uvedeny odkazy na nástroje pouţité v rámci dizertačního projektu pro elektronické získávání dat a jejich následné analytické zpracování. Weft QDA, A Free Gualitative Analysis Software Application, http://www.pressure.to/qda WinHTTrack Website Copier, http://www.httrack.com DownThemAll, A Mozilla Firefox Extension, http://www.downthemall.net Google Desktop, http://desktop.google.com 492 Pastorační rady farnosti Seznam příloh SEZNAM PŘÍLOH VE DRUHÉM SVAZKU DIZERTACE PŘEHLED POUŢITÝCH SYMBOLŦ A ZKRATEK ..................................................... 498 P 1. CÍRKEVNÍ DOKUMENTY O PASTORAČNÍCH RADÁCH ............................ 499 P 2. PRF V DOKUMENTECH UČITELSKÉHO ÚŘADU CÍRKVE ......................... 521 P 3. REFORMA RAD V DIECÉZI REGENSBURG V R. 2005 ................................. 543 P 4. ZÁKLADNÍ DOKUMENT PRF PODLE MARKA F. FISCHERA .................... 550 P 5. BISKUPSTVÍ – DOPROVODNÝ DOPIS K DOTAZNÍKU ............................... 552 P 6. BISKUPSTVÍ – PRŦZKUMNÝ DOTAZNÍK ..................................................... 553 P 7. PODPORA RAD NA JEDNOTLIVÝCH BISKUPSTVÍCH................................ 556 P 8. STANOVY PASTORAČNÍCH RAD V PLZEŇSKÉ DIECÉZI.......................... 558 P 9. ÚKOLY PRF V RÄTE UND VERBÄNDE A VE STANOVÁCH...................... 566 P 10. PRIMÁRNÍ ANALÝZA PLENÁRNÍHO SNĚMU .............................................. 568 P 11. SEKUNDÁRNÍ ANALÝZA PLENÁRNÍHO SNĚMU ....................................... 593 P 12. FARNOSTI – DOPROVODNÝ DOPIS K DOTAZNÍKU ................................... 604 P 13. FARNOSTI – PRŦZKUMNÝ DOTAZNÍK ......................................................... 605 P 14. FARNOSTI – PŘIPOMENUTÍ ŢÁDOSTI ........................................................... 607 P 15. TYPOLOGIE FARNOSTÍ DLE POČTU ÚČASTNÍKŦ ..................................... 608 P 16. PROFIL ZKOUMANÝCH PRF A PROFIL RESPONDENTŦ ........................... 610 P 17. WEFT QDA: SOFTWARE PRO KVALITATIVNÍ ANALÝZU ........................ 611 P 18. PRIMÁRNÍ ANALÝZA DAT TERÉNNÍHO VÝZKUMU ................................. 612 P 19. SEKUNDÁRNÍ ANALÝZA DAT TERÉNNÍHO VÝZKUMU .......................... 647 P 20. RŦZNÉ MODELY PASTORAČNÍ TEOLOGICKÉ REFLEXE ......................... 667 P 21. SPOLEČNÉ ROZLIŠOVÁNÍ BOŢÍ VŦLE ......................................................... 675 P 22. SMĚRNICE PRO KOMUNITNÍ ROZLIŠOVÁNÍ .............................................. 676 P 23. PROCES SPOLEČNÉHO ROZLIŠOVÁNÍ ......................................................... 678 P 24. OSNOVA A OBSAH DIECÉZNÍCH SMĚRNIC PRO PRF................................ 680 ANOTACE - ANNOTATION .......................................................................................... 683 493  UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Katolická teologická fakulta Katedra pastorálních oborŧ a právních věd Pastorální teologie a kanonické právo MGR. PETR HRUŠKA, STL PASTORAČNÍ RADY FARNOSTÍ V ČESKÉ CÍRKEVNÍ PROVINCII JAKO REALIZACE SYNODALITY V PASTORAČNÍ PRAXI Dizertační práce – Druhý svazek PŘÍLOHY Vedoucí práce: doc. Ing. Aleš Opatrný, ThD. PRAHA 2009 Přílohy Seznam příloh SEZNAM PŘÍLOH PŘEHLED POUŢITÝCH ZKRATEK .............................................................................. 498 P 1. CÍRKEVNÍ DOKUMENTY O PASTORAČNÍCH RADÁCH ............................ 499 P 2. PRF V DOKUMENTECH UČITELSKÉHO ÚŘADU CÍRKVE ......................... 521 P 3. REFORMA RAD V DIECÉZI REGENSBURG V R. 2005 ................................. 543 P 4. ZÁKLADNÍ DOKUMENT PRF PODLE MARKA F. FISCHERA .................... 550 P 5. BISKUPSTVÍ – DOPROVODNÝ DOPIS K DOTAZNÍKU ............................... 552 P 6. BISKUPSTVÍ – PRŦZKUMNÝ DOTAZNÍK ..................................................... 553 P 7. PODPORA RAD NA JEDNOTLIVÝCH BISKUPSTVÍCH................................ 556 P 8. STANOVY PASTORAČNÍCH RAD V PLZEŇSKÉ DIECÉZI.......................... 558 P 9. ÚKOLY PRF V RÄTE UND VERBÄNDE A VE STANOVÁCH...................... 566 P 10. PRIMÁRNÍ ANALÝZA PLENÁRNÍHO SNĚMU .............................................. 568 P 11. SEKUNDÁRNÍ ANALÝZA PLENÁRNÍHO SNĚMU ....................................... 593 P 12. FARNOSTI – DOPROVODNÝ DOPIS K DOTAZNÍKU ................................... 604 P 13. FARNOSTI – PRŦZKUMNÝ DOTAZNÍK ......................................................... 605 P 14. FARNOSTI – PŘIPOMENUTÍ ŢÁDOSTI ........................................................... 607 P 15. TYPOLOGIE FARNOSTÍ DLE POČTU ÚČASTNÍKŦ ..................................... 608 P 16. PROFIL ZKOUMANÝCH PRF A PROFIL RESPONDENTŦ ........................... 610 P 17. WEFT QDA: SOFTWARE PRO KVALITATIVNÍ ANALÝZU ........................ 611 P 18. PRIMÁRNÍ ANALÝZA DAT TERÉNNÍHO VÝZKUMU ................................. 612 P 19. SEKUNDÁRNÍ ANALÝZA DAT TERÉNNÍHO VÝZKUMU .......................... 647 P 20. RŦZNÉ MODELY PASTORAČNÍ TEOLOGICKÉ REFLEXE ......................... 667 P 21. SPOLEČNÉ ROZLIŠOVÁNÍ BOŢÍ VŦLE ......................................................... 675 P 22. SMĚRNICE PRO KOMUNITNÍ ROZLIŠOVÁNÍ .............................................. 676 P 23. PROCES SPOLEČNÉHO ROZLIŠOVÁNÍ ......................................................... 678 P 24. OSNOVA A OBSAH DIECÉZNÍCH SMĚRNIC PRO PRF................................ 680 ANOTACE - ANNOTATION .......................................................................................... 683 497 Přílohy Seznam zkratek PŘEHLED POUŢITÝCH ZKRATEK ApS............ Direktář o pastorační sluţbě biskupŧ Apostolorum successores CIC ............ Kodex kanonického práva Codex iuris canonici ČB ............. Diecéze českobudějovická Čína ........... dopis papeţe Benedikta XV. věřícím v Číně DC ............. Duchovní cvičení sv. Ignáce z Loyoly DPCP......... Diocesan Parish Council Personnel DPP ........... diecézní pastorační plán DPR ........... diecézní pastorační rada EdM ........... Instrukce o spolupráci ve sluţbě kněţí Ecclesiae de mysterio EI ............... Direktář o pastorační sluţbě biskupŧ Ecclesiae imago EiA ............ Postsynodální apoštolská exhortace Jana Pavla II. Ecclesia in Asia ES .............. Motu proprio Pavla VI. Ecclesiae Sanctae Felicita ....... promluva papeţe Benedikta XVI. k PRF farnosti Sv. Felicity v Římě HK ............. Diecéze královéhradecká ChL............ Postsynodální apoštolská exhortace Jana Pavla II. Christifideles laici KKC .......... Katechismus katolické církve KPV........... Instrukce kongregace pro klérus Kněz, pastýř a vŧdce farního společenství LT .............. Diecéze litoměřická LThK ......... Lexikon für Theologie und Kirche, 3. vydání, ed. Walter Kasper (1999–2001) Magliana ... promluva papeţe Benedikta XVI. k PRF farnosti Sv. Tváře Jeţíšovy v Římě NCCL ........ National Council of the Catholic Laity NMI ........... Apoštolský dopis Jana Pavla II. Novo millennio ineunte NPC ........... National Pastoral Council NPPC......... National Pastoral Planning Conference OCh ........... Oběţník kongregace pro klérus Omnes christifideles P................. Příloha – s připojením pořadového čísla přílohy uvedené ve druhém svazku PG.............. Postsynodální apoštolská exhortace Jana Pavla II. Pastores gregis PH.............. Arcidiecéze praţská PL .............. Diecéze plzeňská Pr ............... Propositiones biskupské synody o laicích PRF............ pastorační rada farnosti Räte ........... Verantwortung des Ganze Gottesvolkes für die Sendung der Kirche SM ............. dokument biskupské synody o sluţebném kněţství De Sacerdotio ministeriali ŢaP ............ dokument plenárního sněmu v ČR Ţivot a poslání křesťanŧ v církvi a ve světě Pro biblické citace jsou pouţity zkratky zavedené in: Nový zákon. Text uţívaný v českých liturgických knihách přeloţený z řečtiny se stálým zřetelem k Nové vulgátě, Praha: Sekretariát České liturgické komise, 1989, 6–7. Pro citace dokumentŧ 2. vatikánského koncilu jsou pouţity zkratky zavedené in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, 27. 498 Přílohy P1 P 1. CÍRKEVNÍ DOKUMENTY O PASTORAČNÍCH RADÁCH V této příloze jsou shromáţděny texty, které se v dokumentech univerzálního učitelského úřadu církve zmiňují o pastoračních radách farností či o pastoračních radách obecně,1273 doplněné o některé klíčové texty k tématu účasti všech věřících na společném poslání. Na závěr jsou navíc připojeny relevantní texty ze závěrečného dokumentu Plenárního sněmu katolické církve v České republice, jejichţ historií na sněmu se pak podrobně zabývá příloha P 10.5. Text této sběrné přílohy P 1 slouţil jako zdrojový text pro následné systematičtější analýzy a reflexe (srov. příloha P 2 a část 1.2 hlavního textu dizertace). Dokumenty uvedené v této příloze jsou řazeny dle data svého oficiálního vydání. Kvŧli naznačení pŧvodního místa citovaného úryvku v celku dokumentu jsou někdy zařazeny kurzívou zvýrazněné mezinadpisy, které jsou v dokumentech součástí pŧvodních textŧ. Čísla článkŧ jsou v textech uvedena vlevo na začátku daného článku či jeho prvního odstavce, pokud má článek odstavcŧ více, je někdy pouţito indexové číslování pro vyjádření pořadí daného odstavce v článku. Pŧvodní poznámky pod čarou jsou v přepisech textŧ zapracovány přímo do textu formou čísla pŧvodní poznámky v kulatých závorkách, za kterým následuje vlastní poznámka ve dvojitých kulatých závorkách, vše kvŧli odlišení od vlastního textu malým písmem. Systém poznámek pod čarou je pouţit pro komentující poznámky autora této dizertace nebo, je-li to pro porozumění překladu podstatné, pro uvedení latinské, anglické či německé předlohy textu.1274 Kurzíva v textu označuje zdŧraznění autora této dizertace. P 1.1 VĚROUČNÁ KONSTITUCE O CÍRKVI LUMEN GENTIUM (LG) (21. 11. 1964)1275 Kapitola 4: Laici 371 Laici jako všichni věřící mají nárok dostávat štědře od posvěcených pastýřů z duchovních pokladů církve především pomoc Božího slova a svátostí. (6)((Srov. CIC, kán. 682)) Své potřeby a přání ať sdělují svým pastýřům s tou svobodou a důvěrou, která se sluší na Boží syny a bratry v Kristu. Z jejich vědění, kompetence a postavení plyne možnost a někdy i povinnost vyjádřit svůj názor na to, co by mohlo být církvi k dobru. (7)((Srov. Pius XII., proslov De quelle consolation, uv. m. 789: „V rozhodných bitvách vycházejí někdy nejšťastnější podněty přímo z fronty.“ Týž, proslov L’importance de V takovém případě se to má dít prostřednictvím institucí la presse catholique, 17.2.1950: AAS 42 (1950), 256)) k tomu v církvi určených a vždy s pravdivostí, statečností a moudrostí, s úctou a láskou k těm, kteří z důvodu svého posvátného úřadu zastupují Krista. 1273 Základem pro tento souhrn jsou webové stránky Marka F. Fischera ze St. John's Seminary, Camarillo, jednoho z předních amerických odborníkŧ na problematiku pastoračních rad; Parish pastoral councils, http://www.pastoralcouncils.com (Bibliography – Official text about councils), (6.9.2008). Texty uvedené na těchto stránkách v září 2008 byly doplněny o některé další úryvky z tam uvedených dokumentŧ a o relevantní úryvky ze tří dalších dokumentŧ na stránkách neuvedených: z Katechismu katolické církve, post-synodální apoštolské exhortace Jana Pavla II. Pastores gregis, nového direktáře pro sluţbu biskupŧ Apostoloris succesorum, z dopisu papeţe Benedikta XVI. věřícím v Číně a z promluvy Benedikta XVI. k pastorační radě farnosti v Magliana. Pokud byly dostupné oficiální překlady do češtiny, jsou texty, aţ na označené výjimky, uvedené ve znění těchto překladŧ. Pokud k některým dokumentŧ oficiální české překlady v době zpracování této studie neexistovaly, je pouţit vlastní pracovní překlad autora této dizertace z angličtiny. 1274 Pokud nebude uvedeno jinak, tyto jazykové mutace jsou čerpány z příslušných oficiálních textŧ na http://www.vatican.va, kde je snadné je vyhledat, a tak jiţ dále nebudou uváděny jejich přesné bibliografické údaje. 1275 DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, (ze dne 21. listopadu 1964), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, 29–100. 499 Přílohy P1 P 1.2 DEKRET O PASTÝŘSKÉ SLUŢBĚ BISKUPŦ V CÍRKVI CHRISTUS DOMINUS (ChD) (28. 10. 1965)1276 Kapitola 2: Biskupové a místní církve III. Spolupracovníci diecézního biskupa v pastýřské sluţbě 2. Diecézní kurie a rady 274 Je velmi ţádoucí,1277 aby se v kaţdé diecézi ustavila zvláštní pastorační rada,1278 které předsedá biskup a k níţ náleţejí zvlášť vybraní klerici, řeholníci a laici.1279 Úkolem této rady bude zkoumat vše, co souvisí s pastoračním pŧsobením, zvaţovat to1280 a vyvozovat praktické závěry.1281 P 1.3 DEKRET O APOŠTOLÁTU LAIKŦ APOSTOLICAM ACTUOSITATEM (AA) (18. 11. 1965)1282 Kapitola 3: Různá pole apoštolátu 10 Poněvadţ laici mají účast na úřadě Krista, kněze, proroka a krále, podílejí se aktivně na ţivotě a činnosti církve. Uvnitř církevních obcí je jejich činnost tak nutná, ţe apoštolát pastýřŧ bez ní většinou nemŧţe dosáhnout svého plného účinku. Skutečně apoštolsky smýšlející laici, podobní těm muţŧm a ţenám, kteří pomáhají Pavlovi v hlásání evangelia (srov. Sk 18,18.26; Řím 16,3), doplňují, co chybí jejich bratřím, a osvěţují ducha jak pastýře, tak ostatního věřícího lidu (srov. 1 Kor 16,17-18). […] Farnost je viditelným příkladem celkového apoštolátu obce tím, ţe lidské odlišnosti v ní se vyskytující soustřeďuje a začleňuje do církevní univerzality. (1)((Srov. Pius X., apošt. list Creationis duarum novarum parieciarum, 1.6.1905: AAS 38 (1905), 65-67; Pius XII., proslov k věřícím farnosti sv. Sáby, 11.1.1953: Discorsi e Radiomessaggi di S. S. Pio XII, 14 (1952-1953), 449-454; Jan XXIII., proslov k duchovenstvu a věřícím albánské diecéze u Říma, v Ať si laici zvykají pracovat ve farnosti v nejtěsnějším Castelgandolfo, 26.8.1962: AAS 54 (1962), 656-660)) spojení se svými kněţími; (2)((Srov. Lev XIII., proslov, 28.1.1894: Acta 14 (1894), 424-425)) po společném uváţení1283 přinášet do církevní obce k prozkoumání a řešení problémy vlastní i problémy světa a otázky související se spásou lidí; podle svých sil podporovat všechno apoštolské a misijní podnikání své církevní rodiny. Kapitola 5: Řád apoštolátu laiků 261 V diecézích se mají podle daných moţností ustanovit rady, aby podporovaly apoštolskou práci církve ať na poli evangelizace a posvěcování nebo na poli charitativním, sociálním a jiném: v nich mají vhodným zpŧsobem spolupracovat kněţí a řeholníci 1276 DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Dekret o pastýřské sluţbě biskupŧ v církvi Christus Dominus, (ze dne 28. října 1965), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, 267–297. 1277 Latinsky: „Valde optandum est“. 1278 Latinsky: „consilium pastorale“; pouţitý výraz „consilium“ naznačuje (na rozdíl od „concilium“) „poradní orgán“; srov. KLOSTERMAN Ferdinand: Kommentar zum Dekret über das Apostolat der Laien, in: Lexikon für Theologie und Kirche. Das Zweite Vatikanische Konzil. Dokumente und Kommentare, sv. 2, Freiburg: Herder, 21967, 682. 1279 Latinsky: „Valde optandum est ut in unaquaque dioecesi peculiare instituatur Consilium pastorale, cui Episcopus dioecesanus ipse praesit et in quo clerici, religiosi et laici, specialiter delecti, partes habeant.” 1280 V českém oficiálním překladu pouţitý výraz „radit se o tom“ je zde nahrazen dle našeho názoru vhodnějším „zvaţovat to“. 1281 Latinsky: „Huius Consilii erit, ea quae ad pastoralia opera spectant investigare, perpendere atque de eis practicas expromere conclusiones.” 1282 DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Dekret o apoštolátu laikŧ Apostolicam actuositatem, (ze dne 18. listopadu 1965), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, 379–413. 1283 Latinsky: „collatis consiliis“. 500 Přílohy P1 s laiky.1284 Tyto rady budou moci slouţit vzájemné koordinaci rŧzných sdruţení a prací laikŧ, při zachování vlastní povahy a autonomie kaţdého z nich.1285 (7)((Srov. Benedikt XIV., De Synodo Dioecesana, 1. III, c. IX, n. VII–VIII: Opera omnia in tomos WVII distributa, tom. XI., (Prati 1844), 76–77)) 2 26 Takové rady mají být ustaveny, jestliţe to je moţné, i na úrovni farní, mezifarní a mezidiecézní a také v měřítku národním i mezinárodním. (8)((Srov. Pius XI., enc. Quamvis Nostra, 30.4.1936: AAS 28 (1936), 160–161)) P 1.4 DEKRET O MISIJNÍ ČINNOSTI CÍRKVE AD GENTES (AG) (7. 12. 1965)1286 Kapitola 5: Organizace misijní činnosti 302 Biskup jako vedoucí činitel a jednotící střed v diecézním apoštolátě má misijní činnost udrţovat v pohybu, řídit a koordinovat, ovšem tak, aby se zachovala a podporovala spontánní aktivita těch, kdo se toho díla účastní. […] Pro lepší koordinaci ať biskup zřídí, je- li to moţné, pastorační radu, v které by byli zastoupeni duchovní, řeholníci a laici prostřednictvím vybraných zástupcŧ. P 1.5 MOTU PROPRIO ECCLESIAE SANCTAE (ES) (6. 8. 1966)1287 I. Normy pro implementaci dekretů Christus Dominus a Presbyterorum ordinis Kněţská rada a pastorační rada (No. 27 ChD a No. 7 PO) 16 Co se týče pastorační rady, kterou dekret Christus Dominus velmi doporučuje: (1) Úkolem pastorační rady je zkoumat a zvaţovat vše, co souvisí s pastoračním pŧsobením, a vyvozovat z toho praktické závěry, aby tak ţivot a pŧsobení Boţího lidu více odpovídaly evangeliu. (2) Pastorační rada, která má pouze poradní hlas, mŧţe být ustavena rŧznými zpŧsoby. Ačkoli ze své vlastní podstaty je to zpravidla instituce trvalá, její členstvo, její aktivity a vykonávání její funkce mohou být podle momentální potřeby časově omezené. Biskup jí mŧţe svolat kdykoli to uzná za vhodné. (3) Práce pastorační rady se účastní klerici, řeholníci a laici, obzvlášť ti, kteří jsou delegovaní biskupem. (4) Aby bylo dosaţeno skutečného cíle pastorační rady, vlastní práci rady velmi pomŧţe, kdyţ jí bude předcházet studium a, je-li to moţné, mŧţe být vyhledána pomoc institucí a úřadŧ, které pracují v dané oblasti. (5) Tam, kde nějaká oblast spadá do zodpovědnosti hierarchie za více ritŧ, je velmi doporučováno, aby tam, kde to je moţné, byla pastorační rada mezi-rituální, to znamená, ţe jejími členy budou klerici, řeholníci i laici rŧzných ritŧ. (6) Konkrétní ustanovení ohledně těchto záleţitostí jsou ponechána na svobodné rozhodnutí biskupa, s přihlédnutím k tomu, co je řečeno dále v článku 17. 1284 Latinsky: „In dioecesibus, in quantum fieri potest, habeantur consilia quae operam apostolicam Ecclesiae, sive in campo evangelizationis et sanctificationis sive in campo caritativo, sociali et aliis, adiuvent, cooperantibus convenienter clericis et religiosis cum laicis.“ 1285 Latinsky: „Haec consilia poterunt variarum laicorum consociationum et inceptorum mutuae coordinationi inservire, salva uniuscuiusque indole propria et autonomia.“ 1286 DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Dekret o misijní činnosti církve Ad gentes, (ze dne 7. prosince 1965), in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, 459–507. 1287 PAVEL VI.: Apostolic letter Ecclesiae Sanctae issued motu proprio, in: AAS 58 (1966), 757–758, k dispozici na The Holy See, http://www.vatican.va/holy_father/paul_vi/motu_proprio/documents/hf_p- vi_motu-proprio_19660806_ecclesiae-sanctae_en.html, (28.8.2008). Tento dokument, stvrzený papeţem Pavlem VI., byl vydán za účelem implementace dekretŧ Christus Dominus, Presbyterorum ordinis a Perfectae caritatis. Uvedený text je vlastním překladem z anglické verze dokumentu. 501 Přílohy P1 17 (1) V záleţitostech týkajících se kněţské rady, pastorační rady a vztahu těchto rad k sobě navzájem a k ostatním biskupovým radám ustaveným podle existujícího práva, biskupové, zvláště pokud se sdruţují do konferencí, se mají o tomto všem společně poradit a vydat předpisy společné pro diecéze dané oblasti. Biskupové také mají dohlédnout na to, aby všechny rady v diecézi byly koordinovány co nejlépe: pomocí přesného vymezení jejich kompetencí, vzájemnou výměnou účastí svých členŧ, skrze společná či pokračující zasedání nebo jinými prostředky. III. Normy pro implementaci dekretu Ad gentes divinitus 20 Má být řádně ustavena pastorační rada, která má podle čl. 27 dekretu Christus Dominus za úkol „zkoumat pastorační aktivity, zvaţovat je a formulovat praktické závěry jich se týkající“. Tato rada se má také věnovat přípravě diecézní synody a dohlíţet na implementaci synodálních statut. P 1.6 SYNODÁLNÍ DOKUMENT DE SACERDOTIO MINISTERIALI (SM) (30. 11.1971)1288 Část 2, II, sekce 3: Vztahy mezi kněžími a laiky Pastorační rada, ve které jsou zastoupeni zvlášť vybraní klerici, řeholníci a laici (srov. ChD 27), má poskytovat výsledky svého studia a reflexí nutné k tomu, aby diecézní komunita mohla systematicky uspořádat svoji pastorační činnost a efektivně ji provádět. Čím více kaţdým dnem roste míra vzájemné spoluzodpovědnosti mezi biskupy a kněţími, zvláště skrze kněţské rady, tím více je také ţádoucí, aby v kaţdé diecézi byla ustavena pastorační rada. P 1.7 DOPIS KONGREGACE PRO KNĚZE OMNES CHRISTIFIDELES (OCh) (21. 1. 1973)1289 1 Všichni křesťané posvěceni Duchem svatým skrze svátost křesťanské iniciace „na duchovní chrám a svaté kněţstvo” (7)((LG 10)) jsou samotným Kristem, naším Pánem, povoláni aktivně spolupracovat na spásném poslání celého kněţského lidu Boţího. (8)((LG 33; AA 3; AG 11)) Avšak ne všichni věřící vykonávají tuto společnou odpovědnost stejným zpŧsobem; vţdyť kaţdému jednomu z nich, v souladu s jeho stavem, přináleţí specifický úkol ve společenství těla, kterým je církev. (9)((AA 2; LG 32; PO 2)) Především existují posvátní sluţebníci, kteří, vybráni z věřících, jsou ustaveni pro hierarchickou sluţbu (10)((LG 24; PO 12)) a kteří „se uţ odedávna nazývají biskupy, kněţími a jáhny”. (11)((LG 28)) Tito sluţebníci, v síle svátosti ordinace, „z dŧvodu svého povolání především a vlastním zaměřením ordinováni1290 k posvátné sluţbě” (12)((LG 31)) a v síle posvátné moci, která je jim vlastní skrze výkon rŧzných stupňŧ svěcení rŧznými zpŧsoby 1288 SYNOD OF BISHOPS: De Sacerdotio ministeriali, (ze dne 30. listopadu 1971), in: Documents Affecting the Code of Canon Law 1968–1972, Chicago: Chicago Province of the Society of Jesus, 1975, 342-366; k dispozic na Parish Pastoral Councils, http://www.pastoralcouncils.com/A113.htm, (22.11.2008). Uvedený text je vlastním překladem z anglické verze dokumentu. 1289 SACRED CONGREGATION FOR THE CLERGY: Private Letter on 'Pastoral Councils' Omnes Christifideles, (ze dne 25. ledna 1973), in: Documents Affecting the Code of Canon Law 1968–1972, Chicago: Chicago Province of the Society of Jesus, 1975, 280–288; vlastní pracovní překlad autora této dizertace podle textu, který je k dispozici na Parish Pastoral Councils, http://www.pastoralcouncils.com/A115.htm, (22.11.2008). Jak vyplývá z čl. 5 tohoto dokumentu, tento „soukromý dopis o pastoračních radách“ („Private Letter on Pastoral Councils“) posvátné kongregace pro kněze byl zpracován na základě sběru zkušeností s prací pastoračních rad od předsedŧ biskupských konferencí z celého světa a na základě konzultací na společném zasedání kongregací pro kněze, východní církve a evangelizaci národŧ. 1290 Vlastní překlad; latinsky: „praecipue at ex professo ordinatur“; anglicky: „particularly and by their own profession are ordained“; český oficiální překlad: „jsou určeni v první řadě a vlastním zaměřením“. 502 Přílohy P1 vyučují, posvěcují a řídí celý Boţí lid ve jménu Krista a s jeho autoritou. (13)((LG 11, 17 a 35; ChD 11; AA 2; PO 2)) Kromě toho všichni řeholníci, ať jiţ jsou vyzbrojeni sluţebným kněţstvím nebo nikoliv, skrze veřejné zasvěcení, které vyznávají uprostřed církevního společenství (14)((PC 1 a 5; LG 44)) „vydávají jasné a skvělé svědectví, ţe svět nemŧţe být přetvořen a Bohu zasvěcen bez ducha blahoslavenství”. (15)((LG 31)) Konečně laici ţijí „v duchu evangelia”, aby „jako kvas přispívali k posvěcení světa jaksi z nitra, a tak především příkladem svého ţivota, vírou, nadějí a láskou hlásali Krista druhým lidem”. Kromě toho „mohou být laici povoláni rŧzným zpŧsobem ještě k přímější formě spolupráce1291 s apoštolátem hierarchickým”. (16)((LG 31, 33; srov. GS 43; AA 15)) 2 Proto spásné poslání celého Boţího lidu, na kterém všichni věřící, v souladu se kaţdého stavem uvnitř církve, mají svoji vlastní účast a zodpovědnost, nemŧţe být omezeno na jedno jediné poslání posvěcených pastýřŧ nebo církevní hierarchie: „Pastýři vědí, ţe je Kristus neustanovil k tomu, aby pouze oni na sebe vzali pastýřské poslání vŧči světu, nýbrţ ţe mají významný úkol tak vést věřící a uznávat jejich sluţby a charismata, aby všichni svým zpŧsobem svorně spolupracovali na společném díle.” (17)((LG 30)) Tomu odpovídá i další výrok Druhého vatikánského koncilu: „Při této pastýřské péči at (biskupové) nechají svým věřícím podíl na církevních záleţitostech, který jim náleţí, a ať také uznávají jejich povinnost a právo činně spolupracovat na budování Kristova tajemného těla.” (18)((ChD 16) 3 Avšak tento podíl věřících na poslání církve není totoţný s podílem někoho, kdo vykonává církevní autoritu. Protoţe v církvi, podle vŧle jejích boţské Zakladatele, „všeobecné kněţství věřících a kněţství sluţebné nebo hierarchické se od sebe liší podstatně, a ne pouze stupněm”.1292 (19)((LG 10)) Tomu odpovídá, ţe pastýřské úkoly vyučování, posvěcování a řízení a autoritu pro tyto úkoly nezbytnou nesvěřil Pán celé komunitě věřících, (20)((Promluva papeţe Pavla Vl. ze 17. května 1972; promluva z 28. ledna 1971 k prelátŧm auditorŧm, oficiálŧm a advokátŧm tribunálu Posvátné římské rody: AAS, 63 (1971),135nn; promluva z 25. srpna 1971: Scritti e Dlscorsi, 30. srpna 1971; promluva z 1. září 1971: tamtéţ, 111–116; promluva ze 6. října 1971: tamtéţ, 186–190; promluva z 23. prosince 1971 ke kardinálŧm a prelátŧm římské kurie a papeţského domu: AAS, 64 (1972), 32)) ale jsou uděleny posvěceným pastýřŧm zvláštním svěcením a kanonickou misí. (21)((LG 21 a vysvětlující poznámka č. 22) Diecézní biskupové „řídí svěřené místní církve jako zástupci a vyslanci Kristovi radou, přesvědčováním a příkladem, ale i autoritou a posvátnou mocí. Té ovšem pouţívají pouze pro vzdělání svého stádce v pravdě a ve svatosti, neboť mají na zřeteli, ţe kdo je nejvyšší, má se stát nejmenším, a kdo je představený, má se stát tím, kdo slouţí (srov. Lk 22,26–27). Moc, kterou vykonávají osobně Kristovým jménem, je vlastní, řádná a bezprostřední”.1293 (22)((LG 27)) 4 Věřící, kteří nejsou označeni sluţebným kněţstvím, navíc k jejich aktuálnímu, výše načrtnutém podílu na apoštolském poslání církve (23)((LG 37)) jsou také schopni asistovat ve vlastním pastýřském úřadu, avšak ne v hierarchii. Proto se také všech věřících týká, ţe „z jejich vědění, kompetence a postavení plyne moţnost a někdy i povinnost vyjádřit svůj názor na to, co by mohlo být církvi k dobru”, (24)((LG 37)) a toto mŧţe být realizováno také1294 skrze instituce, které jsou pro tento účel ustaveny na základě církevního práva. Motivován těmito dŧvody, 2. vatikánský koncil mezi spolupracovníky diecézního skrze instituce, které jsou pro tento účel ustaveny na základě církevního práva biskupa v pastýřské sluţbě (25)((„Spolupracovníci diecézního biskupa v pastýřské sluţbě” v nadpisu části III nad čl. 25–35 dekretu ChD)) vyjmenovává a doporučuje 1291 Vlastní překlad; anglicky: „to a more direct form of collaboration“; oficiální český překlad: „k ještě bliţší spolupráci“. 1292 Celá tato věta z LG 10 (srov. také LG 32) ovšem zní: „Všeobecné kněţství věřících a kněţství sluţebné čili hierarchické se sice od sebe liší podstatně, a ne pouze stupněm, přesto však jsou ve vzájemném vztahu, neboť jedno i druhé – kaţdé vlastním zpŧsobem – má účast na jediném kněţství Kristově.“ 1293 Tato věta z LG 27 pokračuje: „[…] vlastní, řádná a bezprostřední, i kdyţ její vykonávání je nakonec říeno nejvyšší církevní autoritou a do jisté míry mŧţe být omezeno z ohledu na uţitek církve či věřících.“ 1294 Avšak přímo v LG 37 v návaznosti na citovaný text čteme (bez „také“): „V takovém případě se to má dít prostřednictvím institucí k tomu v církvi určených a vţdy s pravdivostí, statečností, moudrostí, s úctou a láskou k těm, kteří z dŧvodu svého posvátného úřadu zastupují Krista.“ 503 Přílohy P1 pastorační radu, „které předsedá diecézní biskup a k níţ náleţejí zvlášť vybraní klerici, řeholníci a laici”. (26)((ChD 27)) S tímto přáním koncilu na mysli, svatý otec papeţ Pavel VI, ve svém apoštolském listě Ecclesiae Sanctae vydaném jako motu proprio 6. srpna 19661295 (27)((Srov. AAS, 58 (1966),757- 787; otištěno in: C.L.D. 6, 264–298)) vyhlásil ohledně tohoto subjektu jisté normy, podle nichţ v diecézích započal či započíná experimentální proces ustavení pastorační rady.1296 Generální zasedání biskupské synody konané v roce 1971 vyjádřilo toto mínění:1297 „Pastorační rada, ve které jsou zastoupeni zvlášť vybraní klerici, řeholníci a laici (srov. ChD 27), má poskytovat výsledky svého studia a reflexí nutné k tomu, aby diecézní komunita mohla systematicky uspořádat svoji pastorační činnost a efektivně ji provádět. Čím více kaţdým dnem roste míra vzájemné spoluzodpovědnosti mezi biskupy a kněţími, zvláště skrze kněţské rady, tím více je také ţádoucí, aby v kaţdé diecézi byla ustavena pastorační rada.“ (28)((De Sacerdotio ministeriali, část 2, 11, č. 3, zveřejněno papeţským dekretem 30 listopadu 1971; otištěno in: C.L.D., 7, 341–365, 364)) 5 Posvátná kongregace pro kněze, do jejíţ kompetence spadají i pastorační rady, (29)((Srov. Regimini Ecclesiae Universae, 15 srpna 1967, čl. 68. par. 1; otištěno in: C.L.D. 6, 340.)) 12. března 1971 písemně poţádala předsedy biskupských konferencí o to, aby této kongregaci zaslali jejich doporučení a názory na experimenty, které jiţ byly uskutečněny, nebo na normy, které by měly být vydány. Navíc tato posvátná kongregace pro kněze také poţádala posvátnou kongregaci pro východní církve a posvátnou kongregaci pro evangelizaci národŧ, aby jí i ony poskytly své názory. Poté posvátná kongregace pro kněze zváţila, ţe bude vhodné svolat společné kombinované zasedání kongregací, ke kterému by byly pozvány posvátná kongregace pro biskupy, posvátná kongregace pro řeholníky a sekulární instituty, stejně jako rada laikŧ. Toto plenární zasedání kongregací se konalo 15. března 1972. Níţe krátce prezentujeme závěry tohoto setkání, schválená Svatým otcem, papeţem Pavlem VI. 6 Došlé odpovědi a uskutečněné debaty ukazují, ţe obecným míněním otců je, ţe ustavení pastorační rady je důleţité a prospěšné. I kdyţ společná práce vyţaduje zralou spolupráci všech, pro jednotlivé biskupy je nezbytné, (30)((Srov. Motu proprio Ecclesiae Sanctae , čl. 17 par. 1: 1298 C.L.D. 6, 275)) aby zváţili, skrze společné studium v rámci biskupské conference stejně tak jako v rámci svých presbyterií, zda (v jejich diecézích) existují podmínky pro ustavení pastorační rady, přičemţ zároveň mají spolupracovat na tom, aby okolnosti poţadované pro ustavení a efektivní činnost takovéto rady byly rozvíjeny. A pokud některý z biskupŧ zváţí, ţe je vhodné v jeho diecézi pastorační radu ustavit, má dbát na to, aby byly zpracovány její stanovy, které pak on sám má schválit. 7 Co se týče sloţení pastorační rady, ačkoli členové této rady nemohou být v právním slova smyslu nazýváni reprezentanty celé diecézní komunity,1299 nicméně, do té míry, do jaké to je moţné, mají představovat jakési svědectví či znamení celé diecéze,1300 a proto se zdá být velmi vhodné,1301 aby členy této rady byli kněţí, řeholníci a laici, kteří se vyznačují pŧsobením v rozličných podmínkách a kteří mají rozličné zkušenosti. Osoby jmenované za členy pastorační rady mají být vybrány takovým zpŧsobem, ţe v radě je skutečně reprezentováno celkové sloţení Boţího lidu v diecézi, přičemţ jsou brány v úvahu rŧzné regiony, sociální podmínky a profese, stejně tak jako oblasti, ve kterých jednotlivci či skupiny apoštolsky pŧsobí, zvláště ti, kteří se těší obzvláštní váţnosti a moudrosti. 1295 Srov. část P 1.5 této přílohy. 1296 Anglicky: „in any diocese an experimental beginning has been made or is being made to establish a pastoral council“. 1297 Srov. část P 1.6 této přílohy. 1298 Srov. část P 1.5 této přílohy. 1299 Anglicky: „cannot in a juridical sense be called representatives of the total diocesan community“. 1300 Anglicky: „as far as possible, they should present a witness or sign of the entire diocese“. 1301 Anglicky: „extremely oportune“. 504 Přílohy P1 Mezi těmito osobami je vhodné jmenovat laiky a kněze, kteří byli vybráni na základě svých úřadŧ vykonávaných v celé diecézi. Avšak všichni členové rady mají být v plném společenství s katolickou církví a mají být schopni přijmout a řádně vykonávat tuto roli v církvi. Ať uţ biskup pro zajištění vhodného sloţení své pastorační rady zvolí jakýkoli přístup, většina jejích členů mají být laici, protoţe největší část diecézní komunity je tvořena právě laiky. Kromě kněţí mají být, tam, kde existují, za členy této rady vybráni také stálí jáhnové. Řeholníci a řeholnice mají být za členy rady biskupem jmenováni se souhlasem jejich vlastního představeného. Konečně počet členů pastorační rady by neměl být příliš velký, aby rada byla schopna efektivně vykonávat úkoly, kterými je pověřena. Ačkoli rada je ze své vlastní podstaty instituce trvalá, nicméně „její členstvo, její aktivity a vykonávání její funkce mohou být podle momentální potřeby časově omezené“. (31)((Ecclesiae Sanctae, čl. 16, par. 2; C.L.D. 6, 274)) Proto je vhodné, aby členové pastorační rady, s výjimkou těch, kteří jsou podle směrnic jejích stanov vybráni na základě úřadu, který zastávají v diecézi, byli nominováni na určité ve stanovách dané období. Avšak aby funkční období všem členŧm rady nekončilo v jednom okamţiku, je vhodné, aby pro obnovu členství byl zaveden rotační systém, který by umoţnil, ţe v určitém okamţiku daném stanovami by skončilo funkční období jen části členŧ rady, místo kterých by byli jmenováni členové noví. 8 Pastorační rada „má pouze poradní hlas“ (32)((Ecclesiae Sanctae, čl. 16, par. 2; C.L.D. 6, 274)) Rady a návrhy věřících, které tito předkládají v rámci jejich církevního společenství a v duchu skutečné jednoty mají velkou hodnotu pro proces formulování rozhodnutí. Skutečná poslušnost a úcta, kterou věřící musí prokazovat svým posvěceným pastýřŧm, nezabraňuje, spíše naopak posiluje otevřené a upřímné vyjádření čehokoli, co je zapotřebí pro dobro církve. Proto biskup si má velmi cenit doporučení a návrhů pastorační rady a váţně zvaţovat úsudky, na kterých se její členové shodli, (33)((Srov. Servatis servandis; CIC, kán. 105, 1)) a to při zachování svobody a autority, která biskupovi náleţí na základě boţského zákona pro jeho pastýřskou sluţbu této části Boţího lidu svěřené jeho péči. 9 Úkolem pastorační rady je „zkoumat a zvaţovat vše, co souvisí s pastoračním pŧsobením, a vyvozovat z toho praktické závěry, aby tak ţivot a pŧsobení Boţího lidu více odpovídaly evangeliu“. (34)((ChD 27; Srov. Ecclesiae Sanctae, čl. 16, par. 1: C.L.D. 6, 274)) Tomu odpovídá, ţe předmětem jejího studia mohou být takové otázky, ať uţ předloţené diecézním biskupem nebo navrţené členy rady a biskupem akceptované, které se vztahují k pastorační péči vykonávané v diecézi. Kompetence této rady však přesahují obecné otázky víry, ortodoxie, morálních principŧ nebo zákonŧ univerzální církve, protoţe učitelem víry v diecézi je vţdy a zřejmě samotný biskup, ve společenství s hlavou kolegia biskupŧ a s jeho členy. (35)((Srov. LG 25; ChD 12–14)) Co se týče pastoračních otázek, které souvisí s výkonem jurisdikce nebo moci řízení, v těchto oblastech biskup jiţ má svŧj vlastní poradní orgán, který mu pomáhá svojí radou, totiţ kněţskou radu. (36)((ChD 27; srov. Ecclesiae Sanctae, čl. 15 : C.L.D., 6, 274, oběţník posvátné kongregace z 11. dubna 1970, otištěn in: C.L.D. 7, 383–390)) Nic ovšem nemůţe pastorační radě bránit ve zvaţování otázek vyţadujících mandát aktu jurisdikce nebo řízení: v takovém případě pastorační rada biskupovi předloţí návrhy týkající se těchto otázek, přičemţ biskup celou záleţitost zváţí a, pokud to záleţitost vyţaduje po vyslechnutí kněţské rady, učiní vlastní rozhodnutí. Pastorační rada mŧţe proto biskupovi velmi uţitečně pomáhat předkládáním návrhŧ a rad týkajících se misijních, katechetických a apoštolských iniciativ v diecézi; v souvislosti s podporou formace v nauce církve a svátostného ţivota věřících; v souvislosti s pomocí kněţím při pastorační činnosti v rŧzných sociálních prostředích nebo územních oblastech diecéze; v souvislosti se zdokonalováním zpŧsobŧ senzibilizace veřejného mínění, jak se to dnes jeví jako velmi potřebné atd. Pastorační rada také mŧţe být velmi uţitečná pro podporu vzájemného sdílení zkušeností a navrhovaných aktivit rŧzného typu, díky kterým se 505 Přílohy P1 biskupovi mohou lépe objasnit konkrétní potřeby lidí v diecézi a přičemţ mu mohou být navrţeny vhodné prostředky pro pastorační činnost. Avšak i tam, kde existuje pastorační rada, vţdy zůstává nedotknuté právo všech křesťanů, včetně těch, kteří nejsou členy pastorační rady, ţe mohou přímo svým pastýřŧm, vţdy v pravdě a moudrosti a se zachováním integrity víry, dávat na vědomí své potřeby a přání, a ţe to mohou dělat ve svobodě a dŧvěře, která přísluší Boţím dětem a bratřím v Kristu. (37)((Srov. LG 37)) 10 Pastorační radu svolává biskup na základě potřeb apoštolátu. Radě podle církevního práva předsedá sám diecézní biskup a ve zvláštních případech, pokud to biskup povaţuje za vhodné, jeho delegát. Avšak protoţe zkoumání a praktické závěry pastorační rady mají charakter informací a návrhŧ nabízených biskupovi, ten můţe radou zpracované a k rozlišení pod jeho autoritu předané dokumenty přijmout a nařídit jejich realizaci a jestliţe to bude povaţovat za vhodné, mŧţe je promulgovat.1302 „Aby bylo dosaţeno skutečného cíle pastorační rady, vlastní práci rady velmi pomŧţe, kdyţ jí bude předcházet studium a, je-li to moţné, mŧţe být vyhledána pomoc institucí a úřadŧ, které pracují v dané oblasti.“ (38)((Ecclesiae Sanctae, čl. 16, par. 4: C.L.D. 6, 274)) Za tímto účelem mŧţe být vhodné, aby byl pod vedením biskupa připraven seznam otázek, kterými se má rada k danému datu zabývat, který je pak zaslán všem jejím členŧm spolu s názory či studiemi, které mohou být uţitečné pro dŧkladné prozkoumání předloţených otázek. 11 Jestliţe se biskupský stolec uprázdní, pastorační rada ustává ve své činnosti.1303 Nicméně jestliţe to vyţaduje situace, ordináři nic nebrání v tom, aby i v období uprázdněného biskupského stolce svolal její členy a vyţádal si jejich radu. 12 Otcové shromáţdění na plenárním zasedání kongregací, majíce na vědomí výše popsaný charakter diecézní pastorační rady, se domnívají, ţe nic nebrání ustavení dalších rad stejného charakteru a funkce v diecézi, ať se jiţ nazývají farní nebo regionální (pŧsobící v rŧzných vikariátech nebo společenských útvarech atd.).1304 Tito otcové si však také myslí, ţe není vhodné, alespoň ne v současné době, ustavovat pastorační rady nebo podobné organizace na interdiecézní, provinciální, oblastní, národní nebo mezinárodní rovině. Tímto ovšem nevylučují moţnost ustavení speciálních organizací technického či výkonného charakteru, které by byly sloţeny z vybraných věřících a které by asistovaly biskupŧm při jejich společných konferencích. 13 V předkládaném dopise chce tato kongregace předloţit principy a obecná kritéria schválená Svatým stolcem, které vyplývají z konzultací s biskupskými konferencemi a z diskusí shromáţděných otcŧ a které mohou pomoci biskupŧm při naplňování jejich závaţného úkolu spočívajícího ve zřízení a činnosti pastorační rady. Proto je naší nadějí, ţe biskupské konference budou ochotny sdělit této posvátné kongregaci své zkušenosti v této oblasti, abychom tak v budoucnu mohli tyto zkušenosti vzít v potaz. 1302 Anglicky: „But since the investigations and practical conclusions of the pastoral council have the character of information and suggestions which are offered to the bishop, he can accept and mandate for execution the documents worked out by the pastoral council for his discretion and authority, and, if he considers it opportune, he may promulgate them.“ 1303 Anglicky: „When a See is vacant, the pastoral council ceases“ (lat. cessat). Srov. CIC, kán. 513 § 2 s pozn. pod čarou č. 1313 (srov. část P 1.9 této přílohy; zde český oficiální překlad má „zaniká“) a Apostolorum successores 184 s pozn. pod čarou č. 1350 (srov. část P 1.18 této přílohy). 1304 Anglicky: „The Fathers of the plenary congregation, taking into consideration the nature of the diocesan pastoral council, feel that there is nothing to prevent the institution within the diocese of councils of the same nature and function, whether parochial or regional as they are called (for various deaneries or social bodies, etc.).“ 506 Přílohy P1 P 1.8 DIREKTÁŘ O PASTORAČNÍ SLUŢBĚ BISKUPŦ ECCLESIAE IMAGO (EI) (31. 5. 1973)1305 179 Co se týče efektivní organizace sluţby péče o duše, kromě obecných směrnic zmíněných výše (srov. čl. 176), biskup má povaţovat takový typ farnosti za nejlepší, […], kde laici, v souladu s úřadem, který jim byl svěřen, jsou členy pastorační rady farnosti a vedou díla jim vlastního apoštolátu. 204 Úkolem pastorační rady je zkoumat a zvaţovat vše, co souvisí s pastoračním pŧsobením, a vyvozovat z toho praktické závěry, aby tak ţivot a pŧsobení Boţího lidu více odpovídaly evangeliu (ChD 27; Ecclesiae Sanctae, čl. 16, par. 1).1306 Pastorační rada poskytuje výsledky svého studia a reflexí nutné k tomu, aby diecézní komunita mohla svůj pastorační program uspořádat systematicky a realizovat jej efektivně (De Sacerdotio ministeriali, Část 2, II, sekce 3).1307 Ačkoli pastorační rada není povinná, její ustavení se velmi doporučuje. Je sloţena z duchovních (jáhni proto nejsou v ţádném případě vyloučeni), řeholníkŧ a laikŧ, speciálně vybraných biskupem (ChD 27; Ecclesiae Sanctae, čl. 16). Pastorační rada má pouze poradní hlas; nicméně biskup má vůči jejím doporučením velký respekt, protoţe se takto jeho apoštolskému úřadu nabízí váţná a stálá spolupráce církevní komunity. Aby zajistil efektivnější pŧsobení pastorační rady, biskup, pokud to vyţaduje dobro věřících, mŧţe nařídit, aby v kaţdé farnosti byla mezi ostatními sluţbami apoštolátu zřízena pastorační rada farnosti, a tyto rady aby byly propojeny s radou diecézní. Tyto rady, seskupené podle větších oblastí, by pak mohly volit své zástupce pro sluţbu v diecézní radě, takţe celá diecézní komunita by tak mohla konkrétně zakoušet, ţe takto nabízí svoji spolupráci svému biskupovi skrze diecézní radu. Aby bylo dosaţeno skutečného cíle pastorační rady, vlastní práci rady velmi pomŧţe, kdyţ jí bude předcházet studium a, je-li to moţné, mŧţe být vyhledána pomoc institucí a úřadŧ, které pracují v dané oblasti (Ecclesiae Sanctae, čl. 16, 4; III, 4), jako např. agentura pro zpracování socio-náboţenských dat, oddělení sociální komunikace atd. P 1.9 KODEX KANONICKÉHO PRÁVA (CIC) (25. 1. 1983)1308 Kniha I: Všeobecné normy kán. 127 § 1. Jestliţe právo stanoví, ţe k právnímu jednání představeného je třeba souhlasu nebo projednání nějakým sborem nebo shromáţděním osob, je nutno sbor nebo shromáţdění svolat podle kán. 166, pokud, jedná-li se pouze o projednání, nestanoví partikulární nebo zvláštní právo jinak; k platnosti takového právního jednání se vyţaduje souhlas většiny přítomných nebo projednání se všemi. § 2. Jestliţe právo stanoví, ţe k právnímu jednání potřebuje představený souhlas nebo projednání s některými jednotlivci: 1° vyţaduje-li se souhlas, je jednání představeného neplatné, jestliţe si souhlas těch osob nevyţádal nebo jednal v rozporu s jejich názorem nebo názorem některé osoby; 2° vyţaduje-li se projednání, je jednání představeného neplatné, jestliţe nevyslechl názory těch osob; ačkoli představený není povinen přistoupit na jejich názor, i kdyţ je 1305 SACRED CONGREGATION FOR BISHOPS: Directory on the Pastoral Ministry of Bishops Ecclesiae imago, (ze dne 31. května 1973), Ottawa: Publications Service of the Canadian Catholic Conference, 1974; k dispozici na Parish Pastoral Councils, http://www.pastoralcouncils.com/A114.htm, (22.11.2008). Níţe pouţité citáty jsou vlastním pracovním překladem autora této dizertace. 1306 Srov. oddíl P 1.5 této přílohy. 1307 Srov. oddíl P 1.6 této přílohy. 1308 Latinské texty i český překlad jsou citovány podle Kodex kanonického práva. Úřední znění textu a překlad do češtiny, Praha: Zvon, 1994. 507 Přílohy P1 shodný, nesmí se bez přesvědčivého dŧvodu, k němuţ dospěl svým uváţením, odchýlit od jejich názoru, hlavně shodného. § 3. Všichni, od nichţ se vyţaduje souhlas nebo projednání, jsou povinni upřímně vyslovit svŧj názor a řádně zachovat tajemství, jestliţe to vyţaduje závaţnost věci; tuto povinnost mŧţe představený závazně nařídit. kán. 129 § 1. Moc řídící, kterou má církev z boţského ustanovení, a která se také nazývá moc jurisdikční, jsou zpŧsobilé mít podle ustanovení práva osoby, které přijaly svátost svěcení. § 2. Při výkonu této moci mohou podle ustanovení práva spolupracovat křesťané laici. Kniha II: Boží lid Část 1: Křesťané kán. 204 § 1. Křesťané jsou lidé, kteří byli křtem vtěleni do Krista, stali se boţím lidem, a z toho dŧvodu jsou účastni, kaţdý svým zpŧsobem, Kristova úřadu kněţského, prorockého a královského; podle svého vlastního postavení jsou povolání k poslání, které svěřil Bŧh církvi, aby je plnila ve světě. Stať I: Povinnosti a práva všech křesťanů kán. 208 Na základě znovuzrození v Kristu jsou si všichni křesťané skutečně rovni co do dŧstojnosti i činnosti. Na základě této rovnosti všichni spolupůsobí na rozvoji Těla Kristova, kaţdý podle svého postavení a úkolŧ. kán. 212 § 1. Křesťané, vědomi si vlastní odpovědnosti, jsou povinni přijmout křesťanskou poslušností, co pastýři, zastupující Krista, prohlásí jako učitelé víry nebo ustanoví jako představení církve. § 2. Křesťané mají právo sdělovat pastýřům církve své potřeby, hlavně duchovní, i svá přání. § 3. Křesťané mají právo, dokonce někdy i povinnost podle svých znalostí, příslušnosti a postavení sdělit pastýřům církve své mínění o věcech týkajících se prospěchu církve, a při zachování neporušenosti víry a mravŧ a úcty vŧči pastýřŧm, s ohledem na obecný prospěch a na dŧstojnost osob, mají právo s tímto míněním seznámit ostatní věřící. kán. 216 Všichni křesťané se podílejí na poslání církve, a proto jsou oprávněni i svou vlastní činností, kaţdý podle svého stavu a postavení, konat nebo podporovat apoštolát; ţádná činnost se nemŧţe nazývat katolická bez souhlasu příslušného církevního představeného. kán. 228 § 1. Jestliţe jsou laici uznáni za vhodné, mohou od duchovních pastýřŧ být pověřováni těmi církevními úřady a úkoly, které podle právních ustanovení mohou zastávat. § 2. Jestliţe laici vynikají náleţitými vědomostmi, moudrostí a počestností, jsou zpŧsobilí pomáhat duchovním pastýřŧm jako znalci nebo poradci a také v poradních sborech podle ustanovení práva. Část 2: Hierarchické uspořádání církve Oddíl II: Místní církve a jejich představení Stať III: Vnitřní uspořádání místních církvi Hlava V: Pastorační rada kán. 511 V kaţdé diecézi, pokud tomu radí pastorační okolnosti, se ustanoví pastorační rada, které přísluší zkoumat pod vedením biskupa vše, co se vztahuje k pastorační činnosti v diecézi, toto také projednávat a předkládat o tom praktické závěry.1309 1309 Latinsky: „In singulis diocesibus, quatenus pastoralia adiuncta id suadeant, constituatur consilium pastorale, cuius est sub auctoritate Episcopi ea quae opera pastoralia in dioecesi spectant investigare, 508 Přílohy P1 kán. 512 § 1. Pastorační rada sestává z křesťanŧ, kteří jsou v plném společenství s katolickou církví, jak duchovních, tak členŧ společenství zasvěceného ţivota, tak především z laikŧ;1310 tito všichni jsou jmenováni zpŧsobem určeným od diecézního biskupa.1311 § 2. Křesťané, kteří jsou jmenováni do pastorační rady, se vybírají tak, aby v radě byla opravdu zobrazena část boţího lidu, která tvoří diecézi,1312 se zřetelem na rŧzné územní části diecéze, na sociální podmínky a povolání, jakoţ i na účast na apoštolátě, jakou mají jednotlivci sami nebo ve spojení s jinými. § 3. Do pastorační rady se jmenují jen křesťané vynikající pevnou vírou, dobrými mravy a moudrostí. kán. 513 § 1. Pastorační rada se ustanovuje na dobu určenou stanovami, které vydal biskup. § 2. Uvolnění úřadu diecézního biskupa zaniká pastorační rada (či: ustává ve své činnosti).1313 kán. 514 § 1. Pastorační rada má pouze poradní hlas1314 a pouze diecézní biskup ji podle poţadavkŧ apoštolátu svolává a jí předsedá; jedině jemu přísluší zveřejnit věci v radě projednané. § 2. Pastorační rada se svolává alespoň jednou za rok. Hlava VI: Farnosti, faráři a farní vikáři kán. 536 § 1. Jestliţe dle uváţení diecézního biskupa, po projednání s kněţskou radou, je to vhodné, ustanoví se v kaţdé farnosti pastorační rada, které předsedá farář a v níţ věřící spolu s těmi, kdo se ze svého úřadu podílejí na pastorační péči ve farnosti, napomáhají rozvoji pastorační činnosti.1315 § 2. Pastorační rada má pouze poradní hlas a řídí se normami stanovenými diecézním biskupem.1316 kán. 537 V kaţdé farnosti je ekonomická rada, která se řídí obecným právem a normami stanovenými diecézním biskupem a v níţ křesťané, zvolení podle týchţ norem, pomáhají faráři ve správě majetku farnosti, při zachování ustanovení kán. 532. perpendere atque de eis conclusiones practicas proponere.“ (Srov. ChD 26: „Huius Consilii erit, ea quae ad pastoralia opera spectant investigare, perpendere atque de eis practicas expromere conclusiones.”) 1310 Latinsky: „[…] tum clericis, ztum memberis institutorum vitae consecratae, tum praesertim laicis […] “. 1311 Latinsky: „[…] quique designantur modo ab Episcopo dioecesano determinato.“ 1312 Latinsky: „[…] ita selignatur ut per eos universa populi Dei portio, quae dioecesim constituat, revera configurentur […] “. 1313 Latinsky: „Sede vacante, consilium pastorale cessat.“ Anglicky: „When a See is vacant, the pastoral council ceases.“ Tento text je také moţné překládat jako „pastorační rada ustává ve své činnosti.“ Srov. také Omnes christifideles čl. 11 s pozn. pod čarou 1303 (srov. část P 1.7 této přílohy) a Apostolorum successores čl. 184 s pozn. pod čarou č. 1350 (srov. část P 1.18 této přílohy). Srov. však německý oficiální překlad, který se kloní k výkladu „přestává existovat“: „Im Falle der Sedisvakanz hört der Pastoralrat auf zu bestehen.“ Srov. také P 2.3.9. 1314 Latinsky: „quo voto gaudet tantum consultivo“. 1315 Latinsky: „Si, de iudicio Episcopi dioecesani, audito consilio presbyterii, opportunum sit, in unaquaque paroecia constituatur consilium pastorale, qui parochus praeset et in quo christifideles una cum illis qui curam pastoralem vi officii sui in paroecia participant, ad actionem pastoralem fovendam suum adiutorium praestent.“ 1316 Latinsky: „Consilium pastorale voto gaudet tantum consultivo et regitur normis ab Episcopo dioecesano statutis.“ 509 Přílohy P1 P 1.10 PROPOSITIONES BISKUPSKÉ SYNODY O POSLÁNÍ LAIKŦ (Pr) (31. 12. 1987)1317 Proposition 10 Církev je plně přítomná na všech místech v podobě diecéze. Proto pouţívání konzultací a spolupráce a – s ohledem na dané téma – také princip tvorby rozhodnutí bude podporován významnějším způsobem vytvořením diecézní pastorační rady, s účastí laikŧ a odpovídající podporou pro její činnost. […] Je to právě ve farnosti, kde se většina katolíkŧ dozvídají, ţe byli konstituováni jakoţto církev (nebo jako část církve) a zároveň kde také zakoušejí jak tuto církev utvářet. Spolupráce mezi duchovními, řeholními muţi a ţenami stejně jako laiky je nutná pro to, aby toho bylo dosaţeno. Tato spolupráce vyţaduje konzultovat laiky za účelem zjištění pastoračních potřeb a aspirací místní obce. Ještě vhodnější způsob, jak tohoto cíle dosáhnout, je vytvoření pastorační rady, jejíţ se mŧţe kaţdý stát členem, nezávisle na jeho věku či situaci. P 1.11 APOŠTOLSKÁ EXHORTACE JANA PAVLA II. CHRISTIFIDELES LAICI (ChL) (9. 2. 1989)1318 Druhá kapitola: Účast laiků na životě ve společenství církve Účast laiků na životě církve 255 Poslední synoda formulovala v této souvislosti prosbu, aby se podpořilo zřizování diecézních pastoračních rad tam, kde jsou k tomu vytvořeny podmínky. Jedná se o dŧleţitou formu spolupráce, dialogu a společného uvaţování na diecézní úrovni. Účast laikŧ v těchto radách mŧţe rozšířit moţnost konzultací a umoţnit, aby se princip spolupŧsobení, který se v některých případech týká i spolurozhodování, mohl uplatnit intenzívněji a na širší základně (srov. Propositio 10).1319 256 Kodex kanonického práva předpokládá účast laikŧ na diecézních synodách a koncilech, provinciálních či plenárních. Jejich účast mŧţe být přínosem pro společenství partikulární církve – a to jak v jejím vlastním rámci, tak ve vztahu k ostatním partikulárním církvím provincie nebo biskupské conference (srov. CIC, kán. 443 § 4; 463 § 1 a 2). 257 Biskupské konference se vybízejí, aby hledaly vhodné zpŧsoby k dalšímu rozšíření konzultací a spolupráce s laiky, muţi i ţenami, na celonárodní nebo regionální úrovni. Tak bude moţno radit se o společných problémech a církevní společenství všech jasněji vynikne (srov. Propositio 10). 258 V současných poměrech mohou a musí laici mnoho investovat pro rŧst pravého společenství církve ve své farnosti a pro povzbuzení misionářské činnosti vŧči nevěřícím a těm věřícím, kteří se částečně nebo úplně vzdali náboţenské praxe. Apoštolská angažovanost ve farnosti 271 Společenství laikŧ a jejich účast na ţivotě farnosti si zaslouţí bliţšího povšimnutí. V tomto smyslu je třeba upozornit všechny laiky, muţe i ţeny, na velice významné a povzbudivé místo koncilu v dekretu o apoštolátu laikŧ: „Uvnitř církevních obcí je jejich činnost tak nutná, ţe apoštolát pastýřŧ bez ní většinou nemŧţe dosáhnout svého plného účinku“ (AA 10). Toto základní tvrzení je třeba samozřejmě chápat ve světle 1317 SYNOD OF BISHOPS 1987: The Synod Propositions, Origins 17:29 (1987), 499–509; k dispozici na Parish Pastoral Councils, http://www.pastoralcouncils.com/A117.htm, (22.11.2008). Pouţitý úryvek je pracovním překladem autora této dizertace. 1318 JAN PAVEL II.: Posynodní apoštolský list Jana Pavla II. o povolání a poslání laikŧ v církvi a ve světě Christifideles laici, (ze dne 30. prosince 1988), Praha: Zvon, 1990. 1319 Srov. část P 1.10 této přílohy. 510 Přílohy P1 „ekleziologie společenství“: všechny sluţby a charismata, protoţe jsou rozdílné a komplementární, jsou všechny svým zpŧsobem nezbytné pro rŧst církve. 272 Laici musí být stále víc přesvědčeni o mimořádném významu apoštolské angaţovanosti ve své farnosti. K tomu koncil s plnou autoritou říká: „Farnost je viditelným příkladem společného apoštolátu tím, ţe spojuje v jednotu všechny lidské odlišnosti, které se v ní vyskytují, a začleňuje do církevní univerzality. Ať si laici zvykají pracovat ve farnosti v nejtěsnějším spojení se svými kněţími; po společné úvaze1320 přinášet do církevního společenství k prozkoumání a řešení problémy vlastní i problémy světa a otázky související se spásou lidí a podle svých sil podporovat všechnu apoštolskou a misijní iniciativu své církevní rodiny“ (AA 10). 273 Doporučení koncilu, aby se pastorační problémy zkoumaly a řešily „po společné úvaze“, se musí adekvátně a artikulovaně odrazit v rozhodném, otevřeném a zevrubném zhodnocení1321 farních pastoračních rad, o kterém synodní otcové s oprávněnou vytrvalostí hovořili (srov. Propositio 10). P 1.12 KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE (KKC) (11. 10. 1992)1322 911 V církvi při výkonu řídící moci „mohou podle ustanovení práva spolupracovat křesťané laici“ (CIC, kán. 129, 2) a to svou přítomností na sněmech místních církví (CIC, kán. 433, 4), na diecézních sněmech (CIC, kán. 463, 1.2), v pastoračních radách (CIC, kán. 511; 536); účastí na pastorační péči o nějakou farnost (CIC, 517, 2); spoluprací v ekonomických radách (CIC, 492, 1; 536); účastí na církevních soudech (CIC, kán. 1421, 2). P 1.13 INSTRUKCE O SPOLUPRÁCI VE SLUŢBĚ KNĚZE ECCLESIAE DE MYSTERIO (EdM) (15. 8. 1997)1323 Praktické pokyny Článek 5: Orgány spolupráce s místní církví Tyto orgány, které jsou poţadovány a pozitivně zakoušeny na cestě obnovy církve podle 2. vatikánského koncilu a které jsou uzákoněné kanonickým zákonodárstvím, představují formu aktivní účasti na ţivotě a poslání církve jako společenství. § 1. Norma kodexu o kněţské radě určuje, kteří kněţí mohou být jejími členy. Je skutečně vyhrazena kněţím, protoţe má svŧj základ ve společné účasti biskupa a kněţí na témţ kněţství a na téţe sluţbě. Jáhni ani laici proto nemohou mít právo aktivního a pasivního hlasu, i kdyţ jsou spolupracovníky vysvěcených sluţebníkŧ. Totéţ platí pro kněze, kteří ztratili kněţský stav nebo kteří posvátnou sluţbu opustili. § 2. Diecézní a farní pastorační rada (83)((Srov. CIC kán. 514 a 536)) a farní ekonomická rada (84)((Srov. CIC kán. 537)), do kterých patří i laici, mají pouze poradní hlas a nemohou se ţádným zpŧsobem stát rozhodovacími orgány.1324 Do takových úřadŧ mohou být zvoleni jen ti věřící, 1320 Latinsky: „collatis consiliis“. 1321 Anglicky: „a more convinced, extensive and decided appreciation for“. 1322 Katechismus katolické církve, Praha: Zvon, 1995. 1323 KONGREGACE PRO KLÉRUS (a kol.): Instrukce k některým otázkám ohledně moţností laikŧ podílet se na sluţbách vykonávaných kněţími Ecclesiae de mysterio (ze dne 15. srpna 1997), Praha: Sekretariát České biskupské konference, 2001. Instrukce, která byla sepsána komisí sloţenou ze zástupcŧ kongregace pro kněze, pontifikální rady pro laiky, kongregace pro nauky víry, kongregace pro bohosluţbu a svátosti, kongregace pro biskupy, kongregace pro evangelizaci národŧ, kongregace pro instituty zasvěceného ţivota a společnosti apoštolského ţivota a pontifikální rady pro interpretaci textŧ, byla schválena „in forma specifica“ papeţem Janem Pavlem II. a promulgována 15. srpna 1997. 1324 V českém oficiálním překladu pouţitá formulace „nemohou ţádným zpŧsobem rozhodovat“ se vzhledem k anglické či německé předloze zdá být ne úplně přesná. Anglicky: „Diocesan and parochial Pastoral 511 Přílohy P1 kteří odpovídají normám vyţadovaným kanonickými předpisy. (85)((Srov. CIC kán. 512, § 1 a 3; Katechismus katolické církve, č. 1650)) § 3. Předsedat farním radám náleţí faráři. Rozhodnutí farní rady, která se shromáţdila bez předsednictví faráře nebo proti jeho vŧli, jsou proto neúčinná, a tedy neplatná.1325 (86)(( Srov. CIC kán. 536)) § 4. Všechny diecézní rady mohou řádně a platně1326 vydat souhlasné rozhodnutí s úkonem biskupa pouze tehdy, jestliţe právo takový souhlas výslovně vyţaduje. § 5. Podle místních potřeb mohou ordináři vyuţít speciální studijní skupiny nebo skupiny odborníkŧ ve zvláštních otázkách. Tyto skupiny však nemohou být konstituovány jako struktury paralelní k diecézním kněţským či pastoračním radám a ovšem ani k podobným radám na farní úrovni, ani nemohou umenšovat jejich vlastní zodpovědnost a právní autoritu, která je regulována univerzálním kanonickým právem v kánonech 536, § 1 a 537.1327 (87)((Srov. CIC 135 § 2)) Jestliţe takové orgány vznikly v minulosti na základě místních zvykŧ nebo zvláštních okolností, je třeba pouţít nutných prostředkŧ, aby se opět shodovaly s platným zákonodárstvím církve. P 1.14 APOŠTOLSKÁ EXHORTACE JANA PAVLA II. ECCLESIA IN ASIA (EiA) (18. 11. 1999)1328 Kapitola V: Společenství a dialog pro misii Společenství uvnitř církve 252 Kaţdá partikulární církev musí být zakořeněna ve svědectví církevního společenství, které tvoří její nejvnitřnější podstatu jakoţto církve. Synodální otcové se rozhodli popsat diecézi jako společenství komunit1329 shromáţděné kolem pastýře, kde duchovní, zasvěcené osoby a laici jsou zapojeni do ‚dialogu srdce a ţivota„ udrţovaného milostí Ducha svatého. (127)((Srov. Propositio 15; Congregation for the Doctrine of the Faith, Letter to the Bishops of the Catholic Church on Some Aspects of the Church Understood as Communion Communionis Notio (28 May 1992), 3–10: AAS 85 (1993), 839–844))Primárním místem, kde tato vize společenství komunit mŧţe být aktualizována uprostřed komplexních sociálních, náboţenských, kulturních a ekonomických skutečností Asie, je diecéze. Církevní společenství implikuje, ţe kaţdá místní církev se má stát tím, co synodní otcové nazvali ‚církví spoluúčasti„,1330 to znamená církví, ve které všichni ţijí své vlastní povolání a uskutečňují svoji vlastní roli. Aby mohlo být rozvíjeno ‚společenství pro Councils and parochial Finance Councils, of which non-ordained faithful are members, enjoy a consultative vote only and cannot in any way become deliberative structures.“ Německy: „Der diözesane und der pfarrliche Pastoralrat sowie der pfarrliche Vermögensverwaltungsrat denen auch Laien angehören, haben nur beratendes Stimmrecht; sie können in keiner Weise zu Entscheidungsorganen werden.“ 1325 Anglicky: „to be considered invalid, and hence null and void“. 1326 Obrat „řádně a platně“ v českém oficiálním překladu chybí. Anglicky: „may properly and validly express their consent“. 1327 Vlastní překlad; český oficiální překlad má toto znění: „Tyto skupiny však nemohou představovat paralelní orgány k diecézním kněţským a pastoračním radám nebo znevaţovat kněţské a pastorační diecézní rady i rady farní, na které se vztahuje univerzální právo církve v kán. 536, § 1, kán. 537.“ Anglicky: „Such groups, however, cannot be constituted as structures parallel to diocesan presbyteral or pastoral councils nor indeed to those diocesan structures regulated by the universal law of the Church in Canons 536, § 1 and 537. Neither may such a group deprive these structures of their lawful authority.“ Německy: „Diese stellen jedoch keine Parallelorgane dar, die den diözesanen Priester- und Pastoralräten oder auch den Räten auf pfarrlicher Ebene die ihnen eigene Verantwortung entziehen, die vom allgemeinen kirchlichen Recht in den cann. 536, § 1 und 537 geregelt sind.“ 1328 JOHN PAUL II.: Post-synodal apostolic exhortation Ecclesia in Asia, (ze dne 18. listopadu 1999), The Holy See, http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/apost_exhortations/documents/hf_jp- ii_exh_06111999_ecclesia-in-asia_en.html, (22.3.2008). Uvedené úryvky jsou vlastním pracovním překladem autora této dizertace. 1329 Anglicky: „a communion of communities“. 1330 Anglicky: „participatory church“. 512 Přílohy P1 misii„1331 a ‚misie společenství„,1332 jedinečné charisma kaţdého jeho člena musí být uznáno, rozvíjeno a účinně pouţíváno. (128)((Srov. Propositio 15)) Obzvláště je zde potřeba podporovat větší zapojení laiků a zasvěcených muţů a ţen do pastoračního plánování a procesů rozhodování skrze takové struktury participace jako jsou pastorační rady a farní shromáţdění. (129)((Srov. Propositio 15)) 3 25 V kaţdé diecézi zŧstává farnost nejběţnějším místem, kde se shromaţďují věřící, aby rostli ve víře, aby ţili tajemství církevního společenství a aby měli účast na poslání církve. Proto synodní otcové naléhavě ţádají faráře, aby nalézali nové a účinné zpŧsoby pastorace věřících, aby tak kaţdý, obzvláště chudí, se skutečně cítili jakoţto součást farnosti a Boţího lidu jako celku. Pastorační plánování spolu s věřícími laiky má být normálním jevem ve všech farnostech. (130)((Srov. Propositio 16)) […] 254 V těchto souvislostech a vycházející ze své pastorační zkušenosti synodní otcové zdŧrazňují hodnotu základních církevních společenství1333 jakoţto účinné cesty prohlubování společenství a spoluúčasti ve farnostech a diecézích a jako autentické síly pro evangelizaci. (132)((Srov. Propositio 30; srov. Jan Pavel II., Encyklika Redemptoris Missio (7. prosince 1990), 51: AAS 83 (1991), 298)) P 1.15 APOŠTOLSKÝ DOPIS JANA PAVLA II. NOVO MILLENNIO INEUNTE (NMI) (6. 1. 2001)1334 III. Znovu začít u Krista 291 „Hle, já jsem s vámi po všechny dny aţ do konce světa!” (Mt 28,20). Tato jistota, nejdraţší bratři a sestry, doprovázela církev po dva tisíce let a slavením jubilea byla nyní oţivena v našich srdcích. Z ní máme čerpat nový elán pro křesťanský ţivot, ona se má stát dokonce tvŧrčí silou na naší cestě. Právě s vědomím, ţe Vzkříšený je přítomen uprostřed nás, si dnes pokládáme tutéţ otázku, kterou se v Jeruzalémě obrátili na Petra ti, kdo slyšeli jeho první kázání bezprostředně po seslání Ducha svatého: „Co máme dělat?” (Sk 2,37). 292 Ptáme se s optimismem plným dŧvěry, nepodceňujeme však problémy. Nepodléháme samozřejmě naivní představě, ţe by pro řešení velkých problémŧ dnešní doby mohlo existovat nějaké zaklínadlo. Ne, nezachrání nás nějaké zaklínadlo, nýbrţ Osoba a jistota, kterou přináší: Já jsem s vámi! 293 Nejde tedy o vymýšlení nějakého „nového programu”. Program uţ tu je; stále týţ, odvozený z evangelia a ţivé tradice. Jeho středem je vlastně sám Kristus, kterého máme poznat, milovat, následovat, abychom v něm mohli ţít trinitární ţivot a s ním přetvářet dějiny aţ do jejich dovršení v nebeském Jeruzalémě. Tento program se nemění se střídáním období a kultur, přestoţe s nimi počítá a vede s nimi opravdový a účinný dialog. Tento odvěký program je naším programem pro třetí tisíciletí. 294 Je však nutné, aby se tento program proměnil v pastorační plány, uzpůsobené situaci jednotlivých společenství. Jubileum nám dalo výjimečnou příleţitost, aby celá církev po několik let kráčela stejnou cestou systematické katecheze s trinitárním obsahem, doprovázenou specifickým pastoračním úsilím vedoucím k plodnému proţití jubilea. Děkuji za to, ţe velké mnoţství věřících ze srdce přijalo tento návrh, který jsem předloţil v apoštolském listu Tertio millennio adveniente. Nyní se před námi uţ nerýsuje ţádný bezprostřední cíl, nýbrţ mnohem větší a náročnější obzor řádné pastorace. V rámci všeobecných a nutných směrnic je nezbytné, aby se jediný program evangelia dále vtěloval, jako je tomu odedávna, v dějinách kaţdého církevního společenství. Právě v místních církvích je moţné vytvářet konkrétní programové kroky – cíle a metody práce, formace a hodnocení pracovníkŧ, hledání vhodných prostředkŧ – které umoţní, aby Kristova zvěst 1331 Anglicky: „communion form mission“. 1332 Anglicky: „mission of communion“. 1333 Anglicky: „basic ecclesial communities“. 1334 JAN PAVEL II.: Apoštolský list papeţe Jana Pavla II. Novo millennio ineunte na závěr Jubilejního roku 2000, (ze dne 6. ledna 2001), Praha: Česká biskupská konference, 2001. 513 Přílohy P1 pronikala k lidem, aby vytvářela společenství a svědectvím o hodnotách evangelia silně ovlivňovala společnost a kulturu. 295 Vyzývám proto naléhavě pastýře místních církví, aby s pomocí nejrůznějších sloţek Boţího lidu s důvěrou načrtli etapy budoucí cesty, uvedli do souladu plány svých diecézí se sousedními diecézními společenstvími i se společenstvími všeobecné církve. 296 Výsledný soulad bude jistě usnadněn díky kolegiálnímu způsobu práce. Tuto dnes jiţ obvyklou metodu uplatňují biskupové při práci biskupských konferencí a synodŧ. Coţ právě toto nebylo smyslem kontinentálních shromáţdění biskupské synody, které na počátku přípravy jubilea pracovaly na základních bodech současného hlásání evangelia v rŧzných situacích a kulturních oblastech? Toto bohatství podnětŧ nesmí upadnout v zapomenutí, ale musí být uvedeno do konkrétní praxe. 297 Čeká nás tedy radostné dílo obnovy pastorační činnosti. Týká se nás všech. Rád bych přesto k všeobecnému povzbuzení a pro lepší orientaci poukázal na některé pastorační priority, které v rámci Velkého jubilea vystoupily do popředí s mimořádnou naléhavostí. IV. Svědkové lásky Spiritualita společenství 451 Prostor společenství je třeba vytvářet a rozšiřovat kaţdý den a na všech úrovních ţivota kaţdé místní církve. Společenství musí vyzařovat ze vztahŧ mezi biskupy, kněţími a jáhny, mezi duchovními pastýři a celým Boţím lidem, mezi kněţími a řeholníky i mezi církevními sdruţeními a hnutími. Za tím účelem je nutné co nejvíce dbát na orgány účasti, předepsané kanonickým právem, jako jsou kněţské a pastorační rady. Jak je známo, tyto struktury se neřídí pravidly parlamentární demokracie, protoţe mají poradní, nikoliv rozhodující hlas; (29)(( Srov. Kongregace pro klérus a další, Instrukce o některých otázkách spolupráce laikŧ na sluţbě kněţí Ecclesiae de mysterio (15. srpna 1997): AAS 89 (1997), 852-877, zvláště odstavec 5: Orgány spolupráce v místní církvi) to však neznamená, ţe by neměly ţádný význam a důleţitost. Teologie a spiritualita společenství totiţ vede duchovní pastýře i věřící laiky k tomu, aby byli na základě vzájemné otevřenosti a priori jednotní v tom, co je podstatné, a aby hledali také ve sporných otázkách soulad a nejlepší řešení. 452 Za tím účelem je vhodné osvojit si dávnou moudrost, která vybízela duchovní pastýře, aniţ by jakkoliv zpochybňovala jejich autoritu, k intenzivnějšímu naslouchání Boţímu lidu. Svatý Benedikt radí opatovi v jednom klášteře, aby se radil i s těmi nejmladšími mnichy: „Pán často vnukne mladšímu lepší nápad.” (30)(( Řehole III,3: „Ideo autem omnes ad consilium vocari diximus, quia saepe iuniori Dominus revelat quod melius est.”)) A svatý Paulín Nolánský vybízí: „Kéţ visíme na ústech kaţdému věřícímu, neboť z kaţdého věřícího vane Duch svatý.” (31)((„De omnium fidelium ore pendeamus, quia in omnem fidelem Spiritus Dei spirat”: Epist. 23, 36 Sulpiciu Severovi: CSEL 29, 193)) 3 45 Zatímco právnická moudrost stanoví pro spoluúčast přesná pravidla, čímţ zjevuje hierarchickou strukturu církve a zamezuje pokušení ke svévoli a neopodstatněným nárokŧm, vtiskuje spiritualita společenství institucionálnímu řádu duši a vede jej k dŧvěře a otevřenosti, která plně odpovídá dŧstojnosti a zodpovědnosti kaţdého člena Boţího lidu. P 1.16 INSTRUKCE KNĚZ, PASTÝŘ A VŦDCE FARNÍHO SPOLEČENSTVÍ (4. 8. 2002)1335 II. část Farnost a farář 261 Podobně jako je tomu v případě diecézní pastorační rady, (117)((Dekret Christus Dominus, 27; srov. CIC, kán. 511–514)) kanonické právo předpokládá také ustavení pastorační rady na farní úrovni, jestliţe to biskup po projednání s kněţskou radou povaţuje za vhodné. (118)(( Srov. CIC, 1335 KONGREGACE PRO KLÉRUS: Kněz a pastýř, vŧdce farního společenství, (ze dne 4. srpna 2002), Praha, Česká biskupská konference, 2002. 514 Přílohy P1 kán. 536 § 1)) Základním úkolem takovéto rady je slouţit, na institucionální úrovni, řádné spolupráci věřících při rozvoji pastorační činnosti, (119)((Srov. CIC, kán. 536 § 1)) která je vlastní kněţím.1336 262 Farní pastorační rada je poradní orgán ustanovený proto, aby věřící mohli dostát odpovědnosti plynoucí ze křtu a pomáhat faráři, který radě předsedá, (120)(( Srov. CIC, kán. 1337 536 § 1)) svými radami na poli pastorace. (121)((Ecclesiae de mysterio, Praktická ustanovení, Článek 5, par. l.c)) „Laici musí být stále více přesvědčeni o mimořádném významu apoštolské angaţovanosti ve své farnosti.“ Je zapotřebí povzbuzovat k „rozhodnému a širšímu docenění farních pastoračních rad“. (122)((Srov. JAN PAVEL II., Postsynodální exhortace Christifideles laici, č. 27))1338 Dŧvod je zřejmý: „V současných poměrech mohou a musí laici mnoho investovat pro rŧst pravého společenství církve ve své farnosti a pro povzbuzení misionářské horlivosti vŧči nevěřícím a těm věřícím, kteří se částečně nebo úplně vzdali náboţenské praxe“. (123)(( Srov. JAN PAVEL II., 1339 Postsynodální exhortace Christifideles laici, č. 27)) „Všichni věřící mají moţnost a někdy i povinnost projevit svŧj názor na věci týkající se dobra církve, coţ jim umoţňují také instituce ustanovené právě za tímto účelem: […] Pastorační rada mŧţe velmi uţitečně pomáhat […] předkládáním návrhŧ a rad týkajících se misijních, katechetických a apoštolských iniciativ […]; v souvislosti s podporou formace v nauce církve a svátostného ţivota věřících; v souvislosti s pomocí kněţím při pastorační činnosti v rŧzných sociálních prostředích nebo územních oblastech; v souvislosti se zdokonalováním zpŧsobŧ senzibilizace veřejného mínění atd.“ (124)((Omnes christifideles, č. 4; 9))1340 Pastorační rada náleţí do rámce vztahů vzájemné sluţby mezi farářem a jeho věřícími a nemělo by tedy smysl ji chápat jako orgán, který nahrazuje faráře v řízení farnosti nebo který na základě většiny hlasŧ klade materiální limity směru, jímţ se farář bude ubírat.1341 V témţe smyslu ani systémy rozhodující v ekonomických otázkách farnosti nemohou při zachování právních ustanovení o správné a poctivé správě omezovat pastorační úlohu faráře, jenţ je oprávněným představitelem a správcem farního majetku.1342 (125)(( Srov. CIC, kán. 532 a 1279 § 1)) 1336 Vlastní překlad odstraňující chybu oficiálního českého překladu, kde čteme: „Diecézní pastorační radě uděluje kanonické právo moţnost ustanovit – jestliţe to diecézní biskup po projednání s kněţskou radou povaţuje za vhodné – také farní pastorační radu, jejímţ hlavním úkolem je slouţit z institucionálního hlediska řádné spolupráci při rozvíjení pastorační činnosti, která náleţí knězi.“ Anglicky: „Like the diocesan pastoral council, the provisions of law foresee the constitution of a pastoral council at parochial level, should such be considered opportune by the Bishop, having heard his council of priests. The basic task of such a council is to serve, at institutional level, the orderly collaboration of the faithful in the development of pastoral activity which is proper to priests.“ 1337 Srov. část P 1.13 této přílohy. 1338 Srov. část P 1.11 této přílohy. 1339 Srov. část P 1.11 této přílohy. 1340 Srov. část P 1.7 této přílohy. 1341 Vlastní překlad – vzhledem k dalšímu odstavci – povaţujeme za přesnější neţ český oficiální překlad, kde tato část zní: „Pastorační rada náleţí do rámce vztahŧ vzájemné sluţby mezi farářem a jeho věřícími a nemělo by tedy smysl ji chápat jako orgán, který nahrazuje faráře v řízení farnosti nebo který na základě většiny hlasŧ určuje směr, jímţ se farář bude ubírat.“ Anglicky: „The pastoral council is to be seen in relation to the context of the relationship of mutual service that exists between a parish priest and his faithful. It would therefore be senseless to consider the pastoral council as an organ replacing the parish priest in his government of the parish, or as one which, on the basis of a majority vote, materially constrains the parish priest in his direction of the parish.“ 1342 Anglicky: „In accordance with the norms of law on just and honest administration, organs which have been established to consider economic questions in a parish, may not constrain the pastoral role of the parish priest, who is the legal representative and administrator of the goods of the parish.“ 515 Přílohy P1 P 1.17 APOŠTOLSKÁ EXHORTACE JANA PAVLA II. PASTORES GREGIS (PG) (16. 10. 2003)1343 Kapitola 5: Biskupova role pastýřského řízení Pastýřský styl řízení a diecézní společenství 44 Ţité církevní společenství povede biskupa k pastýřskému stylu, který bude stále více otevřen spolupráci se všemi. Existuje neustálá vzájemná výměna mezi tím, co je biskup povolán rozhodnout na základě své osobní zodpovědnosti za dobro církve svěřené do jeho péče a oním přínosem, který mohou nabídnout věřící skrze konzultativní orgány jako diecézní synoda, kněţská rada, biskupská rada a pastorační rada. (170)((Srov. CIC kán. 204 § 1; 208; 212 §§ 2, 3; Kodex kánonŧ východní církve, kán. 7 § 1; 11; 15 §§ 2,3)) P 1.18 DIREKTÁŘ O PASTORAČNÍ SLUŢBĚ BISKUPŦ APOSTOLORUM SUCCESSORES (APS) (24. 1. 2004)1344 Kapitola V: Učící úřad diecézního biskupa I. Biskup, autentický učitel v církvi 122. Způsoby kázání b) Pastýřské listy. […] Při přípravě těchto listŧ si biskup mŧţe přát vyuţít pomoc svých poradcŧ, kněţské rady, a pokud to záleţitost vyţaduje, diecézní pastorační rady. Tyto skupiny mohou navrhnout téma, jímţ se má pastýřský list zabývat, akutní námitky, které je třeba vyvrátit, nebo mohou poukázat na záleţitosti, které se v diecézi vyskytují a ke kterým by se měl biskup autoritativně vyjádřit. Kapitola VII. Řídící úřad biskupa III. Struktury spoluúčasti v pastýřské službě biskupa B) Diecézní kurie 181. Diecézní pastorační struktury […] S pomocí kněţské a pastorační rady biskup studuje návrhy těchto (pastoračních) oddělení a činí nutná rozhodnutí. […] To má své důsledky i na farní rovině: pastorační rada a farář mají své vlastní role vykonávat efektivně, přičemţ je třeba se vyhnout jakémukoli náznaku kongregacionalismu. (536)((Srov. CIC, kán. 519, 536 (556); Jan Pavel II., Apoštolský dopis Novo Millennio Ineunte, čl. 45)) C) Diecézní rady 184. Pastorační rada V ideálním případě kaţdá diecéze, ačkoli k tomu není vázaná kanonickou disciplínou, by měla ustavit diecézní pastorační radu, a tak skrze toto ustavení vyjádřit účast všech věřících jakéhokoli kanonického stavu na poslání církve. Pastorační rada je sloţena z těchto příslušníkŧ společenství věřících: duchovních, členŧ institutŧ zasvěceného ţivota a zvláště z laikŧ. (556)((Srov. CIC, kán. 512 § 1; Novo Millennio Ineunte, čl. 45)) Úkolem této rady je pod autoritou biskupa „zkoumat a zvaţovat vše, co se vztahuje k pastorační činnosti v diecézi, a předkládat o tom praktické závěry“ (557)((ChD 27; CIC, kán. 511)) Její stanovy jsou vydány, a pokud by to bylo nutné, také modifikovány biskupem. (558)((Srov. CIC, kán. 513 § 1)) 1343 JOHN PAUL II.: Post-synodal apostolic exhortation Pastores gregis on the bishop, servant of the Gospel of Jesus Christ for the hope of the world, (ze dne 16. října 2003), The Holy See, http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/apost_exhortations/documents/hf_jp- ii_exh_20031016_pastores-gregis_en.html, (22.11.2008). Uvedené úryvky jsou vlastním pracovním překladem autora této dizertace. 1344 CONGREGATION FOR BISHOPS: Directory for the Pastoral Ministry of Bishops Apostolorum successores, (ze dne 24. ledna 2004), http://www.vatican.va/roman_curia/congregations/cbishops/documents/rc_con_cbishops_doc_20040222 _apostolorum-successores_en.html, (23.12.2008). Uvedené úryvky jsou vlastním pracovním překladem autora této dizertace. 516 Přílohy P1 Ačkoli tato rada, striktně vzato, nereprezentuje věřící, přesto má rada skutečně reflektovat celou část Boţího lidu, která konstituuje partikulární církev.1345 Její členové mají být vybráni „se zřetelem na rŧzné územní části diecéze, na sociální podmínky a povolání, jakoţ i na účast na apoštolátě, jakou mají jednotlivci sami nebo ve spojení s jinými“. (559)((Srov. CIC, kán. 512 § 2)) Všichni členové pastorační rady mají být v plném společenství s katolickou církví, mají vynikat v pevné víře, dobrých mravech a moudrosti. (560)((Srov. CIC, kán. 512 § 1)) Je na biskupovi, aby rozhodl a ve statutech vhodně zveřejnil zpŧsob výběru členŧ rady: např. tím, ţe by farnostem a jiným institucím bylo svěřeno právo navrhovat kandidáty. Avšak, moţná pomocí praxe konečného potvrzení volby členŧ, si biskup rezervuje právo vyloučit ty, kteří se nezdají být vhodnými. Biskup svolává radu nejméně jednou za rok. Předkládá otázky k projednání,1346 předsedá setkáním, rozhoduje, zda je či není vhodné zveřejnit témata, která byla probírána, a určuje, jakým zpŧsobem má být dosaţeno konkrétních závěrŧ. (561)((Srov. CIC, kán. 514 § 1)) Rada má proto konzultativní charakter. (562)((Srov. CIC, kán. 514 § 1)) Vţdy se má vyznačovat jak skutečným respektem jak vŧči biskupské jurisdikci, tak vŧči autonomii věřících (jakoţto jednotlivcŧ nebo sdruţených v rŧzných asociacích). Rada si nikdy nemá přivlastňovat autoritu řídit či koordinovat aktivity za hranicemi své kompetence. Nicméně biskup má věnovat patřičnou pozornost názorŧm jejích členŧ, protoţe ty jsou výrazem zodpovědné spolupráce církevního společenství s apoštolským úřadem. Biskup mŧţe radě k diskusi předkládat témata1347 ve spojení s pastorační činností diecéze; (563)((Srov. CIC, kán. 511)) to zahrnuje pastorační plán, rŧzné katechetické, misionářské a apoštolské iniciativy, rŧzné zpŧsoby prohlubování formace v nauce církve a svátostného ţivota věřících, pomoc kněţím při pastorační činnosti a rŧzné zpŧsoby senzibilizace veřejného mínění ve vztahu k tomu, co církvi leţí na srdci.1348 Aby bylo dosaţeno maximální efektivity, setkáním rady by měla předcházet vhodná příprava, zorganizovaná s pomocí pastoračních institucí a oddělení diecéze.1349 Je prospěšné, jestliţe biskupové diskutují činnost diecézních pastoračních rad na setkáních biskupské konference, takţe kaţdý biskup ve své vlastní diecézi mŧţe mít uţitek ze zkušenosti druhých. Pastorační rada ustává ve své činnosti v případě, ţe je diecéze vakantní,1350 (564)((Srov. CIC, kán. 513 § 2)), a biskup ji mŧţe rozpustit, jestliţe neplní úkoly, které jí přináleţí. Kapitola VIII. Farnost, okrskový vikář a pastorační vizitace I. Farnost 210. Farnost, stabilní společenství v diecézi […] Biskup reguluje farní administrativu, a to se zvláštním ohledem na následující oblasti: – Pastorační rada farnosti. Je ţádoucí, aby kaţdá farnost v diecézi ji měla mít ustavenu, pokud by malý počet farníků nevyţadoval jinak. (641)((Srov. CIC, kán. 536)) Poté, co záleţitost projedná s diecézní kněţskou radou, biskup vyhodnotí, zda je či není na místě vyhlásit pastorační radu jako povinnou pro všechny farnosti nebo pro větší z nich. […] 1345 Anglicky: „it should truly reflect the entire portion of the People of God which constitutes the particular Church“. 1346 Podle Omnes christifideles čl. 9 mohou témata předkládat i členové rady; srov. část P 1.7 této přílohy. 1347 Srov. ale pozn. pod čarou č. 1346. 1348 Volně převzato z Omnes christifideles čl. 9; srov. část P 1.7 této přílohy. 13491349 Srov. jiţ Omnes christifideles čl. 9 (srov. část P 1.7 této přílohy) a Ecclesiae Sanctae, čl. 16, par. 4 (srov. část P 1.5 této přílohy). 1350 Anglicky: „The pastoral council ceases (lat. cessat) when a diocese is vacant […] . Srov. také Omnes christifideles čl. 11 s pozn. pod čarou č. 1303 (srov. část P 1.7 této přílohy) a CIC kán. 513 § 2 (srov. P 1.9; zde český oficiální překlad má „zaniká“). Srov. také P 2.3.9. 517 Přílohy P1 211. Model života farnosti […] Farář nemá nikdy zanedbat naslouchání názorŧm svých spolupracovníkŧ na rŧzné otázky, které vyvstávají v rámci ţivota farnosti, obzvláště skrze pastorační radu farnosti (649)((Srov. CIC, kán. 536)) (tam, kde existuje) nebo skrze jiné formy spoluúčasti na ţivotě farnosti. III. Pastorační vizitace 221. Procedura pro pastorační vizitaci farnosti Při provádění pastorační vizitace, biskup by se měl snaţit o realizaci následujících úkonŧ, pokud čas či místní podmínky dovolí: […] d) setkat se s pastorační radou nebo, pokud není ustavena, s věřícími, kteří spolupracují v rŧzných apoštolátech […] a se sdruţeními věřících P 1.19 ZÁVĚREČNÝ DOKUMENT PLENÁRNÍHO SNĚMU ŢIVOT A POSLÁNÍ (ŢaP) (9. 7. 2005)1351 Vnitřní život církve Laici v církvi 32 Jde o nalezení nového místa laikŧ i duchovních jak v církvi, tak ve společnosti a získání pochopení pro toto hledání. Přitom se nejedná o jedno rozhodnutí, ale o dlouhodobý ţivý proces. Je třeba analyzovat situaci a postupně usilovat o změny. Zvláštní dŧleţitost při tom má ochota laikŧ – odborníkŧ v rŧzných oblastech – přispívat nezištně svými vědomostmi k práci v církvi. Tento proces posiluje zřízení pastorační a ekonomické rady farnosti, v níţ se laici učí přebírat zodpovědnost. Kněžství, jáhenství, zasvěcený život Kněžství 38 Jejich úkolem není pouze zajistit konání bohosluţeb, ale především formovat farní společenství. Je nutné připravovat kněze na práci v misijním území i na spolupráci s laiky v atmosféře dŧvěry. Stejně potřebné je disponovat věřící k přijetí reálné pastorační situace i spoluodpovědnosti za ni. Vhodnou formou pomoci se mohou stát pastorační a ekonomické rady farnosti. P 1.20 BENEDIKT XVI.: SPOLUPRÁCE MAGISTERIA A SVĚDOMÍ V PRF (Felicita) (25. 3. 2007)1352 Z řeči papeţe Benedikta XVI. ke členům pastorační rady farnosti Sv. Felicity a jejích dětí, mučedníků v Římě, ze dne 25. března 2007: Kaţdý člověk v sobě nosí Boţí projekt, osobní povolání, osobní Boţí myšlenku na to, co se od něj v historii očekává v rámci rozvoje Boţí církve, ţivého chrámu Boţí přítomnosti. A role kněze je především znovu probouzet toto vědomí, pomáhat jednotlivcům odkrýt jejich osobní povolání, Boţí úkol pro kaţdého z nás. Vidím, ţe mnozí zde jiţ onen projekt, který se jich týká, v sobě objevili, a to jak vzhledem k profesnímu ţivotu zaměřenému na přetváření 1351 Ţivot a poslání křesťanŧ v církvi a ve světě. Závěrečný dokument Plenárního sněmu katolické církve v ČR, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. I kdyţ závěrečný dokument Plenárního sněmu katolické církve v ČR, Ţivot a poslání křesťanŧ v církvi a ve světě (srov. příloha P 10.6), jiţ není součástí univerzálního učitelského úřadu církve, ale je výrazem partikulárního učení, pro jeho dŧleţitost budeme texty, které se týkají pastoračních rad, citovat i zde. Podrobně je celá historie vzniku tohoto dokumentu prezentována v příloze P 10.6. 1352 BENEDICT XVI.: Greetings of His Holiness Benedict XVI to the Members of the Pastoral Council. Pastoral visit to the Parish of St. Felicity and her Children, Martyrs, (ze dne 25. března 2007), The Holy See, http://www.vatican.va/holy_father/benedict_xvi/speeches/2007/march/documents/hf_ben- xvi_spe_20070325_consiglio-pastorale_en.html, (28.4.2009). 518 Přílohy P1 dnešní společnosti – kde je přítomnost křesťanského svědomí fundamentální, a také vzhledem k volání přispívat k růstu a ţivotu církve. Obě tyto sféry jsou stejně důleţité. Společnost, ve které jiţ není ţivé křesťanské svědomí, ztrácí svŧj vliv a plodnost. Takováto společnost pak jiţ neví, kam směřovat, co dělat a co nedělat, končí v prázdnotě, selhává. Pouze jestliţe ţivé vědomí víry osvěcuje naše srdce, mŧţeme také rozvíjet spravedlivou společnost. Úkolem magisteria není vnucovat nauku církve. Spíše je jeho posláním pomáhat samotnému svědomí k tomu, aby bylo schopné slyšet Boţí hlas, aby vědělo, co je správné, co je Boţí vůlí. Magisterium je pouhým nástrojem k tomu, aby osobní zodpovědnost, ţivená ţivým svědomím, mohla dobře fungovat, a tak přispívat k tomu, aby spravedlnost byla skutečně přítomná v naší společnosti: spravedlnost v nás samotných a univerzální spravedlnost pro všechny naše bratry a sestry ţijící dnes všude na světě. Dnešní globalizace není pouze ekonomická: dnes existuje i globalizace zodpovědností, které jsou univerzální, a proto jsme všichni zodpovědní za všechny. Církev nám nabízí setkání s Kristem, s ţivým Bohem, s oním „Logem“, který je Pravdou a Světlem, který se nesnaţí naše svědomí nějak znásilnit, nevnucuje nám nějaké částečné pravdy, avšak pomáhá nám samotným být muţi a ţenami, lidmi, kteří jsou zcela naplněni, a tak jsou schopni ţít v osobní zodpovědnosti a v hlubším společenství mezi sebou navzájem. Jsem vděčný vám, kněţí, jsem vděčný i vám všem, jejich spolupracovníkŧm. A doufám, ţe Pán vám bude pomáhat a ţe vás bude vţdy osvěcovat. P 1.21 DOPIS PAPEŢE BENEDIKTA XVI. VĚŘÍCÍM V ČÍNĚ (Čína) (27. 5. 2007)1353 Část 2: Směrnice pro pastorační život Svátosti, řízení diecézí, farnosti 107 […] Kaţdý diecézní biskup je pozván pouţívat nezbytné nástroje společenství a spolupráce uvnitř diecézní katolické komunity: diecézní kurii, kněţskou radu, sbor konzultorŧ, diecézní pastorační radu a diecézní ekonomickou radu. Tyto orgány vyjadřují společenství, podporují sdílení společné odpovědnosti a jsou velkou pomocí pastýřŧm, kteří se takto mohou věnovat bratrské spolupráci s kněţími, zasvěcenými osobami a laiky. 108 Totéţ platí o různých radách, které církevní právo předpokládá pro farnosti: pastorační radě farnosti a ekonomické radě farnosti. P 1.22 BENEDIKT XVI.: PRF USKUTEČŇUJÍ DÍLO DUCHA SVATÉHO (Magliana) (29. 3. 2009)1354 Z řeči papeţe Benedikta XVI. ke členům pastorační rady farnosti Svaté Tváře Jeţíšovy na římském předměstí Magliana ze dne 29. března 2009: Drazí přátelé, v této chvíli vám mohu jen děkovat za to všechno, co děláte pro bu- dování ţivé církve v této čtvrti Říma. Myslím, ţe jedním z darů 2. vatikánského koncilu je vznik těchto pastoračních rad, kde laici reprezentující celou komunitu, staví se spolu 1353 BENEDICT XVI.: Letter of the Holy Father Pope Benedict XVI to the Bishops, Priests, Consecrated Persons and Lay Faithful of the Catholic Church in the People‟s Rpublic of China, (ze dne 27. května 2007), The Holy See, http://www.vatican.va/holy_father/benedict_xvi/letters/2007/documents/hf_ben- xvi_let_20070527_china_en.html, (23.1.2009). Uvedené úryvky jsou vlastním pracovním překladem autora této dizertace. 1354 BENEDETTO XVI.: Parole al consiglio pastorale. Visita Pastorale alla Parrocchia Romana del Santo Volto di Gesù alla Magliana (29 marzo 2009), La Santa Sede, Il Santo Padre Benedetto XVI, Vaticano, http://www.vatican.va/holy_father/benedict_xvi/speeches/2009/march/documents/hf_ben- xvi_spe_20090329_magliana_it.html, (5. 4. 2009). Uvedené úryvky jsou pracovním překladem Petra Bauchnera. Srov. také BENEDIKT XVI.: Farní rady jsou darem Ducha svatého, RadioVaticana.cz, Česká sekce Vatikánského rozhlasu, Zprávy (mig), 30. 3. 2009, http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=11048, (5. 4. 2009). 519 Přílohy P1 s farářem a kněţími k problémŧm ţivé církve na určitém území a pomáhají budovat církev, zpřítomňovat Boţí slovo a vzbuzovat v lidech citlivost k přítomnosti Jeţíše Krista ve svátostech. V této době silného sekularismu, kdy všechny podněty přicházející z okolí se staví jaksi proti přítomnosti Boţí, proti schopnosti vnímat tuto přítomnost, je o to důleţitější, aby kněz nebyl ponechán sám, ale aby byl obklopen věřícími, kteří spolu s ním nesou toto símě Slova a pomáhají, aby bylo ţivé a rozvíjelo se i v naší době. Proto díky za tuto vaši iniciativu. Je důleţité těšit, pomáhat doprovázet lidi v utrpení, nechat je zakusit blízkost věřících, kteří se cítí zvláštním způsobem nablízku těm, kdo trpí. Viděl jsem to v Africe. V Yaoundé v Kamerunu je velké centrum, které vybudoval kardinál Leger, Kanaďan, jeden z velkých otcŧ koncilu, kde jsem ho také poznal. Ten po koncilu v roce 1968 pocítil potřebu nejen kázat a řídit (církev), ale také být obyčejným knězem slouţícím trpícím. Šel do Kamerunu, vytvořil toto centrum, které dnes patří státu, kde ale pracují především věřící, a kde je vidět celá škála utrpení: AIDS, malomocenství, všechno. Ale je tam vidět i síla víry, jsou tam lidé motivovaní silou víry a lásky, kterou víra vzbuzuje, kteří se dávají zcela k dispozici, tak je utrpení přetvářeno a lidé kteří pomáhají, jsou téţ přetvářeni, stávají se více lidmi, více křesťany: je pociťováno cosi z lásky Boţí. Proto také v našem prostředí chceme také my být stále vnímaví k utrpení, k trpícím, chudým, vůči lidem potřebným v různých formách chudoby, také duchovní, kteří nás očekávají, v kterých nás očekává Pán. Díky za to všechno, co děláte. V duchu tradice je rada darem Ducha svatého a farář, tím více papeţ, potřebuje radu, která mu pomáhá v rozhodování. Proto tyto pastorační rady uskutečňují také dílo Ducha svatého a dosvědčují jeho přítomnost v církvi.1355 Díky za to všechno co děláte, Pán vám stále pomáhej a ať vám dá velikonoční ra- dost pro celý rok. Díky. 1355 V italském originálním znění: „Secondo la tradizione il consiglio è un dono dello Spirito Santo e un parroco, tanto più un Papa, ha bisogno di consiglio, di essere aiutato nel trovare le decisioni. Perciò questi consigli pastorali realizzano anche un'opera dello Spirito Santo e testimoniano la sua presenza nella Chiesa.“ 520 Přílohy P2 P 2. PRF V DOKUMENTECH UČITELSKÉHO ÚŘADU CÍRKVE V této příloze představujeme pracovní studii systematicky analyzující texty obsaţené v příloze P 1 (kde lze nalézt i příslušné bibliografické údaje) a poskytující základní materiál pro tematickou interpretační studii prezentovanou v části 1.2 hlavního textu dizertace a pro reflexi PRF jako projevu synodality v učení církve v části 5.3 této dizertace. P 2.1 ZÁKLADNÍ STAVEBNÍ KAMENY PASTORAČNÍCH RAD NA KONCILU Po krátkém nahlédnutí do konstituce o církvi zde představíme tři koncilní dokumenty, ve kterých najdeme přímou zmínku o pastoračních radách či jim podobných poradních orgánech v oblasti apoštolátu otevřených účasti všem věřícím. Pozn.: Pro naše další účely budeme v této dizertaci vycházet z interpretační zásady, ţe pozdější církevní dokumenty a dokumenty „niţší“ úrovně učitelského úřadu musí být interpretovány ve světle dokumentŧ dřívějších a dokumentŧ úrovně „vyšší“. Proto všechny pozdější dokumenty o pastoračních radách se budeme snaţit interpretovat ve světle dokumentŧ 2. vatikánského koncilu a ne naopak. 1356 V praxi to pak znamená, ţe i přestoţe pozdější dokumenty o pastoračních radách navazují (téměř) 1357 výlučně na ChD 27, a ne na AA 26, a protoţe komentáře koncilních textŧ o pastoračních radách nabízejí poměrně rozporuplné výsledky zkoumání otázky po „pŧvodním úmyslu koncilu“, budeme v dalších našich reflexích vycházet z předpokladu, ţe pojetí církevních poradních orgánŧ nebylo na koncilu ještě nijak jasně vyprofilované a rŧzné termíny pro tyto orgány pouţívané a úkoly jim připisované byly silně ovlivněny historií a kontextem jejich vzniku.1358 Rŧzné dŧrazy obsaţené v ChD 27 a AA 26 proto budeme povaţovat spíše za dvě rŧzné funkce či dva rŧzné styly práce poradních orgánŧ, které měl koncil v úmyslu uvést do ţivota, aniţ by jim jiţ do této „koncilní kolébky“ vloţil nějakou přesně formulovanou a právně precizovanou koncepci pro jejich fungování. P 2.1.1 Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium Poté, co 2. vatikánský koncil především ve věroučné konstituci o církvi Lumen gentium (LG; listopad 1964; srov. příloha P 1.1) obnoví základy pro takové sebepojetí církve, ve kterém má kaţdý z věřících svoji jedinečnou účast na jejím společném poslání, v téţe konstituci pak také zmiňuje jeden z podstatných projevŧ této účasti: svobodné sdílení názorŧ na vše, co by mohlo tomuto poslání prospívat. V témţe článku (LG 37) pak vzápětí koncilní otcové kladou základy pro to, co později nazvou „pastoračními radami“: „V takovém případě se to má dít prostřednictvím institucí k tomu v církvi určených.“ Zároveň ihned upřesňují, že se to má dít „vždy s pravdivostí, statečností a moudrostí, s úctou a láskou k těm, kteří z důvodu svého posvátného úřadu zastupují Krista“.1359 P 2.1.2 Dekret o pastýřské sluţbě biskupŧ Christus Dominus Necelý rok poté jiţ v dekretu o pastýřské sluţbě biskupŧ v církvi Christus Dominus (ChD; říjen 1965; srov. příloha P 1.2) pod nadpisem „Spolupracovníci diecézního biskupa 1356 „Dokumenty Druhého vatikánského koncilu jsou ohledně pastoračních rad víceznačné. Nemluví o pastoračních radách farností. Na jednom jediném místě, kde mluví o radách na úrovni farností, mluví o apoštolátech radách, které mohou koordinovat. Koordinace není rezervována pro nějakou hypotetickou apoštolátní radu doporučenou dekretem o misionářské činnosti církve, avšak přísluší i pastoračním radám.“ FISCHER: Pastoral Councils, 170. 1357 K této malé pochybnosti vyjádřené slŧvkem „téměř“ v závorce srov. pozn. pod čarou č. 1374. Srov. také později naše poznámky k Christifideles laici; srov. část P 2.5. 1358 Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 170. Podobně také Klemens Schaupp: „Souhrnně mŧţe být řečeno, ţe koncil sice vytvořil základní předpoklady pro spolupŧsobení všech pokřtěných na jednom poslání církve (‚Boţí lid„, učení o charismatech, ‚všeobecné kněţství věřících„), avšak nenabídl jiţ ţádný právní rámec, který by byl vhodný k tomu, aby toto spolupŧsobení všech pokřtěných mohlo být konkretizováno a regulováno i na niţší rovině.“ SCHAUPP Klemens: Der Pfarrgemeinderat. Eine qualitative Interview- Analyse zum Thema „Biographie und Institution“, Innsbruck: Tyrolia-Verlag, 1989, 69. 1359 V poznámce pod čarou se zde autoři konstituce odvolávají na promluvu Pia XII. k novinářŧm, ve které papeţ varuje před němým otrockým smýšlením stejně jako před neomezenou kritikou; podle GÓRECKY Edward, Církev se uskutečňuje ve farnosti. Kanonicko-pastorační příručka pro duchovní a laiky, Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1996, 61. 521 Přílohy P2 v pastorační sluţbě“ najdeme také podnadpis „Diecézní kurie a rady“, pod kterým najdeme tento odstavec (ChD 27): „Je velmi ţádoucí (valde optatum), aby se v kaţdé diecézi ustavila zvláštní pastorační rada (consilium pastorale), které předsedá biskup a k níţ náleţejí zvlášť vybraní (specialiter delecti) klerici, řeholníci a laici. Úkolem této rady bude zkoumat (investigare) vše, co souvisí s pastoračním pŧsobením (quae ad pastoralia opera spectant), zvaţovat to (perpendere) a vyvozovat praktické závěry (de eis practicas expromere conclusiones).“ Jak uvidíme dále, tento odstavec obsahuje jakési základní stavební kameny pro celý další vývoj učení církve o pastoračních radách obecně, přičemţ jsou zde určena téměř celá „genetická výbava” pastoračních rad:1360 1. Formální charakter: doporučená (tedy ne závazně ustavená) rada („consilium”, ne „concilium” ve smyslu „řídící orgán“), zařazená díky předsednictví biskupa do hierarchické struktury církve 2. Základní zaměření: vše, co souvisí s pastoračním pŧsobením 3. Sloţení členstva: klerici, řeholníci a laici 4. Předsednictví: pod předsednictvím pastýře 5. Základní úkol: a. zkoumat pastorační situaci; b. zvaţovat výsledky tohoto zkoumání; c. vyvozovat z toho všeho praktické závěry 6. Způsob práce: zatím blíţe neupřesněn 7. Roviny působení: zatím jen diecézní P 2.1.3 Dekret o apoštolátu laikŧ Apostolicam actuositatem V souběţně zpracovávaném a jen o měsíc později neţ dekret o biskupské sluţbě vydaném dekretu o apoštolátu laikŧ Apostolicam actuositatem (AA; listopad 1965; srov. příloha P 1.3) se však objevuje trochu jiné pojetí poradních struktur v církvi. V kapitole o rŧzných polích apoštolátu tento dekret, po zdŧraznění klíčové dŧleţitosti spolupráce všech věřících v jednom apoštolátu církve a dŧleţitosti farnosti pro tento apoštolát, zve všechny věřící, ţe mají „po společném uváţení přinášet do církevní obce k prozkoumání a řešení problémy vlastní i problémy světa a otázky související se spásou lidí“ (AA 10). V kapitole věnované řádu apoštolátu laikŧ se pak tomuto „společnému uvaţování” v oblasti apoštolátu koncilní otcové snaţí dát do rukou určité strukturální nástroje a píší (AA 26): „V diecézích se mají podle daných moţností ustanovit rady, aby podporovaly apoštolskou práci církve ať na poli evangelizace a posvěcování nebo na poli charitativním, sociálním a jiném: v nich mají vhodným zpŧsobem spolupracovat kněţí a řeholníci s laiky. Tyto rady budou moci slouţit vzájemné koordinaci rŧzných sdruţení a prací laikŧ, při zachování vlastní povahy a autonomie kaţdého z nich.“ Ihned v následujícím odstavci téhoţ článku je zde pak upřesněno (AA 26): „Takové rady mají být ustaveny, jestliţe to je moţné, i na úrovni farní, mezifarní a mezidiecézní a také v měřítku národním i mezinárodním.“ Nelze si zde nevšimnout, ţe tentokrát je „genetická výbava“ těchto rad (pracovně je nazývejme „apoštolátní“) odlišná od rad „pastoračních“:1361 1360 Srov. podobně také VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 35. 1361 Tuto neidentitu rad podle ChD a podle AA potvrzuje i Ferdinand Klostermann ve svém komentáři k dokumentŧm 2. vatikánského koncilu; KLOSTERMAN: Kommentar zum Dekret über das Apostolat der Laien, in: Lexikon für Theologie und Kirche. Das Zweite Vatikanische Konzil. Dokumente und Kommentare, sv. 2, Freiburg: Herder, 21967. Podobně i Walter Kasper: „Koncilem předpokládaným 522 Přílohy P2 1. Formální charakter: doporučená (tedy ne závazně, ale „podle daných moţností“1362 ustavená) rada (opět „consilium”, ne „concilium”, tedy řídící orgán) 2. Základní zaměření: apoštolská práce církve 3. Sloţení členstva: kněţí, řeholníci, laici 4. Předsednictví: neurčeno 5. Základní úkol: podporovat apoštolskou práci církve v nejrŧznějších oblastech1363 6. Způsob práce: moţnost slouţit koordinaci rŧzných sdruţení a aktivit laikŧ, tj. poskytovat prostor a základnu pro svobodnou koordinaci, případně moţnost slouţit církevní autoritě k utvoření si lepšího obrazu o apoštolátu a dodat informace k případnému autoritativnímu rozhodnutí ve prospěch církve1364 7. Roviny působení: farní, mezifarní, mezidiecézní, národní, mezinárodní Ovšem jak ukazují dějiny vzniku tohoto textu, i kdyţ mluví o „koordinaci”, nelze ji chápat jako nějakou „řídící roli” této rady vŧči celé farnosti, ale jako sluţbu vytvářející prostor pro harmonický rozvoj a vzájemnou spolupráci nejrŧznějších apoštolátních aktivit v církvi na území farnosti. Tuto roli je třeba chápat spíše jako doplňkovou k výpovědi o hlavním účelu této rady, který spočívá v podpoře apoštolské práce církve v nejrŧznějších oblastech (evangelizace, posvěcování, charita, sociální sluţby apod.).1365 P 2.1.4 Dekret o misijní činnosti církve Ad gentes Z koncilních dokumentŧ se o pastoračních radách zmiňuje ještě dekret o misijní činnosti církve Ad gentes (AG; prosinec 1965; P 1.4), vydaný o další měsíc později (AG 30): „Biskup jako vedoucí činitel a jednotící střed v diecézním apoštolátě má misijní činnost udrţovat v pohybu, řídit a koordinovat, ovšem tak, aby se zachovala a podporovala spontánní aktivita těch, kdo se toho díla účastní. […] Pro lepší koordinaci ať biskup zřídí, je-li to moţné, pastorační radu, v které by radám a grémiím (pastorační rada, rada laikŧ, kněţská rada) je jen stěţí základem nějaká jednotná a harmonická celková koncepce. Očividně pro koncil tyto rady nejsou identické, kdyţ jednou mluví o ‚pastoračních radách„ (ChD 27) a jindy zas o ‚radách laikŧ„ (AA 26).“ KASPER Walter: Glaube und Geschichte, Mainz: Grünewald, 1970, 366. Podobně i další autoři, jako např. Winfried Aymans či Heribert Schmidt (ovšem opak tvrdí např. Klaus Mörsdorf), uvedení a citovaní in ECKART Joachim: Pfarrgemeinderat und kooperative Pastoral. Eine pastoraltheologische Untersuchung am Beispiel der Diözese Speyer, EOS-Verlag: St. Ottilien, 1998, 86. 1362 Tato vsuvka „podle moţností“ byla do textu integrována aţ na základě výhrady upozorňující na odlišné podmínky jednotlivých diecézí; srov. KLOSTERMAN: Kommentar zum Dekret über das Apostolat der Laien, in: in: Lexikon für Theologie und Kirche. Das Zweite Vatikanische Konzil. Dokumente und Kommentare, sv. 2, Freiburg: Herder, 21967, 682. Srov. VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 39. 1363 Tento úkol je dle historie vzniku textu prvotní a teprve jako upřesňující přistupuje následná výpověď o „moţnosti“ skrze tento orgán prováděné „koordinace“: Tento článek je jakýmsi zbytkem pŧvodní kapitoly nazvané „O vzájemné koordinaci“ a pŧvodně se jmenoval „O vzájemné kooperaci“ (tj. více zdŧrazňoval svobodu a autonomii jednotlivých apoštolátních aktivit). Teprve v konečné fázi vývoje textu dostal tento článek č. 26 a název „Některé prostředky vzájemné spolupráce“. Srov. KLOSTERMAN: Kommentar zum Dekret über das Apostolat der Laien, 682. Vojáčková to komentuje takto: „Jiţ na tomto vývoji je zřejmé, ţe nebylo úmyslem koncilních otcŧ, aby byl tento orgán chápán jako omezující a řídící. Vývoj spěl od myšlenky koordinace ke spolupráci a nakonec k myšlence, ţe je to vlastně jen jedna z moţností vzájemné spolupráce.“ VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 40. Podle Klostermanna je třeba tento posun chápat v celkové perspektivě vývoje dekretu a s posunem chápání vztahu hierarchie a tzv. Katolické akce na koncilu. Snaha koncilních otcŧ byla dát aktivitám laikŧ větší svobodu a autonomii a zároveň jim dát účast i na apoštolátu hierarchie. Srov. KLOSTERMAN: Kommentar zum Dekret über das Apostolat der Laien, 587nn. Srov. také VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 40–41. 1364 Srov. KLOSTERMAN: Kommentar zum Dekret über das Apostolat der Laien, in: LThK. Das Zweite Vatikanische Konzil, sv. 2, 682. 1365 Srov. podobně i VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 40–41. 523 Přílohy P2 byli zastoupeni duchovní, řeholníci a laici prostřednictvím vybraných zástupcŧ.” Je v tomto úryvku základ pro pojetí jakéhosi třetího druhu rad, řekněme třeba rad „misijních“? Zdá se, ţe ne a ţe zde tento dekret bez nějakého nároku na systematičnost spíše jen „pastorační radě“ zmíněné dříve v dekretu o sluţbě biskupŧ přičítá navíc i jakési blíţe neurčené koordinační úkoly v oblasti „diecézního apoštolátu“, jak se nám to potvrdí v níţe zkoumaném dokumentu. Je však moţné, ţe zde v textu „prosakují“ zbytky pŧvodní, všem textŧm o „radách“ společné koncepce.1366 P 2.1.5 Implementace koncilních textŧ skrze Ecclesiae Sanctae Jak jiţ bylo naznačeno výše, texty koncilních dokumentŧ týkající se pastoračních rad nenabízejí nějaké ucelené teologicko-právní pojednání, ale nabízejí spíše některá dŧleţitá východiska pro jejich další vývoj, která však volají po určité systematicko-teologické interpretaci a praktické implementaci do konkrétních podmínek místních církví. Určité opory k tomu druhému nabízí jeden z dokumentŧ vydaných brzy po skončení koncilu. V dokumentu Ecclesiae Sanctae (ES; srpen 1966; srov. příloha P 1.5) vydaném jako motu proprio za účelem podpořit implementaci některých koncilních dekretŧ jsou v části o pastorační radě z dekretu Christus Dominus (ChD 27) některé výše uvedené základní stavební kameny dále rozvinuty.1367 Jiţ v ChD stanovený trojitý úkol pastorační rady (zkoumat pastorační situaci, zvaţovat ji a vyvozovat z toho praktické závěry) doplněn upřesněním „aby tak ţivot a pŧsobení Boţího lidu více odpovídaly evangeliu“ (ES I, 16, 1). Dále je zde upřesněn latinský termín „consilium” jako „rada, která má pouze poradní hlas”, a konstatováno, ţe ačkoli je pastorační rada institucí trvalou, její členstvo i její aktivity mohou být dočasné (srov. ES I, 16, 2). Rada je zde také povzbuzována, aby se na vlastní práci předem připravila studiem relevantních materiálŧ a případně při tom i vyuţila pomoc specializovaných institucí (srov. ES I, 16, 4), doporučuje se, kde to je moţné, zaloţit radu, jejíţ členstvo patří k více ritŧm (srov. ES I, 16, 5) a biskupové jsou povzbuzováni, aby zajistili kvalitní koordinaci práci rŧzných rad v diecézi (především kněţské a pastorační), a to především „pomocí přesného vymezení jejich kompetencí, vzájemnou výměnou účastí svých členŧ, skrze společná či pokračující zasedání nebo jinými prostředky“ (ES I, 17). Z odstavce věnovaném v dokumentu Ecclesiae Sanctae pastorační radě podle dekretu Ad gentes (srov. AG 30) je pak zřejmé, dokument zde zmíněnou pastorační radu skutečně chápe jako tutéţ radu, o které mluví Christus Dominus (srov. ChD 27); jen je zde její zaloţení silněji zdŧrazněno („má být řádně ustavena“) a navíc je zde rejstřík rŧzných jejích činností rozšířen o to, ţe se „má také věnovat přípravě diecézní synody a dohlíţet na implementaci synodálních statut“ (ES III, 20). Jak však mají být v praxi implementovány ony tzv. „apoštolátní rady“ podle dekretu Apostolicam actuositatem čl. 26, které přímo v koncilních dokumentech jako jediné byly spojené i s fungováním na rovině farností?1368 Byl zde míněn nějaký zcela odlišný, od „pastoračních rad“ podle dekretu Christus Dominus čl. 27 jasně ohraničený typ poradních 1366 Heribert Schmitz např. tvrdí, ţe rady podle ChD a AA sice nejsou identické, ale „oběma grémiím pŧvodně leţela za základ podobná, kdyţ ne dokonce totoţná koncepce […] ; obě byly pŧvodně zamýšleny jako koordinační grémia pro apoštolské pŧsobení a jako odborné rady, i kdyţ odděleně pro kleriky a pro laiky“; SCHMITZ Heribert: Der Bischof und die vielen Räte, in: Trierer theologische Zeitschrift 79 (1970), 321–344. Citováno podle ECKART: Pfarrgemeinderat, 87. 1367 Srov. MÖRSDORF Klaus: Kommentar zum Dekret über die Hirtenaufgabe der Bischöfe in der Kirche, in: Lexikon für Theologie und Kirche. Das Zweite Vatikanische Konzil. Dokumente und Kommentare, sv. 2, Freiburg: Herder, 21967, 204–205. 1368 V Klostermannově komentáři k dekretu nenajdeme ţádné odkazy na implementační dekrety, jak tomu bylo u dekretu o pastýřské sluţbě biskupŧ; srov. KLOSTERMAN Ferdinand: Kommentar zum Dekret über das Apostolat der Laien, in: Lexikon für Theologie und Kirche. Das Zweite Vatikanische Konzil. Dokumente und Kommentare, sv. 2, Freiburg: Herder, 21967, 682–683. 524 Přílohy P2 orgánŧ? Nebo zde máme před očima jen dva rŧzné přístupy k jednomu a témuţ orgánu nebo jeho dvě rŧzné komplementární funkce dané rŧznou historií vzniku textu a rŧzným kontextem těchto úryvkŧ? O tom církevní dokumenty v době těsně po koncilu mlčí a navazují (téměř)1369 výlučně jen na „pastorační rady“ podle ChD 27. Naopak velká většina raných pastoračních rad farností jako základ pro svou činnost chápala AA 26.1370 Moţná i proto se tehdy vyskytlo mnoţství rŧzných interpretací „úmyslu koncilních otcŧ“ v otázce pastoračních rad obecně1371 a v otázce koncilního základu pro práci pastoračních rad farností speciálně.1372 P 2.1.6 Souhrnný pohled na koncilní dokumenty Z přehledu textŧ dokumentŧ 2. vatikánského koncilu týkajících se tématu pastoračních rad vyplývá, ţe nášlapné kameny, které zde byly pro další vývoj poloţené, se sice v jednotlivých případech snaţí ukázat konkrétní směr, avšak tento směr je díky odlišnosti formulací koncilních textŧ (především ChD a AA) trochu rozostřen. Jakým směrem se vydal další vývoj tématu pastoračních rad v dokumentech učitelského úřadu církve? Rozvíjel spíše koncepci rad „pastoračních“ (se zdŧrazněním spojení s pastýřkou rolí 1369 K této malé pochybnosti vyjádřené slŧvkem „téměř“ v závorce srov. pozn. pod čarou č. 1374. Srov. také později naše poznámky k Christifideles laici; srov. část P 2.5. 1370 Alespoň ve zkoumaných oblastech, jako je USA a Německo; srov. např. FISCHER: Pastoral Councils in Today‟s Catholic Parish, Mystic, CT: Twenty-Third Publications, 2001, 72–73, 108, 113; JANICKI Joseph A.: Chapter IV: Parishes, Pastors, and Parochial Vicars (cc. 515-552), in: CORIDEN James A. a kol.: The Code of Canon Law. A Text and Commentary, New York – Mahwah: Paulist Press, 1985, 415–443, 111; ECKART Joachim: Pfarrgemeinderat und kooperative Pastoral. Eine pastoraltheologische Untersuchung am Beispiel der Diözese Speyer, EOS-Verlag: St. Ottilien, 1998, 89–91. 1371 Podrobný přehled těchto rŧzných interpretací lze nalézt např. v FISCHER: Pastoral Councils, 107–114, nebo v ECKART Joachim: Pfarrgemeinderat und kooperative Pastoral. Eine pastoraltheologische Untersuchung am Beispiel der Diözese Speyer, EOS-Verlag: St. Ottilien, 1998, 86. Neidentitu rad podle ChD 27 a podle AA 26 zastává např. Ferdinand Klostermann ve svém komentáři ke koncilnímu dekretu o laicích, kde píše: „Tato zde jmenovaná grémia nejsou samozřejmě sama v sobě identická s pastorační radou, jejíţ zaloţení v kaţdé diecézi si velmi silně přeje dekret o pastýřské sluţbě biskupŧ v církvi za účelem zkoumání a poradenství v oblasti celé pastorační činnosti […] “; KLOSTERMAN Ferdinand: Kommentar zum Dekret über das Apostolat der Laien, in: VORGRIMLER Herbert (a kol., ed.): Lexikon für Theologie und Kirche. Das Zweite Vatikanische Konzil. Dokumente und Kommentare, sv. 2, Freiburg: Herder, 21967, 682. Podobně i Walter Kasper: „Koncilem předpokládaným radám a grémiím (pastorační rada, rada laikŧ, kněţská rada) je jen stěţí základem nějaká jednotná a harmonická celková koncepce. Očividně pro koncil tyto rady nejsou identické, kdyţ jednou mluví o ‚pastoračních radách„ (ChD 27) a jindy zas o ‚radách laikŧ„ (AA 26).“ KASPER Walter: Glaube und Geschichte, Mainz: Grünewald, 1970, 366. Podobně i další autoři, jako např. Winfried Aymans či Heribert Schmidt. Jsou však i takové hlasy, jako např. Klaus Mörsdorf, které zastávají pŧvodní identitu obou koncepcí; srov. MÖRSDORF Klaus: Die andere Hierarchie, in: Archiv für katholisches Kirchenrecht 138 (1969), 461– 509, 470. 1372 Např. někteří autoři zastávají tezi, ţe koncilní otcové měli od samého počátku na mysli dva od sebe jasně odlišené a typy poradních orgánŧ, „apoštolátní radu“ podle AA 26 a „pastorační radu“ podle ChD 27, a ţe jen ten druhý typ byl jiţ koncilem zamýšlen jako vzor pro rozvoj pastoračních rad nejen na rovině diecéze, ale i na rovině farností, coţ je obhajováno poukazem na konstituci Lumen gentium, kde se laikŧm přičítá právo a někdy i povinnost vyjadřovat vŧči farářŧm své názory a ţe se „to má dít prostřednictvím institucí k tomu v církvi určených“ (LG 37). Toto prý sice nebylo pochopeno většinou propagátorŧ prvních „farních rad“, které navazovaly na AA 26 a ne na ChD 27 (srov. výše a pozn. pod čarou 1369), ale tento prý mnohými nepochopený „pŧvodní úmysl koncilu“ byl připomenut a právně podloţen v novém Kodexu kanonického práva z roku 1983 (srov. CIC, kán. 536). Od vydání nového CIC je tedy prý třeba „staré“ a skomírající „farní rady“ podle AA 26, které se utápěly v nepřijatelných demokratizujících tendencích a snaţily se být koordinačním orgánem apoštolátu v celé farnosti, nahradit „pastoračními radami“ podle ChD 27 a CIC kán. 536, které budou odpovídat (těmito autory předpokládanému) „pŧvodnímu“ úmyslu koncilu. Podle Marka F. Fischera těmito autory jsou např. William Dalton, Oliver Griese, John Keating, Peter Kim Se-Mang nebo John A. Renken; srov. FISCHER: Pastoral Councils, 108–111; díla zmíněných autorŧ jsou u Fischera citována v pozn. pod čarou č. 5. Fischer sám pak toto pojetí zpochybňuje a bod po bodu tezi těchto autorŧ vyvrací; srov. FISCHER: Pastoral Councils, 111–114. 525 Přílohy P2 biskupa) nebo rad „apoštolátních“ (se zdŧrazněním autonomie laických aktivit a s více organizačními rovinami jejich pŧsobnosti)? Nebo byly tyto koncepce rozvíjeny obě vedle sebe či naopak byly nějak propojeny do nové syntézy? P 2.2 KNĚŢÍ, BISKUPOVÉ A PASTORAČNÍ RADY V PRVNÍM OBDOBÍ PO KONCILU V prvním období, ve kterém bylo po koncilu experimentováno s pastoračními radami, se o tomto tématu zmínily tři dokumenty učitelského úřadu. Všechny tři navazovaly (téměř)1373 výlučně na koncepci „pastorační rady“ zaloţenou v koncilním dekretu o sluţbě biskupŧ (ChD 27) a koncepci „apoštolské rady“ (AA 26) zcela pominuly. Dva z nich, připomínající dŧleţitost role pastoračních rad kněţím a biskupŧm, si představíme nejprve a poté se budeme podrobněji věnovat třetímu z nich, který je prvním (a zatím i posledním) dokumentem učitelského úřadu církve zabývajícím se výlučně tématem pastoračních rad. P 2.2.1 Dokument biskupské synody De Sacerdotio ministeriale O pastoračních radách se krátce zmínil dokument biskupské synody o sluţebném kněţství De Sacerdotio ministeriale (SM; listopad 1971; srov. příloha P 1.6). V části věnující se vztahŧm mezi kněţími a tzv. laiky v církvi je připomenuta pastorační rada v pojetí ChD 27, přičemţ je opět zpřesněn účel její existence pomocí slovníku pouţívaného v procesech pastoračního plánování: „aby diecézní komunita mohla systematicky uspořádat svoji pastorační činnost a efektivně ji provádět“ (SM část II, sekce 3). „Ţádoucnost“ ustavení pastorační rady se na stejném místě dokumentu pak podkládá tím, ţe je vhodné, aby tímto zpŧsobem byl podpořen rŧst ve spoluzodpovědnosti mezi všemi věřícími v církvi, protoţe tato míra této spoluzodpovědnosti momentálně roste mezi biskupy a kněţími. P 2.2.2 Direktář o pastorační sluţbě biskupŧ Ecclesiae imago Za necelé dva roky byl pak kongregací pro biskupy vydán Direktář o pastorační sluţbě biskupŧ Ecclesiae imago (EI; květen 1973; srov. příloha P 1.8), který téma pastorační rady jiţ rozvíjen podrobněji. V článku pojednávajícím o efektivní organizaci pastorační sluţby najdeme následující zajímavé prohlášení (EI 179): „Co se týče efektivní organizace sluţby péče o duše, kromě obecných směrnic zmíněných výše […], biskup má povaţovat takový typ farnosti za nejlepší, […], kde laici, v souladu s úřadem, který jim byl svěřen, jsou členy pastorační rady farnosti a vedou díla jim vlastního apoštolátu.“1374 V přímé návaznosti na dokumenty Ecclesiae Sanctae a De Sacerdotio ministeriali a v nepřímé i na Omnes christifideles (podrobněji viz níţe) pak direktář dále rozvíjí úkol, styl práce i strukturální podobu pastorační rady (srov. EI 204). Direktář z velké části opakuje jiţ v dřívějších dokumentech formulovaná východiska a doporučení. Z Omnes christifideles čl. 8 se např. inspiruje pro povzbuzení biskupovi, ţe i kdyţ má pastorační rada jen poradní hlas, má mít „vŧči jejím doporučením velký respekt, protoţe se takto jeho apoštolskému úřadu nabízí váţná a stálá spolupráce církevní komunity“ (EI 204). Podruhé se zde v církevních 1373 K této malé pochybnosti vyjádřené slŧvkem „téměř“ v závorce srov. pozn. pod čarou č. 1374. Srov. také později naše poznámky k Christifideles laici; srov. část P 2.5. 1374 Z textu není jednoznačně zřejmé, zda zmíněné dvě charakteristiky „nejlepšího typu farnosti“ (tj. členství laikŧ v pastorační radě farnosti a laici jako vedoucí děl jim svěřeného apoštolátu) jsou myšleny jako dvě na sobě nezávislé veličiny (někteří jsou členy pastorační rady, jiní zas vedou apoštolská díla) nebo kumulativně (členové pastorační rady zároveň a na základě svého členství v radě vedou apoštolská díla). Ačkoli např. Mark F. Fischer text chápe druhým zpŧsobem a prezentuje jej jako příklad, kdy některý z raných církevních dokumentŧ o pastoračních radách připouští i apoštolsko-koordinační roli pastorační rady podle AA 26 (srov. FISCHER: Pastorační rady, 114, pozn. pod čarou č. 26), podle našeho názoru lze připustit i opačnou interpretaci. 526 Přílohy P2 dokumentech také opakuje povzbuzení ke zřizování pastoračních rad na úrovni farností,1375 a to ve formě podobné té, která později přejde i do kanonického práva1376 (EI 204): „Aby zajistil efektivnější pŧsobení pastorační rady, biskup, pokud to vyţaduje dobro věřících, mŧţe nařídit, aby v kaţdé farnosti byla mezi ostatními sluţbami apoštolátu zřízena pastorační rada farnosti, a tyto rady aby byly propojeny s radou diecézní.“ Pokud by byly takto zřízené pastorační rady farností, direktář navrhuje, aby to bylo vyuţito při procesu tvorby diecézní pastorační rady např. takto (EI 204): „Tyto rady, seskupené podle větších oblastí, by pak mohly volit své zástupce pro sluţbu v diecézní radě, takţe celá diecézní komunita by tak mohla konkrétně zakoušet, ţe takto nabízí svoji spolupráci svému biskupovi skrze diecézní radu.“ Direktář tak nejen silně akcentuje potřebnost diecézních i farních pastoračních rad, ale také připomíná, ţe jejich role není jen praktická, ale také symbolická – ţe jsou dŧleţitým znamením a prostředkem praktického zakoušení spolupráce celé církevní komunity v diecézi. P 2.3 OBĚŢNÍK O PASTORAČNÍCH RADÁCH OMNES CHRISTIFIDELES Několik měsícŧ před vydáním direktáře o pastorační sluţbě biskupŧ, který jsme představili výše, byl z vatikánské kongregace pro kněze všem biskupŧm rozeslán „okruţní dopis“ či „privátní list“ Omnes christifideles (OCh; leden 1973; srov. příloha P 1.7). Protoţe je tento dokument poměrně rozsáhlý, pro pochopení pastoračních rad v učení církve velmi informativní a v češtině zatím nedostupný, níţe budeme spolu s několika komentujícími poznámkami prezentovat souhrn jeho hlavních bodŧ a navíc v příloze připojíme jeho kompletní pracovní překlad (srov. příloha P 1.7). P 2.3.1 Účel a motivace sepsání dokumentu (OCh 5) Tento dopis, schválený papeţem Pavlem VI., který je doposud jediným monotematickým pojednáním o pastoračních radách mezi dokumenty učitelského úřadu církve, byl zpracován na základě sběru zkušeností s prací pastoračních rad z celého světa (sbíraných na základě dopisu rozeslaného 15. března 1971 předsedŧm všech biskupských konferencí) a na základě konzultací na společném zasedání kongregace pro kněze, kongregace pro východní církve a kongregace pro evangelizaci národŧ, které se konalo 15. března 1972.1377 Je pravděpodobné, ţe jedním z motivŧ k rozeslání tohoto dopisu byly obavy ve Vatikánu z vývoje kolem holandské Národní pastorační rady, která se experimentálně setkávala od roku 1966, a v roce 1970 holandští biskupové vydali dokument, který z této rady činil permanentní strukturu na národní rovině.1378 Kromě tohoto negativního motivu 1375 První zmínka v tomto smyslu se v dokumentech učitelského úřadu církve nachází v listu Omnes christifideles, čl. 12 (srov. P 1.7 této přílohy). 1376 Srov. CIC, kán. 536 § 1; srov. příloha P 1.9. 1377 Podrobně o tomto procesu přípravy svědčí vlastní text listu, Omnes christifideles čl. 5. 1378 Srov. FISCHER Mark F.: Pastoral Councils in Today‟s Catholic Parish, Mystic, CT: Twenty-Third Publications, 2001, 90. Podle Marka F. Fischera a dalších pramenŧ, na které odkazuje, je pravděpodobné, ţe jiţ na biskupské synodě věnované tématu sluţebného kněţství v roce 1971 se vyskytly obavy, ţe církevními aktivitami laikŧ se zastírá specifický charakter sluţebného kněţství a tyto obavy se pravděpodobně promítnuly i do úvah o pastoračních radách v církvi. Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 91. Holandští biskupové se ještě před vydáním Omnes christifideles přizpŧsobili přání kongregace pro kněze a své plány na zřízení Národní pastorační rady jakoţto permanentní instituce přehodnotili. V komuniké z 13. srpna 1972 pak ohlásili, ţe tento proces budou nadále povaţovat za národní pastorační „dialog“. Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 92. Dopis Omnes christifideles, který pak vyšel v lednu 1973, je tak moţné povaţovat za varování, aby ostatní biskupské konference nešly 527 Přílohy P2 však ze samotného textu vyplývá, ţe kongregace chtěla také poskytnout pozitivní podporu a oporu pro další rozvoj pastoračních rad.1379 P 2.3.2 Prakticko-teologický základ pastoračních rad (OCh 1–3) První tři články tvoří jakousi prakticko-teologickou základnu dokumentu mnoha odkazy navazující na koncilní dokumenty (především LG, PO, ChD a AA, ale i GS 43): je zde poměrně komplexně shrnuta základní intence koncilu týkající se společenství všech věřících rŧzných stavŧ, povolání a rolí v jednom poslání církve (srov. OCh 1), biskupové zde najdou výrazné povzbuzení tento podíl umoţňovat všem a k němu nutná charismata respektovat a povzbuzovat u všech věřících (srov. OCh 2) a je zde zdŧrazněna dŧleţitost, nezbytnost, ale i podstatné sluţebnost specifické role „posvěcených pastýřŧ“ v církvi (srov. OCh 3). P 2.3.3 Odŧvodnění a ţádoucnost pastoračních rad (OCh 4) Čtvrtý článek pak v návaznosti na volání z LG 37, aby své názory mohli věřící v církvi vyjadřovat i skrze formální instituce, říká ţe „toto mŧţe být realizováno také1380 skrze instituce, které jsou pro tento účel ustaveny na základě církevního práva“ a vzápětí se odvolává na doporučení z ChD 27 zaloţit v diecézi pastorační radu. Závaţnost tohoto doporučení je pak ještě podtrţena odvolávkou na dokument Ecclesiae Sancte, který, podle našeho oběţníku, „vyhlásil ohledně tohoto subjektu jisté normy, podle nichţ v diecézích započal či započíná experimentální proces ustavení pastorační rady“. Toto pak bylo ještě doplněno citací ze synodálního dokumentu De Sacerdotio ministeriali o tom, ţe je ustavení diecézní pastorační rady „ţádoucí“, a to „tím více“, čím více se rozvíjí spolupráce mezi biskupy a kněţími např. skrze kněţské rady (SM 3; srov. P 1.6). P 2.3.4 Názor biskupŧ na pastorační rady a příprava podmínek (OCh 6) Poté, co autoři dokumentu v pátém článku vysvětlí zpŧsob jeho vzniku, šestý článek uvozují motivací biskupŧ k zaloţení diecézní pastorační rady v jejich diecézích: „Došlé odpovědi a uskutečněné debaty ukazují, ţe obecným míněním otcŧ je, ţe ustavení pastorační rady je dŧleţité a prospěšné.“ Nejen, ţe biskupové jsou pak vyzváni, aby spolu se svými kolegy biskupy ze sousedních diecézí a spolu se svým presbyteriem zváţili, zda v jejich diecézích existují podmínky pro ustavení pastorační rady, ale biskupové dle dokumentu „zároveň mají spolupracovat na tom, aby okolnosti poţadované pro ustavení a efektivní činnost takovéto rady byly rozvíjeny“. P 2.3.5 Členstvo, reprezentativnost a rotační systém (OCh 7) Sedmý článek je pak věnován sloţení členstva pastorační rady a jejímu funkčnímu období. Členové rady sice nemohou být nazýváni „reprezentanty“1381 celé diecéze v právním slova smyslu, ale „do té míry, do jaké to je moţné, mají představovat jakési svědectví či znamení podobnou cestou jako holandská. Dopis tak silně zdŧrazňuje konečnou autoritu biskupŧ, diecézi jako základní církevní jednotku, konzultativní charakter pastorační rady a omezený rozsah její pŧsobnosti a navíc říká ţe, „není vhodné, alespoň ne v současné době“, aby pastorační rady nebo podobné organizace byly zakládány „na interdiecézní, provinciální, oblastní, národní nebo mezinárodní rovině“ (OCh 12). 1379 To je deklarováno i v posledním článku samotného dokumentu: „V předkládaném dopise chce tato kongregace předloţit principy a obecná kritéria schválená Svatým stolcem, které vyplývají z konzultací s biskupskými konferencemi a z diskusí shromáţděných otcŧ a které mohou pomoci biskupŧm při naplňování jejich závaţného úkolu spočívajícího ve zřízení a činnosti pastorační rady“ (OCh 13). Tento předpoklad lze navíc opřít i o skutečnost, ţe v té době byl prefektem kongregace pro kněze kardinál John J. Wright, dřívější biskup z Pittsburghu a dle Marka F. Fischera velký příznivec rozvoje pastoračních rad. Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 90. 1380 Avšak přímo v LG 37 v návaznosti na citovaný text čteme (bez „také“): „V takovém případě se to má dít prostřednictvím institucí k tomu v církvi určených a vţdy s pravdivostí, statečností, moudrostí, s úctou a láskou k těm, kteří z dŧvodu svého posvátného úřadu zastupují Krista.“ 1381 Angl. „representatives“. 528 Přílohy P2 celé diecéze“,1382 přičemţ „v radě je skutečně reprezentováno celkové sloţení Boţího lidu v diecézi“.1383 Tato praktická i symbolická ekleziální reprezentativnost pastorační rady je v tomtéţ článku podepřena vypočítáním příkladŧ, z jakých rozličných prostředí, podmínek, sluţeb a stavŧ mají členové rady vybíráni, je zdŧrazněno, ţe mají být „v plném společenství s katolickou církví“ a je konstatováno, ţe „většina jejích členŧ mají být laici, protoţe největší část diecézní komunity je tvořena právě laiky“. Co se týče počtu a zpŧsobu výběru členŧ rady, tentýţ sedmý článek s odŧvodněním funkčnosti rady konstatuje, ţe „počet členŧ pastorační rady by neměl být příliš velký“ a „moţnost“ časového omezení pro členství v radě z Ecclesiae Sanctae (srov. ES 16, 2) přeznačuje na „vhodnost“, přičemţ je pro zabezpečení kontinuity doporučován „rotační systém“ výměny členŧ. P 2.3.6 Konzultativní charakter pastoračních rad (OCh 8) Osmý článek pak pozitivně rozvíjí pojem „konzultativní charakter“ pastorační rady. Nejprve je zopakováno upřesnění z Ecclesiae Sancte I (srov. ES 16, 2), ţe rada „má pouze poradní hlas“,1384 avšak ihned je pozitivně upřesněno: „Rady a návrhy věřících, které tito předkládají v rámci jejich církevního společenství a v duchu skutečné jednoty mají velkou hodnotu pro proces formulování rozhodnutí“. Proto je zde znovu zdŧrazněno, ţe při zachování své pastýřské role má biskup „velmi cenit doporučení a návrhŧ pastorační rady a váţně zvaţovat úsudky, na kterých se její členové shodli“. P 2.3.7 Úkol pastoračních rad, jejich zaměření a zpŧsob jednání (OCh 9) Jako úkol pastorační rady dokument ve svém devátém článku cituje pojetí z ChD 27 doplněné ES 16, 1: „zkoumat a zvaţovat vše, co souvisí s pastoračním pŧsobením, a vyvozovat z toho praktické závěry, aby tak ţivot a pŧsobení Boţího lidu více odpovídaly evangeliu“, přičemţ rada se zaměřuje na jakékoli otázky, „které se vztahují k pastorační péči vykonávané v diecézi“, z čehoţ jsou vyloučeny „obecné otázky víry, ortodoxie, morálních principŧ nebo zákonŧ univerzální církve“. Podobně jsou z prostoru zájmu pastorační rady vyloučeny „pastorační otázky, které souvisí s výkonem jurisdikce nebo moci řízení“, přičemţ však platí: „Nic ovšem nemŧţe pastorační radě bránit ve zvaţování otázek vyţadujících mandát aktu jurisdikce nebo řízení: v takovém případě pastorační rada biskupovi předloţí návrhy týkající se těchto otázek, přičemţ biskup celou záleţitost zváţí a, pokud to záleţitost vyţaduje po vyslechnutí kněţské rady, učiní vlastní rozhodnutí“. Dokument konečně také nabízí seznam příkladŧ oblastí, kterými se pastorační rada mŧţe zabývat: misie, katecheze, apoštolát, nauková formace, svátostný ţivot, pomoc kněţím v pastoraci, veřejné mínění, sdílení zkušeností s pastoračními aktivitami, potřeby lidí v diecézi, prostředky pastorační činnosti. Otázky k jednání radě předkládá biskup nebo členové rady (aby pak byly projednávány, biskup je musí akceptovat). P 2.3.8 Zpŧsob práce pastorační rady a její jednání (OCh 10) Podle desátého článku radu svolává dle potřeby biskup, který jí také předsedá osobně nebo (ve zvláštních případech) skrze svého delegáta. Radou zpracované dokumenty mŧţe biskup také následně akceptovat, přijmout je pod svoji autoritu a nařídit jejich realizaci či promulgovat. Jiţ dřívější doporučení kvalitní přípravy na jednání rady a vyuţití pomoci rŧzných pastoračních institucí a oddělení (srov. ES 16, 4) je zde rozvinuto návrhem, „aby byl pod vedením biskupa připraven seznam otázek, kterými se má rada k danému datu zabývat, který je pak zaslán všem jejím členŧm spolu s názory či studiemi, které mohou být uţitečné pro dŧkladné prozkoumání předloţených otázek“. 1382 Angl. „they should present a witness or sign of the entire diocese“. 1383 Angl. „the entire composition of the People of God within the diocese is truly represented“. 1384 Angl. „enjoys only a consultative voice“. 529 Přílohy P2 P 2.3.9 Pastorační rada v době vakantní diecéze (OCh 11) Jedenáctý článek dokumentu prvně stanoví, co se s pastorační radou stane, jestliţe místo diecézního biskupa se na čas uprázdní: v tom případě pastorační rada nepřestává existovat, ale „ustává ve své činnosti“.1385 Toto pochopení latinského výrazu „cessat“ je podpořeno dovětkem, ţe „jestliţe to vyţaduje situace, ordináři nic nebrání v tom, aby i v období uprázdněného biskupského stolce svolal její členy a vyţádal si jejich radu“ (coţ by v případě neexistence rady očividně nemohl). P 2.3.10 Moţnost ustavení ve farnostech či vikariátech (OCh 12) Článek dvanáctý pak přináší pro rozvoj pastoračních rad ve farnostech klíčové konstatování: „Otcové shromáţdění na plenárním zasedání kongregací, majíce na vědomí výše popsaný charakter diecézní pastorační rady, se domnívají, ţe nic nebrání ustavení dalších rad stejného charakteru a funkce v diecézi, ať se jiţ nazývají farní nebo regionální (pŧsobící v rŧzných vikariátech nebo společenských útvarech atd.).“1386 Naopak o zřizování pastoračních rad v celcích širších neţ diecéze je konstatováno, ţe „není vhodné, alespoň ne v současné době“, aniţ by se ovšem vylučovalo ustavení „speciálních organizací technického či výkonného charakteru“. P 2.3.11 Účel dokumentu a prosba na závěr (OCh 13) Poslední, třináctý článek dokumentu připomíná účel jeho vzniku: předloţení principŧ a obecných kritérií, které mají „pomoci biskupŧm při naplňování jejich závaţného úkolu spočívajícího ve zřízení a činnosti pastorační rady“. Autoři pak končí osobní prosbou o zpětnou vazbu z terénu: „Proto je naší nadějí, ţe biskupské konference budou ochotny sdělit této posvátné kongregaci své zkušenosti v této oblasti, abychom tak v budoucnu mohli tyto zkušenosti vzít v potaz.“ P 2.3.12 Souhrnný význam dokumentu Omnes christifideles I kdyţ tomu tehdejší komentáře nevěnují přílišnou pozornost,1387 okruţní list všem biskupŧm nazvaný Omnes christifideles lze povaţovat za jakýsi historický mezník v rozvoji pastoračních rad podle modelu pastoračních rad z dekretu Christus Dominus čl. 27, protoţe v něm bylo prvně připuštěno jejich zakládání i na rovině farností 1388 a toto pojetí silně ovlivnilo pojetí pastoračních rad farností v novém Kodexu kanonického práva,1389 který měl vyjít za deset let. Kromě toho a kromě mnoha praktických podnětŧ pro práci rad tento dokument nabídl velmi kvalitní souhrn teologických základŧ pro práci pastoračních rad, jejichţ existenci chápe jako dŧleţitou nejen z praktických dŧvodŧ, ale také jako výraz církevního společenství a „svědectví či znamení celé diecéze“. „Konzultativní charakter“ rady pro dokument není něčím, co by její význam umenšovalo; naopak její význam je „v procesu tvorby rozhodnutí“ klíčový. 1385 K překladu výrazu cessat srov. pozn. pod čarou č. 1399 a 1313. Srov. CIC, kán. 513 § 2 s pozn. pod čarou č. 1313 (srov. část P 1.9 této přílohy; zde český oficiální překlad má „zaniká“) a Apostolorum successores 184 s pozn. pod čarou č. 1350 (srov. část P 1.18 této přílohy). 1386 Anglicky: „The Fathers of the plenary congregation, taking into consideration the nature of the diocesan pastoral council, feel that there is nothing to prevent the institution within the diocese of councils of the same nature and function, whether parochial or regional as they are called (for various deaneries or social bodies, etc.).“ 1387 Srov. FISCHER: Pastorační rady, 94 a tam v pozn. pod čarou č. 19 citované komentáře Frederika R. McManuse, Micaela Sheehana a Donalda W. Wuerla. 1388 Srov. Omnes christifideles čl. 12: „Otcové shromáţdění na plenárním zasedání kongregací, majíce na vědomí výše popsaný charakter diecézní pastorační rady, se domnívají, ţe nic nebrání ustavení dalších rad stejného charakteru a funkce v diecézi, ať se jiţ nazývají farní nebo regionální (pŧsobící v rŧzných vikariátech nebo společenských útvarech atd.).“ Zdá se, ţe pro vývoj pastoračních rad farností byl do té doby (a v praxi aţ do vydání nového CIC v roce 1983) určující téměř výlučně text z Apostolicam actuositatem čl. 26 a ne text z Christus Dominus čl. 27. Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 86. 1389 Srov. CIC, kán. 536. Srov. k tomu FISCHER: Pastoral Councils, 95–96. 530 Přílohy P2 Svou výlučnou návazností na pojetí pastoračních rad v Christus Dominus čl. 27 a ignorováním podnětŧ (ale také vyhnutím se nejasnostem)1390 z Apostolicam actuositatem čl. 26 tento dokument církevní učení o pastoračních radách vyjasnil, ale také svým zpŧsobem oproti koncilním základŧm zjednodušil či dokonce ochudil.1391 Jak jsme jiţ viděli,1392 něco z listu se pak odrazilo v direktáři pro pastýřskou sluţbu biskupŧ Ecclesiae imago vydaného necelého pŧl roku po vydání Omnes christifideles. Na své proniknutí do široké pastorační praxe však myšlenky z tohoto listu musely čekat aţ do vydání nového Kodexu kanonického práva o deset let později.1393 P 2.4 NOVÝ CODEX IURS CANONICI A JEHO INTERPRETACE Deset let po oběţníku Omnes christifideles byl vydán nový Codex iuris canonici (CIC; leden 1983; srov. příloha P 1.9), který jistým zpŧsobem završil první pokoncilní, daly by se říci „experimentální“ období rozvoje pastoračních rad v církvi a potvrdil svým zpŧsobem selektivní výběr základních koncilních impulsŧ, který započaly jiţ předchozí, výše zmiňované dokumenty. Pro jejich klíčový význam zde ocitujeme všechny paragrafy, které se pastoračních rad přímo týkají. Tyto paragrafy se nacházejí ve druhé knize kodexu („Boţí lid“), v její druhé části („Hierarchické uspořádání církve“), druhém oddíle („Místní církve a jejich představení“) a třetí stati („Vnitřní uspořádání místních církví“). Ovšem ještě před tím je třeba zmínit alespoň některé obecnější kánony z téţe druhé knihy kodexu, z její první části („Křesťané“), které kodifikují místo, dŧstojnost a účast na společném poslání všech věřících v církvi. P 2.4.1 Povolání, práva a povinnosti věřících Především kán. 204 připomíná, ţe všichni křesťané „jsou účastni, kaţdý svým zpŧsobem, Kristova úřadu kněţského, prorockého a královského“ a ţe „podle svého vlastního postavení jsou povoláni k poslání, které svěřil Bŧh církvi, aby je plnila ve světě“. V tomto spolupŧsobení jsou si pak dle kán. 208 všichni rovni a mají právo spolupŧsobit „k rozvoji Těla Kristova“ a podle kán. 216 „jsou oprávněni i svou vlastní činností, kaţdý podle svého stavu a postavení, konat nebo podporovat apoštolát“ (srov. také kán. 225). Podle kán. 212 § 1 mají křesťané povinnost „křesťanské poslušnosti“ vŧči svým pastýřŧm jakoţto učitelŧm víry a představeným církve. Mají však také dle § 2 „právo sdělovat pastýřŧm církve své potřeby, hlavně duchovní, i svá přání“ a podle § 3 „mají právo, dokonce někdy i povinnost podle […] sdělit pastýřŧm církve své mínění […] a […] s tímto míněním seznámit ostatní věřící“. Toto místo navazuje na LG 37, kde je pak řečeno (a v CIC jiţ není opakováno), ţe „se to má dít prostřednictvím institucí k tomu v církvi určených“. Pro naše účely je pak velmi dŧleţitý kán. 228, a to ve světle kán. 129 § 2. Zde právo stanoví, ţe při výkonu moci řídící, která je (podle kán. 129 § 1) vyhrazena osobám, které přijaly svátost svěcení, „mohou podle ustanovení práva spolupracovat křesťané laici“ (CIC, kán. 129 § 2). Podmínky, za kterých mohou laici být „pověřováni od duchovních pastýřŧ“ nějakými „církevními úřady a úkoly“, pak rozvádí právě kán. 228. Především musí k tomu být laici „uznáni za vhodné“ a navíc zastávání toho kterého úřadu či úkolu musí být dovoleno „podle právních ustanovení“ (CIC, kán. 228 § 1). Druhá část kánonu pak konstatuje, ţe jestliţe laici „vynikají náleţitými vědomostmi, moudrostí a počestností“, jsou „zpŧsobilí pomáhat duchovním pastýřŧm jako znalci nebo poradci a také v poradních sborech podle ustanovení práva“ (CIC, kán. 228 § 2). 1390 Některé z těchto nejasností, které se diskutovaly v souvislosti s AA 26: zda tam popsané rady mají být sloţené výlučně z laikŧ, zda mají mít také rozhodovací charakter, zda tyto rady mají být permanentní či dočasné nebo zda mají být nezávislé na úřadu pastýře apod.; srov. FISCHER: Pastoral Councils, 96. 1391 Toto je pojetí zastávané např. také Markem F. Fischerem; srov. FISCHER: Pastoral Councils, 96. 1392 Srov. oddíl P 2.2. 1393 Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 96. 531 Přílohy P2 P 2.4.2 Pojetí konzultací podle nového kodexu Po koncilu se na diecézní úrovni zavedlo do praxe pět konzultativních orgánŧ.1394 Dva z nich jsou povinné: kněţská rada se sborem poradcŧ (CIC, kán. 495–502) a ekonomická rada (CIC, kán. 492–493). Dva jsou doporučené: pastorační rada (CIC, kán. 511–514) a biskupská rada (CIC, kán. 473 § 4). Jeden v novém kodexu není zmíněn: koordinační rada laického apoštolátu podle AA 26.1395 Samotný koncept konzultací (který je často ve své dŧleţitostí sniţován na ono známé konstatování, ţe nějaká rada „má pouze poradní hlas“) není kodexem chápán jako něco nedŧleţitého či doplňkového, ale spíše jako integrální součást řízení církve.1396 Nový kodex totiţ říká, ţe „jestliţe právo stanoví, ţe k právnímu jednání představeného je třeba souhlasu nebo projednání nějakým sborem nebo shromáţděním osob“ a jestliţe toto není dodrţeno, pak je takové jednání představeného neplatné (srov. CIC, kán. 127). Dále je také stanoveno, ţe „ačkoli představený není povinen přistoupit na jejich názor, i kdyţ je shodný, nesmí se bez přesvědčivého dŧvodu, k němuţ dospěl svým uváţením, odchýlit od jejich názoru, hlavně shodného“ (CIC, kán. 127 § 2). I kdyţ je toto v kodexu pouţíváno jen ve vztahu ke kněţské radě (srov. CIC, kán. 515, 531, 536 a 1236), sboru poradcŧ (srov. CIC, kán. 1292) či ekonomické radě diecéze (srov. CIC, kán. 1263, 1277, 1281, 1292 a 1305), podobná ustanovení mŧţe partikulární právo jistě zavést i pro další rady, jako např. diecézní pastorační radu, pastorační radu farnosti či ekonomickou radu farnosti.1397 P 2.4.3 Diecézní pastorační rada V páté hlavě CIC („Pastorační rada“) se pak nacházejí kánony týkající se jiţ přímo diecézní pastorační rady, které v podstatě kodifikují základy poloţené v dekretu Christus Dominus čl. 27: Kán. 511 stanoví hlavní úkol rady, jejíţ ustavení je doporučné („pokud k tomu radí pastorační okolnosti“): „zkoumat“ (investigare) a „projednávat“ (prependere) všeho, „co se vztahuje k pastorační činnosti v diecézi“ (opera pastoralia in dioecesi), a „z toho vyplývající praktické závěry“ (de eis conclusiones practicas) „předkládat“ (proponere) biskupovi, pod jehoţ vedením se toto vše má dít. Jediná změna v terminologii oproti Christus Dominus čl. 27 byla záměna slovíčka expromere (tj. „vyvozovat”) v ChD za výraz proponere (tj. „předkládat“) v CIC.1398 Kán. 512 se věnuje sloţení rady: V § 1 jsou zopakovány jiţ dříve stanovené podmínky členství v radě, která se má skládat z křesťanŧ v plném společenství s katolickou církví, „jak duchovních, tak členŧ společností zasvěceného ţivota, tak především z laikŧ“ (tum praesertim laicis), kteří jsou vybráni (designatur) zpŧsobem určeným diecézním biskupem. Tento zpŧsob výběru však ještě v návaznosti na předchozí dokumenty specifikují 1394 Srov. GRIFFIN: Diocesan Church Structures, 46. 1395 Bertram F. Griffin k tomu poznamenává: „Tato koordinační rada (laického apoštolátu) není zmíněna ani v Direktáři o pastorační sluţbě biskupŧ, ani v Kodexu kanonického práva, ačkoli oba dokumenty mluví o koordinaci laického apoštolátu na diecézní, vikariátní i farní rovině, ovšem pomocí setkání pastoračních pracovníkŧ, rŧzných diskusních fór nebo skrze meziskupinové vztahy. Srov. např. CIC, kán. 394 (biskup) a 555 (vikář). Srov. GRIFFIN Bertram F.: Diocesan Church Structures, 51. 1396 Srov. GRIFFIN: Diocesan Church Structures, 49–50 a RADEMACHER William J.: The New Practical Guide for Parish Councils, Mystic, CT: Twenty-Third Publications, 1988, 48–49. 1397 „V tomto smyslu je farní rada analogická ke strukturám jako je diecézní nebo vikariátní rada, kněţská rada či sbor poradcŧ, které musí být konzultovány v konkrétních instancích specifikovaných církevním právem, aby jednání bylo platné. Podobně mŧţe diecézní biskup také stanovit konkrétní případy, kdy musí být farní rada konzultována. […] Diecézní normy by mohly […] uvádět seznam takovýchto případŧ, kdy farář musí dotyčnou otázku konzultovat s farní radou, aby jeho jednání bylo platné.“ CORIDEN James A. a kol.: The Code of Canon Law. A Text and Commentary, New York: Paulist Press, 1985, 433; srov. také RADEMACHER: The New Practical Guide, 48–49. V praxi tomu odpovídají např. stanovy pro farní rady v diecézi Würzburg, jak o tom svědčí pozn. pod čarou č. 151. K tomuto tématu srov. také prameny uvedené v pozn. č. 669 a v souvisejícím textu této dizertace. 1398 Na tuto změnu v terminologii upozorňuje VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 36. 532 Přílohy P2 další dva paragrafy téhoţ kánonu. Podle § 2 je zapotřebí, „aby v radě byla opravdu zobrazena (revera configuretur) část boţího lidu, která tvoří diecézi“, a to se zřetelem na rŧzné okolnosti ţivota a pŧsobení vybraných, jako např. území, sociální podmínky, povolání, pastorační role. K tomu nakonec přistupují v § 3 stanovené další tři charakteristiky člena rady: pevná víra, dobré mravy a moudrost. Kán. 513 stanovuje funkční období rady: Jak stanoví § 1, funkční období rady je určeno biskupem vydanými stanovami. Podle § 2 pak rada (dle oficiálního českého překladu) „zaniká“ či (dle jiné překladové varianty) „ustává ve své činnosti“ (cessat),1399 pokud se uvolní úřad diecézního biskupa. Kán. 514 konečně určuje některé zásady pro práci rady: V § 1 se připomíná, ţe rada „má pouze poradní hlas“ (voto gaudet tantum consultivo), podle potřeby ji svolává a předsedá diecézní biskup (není zde jiţ zmínka o jeho delegátovi, jak tomu bylo v OCh 10), který jedině také mŧţe zveřejnit v radě projednávané záleţitosti. Podle § 2 se rada svolává alespoň jednou ročně. P 2.4.4 Pastorační rada farnosti V šesté hlavě CIC („Farnosti, faráři a farní vikáři“) pak najdeme jeden kánon (kán. 536), který kodifikuje existenci poradních orgánŧ na farní rovině: Kán. 536 CIC z roku 1983 § 1. Jestliţe dle uváţení diecézního biskupa, po projednání s kněţskou radou, je to vhodné, ustanoví se v kaţdé farnosti pastorační rada, které předsedá farář a v níţ věřící spolu s těmi, kdo se ze svého úřadu podílejí na pastorační péči ve farnosti, napomáhají rozvoji pastorační činnosti.1400 § 2. Pastorační rada má pouze poradní hlas a řídí se normami stanovenými diecézním biskupem.1401 Následující kánon (kán. 537) pak stanoví, ţe v kaţdé farnosti musí být zřízena ekonomická rada, „v níţ křesťané […] pomáhají faráři ve správě majetku farnosti“. P 2.4.5 Interpretace kánonŧ o pastoračních radách Na rozdíl od jiných poradních orgánŧ v diecézi (kněţská rada, sbor konzultorŧ, ekonomická rada), které biskup v některých případech musí konzultovat pro platnost svého rozhodnutí, které je v některých případech dokonce podmíněné jejich souhlasem,1402 diecézní pastorační rady se ţádné takovéto kánony netýkají. Podle některých komentátorŧ kodexu je diecézní pastorační rada „v podstatě plánovací organizací“ navazující na Direktář o pastorační sluţbě biskupŧ.1403 Zdá se, ţe kánony vztahující se k pastorační radě opět i v novém kodexu navazují (podobně jako jiţ předchozí dokumenty) výlučně na 1399 K překladu výrazu cessat srov. pozn. pod čarou č. 1313. Srov. CIC, kán. 513 § 2 s pozn. pod čarou č. 1313 (srov. část P 1.9 této přílohy; zde český oficiální překlad má „zaniká“) a Apostolorum successores 184 s pozn. pod čarou č. 1350 (srov. část P 1.18 této přílohy). Srov. také P 2.3.9. 1400 Latinsky: „Si, de iudicio Episcopi dioecesani, audito consilio presbyterii, opportunum sit, in unaquaque paroecia constituatur consilium pastorale, qui parochus praeset et in quo christifideles una cum illis qui curam pastoralem vi officii sui in paroecia participant, ad actionem pastoralem fovendam suum adiutorium praestent.“ 1401 Latinsky: „Consilium pastorale voto gaudet tantum consultivo et regitur normis ab Episcopo dioecesano statutis.“ 1402 Srov. CIC, kán. 127; Srov. GRIFFIN Bertram F.: Diocesan Church Structures, in: PFNAUSCH Edward G. (ed.): Code, community, ministry. Selected Studies for the Parish Minister Introducing the Code of Canon Law. Second Revised Edition, Washington, DC: Canon Law Society of America, 1992, 46–55. 1403 Srov. např. GRIFFIN Bertram F.: Diocesan Church Structures, 50 a 52; úryvky z direktáře srov. P 1.8. 533 Přílohy P2 koncilní dekret Christus Dominus čl. 27 a podněty z dekretu Apostolicam actuositatem čl. 26 o „apoštolátních radách“ do nového kodexu nebyly vŧbec absorbovány.1404 Jak Direktář o pastorační sluţbě biskupŧ, tak nový CIC sice vyzývají ke koordinaci apoštolátu na diecézní, vikariátní i farní rovině, ale ne skrze pastorační radu.1405 Jestliţe biskup, jako jediný zákonodárce diecéze, přeci jen tuto svoji autoritu sdílí s diecézní synodou a do jisté míry i s kněţskou radou, na správě majetku má podíl diecézní ekonom a ekonomická rada a soudní autoritu vykonává tribunál, diecézní pastorační rada v podstatě zastává proces pastoračního plánování v diecézi, přičemţ vlastní koordinace pastorační činnosti je svěřena biskupským a okrskovým vikářŧm.1406 Podobné to je, v nepřímé návaznosti na kongregační oběţník Omnes christifideles čl. 12, v novém CIC i na rovině farnosti. Pastorační rada, která podle kán. 536 mŧţe být na základě rozhodnutí biskupa po konzultacích s kněţskou radou ustavena ve farnosti, nemá za úkol „koordinaci“ pastorační či (termínem kodexu) „apoštolské“ činnosti, ale má „napomáhat rozvoji pastorační činnosti“ (ad actionem pastoralem fovendam suum adiutorium praestent). V pastorační praxi se s tímto naukovým vývojem rŧzné oblasti vypořádaly rŧzně.1407 V kaţdém případě se zdá, ţe komentátoři nového CIC se shodují v tom,1408 ţe tam předpokládané pastorační rady, jak na diecézní, tak na farní úrovni, jsou kodifikováním modelu počínajícího v Christus Dominus čl. 27 a rozvinutého v Omnes christifideles. Protoţe však je třeba vykládat kodex ve světle koncilních dokumentŧ a ne naopak,1409 i kdyţ ji kodex vŧbec nezmiňuje, praktická aplikace podnětŧ z Apostolicam actuositatem čl. 26 (ať uţ jako jedna z rolí stávajících poradních orgánŧ nebo ve formě nějakých jiných koordinačních rad) není vyloučena.1410 1404 Srov. např. FISCHER: Pastoral Councils, 96; avšak někteří z komentátorŧ jakousi souvislost mezi AA 26 a pastoračními radami podle nového kodexu stále vidí; srov. např. JANICKI Joseph A.: Chapter IV: Parishes, Pastors, and Parochial Vicars (cc. 515-552), in: CORIDEN James A. a kol.: The Code of Canon Law. A Text and Commentary, New York – Mahwah: Paulist Press, 1985, 415–443, 111. 1405 Tato koordinace se má podle CIC dít spíše za pouţití prostředkŧ jako je např. setkávání spolupracovníkŧ, rŧzných konzultací či vztahŧ uvnitř rŧzných skupin či mezi skupinami. Srov. např. CIC, kán. 394 a 555; srov. GRIFFIN Bertram F.: Diocesan Church Structures, 51. 1406 Srov. GRIFFIN Bertram F.: Diocesan Church Structures, 53. 1407 Srov. příslušné části věnované reakcím na vydání nového kodexu v rŧzných zemích v oddílech 1.3.1 a 1.3.2. 1408 Srov. např. FISCHER: Pastoral Councils, 107–114, 170–172; GRIFFIN Bertram F.: Diocesan Church Structures, 50 a 55. 1409 K zásadám interpretace církevního práva srov. např. CORIDEN James, Rules for Interpretation, in: Jurist 42 (1982), 279, citováno podle RADEMACHER William J.: The New Practical Guide for Parish Councils, Mystic, CT: Twenty-Third Publications, 1988, 46–48; zde James Coriden rozebírá tyto zásady interpretace: (1) praktikování epikie; (2) ohled na konkrétní lidi; (3) zvyklosti jsou nejlepším interpretem práva (srov. CIC, kán. 27); (4) kodex se vykládá ve světle 2. vatikánského koncilu a ne naopak. Srov. FISCHER: Pastoral Councils, 170–171. 1410 „Samozřejmě, ţe tento koncept není novým církevním právem zakázán. Toto právo ale moudře navrhuje, alespoň podle mého názoru, ţe pastorační plánování, administrativa a koordinace […] pastorační sluţby mohou docela dobře být oddělené strukturální problémy.“ GRIFFIN Bertram F.: Diocesan Church Structures, 55. „Bylo by přesnější prohlásit, ţe Kodex kanonického práva je ve svém pojednání o pastoračních radách selektivní v uţívání dokumentŧ Druhého vatikánského koncilu a inovativní v rozšíření ideje ‚pastorační„ rady i na farnosti.“ FISCHER: Pastoral Councils, 113. „Dokumenty Druhého vatikánského koncilu jsou ohledně pastoračních rad víceznačné. Nemluví o pastoračních radách farností. Na jednom jediném místě, kde mluví o radách na úrovni farností, mluví o apoštolátech radách, které mohou koordinovat. Koordinace není rezervována pro nějakou hypotetickou apoštolátní radu doporučenou dekretem o misionářské činnosti církve, avšak přísluší i pastoračním radám. Je prostě nesprávné říci, ţe Kodex kanonického práva (s jeho mlčením ohledně koordinace) je nadřazený dokumentŧm Druhého vatikánského koncilu nebo ţe lépe vyjadřuje intence biskupŧ ohledně farních rad. Ten, kdo se snaţí porozumět farním radám, by neměl vylučovat některý z koncilních textŧ ve prospěch jiného.“ FISCHER: Pastoral Councils, 170. K podobným závěrŧm dochází i Vojáčková: „Konstatovat lze také skutečnost, ţe z dŧvodu nedostatečnosti materiálŧ a studia jediného pramene Kodexu, mŧţe dojít k dvojímu: na jedné straně mŧţe být charakter poradního orgánu z ChD vztaţen na orgán z AA a 534 Přílohy P2 Kánon CIC o pastoračních radách farností lze tedy dle našeho názoru interpretovat 1411 takto: Hlavním úkolem pastoračních rad farnosti je podle CIC „napomáhat rozvoji (fovenda) pastorační činnosti“. Jakým zpŧsobem to mohou dělat? Ve světle Omnes christifideles čl. 12 se pastorační rady farnosti mají řídit stejným modelem, jaký je v tomto listu v návaznosti na Christus Dominus čl. 27 a Ecclesiae Sancte čl. I, 16, 1 načrtnut pro diecézní pastorační rady. Mají tedy vykonávat základní „trojkrok“ praktické pastorační reflexe: (1) „zkoumat“ pastorační situaci ve farnosti, (2) „reflektovat“ tuto situaci, (3) „navrhovat“ praktické závěry, to vše za tím účelem, „aby ţivot a pŧsobení Boţího lidu více odpovídaly evangeliu“. Pastorační rady však také, v návaznosti na koncilní dekret Ad gentes čl. 30, mohou (i kdyţ nemusejí) koordinovat, přičemţ přesnější povahu tohoto úkolu najdeme v dekretu Apostolicam actuositatem čl. 26. „Koordinace“ je zde chápána jako „sluţba“ ostatním farním aktivitám a činnostem či ostatním organizacím zachovávajícím jejich „autonomii“ (dnes bychom řekli zachovávající princip „subsidiarity“), ne jako výraz nadřízeného orgánu. Pokud pastorační rada „koordinuje“, dělá to stále v roli „poradce“ faráře. Lze tedy říci, ţe koordinace pastoračních aktivit ve farnosti není sice hlavním úkolem pastorační rady farnosti (tím je onen „trojkrok“ pastorační reflexe), ale mŧţe to být (i po vydání nového kodexu) jedna z dalších, hlavnímu úkolu podřízených činností. Otevřenou otázkou ovšem zŧstává, zda ustanovení kán. 536 § 1. o tom, ţe biskup mŧţe po konzultaci s kněţskou radou rozhodnout o ustanovení pastorační rady „v kaţdé farnosti“, také připouští moţnost, aby ustanovení pastorační rady bylo farnostem dáno jen jako „právo“, a ne „povinnost“ (jak je tomu běţnou praxí v diecézích české církevní provincie, přičemţ o vhodnosti ustanovení v té které farnosti by rozhodoval tamní farář). P 2.5 SYNOD O POSLÁNÍ LAIKŦ A CHRISTIFIDELES LAICI Poté, co byly pastorační rady nově kodifikovány v církevním právu, jejich další rozvoj byl podepřen několika dalšími církevními dokumenty. Za nejvýznačnější z nich lze povaţovat dokumenty související s biskupskou synodou konanou v roce 1987 s tématem „Povolání a poslání věřících laikŧ v církvi a ve světě“ (ChL 1). Dokument sumarizující jednání shromáţděných biskupŧ formou „návrhŧ“ papeţi nazvaný Propositiones (Pr; prosinec 1987; srov. příloha P 1.10) a především postsynodální apoštolská exhortace papeţe Jana Pavla II. o povolání a poslání laikŧ v církvi a ve světě Christifideles laici (ChL; únor 1989; srov. příloha P 1.11). P 2.5.1 Propositiones biskupské synody o laicích V závěrečných Propositiones se zmínka o pastoračních radách objevila na dvou místech. Vytvoření „diecézní pastorační rady s účastí laikŧ a odpovídající podporou pro její činnost“ je zde zmiňováno jako nástroj, kterým má být „významnějším zpŧsobem“ podporován „princip tvorby rozhodnutí“ a „pouţívání konzultací a spolupráce“ (Pr 10). Ve stejném článku, po zdŧraznění klíčové role farnosti pro získání zkušenosti církve a rozvoj dovedností pro prohlubování této zkušenosti, je spolupráce všech věřících ve farnosti, „která vyţaduje konzultovat laiky za účelem zjištění pastoračních potřeb a aspirací místní obce“, představena jako nutný prostředek ţivota církve. Poté je konstatováno: „Ještě vhodnější zpŧsob, jak tohoto cíle dosáhnout, je vytvoření pastorační rady, jejíţ se mŧţe kaţdý stát členem, nezávisle na jeho věku či situaci“ (Pr 10). tím zúţena kompetence tohoto orgánu, na druhé straně mŧţe však dojít i k opačnému efektu. Vezmu-li z kodexu právní moţnost zavádění pastoračních rad farnosti a svěřím-li PRF úkoly orgánu AA s jeho pravomocí rozhodovat, rozšiřuji tak kompetenci PR z ChD.“ VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 42. 1411 Pro následující interpretaci srov. především FISCHER: Pastoral Councils, 170–172, ale také např. GRIFFIN Bertram F.: Diocesan Church Structures, 55, nebo VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 37. 535 Přílohy P2 P 2.5.2 Postsynodální apoštolská exhortace Christifideles laici Tomu pak ve druhé kapitole postsynodální apoštolská exhortace Christifideles laici („Účast laikŧ na ţivotě ve společenství církve“) odpovídají opět dvě místa, kde papeţ na tyto podněty synodu navazuje. Pod hlavičkou „Účast laikŧ na ţivotě církve“ tam pak v pátém odstavci čl. 25 o diecézní pastorační radě čteme (ChL 25, s odkazem na Pr 10): Poslední synoda formulovala v této souvislosti prosbu, aby se podpořilo zřizování diecézních pastoračních rad tam, kde jsou k tomu vytvořeny podmínky. Jedná se o dŧleţitou (agitur) formu spolupráce, dialogu a rozlišování (discretio) na diecézní úrovni. Účast laikŧ v těchto radách mŧţe rozšířit moţnost konzultací a umoţnit, aby se princip spolupŧsobení (principium ipsum collaborationis), který se v některých případech týká i spolurozhodování (etiam decisionem attinget), mohl uplatnit intenzívněji a na širší základně (adhibebitur latius et fortius).1412 Jsou zde vyzdviţeny tři základní funkce pastorační rady: spolupráce, dialog a rozlišování. Navíc je zde zdŧrazněno, ţe nejde jen o „spolupŧsobení”, ale i „spolurozhodování”. Pastoračním radám farnosti se pak dostane pozornosti ihned vzápětí, pod hlavičkou „Apoštolská angaţovanost ve farnosti” (ChL 27). Nejprve je zde citováno a charakterizováno jako „velice významné a povzbudivé” místo z dekretu Apostolicam actuositatem, které o laicích konstatuje: „Uvnitř církevních obcí je jejich činnost tak nutná, ţe apoštolát pastýřŧ bez ní většinou nemŧţe dosáhnout svého plného účinku“ (AA 10). Toto konstatování je pak ihned zasazeno do širšího teologického rámce tzv. „ekleziologie společenství“: „Toto základní tvrzení je třeba samozřejmě chápat ve světle ‚ekleziologie společenství„: všechny sluţby a charismata, protoţe jsou rozdílné a komplementární, jsou všechny svým zpŧsobem nezbytné pro rŧst církve.“ Poté exhortace cituje další, tentokrát poměrně dlouhý úryvek z Apostolicam actuositatem (AA 10): „Farnost je viditelným příkladem společného apoštolátu tím, ţe spojuje v jednotu všechny lidské odlišnosti, které se v ní vyskytují, a začleňuje do církevní univerzality. Ať si laici zvykají pracovat ve farnosti v nejtěsnějším spojení se svými kněţími; po společné úvaze (collatis consiliis) přinášet do církevního společenství k prozkoumání a řešení problémy vlastní i problémy světa a otázky související se spásou lidí a podle svých sil podporovat všechnu apoštolskou a misijní iniciativu své církevní rodiny.” Poté je v přímé návaznosti řečeno (ChL 27, s odkazem na Pr 10): „Doporučení koncilu, aby se pastorační problémy zkoumaly a řešily ‚po společné úvaze„, se musí adekvátně a artikulovaně odrazit v rozhodném, otevřeném a zevrubném zhodnocení (či „ocenění‟)1413 farních pastoračních rad, o kterém synodní otcové s oprávněnou vytrvalostí hovořili.“ Kromě této silné výzvy k vyhodnocení a ocenění práce pastoračních rad farností lze z tohoto textu vyčíst, ţe tehdejší papeţ (v návaznosti na AA 10) chápal pastorační radu farnosti jako prostor, pro „společné úvahy“, aby tak věřící mohli „přinášet do církevního společenství k prozkoumání a řešení problémy vlastní i problémy světa a otázky související se spásou lidí a podle svých sil podporovat všechnu apoštolskou a misijní iniciativu své církevní rodiny“. Pastorační rada farnosti se zde prezentuje jako jeden z nástrojŧ „apoštolské 1412 Pro latinský text srov. IOANNIS PAULI PP. II.: Christifideles laici, http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/apost_exhortations/documents/hf_jp- ii_exh_30121988_christifideles-laici_lt.html, (9. 3. 2009). 1413 Anglicky: „a more convinced, extensive and decided appreciation for“. 536 Přílohy P2 angaţovanosti ve farnosti“, a tak, ačkoli opět ne v přímé návaznosti na AA 26, se její prostor jakoby znovu otevírá tématu moţnosti slouţit také koordinaci „apoštolské“ (nebo v novější terminologii v širším slova smyslu „pastorační“) činnosti ve farnosti. P 2.6 KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE Navzdory tomu, ţe v novém Katechismu katolické církve (KKC; říjen 1992; srov. příloha P 1.12) poté, co předchozí dokumenty pastoračním radám přiřadily poměrně velkou dŧleţitost v ţivotě církve, bylo moţné očekávat obšírnější pojednání na toto téma, najdeme zde o pastoračních radách jen jednu jedinou, zdánlivě ne příliš významnou zmínku v čl. 910. Ten s odvoláním na CIC, kán. 129, 2 vypočítává, kde všude „křesťané laici“ mohou „podle ustanovení práva spolupracovat“ při výkonu „řídící moci“. Kromě sněmŧ místních církví, diecézních sněmŧ, účasti na pastorační péči o farnost, ekonomických rad a církevních soudŧ jsou v tomto seznamu s odkazem na CIC, kán. 511; 536 vyjmenovány také pastorační rady. Pro naše porozumění chápání pastoračních rad učitelským úřadem církve je však tato zmínka dŧleţitá tím, ţe pastorační rady řadí mezi nástroje, kterými mají věřící účast na „řídící moci“ v církvi (srov. jiţ P 2.4.1). P 2.7 PODNĚTY K PASTORAČNÍM RADÁM Z PŘELOMU TISÍCILETÍ V období příprav na Jubilejní rok 2000 a v jeho prŧběhu byly vydány tři dŧleţité dokumenty, které v některých bodech dále rozvíjejí nauku učitelského úřadu církve o pastoračních radách. P 2.7.1 Instrukce o spolupráci ve sluţbě kněţí Ecclesiae de mysterio Prvním dokumentem učitelského úřadu církve, který se po vydání nového katechismu zmiňuje o pastoračních radách, je společná instrukce několika vatikánských kongregací 1414 Ecclesiae de mysterio (EdM; srpen 1997; srov. příloha P 1.13). Celá instrukce se nese v duchu snahy zdŧraznit dŧleţitost hierarchického uspořádání církve a specifičnost role „posvěcených pastýřŧ“ v nejrŧznějších oblastech ţivota a sluţby církve. Jednou z těchto oblastí je také sluţba pastoračních rad, o kterých se instrukce zmiňuje v pátém článku („Orgány spolupráce v místní církvi“) své druhé části věnované praktickým pokynŧm. Celý článek je uveden pozitivním oceněním „orgánŧ spolupráce v místní církvi“, o kterých je zde řečeno, ţe jsou „poţadovány a pozitivně zakoušeny na cestě obnovy církve podle Druhého vatikánského koncilu“ a ţe „představují formu aktivní účasti na ţivotě a poslání církve jako společenství“ (EdM II, 5, úvod). Skutečnost, ţe diecézní či farní pastorační rada nebo farní ekonomická rada „mají pouze poradní hlas“ je zde v § 2 např. podtrţena konstatováním, ţe se „nemohou ţádným zpŧsobem stát rozhodovacími orgány“ (EdM II, 5, § 2).1415 Navíc je v tomtéţ paragrafu s odkazem na CIC kán. 512, § 1 a 3 zdŧrazněno, ţe členy těchto rad „mohou být zvoleni jen ti věřící, kteří odpovídají normám vyţadovaným kanonickými předpisy“, coţ je navíc doplněno odkazem na KKC 1650, kde je zmínka o tom, ţe rozloučení manţelé, kteří uzavřeli civilní sňatek, „nemohou vykonávat v církvi zodpovědné funkce“ (EdM II, 5, § 2). Vyhrazení předsednictví těchto „farních rad“ (tj. pastorační či ekonomické rady farnosti) pouze faráři je v § 3 podtrţeno konstatováním, ţe „rozhodnutí farní rady, která se 1414 Instrukce k některým otázkám ohledně moţnosti laikŧ podílet se na sluţbách vykonávaných kněţími, Praha: Česká biskupská konference, 2001. Instrukce, která byla sepsána komisí sloţenou ze zástupcŧ kongregace pro kněze, pontifikální rady pro laiky, kongregace pro nauky víry, kongregace pro bohosluţbu a svátosti, kongregace pro biskupy, kongregace pro evangelizaci národŧ, kongregace pro instituty zasvěceného ţivota a společnosti apoštolského ţivota a pontifikální rady pro interpretaci textŧ, byla schválena „in forma specifica“ papeţem Janem Pavlem II. a promulgována 15. srpna 1997. 1415 V českém oficiálním překladu pouţitá formulace „nemohou ţádným zpŧsobem rozhodovat“ se vzhledem k anglické či německé předloze zdá být ne úplně přesná; srov. příloha P 1.13. 537 Přílohy P2 shromáţdila bez předsednictví faráře nebo proti jeho vŧli, jsou proto neúčinná, a tedy neplatná“ (EdM II, 5, § 3), a v § 4 se platnost souhlasu některé z diecézních rad s úkonem biskupa váţe na to, ţe tento souhlas je vyţadován církevním právem. V § 5 nakonec najdeme upozornění, ţe pokud jsou v diecézi či farnostech pouţívány speciální „studijní skupiny nebo skupiny odborníkŧ“, ty pak „nemohou být konstituovány jako struktury paralelní k diecézním kněţským či pastoračním radám a ovšem ani k podobným radám na farní úrovni, ani nemohou umenšovat jejich vlastní zodpovědnost a právní autoritu“ (EdM II, 5, § 5). Tímto je vyzdviţena dŧleţitost role řádně ustavených pastoračních rad oproti jiným skupinám či konzultačním procesŧm v církvi. P 2.7.2 Postsynodální apoštolská exhortace Ecclesia in Asia V postsynodální apoštolské exhortaci Jana Pavla II. Ecclesia in Asia (EiA; listopad 1999; srov. příloha P 1.14) navazující na kontinentální synodu asijských biskupŧ se pak po těchto spíše restriktivních upřesněních objevuje znovu jasné povzbuzení k práci v pastoračních radách (EiA 25 s odkazem na Propositio 15): „Obzvláště je zde potřeba podporovat větší zapojení laikŧ a zasvěcených muţŧ a ţen do pastoračního plánování a procesŧ rozhodování skrze takové struktury participace jako jsou pastorační rady a farní shromáţdění.“ Lze si zde všimnout jak terminologie („struktury participace”), tak nového obsahového dŧrazu (spojení práce pastoračních rad s „procesy rozhodování” a s „pastoračním plánováním”, které, jak čteme v dalším odstavci, se má dít „spolu s věřícími laiky“ a má být „normálním jevem ve všech farnostech“). Toto vše je v tomto článku zarámováno teologickými pojmy jako „diecéze jakoţto společenství komunit“, „církev spoluúčasti“, „společenství pro misii“ či „misie společenství“, kde „jedinečné charisma kaţdého jeho člena musí být uznáno, rozvíjeno a účinně pouţíváno“ (EiA 25). P 2.7.3 Apoštolský list na závěr jubilejního roku Novo millennio ineunte Téma pastoračního plánování, které se objevilo na synodě asijských biskupŧ, je pak podrobně rozvíjeno v apoštolském dopisu Jana Pavla II. na závěr Jubilejního roku 2000 Novo millennio ineunte (NMI; leden 2001; srov. příloha P 1.15). Zde se ve třetí části („Znovu začít u Krista“) v čl. 29 mluví o tom, ţe nejde o nějaký „nový program“, protoţe „program“ pro ţivot a sluţbu církve je stále tentýţ, „odvozený z evangelia a ţivé tradice“ a „jeho středem je vlastně sám Kristus“. Avšak pak je nabídnuta jakási „magna charta“ pastoračního plánování (NMI 29): „Je však nutné, aby se tento program proměnil v pastorační plány, uzpŧsobené situaci jednotlivých společenství. […] V rámci všeobecných a nutných směrnic je nezbytné, aby se jediný program evangelia dále vtěloval, jako je tomu odedávna, v dějinách kaţdého církevního společenství. Právě v místních církvích je moţné vytvářet konkrétní programové kroky – cíle a metody práce, formace a hodnocení pracovníkŧ, hledání vhodných prostředkŧ – které umoţní, aby Kristova zvěst pronikala k lidem, aby vytvářela společenství a svědectvím o hodnotách evangelia silně ovlivňovala společnost a kulturu.” Ta je v dalším odstavci téhoţ článku doplněna konkrétní výzvou i naznačením zpŧsobu práce (NMI 29): Vyzývám proto naléhavě pastýře místních církví, aby s pomocí nejrŧznějších sloţek Boţího lidu s dŧvěrou načrtli etapy budoucí cesty, uvedli do souladu plány svých diecézí se sousedními diecézními společenstvími i se společenstvími všeobecné církve. Výsledný soulad bude jistě usnadněn díky kolegiálnímu zpŧsobu práce.“ Poté, co dokument ve své čtvrté části („Svědkové lásky“) načrtne základní rysy toho, co je zde nazváno „spiritualitou společenství“ (srov. NMI 43), se pak věnuje rŧzným 538 Přílohy P2 „nástrojŧm, které podle směrnic Druhého vatikánského koncilu zajišťují a garantují společenství“ (NMI 44). Je zde zmíněna sluţba papeţe, biskupská kolegialita, římská kurie, biskupské synody, biskupské konference apod. (srov. NMI 44). V dalším článku pak čteme (NMI 45): „Prostor společenství je třeba vytvářet a rozšiřovat kaţdý den a na všech úrovních ţivota kaţdé místní církve. Společenství musí vyzařovat ze vztahŧ mezi biskupy, kněţími a jáhny, mezi duchovními pastýři a celým Boţím lidem, mezi kněţími a řeholníky i mezi církevními sdruţeními a hnutími. Za tím účelem je nutné co nejvíce dbát na orgány účasti, předepsané kanonickým právem, jako jsou kněţské a pastorační rady. Jak je známo, tyto struktury se neřídí pravidly parlamentární demokracie, protoţe mají poradní, nikoliv rozhodující hlas; to však neznamená, ţe by neměly ţádný význam a dŧleţitost. Teologie a spiritualita společenství totiţ vede duchovní pastýře i věřící laiky k tomu, aby byli na základě vzájemné otevřenosti a priori jednotní v tom, co je podstatné, a aby hledali také ve sporných otázkách soulad a nejlepší řešení.” Jestliţe kongregacionální instrukce Ecclesiae de mysterio se snaţila zkvalitnit sluţbu pastoračních rad přesnějším vymezením jejich kompetencí a papeţská exhortace Ecclesia in Asia zasazením této sluţby do širšího ekleziologického a prakticko-teologického rámce, papeţŧv list Novo millennio ineunte se snaţí dosáhnout téhoţ pomocí prohloubeného pochopení vlastního poslání a zpŧsobu práce pastoračních rad v duchu „spirituality společenství“ vedoucí ke konsenzuálnímu zpŧsobu rozlišování a rozhodování. K tomu se list pak také snaţí povzbudit odkazem na řeholní tradice naslouchání i těm nejmladším a očekávání, ţe Duch svatý mŧţe vanout z kaţdého věřícího. Nakonec list poukazuje na to, ţe „právnická moudrost“ (která „stanoví pro spoluúčast přesná pravidla, čímţ zjevuje hierarchickou strukturu církve a zamezuje pokušení ke svévoli“) a „spiritualita společenství“ (která „vtiskuje institucionálnímu řádu duši a vede jej k dŧvěře a otevřenosti“) jsou komplementární a obě potřebné pro ţivot a sluţbu církve (srov. NMI 45). P 2.8 KNĚŢÍ, BISKUPOVÉ A PASTORAČNÍ RADY PODRUHÉ Podobně jako hned v prvních letech po koncilu se zmínky o pastoračních radách objevily v dokumentech věnovaných kněţím a biskupŧm (srov. P 2.2), tak tom bylo i na počátku nového tisíciletí. P 2.8.1 Instrukce kongregace pro kněze Kněz, pastýř a vŧdce farního společenství Prvním z těchto dokumentŧ je další kongregační instrukce, kterou pod názvem Kněz, pastýř a vůdce farního společenství vydala kongregace pro kněze (KPV; srpen 2002; srov. příloha P 1.16). Ta ve své druhé části, v oddíle nazvaném „Farnost a farář“ přináší ve vztahu k pastoračním radám farností několik upřesnění. O „základním úkolu“ pastorační rady farnosti je zde spolu s odkazem na CIC, kán. 536 § 1 pouţita trochu jiná formulace, neţ v kodexu: „slouţit, na institucionální úrovni, řádné spolupráci věřících při rozvoji pastorační činnosti, která je vlastní kněţím“ (KPV 26). Pŧvodní „napomáhání rozvoji pastorační činnosti“ (CIC, kán. 536 § 1) je zde (zcela v duchu předchozích dokumentŧ o spolupráci věřících v pastoraci) zaměněno za „slouţit […] řádné spolupráci věřících při rozvoji pastorační činnosti“ (KPV 26). Tato „pastorační činnost“ je zde pak navíc (tentokrát nejspíše pod vlivem instrukce Ecclesiae de mysterio), specifikována dovětkem: „která je vlastní kněţím“. Účel ustavení pastorační rady farnosti je pak dále spatřován v tom, „aby věřící mohli dostát odpovědnosti plynoucí ze křtu a pomáhat faráři, který radě předsedá, svými radami na poli pastorace“ (KPV 26). V dalším odstavci téhoţ článku pak dokument pouţívá povzbuzení Jana Pavla II. z Christifideles laici a říká: „Je zapotřebí povzbuzovat k ‚rozhodnému a širšímu docenění farních pastoračních rad„ (ChL 27)“ a ihned (s uvozením „Dŧvod je zřejmý:“, které v ChL nenajdeme) připojuje další odstavec z ChL o nutnosti investovat do rŧstu společenství i 539 Přílohy P2 misionářského nasazení (srov. KPV 26). Nakonec dokument pouţívá dlouhý citát z Omnes christifideles čl. 4 a 9 s vyjmenováním příkladŧ oblastí, které je dobré v pastoračních radách konzultovat, a uzavírá zdŧrazněním vzájemnosti sluţby faráře a ostatních věřících ve farnosti, z čehoţ pak plyne, ţe pastorační rada tak nemŧţe být chápána jako náhrada faráře v řízení farnosti (KPV 26): „Pastorační rada náleţí do rámce vztahŧ vzájemné sluţby mezi farářem a jeho věřícími a nemělo by tedy smysl ji chápat jako orgán, který nahrazuje faráře v řízení farnosti nebo který na základě většiny hlasŧ klade materiální limity směru, jímţ se farář bude ubírat.“ P 2.8.2 Postsynodální apoštolská exhortace Pastores gregis Druhým dokumentem zmiňujícím se o pastoračních radách na počátku nového tisíciletí je postsynodální apoštolská exhortace Jana Pavla II. Pastores gregis (PG; říjen 2003; srov. příloha P 1.17) věnovaná poslání biskupŧ v dnešní církvi. Zde je v páté kapitole („Biskupova role pastýřského řízení”), v oddíle nazvaném „Pastýřský styl řízení a diecézní společenství” konstatováno, ţe „ţité církevní společenství povede biskupa k pastýřskému stylu, který bude stále více otevřen spolupráci se všemi“, a upozorňuje se zde1416 na to, ţe proto „existuje neustálá výměna“ mezi biskupovou osobní zodpovědností a „oním přínosem, který mohou nabídnout věřící skrze konzultativní orgány jako diecézní synoda, kněţská rada, biskupská rada a pastorační rada“ (PG 44). P 2.8.3 Direktář o pastorační sluţbě biskupŧ Apostolorum successores Na tento postsynodální dokument pak, jako tomu bylo jiţ v roce 1973,1417 navazuje více neţ po třiceti letech nový Direktář o pastorační sluţbě biskupŧ Apostolorum successores (ApS; leden 2004; srov. příloha P 1.18). Krátkou zmínku o moţnosti pomoci diecézní pastorační rady při přípravě biskupských pastýřských listŧ najdeme v kapitole páté („Učící úřad diecézního biskupa“; srov. AsP 122: Zpŧsoby kázání). V kapitole sedmé („Řídící úřad biskupa“) se pak nachází varování před „kongregacionalismem“ ve spolupráci pastorační rady farnosti a faráře: „[…] pastorační rada a farář mají své vlastní role vykonávat efektivně, přičemţ je třeba se vyhnout jakémukoli náznaku kongregacionalismu“ (AsP 181: Diecézní pastorační struktury; s odkazem na CIC, kán. 519 zdŧrazňujícím roli na faráře, který je „vlastním pastýřem sobě svěřené farnosti“, a na NMI 45 s jeho upozorněním, ţe se poradní struktury v církvi „neřídí pravidly parlamentární demokracie“).1418 V téţe kapitole pak dokument nabízí podrobný popis poslání a sluţby diecézní pastorační rady (srov. AsP 184: Pastorační rada), který z velké části opakuje jiţ dříve publikované směrnice (doporučení k ustavení rady, její sloţení, členstvo, hlavní úkol, stanovy, zpŧsob práce, konzultativní charakter rady, její kompetence, příprava k práci a zpŧsob vzniku a zániku). Uprostřed toho všeho však přeci jen občas zaznívají i nové dŧrazy 1416 A to s odkazem na CIC, kán. 204 § 1; 208; 212 § 2 a § 3 (srov. přílohy P 1.9 a P 2.4). 1417 Srov. část P 2.2. 1418 „Kongregacionalismem“ se zde nejspíše míní přístup mnoha svobodných církví, který na základě jakési „ekleziologie zdola“ zdŧrazňuje samostatnost a plnou církevnost kaţdého sboru, které se pak sice mohou sdruţovat do funkčních vyšších celkŧ, ale vlastní rozhodování je vţdy a plně na tom kterém sboru. Jak k tomu píše např. William J. Rademacher: „Od vyhlášení Konstituce o církvi Druhého vatikánského koncilu má kaţdá farnost svoji vlastní církevní identitu (srov. LG 26), která musí být respektována. […] Samozřejmě, ţe velká část pochopení významu konceptu konzultace bude záviset od té které farní obce – její víry, úrovně vzdělání, zpŧsobu rozhodování. Ţádné (diecézní) směrnice nemohou nikdy přesně vyjádřit konečný smysl konceptu konzultace. Kaţdý pokus to učinit nutně upadne do mrtvého legalitu. Na druhé straně, farnost, která by ignorovala právo diecéze interpretovat část tohoto významu, by mohla upadnout do kongregacionalismu. To neznamená, ţe jak diecéze, tak farnost by se něco dobrého nemohly přiučit od kongregacionalistického systému s jeho dŧrazem na ekleziologii ‚zdola„. Avšak to není římsko-katolický systém.“ RADEMACHER, The New Practical Guide, 49–50. 540 Přílohy P2 či interpretace. Např. doporučení ustavit v diecézi pastorační radu je tentokrát odŧvodněno tím, ţe „skrze toto ustavení“ mŧţe biskup „vyjádřit účast všech věřících jakéhokoli kanonického stavu na poslání církve“. Biskup je zde nejen vyzván, aby ve stanovách „vhodně zveřejnil zpŧsob výběru členŧ rady“, ale také je mu k tomu dána praktická inspirace, ţe se to mŧţe dít „např. tím, ţe by farnostem a jiným institucím bylo svěřeno právo navrhovat kandidáty“. Stejně tak je stanoveno, ţe v tomto procesu výběru si „biskup rezervuje právo vyloučit ty, kteří se nezdají být vhodnými“, a je opět naznačeno, ţe to lze zařídit „moţná pomocí praxe konečného potvrzení volby členŧ“. Je-li dále v článku řečeno, ţe „biskup […] předkládá otázky k projednání“ a není-li zde (podobně jako v OCh 9) zmínka o tom, ţe tyto otázky mohou předkládat i členové rady a biskup je pak akceptuje k jednání), neznamená to jistě, ţe tato praxe jiţ není moţná. Je-li pak (stále v AsP 184: Pastorační rada) zdŧrazněn konzultativní charakter rady, ihned v zápětí je řečeno, ţe rada „se má vyznačovat jak skutečným respektem jak vŧči biskupské jurisdikci, tak vŧči autonomii věřících“ a ţe (v návaznosti na OCh 8 a EI 204) „biskup má věnovat patřičnou pozornost názorŧm jejích členŧ, protoţe ty jsou výrazem zodpovědné spolupráce církevního společenství s apoštolským úřadem“. K interpretační nejistotě, zda dnešní pastorační rady řídící se novým Kodexem kanonického práva mohou také „koordinovat apoštolské aktivity“ v duchu Apostolicam actuositatem čl. 26 se direktář vyjadřuje nepřímo tím, ţe říká: „Rada si nikdy nemá přivlastňovat autoritu řídit či koordinovat aktivity za hranicemi své kompetence“ (AsP 184). Z toho lze usuzovat, ţe v hranicích její kompetence je toto moţné. V souvislosti s nutnosti vhodné přípravy pro práci rady je zde nová zmínka o tom, ţe je „prospěšné, jestliţe biskupové diskutují činnost diecézních pastoračních rad na setkáních biskupské konference, takţe kaţdý biskup ve své vlastní diecézi mŧţe mít uţitek ze zkušenosti druhých“ (AsP 184). Kromě přerušení činnosti rady v době uprázdněného úřadu biskupa je zde navíc stanoveno, ţe „biskup ji mŧţe rozpustit, jestliţe neplní úkoly, které jí přináleţí“ (AsP 184). Nakonec v direktář najdeme i několik podnětŧ ke sluţbě pastorační rady farnosti, a to v kapitole osmé („Farnost, okrskový vikář a pastorační vizitace“). Jsou zde vyjmenovány oblasti, na něţ biskup bere „zvláštní ohled“, kdyţ v nich „reguluje farní administrativu“, přičemţ jednou z těchto oblastí je i pastorační rada farnosti (srov. AsP 210: Farnost, stabilní společenství v diecézi). V tomtéţ článku je zde (kromě odkazu na moţnost povinného ustavení pastorační rady pro všechny farnosti po projednání této otázky s kněţskou radou) vysloven v podstatě jediný dŧvod, proč by ve farnosti bylo přípustné pastorační radu neustavit: „Je ţádoucí, aby kaţdá farnost v diecézi ji měla mít ustavenu, pokud by malý počet farníkŧ nevyţadoval jinak.“ Kdyţ pak direktář rozebírá vhodný styl ţivota farnosti (srov. AsP 211: Model ţivota farnosti), je zde řečeno: „Farář nemá nikdy zanedbat naslouchání názorŧm svých spolupracovníkŧ na rŧzné otázky, které vyvstávají v rámci ţivota farnosti, obzvláště skrze pastorační radu farnosti (tam, kde existuje) nebo skrze jiné formy spoluúčasti na ţivotě farnosti.“ Poslední zmínka o pastorační radě farnosti je pak v direktáři v souvislosti s tématem pastorační vizitace (srov. AsP 221: Procedura pro pastorační vizitaci farnosti), kde (kromě dalších oblastí) „by se měl biskup snaţit“, „pokud čas či místní podmínky dovolí“, také „setkat se s pastorační radou nebo, pokud není ustavena, s věřícími, kteří spolupracují v rŧzných apoštolátech […] a se sdruţeními věřících“. P 2.9 PAPEŢ BENEDIKT XVI. O PASTORAČNÍCH RADÁCH Na závěr tohoto přehledu ještě připojme zmínku o třech dŧleţitých vyjádřeních papeţe Benedikta XVI. k pastoračním radám farnosti z poslední doby, která mohou být pro nás význačná tím, ţe v nich najdeme potvrzení pokračování podpory sluţby pastoračních rad farností a uznání jejich dŧleţitosti i po poslední změně na papeţském stolci. 541 Přílohy P2 P 2.9.1 Benedikt XVI.: Spolupráce magisteria a osobní zodpovědnosti v PRF První z nich je vyňato z papeţovy promluvy ke členŧm pastorační rady farnosti Sv. Felicity v Římě (březen 2007; srov. příloha P 1.20). Papeţ zde zdŧrazňuje stejnou dŧleţitost povolání křesťanŧ jak ke spolupráci „na přetváření spravedlivé společnosti“, tak povolání „přispívat k rŧstu a ţivotu církve“. Ve větší části své promluvy se však věnuje povolání přispívat ke spravedlnosti v dnešní společnosti, a to jak na lokální, tak na univerzální úrovni. Zajímavým podnětem pro teologickou reflexi a dialog v pastorační radě jsou pak opakované zmínky o vztahu mezi magisteriem (učitelským úřadem církve) a Duchem svatým osvíceným lidským svědomím, z nichţ alespoň jednu stojí za to ocitovat: „Úkolem magisteria není vnucovat nauku církve. Spíše je jeho posláním pomáhat samotnému svědomí k tomu, aby bylo schopné slyšet Boţí hlas, aby vědělo, co je správné, co je Boţí vŧlí. Magisterium je pouhým nástrojem k tomu, aby osobní zodpovědnost, ţivená ţivým svědomím, mohla dobře fungovat, a tak přispívat k tomu, aby spravedlnost byla skutečně přítomná v naší společnosti.“ Papeţ pak svoji promluvu uzavírá povzbuzením k ţivotu ze setkání s Kristem vedoucím k plnosti ţivota i sluţby a vyjádřením vděčnosti všem spolupracovníkŧm. P 2.9.2 Dopis papeţe Benedikta XVI. věřícím v Číně Druhé pochází z Dopisu věřícím v Číně (květen 2007; srov. příloha P 1.21), ve kterém papeţ ve druhé části („Směrnice pro pastorační ţivot“) v oddíle „Svátosti, řízení diecéze, farnosti“ píše (čl. 10): „Kaţdý diecézní biskup je pozván pouţívat nezbytné nástroje společenství a spolupráce uvnitř diecézní katolické komunity: diecézní kurii, kněţskou radu, sbor konzultorŧ, diecézní pastorační radu a diecézní ekonomickou radu. Tyto orgány vyjadřují společenství, podporují sdílení společné odpovědnosti a jsou velkou pomocí pastýřŧm, kteří se takto mohou věnovat bratrské spolupráci s kněţími, zasvěcenými osobami a laiky.“ A ihned dodává: „Totéţ platí o rŧzných radách, které církevní právo předpokládá pro farnosti: pastorační radě farnosti a ekonomické radě farnosti.” I zde je tedy potvrzena dŧleţitost pastoračních rad jak na diecézní, tak na farní úrovni, a to s odŧvodněním teologickým („vyjadřují společenství“), pastoračním („podporují sdílení společné odpovědnosti“) i praktickým („jsou velkou pomocí pastýřŧm“ v rozvíjení spolupráce se všemi věřícími). P 2.9.3 Benedikt XVI.: Pastorační rady uskutečňují dílo Ducha svatého Třetí vyjádření nakonec pochází opět z papeţovy řeči ke členŧm další pastorační rady, tentokrát z farnosti Svaté Tváře Jeţíšovy na římském předměstí Magliana (29. března 2009, srov. příloha P 1.22), ve které Benedikt XIV. existenci PRF nazval „jedním z darŧ 2. vatikánského koncilu“, vyzval k tomu, aby „kněz nebyl ponechán sám, ale aby byl obklopen věřícími, kteří spolu s ním ponesou toto símě Slova“, členy pastorační rady povzbudil k diakonické citlivosti vŧči trpícím a chudým (část promluvy papeţ věnoval vzpomínce na svou nedávnou návštěvu Afriky a na potřeby nejen tamních chudých) a sluţbu pastoračních rad zasadil do spirituality „darŧ Ducha svatého“, konkrétně „daru rady“: „V duchu tradice rada je darem Ducha svatého a farář, tím více papeţ, potře- buje radu, která mu pomáhá v rozhodování. Proto tyto pastorační rady uskuteč- ňují také dílo Ducha svatého a dosvědčují jeho přítomnost v církvi.“ 542 Přílohy P3 P 3. REFORMA RAD V DIECÉZI REGENSBURG V R. 2005 Reformu poradních orgánŧ, která byla uskutečněna v diecézi Regensburg v roce 2005, lze povaţovat za typický příklad snahy vymezit poradním orgánŧm v diecézi i ve farnostech pouze konzultační roli ve smyslu pastoračních rad podle CIC, kán. 512 a 536, a ve své vnitřní struktuře a kompetencích rezignovat na jejich dřívější, Německou biskupskou konferencí potvrzený „duální charakter“ orgánŧ spojujících v sobě jak „apoštolátně- koordinační“ na poli tzv. „laického apoštolátu“, tak pastoračně-poradní roli v otázkách týkající se pastorace farnosti.1419 Protoţe procesy a diskuse spojené se zaváděním této reformy ukazují na určité klíčové oblasti našeho tématu a protoţe, jak vyplývá ze srovnávací studie stanov českých diecézí (srov. část 2.3 hlavního textu této dizertace), řezenská diecéze se pravděpodobně stala hlavní inspirací při tvorbě stanov farních rad u nás, představíme zde tento proces trochu podrobněji. P 3.1 HISTORIE ZAVÁDĚNÍ REFORMY A PRVNÍ REAKCE Jak se dočteme v oficiálním sdělení na webových stránkách řezenské diecéze, 15. listopadu 2005 místní biskup Gerhard Ludwig Müller uvedl v platnost a veřejnosti ohlásil radikální reformu konceptu poradních orgánŧ na diecézní i farní úrovni.1420 Tato „restrukturalizace“ (prozatím vyhlášená na čtyřletou zkušební dobu) byla podrobně popsána v dokumentu nazvaném Die Neuordnung der Pfarrgemeinderäte in der Diözese Regensburg.1421 Podle tohoto dokumentu byla na diecézní úrovni místo jedné „diecézní rady“ (Diözesanrat) se smíšenými kompetencemi ve smyslu AA 26 a ChD 27 zřízena „diecézní pastorační rada“ (Diözesanpastoralrat) s čistě poradním charakterem ve smyslu ChD 27 a „diecézní komise“ (Diözesankomitee) s charakterem koordinačního týmu ve smyslu AA 26 sloţeného ze zástupcŧ spolkŧ a hnutí.1422 Poradní orgány na rovině vikariátŧ (Dekanatsräte) byly zrušeny a místo nich bylo doporučeno zřizování časově omezených pracovních skupin za účelem organizace konkrétních pastoračních projektŧ či akcí.1423 A konečně i pojetí farních rad bylo přizpŧsobeno modelu navazujícímu na ChD 27, čímţ byla odstraněna „dvojhlavost“ farní rady, která sice i nadále mŧţe plnit roli koordinačního grémia laického apoštolátu podle AA 26, ale nyní jen především pastorační radou ve smyslu CIC, kán. 536 a ve všech oblastech jednáních jedná pod vedením faráře.1424 Toto vše bylo odŧvodněno výzvou papeţe Jana Pavla II. z 10. ledna 2004, který na plenárním zasedání kongregace pro kněze prohlásil, ţe rŧzné rady na diecézní a farní rovině musí být „ve svém zpŧsobu práce a ve svých strukturách přizpŧsobeny dnešnímu právnímu stavu podle norem Kodexu kanonického práva vydaného v roce 1983“ (srov. příloha P 2.4).1425 V zápětí následovaly velmi kritické reakce, a to jak od rŧzných katolických sdruţení1426 či diecézních rad jiných biskupství,1427 tak od rŧzných významných teologŧ a 1419 Srov. naše pozn. pod čarou č. 135 a s ní spojený hlavní text. Jestliţe Německá biskupská konference a většina dnešních diecézí z bývalého Západního Německa se stále drţí v tomto textu uvedené „druhé pozice“, řezenské biskupství se v roce 2005 přiklonilo k tam uvedené „třetí pozici“; srov. oddíl nadepsaný „Po vydání nového Kodexu kanonického práva„ začínající na str. 62 a v něm obsaţené tři „pozice“. Jak jsme jiţ poznamenávali v naší pozn. pod čarou č. 152, řešení zvolené v řezenské diecézi pak odpovídá „druhému přístupu“ uvedenému v oddíle nazvaném „Některé dnešní přístupy k dalšímu rozvoji farních rad„ začínajícím na str. 66 této dizertace. 1420 Neuordnung des Laienapostolates im Bistum Regensburg – „Modernisierung notwendig“, Bistum Regensburg, http://www.bistum-regensburg.de/borPage001187.asp, (22.9.2008). 1421 Die Neuordnung der Pfarrgemeinderäte in der Diözese Regensburg, November 2005, Bistum Regensburg, http://www.bistum-regensburg.de/download/borMedia0266805.PDF, (22.9.2008), 7. 1422 Srov. Die Neuordnung der Pfarrgemeinderäte, 32–33, Anhang. 1423 Srov. Die Neuordnung der Pfarrgemeinderäte, 32, Anhang. 1424 Srov. Die Neuordnung der Pfarrgemeinderäte, 8. 1425 Die Neuordnung der Pfarrgemeinderäte, 8. 1426 Srov. především „Pressemitteilung des Aktionbündnisses Laienapostolat Regensburg“, vyzývající ke společnému protestu na neděli 26. listopadu 2005 před řezenskou katedrálou, nebo ţádost 543 Přílohy P3 osobností,1428 včetně obou německých kardinálŧ.1429 Moţná i v reakci na tyto kritiky byla na kongregaci pro kněze 23. prosince 2005 zaslána ţádost řezenského generálního vikáře Zentralkomitees der Katholiken sedmi katolickými osobnostmi sestavené memorandum „Who katholische Laien ‚Salz der Erde„ sind“. Obojí k dispozici na stránkách Aktionbündniss Laienapostolat Regensburg, http://www.laienapostolat-regensburg.de, (22.9.2008). Aktionbündniss bylo volným sdruţením katolíkŧ, které se zformovalo v reakci na reformu laických rad v listopadu 2005 a v jehoţ práci dnes pokračuje spolek Laienverantwortung Regensburg e. V., http://www.laienverantwortung- regensburg.de, (23.9.2008). Srov. také podrobné podklady k přednášce Prof. Dr. Johannese Grabmeiera, Deggendorf, předsedy sdruţení Aktionbündniss Laienapostolat Regensburg, http://www.laienapostolat- regensburg.de, GRABMAIER Johannes: Vom Herrn selbst berufen, Aktionbündniss Laienapostolat Regensburg, http://www.laienapostolat-regensburg.de/dokumente/vomHerrnSelbstBerufen.pdf, (23.9.2008). 1427 Reakce z diecézních rad rŧzných biskupství, Centrální komise katolíkŧ, Zemského výboru katolíkŧ v Bavorsku apod. jsou k dispozici např. na Erzbistum München und Freising, http://www.erzbistum- muenchen.de/emf149/emf014840.asp, (23.9.2008). 1428 Srov. především HÜNERMANN Peter, NEUNER Peter, SUTOR Bernhard a kol., Memorandum zu Laienräten in den Diözesen, Pressmeldungen ZdK 17. 11. 2005, Aktionbündnis Laienapostolat Regensburg, http://www.laienapostolat-regensburg.de/dokumente/memorandum-zdk.pdf, (23.9.2008). Autoři zde postupují po těchto krocích: Nejprve načrtávají koncilní nauku o „všeobecném kněţství“ a rovnosti všech věřících (oddíl 1), zdŧrazňují vlastní a nepominutelné poslání laikŧ (oddíl 2) a připomínají rozlišení dvou odlišných, stejně legitimních a uznaných forem jednání křesťanŧ ve světě z Gaudium et spes (GS 76), spočívající v autonomním jednání neseném křesťanským svědomím a ve vlastním jménu jakoţto občanŧ na straně jedné a v jednání jménem církve společně se svými pastýři na straně druhé (oddíl 3). Pak konstatují, ţe koncil v AA 26 laikŧm a jejich autonomním sdruţením doporučil v diecézích vytvářet rady, které podle CIC z r. 1983 mají základ v kán. 215 a 216 o svobodě sdruţování věřících, která je nezávislá na spolupráci církevního úřadu – tzv. „Katholikenräte“ nebo „Diözesanräte“ (oddíl 4), potvrzují moţnost v diecézích zřizovat pastorační rady podle ChD 27 a kán. 511 a 512 CIC z roku 1983, které Würzburgská synoda povaţuje za součást základní církevní struktury mající účast na biskupově poslání (oddíl 5) a konstatují, ţe na rovině farností byly role „Pastoralrat“ a „Katholikenrat“ z praktických dŧvodŧ sloučeny do jedné „Pfarrgemeinderat“ (oddíl 6). V této souvislosti se zabývají závěry würzburgské synody v tomto duchu, které povaţují za směrodatné pro všechny diecéze v Německu (oddíl 7) a za neprotiřečící novému Kodexu kanonického práva z roku 1983, jak se na tom shodla Německá biskupská konference a Centrální výbor katolíkŧ (oddíl 8). V předposledním oddíle předkládají a rozvíjejí zásadu, ţe práce a svědectví křesťanŧ v diecézních radách jsou pro přítomnost církve ve společnosti nezbytné a zvláště v kontextu německé církve plní klíčovou roli v poslání být misionářskou církví jakoţto fóra vnitrocírkevního dialogu i jakoţto místa spolupráce v duchu politické diakonie vŧči společnosti (oddíl 9). V závěrečném oddíle (nazvaném „Kdo chce posilovat přítomnost církve ve světě, podporuje angaţovanost katolíkŧ v Katholikenräte a vyjadřuje jim ocenění a respekt“) autoři připomínají dlouholetou zkušenost dobré spolupráce biskupŧ s radami a konstatují, ţe to platí i přesto, ţe „momentálně existují aktivní protitlaky, kdyţ, jako v případě jedné německé diecéze, nejsou biskupem respektována práva diecézní rady a její moţnosti pŧsobení jsou systematicky omezované“. Autoři dokonce konstatují, ţe „tento postoj popírá jasná vyjádření koncilu a synody a škodí váţnosti biskupského úřadu“ a ţe tento postoj navíc zpŧsobuje, ţe „schopní a kompetentní lidé, jejichţ spolupráci církev nutně potřebuje, jí ukazují záda“. Končí vyjádřením naděje, ţe i dnes je inspirace koncilu a synody mezi katolíky ţivá, a konstatují, ţe „jen se silami laikŧ v jejich mnohotvárnosti a jejich samostatnosti má nová evangelizace skrze misionářskou církev, jak ji chtěl Jan Pavel II. a němečtí biskupové, nějakou šanci“ (oddíl 10). Podepsáni Prof. Dr. Petr Hünermann, Tübingen, Prof. Dr. Klaus Lüdicke, Münster, Prof. Dr. Hans Maier, München, Helmut Mangold, předseda Landeskomitee der Katholiken in Bayern, München, Prof. Dr. Peter Neuner, München, Prof. Bernhard Sutor, Eichstätt a Barbara Wieland, členka prezídia diecézního shromáţdění v diecézi Limburg, Farnkfurt. 1429 Podle Süddeutsche Zeitung se kardinál Friedrich Wetter „distancoval od svého kolegy Müllera“ a podle citovaného článku mu „leţí na srdci, aby ‚dobří a věrní katolíci, kteří jsou ochotni pomoci a jsou ochotni ke sluţbě, nebyli donuceni k rezignaci„„. DROBINSKI Matthias: Kardinal kritisiert Bischof. Wetter distanziert sich vom Regensburger Kollegen Müller, Süddeutsche Zeitung 17.11.2005. Kardinál Karl Lehmann se podle Mittelbayerische Zeitung vyjádřil ještě kritičtěji: „Myslím, ţe není dobré, kdyţ nyní na rovině diecézních rad je moţné jen jmenování od biskupa a lidé jiţ nemohou být voleni zdola. To je pro mě nepochopitelné, v tom bych viděl skutečný krok zpět. A osobně doufám, ţe i v Regensburgu pochopí, ţe je to třeba znovu zkorigovat.“ Rätereform: Lehmann spricht von ‚Rückschritt„, Mittelbayerische Zeitung 23.11.2005. Obojí citováno podle GRABMAIER Johannes: Vom Herrn selbst 544 Přílohy P3 Michaela Fuchse o posouzení nového uspořádání poradních grémií v diecézi. Jako odpověď zaslal kardinál Castrillon Hoyos, prefekt kongregace pro klérus, pozitivní dobrozdání,1430 které konstatuje, ţe všechny související dokumenty „se orientují podle pro tyto organismy směrodatné normy Kodexu kanonického práva a spolehlivým zpŧsobem vykládají ducha a cíle tohoto nástroje práva ve smyslu dokumentŧ Druhého vatikánského koncilu (Christus Dominus, Apostolicam actuositatem)“. Specificky ke stanovám farních rad a ke stanovám diecézní pastorační rady se kardinál Hoyos vyjádřil takto: „Obzvlášť tyto zmíněné stanovy na jedné straně zajišťují církevní autoritě roli, která jí na základě hierarchicko-svátostné podstaty církve při vedení pastoračních iniciativ přísluší, na druhé straně dovolují velkorysé ocenění specifického poslání laikŧ, kteří jsou povoláni k tomu, aby na základě svého příkladného nasazení zevnitř posvěcovali struktury společnosti, a tak víře církve poskytovali stále ţivější vyjádření. Toto dikasterium tedy s uspokojením bere na vědomí, ţe tyto stanovy uspořádávají spolupráci laikŧ ve výkonu pastorace takovým zpŧsobem, který plně odpovídá charismatŧm věřících laikŧ a nositelŧ duchovních úřadŧ a jejich přirozeně rozličným rolím.“1431 Na závěr dopisu kardinál Hoyos dodává, ţe „se rozumí samo sebou, ţe diskutované stanovy představují jen jednu formu mezi mnoha legitimními variantami“ a vyjadřuje naději, ţe podobné iniciativy vzniknou i na jiných místech. P 3.2 DISKUSE S KONGREGACÍ PRO KNĚZE A OTEVŘENÝ DOPIS PAPEŢI Dne 24. listopadu 2005 se na diecézního biskupa obrátil Prof. Dr. Johannes Grabmeier se ţádostí, aby vyhlášenou reformu poradních orgánŧ odvolal. Kdyţ ţádost nebyla úspěšná, 5. ledna 2006 Grabmeier zaslal na římskou kongregaci pro biskupy stíţnost poţadující zrušení dekretŧ zavádějících nové uspořádání rad v řezenské diecézi, která byla z dŧvodu kompetenční příslušnosti 23. ledna 2006 předána k vyřízení kongregaci pro kněze.1432 Na tuto ţádost přišla z Říma zamítavá odpověď ve formě „dekretu“ datovaného 10. března 2006 a podepsaného kardinálem Hoyosem.1433 Tento dekret konstatuje kromě jiného následující: Diecézní pastorační rady a farní pastorační rady se řídí normami vydanými diecézním biskupem. Vikariátní rady nejsou právem univerzální církve předpokládány. Navrţený koncept diecézní komise pro koordinaci laického apoštolátu moţnost autonomního zakládání a vedení rŧzných laických sdruţení respektuje. berufen, Aktionbündniss Laienapostolat Regensburg, http://www.laienapostolat- regensburg.de/dokumente/vomHerrnSelbstBerufen.pdf, (23.9.2008), Meinungen II a III, srov. Quellen III. V jednom pozdějším rozhovoru (14. května 2006) u příleţitosti svých 70. narozenin kardinál Karl Lehmann na otázku, zda jsou chvíle, kdy se cítí být zklamán, odpověděl takto: „[…] A jsou samozřejmě také rŧzné spory, o kterých člověk ví, ţe církvi nepřinesou vŧbec nic. Například ten momentální spor o rady a grémia laikŧ, ten povaţuji za nesmyslný. Já nemohu zabránit, aby nějaký biskup – z právního hlediska k tomu má moţnost – ve své diecézi přebudoval rady tak, ţe se tím rozloučí s doposud společnými dějinami těchto struktur. Jako předseda biskupské konference se pak snaţím takovýto spor uklidnit a zvěcnit. K tomu mám však velmi úzký prostor…“ Sonntag, 14.05.2006: Interview zum 70. Geburtstags in der katholichen Wochenzeitung für das Bistum Dresden-Meißen, 14.05.2006, Aktuelles auf www.canon215-regensburg.de, http://www.wallner-schierling.de/canon215- regensburg/html/aktuelles.html, (23.9.2008). 1430 Rom hinter Regensburg, kreuz.net, http://www.kreuz.net/article.2340.html, (23.9.2008). 1431 Rom hinter Regensburg, kreuz.net, http://www.kreuz.net/article.2340.html, (23.9.2008). 1432 Srov. CONGREGATIO PRO CLERICIS: Dekret Prot. Nr. 20060224, Bistum Regensburg, http://www.bistum-regensburg.de/download/borMedia0308705.PDF, (23.9.2008). Srov. také Rom bestätigt Rätereform im Bistum Regensburg – Hierarchischer Rekurs zurückgewiesen, Bistum Regensburg, http://www.bistum-regensburg.de/borPage001187.asp, (23.9.2008). 1433 CONGREGATIO PRO CLERICIS: Dekret Prot. Nr. 20060224, Bistum Regensburg, http://www.bistum- regensburg.de/download/borMedia0308705.PDF, (23.9.2008). 545 Přílohy P3 Protoţe závěry Würzburgské synody časově předcházejí promulgaci nového Kodexu kanonického práva, jsou (s odvoláním na kán. 5 § 1 CIC) zrušeny. Řezenský biskup v těchto stanovách respektoval poţadavky instrukce Ecclesiae de mysterio (Praktické pokyny, čl. 5 § 5; srov. příloha P 1.13).1434 V závěru dekretu je konstatováno, ţe protoţe diecézní biskup ohledně diskutovaného předmětu „jednal v souladu s univerzálním zákonodárstvím i v souladu s dalšími souvisejícími výnosy apoštolského stolce“, kongregace Grabmeierovu ţádost o zrušení diskutovaných dekretŧ zamítá, a to „na základě nedostatečného právního podkladu“; zároveň kongregace „potvrzuje dekrety vydané řezenským biskupem 15. listopadu 2005, protoţe obsahem i formou odpovídají ustanovením církevního práva“.1435 Zdá se však, ţe pro mnohé v řezenské diecézi tato záleţitost uzavřená není. Grabmaier sám proti výše prezentovanému dekretu podal 1. dubna 2006 odvolání podle kán. 1737 § 1 CIC k prefektu apoštolské signatury,1436 ve kterém poukazuje na dva váţné nedostatky argumentace tohoto dekretu: Odvolání se na kán. 5 § 1, podle kterého by měly být závěry Würzburgské synody zrušené, není na místě, protoţe tento kánon mluví o „dosud platných obyčejích“, které jsou „v rozporu s ustanoveními tohoto kodexu“, a ne o partikulárním, papeţem potvrzeném právu, jako tomu je v případě Würzburgské synody. Podobně i odvolávka na instrukci Ecclesiae de mysterio není podle Grabmaiera na místě, protoţe instrukce kongregací nemohou rušit zákony a pokud jsou v rozporu s univerzálním či partikulárním právem, nemají ţádnou právní závaznost (srov. kán. 34 § 2). Navíc text, na který dekret odkazuje, nemluví o laických radách ve smyslu závěrŧ Würzburgské synody, ale o biskupem vytvořených studijních či expertních skupinách. Skupina katolíkŧ sdruţená v Laienverantwortung Regensburg e. V.1437 pak při příleţitosti papeţovy návštěvy v Řezně v září 2006 zaslala Benediktovi XVI. dvacetistránkový otevřený dopis podrobně vysvětlující situaci s celým jejím historickým i teologickým pozadím a ţádající papeţovu aktivitu kromě jiného i v následujících bodech:1438 podpora otevřeného dialogu v církvi; změna výpovědi kongregace pro kněze o neplatnosti závěrŧ Würzburgské synody; 1434 Zde je poţadováno následující: „Podle místních potřeb mohou ordináři vyuţít speciální studijní skupiny nebo skupiny odborníkŧ ve zvláštních otázkách. Tyto skupiny však nemohou být konstituovány jako struktury paralelní k diecézním kněţským či pastoračním radám a ovšem ani k podobným radám na farní úrovni, ani nemohou umenšovat jejich vlastní zodpovědnost a právní autoritu, která je regulována univerzálním kanonickým právem v kánonech 536, § 1 a 537.1434 (87)((Srov. CIC 135 § 2)) Jestliţe takové orgány vznikly v minulosti na základě místních zvykŧ nebo zvláštních okolností, je třeba pouţít nutných prostředkŧ, aby se opět shodovaly s platným zákonodárstvím církve.“ Ecclesiae de mysterio, Praktické pokyny, čl. 5 § 5. 1435 CONGREGATIO PRO CLERICIS: Dekret Prot. Nr. 20060224, Bistum Regensburg, http://www.bistum- regensburg.de/download/borMedia0308705.PDF, (23.9.2008). Srov. také Rom bestätigt Rätereform im Bistum Regensburg – Hierarchischer Rekurs zurückgewiesen, Bistum Regensburg, http://www.bistum- regensburg.de/borPage001187.asp, (23.9.2008). 1436 GRABMEIER Johannes: Beschwerde gem. c.1737-§ 1 CIC gegen das Dekret des Präfekten der Kleruskongregation Kardinal Castrillon-Hoyos vom 10.03.2006, Aktuelles auf www.canon215- regensburg.de, http://www.wallner-schierling.de/canon215-regensburg/html/appelation-signatur-k.pdf, (23.9.2008+. 1437 Laienverantwortung Regensburg e. V., http://www.laienverantwortung-regensburg.de, (23.9.2008). Tento spolek, zaloţený 11. března 2006 a pracující pod předsednictvím Prof. Dr. Johannese Grabmeiera, Deggendorf, dnes pokračuje v práci a dŧrazech volného sdruţení Aktionbündniss Laienapostolat Regensburg, http://www.laienapostolat-regensburg.de, (23.9.2008), které se zformovalo v reakci na reformu laických rad v listopadu 2005). 1438 Ke dispozici v plném znění na Laienverantwortung Regensburg e. V., http://www.laienverantwortung- regensburg.de/mediapool/41/418971/data/lvr-offener-brief-an-papst-benedikt.pdf, (23.9.2008); stručný souhrn hlavních myšlenek a poţadavkŧ dopisu je k dispozici na Laienverantwortung Regensburg e. V., http://www.laienverantwortung-regensburg.de/mediapool/41/418971/data/lvr-offener-brief-an-papst- benedikt-info.pdf, (23.9.2008). 546 Přílohy P3 zrušení dekretŧ řezenského biskupa z 15. listopadu 2005; normy v CIC regulující na hierarchii nezávislé „Katholikenräte“ podle AA 26; obnovení konceptu farní rady jakoţto rady katolíkŧ s prvky pastorační rady. Dopis je zakončen zdŧrazněním toho nejdŧleţitějšího: touhy po „překonání rozdělení mezi biskupem a věřícími v diecézi Regensburg“ a prosbou: „Benedikte, pomoz Regensburgu!“ P 3.3 OBSAH DNES PLATNÝCH STANOV PRO FARNÍ RADY V DIECÉZI REGENSBURG Jestliţe změna pojetí diecézních a farních pastoračních rad v jedné diecézi zpŧsobila takovýto rozruch, je třeba se na obsah této změny podívat nyní podrobněji.1439 Základ pro konkrétní ustanovení pro práci takto chápaných farních rad je poloţen v „teologických východiscích“ současných řezenských stanov,1440 které jsou značně odlišné od jejich poslední verze1441 schválené v roce 2001 předchŧdcem současného řezenského biskupa Manfredem Müllerem. Zde je zdŧrazněno, ţe diecézní biskup „z moci své apoštolské autority“ faráři „jakoţto svému zástupci na místě“ svěřuje „výhradní úředně-pastýřské vedení farnosti“ (něm. „alleinige hirtenamtliche Leitung der Pfarrei“). Tuto svoji vedoucí roli (něm. „Leitungsamt“) však farář vykonává jako „sluţbu spásnému poslání církve“, jehoţ „nositeli nejsou podle katolické nauky pouze klerici, nýbrţ spíše všichni věřící, protoţe jsou v síle křtu od samotného Krista povoláni aktivně spolupŧsobit k rozvoji Boţího království mezi lidmi“. Proto má farář svoji „vedoucí úlohu“ vykonávat „v úzkém společenství“ se všemi věřícími. Protoţe jsou takto všichni ve vzájemně se nutně doplňujících rolích spolupracovníky na spásném Kristově poslání, při vykonávání své „vedoucí role“ je farář „povinen pod svým kněţským vedením zapojit věřící s jejich dary milosti do aktivní spolupráce v pastoraci (srov. 529 § 2 CIC)“.1442 Aby toto bylo institucionálně umoţněno, je zde stanoveno, ţe v kaţdé farnosti má být zřízena takto chápaná farní rada („Pfarrgemeinderat“): „Farní rada je diecézním biskupem podle kán. 536 CIC ustavená ‚farní pastorační rada„ (‚Pfarrpastoralrat„) určená k podpoře veškeré pastorační činnosti ve farnosti.“1443 Tato farní rada má následující charakteristiky:1444 Je orgánem, který je součástí základní církevní struktury („Organ der Kirchenfassung“)1445 a který proto nutně odpovídá struktuře vlastní farnosti. 1439 Aktuální činnost diecézních a farních rad v řezenské diecézi je zachycena na webových stránkách Diözesan Räte im Bistum Regensburg, http://www.dioezesanpastoralrat-regensburg.de, (23.9.2008). 1440 Statut für Pfarrgemeinderäte in der Diözese Regensburg, in: Amtsblatt für die Diözese Regensburg. Regensburg 13 (2005), Bischöfliches Ordinariat Regensburg, 15. listopad 2005, Nr.13, Bistum Regensburg, http://web.archive.org/web/20060228110713/http://www.bistum- regensburg.de/download/borMedia0270705.PDF, (22.9.2008), 135–136. Srov. také Statut für Pfarrgemeinderäte in der Diözese Regensburg, in: Bischöflichen Ordinariat Regensburg: Die Neuordnung der Pfarrgemeinderäte, 9–12. 1441 Podrobné srovnání obou verzí stanov Vergleich PGR-Statut Regensburg 11/2005 – PGR-Satzung Regensburg 11/2001 je k dispozici na Aktuelles auf www.canon215-regensburg.de, http://www.wallner- schierling.de/canon215-regensburg/download/Vergleich-PGR-Satzungen-R-2005-2001.pdf, (22.9.2008). 1442 Statut für Pfarrgemeinderäte in der Diözese Regensburg, Theologische Grundlegung, in: Amtsblatt für die Diözese Regensburg 13 (2005), 135. 1443 „Der Pfarrgemeinderat ist der vom Diözesanbischof gemäß can. 536 CIC eingesetzte „Pfarrpastoralrat“ zur Förderung der gesamten Seelsorgetätigkeit in der Pfarrei.“ Statut für Pfarrgemeinderäte in der Diözese Regensburg, Theologische Grundlegung, in: Amtsblatt für die Diözese Regensburg 13 (2005), 135. 1444 Srov. Statut für Pfarrgemeinderäte in der Diözese Regensburg, Theologische Grundlegung, in: Amtsblatt für die Diözese Regensburg 13 (2005), 135–136. 547 Přílohy P3 Je poradním orgánem, skrze který mohou věřící faráři, který této radě předsedá, pomáhat v pastoračních záleţitostech. Je orgánem, který nese označení „Pfarrgemeinderat“, protoţe mu, aby se zamezilo zbytečně zatěţující sloţitosti struktur a byrokratizaci, také přináleţí úkoly grémia, která má ve smyslu AA 26 koordinovat autonomní iniciativy a aktivity věřících ve farnosti, ať uţ jako jednotlivcŧ či jako sdruţení. Farář má pak podle těchto stanov „povinnost farní radu informovat o zamýšlených změnách nebo aktivitách v oblasti posvěcování, vyučování a vedení a předkládat jí tyto změny či aktivity ke konzultaci“. Za pomoci citace z instrukce kongregace pro kněze Kněz, pastýř a vůdce farního společenství (čl. 26) pak stanovy připomínají, ţe „členové farní rady mají právo vyjadřovat se k dobru církve a sami podávat návrhy či doporučení týkající se ‚misijních, katechetických a apoštolských iniciativ […]; v souvislosti s podporou formace v nauce církve a svátostného ţivota věřících; v souvislosti s pomocí kněţím při pastorační činnosti v rŧzných sociálních prostředích nebo územních oblastech; v souvislosti se zdokonalováním zpŧsobŧ senzibilizace veřejného mínění atd.„„1446 Stanovy to pak komentují takto: „Podle toho tedy farní rada podporuje faráře skrze poradenství a realizaci závěrŧ v jeho vedoucí roli a tak skrze aktivní spolupráci podporuje pastorační činnost ve farnosti.“ Po těchto „teologických základech” pak ve stanovách následuje sedm článkŧ, které tyto základy podrobněji rozpracovávají do příslušných oblastí práce farní rady. Např. v prvním článku je stanoveno, ţe farář mŧţe odmítnout ty kandidáty, které neodpovídají zde stanoveným poţadavkŧm (čl. I, 4),1447 zatímco druhý článek podrobně stanoví dŧvody, kvŧli kterým mŧţe být člen farní rady vyloučen, i procedury, které se k tomuto vyloučení mají pouţít (čl. II, 6). Ve třetím článku je pak mimo jiné stanoveno, ţe „farář nemá ţádné hlasovací právo, protoţe farní rada slouţí k tomu, aby mu radila v jeho pastýřské sluţbě” (čl. III, 3). Farář mŧţe vedení zasedání svěřit na jeden případ či natrvalo někomu jinému (čl. III, 4, a) a s jeho souhlasem se farní rada mŧţe sejít i v jeho nepřítomnosti (čl. III, 4, b). Zasedání farní rady jsou neveřejná (čl. III, 4, c). Je zde znovu zdŧrazněna povinnost faráře „informovat farní radu o zamýšlených změnách nebo aktivitách v oblasti posvěcování, vyučování a vedení farnosti”, zatímco farní rada se mŧţe rozhodnout, zda tyto záleţitosti jen vezmou na vědomí nebo zda se k nim chce nějak vyjadřovat (čl. III, 5, a). Záleţitosti ke konzultacím mŧţe do rady přinášet i kterýkoli její člen (čl. III, 5, b); farní rada se pak rozhodne, zda tento podnět ke konzultacím přijmout (čl. III, 5, c). Předem jsou však vyloučeny záleţitosti, které by byly v rozporu se závazným učením víry či mravŧ nebo s platným církevním právem (čl. III, 5, d). Pokud se jedná o záleţitosti týkající se 1445 Později je navíc zdŧrazněno, ţe „farní rada, jakoţto orgán patřící k základní církevní struktuře, podléhá stejně jako farnost jako celek podléhá řádné, vlastní a bezprostřední duchovní moci patřící z boţského práva (iure divino) diecéznímu biskupovi“. Statut für Pfarrgemeinderäte in der Diözese Regensburg, Theologische Grundlegung, in: Amtsblatt für die Diözese Regensburg 13 (2005), 136. 1446 Statut für Pfarrgemeinderäte in der Diözese Regensburg, Theologische Grundlegung, in: Amtsblatt für die Diözese Regensburg 13 (2005), 136. 1447 Podle čl. I, odst. (3) těchto stanov musí kandidáti musí příslušet ke katolické církvi (chápané podle LG 8 jako „subsistující“ v katolické církvi, která je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním) a neoddělit se od ní ţádným formálním aktem, musí být biřmováni, musí vést ţivot vydávající svědectví víry v souladu s katolickou naukou a zásadami katolické církve (jako např. svěcení neděle či církevně uzavřené manţelství apod.), musí bydlet ve farnosti nebo v ní mít zaměstnání či vykonávat dobrovolnickou sluţbu a nesmí být členem ţádné jiné farní rady. Srov. Statut für Pfarrgemeinderäte in der Diözese Regensburg, Theologische Grundlegung, in: Amtsblatt für die Diözese Regensburg 13 (2005), 136 548 Přílohy P3 oblastí správy majetku, spadajících do kompetence církevních či charitních zaměstnancŧ nebo učitelŧ náboţenství pŧsobících na území farnosti, musí být tito nebo jejich mluvčí na jejich přání přizváni k tomuto jednání (čl. III, 6). Pokud je nějaká záleţitost přednesena radě a ta ji přijme ke konzultacím, v jejich závěru pak hlasováním prostou většinou rada schválí tzv. „poradní doporučení“ (Beratungsvotum) pro faráře (čl. III, 7, a). Farář má toto doporučení následovat, pokud mu v tom nebrání závaţné teologické, morální či pastorační dŧvody (čl. III, 7, b). Pokud farář oznámí, ţe se rozhodl jednat proti nějakému „poradnímu doporučení“, rada mŧţe, pokud se shodne na tom, ţe toto rozhodnutí faráře proti „poradnímu doporučení“ je špatné, záleţitost znovu projednat (čl. III, 8, a). Jestliţe rada 2/3 většinou odhlasuje, ţe plodná spolupráce mezi radou a farářem kvŧli trvajícím a nepřekonatelným diferencím v závaţných teologických či pastoračních otázkách jiţ není moţná, je podle těchto stanov třeba povolat okrskového vikáře. Pokud se mu nepodaří pomoci ve sjednocení stanovisek, učiní potřebné kroky diecézní biskup (čl. III, 8, b). Čtvrtý článek pojednává o oborových komisích, které mohou být zřízeny natrvalo nebo na čas na podporu nějakého konkrétního projektu (čl. VI, 1–2). Oborová komise je poradním grémiem podřízeným farní radě, jehoţ členy mohou být i ti, kteří nejsou členy farní rady (čl. IV, 3). Pátý článek reguluje spolupráci s ekonomickou radou farnosti, jejíchţ zasedání se má účastnit mluvčí farní rady s právem vyjádření názoru (čl. V, 1). Ekonomická rada si musí vyţádat názor farní rady v dŧleţitých rozhodnutích a před schválením ročního rozpočtu farnosti (čl. V, 2). Pokud ekonomická rada nepřijme „poradní doporučení“ farní rady, mŧţe tato své doporučení předloţit příslušnému oddělení biskupství (např. ekonomickému oddělení), na němţ pak spočívá konečné rozhodnutí (čl. V, 3). Ekonomická rada určí a jmenuje jednoho ze svých členŧ, který se pak jako host s právem vyjádření mínění účastní zasedání farní rady (pokud sám není jejím členem) (čl. V, 5). V šestém článku je pak konstatováno, ţe farář (tedy ne farní rada) alespoň jednou za rok svolává věřící své farnosti ke shromáţdění farnosti. Na tomto shromáţdění pak má farář spolu s farní a ekonomickou radou prezentovat zprávu o činnosti. Při tom mohou být farní radě předloţeny podněty a návrhy věřících. Poslední, sedmý článek se pak věnuje situaci, kdy je v nějakém regionu zřízen širší „pastorační celek“ („Seelsorgeeinheit“). V tom případě má být místo jednotlivých farních rad zřízena „Společná farní rada“ („Gesamtpfarrgemeinderat“), ve které je kaţdá z farností, která je součást dotyčného pastoračního celku, zastoupena přiměřeně své velikosti. 549 Přílohy P4 P 4. ZÁKLADNÍ DOKUMENT PRF PODLE MARKA F. FISCHERA Níţe předloţený text je jakýmsi sumářem podrobné studie Marka F. Fischera, 1448 ve které na základě jeho vlastních výzkumŧ předkládá empirický portrét pastoračních rad v USA v 90. letech minulého století, načrtává historickou linii jejich vývoje od koncilu a nabízí svoje vlastní pojetí jejich poslání, sloţení a zpŧsobu práce. P 4.1 PREAMBULE Vycházejíce z toho, ţe dobrá pastorační rozhodnutí jsou vţdy zaloţená na pečlivém naslouchání moudrosti Boţího lidu, otec ………………….… dne …………….... ustanovil Pastorační radu Římskokatolické farnosti …………………….…………………. Zřizování takovýchto rad doporučovaly jiţ dokumenty 2. vatikánského koncilu. Koncilní otcové zde zdŧraznili, ţe katolíci mají právo a povinnost vyjadřovat své mínění o čemkoli, co se týká dobra církve; faráři se pak zas mají ochotně radit se svými farníky a vyuţívat jejich moudrých rad. Ustanovením pastorační rady farář takto uznává moudrost svých farníkŧ a vyjadřuje svoji touhu sdílet s nimi svoji zodpovědnost za vedení farnosti. P 4.2 ÚČEL A ÚKOLY Účelem PRF je zkoumat pastorační záleţitosti, pečlivě je zvaţovat a navrhovat z toho plynoucí praktická řešení. Tímto zpŧsobem rada podporuje pastorační činnost. Prvním úkolem rady je studovat záleţitosti, které jsou jí předloţeny, a pokusit se je dobře osvětlit. Druhým úkolem je pečlivě tyto zkoumané záleţitosti reflektovat, rozlišovat jejich skutečnou povahu, hodnotit je a uvaţovat o nich. Posledním úkolem je z toho všeho vyvodit vhodné závěry. Rada tyto závěry předkládá faráři formou doporučení. Tento trojí úkol rady – zkoumání, zvaţování a navrhování závěrŧ – se nazývá pastoračním plánováním. Potom, co farář přijal doporučení rady, řídí proces vedoucí k jejich uskutečnění. Členové rady mu v tom mohou asistovat, avšak přísně vzato zajištění uskutečnění těchto přijatých doporučení je jiţ na zodpovědnosti faráře, ne rady. P 4.3 OBLAST PŦSOBNOSTI Oblast, na kterou se rada ve své sluţbě zaměřuje, zahrnuje všechny pastorační záleţitosti. Sem mŧţe spadat vše, co má nějakou souvislost s farářovou sluţbou hlásání Boţího slova, slavení svátostí, péče o věřící, podpory poslání církve vŧči světu a zodpovědného správcovství materiálních zdrojŧ. Jsou sem zahrnuty všechny praktické záleţitosti farního ţivota. Neexistuje nic praktického, o čem by se farář nemohl radit se svojí pastorační radou, kromě otázek víry, ortodoxie, mravních principŧ nebo zákonŧ univerzální církve. P 4.4 KRITÉRIA ČLENSTVÍ Členové pastorační rady jsou vybráni především kvŧli své schopnosti zastávat hlavní úkol rady – zkoumání, zvaţování a navrhování praktických závěrŧ. Jsou to pokřtění katolíci, těšící se dobré pověsti v církvi, kteří odráţejí rŧzné oblasti, sociální či profesních uskupení a apoštoláty ve farnosti. Jsou to farníci známí svojí vírou, dobrými mravy a moudrostí. P 4.5 PROCES VÝBĚRU ČLENŦ Dvanáct členŧ rady je voleno kaţdé tři roky. Volby se konají během shromáţdění, které uzavírá sérii čtyř kaţdotýdenních shromáţdění během měsíce září, ke kterým jsou přizváni všichni farníci. Na prvním setkání jsou farníci seznámeni s prací rady. Farář vysvětlí své dŧvody k jejímu ustavení a pozve farníky, aby vyjádřili svá očekávání, která s radou spojují. Na druhém setkání farníci identifikují silné stránky farnosti a ty oblasti, které by rada mohla pomoci rozvinout. Třetí setkání je věnováno reflexi o vlastnostech dobrého radního a vrcholí nominacemi. Při čtvrtém setkání účastníci v atmosféře modlitby a rozlišování zvolí dvanáct nových radních. 1448 Srov. FISCHER Mark F.: Pastoral Councils in Today‟s Catholic Parish, Mystic, CT: Twenty-Third Publications, 2001, 209–220. Vlastní pracovní překlad autora této dizertace. 550 Přílohy P4 P 4.6 VNITŘNÍ SLUŢBY Farář předsedá kaţdému pracovnímu setkání rady. Předkládá témata ke konzultaci, akceptuje nebo odmítá doporučení a spolupracuje na přípravě programu pracovního setkání. Farář a radní vybírají tři osoby ze svého středu, které budou zastávat tři sluţby. Těmito sluţbami jsou vedoucí (angl. chairperson), zástupce vedoucího (angl. vice- chairperson) a sekretář. Tito spolu s farářem připravují agendu rady. Vedoucí facilituje diskuse rady, dbajíce na to, aby se kaţdý dostal ke slovu a aby byl kaţdý slyšen. Vedoucí také monitoruje práci radních mezi pravidelnými setkáními. Zástupce vedoucího asistuje vedoucímu a facilituje pracovní setkání v jeho nepřítomnosti. Sekretář pořizuje ze setkání zápis. Zajišťuje, aby tyto zápisy byly spolu s programem příštího setkání a podpŧrnými dokumenty rozeslány všem radním alespoň týden před kaţdým setkáním. P 4.7 ZPŦSOB PRÁCE Pastorační rada má tříleté sluţební období, které je zároveň obdobím, na které se rada zaměřuje při svém pastoračním plánování. Farář definuje téma tohoto plánovacího období během zářijových shromáţdění, na kterých jsou vybíráni členové rady. Na začátku druhého a třetího roku trvání rady její členové organizují farní shromáţdění, aby tak farníkŧm mohli prezentovat výsledky dosavadní práce rady a získat od nich zpětnou vazbu. Na konci třetího roku rada dovrší svoji práci. Poté je vybrána nová rada a začíná nový plánovací cyklus. P 4.8 AGENDA Přípravu agendy zajišťuje farář spolu vedoucím, zástupcem vedoucího a sekretářem. Jsou zde stanoveny cíle kaţdého setkání, prostředky a skupinový proces vedoucí k jejich dosaţení a k tomu potřebné materiály. Agenda se pak stává orientační pomŧckou pro prŧběh setkání. To začíná projitím zápisu z minulého setkání a je uzavřeno krátkým zhodnocením setkání. Jestliţe farář není spokojen s proběhlými konzultacemi, vyjádří své výhrady a poţádá radu, aby se pokusila projasnit vše, co zŧstává nejasné. Jestliţe je s konzultacemi spokojen, formálně doporučení rady akceptuje. Poté mŧţe poţádat pracovníky farnosti (angl. parish staff) nebo jiné farníky, aby tato doporučení realizovali. P 4.9 VZTAH K PRACOVNÍKŦM FARNOSTI A EKONOMICKÉ RADĚ O správě farnosti se farář kromě pastorační rady radí i s ostatními. Spoléhá se na odbornost pracovníkŧ farnosti (angl. parish staff) a denně se s nimi radí o organizaci kaţdodenního fungování farnosti. Příleţitostně mŧţe samozřejmě poţádat některého z těchto pracovníkŧ, aby se zúčastnili setkání rady, aby tak mohli pastorační radě poslouţit svými znalostmi. Kromě toho farář také spoléhá na ekonomickou radu v tom, ţe bude připravovat rozpočet farnosti, monitorovat jeho dodrţování a podávat o něm zprávy farnosti. Členové ekonomické rady jsou vybíráni pro jejich technické schopnosti v oblasti účetnictví a financí. Pastorační rada naopak nabízí praktickou moudrost. Tedy schopnost zkoumat pastorační záleţitosti z celkové perspektivy, hluboce je reflektovat v dialogu a navrhovat závěry vhodné pro farnost. P 4.10 PRACOVNÍ SETKÁNÍ Pastorační rada se setkává jednou za měsíc od září do května. Setkání trvají dvě hodiny. Od členŧ rady se očekává, ţe mezi setkáními budou plnit úkoly z předchozího setkání a budou se připravovat na příští. To obvykle znamená práci v nějaké dočasně zřízené pracovní skupině. První setkání nově zřízené pastorační rady je věnováno povolání a poslání nově zvolených členŧ. Druhý a třetí rok práce rady začínají farním shromáţděním. Po kaţdém z těchto shromáţdění je rada vstřebává jejich výsledky. Během závěrečného setkání rady v roce radní vyhodnocují, jak jsou daleko ve svém tříletém plánovacím cyklu. Farář jim poděkuje za jejich sluţbu a zhodnotí, jak daleko rada pokročila směrem k dosaţení svých cílŧ. 551 Přílohy P5 P 5. BISKUPSTVÍ – DOPROVODNÝ DOPIS K DOTAZNÍKU P. Petr Hruška, doktorand KTF UK Praha Kostelní nám. 15, 350 02 Cheb Tel. 608 656 557; E-mail: agas@centrum.cz Biskupství ……………………… referát pro pastoraci V Plzni, 3. července 2006 Věc: Prŧzkumný dotazník o pastoračních radách farnosti Váţení, obracím se na Vás s naléhavou prosbou. V rámci své dizertační práce na KTF UK v oboru pastorální teologie na téma FARNÍ PASTORAČNÍ RADY V ČESKÉ CÍRKEVNÍ PROVINCII JAKO REALIZACE SYNODALITY V PASTORAČNÍ PRAXI (vedoucí práce P. Aleš Opatrný) jsem se pustil do několikaetapového pastoračního prŧzkumu pastoračních rad farností (PRF) v diecézích české církevní provincie. První etapou je zmapování situace PRF z celodiecézního pohledu, druhou etapou bude plošný dotazníkový prŧzkum zpŧsobu práce jednotlivých PRF, třetí etapa pak bude spočívat v hloubkových osobních či skupinových rozhovorech s pastoračními radami, kněţími či vytipovanými pastoračními pracovníky vybranými na základě výsledkŧ z prvních dvou etap. Protoţe jsem si vědom, ţe Vy jakoţto pracovníci pastoračních oddělení či referátŧ jednotlivých diecézí máte o pastoračních radách farností v diecézi nejlepší přehled, jako vstupní dveře do celého prŧzkumu jsem vypracoval dotazník, který si Vám dovoluji poslat v příloze tohoto dopisu s prosbou o jeho vyplnění. Jsem si také vědom toho, ţe je doba dovolených, avšak z dŧvodŧ nutnosti pokroku mé práce a přípravy dalších etap prŧzkumu jsem nucen pokusit se tuto první etapu absolvovat během první poloviny července a zakončit nejpozději koncem července. To jsou také termíny (nejlépe do 15. 7. 2006, nejpozději pak do 31. 7. 2006), do kterých Vás prosím o navrácení zpracovaného dotazníku. Předem Vám děkuji za Váš čas, který dotazníku věnujete, a těším se na Vaši brzkou odpověď. Budu ovšem vděčný i za Vaše případné sdělení, ţe z nějakých dŧvodŧ se zpracováním dotazníku nemŧţete zabývat, coţ mi velmi usnadní další plánování mé práce. S pozdravem a přáním všeho dobrého, P. Petr Hruška 552 Přílohy P6 P 6. BISKUPSTVÍ – PRŦZKUMNÝ DOTAZNÍK Průzkumný dotazník: Pastorační rady farností z diecézního pohledu Tento dotazník je jedním z nástrojů průzkumu v rámci dizertační práce P. Petra Hrušky na KTF UK, obor pastorální teologie, na téma Farní pastorační rady v české církevní provincii jako realizace synodality v pastorační praxi (vedoucí práce P. Aleš Opatrný, ThD). S veškerými údaji získanými z tohoto průzkumu bude zacházeno s respektem k ochraně osobních dat a podle standardů akademické vědecké práce. Souhrnné výsledky průzkumu budou přednostně k dispozici diecézím, které pro něj poskytly svá data. Účel: Odpověďmi na níţe uvedené otázky mi zprostředkujete základní orientaci o počtech a způsobu podpory pastoračních rad farností v jednotlivých diecézích a poskytnete materiál pro další směřování průzkumu přímo k jednotlivým pastoračním radám ve farnostech. Respondenti: Dotazník je určen vedoucím pastoračních referátů českých a moravských diecézí nebo biskupským vikářům pro pastoraci, v případě jejich nepřítomnosti či zaneprázdnění jej však můţe vyplnit kterýkoli ze zaměstnanců biskupství se solidní znalostí situace ve zkoumaných oblastech. Vyplnění: V případě ANO - NE otázek nehodící se odpověď vymaţete nebo škrtnete, přičemţ značka „???“ znamená „nevím“. V případě ostatních otázek odpověď vepíšete do příslušného políčka (pokud budete vyplňovat přímo v elektronické podobě, můţete si šířku políčka přizpůsobit dle potřeby). K některým z těchto otázek je pak nabídnuta moţnost podrobnějšího upřesnění, kterou, prosím, vyuţijte dle svého vlastního uváţení. Zpracování: Pro mě nejlepší varianta odeslání je, jestliţe dotazník vyplníte přímo na počítači v této tabulce a odešlete zpět na mailovou adresu, ze které vám přišel (agas@centrum.cz). Pokud by pro vás bylo z nějakých důvodů jednodušší si formulář vytisknout a vyplněný pak poslat poštou, i to je samozřejmě moţné. V tom případě pak pouţijte adresu: Petr Hruška, Kostelní nám. 15, 350 02 Cheb. Pro případné konzultace jsem k dispozici na tel. 608 656 557. Termín: Velmi by mi pomohlo, pokud by pro vás bylo moţné vyplněný dotazník odeslat zpět do poloviny měsíce července, nejpozději pak do konce července. 1. Kolik farností obsazených farářem či administrátorem má vaše diecéze? počet: 2. Kolik pastoračních rad farnosti (dále PRF) pracuje ve počet: odhad: vaší diecézi? 3. Je někdo ve vaší diecézi pověřen (třeba i v rámci svých širších ANO NE ??? povinností) péčí o PRF? 3a. Pokud ano, upřesněte, prosím, jak tato sluţba vypadá v praxi: 4. Je existence PRF ve vaší diecézi pro kaţdou farnost ANO, od: NE ??? povinná (vyjádření diecézního biskupa po vyslechnutí kněţské rady podle kán. 536 § 1 CIC)? Pokud ano, od kdy? 5. Existují pro práci PRF ve vaší diecézi nějaké závazné směrnice ANO NE ??? či stanovy? 5a. Pokud ano, kdy byly vydány a kdy vydány: novelizovány: případně novelizovány? 6. Vydal diecézní biskup vaší diecéze v posledních pěti ANO, NE ??? letech nějaký pastýřský list úplně či z velké části dne: věnovaný tématu PRF? Pokud ano, kdy to bylo? 7. Bylo téma sluţby PRF (např. jejich poslání, vytváření, vedení ANO NE ??? apod.) během posledních pěti let součástí trvalé formace kněţí ve vaší diecézi? 7a. Pokud ano, prosím o podrobnější specifikaci (témata, kolik kněţí apod.): 8. Existuje ve vaší diecézi nějaký způsob formace členů PRF na ANO NE ??? diecézní úrovni? 8a. Pokud ano, prosím o podrobnější specifikaci (témata, kolik účastníků, četnost apod.): 553 Přílohy P6 9. Existuje ve vaší diecézi nějaký oficiální aktuální seznam všech ANO NE ??? funkčních PRF? 10. Jsou ve vaší diecézi kněţím či členům PRF centrálně k dispozici ANO NE ??? nějaké pastorační materiály věnující se sluţbě PRF, jejich teologii, jejich praxi či způsobům jejich zakládání či vedení? 10a Pokud ano, prosím o podrobnější specifikaci těchto materiálů a způsob jejich nabízení: . 11. Zabývala se vaše kněţská rada v posledních pěti letech ANO NE ??? podrobněji tématem sluţby PRF? 12. Pracuje ve vaší diecézi diecézní pastorační rada (dále DPR; ANO NE ??? srov. kán. 511 - 514 CIC)? 13. Pokud DPR existuje, zabývala se v posledních pěti letech ANO NE ??? podrobněji tématem sluţby PRF? 14. Jaké pozitivní ovoce sluţby PRF je moţné vnímat ve vaší diecézi? Chcete-li, specifikujte některé postřehy: 15. Jaké problémy ve sluţbě PRF je moţné vnímat ve vaší diecézi? Chcete-li, specifikujte některé postřehy: 16. Čemu dalšímu byste doporučovali věnovat při tomto průzkumu pozornost či co povaţujete za důleţité zjistit o sluţbě PRF ve vaší diecézi? Prosím, chcete-li, uveďte některé body pro inspiraci: 17. Mohli byste pro účely dalšího průzkumu doporučit některé z typických PRF ve vaší diecézi k bliţšímu seznámení se s jejich sluţbou? Prosím, chcete-li, uveďte některé konkrétní tipy, případně krátkou charakteristiku, proč je doporučujete: a) proč? b) proč? c) proč? d) proč? e) proč? 18. Mohli byste pro účely dalšího průzkumu doporučit některé z kněţí či pastoračních pracovníků diecéze, kteří by měli co říci k tématu sluţby PRF? Prosím, chcete-li, uveďte některé konkrétní tipy, případně krátkou charakteristiku, proč je doporučujete: a) proč? b) proč? c) proč? 554 Přílohy P6 d) proč? e) proč? 19. Pokud je to moţné, prosím o přiloţení níţe uvedených dokumentů (nebo uveďte internetové odkazy na ně): Stanovy PRF vaší diecéze a jejich případné novelizace přikládám: ANO NE Stanovy DPR vaší diecéze a jejich případné novelizace přikládám: ANO NE Stanovy ERF vaší diecéze a jejich případné novelizace přikládám: ANO NE Seznam PRF s kontaktními údaji farností, kde jsou přikládám: ANO NE zaloţeny Jakékoli jiné dokumenty či materiály o PRF či DPR přikládám: ANO NE pouţívané v diecézi 20. Chcete-li, níţe připojte jakýkoli Váš další komentář k tématu PRF ve vaší diecézi či doplnění k odpovědím: Nakonec, prosím, uveďte, jména a zařazení těch, kteří na vyplnění dotazníku pracovali: Jméno a příjmení: Pracovní zařazení v diecézi: a) b) c) Datum a místo zpracování dotazníku: 3. července 2006 Velmi Vám děkuji za čas, který jste zpracování dotazníku věnovali. P. Petr Hruška 555 Přílohy P7 P 7. PODPORA RAD NA JEDNOTLIVÝCH BISKUPSTVÍCH Za účelem získat základní orientaci v oblasti rozšíření PRF v českých diecézích a vhled do zpŧsobu jejich podpory z pastoračních center byly v červenci 2006 elektronickou poštou na pastorační referáty biskupství v české církevní provincii (osobně biskupským vikářŧm pro pastoraci či vedoucím pastoračních referátŧ – dále jen „vedoucí pastoračních referátŧ“) rozeslány prŧzkumné dotazníky nazvané „Pastorační rady farností z diecézního pohledu“ (doprovodný dopis k dotazníku srov. příloha P 5, vlastní dotazník srov. příloha P 6). Dotazníky byly tedy rozeslány na pět biskupství (Praha – PH, Hradec Králové – HK, Plzeň – PL, České Budějovice – ČB, Litoměřice – LT), přičemţ se mi vyplněné vrátily ze čtyř; z jednoho biskupství přišla odpověď vysvětlující, proč na takovéto dotazníky nereagují. Na základě tohoto prŧzkumu bylo zjištěno následující: P 7.1 STANOVY PRO PRÁCI PRF Z došlých odpovědí vyplývá, ţe stanovy pro práci pastoračních rad farností existují v těchto diecézích (v závorce jsou uvedena data jejich pŧvodního vydání): PH (1. 4. 2000), HK (15. 11. 1999), PL (1. 11. 1995), LT (2001). P 7.2 NAŘÍZENÍ ZALOŢIT PRF V ţádné z diecézí nebyly v době prŧzkumu PRF diecézním biskupem nařízeny, v některých však (především HK, ale i PL) bylo jejich zřízení v kaţdé farnosti „naléhavě doporučeno“. Pastýřský list na téma sluţby PRF nebyl vydán v ţádné české diecézi. P 7.3 EVIDENCE PRF Ve třech diecézích je na biskupství k dispozici přehled PRF v diecézi (PH – 136 rad, HK – 105 rad, LT – 14 rad), z jedné diecéze byl poskytnut vedoucím pastoračního referátu odhadnutý počet PRF (PL – 19 rad), z jedné diecéze (ČB) se o počtu PRF nepodařilo z biskupství zjistit ţádný údaj. P 7.4 PODPORA BISKUPA Ze strany biskupa byla jeho přímá podpora práce PRF indikována pouze v diecézi HK. V této diecézi např. v roce 2003, kdy se zde věnovali tématu diecéze a farnosti, proběhlo několik oblastních setkání členŧ PRF z jednotlivých vikariátŧ s biskupem a s biskupským vikářem pro pastoraci (např. v Ţelivi se 3. 5. 2003 se sešlo okolo 50 členŧ PRF a ERF). Diecézní biskup diecéze HK se tématu sluţby PRF zvláště v tomto roce věnoval jak v promluvách, tak při vizitacích farností. P 7.5 POVĚŘENÁ OSOBA Ve většině z českých diecézí nebyla v době prŧzkumu na biskupství osoba, která by byla pověřená systematickou péčí o PRF v diecézi. Systematická péče o PRF byla indikována pouze v diecézi HK, kde péče o PRF spadá pod referát biskupského vikáře pro pastoraci. P 7.6 FORMACE PRO SLUŢBU V PRF Formace členů PRF Kromě nabídky oblastních setkání s biskupem v diecézi HK zmíněné výše byla indikována nabídka formace členŧ PRF jiţ jen v diecézi LT, kde se sluţby PRF týkala některá témata formace pastoračních asistentŧ. Formace kněží V trvalé kněţské formaci bylo téma PRF částečně přítomno opět pouze v diecézi HK (v rámci teologické konference na téma Diecéze – partikulární církev a částečně v rámci formace mladých kněţí). P 7.7 PÍSEMNÉ MATERIÁLY V diecézi HK v r. 2003 a 2004 v diecézním věstníku Informace královéhradecké diecéze IKD 02 (2003) – 03 (2004) vycházel na pokračování podrobný třináctidílný komentář 556 Přílohy P7 stanov PRF. PRF jsou zde vedeny k tomu, aby jako inspiraci pro svoji sluţbu pouţívaly diecézní věstník IKD, webové stránky diecéze, časopis pro mládeţ Hromosvod a aby čerpali z Pastoračního plánu diecéze; srov. IKD 04 (2003). V diecézi PL jsou k dispozici některé materiály o PRF v pastorační knihovně na biskupství a na webových stránkách diecéze. P 7.8 DIECÉZNÍ PASTORAČNÍ RADA Diecézní pastorační rada v praxi existuje pouze v diecézi HK. Diecézní pastorační rada diecéze HK se PRF několikrát zabývala v rámci jednání o pastoračním plánu diecéze a na základě jejího doporučení musí PRF zařadit hlavní linie pastoračního plánu diecéze do vlastních pastoračních plánŧ farností. V diecézi PL byla zaloţena, ale dlouhodobě se nescházela, a tím formálně zanikla. P 7.9 SOUHRNNÁ TÉMATA Pozitiva PRF Za pozitivum fungování PRF povaţují vedoucí pastoračních referátŧ většiny českých diecézí prohloubení spolupráce a komunikace mezi kněţími a farníky, a tím i spoluzodpovědnosti všech za pastoraci ve farnosti (HK, LT, PL). Někteří vnímají za pozitivní i společné hledání cest v rŧzných oblastech (LT, PL), pomoc faráři v konkrétních situacích (LT) či podporu rozvoje sluţeb ve farnosti, snazší zachování kontinuity pastorace ve farnosti, vzájemné doplnění se na základě jedinečných charismat a propojování rŧzných aktivit ve farnosti (PL). Problémy PRF Problémy ve fungování PRF spatřují představitelé pastoračních referátŧ biskupství v rozdílnosti představ kněţí a farníkŧ o práci PRF (HK), v nedostatku času a přetíţenosti angaţovaných farníkŧ (LT), v obtíţnosti předávání kompetencí (LT), v předpokládaném zúţení chápání PRF jako „realizačního týmu farnosti“ nebo „sboru blízkých a věrných“ (PH), v absenci PRF při vytváření pastoračních plánŧ farností (PH), v pocitu zbytečnosti či nedŧleţitosti u členŧ PRF (nebo u farníkŧ obecně tam, kde PRF není) vyvolaného postojem faráře nemajícím o spolupráci či konzultaci zájem (PL) či v malém informačním propojení mezi PRF a farností jako celkem (PL). Důležitá témata Za dŧleţité označili představitelé pastoračních referátŧ biskupství (kromě obecnějších pastoračních témat) především otázky týkající se cílŧ PRF, profilu PRF, vztahu či spolupráce faráře a PRF, vyváţenosti mezi teoretickou a praktickou rovinou práce PRF, svěřování kompetencí, utváření PRF jako organizmu formovaného duchem evangelia a souvislosti práce PRF s celkovou pastorační situací a sebepojetím místní církve. Ostatní postřehy V jedné z diecézí (PH) byl konstatován stav, kdy řada poměrně velkých farností PRF nemá, naopak některé neobsazené menší farnosti ano. Určitý zatím nevyuţitý potenciál byl v jedné diecézi (PH) konstatován v oblasti setkávání vizitátorŧ s PRF při kanonických vizitacích. Z biskupství jedné diecéze přišla v reakci na prosbu o vyplnění dotazníku rada: „Pastorační práce je o něčem úplně jiném… co se nedá srovnat do ţádných kolonek a dotazníkŧ… Neztrácejte čas a energii zbytečnostmi a věnujte se tomu, co je naším pravým posláním…“ P 7.10 ZÁVĚRY PRŦZKUMU Systematičtější podpora rozvoje sluţby PRF existuje či existovala pouze v jedné diecézi (HK), přičemţ ve většině ostatních diecézí (PH, PL, LT) jsou PRF biskupem doporučené a jejich zřízení podpořeno vydáním diecézních stanov. V jedné diecézi (ČB) existuje několik PRF i přes neexistenci diecézních stanov a bez jakékoli podpory z biskupství. 557 Přílohy P8 P 8. STANOVY PASTORAČNÍCH RAD V PLZEŇSKÉ DIECÉZI PREAMBULE Po projednání s kněţskou radou Plzeňské diecéze Mons. František Radkovský, biskup plzeňský, dne 1.11.1995 rozhodl: kaţdá římskokatolická farnost plzeňské diecéze má právo s platností od l. ledna 1996 zřídit si ve smyslu kánonu 536 Kodexu kanonického práva a za podmínek specifikovaných ve stanovách PASTORAČNÍ RADU Tyto pastorační rady se dále budou nazývat farní rady. Farní rady mohou a mají být zřizovány jen za tím účelem, aby jejich činnost podporovala a vedla k účinné evangelizaci společnosti, duchovnímu oţivení a povznesení farností a tím slouţila k větší slávě Boţí. I. Základní ustanovení §1 (1) Farní rada (dále jen FR) je poradním a pracovním orgánem faráře, administrátora nebo moderátora společné duchovní správy podle kán. 517, § 1 (dále jen faráře). (2) Farní rada spolupracuje s farářem při vytváření farní obce tak, aby byla ţivým společenstvím věřících podle slov: „Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši“ (Sk 4,32). Pro plodnou činnost FR je společná modlitba a vzájemná dŧvěra mezi všemi zúčastněnými základním předpokladem. Připravenost ke spolupráci, k vzájemnému naslouchání a porozumění je nezbytná. (3) Na základě povinnosti všech věřících podílet se na učitelském, pastýřském a kněţském úřadě (všeobecné kněţství) nese FR spoluodpovědnost za šíření poselství spásy a proměnu pozemského řádu duchem evangelia podle Kristova příkazu: „Budete mi svědky“ (Sk 1, 8) - srov. kán. 225, § 1, § 2. Aby mohli plnit své úkoly, snaţí se všichni členové FR spolu se svými pastýři o svou duchovní formaci, další náboţenské vzdělávání a o celkový rozvoj vlastní osobnosti. Poznámka: Sluţba FR je moţná jen za předpokladu, ţe je sloţena z členŧ, kteří se chtějí k výstavbě ţivé farnosti angaţovat. Proto je moţné FR ustavit i tam, kde je jen několik laikŧ, kteří chtějí být Kristovými svědky a kvasem a mají schopnost (charizma) ţivou obec budovat. Kde však vŧbec není probuzeno jak ze strany věřících, tak ze strany kněţí vědomí společné odpovědnosti, nelze FR zřídit. Byl by to formalizmus. Je na faráři, aby tuto spoluodpovědnost vhodným zpŧsobem probouzel. Ţivé společenství musí mít minimálně tyto vlastnosti: misijní duch = ţivé vědomí odpovědnosti za šíření poselství spásy prostřednictvím slova, osobního svědectví, modlitby a společné práce rodinný duch = vzájemné sdílení radostí a bolestí jednotlivcŧ i rodin v duchu: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími“ (Řím 12,15). 558 Přílohy P8 duch charitativní sluţby = sluţba nemocným, potřebným, opuštěným, chudým uvnitř i vně farního společenství Ţivé společenství vyrŧstá: z hlásaného a společně ţitého Boţího slova, ze slavení Eucharistie a svátostí, z uskutečňování přikázání vzájemné lásky. Farnost, kde se věřící sejdou jen ke splnění nedělní povinnosti, těţko povaţovat za ţivé společenství bez ohledu na počet. Sluţba FR má vést ke koordinaci samostatných skupin a hnutí ve farnosti, aby nejen jednotlivá hnutí, ale celá farnost byla ţivá. Mnohotvárnost sluţby FR vyţaduje úzkou spolupráci s farářem. Zásada: Sluţba farnosti musí vycházet z opravdové víry a ochoty slouţit ve farnosti Kristu v bliţních. Víra a ochota slouţit jsou základní předpoklady pro členství ve FR. Ţivé společenství věřících je si hluboce vědomo své od odpovědnosti nejen za věřící. ale i za všechny lidi ţijící na území farnosti diecéze i v celém světě. §2 (l) Úkolem FR je spolu s farářem posuzovat otázky týkající se farnosti, radit se o nich, nalézat moţnosti řešení, usnášet se na opatřeních, poskytovat součinnost při jejich realizaci nebo je přímo realizovat. Na základě znalosti situace farnosti podílet se na vytváření pastoračního programu. (2) K úkolŧm FR zvláště náleţí: (a) probouzet a prohlubovat vědomí spoluzodpovědnosti za farní společenství a oţivovat spolupráci jeho členŧ; (b) získávat a připravovat členy farního společenství pro sluţbu předávání víry a jejího prohlubování; (c) přinášet podněty a návrhy pro přípravu a slavení bohosluţeb a pro ţivou účast celého farního společenství na liturgii; (d) podporovat sluţbu v charitativní a sociální oblasti a spolupracovat s místní charitou; (e) vidět zvláštní ţivotní situaci rŧzných skupin farního společenství a hledat účinnou pastorační a charitativní pomoc v jejich potřebách; (f) sledovat a promýšlet společenský vývoj s jeho problémy, přinášet vhodné návrhy k jejich řešení, přijímat odpovídající opatření a provádět je; (g) koordinovat vzdělávací činnost ve farnosti, případně ji i provádět; (h) zastupovat zájmy a potřeby katolíkŧ, křesťanŧ případně i ostatních spoluobčanŧ na veřejnosti; (i) probouzet a posilovat odpovědnost farního společenství za misie, za mír a rozvoj pozitivních hodnot ve světě; (j) hledat a budovat ekumenickou spolupráci v pastorační a charitativní činnosti; (k) podporovat katolická církevní sdruţení a zařízení i volné iniciativy při respektování jejich samostatnosti; v dialogu s nimi a ostatními skupinami ve farnosti koordinovat jejich úkoly a sluţby ; (1) hledat přístup k těm, kteří jsou vzdáleni ţivotu farního společenství; (m) pravidelně informovat farní společenství písemně i ústně o práci a problémech ve farnosti ; (n) společnými úkoly a akcemi posilovat vědomí společenství; (o) zastupovat farní společenství ve vikariátní radě, případně v dalších církevních institucích; 559 Přílohy P8 (p) v návaznosti na pastorační program diecéze určit pořadí úkolŧ, jeţ je třeba plnit; (q) spolupracovat při provádění lidové misie, dní duchovní obnovy, nebo zvláštních duchovních dní, při plánování a organizování bohosluţeb, při vydávání farních periodik, v péči o farní knihovnu, vývěsku, o farní kroniku apod. §3 Farní rada má právo: (a) vyslovit biskupovi svŧj názor, má-li dojít k obsazení uprázdněné farnosti nebo k jiným personálním změnám, které se týkají duchovních pŧsobících ve farnosti. Právo biskupa rozhodnout o personálních změnách dle svého uváţení tím není dotčeno. (b) na informace o ekonomické situaci farnosti. (c) být zavčas informována o vzniku a zániku společenství a organizací ve farnosti; (d) vyjádřit svŧj názor při změnách organizace duchovní správy ve farnosti, příp. hranic farnosti při výběru pomocníkŧ k podávání eucharistie, lektorŧ, akolytŧ a katechetŧ, při plánování lidové misie či duchovní obnovy farnosti; (e) podílet se na přípravě dŧleţitých pastoračních krokŧ, na řešení dŧleţitých otázek, týkajících se ţivota farnosti, např. uspořádání církevních slavností a zvláštních slavnostních bohosluţeb (poutí, procesí, prosebných dnŧ) a na stanovení pořádku bohosluţeb. Poznámky: (1 ) je třeba znát situaci, v jaké se farní společenství nachází vzhledem k obci (vesnice, město): počet obyvatel obce, počet těch, kteří se hlásí ke katolické církvi podle posledního sčítání lidu, počet návštěvníkŧ bohosluţeb, věkové sloţení a věkový prŧměr, počet dětí na všech školách, počet dětí přihlášených na náboţenství, vytvořit kartotéku všech členŧ farnosti, vědět o duchovních společenstvích existujících v obci, znát ostatní církve a náboţenské společnosti ve farnosti, znát sociální potřeby v obci, především její slabá a citlivá místa. Zásada: znát realitu a nebát se jí! (2) přijmout situaci jako úkol: minimální úkoly pro o (a) konsolidaci farnosti: povzbuzovat k ţivé účasti na všem, co se ve farnosti děje, především vlastním příkladem:  liturgie (sluţba lektorŧ, akolytŧ, ministrantŧ),  společenské a rodinné akce příslušníkŧ farního společenství,  podporovat diecézní a vikariátní akce,  usilovat o zapojení duchovních hnutí, církevních sdruţení a jiných církevních zařízení (např. škol, nemocnic) do ţivota farnosti o (b) zviditelnění farního společenství v obci:  snaţit se o otevřenost vŧči těm, kteří jsou daleko od víry  usilovat o ekumenickou spolupráci  hledat moţnosti, aby nevěřící přijímali existenci farního společenství kladně  provádět účinnou charitativní sluţbu individuálně i společně a také prostřednictvím Charity  spolupracovat s obecními (městskými) úřady, kde je to moţné a je to ku prospěchu Zásada: vţdy vycházet z daných moţností tzn. nenutit se do nemoţností ale téţ se nepodceňovat! Všechna opatření provádět s rozvahou! (3) pastorační program je časový sled konkrétních akcí zaměřených na cíl uvedený v § 1, odst. 2 a 3 560 Přílohy P8 II. Sloţení farní rady §4 Farní radu tvoří (a) farář; (b) ostatní duchovní trvale činní ve farnosti na základě pověření biskupem nebo farářem (kněţí, jáhnové), příp. laik pověřený biskupem k účasti na pastorační péči o farnost podle kán. 517, § 2; (c) po jednom delegátu z řeholních společenství, církevních sdruţení (např. Charity), uznaných hnutí a jiných církví; církevních zařízení (např. škol), příp. z farností, spravovaných excurrendo, které nemají vlastní farní radu (viz § 12, odst. 3); (d) 2-6 členŧ zvolených farním společenstvím (počet určí farář po dohodě s volební komisí); (e) 2-6 členŧ kdykoliv jmenovaných farářem dle jeho uváţení (tento počet nesmí převýšit počet volených). §5 Předsedou farní rady je vţdy farář podle kán. 519, 536. III. Volby do farní rady §6 Volební právo (a) právo volit má kaţdý katolík starší 15 let, příslušející do farnosti; (b) právo být zvolen má kaţdý katolík starší 18 let, který má právo volit a který je ochoten plnit úkoly FR. §7 Volební řád (a) FR se ustavuje na dobu 4 let, v případě prvního ustavení na 2 roky; (b) farář jmenuje tříčlennou volební komisi a poţádá jednotlivé instituce ve farnosti o jmenování delegátŧ do FR (viz § 4, písm. c); (c) kandidáty mŧţe navrhnout kaţdý člen farnosti, který má právo volit. Písemné návrhy přijímá farář a volební komise. Společně posoudí, zda navrţení kandidáti splňují podmínky pro právo být zvoleni a vyţádá si jejich souhlas s kandidaturou; (d) volební komise určí termín, místo a zpŧsob konání voleb a sestaví kandidátku ze všech navrţených kandidátŧ s vyloučením těch, kteří byli jmenováni do FR jako delegáti (viz § 4, písm. c); (e) seznam kandidátŧ, termín a místo konání voleb musí být zveřejněn nejpozději 14 dnŧ před volbami ohlášením při bohosluţbách a na vývěsce v kostele. Stejným zpŧsobem se zveřejní seznam členŧ FR delegovaných jednotlivými institucemi; (f) v případě potřeby zajistí volební komise představení jednotlivých kandidátŧ voličŧm. 561 Přílohy P8 §8 Prŧběh voleb (a) v den voleb dostane kaţdý oprávněný volič, který má zájem volit, volební lístek, na němţ označí vybrané kandidáty podle počtu, který má být zvolen. Pokud označí kandidátŧ více, je jeho hlas neplatný; (b) sčítání hlasŧ provede v den voleb volební komise; (c) volební komise sepíše protokol o provedení voleb, který obsahuje: o datum a místo konání voleb; o počet odevzdaných platných volebních lístkŧ; o jmenný seznam kandidátŧ s počtem odevzdaných hlasŧ; o podpisy členŧ volební komise; (d) volební komise do týdne oznámí zvoleným kandidátŧm výsledky voleb; (e) členy FR se stávají ti z kandidátŧ, kteří prostou většinou odevzdaných hlasŧ získali hlasŧ nejvíce a mandát přijali. Při rovnosti hlasŧ se mandát určí losem; (f) nepřijme-li zvolený kandidát mandát, nahradí ho další kandidát, který získal při hlasování nejvíce hlasŧ a souhlasí se zvolením; je-li takových více, mandát se určí losem; (g) volební komise seznámí s výsledky voleb farní společenství do 14 dnŧ od data konání voleb. IV. Ustavení farní rady §9 Do jednoho měsíce po volbách svolá předseda všechny členy farní rady k ustavujícímu zasedání. § 10 Před termínem konání ustavujícího zasedání jsou členové farní rady uvedeni do funkce předsedou FR sloţením tohoto slibu před shromáţděným farním společenstvím: „Chcete svědomitě plnit své poslání ve farní radě a přispívat k rŧstu Boţího království v naší farnosti?“ Členové FR podají předsedovi ruku se slovy: „Ano, to slibuji. Kéţ mi Bŧh pomáhá.“ Současně předseda FR předá členŧm FR jím podepsané dekrety o ustanovení za členy FR. Při dodatečném přijetí nového člena FR se postupuje analogicky. § 11 Na ustavujícím zasedání zvolí farní rada místopředsedu a sekretáře z členŧ FR. § 12 (1) Kaţdá farnost společné duchovní správy a kaţdá farnost spravovaná excurrendo mŧţe mít vlastní FR. (2) Kde několik farností spravovaných jedním farářem tvoří přirozený celek, je moţno ustavit jednu FR pro tento celý obvod. (3) Ve farnostech spravovaných excurrendo, kde nejsou splněny podmínky bodu (1) a (2), vyšle společenství věřících po dohodě s farářem jednoho delegáta do ustavené FR v sídelním místě dotyčného faráře. § 13 Datum ustavení FR se jmenným seznamem členŧ a funkcí oznámí předseda do jednoho měsíce farnímu společenství, svému vikáři a generálnímu vikáři diecéze. 562 Přílohy P8 V. Zpŧsob práce § 14 Zasedání farní rady svolává a řídí předseda. Tuto povinnost mŧţe přenést na místopředsedu trvale nebo jen pro určitý případ. § 15 Sekretář je odpovědný za korespondenci a zápisy ze zasedání FR a farního výboru (viz § 24). § 16 Pravidelná zasedání FR se konají aspoň čtyřikrát do roka. Předseda je svolá písemně nejméně jeden týden předem a uvede program jednání. Mimořádné zasedání FR mŧţe být svoláno z rozhodnutí předsedy nebo na poţádání minimálně jedna třetina členŧ FR. § 17 Kaţdý člen FR má právo čtrnáct dní před zasedáním FR písemně navrhnout, o čem má FR jednat. Návrh předloţený během zasedání bude zařazen na program jednání po schválení nadpoloviční většinou přítomných členŧ FR. § 18 (1) Hlasovací právo mají všichni členové FR. (2) Je-li sporné, jaký názor má většina, dá předsedající hlasovat. (3) FR je schopná vyjádřit svŧj názor, je-li přítomna nadpoloviční většina členŧ FR. (4) Ţádá-li většina přítomných tajné hlasování, je třeba to respektovat. § 19 Při rovnosti hlasŧ, nebo nesouhlasí-li předseda s názorem většiny, odkládá se realizace do příštího zasedání, kdy se o věci jedná znovu. Nedojde-li opět k dohodě, je o záleţitosti předsedou FR informován diecézní biskup, který o záleţitosti rozhodne. § 20 Zápis ze zasedání: (a) během kaţdého zasedání se pořizuje zápis, který musí podepsat předseda a zapisovatel. (b) obsahem zápisu je: o den a místo konání zasedání o jméno předsedajícího a zapisovatele o jména přítomných, nepřítomných, omluvených a přizvaných o předloţené návrhy o výsledky hlasování o doslovné znění usnesení; hlasoval-li někdo proti nějakému bodu usnesení, má právo zdŧvodnit svŧj postoj do zápisu o rozdělení úkolŧ a termín splnění o stanovení termínu dalšího zasedání (c) na závěr zasedání se zápis schválí s právem kaţdého přítomného člena FR vznést připomínky. (d) zápisy se archivují. 563 Přílohy P8 § 21 Schŧze FR jsou veřejné. Jsou-li proti účasti veřejnosti oprávněné námitky, rozhodne FR konat zasedání neveřejné. Pak jsou všichni členové FR vázáni mlčenlivostí. § 22 FR informuje věřící o své činnosti běţným zpŧsobem (oznámeními na vývěskách v kostele a ohláškami při bohosluţbách). Kromě toho má jednou ročně vydat farní zprávu. § 23 Při vizitaci farnosti kontroluje vizitátor také činnost FR a vyslechne její připomínky k pastorační práci ve farnosti. FR se podílí na sestavení vizitační zprávy. VI. Farní výbor § 24 Farní výbor je výkonným orgánem, který zajišťuje kontinuitu práce FR mezi jejími jednotlivými zasedáními. Připravuje program zasedání FR, rozhoduje urgentní věci, které nesnesou odkladu, pokud nerozhodne o svolání mimořádného zasedání FR. FR ustaví farní výbor tam, kde to uzná za vhodné a vţdy tam, kde počet členŧ farní rady je více jak 12 osob. § 25 Sloţení farního výboru: (a) předseda FR (b) místopředseda (c) sekretář FR (d) 2 další členové FR, které FR zvolila ze svých členŧ § 26 . Farní výbor se schází nejméně jednou měsíčně. Svolává a jeho jednání řídí předseda FR resp. místopředseda. O kaţdém zasedání se pořídí zápis ve smyslu § 20. VII. Odborné komise § 27 Je/ li třeba, mŧţe FR jmenovat odborné komise pro speciální úkoly vymezí jim pravomoc. § 28 Odborné komise jsou za svou činnost zodpovědné a předkládají jí poţadované zprávy ve stanovených lhŧtách. VIII. Farní shromáţdění § 29 Farní shromáţdění je shromáţdění všech členŧ farnosti. Má posilovat společenství a spoluodpovědnost za její ţivot. Umoţňuje všem členŧm farnosti vyjadřovat se k ţivotu farnosti k práci FR (kán. 212, § 3). § 30 Farní shromáţdění se koná jednou ročně a předsedá mu farář. Svolává ho farář čtrnáct dní předem a ve všech kostelích jemu svěřených oznámí datum, místo a program shromáţdění. 564 Přílohy P8 § 31 Program farního shromáţdění vypracuje farní výbor a schválí ho FR. § 32 O jednání farního shromáţdění sekretář sepíše zápis, který se po podpisu předsedou a zapisovatelem archivuje. IX. Zánik členství ve farní radě § 33 (a) Předsedovi farní rady a členŧm podle § 4, písm. b zaniká členství ztrátou církevního úřadu resp. ztrátou pověření a smrtí. (b) Při uprázdnění úřadu faráře mandát ostatních členŧ FR trvá. Nový farář svolá FR do jednoho měsíce od nástupu sluţby. § 34 (1) Delegovaným členŧm (§ 4, písm. c), voleným členŧm (§ 4, písm. d) a jmenovaným členŧm (§ 4, písm. e) zaniká členství uplynutím volebního období, rezignací a smrtí. Rezignace na členství ve FR se podává písemně předsedovi FR. (2) Farář mŧţe odvolat výše jmenované členy FR z těchto dŧvodŧ: (a) kdyţ zpŧsob jejich jednání přináší farnímu společenství závaţnou škodu nebo zmatek; (b) při ztrátě dobré pověsti u řádných a váţených farníkŧ. (3) U delegovaných členŧ (§ 4, písm. c) zaniká ve FR téţ odvoláním ze strany instituce, která ho delegovala. § 35 Ztratí-li mandát delegát instituce (§ 4,písm. c) vyšle tato instituce nového delegáta s mandátem do konce příslušného volebního období. § 36 Ztratí-li mandát volený člen FR, nahradí ho další kandidát, který získal při hlasování největší počet hlasŧ, mandát přijal, sloţil slib a obdrţel dekret. Při rovnosti hlasŧ určí farní rada losem jednoho z nich. § 37 Farní rada jako celek i její jednotliví členové mohou být odvoláni před skončením svého mandátu diecézním biskupem. Biskup současně rozhodne o nových volbách. X. Závěrečné ustanovení §38 Tyto stanovy nabývají platnosti dnem vyhlášení diecézním biskupem a účinnosti nabývají dne l. ledna l996. Ke dni 31. března 1996 končí funkce členŧ dosavadních farních rad nebo orgánŧ, které je nahrazovaly. § 39 Tyto stanovy se vyhlašují ad experimentum na 2 roky. 565 Přílohy P9 P 9. ÚKOLY PRF V RÄTE UND VERBÄNDE A VE STANOVÁCH Tabulka srovnání úkolŧ PRF podle Räte und Verbände se stanovami našich diecézí1449 RÄTE UND VERBÄNDE PLZEŇSKÉ STANOVY SKUPINA A SKUPINA B a) Podporovat faráře §2 (1) Spolu s farářem 2. Spolu s farářem posuzovat § 2 (1) Spolu s farářem v jeho úřadě, spolu s ním posuzovat otázky týkající se otázky týkající se farnosti, posuzovat otázky týkající se zkoumat a radit se o všech farnosti, radit se o nich, radit se o nich, nalézat farnosti, radit se o nich, otázkách týkající se nalézat moţnosti řešení, moţnosti řešení, usnášet se nalézat moţnosti řešení, farního společenství; usnášet se na opatřeních, na opatřeních, poskytovat usnášet se na opatřeních, společně s ním se usnášet poskytovat součinnost při součinnost při jejich realizaci poskytovat součinnost při na opatřeních a starat se o jejich realizaci nebo je přímo nebo je přímo realizovat. Na jejich realizaci nebo je přímo jejich provedení, pokud realizovat. Na základě základě znalosti situace realizovat. Na základě nelze nikoho jiného znalosti situace farnosti se farnosti se podílet na znalosti situace farnosti se pověřit. podílet na vytváření vytváření pastoračního podílet na vytváření pastoračního programu. programu. pastoračního programu. b) Probouzet vědomí (2) (a) Probouzet a 3. Probouzet a prohlubovat 2 (a) Probouzet a spoluzodpovědnosti prohlubovat vědomí vědomí spoluzodpovědnosti prohlubovat vědomí ve farním společenství a spoluzodpovědnosti za farní za farní společenství a spoluzodpovědnosti za farní aktivovat spolupráci. společenství a oţivovat oţivovat spolupráci jeho společenství a oţivovat spolupráci jeho členŧ. členŧ. spolupráci jeho členŧ. c) Získávat a uschopňovat (b) Získávat a připravovat Získávat a připravovat členy (b) Získávat a připravovat členy farního společenství členy farního společenství farního společenství pro členy farního společenství ke sluţbám zvěstování pro sluţbu předávání víry a sluţbu předávání víry a pro sluţbu předávání víry a víry. jejího prohlubování. jejího prohlubování. jejího prohlubování. d) Přinášet podněty a c) Přinášet podněty a návrhy Přinášet podněty a návrhy (c) Přinášet podněty a návrhy návrhy na utváření pro přípravu a slavení pro přípravu a slavení pro přípravu a slavení bohosluţeb a prohlubovat bohosluţeb a pro ţivou bohosluţeb a pro ţivou bohosluţeb a pro ţivou ţivou účasti celého účast celého farního účast celého farního účast celého farního farního společenství na společenství na liturgii. společenství na liturgii. společenství na liturgii. liturgickém slavení. e) Podporovat d) Podporovat sluţbu Podporovat sluţbu (d) Podporovat sluţbu diakonickou sluţbu v charitativní a sociální v charitativní a sociální v charitativní a sociální v charitativní a sociální oblasti a spolupracovat oblasti a spolupracovat oblasti a spolupracovat oblasti. s místní charitou. s místní charitou. s místní charitou. f) Být vnímavý k zvláštní e) Vidět zvláštní ţivotní Vidět zvláštní ţivotní situace (e) Vidět zvláštní ţivotní ţivotní situaci rozličných situace rŧzných skupin rŧzných skupin farního situace rŧzných skupin skupin ve farním farního společenství a hledat společenství a hledat účinnou farního společenství a hledat společenství, být k nim účinnou pastorační a pastorační a charitativní účinnou pastorační a spravedlivý a hledat charitativní pomoc v jejich pomoc v jejich potřebách. charitativní pomoc v jejich moţnosti pastorační potřebách. potřebách pomoci. g) Pozorovat společenský f) Sledovat a promýšlet Sledovat a promýšlet Vypuštěno. vývoj a problémy společenský vývoj s jeho společenský a politický běžného dne, přemýšlet o problémy, přinášet vhodné vývoj s jeho problémy, nich a přinášet věcné návrhy k jejich řešení, přinášet vhodné návrhy návrhy, zrovna tak jako přijímat odpovídající k jejich řešení, přijímat přijímat odpovídající opatření a provádět je. odpovídající opatření a opatření. provádět je. h) Zastupovat zájmy h) Zastupovat zájmy a Zastupovat zájmy a potřeby Vypuštěno. katolíkŧ na veřejnosti. potřeby katolíkŧ, křesťanů katolíkŧ, křesťanů případně i případně i ostatních ostatních spoluobčanů na spoluobčanů na veřejnosti. veřejnosti. i) Udrţovat bdělou i) Probouzet a posilovat Probouzet a posilovat Vypuštěno. zodpovědnost farního zodpovědnost farního zodpovědnost farního společenství za misie a společenství za misie, za mír společenství za misie, za mír třetí svět. a rozvoj pozitivních hodnot a rozvoj pozitivních hodnot ve světě. ve světě. j) Hledat a podporovat j) Hledat a budovat Hledat a budovat Vypuštěno. ekumenickou spolupráci. ekumenickou spolupráci ekumenickou spolupráci v pastorační a charitativní v pastorační a charitativní činnosti. činnosti. k) Podporovat katolické k) Podporovat katolické Podporovat katolické Vypuštěno. organizace, zařízení a církevní sdruţení a zařízení i církevní sdruţení a zařízení i volné iniciativy při hájení volné iniciativy při volné iniciativy při 1449 Tabulka vytvořena podle VOJÁČKOVÁ: Farní rady, 24–26; tabulka 9.2. 566 Přílohy P9 jejich samostatnosti a respektování jejich respektování jejich v dialogu s nimi a samostatnosti; v dialogu samostatnosti; v dialogu ostatními skupinami ve s nimi a ostatními skupinami s nimi a ostatními skupinami farnosti vzájemně sladit ve farnosti koordinovat ve farnosti koordinovat jejich jejich úkoly a sluţby. jejich úkoly a sluţby. úkoly a sluţby. l) Vyhledávat kontakty l)Hledat přístup k těm, kteří Hledat přístup k těm, kteří Vypuštěno. s těmi, kteří stojí daleko jsou vzdáleni ţivotu farního jsou vzdáleni ţivotu farního farnímu společenství. společenství. společenství. m) Pravidelně písemně m) Pravidelně informovat Pravidelně informovat farní (g) Pravidelně informovat nebo ústně podávat farní společenství písemně i společenství písemně i ústně farní společenství písemně i zprávy farnímu ústně o práci a problémech o práci a problémech ústně o práci a problémech společenství o práci ve farnosti. farnosti. farnosti. farnosti a jejich problémech. n) Vytvářet pro Viz bod 1 - k vytváření Viz bod 1 - k vytváření Viz bod 1 - k vytváření uskutečňování stávajících pastoračního programu pastoračního programu pastoračního programu problémŧ řád. o) Volit zástupce farního o) Zastupovat farní Vypuštěno. Vypuštěno. společenství do grémií společenství ve vikariátní střední roviny radě, případně v dalších (vysvětlivka – na úrovni církevních institucích. vikariátŧ…) Vzhledem k místní situaci Vzhledem k místní situaci p) Podat zprávy biskupovi Viz Práva farní rady bod Viz Práva farní rady bod (a), Vypuštěno. o místní situaci a (a), jinak totéţ. jinak totéţ. zvláštních potřebách před obsazením místa faráře. Další úkoly: g) Koordinovat vzdělávací Koordinovat vzdělávací (i) (Koordinovat nahrazeno) činnost ve farnosti, případně činnost ve farnosti, případně Podporovat vzdělávací ji provádět. ji provádět. činnost ve farnosti, případně ji provádět. n) Společnými úkoly a Společnými úkoly a akcemi (h) Společnými úkoly a akcemi posilovat vědomí posilovat vědomí akcemi posilovat vědomí společenství. společenství. společenství. p) V návaznosti na V návaznosti na pastorační Vypuštěno. pastorační program diecéze program diecéze určit pořadí určit pořadí úkolů, jež je úkolŧ, jeţ je třeba plnit. třeba plnit. q) Spolupracovat při Spolupracovat při provádění Vypuštěno. provádění lidové misie, dní lidové misie, (dní duchovní duchovní obnovy, nebo obnovy, nebo zvláštních zvláštních duchovních dní, duchovních dní nahrazeno) pří plánování a při duchovních obnovách, organizování bohoslužeb, pří plánování a organizování při vydávání farních bohosluţeb, při vydávání periodik, v péči o farní farních (periodik nahrazeno) knihovnu, vývěsku, o farní tiskovin, v péči o farní kroniku apod. knihovnu, vývěsku, o farní kroniku apod. 567 Přílohy P 10 P 10. PRIMÁRNÍ ANALÝZA PLENÁRNÍHO SNĚMU P 10.1 METODOLOGIE DOKUMENTÁRNÍHO VÝZKUMU P 10.1.1 Základní výzkumná otázka Základní výzkumnou otázkou pro dokumentární výzkum pramenŧ souvisejících s Plenárním sněmem katolické církve v České republice (dále „plenární sněm“ nebo „sněm“) bylo: „Jaký obraz pastoračních rad farností se otiskl do závěrečného dokumentu sněmu a jak se tento obraz postupně profiloval v jeho prŧběhu a během jeho přípravy?“ P 10.1.2 Historický kontext Konání plenárního sněmu bylo vyhlášeno českými a moravskými biskupy 5. července 1997 na Velehradě, a to za tím účelem, „aby se i v našich zemích mohly plněji rozvinout závěry druhého (sic) vatikánského koncilu, a tak se uskutečnilo to, ‚co Duch praví církevním obcím„ dnes (srov. Zj 2-3)“.1450 V části přípravné fáze sněmu (1997 – 2003) se scházely sněmovní krouţky (1999 – 2002), ve kterých věřící diskutovali nad zadanými tématy ze ţivota a sluţby církve a některé z nich výsledky svých diskusí předávali sněmovnímu sekretariátu k dalšímu zpracování. V září 2002 byl sekretariátem sněmu vydán první pracovní text nazvaný „Lineamenta“,1451 ke kterému do února 2003 byly od členŧ a delegátŧ sněmu, jiţ bez jakékoli konzultace se sněmovními krouţky, sbírány připomínky. Následně byl na jejich základě vypracován pracovní dokument nazvaný „Instrumentum Laboris“,1452 který se pak diskutoval a tematicky zpracovával v tematických skupinách na prvním sněmovním zasedání 6. – 12. července 2003 na Velehradě. Následovala práce osmi sněmovních komisí (2003 – 2005), které systematicky zpracovávaly podněty vzešlé z prvního zasedání a připravovaly v podstatě nové podklady1453 pro pracovní verzi závěrečného dokumentu „Ţivot a poslání křesťanŧ v církvi a ve světě: Pracovní text“.1454 Druhé zasedání sněmu, které proběhlo 6. – 10. července 2005 opět na Velehradě, pak tento závěrečný dokument projednalo, upravilo a schválilo pod názvem „Ţivot a poslání křesťanŧ v církvi a ve světě“.1455 Text dokumentu byl pak zaslán Apoštolskému stolci a po jeho přezkoumání a schválení oficiálně vyhlášen.1456 Hlavních zasedání sněmu na Velehradě se jako členové sněmu s hlasovacím právem zúčastnilo 9 sídelních biskupŧ (včetně apoštolského exarchy řeckokatolické církve), 5 pomocných biskupŧ (druhého zasedání navíc i pomocný biskup apoštolského exarchátu) a 4 emeritní biskupové. Dále s hlasem poradním 9 generálních vikářŧ, 17 biskupských vikářŧ, 3 soudní vikáři, po 5 zástupcích muţských a ţenských řeholí, 7 děkanŧ teologických fakult a 1450 Doslov kardinála Miloslava Vlka k dokumentu Ţivot a poslání, čl. 121. Srov. také Dekret o vyhlášení Plenárního sněmu, http://snem.cirkev.cz (Základní dokumenty plenárního sněmu – Dekret o svolání Plenárního sněmu), (27.8.2008). 1451 Lineamenta k přípravě plenárního sněmu Katolické církve v České republice, Sekretariát PKPS září 2002. 1452 Instrumentum Laboris, Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR, http://snem.cirkev.cz, (27.8.2008). 1453 Např. komise č. 5 připravila rozsáhlý a pro naše téma dŧleţitý dokument Laici v dnešním světě. Práce komise č. 5 mezi 1. a 2. zasedáním Plenárního sněmu Katolické církve v ČR. Text odsouhlasený na jednání 5. komise 10. září 2004, Praha 25. června 2005, Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR, http://snem.cirkev.cz, (27.8.2008). 1454 Ţivot a poslání křesťanŧ v církvi a ve světě. Práce sněmovních komisí mezi 1. a 2. zasedáním Plenárního sněmu Katolické církve v ČR. Pracovní text z 22. dubna 2005, Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR, http://snem.cirkev.cz, (27.8.2008). 1455 Ţivot a poslání křesťanŧ v církvi a ve světě. Závěrečný dokument Plenárního sněmu katolické církve v ČR, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 1456 Srov. Ţivot a poslání, čl. 121, a Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR, http://snem.cirkev.cz, (27.8.2008). 568 Přílohy P 10 představených seminářŧ a 30 (rŧzným zpŧsobem volených či vybíraných)1457 zástupcŧ jednotlivých diecézí a apoštolského exarchátu.1458 Navíc se sněmu zúčastnilo 22 expertŧ. P 10.1.3 Rozsah a metoda výzkumu Rozsah výzkumu byl určen souborem dokumentŧ, které byly (z velké většiny)1459 k dispozici na oficiálních webových stránkách plenárního sněmu v srpnu 2008, kdy byl dokumentární výzkum realizován.1460 Protoţe naše práce je zaměřena na pastorační rady farností na území české církevní provincie, při analýze výstupŧ ze sněmovních krouţkŧ se soustředíme na ty, které pŧsobily v této provincii. Pouţitá metoda byla primárně zaloţena na elektronickém vyhledání všech míst v dokumentech dostupných na webových stránkách sněmu,1461 které výslovně obsahovaly slovní spojení „pastorační rada“, „farní rada“ či jejich tvaroslovné ekvivalenty. Kromě tohoto poloautomatizovaného vyhledávání byla také aplikována doplňková systematická kurzorická četba některých z klíčových dokumentŧ, čímţ byly nalezeny další texty, které pro náš výzkum byly relevantní sice ne slovně, ale obsahově. Na zdroje jednotlivých dokumentŧ bude odkazováno prŧběţně v poznámkách pod čarou, bude-li citován konkrétní zápis ze sněmovního krouţku, bude za ním v závorce uveden odkaz ve formě devítimístného kódu zahrnujícího identifikaci diecéze, krouţku a konkrétního zápisu.1462 P 10.1.4 Primární analýza dat a její prezentace Vlastní analýza takto získaných dat měla několik vrstev. Základní vrstva této analýzy probíhala samozřejmě jiţ při pročítání nalezených dokumentŧ, na které navazovalo jejich zařazování do příslušné skupiny, zjišťování kontextu pro nás relevantních úryvkŧ a uvádění do vnitřní tematické souvislosti. Během této základní fáze jsme se v duchu zvoleného metodického rámce (grounded theory) snaţili pohybovat pouze v rámci dat získaných ze zkoumaného souboru dokumentŧ, aniţ bychom tato data reflektovali ve světle jakékoli další četby či širšího kontextu. Hrubý obraz této primární analýzy je zachycen v této příloze (P 1457 Je např. zajímavé, ţe pouze v královéhradecké diecézi byli delegáti voleni na setkání zástupcŧ pastoračních rad – ovšem s velkými komunikačními problémy. Srov. např. Jan Kirschner, Sněm jako platforma pro dialog II. Bude sněm váţnou poradou místní církve nebo od něj nelze nic zásadního očekávat?, http://snem.cirkev.cz/download/2003-ChristNet3.htm, (27.8.2008), který k tomu píše: „Poněkud tragikomicky popisuje svoji cestu na sněm Marek Výborný, který byl zvolen jako delegát za Královehradeckou diecézi na setkání zástupcŧ pastoračních rad. Sám netušil, ţe bude volen, a o svém zvolení se dozvěděl aţ po volbě s otázkou, jestli přijímá. ‚Naprostá většina účastníkŧ sněmovních krouţkŧ o volbě nevěděla. Vázla komunikace na všech úrovních a pochybení připustil i biskup Dominik Duka,„ říká Výborný.“ Srov. také zápisy a reakce, které jsou k dispozici na starých webových stránkách sněmu v královéhradecké diecézi, http://mujweb.cz/www/hk-sk/?X, (27.8.2008). 1458 Podle dokumentu Účastníci Plenárního sněmu Katolické církve v České Republice a sešitu Vademecum Druhého zasedání Plenárního sněmu Katolické církve v ČR. 1459 Výjimku tvoří dokument Souhrn podnětŧ sněmovních krouţkŧ k materiálu ‚O církvi„. Podle zápisŧ z Královéhradecké diecéze zpracoval Jaromír Matěna. Konečná verze – duben 2001, http://www.gybon.cz/matena/cirkev/texty/podn2000.html, (27.8.2008), který podrobněji doplnil souhrnnou analýzu zápisŧ sněmovních krouţkŧ z královéhradecké diecéze. 1460 Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR, http://snem.cirkev.cz, (27.8.2008). 1461 Pŧvodně pouţitá metoda on-line vyhledávání pomocí rŧzných internetových vyhledávačŧ (Google, Morfeo apod.) se kvŧli nepřístupnosti některých částí webu ukázala jako nedostatečná. Proto byly celé webové stránky sněmu zkopírovány na pevný disk počítače (většina stránek pomocí nástroje WinHTTrack Website Copier, jednotlivé soubory se záznamy zápisŧ ze sněmovních krouţkŧ pak byly po roztřídění vlastním vyhledávacím nástrojem stránek sněmu staţeny pomocí DownThemAll Tool pro Firefox). Zde pak bylo vyhledávání realizováno aplikací Google Desktop a kontrolováno ve Windows XP integrovanou aplikací Windows Desktop Search). 1462 Legenda: 001 Ţenské řehole, 002 Muţské řehole, 003 Praha, 004 České Budějovice, 005 Plzeň, 006 Litoměřice, 007 Hradec Králové, 008 Olomouc, 009 Brno, 010 Opava-Ostrava, 011 Řeckokatolický exarchát, 012 Národní katechetické středisko, 013 Mládeţ; srov. dokument Aktivní sněmovní krouţky – rok 2001, http://snem.cirkev.cz/download/Aktivni_SK_2001.htm, (27.8.2008), ostatní kódy doplněny podle konkrétních zápisŧ z krouţkŧ. 569 Přílohy P 10 10). Na tuto primární analýzu pak navazovala analýza sekundární (prezentovaná dále v příloze P 11), která jiţ zahrnovala i některé reflexivní prvky a zohledňovala kontextové souvislosti. Prezentace je rozčleněna podle čtyř základních skupin zkoumaných dokumentŧ: dokumenty týkající se práce sněmovních krouţkŧ (srov. P 10.2); rŧzné příspěvky, články či komentáře v souvislosti se sněmem (srov. P 10.3); předem zaslané příspěvky účastníkŧ sněmu či podklady pro jejich příspěvky na obou zasedáních sněmu (srov. P 10.4); základní pracovní dokumenty sněmu a závěrečný dokument (srov. P 10.5). Protoţe autoři zkoumaných názorŧ velmi často pouţívají výrazy „farní rada“ a „pastorační rada farnosti“ jako synonyma, v rámci tohoto výzkumu je budeme pouţívat také tak. Pokud by někde bylo specifikováno nějaké odlišení, bude na něj upozorněno (např. „pastorační rada farnosti“ jako jedna ze dvou „farních rad“ ve farnosti, přičemţ tou druhou je „ekonomická rada farnosti“). P 10.2 PRF A SNĚMOVNÍ KROUŢKY Sněmovní krouţky, k jejichţ zakládání vyzvali všichni čeští a moravští biskupové společným pastýřským listem v březnu 1998,1463 se formálně scházely v letech 1999 – 2002. Věřící v nich diskutovali nad zadanými tématy ze ţivota a sluţby církve a některé z těchto krouţkŧ výsledky svých diskusí předávali sněmovnímu sekretariátu (celkem 5562 zápisŧ1464 z přibliţně 250 sněmovních krouţkŧ1465). Dokumentární výzkum se v této oblasti týkal pracovních materiálŧ, na základě kterých sněmovní krouţky diskutovaly, souhrnných analýz zápisŧ z těchto krouţkŧ i kompletního souboru všech zápisŧ sněmovních krouţkŧ za celé jejich pracovní období. Do této části analýzy jsme pak také přičlenili některé články z rŧzných zdrojŧ, které se nějak dotýkaly tématu PRF ve vztahu ke sněmovním krouţkŧm. 1463 Srov. např. RADKOVSKÝ František, Výzva všem věřícím, správcŧm farnostní a všem křesťanským společenstvím k vytváření sněmovních krouţkŧ v diecézi a ve společenstvích zasvěceného ţivota, Plzeň: Biskupství plzeňské, 1998. 1464 Z diecézí české církevním provincie nejvíce zápisŧ došlo z praţské arcidiecéze (1359), pak z královéhradecké (641), českobudějovické (472), plzeňské (346) a nejméně z litoměřické (276). Ze srovnání s diecézemi moravské provincie vyplývá, ţe na sněmu, alespoň co se týče sněmovních krouţkŧ, převaţoval hlas z Čech: brněnská diecéze (459), olomoucká 579), ostravsko-opavská (310). Zbytek zápisŧ přišel z ţenských řeholí (859), od mládeţe (148), z řeckokatolického exarchátu (87) a něco také z muţských řeholí (26). Srov. dokument Souhrnné počty zápisŧ sněmovních krouţkŧ, http://snem.cirkev.cz/download/Suma_zapisu_SK.htm, (27.8.2008). Sporadicky se vyskytující krouţky kněţí (které měly být podle představ biskupŧ zakládány v kaţdém vikariátu) jsou ve výše uvedeném přehledu zahrnuty do krouţkŧ z jednotlivých diecézí; z kněţských krouţkŧ byly v roce 2001/2002 aktivní (tj. zasílající zápisy) 1 v praţské arcidiecézi (Benešov-Vlašim), 1 v českobudějovické diecézi (Nepomuk), 1 v litoměřické diecézi (Louny) a 2 v olomoucké arcidiecézi (Hranice a Kroměříš-Holešov); srov. Aktivní sněmovní krouţky – rok 2001, http://snem.cirkev.cz/download/Aktivni_SK_2001.htm, (27.8.2008). 1465 V prvním roce činnosti krouţkŧ bylo v Čechách a na Moravě registrováno aţ 900 sněmovních krouţkŧ; srov. Setkání animátorŧ sněmovních krouţkŧ, in: Zpravodaj praţské arcidiecéze 5 (1999), http://snem.cirkev.cz/download/2_1999-5.htm. Z těchto registrovaných se však začala ve skutečnosti scházet jen část, ze které zas jen další část posílala zápisy o svých setkáních ústředí Sněmu. Celkem tak bylo v závěrečné fázi formální činnosti krouţkŧ v roce 2001 / 2002 v ČR aktivních jen 253 sněmovních krouţkŧ (180 česká provincie včetně řeholí a exarchátu, 73 moravská provincie), z toho 51 z ţenských řeholí, 49 z diecéze praţské, 24 z českobudějovické, 14 z plzeňské, také 14 z litoměřické, 24 z královéhradecké a 4 z řeckokatolického exarchátu (pro srovnání s Moravou: 27 krouţkŧ z olomoucké diecéze, 23 z brněnské a 23 z opavsko-ostravské); Aktivní sněmovní krouţky – rok 2001, http://snem.cirkev.cz/download/Aktivni_SK_2001.htm, (27.8.2008). Podle Souhrnné počty zápisŧ sněmovních krouţkŧ, http://snem.cirkev.cz/download/Suma_zapisu_SK.htm, (27.8.2008) se v roce 2001 a 2002 vyskytovaly také zápisy z krouţku z muţských řeholí, které nejsou v předchozím dokumentu uvedeny. 570 Přílohy P 10 Ještě neţ budeme prezentovat kvalitativní analýzu zmíněných textŧ, kvŧli celkovému přehledu níţe uvádíme tabulku četnosti výskytŧ spojení „farní rada“ a „pastorační rada“ (farnosti) v zápisech ze sněmovních krouţkŧ. Do hlavní části tabulky jsou zahrnuty počty výskytŧ v zápisech ze sněmovních krouţkŧ z diecézí české církevní provincie včetně počtŧ zápisŧ z krouţkŧ mládeţe, muţských řeholí, ţenských řeholí a řeckokatolického exarchátu (přičemţ čtyři naposled jmenované ovšem zahrnují provincie obě). Pro zajímavost v tabulce uvádíme také srovnání s celkovými počty výskytŧ s krouţky z diecézí patřících do moravské církevní provincie. Tyto počty je třeba číst v porovnání k počtu aktivních krouţkŧ v české a moravské provincii.1466 Česká církevní provincie včetně mládeže, řeholí a exarchátu Porovnání ZÁPISY SNĚMOVNÍCH KROUŽKŮ 1999 2000 2001 2002 Celkem Morava ČR farní či pastorační rada (všechny tvary) 84 190 31 14 319 99 418 pastorační rada (všechny tvary) 15 67 5 6 93 50 143 pastorační rada 2 24 2 3 31 19 50 pastorační rady 3 13 2 1 19 11 30 pastorační radě 2 8 0 1 11 9 20 pastorační radu 5 11 0 0 16 8 24 pastorační radou 1 3 0 1 5 0 5 pastoračních rad 2 5 1 0 8 1 9 pastoračním radám 0 0 0 0 0 0 0 pastoračních radách 0 3 0 0 3 2 5 pastoračními radami 0 0 0 0 0 0 0 farní rada (všechny tvary) 69 123 26 8 226 49 275 farní rada 17 45 11 2 75 9 84 farní rady 26 32 4 1 63 16 79 farní radě 4 10 7 5 26 4 30 farní radu 12 16 3 0 31 5 36 farní radou 2 4 0 0 6 5 11 farních rad 7 12 1 0 20 7 27 farním radám 0 1 0 0 1 0 1 farních radách 1 2 0 0 3 3 6 farními radami 0 1 0 0 1 0 1 Tabulka 3: Četnost výskytů obratu „farní rada“ a „pastorační rada“ (farnosti) v zápisech z krouţků P 10.2.1 PRF v práci krouţkŧ v roce 1999 Předvýzkumná anketa V prosinci 1998 byla některým vybraným krouţkŧm rozeslána předvýzkumná verze Ankety pro výzkum názorŧ účastníkŧ sněmovního procesu,1467 v jejíţ realizaci se však pak jiţ nepokračovalo. Anketa byla zaslána 5 sněmovním krouţkŧm (farní laický, řeholnic, vikariátní kněţský, katechetŧ a mládeţe) a týkala se (1) radostí a starostí osobních, s rodinou, s místním společenstvím, s farností, s diecézí i s církví jako celkem, (2) očekávání od kněţí a biskupŧ, (3) návrhŧ témat k projednání na sněmu. O PRF se z dotazovaných pěti krouţkŧ zmiňuje jen jeden, sněmovní krouţek mládeţe,1468 a to takto: Na otázku č. 6 (Co by mělo být z výše uvedeného také projednáváno na sněmu?) odpovídají: „Farní a ekonomické rady - 1466 Srov. pozn. č. 1465. 1467 Analýza ankety sněmovních krouţkŧ, http://snem.cirkev.cz (Statistiky a analýzy – Analýza ankety sněmovních krouţkŧ), (27.8.2008). 1468 Analýza odpovědí na otázky ankety – sněmovní krouţek mládeţe, http://snem.cirkev.cz/download/Anketa_mladez6.htm, (27.8.2008). 571 Přílohy P 10 zbytečnost, či nezbytnost” a v souvislosti s otázkou č. 2 (Vaše radosti a starosti s místním společenstvím) jako jedno z řešení zmiňují: „Zřízení farní rady“. „Materiál pro sněmovní kroužky“ a analýza zápisů z kroužků I kdyţ vlastní „Materiál pro sněmovní krouţky“,1469 který krouţky v tomto roce obdrţely jako podklad ke studiu a diskusi, ţádnou přímou zmínku o pastoračních radách farností ani farních radách neobsahoval, jak z „Analýzy zápisŧ ze sněmovních krouţkŧ za rok 1999,“1470 tak z vlastního dokumentárního výzkumu souboru zápisŧ z tohoto prvního období vyplývá, ţe téma pastoračních či farních rad v mnohých zápisech z krouţkŧ bylo zřetelně přítomné (srov. Tabulka 3 na str. 571).1471 Podle zmíněné souhrnné analýzy1472 na otázku Jak mají laici reprezentovat církev a šířit evangelium? Co je k tomu konkrétně potřeba? poloţenou v rámci tématu A 9 (O dŧstojnosti a apoštolátu laikŧ) celkem 23 krouţkŧ (31%) odpovědělo, ţe jsou k tomu potřeba pastorační (či farní) rady.1473 Na otázku Co očekáváte od kněze? 16 krouţkŧ (21,1%) pak odpovědělo, ţe očekává více dŧvěry v laiky (farní rady, svěřovat jim úkoly). Při prŧzkumu zdrojových souborŧ se zápisy z krouţkŧ bylo pak moţno nalézt konkrétní doklady těchto výsledkŧ a další ilustrace pojetí role PRF v jednotlivých krouţcích. Pro některé krouţky bylo toto téma tak dŧleţité, ţe mu věnovaly samostatné téma setkání. Tak tomu bylo např. v jednom z krouţkŧ z praţské arcidiecéze, v jehoţ pojetí (srov. zápis č. 003026002) je PRF pastoračním týmem, který rozděluje úkoly, koordinuje rŧzné aktivity ve farnosti a zprostředkovává informace. Na závěr se všichni členové krouţku shodují na tomto: „Formální ustanovení farních rad je jedna z cest k odstranění anonymity ve farnosti. S pastorační radou by měli být v kontaktu všichni aktivní členové farnosti.“ Podobně chápou farní radu i členové mnohých dalších krouţkŧ (srov. např. zápisy č. 003079007, 003040006, 003042004, 003020008, 001054006 a mnohé další). Např. zápise z jednoho praţského krouţku na téma „A4 – Boţí lid“ (003079007) najdeme, ţe farní rada by měla slouţit „k uskutečnění opravdového apoštolátu laikŧ ve farnosti“. Jiný hlas z téhoţ krouţku pak upozorňuje, ţe „nejdříve nutno si říci, co pastorační rada obnáší, co si od ní slibujeme: jakých činností je třeba, na jaké lidi se soustředit, co všechno umíme/mŧţeme nabídnout a kdo, jaké moţnosti se vyskytují pro spolupráci s okolím (sousední farnosti, sbory, spolky)“. A realisticky dodává, ţe je také třeba si uvědomit, „ţe tuto ideu bude někdo chápat jako další nahlodávání tradic, ţe bude pohoršen“. V jiném krouţku (005018001) zas naopak chápou roli farní rady ne ani tak v přímé pastoraci, ale v tvorbě společenství a jednoty a chápou ji jako určité „vnitřní jádro“, kolem kterého se shromaţďují širší a širší kruhy farníkŧ a ostatních lidí. Téma „farní rady“ jako samostatné téma pak nalezneme i v zápise z jiné praţské farnosti (003026001). Zde se rozlišují dvě „farní rady“: „pastorační“ a „ekonomická“. Pro zřízení pastorační rady dle tohoto krouţku svědčí následující skutečnosti: „při výměně faráře 1469 Materiál pro sněmovní krouţky, tematický pracovní materiál pro sněmovní krouţky pro rok 1999, schválila Přípravná komise plenárního sněmu v Olomouci 8. 12. 1998, http://snem.cirkev.cz/download/Material-pro-snemovni-krouzky-1999.doc, (27.8.2008). 1470 Analýza zápisŧ ze sněmovních krouţkŧ za rok 1999. Tematická řada A – ‚O církvi„, http://snem.cirkev.cz/download/Slovni_analyza_1999.htm, (27.8.2008). Pro analýzu bylo zpracováno 1450 zápisŧ, celkem bylo v roce 1999 doručeno 1468 zápisŧ; srov. Souhrnné počty zápisŧ sněmovních krouţkŧ, http://snem.cirkev.cz/download/Suma_zapisu_SK.htm, (27.8.2008). 1471 Zatímco obrat „farní rada“ se v rŧzných tvarech v zápisech z krouţkŧ z roku 1999 vyskytuje 69x, výraz „pastorační rada“ (farnosti) pak 15x. 1472 Analýza zápisŧ ze sněmovních krouţkŧ za rok 1999. Tematická řada A – ‚O církvi„, http://snem.cirkev.cz/download/Slovni_analyza_1999.htm, (27.8.2008). 1473 Jen o málo více krouţkŧ (39%) doporučovalo více vzdělání ve víře a dvakrát více (71%) vidí jako dŧleţité dávat příklad vlastním ţivotem, nejen slovem. Další krouţky (24%) zde vidí jako dŧleţitou potřebu malých duchovních společenství, stejně tolik (24%) zlepšení spolupráce hierarchie a laikŧ a 16% krouţkŧ dává dŧraz na zapojení se do práce ve farnosti. 572 Přílohy P 10 zŧstane ‚fungující„ farnost; sejmutí nikoliv tíţe rozhodování, ale starání se, obstarávání..., přičemţ farář se mŧţe více věnovat pastoraci; upevnění společenství; vědomí, ţe spravujeme skutečně ‚naši farnost„ – sounáleţitost; pocit odpovědnosti“. Našly se však i dŧvody proti jejímu zřízení: „lépe se rozhoduje jednomu člověku, pokud mu ti druzí do toho nemluví; v podstatě existuje neoficiálně – tvoří ji lidé, scházející se přede mší a po ní v sakristii, kde si řeknou, co je třeba udělat (ovšem ti, co do sakristie nedocházejí, mohou mít pocit, ţe vše jde samo a není zapotřebí se angaţovat)“. Na závěr je zde konstatováno: „I kdyţ farní rada mŧţe ztěţovat rozhodování, vyplatí se vychovat si takovou farní radu, která bude fungovat.“ Taková farní rada pak mŧţe být i pro kněze dŧleţitou pomocí: „Na druhé straně je kněz, zvláště kdyţ není knězem řádovým a nemá určité zázemí v podobě bratrské komunity, dost izolován od věřících. Jsem toho názoru, ţe určitým řešením této situace mŧţe být správné fungování farní rady jako orgánu poradního a spolupracujícího s knězem. Nemá právo rozhodovat, o úrovni duchovního ţivota ve farnosti rozhoduje samozřejmě pověřený kněz, je také za to nositelem odpovědnosti, ale farní rada jako poradní orgán mu v jeho nelehké práci mŧţe být i nápomocná” (007001006). Znovu a znovu se však v zápisech objevuje i vyjádření bolesti či zklamání z toho, ţe je často malý prostor pro dialog a konkrétní spolupráci v rámci farnosti. Jen tři příklady za všechny: „Bylo poukázáno na některé konkrétní případy: nezdar pokusu o ustavení farní rady v naší farnosti, který ztroskotal na nezájmu faráře“ (005011001). „Boţí vŧlí je spása kaţdého člověka. Chce, aby hříšníci poznali Boţí vŧli a byli spaseni. Církev (jako struktura) je na překáţku hledajícímu člověku (často) a tím také Boţí vŧli se světem! Dnešní církev se viditelně velmi angaţuje v nedŧleţitých věcech. Např. se velice stará o vánoční strom do Vatikánu. Je na tento strom zbytečně kladen velký dŧraz, coţ je mimo realitu ţivota církve. Jakoby pastýři byli zahleděni mimo ovčinec! Chybí dialog mezi církevními představiteli a laiky, např. téměř nefungují farní rady“ (006019012). „Farní rada – její místo ve farnosti. Přestoţe plzeňský biskup vydal stanovy FR, farní rady neexistují, nebo pouze formálně“ (005007001). Stejně tak často se pak v zápisech ozývá jiţ výše ve výsledcích souhrnné analýzy zmíněné volání po zakládání nových farních či pastoračních rad (srov. např. zápisy č. 003026004, 001057005, 001073003, 003058003, 003016005 a mnohé další). Některé návrhy však jdou ještě dále a zmiňují rŧzné systémové změny či konkretizace ohledně kompetencí farních rad. Např. se navrhuje, aby PRF měly moţnost vyjadřovat se k překládání kněţí (006021001, srov. také 003069025) či dokonce k výběru kandidátŧ na biskupy (006019013). Jeden z královéhradeckých krouţkŧ formuloval jeden bod ze svého „souhrnu relevantních podnětŧ“ z prvních deseti schŧzek krouţku takto (007053001, srov. také 007053010): „V budoucnu bude v církvi více demokracie, více prostoru pro laiky: v hmotných a organizačních věcech by farnost měla být samosprávná – jedenkrát ročně svolávat ‚farní shromáţdění„ a projednat všechny zásadní věci. Odtud by byla volena farní rada, která by byla zodpovědná farnímu shromáţdění a její uţší volené vedení také před státem. Kněz […] by odpovídal za duchovní vedení, a to ordináři“ (srov. také 007053021). Komplexně se k tématu strukturální podoby spolupráce a spolurozhodování v církvi vyjadřuje hlas z jednoho z krouţkŧ plzeňské diecéze (005011002) odpovídající na otázku „co očekávám od plenárního sněmu církve“: „Otázka zavádění demokratických prvkŧ v církvi: V této souvislosti byla zejména zmíněna moţnost zvýraznění úlohy farních rad, které dosud mají pouze poradní hlas a navíc závisí na faráři, zda bude farní rada vŧbec ustavena. Laici by neměli rozhodovat např. o věroučných otázkách či podobě liturgie, ale měli by mít moţnost uplatňovat svŧj vliv v konkrétních záleţitostech ţivota farnosti a jeho organizace. Přitom je třeba zohlednit i rizika demokratických mechanismŧ, která se projevují ve světských institucích, postavených na demokratických principech: případné zavádění demokratických prvkŧ by nemělo být nekritickým přejímáním modelŧ fungování světských institucí, ale mělo by brát v potaz specifickou povahu církve. Některé negativní aspekty demokratických mechanismŧ by 573 Přílohy P 10 ovšem neměly být záminkou k principiálnímu odmítání diskuse na toto téma. Přitom je zřejmé, ţe pouhé institucionální změny problémy v církvi nevyřeší, mohou však napomoci tomu, ţe laik bude více vtahován do ţivota církve a bude veden k větší odpovědnosti. Podíl na rozhodování by mohl být jednou z cest k překonávání pasivity laikŧ, která často vyrŧstá právě z vědomí nemoţnosti reálně ovlivnit záleţitosti farnosti a církve vŧbec.“ Autoři na začátku této stati zmíněné analýzy1474 vše pak komentují takto: „Při pohledu na souhrn odpovědí vyvstává dŧrazně touha laikŧ po výraznějším zapojení do ţivota církve, po vloţení dŧvěry a z toho vyplývající odpovědnosti za konané činnosti v církvi. V první řadě jde o nabídku ze strany laikŧ, i kdyţ se samozřejmě objevuje i kritika. Ačkoliv otázka vztahu laiků a hierarchie nebyla v ţádném z témat přímo vyslovena, objevuje se v mnoha z nich.“ Tento souhrnný dŧraz pak autoři analýzy ilustrují jak počty odpovědí na jednotlivé otázky, tak několika příklady odpovědí ukazujících tímto směrem. A konstatují: „Účastnící sněmovních krouţkŧ si jsou vědomi přetíţenosti kněţí, proto nabízejí své sluţby a také řešení, jak jim odlehčit v oblastech, kde jsou toho schopni. Na druhé straně také kritizují skutečnost, ţe v některých farnostech nemají moţnost se zapojit, i kdyţ ochota k práci zde je.“ Podobně je o otázce vztahŧ mezi kněţími a ostatními věřícími ve farnostech konstatováno v dalším shrnujícím materiálu nazvaném „Stručná analýza roku 1999“1475 toto: „Tato otázka nebyla v ţádném z diskutovaných témat přímo poloţena, přesto jako červená nit prochází téměř všemi dvanácti okruhy. Při pohledu na souhrn odpovědí vyvstává dŧrazně touha laikŧ po výraznějším zapojení do ţivota církve, po vloţení dŧvěry a z toho vyplývající odpovědnosti za činnosti konané v církvi. V první řadě jde o nabídku ze strany laikŧ, nabízejí své ‚hřivny„, svŧj čas a schopnosti. Mají touhu více se zapojit, nabízejí pomoc nejen ve farních a pastoračních radách, nejen jako lektoři a akolyti, ale také jako partneři, kteří „zasvěcují Bohu svět„ a chtějí nést svŧj díl odpovědnosti. Naproti tomu od kněţí ţádají větší otevřenost vŧči nim, více dŧvěry a z toho plynoucí svěřování úkolŧ, koordinaci farnosti. Ne opravy kostelŧ, ale duchovní vedení, více času na svátost smíření, práci s mládeţí a vzdělávání věřících ve víře. Od biskupŧ pak podporu laických aktivit, komunikaci s farnostmi a formaci kněţí ve své diecézi.” Jak uvidíme později, velmi podobné dŧrazy se objeví i v závěrečném dokumentu sněmu. P 10.2.2 PRF v práci krouţkŧ v roce 2000 Pracovní sešit „O církvi“ Druhý rok práce sněmovních krouţkŧ byl na zmínky o pastoračních či farních radách nejbohatší, coţ bylo pravděpodobně zpŧsobeno i tím, ţe pracovní sešit „O církvi“,1476 který tentokrát měly krouţky k dispozici jako podklad ke studiu a diskusím, se v diskusních otázkách na pastorační rady ve farnostech přímo dotazoval. Mezi otázkami k 3. tématu („Jednota společenství Boţího lidu“) zde najdeme i následující: 3.1 Odpovídá struktura naší církve uskutečňování jednoty Boţího lidu?“ Další podotázky toto téma pak rozvíjejí ještě konkrétněji: 3.1.5. Spoluodpovídáme za vlastní farnost? Jak se to projevuje? Jak by se to mohlo projevovat? Máme farní, ekonomickou a pastorační radu v našem farním společenství? Jakou máme zkušenost s jejich zakládáním a prací? Máme dost ochotných a schopných laiků? 1474 Analýza zápisŧ ze sněmovních krouţkŧ za rok 1999. Tematická řada A – ‚O církvi„, http://snem.cirkev.cz/download/Slovni_analyza_1999.htm, (27.8.2008). Pro analýzu bylo zpracováno 1450 zápisŧ, celkem bylo v roce 1999 doručeno 1468 zápisŧ; srov. Souhrnné počty zápisŧ sněmovních krouţkŧ, http://snem.cirkev.cz/download/Suma_zapisu_SK.htm, (27.8.2008). 1475 Stručná analýza roku 1999, http://snem.cirkev.cz/download/Strucna_analyza_1999.htm, (27.8.2008). 1476 O církvi, tematický pracovní materiál pro sněmovní krouţky pro rok 2000, schválila Přípravná komise plenárního sněmu v Praze 13. 12. 1999, http://snem.cirkev.cz/download/Materialy_2000.htm, (27.8.2008). 574 Přílohy P 10 V úvodu ke 4. tématu („Všeobecné kněţství a poslání laikŧ v církvi“), kde jsou probírány rŧzné formy účasti na kněţském, prorockém a královském poslání Kristově, je pak o pastoračních radách zmínka v rámci citátu z Katechismu katolické církve (KKC 911): „Královská sluţba nachází u laikŧ svŧj výraz v ozdravování světských institucí, s prací pro spravedlnost a svobodu, ve spoluvytváření společenských a kulturních hodnot. Také v církvi ‚při výkonu řídící moci mohou podle ustanovení práva spolupracovat křesťané laici, a to svou přítomností na sněmech místních církví, na diecézních sněmech, v pastoračních radách; účastí na pastorační péči o nějakou farnost; spoluprací v ekonomických radách; účastí na církevních soudech„.“ V otázkách k tomuto 4. tématu pak také nalezneme tuto: 4.1.10 Mají laici, kteří jsou pověření nějakou zodpovědností v církvi (pastorální asistenti, členové poradních sborů, diecézní, pastorační nebo ekonomické rady) odpovídající vzdělání? Snaţí se jej doplnit? Analýza zápisů z kroužků Základním pramenem pro analýzu zmínek o pastoračních či farních radách v zápisech krouţkŧ z roku 2000 pro nás byl soubor analýz zápisŧ rozdělený podle jednotlivých diecézí či skupin,1477 které i dále uvádíme jako zdroj příslušného výroku. Při tom jsme postupovali v pořadí podle jednotlivých otázek pracovního sešitu „O církvi“. Doplňkovým zdrojem dat pak byl pro nás soubor dokumentŧ s vlastními zápisy ze sněmovních krouţkŧ, které také poskytly údaje o celkovém počtu výskytŧ zmínek o farních či pastoračních radách (srov. Tabulka 3 na str. 571).1478 Několik jednotlivých zmínek o farních či pastoračních radách se vyskytlo v odpovědích na některé otázky z 2. tématu („Jednota Boţího lidu“): Jeden krouţek z hradecké diecéze uvádí „farní radu“ jako příklad společenství, které tvoří mladí i staří (otázka č. 2.1.10.).1479 V odpovědi na otázku po vhodných zpŧsobech řešení mediálních kauz v církvi (otázka č. 2.2.14) zazněl názor počítající s pastorační radou jako jedním z kanálŧ informovanosti: „Věřící by měli být informováni o hlavních problémech církve (i místní církve) co nejdřív a na pŧdě církve (pravděpodobně prostřednictvím katolického týdeníku či pastorační radou farnosti, která by obdrţela informace shora).“1480 V souvislosti s tématem proţívání rovnosti všech lidí před Bohem (otázka č. 2.2.6.) z jednoho krouţku v plzeňské diecézi1481 zaznívá stíţnost, ţe „laici nejsou příliš zváni ke spoluúčasti, spíš se od nich chce pasivní souhlas“, přednost se spíše dává kněţím a řeholníkŧm či řeholnicím a posiluje se tak „napětí mezi hierarchickou strukturou a Boţím lidem“. To jako by potvrzoval další hlas z praţské arcidiecéze (003023011): „Například pravidla pro sestavení farních rad mají k rovnosti daleko. V naší farnosti pŧsobí řád (dvě osoby). Pravidla jim dávají jedno místo ve farní radě. Laici tak mají moţnost účasti cca. 1 osoby ze sta, členky řádu jedné osoby ze dvou. To není rovnost.“ Pastorační rady jsou zde viděny jako jeden z lékŧ na tuto praktickou nerovnost: „Pastorační a farní rady jsou k pomoci hierarchické struktuře, aby fungovala rovnost Boţího lidu.“ 1477 Soubor analýz zápisŧ ze sněmovních krouţkŧ z roku 2000, http://snem.cirkev.cz (Statistiky a analýzy – Analýza zápisŧ ze sněmovních krouţkŧ – 2000 – příslušná diecéze či skupina), (27.8.2008). Celkem bylo v roce 2000 ústředí Sněmu doručeno 1538 zápisŧ; srov. Souhrnné počty zápisŧ sněmovních krouţkŧ, http://snem.cirkev.cz/download/Suma_zapisu_SK.htm, (27.8.2008). 1478 Zatímco obrat „farní rada“ se v rŧzných tvarech v zápisech z krouţkŧ z roku 2000 vyskytuje 123x, výraz „pastorační rada“ (farnosti) pak 67x. 1479 Zdroj: Plenární sněm, http://snem.cirkev.cz/download/07_Hradec2000.htm. 1480 Souhrn podnětŧ sněmovních krouţkŧ k materiálu „O církvi“. Podle zápisŧ z Královéhradecké diecéze zpracoval Jaromír Matěna. Konečná verze – duben 2001, http://www.gybon.cz/matena/cirkev/texty/podn2000.html, (27.8.2008). 1481 Zdroj: Plenární sněm, http://snem.cirkev.cz/download/05_Plzen2000.htm, (27.8.2008). 575 Přílohy P 10 Členové sněmovních krouţkŧ z hradecké diecéze1482 pak vidí jevy jako např. „fungující knihovnu“ či „farní radu…“ (samozřejmě kromě základnějších známek jako jsou „slavení eucharistie, poctivé a otevřené mezilidské vztahy, vzájemná návštěva a povzbuzení, ochota farníkŧ ve věci praktického fungování farnosti, společné či individuální studium podpořené modlitbou“; 007071005) jako známky toho, ţe se ve farnosti „děje církev“ (otázka č. 2.3.2) či obnovení fungování farní rady jako „znak vývoje k lepšímu“ (otázka č. 2.3.6; 007001014). Navíc je pro hradecké farní rada nástrojem konstruktivní kritiky a komunikace s biskupem (otázka č. 2.3.11; 007084002). Největší počet vyjádření na téma farní či pastorační rady pak vyvolala výše citovaná otázka po míře a projevech spoluzodpovědnosti za vlastní farnost a po zkušenostech s “farní, ekonomickou a pastorační radou“ (otázka č. 3.1.5) poloţená v rámci širší otázky, zda struktura naší církve odpovídá uskutečňování jednoty Boţího lidu (okruh č. 3.1): Zatímco v odpovědích budějovických1483 jeden krouţek deklaroval přítomnost farní rady ve farnosti a jiný si stěţoval, ţe kněz brání jejímu vzniku, v odpovědích litoměřických1484 je podobná skepse ještě očividnější (farní rada přítomna ve dvou farnostech, v jedné ne): (Za vlastní farnost) „nespoluodpovídáme. Podávané podněty vedení farnosti nerealizovalo. Není farní rada, ekonomická dle výběru kněze k určitému problému, pokaţdé jiní lidé. Nefunguje jako orgán. Pastorační rada není. Ochotných a schopných laikŧ je dost“ (006007016). Na nespolupráci mezi kněţími a tzv. „laiky“ si podobně stěţují i plzeňští:1485 V jedné farnosti „farní rada není (kněz ji nechce), ekonomická rada je sice jmenována, ale běţní farníci o hospodaření ve farnosti nic nevědí, kněz jim nic nesděluje“ (005007016). V další je „stejná situace, farní radu kněz nechce, v ekonomické radě jsou neodborníci - je to rada pouze formální, farníci mají nedŧvěru ke knězi, který s nimi nechce spolupracovat (coţ se odráţí ve výši sbírek).“ A další hlas to vše ilustruje ještě plastičtěji: „Kněţí ţádají práci laikŧ, ale nikoliv přes farní radu – je to pro kněze – moc pracné? Je to omezování jeho svobody? U nás to tedy funguje podle hesla: „katolický kněz pokyne, katolický laik vykoná‟ a není dialog „kat. kněz‟ a „kat. laik‟. Jsme však přesvědčeni o uţitečnosti dobré farní rady” (srov. také 005007008). V jiné farnosti vidí v „častějším setkání farní rady – 1x za měsíc” lék na překonání názorových rozdílŧ (005010011). V dalších odpovědích se pak vyskytují příklady zapojení farníkŧ do sluţby v nejrŧznějších podobách – od výuky náboţenství, přes práci v charitě aţ po úklid kostela. Tato praktická stránka „výpomoci při pastoraci“ se také často promítá do pochopení role farní rady jako pracovního týmu, který mŧţe být snadno nahrazen aktivními jednotlivci či společenstvími, jak tomu nasvědčuje i hlas z farnosti, o které čteme (005007016), ţe v ní „a v okolí farní rady nejsou, ale neformálně tu je určité společenství, které se stará o ţivot farnosti“ (srov. podobně 003005020). Jistá rozpačitost je cítit u hradeckých:1486 Farní rada pracuje podle souhrnné analýzy dobře v pěti případech, ve třech není, v jednom případě „máme radu, ale rozhoduje kněz”, v jedné farnosti „kněz rozhoduje sám“. Konkrétněji: „V naší farnosti (v neděli 350 účastníkŧ mše) není ekonomická ani pastorační rada, sněmovní krouţek nemá podporu faráře, o všem rozhoduje sám do detailŧ.“ Další krouţek píše: „Oficiální farní radu nemáme. Kněz se pouze radí s minimálním počtem těch, kdo jsou ochotni přiloţit ruce k dílu. Tam, kde je kněz schopen drţet otěţe farnosti pevně ve svých rukou v kaţdém směru, jsou jistě zmíněné rady namístě. V opačném postavení se vyskytnou jedinci zneuţívající svého postavení, a jsou pro 1482 Zdroj: Plenární sněm, http://snem.cirkev.cz/download/07_Hradec2000.htm, (27.8.2008). 1483 Zdroj: Plenární sněm, http://snem.cirkev.cz/download/04_Budejovice2000.htm, (27.8.2008). 1484 Zdroj: Plenární sněm, http://snem.cirkev.cz/download/06_Litomerice2000.htm, (27.8.2008). 1485 Zdroj: Plenární sněm, http://snem.cirkev.cz/download/05_Plzen2000.htm, (27.8.2008). 1486 Zdroj: Plenární sněm, http://snem.cirkev.cz/download/07_Hradec2000.htm a Souhrn podnětŧ sněmovních krouţkŧ k materiálu „O církvi“. Podle zápisŧ z Královéhradecké diecéze zpracoval Jaromír Matěna. Konečná verze – duben 2001, http://www.gybon.cz/matena/cirkev/texty/podn2000.html, (27.8.2008). 576 Přílohy P 10 kněze přítěţí.“ Jinde si stěţují na problémy v komunikaci a chybějící modlitbu i společenství. Jinde zas vidí problém ve farářově autokratičnosti posílené systémem věta: „Ostatně, i kdyţ nějaká rada existuje, tak majorita farářova hlasu je tak význačná, ţe dost celou radu znehodnocuje. My (tady přítomní) spoluodpovídáme mírně. Někteří z našich kněţí jsou otevřenější a jiní méně. Za ty druhé mŧţeme zapsat doslovný citát: ‚Na rozhodování tu jsem já„„ (srov. také 007056009). Někde se však zdá, ţe se i přes všechnu skepsi odvaţují rŧzných experimentŧ: „V našem farním společenství byla uskutečněna vlastní varianta voleb pastorační a ekonomické rady, bylo částečně ovlivněno duchovním správcem. Zkušenosti s prací těchto rad nemŧţeme pro krátkost času hodnotit.“ Najdou se však – i kdyţ se zdá, ţe méně často – i dobré zkušenosti: „Spoluodpovídáme za vlastní farnost? Ano. Jak se to projevuje? Přispíváme dary, podle svých moţností a schopností pomáháme farnosti (hudební doprovod při mši sv.,výzdoba a úklid kostela, praní liturg. prádla, dovoz kněze a nemocných na mši sv., atd.), veškeré akce podpořit modlitbou. Máme ekonomickou a pastorační radu. Zkušenost je dobrá.” Nakonec lze zmínit, ţe některé hlasy přicházejí i s konkrétními – někdy i systémovými – návrhy řešení: „Já pociťuji nedostatek prostoru pro dialog. Navrhuji, aby ve farnosti existovalo jakési fórum – farní shromáţdění, kde by členové farní obce projednávali v bratrském a sesterském společenství záleţitosti farnosti, přičemţ splněním přijatých záměrŧ by toto shromáţdění pověřovalo farní radu, jiţ by volilo. Ta by se také farnímu shromáţdění zodpovídala. Nevidím také ţádný dŧvod pro jmenování části farní rady farářem, ani pro automatické členství duchovních v této radě. Za vhodnější a více odpovídající základní rovnosti všech věřících povaţuji volbu všech členŧ farní rady (kromě faráře, jehoţ členství by asi mělo být obligatorní) farním shromáţděním, které by téţ určovalo jejich počet.“ Tyto systémové pohledy jsou však doplněny i vyjádřeními obraznými: „Jsou dva druhy věřících. Je to jako ve vlaku. Jeden druh věřících si tam sedne a jen se veze. Zodpovědnost má strojvedoucí. Druhý typ je vidět na orchestru. Jeden diriguje a ostatní společně hrají, tak podobně by to mělo být v církvi. Někdo jde jen v neděli do kostela a ještě často někam jinam, ale ţe je také součástí farní rodiny, tak to si neuvědomuje. Kdyţ se dělají nějaké akce, tak je nutné tyto lidi také oslovit. Od toho je také farní rada, schopní lidé, kteří mohou něco udělat“ (007074009). Další krouţek (007075004) nabízí praktické podněty pro tvorbu pastorační rady: „V našem farním společenství byla uskutečněna vlastní varianta voleb pastorační a ekonomické rady, bylo částečně ovlivněno duchovním správcem. Zkušenosti s prací těchto rad nemŧţeme pro krátkost času hodnotit. Je třeba na pastorační radě rozdělit pravomoci, jasněji stanovit koncepce, směrnice – je vše silně obecné (12 lidí je velký počet). Při vyšším počtu členŧ pastorační rady by musela být vysoká frekvence zasedání, tím však nedochází k ulehčení situace duchovního správce: je třeba např. v pastorační radě citlivě posuzovat, co je Boţí a co lidské; je třeba mít ochotné a schopné laiky.“ Praţští1487 pak uţ byli částečně o poznání pozitivnější (spoluzodpovědnost a dostatek schopných věřících si chválí zástupci devíti krouţkŧ, farní či pastorační radu jich avizuje šest): „Farní radu máme – sloučená pastorační i ekonomická. Zkušenost je dobrá, rada je volená.” „V našich farnostech není farní, ekonomická ani pastorační rada, duchovní správce jejich zřízení neinicioval a věřící spíše čekají na směrnice od biskupské konference. Činnost sněmovního krouţku by mohla přerŧst ve vytvoření některé rady […] Farní rada by měla vzniknout spontánně, neměla by být nadekretována. Musí se vyjasnit pŧsobnost farní rady. Zkušenost ukazuje, ţe při úzké pŧsobnosti dochází farním radám brzy dech, naopak pŧsobnost některých farních rad v zahraničí je tak široká, ţe z nich vzniká aţ jakýsi nadřazený orgán nad duchovním správcem” (003048011). V jedné farnosti (003015006) chválí svoji jiţ dlouhá léta fungující farní radu „jako nezbytný styčný bod pŧvodních tří farností“, který plní „především funkci organizační a ekonomickou“, ale „po stránce 1487 Zdroj: Plenární sněm, http://snem.cirkev.cz/download/03_Praha2000.htm, (27.8.2008). 577 Přílohy P 10 pastorační je to slabší“. Hodně závisí na faráři: „Spoluzodpovídáme do té míry, do jaké je spoluzodpovědnost v současné době přijatelná a představitelná pro faráře“ (003069018). Podobně i zde: „Smysluplnost existence a náplň činnosti farní (pastorační) rady závisí do značné míry na faráři a jeho výkladu ustanovení CIC o pastoračních radách.“ Ale i zde se najdou výslovně negativní zkušenosti: „Farní, pastorační a ekonomickou radu nemáme, protoţe náš pan farář ji nechce. U nás připadá v úvahu pouze jediná farní rada, která by se zabývala i pastoračními a ekonomickými problémy. Funkci farní rady tak musí do určité míry nahrazovat sněmovní krouţek, a to není nejvhodnější” (003017010). Nebo: „Farní, ekonomickou či pastorační radu nemáme, i kdyţ schopní a ochotní laici u nás jsou” (podobně i např. 003011013, 003025012, 003052016 aj.). I z Prahy však zaznívají velmi skeptické hlasy (003038008): „Farní rady nemají ţádné kompetence, tudíţ jejich moţnost ovlivnit perspektivu farností je iluzorní.“ Několik dalších zmínek o farních či pastoračních radách lze nalézt i v odpovědích na některé z dalších otázek. Např. hradečtí,1488 v rámci úvah o otázce rodiny jako základní buňky církve (otázka č. 3.2.4), povzbuzují k tomu, aby se „kněţí a pastorační rady farnosti nebáli poloţit konkrétním rodinám otázku, co od církve očekávají“ (007028020), z jiného krouţku pak (v rámci okruhu 5.2) zaznívá hlas, ţe „pastorační rada farnosti by také měla spoluvytvářet pastorační plán a podílet se na pastoraci“ či se (v rámci otázky č. 5.2.15) konstatuje „nepřipravenost laikŧ, ale i kněţí“ ke sdílení zodpovědnosti, přičemţ se volá po „funkčních farních radách“.1489 Plzeňští1490 si zas v odpovědi na otázku po spokojenosti s prací biskupství (otázka č. 3.1.10) stěţují, ţe je „tolerována neexistence farních rad“. Praţští (003047012) si v rámci bodu 5.3 o sluţbě biskupa stěţují na chybějící prostor pro komunikaci, jehoţ vytváření by čekali od (neexistující) farní rady: „S komunikací jsou určité problémy. Nemŧţe být vyslechnut kaţdý jednotlivec. A protoţe neexistuje farní rada, není moţné předloţit biskupovi potřeby nebo návrhy jednotlivcŧ a skupin z farnosti. Toto vakuum je konkrétně znát při přesunech kněţí nebo jmenování nového kněze do farnosti.“ O dŧleţitosti role farní rady při stěhování kněze se zmiňuje i další praţský krouţek (003069019): „Pokud uţ dojde k přeloţení, pak by to měl být vikář, který se znalostí situace řekne – ano, ač nerad, ale myslím, ţe bych ho mohl postrádat. Zároveň by měla být informována farní rada, aby se farnost mohla na změnu připravit“ (podobně srov. také hlas z hradecké diecéze 001086008). Litoměřičtí1491 jsou zas (v diskusi o otázce č. 4.1.6) toho názoru, ţe „kněz by měl spolupracovat např. s farní radou. I to by mu pomohlo „nasát‟ atmosféru vnějšího světa. Chce to kontakt”. Z jednoho krouţku řeholnici (001081005) pak přišlo svědectví o jakési „dvoukolejné pastoraci” a rŧznosti představ farní rady a kněze v oblasti tvorby společenství: „Kněţí mají obvykle velkou autoritu. Známe aktivní farní rady, které pořádají zdánlivě profánní akce plavání, ples, avšak svou činností uvádějí do nejistoty faráře – vyhlašovat či nikoli tyto akce „z kazatelny‟? Dle názoru laikŧ se při těchto akcích laici velmi sbliţují a jejich křesťanský ţivot je velmi oţiven.” Jiné řeholnice (001080003) upozorňují jak na komunikační potíţe s novým knězem, tak na problém, je-li členství ve farní radě vázáno na trvalé bydliště a ne na příslušnost na základě zapojení se či sluţby: „Máme farní, ekonomickou i pastorační radu – se změnou kněze mnoho členŧ chce odejít pro špatnou komunikaci s novým knězem. Jedna sestra by chtěla být členkou farní rady v bývalé farnosti, kam často dojíţdí a účastní se na ţivotě farnosti, ale místo nového trvalého bydliště jí nedovoluje stát se členkou farní rady bývalé farnosti.” 1488 Zdroj: Plenární sněm, http://snem.cirkev.cz/download/07_Hradec2000.htm, (27.8.2008). 1489 Souhrn podnětŧ sněmovních krouţkŧ k materiálu „O církvi“. Podle zápisŧ z Královéhradecké diecéze zpracoval Jaromír Matěna. Konečná verze – duben 2001, http://www.gybon.cz/matena/cirkev/texty/podn2000.html, (27.8.2008). 1490 Zdroj: Plenární sněm, http://snem.cirkev.cz/download/05_Plzen2000.htm, (27.8.2008). 1491 Zdroj: Plenární sněm, http://snem.cirkev.cz/download/06_Litomerice2000.htm, (27.8.2008). 578 Přílohy P 10 Ohledně potřebného vzdělání členŧ poradních sborŧ (včetně pastoračních rad), na které se výslovně ptá otázka č. 4.1.10, také z litoměřické diecéze1492 zaznívá stíţnost na nedostatek pastoračních asistentŧ a členŧ poradních sborŧ s odpovídajícím vzděláním. Podobně i hradečtí1493 tvrdí, ţe v „našich podmínkách je teologické vzdělání tím posledním, co je od členŧ zmíněných sborŧ očekáváno. Hlavní je, aby byli dostatečně loajální k názorŧm nositelŧ církevní moci”. Je však také konstatováno: „Ne vţdy je rozhodující diplom, v církvi bude na místní úrovni vţdy záleţet především na ochotě pomoci. Zároveň ovšem je v církvi shovívavější prostředí, které by nás nemělo svádět k amatérismu a pohodlnosti.” Dŧleţitost praktického vzdělání (srov. okruh 5.1) je však jinde zdŧrazňována (004078005): „Úroveň teologického vzdělání je jistě vyšší. Praktické pastorační postupy se však asi příliš nevyučují. Podle svědectví těch, kteří vystudovali, se pastorálka zaměřuje spíše na svátostnou pastoraci neţ na pastoraci farnosti (tvoření farních rad, organizace práce, zakládání společenství, péče o rodiny, o problémové lidi, o mládeţ…).” V rámci okruhu č. 5.3 pak zde zaznívá i volání po aktivnější roli biskupŧ při zakládání pastoračních rad: „Někteří naši biskupové se někdy nadměrně věnují rŧzným výročím, slavnostem a pořádáním rautŧ za účasti nevěřících politikŧ na úkor běţné a nutné vizitační praxe, jak ji provádějí polští biskupové, většinou chybí setkání s řádovými věřícími z farnosti a podněcování k zakládání ekonomických a pastoračních rad” (007035013). Při tom jsou uváděny i pozitivní příklady: „Biskup D. Duka byl v naší farnosti na pozvání na farní odpoledne, kde se nejdříve sešel s farní radou a pak odpovídal na dotazy.”1494 Některé z krouţkŧ nabídly i konkrétní podněty k rŧstu ve spoluodpovědnosti ve farnostech. Např. jeden z krouţkŧ z plzeňské diecéze (005007026) nabízí jako inspiraci zkušenost saleziánských spolupracovníkŧ: „Jednotlivé hřivny-charismata je třeba zapojit do celku. K realizaci tohoto bodu vytvářejí saleziáni „výchovně-pastorační společenství‟, které je tvořeno kněţími i laiky. Toto společenství má mimo jiné za úkol vypracovat „výchovně- pastorační projekt‟ na kalendářní rok. Na jeho vypracování i plnění nesou společnou zodpovědnost kněţí i laici. Ve farnostech se tento moment dá aplikovat na farní rady, popřípadě na jakýkoliv tým tvořený knězem a laiky, kteří se aktivně podílejí na ţivotě farnosti. Místo farní rady nebo týmu je jednodušší a často i lépe fungující mít jednotlivé laiky, ochotné udělat konkrétní úkol. Jedná se však o jednosměrnost, nepodporuje se zpětná vazba ani komunikace laikŧ mezi sebou, ani vzájemná informovanost. Je zapotřebí se učit týmové práci.” To ovšem vyţaduje další krok: „Dalším úkolem je budovat společnou odpovědnost kněţí i laikŧ. Spoluodpovědnost za církev většinou není u laikŧ probuzena.Chybí vzdělávání dospělých v otázkách víry a církve. Spoluodpovědnost se uskutečňuje konkrétně v pastoračním společenství,ve farní radě. Ze strany kněze je potřebná ochota svěřit odpovědnost laikovi za určitou oblast činnosti, ze strany laika ochota odpovědnost přijmout.Některé oblasti církevního ţivota by bylo dobré svěřit laikŧm,aby nedocházelo k neprozíravostem. Aleš Opatrný v publikaci Pastorační situace u nás […] mluví o „uţitečnosti rozkládání zodpovědnosti na řadu schopných lidí – tedy praktické překonávání „systému jednoho muţe‟.” A tento postoj pak volá po trvalé formaci: „To vše je výzvou k formování, odpovídajícímu novým poţadavkŧm. Členŧm farní rady nebo týmu by patřila intenzívnější duchovní formace, všem by bylo zapotřebí věnovat se spiritualitě společenství, jak to vyzdvihuje Jan Pavel II. v Novo millennio ineunte.” Zajímavý podnět k inspiraci poskytl jeden krouţek řeholnic (001014005), který si díky zkušenostem z Argentiny a Itálie i k nám přinášejí touhu po misijním rozměru církve a dělí se o zkušenost, jak pracují farnosti v Itálii: „Na začátku roku farnosti dostanou dopis od 1492 Zdroj: Plenární sněm, http://snem.cirkev.cz/download/06_Litomerice2000.htm, (27.8.2008). 1493 Zdroj: Plenární sněm, http://snem.cirkev.cz/download/07_Hradec2000.htm, (27.8.2008). 1494 Souhrn podnětŧ sněmovních krouţkŧ k materiálu „O církvi“. Podle zápisŧ z Královéhradecké diecéze zpracoval Jaromír Matěna. Konečná verze – duben 2001, http://www.gybon.cz/matena/cirkev/texty/podn2000.html, (27.8.2008). 579 Přílohy P 10 biskupa; diecéze je odpovědná za vikariáty a připraví návrh pro pastorační práci ve farnostech; rada vikariátu rozšíří pŧvodní návrh o své další návrhy; farní rada zpracuje plán pro provedení návrhŧ a rozpracuje je pro konkrétní potřeby kaţdého farního společenství, včetně věkových skupin; místní farář s farní radou organizuje všechny navrţené činnosti”. Na závěr tohoto přehledu hlasŧ ze sněmovních krouţkŧ v roce 2000 uvádíme výtah pro naše téma relevantních částí ze souhrnu zápisŧ z královéhradecké diecéze na téma „Všeobecné kněţství a poslání laikŧ v církvi”,1495 které dobře shrnují jiţ výše citované postřehy: „Po koncilu došlo k velké změně v sebepojetí Církve a ruku v ruce s tím v chápání úlohy ne-klerikŧ neboli laikŧ. Na teoretické úrovni to stručně vystihuje úvod ke 4. tématu. V praktické rovině jsou však změny mnohem pomalejší, spíš převaţují staré stereotypy ve vzájemném poměru laikŧ a klerikŧ, a to z obou stran. Ze strany laikŧ z pohodlnosti, ze strany klerikŧ z pocitu ohroţených „pozic‟. Bude ještě dlouho trvat, neţ se v české církvi změní mentalita nadřízenosti a podřízenosti, neţ pod pojmem Církev budeme všichni myslet celý Boţí lid a nejen hierarchii - ale nejen myslet: neţ takovou skutečnost budeme ţít.” „Dŧleţité je, aby laici měli svou vlastní odpovědnost a dŧvěru, mohli samostatně a odpovědně - jako dospělí a plnoprávní lidé - pŧsobit v církvi a ve společnosti. Řada laikŧ o toto moc neusiluje, dříve se to tak „nenosilo‟. Plnoprávné pŧsobení laikŧ v církvi se moc nepodporuje a velmi často se mu nejrŧznějšími zpŧsoby vědomě či nevědomě brání. K pŧsobení ve společnosti jsou laici v poslední době spíše povzbuzováni, ale nevytváří se jim k tomu často zázemí, spíše naopak. „Dá se říci, ţe procházíme obdobím, kdy se mění pojetí a sebepojetí laikŧ v církvi, a spolu s nimi i pojetí kléru. Je třeba změnit tvář církve z klerikalizované podoby na společenství Boţího lidu a nahradit častý paternalismus úctou a dŧvěrou k laikŧm (a právě tak ovšem i naopak).” „Laici většinou za rovnocenné partnery kněţími povaţovány nejsou, spíše za pomocníky v případě nouze nebo zdroj peněz. Laici u nás vlastní díl odpovědnosti kromě kostelnické sluţby a vyučování náboţenství nemají; klerikalizace u nás nehrozí.” „Jsou místní rozdíly mezi ochotou laikŧ spolupracovat s knězem a záleţí na vzájemné komunikaci. Vznikají pastorační rady atd., kde jsou laici a pomáhají řešit kněţím problémy. Někde pastorační rady nejsou, protoţe laici nechtějí nebo „nemají čas‟.” P 10.2.3 PRF v práci krouţkŧ v roce 2001 Pracovní sešit „Církev a svět“ Třetí rok v počtu zmínek sněmovních krouţkŧ o pastoračních či farních radách nastal rapidní pokles, a to i přesto, ţe i pracovní sešit na tento rok „Církev a svět“1496 se o pastoračních či farních radách zmiňuje. Pastorační rady se zde chápou jako jeden z nástrojŧ podpory „toku informací a názorŧ“ mezi „církevními autoritami v kaţdé rovině i mezi katolickými institucemi a věřícími“. V úvodu k 6. kapitole („Média“) tohoto pracovního materiálu čteme: „Chce-li církev být ţivá a skutečně plnit své úkoly, musí existovat mezi církevními autoritami v kaţdé rovině i mezi katolickými institucemi a věřícími stálý obousměrný a celosvětový tok informací a názorů. K tomu je třeba vytvořit odpovídající instituce s dostatečným vybavením, např. informační sluţby, tisková střediska, centra setkání a pastorační rady.“ 1495 MATĚNA Jaromír: Ze zápisŧ sněmovních krouţkŧ. Všeobecné kněţství a poslání laikŧ v církvi, in: Informace královéhradecké diecéze 11 (2000), http://snem.cirkev.cz/download/2000-11.htm, (27.8.2008). Srov. také Souhrn podnětŧ sněmovních krouţkŧ k materiálu „O církvi“. Podle zápisŧ z Královéhradecké diecéze zpracoval Jaromír Matěna. Konečná verze – duben 2001, http://www.gybon.cz/matena/cirkev/texty/podn2000.html, (27.8.2008). 1496 „Církev a svět“, tematický pracovní materiál pro sněmovní krouţky pro rok 2001, schválila Přípravná komise plenárního sněmu v Praze, http://snem.cirkev.cz/download/Materialy_2001.htm, (27.8.2008). 580 Přílohy P 10 Analýza zápisů z kroužků Ve studii nazvané „Obsahová analýza diskuse sněmovních krouţkŧ za rok 2001“1497 je o pastoračních či farních radách zmínka na jednom jediném místě, a to v rámci tématu 2.3 (identita a poslání ţeny v církvi), námětu 2.3.5, kde se ţeny uvádějí jako „časté členky farní rady“ (srov. také zápisy č. 001113008, 003069021, 004086002, 001011005, 003015014, 011003008). Při dalším pátrání přímo v zápisech z krouţkŧ bylo moţné nalézt poměrně značný počet zmínek o farních či pastoračních radách ve vztahu k poslání církve v dnešním světě (srov. Tabulka 3 na str. 571).1498 V souvislosti s okruhem 2.2 jeden sněmovní krouţek (001086011) vnímal farní radu jako nástroj pastorace „rodin, potřebných, nemocných atd.“ V souvislosti s okruhem 3.4 zabývajícím se problémy a úkoly v oblasti vzdělání se ozval hlas (007052012), zveřejněný i v Informacích královéhradecké diecéze,1499 který farním radám přisuzuje spoluzodpovědnost za finanční zabezpečení v pastoraci profesionálně činných farníkŧ, a to konkrétně tím, ţe by pro ně vypracovávali „náplň práce“, aby bylo moţné jim „přidat a zvýšit jim platy z farních sbírek“. Pastorační rady také byly v souvislosti s okruhem 4.2 povaţovány krouţkem řeholnic (001050009) za jeden z nástrojŧ pŧsobení církve na kulturu či (v reakci na okruh 5.1) v nich jeden krouţek (001073013) vidí nástroj misie na základě pohostinnosti. Nakonec (v souvislosti s okruhem 8.2), zvláště při neexistenci rady ekonomické, je farní rada někdy vnímána i jako nástroj přehledu o financích: „Nemáme speciální ekonomickou radu. Máme (obecnou) farní radu. Máme rámcový přehled. Zejména o kritickém nedostatku financí” (003015019). „Nemáme bohuţel farní radu ani ekonomickou radu farnosti. Obě bychom velmi potřebovali a náš duchovní správce mající na starosti ještě další 4 farnosti asi také, i kdyţ se tomu brání“ (003017019). Neplněným úkolem farních rad je pak podle jiných (003030020) propagovat křesťanská periodika a media (srov. okruh 6.2): „Problematická je např. v TV otázka vysílacího času (neděle odpoledne). Malá je propagace velmi dobrého Rádia Proglas, nebo křesťanských periodik. To by měl být úkol farních rad, či jiných laických společenství. Protoţe však v mnoha farnostech neexistují, měli by se propagaci věnovat více neţ dosud kněţí.” Další (003069026) zas do farních rad vkládají naději na prohloubení vnitrocírkevního dialogu (okruh 6.3): „Domnívám se, ţe chybí v církvi moţnost dialogu laikŧ s církevní hierarchií, prostě příleţitost, kde by se mohli věřící ptát na rŧzné své problémy a sdělovat své názory. Snad je to částečně moţné tam, kde funguje farní rada, ale to není v kaţdé farnosti.” Křesťané by se však neměli soustředit jen na sluţbu uvnitř církve (jejíţ je členství ve farní radě pro mnohé synonymem), ale měli by se angaţovat i ve veřejném ţivotě (okruh 8.1): „Církev má ve světě své nezastupitelné místo. Kaţdý křesťan by měl hájit právo a spravedlnost a cítit se zodpovědným za dobro a pokoj ve světě. Pokud je schopen, má se angaţovat ve farní radě, ale také ve veřejném ţivotě” (001055010). A jakou roli je schopná farní rada plnit na „misijním území” (srov. okruh 5.2)? „Nevěřící nás kritizují, je na nás přísnější metr. Sami se hádáme, vynášíme spory ven. Farní rada bez rozhodovací moţnosti je na nic, farář si mŧţe dělat, co chce.” (004067020). 1497 „Obsahová analýza diskuse sněmovních krouţkŧ za rok 2001. Název materiálu: Církev a svět“, zpracoval Mgr. Jiří Vander, vydala Přípravná komise plenárního sněmu katolické církve v ČR, Brno 2004, http://snem.cirkev.cz/download/Analyza_krouzku_2001.htm, (27.8.2008). Při přípravě studie bylo zpracováno 1214 stran textu zápisŧ ze sněmovních krouţkŧ zasílaných sekretariátu sněmu během roku 2001. Celkem bylo v roce 2001 ústředí sněmu doručeno 1518 zápisŧ; srov. Souhrnné počty zápisŧ sněmovních krouţkŧ, http://snem.cirkev.cz/download/Suma_zapisu_SK.htm, (27.8.2008). 1498 Zatímco obrat „farní rada“ se v rŧzných tvarech v zápisech z krouţkŧ z roku 2001 vyskytuje 26x, výraz „pastorační rada“ (farnosti) pak 5x. 1499 Výchova a vzdělání – 2. část, in: Informace královéhradecké diecéze 1 (2002), http://snem.cirkev.cz/download/2002-1.htm, (27.8.2008). 581 Přílohy P 10 P 10.2.4 PRF v práci krouţkŧ v roce 2002 Co se týče pracovních materiálŧ pro tento rok, které se zabývaly ţivotem z Boţího slova (pracovní materiál „Bible“)1500 a slavením liturgie (pracovní materiál „Liturgie“),1501 ani jeden se o pastoračních či farních radách vŧbec nezmiňuje. I přesto se však v reakcích na podněty těchto materiálŧ v zápisech sem tam téma farní či pastorační rady objevilo. Protoţe pro tato témata zatím nebyly zpracovány ţádné souhrnné analýzy, byli jsme zde odkázáni jen na vlastní dokumentární výzkum samotných zápisŧ z krouţkŧ.1502 Potvrdila se domněnka, ţe otázka pastoračních či farních rad bude vzhledem k daným tématŧm mnohem méně častá, neţ v letech předchozích (srov. Tabulka 3 na str. 571).1503 Avšak stále se našly krouţky, které s pastorační radou počítají nejen jako s pracovní liturgickou skupinou, ale jako s prostorem spoluzodpovědnosti za rozvoj slavení liturgie a ţivota z Boţího slova. Některé krouţky v souvislosti s liturgií zmiňovaly farní radu jako skupinu připravující rŧzné liturgické slavnosti (003026030), jiné však v ní i v této oblasti spatřovaly nástroj společné odpovědnosti (003079024, srov. také 004067032, 005004016): „Farní rada po roce probrala řadu návrhŧ na drobné změny v naší liturgické praxi. Jsem si jist, ţe náš pan farář by se liturgií zabýval radši neţ omítkou na kostele, ale nějak tuto věc dlouho odsouval. Kdyţ se na farním shromáţdění probíralo několik podnětŧ k liturgii, byli jejich autoři označeni za ‚inspektory„, kteří komplikují práci duchovních. Pojem ‚společně sdílená odpovědnost„ by mnozí bratři a mnohé sestry z naší farnosti povaţovali za špatný systémově (autentický výrok: ‚farář to rozhodne, laikŧm – i farní radě - do toho nic není„).“ Jeden z krouţkŧ mládeţe naopak v aktivním zapojení farníkŧ („např. formou farní rady“) vidí spíše předpoklad ţivé liturgie (013032003). V souvislosti s otázkou cest, jakými ve farnosti mŧţe pastorace vycházející z bible oslovovat i lidi církvi vzdálenější v jednom ze zápisŧ z praţské arcidiecéze (003079021) čteme praktický podnět pro pastorační rady: „Bohuţel řešení v kapse nemám. Ale nezabývají se tím vesměs bohuţel ani farní (pastorační rady). Takţe jediné řešení, které zatím navrhuji, je dŧsledné oddělení činnosti pastoračních a ekonomických rad (kaţdá ať dělá, co jí přísluší). Ţe to není tak jednoduché je vidět na naší farnosti: máme sice rady obě (ekonomickou i farní), ale ani jedna se téměř vŧbec nezabývá výše nahozenými tématy (na farní - tedy pastorační - radě je moţná i 5% času věnovaných otázkám pastorace příliš optimistický odhad!).“ Podobně i v jednom z královéhradeckých krouţkŧ (007035028) je pastorační rada vnímána jako prostor pro hledání „vhodných forem duchovní četby Písma pro mladé i dospělé“. Nejen jako perličku na závěr naší poutí zápisy ze sněmovních krouţkŧ, ale také jako příklad situace, která svým zpŧsobem zrcadlí mnohé z výše naznačených linií v uvaţování o pastoračních radách farností, uvádíme následující citát z jednoho z krouţkŧ českobudějovické diecéze (004080003): „Vlastní námět k okruhu nebo přímo k tématu: Zajištění květinové výzdoby v kostele. Farní rada nedokázala zajistit květinovou výzdobu kostela poté, co onemocněl pán, který tuto práci po mnoho let vykonával. Farář […] se musel obrátit na […] společenství, aby pomohlo situaci vyřešit. Slíbili jsme, ţe pokud se nenajde nikdo z řad věřících, kteří pro tuto práci mají schopnosti, zajistíme tento úkol sami. Zabývali jsme se na sněmovním krouţku, proč k 1500 „Bible“, tematický pracovní materiál pro sněmovní krouţky pro rok 2002, schválila Přípravná komise plenárního sněmu v Praze, http://snem.cirkev.cz/download/Materialy_2002_Bible.htm, (27.8.2008). 1501 „Liturgie“, tematický pracovní materiál pro sněmovní krouţky pro rok 2002, schválila Přípravná komise plenárního sněmu v Praze, http://snem.cirkev.cz/download/Materialy_2002_liturgie.htm, (27.8.2008). 1502 V roce 2002 (a počátkem roku 2003) bylo ústředí sněmu doručeno 560 zápisŧ k tématu „Bible“ a 478 zápisŧ k tématu „Liturgie“; srov. Souhrnné počty zápisŧ sněmovních krouţkŧ, http://snem.cirkev.cz/download/Suma_zapisu_SK.htm, (27.8.2008). 1503 Zatímco obrat „farní rada“ se v rŧzných tvarech v zápisech z krouţkŧ z roku 2002 vyskytuje 8x, výraz „pastorační rada“ (farnosti) pak 6x. 582 Přílohy P 10 této neochotě ze strany farníkŧ a farní rady došlo: Lidé, kteří umějí tuto práci vzorně odvést, ale: 1. Nejsou ve shodě s názory pana faráře, protoţe pan farář je neposlouchá. 2. Další jsou pohodlní, i kdyţ čas by si našli. 3. Nedokáţí se mezi sebou dohodnout, aby tuto práci nekonali sami. 4. Dalším dŧvodem je, aby jejich úsilí nepomluvili ti, kteří by výzdobu dokázali udělat lépe, ale byli asi málo přemlouváni a vychvalováni, ţe by tuto činnost konali nejlépe. Takový přístup k úkolŧm v církvi jistě není dobrý. Lidé se mezi sebou málo scházejí a hovoří o tom, co je třeba udělat.” P 10.2.5 Texty na téma PRF a sněmovní krouţky Dalším okruhem dokumentŧ, které svým zpŧsobem dokreslují vztah sněmovních krouţkŧ a PRF, byly texty, které jsou k dispozici na webových stránkách Sněmu a které nějakým zpŧsobem komentují roli pastoračních či farních rad ve vztahu ke sněmovním krouţkŧm. Jan Kirschner, redaktor internetového Magazínu ChristNet, ve svém článku „Sněm jako platforma pro dialog“1504 upozorňuje na velký potenciál práce sněmovních krouţkŧ, i kdyţ jejich účastníci dle Kirschnera „měli šanci se vyjadřovat k dění ve své církvi, málo však rozhodovat o své budoucnosti“. Některé z krouţkŧ pak „moţná vedly ke vzniku ţivého společenství či farních rad, které spolurozhodují o dění ve farnosti“, i kdyţ spíše stále „přeţívá barokní model vedení farností i celé církve, mají obyčejní věřící velmi malou šanci ovlivnit chod tohoto miliardového kolosu, přestoţe existují výjimky, a to zejména na místní úrovni“. Jiří Hájek, farář ze Stříbra, se ve svém příspěvku „Několik poznámek k evangelizaci u nás“1505 kromě jiného zabývá i tématem vnitrocírkevního dialogu, který povaţuje za nutný pro „uvědomění si sebe a ujasnění si místa ve společnosti“, avšak „ze strany kněţí a biskupŧ“ vnímá „zřetelný strach z dialogu“. Také ovšem konstatuje, „ţe v církvi není pro dialog ţádný prostor, kde by se mohl legálně konat“ a „farní radu“ zmiňuje jako „jedinou, a to dosti omezenou moţnost vést dialog v církvi na úrovni farnosti“. Pak postoje k roli farní rady rozebírá podrobněji: „Církevní právo toto fórum umoţňuje a i doporučuje. I tam je však ze strany laikŧ a i ze strany kněţí strach před dialogem jako před něčím nevyzkoušeným a pro postavení faráře ve farnosti i nebezpečným. Účastnit se zasedání farní rady povaţujeme za ztrátu času, a pokud je ve farnosti nějaký problém, pak by bylo podle téměř všeobecného názoru mnohem dŧleţitější se pomodlit rŧţenec (a jistě by se věc vyřešila sama!) neţ dlouze o ní a (jak se domníváme) neplodně diskutovat. I kdyţ je podle CIC moţné v kaţdé farnosti zřídit farní radu, mnozí kněţí tak dosud neudělali, protoţe se bojí ztráty prestiţe (laici by příliš poroučeli), a jsou přesvědčeni, ţe jejich rozhodnutí má pečeť neomylnosti. Často se poukazuje na negativní zkušenosti s prací farních rad v západních zemích, aniţ by se mluvilo o kladech tohoto vnitrocírkevního dialogu.“ Nakonec vyjadřuje naději, ţe svolaný plenární by takovýmto vnitrocírkevním fórem pro dialog mohl být. Velký a pravidelný prostor během konání sněmu dávaly příspěvkŧm o něm Informace královéhradecké diecéze. K tématu pastoračních rad ve vztahu ke sněmovním krouţkŧm je v jednom z čísel1506 např. konstatováno, ţe „v některých farnostech přinesla činnost krouţkŧ uţ zcela konkrétní ovoce pro oţivení farnosti, vznik pastorační rady farnosti, vyřešení konkrétních problémŧ či uskutečnění nových nápadŧ.“ Jak se lze dočíst o pár čísel dříve,1507 právě tuto naději, ţe ze sněmovních krouţkŧ se budou tvořit farní rady, o jejichţ 1504 KIRSCHNER Jan, Sněm jako platforma pro dialog I. Nepromarní čeští katolíci šanci, kterou neměli 150 let?, ChristNet 1.7. 2003, http://snem.cirkev.cz/download/2003-ChristNet2.htm, (27.8.2008).. 1505 HÁJEK Jiří, Několik poznámek k evangelizaci u nás, http://snem.cirkev.cz (Příspěvky ke sněmu – Misie, preevangelizace, evangelizace – Několik poznámek k evangelizaci u nás), (27.8.2008). 1506 Plenární sněm. O setkání animátorŧ sněmovních krouţkŧ, in: Informace královéhradecké diecéze 10 (2000), http://snem.cirkev.cz/download/2000-10.htm, (27.8.2008). 1507 Plenární sněm v naší diecézi, in: Informace královéhradecké diecéze 12 (1999), http://snem.cirkev.cz/download/1999-12.htm, (27.8.2008) a Plenární sněm v naší diecézi, in: Informace královéhradecké diecéze 1 (2000), http://snem.cirkev.cz/download/2000-1.htm, (27.8.2008). 583 Přílohy P 10 ustanovení „naléhavě ţádá“ a „zdŧrazňuje jejich potřebnost“, vyjádřil v novoročním pastýřském listě místní biskup. Podobně se v Katolickém týdeníku vyjadřuje i Vácslav Babička:1508 „Nejcennějším výsledkem činnosti krouţkŧ tak zŧstává dobrovolné a spontánní pokračování v jejich aktivitách formou biblických krouţkŧ, farních rad, konzultativních skupin na pomoc delegátŧm sněmu apod. Oţivení farností a společenství pŧsobením sněmovních krouţkŧ tak bude pro tyto struktury moţná pozitivnějším přínosem neţ vlastní sněmovní jednání.“ Námi zkoumané téma vztahu sněmovních krouţkŧ a farních či pastoračních rad se v září 2000 také objevilo také jako jedno z témat na diskusích portálu ChristNet pod názvem „Farní rady a sněmovní krouţky“.1509 Téma zakládá 20. září Martin Vaňáč a sám přichází se svou vlastní zkušeností, ukazující na neuralgické body práce farní rady (zde FR), za které povaţuje stanovení jejích úkolŧ a zpŧsob její práce. V dalším příspěvku z 22. září pak píše: „Za jeden z hlavních úkolŧ FR jsem povaţoval zlepšení komunikace uvnitř farnosti a koordinace řady aktivit. Tento úkol se však podle mne nepodařilo zrealizovat. Jiţ sama zasedání FR občas postrádala jasný program jednání a věcné vedení diskuse. Nedošlo k ustavení výboru a odborných komisí FR, které by jednotlivé záleţitosti vţdy předjednaly a tím ulehčily jejich projednání na setkání farnosti. Kaţdý z nás byl pověřen péčí o určitou oblast ţivota farnosti, ale v podstatě šlo o pokračování jiţ existujících aktivit. Nedomnívám se, ţe činnost FR, která má být především poradním a pracovním orgánem faráře, výrazněji odlehčila úkoly přetíţenému faráři. Tato činnost spočívala hlavně na pracovnicích farního úřadu (patří jim velký dík za práci v ne vţdy zcela jednoduchých podmínkách).“ Karel Dolák ještě před tím (v příspěvku z 21. září) připomíná další dva dŧleţité body: otázku dŧvěry a s ní spojenou otázku finance na straně jedné a potřebu koncepce rozvoje farnosti na straně druhé. Celkem se v tomto tématu objevilo 15 příspěvkŧ, které ale jiţ byly tematicky k naší orientaci na práci pastoračních rad nerelevantní. P 10.3 PRF V OSTATNÍCH PŘÍSPĚVCÍCH KE SNĚMU Jak se dočteme na stránkách Sněmu,1510 do ústředí přicházely také příspěvky jednotlivcŧ, které byly později tematicky roztříděny podle okruhŧ shodných s materiály pro sněmovní krouţky a podle stejných kritérií rovněţ analyzovány. Nejvíce pro nás relevantních příspěvkŧ se nachází v dokumentu „Analýza příspěvkŧ na téma 4 / 2000 Laici v církvi“.1511 Zde se např. dočteme, ţe v jednom z příspěvkŧ je konstatována dŧleţitost stanov pro PRF: „Nejsou všeobecně známa pravidla pro zapojení laikŧ v církvi. Například prozatímní stanovy farních rad, schválené ještě arcibiskupem Vaňákem, platily do ledna 1996. Nevím, ţe by od té doby byly schváleny stanovy nové. Přitom nejde jen stanovy mít!” (příspěvek 97041). Kdosi další vidí roli PRF v zaštítění činnosti jiných uskupení: „Cestu k zapojení co nejširšího okruhu věřících na ţivotě farnosti a smysluplném apoštolátu laikŧ vidím v rozvoji nejrŧznějších laických zájmových seskupení zaštítěných dobře fungujícími farními radami” (příspěvek 97044). Jinde je voláno po větším kontaktu se zástupci širší církve, kterému by pomohlo „pořádat pravidelná setkání zástupcŧ farních rad (pastoračních rad) s biskupem a děkanem - panelové diskuse” (příspěvek 97041). Další příspěvek si stěţuje, ţe se o roli tzv. „laikŧ“ a jejich spoluodpovědnosti stále jen mluví, ale realita ţe je ta, ţe „laici v naší církvi pŧsobí spíš jako obtíţný hmyz neţ jako rovnocenná součást Boţího lidu” (příspěvek 98005). 1508 BABIČKA Vácslav: Plenární sněm očima delegátŧ, in: Katolický týdeník 18 (2003), http://snem.cirkev.cz/download/2003-18.htm, (27.8.2008). 1509 Zachováno jen v archivu Sněmu, v archivu ChristNetu v roce 2008 jiţ nedostupné. Farní rady a sněmovní krouţky, http://snem.cirkev.cz/download/Diskuse%20na%20Christnetu%202000.htm, (27.8.2008). 1510 http://snem.cirkev.cz (Statistiky a analýzy – Analýza příspěvkŧ), (27.8.2008). 1511 Analýza příspěvkŧ – téma 4/2000 – Laici v Církvi, http://snem.cirkev.cz/download/Analyza_prispevku2000-4.htm, (27.8.2008). 584 Přílohy P 10 O „farní radě“, i kdyţ „tajné“, je jedna zmínka i v analýze příspěvkŧ na další téma, v dokumentu „Analýza příspěvkŧ – téma 5/2000 – Biskupové, kněţí, jáhni“.1512 Podle této analýzy si autor jednoho z příspěvkŧ stěţuje, ţe „aţ na výjimky zcela chybí vzájemná pravidelná výměna názorŧ mezi laiky a kněţími“, a konstatuje: „Nelze se potom divit, ţe mimo mši svatou často farnost nevyvíjí další činnost, ţe sedíme vedle sebe v lavicích a neznáme se, ţe třeba někde existuje tajná farní rada“ (příspěvek 97041). Další zmínky jsme nalezli i v příspěvcích, které do souhrnných analýz zahrnuty nebyly. Např. Jan Bednář se v anketě pro Katolický týdeník1513 v roce 1999 k otázce co očekává od plenárního sněmu vzhledem k farním radám vyjádřil takto: „Sněm by však neměl naději na úspěch, kdyby církev byla atomizovanou masou, jak tomu dnes bývá. Vznik a rozvoj ţivých farních rad i jiných společenství, do nichţ by se zapojili prakticky všichni věřící, je nutnou podmínkou cesty vpřed.“ Josef Zeman, tehdejší ředitel Národního centra pro rodinu, zas jiţ v roce 1998 ve stejné anketě1514 volal za účelem úspěšnější pastorace po lepších organizačních formách „počínaje reformou farního systému a konče třeba statutem farních rad“. A David Ladislav Rejl v téţe anketě o něco později1515 říká: „Farní rady fungují pouze tam, kde si to farníci se svým duchovním správcem skutečně přejí. Kde na to nemají, tam rady neexistují (případně existují jen formálně), zatím nelze jinak. Lze jen doufat, ţe příklad těch fungujících vzbudí chuť následovat. Ne-li, ubírá se taková farnost k zimnímu spánku, který se mŧţe protáhnout na neurčito.“ V jiné anketě Katolického týdeníku, kde odpovídali delegáti sněmu,1516 se vyjádřila Marie Kotrbová k otázce „Které hlavní problémy by měla církev řešit?“ vyjádřila kromě jiného takto: „Farní rady jako plnohodnotná zpětná vazba pro kněze. Laici a kněţí musí usilovat plodnou kooperaci a vzájemně si váţit svých rŧzných cest k jednomu cíli.“ A na otázku v další čtenářské anketě Katolického týdeníku1517 „S jakou aktivitou byste se rádi ve své farnosti setkali?“ pak část čtenářŧ odpověděla: „Farní rada“.1518 Podrobněji se pak ke zpŧsobu spolupráce ve farnostech vyjadřuje Rostislav Kulišan ve svém příspěvku „Bratrství v církvi“:1519 „S čím se často setkávám a co zaznívá i ze slov spolubratří z jiných farností je postoj nedŧvěry a stálých obav z větší a účinnější spolupráce představených s laiky ve farnostech... Dalším bodem, podobným prvnímu, je to, ţe v mnohých farnostech nezvou kněţí laiky k vzájemné poradě o tom, jak co nejlépe proţívat křesťanství v dnešní době, v daných podmínkách a na daném místě. Nezvaţuje se společně, na co zaměřit své síly a schopnosti, abychom nepromarnili příleţitosti, které jsou nám dány k účinnějšímu nasazení sil pro spásu mnohých duší. Zajisté si dnešní doba ţádá i nové přístupy 1512 Analýza příspěvkŧ – téma 5/2000 – Biskupové, kněţí, jáhni, http://snem.cirkev.cz/download/Analyza_prispevku2000-5.htm, (27.8.2008). 1513 Co očekávám od plenárního sněmu, Katolický týdeník 30 (1999), http://snem.cirkev.cz/download/1997- 30.htm, (27.8.2008). 1514 Co očekávám od plenárního sněmu, Katolický týdeník 26 (1998), http://snem.cirkev.cz/download/1998- 26.htm, (27.8.2008). 1515 Co očekávám od plenárního sněmu, in: KT 30 (1998), http://snem.cirkev.cz/download/1998-35.htm, (27.8.2008). 1516 Plenární sněm očima delegátŧ, in: Katolický týdeník 25 (2003), http://snem.cirkev.cz/download/2003- 25.htm, (27.8.2008). 1517 Plenární sněm očima účastníkŧ kniţní ankety, Katolický týdeník 3 (2002), http://snem.cirkev.cz/download/2002-3.htm, (27.8.2008). 1518 Ankety se zúčastnilo zhruba 400 čtenářŧ, dvě třetiny dopisŧ obsahovaly také odpovědi na nepovinné anketní otázky o plenárním sněmu. Většina čtenářŧ uvedla, ţe informace o plenárním sněmu získává pouze z Katolického týdeníku a zároveň, ţe nepatří do ţádného sněmovního krouţku. Odpověď „Farní rada“ se ocitla mezi osmi nejčastějšími na sedmém místě. Nejčastější odpovědí bylo „Společná setkávání, pohoštění na faře“, potom „Pěvecký krouţek“, „Farní časopis“ či „Společné výlety, poutě“, následovaly „Farní kavárna“, „Návštěvy nemocných farníkŧ, charita“, „Farní rada“ a „Společná modlitba rŧţence“. 1519 KULIŠAN Rostislav: Bratrství v církvi, http://snem.cirkev.cz (Příspěvky ke sněmu – Laici v církvi – Bratrství v církvi), (27.8.2008). 585 Přílohy P 10 a i o těch je zapotřebí se společně radit, zvaţovat všechny podněty, ţádosti a přání (LG 37). Konkrétně by se toto mělo uskutečňovat pomocí správně fungujících farních rad podle stanov vydaných ještě arcb. Vaňákem (1991). Kromě obecně známých úkolŧ by bylo moţné a jistě i potřebné, aby se farnost jako taková více scházela a spolu diskutovala. Např. v neděli odpoledne nebo i dopoledne po mši sv. by mohli farníci posedět u čaje nebo kávy v nějaké vhodné místnosti (v létě i venku), kde by se pak snadněji našli ti, kteří by mohli přispět svojí odborností v rŧzných oblastech ţivota farnosti. Vědělo by se také o těch, kteří jsou v rŧzných nesnázích, a hledaly by se zpŧsoby pomoci a samozřejmě by bylo snazší najít i více lidí ochotných ke spolupráci, aby pořád nedělali všechno moţné stále ti samí. Výsledkem by mělo být pak opravdové svědectví pro okolní svět, ţe Evangelium skutečně ţijeme a ne o něm jen mluvíme.” Marie Zimmermannová, která ve sém článku „Uplatňování principu synodality církve v naší diecézi“1520 navazuje na sněmovní příspěvek Miroslava Šimáčka z I. zasedání,1521 vysvětluje „princip synodality zaloţený na setkáních, kde se jejich účastníci společně radí při hledání nejlepšího řešení konkrétních úkolŧ a otázek“, který v církvi existuje vedle principu hierarchického. Zmiňuje Šimáčkŧv dŧraz na dŧleţitost promyšleného výběru spolupracovníkŧ a jejich systematické přípravy, protoţe, podle jeho názoru, „jen tak bude moţno vytvářet takové struktury církve, které by ukazovaly její laskavou tvář a které by evangelizovaly“, a vztahuje tento pohled nejen na poradní struktury na úrovni diecéze, ale i na úrovni farností. Poté podává zajímavý přehled o královéhradecké diecézi: „Na diecézní úrovni pŧsobí vedle sboru poradcŧ dalších dvanáct rad a komisí. Pastorace se nejvíce týká činnost biskupské, kněţské, pastorační a ekonomické rady. Na úrovni farností se jedná o pastorační a ekonomické rady farnosti. Statistika za rok 2002 uvádí, ţe v celkem 445 farnostech diecéze pŧsobí 269 ekonomických rad farnosti (ty jsou podle Kodexu církevního práva povinné) a 147 pastoračních rad farnosti. Farností, ve kterých ţije duchovní správce farnosti, je 140.“ Ještě zajímavější jsou pak dále zmíněné výsledky anonymní ankety mezi kněţími: „Z anonymní ankety mezi kněţími na diecézním kněţském dni v listopadu r. 2003 vyčteme, ţe 55% ze 114 hlasujících duchovních hodnotí pozitivně činnost ekonomických rad farností, 41% nevýrazně a negativně pouze 4% z nich. K pŧsobení pastoračních rad ve farnostech se vyslovilo 99 duchovních, z nichţ 53% hodnotí pastorační rady pozitivně, 41% nevýrazně a 6% negativně.” Coţ poté komentuje: „Jedná se však jen o pohled ze strany kněţí, kteří jsou duchovními správci farností. Bylo by asi poněkud obtíţné, ale přece jen zajímavé, získat názory ‚druhé strany„. Kdo ví, k jakým výsledkŧm bychom dospěli, kdyby činnost pastoračních a ekonomických rad hodnotili věřící ve svých farnostech.“ Jako „naprostou samozřejmost“ chápe pastorační rady ve farnostech pomocný biskup praţské arcidiecéze Karel Herbst, kdyţ ve svém slově k zakončení sněmu píše:1522 „Jeden z účastníkŧ naší komise mi před odjezdem na sněm ještě poslal mail s prosbou, ať určitě učiníme výzvu k zakládání ekonomických a pastoračních rad farností. Proč ale připomínat něco, co by mělo být naprostou samozřejmostí? Pokud si některý pan farář tuto formu pomoci nepřeje, protoţe chce farnost vést po svém, šidí sebe i farnost. Jeden neudělá a nezařídí to, co dokáţe řada pomocníkŧ. Po dobu mého pŧsobení v rŧzných farnostech jsem povaţoval za naprostou samozřejmost radit se s laiky a ptát se, jak řešit tu či onu věc. Nejen, ţe se správné řešení lépe najde při konzultaci více názorŧ, ale ti lidé začnou mít pocit, ţe farnost je skutečně jejich, ţe velmi záleţí na tom, kdo a kde přiloţí ruku k společnému dílu.“ 1520 ZIMMERMANNOVÁ Marie: Uplatňování principu synodality církve v naší diecézi, in: Informace královéhradecké diecéze 2 (2004), http://snem.cirkev.cz/download/2004-2.htm, (27.8.2008). 1521 ŠIMÁČEK Miroslav: Biskup a struktury církve, http://snem.cirkev.cz (Archiv – Příspěvky prvního zasedání – Pondělí, 7. 7. 2003 – P. Miroslav Šimáček), (27.8.2008). 1522 HERBST Karel: Sněm katolické církve skončil, ACAP 7-8 (2005), k dispozici na Arcibiskupství praţské, http://www.apha.cz/snem-katolicke-cirkve-skoncil, (19.9.2008). 586 Přílohy P 10 Hlouběji ve své reflexi prvního zasedání sněmu zachází jeho tehdejší sekretář a pastorální teolog Pavel Ambros v textu „Nenechme si vzít budoucnost”.1523 Po načrtnutí principu synodality na rovině celosvětové a místní církve pak upozorňuje na potíţe, se kterými se praktické uplatňování synodality na místní úrovni setkává. Dŧvodem je podle něho „často mechanické přenášení zvyklostí demokratických principŧ, zaloţených na rozhodnutí většiny, do ţivota církevních institucí (synody, kněţská rada, diecézní pastorační rada, pastorační rada ve farnosti, kurie, sdruţení věřících, spolky atd.) a jejich ztotoţnění s principem synodality, který se však opírá o rozhodování vycházející ze zjevené pravdy a jeho dějinném předávání osobně garantovaným společenstvím biskupŧ.“ Tento zmatek je pak podle Ambrose umoţňován „mnohdy nedostatečnou reflexí teologicko-spirituální a faktickým upřednostněním jednostranného sociologického vnímání církevního dění“ a přispívá k němu i „nedostatečné fungování církevních institucí, dotýkajících se běţného ţivota kněţí, věřících, a běţné administrativy, organizace, plánování, rozhodování a kontroly činnosti církve k tomu často napomáhá.“ Podobně odborně-teologicky se nad sněmem zamýšlí další pastorální teolog Petr Ţůrek. Ve svém článku „Mládí a synodalita církve“1524 do časopisu pro mladé píše: „Společně se o něco snaţit, kráčet ‚po cestě„ s jinými, naslouchat Jemu a sobě navzájem, slavit - to patří k běţným projevŧm ţivota. […] Pojem synodalita je novým slovem v ţivotě církve. Objevuje se stále častěji od konce šedesátých let jako pojem, který chce novým zpŧsobem vyjádřit v duchu 2. vatikánského koncilu ţivotodárnost vztahŧ, kterou s sebou nese vnímání církve jako Boţího lidu, jako mnohotvárného společenství, jako symfonie mezi všeobecným a sluţebným kněţstvím. V konkrétním ţivotě se synodalita projevuje mnoha zpŧsoby. Setkáváme se s ní ve farnostech, kde se projevuje jako účast v pastorační nebo ekonomické radě. Kvalitativně jinak jí nacházíme v kolokviích, kongresech, setkáních a podobně strukturalizovaných shromáţděních církevního společenství. […] Synodalita se stejně podstatně projevuje i v liturgickém slavení; a to nejen ve mši svaté, ale i ve společném slavení jiných svátostí, v rŧzných poboţnostech, exerciciích, v lectio divina atd. Dále také v konkrétních pracovních zasedáních, kde se projednávají problémy, připravují řešení, či programují další kroky. I zde je moţné dbát o kulturu bratrského naslouchání a dialogu. […] Jedním z nejdŧleţitějších kriterií k výběru lidí je i ‚správný člověk na správné místo„.“ Proto také Ţŧrek mladým dává praktickou radu: „Pro vnitřní strukturu a vzájemné propojení je nutné, aby na kaţdém jednotlivém Úseku byl animátor (zodpovědný) – zástupce – skupinka (doporučuji tam, kde jsou mladí lidé členy rŧzných rad – např. pastorační rady – byli zastoupeni dva, tři nebo jako malá skupinka).“ P 10.4 PRF V PŘÍSPĚVCÍCH ÚČASTNÍKŦ SNĚMU Během dvou zasedání sněmu se zmínka o farních radách či pastoračních radách ve farnostech objevila jen ve dvou příspěvcích (z celkem 78 příspěvkŧ pronesených na I. zasedání, 12 výstupŧ z tematických skupin na I. zasedání, 44 příspěvkŧ zaslaných před II. zasedáním a 26 příspěvkŧ pronesených na II. zasedání).1525 Prvním z nich byl příspěvek P. Adriána Zemka na prvním zasedání sněmu ve středu 9. 7. 2003.1526 Tehdejší generální vikář plzeňské diecéze po návrzích směřujících k posílení odvahy přizpŧsobit územní strukturu farností reálné situaci navrhuje doplnit do sněmovního 1523 AMBROS Pavel, Nenechme si vzít budoucnost. Nad prvním zasedáním Plenárního sněmu Katolické církve v ČR, ChristNet 7. 7. 2003, http://snem.cirkev.cz/download/2003-ChristNet4.htm, (27.8.2008). 1524 ŢŦREK Petr: Mladí a synodalita církve. Budoucnost, na které mŧţeme spolupracovat, in: Budoucnost církve 1 (2001), http://snem.cirkev.cz/download/2001-Budoucnost_cirkve.htm, (27.8.2008). 1525 Srov. soubory příspěvkŧ účastníkŧ Plenárního sněmu katolické církve v ČR, http://snem.cirkev.cz (I. zasedání plenárního sněmu – Materiály prvního zasedání – Příspěvky prvního zasedání a II. zasedání Plenárního sněmu – Příspěvky účastníkŧ II. zasedání). 1526 ZEMEK Adrián: bez názvu, http://snem.cirkev.cz (I. zasedání plenárního sněmu – Materiály prvního zasedání – Příspěvky prvního zasedání – Středa, 9. 7. 2003 – P. Adrián P. Zemek, OPraem), (27.8.2008). 587 Přílohy P 10 dokumentu také následující odstavec (§68c): „Sněm vybízí biskupy i ostatní místní ordináře, aby formací, povzbuzováním i napomínáním dopomohli k proměně zpŧsobu vedení farnosti od autokratického k synodálnímu. Ať farář vyuţívá všechny vhodné moţnosti podělit se o odpovědnost za ţivot farnosti s ostatními věřícími. Ať ordináři nadále netrpí nefunkčnost či dokonce neexistenci ekonomických a pastoračních rad ve farnostech a i jinak ať podporují ducha spolupráce pastýře – nositele sluţebného kněţství s ostatními věřícími – nositeli kněţství křestního. Ať navrhnou a uvedou v ţivot takové mechanismy práce farních a ekonomických rad, aby se na jedné straně farář nemohl schovávat za ‚rozhodnutí„ těchto farních grémií, ani aby nestál pod jejich diktátem.“ Druhá ze zmínek o PRF zazněla opět na prvním zasedání sněmu ve výstupu z tematické pracovní skupiny na téma „Ţivot kněţí a jáhnŧ v místní církvi“1527 ve středu 9. 7. 2003. Tam v seznamu nazvaném „Téma, o kterém chceme hovořit“ se na posledním 14. místě objevilo téma: „Pastorační a ekonomické rady farnosti – a kněţí”. V dalším prŧběhu skupiny se na toto téma ale jiţ nedostalo. Nepřímo se pak téma pastoračních rad farností objevuje v dalším z příspěvkŧ pronesených na prvním zasedání sněmu, ve kterém se Miroslav Šimáček věnuje tématu „Biskup a struktury církve“.1528 Rozvíjí zde princip synodality ve sluţbě biskupa, který se týká i otázky „církevních struktur (kurií, rŧzných rad, komisí atd.)“. Konstatuje dŧleţitost výběru členŧ těchto poradních struktur a pak rozvíjí styl jejich práce odpovídající vlastnímu poslání církve a prohlubující je. Přestoţe zde má autor na mysli především struktury na diecézní úrovni, lze zmíněné principy chápat jako platné pro synodální struktury vŧbec, tj. i pro pastorační rady farností. Šimáček po zdŧraznění dŧleţitosti přiměřené formace a vzdělávání, přesného určení kompetencí a hodnocení zde říká: „Jen tak bude moţno vytvářet takové struktury církve, které by ukazovaly její laskavou tvář a které by evangelizovaly. Církev je postavena na hierarchickém principu. Je zde však také princip synodality, skrze kterou je téţ Kristus přítomen ve své církvi (Mt 18,20). CIC stanoví moţnosti vyuţití tohoto prvku ţivota církve v poradních orgánech. Je třeba vyuţít jej k solidní práci […]. Měl by se stát dokonce běţným nástrojem práce dnešní církve. Biskup pak získává zpětnou vazbu, pomoc v hledání nových cest a zdroj inspirace. Je třeba se chránit formalismu v činnosti těchto orgánŧ. Jestliţe se v modlitbě a solidním hledání dojde k určitým závěrŧm, je třeba je také realizovat a vyhodnocovat jejich účinnost. Jestliţe se tak neděje, dojde poměrně rychle ke ztrátě zájmu zúčastněných kněţí i laikŧ, k rezignaci a pocitu znechucení. Ztrácíme pak pro církev tolik potřebnou energii a kreativitu a ještě si vzájemně bereme čas. Nemŧţeme si dovolit hazardovat duchovním, intelektuálním a lidským potenciálem (srov. NMI 44, 45).” Dvě další nepřímé zmínky směřující k tématŧm úzce spojeným s rolí PRF nakonec najdeme v příspěvcích zaslaných sněmu před jeho II. zasedáním. První je v příspěvku Marka Výborného,1529 kde autor kromě jiného kritizuje necitlivá krácení materiálu z komise o laicích a píše: „Kap. ‚Laici v církvi„ povaţuji v mnohém, v porovnání s textem odborné komise, za neopodstatněně zestručněnou a vzhledem k tomu i jako značně nesourodou (dŧsledek prostého vypouštění odstavcŧ a celých kapitol). Chybí zde zmínka o participaci laikŧ na kněţské, prorocké a pastýřské sluţbě, o otázkách hledání autentické podoby duchovního ţivota laikŧ (křesťanský ţivotní styl). Ten by se totiţ neměl omezovat pouze na laiky aktivně činné v pastoraci. Vypuštěn byl poukaz na podstatný prvek 1527 Ţivot kněţí a jáhnŧ v místní církvi, http://snem.cirkev.cz (I. zasedání plenárního sněmu – Materiály prvního zasedání – Výstupy z tematických skupin – Středa, 9. 7. 2003 – Ţivot kněţí a jáhnŧ v místní církvi), (27.8.2008). 1528 ŠIMÁČEK Miroslav: Biskup a struktury církve, http://snem.cirkev.cz (Archiv – Příspěvky prvního zasedání – Pondělí, 7. 7. 2003 – P. Miroslav Šimáček), (27.8.2008). 1529 VÝBORNÝ Marek, Nástin příspěvku do diskuse – II. zasedání Plenárního sněmu KC v ČR, Velehrad 6. – 10.7. 2005, http://snem.cirkev.cz (II. zasedání Plenárního sněmu – Příspěvky účastníkŧ II. zasedání – Příspěvky účastníkŧ zaslané před zasedáním sněmu – Mgr. Marek Výborný), (27.8.2008). 588 Přílohy P 10 subsidiarity a s tím související odvahu k podpoře nových tvŧrčích aktivit. Za dŧleţité také povaţuji zodpovědnost laikŧ (a nejen jich) za své celoţivotní vzdělávání. Konkrétním závěrem by bylo vhodné řešit také otázku participace laikŧ na zodpovědnosti za své společenství (farnost).“ Druhá, stejným směrem odkazující zmínka je v příspěvku Jiřího Zajíce,1530 který (pro konečnou podobu textu ovšem, stejně jako předchozí příspěvek, bezvýsledně) doporučuje kromě navrácení konkrétních odstavcŧ s rozvedením „kněţské, prorocké a pastýřské roviny laické existence a jejich spětí v poslání“ také toto: „V části Laici v církvi doporučuji vrátit velice inspirativní myšlenku o vzájemném respektu laikŧ a kněţí, jak je vyjádřena konkrétně ve 48.odstavci pŧvodní verze textu „Laici v církvi“ (oddíl Komunikace a spolupráce mezi kleriky a laiky).“1531 P 10.5 PRF V PŘÍPRAVNÝCH SNĚMOVNÍCH DOKUMENTECH Jak se výše načrtnuté procesy sněmovního hledání v oblasti prezentace poslání a role pastoračních rad farností postupně promítaly do přípravných sněmovních dokumentŧ? P 10.5.1 Lineamenta V prvním pracovním sněmovním textu nazvaném „Lineamenta“,1532 po zmínce o ustanovení „pastorační rady diecéze“ v roce 1968 (čl. 100) pak ve stati na téma „Farnost“ čteme: „Všeobecně se pociťuje potřeba rŧstu odpovědnosti farníkŧ za rŧzné prvky ţivota farnosti“ (čl. 198). A vzápětí: „První pastorační rady vznikaly v roce 1968 a záhy byly státní mocí likvidovány. Po roce 1990 vznikaly farní rady nejprve ţivelně, postupně si jednotlivé diecéze pro ně vytvořily diecézní stanovy. Dnes vznikají tam, kde je o ně zájem, nejsou povinně nařízeny“ (čl. 199). Později, ve stati nazvané „Laici, sdruţení křesťanŧ, církevní hnutí“, je zmíněna nutnost „podpory vzájemného dialogu mezi kněţími a laiky“ (čl. 251) a vzápětí je konstatováno: „Laici dosvědčují svou ochotu ke spolupráci nejen v pastoračních a ekonomických farních radách, ale také v řadě činností, potřebných pro chod farností, které nezištně a vytrvale vykonávají“ (čl. 252). P 10.5.2 Instrumentum laboris Druhý pracovní sněmovní dokument nazvaný „Instrumentum Laboris“,1533 který vznikl na základě připomínek k dokumentu předchozímu a byl výchozím dokumentem pro první sněmovní zasedání, se o pastoračních či farních radách vŧbec nezmiňuje, a to i přesto, ţe poměrně obšírně mluví o farnosti jako „základní buňce církve“, která má „dovnitř i 1530 ZAJÍC Jiří: Laici v církvi a ve společnosti. Poznámky, http://snem.cirkev.cz (II. zasedání Plenárního sněmu – Příspěvky účastníkŧ II. zasedání – Příspěvky účastníkŧ zaslané před zasedáním sněmu – Mgr. Jiří Zajíc – Zajíc-laici), (27.8.2008). 1531 Ve zmíněném pracovním textu čteme: „Koncepce církve jako společenství byla koncilem pouţita i pro stanovení vzájemného poměru kléru a laikŧ. Na bratrskou vzájemnost a odkázanost kněţí a laikŧ 2. vatikánský koncil neustále poukazuje. ‚Duchovní pastýři… ať uznávají a podporují dŧstojnost a odpovědnost laikŧ v církvi. Ať rádi vyuţívají jejich moudrých rad, svěřují jím s dŧvěrou úkoly ve sluţbě církve a ponechávají jim svobodu a prostor k jednání, ba ať je povzbuzují k tomu, aby se dávali do práce i z vlastního podnětu„ (LG 37). Na druhou stranu jsou laici vybízeni, aby konali své úkoly v církvi a ve světě společně s biskupy a kněţími. ‚Laici… ať přijímají ochotně a s křesťanskou poslušností to, co stanoví duchovní pastýři jako Kristovi zástupci, jako učitelé a vedoucí církve. Ať v tom následují příklad Krista„ (LG 37). Dŧleţité je si povšimnout, ţe v obou případech není pozice (klerikŧ či laikŧ) vymezena tím, nač má její nositel ‚právo„, nýbrţ tím, co má u druhého respektovat.“ Laici v dnešním světě. Práce komise č. 5 mezi 1. a 2. zasedáním Plenárního sněmu Katolické církve v ČR. Text odsouhlasený na jednání 5. komise 10. září 2004, Praha 25. června 2005, Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR, http://snem.cirkev.cz, č. 48. 1532 Lineamenta k přípravě plenárního sněmu Katolické církve v České republice, Sekretariát PKPS září 2002. Dokument spíše analytického rázu je členěn na dvě části, „Historická analýza“ a „Analýza současné situace“, a je uzavřen výzvou ke hledání priorit. 1533 Instrumentum Laboris, Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR, http://snem.cirkev.cz (I. zasedání plenárního sněmu – Materiály prvního zasedání – Instrumentum Laboris), (27.8.2008). 589 Přílohy P 10 navenek má naplňovat základní charakteristiky církevního společenství (martyria – leiturgia – diakonia – koinonia)“ a jejíţ farníci jsou „nositeli charismat“ (§ 67). P 10.5.3 Dokumenty sněmovních komisí Některé ze sněmovních komisí (tematických skupin), které pracovaly mezi prvním a druhým zasedáním, vydaly výsledky své práce jako pracovní podklady pro účely druhého zasedání. Sněmovní komise č. 1 pro duchovní četbu dějin vydala dokument „Putování církve českými dějinami“,1534 sněmovní komise č. 2 pro statistická východiska a analýzu vydala dokument „Statistické podklady“1535 a sněmovní komise č. 5 pro ţivot a poslání laikŧ v naší církvi vydala dokument „Laici v dnešním světě“.1536 Zatímco v prvních dvou dokumentech ţádná zmínka o farních radách nebo pastoračních radách farností není, ve zmíněném dokumentu zpracovaném komisí pro laiky je naopak dŧraz na dŧleţitost role pastoračních rad farnosti velký. Ve druhé části tohoto pracovního materiálu (nazvané „Laici v církvi“)1537 se autoři jak z teologického, tak sociologického či historického hlediska nejprve kriticky věnují „církvi, ve které ţijeme“ (kap. I.), aby se pak věnovali rozvinutí témat „laici v církvi“ (kap. II.) a „vytváření funkčního křesťanského společenství“ (kap. III.). Klíčová témata z těchto poměrně rozsáhlých textŧ pak byla sumarizována do několika odstavcŧ finální podoby sněmovního dokumentu.1538 Následuje kapitola s názvem „Podíl laikŧ na ţivotě místní církve, spoluzodpovědnost za církev“ (kap. IV.), která je pro naše téma klíčovou. Hned v jejím prvním odstavci, nazvaném „Institucionální moţnosti a role laikŧ v nich“, čteme: „Na základě CIC a partikulárního práva je moţné v mnoha ohledech předávat laikŧm spoluodpovědnost za ţivot místního (farního) společenství. V některých farnostech pracují anebo vznikají pastorační rady farnosti. Ty mohou sehrát a často sehrávají pozitivní roli právě při dalším rozvoji společenství farnosti. Je proto nezbytné zřídit pastorační rady ve všech farnostech.1539 Tyto pastorační rady však nesmí být pouze formálními orgány, ale musí se aktivně zapojovat do chodu farnosti. Je zřejmé, ţe tento poţadavek musí doprovázet po velmi dŧkladné analýze provedená reforma současné farní struktury.“1540 Tento silný dŧraz na roli PRF při utváření místního společenství pak do finálního textu pronikl pouze ve velmi oslabené podobě.1541 Obsáhleji pak byly převzaty další texty z kap. IV. o ochotě kněţí předávat odpovědnost a ochotě laikŧ ji převzít, o specifickém přínosu ţen, o čtyřech hlavních oblastech poslání farnosti a o dŧleţitosti „komunikace a spolupráce mezi kleriky a laiky“ (čemuţ je v materiálu věnována celá kap. V.).1542 1534 Putování církve českými dějinami. Práce komise č. 1 mezi 1. a 2. zasedáním Plenárního sněmu, text odsouhlasený na jednání 1. komise 20. června 2005, Praha 20. června 2005, http://snem.cirkev.cz (Základní dokumenty plenárního sněmu – Závěrečné dokumenty – Putování církve českými dějinami), (27.8.2008). 1535 Náboţenská situace v ČR současnosti. Statistické podklady. Práce komise č. 2 mezi 1. a 2. zasedáním sněmu, Praha, 13. června 2005, http://snem.cirkev.cz (II. zasedání plenárního sněmu – Materiály II. zasedání Plenárního sněmu – Statistické podklady), (27.8.2008). 1536 Laici v dnešním světě. Práce komise č. 5 mezi 1. a 2. zasedáním Plenárního sněmu Katolické církve v ČR. Text odsouhlasený na jednání 5. komise 10. září 2004, Praha 25. června 2005, Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR, http://snem.cirkev.cz (Základní dokumenty plenárního sněmu – Závěrečné dokumenty – Laici v dnešním světě), (27.8.2008). 1537 Na této části podle jejího záhlaví (Laici v dnešním světě, 42) spolupracovali Jindřich Šrajer (kap. I.), Marek Výborný (kap. II. aţ V. + celková redakce), Jiří Zajíc (kap. II. a VI.), Jiří Vymazal (kap. VI.), Josef Zeman (kap. VII.) a Karel Ţeníšek (kap. VIII.). První část je nazvána „Laici v současné české společnosti“ a kapitoly i odstavce jsou v kaţdé části číslovány samostatně. 1538 Srov. Ţivot a poslání, čl. 22 – 25. 1539 Na tomto místě, zvýrazněném autory textu tučně, je vloţena následující poznámka pod čarou (62): „Pokud se sněm s touto myšlenkou ztotoţní, nechť je dle norem CIC zpracována formou partikulárního práva.“ 1540 „Laici v dnešním světě“, čl. 40. 1541 Srov. Ţivot a poslání, čl. 32. 1542 Srov. Ţivot a poslání, čl. 27 – 31. 590 Přílohy P 10 P 10.6 ŢIVOT A POSLÁNÍ KŘESŤANŦ V CÍRKVI A VE SVĚTĚ V pracovní verzi závěrečného sněmovního dokumentu „Ţivot a poslání křesťanŧ v církvi a ve světě“,1543 která vznikla redakcí podkladŧ z jednotlivých komisí a jejich sloučením do jednoho dokumentu, najdeme o PRF dvě zmínky, které pak byly téměř doslova1544 převzaty do oficiálně schválené verze dokumentu, o kterém je pojednáno dále. Právě v této fázi redakční úpravy sněmovního dokumentu sekretariátem sněmu byl výše zmíněný silný dŧraz na dŧleţitost poradních grémií ve farnosti oslaben. Do pracovní verze dokumentu, o které se jednalo na druhém zasedání, se tak nedostala ani ona výše zmíněná ţádost komise pro laiky, aby sněm, pokud se s tím ztotoţní, do partikulárního práva zapracoval směrnici, ţe je „nezbytné zřídit pastorační rady ve všech farnostech“.1545 Jak jsme viděli výše, ani ţádný z příspěvkŧ delegátŧ sněmu se pak jiţ tento návrh do konečného znění dokumentu „vrátit“ nesnaţil.1546 Konečná podoba závěrečného dokumentu sněmu „Ţivot a poslání křesťanŧ v církvi a ve světě“ (ŢaP)1547 je rozčleněna na dvě hlavní části, z nichţ první se zabývá spíše vnitřním ţivotem církve a druhá pak pŧsobením církve v širší společnosti.1548 O PRF se dokument zmiňuje na jediných dvou místech, a to ihned na začátku první části. První zmínka o PRF je v dokumentu zasazena do kapitoly nadepsané „Laici v církvi“ (srov. ŢaP 22–32). Zde dokument vychází z teologie 2. vatikánského koncilu o Boţím lidu a účasti na trojím Kristově úřadu ústící do poslání křesťana uvnitř církevního společenství i v širší společnosti (srov. ŢaP 22 a 23). Základním prostorem („platformou“) pro uskutečňování tohoto poslání je podle dokumentu pro křesťana „společenství, jehoţ kořenem je samotný zpŧsob Boţího bytí – Boţí Trojice – i definitivní forma budoucí proměny celého stvoření, totiţ jeho sjednocení v Kristu“ (ŢaP 24). Farnost pak dokument vnímá jako „základní prostor pro uskutečňování ţitého křesťanského společenství“, a proto by jí „měl charakterizovat duch otevřenosti, vstřícnosti, dŧvěry, úcty, upřímnosti a komunikace zaloţené na lásce“ (č. 24). Kromě tohoto „základního 1543 Ţivot a poslání křesťanŧ v církvi a ve světě. Práce sněmovních komisí mezi 1. a 2. zasedáním Plenárního sněmu Katolické církve v ČR. Pracovní text z 22. dubna 2005, Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR, http://snem.cirkev.cz (Základní dokumenty plenárního sněmu – Závěrečné dokumenty – pŧvodní verze), (27.8.2008). 1544 Jediný rozdíl je v dovětku „…a to nejen za místní církev (farnost)“, který najdeme v pracovní verzi dokumentu (Ţivot a poslání… Pracovní text z 22. dubna 2005, č. 27), ale který se do jeho konečné podoby nedostal (Ţivot a poslání, čl. 32). 1545 Srov. pozn. pod čarou v této dizertaci č. 516 a související text. Srov. „Laici v dnešním světě“, č. 40 a tamní pozn. pod čarou č. 62. 1546 Jeden z delegátŧ sněmu, který byl zároveň členem komise pro laiky, tento proces komentuje takto: „Do podkladŧ pro jednání […] se z kapitoly Laici v církvi […] dostalo jen malé torzo, v němţ uţ tahle část vŧbec nebyla […] . To, ţe jsem pak na samotném jednání sněmu zrovna tuhle záleţitost znovu ‚nezvedli„, vyplývalo především z toho, ţe jsme měli několik jiných ‚bojových linií„, na nichţ nám záleţelo mnohem víc – například jsme do závěrečného textu vrátili podstatnou pasáţ o rodině, zdŧraznění trojího úřadu křesťanŧ-laikŧ a jeho charakteristiku (kněz, prorok a pastýř), pasáţ o morální závaznosti politické zodpovědnosti křesťanŧ a ještě další věci […] . Nelze přitom tvrdit, ţe celkový prŧběh 2. plenárního zasedání byl ‚záměrně zmanipulován„, aby se uţ nic nedalo projednat, ale daleko nejspíš to byl výsledek manaţerské neschopnosti připravit jednání tak, aby tam bylo dost prostoru i pro diskusi a řešení některých aktuálních záleţitostí – které nebyly součástí materiálu. Součástí té neschopnosti byla i jiţ zmíněná fáze tvorby celkového materiálu z podkladŧ pracovních komisí.“ E-mail Jiřího Zajíce (Jiri.Zajic@adam.cz) Petru Hruškovi (agas@centrum.cz) ze dne 6. února 2008, 22:41. 1547 Ţivot a poslání křesťanŧ v církvi a ve světě. Závěrečný dokument Plenárního sněmu katolické církve v ČR, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 1548 Zatímco první část (zahrnující č. 1 – 221) je trochu nelogicky nadepsána názvem celého dokumentu „Ţivot a poslání křesťanŧ v církvi a ve světě“ (ŢaP 9), druhá část (ŢaP 222–369) se nazývá „Církev ve světě“ (ŢaP 74). I vzhledem ke grafické úpravě obsahu pracovní verze dokumentu (Ţivot a poslání… Pracovní text z 22. dubna 2005) se lze domnívat, ţe jako vlastní nadpis pro celou první část byl míněn nadpis „Vnitřní ţivot církve“ (umístěný před ŢaP 22), který odpovídá jak obsahu první části dokumentu s vnitrocírkevními tématy, tak koresponduje s nadpisem části druhé. 591 Přílohy P 10 prostoru“ však také dokument připouští, ţe takovéto skutečně ţité společenství dnes mnozí zaţívají i mimo tradiční farní struktury, např. v menších komunitách, nových hnutích či tzv. „malých základních společenstvích“ (ŢaP 24). Dokument pak zmiňuje některé „překáţky vytváření skutečných farních společenství“: pasivitu velké části laikŧ, neschopnost respektovat rozmanitost a vyuţít ji ke spolupráci a udrţování autokratického modelu sluţby faráře (srov. ŢaP 25). Pozitivně je zde řečeno: „Farnost není jenom územní jednotka či ‚okruh lidí„ spravovaných farářem, je to společenství lidí se vzájemnými vztahy a odpovědností“ (ŢaP 25). V následujících čtyřech článcích (ŢaP 26 – 28) pak dokument tuto spoluzodpovědnost všech ve farnosti rozvíjí ve čtyřech základních oblastech ţivota a sluţby farnosti, které nazývá řeckými označeními: slavení bohosluţby (liturgia), svědectví slova (martyria), sluţba lásky (diakonia) a vytváření společenství (koinonia). Po zdŧraznění nutnosti odpovídající a přiměřené formace, podpŧrných struktur a transparentních finančních tokŧ (ŢaP 30) a připomenutí specifičnosti poslání muţŧ a ţen (ŢaP 31) pak dokument na závěr této části zmiňuje dva nutné předpoklady všeho výše zmíněného: jednak „ochotu laikŧ vystoupit z pasivity“ a „převzít aktivně spoluodpovědnost“, na druhé straně pak „ochotu kněţí zvát laiky ke spoluzodpovědnosti, vzájemně komunikovat a spolupracovat“ (ŢaP 32), přičemţ dokument připouští, ţe v této oblasti u nás existují problémy a jsou vytvořeny „neţádoucí modely“, a to „na obou stranách“ (ŢaP 32). Závěr tohoto odstavce, naznačující cestu dál, pro jeho dŧleţitost pro naše téma ocitujeme doslova: „Jde o nalezení nového místa laikŧ i duchovních jak v církvi, tak ve společnosti a získání pochopení pro toto hledání. Přitom se nejedná o jedno rozhodnutí, ale o dlouhodobý ţivý proces. Je třeba analyzovat situaci a postupně usilovat o změny. Zvláštní dŧleţitost při tom má ochota laikŧ – odborníkŧ v rŧzných oblastech – přispívat nezištně svými vědomostmi k práci v církvi. Tento proces posiluje zřízení pastorační a ekonomické rady farnosti, v níţ se laici učí přebírat zodpovědnost“ (ŢaP 32). Oproti materiálu sněmovní „komise o laicích“ zde tedy není navrţeno povinné zřízení pastoračních rad farností ve všech diecézích, avšak rady jsou zde představeny jako významné prostory k učení se spoluzodpovědnosti. Druhá zmínka o PRF v dokumentu navazuje na první a najdeme ji uprostřed kapitoly nadepsané „Kněţství“ (ŢaP 33–59). Po načrtnutí některých rysŧ teologie a praxe kněţské sluţby a měnícího se společenského kontextu (ŢaP 33–37) dokument o kněţích říká: „Jejich úkolem není pouze zajistit konání bohosluţeb, ale především formovat farní společenství. Je nutné připravovat kněze na práci v misijním území i na spolupráci s laiky v atmosféře dŧvěry. Stejně potřebné je disponovat věřící k přijetí reálné pastorační situace i spoluodpovědnosti za ni. Vhodnou formou pomoci se mohou stát pastorační a ekonomické rady farnosti“ (ŢaP 38). Později dokument znovu připomíná, ţe „v podmínkách ţivota a sluţby kněze roste poţadavek na jeho schopnost spolupráce v pastorační sluţbě“ a připomíná nutnost „efektivní a trvalé formace kněze“ pro rozvíjení této schopnosti (ŢaP 40). 592 Přílohy P 11 P 11. SEKUNDÁRNÍ ANALÝZA PLENÁRNÍHO SNĚMU P 11.1 SEKUNDÁRNÍ ANALÝZA DAT A JEJÍ PREZENTACE Tato prezentace sekundární analýzy dat získaných ze sněmovního procesu a sněmovních dokumentŧ navazuje na primární analýzu těchto dat prezentovanou v příloze P 10, kde je také v úvodních odstavcích definována základní otázka dokumentárního výzkumu, popsán historický kontext plenárního sněmu a načrtnuty rozsah a celková metodologie výzkumu. Prezentace sekundární analýzy je opět rozčleněna podle čtyř základních skupiny zkoumaných dokumentŧ: dokumenty týkající se práce sněmovních krouţkŧ (srov. P 11.2); rŧzné příspěvky, články či komentáře v souvislosti se sněmem (srov. P 11.3); předem zaslané příspěvky účastníkŧ či podklady pro jejich příspěvky na obou zasedáních sněmu (srov. P 11.4); základní pracovní dokumenty sněmu a závěrečný dokument (srov. P 11.5). Sekundární analýza navazuje na hrubý obraz základní vrstvy primární analýzy, který je k dispozici v příloze P 10. Následující sekundární analýza zohledňuje jiţ více reflexivní a kontextové vrstvy kvalitativní analýzy. Protoţe zde jde jiţ více o autorské reflexivní shrnutí, neţ o otisk názorŧ zkoumaných autorŧ, místo rŧzných výrazŧ pouţívaných v originálních dokumentech („farní rada“, „pastorační rada farnosti“, „rada“ apod.) budeme zde, pokud vlastní pouţitý výraz nebude předmětem analýzy, pouţívat pouze zkratku PRF. Pokud jsou pro ilustraci v textu pouţité přímé citace ze zkoumaných dokumentŧ, nebudou (jako je tomu v příloze P 10) zvýrazněny kurzívou, ale budou umístěny pouze do uvozovek s následně uvedeným číslem oddílu, kde se tento citát nachází ve zdrojové příloze P 10 (kde pak lze dohledat pŧvodní pramen). Pokud jsou některé delší citáty pouţity spíše jako ilustrace prezentovaného souhrnu či reflexe, jsou ve stejné formě umístěny do poznámek pod čarou. P 11.2 PRF A SNĚMOVNÍ KROUŢKY Sněmovní krouţky, k jejichţ zakládání vyzvali všichni čeští a moravští biskupové společným pastýřským listem v březnu 1998,1549 se formálně scházely v letech 1999 – 2002. Věřící v nich diskutovali nad zadanými tématy ze ţivota a sluţby církve a některé z těchto krouţkŧ výsledky svých diskusí předávali sněmovnímu sekretariátu (celkem 5562 zápisŧ z přibliţně 250 sněmovních krouţkŧ). Dokumentární výzkum se v této oblasti týkal pracovních materiálŧ, na základě kterých sněmovní krouţky diskutovaly, souhrnných analýz zápisŧ z těchto krouţkŧ (srov. přehlednou tabulku v příloze P 10.2) i kompletního souboru všech zápisŧ sněmovních krouţkŧ za celé jejich pracovní období. Do této části analýzy jsme pak také přičlenili některé články z rŧzných zdrojŧ, které se nějak dotýkaly tématu PRF ve vztahu ke sněmovním krouţkŧm. Prezentace souhrnných výsledkŧ analýzy zápisŧ z krouţkŧ je zde rozčleněna podle jednotlivých let jejich práce s následným dodatkem analyzujícím rŧzné články týkající se práce sněmovních krouţkŧ.1550 P 11.2.1 PRF v práci krouţkŧ v roce 1999 Téma „farních rad“ se objevilo jiţ na začátku práce sněmovních krouţkŧ,1551 a to v „Anketě pro výzkum názorŧ účastníkŧ sněmovního procesu“ z prosince 1998,1552 kde téma farních rad sněmovní krouţek mládeţe navrhuje jako jedno ze sněmovních témat. 1553 I 1549 Srov. např. RADKOVSKÝ František, Výzva všem věřícím, správcŧm farnostní a všem křesťanským společenstvím k vytváření sněmovních krouţkŧ v diecézi a ve společenstvích zasvěceného ţivota, Plzeň: Biskupství plzeňské, 1998. 1550 Podrobné podklady k tomuto souhrnu lze nalézt ve stejně členěné příloze P 10.2. 1551 Podrobná prezentace výsledkŧ výzkumu zápisŧ ze sněmovních krouţkŧ tohoto roku je k dispozici v příloze P 10.2.1. 1552 Analýza ankety sněmovních krouţkŧ, http://snem.cirkev.cz (Statistiky a analýzy – Analýza ankety sněmovních krouţkŧ), (27.8.2008). 1553 Srov. příloha P 10.2.1, část „Předvýzkumná anketa“. 593 Přílohy P 11 kdyţ vlastní „Materiál pro sněmovní krouţky“1554 určený na rok 1999 ţádnou přímou zmínku o pastoračních radách farností ani farních radách neobsahoval, téma pastoračních či farních rad v mnohých zápisech z krouţkŧ bylo zřetelně přítomné (84 podchycených výskytŧ).1555 Ve zkoumaných analýzách a zápisech z tohoto roku převaţovalo pojetí pastorační rady jako pastoračního týmu pomáhajícího faráři s pastorací ve farnosti, ale viděly v nich také určitou záruku kontinuity ve farnosti, nástroj reprezentování církve navenek, výraz spoluzodpovědnosti za společné poslání či zpŧsob prohlubování komunikace ve farnosti. Pro některé krouţky bylo toto téma tak dŧleţité, ţe mu věnovaly samostatné téma setkání. Znovu a znovu se však v zápisech objevuje i vyjádření bolesti či zklamání z toho, ţe je často prostor pro dialog a konkrétní spolupráci v rámci farnosti velmi malý, ţe faráři o spolupráci nemají zájem nebo ţe farní rady existují pouze formálně. Stejně tak často se pak v zápisech ozývá volání po zakládání nových farních či pastoračních rad. Některé návrhy však jdou ještě dále a zmiňují rŧzné systémové změny či konkretizace ohledně kompetencí farních rad (např. vyjadřování se k překládání kněţí či dokonce ke kandidátŧm na biskupy) nebo ohledně zpŧsobu jejich fungování (některé krouţky doporučují zavedení demokratických mechanismŧ, jiné zas varují před jejich nekritickým přejímáním, ale doporučují posílit zpŧsob podílení se pastorační rady na rozhodování ve farnosti). Celkově tyto dŧrazy prvního roku práce sněmovních krouţkŧ dobře shrnuje jedna ze souhrnných analýz, které jsou k dispozici: „Při pohledu na souhrn odpovědí vyvstává dŧrazně touha laikŧ po výraznějším zapojení do ţivota církve, po vloţení dŧvěry a z toho vyplývající odpovědnosti za činnosti konané v církvi. V první řadě jde o nabídku ze strany laikŧ, nabízejí své ‚hřivny„, svŧj čas a schopnosti. Mají touhu více se zapojit, nabízejí pomoc nejen ve farních a pastoračních radách, nejen jako lektoři a akolyti, ale také jako partneři, kteří „zasvěcují Bohu svět„ a chtějí nést svŧj díl odpovědnosti. Naproti tomu od kněţí ţádají větší otevřenost vŧči nim, více dŧvěry a z toho plynoucí svěřování úkolŧ, koordinaci farnosti. Ne opravy kostelŧ, ale duchovní vedení, více času na svátost smíření, práci s mládeţí a vzdělávání věřících ve víře. Od biskupŧ pak podporu laických aktivit, komunikaci s farnostmi a formaci kněţí ve své diecézi.”1556 P 11.2.2 PRF v práci krouţkŧ v roce 2000 Druhý rok práce sněmovních krouţkŧ1557 byl na zmínky o pastoračních či farních radách nejbohatší (celkem 190 podchycených výskytŧ),1558 coţ bylo pravděpodobně zpŧsobeno i tím, ţe pracovní sešit „O církvi“1559 se v diskusních otázkách na pastorační rady ve farnostech přímo dotazoval (v otázce 3.1.5 týkající se struktur spoluzodpovědnosti ve farnosti) nebo je zmiňoval (v otázce 4.1.10 týkající se odpovídajícího vzdělání pastoračních spolupracovníkŧ). O farních či pastoračních radách se však zápisy z krouţkŧ často zmiňují i v souvislosti s dalšími diskutovanými okruhy. Například ve světle otázky po praktické rovnosti všech členŧ Boţího lidu (otázka 2.2.6) byla některými krouţky velmi kriticky vnímána pravidla pro sestavování PRF; 1554 Materiál pro sněmovní krouţky, tematický pracovní materiál pro sněmovní krouţky pro rok 1999, schválila Přípravná komise plenárního sněmu v Olomouci 8. 12. 1998, http://snem.cirkev.cz/download/Material-pro-snemovni-krouzky-1999.doc, (27.8.2008). 1555 Zatímco obrat „farní rada“ se v rŧzných tvarech v zápisech z krouţkŧ z roku 1999 vyskytuje 69x, výraz „pastorační rada“ (farnosti) pak 15x; srov. Tabulka 3 na str. 571. 1556 Stručná analýza roku 1999, http://snem.cirkev.cz/download/Strucna_analyza_1999.htm, (27.8.2008). 1557 Podrobná prezentace výsledkŧ výzkumu zápisŧ ze sněmovních krouţkŧ tohoto roku je k dispozici v příloze P 10.2.2. 1558 Zatímco obrat „farní rada“ se v rŧzných tvarech v zápisech z krouţkŧ z roku 1999 vyskytuje 123x, výraz „pastorační rada“ (farnosti) pak 67x; srov. Tabulka 3 na str. 571. 1559 O církvi, tematický pracovní materiál pro sněmovní krouţky pro rok 2000, schválila Přípravná komise plenárního sněmu v Praze 13. 12. 1999, http://snem.cirkev.cz/download/Materialy_2000.htm, (27.8.2008). 594 Přílohy P 11 z jiných krouţkŧ však zaznívala naděje, ţe právě PRF mohou být „lékem“ na tuto dosavadní praktickou funkční nerovnost uvnitř farnosti. Co se týče role a poslání PRF, v zápisech z tohoto roku jsou, kromě funkcí zmíněných jiţ v zápisech z roku předchozího, PRF vnímány také jako nástroje konstruktivní kritiky, jako prostředek komunikace s biskupem či jako znamení ţivé církve. Největší počet vyjádření na téma farní či pastorační rady pak vyvolala výše zmíněná otázka po míře a projevech spoluzodpovědnosti za vlastní farnost a po zkušenostech s “farní, ekonomickou a pastorační radou“ (otázka č. 3.1.5). Díky této otázce se k tématu vyjadřovalo i hodně krouţkŧ (a to ze všech diecézí), v jejichţ farnosti PRF neexistuje, funguje jen formálně nebo nějakým defektním zpŧsobem, i kdyţ se zdá, ţe většina z těchto hlasŧ je zároveň přesvědčena o její uţitečnosti. Pokud jsou prezentovány pozitivní zkušenosti, jde téměř vţdy o zkušenost s praktickou spoluprací v pastoraci v konkrétních oblastech (od výuky náboţenství, přes práci v charitě aţ po úklid kostela), přičemţ PRF je i zde pak často chápána jako pastorační tým nebo skupina farářových pomocníkŧ. Přitom podobnou intenzivní spolupráci zas v jiných farnostech vidí jako moţnou i bez PRF, která je pak chápána spíše jako zbytečná struktura. To, zda je PRF vnímána jako fungující či nefungující je z velké míry určováno osobou jejího předsedy – faráře, spíše neţ otázkami souvisejícími se stanovami (i kdyţ ojediněle byly prezentovány i návrhy směřující např. ke větší „demokratičnosti“ zpŧsobu vzniku či zpŧsobu práce PRF). Nejčastější pozitivní komentáře k práci PRF coby prostoru spoluzodpovědnosti v církvi se objevily z královéhradecké a praţské diecéze. Objevují se komentáře vyjadřující spokojenost s tím, ţe PRF pomáhá stmelovat pŧvodní farnosti, které jsou dnes sloučené v jednu, ţe dává dostatek prostoru pro dialog, ţe slouţí jako organizační struktura farnosti, a to včetně správy financí (někde se rozlišují dvě „farní rady“ – jedna „pastorační“ a druhá „ekonomická“). V rámci reakcí na ostatní otázky pracovního materiálu se pak objevuje několik dalších podnětŧ vzhledem k roli PRF ve farnosti. Je např. navrhováno, aby PRF spoluvytvářela pastorační plán farnosti, je vyjádřena nespokojenost s tím, ţe biskupství toleruje neexistenci pastoračních rad ve farnostech, případně s tím, ţe pak není ţádný nástroj pro komunikaci s biskupem (zvláště v případech výměny faráře). Z několika míst pak zaznívá stíţnost na nedostatečné vzdělání jak farářŧ, tak členŧ pastoračních rad, a z toho vyplývající nepřipravenosti k takovéto formě spolupráce. V jednom z krouţkŧ doporučili inspirovat se ze zkušeností některých řeholí a systematicky se učit jak praktické týmové spolupráci, tak smyslu spoluzodpovědnosti v církvi. Tento sumář pohledŧ na PRF z práce sněmovních krouţkŧ v roce 2000 shrňme opět velmi ilustrativním citátem s jedné ze souhrnných analýz: „Po koncilu došlo k velké změně v sebepojetí Církve a ruku v ruce s tím v chápání úlohy ne-klerikŧ neboli laikŧ. […] V praktické rovině jsou však změny mnohem pomalejší, spíš převaţují staré stereotypy ve vzájemném poměru laikŧ a klerikŧ, a to z obou stran. Ze strany laikŧ z pohodlnosti, ze strany klerikŧ z pocitu ohroţených ‚pozic‟. Bude ještě dlouho trvat, neţ se v české církvi změní mentalita nadřízenosti a podřízenosti, neţ pod pojmem Církev budeme všichni myslet celý Boţí lid a nejen hierarchii - ale nejen myslet: neţ takovou skutečnost budeme ţít.”1560 1560 MATĚNA Jaromír: Ze zápisŧ sněmovních krouţkŧ. Všeobecné kněţství a poslání laikŧ v církvi, in: Informace královéhradecké diecéze 11 (2000), http://snem.cirkev.cz/download/2000-11.htm, (27.8.2008). Srov. také Souhrn podnětŧ sněmovních krouţkŧ k materiálu „O církvi“. Podle zápisŧ z Královéhradecké diecéze zpracoval Jaromír Matěna. Konečná verze – duben 2001, http://www.gybon.cz/matena/cirkev/texty/podn2000.html, (27.8.2008). 595 Přílohy P 11 P 11.2.3 PRF v práci krouţkŧ v roce 2001 Třetí rok práce sněmovních krouţkŧ1561 přinesl v počtu zmínek o pastoračních či farních radách rapidní pokles (celkem 31 podchycených výskytŧ),1562 a to i přesto, ţe pracovní sešit na tento rok „Církev a svět“1563 se o pastoračních radách farností i tentokrát zmiňuje, i kdyţ jen okrajově.1564 Je zřejmé, ţe PRF se pro pŧsobení církve v širší společnosti nepovaţují za tak dŧleţité jako pro její vnitřní ţivot, avšak i zde bylo nakonec moţné nalézt poměrně značný počet zmínek o farních či pastoračních radách ve vztahu k poslání církve v dnešním světě. PRF se tak chápe např. jako nástroj pastorace rodin, potřebných a nemocných, pastoračním radám se přisuzuje spoluzodpovědnost za finanční zabezpečení v pastoraci profesionálně činných farníkŧ, povaţují se za jeden z nástrojů působení církve na kulturu (speciálně na hromadné sdělovací prostředky), spatřuje se nástroj misie na základě pohostinnosti. Podobně jako rok předchozí se PRF však také či dokonce prvotně chápe spíše jako nástroj vnitrocírkevní, např. vhodný k prohloubení vnitrocírkevního dialogu. Podle některých krouţkŧ by se pak křesťané neměli soustředit jen na „sluţbu uvnitř církve” (jejíţ je členství ve farní radě pro mnohé synonymem), ale měli by se angaţovat i ve „veřejném ţivotě”: „Církev má ve světě své nezastupitelné místo. Kaţdý křesťan by měl hájit právo a spravedlnost a cítit se zodpovědným za dobro a pokoj ve světě. Pokud je schopen, má se angaţovat ve farní radě, ale také ve veřejném ţivotě.”1565 Současný zpŧsob fungování pastoračních rad farností je pak někdy dokonce povaţován za něco, co nejen ţe do veřejného svědectví křesťanŧ nezasahuje, ale dokonce mu škodí: „Nevěřící nás kritizují, je na nás přísnější metr. Sami se hádáme, vynášíme spory ven. Farní rada bez rozhodovací moţnosti je na nic, farář si mŧţe dělat, co chce.”1566 P 11.2.4 PRF v práci krouţkŧ v roce 2002 Co se týče pracovních materiálŧ pro tento čtvrtý rok práce sněmovních krouţkŧ,1567 které se zabývaly ţivotem z Boţího slova (pracovní materiál „Bible“)1568 a slavením liturgie (pracovní materiál „Liturgie“),1569 ani jeden se o pastoračních či farních radách nezmiňuje. I přesto se však v reakcích na podněty těchto materiálŧ v zápisech ze setkání krouţkŧ téma farní či pastorační rady objevilo, i kdyţ ještě méně častěji neţ rok předchozí (celkem 14 podchycených výskytŧ).1570 Avšak stále se našly krouţky, které s pastorační radou počítají nejen jako s pracovní liturgickou skupinou, ale jako s prostorem spoluzodpovědnosti za rozvoj slavení liturgie a ţivota z Boţího slova. Nejen jako perličku na závěr naší poutí zápisy ze sněmovních krouţkŧ, ale také jako příklad situace, která svým zpŧsobem zrcadlí mnohé z výše naznačených linií v uvaţování o pastoračních radách farností jakoţto spíše pracovních neţ konzultačních týmech, uvádíme 1561 Podrobná prezentace výsledkŧ výzkumu zápisŧ ze sněmovních krouţkŧ tohoto roku je k dispozici v příloze P 10.2.3. 1562 Zatímco obrat „farní rada“ se v rŧzných tvarech v zápisech z krouţkŧ z roku 2001 vyskytuje 26x, výraz „pastorační rada“ (farnosti) pak 5x; srov. Tabulka 3 na str. 571. 1563 „Církev a svět“, tematický pracovní materiál pro sněmovní krouţky pro rok 2001, schválila Přípravná komise plenárního sněmu v Praze, http://snem.cirkev.cz/download/Materialy_2001.htm, (28.8.2008). 1564 Srov. „Církev a svět“, úvod k 6. kapitole („Média“). Pastorační rady se zde chápou jako jeden z nástrojŧ podpory „toku informací a názorŧ“ mezi „církevními autoritami v kaţdé rovině i mezi katolickými institucemi a věřícími“. 1565 Jedna z odpovědí na diskusní okruh č. 8.1 citovaná v příloze P 10.2.3. 1566 Jedna z odpovědí na diskusní okruh č. 5.2 citovaná v příloze P 10.2.3. 1567 Podrobná prezentace výsledkŧ výzkumu zápisŧ ze sněmovních krouţkŧ tohoto roku je k dispozici v příloze P 10.2.4. 1568 „Bible“, tematický pracovní materiál pro sněmovní krouţky pro rok 2002, schválila Přípravná komise plenárního sněmu v Praze, http://snem.cirkev.cz/download/Materialy_2002_Bible.htm, (28.8.2008). 1569 „Liturgie“, tematický pracovní materiál pro sněmovní krouţky pro rok 2002, schválila Přípravná komise plenárního sněmu v Praze, http://snem.cirkev.cz/download/Materialy_2002_liturgie.htm, (28.8.2008). 1570 Zatímco obrat „farní rada“ se v rŧzných tvarech v zápisech z krouţkŧ z roku 2002 vyskytuje 8x, výraz „pastorační rada“ (farnosti) pak 6x; srov. Tabulka 3 na str. 571. 596 Přílohy P 11 následující citát z jednoho z krouţkŧ českobudějovické diecéze: „Farní rada nedokázala zajistit květinovou výzdobu kostela poté, co onemocněl pán, který tuto práci po mnoho let vykonával. Farář […] se musel obrátit na […] společenství, aby pomohlo situaci vyřešit. Slíbili jsme, ţe pokud se nenajde nikdo z řad věřících, kteří pro tuto práci mají schopnosti, zajistíme tento úkol sami.”1571 P 11.2.5 PRF v textech o sněmovních krouţcích Dalším okruhem dokumentŧ, které dokreslují vztah sněmovních krouţkŧ a PRF, jsou texty, které nějakým zpŧsobem v souvislosti s konáním sněmu komentovaly roli pastoračních či farních rad ve vztahu ke sněmovním krouţkŧm.1572 Někteří komentátoři spatřovali v práci sněmovních krouţkŧ velký potenciál, který mŧţe přispět, a mnohde jiţ přispívá,1573 ke vzniku „ţivého společenství či farních rad, které spolurozhodují o dění ve farnosti“.1574 Tuto naději, ţe ze sněmovních krouţkŧ se budou tvořit farní rady, o jejichţ ustanovení „naléhavě ţádá“ a „zdŧrazňuje jejich potřebnost“, vyjádřil v novoročním pastýřském listě z roku 2000 královéhradecký biskup.1575 Jiní, hodnotící práci farních rad na základě dlouholeté praxe jako nevyuţitou šanci pro vytváření prostoru pro vnitrocírkevní dialog, zas vyjádřili naději, ţe svolaný plenární sněm by takovýmto vnitrocírkevním fórem pro dialog být mohl.1576 P 11.3 PRF V OSTATNÍCH PŘÍSPĚVCÍCH KE SNĚMU Do ústředí sněmu přicházely jak v přípravném období, tak v prŧběhu sněmu, kromě zápisŧ ze sněmovních krouţkŧ také příspěvky od rŧzných jednotlivcŧ. Ty byly později tematicky roztříděny a analyzovány.1577 V souhrnných analýzách těchto příspěvkŧ se pak např. objevují zmínky o dŧleţitosti stanov pro práci PRF, rady se zde chápou jako dŧleţité pro „zaštítění“ činnosti jiných uskupení v církvi, je zde voláno po pravidelnějším kontaktu pastoračních rad s biskupem a vyskytují se i projevy poměrně velké nespokojenosti, kdyţ si např. jeden z pisatelŧ stěţuje, ţe se o roli tzv. „laikŧ“ a jejich spoluodpovědnosti stále jen mluví, ale realita ţe je ta, ţe „laici v naší církvi pŧsobí spíš jako obtíţný hmyz neţ jako rovnocenná součást Boţího lidu”.1578 Další z příspěvkŧ se dokonce zmiňuje o situaci, kdy ve farnosti kvŧli nedobré komunikaci mezi věřícími a farářem existuje cosi jako „tajná farní rada“.1579 1571 Tuto a mnohé další ilustrace lze nalézt v příloze P 10.2.4. 1572 Podrobnou prezentaci těchto textŧ lze nalézt v příloze P 10.2.5. 1573 Např. z královéhradecké diecéze bylo referováno, ţe „v některých farnostech přinesla činnost krouţkŧ uţ zcela konkrétní ovoce pro oţivení farnosti, vznik pastorační rady farnosti, vyřešení konkrétních problémŧ či uskutečnění nových nápadŧ.“ Plenární sněm. O setkání animátorŧ sněmovních krouţkŧ, in: Informace královéhradecké diecéze 10 (2000), http://snem.cirkev.cz/download/2000-10.htm, (27.8.2008). 1574 KIRSCHNER Jan: Sněm jako platforma pro dialog I. Nepromarní čeští katolíci šanci, kterou neměli 150 let?, ChristNet 1.7. 2003, http://snem.cirkev.cz/download/2003-ChristNet2.htm. Srov. také BABIČKA Vácslav: Plenární sněm očima delegátŧ, in: Katolický týdeník 18 (2003), http://snem.cirkev.cz/download/2003-18.htm, (27.8.2008). 1575 Srov. Plenární sněm v naší diecézi, in: Informace královéhradecké diecéze 12 (1999), http://snem.cirkev.cz/download/1999-12.htm, (27.8.2008) a Plenární sněm v naší diecézi, in: Informace královéhradecké diecéze 1 (2000), http://snem.cirkev.cz/download/2000-1.htm, (27.8.2008). 1576 HÁJEK Jiří: Několik poznámek k evangelizaci u nás, http://snem.cirkev.cz (Příspěvky ke sněmu – Misie, preevangelizace, evangelizace – Několik poznámek k evangelizaci u nás), (27.8.2008). 1577 Podrobná prezentace tématu PRF v těchto příspěvcích je k dispozici v příloze P 10.3. 1578 Vše in: Analýza příspěvkŧ – téma 4/2000 – Laici v Církvi, http://snem.cirkev.cz/download/Analyza_prispevku2000-4.htm, (27.8.2008). 1579 Srov. Analýza příspěvkŧ – téma 5/2000 – Biskupové, kněţí, jáhni, http://snem.cirkev.cz/download/Analyza_prispevku2000-5.htm, (27.8.2008). Podle této analýzy si autor jednoho z příspěvkŧ stěţuje, ţe „aţ na výjimky zcela chybí vzájemná pravidelná výměna názorŧ mezi laiky a kněţími“, a konstatuje: „Nelze se potom divit, ţe mimo mši svatou často farnost nevyvíjí další činnost, ţe sedíme vedle sebe v lavicích a neznáme se, ţe třeba někde existuje tajná farní rada.“ 597 Přílohy P 11 Pro podporu rozvoje práce PRF se pak v anketách k tématu sněmu pořádaných Katolickým týdeníkem vyslovují rŧzné známé osobnosti církevního ţivota, které např. povaţovaly za dŧleţité „vznik a rozvoj ţivých farních rad i jiných společenství“, volaly po lepších organizačních formách „počínaje reformou farního systému a konče třeba statutem farních rad“, doufaly, ţe „příklad těch fungujících (PRF) vzbudí chuť následovat“ či od PRF očekávaly, ţe budou „plnohodnotnou zpětnou vazbou pro kněze“.1580 Další z příspěvkŧ vidí práci PRF jako dŧleţitou pro dnešní církev, protoţe „je zapotřebí se společně radit, zvaţovat všechny podněty, ţádosti a přání (LG 37)“, coţ by se „mělo uskutečňovat pomocí správně fungujících farních rad“, ale i při jiných příleţitostech: „Např. v neděli odpoledne nebo i dopoledne po mši sv. by mohli farníci posedět u čaje nebo kávy v nějaké vhodné místnosti (v létě i venku), kde by se pak snadněji našli ti, kteří by mohli přispět svojí odborností v rŧzných oblastech ţivota farnosti.“1581 Marie Zimmermannová, která ve svém článku „Uplatňování principu synodality církve v naší diecézi“1582 navazuje na sněmovní příspěvek Miroslava Šimáčka z prvního zasedání sněmu,1583 vysvětluje „princip synodality zaloţený na setkáních, kde se jejich účastníci společně radí při hledání nejlepšího řešení konkrétních úkolŧ a otázek“, který v církvi existuje vedle principu hierarchického. Zmiňuje Šimáčkŧv dŧraz na dŧleţitost promyšleného výběru spolupracovníkŧ a jejich systematické přípravy, protoţe, podle jeho názoru, „jen tak bude moţno vytvářet takové struktury církve, které by ukazovaly její laskavou tvář a které by evangelizovaly“, a vztahuje tento pohled nejen na poradní struktury na úrovni diecéze, ale i na úrovni farností. Jako „naprostou samozřejmost“ chápe pastorační rady ve farnostech pomocný biskup praţské arcidiecéze Karel Herbst.1584 Hlouběji ve své reflexi prvního zasedání sněmu zachází jeho tehdejší sekretář a pastorální teolog Pavel Ambros v textu „Nenechme si vzít budoucnost”.1585 Po načrtnutí principu synodality na rovině celosvětové a místní církve upozorňuje na potíţe, se kterými se praktické uplatňování synodality na místní úrovni setkává. Dŧvodem je podle něho „často mechanické přenášení zvyklostí demokratických principŧ, zaloţených na rozhodnutí většiny, do ţivota církevních institucí (synody, kněţská rada, diecézní pastorační rada, pastorační rada ve farnosti, kurie, sdruţení věřících, spolky atd.) a jejich ztotoţnění s principem synodality, který se však opírá o rozhodování vycházející ze zjevené pravdy a jeho dějinném předávání osobně garantovaným společenstvím biskupŧ.“ Tento zmatek je pak podle Ambrose umoţňován „mnohdy nedostatečnou reflexí teologicko-spirituální a faktickým upřednostněním jednostranného sociologického vnímání církevního dění“ a přispívá k němu i „nedostatečné fungování 1580 Srov. vyjádření Jana Bendáře, Josefa Zemana, Davida Ladislava Rejla a Marie Kotrbové citovaná v širším kontextu v příloze P 10.3. 1581 KULIŠAN Rostislav: Bratrství v církvi, http://snem.cirkev.cz (Příspěvky ke sněmu – Laici v církvi – Bratrství v církvi), (27.8.2008). 1582 ZIMMERMANNOVÁ Marie: Uplatňování principu synodality církve v naší diecézi, in: Informace královéhradecké diecéze 2 (2004), http://snem.cirkev.cz/download/2004-2.htm, (27.8.2008). 1583 ŠIMÁČEK Miroslav: Biskup a struktury církve, http://snem.cirkev.cz (Archiv – Příspěvky prvního zasedání – Pondělí, 7. 7. 2003 – P. Miroslav Šimáček), (27.8.2008). 1584 Ten ve svém příspěvku píše: „Jeden z účastníkŧ naší komise mi před odjezdem na sněm ještě poslal mail s prosbou, ať určitě učiníme výzvu k zakládání ekonomických a pastoračních rad farností. Proč ale připomínat něco, co by mělo být naprostou samozřejmostí? Pokud si některý pan farář tuto formu pomoci nepřeje, protoţe chce farnost vést po svém, šidí sebe i farnost. Jeden neudělá a nezařídí to, co dokáţe řada pomocníkŧ. Po dobu mého pŧsobení v rŧzných farnostech jsem povaţoval za naprostou samozřejmost radit se s laiky a ptát se, jak řešit tu či onu věc. Nejen, ţe se správné řešení lépe najde při konzultaci více názorŧ, ale ti lidé začnou mít pocit, ţe farnost je skutečně jejich, ţe velmi záleţí na tom, kdo a kde přiloţí ruku k společnému dílu.“ HERBST Karel: Sněm katolické církve skončil, ACAP 7-8 (2005), k dispozici na Arcibiskupství praţské, http://www.apha.cz/snem-katolicke-cirkve-skoncil, (19.9.2008). 1585 AMBROS Pavel, Nenechme si vzít budoucnost. Nad prvním zasedáním Plenárního sněmu Katolické církve v ČR, ChristNet 7. 7. 2003, http://snem.cirkev.cz/download/2003-ChristNet4.htm, (27.8.2008). 598 Přílohy P 11 církevních institucí, dotýkajících se běţného ţivota kněţí, věřících, a běţné administrativy, organizace, plánování, rozhodování a kontroly činnosti církve k tomu často napomáhá.“ Podobně odborně-teologicky se nad sněmem zamýšlí další pastorální teolog Petr Ţůrek, jehoţ reflexí synodality z článku „Mládí a synodalita církve“1586 vztaţené i na rovinu farnosti a pastorační rady uzavřeme náš stručný přehled tématu PRF, jak se vyskytovalo v příspěvcích v souvislosti se sněmem: „Společně se o něco snaţit, kráčet ‚po cestě„ s jinými, naslouchat Jemu a sobě navzájem, slavit – to patří k běţným projevŧm ţivota. […] Pojem synodalita je novým slovem v ţivotě církve. Objevuje se stále častěji od konce šedesátých let jako pojem, který chce novým zpŧsobem vyjádřit v duchu 2. vatikánského koncilu ţivotodárnost vztahŧ, kterou s sebou nese vnímání církve jako Boţího lidu, jako mnohotvárného společenství, jako symfonie mezi všeobecným a sluţebným kněţstvím. V konkrétním ţivotě se synodalita projevuje mnoha zpŧsoby. Setkáváme se s ní ve farnostech, kde se projevuje jako účast v pastorační nebo ekonomické radě. Kvalitativně jinak jí nacházíme v kolokviích, kongresech, setkáních a podobně strukturalizovaných shromáţděních církevního společenství. […] Synodalita se stejně podstatně projevuje i v liturgickém slavení; a to nejen ve mši svaté, ale i ve společném slavení jiných svátostí, v rŧzných poboţnostech, exerciciích, v lectio divina atd. Dále také v konkrétních pracovních zasedáních, kde se projednávají problémy, připravují řešení, či programují další kroky. I zde je moţné dbát o kulturu bratrského naslouchání a dialogu. […] Jedním z nejdŧleţitějších kriterií k výběru lidí je i ‚správný člověk na správné místo„.“ Z této reflexe pak také vyplývá konkrétní praktická rada pro mladé: „Pro vnitřní strukturu a vzájemné propojení je nutné, aby na kaţdém jednotlivém Úseku byl animátor (zodpovědný) – zástupce – skupinka (doporučuji tam, kde jsou mladí lidé členy rŧzných rad – např. pastorační rady – byli zastoupeni dva, tři nebo jako malá skupinka).“ P 11.4 PRF V PŘÍSPĚVCÍCH ÚČASTNÍKŦ SNĚMU I kdyţ bylo téma PRF takto ţivé v podstatě během celého přípravného období, během vlastních zasedání sněmu se pak o pastoračních radách farností příliš nediskutovalo.1587 Z celkem 78 příspěvkŧ delegátŧ a 12 výstupŧ z tematických skupin pronesených na prvním zasedání, 44 příspěvkŧ zaslaných před druhým zasedáním a 26 příspěvkŧ pronesených delegáty na druhém zasedání se přímá zmínka o PRF objevila v jediných dvou příspěvcích. Tři další příspěvky pak obsahovaly témata, která lze povaţovat za jakýsi nepřímý odkaz k otázce PRF.1588 Prvním z příspěvkŧ, které téma PRF zmiňovaly přímo, byl příspěvek P. Adriána Zemka na prvním zasedání sněmu ve středu 9. 7. 2003. Tehdejší generální vikář plzeňské diecéze po návrzích směřujících k posílení odvahy přizpŧsobit územní strukturu farností reálné situaci navrhoval doplnit do sněmovního dokumentu následující odstavec (§68c): „Sněm vybízí biskupy i ostatní místní ordináře, aby formací, povzbuzováním i napomínáním dopomohli k proměně zpŧsobu vedení farnosti od autokratického k synodálnímu. Ať farář vyuţívá všechny vhodné moţnosti podělit se o odpovědnost za ţivot farnosti s ostatními věřícími. Ať ordináři nadále netrpí nefunkčnost či dokonce neexistenci ekonomických a pastoračních rad ve farnostech a i jinak ať podporují ducha spolupráce pastýře – nositele sluţebného kněţství s ostatními věřícími – nositeli kněţství křestního. Ať navrhnou a uvedou v ţivot takové mechanismy práce farních a ekonomických rad, aby se na jedné straně farář 1586 ŢŦREK Petr: Mladí a synodalita církve. Budoucnost, na které mŧţeme spolupracovat, in: Budoucnost církve 1 (2001), http://snem.cirkev.cz/download/2001-Budoucnost_cirkve.htm, (27.8.2008). 1587 Podrobnou prezentaci těchto příspěvkŧ lze nalézt v příloze P 10.4. 1588 Srov. soubory příspěvkŧ účastníkŧ Plenárního sněmu katolické církve v ČR, http://snem.cirkev.cz (I. zasedání plenárního sněmu – Materiály prvního zasedání – Příspěvky prvního zasedání a II. zasedání Plenárního sněmu – Příspěvky účastníkŧ II. zasedání). 599 Přílohy P 11 nemohl schovávat za ‚rozhodnutí„ těchto farních grémií, ani aby nestál pod jejich diktátem.“1589 Druhá z přímých zmínek o PRF pak zazněla opět na prvním zasedání sněmu, a to ve výstupu z tematické pracovní skupiny na téma „Ţivot kněţí a jáhnŧ v místní církvi“ ve středu 9. 7. 2003. Tam v seznamu nazvaném „Téma, o kterém chceme hovořit“ se na posledním 14. místě objevilo téma: „Pastorační a ekonomické rady farnosti – a kněţí”.1590 Nepřímo se pak téma PRF objevuje v dalším z příspěvkŧ pronesených na prvním zasedání sněmu, ve kterém se Miroslav Šimáček věnuje tématu „Biskup a struktury církve“.1591 Rozvíjí zde princip synodality ve sluţbě biskupa, který se týká i otázky „církevních struktur (kurií, rŧzných rad, komisí atd.)“. Konstatuje dŧleţitost výběru členŧ těchto poradních struktur a pak rozvíjí styl jejich práce odpovídající vlastnímu poslání církve a prohlubující je. Přestoţe zde autor příspěvku mluvil o strukturách na diecézní úrovni, lze zmíněné principy chápat jako platné pro synodální struktury vŧbec, tj. i pro pastorační rady farností. Dvě další nepřímé zmínky směřující k tématŧm úzce spojeným s rolí PRF nakonec najdeme v příspěvcích zaslaných sněmu před jeho druhým zasedáním. První je v příspěvku Marka Výborného, kde autor kromě jiného kritizuje krácení materiálu z komise o laicích. Podle něj zde byla ke škodě věci vypuštěna „zmínka o participaci laikŧ na kněţské, prorocké a pastýřské sluţbě“ a navrhuje, ţe „by bylo vhodné řešit také otázku participace laikŧ na zodpovědnosti za své společenství (farnost),“1592 coţ je jistě moţné vztáhnout i k našemu tématu pastoračních rad farností. Podobné dŧrazy pak najdeme i v příspěvku Jiřího Zajíce,1593 který kromě jiného doporučuje také z pŧvodní předlohy do závěrečného dokumentu vrátit vypuštěnou pasáţ, která zmiňuje následující pozvání 2. vatikánského koncilu: „Duchovní pastýři […] ať uznávají a podporují dŧstojnost a odpovědnost laikŧ v církvi. Ať rádi vyuţívají jejich moudrých rad, svěřují jím s dŧvěrou úkoly ve sluţbě církve a ponechávají jim svobodu a prostor k jednání, ba ať je povzbuzují k tomu, aby se dávali do práce i z vlastního podnětu“ (LG 37).1594 Protoţe je toto místo z koncilní konstituce Lumen 1589 ZEMEK Adrián: bez názvu, http://snem.cirkev.cz (I. zasedání plenárního sněmu – Materiály prvního zasedání – Příspěvky prvního zasedání – Středa, 9. 7. 2003 – P. Adrián P. Zemek, OPraem), (27.8.2008). 1590 Ţivot kněţí a jáhnŧ v místní církvi, http://snem.cirkev.cz (I. zasedání plenárního sněmu – Materiály prvního zasedání – Výstupy z tematických skupin – Středa, 9. 7. 2003 – Ţivot kněţí a jáhnŧ v místní církvi), (27.8.2008). 1591 ŠIMÁČEK Miroslav: Biskup a struktury církve, http://snem.cirkev.cz (Archiv – Příspěvky prvního zasedání – Pondělí, 7. 7. 2003 – P. Miroslav Šimáček), (27.8.2008). 1592 VÝBORNÝ Marek, Nástin příspěvku do diskuse – II. zasedání Plenárního sněmu KC v ČR, Velehrad 6. – 10.7. 2005, http://snem.cirkev.cz (II. zasedání Plenárního sněmu – Příspěvky účastníkŧ II. zasedání – Příspěvky účastníkŧ zaslané před zasedáním sněmu – Mgr. Marek Výborný), (27.8.2008). 1593 ZAJÍC Jiří: Laici v církvi a ve společnosti. Poznámky, http://snem.cirkev.cz (II. zasedání Plenárního sněmu – Příspěvky účastníkŧ II. zasedání – Příspěvky účastníkŧ zaslané před zasedáním sněmu – Mgr. Jiří Zajíc – Zajíc-laici), (27.8.2008). 1594 Jiří Zajíc v příspěvku doslova říká: „V části Laici v církvi doporučuji vrátit velice inspirativní myšlenku o vzájemném respektu laikŧ a kněţí, jak je vyjádřena konkrétně ve 48. odstavci pŧvodní verze textu „Laici v církvi“ (oddíl Komunikace a spolupráce mezi kleriky a laiky).“ Ve zmíněném 48. odstavci pracovního textu pak čteme: „Koncepce církve jako společenství byla koncilem pouţita i pro stanovení vzájemného poměru kléru a laikŧ. Na bratrskou vzájemnost a odkázanost kněţí a laikŧ 2. vatikánský koncil neustále poukazuje. ‚Duchovní pastýři… ať uznávají a podporují dŧstojnost a odpovědnost laikŧ v církvi. Ať rádi vyuţívají jejich moudrých rad, svěřují jím s dŧvěrou úkoly ve sluţbě církve a ponechávají jim svobodu a prostor k jednání, ba ať je povzbuzují k tomu, aby se dávali do práce i z vlastního podnětu„ (LG 37). Na druhou stranu jsou laici vybízeni, aby konali své úkoly v církvi a ve světě společně s biskupy a kněţími. ‚Laici… ať přijímají ochotně a s křesťanskou poslušností to, co stanoví duchovní pastýři jako Kristovi zástupci, jako učitelé a vedoucí církve. Ať v tom následují příklad Krista„ (LG 37). Dŧleţité je si povšimnout, ţe v obou případech není pozice (klerikŧ či laikŧ) vymezena tím, nač má její nositel ‚právo„, nýbrţ tím, co má u druhého respektovat.“ Laici v dnešním světě. Práce komise č. 5 mezi 1. a 2. zasedáním Plenárního sněmu Katolické církve v ČR. Text odsouhlasený na jednání 5. komise 10. září 600 Přílohy P 11 gentium běţně povaţováno za jeden z koncilních základŧ pro práci pastoračních rad v církvi, lze tuto Zajícovu poznámku chápat jako druhou nepřímou zmínku tématu PRF na sněmu. P 11.5 PRF V PŘÍPRAVNÝCH SNĚMOVNÍCH DOKUMENTECH Jak se výše načrtnuté procesy sněmovního hledání v oblasti prezentace významu, poslání a role PRF postupně promítaly do přípravných sněmovních dokumentŧ? P 11.5.1 Lineamenta V prvním pracovním sněmovním textu nazvaném „Lineamenta“,1595 po zmínce o ustanovení „pastorační rady diecéze“ v roce 1968 (čl. 100) pak ve stati na téma „Farnost“ čteme: „Všeobecně se pociťuje potřeba rŧstu odpovědnosti farníkŧ za rŧzné prvky ţivota farnosti“ (čl. 198). A vzápětí: „První pastorační rady vznikaly v roce 1968 a záhy byly státní mocí likvidovány. Po roce 1990 vznikaly farní rady nejprve ţivelně, postupně si jednotlivé diecéze pro ně vytvořily diecézní stanovy. Dnes vznikají tam, kde je o ně zájem, nejsou povinně nařízeny“ (čl. 199).1596 Později, ve stati nazvané „Laici, sdruţení křesťanŧ, církevní hnutí“, je zmíněna nutnost „podpory vzájemného dialogu mezi kněţími a laiky“ (čl. 251) a vzápětí je konstatováno: „Laici dosvědčují svou ochotu ke spolupráci nejen v pastoračních a ekonomických farních radách, ale také v řadě činností, potřebných pro chod farností, které nezištně a vytrvale vykonávají“ (čl. 252). P 11.5.2 Instrumentum laboris Druhý pracovní sněmovní dokument nazvaný „Instrumentum Laboris“,1597 který vznikl na základě připomínek k dokumentu předchozímu a byl výchozím dokumentem pro první sněmovní zasedání, se o pastoračních či farních radách vŧbec nezmiňuje, a to i přesto, ţe poměrně obšírně mluví o farnosti jako „základní buňce církve“, která má „dovnitř i navenek má naplňovat základní charakteristiky církevního společenství (martyria – leiturgia – diakonia – koinonia)“ a jejíţ farníci jsou „nositeli charismat“ (§ 67). P 11.5.3 Dokumenty sněmovních komisí Některé ze sněmovních komisí (tematických skupin), které pracovaly mezi prvním a druhým zasedáním, vydaly výsledky své práce jako pracovní podklady pro účely druhého zasedání. Sněmovní komise č. 1 pro duchovní četbu dějin vydala dokument „Putování církve českými dějinami“,1598 sněmovní komise č. 2 pro statistická východiska a analýzu vydala dokument „Statistické podklady“1599 a sněmovní komise č. 5 pro ţivot a poslání laikŧ v naší církvi vydala dokument „Laici v dnešním světě“.1600 2004, Praha 25. června 2005, Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR, http://snem.cirkev.cz, č. 48. 1595 Lineamenta k přípravě plenárního sněmu Katolické církve v České republice, Sekretariát PKPS září 2002. Dokument spíše analytického rázu je členěn na dvě části, „Historická analýza“ a „Analýza současné situace“, a je uzavřen výzvou ke hledání priorit. 1596 Srov. části 1.1.2 aţ 2.1 této dizertace. 1597 Instrumentum Laboris, Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR, http://snem.cirkev.cz (I. zasedání plenárního sněmu – Materiály prvního zasedání – Instrumentum Laboris), (27.8.2008). 1598 Putování církve českými dějinami. Práce komise č. 1 mezi 1. a 2. zasedáním Plenárního sněmu, text odsouhlasený na jednání 1. komise 20. června 2005, Praha 20. června 2005, http://snem.cirkev.cz (Základní dokumenty plenárního sněmu – Závěrečné dokumenty – Putování církve českými dějinami), (27.8.2008). 1599 Náboţenská situace v ČR současnosti. Statistické podklady. Práce komise č. 2 mezi 1. a 2. zasedáním sněmu, Praha, 13. června 2005, http://snem.cirkev.cz (II. zasedání plenárního sněmu – Materiály II. zasedání Plenárního sněmu – Statistické podklady), (27.8.2008). 1600 Laici v dnešním světě. Práce komise č. 5 mezi 1. a 2. zasedáním Plenárního sněmu Katolické církve v ČR. Text odsouhlasený na jednání 5. komise 10. září 2004, Praha 25. června 2005, Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR, http://snem.cirkev.cz (Základní dokumenty plenárního sněmu – Závěrečné dokumenty – Laici v dnešním světě), (27.8.2008). 601 Přílohy P 11 Zatímco v prvních dvou dokumentech ţádná zmínka o farních radách nebo pastoračních radách farností není, v dokumentu zpracovaném komisí pro laiky je naopak dŧraz na dŧleţitost role pastoračních rad farnosti velký. Klíčovou pro naše téma je kapitola IV. s názvem „Podíl laikŧ na ţivotě místní církve, spoluzodpovědnost za církev“. Hned v jejím prvním odstavci, nazvaném „Institucionální moţnosti a role laikŧ v nich“, čteme: „Na základě CIC a partikulárního práva je moţné v mnoha ohledech předávat laikŧm spoluodpovědnost za ţivot místního (farního) společenství. V některých farnostech pracují anebo vznikají pastorační rady farnosti. Ty mohou sehrát a často sehrávají pozitivní roli právě při dalším rozvoji společenství farnosti. Je proto nezbytné zřídit pastorační rady ve všech farnostech.1601 Tyto pastorační rady však nesmí být pouze formálními orgány, ale musí se aktivně zapojovat do chodu farnosti. Je zřejmé, ţe tento poţadavek musí doprovázet po velmi dŧkladné analýze provedená reforma současné farní struktury.“1602 Tento silný dŧraz na roli PRF při utváření místního společenství pak do finálního textu pronikl pouze ve velmi oslabené podobě.1603 Obsáhleji pak byly převzaty další texty z kap. IV. o ochotě kněţí předávat odpovědnost a ochotě laikŧ ji převzít, o specifickém přínosu ţen, o čtyřech hlavních oblastech poslání farnosti a o dŧleţitosti „komunikace a spolupráce mezi kleriky a laiky“.1604 P 11.6 ŢIVOT A POSLÁNÍ KŘESŤANŦ V CÍRKVI A VE SVĚTĚ V pracovní verzi závěrečného sněmovního dokumentu „Ţivot a poslání křesťanŧ v církvi a ve světě“ (ŢaP),1605 která vznikla redakcí podkladŧ z jednotlivých komisí a jejich sloučením do jednoho dokumentu, najdeme o PRF dvě zmínky, které pak byly téměř doslova1606 převzaty do oficiálně schválené verze dokumentu, o kterém je pojednáno dále. Právě v této fázi redakční úpravy sněmovního dokumentu sekretariátem sněmu byl výše zmíněný silný dŧraz z textu komise pro laiky na dŧleţitost poradních grémií ve farnosti velmi oslaben. Do pracovní verze dokumentu, o které se jednalo na druhém zasedání, se tak nedostala ani ona výše zmíněná ţádost této komise, aby sněm, pokud se s tím ztotoţní, do partikulárního práva zapracoval směrnici, ţe je „nezbytné zřídit pastorační rady ve všech farnostech“.1607 Jak jsme viděli výše, ani ţádný z příspěvkŧ delegátŧ sněmu se pak jiţ tento návrh do konečného znění dokumentu „vrátit“ nesnaţil.1608 1601 Na tomto místě, zvýrazněném autory textu tučně, je vloţena následující poznámka pod čarou (62): „Pokud se sněm s touto myšlenkou ztotoţní, nechť je dle norem CIC zpracována formou partikulárního práva.“ 1602 Laici v dnešním světě, č. 40. 1603 Srov. ŢaP 32. 1604 Srov. ŢaP 27 – 31. 1605 Ţivot a poslání křesťanŧ v církvi a ve světě. Práce sněmovních komisí mezi 1. a 2. zasedáním Plenárního sněmu Katolické církve v ČR. Pracovní text z 22. dubna 2005, Oficiální stránky Plenárního sněmu Katolické církve v ČR, http://snem.cirkev.cz (Základní dokumenty plenárního sněmu – Závěrečné dokumenty – pŧvodní verze), (27.8.2008). 1606 Jediný rozdíl je v dovětku „a to nejen za místní církev (farnost)“, který najdeme v pracovní verzi dokumentu (Ţivot a poslání… Pracovní text z 22. dubna 2005, č. 27), ale který se do jeho konečné podoby nedostal (Ţivot a poslání, čl. 32). 1607 Srov. pozn. pod čarou v této dizertaci č. 516 a související text. Srov. „Laici v dnešním světě“, č. 40 a tamní pozn. pod čarou č. 62. 1608 Jeden z delegátŧ sněmu, který byl zároveň členem komise pro laiky, tento proces komentuje takto: „Do podkladŧ pro jednání […] se z kapitoly Laici v církvi […] dostalo jen malé torzo, v němţ uţ tahle část vŧbec nebyla […] . To, ţe jsem pak na samotném jednání sněmu zrovna tuhle záleţitost znovu ‚nezvedli„, vyplývalo především z toho, ţe jsme měli několik jiných ‚bojových linií„, na nichţ nám záleţelo mnohem víc – například jsme do závěrečného textu vrátili podstatnou pasáţ o rodině, zdŧraznění trojího úřadu křesťanŧ-laikŧ a jeho charakteristiku (kněz, prorok a pastýř), pasáţ o morální závaznosti politické zodpovědnosti křesťanŧ a ještě další věci […] . Nelze přitom tvrdit, ţe celkový prŧběh 2. plenárního zasedání byl ‚záměrně zmanipulován„, aby se uţ nic nedalo projednat, ale daleko nejspíš to byl výsledek manaţerské neschopnosti připravit jednání tak, aby tam bylo dost prostoru i pro diskusi a řešení některých aktuálních záleţitostí – které nebyly součástí materiálu. Součástí té 602 Přílohy P 11 Konečná podoba závěrečného dokumentu sněmu „Ţivot a poslání křesťanŧ v církvi a ve světě“1609 je rozčleněna na dvě hlavní části, z nichţ první se zabývá spíše vnitřním ţivotem církve a druhá pak pŧsobením církve v širší společnosti.1610 O PRF se dokument zmiňuje na jediných dvou místech, a to ihned na začátku první části. První zmínka o PRF je v dokumentu zasazena do kapitoly nadepsané „Laici v církvi“ (srov. ŢaP 22–32). Farnost dokument vnímá jako „základní prostor pro uskutečňování ţitého křesťanského společenství“, a proto by jí „měl charakterizovat duch otevřenosti, vstřícnosti, dŧvěry, úcty, upřímnosti a komunikace zaloţené na lásce“ (ŢaP 24). Dokument ovšem zmiňuje i některé „překáţky vytváření skutečných farních společenství“: pasivitu velké části laikŧ, neschopnost respektovat rozmanitost a vyuţít ji ke spolupráci a udrţování autokratického modelu sluţby faráře (srov. ŢaP 25). Pozitivně je zde řečeno: „Farnost není jenom územní jednotka či ‚okruh lidí„ spravovaných farářem, je to společenství lidí se vzájemnými vztahy a odpovědností“ (ŢaP 25). V následujících čtyřech článcích (ŢaP 26–28) dokument tuto spoluzodpovědnost všech ve farnosti rozvíjí ve čtyřech základních oblastech ţivota a sluţby farnosti, které dokument nazývá jejich řeckými označeními: slavení bohosluţby (leiturgia), svědectví slova (martyria), sluţba lásky (diakonia) a vytváření společenství (koinonia). Na závěr této části pak dokument zmiňuje dva nutné předpoklady všeho výše zmíněného: jednak „ochotu laikŧ vystoupit z pasivity“ a „převzít aktivně spoluodpovědnost“, na druhé straně pak „ochotu kněţí zvát laiky ke spoluzodpovědnosti, vzájemně komunikovat a spolupracovat“ (ŢaP 32), přičemţ se připouští, ţe v této oblasti u nás existují problémy a jsou vytvořeny „neţádoucí modely“, a to „na obou stranách“ (ŢaP 32). Závěr tohoto odstavce naznačující cestu dál citujeme doslova: „Jde o nalezení nového místa laikŧ i duchovních jak v církvi, tak ve společnosti a získání pochopení pro toto hledání. Přitom se nejedná o jedno rozhodnutí, ale o dlouhodobý ţivý proces. Je třeba analyzovat situaci a postupně usilovat o změny. Zvláštní dŧleţitost při tom má ochota laikŧ – odborníkŧ v rŧzných oblastech – přispívat nezištně svými vědomostmi k práci v církvi. Tento proces posiluje zřízení pastorační a ekonomické rady farnosti, v níţ se laici učí přebírat zodpovědnost“ (ŢaP 32). Druhá zmínka o PRF v závěrečném sněmovním dokumentu navazuje na první a najdeme ji uprostřed kapitoly nadepsané „Kněţství“ (ŢaP 33–59), kde dokument říká o kněţích: „Jejich úkolem není pouze zajistit konání bohosluţeb, ale především formovat farní společenství. Je nutné připravovat kněze na práci v misijním území i na spolupráci s laiky v atmosféře dŧvěry. Stejně potřebné je disponovat věřící k přijetí reálné pastorační situace i spoluodpovědnosti za ni. Vhodnou formou pomoci se mohou stát pastorační a ekonomické rady farnosti“ (č. 38). Později dokument znovu připomíná, ţe „v podmínkách ţivota a sluţby kněze roste poţadavek na jeho schopnost spolupráce v pastorační sluţbě“ a připomíná nutnost „efektivní a trvalé formace kněze“ pro rozvíjení této schopnosti (ŢaP 40). neschopnosti byla i jiţ zmíněná fáze tvorby celkového materiálu z podkladŧ pracovních komisí.“ E-mail Jiřího Zajíce (Jiri.Zajic@adam.cz) Petru Hruškovi (agas@centrum.cz) ze dne 6. února 2008, 22:41. 1609 Ţivot a poslání křesťanŧ v církvi a ve světě. Závěrečný dokument Plenárního sněmu katolické církve v ČR, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 1610 Zatímco první část (zahrnující č. 1 – 221) je trochu nelogicky nadepsána názvem celého dokumentu „Ţivot a poslání křesťanŧ v církvi a ve světě“ (Ţivot a poslání, čl. 9), druhá část (zahrnující č. 222 – 369) se nazývá „Církev ve světě“ (Ţivot a poslání, čl. 74). I vzhledem ke grafické úpravě obsahu pracovní verze dokumentu (Ţivot a poslání… Pracovní text z 22. dubna 2005) se lze domnívat, ţe jako vlastní nadpis pro celou první část byl míněn nadpis „Vnitřní ţivot církve“ (umístěný před č. 22), který odpovídá jak obsahu první části dokumentu s vnitrocírkevními tématy, tak koresponduje s nadpisem části druhé. 603 Přílohy P 12 P 12. FARNOSTI – DOPROVODNÝ DOPIS K DOTAZNÍKU V Chebu, 17. 12. 2007 Váţení a milí, dovoluji si na vaši adresu zaslat tuto hromadnou prosbu o malou reflexi na téma „pastorační rada ve farnosti“ pro svoji dizertační práci. I pokud ve své farnosti pastorační radu nemáte, mŧţete mi pomoci tím, ţe mi tuto skutečnost dáte na vědomí a ţe tento mail přepošlete dále (viz níţe). V příloze připojuji formulář, který, pokud se rozhodnete moji prosbě vyhovět, vám k této reflexi poslouţí jako vodítko. Protoţe zde nejde o sběr nějakých „tvrdých“ údajŧ pro „kvantitativní“ statistickou analýzu, ale naopak o tzv. „kvalitativní“ pátrání po osobních zkušenostech, názorech, pojetích a popisech jedinečných řešení či specifických problémŧ, mŧţete se tohoto podkladu drţet víceméně volně, jen jako určitého vodítka, které mi pomŧţe získaná data snadněji zpracovávat. Pokud byste zpracování vaší reflexe nemohli či nechtěli věnovat čas, který by byl potřeba k vyjádření se ke všem zmíněným oblastem, mŧţete z tohoto podkladu pouţít i třeba jen malou část – i za to vám budu velmi vděčný. Co se týče termínu případné odpovědi – pomohlo by mi, pokud by bylo moţné zaslat ji kdyţ ne do vánoc, tak alespoň do konce roku. Avšak pokud to pro vás moţné nebude a vy byste se přesto rádi prŧzkumu aktivně zúčastnili, pomohou mi i později – např. ještě během ledna – došlé odpovědi. Jinak preferuji třeba stručnou, ale rychlejší odpověď, před podrobnou studií zaslanou aţ třeba v březnu, kdy uţ její výsledky nebudu moci do výzkumu zařadit. Zároveň pochopím, kdyţ z jakýchkoli dŧvodŧ mé prosbě nevyhovíte. V takovém případě vás chci alespoň poţádat, zda byste mi neodpověděli na tento mail a do odpovědi nezahrnuli jen prostou informaci, zda ve své farnosti máte či nemáte ustanovenou pastorační radu. I tato – spíše statistická – informace mi velmi pomŧţe při zpracování mé práce. A ještě prosba poslední: Ať jiţ mi vy sami odpovíte nebo ne, velmi mně pomŧţe, jestliţe tento mail přepošlete všem e-mail vlastnícím členŧm vaší pastorační rady či komukoli dalšímu, o kom víte, ţe je členem některé z pastoračních rad v české církevní provincii (tj. v diecézích PH, PL, LT,ČB či HK). Touto metodou „sněhové koule“ je pak naděje, ţe se mŧţe moje prosba poměrně rychle rozšířit a ţe díky reakcím dalších třeba narazím na nějaké jedinečné zkušenosti či cenné názory, ke kterým bych se jinak nedostal. S poděkováním za vaši vstřícnou reakci, P. Petr Hruška člen SDS Řk farnosti Cheb tel. 608 656 557 http://www.farnostcheb.cz Název projektu: Farní pastorační rady v české církevní provincii jako realizace synodality v pastorační praxi Fakulta: KTF UK Praha Hlavní řešitel: Mgr. Petr Hruška, tel. 608 656 557 Spoluřešitel: Ing. Aleš Opatrný, Th.D., tel. 220 181 754 Výroční zpráva KTF UK za rok 2006, projekt najdete na str. 14 http://www.ktf.cuni.cz/KTF-193-version1-Vyrocnizprava2006.pdf Závěrečná zpráva grantu 378/2006/A-TFP/KTF: http://www.cuni.cz/files/gauk/html2006/378_06-c.htm 604 Přílohy P 13 P 13. FARNOSTI – PRŦZKUMNÝ DOTAZNÍK Reflexe sluţby pastoračních rad farností Prŧzkum realizovaný Mgr. P. Petrem Hruškou v rámci doktorské dizertační práce na téma „Farní pastorační rady v české církevní provincii jako realizace synodality v pastorační praxi“ Prosím, vyplňte v rozsahu dle vlastního uváţení. Není třeba reagovat na všechny oblasti (dle hesla „lepší málo neţ nic“ ). Vţdy se však pokuste alespoň o stručnou odpověď na oblast č. 1 / 2.1 / 3.1. Odpovědi pošlete, prosím, jak to bude pro vás nejdříve moţné na adresu agas@seznam.cz. Zároveň prosím o přeposlání komukoli, kdo je členem nějaké pastorační rady. 1. PASTORAČNÍ RADA VAŠICH SNŦ Zde, prosím, stručně popište, jak si představujete „pastorační radu vašich snŧ“ – vaši představu o ideální pastorační radě (pokud PR není v ţádném případě součástí vašich „snŧ“, mŧţete zde naznačit proč). 2. PASTORAČNÍ RADA VAŠÍ FARNOSTI Za pouţití následujících bodŧ se, prosím, pokuste popsat pastorační radu, které jste právě členem. 2.1 Poslání a úkoly PR Zde se, prosím, pokuste shrnout, v čem vaše současná PR vidí svŧj hlavní smysl existence (své „poslání“), jaké konkrétní úkoly či role ve farnosti vaše současná PR plní, jakým zpŧsobem vaše PR dospěla k vědomí svého poslání a svých rolí ve farnosti, případně z jakých myšlenkových či teologických pramenŧ zde čerpala či čerpá. 2.2 Zaloţení a vznik PR Zde mŧţete popsat, jakým zpŧsobem probíhal proces výběru členŧ pro vaši současnou PR, podle jakých kritérií byli např. definováni oprávnění voliči, jaká kritéria byla uplatněna pro kandidáty na zvolení do PR, jak proběhl výběr kandidátŧ, jak či zda proběhla jejich volba, jakým zpŧsobem a na jak dlouho byli jmenováni apod. 2.3 Velikost a sloţení PR Zde mŧţete stručně vylíčit, jak velká je vaše PR, kdo je v ní všechno zastoupen či jaký je poměr členŧ volených farností, jmenovaných administrátorem farnosti či vyslaných za nějaké skupiny ve farnosti. 2.4 Zpŧsob a forma práce PR Zde mŧţete shrnout, jakým zpŧsobem vaše PR pracuje, jak probíhá její běţné setkání, jakým zpŧsobem je setkání připravováno, jak často se PR schází, jak dospívá k rozhodnutí, kterými tématy se nejčastěji zabývá apod. 2.5 Vnitřní role v PR Zde mŧţete vylíčit, jakou roli v praxi ve vaší PR zastává farář, jak jsou rozdělené a jak fungují další pomocné role v PR, zda je PR ještě dále nějak členěná na rŧzné oblasti zodpovědnosti apod. Mŧţete se také zmínit, jaký si myslíte, ţe by na vaši PR měla vliv změna na místě administrátora farnosti. 2.6 Komunikace mezi farností a PR Zde se lze zmínit např. o tom, jakou formou proudí informace mezi jednotlivými členy PR, mezi PR a farností, mezi pastorační a ekonomickou radou farnosti, pastorační radou a jednotlivými skupinami ve farnosti apod. 2.7 Význam a role stanov PR Zde se mŧţete zmínit, zda či do jaké míry jste měl či měla moţnost seznámit se se stanovami pro PR vaší diecéze, jakou roli tyto stanovy hrály při zakládání vaší PR či při obnově jejího členstva, jakou roli hrají při její současné práci či zda jste měli či máte k dispozici i jiné prameny, které vám pomáhali při vzniku či práci PR (které). 605 Přílohy P 13 3. PASTORAČNÍ RADA ZÍTŘKA Nyní se na „pastorační radu vaší farnosti“ (část 2) zkuste, prosím, podívat ve světle „pastorační rady vašich snŧ“ (část 1) a na základě toho se pak pokuste navrhnout konkrétní zpŧsoby, cesty, kroky či opatření, které pomohly k tomu, aby se pastorační rady staly plodným nástrojem ţivota a sluţby církve. 3.1 Vaše současná PR ve srovnání s PR vašich snŧ Kdyţ si připomenete, jak si představujete „PR vašich snŧ“, jak v tomto světle obstojí vaše současná PR? Kde a do jaké míry tyto vaše představy naplňuje? Kde a do jaké míry za nimi pokulhává? Kde zatím třeba úplně selhává? 3.2 Cesty a cestičky k PR zítřka Zde mŧţete navrhnout některá konkrétní opatření či načrtnout cesty, které by vám osobně, vašemu faráři či vašemu biskupovi pomohly podpořit proces rŧstu pastoračních rad k tomu, čím by dle vašich představ měly skutečně být. Existuje např. něco, co by bylo třeba změnit ve stanovách? Co by podle vás pomohlo ještě více podpořit ty oblasti, ve kterých se vaší PR daří, a pomoci zkonsolidovat oblasti, kde se jí tolik nedaří? 3.3 Cokoli vás napadá na závěr Na závěr této vaší malé pastorační reflexe ještě mŧţete uvést cokoli, co se vám do výše uvedených oblastí nevešlo a chtěli byste to uvést k tématu sluţby pastoračních rad ve farnostech. DODATEK: NĚCO O VAŠÍ FARNOSTI A OSOBĚ Zde, prosím, uveďte ještě některé informace o farnosti či farnostech, kde vaše PR vykonává svoji sluţbu, a několik dat o vaší osobě, které nám pomohou odpovědi lépe utřídit. Název vaší farnosti a její pastorační situace: Název farnosti či farností, kde vaše PR vykonává svoji sluţbu: Kolik obcí a jak velkých zahrnuje území vaší farnosti: Kolik lidí se prŧměrně účastní nedělních mší svatých ve farnosti: Organizace, spolky, aktivity či hnutí pŧsobící na území farnosti: Existuje ve vaší farnosti funkční ekonomická rada? Existuje ve vaší farnosti nějaký další pastorační tým? Vaše osobní zkušenost se sluţbou pastoračních rad Zde uveďte např. jak dlouho a v kolika pastoračních radách jste byl(a) členem, jak dlouho jste členem současné PR vaší farnosti apod. Mŧţete zde porovnat i případné zkušenosti s dřívější sluţbou v jiných pastoračních radách. Několik osobních dat A úplně nakonec nám ještě, prosím, prozraďte něco o vás samotných: Pohlaví: Věk: Rodinná situace: Počet vychovávaných dětí: Nejvyšší dosaţené vzdělání: Pastorační role: Role v PR: Jméno a příjmení (není povinné): Poznámka k ochraně osobních dat respondentŧ: Je samozřejmé, ţe i u anonymně vyplněných dotazníkŧ mŧţe být na základě souvislostí autorovi této práce totoţnost respondenta v některých případech snadno rozpoznatelná. Avšak platí zde záruka, ţe jména respondentŧ ani ţádné další údaje, které by čtenáře výsledkŧ výzkumu mohly vést k jejich identifikaci či k identifikaci dané farnosti, nebudou publikována. Velmi vám děkuji za váš čas a energii, a přeji vše dobré. Mgr. P. Petr Hruška, Cheb 606 Přílohy P 14 P 14. FARNOSTI – PŘIPOMENUTÍ ŢÁDOSTI V Chebu 4. 1. 2008 Váţení a milí spolubratři, s „bázní a třesením“ si dovoluji ještě jednou se připomenout se svojí prosbou o Vaše postřehy na téma „pastorační (farní) rada“ které shromaţďuji pro svoji dizertační práci (identifikační údaje k výzkumnému projektu viz níţe). Pokud jste se z jakýchkoli dŧvodŧ rozhodli neodpovídat, samozřejmě to respektuji a přeji vše dobré v novém roce. Pokud byste rádi odpověděli, ale dotazník na Vás byl příliš rozsáhlý, mám pro Vás moţná schŧdné řešení – zúčastněte se „druhé vlny“ prŧzkumu, nechte dotazník dotazníkem a přímo v těle zprávy napište stručnou odpověď na následující otázku: Jakých prvních pár vět (nápadŧ, postřehŧ, pocitŧ) vám vytane na mysli k tématu: „PASTORAČNÍ (ČI FARNÍ) RADA – PROČ ANO, PROČ NE?“ Pozn.: Budou pro mě cenné i odpovědi od těch, kteří ve své farnosti ţádnou pastorační či farní radu nemáte. Pokud jste dotazník vyplnit chtěli a jen dosud neměli čas a teď váháte, zda to ještě má cenu, pak vězte – ano, cenu to ještě má a budu za Vaše odpovědi vděčný (pro jistotu dotazník přikládám i k této zprávě). Pokud jste ještě nestihli moji předchozí ţádost rozeslat dalším členŧm nějaké pastorační či farní rady, které jsou v okruhu Vašich známých, a rádi byste to ještě udělali, mŧţete jim přeposlat spíše tuto druhou prosbu neţ tu předchozí. Ať uţ tak či onak, dalším nevyţádaným mailem Vás jiţ otravovat nebudu, jen v případě Vaší jakékoli odpovědi si dovolím Vám pak za ni ještě poděkovat. S přáním vánočního pokoje, P. Petr Hruška člen SDS Řk farnosti Cheb tel. 608 656 557 http://www.farnostcheb.cz Název projektu: Farní pastorační rady v české církevní provincii jako realizace synodality v pastorační praxi Fakulta: KTF UK Praha Hlavní řešitel: Mgr. Petr Hruška, tel. 608 656 557 Spoluřešitel: Ing. Aleš Opatrný, Th.D., tel. 220 181 754 Výroční zpráva KTF UK za rok 2006, projekt najdete na str. 14 http://www.ktf.cuni.cz/KTF-193-version1-Vyrocnizprava2006.pdf Závěrečná zpráva grantu 378/2006/A-TFP/KTF: http://www.cuni.cz/files/gauk/html2006/378_06-c.htm 607 Přílohy P 15 P 15. TYPOLOGIE FARNOSTÍ DLE POČTU ÚČASTNÍKŦ V kontextu pastorační reflexe zákonitostí početního rŧstu sborŧ či farností jsou zpracovány některé zajímavé „typologie“ sborŧ či farností podle jejich velikosti a tomu odpovídajících stylŧ vedení a organizace. Níţe představíme jejich základní rysy za účelem zasazení sluţby PRF do kontextu rŧzných strukturálních nárokŧ rŧzně velkých farností. Většinou tyto typologie (v anglosaské jazykové oblasti často budující na práci sociologa Arlin Routhauge)1611 vycházejí z toho, ţe lidé mají tendenci tvořit „primární skupiny“ o velikosti kolem 12 členŧ a větší „klany“ o velikosti kolem 50 členŧ. Zdá se, ţe při počtu kolem 150 lidí nastává jakýsi kvalitativní skok, od kterého lze jiţ mluvit o „organizaci“, která ke své existenci jiţ potřebuje oficiální role, formální struktury, promyšlené komunikační systémy a stanovené procedury. Zdá se, ţe větší organizace fungují nejlépe tehdy, kdyţ budují na menších, přirozeně se stmelujících skupinách. Často se uvádí níţe uvedené rozdělení, přičemţ kaţdý z uvedených typŧ vyţaduje jiný typ pastoračního vedení a jiný typ organizačních struktur. Jestliţe na jedné straně lpění na dosavadním stylu pastoračního vedení mŧţe dlouhodobě bránit dalšímu rŧstu, na straně druhé nevhodný styl vedení mŧţe menší farnost někdy přetíţit tak, ţe i pastýř, i farníci jsou nakonec zklamáni ve svých očekáváních. Kritická je zde pak také samozřejmě i schopnost vedení farnosti přizpŧsobit styl práce PRF potřebám té které farnosti. RODINNÝ TYP FARNOSTI (do 50 účastníkŧ nedělní bohosluţby; srov. Obrázek 23 vlevo): Farnost ţije zpŧsobem jakési široké rodiny mající základ v osobních vztazích (kaţdý se zná s kaţdým), ţivot tam často určuje jedna či několik vlivných rodin. Duchovní pastýř ve farnosti většinou nesídlí a poskytuje ji spíše jen občasnou svátostnou a duchovní péči formou pastoračního „doprovázení“, spíše neţ formou pastoračního „vedení“. Pastorační plánování zde spočívá spíše v jakési prŧběţné přátelské konverzaci, neţ ţe by potřebovalo být nějak formálně strukturováno do PRF. Pokud je takováto farnost součástí většího celku, bývá její zástupce přizván ke spolupráci PRF slouţící pro tento širší celek. Matka Kněz Otec Farář malý tým Kontaktní osoba Rodinný typ farnosti Pastorační typ farnosti Obrázek 23: Rodinný a pastorační typ farnosti (zdroj: srov. pozn. 1611) PASTORAČNÍ TYP FARNOSTI (50 aţ 150 účastníkŧ nedělní bohosluţby; srov. Obrázek 23 vpravo): Takováto farnost je často jakousi koalicí rodinných a přátelských okruhŧ kolem několika rodin či vlivných osobností. Členové farnosti se nemusí všichni znát osobně, ale znají se od vidění a většinou si všimnou, kdyţ na bohosluţbách někdo chybí. Pastorační 1611 Srov. ROUTHAUGE Arlin: Sizing Up a Congregation for New Member Ministry, New York: The Episcopal Church Center, 1985. Následující výklad je zaloţen na RENDLE Gil, MANN Alice: Holy Conversations. Strategic Planning as a Spiritual Practice for Congregations, Bethesda, MD: The Alban Institute, 2003, 181–188 a OSWALD Roy M., FRIEDRICH Robert E. jr.: Discerning Your Congregation‟s Future. A Strategic and Spiritual Approach, Bethesda, MD: The Alban Institute, 1996, 145-167 608 Přílohy P 15 styl takovéto farnosti má základ v osobním pastoračním vedení a administrování ve farnosti sídlícím pastýřem, který má osobní vztahy víceméně ke všem farníkŧm a případně koordinuje práci malého pastoračního týmu. Dlouhodobější pastorační plánování v takovéto farnosti se dít většinou nebude, pokud jej farář sám neiniciuje a nepodporuje. PRF se zde většinou osobnostně překrývá, pokud úplně nesplývá, s výkonným pastoračním týmem nejbliţších spolupracovníkŧ faráře a mŧţe být náročné vyváţit její vizionářské poslání s potřebou praktické pastorační spolupráce. Pokud je tomu farář otevřen, takovéto farnosti mohou mít velký uţitek z pastoračně-podpŧrné sluţby rŧzných konzultantŧ či poradcŧ z ústředí. PROGRAMOVÝ TYP FARNOSTI (150 aţ 400 účastníkŧ nedělní bohosluţby; srov. Obrázek 24 vlevo): Takováto farnost je většinou známa kvalitou a rŧznorodostí svých programŧ či příleţitostí k setkávání v rŧzných menších skupinách a společenstvích. Základním úkolem faráře je zde shromaţďovat, inspirovat, formovat a doprovázet malý okruh vedoucích či spolupracovníkŧ (placených i neplacených, ordinovaných i neordinovaných). Tito spolupracovníci se pak starají o konkrétní oblasti pastorace, jako např. liturgie, sbor, mládeţ, sociálně potřební, katecheze apod. Do pastorační spolupráce je zde takto rŧzným zpŧsobem zahrnut poměrně velký okruh kolem 25 aţ 50 lidí a takováto farnost často potřebuje poměrně dobře facilitovaný proces pastoračního plánování a koordinace, často s klíčovou pomocí zvenčí. Často je v takovéto farnosti pocítitelně napětí mezi programovou efektivností a potřebou osobních vztahŧ, které se většinou řeší vědomou podporou rozvoje rŧzných druhŧ malých skupin a společenství. PRF zde mŧţe být jedním z klíčových nástrojŧ pro hledání a komunikaci pastorační vize farnosti jako celku a pro propojování jejích jednotlivých částí. KORPORATIVNÍ TYP FARNOSTi (nad 400 účastníkŧ nedělní bohosluţby; srov. Obrázek 24 vpravo): Takováto farnost je často známa velmi kvalitní liturgií a hudbou a velkou škálou mnoha rŧzných aktivit, programŧ a specializovaných sluţeb pro úzce definované cílové skupiny. Mnohé z těchto programŧ mohou být známy i za hranice farnosti a mohou přitahovat zájemce i z širší oblasti. Často se zde formují specifické okruhy lidí kolem rŧzných bohosluţebných časŧ či několika bohosluţebných míst. Farář zde tráví hodně času prací s mnohotvárným pastoračním týmem s více profesionálními pastoračními i administrativními pracovníky. Rozhodování se zde někdy uskutečňuje na základě vícevrstevnatého systému rad a komisí, jindy pomocí spíše autoritativního charismatického stylu vedení s velkou schopností delegace pravomocí na co nejniţší úrovně. I kdyţ kněţí i zde poskytují pastorační péči, především v krizových situacích, je zde také rozvinut široký systém pastorační péče prováděné dalšími jejich spolupracovníky a malými skupinami a týmy. Proces pastoračního plánování je zde často hodně strukturovaný a vícevrstevnatý a tomu musí odpovídat i zpŧsob fungování a sloţení PRF. Někdy se v takovéto farnosti vytváří jakési stabilnější vnitřní „clustery“ (např. s nabídkou rŧzných alternativních stylŧ liturgie či sluţeb), které pak vyţadují specifickou pozornost. Farář moderátor Farář větší tým vedoucích Jáhen Kaplan profesionální tým Programový typ farnosti Korporativní typ farnosti Obrázek 24: Programový a korporativní typ farnosti (zdroj: srov. pozn. 1611) 609 Přílohy P 16 P 16. PROFIL ZKOUMANÝCH PRF A PROFIL RESPONDENTŦ TERÉNNÍ VÝZKUM PRF CELKEM PH HK PL LT ČB Farností s knězem sídlícím v místě 475 136 139 58 114 86 Farností s e-mailovou adresou 304 97 75 44 45 43 Farností s webovými stránkami 214 66 52 29 38 29 Počet PRF dle údajů biskupství 284+ 136 105 19 14 10+ Počet PRF na webu farnosti 53 18 24 2 4 5 Počet PRF se získanou zpětnou 42 11 8 14 5 4 vazbou celkem Počet zkoumaných PRF ve farnostech 11 4 4 3 0 0 s více než 400 účast. bohoslužeb Počet odpovědí z těchto farností 31 17 4 10 0 0 Počet zkoumaných ve farnostech s 12 6 2 2 2 0 PRF 150 – 400 účast. bohoslužeb Počet odpovědí z těchto farností 25 8 2 11 4 0 Počet zkoumaných PRF ve farnostech 11 1 1 5 1 3 s 50 – 150 účast. bohoslužeb Počet odpovědí z těchto farností 13 1 1 6 2 3 Počet zkoumaných PRF ve farnostech 8 0 1 4 2 1 s méně než 50 účast. bohosl. Počet odpovědí z těchto farností 8 0 1 4 2 1 Počet respondentů či účastníků 78 26 8 31 8 4 interview celkem z toho interview 17 od předsedů PRF - farářů či 21 administrátorů od jiných členů PRF s pastoračním 21 pověřením od mužů 52 od žen 26 od respondentů mladšího věku 19 od respondentů středního věku 41 od respondentů staršího věku 7 Tabulka 4: Profil zkoumaných pastoračních rad farností a profil respondentů 610 Přílohy P 17 P 17. WEFT QDA: SOFTWARE PRO KVALITATIVNÍ ANALÝZU Obrázek 25: Ukázka pracovních oken softwaru Weft QDA (se souhlasem dotyčného zdroje) 611 Přílohy P 18 P 18. PRIMÁRNÍ ANALÝZA DAT TERÉNNÍHO VÝZKUMU P 18.1 METODY TERÉNNÍHO VÝZKUMU A ANALÝZA DAT Tato úvodní část seznamuje s prŧběhem výzkumu, představí profil jeho respondentŧ, popíše zpŧsob zpracování a analýzy získaných dat a uvede do zpŧsobu prezentace této analýzy. P 18.1.1 Základní výzkumná otázka Základní výzkumná otázka pro terénní výzkum pastoračních rad farností v diecézích české církevní provincie měla tři části: 1. „Jak si současní členové, případně předsedové zkoumaných pastoračních rad představují ‚pastorační radu snŧ„, tj. jakou mají osobní ‚vizi„ o ideální pastorační radě farnosti?“ 2. „Jak ve skutečnosti vypadá práce pastorační rady, ve které jsou respondenti zapojeni, tj. jaké tato rada ve skutečnosti plní úkoly, jak vznikla, z koho je sloţena a jakým zpŧsobem pracuje?“ 3. „Jak respondenti hodnotí práci vlastní pastorační rady ve světle své vize ideální pastorační rady, tj. jaká v její práci spatřují pozitiva, jaká negativa a jaké kroky či opatření by navrhovali na podporu rozvoje pastoračních rad obecně?“ P 18.1.2 Prŧběh výzkumu Terénní výzkum pastoračních rad farností (dále PRF) v české církevní provincii probíhal v letech 2007 aţ 2008. Během roku 2007 byla realizována přípravná fáze spočívající v prŧběţném osobním kontaktu se čtyřmi vybranými PRF, které byly dlouhodobě zkoumány pomocí rŧzných metod získávání dat: osobní nestrukturované interview, skupinové interview, nezúčastněné pozorování a zúčastněné pozorování apod. Tato přípravná fáze, ve které se postupně krystalizovaly relevantní výzkumné metody, cíle a otázky, koncem roku 2007 a počátkem roku 2008 přešla do hlavního terénního výzkumu většího počtu PRF ze všech českých diecézí. Ve dvou vlnách 1612 byl všem duchovním správcŧm a členŧm PRF, na které bylo moţné získat e-mailovou adresu, adresován prŧzkumný dotazník sestavený na základě předchozích fází výzkumu. 1613 Tito adresáti byli navíc, v duchu modelu „sněhová koule“, poţádáni o přeposlání dotazníku dalším. Takto se podařilo o některých PRF získat i více neţ jednu odpověď, jejichţ data pak slouţila jak k upřesnění pohledu na danou PRF, tak k prohloubení vědomí rozmanitosti jednotlivých subjektivních zkušeností. Data tohoto terénního výzkumu byla prŧběţně analyzována v duchu výzkumné strategie grounded theory, doplněna odpověďmi na otevřené otázky z předchozího prŧzkumu na pastoračních referátech biskupství a dle potřeby i dále prŧběţně doplňována pomocí nadále probíhajících osobních či skupinových interview. Výzkum byl uzavřen v dubnu 2008 v situaci tzv. „saturace“ („nasycenosti“), kdy se zdálo, ţe dalším sběrem dat se jiţ pravděpodobně neobjeví ţádné podstatně nové informace. P 18.1.3 Profil respondentŧ a zkoumaných farností Takto se nakonec podařilo získat celkem 84 odpovědí (z toho od 2 jáhnŧ, 21 kněze a 1 biskupa) týkajících se celkem 36 pastoračních rad farnosti fungujících v nejrŧznějších pastoračních kontextech (od malé vesničky přes širokou pastorační oblast na venkově či okresní města aţ po členité velkoměstské farnosti) v pěti českých diecézích. 1612 V první vlně (17.12.2008) byl elektronickou poštou rozeslán prŧzkumný dotazník s doprovodným dopisem (srov. příloha P 12 a P 13), ve druhé vlně (4.1.2008) pak byla stejnou cestou rozeslána připomínka s moţností odpovědět stručněji a volněji (srov. příloha P 14). 1613 Pro kategorizaci farností byl zvolen přístup inspirovaný typologií farností či sborŧ podle počtu účastníkŧ bohosluţeb představený v příloze P 15. 612 Přílohy P 18 Profil farností a PRF, o kterých byly získány informace na základě výše popsaného výzkumu, byl následující:1614 Celkem byla získána data o PRF ve 42 farnostech (11 PH, 8 HK, 14 PL, 5 LT, 4 ČB). Z toho bylo 11 PRF ve farnostech s počtem účastníkŧ nedělních bohosluţeb převyšujícím 400; 12 PRF mezi 150 a 400; 11 PRF mezi 50 a 150; 8 PRF pod 50 účastníkŧ nedělních bohosluţeb. Většina zkoumaných PRF má mezi 8 a 12 členy, jen 4 mají počet členŧ mezi 15 a 22. Profil respondentŧ, včetně účastníkŧ osobních a skupinových interview, byl následující: Celkem byla data získávána z odpovědí 78 respondentŧ (z toho 17 účastníkŧ interview). Mezi těmito respondenty bylo 21 farářŧ či administrátorŧ, 21 členŧ PRF s nějakým pastoračním pověřením, 52 muţŧ, 26 ţen, 19 mladšího věku, 41 středního věku a 7 staršího věku. Na základě výše uvedeného přehledu lze konstatovat, ţe pro účely kvalitativní tematické analýzy se podařilo zajistit dostatečně rozmanitý soubor dat získaný z několika PRF v kaţdé diecézi, rovnoměrně rozvrstvený v rŧzných velikostech farnosti a získaný prostřednictvím respondentŧ, včetně poměrně vysokého počtu kněţí (více neţ ¼ respondentŧ), dostatečně obeznámených s konkrétní situací a dostatečně schopných tuto situaci interpretovat pomocí rozhovoru či dotazníku. Takto získaná data lze proto povaţovat jak za hodnověrná, tak za relevantní pro účely zamýšlené kvalitativní analýzy, poskytující dostatečně hlubokou a širokou sondu do zpŧsobu fungování PRF v české církevní provincii. P 18.1.4 Zpracování získaných dat Získaná data byla po jejich základním zpracování (přepsání nahrávek z interview či textové úpravě dotazníkŧ a e-mailŧ – celkem 150 normostran textu čistých odpovědí)1615 analyzována pomocí softwarového nástroje pro kvalitativní analýzu Weft QDA1616 umoţňujícího několikavrstvé kódování souboru textŧ a následné jednoduché i kříţové vyhledávání dle příslušných témat. Z takto zpracovaného souboru získaných dat níţe předkládaná prezentace jejich analýzy čerpá jak základní tematické souvislosti, tak mnoţství dokreslujících citátŧ (v prezentaci vytištěných kurzívou), které tak prezentaci udrţují stále velmi blízko pŧvodním datŧm. Pouţití tohoto nástroje umoţnilo sledovat jak tematické celky v celém souboru dat, tak zachovat souvislosti u těch dat, které se vztahovala k jednotlivým PRF, diecézím či typŧm respondentŧ. Kvalitativní analýza zde tedy probíhala jiţ ve fázi kódování, které bylo postupně konstruováno a prŧběţně přeskupováno tak, aby odráţelo vlastní témata a klíčové dŧrazy přítomné v souboru dat a zároveň umoţňovalo následnou srovnávací analýzu. Výsledky této primární analýzy jsou představeny níţe, sekundární fáze analýzy je prezentována v příloze P 19. Na oboje pak navazuje reflexivní souhrn v hlavním textu této dizertace, část 2.5. P 18.1.5 Prezentace výsledkŧ primární a sekundární analýzy dat V této příloze (P 18) předkládáme primární tematickou analýzu dat terénního výzkumu PRF, která má poskytnout podrobný obraz určitých klíčových témat či neuralgických bodŧ v oblasti sluţby PRF v české církevní provincii pro účely navazující analýzy sekundární (zachycené v příloze P 19) a poté pro další prakticko-teologickou reflexi. Nejde zde tedy o 1614 Podrobný profil zkoumaných PRF a profil respondentŧ si mohou zájemci prohlédnout v příloze P 16. 1615 HRUŠKA Petr (ed.): Situace PRF v Čechách. Data získaná z terénního výzkumu – přepis nahrávek individuálních i skupinových interview a záznamy písemných odpovědí na prŧzkumné dotazníky (150 normostran textu; nepublikováno nachází se v soukromém archivu autora této dizertace). 1616 Weft QDA – A free qualitative analysis software application, http://www.pressure.to/qda (staţeno 3.1.2008). Náhled okna tohoto programu srov. příloha P 17. 613 Přílohy P 18 snahu popsat celkovou situaci v této oblasti (za tímto účelem by bylo nutné náš kvalitativní výzkum doplnit výzkumem kvantitativním), ale odkrýt klíčová témata, nabízející se šance či ohroţující problémy, které později, reflektovány ve světle teologických a dalších pramenŧ, mohou poskytnout jakési „vstupní brány“ pro hlubší vhled do celkové problematiky sluţby PRF ve světle teologického konceptu synodality, a tak také nabídnout dŧleţité impulsy pro rozvoj jejich další sluţby. V duchu zvolené metodologie (grounded theory) jsme se v této fázi při pátráních po veškerých souvislostech či souvztaţnostech snaţili pohybovat pouze uvnitř tohoto souboru dat, aniţ bychom je zatím reflektovali ve světle nějakých dalších vnějších pramenŧ. I přes základní strukturovanost udrţující dotazovaného v jisté myšlenkové dynamice (vyjádření vize o PRF, popis reálné situace, její zhodnocení ve světle vlastní vize a návrhy na další rozvoj), uvnitř této dynamiky pouţité nástroje získávání dat umoţňovaly respondentŧm vyjadřovat své vlastní dŧrazy, představy a zkušenosti s prací jejich PRF, kterými se pak od počátku řídila i tato analýza. Kvŧli lepší čtivosti jsme se rozhodli vypustit z prezentace kódová označení pramenŧ pouţitých citátŧ (zvýrazněných v textu kurzívou), avšak kaţdý z těchto citátŧ je přímo dohledatelný v originálním souboru hrubých dat.1617 Prezentace analýzy výsledkŧ terénního výzkumu je rozčleněna do tří částí: Vize PRF (P 18.2) Realita PRF (P 18.3) Reflexe PRF (P 18.4) Kaţdá z těchto částí je uzavřena krátkým vlastním souhrnem. P 18.2 VIZE PRF ANEB PASTORAČNÍ RADA SNŦ V této první části prezentace analýzy výsledkŧ prŧzkumu („Vize“) jsou shrnuty představy našich respondentŧ o tom, jak by měla fungovat, jak by měla být sloţena a čím by se měla především zabývat ideální pastorační rada farnosti – „pastorační rada snŧ“. Jiţ zde musíme mít na paměti, ţe podle této své „vize“ pak také budou respondenti, ať uţ vědomě či nevědomě, hodnotit (srov. část P 18.4, „Reflexe“) reálnou sluţbu své skutečné PRF (srov. 2. část P 18.3, „Realita“). Nejprve zde načrtneme tři základní modely, do kterých lze v našem souboru nalezená očekávání přibliţně roztřídit. A to samozřejmě s vědomím jejich vzájemného prolínání se, přičemţ ne vţdy je lze od sebe striktně oddělit a v konkrétních situacích je lze povaţovat spíše za „těţiště“ té či oné představy o „pastorační radě snŧ“. Poté představíme, jak si naši respondenti představují ideální fungování, sloţení či strukturu PRF. A protoţe předpoklady a východiska nutně ovlivňují naše představy o cíli a ideálu, nakonec také shrneme, z jakých teoretických východisek či praktických pramenŧ pro práci PRF naši respondenti a jejich rady čerpají. P 18.2.1 PRF jakoţto výkonný „pracovní tým“ V našem vzorku respondentŧ poměrně rozšířená představa o tom, jak by PRF měla fungovat (12 respondentŧ z 11 rŧzně velkých farností), chápe PRF jako pracovní tým, který má ve spolupráci s farářem spolupŧsobit pro rŧst Boţího království v jim společně svěřené farnosti, přičemţ konzultativní rozměr („rada“) se z této představy téměř vytrácí. PRF by v tomto smyslu „měla být pruţná, měla by reagovat na místní potřeby“, či by dokonce měla „mít daný (dostatečný) rozpočet prostředků na pastorační účely“ a kaţdý člen by měl mít „přesně stanovené povinnosti, pravomoci a rozsah své zodpovědnosti“. PRF by pak měla být „sloţená z lidí, kteří vidí pod pokličku soukromí ţivota farníků a mají odvahu reagovat na bolavá místa i tam, kde většina věřících přešlapuje“. PRF v tomto pojetí 1617 HRUŠKA Petr (ed.): Situace PRF v Čechách. Data získaná z terénního výzkumu – přepis nahrávek individuálních i skupinových interview a záznamy písemných odpovědí na prŧzkumné dotazníky (150 normostran textu; nepublikováno nachází se v soukromém archivu autora této dizertace). 614 Přílohy P 18 by tedy měla být, jak si představuje jeden kněz, „spontánním grémiem spolupracovníků, kteří podle svých moţností přicházejí na pomoc v rozličných sluţbách místní církve“. V některých případech je pak tato spolupráce chápána spíše jako „výpomoc faráři“, kterému by PRF měla „pomáhat v těch oblastech, které se netýkají výjimečnosti jeho kněţské sluţby. V ostatních praktických věcech by kněz měl mít moţnost dle vlastního uváţení se obrátit na PRF s ţádostí o pomoc“. Opět by k tomu PRF „měla mít k dispozici dostatek finančních prostředků“ a navíc i „dostatek schopných odborníků, aby všechny problémy hravě vyřešila“. P 18.2.2 PRF jakoţto „pracovně-konzultační tým“ Někteří respondenti zastávající předchozí „pracovní“ model PRF a několik dalších (celkem 13 respondentŧ ze 7 rŧzně velkých farností) ovšem připouštějí, ţe k roli praktické pomoci faráři („pastorační akce“) také nedílně patří jistá role konzultační („pastorační moudrost“). Ideální PRF je podle těchto názorŧ taková, „kde členové jen nerozhodují o předloţených tématech, ale jednak sami aktivně působí v rámci farnosti a jednak sami aktivně přinášejí návrhy a podněty pro pastoraci ve farnosti“. Jde o to, „aby se vymyslel nápad, rychle se promyslely podrobnosti – a nápad se uskutečnil“. Ve větších farnostech je pak s touto představou spojen i koncept konkrétních oblastí pastorační zodpovědnosti jednotlivých radních, kdy „kaţdý člen má na starosti určitou oblast ve farnosti, podle potřeb farnosti. Pak má ve farnosti kolem sebe lidi, kteří mu s naplňováním konkrétních úkolů pomáhají“. V takovéto představě pak „členové nejsou jen ti, co to pak vše ‚udělají„, ale jsou také organizátory dalších dobrovolníků“ a PRF se tak blíţí koordinační skupině řídící či koordinující pastoraci v jednotlivých oblastech ţivota a sluţby farnosti. Toto propojení s praktickou pastorací je však, především v některých větších farnostech, chápáno jako obousměrné: „Přání je, aby vedle PRF existovalo mnoţství aktivních a spolehlivých jednotlivců i celých skupin lidí schopných a ochotných rozvíjet a realizovat ‚úkoly„ vzešlé ze setkání pastorační rady. Tito lidé také předkládají pastorační radě reálné návrhy ohledně pastorace.“ PRF se pak mŧţe stávat jakýmsi „modelem spolupráce“ i pro ostatní: PRF se dle jedné respondentky musí učit „týmové práci, která by byla samozřejmým modelem jednání (tzn. učit se vybudovat tým - to je kus výchovného i pastoračního umění, stejně tak vytvořit model, kdy je tým schopen obměny, tzn. současně výchova pokračovatelů)“. Typické pro tento přístup je právě ono spojení „rady“ s „činností“ (tj. PRF má „hledat a nalézat vize a koncepce a také je důsledně realizovat“). Jeden z kněţí tak očekává, ţe v PRF se s radními bude na jedné straně bavit o tom, „jaké mají nápady“, na druhé straně však také bude chtít vědět, „co jsou oni sami ochotni v té které oblasti dělat“. Od kněze zas někteří členové PRF očekávají, ţe jim poté, co se shodnou na nějaké pastorační akci, bude také „přenechávat kompetence v některých oblastech pastorace“. Jsou pak i kněţí, kteří tuto pastoračně-konzultační roli PRF mají spojenou s očekáváním, ţe PRF bude mít jistý podíl na řízení celé farnosti a představují si ideální PRF jako „skupinu aktivních laiků, kteří se umí společně modlit, spolupracovat a přijímat zkušenosti s řízením, které udělaly charity a neziskové organizace.“ P 18.2.3 PRF jakoţto „konzultační tým“ Sice méně silně, ale přesto významně se v našem vzorku vyskytuje představa PRF jako čistě či převáţně „konzultačního týmu“, součástí jehoţ poslání není přímá účast na praktických pastoračních aktivitách či zodpovědnostech v konkrétních sluţbách či oblastech, ale toto poslání spočívá (téměř) výlučně v nějakém módu pastorační reflexe. Tuto vizi PRF zastává sice 17 respondentŧ, ale tito respondenti zastupující pouze 8 farností (ovšem patřících k těm větším: tři o počtu návštěvníkŧ nedělních bohosluţeb nad 400, čtyři mezi 150 a 400). Toto pojetí pak skrývá ještě další specifické modifikace podle rŧzných teologických pojetí vztahu farnosti a faráře či podle rŧzných pojetí stylu konzultací. Jak 615 Přílohy P 18 čteme v jedné z odpovědí, v tomto pojetí je „ideálem pastorační rada, která ‚radí„ o pastoraci.“ Toto „radění“ však lze chápat rŧzně: a) Poradní orgán faráře Někteří respondenti je chápou jako příleţitostnou situační „výpomoc“ faráři („kněz nemůţe všechno zvládnout sám“), striktně kompetenčně omezenou na víceméně nezávaznou „poradní roli“: „Pastorační rada má být ryze poradním orgánem duchovnímu správci farnosti. Její kompetence jsou omezené a rozhodující slovo má mít vţdy duchovní. K názorům členů pastorační rady můţe, ale nemusí přihlíţet. Neboť on nese zodpovědnost.“ U jiných je tato konzultační role sice stále spojena s aktivní rolí faráře, hledajícího radu v konkrétních pastoračních otázkách či situacích, ale je zde uţ více respektována i role PRF nabízející faráři „zrcadlo“ ţivota farnosti: „PRF, která knězi nabízí v dialogu pohledy na různé aspekty ţivota farnosti a na řešení konkrétních problémů. PRF, které kněz klade otázky, na které on sám hledá odpovědi.“ Nebo: „Ráda bych, aby to byl poradní orgán pro faráře. Aby farář prostě a jednoduše řekl co je na starost, problém nebo radost a kaţdý z PRF by se mohl vyjádřit. PRF by měla být takovým hlasem zespodu, hlasem Boţího lidu, který pomáhá, abychom v celé farnosti šli kupředu, za Kristem a přitahovali další z našeho okolí.“ Další zde pak mluví přímo o „delegování zodpovědnosti“: „Kněţí se musí učit delegovat zodpovědnost (učit se být nahraditelný - důleţité při personálních obměnách), vytvářet prostor pro spolupodílení se farníků na rozhodnutích týkajících se farnosti (ne jen si nechat schválit to, co si sám rozhodne).“ Typickým pro toto silnější pojetí konzultační role je sice stálý dŧraz na konečnou zodpovědnost faráře, která je však skrze konzultaci s PRF posilována a obohacována, a ne omezována, jak to hezky vyjádřil jeden z kněţí: „Kněz je bezesporu důleţitým v PRF, je velmi výhodné, pokud si pěstuje zpětnou vazbu – kritiky z vlastních řad a opozice by měly být vítány. Jde o cosi víc, neţ o parlamentní demokracii. V odpovědnosti nakonec zůstává právě farář, proto je mu třeba šlapáním na paty pomoci…“ b) Tým pastoračního rozlišování Jestliţe v předchozím modelu konzultace převaţoval dŧraz na konkrétní pastorační situace, ve kterých farář hledá radu u PRF, pak v modelu konzultace, který jsme nazvali „tým pastoračního rozlišování“, se konzultace v PRF spíše zaměřují na dlouhodobý pastorační vývoj farnosti a farář se chápe jako integrální součást této „vizionářské komunity“ (jak lze také tento model nazvat). Takto chápe ideální PRF 12 respondentŧ (včetně 4 farářŧ) z 5 větších farností z našeho vzorku. Někteří respondenti mají např. představu, ţe takovýto tým by se měl zabývat dlouhodobým systematickým pastoračním plánováním a členové PRF „spolu s pány faráři by předkládali plán aktivit a vzájemně by sestavili celkový plán pro farnost na rok, vzájemně by si váţili práce druhých skupin a navzájem by modlitbou, nebo i skutkem podporovali dílo těch druhých“. Farář téţe farnosti, ze které pochází předchozí názor, si pak „ideální členy PRF“ (včetně faráře) představuje jako lidi, „kteří mají citlivost a dobré vnímání ţivota a potřeb v daném místě“, přinášející „ze svých zkušeností nebo záţitků pestrost ţivota ve víře“, kteří jsou „vnímaví a otevření potřebám dnešních lidí, kteří ještě nepřišli do kontaktu s vírou“ a mají „dostatek sil na realizaci jednotlivých podnětů a společný duchovní růst“. Jiný farář pak od členŧ PRF očekává, ţe to jsou „lidé, kteří ţijí farností, mají do ní hluboký vhled, vnímají potřeby lidí, mají prst na ‚tepu doby„ dívají se dopředu (vize farnosti), jsou lidmi Ducha sv., touţícími zachytit jeho podněty a vanutí“. Jedna členka PRF pak radu vnímá jako „skupinu lidí s rozlišovacím darem, která dokáţe vidět problém a potřeby v širších souvislostech“. Typickým pro toto pojetí konzultační role PRF jsou pak výše jiţ zmíněné dŧrazy na „pastorační vizi farnosti“ a „společné rozlišování“. Např. pro dalšího z farářŧ je např. ‚pastorační rada snŧ„ „týmem, který pomáhá pastýři nacházet vizi pro farnost, její poslání evangelizačnímu v duchu koncilových změn“. Častěji je toto pojetí navíc spojeno i s dŧrazem 616 Přílohy P 18 na rozměr společenství, učednictví či společnou modlitbu celé PRF. Jak např. říká jeden jáhen, jehoţ představa o „pastorační radě snŧ“ je tato: „Sešlosti jsou neseny spíše ‚duchem společenství„ neţ ‚duchem schůzování„. Schopnost řešit koncepční, strategické záleţitosti (vize, poslání, priority) i otázky dne (podoba bohosluţeb, hospodaření, nejbliţší akce… Také však schopnost občas neřešit nic, jen tak být spolu, chválit Pána, jít na výlet, odpočívat. Moci vnímat, ţe jsme spolupracovníci na Jeho vinici.“ To vše ovšem, jak píše jiný člen téţe PRF, „za předpokladu, ţe je ochota všech zúčastněných vč. duchovního(ch) pastýře(ů) k opravdovému naslouchání, reflektování názorů druhých, snaze jít někam dopředu, a aspoň občas k vybočení ze svých zajetých kolejí“. Nejkomplexněji toto pojetí PRF jako „týmu pastoračního rozlišování“ či „vizionářské komunity“ asi shrnuje následující vyjádření dalšího z farářŧ: „PRF by měla být týmem, pomocníkem, strukturou, orgánem, která by pomáhala farnosti vytyčovat reálnou cestu dalšího rozvoje a ţivota a zároveň tu farnost v nalezené vizi, v nalezené cestě sjednocovat, motivovat, tmelit, aby je ta cesta nadchla… Být takovýma očima, ušima, které vidí potřeby lidí, potřeby členů farnosti, potřeby společnosti kolem a vidí nějak i potřeby Boţí… (Její členové) jsou otevřeni Boţímu Duchu a věcem, které Boţí Duch chce dělat… Tohle vše nějak reflektují, modlí se za to, načrtávají vizi, další cesty a zpětně lidem ukazují to, co se nalezlo, a hledají pak zas od nich další zpětnou vazbu… atd.“ V reakci na situaci, kdy farář se skrze PRF spíše snaţí protlačit svoji vlastní vizi, tento kněz nakonec říká: „Určitě ten zmíněný model můţe fungovat, ale myslím si, ţe bychom měli jít dál – aby ta vize byla sdílená. A to, kdyţ mám kolem sebe jenom tahouny, kteří dělají, co já jsem vymyslel, to pak není moţný – nebo neděje se to v takové míře.“ c) Zastupitelská skupina Třetím (a nejméně zastoupeným – v čisté podobě pouze u tří respondentŧ, členŧ PRF z velkých farností) z rŧzných pojetí „konzultační role“ PRF je pojetí, které jsme nazvali „zastupitelská skupina“ a při kterém velký dŧraz spočívá na schopnosti PRF zprostředkovávat faráři co nejpestřejší škálu názorŧ a zkušeností z nejrŧznějších farních skupin. Jednotliví členové PRF se pak často vnímají jako jacísi „zastupitelé“ těchto skupin, za které buď byli jmenování, které je volily či ze kterých oni sami pocházejí. Na rozdíl od předchozího přístupu, kde se zdŧrazňuje schopnost týmové spolupráce na nějakém společném úkolu (např. rozlišování pastorační vize pro celou farnost), se v tomto přístupu spíše zdŧrazňuje schopnost členŧ PRF „zastupovat“ své „domovské“ skupiny či zájmy a zajistit jejich začlenění do celku farnosti. Takováto PRF pak musí být „sestavená z lidí, kteří jsou ve farnosti aktivní a zaujímají celou škálu věkových skupin ve farnosti (dospělých)“, jsou v ní „zastoupeny různé generace a aktivní skupiny ve farnosti“ a jejími členy jsou „většinou zástupci za různá místa a potřeby farnosti“. Podle další respondentky by v radě měli být „zástupci všech oblastí - rodiny, mládeţ, senioři, technický úsek, úsek oprav, ekonomický úsek, administrativní… atd.“ P 18.2.4 Ideální struktura či styl práce PRF Jestliţe tři výše nastíněné modely či těţiště představ našich respondentŧ o „pastorační radě snŧ“ vypovídaly především o představách o hlavním zaměření, poslání či úkolech PRF, v získaných výpovědích se znovu a znovu objevovaly i představy o ideální struktuře či stylu práce PRF. Níţe jsou tyto představy shrnuty a rozčleněny do pěti oblastí. a) Kompetence Někteří z respondentŧ (celkem pět z pěti rŧzných farností, avšak nikdo z kněţí) uvedlo, ţe součástí jejich vize ideální PRF je i určitý posun v jejích kompetencích oproti současným moţnostem. PRF by podle těchto hlasŧ měla mít moţnost: ovlivňovat, popřípadě i vetovat ekonomická rozhodnutí ve farnosti disponovat určitými finančními prostředky na pastorační účely být rovnocenným partnerem biskupovi při rozhodování o změně faráře 617 Přílohy P 18 mít více neţ jen konzultační funkci vzhledem k administrátorovi farnosti b) Struktura Někteří tuto svoji představu navíc se ve svých vizích spojili i s úvahami o struktuře „pastorační rady snŧ“. Jen jednotlivé hlasy zde však prezentovaly představu překračující rámec daný dnes platnými stanovami. Tyto hlasy volaly po tom, aby PRF byla: z větší části volená se zodpovědností jednotlivých členŧ za určitou část farního společenství či sluţeb s voleným předsedou disponujícím jedním hlasem rozhodujícím jen v případě parity s komisemi tematizovanými podle tzv. „funkcí“ církve: liturgia, koinonia, martyria a diakonia, přičemţ PRF by měla zajišťovat co největší vyváţenost mezi těmito oblastmi kaţdé společenství farníkŧ navštěvujících jeden kostel by mělo mít svoji pastorační radu c) Složení Ideální sloţení PRF v představách našich respondentŧ pak samozřejmě úzce souviselo s jejich představou o hlavním poslání rady. Schopní pracanti: Pokud někdo PRF chápe spíše jako „pracovní tým“, bude (podobně jako jeden z kněţí) kromě častěji zmiňované lidské či duchovní „zralosti“ očekávat, ţe se bude skládat z lidí, kteří jsou „odborně zdatní v nějaké oblasti, která souvisí s dobrým fungováním farnosti“, z lidí, „kteří mají o ţivot ve farnosti zájem…, lidi ochotné, s kterými se dá dobře domlouvat, jsou ochotní něco udělat, mají dobré nápady na oţivení farnosti“, bude vyzdvihovat „jejich spoluzodpovědnost a nasazení“ či bude očekávat, ţe předseda i členové PRF jsou lidé „dynamicky akční, důvěřiví, se smyslem pro týmovou práci, inspirující ostatní k nápadům, členové mají své úkoly rovnoměrně rozvrstveny a není mezi nimi nikdo, kdo by pouze ‚hájil pravdy„„. Zkrátka podle těchto očekávání se (jak se vyjádřil jeden kaplan) v PRF musejí „setkat lidi, kteří chtějí něco dělat, mají zájem a jsou také schopní udělat kus práce, nejen si o tom povídat“. Komunikativní vizionáři: Pokud se někdo přiklání spíše k pojetí PRF jakoţto „konzultačního týmu“ schopného týmového pastoračního rozlišování, pak bude chtít mít z PRF „společenství lidí schopných a ochotných naslouchat jeden druhému, respektovat názory druhých, ochotných vzdát se svého osobního postoje ve prospěch celku tak, abychom společně došli k cíli“, nebo, jak to vyjádřil jeden z kněţí, aby členové PRF byli „vnitřně komunikativní“, tj. „musejí umět vyslechnout i názor oponenta“. Hlavní sloţky takovéto PRF pak jsou „předcházející formace, dobrovolnost ke sluţbě, osobní duchovní zázemí členů, dost času na společnou modlitbu v průběhu jednání, hledání konsenzu, dobré vzájemné vztahy a jejich podpora, zájem o činnost PRF a aktivita, sebereflexe, výměna zkušeností s dalšími PRF, konstruktivní kritika, ochota změnit svůj názor, naslouchání“. Ti, kteří rozlišování dávají onen „vizionářský“ dŧraz, pak (podobně jako jeden z jáhnŧ) touţí po tom, aby v PRF byli „lidé, kteří ţijí farností, mají do ní hluboký vhled, vnímají potřeby lidí, mají prst na ‚tepu doby„, dívají se dopředu (vize farnosti), jsou lidmi Ducha sv., touţícími zachytit jeho podněty a vanutí“. Nebo (slovy jednoho z farářŧ) by členem PRF měl být „především člověk, který proţil své setkání s Kristem, které jej nějak motivovalo k tomu, aby se otevřel sluţbě a aby byl učedníkem, který chce Krista následovat a chce i dál růst s Jeţíšem…“, dále by měl „mít nějakou jasnou představu, aby věděl, ţe ta práce v PRF bude vyţadovat nějaký čas, tak aby byl ochotný ten čas tomu věnovat…“ V celkovém sloţení PRF by se pak podle tohoto faráře měli objevit „jednak vizionáři, pak tahouni, pak lidé schopní reflexe, to znamená, aby tam byl zastoupený jak charismatický, tak obětující se, tak rozumový rozměr“. Farářovi oči a uši: Pokud (jako další z odpovídajících kněţí) pak někdo očekává především to, ţe mu PRF bude zprostředkovávat hlubší a širší vhled do ţivota jemu svěřené farnosti, pak v ní bude chtít „členy, kteří mají citlivost a dobré vnímání ţivota a potřeb v daném místě“, schopné „přinášet ze svých zkušeností nebo záţitků pestrost ţivota ve víře“ 618 Přílohy P 18 a kteří jsou „vnímaví a otevření potřebám dnešních lidí, kteří ještě nepřišli do kontaktu s vírou“. Členové PRF by měli podle jednoho faráře „být takovýma očima, ušima, které vidí potřeby lidí, potřeby členů farnosti, potřeby společnosti kolem a vidí nějak i potřeby Boţí…“ d) Styl práce Někteří z respondentŧ se nevěnovali jen jednotlivým členŧm PRF, ale navíc zdŧrazňovali i „vysněný“ styl jednání PRF jako celku, který byl u nich charakterizován např. tím, ţe radní svoji roli chápou „jako sluţbu“, „nikdo neprosazuje sebe, ale společné dobro“ a součástí tohoto stylu je „vzájemná úcta, naslouchání, radostnost, hledání Boţí vůle, spolupráce, jasné kompetence, dobrá moderace, setkání 1x za měsíc, osobní kontakty mimo, moţnost oslovení mailem i telefonem, neupovídaná, k věci, otevřená všem, duchovní vedení“. Jiní zas zdŧrazňovali některé základní komunikační dovednosti nutné pro fungování PRF: „(Členové PRF musí) dokázat i před církevní autoritou (např. farářem) prezentovat názor odlišný od jejího, učit se konstruktivní kritice (naučit se unést, ţe si všichni nemyslíme to samé - a třeba i ve věcech, které povaţujeme za osobně zásadní) a konstruktivnímu dialogu a hledání realizovatelných (v konsenzu nalezených) řešení.“ e) Spiritualita Pro značnou část respondentŧ (celkem 20 z 15 větších i menších farností našeho vzorku) hraje v jejich představě ideální PRF dŧleţitou roli duchovní rozměr její sluţby. Za nedílnou součást setkání PRF tyto hlasy povaţují „společnou modlitbu v průběhu jednání“, na kterou je „dost času“, či prŧběţnou „vzájemnou modlitební podporu“. Někteří (jako např. dva z farářŧ) od radních očekávají, ţe „jsou lidmi Ducha sv., touţícími zachytit jeho podněty a vanutí“, kteří „jsou otevřeni Boţímu Duchu a věcem, které Boţí Duch chce dělat“, ţe (podle dalších respondentŧ) mají dobré „osobní duchovní zázemí“ nebo je dokonce k dispozici „duchovní vedení členů, nejlépe knězem“. Dŧleţitou roli pak v některých představách hraje spiritualita společenství, která je někdy chápána v protikladu k určité byrokratizaci či manaţerskému stylu. Např. v představě jednoho jáhna o ideální PRF jsou „sešlosti neseny spíše ‚duchem společenství„ neţ ‚duchem schůzování„. Zajímavým byl v této souvislosti postřeh jednoho kněze, který prošel několikero farností a předsedal několikero pastoračním radám, a který po zmínce o „souladu spirituality kněze a farnosti“ tvrdí, ţe v jeho PRF „míra tohoto souladu neměla příliš vliv na (ne)pokoj při spolupráci, ale pouze na reálné plody výsledné činnosti“. V jedné malé farnosti sice chápou dŧleţitost určitých struktur a předpisŧ, ale (jak píše tamní pastorační asistent) spíše vše nechávají „na vedení Ducha svatého“ a PRF by tam dokonce rádi viděli jako „součást modlitebního společenství“. Na setkáních PRF by se v této farnosti chtěli „více modlit“, a to „také za kněze, kteří jsou přesvědčeni, ţe všemu rozumí nejlépe oni sami a věřící mají jen slepě poslouchat“. Podobně však i jeden z farářŧ (ovšem z jiné farnosti) napsal: „Já bych spíš bral tým, se kterým se můţu scházet k modlitbě, a z toho vyplyne další konání…“ Na druhou stranu je však třeba konstatovat, ţe se vyskytl i hlas, který zastává názor, ţe „PRF by měla být spíše praktická a věcná, neţ za kaţdou cenu zboţná“. P 18.2.5 Teoretická východiska pro pojetí PRF Výše načrtnuté podoby vize „pastorační rady snŧ“ jsou samozřejmě ovlivněny nejen osobními zkušenostmi a zaměřením jednotlivých respondentŧ, ale také určitými teoretickými (teologickými, manaţerskými) předpoklady, ze kterých tito respondenti vědomě či nevědomě vycházejí. Ta z těchto východisek, která byla z jednotlivých odpovědí identifikovatelná, jsou shrnuta v následujících odstavcích. Dŧleţitým poznatkem v této oblasti je však také fakt, ţe přesto, ţe respondenti byli na „myšlenkové či teologické prameny“ výslovně dotazováni (srov. vysvětlivka k otázce 2.1 dotazníku), některé z těchto pramenŧ výslovně zmínil jen velmi malý počet z nich (u ostatních jsme tato východiska spíše vypreparovávali z jiných odpovědí). 619 Přílohy P 18 a) Spolupráce darů v Božím lidu V pozadí několika odpovědí, které korespondují s pojetím PRF jakoţto „pastoračního týmu“, lze vyčíst přesvědčení o dŧleţitosti spolupráce rŧzných darŧ, schopností či charismat uvnitř farnosti za účelem vzájemného doplňování se. Tyto dŧrazy jsou prezentovány jak spíše z praktického hlediska („Farníci jsou odborníky v různých oblastech ţivota.“), tak z hlediska ekleziologického („Farnost tvoří farníci spolu s duchovním správcem, proto je velice důleţitá jejich spolupráce, vzájemná důvěra a úcta.“). V pozadí se pak objevují obrazy „těla Kristova“ a jednoho putujícího „Boţího lidu“. PRF pak v tomto pojetí „není ‚vláda„, která má moc něco prosadit, ale ţe je potřeba se podívat na dobro ostatních a ţe mají slouţit pro ostatní ne jen pro sebe…“ Role kněze se zde pak někdy chápe striktně sluţebně (jak např. píše jeden z respondentŧ z farnosti, kde se často měnili kněţí): „Administrátor sice nese hmotnou a duchovní zodpovědnost, avšak je ve farnosti ‚pouze„ hostem. Domnívám se, ţe spíše neţ farníci, kteří na daném území bydlí a měli by tam vytvářet ‚přirozené křesťanské společenství„, by spíše měli migrovat kněţí. Pakliţe někde kněz ‚nevyhovuje„ většímu počtu věřících, měl by odejít on a ne farníci.“ Jak však dokazuje další z farářských hlasŧ, i kněţí vnímají v souvislosti s prací PRF potřebu „mít velkou ochotu se učit a mít velkou pokoru se učit. Protoţe to jsou věci, ke kterým jsme my v našem věku nebyli nijak formováni v semináři nebo na teologické fakultě. Je to něco nového, co vyţaduje ochotu k změnám a moţná vůbec takový ten celkový pohled na církev mít ochotu nově nahlíţet…“ b) Dělba práce mezi knězem a ostatními V několika málo odpovědích (celkem čtyřech), které odpovídají pojetí PRF jakoţto „poradního orgánu faráře“, bylo moţné indikovat určitou teologii kněţské sluţby zúţené na některé konkrétní oblasti. Jeden z respondentŧ např. preferuje „model, kdy kněz se bude starat primárně o svátosti, duchovní doprovázení a řízení“, jiná členka PRF pak doporučuje, ţe by se „kněz měl věnovat především udělování všech svátostí, přípravám na ně a výkladu Boţího slova“. Oblastí sluţby PRF je pak, dle těchto hlasŧ, oblast „ostatních praktických věcí“, ve kterých „by kněz měl mít moţnost dle vlastního uváţení se obrátit na PRF s ţádostí o pomoc“. Role kněze je zde, na rozdíl od dŧrazŧ prezentovaných v odstavci předchozím, velmi autoritářská či autokratická. Slovy jednoho z kněţí, řečenými v legraci, ale v jádru odráţejícími realitu: „Pastorační rada mých snů? No, ať makají… Já řeknu, kdo bude co dělat a já budu spát celý den…“ Další z farářŧ si dělal legraci podobného, moţná ţe z části váţně stylu pastorace: „PRF vidím ve světle pastorální teologie, coţ je, jak říkal jeden náš profesor, nahánění a vyhánění lidí z kostela. A abychom jich moc nevyhnali, tak raději soustředíme pastoraci do jednoho osvíceného člověka, protoţe kdyţ je tam moc rad a rozumů, tak se můţe leccos zhatit a věci dál nepokročí. A proto jsem určil toho jednoho pastoračního člověka, jednoho z nás, coţ jsem tedy v kaţdém případě já…“ Po námitce jednoho z přítomných kněţí, ţe si dotyčný dělá legraci, tento reagoval: „Nedělám, ale my jsme měli pastorační radu a nějak se to vţdycky zamuchlalo, ten dialog… i kdyţ z toho vyšly úkoly, další věci, které se měly nějak konat, tak se pak nekonaly… Rozhodně není zas dobré, kdyţ to má jen někdo v rukou a pak to také všechno dělá, to určitě ne, ale ta rozplizlost, která tam hrozí, protoţe lidi jsou neukázněný, byly za socialismu a jsou i dneska, tak to pak téměř nefunguje. Proto si raději ty konkrétní věci ponechávám v rukou sám, s tím, ţe poţádám vţdycky jednotlivé lidi, aby něco vyřešili, a kdyţ přijde nějaká naléhavá otázka, tak uděláme rychlou minipastorační radu, kde navrhnu předem promyšlené věci a ty jsou všeobecně s velkým potleskem schváleny. Ne, opravdu to tak skutečně je, nedělám si srandu…“ Jiný farář však nesouhlasí: „To funguje do té doby, kdy je vize jen věcí faráře, toho jednoho člověka. Ve chvíli, kdy si to postavím tak, ţe chci tu vizi s farností sdílet, tak ta PRF k tomu můţe zásadně pomoci a myslím si, ţe můţe tu vizi vytvořit líp – tím, ţe není tvořená jen jedním přístupem, názorem, člověkem… Určitě ten zmíněný model můţe fungovat, ale 620 Přílohy P 18 myslím si, ţe bychom měli jít dál – aby ta vize byla sdílená. A to, kdyţ mám kolem sebe jenom tahouny, kteří dělají, co já jsem vymyslel, to pak není moţný – nebo neděje se to v takové míře.“ c) Hlavní úkoly církve Tři odpovědi (dva kněţí a jedna pastorační asistentka) v souvislosti se sluţbu PRF zmiňují tzv. „hlavní úkoly církve“. V souvislosti s jednotlivými radními, kteří by měli přejímat zodpovědnost za určité oblasti ţivota a sluţby farnosti, je jednou členkou PRF pracující ve velké farnosti doporučováno „rozdělení podle tzv. ‚funkcí„ církve – liturgia, koinonia, martyria a diakonia. Pastorační činnost farnosti by měla být v těchto čtyřech směrech co nejvyváţenější.“ Farář jiné velkoměstské farnosti pak jako součást poslání PRF chápe „analýzu situace farnosti ve čtyřech oblastech ţivota a poslání – martyria, leiturgia, diakonia a koinonia – a postupné rozvíjení jednotlivých oblastí“. Farář jedné z menších farností pak konstatuje, ţe „v této radě by se měla prolínat koinonia-diakonia-leiturgia s účinným hlásáním (jedno s druhým)“. d) Synodalita a demokracie Jen v několika málo odpovědích zazněly zmínky, které lze zařadit do okruhu otázky po roli PRF v synodalitě církve. Např. jeden z respondentŧ z jedné velkoměstské farnosti má svoji představu o ideální farnosti spojenou s tím, ţe na PRF má takovou „odpovědnost a rozhodovací pravomoci“, které jí umoţní „být při rozhodování o obsazení místa faráře rovnocenným partnerem biskupovi“. Podobným směrem ukazují i další odpovědi zmíněné výše v části o kompetencích, jako např. volání po moţnosti „vetovat ekonomická rozhodnutí farnosti“, mít „dostatek prostředků na pastorační účely“ či přání, aby PRF měla „více neţ konzultační funkci pro potřeby administrátora“ (další srov. P 18.2.4 a). Jistou formu „spirituální synodality“ lze také vysledovat z odpovědí týkajících se pojetí PRF jakoţto „týmu pastoračního rozlišování“, jako např. v představě o členech PRF, kteří by „spolu s pány faráři předkládali plán aktivit a vzájemně by sestavili celkový plán pro farnost na rok“ či byli „týmem, který pomáhá pastýři nacházet vizi pro farnost, její poslání evangelizačnímu v duchu koncilových změn“ (více srov. P 18.2.3 b). Někteří z respondentŧ přímo srovnávali „demokracii“ se stylem sluţby PRF: „Já PRF nechápu jako parlament, kde konzervativní se vzájemně přehlasovávají s progresivníma. Spíš si myslím, ţe ta hodnota té soudrţnosti a nastavení vnímavosti pro všechny ty směry ve farnosti, ţe je samo o sobě důleţitější, neţ aby se přímo na poli PRF řešily nějaká takováto přetahování se…“ Lapidárně to pak vyjádřil jiný farář: „Jde o cosi víc, neţ o parlamentní demokracii. V odpovědnosti nakonec zůstává právě farář, proto je mu třeba šlapáním na paty pomoci.“ Pokud byli někteří z respondentŧ v osobním interview přímo dotázáni na smysl slova „synodalita“, zaznívaly velmi rŧznorodé odpovědi, z nichţ jen tři či čtyři trochu odpovídaly vlastnímu smyslu tohoto slova. Jeden kaplan např. chápe synodalitu takto: „Být společně na cestě. Hledat společnou cestu, kudy se ubírat dál. V ideálním případě ţít spolu.“ Jiný z kněţí ji zas popisuje takto: „Ţe tady nejde ani o demokracii, ani o hierarchické rozhodování, ale o hledání společné cesty…“ Další respondenti z řad kněţí pak buď jen tuší, ţe to má něco společného s celocírkevními či regionálními „synodami“, nebo netuší ani to. Jeden z mladších kněţí dokonce říká: „Tak slyším v tom slovo ‚synoda„, ale abych byl upřímnej, tak mě to přijde takovej jako bezpohlavní termín, ţe nevím, co s tím. Vejde se mi tam tolik věcí, ţe si s tím nevím rady… Na fakultě jsem se s tímhle slovem nesetkal…“ Podobně tvrdí i další z farářŧ středního věku: „Při svých studiích jsem na to narazil jen okrajově a je to pojem, který bych si sám potřeboval ujasnit.“ Při jedné společné diskusi porovnávající diecézní a farní rovinu „synodality“, přičemţ se zdála ta diecézní zvládnutelná mnohem náročněji, jeden z kněţí prohlásil: „To je asi dané tím, ţe v ţivotě farnosti je tendence, abychom šli všichni společně, jedním směrem. 621 Přílohy P 18 Kdeţto v té diecézi jsou asi různé tendence, které jdou různými směry, a v tom případě je asi ta rada spíš něčím, co by bylo třeba nejprve sjednotit na nějaké linii, aby to bylo schopné tu diecézi někam řídit…“ Přítomný biskup pak vyznal jakousi svoji vlastní bezradnost, jak pouţívat „poradenské orgány“ na diecézní rovině v případě, ţe v některých případech mají být jejich závěry pro biskupa závazné. Kvŧli úzké souvislosti s naším tématem citujeme tuto část rozhovoru s biskupem podrobněji: „Víte, já vnímám tu demokracii v církvi tak jako trošku, ţe to je s tou hierarchickou zodpovědností jako takový kompromis, který není vţdycky úplně šťastný. Protoţe kdyţ kolektivní orgán, který nese kolektivní odpovědnost, tak je to jiné, kdyţ tu poslední zodpovědnost má nakonec ten farář nebo ten biskup. Ten je ten statutár, který za všechno ručí. A tamti, pokud radí, je dobře. Ale pokud mají také právo závazně rozhodovat, a při tom za nic neručí, tak to není dobře. To já jenom říkám, ţe to je prostě jako problém systémový, nechci teď nikoho obviňovat, to je něco, co není dobře vyřešený a co se ani tak vyřešit nedá… A jinde je to ještě horší… v Rakousku…“ Jeden z bývalých členŧ PRF na to reagoval zkušeností z managementu: „V těch běţných ekonomických společnostech či manaţerských seminářích, tam se často objevuje srovnání s katolickou církví - jednoduchý model řízení, nízké úrovně a církev je tu 2000 let. Tam se často církev uvádí jako příklad efektivní jednoduchosti proti tomu přílišnému ‚demokratizování„. Proto mi zaujalo to, co jste řekl…“ Biskup: „Tak to, o čem jsem mluvil, to je věc po 2. vatikánském koncilu. A tam to občas drhne. Ne vţdycky, občas. Pokud je to poradní hlas, tak to je dobře, protoţe je dobře slyšet, co na to říkají druzí. Ale rozhodování by měl mít ten, kdo má zodpovědnost.“ Po dotazu, proč biskup v souvislosti s kněţskou radou mluví o „demokracii v církvi“ a ne o „synodalitě“, biskup vysvětluje: „No, to je něco jiného… Synodalita je věc, kde jde o společenství lidí, kteří mají hierarchickou zodpovědnost, kteří sami jsou v nějakém společenství… jako třeba biskupská konference.“ Další z přítomných kněţí pak shrnuje jeho vlastní pochopení „synodality“ takto: „Z řečtiny ‚syn hodos„ = ‚společná cesta„. Dneska se to pouţívá na jakékoli rovině, ale především na rovině národní církve, pro způsob řízení, který zahrnuje jak ‚hierarchický„ prvek, čili toho biskupa, který má poslední slovo v té diecézi, tak prvek tzv. ‚synodální„, tj. ţe svolá nějaký orgán, který nutně nemusí mít (ale můţe) nějaké rozhodovací pravomoci na základě církevního práva, ale pro tu chvíli, pro nějakou určitou oblast jim ten biskup nebo i farář svěří pravomoci ke spolurozhodování a řekne třeba: ‚Teď budeme společně hledat, třeba nějakou koncepci nebo podněty k evangelizaci české republiky nebo k obnově diecéze, a půjdeme tak dlouho společně, aţ se na tom shodneme. Nebudeme hlasovat. Aţ se na tom shodneme. Nebo hlasování pouţijeme jenom jako nástroj k vytváření konsenzu.„ A kdyţ se pak nakonec na něčem shodnou, včetně toho faráře nebo biskupa, tak to je konsenzus, za kterým stojí všichni – včetně toho faráře nebo biskupa. Oni ho nepřeválcujou. Takhle já si představuju synodalitu…“ A biskup nakonec uzavírá: „Jenomţe tady (třeba v případě té kněţské rady) je to zase ještě něco jiného, protoţe tady oni hlasují, protoţe oni třeba nějaké rozhodnutí udělat musí…“ e) Důvody proti PRF Nějaká teologická východiska bychom mohli čekat uvedená i v odpovědích těch kněţí, kteří vysvětlují, proč ve své farnosti ţádnou PRF nemají. Avšak tyto dŧvody jsou alespoň v našem vzorku spíše praktického rázu. Např. jeden z kněţí, který je proti PRF principiálně, poukázal na to, ţe má „v neděli v kostele stovku lidí, třicet dětí na Tříkrálové sbírce, při víkendu pro děti na faře je jich tolik, ţe jich není kam uloţit“ – a to vše „bez toho, ţe by k tomu potřeboval nějakou radu, zápisy či vytyčené pastorační cíle“. Jiný z kněţí, který ve většině svých dosavadních farností PRF měl, však také konstatoval, ţe PRF je dobrá, „ale rozhodně ne vţdy, všude a za kaţdou cenu. Koneckonců, nejlepší atmosféru a výsledné plody (poţehnání desetinásobného rozmnoţení) se nám podařilo vytvořit v jedné atypické malé farnosti, kde jsme PRF neměli, a vše jsme řešili buď společně při nedělní eucharistii, nebo při společné modlitbě, jíţ se účastnilo 90% strategicky významných členů farnosti.“ 622 Přílohy P 18 Jiní vidí otázku vhodnosti PRF v závislosti na počtu lidí v kostele: „V tzv. farnostech, kde chodí do kostela do 15 lidí převáţně starších (moje situace) to je podle mne zbytečné.“ Podobně také další kněz: „Hlavní důvod ovšem vidím v tom, ţe my jsme opravdu velmi malá diasporická církev, věřící jsou ponejvíce dříve narození a tak těch pár mladších by muselo vykonávat všechno a není moţno je přetěţovat (mají své rodiny a problémy). Kdyţ se vyskytnou těţší pastorační potíţe, nemám problém je prodiskutovat se členy ekonomické rady anebo přímo s tou hrstkou věřících v kostele.“ P 18.2.6 Praktické pomŧcky pro práci PRF Pro dokreslení obrazu, jaký mají naši respondenti o „pastorační radě snŧ“, nakonec ještě uvedeme, jaké praktické pomŧcky uváděli, pokud byli dotázání po roli stanov či jiných pramenŧ, které jim pomáhaly při vzniku či pomáhají při práci PRF (srov. vysvětlivka k otázce 2.7 dotazníku). a) Diecézní stanovy Nejčastějším a často jediným pramenem, ze kterých PRF čerpaly při svém vzniku či čerpají při své práci, jsou diecézní stanovy (srov. analýzu stanov v části 1.2). K tématu diecézních stanov se vyjádřilo 37 respondentŧ z 25 farností. Ve 4 farnostech stanovy vŧbec neznají či o nich nevědí, přestoţe PRF u nich existuje (pastorační asistent: „Nikdy jsem nepřemýšlel o nějakých stanovách a ani jsem se po nich nikdy nepídil…“). V PRF v 7 dalších farnostech sice stanovy mají a víceméně znají, ale stanovy tam pro ně nehrají z rŧzných dŧvodŧ téměř ţádnou roli (farář: „Stanovy jsou asi důleţité, jejich vyuţití však není moţné stavět na všechny farnosti diecéze stejně, je asi potřeba ponechat dost prostoru pro svobodné tvoření v podmínkách velmi často církevně netypických…“ jiný farář: „No, tady si šáhnu do svědomí… četl jsem je na začátku a od té doby jsem se nechával inspirovat spíš jinými zdroji, takţe přímo tyhle materiály moc nepouţívám…“). Někdy z dŧvodŧ obavy z přílišné byrokratizace (člen rady: „Pokud bychom ale měli sledovat všechny ‚paragrafy„ stanov, tak bychom se moţná nedostali ani k vlastní činnosti rady…“ farář: „Ovšem nejsme legalisté, farní rada je ke sluţbě farnosti a ne pro úřad…“), jindy kvŧli postoji faráře („Stanovy pro mnohé připomínají profánní způsob rozhodování a farář není tím, kdo by je propagoval do praxe…“). V PRF ve 13 farnostech (6 z nich je z diecéze HK) stanovy znají, řídili se jimi při vzniku rady a více či méně zásadním zpŧsobem se jimi řídí i při její další práci. Ve 3 z nich ale by ale ve stanovách něco upravili (upravit časovou zainteresovanost radních, zúţit či upřesnit základní poslání PRF, umoţnit větší alternativnost podle rŧzné pastorační situace, zcela jinak upravit kritéria a zpŧsob výběru radních). Zajímavá je poznámka jedné pastorační asistentky, která byla členkou PRF za více administrátorŧ a která říká, ţe jejich PRF na těchto stanovách „byla ‚vystavěna„, další administrátoři ji dědí a její činnost spíše redukují…“ b) Jiné pomůcky Bible jako pramen pro práci PRF byla zmíněna pouze u dvou respondentŧ ze dvou rŧzných farností. V jedné z nich byly navíc zmíněny i dokumenty 2. vatikánského koncilu. V jedné farnosti pouţívá současná PRF „dokumenty, které vytvořila předchozí rada“ a které čerpají jak z bible, tak z dalších církevních dokumentŧ. Ve třech větších farnostech, ve kterých diecézní stanovy sice znají, ale povaţují za nedostatečné, se snaţí čerpat „z různých zahraničních zkušeností“ zprostředkovaných překlady rŧzných studií a článkŧ o zkušenostech s PRF především v Německu, Irsku a USA. Tyto farnosti navíc také vyuţívají příleţitostného či trvalého „poradenství zkušenějších“ v oblasti práce PRF. V těchto a v několika málo dalších farnostech je navíc snaha o „výměnu zkušeností s jinými radami“ z vlastní nebo i jiné diecéze (včetně výměny rŧzných písemných materiálŧ či dokumentŧ – osobně či přes internet) či zde čerpají z pastoračních přístupŧ hnutí či 623 Přílohy P 18 spiritualit jim blízkých (Hnutí za lepší svět, saleziánští spolupracovníci, fokoláre, františkáni). V jedné farnosti čerpají ze zkušeností a znalostí některých svých členŧ, absolventŧ teologické fakulty. Někteří respondenti, včetně farářŧ, nakonec přiznávají, ţe je pro ně nejdŧleţitější či dostačující jejich vlastní ţivotní či pastorační zkušenost, jiní právě tento postoj kritizují („Je málo lidí, kteří by např. studiem církevních dokumentů, bible i diskusí byli ochotni měnit něco ze své zkušenosti, která tak málo zavazuje…“). P 18.3 REALITA PRF ANEB PASTORAČNÍ RADA VŠEDNÍHO DNE V této druhé části tematického souhrnu získaných dat („Realita“) je zachycen popis dnešní konkrétní situace v jednotlivých PRF tak, jak ji vnímají jednotliví respondenti. V této části je snaha o prostý popis skutečnosti, přičemţ jsme si vědomi, ţe jiţ tento popis je zároveň výrazem jejího subjektivního proţívání a hodnocení. O shrnutí tohoto hodnocení očima samotných reportérŧ se pak snaţí část následující (část P 18.4, „Reflexe“). P 18.3.1 Úkoly PRF V prvním oddíle popisu práce dnešních PRF jsou shrnuty hlavní úkoly, kterými se PRF z našeho vzorku převáţně zabývají – coţ někdy odpovídá dotyčnými respondenty zastávané vizi, jindy se tak děje spíše „jí navzdory“. a) Pomoc faráři Část PRF našeho vzorku se dle našich respondentŧ (9 respondentŧ ze 7 farností) snaţí především „pomáhat faráři“. Tato „pomoc“ se někdy realizuje (podle 6 respondentŧ ze 4 farností, z toho 2 kněţí) ve smyslu „odlehčení faráři v jeho poslání“ a je tedy ohraničená na „oblasti, ve kterých je (farář) zastupitelný ‚laiky„„ („péče o staré, nemocní či děti“, „úklid kostela“, „nákup bohosluţebných potřeb“, „organizace farních poutí“, „účetnictví“, „opravy“ apod.). Jak píše jedna respondentka, jde o to, „ulehčit faráři s věcmi, které nemusí dělat pouze kněz, aby měl čas a energii na ‚kněţské„ věci (svátosti…)“, tj., jak píše jiná, pomoci faráři „v těch oblastech, které se netýkají výjimečnosti jeho kněţské sluţby“. Jindy (3 respondenti ze 3 farností) se tato pomoc realizuje jako pomoc zaměřená do jakýchkoli oblastí pastorace, avšak doplňující faráře o dary a schopnosti, které mu nejsou vlastní, kdy „kaţdý člen přispívá dle svých moţností a schopností k prospěchu celku“. Tato „pomoc“ je chápána jako pomoc „prací“, „radou“, „oporou“, či „vytvářením zázemí“, ale také pomoc při „hledání dalšího duchovního směřování farnosti“. b) Pastorační spolupráce Někteří respondenti z farností uvedených v předchozím bodě spolu s dalšími (celkem 11 respondentŧ z našeho vzorku z 9 farností) vnímají jako jeden z hlavních úkolŧ své současné PRF nejen pomoc faráři v „jeho“ pastoračním poslání, ale „pastorační spolupráci“ na poslání farnosti jako celku. PRF zde uţ nevystupuje jen jako „pomocnice“ faráře, ale jako svébytný pastorační tým (samozřejmě pod vedením faráře). V tomto pojetí se tyto PRF snaţí „rozvíjet schopnost týmové spolupráce v církevním prostředí“ a pečují tak např. o „udrţení jádra farního společenství“, „podílí na pastoračních, liturgických a stavebních aktivitách, které se u nás, tak jako v kaţdé běţné farnosti dějí“, snaţí se „přispět k oţivení víry a ţivota ve farnosti“, „kaţdý člen pastorační rady něco ve farnosti dělá, ať uţ je to charita, zpívání při mších, prodej knih, výuka náboţenství nebo víkendovou pro farnost“, iniciují „vznik různých setkávání, třebas setkávání maminek s dětmi, pomoc osamělým a nemocným“ či vybírají „termíny různých konání obnov, slavností, akcí“. Jedna PRF dokonce, protoţe u nich ve farnosti není ţádný stálý kněz, sama „zajišťuje chod farnosti vč. bohosluţeb“. 624 Přílohy P 18 c) Konzultace a reflexe S touto výpomocí faráři či s těmito pastoračními úkoly je v části PRF samozřejmě spojen i úkol konzultační (tedy úkol „radit faráři“ či „radit se společně“, zmiňovaný 20 respondenty ze 13 farností našeho vzorku), který je realizován rŧznými zpŧsoby. Některé PRF „pomáhají faráři radou“, jiné jsou jakýmsi „schvalovacím orgánem“ pro své faráře, jiné zas především svým farářŧm „zprostředkovávají zpětnou vazbu z farnosti“. V 6 farnostech (většinou početně větších) se pak tyto konzultace snaţí rozvíjet v duchu pastoračního rozlišování či pastorační reflexe dlouhodobějších pastoračních záměrŧ či priorit, přičemţ ve dvou farnostech právě tuto hlubší pastorační reflexi vnímají jako svŧj hlavní či prvotní úkol. V některých farnostech pak např. platí, ţe na PRF jsou reflektovány, tvořeny či schvalovány „dlouhodobé pastorační výhledy a plány“ či PRF vnímá jako svŧj hlavní úkol „pastorační reflexi celkové pastorační vize a priorit farnosti či pastorační reflexi konkrétních oblastí sluţby či ţivota farnosti (např. sluţba potřebným, správcovství majetku, svědectví evangeliu apod.)“. d) Komunikace a iniciace Některé z PRF, které za svŧj hlavní úkol povaţují konzultaci či reflexi (celkem 5 PRF), se jako součást svého poslání snaţí také o prohlubování komunikace v celé farnosti. Např. v jedné velké farnosti se „od členů PR se očekává, ţe jsou ‚v obraze„ o dění ve farnosti a dokáţí ho kvalifikovaně vysvětlit i dalším farníkům“. V jiné velké farnosti se PRF chápe jako „dobrá platforma pro prolnutí informací z různých částí farnosti a koordinaci činností, tím napomáhá k jednotě mezi dílčími společenstvími, které se formují kolem jednotlivých mší a kostelů“. Pokud je hlavním úkole PRF hledat pastorační vizi farnosti, pak se také od ní (podobně jako v případě jednoho faráře) očekává, ţe PRF bude „zároveň farnost v nalezené vizi, v nalezené cestě sjednocovat, motivovat, tmelit, aby je ta cesta nadchla…, lidem ukazovat to, co se nalezlo, a hledat pak zas od nich další zpětnou vazbu…“ Tři respondenti ze dvou velkých farností navíc vnímají jako součást poslání své PRF také iniciaci (tj. „vyhledávání, motivaci, přípravu či doprovázení“) dalších pastoračních spolupracovníkŧ. Takové PRF se snaţí vnímat, ţe, jak napsala jedna respondentka, „farnost tvoří farníci spolu s duchovním správcem, proto je velice důleţitá jejich spolupráce, vzájemná důvěra a úcta. Farníci jsou odborníky v různých oblastech ţivota. Mnozí z nich by mohli tak přispět k oţivení víry a ţivota ve farnosti“. Proto, jak konstatuje jeden z farářŧ, jeho současná PRF se snaţí „vytvářet u věřících pocit spolupatřičnosti na chodu ţivota farnosti“ a jiný respondent z jedné z velkých farností vnímá „iniciaci pastorační i jiné činnosti“ jako jeden z úkolŧ jejich PRF. P 18.3.2 Vznik PRF Většina respondentŧ, kteří se zmínili o zpŧsobu vzniku PRF, referuje o tom, ţe se v tomto ohledu (s rŧznými malými modifikacemi) drţeli instrukcí příslušných diecézních stanov. Existují však i takové farnosti, kde PRF vznikla podstatně odlišným a v některých případech dosti inspirativním zpŧsobem. a) Ustanovení dle stanov Velká většina PRF, jejichţ členové se zmínili o zpŧsobu jejich vzniku (celkem 18 PRF) vzniklo víceméně tak, jak předpokládají příslušné diecézní stanovy: sestavení listiny kandidátŧ na základě návrhŧ farníkŧ, volby z kandidátŧ, kteří návrh přijali, jmenování části radních farářem, delegování části radních organizacemi pŧsobícími ve farnosti a ustanovení části radních z titulu jejich funkce. Jednotlivé PRF se od sebe pak liší v poměru volených a ostatních členŧ rady (většinou se dodrţuje, ţe jmenovaných farářem má být méně neţ volených), ve funkčním období (2 aţ 5 let), zpŧsob určení těch, kdo mají právo volit a právo být voleni či kdo mohou být jmenováni (většinou od 18 let, ale i od 16 let, bydlící v v místě, ale také trvale spolupracující, někde s nutností registrace voličŧ), v délce výběrového procesu (od 1 týdne do 2 měsícŧ), ve zpŧsobu představení kandidátŧ (od pouhého volebního lístku přes fotografie 625 Přílohy P 18 a pár slov ve farním věstníku aţ po osobní představování se v kostele) či v pojetí „delegovaných“ členŧ (někde jsou členy také delegáti za jednotlivé kostely ve farnosti), „jmenovaných“ členŧ (někde farář vybírá mezi nezvolenými kandidáty, jinde zcela dle vlastního uváţení) a členŧ „z titulu funkce“ (někde jsou členy „z titulu funkce“ jen farář či kaplan, jinde i pastorační asistent, katechetka, varhanice či kostelník). b) Spontánní vznik Ve třech menších farnostech PRF vznikla „vývojem času a spontánně“, „vykrystalizovala z lidí aktivních“ či tak, ţe ke spolupráci v radě byli „přizváni všichni“. V těchto třech farnostech i takto vzniklý tým spolupracovníkŧ ještě nazývají pastorační radou, zatímco v jiných případech v podobných situacích konstatovali, ţe za takových okolností (nedostatek lidí, zbytečné struktury, málo aktivních, vše se dá řešit v kostele) vlastně PRF ani vzniknout nemŧţe (či není zapotřebí). c) Jiné způsoby vzniku V pěti farnostech proběhl vznik PRF dalšími specifickými zpŧsoby, charakterizovanými mnohem aktivnější rolí faráře či sofistikovaným „procesem rozlišování“ při výběru kandidátŧ. V jednom případě (plošně velká, ale početně menší venkovská farnost) proběhla volba 1 zástupce za kaţdé z bohosluţebných míst, přičemţ se tito zástupci společně nescházejí a řeší praktické záleţitosti vţdy jen po mši s farářem. V jiné podobné farnosti, dle vyjádření faráře, „k utváření konkrétního sloţení se dospělo pastoračně racionálně uváţeným konsenzem“. V další farnosti (velkoměstské) napřed farář osobně pozval několik jím vybraných lidí do pastorační rady na „testovací období“ jednoho roku, poté byli vyzváni všichni farníci, aby se přihlásili, pokud by chtěli v radě také spolupracovat, jiné opět oslovil farář a z této kandidátky pak byly volby. Volit zde mohli lidé, kteří byli ve farnosti jiţ předem „zaregistrováni“ jako „členové farního společenství“. S takovýmto „zkušebním“ či „záběhovým“ obdobím mají dobrou zkušenost ještě tři další farnosti z našeho vzorku, s podobnou „registrací“ farníkŧ jedna další farnost. V jedné (menší, ale velkoměstské) farnosti kněz před svým odchodem jmenoval PRF dle svého vlastního uváţení a tato rada dodnes funguje a v podstatě ve spolupráci s dojíţdějícím knězem řídí pastorační činnost ve farnosti. Setkání vyhlašují vţdy veřejně s tím, ţe kaţdý je zván ke spolupráci. Jak však o této radě píše jedna z jejích členek: „Ale ani po osobních výzvách se nikdo další nepřidal, proto jsme nepořádali ţádné volby. Nový kněz, který se zasedání většinou účastní, alespoň na chvíli (ale není to pravidlem) řekl, ţe má lepší zkušenost se spoluprací se skupinou aktivních farníků, kteří přišli sami, neţ s volenými členy, kteří pak stejně nechodí.“ V další (větší) farnosti proběhl poměrně dlouhý proces pastoračního rozlišování a hledání členŧ PRF, kteří by na základě svých schopností, obdarování a moţností mohli tvořit dobrý tým s hlavním úkolem pastorační reflexe ţivota a sluţby farnosti. Po ročním experimentu s farářem najmenovaným „farním výborem“ pak tato skupina připravila několik delších setkání („orientační dni“, „dni rozlišování“), ke kterým byli zváni všichni, kdo se o sluţbu PRF zajímali. Byla zde představena vize pastorační rady, její poslání, hlavní úkoly, styl práce a časové nároky, ale účastníci si mohli v praxi vyzkoušet některé skupinové aktivity či nástroje pastorační reflexe situace ve farnosti. Po této sérii setkání zbylo asi 20 farníkŧ, kteří byli ostatními účastníky doporučeni jako vhodní kandidáti a kteří to přijali. Teprve z tohoto uţšího výběru pak proběhly volby v kostele a jmenování farářem (ke kterému farář navíc hledal konsenzus s jiţ zvolenými). Protoţe se celého procesu mohli účastnit i zástupci rŧzných skupin, tato PRF nezahrnuje jejich specifické delegování. Při druhém funkčním období byl tento zpŧsob pouţit znovu, ale trochu modifikovaněji, protoţe, jak říká místní farář, „uţ při tom prvním procesu jsme začali pociťovat takovou určitou potřebu více se opřít o takovou tu učednickou zkušenost PRF, větší 626 Přílohy P 18 schopnost společného pastoračního cítění, spirituality… Ta první PRF byla v určitých ohledech dost taková nesourodá a moţná, ţe v určitých principech hodnotově nebyly její členové na stejné rovině… Projevovaly se tam určité konzervativnější proudy, které nevím, jak dalece byly otevřeny těm novějším… Tak jsme pak postavili ty hodnoty PRF trochu nově a snaţili se vytvořit trochu akceschopnější celek. Poté, co jsme pastorační vizi s touto prvotní PRF dotáhli do slovní formulace (ne vţdy vzaté všemi členy za své), tak jsme chtěli, aby PRF tou vizí více ţila a vycházelo jí to více ze srdce…“ A jak to pak vypadalo v praxi? „Bavili jsme se o tom na půdě té PRF, jak ten proces nastavit… Nakonec ti radní, kteří nebyli aţ tak tím nejsourodějším prvkem, tak pak v tom novém procesu nekandidovali a PRF se opřela o pár těch původních a oslovovali jsme další lidi, kteří prošli většinou i tím prvním procesem rozlišování… Tyto lidi jsme nějak oslovili a zařadili do nové kandidátky… pak volby, polovina členů vzešla z těch voleb a druhou polovinu jsme jmenovali z lidí, kteří měli doplnit dary, které tam chyběly, ale zároveň aby byli učednicky zakořeněni… Kritérium bylo, aby z PRF vznikl soudrţnější tým.“ P 18.3.3 Sloţení PRF Většina PRF, o níţ máme reference, má mezi 8 a 12 členy, jen 4 z nich mají počet členŧ vyšší (mezi 15 a 22), z toho dvě z nich referují, ţe se počet momentálně snaţí sníţit („v budoucnosti dojde pravděpodobně ke změnám, osobně se mi zdá 16 stále velkým číslem ke společné tvůrčí práci“). Co se týče sloţení, jak vyplývá i z předchozí části o zpŧsobu vzniku, ve většině PRF jsou zastoupeni jak farností volení, tak farářem jmenovaní členové, v některých větších farnostech pak tam jsou kromě faráře ještě další „z titulu funkce“ či „delegovaní“ některou z organizací, komunit či společenství ve farnosti. P 18.3.4 Vnější vztahy PRF Rozličné přístupy lze vysledovat v otázce zpŧsobu spolupráce pastorační a ekonomické rady farnosti (v jedné farnost nazývané „provozně-ekonomická rada“), případně v otázce personálního propojení těchto dvou rad. Někde ţádné personální propojení (kromě faráře) neexistuje („o rozhodnutím ERF jsme informováni (jen o některých) velmi stručně administrátorem farnosti“, „informace z jednání ekonomické rady nám sděluje pan farář“), jinde je vţdy jeden z členŧ ERF také členem PRF, jinde zas jeden z členŧ PRF je volen do ERF. V některých farnostech tyto dvě rady v podstatě splývají nebo se scházejí společně. V jedné z farností to chápou tak, ţe „pastorační rada“ a „ekonomická rada“ tvoří společně jednu „farní radu“ („schůzky jsou částečně společné a částečně oddělené; povinnosti se totiţ prolínají“). V jiné farnosti zas „farní rada“ (jak tam říkají PRF) slouţí i jako rada ekonomická: „Na farní radě řešíme např., co bude s plesem, co bude s opravami… Taky, protoţe samostatnou ekonomickou radu nemám. Konzultuju to s farní radou, protoţe to by byli stejní lidé…“ V některých farnostech má PRF podstatný vliv na jmenování členŧ dalších rad, jako je např. „rada farní charity“ či „ekonomická rada“ (farář tam návrhy na členství v těchto radách přináší ke konzultaci či ke schválení). Zdá se, ţe ve více farnostech není příliš jasně zodpovězená otázka po zpŧsobu spolupráce či odlišných oblastí zájmu pastorační a ekonomické rady. Jedna z mála odpovědí na toto téma zněla: „PRF se tedy zaměřuje na farnost na farnost jako celek, ale pod úhlem pohledu pastoračních vztahů, procesů… ERF se také zaměřuje na farnost jako celek, ale pod úhlem pohledu technickým, ekonomickým… na podpůrné prostředky podporující ţivot a rozvoj tohoto celku…“ V pěti větších farnostech bylo zaznamenáno, ţe kromě PRF se ještě schází něco jako „pastorační tým“ (nebo týmy v jednotlivých oblastech sluţby), který se zabývá vlastním výkonem pastorace (ať uţ ve formě týmu kněţí či jáhnŧ ve farnosti, týmu pastoračních asistentŧ či katechetŧ nebo týmu dobrovolníkŧ slouţících jako vedoucí určitých sluţeb či 627 Přílohy P 18 oblastí). Jestliţe se tyto týmy zabývaly přípravou a realizací vlastní pastorační sluţby či akcí, PRF se pak mohla zaměřovat na koncepčnější a dlouhodobější záleţitosti: „Pastorační asistenti se scházejí jednu za týden, řeší se akutní věci, okamţité řešení, provozní záleţitosti… Na PR to jsou dost projekty a věci dlouhodobějšího a závaţnějšího rázu…“ P 18.3.5 Zpŧsob práce PRF V následujících odstavcích jsou shrnuta vyjádření, která se týkají rŧzných zpŧsobŧ či stylŧ práce PRF, které v praxi svých rad respondenti zakoušejí. a) Proces rozhodování PRF našeho vzorku většinou své rozhodování uskutečňují po předběţné diskusi („Hlasovací dramata neproţíváme, vše probíhá kultivovanou formou vyjádření a výměn názorů, diskuse…“), ať uţ ve snaze o dosaţení konsenzu či za pomoci hlasování („Rozhodování většinou konsenzuální po vyjádření názoru kaţdého, výjimečně, při vyrovnané neshodě hlasování.“), s občasným vyuţitím moţnosti záleţitost odloţit na příští setkání. V menších farnostech je však zpŧsob „rozhodování“ někdy velmi prostý: „Farář navrhuje, farníci pochválí nebo přemluví.“ Zajímavý je rozdíl v hodnocení situací, kdy hlasovat a kdy se snaţit o konsenzus. V jedné velké farnosti to je takto: „Kdyţ jsou rozhodnutí závaţnější, tak hlasujeme. Jinak to děláme tak, ţe kaţdý řekne svůj názor. Pak vţdycky nějak dojdeme ke konsenzu (no, někdy také ne, ale to je minimální a většinou u velmi malicherných věcí).“ V jiné zas zcela naopak: „My se taky třeba učíme hlasovat v situacích, kdy to jsou věci, které je třeba rychle vyřešit, a nejsou moc důleţité. Pokud jsou to důleţité věci, pak tomu musí předcházet shoda na nějakých principech a v rámci těch potom uţ třeba říct: ‚Dobře, na tomto jsme se shodli, a tohle uţ pak rozhodne ten, který za to je zodpovědný v rámci nějakého odborného posouzení…„„ Podobně i v další farnosti: „Rozhodování většinou konsenzuální po vyjádření názoru kaţdého, výjimečně, při vyrovnané neshodě hlasování.“ K tématice a dŧleţitosti konsenzuálního rozhodování poznamenává jeden z farářŧ: „Několikrát jsem si uţ uvědomil, ţe takové konsenzuální rozhodování stojí na tom, ţe lidi nějak sdílí společné hodnoty, ţe se k těm hodnotám společně doberou a ţe je vezmou za své. Proto je důleţitý, kdyţ se přichází k nějaké otázce, abychom často rozdiskutovali právě, proč máme na tu věc takový nebo onaký názor a co za tím názorem stojí. A vícekrát jsem si uţ uvědomil, ţe kdyţ se pak dostaneme aţ k těm hodnotám, tj. ţe máme čas tu věc rozvést, rozdiskutovat, tak pak rozhodnutí, které by třeba člověk dělal jen, jak se říká, ‚ze ţaludku„ nebo z nějakého svého prvotního názoru, tak pak dělá vlastně mnohem pravdivěji, mnohem líp a je schopen víc pochopit ty druhé, sjednotit se s nimi a jít za tím.“ Zároveň tentýţ farář upozorňuje, ţe je pro něj dŧleţité „nějak znovu a znovu si zadávat, jaký má být výstup z těch jednání – jestli ta rada má faráři poradit, vyslechnout, zprostředkovat nové informace, reagovat na jeho názory; nebo, další stupeň, jestli má k něčemu zaujmout nějaký jasný postoj, třeba tím, ţe odhlasuje určitý postup, návrh, doporučení pro faráře; nebo jestli má dojít k celkovému konsenzu v nalezení cesty i jejím dalším uskutečňování…“ Ţádný z respondentŧ nezmínil, ţe by některá z PRF našeho vzorku kdy vyuţila moţnost, většinou danou stanovami, kdy při opakované neshodě s farářem mŧţe záleţitost postoupit biskupovi. O jedné PRF bylo např. referováno: „Dvakrát za posledních osm let se rozhodnutí odloţilo (vstřícnost rady vůči faráři), k biskupovi se neposouvalo.“ b) Četnost, příprava a průběh jednání Četnost setkávání PRF z našeho vzorku je dosti rŧzná. Jedna PRF, která je ale totoţná s místním modlitebním společenstvím, se schází 1x týdně. Pět PRF se schází 1x měsíčně, sedm 1x za dva měsíce, pět 4x do roka, dvě 2x do roka a jedna se snaţí sejít alespoň jednou za rok. Tři PRF se pak scházejí podle potřeby. Některé PRF mají, kromě zasílání programu předem, zavedené i další zpŧsoby, jak se předem seznámit s projednávanými tématy, nebo jak je předjednat: „U většiny bodů 628 Přílohy P 18 programu je předem známo, kdo se k němu vyjádří jako hlavní řečník, pak následuje diskuse a snaha o nějaký závěr – pokud moţno konsenzuálně či hlasováním, často však zůstane téma otevřené, nebo částečně otevřené a nedořešené…“ Toto se v některých farnostech děje při „přípravě rady na přípravném setkání uţšího týmu mezi pracovními setkáními,“ kde je třeba si také „ujasnit si, které věci jen přinést k informaci, které odloţit a na které se jasněji zaměřit…“ Tato přípravná setkání se v některých případech ději i po skupinkách: „Před kaţdým setkáním je minimálně půlhodinové přípravné setkání jednotlivých skupinek – pastorační a technické, kde se předjednávají akce, řeší se detaily. Program připravuje pastorační asistent a předloţí ho duchovnímu správci.“ U dvou PRF jsme zaregistrovali, ţe jednou či dvakrát do roka spolu proţijí „formační den“, kde se snaţí seminářovou či studijní formou načerpat potřebné znalosti či si osvojit potřebné dovednosti pro práci v PRF. Jsou však i farnosti, kde program na jednání PRF připravuje sám kněz nebo kněz za pomoci některého z pastoračních spolupracovníkŧ. Prŧběh jednání PRF samozřejmě velmi závisí na tom, co ta která rada povaţuje za svŧj hlavní úkol, případně k jakému modelu PRF se blíţí. Pokud je PRF spíše pastoračním týmem a pokud je rada trochu členitější, pak to např. probíhá takto: „Zahájení provede administrátor modlitbou a potom se probírají body z minulé PR, zda jsou splněné, probíhají, jestli je ještě k nim něco potřeba. Poté se probírají nové věci a podle důleţitosti se zařazují. U kaţdého bodu jsou jmenováni ti, kdo jej plní, případně zodpovídají za realizaci.“ Případně k tomu přibude ještě toto: „Jinak z jednání je vţdy učiněn zápis, který všichni členové „parafují‟. Jednotlivé úkoly mají termíny a vlastníky. Před vlastním zasedáním se rozešle předpokládaný program jednání, aby vše „běţelo‟ bez závad.“ V některých PRF má jejich předseda – farář – velmi aktivní roli: „Setkání probíhá tak, ţe administrátor projde body z minulého setkání a zmíní se, jak to či ono pokročilo. Průběţně se ptá členů PRF na jejich názory. Poté přednese nová témata, ptá se na názory PRF, někdy nechává hlasovat. Jeden člen PRF podstatné věci zapisuje a posléze vytvoří zápis ze setkání PRF, který všem členům zašle.“ V jiných roli moderátora přenechává jiným: „Schůzi vede pastorační asistent, příp. kněz. Pastorační asistent (dá se říct tajemník PRF) provede krátkou rekapitulaci období od posledního setkání PRF.“ Pokud se PRF povaţuje spíše za „konzultační tým“ či „vizionářskou komunitu“, je do přípravy na jednání či přímo při jednání vkládáno např. studium určitých souvisejících dokumentŧ (např. částí z církevních dokumentŧ týkajících se reflektované oblasti), vyhodnocuje se nějaký zpŧsob zpětné vazby z farnosti (např. anketa) nebo se připomínkují některé koncepční dokumenty, které PRF postupně zpracovává. c) Témata jednání V PRF slouţících jako „pastorační týmy“ jsou níţe zmiňovaná témata jednání také oblastmi přímé organizace či realizace akcí či programŧ, v PRF zaměřujících se spíše na pastorační konzultace jsou tyto oblasti předmětem pro aktuální či dlouhodobou pastorační reflexi. Ve většině sledovaných PRF je na programu jednání aktuální dění ve farnosti (termíny a organizace akcí, úklidy, koncerty, farní ples, táborák, rekolekce, slavnosti, bohosluţby, farní den, liturgické otázky, farní časopis, farní web, farní knihovna apod.). Často jsou organizačně či reflexivně tematizovány také ekonomické a stavební otázky (fara, kostel, zahrada, opravy, investice, sochy…). Menší počet PRF se však zaměřuje spíše na dlouhodobé koncepční otázky (jako je např. oblast vzdělávání dospělých, mládeţe či dětí, diakonické sluţby, evangelizace a pŧsobení navenek, kritéria a podmínky pro udílení svátostí, slučování farností, česko- německé vztahy apod.). V některých farnostech PRF spolupracuje při tvorbě pastoračního plánu farnosti nebo jej dostává ke schvalování či připomínkování. 629 Přílohy P 18 V několika málo farnostech se PRF snaţí být zároveň jakousi „vizionářskou komunitou“ či „týmem pastoračního rozlišování“ a pracuje na tvorbě dlouhodobé pastorační vize farnosti (zmapování pastorační situace, pojmenování identity, principŧ a poslání farnosti, načrtnutí pastorační vize farnosti, stanovení střednědobých pastoračních priorit). V jedné farnosti PRF také pracovala na koncepci správcovství financí a majetku farnosti či na koncepci nakládání s rozpadajícími se kostely, vyjadřovala se ke jmenování členŧ farní charity či členŧ ekonomické rady farnosti či projednává kaţdoroční rozpočet farnosti ve světle pastoračních priorit. d) Spiritualita Jakou roli při setkáních PRF z našeho vzorku hraje modlitba či spiritualita obecně? V jedné malé farnosti je role modlitby velmi intenzivní tím, ţe PRF je součástí modlitebního společenství a rozhodování tam prý často nechávají „na vedení Ducha svatého“. V sedmi dalších PRF je zvykem modlitbou alespoň začínat, někde i končit (modlitbu vést či ji předem připravit je často úkolem administrátora nebo i některého z členŧ). V jednotlivých případech je snaha při setkáních PRF vstupovat do hlubší společné modlitby. Jeden z farářŧ např. referoval o snaze o hlubší duchovní rozlišování takto: „Formy, kterými se k tomu rozhodnutí dochází, to nejsou určitě jenom rozhovor, ale taky modlitba, společné proţití formačního dne, kde jsme si blíţ a je tam víc prostoru na nějaké ztišení se. Jednak jednotliví členové PRF - je jim doporučovaná jejich osobní cesta, učednictví, ţivot s Krisem, aby ty jejich pohledy byly víc a víc neseny Boţím Duchem. A potom i při té společné práci se na to dává důraz - povídáme si i se společně modlíme a všechno chceme dělat z Boţího Ducha… působení Boţího Ducha bych tady vnímal spíš v takové té vnímavosti, otevřenosti, citlivosti, moţná před otevřením nějakého zásadního problému bychom se mohli víc i takhle formálně se ztišit k modlitbě“. e) Reflexe Jak uţ vyplynulo z předchozích souhrnŧ (srov. bod b) na str. 623), jen velmi malý počet PRF čerpá při své práci z Písma či církevních dokumentŧ. Spíše platí, podobně jako v jedné velkoměstské farnosti, ţe „vše se posuzuje na základě subjektivního názoru, ‚chce se mi„, ‚líbí se mi„, ‚zdá se mi„, resp. ‚vím od ostatních, ţe by toto chtěli„ apod.“ „Radní se ptají dál a pak řeknou svůj názor. Kaţdého zajímá něco jiného, někdo přinese hlas lidu, kaţdý něčím přispěje, uvědomíme si, co je třeba udělat, někdy se vyhodí anketa…“ V několika málo farnostech našeho vzorku jdou však hlouběji a snaţí se i o jakési teologická kritéria pro rozhodování: „Prakticky PRF jako celek se snaţí hodnotit svá rozhodnutí na základě kritéria, jakou měrou povedou k šíření Boţího království.“ Nebo se snaţí o zohlednění kontextu: „Promýšlení a realizace jednotlivých podnětŧ, jakým zpŧsobem přistupovat k ţivotu z víry v dnešním světě, který o náboţenství a víře moc neví.“ V jedné z větších farností dokonce pro rozhodování a s ním spojenou pastorační reflexi pouţívají nástroj, který tamější farář nazývá „pastoračním valčíkem“: „1. vnímat (popis situace, mít otevřené oči a vnímat, co se děje); 2. reflektovat (ţivot kolem nás reflektovat na základě Písma, tradice a zkušeností jiných); 3. navrhovat (to je ta tvůrčí vrstva, která vyplývá z těch prvních dvou kroků, která zformuluje konkrétní cestu k uskutečnění vize)“. P 18.3.6 Vnitřní role členŧ PRF Zdá se, ţe neuralgické body v oblasti vnitřní strukturalizace PRF jsou především dva. Prvním je otázka pojetí role předsedy PRF ve vztahu k ostatním formálním rolím uvnitř rady. Druhým pak je otázka pojetí PRF jakoţto „zastupitelstva“ versus „týmu“, ze kterého pak plyne rŧzné pojetí dalších vnitřních (formálních i neformálních) rolí PRF. a) Předseda a další formální role Ve většině PRF z našeho vzorku má dŧleţitou roli předseda PRF (tj. farář či administrátor dané farnosti), přičemţ se pojetí této role v rŧzných farnostech částečně liší. 630 Přílohy P 18 Jedinou výjimku zde v našem vzorku tvoří jedna z menších velkoměstských farností, kde dojíţdějící a ne všech jednání PRF se účastnící „kněz má víceméně poradní hlas.“ Existují PRF, ve kterých předseda sám (či „s pomocí druhých“) dělá v podstatě vše: připravuje program jednání, přináší na jednání své otázky a jednání i moderuje, přičemţ někdy je navíc i zdŧrazněno, ţe PRF má „pouze poradní roli“ a farář pak „rozhodne podle svého“ („Hlavní slovo má kněz, PRF radí.“ „Duchovní správce má rozhodující slovo ve všech činnostech.“ „Pan farář je ten, na kterém činnost PRF nejvíce závisí.“). V takovýchto farnostech je pak často konstatováno, ţe změna administrátora by měla pro PRF velký (někdy „fatální“) vliv („Kdo má zkušenosti s PRF, bude pokračovat, kdo nemá, asi ji nechá usnout nebo ji zruší.“). V jiných PRF má kaţdý svoji předem domluvenou roli, ve které pak kaţdý svým dílem přispívá k týmové spolupráci: předseda, místopředseda, sekretář (zapisovatel, tajemník). Avšak role faráře tam mŧţe být stejně silná jako u těch předchozích. Záleţí pak na jeho osobním postoji a stylu vedení, zda je tato silná role vnímána pozitivně („Administrátor je jedním z velkých kladů naší farnosti. Má zájem, tah na branku, umí oslovit a snaţí se. S většinou příspěvků nebo proseb chodí právě on.“ „Osoba faráře je klíčová, jeho aktivita a nadšení je motivem pro aktivnost naší PRF.“) nebo spíše negativně („farář má hlavní slovo a někdy je sloţité ho přesvědčit“). Ţe tato „silná role“ vyhovuje i kněţím, ukazuje srovnání dřívější zkušenosti jednoho z dnešních farářŧ z PRF, kde „nebyl farářem a šéfem“ a kde to „ze začátku jenom moderoval a motivoval,“ na rozdíl od dneška, kdy je „za to zodpovědný, coţ je něco jiného a jde to teď samozřejmě mnohem líp, protoţe to je můj tým, nebo naši lidi, kterým jde o společnou věc. Tam (v té předchozí PRF) to bylo, jako ţe napovídám nějakému tomu faráři, jako ţe to kočíruju nějak zezadu, jako šedá eminence, a to není dobrý způsob asi… Tak by to asi fungovat nemělo…“ Jsou však i takové PRF, kde se tyto role krystalizují teprve postupně, pod citlivým vedením faráře, který druhým pomáhá rozpoznávat jejich vlastní schopnosti a obdarování, všichni postupně učí spolupracovat na společných úkolech. Farář je zde pak vnímán spíše jako ten, kdo vede skrze sjednocování, motivaci, doprovázení či uschopňování druhých. V těchto případech je pak častěji konstatováno, ţe změna administrátora by na takovouto PRF neměla aţ tak zásadní vliv („Farář je aktivní ve spolupráci, v případě změny faráře reagujeme na osobnost faráře. Společenství funguje stále.“ „Ke změně administrátora v naší farnosti došlo a pastorační rada funguje kontinuálně s novým administrátorem.“) nebo dokonce PRF očekává, ţe by mohla vytvořit novému faráři oporu při změně či ţe by mohla tuto změnu i sama ovlivnit (jak píše respondent z jedné velkoměstské farnosti: „Myslím si, ţe by mohla PRF pro nového administrátora sehrát velmi důleţitou roli při jeho poznávání a sţívání se s farností…“ Nebo: „Při změně administrátora by měla PRF určitě důleţitou roli.“). Zdá se, ţe ve sledovaných PRF není příliš vyuţívaným institut farářova „veta“, případně moţnost po odloţení rozhodnutí předloţit otázku biskupovi, a to i přesto, ţe v některých vizích či návrzích lze vyčíst volání po větších pravomocech PRF vŧči faráři (srov. příslušné body a) na str. 617 a b) na str. 642). Na toto téma byly jen dvě zmínky ze dvou větších farností: „Dvakrát za posledních osm let se rozhodnutí odloţilo (vstřícnost rady vůči faráři), k biskupovi se neposouvalo“ a „Náš duchovní správce má sice právo veta, ale nevyuţívá jej.“ Ţe se farář do role předsedy PRF musí často náročně „zacvičovat“ svědčí i další výroky našich respondentŧ. V prvním případě je farář „vyučován“ farníky a zdá se, ţe pokorně toto vyučování přijímá: „Náš duchovní správce má sice právo veta, ale nevyuţívá jej. Snaţí se naslouchat. Zpočátku si „dělal, co chtěl“ – jistě v dobré víře – ale jiţ jsme ho zapojili do týmové práce… Kdyţ se mu přesto něco ‚povede„, tak dostane ‚vynadáno„ a o vzniklé situaci jednáme a hledáme ‚elegantní„ řešení…“ 631 Přílohy P 18 Ve druhém sám aktivně hledá, jak se stát lepším „vŧdcem“: „Jak vést PRF, to jsem se pomalu začal učit, aţ kdyţ jsem do toho byl hozen. Dnes, po nějakých třech letech učení se té mé role, jsem došel k závěru, ţe mojí rolí by mělo být především ‚ztělesňování vize„. Podobně jako vyvolený národ měl při cestě do Zaslíbené země nejen různé proroky a potřeboval i toho Mojţíše jako vůdce, který se ovšem umí dělit o zodpovědnost. Farář je v podstatě zodpovědný za hledání, formulaci a realizaci pastorační vize farnosti. On nese zodpovědnost a ta spočívá v tom, ţe se snaţí neprosazovat své nápady, ale snaţí se dojít k nějaké objektivitě, která je důleţitá pro farnost jako celek. To znamená, ţe on by měl být tahounem v hledání té vize, měl by v podstatě tu inspirovat hledání té vize, táhnout ho, ale zároveň společně s PRF rozlišuje a postaví se za toto v posledku společný dílo…“ b) Zastupitelské versus týmové role V některých PRF (v našem vzorku jde o 9 farností), které zdŧrazňují model „zastupitelské skupiny“ (srov. bod c) na str. 617), se ještě navíc profilují určité role „zodpovědných“ za některé oblasti ţivota či sluţby farnosti nebo za určité skupiny či týmy ve farnosti (jeden z farářŧ to nazval tak, ţe to je jakási „obdoba ministerstev“). V této souvislosti jsou zmiňovány např. oblasti jako „liturgický prostor“, „liturgická hudba“, „květinová výzdoba“, „charita“, „rodiny“, „mládeţ“, „média“, „organizace poutí“, „přednášky“, „úklid“, „katecheze“, „ministranti“, „farní věstník“ apod. Ze tří farností bylo referováno, ţe jsou v PRF navíc přítomni i zástupci jednotlivých bohosluţebných míst či kostelŧ, avšak v jedné z nich se takto společně ani neschází a řeší se vše individuálně v oněch kostelích po mši. Zvláště z farností, kde dává PRF dŧraz na „tematické zodpovědnosti“ v duchu PRF jakoţto „zastupitelské skupiny“, pak však také vycházejí stíţnosti na to, ţe „jednání jsou často rozvleklá a nevěcná, bez konkrétních závěrŧ“, „někdy se zbytečně dlouho jedná o věcech, kterým členové nerozumí“ či ţe se „schŧze PRF se staly přehlídkou ztraceného času“. Jak to lapidárně a moţná s trochou nadsázky vyjádřil jeden kaplan: „Dřív to bejvalo takový divoký... Padaly zajímavé názory, podnětné, členové byli chytří lidé, ale těţko najít konsenzus… Spousta slov, keců, názorů a nic z toho... Práce nikde. Samý kouř a oheň ţádný…“ V některých jiných PRF (v našem vzorku výslovně ve 2 farnostech) se naopak tomuto „zastupitelskému“ tematizování zodpovědností vědomě snaţí vyhnout, protoţe pak je často velmi ztíţena týmová spolupráce na jednom společném úkolu reflexe pastorační situace ve farnosti jako celku (pokud tedy od PRF není očekávána jen zpětná vazba z nejrŧznějších koutŧ farnosti bez nároku na dosaţení konsenzu). V jedné z těchto farností jsou pak např. zdŧrazněny spíše rŧzné neformální „týmové role“ podporující týmovou spolupráci, jako např. „tříbarevný tým“ (sloţený z lidí „reflexivních“, akčních“ a „intuitivních“) nebo snaha o rozvinutí klasických týmových rolí (jako „shánil“, „reţisér“, „předseda“, „hasič“, „chrlič“, „tahoun“, „rejpal“, „dotahovač“ či „specialista“). P 18.3.7 Komunikace mezi PRF a farností Pro rozvíjení komunikace mezi PRF a celkem farnosti je v mnoha případech pouţíváno několikero rŧzných zpŧsobŧ či nástrojŧ v rŧzné kombinaci. Nejvíce je ve farnostech našeho vzorku vyuţívána cesta osobních kontaktŧ mezi členy PRF a ostatními farníky (14 farností), časté je zveřejňování souhrnu jednání PRF ve farním věstníku (12 farností), jsou také vyuţívány vývěsky v kostele (8 farností), ohlášky při mši (7 farností) či webové stránky (7 farností) a osobní komunikace je někde podpořena i komunikací prostřednictvím e-mailu či mobilu (7 farností). P 18.4 REFLEXE PRF ANEB PASTORAČNÍ RADA ZÍTŘKA Po načrtnutí souhrnu představ, jaké mají naši respondenti o „pastorační radě snŧ“ (část P 18.2, „Vize“) a po vylíčení obrazu současné práce jejich PRF (část P 18.3, „Realita“) nyní shrneme výroky našich respondentŧ hodnotící tuto současnou práci ve světle jejich 632 Přílohy P 18 vlastních ideálních představ. Nejde zde tedy o naši vlastní reflexi, hodnocení či návrhy, ale stále o souhrnný záznam vlastních reflexí samotných respondentŧ. Tyto reflexe a hodnocení jsme rozčlenili na „pozitiva“, „negativa“, „návrhy“ a „ostatní“. P 18.4.1 Pozitiva či ovoce PRF Poměrně hodně respondentŧ (celkem 34 z 20 farností, z toho 13 kněţí) práci své PRF hodnotilo obecně pozitivně nebo zmínilo nějaký konkrétní pozitivní přínos její práce pro farnost. a) Spolupráce v pastoraci Pozitivní ovoce sluţby PRF v oblasti přímé pastorační pomoci či v oblasti týmové spolupráce na pastoraci bylo zmíněno 6 respondenty ze 6 rŧzných farností, aţ na jednu výjimku byli všichni faráři. Zdá se, ţe někteří faráři si na PRF velmi cení její praktické pomoci v pastoraci. Jeden z farářŧ středně velké farnosti to vyjadřuje takto: „Realizace se pak týká jednoho člena nebo si to rozdělíme anebo se zajistí nějaký odborník z farnosti či firma. A tak to jde docela dobře. Jsem rád, ţe to jsou nejen radní, ale také přiloţí ruku k dílu!“ Farář jedné středně velké farnosti si např. pochvaluje, jak velkou mu je PRF „pomocí“: „Farní radu máme jiţ přes tři roky. Je velkou pomocí. Členové, farníci znají své město a ţijí s farností. Proto mohou oslovovat různé činitele. Přejímají pastorační práce (staré, nemocné, děti předškolního věku). Pomáhají při účetnictví a tak mají vhled do hospodářství farnosti. Jsem vděčen tomuto desetičlennému společenství za pomoc a vytrvalost.“ Farář jiné velké farnosti jiţ vnímá sluţbu PRF spíše jako „podíl“ na společném poslání: „Jsem rád za existenci naší PR a pastorační pomoc všech členů, kteří ji tvoří i všech ostatních věřících, kteří se chtějí podílet osobně na růstu nás všech.“ V některých dalších farnostech je oceňován také přínos PRF pro týmovou spolupráci ve farnosti. Např. členka PRF z jedné větší farnosti píše: „V současné době vidím fungující PRF jako velice důleţitou pro ţivot farnosti, zvláště těch větších. Farnost tvoří farníci spolu s duchovním správcem, proto je velice důleţitá jejich spolupráce, vzájemná důvěra a úcta.“ Týmovost zdŧrazňuje i farář jedné menší velkoměstské farnosti: „V určitém týmu je větší moţnost nápadů, více iniciativy a více sil…“ A farář jedné velké velkoměstské farnosti to vidí jako běh na dlouho trať, který ale stojí za to absolvovat: „V tuto chvíli slouţí naše PRF jako poradní orgán především ve věcech praktického charakteru, není tedy pastoračním v pravém slova smyslu, jak bych si to jednou představoval. Nicméně při přechodu ze středověkého modelu farnosti, který přetrvává leckde i dnes, je i tato fáze důleţitá: mnohdy totiţ na kněze (tedy i na mě) je kladena obrovská zátěţ povinností manaţera, měl by uzavírat smlouvy, řešit majetkové věci, vyznat se v právu, znát kontakty. Velmi oceňuji to, ţe mám v tuto chvíli 11 člennou radu, kde je většina lidí ochotných spolupracovat, vyjadřovat svoje názory a přiloţit ruku k dílu – i kdyţ spíše praktického charakteru. Myslím, ţe to má velký význam a neměnil bych.“ b) Pastorační konzultace Je zajímavé, ţe mnohem více respondentŧ (celkem 20 respondentŧ, včetně některých farářŧ, ze 13 farností) vnímá jako pozitivní pastoračně-konzultační roli PRF. Je např. oceňováno, ţe „PRF jako celek se snaţí hodnotit svá rozhodnutí na základě kritéria, jakou měrou povedou k šíření Boţího království“ či „kdyţ se lidé takto setkávají, bývá to příjemnější po stránce lidské a rychlejší po stránce věcné“. Členka PRF z jedné menší velkoměstské farnosti velmi pozitivně vnímá kvalitu, ale i náročnost vnitřního dialogu v PRF: „Pozitivní je, ţe se přijímáme, pomáháme si, vedeme dialog a tak to bylo vţdy a všude. Kaţdý z nás je jiný a to je super i náročné…“ Pastorační asistent v jedné velké farnosti pak vidí plody v moţnosti širší konzultace přesahující okruh „pastoračních profesionálů“ ve farnosti: „PRF mi přišla smysluplná hlavně proto, ţe dávala moţnost konzultovat vize, plány i praktická rozhodnutí se širším okruhem lidí, neţ byla místní řeholní komunita, a to s lidmi, kterým na farnosti opravdu záleţelo.“ 633 Přílohy P 18 Další hlasy dosvědčují, ţe schopnost kvalitní pastorační konzultace uvnitř PRF je otázkou často náročného učení se. Pastorační asistent z jedné velké farnosti říká: „Největší posun spatřuji v prohlubování vzájemných vztahů mezi členy PRF, a tím také zlepšování vzájemné spolupráce a domluvy – včetně kritiky. Dále vnímám posun v ochotě naslouchat a přijímat názor druhého, případně si svůj názor poopravit…“ A farář jiné větší farnosti přímo mluví i o nárocích tohoto „učednického procesu“: „Tím, ţe to všechno bylo nové, všechny ty analýzy a setkání, společná práce, to bylo opravdu hodně o učení se, o takové pokoře učit se… No, bylo to o učení se toho, ţe určité mechanismy, které fungovaly v biblickém lidu, tak jsem si najednou uvědomil, ţe je potřebujeme proţívat taky…“ Ţe se to mŧţe dařit, to potvrzuje členka PRF z téţe farnosti v odpovědi na otázku, zda se daří nalézat nějaká plodná řešení i v hodně širokém spektru názorŧ jednotlivých radních a faráře: „Daří. Musím říct, ţe to se v podstatě daří. Myslím, ţe to je dobře našlápnutá cesta…“ c) Komunikace a iniciace Několik málo respondentŧ (4 ze 3 farností) také oceňuje přínos PRF pro prohloubení a zkvalitnění komunikace uvnitř farnosti, např. „mezi knězem a farností“, co se týče „kontaktu s lidmi, s farníky“ či ve smyslu „sběru podnětŧ a šíření informací“. Dŧleţitost někdy osobnostně i časově náročnějších procesŧ rozhodování pro farnost jako celek shrnuje také následující poznámka jednoho respondenta z velké velkoměstské farnosti: „On by to farář mohl sám rozhodnout taky. A bylo by to. Ale i pro tu farnost je také důleţité, aby věděla, ţe se s jejich hlasy počítá, třeba zprostředkovaně přes tu pastorační radu.“ I kdyţ zároveň uznává: „Přímo za námi jako členy PRF farníci nechodí, jdou raději přímo za knězem, ale i tak je to takové demokratičtější.“ Ve dvou případech respondenti chválí přínos PRF také v oblasti „iniciace“ ostatních farníkŧ: „Alespoň o trochu více lidé cítí větší odpovědnost za farnost, ve které ţijí“ a „pastorační rada je určitě důleţitý orgán, jímţ se u nás farnost zapojuje do činnosti“. d) Kontinuita Čtyři respondenti ze tří větších farností pozitivně vnímají roli PRF jakoţto „nositelky kontinuity“, „udrţovatelky tradice“ (ve smyslu pokračování ţivého komunitního pastoračního stylu po odchodu faráře) či prostoru pro moudrou „opatrnost“ při „radikálnějších změnách“ navrhovaných farářem. Jeden z pastoračních asistentŧ ve velké farnost se zaběhlou PRF to vidí takto: „Pokud by došlo ke změně administrátora záleţelo by podle mě na jeho přístupu, ale dovolím si tvrdit, ţe vzhledem k tomu, ţe jsme poměrně velkou farností nebylo by od něj příliš moudré kdyby to začalo při změně hodně skřípat, spíš si myslím, ţe by mohla PRF pro něj sehrát velmi důleţitou roli při jeho poznávání a sţívání se s farností…“ e) Zralost a společenství Někteří respondenti vnímají jako pozitivní, ţe členy jejich PRF jsou „lidé zralí“, „ochotní obětavě dobrovolnicky slouţit“ a „pravidelně se zapojovat“, v jedné farnosti si farář chválí „absolventy teologického studia“, jinde jsou v PRF „moudří lidé, schopní svojí moudrostí a vhledem řešit nesrovnalosti…“ V některých PRF je pak kromě těchto osobních vlastností členŧ oceňován i rozměr komunitní, kdy celá PRF pak „v neposlední řadě ukazuje na ţivé společenství“ schopné „hlubšího sdílení“, „společné modlitby“, „vzájemné důvěry a úcty“, „spolupráce“ a „učednického růstu“. „Pozitivní je, ţe se přijímáme, pomáháme si, vedeme dialog a tak to bylo vţdy a všude. Kaţdý jsem jiný a to je super i náročné…“ f) Obecně pozitivní hodnocení V dalších případech (15 respondentŧ ze 10 farností) respondenti (včetně 6 farářŧ) zmiňují pozitivní přínos práce PRF pro farnost obecně. Jeden z farářŧ si chválí „pomoc a vytrvalost“: „Farní radu máme jiţ přes tři roky. Je velkou pomocí. Jsem vděčen tomuto desetičlennému společenství za pomoc a vytrvalost.“ 634 Přílohy P 18 Jiný z farářŧ dokonce konstatuje, ţe to „bez PRF nejde, kněz nemůţe všechno zvládnout sám“ a povaţuje „tento institut za přínosný“. Jiný farář: „Jsem rád za existenci naší PR a pastorační pomoc všech členů, kteří ji tvoří i všech ostatních věřících, kteří se chtějí podílet osobně na růstu nás všech.“ Jeden z kaplanŧ rozlišuje nástroj PRF jako takový a jeho „praktické pouţití“: „Já vnímám tento nástroj jako takový velmi pozitivně. Jen jeho praktické uţití je problematické. Hodně závisí na osobní a duchovní zralosti jeho členů… jinak ten nástroj jako takový je úţasný.“ Další z farářŧ pak vnímá pozitivní posuny na dlouhé učednické cestě: „Osobně jsem moc rád, ţe jsme tuhle cestu podnikli, ţe jsme tam, kde jsme, určitě tam vidím posun vůči té době, kdy jsme začínali a zdá se mi, ţe opravdu během těch tří let, co PRF formujeme, tak jak já, i ta rada začala víc sama sobě rozumět a začíná dostávat určitou sebedůvěru a prakticky se začíná té své role tak nějak pomaličku ujímat…“ Jeden z kněţí dokonce vytvořil jakýsi přehled hodnocení všech PRF, které poznal: „Byly PRF vynikající (jako krásná, sympatická, inteligentní a pracovitá ţena), PRF ‚cosi- cosi„ (průměrné), a PRF katastrofické (jako sršeň za trenkama). Klasické české známkování by dopadlo takto: jedničku by dostala jedna PRF, dvojku tři PRF, trojku čtyři PRF, čtyřku dvě PRF a pětku jedna PRF.“ Nejen kněţí, ale i někteří členové PRF se o svých radách vyjadřovali obecně pozitivně. Jedna členka si např. libuje, ţe jejich PRF má docela silný hlas i na místním biskupství: „Naše nová PR zvolení v květnu 2007 poţádala v říjnu o jmenování místního administrátora farářem, přesně za měsíc bylo této ţádosti vyhověno a za další měsíc bylo k radosti celé farnosti slavnostně biskupem provedeno.“ Jiný respondent pak konstatuje: „V současné době vidím fungující PRF jako velice důleţitou pro ţivot farnosti, zvláště těch větších.“ P 18.4.2 Negativa či problémy PRF O poznání více respondentŧ (celkem 56 ze 42 farností, z toho 17 kněţí) neţ u předchozího souhrnu pozitiv (srov. P 18.4.1) práci své PRF hodnotilo obecně negativně nebo zmínilo nějaký konkrétní negativní jev či problém vyskytující se při práci jejich PRF. Níţe tato negativa prezentujeme opět shrnuté do několika kategorií. a) Přístup a schopnosti členů Velmi často naši respondenti zmiňují problémy s přístupem, kvalifikací, schopnostmi, nasazením či moţnostmi členŧ PRF (22 respondentŧ ze 17 farností). Někdy je náročné vŧbec sehnat dostatečný počet členŧ, případně dostatečný počet takových, kteří by k této sluţbě měli přiměřené časové moţnosti. Jak se vyjádřili tři z farářŧ: „Někdy pokulhává nasazení, ti lidé mají svou práci i rodiny, nemohu po nich chtít nemoţné.“ „Je to ale těţké někoho přesvědčit o tom aby se sám také aktivně podílel na této práci.“ „Několikrát se stalo, ţe se pastorační rada vůbec nesešla (přišli 1 aţ 2 lidé). Na vesnici mají lidé různou jinou práci, neţ chodit na faru, kdyţ tam jsou v neděli.“ „Je fuška sehnat alespoň sedm lidí!“ Ale i sami členové PRF si jsou vědomi, ţe často očekávání není v jejich silách naplnit: „Jednotliví členové nejsou příliš aktivní a ochotni se zapojovat, zvláště v těch malých, soustavných, ale velice potřebných činnostech a úkolech.“ „Mnozí z členů na sebe nechtějí vzít zodpovědnost za konkrétní úkoly.“ „Měli bychom být asi samostatnější, abychom nebyli závislí na faráři. Chybí nám větší zápal, aktivita, mnohdy se nám ztrácí smysl všeho, protoţe jen málo lidí ve farnostech má o nějakou činnost navíc zájem.“ „Také mi přijde, ţe mnoho členů je zapojena v dalších aktivitách farnosti, coţ má své klady i pro činnost PRF, ale také to komplikuje větší nasazení členů pro konkrétní práci v PRF, čekal bych větší zapálenost pro věc.“ Ţe však příčiny neaktivity farníkŧ nemusejí být jen v nedostatku času, to ukazují další komentáře. Mŧţe jít např. o špatnou zkušenost s prací PRF („Není mnoho lidí, kteří by měli zájem takto se podílet na vytváření farního společenství, dílem z únavy a ne příliš dobré zkušenosti z práce rady.“), o osobnostní nezralost („Myslím si, ţe to není otázka ani úpravy 635 Přílohy P 18 stanov, ani jakýchkoliv vnějších podnětů. Problémy jsou především v osobním vybavení a to se od určitého věku těţko mění.“ „Je pak v lidech, kdyţ je někdo neukázněný, sebestředný, kdyţ tlačí dopředu jen svůj názor… Různost není na překáţku… Spíš je na překáţku osobní nezralost…“), o nedostatečnou formaci či schopnosti („Co se týče nějaké ‚pastorační vize„, většina lidí myslím cítila svoji nekompetentnost a ráda to nechala na faráři. Myslím, ţe se nedařilo ‚společně snít„, přes všechny snahy a očekávání se podle mého názoru nikdy nestala ‚prorockým prvkem„ ve farnosti, ukazatelkou směru.“) či o strach z elitářství („Bojím se také toho, ţe mezi lidmi české povahy by to vedlo k elitářství a nesluţebnosti těch ostatních… Ten, kdo je najednou členem nějakého spolku, který má nějakou důleţitost, tak to můţe vypadat elitářsky… ostatní s ním pak třeba nechtějí mluvit... V některých lidech to takto můţe vzniknout (a není to malé procento) - proto nebezpečí…“). Obecně tento nedostatek nutných dovedností pro práci PRF shrnuje jedna pastorační asistentka z jedné velkých farností: „Na základě své vlastní zkušenosti jsem přesvědčená, ţe ono výše napsané (tj. týmová práce, konstruktivní kritika, prezentace odlišného názoru i před církevní autoritou, delegování zodpovědnosti kněţím a společné hledání a realizace vize) my katolíci neumíme, a z toho povstává i fakt, ţe církev naše milá katolická je bez vize, koncepce a ‚bez šťávy„ (doufám však a věřím, ţe i přesto není bez Ducha svatého :-) - mnoho energie a tvůrčích nápadů se ztrácí, protoţe je nikdo po nikom nechce (přitom jsem přesvědčená, ţe by je Pán ochotně dával a ţe potenciál v lidech tu je veliký).“ A dodává: „Píšu tak poměrně ostře i přes to, ţe jsem teď sedm let ţila ve farnosti, která je na tom přeci jen o něco lépe a o to výše napsané se alespoň snaţí. Moje zkušenost z FR je vlastně jednoznačně pozitivní, ale vím, ţe s lecčíms z výše napsaného jsme se také těţce potýkali. I kdyţ vím i z doslechu o dalších farnostech, kde je snaha obdobná, přesto si myslím (nemám to podloţené nějakou statistikou nebo podrobnou znalostí), ţe jsou to spíše výjimky.” b) Přístup a schopnosti faráře Podobný počet stíţností jako v oblasti přístupu a schopností členŧ PRF zazněl od respondentŧ také v oblasti přístupu a schopností předsedy PRF – faráře či administrátora farnosti (23 respondentŧ z 15 farností). Jsou kněţí, kteří mají potřebu se učit (v odpovědích toto přiznání zaznělo od 3 kněţí). Jeden z nich např. vidí dokonce nedostatky své PRF jako podmíněné svojí vlastní chybou: „Pokud v některých oblastech snad selhává, vidím to spíš jako svou chybu, ţe je dostatečně nemoderuji a nemotivuji.“ Podle dalších respondentŧ jsou však i takoví, kteří „jsou přesvědčeni, ţe všemu rozumí nejlépe oni sami a věřící mají jen slepě poslouchat“. Častým je však také stesk na nezájem administrátora o práci PRF či dokonce na jeho strach z PRF: „Co se týče administrátora – zaţili jsme naprostou nechuť k práci PRF (téměř se nescházela), aktivní přístup – kaţdý měl oblast zodpovědnosti, a také strach z PRF – sice se scházela, ale pro administrátora to bylo silně nepříjemné, kdyţ jsme se pokoušeli projednávat konkrétní návrhy.“ „Aby rada fungovala, musí ji potřebovat především farář. Pokud její rady nepotřebuje, pak ani ji nesvolává a ţije se bez ní.“ Ve farnostech, které tolik či vŧbec netrpí nedostatky času či počtu aktivních farníkŧ, mŧţe pak být práce PRF omezena či úplně zablokována právě přístupem kněze: „Přitom zde ty lidské zdroje jsou, ale tito perspektivní lidé nejsou osloveni, podmínky k jejich práci se spíše zhoršily oproti původnímu stavu z první poloviny 90. let.“ „Náš předchozí farář říkal, ţe PRF nepotřebuje a podle toho pak vypadala i naše práce.“ „Oproti předchozí PRF se naše rada méně snaţí vyjadřovat k hlavním pastoračním problémům společenství, protoţe o diskuzi na toto téma nemá správa kostela zájem.“ „Nevím; kdyţ vidím, ţe i náš současný farář nad námi ‚láme hůl„, je s námi nespokojený a nemá uţ sílu dál lidi ‚táhnout„, tak kde tu sílu máme brát my?“ „Potřebujeme stálé duchovní vedení. V mé práci mi chybí bliţší konzultace s knězem.“ Někdy je pak tento nesoulad podmíněn i kulturně (Polsko, Slovensko, Španělsko): „Nový administrátor (od srpna) nemá příliš jasnou pastorační koncepci, má nedostatky v českém jazyce a neumí vést jednání. Jeho kompetence v rámci PRF tak postupně přecházejí 636 Přílohy P 18 na pastoračního asistenta.“ „Bohuţel biskupstvím byl náš vikariát odsunut na stranu zájmu, kam je vhodné posílat leda tak polské misionáře, kteří bohuţel ve valné většině nenaplňují pastorační a evangelizační potřeby farnosti“. „Nedaří se nalomit nedůvěru předsedy, ţe rada tady není od toho, aby kontrolovala (a je tudíţ také potřeba se jí trochu bát a trochu bránit v jejích kompetencích), ţe nejde zapasovat do jeho konceptu ‚farář = otec„, který rozhoduje, a je jedno, jestli špatně nebo dobře.“ „Panu faráři není vlastní plánování moc dopředu (zmatky, nedorozumění, malá propagace dobrých akcí – malá účast), není organizátorem (farnosti chybí vůdce, jádro, „stmelovač“).“ O jednom jinak velmi oblíbeném a hodném knězi jeho farníci napsali: „Náš pan farář se vyjádřil, ţe u nás nikdy ţádná PRF nebyla a nebude, protoţe on nemá rád, kdyţ mu někdo do jeho věcí moc mluví…“ Podobně i PRF v době jednoho z velmi kvalitních farářŧ se postupně přestávala potkávat s jeho přístupem: „Takţe řada nápadů, podle mne realizovatelných, spadla pod stůl moţná jen díky osobnímu vybavení našeho bývalého duchovního: ‚To je nesmysl, to nejde….‟ Později čím dál méně věcí ‚šlo„, aţ většina členů pastorační rady rezignovala na jakékoliv přicházení s nápady jak oţivit ţivot ve farnosti, aby nezůstával jen nedělním setkáním…“ Jeden z farářŧ z jedné velké farnosti sám zmínil jeden z dŧvodŧ, proč PRF je pro něj sice „jedním z článků řízení farnosti, ale ne nejdůleţitějším“: „Dělali jsme dlouho vizi, ale není to má parketa, takovéto uvaţování a hledání je mi vzdálené. Věci musíme řešit operativněji a ve chvíli kdy přicházejí, to farní rada nesplňuje.“ Opět i zde, jak je potvrzeno z jiných komentářŧ k této PRF, jde o míjení se představ o roli pastorační rady (rozpor mezi pojetím PRF jakoţto „vizionářské komunity“ a jakoţto „pastoračního týmu“). Z takovéhoto konfliktního očekávání pak mŧţe vzniknout situace jako v následujícím příkladě (v podání pastorační asistentky): „Jsem ráda, ţe v této farnosti je dán také hlas laikům, ale často to bylo tak, ţe my jako laici jsme něco tvrdili a farář pak nakonec rozhodl úplně jinak, neţ jsme se domluvili. To mi bylo líto. Chápu to a taky vím, ţe mám jisté problémy s podřizováním se církevním autoritám, zvlášť kdyţ vidím, ţe jsou v mnoha věcech slabí, slabší neţ mnoho laiků. Ale protoţe vím, jak to ve farnosti funguje, jak aktivně jsou tam laici zapojeni, jak by bez laiků ta farnost vůbec nemohla fungovat, tak jsem byla zklamaná. Protoţe za tohoto předpokladu bych pak očekávala, ţe hlas laiků ve farní radě, kteří navíc v té farnosti aktivně pracují, by měl být nejen vyslyšen, ale mělo by se na něj dbát i při konečném rozhodnutí. Buď tedy jsem málo pokorná (to docela určitě) anebo jsem měla představu farní rady jakoţto mnohem demokratičtějšího orgánu…“ Zajímavé je pak srovnání s trochu odlišným, ale v jádře stejným přístupem předchozího faráře téţe farnosti (v podání pastoračního asistenta): „Na druhou stranu je pravda, ţe bývalý farář většinou dovedl pastorační radu ‚ohnout„ tím směrem, jakým potřeboval, aniţ by se někdo cítil manipulován. Nepamatuji se, ţe by mezi ţenami někdy narazil na výraznější odpor. Mezi muţi bylo pár kverulantů (včetně mne), kteří si občas vedli zarputile svou, ale rozhodnutí celku málokdy ovlivnili. Pár lidí v radě měli svá ‚témata„, v kterých nějak vybočovali z obecného způsobu myšlení, ale kontroverze se většinou podařilo zahrát do autu. Někdy mě štvalo, ţe farář, pokud tušil, ţe by nějaké téma mohlo být citlivé a debata o něm ne příliš podnětná, radši ho na radě vůbec neotvíral a rozhodl po svém.“ c) Váznoucí vnitřní komunikace Poměrně časté (16 respondentŧ z 10 farností) jsou stíţnosti našich respondentŧ na neohrabaný, neefektivní či zdlouhavý zpŧsob vedení diskusí při setkáních rady. Většinou (ale ne vţdy) se to týká farností větších, které se zároveň snaţí dodrţet dostatečnou „reprezentativnost“ členŧ vŧči nejrŧznějším skupinám ve farnosti. Jen některé z komentářŧ za všechny: „Problémem je to, ţe si lidé skáčí do řeči, skáčí z tématu na téma a nedotáhne se téma do konce. Je obtíţné, kdyţ se mluví o všem, ale na konci není domluveno, kdo, co kdy, za kolik…“ „Jednání jsou často rozvleklá a nevěcná, bez konkrétních závěrů…“ „Někdy se zbytečně dlouho jedná o věcech, kterým členové nerozumí.“ „Někdy není moderace jasná, naslouchání je někdy částečné…“ „Schůze naší 637 Přílohy P 18 pastorační rady se však staly přehlídkou ztraceného času…“ „My jsme měli pastorační radu a nějak se to vţdycky zamuchlalo, ten dialog… i kdyţ z toho vyšly úkoly, další věci, které se měly nějak konat, tak se pak nekonaly…“ V jedné velkoměstské farnosti to dnes sice jiţ jde lépe, ale zkušenost z minula je poučná: „Dřív jsem měl tu zkušenost, ţe se o věcech mluví a hodně se mluví, ale často to skončilo buď u toho mluvení, nebo se zjistilo, ţe buď na to nemáme, nebo se od toho ustoupilo nebo se to přeneslo někam jinam. Tenkrát např. v té době se řešily takové zásadní stavební věci (kostel, fara), mluvilo se o tom na té farní radě, ale pak se to přeneslo mimo… Čím víc lidí, tím víc se mluví, tím míň se dostáváme k nějakému konkrétnímu vyústění.“ „Z dřívějška se mi zdálo, ţe ne vţdy to mělo tah na branku, mohlo se to rozmělňovat…“ Konečně v jedné PRF z velké farnosti je povaţováno za problém, ţe tam chybí „odvaha střetnout se nad obtíţnými tématy, vydrţet napětí“, či v jiné jsou citliví na špatnou komunikaci mezi knězem a celkem PRF: „(Kněz by si neměl jen) nechat schválit to, co si sám rozhodne - podotýkám, ţe u nás to tak skutečně nebylo, ale ve chvílích, kdy to tak chybnou komunikací několikrát budilo zdání, okamţitě to vzbudilo u lidí, jichţ se dané rozhodování týkalo, cosi jako zhnusení.“ d) Chybějící pastorační reflexe Jen o několika málo PRF bylo referováno, ţe je jejich práce spojena s hlubší teologickou či pastorační reflexí (srov. e)). Lze předpokládat, ţe v ostatních PRF s tímto nástrojem buď vŧbec nepracují, nebo jej nepovaţují za dŧleţitý. Minimálně v následujících sedmi případech je to přímo potvrzeno našimi respondenty. Jeden z farářŧ např. přímo přiznává, ţe „zvláštní teologická reflexe (v jejich PRF) není.“ Jeden z kaplanŧ potvrzuje něco podobného, jen trochu dŧrazněji: „Nějaká pastorační reflexe? Ve světle pramenů, evangelia, dokumentů? Tak to vůbec, ne! Ne, to vůbec ne. Vše se posuzuje na základě subjektivního názoru, ‚chce se mi„, ‚líbí se mi„, ‚zdá se mi„, resp. ‚vím od ostatních, ţe by toto chtěli„ apod.“ A třetí z kněţí dává najevo, ţe sice pastorační reflexe zatím chybí, ale nechce se s tím spokojit a časem k ní chce směřovat: „V tuto chvíli slouţí naše PRF jako poradní orgán především ve věcech praktického charakteru, není tedy pastoračním v pravém slova smyslu, jak bych si to jednou představoval.“ Další respondenti – členové PRF – pak jiţ jen v rŧzných variantách potvrzují, ţe v práci PRF chybějící pastoračně-teologická reflexe bude jevem častějším: „Co se týče myšlenkových a teologických pramenů – odhaduji, ţe takto se současné vedení farnosti nad PRF nezamýšlí.“ „O vědomí svého poslání nebo teologických pramenech je zbytečné hovořit. Členové PRF vyuţívají hlavně svého ‚selského„ rozumu a kontaktů s ostatními farníky.“ „Chybí teologická linie i zájem o nějakou trvalou pastorační koncepci, řeší se hlavně aktuální věci.“ „Je málo lidí, kteří by např. studiem církevních dokumentů, bible i diskusí byli ochotni měnit něco ze své zkušenosti, která tak málo zavazuje…“ „Myslím, ţe toto je problém nejen PRF, ale i celé katolické církve u nás, ţe se o víře málo mluví, málo se o ní přemýšlí, a tudíţ existuje málo vůle k zaujetí postojů vůči věcem veřejným. Nevychovává se ke kritickému a nezávislému myšlení. Proto se tak špatně dnešní věřící orientuje v mimocírkevním světě, trvá-li na křesťanských principech.“ e) Váznoucí vnější komunikace Osm respondentŧ ze sedmi (zpravidla větších) farností uvádí jako jeden z problémŧ špatnou úroveň komunikace mezi PRF a farností jako celkem. Respondentka z jedné velké farnosti např. uvádí: „Komunikace není dobrá, farníci nejsou seznamováni s činností PR. Farní rada nemá moţnost diskuze s ostatními farníky, a ani zpětnou vazbu z uskutečněných akcí. Jsou jim pouze oznámeny konkrétní akce.“ V jiné velké farnosti pak jeden z členŧ PRF říká: „Myslím, ţe PRF je pro řadového člena farnosti tak trochu zahalena tajemstvím. Dostanou se k němu výsledky činnosti (mnohokrát, aniţ by to tušil), ale o náplni toho moc neví. Něco prosákne díky tomu, ţe většina z nás je zapojena do dění farnosti i jinak, kde se o něčem z PRF mluví.“ 638 Přílohy P 18 f) Nejasné kompetence Z odpovědí některých respondentŧ (celkem 9 z 8 farností) se zdá, ţe hlavním problémem v oblasti kompetencí PRF není ani tak jejich rozsah, jako spíše nejasnost v jejich interpretaci či v pojetí hlavního poslání rady a z toho vyplývající rŧzná, a tudíţ také často si konkurující, očekávání. Někdy poslání či pravomoci nejsou jasné vŧbec. Např. jeden jáhen z PRF ve velké farnosti jako jeden z jejich dlouhodobých problémŧ popisuje takto: „Rozpor v chápání vlastní role se dlouhodobě nedaří ani společně pojmenovat, natoţ odstranit.“ Podobně i kaplan z jiné velké farnosti poté, co se jejich PRF sešla asi po roce a vŧbec nevěděli, o čem jednat, konstatoval: „Byl to asi projev jakési bezradnosti nad tím úřadem, nikdo pořádně nevěděl, co s tím.“ Jiným případem mŧţe být to, kdyţ je „kompetenční spor“ mezi farářem a PRF. Např. farář jedné menší farnosti řekl: „No problém můţe být, i kdyţ u mě to není, ţe oni chtějí být důleţitější od samého papeţe… Častokrát to tak můţe být… Občas je to tak, kdyţ nějaká rada má, řekněme… No bylo v jedné farnosti v naší diecézi, kdy členové rady skoro chtěli nařizovat faráři i kdy půjde na záchod…“ Jiný farář střední farnosti z téţe diecéze: „V minulém období naší PRF byly velké nesrovnalosti mezi jednotlivými členy… takţe to nevedlo k prospěchu farnosti… O některých věcech bylo moţné sice jednat, ale furt to tím bylo zastíněný… Pořád chtěli rozhodovat o věcech, do kterých jim, vlastně, do kterých jim nic není…“ Tyto nejasnosti však mohou negativně pŧsobit i obecně na schopnost práce celé PRF, jak si např. stěţuje jedna respondentka, ţe pojetí členŧ jejich PRF se pohybuje „od jednoho extrému (farní rada jako debatní, „kecací“ krouţek) k druhému (farní rada jako špičková řídící jednotka)“. Jinde se v jedné farnosti snaţili experimentovat s rŧzným pojetím PRF. Pastorační asistent to popisuje takto: „(Naše předchozí PRF) měla takový ten manaţersko-všeobjímající charakter a skončila prý nepříliš slavně. Novou radu se snaţil nový farář od podobného očekávání uchránit (aby nebyla tím místem, kde se o všem rozhoduje a kde se vše organizuje), coţ se mu – k nelibosti některých zvolených – podařilo. Ta nelibost však byla tak veliká, ţe několik členů PRF v druhém období nekandidovalo.“ Jiná členka téţe PRF podobné procesy vnímá pohledem řeholnice: „Jak uţ jsem říkala, jsme farnost, kterou řídí řeholnici, takţe některé danosti jsou uţ zaţité a prostě dané. Jelikoţ jsem sama řeholnice, tak hodně vnímám, ţe laickým bratřím a sestrám často chybí porozumění pro řeholní poslušnost. Co pro nás je úplně jasné a nikdo se nad tím nepozastavuje (např. některá rozhodnutí představených) lidé z venku vnímají jako velmi autoritativní a nedemokratické. Lidé chtějí, aby PRF byla orgánem rozhodujícím a o ‚všem vědícím„ a ‚všude přítomném„. Těţko se jim chápe, ţe PRF je pouze poradní, pomocný hlas pro celou farnost. Kdybychom takto pochopili vlastní role, myslím si, ţe bychom mohli všichni být spokojenější a lépe slouţit tam kde jsme.“ Nakonec někde sice volají po rozšíření kompetencí, ale problém vidí v tom, ţe pro to zatím není obecně vytvořena vhodná situace: „Ovlivňovat či vetovat ekonomická rozhodnutí farnosti by mělo význam v případě, ţe by prostředky dostačovaly na více, neţ jen stavební opravy a rekonstrukce. Dokud ale církev bude drţet přebytek kostelů a církevních objektů, povaţuji to ţel opravdu jen za sen.“ g) Nerozvinutá spiritualita V některých PRF (celkem 7 respondentŧ ze 6 farností) byl indikován problém nedostatku spirituality či slabého duchovního rozměru při práci rady. Kromě „nedostatku duchovního vedení ze strany kněze“, „příliš malého prostoru pro společnou modlitbu či rozlišování během jednání“, „pokulhávajícího ducha společenství“ či „chybějícího prorockého ducha, který snáze ulpí na osobnosti, neţ na skupině“ byly zaznamenány tyto ilustrativní odpovědi: 639 Přílohy P 18 O jedné velké velkoměstské farnosti např. jeden z respondentŧ píše: „I kdyţ se naše společná modlitba při jednáních prohlubuje, myslím si, ţe zde zatím dost pokulháváme a potřebovali bychom nějaké impulsy – abychom nestavěli dům bez Hospodina…, s tím souvisí i osobní duchovní zázemí nás všech, řekl bych, ţe nám dost selhává sebereflexe…“ Na otázku, zda praxe současné PRF obstojí ve světle jeho představ, odpověděl jeden ze členŧ PRF v jiné velké velkoměstské farnosti: „Neobstojí, příliš málo se podobá komuniálnímu směřování místní církve podle mých představ. A ten má zatím málo šancí na ţivot v praxi na úrovni farnosti. Je málo lidí, kteří by např. studiem církevních dokumentů, bible i diskusí byli ochotni měnit něco ze své zkušenosti, která tak málo zavazuje…“ h) Špatný výběr členů S problémy v oblasti výběru členŧ pro PRF se podle 14 respondentŧ potýká 9 farností. Kromě konstatování, ţe často je těţké vŧbec někoho pro sluţbu v PRF sehnat (srov. oddíl a), někteří respondenti konstatovali, ţe jiţ vlastní zpŧsob výběru členŧ PRF, jak je předepsán v příslušných diecézních stanovách, je nevyhovující, ţe chybí jasnější kritéria členství v PRF, či ţe je nedostačující či zcela chybějící příprava budoucích i současných členŧ PRF pro jejich sluţbu. Např. jeden z farářŧ velké velkoměstské farnosti píše: „Volba není nejšťastnější způsob, chyběla předchozí příprava kandidátů na nový způsob práce PRF.“ Podobně i člen téţe PRF: „Zpětně si uvědomujeme, ţe způsob volby nebyl právě šťastný, bylo to pro všechny určité ‚hození do vody„…“ Někteří pak ukazují na některé konkrétní praktické problémy s uskutečňováním systému voleb doporučeného stanovami: „Problém je trochu, ţe v neděli jsou ve farnosti tři čtyři mše svaté. Lidé většinou chodí pravidelně na jednu z nich. Stává se, ţe farníci neznají ani od vidění některé kandidáty.“ „Je snaha o seznamování s kandidáty na nástěnce či v sále. Praxe je, ţe se to honí na poslední chvíli. O představování nevědí ani farníci ani někteří samotní kandidáti. Někteří lidé se ke kandidatuře nechají přemluvit aţ těsně před samotným představováním nebo volbou.“ Jak píše i jeden z farářŧ: „Vzhledem k tomu, ţe jsme farností ve velkoměstě, nastává problém s tím, koho volit do rady, kdyţ se mnoho lidí z té cca pětistovky osobně nezdá a nechceme tyto volby připodobit politickým volbám, kde se bude konat jakýsi předvolební mítink anebo nějaká kampaň. Mnohem snadnější to v tomto směru bylo v menších venkovských farnostech.“ V jiných případech se respondentŧm zpŧsob předepsaný stanovami zdá vyhovující, avšak rezervy jsou v jeho naplňování: „Uţ v minulém roce volby ztroskotaly, vlivem totálního nezvládnutí. Jednak nebyli pořádně lidé osloveni, aby dávali své nominace, a pak zase nebyl nikdo, kdo by volby připravil technicky. Kdyţ se to všechno podařilo napravit, tak zase trvalo příliš dlouho do svolání první rady, zcela proti stanovám.“ O tom, ţe se ne vţdy podaří vybrat vhodné kandidáty, svědčí např. tento výrok jednoho z farářŧ velké velkoměstské farnosti: „Jak všichni dobře víme, jsou jednotlivci, kteří jsou aktivní a mají dobrou vůli, ale jsou téměř nepřekonatelnou příčinou toho, ţe většina členů raději mlčí a myslí si své. Předseda farní rady má jistě vše usměrnit, ale je to úkol mnohdy nadlidský… Nejchoulostivější úkol nás čeká v řešení oné ambiciosnosti některých kandidátů. Jednak aby se necítili ukřivděni a pak aby ti ostatní neztratili chuť spolupracovat.“ Nebo, z jiného hlediska, farář menší farnosti: „U nás ve farnosti volby byly, ale mě se to moc nelíbilo. Protoţe zůstali stejní, co byli dřív.“ Jiný farář, i přes poměrně poctivý proces rozlišování vhodnosti budoucích členŧ PRF, říká o své předchozí PRF: „Ta první PRF byla v určitých ohledech dost taková nesourodá a moţná, ţe v určitých principech hodnotově nebyly její členové na stejné rovině… Projevovaly se tam určité konzervativnější proudy, které nevím, jak dalece byly otevřeny těm novějším…“ 640 Přílohy P 18 Ovšem poté, co se v pro druhé období proces výběru kandidátŧ nastavil tak, ţe více preferoval schopnost týmové spolupráce (srov. poslední příklad v bodě c) na str. 626), objevilo se nebezpečí „z druhé strany“. Jak píší dvě členky této PRF: „Se současnou PRF jsem spokojená, ale je příliš jednotná. Podle mého názoru by naše PRF potřebovala někoho, kdo by trošku šel proti proudu a vznášel by opodstatněné námitky.“ „Můţe nastat situace, ţe se farář obklopí lidmi, kteří mu půjdou na ruku a budou se schvalovat věcí, tak jak si je vymyslel, a nebude mít objektivní posouzení daného problému.“ i) Ostatní problémy Další problémy v práci PRF zmiňované našimi respondenty pak byly buď rázu kontextuálního (ateistické prostředí, přestárlá farnost), systémového (ţádné metodické vedení z biskupství), metodického (přílišný formalismus) či osobního (malá odvaha střetávat se nad problémy a vydrţet napětí apod.). I zde znovu nakonec připomínáme škálu, kterou jeden z kněţí vytvořil pro hodnocení všech PRF, které poznal: „Byly PRF vynikající (jako krásná, sympatická, inteligentní a pracovitá ţena), PRF ‚cosi-cosi„ (průměrné), a PRF katastrofické (jako sršeň za trenkama). Klasické české známkování by dopadlo takto: jedničku by dostala jedna PRF, dvojku tři PRF, trojku čtyři PRF, čtyřku dvě PRF a pětku jedna PRF.“ P 18.4.3 Návrhy na další rozvoj PRF Níţe jsou zachyceny konkrétní návrhy, které naši respondenti zformulovali jako moţné či ţádané kroky k naplnění jejich vize o „pastorační radě snŧ“, k překonání současných limitŧ práce jejich PRF či prostě ke zlepšení současného stavu zhodnoceného v předchozích dvou oddílech této třetí části, věnujících se pozitivŧm a negativŧm PRF. a) Formace členů a kněží Celkem 13 respondentŧ z 8 farností vidí jako dŧleţitý krok dál formaci (přípravu, vzdělávání, doprovázení) členŧ PRF. Někteří z těchto i další respondenti (celkem 10 z 9 farností) pak za nezbytný krok pro rozvoj práce PRF povaţují také formaci či vzdělávání kněţí. Formace členŧ PRF by měla dle jednoho kněze zahrnovat „důraz na setkávání lidí spojené se vzájemným povzbuzováním se ve víře“ či podle jiného by se mohla inspirovat „podle zkušeností z ciziny… v citlivé aplikaci na konkrétní farnost“. Jiný respondent z téţe farnosti vidí cestu v „podpoře formace, duchovní i praktické, ve vztahu k novým zájemcům o sluţbu v PRF i současným členům PRF, vzájemné předávání zkušeností různých PRF mezi sebou, formace k týmové spolupráci ve farnosti i společné modlitbě PRF – semináře, konference, vzájemné návštěvy…“ Konkrétně jeden farář navrhuje „vzdělávat PRF v dovednostech řízení porady, komunikace, plánování, analýza atd.“ Dvě členky jiné PRF zas vkládají naději do duchovního vedení: „Pokud by měla PRF fungovat na stálo, myslím, ţe je třeba větší duchovní vedení členů, nejlépe knězem.“ „Potřebujeme stálé duchovní vedení. V mé práci mi chybí bliţší konzultace s knězem.“ Jeden z kaplanŧ pak jako cesty k formaci členŧ PRF říká: „Moţná nějaký kurzík pro členy PRF… Přednášky, podněty z úst jiných, ne od faráře, kterého třeba někteří neberou aţ tak váţně (uţ ho znají moc dobře :-). Třeba se podívat, jak to vypadá jinde, jak funguje jiná PRF (ale to je spíš utopie, teoretické řešení). Moţná nějaká stručná broţurka… Ale ne moc obsáhlá.“ Jeden z farářŧ pak cítí plody i potřebu formace velmi jasně – a nevyjímá z ní ani sebe: „Tím, ţe jsem si uţ víc ujasnil smysl a poslání té PRF, tak mám větší jistotu v jejím vedení či předsedání, v tom, co od PRF chci… Určitě cítím potřebu v tomhle dál si tuhle otázku projasňovat – to poslání PRF a její praktické kroky, jak to poslání naplňovat – dál je definovat a charakterizovat. Určitě nějaký ten proces tvorby a výměny jejích členů – tam budeme muset hledat cesty, jak to dělat… Formace – tam mám asi takovou největší nejistotu, jak by PRF měla být formovaná, co pro to udělat… To jsou takové ty výzvy nebo obavy nebo věci, které nás čekají…“ 641 Přílohy P 18 Tentýţ farář pak doporučuje také jakousi „vzdálenou přípravu“ ke sluţbě v PRF, ale pozitivně formující i běţné ţivotní rozlišování: „Tak bych asi tenhle ‚trojkrok„ pouţíval uţ od malých dětí… Ne, přeháním… ale je třeba formovat uţ to běţné prostředí křesťanského ţivota, aby byli schopni takto vnímat, reflektovat a dělat praktické kroky… Uţ by si to měly v různých farních skupinkách vyzkoušet… kdyţ pak přijdou do té PRF, měli by s tím mít uţ zkušenost… Avšak formace členŧ PRF samozřejmě nestačí, protoţe, jak říká jeden kaplan, „tady musí chtít oba dva – ze strany lidí, ţe chtějí něco dělat společně (i kdyţ hlava zůstane stejná – farář), a pak ze strany faráře, musí on chtít se zajímat o názory lidí a ptát se, jestli na tom není něco pravdy. Pokud jedna z těchto stran pokulhává, pak výsledek není ţádný…“ Zde jedna ze zkušených pastoračních asistentek radí např. toto: „Myslím si, ţe neţ připomínky jednotlivých členů PR, které by mohli kněţí brát vzhledem ke své kněţské výchově (pořád se povaţují podvědomě za ty, kteří mají víc ‚Ducha Svatého„) negativně, by mohl pomoci nějaký seminář znalého a zkušeného odborníka, který by jim trochu pomohl ‚otevřít„ oči pro moţnosti, které PR mají. Máme v diecézi kněze, které by to oslovilo.“ Jiný z respondentů píše podobně: „Moţná by bylo dobré ‚lépe“ vychovávat budoucí faráře… :-) Aby lépe naslouchali…“ Podle jiného respondenta je „obecně třeba vychovávat kněze, ţe jsou ‚rovnocenní partneři se specifickým posláním – svátostnou sluţbou„, ţe nejsou prostředníci mezi Bohem a lidmi, ţe Církev se neděje tak, ţe ‚milost Boţí stéká na kněze a z nich odkape na laiky„. Ţe kněţí mají velký význam, ale nemusí mít poslední a rozhodující slovo v úplně všech záleţitostech.“ Jeden z farářŧ pak doporučuje, aby v diecézi bylo pastorační centrum, které bude nabízet trvalou formaci pastoračním radám jako celku, jejím jednotlivým členŧm i kněţím. A pokračuje: „Je jasné, ţe to nejde plošně nařizovat, ale je otázka, jestli by si v diecézi nějaké jádro, které o to má zájem a ochotu, takovou nějakou péči nezaslouţilo… Ale moţná opravu většina kněţí v diecézi uţ nic chtít nebude a na všechno kašle… No plošně určitě ne, to je o ničem, ale to je tak se vším, kdyţ chceš něco solidního udělat, tak to uţ je jenom o výběru… vybrat lidi, kterým o něco jde, a s těma něco dělat…“ b) Organizační poradenství Součástí předchozích návrhŧ k rozvinutí formace členŧ i předsedŧ PRF byly také návrhy „poradenství“ či „vzájemné výměny zkušeností“. Protoţe „organizační poradenství“ či „supervize procesu“ sice zahrnuje, ale i v mnohém přesahuje individuální či týmovou formaci lidí, zmiňujeme jej v samostatném odstavci. Jeden z respondentŧ, člen PRF ve velké farnosti, např. sází na vzájemnou výměnu zkušeností z rŧzných farností: „V případě naší PRF bych asi zejména volal po větší odvaze zkoušet neprozkoumané cesty - a to není něco, co by se dalo nějak snadno ‚zařídit„. Stál bych určitě o nějakou inspirativní zkušenost odjinud, kterou bychom mohli sdílet, a která by naši PR povzbudila, ‚nakopla„.“ Jeden z farářŧ kromě toho z vlastní zkušenosti oceňuje i systematické organizační poradenství, konzultace či supervizi: „Mně nejvíc pomohla ta skutečnost, ţe jsem do toho procesu byl vhozen a kdykoli jsem poţádal kolegu, tak mi byl ochoten pomoci, nebo on sám mě i upozorňoval na věci, o kterých on sám věděl či si jich všimnul. Takţe tahle pomoc je pro mě zásadní či klíčová, bez ní bychom určitě dneska nebyli tam, kde jsme… Moţná, ţe bychom vycházeli z nějakých materiálů, které bychom si stáhli někde z internetu, ale ta praktická pomoc někoho, kdo doprovází a sleduje či superviduje ten proces, ta v tom procesu byla nejzásadnější a to bych potřeboval i nadále – tu supervizi toho procesu jako takového. A pokud budou zkušenosti z ostatních PRF a tady další písemný věci, člověk se můţe inspirovat… Protoţe třeba to, co tady říkám, ten rozhovor, ten kdyby udělal nějaký jiný farář někde jinde a mě to poskytl, tak asi zase bych z toho něco vyčetl, co by mě inspirovalo či pomohlo.“ 642 Přílohy P 18 Co tedy tento respondent doporučuje jako pomoc k rozvoji PRF? „1. Především si sehnat supervizora procesu, aby to někdo viděl a doprovázel zvnějšku. 2. Něco si nastudovat a přečíst, poradil bych co. Bylo by dobrá moţná vytvořit nějakou ‚kuchařku„ či manuál pro práci PRF, kde by ty jednotlivé zkušenosti byly popsané… Vím, ţe jsou farnosti, které hledají nějaké prameny a občas zabrousí na různé weby s pastoračními materiály… Nevím, jak tyhle věci jsou známé… 3. Nasbírat zkušenosti někde, kde ty krůčky uţ dělají… Přímo to někde proţít. Asi tou nejlepší školou by bylo, kdyby bohoslovci či kaplani mohli přijít do farností, kde nějaký takovýhle proces probíhá, a tam se to naučit… 4. Vytrvale ţádat o podporu diecézní pastorační centrum, které by mohlo v diecézi podobné konzultační sluţby nabízet.“ c) Moderace a role Jako lék na neplodné a neefektivní diskuse navrhují někteří respondenti lepší schopnost moderace jednání PRF, případně vyjasnění jednotlivých vnitřních rolí v PRF. Někteří volají po „více řádu, rozdělení úkolů a pravomocí“, jiní po „jasnějším určení rolí“, další po odvaze faráře „svěřovat moderování jednání těm, kteří k tomu mají přiměřené schopnosti“. Jeden z kaplanŧ velké velkoměstské farnosti pak volá zcela konkrétně: „Určitě aby byl větší řád při těch diskusích, konkrétně aby si třeba lidé neskákali do řeči, aby mluvili krátce, aby to třeba bylo limitováno časově podobně jako v parlamentu, a spíš méně času neţ více na jednotlivé příspěvky a názory.“ Jeden z farářŧ pak navíc volá po „vyváţenosti vizionaření a praxe“: „Protoţe ve chvíli, kdy schůze převáţily nad akcí, tak spousta lidí začne být nervózních… a to nepřispívá uţ ani k tomu schůzování… Vyváţit vizionaření s kaţdodenním ţivotem, aby jedno podporovalo druhé a slouţilo si to navzájem.“ d) Biskupství a kompetence Někteří z respondentŧ vidí jako velmi dŧleţité, aby byla rozvinuta systematická podpora pastoračních rad z příslušného biskupství, jiní povaţují za dŧleţité posílit jejich kompetence. Především by měl PRF podporovat biskup osobně: „K tomu je nutná i výslovná podpora biskupa, ţe o tuto spolupráci kněţí a laiků stojí. I on by měl umět své představy více zkonkretizovat, aby to kněze oslovilo, coţ je nesmírně těţké.“ Jiní jsou méně nároční a stačilo by jim „naslouchání od biskupa ve váţných věcech…“ Pak někteří respondenti volají po aktualizaci diecézních stanov pro PRF: „Diecézní stanovy byly inovovány spíše ‚kosmeticky„ neţ obsahově a ideově. Na poměry malých farností stačí, nám ne.“ Volá se především po jasnějším vymezení poslání PRF, po povinnosti PRF také dbát na pastorační hledisko farní ekonomiky, po omezení zaangaţovanosti členŧ PRF, aby svoji roli zvládali, po větších kompetencích PRF ve správě farnosti: Např. jeden z respondentŧ navrhuje „zvýšit pravomoci PRF, aby nebyla jen poradním orgánem, ale měla v některých věcech právo rozhodovat či naopak rozhodnutí vetovat. Například při jednohlasném ‚vyjádření„ či ‚vyslovení názoru„ by duchovní správa farnosti ani biskup nesměli konat proti tomuto názoru.“ Podobně i další respondent navrhuje upravit stanovy, aby byla PRF „s voleným předsedou disponujícím jedním hlasem, který rozhoduje jen v případě parity, a se členy, z nichţ kaţdý na sebe navazuje určitou část společenství a část odpovědností a úkolů. Z větší části by měla být volená (1 – 2 jmenovaní by stačili). Na PRF je delegována odpovědnost a rozhodovací pravomoci, proto by měla být při rozhodování o obsazení místa faráře rovnocenným partnerem biskupovi. Farářův hlas proti většině by měl být omezen jen na specifické případy. Tedy kroky vedoucí k větší svéprávnosti místní církve. Jednota s obecnou církví by byla zajištěna větším angaţmá biskupa např. na úkor ‚svěcení zvonů a varhan„.“ Tak i další dva: „Pokud si dobře pamatuji, je stanovisko PRF bráno pouze jako poradní hlas, moţná by mu mohla být dána větší váha.“ „PRF by měla mít více neţ konzultační funkci pro potřeby administrátora. Myslím, ţe pouze 643 Přílohy P 18 konzultační hlas PRF je málo, i kdyţ si uvědomuji, ţe hlavní odpovědnost před biskupem musí nést pochopitelně administrátor.“ Někteří volají po moţnosti formát dané PRF přizpŧsobovat místním pastoračním podmínkám: „Nelze stavět stanovy na všechny farnosti diecéze stejně, je asi potřeba ponechat dost prostoru pro svobodné tvoření v podmínkách velmi často církevně netypických.“ „Otázka je potom u farností, které nemají takový jasný střed, jako má naše farnost, ale jsou sloučené z takových více stejně silných prvků, tak tam by takovýchto pastoračních rad asi mohlo být i víc… nebo já nevím, jak to potom prakticky organizovat… kdyţ je více celků, kde kaţdý sám o sobě jde nějakou svojí cestou…“ Nakonec existují i hlasy, které biskupovi doporučují mnohem více dbát na hlas farníkŧ při ustanovování duchovního správce farnosti: „Domnívám se, ţe spíše neţ farníci, kteří na daném území bydlí a měli by tam vytvářet ‚přirozené křesťanské společenství„, by spíše měli migrovat kněţí. Pakliţe někde kněz ‚nevyhovuje„ většímu počtu věřících, měl by odejít on a ne farníci.“ e) Komunikace a iniciace Další podněty ke krokŧm směřujícím k rozvoji sluţby PRF směřují do oblasti komunikace mezi PRF a farností jako celkem (8 respondentŧ z 8 farností). Dva respondenti pak doporučují rozvinout snahy o „iniciaci“ více farníkŧ ke spolupráci. PRF jsou např. povzbuzovány, aby reagovaly na místní potřeby, aby se zajímaly o jednotlivé skupiny ve farnosti a měly s nimi osobní vztahy. „Asi aby se především snaţili naslouchat farnosti. Aby se nesnaţili prosazovat své názory (třeba i dobrý), ale aby si v třeba v nějakém společenství zjistili názory a z nich pak také vycházeli při svých jednáních…“ Kněţím je pak např. navrhováno, aby v kázáních vyjadřovali vŧči svým farníkŧm něco v tomto smyslu: „Pokud chceme lepší farnost, pokud chceme farnost, kde se nám bude lépe ţít, která nás bude duchovně občerstvovat, stmelovat a vzdělávat, pokud chceme farnost, která nám bude krásnou rodinou, pak budu potřebovat vaši pomoc.“ Také by měli „mluvit o tom, ţe to není ‚vláda„, která má moc něco prosadit, ale ţe je potřeba se podívat na dobro ostatních a ţe mají slouţit pro ostatní ne jen pro sebe…“ Před volbami by pak kněţí měli „mít kázání či povídání o tom, o čem farní rada je. Potom i později… Např. dodnes lidi mají přesvědčení, ţe stát nám platí za elektriku a všechno ostatní… Podobně kdyţ se nebude mluvit o tom, ţe tady nemáme nějakou vládu, ale ţe máme slouţit a pomáhat.“ Existují i návrhy na prohloubení komunikace nad rámec farnosti: „Uţitečné by byl akcent k spolupráci v rámci vikariátu nebo regionu, který má přirozené podmínky ke komunikaci a spolupráci.“ V oblasti „iniciace“ ke spolupráci pak jeden respondent navrhuje hledat cesty k „zapojení více farníkŧ do ţivota farnosti“ a jeden farář říká: „Co dělat? – nejsem v této fázi schopen navrhnout konkrétní kroky, z mé strany se budu snaţit přiţivit chuť ke spolupráci kohokoliv ve farnosti (snad to půjde ukočírovat).“ Další z farářŧ pak vnímá tuto „iniciaci“ dalších spolupracovníkŧ, kteří by s ním tvořili jakýsi výkonný pastorační tým vedle vlastní PRF, jako něco, k čemu je třeba dlouhodobě směřovat: „Věřím, ţe za pár let, kdy farnost přijme za své, ţe zázemí pro samotnou pastoraci v striktním významu slova je její, nikoli farářovou záleţitostí, kromě řady spolupracovníků v této sféře vznikne ještě grémium jakýchsi pastoračních pomocníků, kteří budou spolu s knězem vytvářet duchovní náplň farnosti. U nás se to rozjíţdí pomalu, ale mám z toho radost – nejsou to vysloveně členové rady, ale spolupracovníci, s nimiţ se stýkám osobně a o nichţ si myslím, ţe do budoucna by mohli být velkou pomocí i v případě, ţe by farnost zůstala z nějaké důvodu neobsazena farářem.“ f) Spiritualita Celkem 12 respondentŧ z 8 farností ve svých návrzích na další kroky rozvoje PRF uvedli nějaký prvek týkající se rozvoje či posílení spirituality. 644 Přílohy P 18 Kromě několika návrhŧ k rozšíření času pro společnou i osobní modlitbu při setkáních PRF („víc nést v modlitbě ty věci farnosti - jakoukoli formou, v osobní modlitbě nebo v modlitbě malé skupinky - mimo PRF i na setkáních PRF“), k „rozšíření modlitebních forem společného rozlišování“ a obecného volání po „rozvíjení společenství s Pánem“ zde např. zaznělo volání po „duchovním doprovázení“ členŧ PRF „nejlépe knězem“, ale i po obyčejném „slovu povzbuzení“ od vlastního faráře. g) Výběr členů Některé hlasy navrhují rŧzné tvŧrčí přístupy k výběru členŧ PRF, které by se vyhnuly nevýhodám klasických kostelních voleb, protoţe, jak píše jeden z farářŧ, „formální stránka má svůj význam, ale za důleţitější povaţuji získat pro věc konkrétní schopné a ochotné lidi“. Jeden z návrhŧ bylo např. „uspořádat několik akcí, při kterých se rozbije anonymita kostelních řad a kde se lidé postupně seznámí. Při neformálních rozhovorech by pak bylo moţno dávat postupně dohromady, co a jak by se mohlo dělat. A následně by – spíše na základě osobního oslovení potenciálních členů – mohla vzniknout PRF.“ Tomu v podstatě odpovídá i další návrh (vycházející z toho, co bylo jiţ dříve uvedeno jako praktikované v jedné z farností – srov. bod c) na str. 626, poslední dva odstavce): „Chceme se snaţit o moudrý výběr budoucích radních […] a na podzim bychom rádi uspořádali farní shromáţdění, kde by se mělo hovořit o činnosti PRF. Na toto shromáţdění by mohlo navázat několik setkání k formaci a rozlišování pro ty, kdo by projevili o činnost PRF zájem a byli by třeba ochotni i k zapojení se do sluţby v ní. Nakonec by se z těchto zájemců vykrystalizovala kandidátka pro volby do PRF.“ Jednou se dokonce objevila i na naše poměry dosti radikální otázka po vhodnosti nějaké formy finanční či materiální motivace pro práci v PRF: „Často se mi zdá, ţe právě proto, ţe někteří lidé z farnosti dělají bez nároku na cokoliv dobré a kvalitní dílo, si na rozhodujících místech jejich díla málo povaţujeme. Kdybychom za jejich práci měli platit, váţili bychom si jí podstatně více. Někdy by peněţní způsob hodnocení ‚něco za něco„ organizační stránce církve mohl pomoci.“ h) Ostatní návrhy Níţe shrneme další návrhy našich respondentŧ, které se vymykají našemu dosavadnímu tematickému rozčlenění. Někteří respondenti doporučují trpělivost („chce to víc času“), rŧst v dalších lidských ctnostech („chce to obrovskou toleranci, lásku, úctu a laskavost“) a, podobně jako jeden z farářŧ, nebát se dělat chyby: „Různé pokusy, jak ze strany faráře, tak ostatních, prostě pokusy, pokusy, zkoušet, jak PRF vymyslet a udělat, aby fungovala… Prostě nebát se dělat chyby, nebát se experimentovat, nebát se do toho jít…“ Odvahu k tvŧrčímu konfliktu pak doporučuje i další respondentka: „Uměli se pohádat i svatí – ideální radu nečekám, přijímám realitu a snaţím se následovat Boţí plán – souhlasit, kdyţ mám souhlasit, jít proti proudu, kdyţ to tak cítím. A nebát se… (lidí).“ A na co si dát pozor? „Myslím si, ţe jestli na něco můţou pastorační rady dojet, je to pocit, ţe kaţdý z nás má svou pravdu – zatímco je jediná a tu zná Bůh.“ P 18.4.4 Ostatní reflexe V tomto závěrečném oddíle shrneme vše dŧleţité, co nějak reflektuje situaci zkoumaných PRF a nevešlo se to ani do kategorie „návrhŧ“, ani do kategorií „pozitiv“ a „negativ“. V komentářích několika respondentŧ se odráţí přesvědčení, ţe práce PRF je odrazem celkové situace v církvi a mnohé ze zde naznačených problémŧ budou proto řešitelné na vyšší rovině systému: „Ať chceme nebo nechceme, v působení PRF se bude odráţet zároveň celková pastorační práce ve farnosti a aktivita jednotlivých farníků. V naší oblasti je pastorační situace velmi sloţitá, ale je zde hodně příleţitostí i naděje.“ Podobně i další respondent: „Pastorační rady se nepochybně potkávají s bezradností Církve u nás. Jaké je naše poslání jako minoritního ‚spolku včelařů„ v této společnosti? Co chceme/můţeme přinášet do této společnosti, která je pragmaticky ateistická, zatíţená 645 Přílohy P 18 komunistickým vzděláním a vnímá Církev především skrze prohlášení biskupů k problematice Církevních restitucí? Co nabízíme v konkurenci duchovních i neduchovních proudů? Myslím, ţe v tomhle hodně tápají i naši biskupové.“ Podobné propojení lze ve zkušenosti některých respondentŧ konstatovat i mezi prací PRF a Plenárního sněmu: „Mám noční můru, která se jmenuje sněm katolické církve. Byl jsem a jsem členem sněmovního krouţku, protoţe se sešla poměrně fajn parta lidí, proto se nad vlastními tématy jednou za čas dál scházíme – z vlastní iniciativy. Moc jsme si od sněmu slibovali, ale výsledek byla katastrofa. I kdyţ mám štěstí, ţe naše farnost je ţivá a ţe se pár lidí uvnitř snaţí a je to vidět, při zvolení do PRF jsem si vzpomněl právě na mou zkušenost – abych nebyl navolen do orgánu, který musí být navolen. Naštěstí je to jinak (viz výše)…“ Tento systémové propojení vyšších a niţších celkŧ potvrzuje i jeden z kněţí: „Mojí základní zkušeností je, ţe kvalita PRF, a tedy i spolupráce a plodnosti pro farnost, byla přímo úměrná kvalitě farnosti, takţe platilo ‚kdo má, tomu bude dáno, kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má„.” Další zajímavý postřeh ze zkušenosti jednoho z kněţí: „Celkově bych na otázku, zda mít či nemít PRF, odpověděl, ţe spíše ano, ale rozhodně ne vţdy, všude a za kaţdou cenu. Koneckonců, nejlepší atmosféru a výsledné plody (poţehnání desetinásobného rozmnoţení) se nám podařilo vytvořit v jedné atypické malé farnosti na Jilemnicku, kde jsme PRF neměli, a vše jsme řešili buď společně při nedělní eucharistii, nebo při společné modlitbě, jíţ se účastnilo 90% strategicky významných členů farnosti.” V některých farnostech je otázka práce PRF velmi úzce spojena s hledáním rŧzných alternativních moţností duchovní správy: „Podle mne cesta naší farnosti je jiţ cestou zítřka (jsem zatím podle pana kardinála jediní v republice, kdo takto pracují – samostatně řídí farnost laici). Kněz bude méně přítomen. Má to řadu plusů – angaţovanost laiků, různé pohledy, duchovní spirituality… Ale má to i mnoho nevýhod…“ Jeden z farářŧ píše: „Zde mne napadá jen jediná věc, poněvadţ spravujeme více farností (tři přímo ve městě a pak čtyři venkovské) bylo by potřeba administrativně zjednodušit správu těchto farností pod jeden celek. To mi zatím schází a také zkusit se zaměřit na ty farnosti na venkově.“ Respondent z téţe farnosti pak doplňuje: „Poměr počet aktivních věřících: počtu kostelů by bylo třeba výrazně zvýšit – ovšem nečekat na zvýšení počtu věřících, ale jít řešení naproti redukcí počtu kostelů – nejlépe na jeden pro celé okolí… Je třeba se zbavit majetku, který pouze spotřebovává prostředky a zatěţuje aktivní lidi ve farnosti péčí o majetky, takţe nemají čas a síly na péči o duše…“ Někteří vyjadřovali i k dalším celocírkevním tématŧm: „Domnívám se, ţe by z vedení církve měli odejít všichni bývalí spolupracovníci a agenti StB, tzn. i za cenu značných otřesů pustit světlo do této záleţitosti, protoţe tito lidé ve většině případů mohou jen velmi nepravděpodobně mít zájem na růstu Boţího království, ba dokonce se lze domnívat, ţe stále jsou nepřáteli skutečné ţivé církve. A pokud se obrátili a ten zájem mají, jistě jako kaţdý obrácený člověk nemají touhu být nadále ve funkci, ale budou dobře a v síle Ducha svatého slouţit tam, kde budou, i kdyby to měla být fara v nejzapadlejším koutě světa.“ Jiné podněty nakonec směřovaly k prioritám pastorace celé farnosti: „Aktivit a nápadů je poměrně dost, tak zůstanu u jediné aktivity, o které sním, ale je to celocírkevní problém. Dokázat podepřít, podpořit, pohladit a pastorovat i ty lidi, kteří jsou v průšvihu (většinou vztah, rozpad, samota, apod.). Jsem překvapený, kolik fajn lidí tyhle problémy má, a ţe se mi to můţe stát také. A potom bych asi i v naší farnosti tápal po nabídce aktivity, do které bych mohl patřit. Obecně v církvi slýchám o rekolekcích pro opuštěné matky s dětmi, ale to je málo.“ 646 Přílohy P 19 P 19. SEKUNDÁRNÍ ANALÝZA DAT TERÉNNÍHO VÝZKUMU P 19.1 PREZENTACE SEKUNDÁRNÍ ANALÝZY DAT V první fázi analýzy výsledkŧ terénního výzkumu jsme se v duchu zvolené metodologie (grounded theory) při pátráních po veškerých souvislostech či souvztaţnostech snaţili pohybovat pouze uvnitř souboru dat získaného z tohoto výzkumu, aniţ bychom je zatím reflektovali ve světle nějakých dalších vnějších pramenŧ. Tato „primární analýza dat“ je prezentována v příloze P 18, kde je také v úvodních odstavcích definována základní výzkumná otázka, popsán prŧběh výzkumu, načrtnut profil respondentŧ a přiblíţen zpŧsob zpracování dat. Druhá, jiţ více reflexivní fáze analýzy získaných dat, kterou prezentujeme v této kapitole jakoţto „sekundární analýzu dat“, pak jiţ (při zachování strukturálního dělení) vychází ze stavu zachyceného v příloze P 18 a snaţí se tento materiály nyní jiţ příleţitostně také reflektovat ve světle poznatkŧ a otázek předchozí kapitoly o charakteru kontextových vlivŧ a souvislostí, do kterých je práce dnešních PRF zasazena. P 19.2 VIZE PRF ANEB PASTORAČNÍ RADA SNŦ V této první části reflexivní prezentace analýzy výsledkŧ prŧzkumu jsou shrnuty představy našich respondentŧ o tom, jak by měla fungovat, jak by měla být sloţena a čím by se měla především zabývat ideální pastorační rada farnosti – jejich „pastorační rada snŧ“. Základem tohoto náčrtu je podrobnější představení získaných dat v příloze P 18.2. Nejprve načrtneme tři základní modely, do kterých lze v našem souboru nalezená očekávání přibliţně roztřídit. A to samozřejmě s vědomím jejich vzájemného prolínání se, přičemţ ne vţdy je lze od sebe striktně oddělit a v konkrétních situacích je lze povaţovat spíše za „těţiště“ té či oné představy o „pastorační radě snŧ“. Poté představíme, jak si naši respondenti představují ideální fungování, sloţení či strukturu PRF. A protoţe předpoklady a východiska nutně ovlivňují naše představy o cíli a ideálu, nakonec také shrneme, z jakých teoretických východisek či praktických pramenŧ pro práci PRF naši respondenti a jejich rady čerpají. P 19.2.1 PRF jakoţto „pracovní tým“ Značný počet respondentŧ z našeho vzorku (12 respondentŧ z 11 rŧzně velkých farností; srov. P 18.2.1) chápe PRF jako pracovní tým, který má ve spolupráci s farářem spolupŧsobit pro rŧst Boţího království v jim společně svěřené farnosti, přičemţ konzultační rozměr („rada“) se z této představy téměř vytrácí. Jak si to např. představuje jeden kněz, PRF by v tomto pojetí měla být, „spontánním grémiem spolupracovníkŧ, kteří podle svých moţností přicházejí na pomoc v rozličných sluţbách místní církve“. V některých případech je pak tato spolupráce chápána spíše jako „výpomoc faráři“, kterému by PRF měla „pomáhat v těch oblastech, které se netýkají výjimečnosti jeho kněţské sluţby.“ Zdá se, ţe toto pojetí PRF, na které jsme v takovéto čisté podobě při našich výzkumech modelŧ PRF v učení církve či v praxi zahraničních diecézí jinak nikde nenarazili,1618 je velmi blízké modelu v pozadí stanov diecéze ostravsko-opavské.1619 P 19.2.2 PRF jakoţto „pracovně-konzultační tým“ Někteří respondenti zastávající předchozí „pracovní“ model PRF a několik dalších (celkem 13 respondentŧ ze 7 rŧzně velkých farností; srov. P 18.2.2) ovšem připouštějí, ţe k roli praktické pomoci faráři („pastorační akce“) také nedílně patří jistá role konzultační 1618 Srov. části 1.2 a 1.3 této dizertace. 1619 Srov. Stanovy farních rad v Ostravsko-opavské diecézi. Schválené 1.9. 1997 diecézním biskupem Františkem Václavem Lobkowiczem. Společnost pro církevní právo, Dokumenty, http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/farradol.htm, (20.9.2008). 647 Přílohy P 19 („pastorační moudrost“). Ideální PRF je podle těchto názorŧ taková, „kde členové jen nerozhodují o předloţených tématech, ale jednak sami aktivně pŧsobí v rámci farnosti a jednak sami aktivně přinášejí návrhy a podněty pro pastoraci ve farnosti“. Jde o to, „aby se vymyslel nápad, rychle se promyslely podrobnosti – a nápad se uskutečnil“. Ve větších farnostech je pak s touto představou spojen i koncept konkrétních oblastí pastorační zodpovědnosti jednotlivých radních. V takovéto představě jsou pak členové PRF také organizátory dalších dobrovolníkŧ a PRF se tak blíţí koordinační skupině řídící či koordinující pastoraci v jednotlivých oblastech ţivota a sluţby farnosti a zároveň do přinášející do PRF podněty právě z této své oblasti zodpovědnosti. V takovýchto případech se PRF pak také někdy chápe jako určitý „model spolupráce“ i pro ostatní. Toto pojetí PRF, pro které je typické spojení „konzultace“ s „akcí“, se nejvíce blíţí modelu, který je obsaţen v aktuálně platných stanovách pro PRF českých diecézí a který chápe PRF jako „poradní a pracovní orgán faráře“.1620 Ze zahraničních modelŧ, které jsme zkoumali, se toto pojetí ve své podobě týmu koordinující pastoraci rŧzných skupin ve farnosti blíţí pojetí PRF rozšířenému v 70. letech v USA1621 i v Německu,1622 kde toto pojetí převaţuje dodnes.1623 P 19.2.3 PRF jakoţto „konzultační tým“ Sice méně silně, ale přesto významně (17 respondentŧ zastupujících 8 větších farností; srov. P 18.2.3) se nakonec v našem vzorku také vyskytuje představa PRF jako čistě či převáţně „konzultačního týmu“, součástí jehoţ poslání není přímá účast na praktických pastoračních aktivitách či zodpovědnostech v konkrétních sluţbách či oblastech, ale toto poslání spočívá (téměř) výlučně v nějakém zpŧsobu pastorační reflexe. Jak píše jeden z respondentŧ: „Ideálem je pastorační rada, která ‚radí„ o pastoraci.“ Toto chápání PRF pak skrývá ještě další specifické modifikace podle rŧzných teologických pojetí vztahu farnosti a faráře či podle rŧzných pojetí stylu konzultací. a) Poradní orgán faráře Někteří respondenti chápou PRF jako příleţitostnou situační „výpomoc“ faráři, striktně kompetenčně omezenou na víceméně nezávaznou „poradní roli“. U jiných je tato konzultační role sice stále spojena s aktivní rolí faráře, hledajícího radu v konkrétních pastoračních otázkách či situacích, ale je zde uţ více respektována i role PRF nabízející faráři jakési „zrcadlo“ ţivota farnosti. Další hlasy zde pak mluví přímo o „delegování zodpovědnosti“. Typickým pro toto poslední pojetí konzultační role je sice stále dŧraz na konečnou zodpovědnost faráře, která je však skrze konzultaci s PRF posilována a obohacována, a ne omezována. Jak se v tomto smyslu vyjádřil jeden z kněţí: „Kněz je bezesporu dŧleţitým v PRF, je velmi výhodné, pokud si pěstuje zpětnou vazbu – kritiky z vlastních řad a opozice by měly být vítány. Jde o cosi víc, neţ o parlamentní demokracii. V odpovědnosti nakonec zŧstává právě farář, proto je mu třeba šlapáním na paty pomoci…“ Ze zahraničních modelŧ, které jsme zkoumali, se zdá být tomuto pojetí nejbliţší model PRF zastávaný Markem F. Fischerem.1624 b) Tým pastoračního rozlišování Jestliţe v předchozím modelu konzultace převaţoval dŧraz na konkrétní pastorační situace, ve kterých farář hledá radu u PRF, pak v modelu konzultace, který jsme nazvali 1620 Srov. analýzu stanov PRF českých diecézí v částech 2.3.2 a 2.3.3 této dizertace a § 1, odst. 1 Stanov pastoračních rad v plzeňské diecézi v příloze P 8. 1621 Srov. oddíl „Farní rady ve Spojených státech v prvním pokoncilním období“ (str. 69) v části 1.3.2 této dizertace. 1622 Srov. oddíl „Rozvoj farních rad v pokoncilním období„ (str. 60) části 1.3.1 této dizertace. 1623 Srov. oddíl „Některé dnešní přístupy k dalšímu rozvoji farních rad„ (str. 66) části 1.3.1 této dizertace. 1624 Srov. oddíl „Pokus o integrální syntézu pojetí pastoračních rad farností“ v části 1.3.2 (str. 82) této dizertace; srov. také P 4. 648 Přílohy P 19 „tým pastoračního rozlišování“, se konzultace v PRF spíše zaměřují na dlouhodobý pastorační vývoj farnosti a farář se chápe jako integrální součást této „vizionářské komunity“. Takto chápe ideální PRF 12 respondentŧ (včetně 4 farářŧ) z 5 větších farností z našeho vzorku. V tomto pojetí se vyskytují očekávání, ţe takovýto tým by se měl zabývat dlouhodobým systematickým pastoračním plánováním, od členŧ PRF se očekává, ţe to jsou lidé Ducha, touţící zachytit jeho podněty, lidé vnímaví, „mající prst na tepu doby“, schopní reflektovat situaci farnosti ve světle evangelia a vidět její potřeby v širších souvislostech. Typickým pro toto pojetí konzultační role PRF jsou pak dŧrazy na „pastorační vizi farnosti“ a „společné rozlišování“. Častěji je toto pojetí navíc spojeno i s dŧrazem na rozměr společenství, učednictví či společnou modlitbu celé PRF. Typickým zástupcem tohoto pojetí je jeden z farářŧ, který se vyjádřil takto: „PRF by měla být týmem, pomocníkem, strukturou, orgánem, která by pomáhala farnosti vytyčovat reálnou cestu dalšího rozvoje a ţivota a zároveň tu farnost v nalezené vizi, v nalezené cestě sjednocovat, motivovat, tmelit, aby je ta cesta nadchla… Být takovýma očima, ušima, které vidí potřeby lidí, potřeby členŧ farnosti, potřeby společnosti kolem a vidí nějak i potřeby Boţí… (Její členové) jsou otevřeni Boţímu Duchu a věcem, které Boţí Duch chce dělat… Tohle vše nějak reflektují, modlí se za to, načrtávají vizi, další cesty a zpětně lidem ukazují to, co se nalezlo, a hledají pak zas od nich další zpětnou vazbu… atd.“ Ze zahraničních modelŧ, které jsme zkoumali, je tomuto pojetí nejbliţší model zastávaný v novějších směrech vývoje PRF především v USA, kladoucích (často v opozici k dosavadnímu „demokratizujícímu“ vývoji) velký dŧraz na „spiritualitu“, „konsenzus“ a „pastorační plánování“.1625 c) Zastupitelská skupina Třetím z rŧzných pojetí „konzultační role“ PRF (v našem vzorku nejméně zastoupeným – v čisté podobě pouze u tří respondentŧ, členŧ PRF z velkých farností) je pojetí, které jsme nazvali „zastupitelská skupina“ a při kterém velký dŧraz spočívá na schopnosti PRF zprostředkovávat faráři co nejpestřejší škálu názorŧ a zkušeností z nejrŧznějších farních skupin. Jednotliví členové PRF se pak často vnímají jako jacísi „zastupitelé“ či „reprezentanti“ těchto skupin, za které byli jmenováni, které je volily či ze kterých oni sami pocházejí. Na rozdíl od předchozího přístupu, kde se zdŧrazňuje schopnost týmové spolupráce na společném úkolu, se v tomto přístupu spíše zdŧrazňuje schopnost členŧ PRF „zastupovat“ své „domovské“ skupiny či zájmy a zajistit jejich začlenění do celku farnosti. Takováto PRF pak musí být sestavena z lidí, kteří jsou aktivně zapojeni do ţivota farnosti v nejrŧznějších jejích sektorech, zájmových skupinách či aktivitách. Ze zahraničních modelŧ, které jsme zkoumali, se toto pojetí opět, spolu s výše načrtnutým pojetím PRF jako „pracovně-konzultačního“ týmu, blíţí pojetí PRF rozšířenému v 70. letech v USA1626 i v Německu,1627 kde i tento „zastupitelský“ dŧraz převaţuje dodnes.1628 P 19.2.4 Ideální struktura či styl práce PRF Jestliţe tři výše nastíněné modely či těţiště představ našich respondentŧ o „pastorační radě snŧ“ vypovídaly především o představách o hlavním zaměření, poslání či úkolech PRF, v získaných výpovědích se znovu a znovu objevovaly i představy o ideální struktuře či stylu práce PRF (podrobněji srov. přílohu P 18.2.4). Většina těchto dŧrazŧ byla v odpovědích prezentována jako něco, co vyrŧstá z praxe té které farnosti, aniţ by se v těchto tématech 1625 Srov. oddíl „Rozvoj nového typu „pastoračních“ rad“ (str. 76) části 1.3.2 této dizertace. 1626 Srov. oddíl „Farní rady ve Spojených státech v prvním pokoncilním období“ (str. 69) v části 1.3.2 této dizertace. 1627 Srov. oddíl „Rozvoj farních rad v pokoncilním období“ (str. 60) části 1.3.1 této dizertace. 1628 Srov. oddíl „Některé dnešní přístupy k dalšímu rozvoji farních rad“ (str. 66) části 1.3.1 této dizertace. 649 Přílohy P 19 přímo odráţely velmi intenzivní diskuse, které se právě o níţe zmíněné oblastech práce PRF jiţ dlouhou dobu vedou v zahraničí.1629 Níţe jsou tyto představy shrnuty a rozčleněny do pěti oblastí. a) Kompetence Někteří z respondentŧ (celkem pět z pěti rŧzných farností, avšak nikdo z kněţí) uvedlo, ţe součástí jejich vize ideální PRF je i určitý posun v jejích kompetencích oproti současným moţnostem. PRF by podle těchto hlasŧ měla mít moţnost: ovlivňovat, popřípadě i vetovat ekonomická rozhodnutí ve farnosti; disponovat určitými finančními prostředky na pastorační účely; být rovnocenným partnerem biskupovi při rozhodování o změně faráře; mít více neţ jen konzultační funkci vzhledem k administrátorovi farnosti. b) Struktura Někteří tuto svoji představu navíc se ve svých vizích spojili i s úvahami o struktuře „pastorační rady snŧ“. Jen jednotlivé hlasy zde však prezentovaly představu překračující rámec daný dnes platnými stanovami. Tyto hlasy volaly po tom, aby PRF byla: z větší části volená; se zodpovědností jednotlivých členŧ za určitou část farního společenství či sluţeb; s voleným předsedou disponujícím jedním hlasem rozhodujícím jen v případě parity; s komisemi tematizovanými podle tzv. „funkcí“ církve: liturgia, koinonia, martyria a diakonia, přičemţ PRF by měla zajišťovat co největší vyváţenost mezi těmito oblastmi; kaţdé společenství farníkŧ navštěvujících jeden kostel by mělo mít svoji pastorační radu. c) Složení Ideální sloţení PRF v představách našich respondentŧ pak samozřejmě úzce souviselo s jejich představou o hlavním poslání rady. Tyto představy lze roztřídit do následujících tří skupin, přičemţ se tato očekávání samozřejmě mohou vzájemně prolínat, podle toho, jak se budou prolínat i pojetí vlastního poslání PRF: Schopní pracanti: Pokud někdo PRF chápe spíše jako „pracovní tým“, bude kromě častěji zmiňované lidské či duchovní „zralosti“ očekávat, ţe se bude skládat z lidí, kteří jsou odborně zdatní v nějaké oblasti farní pastorace, lidí ochotných k praktické sluţbě, lidí dynamicky akčních, se smyslem pro týmovou práci, inspirujících ostatní k nápadŧm. Jak se vyjádřil jeden kaplan, v PRF podle tohoto pojetí se musejí „setkat lidi, kteří chtějí něco dělat, mají zájem a jsou také schopní udělat kus práce, nejen si o tom povídat“. Komunikativní vizionáři: Pokud se někdo přiklání spíše k pojetí PRF jakoţto „konzultačního týmu“ schopného týmového pastoračního rozlišování, pak bude chtít mít v PRF lidi ochotné a schopné naslouchat jeden druhému, respektovat jiné názory a hledat konsenzus, lidi lidsky a vztahově vyzrálé, schopné hlubší reflexivní modlitby, zakořeněné v církvi a ţijící v učednickém vztahu s Kristem. Podle jednoho z farářŧ by se v celkovém sloţení PRF měli objevit „jednak vizionáři, pak tahouni, pak lidé schopní reflexe, to znamená, aby tam byl zastoupený jak charismatický, tak obětující se, tak rozumový rozměr“. Farářovi oči a uši: Pokud pak někdo očekává především to, ţe PRF má faráři zprostředkovávat hlubší a širší vhled do ţivota farnosti, pak v ní bude chtít lidi citlivé pro vnímání ţivota na daném místě, vnímavé pro potřeby dnešních lidí, a to jak farníkŧ, tak lidí hledajících. Členové PRF by tak podle jednoho faráře měli „být takovýma očima, ušima, které vidí potřeby lidí, potřeby členŧ farnosti, potřeby společnosti kolem a vidí nějak i potřeby Boţí…“ 1629 Srov. část 1.3 této dizertace. 650 Přílohy P 19 d) Styl práce Někteří z respondentŧ se nevěnovali jen jednotlivým členŧm PRF, ale navíc zdŧrazňovali i „vysněný“ styl jednání PRF jako celku, který byl u nich charakterizován např. tím, ţe radní svoji roli chápou jako sluţbu, ţe nikdo neprosazuje sebe, ale společné dobro, přičemţ součástí tohoto stylu je např. vzájemná úcta, naslouchání, radostnost, hledání Boţí vŧle, spolupráce, jasné rozdělení kompetencí, dobrá moderace setkání či rozvinuté osobní vztahy a kontakty uvnitř i mimo PRF. Jiní zas zdŧrazňovali některé základní komunikační dovednosti nutné pro fungování PRF, jako např. schopnost prezentovat názor odlišný od názoru faráře či jiných autorit, schopnost konstruktivní kritiky a konstruktivního dialogu, praktické dovednosti v hledání realizovatelných řešení, schopnost neupovídané a věcné otevřené všem názorŧm či moţnost oslovení mailem i telefonem apod. e) Spiritualita Pro značnou část respondentŧ (celkem 20 z 15 větších i menších farností našeho vzorku) hraje v jejich představě ideální PRF dŧleţitou roli duchovní rozměr její sluţby. Za nedílnou součást setkání PRF tyto hlasy povaţují dostatek času pro společnou modlitbu v prŧběhu jednání či prŧběţnou vzájemnou modlitební podporu. Někteří očekávají, ţe členové PRF mají dobré osobní duchovní zázemí nebo ţe je dokonce k dispozici duchovní vedení PRF jako celku. Dŧleţitou roli v některých představách také hraje „spiritualita společenství“, která je někdy chápána v protikladu k určité byrokratizaci či manaţerskému stylu. Z jedné farnosti dokonce náš respondent referoval, ţe by zde PRF viděli jako „součást modlitebního společenství“. Podobně však i jeden z farářŧ napsal: „Já bych spíš bral tým, se kterým se mŧţu scházet k modlitbě, a z toho vyplyne další konání…“ Pro jiné je zas dŧleţitý soulad spirituality kněze se spiritualitou členŧ PRF či farnosti jako celku. Zajímavým byl v této souvislosti postřeh jednoho kněze, který prošel několikero farností a předsedal několikero pastoračním radám, a který po zmínce o „souladu spirituality kněze a farnosti“ tvrdí, ţe v jeho PRF „míra tohoto souladu neměla příliš vliv na (ne)pokoj při spolupráci, ale pouze na reálné plody výsledné činnosti“. Na druhou stranu je však třeba konstatovat, ţe se vyskytl i hlas, který zastává názor, ţe „PRF by měla být spíše praktická a věcná, neţ za kaţdou cenu zboţná“. P 19.2.5 Teoretická východiska pro pojetí PRF Výše načrtnuté podoby vize „pastorační rady snŧ“ jsou samozřejmě ovlivněny nejen osobními zkušenostmi a zaměřením jednotlivých respondentŧ, ale také určitými teoretickými (teologickými, manaţerskými) předpoklady, ze kterých tito respondenti vědomě či nevědomě vycházejí. Ta z těchto východisek, která byla z jednotlivých odpovědí identifikovatelná, jsou shrnuta v následujících odstavcích (pro podrobnější prezentaci srov. přílohu P 18.2.5). a) Spolupráce darů v Božím lidu V pozadí několika odpovědí, které korespondují především s pojetím PRF jakoţto „pracovního týmu“, lze vyčíst přesvědčení o dŧleţitosti spolupráce rŧzných darŧ, schopností či charismat uvnitř farnosti za účelem vzájemného doplňování se. Tyto dŧrazy jsou prezentovány jak spíše z praktického hlediska, tak z hlediska ekleziologického. V pozadí se objevují obrazy „těla Kristova“ a jednoho putujícího „Boţího lidu“. Role kněze se zde pak někdy chápe striktně sluţebně, přičemţ i někteří kněţí vnímají v souvislosti s prací PRF potřebu „mít velkou ochotu se učit a mít velkou pokoru se učit.“ b) Dělba práce mezi knězem a ostatními V několika málo odpovědích (celkem čtyřech), které odpovídají pojetí PRF jakoţto „poradního orgánu faráře“, bylo moţné indikovat určitou teologii kněţské sluţby zúţené na některé konkrétní oblasti. Jeden z respondentŧ tak např. preferuje „model, kdy kněz se bude starat primárně o svátosti, duchovní doprovázení a řízení“, nebo je doporučováno, ţe by se „kněz měl věnovat především udělování všech svátostí, přípravám na ně a výkladu Boţího 651 Přílohy P 19 slova“. Oblastí sluţby PRF je pak, dle těchto hlasŧ, oblast „ostatních praktických věcí“. Role kněze je zde, na rozdíl od dŧrazŧ prezentovaných v odstavci předchozím, velmi autoritářská či autokratická,1630 i kdyţ často nejspíše postavená spíše na bezradnosti či nedobrých zkušenostech s přílišným „demokratizováním“.1631 Jsou však i takové hlasy, které svědčí o jakémsi hlubším teoretickém základu zdŧrazňujícím nutnost „sdílené vize“ k tomu, aby tato vize také byla trvale v praxi udrţitelná.1632 c) Hlavní úkoly církve Tři odpovědi (dva kněţí a jedna pastorační asistentka) v souvislosti se sluţbu PRF zmiňují tzv. „hlavní úkoly církve“ dnes běţně zastávané praktickou teologií. Je např. zdŧrazňováno, ţe „pastorační činnost farnosti by měla být v těchto čtyřech směrech co nejvyváţenější“ a za součást poslání PRF se povaţuje také úkol provádět „analýzu situace farnosti ve čtyřech oblastech ţivota a poslání – martyria, leiturgia, diakonia a koinonia – a postupné rozvíjení jednotlivých oblastí“, případně se konstatuje, ţe v PRF „by se měla prolínat koinonia-diakonia-leiturgia s účinným hlásáním (jedno s druhým)“. d) Synodalita a demokracie Jen v několika málo odpovědích zazněly zmínky, které lze zařadit do okruhu otázky po roli PRF v synodalitě církve. Za některými z odpovědí týkajícími se „kompetencí“ PRF lze vytušit určité představy o PRF jako demokratickém grémiu, které má „odpovědnost a rozhodovací pravomoci“ a je v některých případech „rovnocenným partnerem biskupovi“. Jistou formu pojetí „spirituální synodality“ lze také vysledovat z odpovědí týkajících se PRF jakoţto „týmu pastoračního rozlišování“, jako např. v představě o členech PRF, kteří by „spolu s pány faráři předkládali plán aktivit a vzájemně by sestavili celkový plán pro farnost na rok“ či byli „týmem, který pomáhá pastýři nacházet vizi pro farnost, její poslání evangelizačnímu v duchu koncilových změn“. Pokud byli někteří z respondentŧ v osobním interview přímo dotázáni na smysl slova „synodalita“, zaznívaly velmi rŧznorodé odpovědi, z nichţ jen tři či čtyři trochu odpovídaly vlastnímu smyslu tohoto slova. Jeden kaplan např. chápe synodalitu takto: „Být společně na cestě. Hledat společnou cestu, kudy se ubírat dál. V ideálním případě ţít spolu.“ Jiný z kněţí ji zas popisuje takto: „Ţe tady nejde ani o demokracii, ani o hierarchické rozhodování, ale o hledání společné cesty…“ Další respondenti z řad kněţí pak buď jen tuší, ţe to má něco společného s celocírkevními či regionálními „synodami“, nebo netuší ani to. 1630 Slovy jednoho z kněţí, řečenými v legraci, ale v jádru odráţejícími realitu: „Pastorační rada mých snŧ? No, ať makají… Já řeknu, kdo bude co dělat a já budu spát celý den…“ Další z farářŧ si dělal legraci podobného, moţná ţe z části váţně míněného stylu pastorace: „PRF vidím ve světle pastorální teologie, coţ je, jak říkal jeden náš profesor, nahánění a vyhánění lidí z kostela. A abychom jich moc nevyhnali, tak raději soustředíme pastoraci do jednoho osvíceného člověka, protoţe kdyţ je tam moc rad a rozumŧ, tak se mŧţe leccos zhatit a věci dál nepokročí. A proto jsem určil toho jednoho pastoračního člověka, jednoho z nás, coţ jsem tedy v kaţdém případě já…“ 1631 Po námitce jednoho z přítomných kněţí na slova faráře z předchozí poznámky, ţe si dotyčný dělá legraci, tento reagoval: „Nedělám, ale my jsme měli pastorační radu a nějak se to vţdycky zamuchlalo, ten dialog… i kdyţ z toho vyšly úkoly, další věci, které se měly nějak konat, tak se pak nekonaly… Rozhodně není zas dobré, kdyţ to má jen někdo v rukou a pak to také všechno dělá, to určitě ne, ale ta rozplizlost, která tam hrozí, protoţe lidi jsou neukázněný, byly za socialismu a jsou i dneska, tak to pak téměř nefunguje. Proto si raději ty konkrétní věci ponechávám v rukou sám, s tím, ţe poţádám vţdycky jednotlivé lidi, aby něco vyřešili, a kdyţ přijde nějaká naléhavá otázka, tak uděláme rychlou minipastorační radu, kde navrhnu předem promyšlené věci a ty jsou všeobecně s velkým potleskem schváleny. Ne, opravdu to tak skutečně je, nedělám si srandu…“ 1632 O tom svědčí hlas jiného faráře, který reaguje na vyjádření kolegy z předchozí poznámky: „To funguje do té doby, kdy je vize jen věcí faráře, toho jednoho člověka. Ve chvíli, kdy si to postavím tak, ţe chci tu vizi s farností sdílet, tak ta PRF k tomu mŧţe zásadně pomoci a myslím si, ţe mŧţe tu vizi vytvořit líp – tím, ţe není tvořená jen jedním přístupem, názorem, člověkem… Určitě ten zmíněný model mŧţe fungovat, ale myslím si, ţe bychom měli jít dál – aby ta vize byla sdílená. A to, kdyţ mám kolem sebe jenom tahouny, kteří dělají, co já jsem vymyslel, to pak není moţný – nebo neděje se to v takové míře.“ 652 Přílohy P 19 Dokonce i jeden z biskupŧ, který byl přítomen výzkumnému skupinovému interview, vyznal svoji vlastní bezradnost, jak pouţívat „poradenské orgány“ na diecézní rovině v případě, ţe v některých případech mají být jejich závěry pro biskupa závazné. Přitom ony „orgány spoluzodpovědnosti“ nazývá „demokracií v církvi“ a především o kněţské radě říká: „Pokud radí, je dobře. Ale pokud mají také právo závazně rozhodovat, a při tom za nic neručí, tak to není dobře. […] Pokud je to poradní hlas, tak to je dobře, protoţe je dobře slyšet, co na to říkají druzí. Ale rozhodování by měl mít ten, kdo má zodpovědnost.“ Po dotazu, proč biskup v souvislosti s kněţskou radou mluví o „demokracii v církvi“ a ne o „synodalitě“, biskup vysvětluje: „No, to je něco jiného… Synodalita je věc, kde jde o společenství lidí, kteří mají hierarchickou zodpovědnost, kteří sami jsou v nějakém společenství… jako třeba biskupská konference.“ e) Důvody proti PRF Nějaká teologická východiska bychom mohli čekat uvedená i v odpovědích těch kněţí, kteří vysvětlují, proč ve své farnosti ţádnou PRF nemají. Avšak tyto dŧvody jsou alespoň v našem vzorku spíše praktického rázu. Např. je zdŧrazňováno, ţe lze konat úspěšnou pastoraci i bez PRF (viděnou prizmatem „zápisŧ“, „byrokracie“ a „vytyčených pastoračních cílŧ“), případně ţe PRF mŧţe být pro farnost dobrá, ale ne vţdy a za kaţdou cenu. Jiní pak vidí otázku vhodnosti PRF v závislosti na počtu lidí v kostele, přičemţ se pro početně menší farnosti s hrstkou lidí v kostele PRF často povaţuje za zbytečnou strukturu. P 19.2.6 Praktické pomŧcky pro práci PRF Pro dokreslení obrazu, jaký mají naši respondenti o „pastorační radě snŧ“, nakonec ještě uvedeme, jaké praktické pomŧcky uváděli, pokud byli dotázání po roli stanov či jiných pramenŧ, které jim pomáhaly při vzniku či pomáhají při práci PRF (podrobně srov. příloha P 18.2.6). a) Diecézní stanovy Nejčastějším a často jediným pramenem, ze kterých PRF čerpaly při svém vzniku či čerpají při své práci, jsou diecézní stanovy1633 (coţ potvrzují i dříve provedené výzkumy v královéhradecké diecézi).1634 K tématu diecézních stanov se vyjádřilo 37 respondentŧ z 25 farností. Ve čtyřech farnostech stanovy vŧbec neznají či o nich nevědí, přestoţe PRF u nich existuje. PRF v sedmi dalších farnostech sice stanovy mají a víceméně znají, ale z rŧzných dŧvodŧ (obavy z přílišné byrokratizace, postoj faráře) tam pro ně nehrají téměř ţádnou roli. PRF ve třinácti farnostech (6 z nich je z diecéze HK) stanovy znají, řídili se jimi při vzniku rady a více či méně zásadním zpŧsobem se jimi řídí i při její další práci. Ve třech z nich ale by ale ve stanovách něco upravili (např. časovou zainteresovanost radních, základní poslání PRF, větší alternativnost podle rŧzné pastorační situace, kritéria a zpŧsob výběru radních, kompetence faráře apod.). b) Jiné pomůcky Bible jako pramen pro práci PRF byla zmíněna pouze u dvou respondentŧ ze dvou rŧzných farností. V jedné z nich byly navíc zmíněny i dokumenty 2. vatikánského koncilu. V jedné farnosti pouţívá současná PRF dokumenty, které vytvořila předchozí rada a které čerpají jak z bible, tak z dalších církevních dokumentŧ. Ve třech větších farnostech, ve kterých diecézní stanovy sice znají, ale povaţují za nedostatečné, se snaţí čerpat z různých zahraničních zkušeností zprostředkovaných překlady rŧzných studií a článkŧ o zkušenostech s PRF především v Německu, Irsku a USA. Tyto farnosti navíc také vyuţívají příleţitostného či trvalého poradenství zkušenějších v oblasti práce PRF. V těchto a v několika málo dalších farnostech je navíc snaha o výměnu zkušeností s jinými radami z vlastní nebo i jiné diecéze (včetně výměny rŧzných písemných materiálŧ či 1633 Srov. srovnávací analýza stanov v části 1.2 této dizertace. 1634 Srov. také bod e) oddílu „Pastorační rady v královéhradecké diecézi před rokem 2003“ v části 2.1 této dizertace. 653 Přílohy P 19 dokumentŧ – osobně či přes internet) či zde čerpají z pastoračních přístupŧ hnutí či spiritualit jim blízkých (Hnutí za lepší svět, saleziánští spolupracovníci, fokoláre, františkáni). V jedné farnosti čerpají ze zkušeností a znalostí některých svých členŧ, absolventŧ teologické fakulty. Někteří respondenti, včetně farářŧ, nakonec přiznávají, ţe je pro ně nejdŧleţitější či dostačující jejich vlastní ţivotní či pastorační zkušenost, jiní však právě tento postoj kritizují jako ulpívající jen na úzkém subjektivním vidění. P 19.3 REALITA PRF ANEB PASTORAČNÍ RADA VŠEDNÍHO DNE V této druhé části reflexivní prezentace analýzy dat získaných v terénním výzkumu pastoračních rad farností je v širokých liniích načrtnuto, jak naši respondenti vnímají konkrétní situaci ve svých PRF. Základem tohoto náčrtu je podrobnější představení získaných dat v příloze P 18.3. Na následujících stránkách postupně načrtneme, jak vypadá práce zkoumaných pastoračních rad v jednotlivých klíčových oblastech jejich sluţby a budeme se ptát, jaké úkoly tyto PRF ve skutečnosti plní, jak vznikají, jaké je jejich sloţení, jak spolupracují s jinými týmy ve farnosti, především s ekonomickou radou farnosti, jakým zpŧsobem pracují, jak jsou rozdělené vnitřní role jejich členŧ a jak probíhá komunikace mezi PRF a farností či širším okolím. P 19.3.1 Úkoly PRF V prvním oddíle popisu práce dnešních PRF jsou shrnuty hlavní úkoly, kterými se PRF z našeho vzorku převáţně zabývají – coţ někdy odpovídá dotyčnými respondenty zastávané vizi, jindy se tak děje spíše „jí navzdory“. Souhrnně lze respondenty zmiňované úkoly zařadit do následujících pěti oblastí (podrobněji srov. P 18.3.1): Pomoc faráři: Tato pomoc se někdy realizuje ve smyslu „odlehčení faráři v jeho poslání“ a je pak ohraničená na oblasti, „ve kterých je farář zastupitelný“. Jindy se tato pomoc (chápaná jako pomoc „prací“, „radou“, „oporou“, či „vytvářením zázemí“) realizuje v jakékoli oblasti pastorace, avšak doplňuje sluţbu faráře o dary a schopnosti, které mu nejsou vlastní. Pastorační spolupráce: V rámci takto chápaného poslání PRF nepomáhá faráři v „jeho“ poslání, ale jako svébytný pastorační tým spolu s farářem a pod jeho vedením spolupracuje na „společném“ poslání farnosti jako celku. Jsou zde pak často dŧrazy na rozvoj „týmové spolupráce“, na vzájemné doplňování se podle rŧzných schopností, dovedností a darŧ jednotlivých radních a na společné poslání ve prospěch farnosti jako celku. Konzultace a reflexe: S výše načrtnutými úkoly bývá často spojován i úkol konzultační. Ten je pak modifikován podle toho, zda se pojí s úkolem „pomoc faráři“ (pak se mluví o úkolu „radit faráři“) nebo s úkolem „pastorační spolupráce“ (pak se mluví o „společných konzultacích“ či „pastorační reflexi“). Některé PRF tak pomáhají faráři prostou radou, jiné jsou jakýmsi schvalovacím orgánem, jiné faráři zprostředkovávají zpětnou vazbu z farnosti. V několika větších farnostech z našeho vzorku se pak tyto konzultace snaţí rozvíjet v duchu pastoračního rozlišování či pastorační reflexe dlouhodobějších pastoračních záměrŧ či priorit či se snaţí o hledání dalšího duchovního směřování farnosti. Komunikace a iniciace: Některé z PRF z našeho vzorku, které za svŧj hlavní úkol povaţují konzultaci či reflexi, se jako součást svého poslání snaţí také o prohlubování komunikace v celé farnosti. Pokud je hlavním úkole PRF hledat pastorační vizi farnosti, pak se také od ní očekává, ţe PRF bude zároveň „farnost v nalezené vizi sjednocovat, motivovat, tmelit a hledat k ní zpětnou vazbu“. Několik respondentŧ z velkých farností navíc vnímá jako součást poslání své PRF také iniciaci (tj. „vyhledávání, motivaci, přípravu či doprovázení“) dalších pastoračních spolupracovníkŧ. 654 Přílohy P 19 Takto vnímané úkoly se víceméně kryjí s tím, co ukázal jiţ dříve provedený výzkum v královéhradecké diecézi,1635 který uvádí následující dŧvody pro smysl existence PRF: (1) sjednocování farnosti a vytváření společenství; (2) prostředek komunikace mezi farností a farářem; (3) prostor pro dělbu práce; (4) nástroj pro obohacení faráře a jeho činnosti skrze návrhy či názory farníkŧ. P 19.3.2 Vznik PRF Většina respondentŧ, kteří se zmínili o zpŧsobu vzniku PRF, referuje o tom, ţe se v tomto ohledu (s rŧznými malými modifikacemi) drţeli instrukcí příslušných diecézních stanov. Existují však i takové farnosti, kde PRF vznikla podstatně odlišným a v některých případech dosti inspirativním zpŧsobem. Souhrnně lze tyto rŧzné zpŧsoby vzniku shrnout takto (podrobněji srov. P 18.3.2): Ustanovení podle stanov: Většina zmínek o zpŧsobu vzniku PRF mluví o krocích, které jsou předepsané diecézními stanovami: sestavení listiny kandidátŧ na základě návrhŧ farníkŧ, volby z kandidátŧ, kteří návrh přijali, jmenování části radních farářem, delegování části radních organizacemi pŧsobícími ve farnosti a ustanovení části radních z titulu jejich funkce. Jednotlivé PRF se pak od sebe liší v poměru volených a ostatních členŧ rady (většinou se však dodrţuje, ţe jmenovaných farářem má být méně neţ volených), ve funkčním období (2 aţ 5 let), ve zpŧsobu určení těch, kdo mají právo volit a právo být voleni či kdo mohou být jmenováni (většinou od 18 let, ale i od 16 let, bydlící v v místě, ale také trvale spolupracující, někde s nutností registrace voličŧ), v délce výběrového procesu (od 1 týdne do 2 měsícŧ), ve zpŧsobu představení kandidátŧ (od pouhého volebního lístku přes fotografie a pár slov ve farním věstníku aţ po osobní představování se v kostele) či v pojetí „delegovaných“ členŧ (někde jsou členy také delegáti za jednotlivé kostely ve farnosti), „jmenovaných“ členŧ (někde farář vybírá mezi nezvolenými kandidáty, jinde zcela dle vlastního uváţení) a členŧ „z titulu funkce“ (někde jsou členy „z titulu funkce“ jen farář či kaplan, jinde i pastorační asistent, katechetka, varhanice či kostelník). Spontánní vznik: Ve třech menších farnostech PRF vznikla „vývojem času a spontánně“, „vykrystalizovala z lidí aktivních“ či tak, ţe ke spolupráci v radě byli „přizváni všichni“. V těchto farnostech i takto vzniklý tým spolupracovníkŧ ještě nazývají pastorační radou, zatímco v jiných případech v podobných situacích konstatovali, ţe za takových okolností (nedostatek lidí, zbytečné struktury, málo aktivních, vše se dá řešit v kostele) vlastně PRF ani vzniknout nemŧţe (či není zapotřebí). Volba zástupců bohosluţebných míst a konsenzus: V jednom případě (plošně velká, ale početně menší venkovská farnost) proběhla volba jednoho zástupce za kaţdé z bohosluţebných míst, přičemţ se tito zástupci společně nescházejí a řeší praktické záleţitosti vţdy jen po mši s farářem. V jiné podobné farnosti, dle vyjádření faráře, „k utváření konkrétního sloţení se dospělo pastoračně racionálně uváţeným konsenzem“. Testovací období a volby „registrovanými“ farníky: V další farnosti (velkoměstské) napřed farář osobně pozval několik jím vybraných lidí do pastorační rady na „testovací období“ jednoho roku, poté byli vyzváni všichni farníci, aby se přihlásili, pokud by chtěli v radě také spolupracovat, jiné opět oslovil farář a z této kandidátky pak byly volby. Volit zde mohli lidé, kteří byli ve farnosti jiţ předem „zaregistrováni“ jako „členové farního společenství“. Jmenování celé PRF knězem: V jedné (menší, ale velkoměstské) farnosti kněz před svým odchodem jmenoval PRF dle svého vlastního uváţení a tato rada dodnes funguje a ve spolupráci s dojíţdějícím knězem v podstatě řídí pastorační činnost ve farnosti. Setkání vyhlašují vţdy veřejně s tím, ţe kaţdý je zván ke spolupráci. 1635 Srov. také bod b) oddílu „Pastorační rady v královéhradecké diecézi před rokem 2003„ v části 2.1 této dizertace. 655 Přílohy P 19 Proces rozlišování povolání: V jedné z městských farností z našeho vzorku proběhl poměrně dlouhý proces rozlišování povolání ke sluţbě v PRF na základě vnímání schopností, obdarování a moţností jednotlivých zájemcŧ o tuto sluţbu chápanou především jako týmová pastorační reflexe ţivota a sluţby farnosti. Takovýto proces zahrnoval několik delších setkání („orientační dni“, „dni rozlišování“), ke kterým byli zváni všichni, kdo se o sluţbu PRF zajímali. Bylo zde představeno poslání pastorační rady, její hlavní úkoly, styl práce a časové nároky a účastníci si mohli v praxi vyzkoušet některé aktivity či nástroje pastorační reflexe. Po této sérii setkání zbyl určitý počet farníkŧ, kteří byli ostatními účastníky doporučeni jako vhodní kandidáti a kteří to přijali. Teprve z tohoto uţšího výběru pak proběhly volby v kostele a jmenování farářem (ke kterému farář navíc hledal konsenzus s jiţ zvolenými). Protoţe se celého procesu mohli účastnit i zástupci rŧzných skupin, tento zpŧsob vzniku nezahrnuje institut delegování. P 19.3.3 Sloţení PRF Většina PRF, o níţ máme v tomto směru reference, má mezi 8 a 12 členy, jen čtyři z nich mají počet členŧ vyšší (mezi 15 a 22), z toho dvě z nich referují, ţe se počet momentálně snaţí sníţit. Tomu odpovídají i poznatky z dříve provedeného výzkumu v královéhradecké diecézi.1636 Co se týče sloţení, jak vyplývá i z předchozí části o zpŧsobu vzniku, ve většině PRF jsou zastoupeni jak farností volení, tak farářem jmenovaní členové, v některých větších farnostech pak tam jsou kromě faráře ještě další „z titulu funkce“ či „delegovaní“ některou z organizací, komunit či společenství ve farnosti. P 19.3.4 Vnější vztahy PRF Rozličné přístupy lze vysledovat v otázce zpŧsobu spolupráce pastorační a ekonomické rady farnosti, případně v otázce personálního propojení těchto dvou rad. Někde ţádné personální propojení (kromě faráře) neexistuje, jinde je jeden z členŧ ERF také členem PRF, jinde zas jeden z členŧ PRF je volen do ERF. V některých farnostech tyto dvě rady v podstatě splývají nebo se scházejí společně. V jedné z farností to chápou tak, ţe „pastorační rada“ a „ekonomická rada“ tvoří společně jednu „farní radu“, přičemţ jednání probíhá částečně společně pro obě sekce, částečně odděleně. V jiné farnosti zas „farní rada“ (jak tam říkají PRF) slouţí i jako rada ekonomická. Zdá se však, ţe ve více farnostech není příliš jasně zodpovězená otázka po zpŧsobu spolupráce či odlišných oblastí zájmu pastorační a ekonomické rady. Jedna z mála odpovědí na toto téma zněla: „PRF se tedy zaměřuje na farnost na farnost jako celek, ale pod úhlem pohledu pastoračních vztahŧ, procesŧ… ERF se také zaměřuje na farnost jako celek, ale pod úhlem pohledu technickým, ekonomickým… na podpŧrné prostředky podporující ţivot a rozvoj tohoto celku…“ V některých farnostech má PRF podstatný vliv na jmenování členŧ dalších rad, jako je např. „rada farní charity“ či „ekonomická rada“ (farář tam návrhy na členství v těchto radách přináší ke konzultaci či ke schválení). V pěti větších farnostech bylo zaznamenáno, ţe kromě PRF se ještě schází něco jako „pastorační tým“ (nebo týmy v jednotlivých oblastech sluţby), který se zabývá vlastním výkonem pastorace (ať uţ ve formě týmu kněţí či jáhnŧ ve farnosti, týmu pastoračních asistentŧ či katechetŧ nebo týmu dobrovolníkŧ slouţících jako vedoucí určitých sluţeb či oblastí). Jestliţe se tyto týmy zabývaly přípravou a realizací vlastní pastorační sluţby či akcí, PRF se pak mohla zaměřovat na koncepčnější a dlouhodobější záleţitosti. 1636 Srov. také bod g) oddílu „Pastorační rady v královéhradecké diecézi před rokem 2003“ v části 2.1 této dizertace. 656 Přílohy P 19 P 19.3.5 Zpŧsob práce PRF V následujících odstavcích jsou shrnuta vyjádření, která se týkají rŧzných zpŧsobŧ či stylŧ práce PRF, které v praxi svých rad respondenti zakoušejí. Jiţ dříve provedené výzkumy v královéhradecké diecézi opět podaly velmi podobný, i kdyţ ne tak bohatý obraz zpŧsobu práce.1637 a) Rozhodování PRF našeho vzorku většinou své rozhodování uskutečňují po předběţné diskusi, ať uţ ve snaze o dosaţení konsenzu či za pomoci hlasování, s občasným vyuţitím moţnosti záleţitost odloţit na příští setkání. V menších farnostech je však zpŧsob „rozhodování“ někdy velmi prostý: „Farář navrhuje, farníci pochválí nebo přemluví.“ Zajímavý je rozdíl v hodnocení situací, kdy hlasovat a kdy se snaţit o konsenzus. V jedné velké farnosti hlasují v případě „závaţnějších rozhodnutí“, jinak se snaţí o konsenzus. V jiné je to přesně naopak: konsenzus1638 hledají u „závaţných rozhodnutí“ a hlasují tehdy, „kdyţ je třeba něco rychle vyřešit a není to moc dŧleţité“. V závaţných věcech zde také někdy pojmenují základní principy a vlastní rozhodnutí jiţ nechají na těch, kteří za tu kterou oblast zodpovídají. Zároveň je konstatováno, ţe to vyţaduje dlouhý proces učení se, aby farář dovedl rozlišit a vysvětlit, jaký výstup z jakého jednání očekává: vyslechnutí, konzultaci, doporučení, závazné stanovisko, konsenzuální rozhodnutí apod. Ţádný z respondentŧ nezmínil, ţe by některá z PRF našeho vzorku kdy vyuţila moţnost, danou stanovami, kdy při opakované neshodě s farářem mŧţe záleţitost postoupit biskupovi. O jedné PRF bylo např. referováno: „Dvakrát za posledních osm let se rozhodnutí odloţilo (vstřícnost rady vŧči faráři), k biskupovi se neposouvalo.“ b) Jednání Četnost setkávání PRF z našeho vzorku je dosti rŧzná. Většinou se schází 1x za jeden aţ tři měsíce, výjimečně častěji či méně často, případně podle potřeby. Některé PRF mají, kromě zasílání programu předem, zavedené i další zpŧsoby, jak se předem seznámit s projednávanými tématy, nebo jak je předjednat, jako např. určení hlavního „referenta“ ke kaţdému bodu jednání, přípravné setkání „farního výboru“ apod. Jsou však i farnosti, kde program na jednání PRF připravuje sám kněz nebo kněz za pomoci některého z pastoračních spolupracovníkŧ. U dvou PRF jsme zaregistrovali, ţe jednou či dvakrát do roka spolu proţijí „formační den“, kde se snaţí seminářovou či studijní formou načerpat potřebné znalosti či si osvojit potřebné dovednosti pro práci v PRF. Prŧběh jednání PRF samozřejmě velmi závisí na tom, co ta která rada povaţuje za svŧj hlavní úkol, případně k jakému modelu PRF se blíţí. U PRF typu „pracovního týmu“ je často dŧraz na praktičnost a efektivnost jednání s jasně rozdělenými úkoly, přičemţ u menších pracovních skupin je naopak setkání charakterizováno spíše neformálním zpŧsobem jednání. Někde má velmi aktivní roli farář, který celé setkání řídí, jinde roli moderátora přenechává jiným. Pokud se PRF povaţuje spíše za „konzultační tým“, je do přípravy na jednání či přímo při jednání vkládáno např. studium určitých souvisejících dokumentŧ (např. částí z církevních dokumentŧ týkajících se reflektované oblasti), vyhodnocuje se nějaký zpŧsob 1637 Srov. také bod c) oddílu „Pastorační rady v královéhradecké diecézi před rokem 2003“ v části 2.1 této dizertace. 1638 Ke konsenzuálnímu rozhodování poznamenává farář z této farnosti: „Několikrát jsem si uţ uvědomil, ţe takové konsenzuální rozhodování stojí na tom, ţe lidi nějak sdílí společné hodnoty, ţe se k těm hodnotám společně doberou a ţe je vezmou za své. Proto je dŧleţitý, kdyţ se přichází k nějaké otázce, abychom často rozdiskutovali právě, proč máme na tu věc takový nebo onaký názor a co za tím názorem stojí. A vícekrát jsem si uţ uvědomil, ţe kdyţ se pak dostaneme aţ k těm hodnotám, tj. ţe máme čas tu věc rozvést, rozdiskutovat, tak pak rozhodnutí, které by třeba člověk dělal jen, jak se říká, ‚ze ţaludku„ nebo z nějakého svého prvotního názoru, tak pak dělá vlastně mnohem pravdivěji, mnohem líp a je schopen víc pochopit ty druhé, sjednotit se s nimi a jít za tím.“ 657 Přílohy P 19 zpětné vazby z farnosti (např. anketa) nebo se připomínkují některé koncepční dokumenty, které PRF postupně zpracovává. Součástí takovýchto setkání pak také bývá delší čas pro společnou modlitbu. c) Témata V PRF slouţících jako „pastorační týmy“ jsou níţe zmiňovaná témata jednání také oblastmi přímé organizace či realizace akcí či programŧ, v PRF zaměřujících se spíše na pastorační konzultace jsou tyto oblasti předmětem pro aktuální či dlouhodobou pastorační reflexi: o Aktuální dění ve farnosti: Ve většině sledovaných PRF je na programu jednání aktuální dění ve farnosti (termíny a organizace akcí, úklidy, koncerty, farní ples, táborák, rekolekce, slavnosti, bohosluţby, farní den, liturgické otázky, farní časopis, farní web, farní knihovna apod.). Často jsou organizačně či reflexivně tematizovány také ekonomické a stavební otázky (fara, kostel, zahrada, opravy, investice, sochy…). o Dlouhodobé koncepční otázky: Menší počet PRF se však zaměřuje spíše na dlouhodobé koncepční otázky (jako je např. oblast vzdělávání dospělých, mládeţe či dětí, diakonické sluţby, evangelizace a pŧsobení navenek, kritéria a podmínky pro udílení svátostí, slučování farností, česko-německé vztahy či správcovství majetku apod.). V některých farnostech PRF spolupracuje při tvorbě pastoračního plánu farnosti nebo jej dostává ke schvalování či připomínkování. o Pastorační vize farnosti: V několika málo farnostech se PRF snaţí být zároveň jakousi „vizionářskou komunitou“ či „týmem pastoračního rozlišování“ a pracuje na tvorbě dlouhodobé pastorační vize farnosti (zmapování pastorační situace, pojmenování identity, principŧ a poslání farnosti, načrtnutí pastorační vize farnosti, stanovení střednědobých pastoračních priorit). d) Reflexe Jak uţ vyplynulo z předchozího zkoumání vize „pastorační rady snŧ“, jen velmi malý počet PRF čerpá při své práci z Písma, církevních dokumentŧ či jiných odborných studií. Spíše platí, ţe většinou reflexe probíhají na základě subjektivních názorŧ, zkušeností a postojŧ radních uvedených do vzájemného dialogu, případně je do tohoto procesu přizván ještě (rŧzně zjišťovaný) „hlas lidu“. V několika málo farnostech našeho vzorku však u tohoto nezastávají a snaţí se i o naslouchání určitým teologickým kritériím (např. „jakou měrou to které doporučení povede k šíření Boţího království“) a snaţí se věci vidět v aktuálním kontextu. V jedné z větších farností pro rozhodování a s ním spojenou pastorační reflexi pouţívají nástroj, který tamější farář nazývá „pastoračním valčíkem“, který spočívá v následujících krocích (odpovídajících krokŧm zmiňovaným i v církevních dokumentech o pastoračních radách):1639 1. vnímat (popis situace, mít otevřené oči a vnímat, co se děje); 2. reflektovat (ţivot kolem nás reflektovat na základě Písma, tradice, odborného vhledu a zkušeností jiných); 3. navrhovat (to je ta tvŧrčí vrstva, která vyplývá z těch prvních dvou krokŧ, která zformuluje konkrétní cestu k uskutečnění vize). e) Spiritualita Jakou roli při setkáních PRF z našeho vzorku hraje modlitba či spiritualita obecně? V jedné malé farnosti je role modlitby velmi intenzivní tím, ţe PRF je součástí modlitebního společenství a rozhodování tam prý často nechávají „na vedení Ducha svatého“. V sedmi dalších PRF je zvykem modlitbou alespoň začínat, někde i končit (modlitbu vést či ji předem připravit je často úkolem administrátora nebo i některého z členŧ). V jednotlivých případech je snaha při setkáních PRF vstupovat do hlubší společné modlitby, především ve smyslu duchovního či pastoračního rozlišování.1640 1639 Srov. část P 1 (č. 5) této dizertace a další, navazující dokumenty. 1640 Jeden farář o této formě modlitby referoval takto: „Formy, kterými se k tomu rozhodnutí dochází, to nejsou určitě jenom rozhovor, ale taky modlitba, společné proţití formačního dne, kde jsme si blíţ a je 658 Přílohy P 19 P 19.3.6 Vnitřní role členŧ PRF Zdá se, ţe neuralgické body v oblasti vnitřní strukturalizace PRF jsou ve zkoumaných farnostech především dva. Prvním je otázka pojetí role předsedy PRF ve vztahu k ostatním formálním rolím uvnitř rady. Druhým pak je otázka pojetí PRF jakoţto „zastupitelstva“ versus „týmu“, ze kterého pak plyne rŧzné pojetí dalších vnitřních (formálních i neformálních) rolí PRF. Ţádná z těchto otázek však, zdá se, není nikde hlouběji teologicky reflektována podobně jako v zahraničních diskusích o PRF.1641 a) Předseda a další formální role Ve většině PRF z našeho vzorku má dŧleţitou roli předseda PRF (tj. farář či administrátor dané farnosti), přičemţ se pojetí této role v rŧzných farnostech částečně liší. Jedinou výjimku zde tvoří jedna z menších velkoměstských farností, kde dojíţdějící (a ne všech jednání PRF se účastnící) kněz „má víceméně poradní hlas.“ Existují PRF, ve kterých předseda sám (či „s pomocí druhých“) dělá v podstatě vše: připravuje program jednání, přináší na jednání své otázky a jednání i moderuje, přičemţ někdy je navíc i zdŧrazněno, ţe PRF má „pouze poradní roli“. V jiných PRF má kaţdý svoji předem domluvenou roli, ve které pak svým dílem přispívá k týmové spolupráci: předseda, místopředseda, sekretář (zapisovatel, tajemník), avšak role faráře tam mŧţe být stejně silná jako u těch předchozích. Záleţí pak na jeho osobním postoji a stylu vedení, zda je tato silná role vnímána pozitivně (silný vedoucí jasně „úkolující“ druhé) nebo spíše negativně („farář má hlavní slovo a někdy je sloţité ho přesvědčit“). V takovýchto farnostech je pak často konstatováno, ţe změna administrátora by měla pro PRF velký (někdy „fatální“) vliv. Jsou však i takové PRF, kde se tyto role krystalizují teprve postupně, pod citlivým vedením faráře, který druhým pomáhá rozpoznávat jejich vlastní schopnosti a obdarování, všichni postupně učí spolupracovat na společných úkolech.1642 Farář je zde pak vnímán spíše jako ten, kdo vede skrze sjednocování, motivaci, doprovázení či uschopňování druhých. V těchto případech je pak častěji konstatováno, ţe změna administrátora by na takovouto PRF neměla aţ tak zásadní vliv nebo dokonce PRF očekává, ţe by mohla vytvořit novému faráři oporu při změně či ţe by mohla tuto změnu i sama ovlivnit. b) Zastupitelské versus týmové role V některých PRF (v našem vzorku jde o devět farností), které zdŧrazňují model „zastupitelské skupiny“, se pak přirozeně profilují určité role „zodpovědných“ za některé oblasti ţivota či sluţby farnosti nebo za určité skupiny či týmy ve farnosti (jeden z farářŧ to nazval tak, ţe to je jakási „obdoba ministerstev“). V této souvislosti jsou zmiňovány např. oblasti jako „liturgický prostor“, „liturgická hudba“, „květinová výzdoba“, „charita“, „rodiny“, „mládeţ“, „média“, „organizace poutí“, „přednášky“, „úklid“, „katecheze“, „ministranti“, „farní věstník“ apod. tam víc prostoru na nějaké ztišení se. Jednak jednotliví členové PRF - je jim doporučovaná jejich osobní cesta, učednictví, ţivot s Krisem, aby ty jejich pohledy byly víc a víc neseny Boţím Duchem. A potom i při té společné práci se na to dává dŧraz - povídáme si i se společně modlíme a všechno chceme dělat z Boţího Ducha… pŧsobení Boţího Ducha bych tady vnímal spíš v takové té vnímavosti, otevřenosti, citlivosti, moţná před otevřením nějakého zásadního problému bychom se mohli víc i takhle formálně se ztišit k modlitbě“. 1641 Srov. především diskuse v rámci vývoje pojetí PRF v poslední době v Německu v části 1.3.1 této dizertace. 1642 Je jasné, ţe toto často vyţaduje dlouhodobé učení se, jak to vyjadřuje jeden z farářŧ: „Jak vést PRF, to jsem se pomalu začal učit, aţ kdyţ jsem do toho byl hozen. Dnes, po nějakých třech letech učení se té mé role, jsem došel k závěru, ţe mojí rolí by mělo být především ‚ztělesňování vize„. Podobně jako vyvolený národ měl při cestě do Zaslíbené země nejen rŧzné proroky a potřeboval i toho Mojţíše jako vŧdce, který se ovšem umí dělit o zodpovědnost. Farář je v podstatě zodpovědný za hledání, formulaci a realizaci pastorační vize farnosti. On nese zodpovědnost a ta spočívá v tom, ţe se snaţí neprosazovat své nápady, ale snaţí se dojít k nějaké objektivitě, která je dŧleţitá pro farnost jako celek. To znamená, ţe on by měl být tahounem v hledání té vize, měl by v podstatě tu inspirovat hledání té vize, táhnout ho, ale zároveň společně s PRF rozlišuje a postaví se za toto v posledku společný dílo…“ 659 Přílohy P 19 Ze tří farností bylo referováno, ţe jsou v PRF navíc přítomni i zástupci jednotlivých bohosluţebných míst či kostelŧ, avšak v jedné z nich se takto společně ani neschází a řeší se vše individuálně v oněch kostelích po mši. Zvláště z farností, kde dává PRF dŧraz na „tematické zodpovědnosti“ v duchu PRF jakoţto „zastupitelské skupiny“, pak však také vycházejí stíţnosti na to, ţe „jednání jsou často rozvleklá a nevěcná, bez konkrétních závěrŧ“, „někdy se zbytečně dlouho jedná o věcech, kterým členové nerozumí“ či ţe se „schŧze PRF se staly přehlídkou ztraceného času“. Jak to lapidárně a moţná s trochou nadsázky vyjádřil jeden kaplan: „Dřív to bejvalo takový divoký... Padaly zajímavé názory, podnětné, členové byli chytří lidé, ale těţko najít konsenzus… Spousta slov, kecŧ, názorŧ a nic z toho... Práce nikde. Samý kouř a oheň ţádný…“ V některých jiných PRF (v našem vzorku výslovně ve dvou farnostech) se naopak tomuto „zastupitelskému“ tematizování zodpovědností vědomě snaţí vyhnout, protoţe pak je často velmi ztíţena týmová spolupráce na jednom společném úkolu reflexe pastorační situace ve farnosti jako celku (pokud tedy od PRF není očekávána jen zpětná vazba z nejrŧznějších koutŧ farnosti bez nároku na dosaţení konsenzu). V jedné z těchto farností jsou pak např. zdŧrazněny spíše rŧzné neformální „týmové role“ podporující týmovou spolupráci, jako např. „tříbarevný tým“ (sloţený z lidí „reflexivních“, akčních“ a „intuitivních“) nebo snaha o rozvinutí klasických týmových rolí (jako „shánil“, „reţisér“, „předseda“, „hasič“, „chrlič“, „tahoun“, „rejpal“, „dotahovač“ či „specialista“). P 19.3.7 Komunikace mezi PRF a farností Pro rozvíjení komunikace mezi PRF a celkem farnosti je v mnoha případech podle našich respondentŧ (podobně jako i podle dřívějších výzkumŧ v královéhradecké diecézi)1643 pouţíváno několikero rŧzných zpŧsobŧ či nástrojŧ v rŧzné kombinaci. Nejvíce je ve farnostech našeho vzorku vyuţívána cesta osobních kontaktŧ mezi členy PRF a ostatními farníky, časté je zveřejňování souhrnu jednání PRF ve farním věstníku, jsou také vyuţívány vývěsky v kostele, ohlášky při mši či webové stránky a osobní komunikace je někde podpořena i komunikací prostřednictvím e-mailu či mobilu. P 19.4 REFLEXE PRF ANEB PASTORAČNÍ RADA ZÍTŘKA Po načrtnutí souhrnu představ, jaké mají naši respondenti o „pastorační radě snŧ“ (část 2.5.2) a po vylíčení obrazu současné práce jejich PRF (část 2.5.3) nyní shrneme výroky našich respondentŧ hodnotící tuto současnou práci ve světle jejich vlastních ideálních představ. V základu této části tedy není naše vlastní reflexe či hodnocení, ale souhrnný záznam vlastních reflexí samotných respondentŧ (podrobnější představený v příloze P 18.4), samozřejmě vnímaný a prezentovaný v kontextu výsledkŧ druhé, kontextové kapitoly této dizertace. Při prezentaci tohoto souhrnu závěrečných reflexí a hodnocení nejprve představíme, jaká pozitiva a ovoce práce PRF respondenti vnímají, poté se budeme věnovat jejich vnímání negativ či kritických stránek práce PRF, aby vše mohlo vyústit do prezentace návrhŧ na další rozvoj sluţby PRF. Nakonec připojíme rŧzné další reflexe, které se do výše uvedených témat nevešly. P 19.4.1 Pozitiva či ovoce PRF Poměrně hodně respondentŧ (celkem 34 z 20 farností, z toho 13 kněţí; srov. P 18.4.1) práci své PRF hodnotilo obecně pozitivně nebo zmínilo nějaký konkrétní pozitivní přínos její práce pro farnost. Níţe toto ovoce prezentujeme shrnuté do několika kategorií. Spolupráce v pastoraci: Několikrát bylo v hodnoceních našich respondentŧ zmíněno pozitivní ovoce sluţby PRF v oblasti přímé pastorační pomoci či v oblasti týmové 1643 Srov. také bod d) oddílu „Pastorační rady v královéhradecké diecézi před rokem 2003„ v části 2.1 této dizertace. 660 Přílohy P 19 spolupráce v pastoraci (6 respondentŧ ze 6 rŧzných farností, aţ na jednu výjimku všichni faráři). Z nich si někteří na PRF velmi cení její praktické pomoci v pastoraci, jiní vnímají sluţbu PRF spíše jako „podíl“ na společném poslání, další pak oceňují také přínos PRF pro týmovou spolupráci ve farnosti. Pastorační konzultace: Je zajímavé, ţe mnohem více respondentŧ z našeho vzorku (celkem 20, včetně některých farářŧ, ze 13 farností) vnímá jako pozitivní pastoračně- konzultační roli PRF. Ovšem další hlasy k tomu doplňují, ţe schopnost kvalitní pastorační konzultace uvnitř PRF je otázkou často náročného učení se. Komunikace a iniciace: Několik málo respondentŧ (4 ze 3 farností) také oceňuje přínos PRF pro prohloubení a zkvalitnění komunikace uvnitř farnosti, např. „mezi knězem a farností“, co se týče „kontaktu s lidmi, s farníky“ či ve smyslu „sběru podnětŧ a šíření informací“. Ve dvou případech pak respondenti chválí přínos PRF také v oblasti „iniciace“ ostatních farníkŧ do hlubší odpovědnosti za farnost či do konkrétní sluţby. Kontinuita: Čtyři respondenti ze tří větších farností pozitivně vnímají roli PRF jakoţto „nositelky kontinuity“, „udrţovatelky tradice“ (ve smyslu pokračování ţivého komunitního pastoračního stylu po odchodu faráře), prostoru pro moudrou „opatrnost“ při „radikálnějších změnách“ navrhovaných farářem či jako nástroje, který je po ruce novému faráři při jeho poznávání a sţívání se s farností. Zralost a společenství: Někteří respondenti vnímají jako pozitivní, ţe členy jejich PRF jsou „lidé zralí“, „ochotní obětavě dobrovolnicky slouţit“ a „pravidelně se zapojovat“, v jedné farnosti si farář chválí „absolventy teologického studia“, jinde jsou v PRF „moudří lidé, schopní svojí moudrostí a vhledem řešit nesrovnalosti…“ V některých PRF je pak kromě těchto osobních vlastností členŧ oceňován i rozměr komunitní, kdy celá PRF pak „v neposlední řadě ukazuje na ţivé společenství“ schopné „hlubšího sdílení“, „společné modlitby“, „vzájemné dŧvěry a úcty“, „spolupráce“ a „učednického rŧstu“. Obecně pozitivní hodnocení: V dalších případech (15 respondentŧ ze 10 farností) respondenti (včetně 6 farářŧ) zmiňují pozitivní přínos práce PRF pro farnost obecně, aniţ by to dále nějak specifikovali.1644 P 19.4.2 Negativa či problémy PRF O poznání více respondentŧ (celkem 56 ze 42 farností, z toho 17 kněţí; srov. P 18.4.2) neţ u předchozího souhrnu pozitiv práci své PRF hodnotilo obecně negativně nebo zmínilo nějaký konkrétní negativní jev či problém vyskytující se při práci jejich PRF. Níţe tato negativa prezentujeme opět shrnuté do několika kategorií. Přístup a schopnosti členů: Velmi často naši respondenti zmiňují problémy s přístupem, kvalifikací, schopnostmi, nasazením či moţnostmi členŧ PRF (22 respondentŧ ze 17 1644 Jeden z farářŧ si chválí „pomoc a vytrvalost“: „Farní radu máme jiţ přes tři roky. Je velkou pomocí. Jsem vděčen tomuto desetičlennému společenství za pomoc a vytrvalost.“ Jiný z farářŧ dokonce konstatuje, ţe to „bez PRF nejde, kněz nemŧţe všechno zvládnout sám“ a povaţuje „tento institut za přínosný“. Jiný farář: „Jsem rád za existenci naší PR a pastorační pomoc všech členŧ, kteří ji tvoří i všech ostatních věřících, kteří se chtějí podílet osobně na rŧstu nás všech.“ Jeden z kaplanŧ rozlišuje nástroj PRF jako takový a jeho „praktické pouţití“: „Já vnímám tento nástroj jako takový velmi pozitivně. Jen jeho praktické uţití je problematické. Hodně závisí na osobní a duchovní zralosti jeho členŧ… jinak ten nástroj jako takový je úţasný.“ Další z farářŧ pak vnímá pozitivní posuny na dlouhé učednické cestě: „Osobně jsem moc rád, ţe jsme tuhle cestu podnikli, ţe jsme tam, kde jsme, určitě tam vidím posun vŧči té době, kdy jsme začínali a zdá se mi, ţe opravdu během těch tří let, co PRF formujeme, tak jak já, i ta rada začala víc sama sobě rozumět a začíná dostávat určitou sebedŧvěru a prakticky se začíná té své role tak nějak pomaličku ujímat…“ Nejen kněţí, ale i někteří členové PRF se o svých radách vyjadřovali obecně pozitivně. Jedna členka si např. libuje, ţe jejich PRF má docela silný hlas i na místním biskupství: „Naše nová PR zvolení v květnu 2007 poţádala v říjnu o jmenování místního administrátora farářem, přesně za měsíc bylo této ţádosti vyhověno a za další měsíc bylo k radosti celé farnosti slavnostně biskupem provedeno.“ Jiný respondent pak konstatuje: „V současné době vidím fungující PRF jako velice dŧleţitou pro ţivot farnosti, zvláště těch větších.“ 661 Přílohy P 19 farností). Někdy je náročné vŧbec sehnat dostatečný počet členŧ, případně dostatečný počet takových, kteří by k této sluţbě měli přiměřené časové moţnosti. Ale i sami členové PRF si jsou vědomi, ţe často očekávání není v jejich silách naplnit. Příčiny neaktivity farníkŧ nemusejí však být jen v nedostatku času. Mŧţe jít např. o špatnou zkušenost s prací PRF, o osobnostní nezralost, o nedostatečnou formaci či schopnosti či o strach z elitářství.1645 Přístup a schopnosti faráře: Podobný počet stíţností jako v oblasti přístupu a schopností členŧ PRF zazněl od respondentŧ také v oblasti přístupu a schopností předsedy PRF – faráře či administrátora farnosti (23 respondentŧ z 15 farností). Jsou kněţí, kteří mají potřebu se učit (v odpovědích toto přiznání zaznělo od 3 kněţí). Jeden z nich např. vidí dokonce nedostatky své PRF jako podmíněné svojí vlastní chybou. Podle dalších respondentŧ jsou však i takoví kněţí, kteří „jsou přesvědčeni, ţe všemu rozumí nejlépe oni sami a věřící mají jen slepě poslouchat“. Častým je také stesk na nezájem administrátora o práci PRF či dokonce na jeho strach z PRF. Někdy je pak tato neschopnost kněze týmově pracovat chápána i jako kulturně podmíněná (zmiňováni jsou kněţí z Polska, Slovenska, Španělska). Jiní kněţí, jinak velmi oblíbení, jsou prý prostě rádi, „kdyţ jim někdo do jejich věcí moc mluví…“ nebo aktivitu ostatních zabrzdí neustálým pesimismem. Častěji se pak také míjí to, co od PRF očekávají kněţí, s tím, co očekávají její členové či stanovy,1646 z čehoţ pak vznikají mnohá zklamání1647 či pocity manipulace.1648 Váznoucí vnitřní komunikace: Poměrně časté (16 respondentŧ z 10 farností) jsou stíţnosti našich respondentŧ na neohrabaný, neefektivní či zdlouhavý zpŧsob vedení diskusí při setkáních rady. Většinou (ale ne vţdy) se to týká farností větších, které se zároveň snaţí dodrţet dostatečnou „reprezentativnost“ členŧ vŧči nejrŧznějším skupinám ve farnosti. 1645 Obecně tento nedostatek nutných dovedností pro práci PRF shrnuje jedna pastorační asistentka z jedné velkých farností: „Na základě své vlastní zkušenosti jsem přesvědčená, ţe ono výše napsané (tj. týmová práce, konstruktivní kritika, prezentace odlišného názoru i před církevní autoritou, delegování zodpovědnosti kněţím a společné hledání a realizace vize; pozn. autora) my katolíci neumíme, a z toho povstává i fakt, ţe církev naše milá katolická je bez vize, koncepce a ‚bez šťávy„ (doufám však a věřím, ţe i přesto není bez Ducha svatého :-) - mnoho energie a tvŧrčích nápadŧ se ztrácí, protoţe je nikdo po nikom nechce (přitom jsem přesvědčená, ţe by je Pán ochotně dával a ţe potenciál v lidech tu je veliký).“ 1646 Jeden z farářŧ z velké farnosti sám zmínil jeden z dŧvodŧ, proč PRF je pro něj sice „jedním z článkŧ řízení farnosti, ale ne nejdŧleţitějším“: „Dělali jsme dlouho vizi, ale není to má parketa, takovéto uvaţování a hledání je mi vzdálené. Věci musíme řešit operativněji a ve chvíli kdy přicházejí, to farní rada nesplňuje.“ Zde se, jak se zdá, projevuje rozpor mezi pojetím PRF jakoţto „vizionářské komunity“ a jakoţto „pastoračního týmu“. 1647 Z takovéhoto konfliktního očekávání pak mŧţe vzniknout situace jako v následujícím příkladě (v podání pastorační asistentky): „Jsem ráda, ţe v této farnosti je dán také hlas laikŧm, ale často to bylo tak, ţe my jako laici jsme něco tvrdili a farář pak nakonec rozhodl úplně jinak, neţ jsme se domluvili. To mi bylo líto. Chápu to a taky vím, ţe mám jisté problémy s podřizováním se církevním autoritám, zvlášť kdyţ vidím, ţe jsou v mnoha věcech slabí, slabší neţ mnoho laikŧ. Ale protoţe vím, jak to ve farnosti funguje, jak aktivně jsou tam laici zapojeni, jak by bez laikŧ ta farnost vŧbec nemohla fungovat, tak jsem byla zklamaná. Protoţe za tohoto předpokladu bych pak očekávala, ţe hlas laikŧ ve farní radě, kteří navíc v té farnosti aktivně pracují, by měl být nejen vyslyšen, ale mělo by se na něj dbát i při konečném rozhodnutí. Buď tedy jsem málo pokorná (to docela určitě) anebo jsem měla představu farní rady jakoţto mnohem demokratičtějšího orgánu…“ 1648 Zajímavé je srovnání s trochu odlišným, ale v jádře stejným přístupem faráře z předchozí poznámky (v podání pastoračního asistenta): „Na druhou stranu je pravda, ţe bývalý farář většinou dovedl pastorační radu ‚ohnout„ tím směrem, jakým potřeboval, aniţ by se někdo cítil manipulován. Nepamatuji se, ţe by mezi ţenami někdy narazil na výraznější odpor. Mezi muţi bylo pár kverulantŧ (včetně mne), kteří si občas vedli zarputile svou, ale rozhodnutí celku málokdy ovlivnili. Pár lidí v radě měli svá ‚témata„, v kterých nějak vybočovali z obecného zpŧsobu myšlení, ale kontroverze se většinou podařilo zahrát do autu. Někdy mě štvalo, ţe farář, pokud tušil, ţe by nějaké téma mohlo být citlivé a debata o něm ne příliš podnětná, radši ho na radě vŧbec neotvíral a rozhodl po svém.“ 662 Přílohy P 19 Váznoucí komunikaci však mohou mít na svědomí i jiné faktory. V jedné PRF z velké farnosti je např. povaţováno za problém, ţe tam chybí „odvaha střetnout se nad obtíţnými tématy, vydrţet napětí“, či v jiné jsou citliví na špatnou komunikaci mezi knězem a celkem PRF. Chybějící pastorační reflexe: Jen o několika málo PRF bylo referováno, ţe je jejich práce spojena s hlubší teologickou či pastorační reflexí. Lze předpokládat, ţe v ostatních PRF s tímto nástrojem buď vŧbec nepracují, nebo jej nepovaţují za dŧleţitý. Minimálně v sedmi případech je to přímo potvrzeno našimi respondenty,1649 přičemţ tento stav odpovídá i dříve provedeným výzkumŧm.1650 Váznoucí vnější komunikace: Osm respondentŧ ze sedmi zpravidla větších farností uvádí jako jeden z problémŧ špatnou úroveň komunikace mezi PRF a farností jako celkem (chybějící zpětná vazba z akcí, malá informovanost farářem, nedostatečná prezentace práce PRF navenek apod.). Nejasné kompetence: Z odpovědí některých respondentŧ (celkem 9 z 8 farností) se zdá, ţe hlavním problémem v oblasti kompetencí PRF není ani tak jejich rozsah, jako spíše nejasnost v jejich interpretaci či v pojetí hlavního poslání rady a z toho vyplývající rŧzná, a tudíţ také často si konkurující, očekávání. Někdy poslání či pravomoci nejsou jasné vŧbec. Jiným případem mŧţe být situace „kompetenčního sporu“ mezi farářem a PRF.1651 Někteří pak sice volají po rozšíření kompetencí, ale problém vidí v tom, ţe pro to zatím obecně v církvi není vytvořena vhodná situace. Nerozvinutá spiritualita: V některých PRF (celkem 7 respondentŧ ze 6 farností) byl indikován problém nedostatku spirituality či slabého duchovního rozměru při práci rady, coţ se projevuje např. v „nedostatku duchovního vedení ze strany kněze“, v „příliš malém prostoru pro společnou modlitbu či rozlišování během jednání“, v „pokulhávajícím duchu společenství“ či ve zcela „chybějícím prorockém duchu, který snáze ulpí na osobnosti, neţ na skupině“. Špatný výběr členů: S problémy v oblasti výběru členŧ pro PRF se podle 14 respondentŧ potýká 9 farností. Kromě konstatování, ţe často je těţké vŧbec někoho pro sluţbu v PRF sehnat, někteří respondenti konstatovali, ţe jiţ vlastní zpŧsob výběru členŧ PRF, jak je předepsán v příslušných diecézních stanovách, je nevyhovující, ţe chybí jasnější kritéria členství v PRF, či ţe je nedostačující či zcela chybějící příprava budoucích i současných členŧ PRF pro jejich sluţbu. Někteří pak přímo ukazují na některé konkrétní praktické problémy s uskutečňováním systému voleb doporučeného stanovami (lidé se neznají, farníci jsou voleni podle oblíbenosti, ne podle schopností a darŧ, přílišná ambicióznost některých kandidátŧ apod.). V jiných případech se respondentŧm zpŧsob předepsaný 1649 Jeden z farářŧ např. přímo přiznává, ţe „zvláštní teologická reflexe (v jejich PRF) není.“ Jeden z kaplanŧ potvrzuje něco podobného, jen trochu dŧrazněji: „Nějaká pastorační reflexe? Ve světle pramenŧ, evangelia, dokumentŧ? Tak to vŧbec, ne! Ne, to vŧbec ne. Vše se posuzuje na základě subjektivního názoru, ‚chce se mi„, ‚líbí se mi„, ‚zdá se mi„, resp. ‚vím od ostatních, ţe by toto chtěli„ apod.“ A třetí z kněţí dává najevo, ţe sice pastorační reflexe zatím chybí, ale nechce se s tím spokojit a časem k ní chce směřovat: „V tuto chvíli slouţí naše PRF jako poradní orgán především ve věcech praktického charakteru, není tedy pastoračním v pravém slova smyslu, jak bych si to jednou představoval.“ Další respondenti – členové PRF – pak jiţ jen v rŧzných variantách potvrzují, ţe v práci PRF chybějící pastoračně-teologická reflexe bude jevem častějším. 1650 Srov. také bod a) oddílu „Pastorační rady v královéhradecké diecézi před rokem 2003“ v části 2.1 této dizertace. 1651 Např. farář jedné menší farnosti řekl: „No problém mŧţe být, i kdyţ u mě to není, ţe oni chtějí být dŧleţitější od samého papeţe… Častokrát to tak mŧţe být… Občas je to tak, kdyţ nějaká rada má, řekněme… No bylo v jedné farnosti v naší diecézi, kdy členové rady skoro chtěli nařizovat faráři i kdy pŧjde na záchod…“ Jiný farář střední farnosti z téţe diecéze: „V minulém období naší PRF byly velké nesrovnalosti mezi jednotlivými členy… takţe to nevedlo k prospěchu farnosti… O některých věcech bylo moţné sice jednat, ale furt to tím bylo zastíněný… Pořád chtěli rozhodovat o věcech, do kterých jim, vlastně, do kterých jim nic není…“ 663 Přílohy P 19 stanovami zdá vyhovující, avšak rezervy jsou v jeho naplňování (špatná prezentace kandidátŧ, organizační nezvládnutí voleb apod.). V případě jiných zpŧsobŧ výběru zas někteří spatřují nebezpečí, ţe se kolem faráře shromáţdí jen lidé „stejné krevní skupiny“ a radě bude chybět schopnost vidět rozmanitost celé farnosti. Ostatní problémy: Další problémy v práci PRF zmiňované našimi respondenty pak byly buď rázu kontextového (ateistické prostředí, přestárlá farnost), systémového (ţádné metodické vedení z biskupství), metodického (přílišný formalismus) či osobního (malá odvaha střetávat se nad problémy a vydrţet napětí apod.). P 19.4.3 Návrhy na další rozvoj PRF Níţe jsou zachyceny konkrétní návrhy, které naši respondenti zformulovali jako moţné či ţádané kroky k naplnění jejich vize o „pastorační radě snŧ“, k překonání současných limitŧ práce jejich PRF či prostě ke zlepšení současného stavu zhodnoceného v předchozích dvou oddílech této třetí části, věnujících se pozitivŧm a negativŧm PRF (podrobněji k těmto návrhŧm srov. P 18.4.3). Formovat členy PRF a kněze: Celkem 13 respondentŧ z 8 farností vidí jako dŧleţitý krok dále formaci (přípravu, vzdělávání, doprovázení) členŧ PRF. Někteří z těchto i další respondenti (celkem 10 z 9 farností) pak za nezbytný krok pro rozvoj práce PRF povaţují také formaci či vzdělávání kněţí. Tato formace by měla rozvíjet praktické dovednosti jako např. komunikační schopnosti, řízení porad, plánování, analýzu, pastorační reflexi či naslouchání druhým, ale také nabízet duchovní doprovázení a biblicko-teologické vzdělávání. Někteří volají po praktické literatuře uvádějící do práce pastoračních rad. Jeden z farářŧ pak doporučuje, aby v diecézi bylo pastorační centrum, které bude nabízet trvalou formaci pastoračním radám jako celku, jejím jednotlivým členŧm i kněţím.1652 Nabízet pastoračně-organizační poradenství: K rozvinutí formace členŧ i předsedŧ PRF byly také kromě výše uvedených návrhŧ vysloveny i návrhy vedoucí k intenzivní podpoře „pastoračního poradenství“, „organizačních konzultací“, či „pastorační supervize“,1653 k systematickému poskytování studijních pomŧcek a k iniciaci a podpoře „vzájemné výměny zkušeností“ mezi rŧznými PRF.1654 Kvalitně moderovat a vyjasnit role: Jako lék na neplodné a neefektivní diskuse navrhují někteří respondenti lepší schopnost moderace jednání PRF, případně vyjasnění jednotlivých vnitřních rolí v PRF. Někteří přitom volají po „více řádu, rozdělení úkolŧ a 1652 Tento kněz pak dodává: „Je jasné, ţe to nejde plošně nařizovat, ale je otázka, jestli by si v diecézi nějaké jádro, které o to má zájem a ochotu, takovou nějakou péči nezaslouţilo… Ale moţná opravu většina kněţí v diecézi uţ nic chtít nebude a na všechno kašle… No plošně určitě ne, to je o ničem, ale to je tak se vším, kdyţ chceš něco solidního udělat, tak to uţ je jenom o výběru… vybrat lidi, kterým o něco jde, a s těma něco dělat…“ 1653 Jeden z farářŧ k tomu říká: „Mně nejvíc pomohla ta skutečnost, ţe jsem do toho procesu byl vhozen a kdykoli jsem poţádal kolegu, tak mi byl ochoten pomoci, nebo on sám mě i upozorňoval na věci, o kterých on sám věděl či si jich všimnul. Takţe tahle pomoc je pro mě zásadní či klíčová, bez ní bychom určitě dneska nebyli tam, kde jsme… Moţná, ţe bychom vycházeli z nějakých materiálŧ, které bychom si stáhli někde z internetu, ale ta praktická pomoc někoho, kdo doprovází a sleduje či superviduje ten proces, ta v tom procesu byla nejzásadnější a to bych potřeboval i nadále – tu supervizi toho procesu jako takového. A pokud budou zkušenosti z ostatních PRF a tady další písemný věci, člověk se mŧţe inspirovat… Protoţe třeba to, co tady říkám, ten rozhovor, ten kdyby udělal nějaký jiný farář někde jinde a mě to poskytl, tak asi zase bych z toho něco vyčetl, co by mě inspirovalo či pomohlo. 1654 Farář z předchozí poznámky pak dodává: „Co je tedy zapotřebí? 1. Především si sehnat supervizora procesu, aby to někdo viděl a doprovázel zvnějšku. 2. Něco si nastudovat a přečíst, poradil bych co. Bylo by dobrá moţná vytvořit nějakou ‚kuchařku„ či manuál pro práci PRF, kde by ty jednotlivé zkušenosti byly popsané… Vím, ţe jsou farnosti, které hledají nějaké prameny a občas zabrousí na rŧzné weby s pastoračními materiály… Nevím, jak tyhle věci jsou známé… 3. Nasbírat zkušenosti někde, kde ty krŧčky uţ dělají… Přímo to někde proţít. Asi tou nejlepší školou by bylo, kdyby bohoslovci či kaplani mohli přijít do farností, kde nějaký takovýhle proces probíhá, a tam se to naučit… 4. Vytrvale ţádat o podporu diecézní pastorační centrum, které by mohlo v diecézi podobné konzultační sluţby nabízet.“ 664 Přílohy P 19 pravomocí“, jiní po „jasnějším určení rolí“, další po odvaze faráře „svěřovat moderování jednání těm, kteří k tomu mají přiměřené schopnosti“. Rozvinout podporu z biskupství: Někteří z respondentŧ vidí jako velmi dŧleţité, aby byla rozvinuta systematická podpora pastoračních rad z příslušného biskupství (a to především prováděná osobně biskupem). Posílit kompetence PRF: Jiní povaţují za dŧleţité posílit kompetence PRF, přičemţ někteří volají po aktualizaci diecézních stanov pro PRF. Volá se především po jasnějším vymezení poslání PRF, po povinnosti PRF také dbát na pastorační hledisko farní ekonomiky, po omezení zaangaţovanosti členŧ PRF, aby svoji roli zvládali, po větších kompetencích PRF ve správě farnosti, dokonce i po tom, aby PRF „nebyla jen poradním orgánem, ale měla v některých věcech právo rozhodovat či naopak rozhodnutí vetovat.“1655 Někteří volají po moţnosti formát dané PRF přizpŧsobovat místním pastoračním podmínkám. Nakonec existují i hlasy, které biskupovi doporučují mnohem více dbát na hlas farníkŧ při ustanovování duchovního správce farnosti. Prohloubit komunikaci a iniciaci: Další podněty ke krokŧm směřujícím k rozvoji sluţby PRF se orientují do oblasti komunikace mezi PRF a farností jako celkem (8 respondentŧ z 8 farností). Dva respondenti pak doporučují rozvinout snahy o „iniciaci“ více farníkŧ ke spolupráci. PRF jsou např. povzbuzovány, aby reagovaly na místní potřeby, aby se zajímaly o jednotlivé skupiny ve farnosti a měly s nimi osobní vztahy. Existují i návrhy na prohloubení komunikace nad rámec farnosti. Podpořit rozvoj spirituality: Celkem 12 respondentŧ z 8 farností ve svých návrzích na další kroky rozvoje PRF uvedli nějaký prvek týkající se rozvoje či posílení spirituality. Kromě několika návrhŧ k rozšíření času pro společnou i osobní modlitbu při setkáních PRF, k „rozšíření modlitebních forem společného rozlišování“ a obecného volání po „rozvíjení společenství s Pánem“ zde např. zaznělo volání po „duchovním doprovázení“ členŧ PRF „nejlépe knězem“, ale i po obyčejném „slovu povzbuzení“ od vlastního faráře. Změnit systém výběru členů PRF: Některé hlasy navrhují rŧzné tvŧrčí přístupy k výběru členŧ PRF, které by se vyhnuly jak nevýhodám klasických kostelních voleb, tak vzniku „farářovy kliky“. Jeden z návrhŧ jdoucí tímto směrem stojí za kompletní citaci: „Chceme se snaţit o moudrý výběr budoucích radních, jak píšeš v přání z posledního mailu, a na podzim bychom rádi uspořádali farní shromáţdění, kde by se mělo hovořit o činnosti PRF. Na toto shromáţdění by mohlo navázat několik setkání k formaci a rozlišování pro ty, kdo by projevili o činnost PRF zájem a byli by třeba ochotni i k zapojení se do sluţby v ní. Nakonec by se z těchto zájemcŧ vykrystalizovala kandidátka pro volby do PRF.“ Jednou se dokonce objevila i na naše poměry dosti radikální otázka po vhodnosti nějaké formy finanční či materiální motivace pro práci v PRF.1656 Ostatní návrhy: Někteří respondenti doporučují trpělivost, rŧst v dalších lidských ctnostech a nebát se dělat chyby. Odvahu k tvŧrčímu konfliktu pak doporučuje i další respondentka: „Uměli se pohádat i svatí – ideální radu nečekám, přijímám realitu a 1655 „Například při jednohlasném ‚vyjádření„ či ‚vyslovení názoru„ by duchovní správa farnosti ani biskup nesměli konat proti tomuto názoru.“ Podobně i další respondent navrhuje upravit stanovy, aby byla PRF „s voleným předsedou disponujícím jedním hlasem, který rozhoduje jen v případě parity, a se členy, z nichţ kaţdý na sebe navazuje určitou část společenství a část odpovědností a úkolŧ. Z větší části by měla být volená (1 – 2 jmenovaní by stačili). Na PRF je delegována odpovědnost a rozhodovací pravomoci, proto by měla být při rozhodování o obsazení místa faráře rovnocenným partnerem biskupovi. Farářŧv hlas proti většině by měl být omezen jen na specifické případy. Tedy kroky vedoucí k větší svéprávnosti místní církve. Jednota s obecnou církví by byla zajištěna větším angaţmá biskupa např. na úkor ‚svěcení zvonŧ a varhan„.“ 1656 „Často se mi zdá, ţe právě proto, ţe někteří lidé z farnosti dělají bez nároku na cokoliv dobré a kvalitní dílo, si na rozhodujících místech jejich díla málo povaţujeme. Kdybychom za jejich práci měli platit, váţili bychom si jí podstatně více. Někdy by peněţní zpŧsob hodnocení ‚něco za něco„ organizační stránce církve mohl pomoci.“ 665 Přílohy P 19 snaţím se následovat Boţí plán – souhlasit, kdyţ mám souhlasit, jít proti proudu, kdyţ to tak cítím. A nebát se… (lidí).“ A na co si dát pozor? „Myslím si, ţe jestli na něco mŧţou pastorační rady dojet, je to pocit, ţe kaţdý z nás má svou pravdu – zatímco je jediná a tu zná Bŧh.“ P 19.4.4 Ostatní hodnotící reflexe V tomto závěrečném oddíle shrneme vše dŧleţité, co nějak hodnotí situaci zkoumaných PRF a nevešlo se to ani do kategorie „návrhŧ“, ani do kategorií „pozitiv“ a „negativ“ (srov. P 18.4.3). V komentářích několika respondentŧ se odráţí přesvědčení, ţe práce PRF je odrazem celkové situace v církvi a mnohé ze zde naznačených problémŧ budou proto řešitelné na „vyšší rovině systému“. Podobné propojení lze ve zkušenosti některých respondentŧ konstatovat i mezi prací PRF a Plenárního sněmu. Někteří pak zdŧrazňují, ţe hodně záleţí na prostředí, ve kterém má PRF slouţit. K tomu zajímavý postřeh jednoho z kněţí: „Celkově bych na otázku, zda mít či nemít PRF, odpověděl, ţe spíše ano, ale rozhodně ne vţdy, všude a za kaţdou cenu. Koneckoncŧ, nejlepší atmosféru a výsledné plody (poţehnání desetinásobného rozmnoţení) se nám podařilo vytvořit v jedné atypické malé farnosti na Jilemnicku, kde jsme PRF neměli, a vše jsme řešili buď společně při nedělní eucharistii, nebo při společné modlitbě, jíţ se účastnilo 90% strategicky významných členŧ farnosti.” V některých farnostech je tak otázka práce PRF jistě velmi úzce spojena s hledáním rŧzných alternativních moţností duchovní správy. Někteří respondenti se vyjadřovali i k dalším, s PRF ne přímo souvisejícím celocírkevním tématŧm (jako např. spolupráci některých kněţí s StB), jiné podněty pak zas směřovaly k otázkám rozvoje farní pastorace obecně. 666 Přílohy P 20 P 20. RŦZNÉ MODELY PASTORAČNÍ TEOLOGICKÉ REFLEXE P 20.1 TEOLOGICKÁ REFLEXE PODLE ROBERTA KINASTA Prvním z příkladŧ mnohých modelŧ tzv. „teologické reflexe“1657 přímo či nepřímo vycházejících z modelu „vidět – soudit – jednat“, je model „teologické reflexe“ podle Ro- berta Kinasta, který zahrnuje následující kroky:1658 Volba konkrétní pastorační zkušenosti Popis vybrané pastorační zkušenosti Vstup a znovuproţití dané pastorační zkušenosti Učení se ve světle této zkušenosti a dalších pramenŧ Realizace nově získaných vhledŧ v pastorační praxi P 20.2 METHOD IN MINISTRY PODLE MANŢELŦ WHITEHEADOVÝCH Další z modelŧ, který navrhli manţelé Whiteheadovi,1659 je zaloţený na zdŧraznění tří „zdrojŧ naslouchání“ či tří rŧzných „hlasŧ ve společné konverzaci“ (tradice, kultura a zku- šenost), které nutně stojí v centru „naslouchací fáze“ celého reflektivního procesu v oblasti pastorační sluţby. Tyto hlasy jsou pak, v „reflexivní fázi“ procesu, uvedeny do vzájemného „tvŧrčího rozhovoru“, aby bylo nakonec moţné hledat konkrétní a realistické „pastorační odpovědi“ v „plánovací fázi“ procesu pastorační reflexe (srov. Obrázek 26). Náboţenská Okolní TRADICE KULTURA Reflektovaná pastorační ZÁLEŢITOST Individuální a komunitní ZKUŠENOST Obrázek 26: Schéma pastorační teologické reflexe podle Whiteheadových 1657 Srov. např. KINAST Robert L.: What are They Saying about Theological Reflection?, New York – Mahwah, NJ: Paulist Press, 2000 a KILLEN Patricia O‟Connell, BEER John de: The Art of Theological Reflection, New York: Crossroad, 1994. 1658 Srov. KINAST Robert L.: Let the Ministry Teach. A Guide to Theological Reflection, Collegeville, MN: The Liturgical Press, 1996. 1659 V anglické literatuře se pro tento praktický přístup k teologické reflexi pastoračních záleţitostí pouţívá termín „theological reflection in ministry”. Uvedený diagram vychází z přístupu, který rozvinuli manţelé Whiteheadovi ve své knize WHITEHEAD James D., WHITEHEAD Evelyn Eaton: Method in Ministry. Theological Reflection and Christian Ministry, Revised Edition, Franklin, WI: Sheed & Ward, 1995. 667 Přílohy P 20 P 20.3 SOCIAL ANALYSIS PODLE JOE HOLLANDA A PETERA HENRIOTA Mnohé přístupy doplňují klasické tři kroky pastorační teologické reflexe ještě krokem čtvr- tým, který doplňuje popis konkrétní situace její hlubší organizační či sociální analýzou. Zde je jeden z příkladŧ, který takto navrhli Joe Holland a Peter Henriot (srov. Obrázek 27):1660 Obrázek 27: Schéma procesu sociální analýzy podle Hollanda a Henriota P 20.4 KOMPAS PASTORAČNÍ REFLEXE Níţe uvedený kruhový diagram pak představuje určitou myšlenkovou pomŧcku pro ve- doucí rŧzných sluţeb ve farnosti či organizátory akcí. Model, pouţívaný v pastorační radě chebské farnosti,1661 je nesen myšlenkou, ţe v základu dobrého vedení pastorační či charitativní sluţby nebo organizace jakékoli akce je vědomí napojení na společné poslání a vizi farnosti jako celku, se kterým pak koresponduje formulace „poslání“ (úkolu) a „vize“ (cíle) té které sluţby či akce. Model byl inspirování konceptem Williama Easuma zvaným „Strategic Mapping“.1662 Kolem tohoto jádra se pak točí praktické kroky na cestě k cíli. V symbolice putování je to nalezení samotné cesty či směru (manaţersky řečeno „priority“, tj. na co se budeme zaměřovat především), učinění konkrétních krokŧ na této cestě (potřebné „nástroje“, tj. jaké konkrétní projekty, akce, úkony apod. jsou potřeba) a obstarání zásob nutných ke zdárné realizaci této cesty (nutné „zdroje“, tj. potřebné finanční, materiální a personální zabezpečení). Obvodová kruţnice pak mŧţe pomoci k ještě podrobnějšímu uvaţování, které plyne z pojmenování si celkového poslání a vize (srov. Obrázek 28): 1660 Srov. HOLLAND Joe, HENRIOT Peter: Social Analysis. Linking Faith and Justice, Revised and Enlarged Edition, Washington: Orbis Books, 1983. 1661 Tento model, inspirovaný rŧznými spirituálními, pastoračními i manaţerskými přístupy, byl vyvinut v letech 2006 – 2007 rámci pastoračních reflexí v Řk farnosti Cheb autorem této dizertace. 1662 William Easum model zvaný „Rolling Model of Strategic Mapping“ komentuje takto: „Místo lineárního přístupu tento ‚točící se model„ funguje právě tak, jak to zaznívá jiţ v jeho názvu: točí se kolem dokola a ti, kteří právě strategicky mapují pouţívají právě tu sekci, kterou právě potřebují, v závislosti na tom, jak cesta postupuje k vyhlédnutému cíli posílení a utvrzení poslání, vize a hodnot v ţivotě společenství a společnosti.“ EASUM William M.: Strategic Mapping, Port Aransas, TX: Easum, Bandy & Associates, 2003, 8; srov. str. 8–11. 668 Přílohy P 20 CO máme dělat především (strategie), JAK to mŧţeme uskutečnit (taktika), KDO uskuteční jednotlivé kroky (delegování úkolŧ), KDY budou jednotlivé kroky realizovány (implementace) a PROČ se to či ono podařilo či nepodařilo (evaluace). Z toho pak opět plyne otázka v dalším kole spirály, na CO je třeba se zaměřit příště či v dalším období atd. Evaluace Strategie PROČ? CO? Implementace Taktika KDY? JAK? Delegace KDO? Obrázek 28: Schéma procesu „strategického mapování“ pouţívaného v chebské farnosti Takto inspirování si pak mŧţeme na základě pečlivého naslouchání mnohotvárnosti hlasŧ v našem pastoračním prostoru uprostřed tvŧrčího rozhovoru a modlitby klást např. následu- jící klíčové otázky: Situace (Kde jsme nyní? Z jakých zdrojŧ ţivota čerpáme?) Poslání (Kým jsme jako církev? Jakou sluţbu ţivotu od nás očekává Bŧh?) Vize (Kam chceme dojít? Jak bude vypadat naše diecéze za 10 let, kdyţ bude na- plno ţít své poslání uprostřed dnešního světa?) Priority (Na co se chceme zaměřit? Jaké zdroje ţivota rozvineme v nejbliţší době?) Nástroje (Jak toho dosáhnout? Jak se těmto zdrojŧm ţivota otevřeme?) Zdroje (Jaké dary a prostředky k tomu jiţ máme? Co je třeba se naučit, získat či si vyprosit?) Teprve na základě citlivého, ale dŧsledného kladení těchto klíčových otázek pak mŧţe pro- bíhat vlastní sluţba doprovázení pastorační proměny či sluţba „pastoračního rozlišování“. 669 Přílohy P 20 P 20.5 APPRECIATIVE INQUIRY Další z těchto modelŧ vychází z přístupu zvaného Appreciative Inquiry (zkr. AI, dosl. „oceňující zkoumání“),1663 vyvinutého pŧvodně D. L. Cooperriderem1664 pro komerční účely (srov. také oddíl 4.5.2 v hlavním textu této dizertace), ale velmi zdařile integrovaného i do pastorační praxe.1665 Tento přístup zdŧrazňuje nutnost odkrývat především „zdroje ţivota“ a „pozitivní sny“, navazovat na ně a hledat odváţné cesty k jejich rozvinutí (srov. Obrázek 29): 1. ODKRÝVÁNÍ „Co dává ţivot?“ (To nejlepší, co je za námi, mezi námi a kolem nás) Oceňující zkoumání 4. PŘETVÁŘENÍ 0. ZAMĚŘENÍ 2. SNĚNÍ „Co je pro nás důleţité?“ „Jak to uskutečníme?“ „Kam ţivot ukazuje?“ (Jaké specifické oblasti (Uschopňování, učení, (Po čem touţí okolní svět, touţíme rozvinout) plánování, improvizace) my sami a Bůh) Určení oblastí zkoumání Stálá transformace Rozvíjení vize 3. NAVRHOVÁNÍ „Co z toho uskutečníme?“ (Provokativní návrhy kroků k ideálu organizace) Rozlišování cesty 1666 Obrázek 29: Schéma procesu „Appreciative Inquiry“ – oceňujícího zkoumání Za velmi inspirativní pro pastorační praxi lze povaţovat v předchozím grafu znázorněný čtyřfázový proces pouţívaný v AI (odkrývání pozitivního v minulosti i přítomnosti - snění o ideální budoucnosti - navrhování odpovídajících struktur - přetváření do nové podoby), stejně jako dŧraz na dŧleţitost jazyka a přístupu oceňujícího pozitivní rozměry a 1663 Tento přístup, inspirovaný metodologií pocházející z oblasti organizační změny, je dnes pouţíván v mnoha pastoračních projektech, komunitách i diecézích. Jeho anglický název je do češtiny jednoduše nepřeloţitelný (v němčině „Wertschätzende Unternehmensentwicklung“) a ve zkratce znamená zpŧsob zkoumání (inquiry) organizace a doprovázení organizační změny, který vyhledává, uznává a oceňuje (appreciative) pozitivní a ţivotodárné procesy v minulosti i přítomnosti organizace a hledá cesty, jak na ně navázat, vytvořit jim prostor k ţivotu a podle nich přizpŧsobit i formální strukturu organizace. 1664 Následující graf čtyřech základních krokŧ Appreciative Inquiry je mírně přizpŧsobená verze grafu z COOPERRIDER David L., WHITNEY Diana, STAVROS Jacqueline M. (ed.): Appreciative Inquiry Handbook: The First in a Series of AI Workbooks for Leaders of Change, Bedford Heights, OH: Lakeshore Publishers, 2003, 30. 1665 Pro aplikaci AI na diecézní poměry, srov. např. jeho uplatnění v diecézi Cleveland, OH, která jiţ po několik let pouţívá AI jako hlavní rámec a celkový přístup k diecéznímu pastoračnímu plánování (srov. Vibrant Parish Life, http://www.dioceseofcleveland.org/vibrantparishlife/vpl_initiative.html); srov. také BRANSON Mark L.: Memories, Hopes, and Conversations. Appreciative Inquiry and Congregational Change, Herndon, Virginia: The Alban Institute, 2004, nebo PADDOCK Susan S.: Appreciative Inquiry in the Catholic Church, Plano, TX: Thin Book Publishing, 2003. 1666 Graf vytvořen podle COOPERRIDER David: Appreciative Inquiry Handbook, 5, a doplněn podle souvisejících dalších výkladŧ tamtéţ, 6–7. 670 Přílohy P 20 dŧvěřujícího jejich síle pro překonání negativních či dŧraz na vhodnost intenzivní počáteční iniciace procesŧ změny pomocí organizace co nejvíc zainteresovaných lidí zahrnujícího shromáţdění (Summit AI) doplněného osobními rozhovory a prací v malých skupinách. Všechny tyto postupy se zdají být velmi vhodné především tam, kde panuje nedŧvěra, velký strach ze změny a kaţdá negativní kritika či „diagnostická“ analýza situace se povaţuje za osobní útok či ohroţení tradice. Za velmi dŧleţitý pro praktickou pastorační reflexi lze také povaţovat dŧraz AI na vyváţenost kontinuity (stability, návaznosti, tradice, respektu k trvalým hodnotám) a no- vosti (otevřenosti novému, experimentování, vnímavosti pro nové potřeby) v citlivém pro- cesu transformace (vyváţené zvládání procesu změny). V naší praxi často vnímáme konflikt mezi přílišným či jednostranným dŧrazem na kontinuitu a přílišným či jednostranným dŧrazem na novost. P 20.6 „TROJIČNÍ KOMPAS“ CHRISTIANA SCHWARZE Uţitečným nástrojem pro mapování konkrétní situace i pro její následnou reflexi ve světle trinitární perspektivy chápání církve mŧţe být model nazvaný jeho autorem Christianem Schwarzem „trojiční kompas“.1667 Tato pomŧcka pouţívá symboliku tří barev, které vyjadřují tři rŧzné způsoby zjevení v dějinách spásy a jim odpovídající obrazy církve, tři základní tendence lidského ţivota, tři teologické proudy v církvi a tři související nebezpečí: Stvořitelská zelená (barva přírody): zjevení skrze stvoření (Stvořitel, Bŧh „nad námi“, stvoření, spravedlnost, církev jako „Boţí lid“ či „společnost“), které je společné všem náboţenstvím i všem rozumně myslícím lidem (dŧraz na racionalitu, vědu, dialog se společností, toleranci, politiku, kulturu, moudrost, reformu, sociální spravedlnost či cha- ritu); reflexivní tendence zdŧrazňující informaci (dŧraz na rozum či hlavu); v církvi tomu odpovídají rŧzné liberální či reformní směry; v izolaci tyto dŧrazy sklouzávají k nekritickému přejímání všech moţných duchovních proudŧ (synkretismus). Kristovská červená (barva oběti): zjevení skrze kříţ (Jeţíš, Bŧh „mezi námi“, vykoupení, pravda, církev jako „tělo Kristovo“ či „organizace“), ve kterém nám Bŧh jednoznačně ukázal, kým pro nás je a jaká je cesta spásy (dŧraz na Boţí slovo, tradici, etické zásady, vydanost, věrnost, evangelizaci, pastýřskou sluţbu, učednictví, řád či svátosti); proaktivní tendence zdŧrazňující aplikaci (dŧraz na vŧli či ruce); v církvi tomu odpovídají rŧzné konzervativní či tradičně evangelikální směry; v izolaci tyto dŧrazy sklouzávají k absolutizaci řádu, litery a tradice (fundamentalismus). Duchovní modrá (barva oblohy): zjevení skrze zkušenost (Duch, Bŧh „v nás“, posvěcení, milost, církev jako „chrám Ducha“ či „organizmus“) je zaměřeno na to, aby dar, který nám Bŧh v Kristu objektivně přinesl, jsme si také byli schopni subjektivně přivlastnit (dŧraz na zkušenosti, charismata, obnovu, společenství, zmocnění, modlitbu, chvály či víru); afektivní tendence zdŧrazňující transformaci (dŧraz na city či srdce); v církvi tomu odpovídají rŧzná obnovná hnutí či charismatické a letniční skupiny; v izolaci tyto dŧrazy sklouzávají k absolutizaci subjektivního proţitku (spiritualismus). 1667 Srov. SCHWARZ Christian A.: Farbe bekennen mit Natürlicher Gemeinde-entwicklung. Wie kann ich mein Christsein kraftvoll leben und entfalten?, Emmelsbüll: C & P Verlag, 2005; srov. také SCHWARZ Christian A.: Die dreifache Kunst Gott zu erleben. Die befreiende Kraft eines trinitarischen Glaubens, Emmelsbüll: C & P Verlag, 1999; SCHWARZ Christian A.: Die 3 Farben deiner Gaben. Wie jeder Christ seine geistliche Gaben entecken und entfalten kann, Emmelsbüll: C & P Verlag, 2001; SCHWARZ Christian A.: The 3 Colors of Ministry. A trinitarian approach to identifying and developing your spiritual gifts, St. Chales, IL: ChurchSmartResources, 2001; SCHWARZ Christian A.: Natürliche Gemeinde-entwicklung in der katholischen Kirche, Ravensburg: D & D Medien, 2003; dále srov. http://www.ncdnet.org. 671 Přílohy P 20 zelená modrá červená Obrázek 30: „Trojiční kompas“ podle Christiana Schwarze Podobně jako v Boţí Trojici neexistuje nic, co by jedna osoba dělala bez druhých dvou, kaţdý extrémní dŧraz pouze na jednu či dvě je z dlouhodobého hlediska destruktivní. Jed- notliví lidé či rŧzné skupiny, komunity a hnutí v církvi vţdy budou samozřejmě v té či oné oblasti mít tendenci zdŧrazňovat tu či onu barevnou kombinaci. Avšak církev jako celek je povolána k vyváţené trojiční pestrobarevnosti a jen tak je schopná rŧstu. Pokud je tedy v běţné farnosti vše zabarveno převáţně do modra, červena či zelena, „trojiční kompas“ nám mŧţe včas ukázat cestu tím směrem, kde je některá z barev podezřele vybledlá. Aby se i vaše farnost stávala plněji „ikonou Trojice“, měla by s vaší pomocí hledat zpŧsoby, jak právě tuto barvu ve svém praktickém ţivotě, slavení a sluţbě odkrýt či oţivit. zelená zelená zelená modrá červená modrá červená modrá červená Obrázek 31: Specifické podoby „trojičního kompasu“ – Boţí skutky, projevy ţivota, obrácení 672 Přílohy P 20 zelená zelená zelená modrá modrá červená modrá červená červená Obrázek 32: Specifické podoby „trojičního kompasu“ – druhy autority, tendence v církvi, nebezpečí Výše uvedené diagramy nám mohou pomoci reflektovat určité jednostranné dŧrazy v naší ţivotní či pastorační praxi, v teologii či v církvi obecně. Poslední diagram uvedený níţe pak ukazuje specificky tři dimenze naší sluţby. Podle toho, kde náš osobní či komunitní „kompas“ ukazuje nejslabší stranu, mŧţeme napřít další pastorační či formační aktivity. Následující diagram pak představuje tři dimenze sluţby (zmocnění, vydanost a moudrost) a jejich vztah ke třem barvám modré, červené a zelené. Na vašem vlastním vý- chodisku záleţí odpověď na otázku, co právě vy nejnutněji potřebujete, abyste ve své ob- lasti zodpovědnosti mohli být efektivnější. Pro některé křesťany bude největší potřebou otevřít se Boţímu zmocnění, pro jiné vydat se více Kristu a nasadit se pro sluţbu lidem a opět pro jiné rŧst v moudrosti. zelená modrá červená Obrázek 33: „Trojiční kompas“ – tři dimenze sluţby: moudrost, vydanost, zmocnění 673 Přílohy P 20 P 20.7 „WORSHIPFULL WORK“ CHARLESE M. OLSENA Model vyvinutý Charlesem M. Olsenem v rámci projektu Worshipfull Work1668 spojuje koncepty biblicko-teologické reflexe s duchovním rozlišováním (srov. Obrázek 34): Příběh Hlavní příběh ze zkušenosti Reflexivní z biblické „tkaní příběhu“ tradice Vydestilovaná moudrost významy, hodnoty, přesvědčení, účely, poslání Rozlišování Implementace Vize Boţí vůle Praxe Boţí dar a volání tam a tehdy pro zde a nyní „nošení“ „produkování“ Nový příběh Hlavní příběh Obrázek 34: Schéma procesu biblicko-teologické reflexe podle Charlese Olsena Ze vzájemné interakce konkrétního výchozího „příběhu” z pastorační praxe a tomuto příběhu tematicky blízkého „biblického příběhu” je vydestilována („utkána“) „moudrost” (smysl, hodnoty, přesvědčení, účel, poslání), která je pak dále prohlubována skrze „rozlišování” (Boţí volání pro „nyní” a „zde”) v interakci s rozvíjením „vize” (Boţí dar pro „tam” a „potom”), coţ „spřádá“ konkrétní „praxi” s dŧsledky („nošení“ či „produkování“ nově utkaného oděvu) pro utváření „nového příběhu”. 1668 OLSEN Charles M.: Transforming Church Boards into Communities of Spiritual Leaders, Silver Spring, MD: The Alban Institute, 1995, str. vi. 674 Přílohy P 21 P 21. SPOLEČNÉ ROZLIŠOVÁNÍ BOŢÍ VŦLE Zpracováno podle knihy Danny E. Morris & Charles M. Olsen, Discerning God‟s Will Together: A Spiritual Practice for the Church, Bethesda: The Alban Institute, 1997. A) „VÝBĚR SETBY“ (DEFINICE TÉMATU) 1. ZAMĚŘENÍ procesu rozlišování (framing): Určení konkrétní otázky či oblasti rozlišování Boţí vŧle. Záleţitosti, které mají být do procesu rozlišování zahrnuty, jsou uspořádány a souhrnně popsány jednoduchým a srozumitelným zpŧsobem. B) „ORBA A ROZSÉVÁNÍ“ (KULTIVACE POSTOJŦ) 2. UZEMNĚNÍ v základních principech (grounding): Upřesnění základního vŧdčího principu, který bude celý proces rozlišování doprovázet a poskytovat základní hranice. Tento princip je nesen hodnotami, přesvědčením a celkovým posláním dané rozlišující komunity. 3. ODEVZDÁNÍ vlastních preferencí (shedding): Odevzdání tíhnutí vlastního já zatíţeného předsudky, dřívějšími zkušenostmi, falešnými předpoklady, zaujatostmi a předem danými preferencemi tak, aby rozlišující osoby byly schopné postoje pozitivní indiference a svobodného rozhodování. Je vhodné to prověřit. 4. ZAKOŘENĚNÍ v Písmu a tradici (rooting): Napojení se na biblickou zvěst ţitou v ţivé tradici daného církevního společenství a konfrontace, potvrzení, usměrnění či transformace procesu rozlišování biblickými a dalšími duchovními příběhy, obrazy, učením či teologickou reflexí. C) „TRPĚLIVÁ PÉČE“ (DIVERGENTNÍ MYŠLENÍ) 5. NASLOUCHÁNÍ rŧznosti hlasŧ (listening): Vytvoření prostoru pro naslouchání hlasu Boţího Ducha, hlasŧ všech z rozlišující komunity, hlasu společenského a církevního kontextu a hlasŧ všech, kterých se výsledek procesu rozlišování mŧţe jakkoli dotknout. Prostor pro osobní i společné ticho i pro naslouchání odborníkŧm. 6. ZKOUMÁNÍ rŧzných alternativ (exploring): Podpora rozvoje tvŧrčí představivosti, která pomŧţe identifikovat mnoţství rŧzných moţných alternativ, zpŧsobŧ a cest, které leţí uvnitř hranic vymezených základním vŧdčím principem a jejich prozkoumání. 7. ROZVINUTÍ několika moţností (improving): Několik vybraných moţností či alternativních řešení je podrobněji rozvíjeno a je prohlubován jejich popis, dokud nejsou vylíčeny v co nejlepším světle tak, ţe je mŧţeme povaţovat za součást Boţích přání. D) „SKLIZEŇ ÚRODY“ (KONVERGENTNÍ MYŠLENÍ) 8. ZVAŢOVÁNÍ daných moţností (weighing): Vybrané moţnosti jsou reflektovány a zvaţovány ve světle vanutí Boţího Ducha a předchozích reflexí pomocí rŧzných přístupŧ k duchovnímu rozlišování postavených na zkušenosti rŧzných duchovních tradic (racionální zkoumání, zkoumání ovoce, zkoumání zdroje myšlenek, Kasiánŧv test, útěcha a neútěcha, intenzita „vábení“ Duchem, biblická imaginace, řízená imaginace…). 9. UZAVŘENÍ procesu rozhodování (closing): Proces rozhodování je zde doveden do svého závěru volbou jedné či několika z daných moţností, které byly nejjasněji potvrzeny Duchem a základní dynamikou komunitního procesu rozlišování. Jsou doporučeny rŧzné zpŧsoby zjišťování míry konsenzu (souhlas, souhlas s výhradou, výhrady, ale mohu s nimi ţít, nepodpora) a moţnosti, není-li konsenzu dosaţeno (zpřesnění základního principu a orientace, další čas k modlitbě a reflexi, losování, delegování rozhodnutí na skupinu či jednotlivce, většinové hlasování, počítání jen „ano“, odloţení rozhodnutí). 10. SPOČINUTÍ ve zvoleném rozhodnutí (resting): Účastníci procesu rozlišování zde vnímají, zda-li je učiněné rozhodnutí v jejich srdci potvrzováno zkušeností útěchy (pokojné tíhnutí k Bohu) či zpochybňováno zkušeností neútěchy (neklidné odvádění od Boha), a ptají se: „Je naše rozhodnutí Boţí vŧlí: ničím více, ničím méně, ničím jiným?“ Formální rozhodnutí je někdy dobré vyhlásit aţ po tomto potvrzení, které vyţaduje nějaký čas či odstup. 675 Přílohy P 22 P 22. SMĚRNICE PRO KOMUNITNÍ ROZLIŠOVÁNÍ Zpracováno podle CURTISS Victoria G.: Guidelines for Communal Discernment, Louisville, KY: Presbyterian Peacemaking Program, 2008, ke staţení na Peace Unity Purity, http://www.hudrivpres.org/upload/docs/curtiss_discernment.pdf. I. Komunita se shromaţďuje v Kristu Proţití a stvrzení společného povolání v Kristu, podpořené např. studiem Písma, slavením eucharistie, společnou chválou, případně také připomenutím si společného dědictví vyznání víry a zpŧsobu ţivota. A. Prohlubte společenství Hlubší osobní poznání se navzájem skrze rŧzné komunitotvorné aktivity (sdílení radostí a starostí, vzájemná modlitba, neformální konverzace a společný odpočinek, odpovídání na předem připravené otázky, lectio divina, sdílení pocitŧ či očekávání…). B. Potvrďte dohodu Objasnění a stvrzení přijetí principŧ procesu rozlišování a rozhodování zahrnující dohodu o hodnotách, přesvědčeních, nadějích a pravidlech jednání (moţný obsah dohody: ochota ke shromáţdění dostatku informací, zachovávání otevřených moţností, ochota vzdát se všech předsudkŧ a blokŧ, zachování komunitního a modlitebního ducha, ochota strávit delší čas v osobní modlitbě, ochota ke sdílení, pokora, neuspěchanost, rozlišovat preferenci od pře- svědčení, otevřenost Boţímu vedení, pravidla pro případné hlasování…). C. Vyjasněte záleţitost Pojmenování konkrétní otázky či záleţitosti (dostatečně jasné a stručné, nejlépe písemně). Pojmenování vŧdčích principŧ pro rozlišování, tj. základních objektivních kritérií, podle kterých se rozlišování bude orientovat (srov. Sk 1,21–22 či ignaciánské „k větší slávě Boţí“, „co více slouţí Boţímu království“ apod.). II. Komunita naslouchá Duchu svatému A. Odpoutejte se Osobní i společné vstoupení do vnitřní svobody a otevřenosti pro Ducha svatého, odpoutání se od zatěţujících předsudkŧ, předem hotových mínění, myšlenkových modelŧ, zaujetí postoje „svaté indiference“, odevzdání očekávání o délce procesu rozlišování i o jeho vý- sledcích (mŧţe být podpořeno jakýmsi širším zpytováním svědomí, společnou bohosluţbou, chválou, vzýváním Ducha, symbolickým psaním vlastních blokŧ na kartičky a jejich ode- vzdáním Bohu apod.). B. Rozjímejte Písmo Osobní i společné studium biblických textŧ souvisejících nějak s tématem rozlišování (bě- hem osobní přípravy i poté společně, společné lectio divina, rŧzné zpŧsoby biblicko-teolo- gické reflexe spojující biblické příběhy s naším osobním příběhem apod.). C. Sdílejte informace Shromáţdění relevantních informací zahrnujících rŧzné perspektivy (pro větší shromáţdění mŧţe připravit zvláštní pracovní skupina, vhodná je i písemná forma), které jsou pak v rozlišující komunitě sdíleny, komentovány, osvětlovány dle dotazŧ účastníkŧ (zahrnuje sdílení obav, nejasností, nových moţností, návrhy k modifikacím apod.). Mŧţe se kombi- novat práce v malých skupinách a v plénu, prokládat chvílemi tiché modlitby či rŧznými technikami podporujícími dialog. 676 Přílohy P 22 D. Pojmenujte moţnosti Pojmenování a vyprofilování návrhu či rŧzných alternativních návrhŧ, ke kterým dosavadní sdílení doposud nejjasněji ukazovalo (moţno pouţít např. techniku brainstormingu). E. Zvaţujte moţnosti Porovnávání a zvaţování jednotlivých alternativních návrhŧ ve světle celkového poslání komunity a vŧdčích principŧ, které si komunita stanovila, a ve světle vnitřního vedení jed- notlivcŧ Duchem (podpořené časy tiché individuální modlitby reflektující postupně jednot- livé moţnosti). To se mŧţe dít buď v otevřeném nestrukturovaném dialogu skupiny nebo podle určité pomocné struktury (např. napřed osobní modlitební zvaţování a pak komunitní sdílení pouze silných stránek; osobní zvaţování a pak sdílení napřed výhod jednotlivých řešení, pak nevýhod; zvaţování a pak sdílení nejprve všech negativ, poté zvaţování a sdílení všech pozitiv). III. Komunita se vydává na cestu jako Boţí lid Konsenzus v tomto pojetí neznamená jednohlasnost, ale sdílenou zkušenost Boţí přítomnosti pronikající spolupráci skupiny i nakonec nalezené řešení, které je pak všemi přijato jako základ pro další konkrétní kroky. A. Zvolte směr Facilitátor „zrcadlí“ vŧči skupině konsenzus, který se z dosavadního zvaţování postupně vynořuje, např. tím, ţe vypouští tzv. „pokusné balonky“ (které ovšem mŧţe vypustit i někdo jiný), tedy výroky, které stručně sumarizují moţné konsenzuálně přijatelné řešení, a komunita indikuje míru podpory (např. skrze volnou konverzaci, naznačení podpory či ne- podpory nějakými gesty, případně více diferencovaně skrze metodu „pěti prstŧ“ či „barevné karty“ (odměřující míru konsenzu) – skupina se předem domluví, jaká „míra“ bude dostačovat, aby mohla být povaţována za konsenzuální (např. všichni všech 5 prstŧ – plná podpora, či alespoň 4 prsty – podpora s výhradou). B. Zůstávejte zkusmo na cestě Po konstatování konsenzu si skupina nechá nějaký čas, aby s tímto předběţně zvoleným směrem „zkusila ţít“; přitom prosí Boha o „potvrzení“ (často formou „útěchy“ či „neútěchy“ proţívané v souvislosti s tímto rozhodnutím). C. Učiňte formální rozhodnutí Pokud je zvolená alternativa takto „potvrzena“, je také zaznamenána (případně ještě for- málně odhlasována); poznamenány mohou být i případné doprovodné výhrady či s rozhodnutím spojené dŧleţité komentáře. Pokud skupina nedosáhla konsenzu nebo pokud návrh neobstál v „potvrzení“, je třeba určit další postup (prohloubit vŧdčí principy, znovu vstoupit do „svaté indiference“ a celý proces opakovat; prodlouţit čas k další reflexi a modlitbě; pojmenovat oblasti, kde shoda nastala; pojmenovat oblasti volající po dalším prozkoumání; pojmenovat záleţitosti, které je moţné vyřešit později; jmenovat malou skupinu, která záleţitost rozhodne; hlasovat prostou či 2/3 většinou; ukončit bez vyřešení…). 677 Přílohy P 23 P 23. PROCES SPOLEČNÉHO ROZLIŠOVÁNÍ Cílem společného rozhodování není nějaké demokraticky odhlasované nebo naopak totalitně vynucené rozhodnutí. Jde spíše o to, skutečně před Pánem a ve svých srdcích hledat, do čeho jsou členové skupiny ochotni a schopni společně jít a do čeho ne, a co jim společně i kaţdému z nich přinese větší uţitek. Dŧleţitá je zde vzájemná otevřenost členŧ společenství. Jestliţe by se jeho členové nedokázali navzájem akceptovat nebo pokud by nedovedli vyjadřovat své názory, pak by bylo lépe se do společného rozlišování nepouštět. Jeden z moţných postupŧ je následující (moţno pruţně upravovat dle potřeby): 0. VÝBĚR FACILITÁTORA: Výběr někoho, kdo je schopen řídit proces společného rozhodování, a stanovení pravidel: Proces rozhodování by měl řídit někdo, kdo je schopen spojit společenství dohromady, citlivě jeho členŧm pomáhat vstupovat do hlubší vnitřní svobody a vzájemného naslouchání a formálně řídit jednotlivé nutné kroky. Předem je třeba stanovit, jak bude naloţeno s výsledkem závěrečného hlasování - bude-li automaticky závazným pro celé společenství nebo bude doporučením pro jeho vedoucího apod. (pokud to není právně určeno ve stanovách společenství). 1. SHROMAŢĎOVÁNÍ INFORMACÍ: Jde o navrţení a výběr variant, o kterých se budete rozhodovat (často není volba buď - anebo, ale existuje i třetí moţnost). Často je třeba v diskusi vŧbec objasnit podstatu problému, který se řeší, okolností, které s tím souvisí a dŧsledkŧ, které má jeho vyřešení či nevyřešení. Zde je třeba také stanovit odpovídající minimální či maximální délku procesu rozlišování (dle závaţnosti rozlišované záleţitosti a dle vnějších okolností). 2. UJASNĚNÍ NAVRŢENÝCH VARIANT V DISKUSI: Ţivelně diskutujte o navrţených variantách, o všem, co vás k nim napadá, jaké jsou jejich výhody a nevýhody, jaké ve vás vzbuzují pocity apod. Jde o jakési prvotní shromáţdění dojmŧ a postojŧ, proto je třeba, aby mohlo ve svobodné diskusi zaznít vše (i názory nepohodlné či neobvyklé). Ten, kdo řídí proces, by si měl názory zapisovat a udělat na závěr upřesňující shrnutí variant, o kterých se bude dále rozhodovat. 3. ZAUJETÍ SVOBODNÉHO POSTOJE („indiference”): Na nějaký čas si udělejte tichou chvíli a kaţdý vstupte do rozhodnutí naslouchat ostatním, otevřít jim své srdce a ztratit veškeré své představy o případném výsledku volby či rozhodování. Připomeňte si základní směr a základní povolání vašeho společenství a další postoje, které jsou pro společenství jako celek jasné a nezbytné pro další cestu. 4. VNITŘNÍ NASLOUCHÁNÍ: Kaţdý nyní naslouchá, jak na něj vnitřně pŧsobí navrţené varianty. Kaţdý z vás se nyní v další tiché modlitbě ptejte Boha, co by vašemu společenství i širší církvi asi přineslo větší uţitek, co více odpovídá základnímu povolání. Sledujte své pocity, které hlouběji ve vás vznikají při pomyšlení na jednotlivé varianty. (Nyní jiţ jde o hlubší pocity, neţ jste byli schopni pojmenovat při první ţivelné diskusi.) Co ve vás vyvolává souhlas s navrhovanou variantou? Co ve vás vyvolává nesouhlas s ní? Dŧleţitá je zde písemná formulace vlastních promodlených názorŧ, aby člověk pak v prŧběhu diskuse nepodléhal vlivŧm okolí. Kaţdý by měl výsledek shrnout do jasného „jsem pro, protoţe...”, „jsem proti, protoţe...”, či „vidím ve zmíněné oblasti tato pro a tato proti”... 5. SDÍLENÍ A VZÁJEMNÉ NASLOUCHÁNÍ: Kaţdý teď krátce vyjádříte (přečtete), co se v nás při naslouchání dělo a jaké jsou nyní naše pocity při pomyšlení na jednotlivé varianty: Pokojná touha zkusit to i přes vědomí náročnosti? Hluboký nepokoj a obavy? Zvědavost, jaké by to bylo? Zděšení, co si to zase někdo vymyslel? Velká nechuť? ... Jde o vyjádření osobních názorŧ, nediskutujeme, nepolemizujeme s protikladnými názory, dobře nasloucháme jeden druhému (mŧţeme si poznamenávat názory ostatních). 678 Přílohy P 23 6. DALŠÍ VNITŘNÍ NASLOUCHÁNÍ A SDÍLENÍ: Ztište se na dalších několik minut, nechte doznít vše, co jste od druhých slyšeli, zaposlouchejte se hlouběji do jejich pocitŧ a ptejte se kaţdý sám sebe, jestli slyšené postoje druhých ve vás nevyvolaly nějakou změnu ve vašem vlastním postoji. Znovu si kaţdý písemně zformulujte svá (nová) „pro” a „proti”. Znovu potom kaţdý vyjádříte nahlas, k čemu kdo dospěl teď. V této fázi společného rozlišování mŧţe být také čas vnitřního naslouchání prodlouţen, pokud to okolnosti dovolí, je vhodné odsunout pokračování rozlišování např. na následující den. Tím se vytvoří čas pro osobní modlitbu a hlubší reflexi doposud slyšeného. Při následujícím společném setkání jde o sdílení zkušeností proţitých v modlitbě a v prŧběhu celého dosavadního rozlišování. Nejde tu uţ pouze o názory, ale o sdílení vnitřního procesu rozlišování, jeho kladných a záporných prvkŧ. Pro společenství je to dokonalá příleţitost k plnějšímu vzájemnému poznání, a tím i porozumění. Je-li společenství velké, je moţné se zde rozdělit na menší skupiny, kde se kaţdý mŧţe svobodně projevit. Pak se v plénu provede shrnutí. Opět se toto sdílení nesmí zvrtnout do diskuse a polemiky, které pak brání naslouchat druhým a vedou jen k argumentaci pro vlastní jiţ vytvořené názory. 7. ČAS PRO MODLITBU PŘED ZÁVĚREČNÝM ROZHODNUTÍM: V této fázi je dŧleţitá (osobní i společná) modlitba za to, aby se v osobních i společných rozhodnutích nikdo nenechal vést neuspořádanými potřebami a pocity, ale skutečným hledáním Boţí vŧle. Prosíme o dar Ducha svatého, o dar vnitřní svobody pro kaţdého zvlášť i pro celé společenství. 8. KONSENZUS ČI HLASOVÁNÍ: Celé společné rozlišování mŧţe být zakončeno hlasováním. Zpŧsob hlasování (pokud není stanoven závaznou směrnicí společenství - např. stanovy farní rady apod.) si mŧţe společenství samo předem stanovit. Hlasování mŧţe být jmenovité nebo tajné. Během určeného času ztišení kaţdý napíše svoji odpověď na konkrétně formulovanou otázku. Dle situace se proces rozlišování opakuje, dokud nedojdete k rozhodnutí či k jeho odloţení. Hlasování mŧţe probíhat např. jedním z následujících zpŧsobŧ: 1. konsenzuální způsob (princip souhlasu všech - v obzvlášť důleţitých případech): Některou z variant zvolíte pouze tehdy, kdyţ se pro ni po několika kolech (tajného či veřejného) hlasování rozhodnete jednohlasně všichni. Pokud ţádná z variant nezíská jednohlasý souhlas, rozhodnutí se odloţí nebo se v modlitbě, dalším sdílení a vzájemném naslouchání a v opakovaných pokusech setrvává tak dlouho, aţ se jej dosáhne. Zde je dŧleţité, aby ti, kteří zastávají třeba menšinový názor, ale s hlubokou jistotou, ţe je to pravá cesta, se nenechali zviklat a vytrvali v něm. Mŧţe se stát, ţe se při postupně prohlubovaném a pročišťovaném procesu rozlišování nakonec většina přikloní k jednomu jedinému pŧvodně opačnému hlasu. 2. většinový způsob (princip většiny - v méně důleţitých případech či je-li nutné rozhodnout): Některou z variant zvolíte tehdy, získá-li (třeba po několika kolech hlasování) potřebnou dohodnutou většinu (prostou, nadpoloviční, dvoutřetinovou většinu přítomných či všech členŧ společenství apod.). 9. PŘIJETÍ KONEČNÉHO ROZHODNUTÍ A JEHO DALŠÍ PROVĚŘENÍ: Výsledky hlasování či konsenzu nemusí ještě samozřejmě znamenat přijetí konečného rozhodnutí v rozlišované záleţitosti, ale jistě jsou určitou přípravou na ně. Rozhodnutí samo mŧţe vykonat představený společenství. Role výsledkŧ hlasování bude záviset na právních ustanoveních rozlišujícího společenství nebo také na pravidlech, která byla dohodnuta před započetím procesu rozlišování. Je také dŧleţité, aby i ti, kteří měli jiný názor, se pokusili nasadit své síly k realizaci zvolené varianty. Teprve po nějaké době je moţné pokusit se hodnotit, jaké toto rozhodnutí nese ovoce, které je potvrzením správnosti rozhodnutí, a podle toho se pro něj dál nasadit či je případně zkorigovat. 679 Přílohy P24 P 24. OSNOVA A OBSAH DIECÉZNÍCH SMĚRNIC PRO PRF V této příloze jako vzor pro případné zpracování v rámci partikulárního práva určité konkrétní diecéze prezentujeme návrh základní osnovy rámcových diecézních směrnic pro sluţbu PRF. Účelem těchto směrnic je poskytnout jednotlivým farnostem základní rámec a klíčové opěrné body pro zaloţení a rozvoj sluţby jejich PRF zasazené do kontextu dnešní církve a společnosti. Proto příručka kromě předmluvy biskupa (ve které se mŧţe odráţet partikulárně-právní závaznost vydávaného dokumentu) obsahuje náčrt vize dnešní církve a společnosti, ve které církev ţije, a základní prvky teologie farnosti jako realizace této církve pro určité konkrétní místo. V hlavní části je pak představen profil PRF obsahující základní rámec, ve kterém se musí PRF v té které diecézi pohybovat. Nakonec je připojen vzor, podle kterého by si kaţdá farnost měla zpracovat základní dokument své vlastní PRF. P 24.1 PŘEDMLUVA ČI DEKRET BISKUPA Tato část by měla kromě pastýřského povzbuzení biskupa také míru právní závaznosti a účel vydávaného dokumentu. Kromě jiného je zde stanovena nutnost zpracovat na základě těchto diecézních směrnic vlastní základní dokument PRF pro kaţdou farnost, kde má PRF fungovat. V prvních fázích transformačního procesu mŧţe být účelem tohoto dokumentu poskytnout nezávazný materiál všem, kteří se jako „pilotní skupiny“ chtějí zapojit do jeho experimentální fáze. V závěrečných fázích se pak dokument, příslušně dopracovaný na základě vyhodnocení zpětné vazby z terénu, mŧţe stát závazným dokumentem vyhlašujícím nutnost zřízení PRF v kaţdé farnosti na základě kán. 536 CIC. P 24.2 NAŠE VIZE DNEŠNÍ CÍRKVE A SPOLEČNOSTI Zde by měly být načrtnuty základní obrysy církve jako „svátosti communia Trojjediného“ (které je konstituováno „hierarchicky“ i „synodálně“ zároveň) a jejího poslání uprostřed dnešní společnosti a kultury. P 24.3 POSLÁNÍ CÍRKVE V KONTEXTU DIECÉZE A FARNOSTI Další část věnovaná teologii farnosti by pak měla seznámit s pojetím a posláním diecéze a v ní ţijící a slouţící farnosti, které odpovídá výše načrtnuté vizi církve a je kontextualizováno do pastorační situace té které diecéze. Pokud má dotyčná diecéze zformulováno své vlastní pastorační poslání či priority, měly by zde být zmíněné. P 24.4 PASTORAČNÍ RADA FARNOSTI Tato hlavní část celého dokumentu by měla obsahovat především následující body. Některé z nich budou zcela či do určité míry upřesněny jiţ v těchto směrnicích, jiné budou upřesněny aţ při zpracování základního dokumentu PRF v té které farnosti. Vyjádření účelu vzniku, identity a poslání PRF Začlenění do kontextu nauky církve o PRF Hlavní úkol PRF, další související úkoly a oblast pŧsobnosti Zpŧsoby účasti PRF na tvorbě rozhodnutí o oblasti, ve kterých farář rozhoduje společně s PRF na základě konsenzu o oblasti, ve kterých se pro rozhodnutí faráře vyţaduje souhlas PRF o oblasti, ve kterých PRF musí spolupracovat na přípravě rozhodnutí o oblasti, ve kterých si farář musí před rozhodnutím vyţádat vyjádření PRF o oblasti, ve kterých musí farář předem PRF informovat o zmýšlených krocích Zpŧsob řešení případných konfliktních situací o doplnění vstupních informací a odloţení tématu na příští setkání o ţádost o řešení záleţitosti v diecézní pastorační radě či o její vyjádření o ţádost o řešení záleţitosti společně s biskupem či s jeho delegátem Proces přípravy a vzniku PRF ve farnosti o ustavení přípravného týmu o nabídka vzdělávacích příleţitostí o poslání farnosti a smyslu PRF o formulace základního dokumentu PRF v dialogu s farností 680 Přílohy P24 o schválení základního dokumentu biskupem či delegátem DPR o organizace procesu rozlišování a výběru členŧ PRF Základní profil PRF společný všem farnostem o formální a osobnostní kritéria členství v PRF o sloţení a velikost PRF, otázka reprezentativnosti o otázka PRF v členité farnosti či okruhu více farností s jedním farářem o délka sluţebního období, moţnost opakování členství a zpŧsob výměny o proces rozlišování povolání ke sluţbě v PRF o moţné zpŧsoby výběru členŧ PRF o zpŧsob formace a podpory členŧ PRF Vnitřní role členŧ PRF a výběr jejich nositelŧ o všichni členové PRF a jejich role o farář jako předseda či prezident PRF o mluvčí, místopředseda či moderátor PRF o sekretář či zapisovatel a agenda PRF o kontaktní osoba pro diecézní tým pastorační podpory PRF o přípravný tým PRF a tematické pracovní skupiny Rámec běţného pracovního setkání o ústřednost modlitby, teologické reflexe a duchovního rozlišování o četnost, příprava programu, usnášeníschopnost o předsedání, moderování setkání a řízení částí setkání o pravidla komunikace, diskuze, dialogu, reflexe, rozlišování a rozhodování o vzor pracovního setkání PRF o příprava programu setkání a zacházení se zápisy o informovanost farnosti o obsahu jednání, vnější komunikace, pastorační zpráva o moţnosti svolání mimořádného setkání PRF Vztah PRF k jiným týmŧm a orgánŧm ve farnosti a v diecézi o vztah PRF, ekonomické rady farnosti a jejich spolupráce o vztah PRF, pastoračních pracovníkŧ a pastoračních týmŧ ve farnosti o vztah PRF s ostatními PRF ve vikariátu či v diecézi o vztah PRF a diecézní pastorační rady o vztah PRF a diecézního týmu pastorační podpory PRF o vztah PRF k univerzální církvi P 24.5 OSNOVA, OBSAH A ZÁVAZNOST ZÁKLADNÍHO DOKUMENTU PRF Osnova základního dokumentu PRF, který je vypracován v kaţdé farnosti „na míru“ tamní pastorační situace a personálních moţností, je totoţná s osnovou uvedenou v předchozím bodě. Obsahově pak budou některé body – podle instrukcí v těchto směrnicích – lokalizovány. Na tomto místě mŧţe být součástí diecézních směrnic určitý vzor pro tento základní dokument, který, pokud by si jej farnost nechtěla dále lokalizovat, by byl funkční ve většině farností diecéze. Ve svém základním dokumentu PRF si farnost mŧţe především upřesnit jedinečný pastorační a společenský kontext své sluţby a své vlastní poslání, do kterého je sluţba PRF začleněna. Dále pak mohou být odŧvodněné lokální rozdíly v upřesnění zpŧsobŧ účasti PRF na tvorbě rozhodnutí, ve velikosti PRF, v procesu rozlišování povolání ke sluţbě v PRF a zpŧsobu výběru členŧ, v pojetí tematických pracovních skupin a v upřesnění typického prŧběhu pracovního setkání. Základní dokument PRF je zpracováván v prvních fázích procesu vzniku první PRF přípravným týmem v dialogu s celou farností, pokud jiţ ve farnosti PRF existuje, pak tento dokument podobným zpŧsobem zpracovává tato PRF před začátkem nového sluţebního období. Zpracovaný návrh dokumentu se poté předkládá buď diecéznímu biskupovi nebo diecézní pastorační radou pověřenému delegátovi ke schválení. Tímto schválením se pak základní dokument PRF spolu s diecézními směrnicemi pro PRF stává právně závazným 681 Přílohy P24 dokumentem pro sluţbu PRF v té které farnosti. Kaţdá případná budoucí změna tohoto základního dokumentu bude pak vyţadovat nové schválení. Tento nástroj pak mŧţe slouţit nejen ke kontrole, zda základní dokumenty PRF odpovídají diecézním směrnicím, ale také jako zdroj zpětné vazby s moţností inspirace pro případnou novelizaci celodiecézních směrnic na základě zkušeností z farností. P 24.6 PRAKTICKÉ FORMAČNÍ A PRACOVNÍ MATERIÁLY Diecézní směrnice mohou jako přílohy obsahovat také rŧzné praktické formační a pracovní materiály zaměřené na rozvoj spirituality, znalostí, schopností a dovedností nutných pro sluţbu PRF. Tyto materiály mohou být ovšem vydávány i samostatně (coţ je výhodnější v případě, ţe se předpokládá jejich prŧběţné doplňování a aktualizace). Pokud je zvolen druhý přístup, budou směrnice obsahovat informace, kde a jakým zpŧsobem lze tyto materiály získat (nejspíše na webových stránkách pastoračního oddělení biskupství). Takovéto materiály mohou být zaměřené např. na následující oblasti či témata: Témata prohlubující obecné porozumění dnešní církvi a společnosti o Rŧzné přístupy k porozumění dnešní společnosti a postmoderní kultuře o Vize církve jako ikony Trojice a její dŧsledky pro pastorační praxi církve o Koncept synodality v dnešní církvi, diecézi a farnosti a jeho dŧsledky pro PRF Témata prohlubující porozumění situace a poslání vlastní farnosti o Rŧzné přístupy k naslouchání a porozumění pastorační situaci ve farnosti o Proces formulace pastoračního poslání, pastorační vize a pastoračních priorit farnosti o Slavení, sluţba a svědectví jako tři hlavní oblasti poslání farnosti o Společenství, spolupráce a svatost jako tři klíčové oblasti rŧstu farní obce o Správa, struktury a správcovství jako tři podpŧrné nástroje realizace poslání farnosti Témata dŧleţitá pro proces vzniku pastorační rady o Účel, poslání a úkoly pastorační rady farnosti o Učení církve o pastoračních radách farnosti a jeho teologická reflexe o Podněty k organizaci procesu rozlišování povolání ke sluţbě v PRF o Pastorační rada farnosti ve vztahu ke správě majetku a ekonomické radě Témata rozvíjející schopnosti a dovednosti vnitřní spolupráce v pastorační radě o Pět učednických disciplín: osobní povolání, změna smýšlení, hledání cesty, týmová spolupráce, jednota v rŧznosti o Modely a zpŧsoby vedení v dnešní farnosti, vertikální, sdílené a týmové vedení o Praktické uvedení do pastoračně orientované teologické reflexe o Praktické uvedení do pastoračně orientovaného společného duchovního rozlišování o Komunikační schopnosti a dovednosti, konstruktivní diskuze a tvŧrčí dialog o Spiritualita pastorační rady farnosti, učednická spiritualita a spiritualita společenství o Kurz týmové spolupráce, rozvoj týmových rolí a otevřenost duchovním darŧm o Podněty k reflexivnímu vyhodnocení prŧběhu pracovního setkání pastorační rady o Inspirace pro přípravu a prŧběh shromáţdění farnosti o Biblická témata vhodná pro pravidelnou modlitební reflexi v rámci setkávání PRF P 24.7 MOŢNOSTI PASTORAČNÍ PODPORY PRO PRF V DIECÉZI Diecézní směrnice by měly konečně obsahovat také seznam kontaktŧ nabízejících rŧzné formy formální či neformální podpory, poradenství, supervize či vzdělávání jak pro jednotlivé členy PRF či pro kněze, tak také pro PRF jako celek. Vzhledem k potřebě aktualizace, která mŧţe být častější neţ periodicita vydávání tištěné formy směrnic, by zde také měl být odkaz na webové stránky zaměřené na podporu PRF v diecézi, kde bude moţné tento adresář nalézt v aktuálním stavu. Tento seznam mŧţe zahrnovat např.: Kontaktní osoba diecézního týmu pastorační podpory PRF Kontakty na členy diecézní pastorační rady Kontakty na mluvčí všech PRF v diecézi Kontakty na osoby školené v pastoračním poradenství a supervizi 682 Anotace - Annotation česky - anglicky ANOTACE - ANNOTATION PASTORAČNÍ RADY FARNOSTÍ V ČESKÉ CÍRKEVNÍ PROVINCII JAKO REALIZACE SYNODALITY V PASTORAČNÍ PRAXI Předkládaná dizertace se ve světle dnešní praxe pastoračních rad farností v české církevní provincii snaţí prozkoumat rŧzné modely a přístupy k práci pastoračních rad farností, teologicky je reflektovat z hlediska realizace synodality v církvi, naznačit některé moţnosti synodálního chápání sluţby pastoračních rad a nabídnout některé praktické podněty pro podporu jejich sluţby v diecézích, aby pastorační rady farností mohly být účinnými nástroji pastorační sluţby farností jakoţto učednických a slouţících komunit, které jsou na „společné cestě“ (syn-ódos) do Boţího království v kontextu dnešní společnosti. Srdcem celé dizertace je „prakticko-teologická reflexe“ v páté kapitole zaloţená na tvŧrčím dialogu pramenŧ prezentovaných v kapitolách předchozích: (1) „kontextových východisek“, (2) „situační reflexe“, (3) „teologických základŧ“ a (4) „organizačních inspirací“. Navazující „strategicko-praktická perspektiva“ zachycená v kapitole šesté pak vše zaostřuje zpět do pastorační praxe tím, ţe navrhuje formulaci „vize synodálně chápané pastorační rady farnosti“ a načrtává model „strategie podporovaného rŧstu“ takovýchto pastoračních rad, který je „šitý na míru“ pastoračnímu kontextu diecézí české církevní provincie. Celek této dizertace se tak snaţí přispět k rozvoji takových pastoračních rad v české církevní provincii, které lze přirovnat k ţivému, trojičně inspirovanému, v kaţdé farnosti přítomnému „tříbarevnému zrcadlu“, ve kterém se církev chápaná jako „tančící ikona Trojice“ mŧţe „shlíţet“, podle kterého se mŧţe „přičesávat“ a s pomocí kterého se mŧţe „učit příslušné taneční kroky“, aby mohla být součástí „trojičního kolového tance“. Klíčová slova: pastorační rada, farnost, synodalita, pastorační praxe, trinitární perspektiva, communio-ekleziologie, teorie organizace, praktická teologie PARISH PASTORAL COUNCILS IN THE CZECH ECCLESIAL PROVINCE AS REALIZATION OF SYNODALITY IN PASTORAL PRACTICE The main aim of the thesis presented with the title above is to reflect the pastoral practice of the parish pastoral councils in the Czech ecclesial province in the light of a theology of synodality and some newer perspectives of organization theory, to indicate some possibilidies of a synodal understanding of the ministry of pastoral councils, and to inspire for a process of supporting this ministry in the context of Czech dioceses. The heart of the whole thesis is the „practical-theological reflection“ in the fifth chapter, which contains the outcomes of the creative dialogue of all the sources presented in the preceding chapters: the sources of the (1) „contextual groundwork“, (2) „situational reflection“, (3) „theological foundations“, and (4) „organizational inspirations“. The „strategic-practical perspective“ in the sixth chapter focuses the whole reflective process back to the pastoral practice. A vision of a synodal comprehended parish pastoral council was proposed and some cornerstones of a developmental strategy for initiating this kind of pastoral councils in a diocese were laid down. In this way, the whole of the dissertation project strives towards a goal of contributing to the development of such pastoral councils in the Czech ecclesial province that it would be possible to compare to a mental picture of a living, Trinitarily inspired „three-colored mirror“, in which the church, figuratively comprehended as a „dancing icon of the Trinity“, could „contemplate“ the image of herself, according to which she can „arrange her hair“, and with the help of which she would be able „to learn the appropriate dance steps“, to be able to participace in the „circle-dance of the Trinity“. Keywords: parish pastoral council, synodality, Trinitarian perspective, communio-ecclesiology, organization theory 683